Měsíčník Policista

Jako prase na porážku

Vyšlo v čísle 8/2005

Všechno začalo tím, že pětapadesátiletá paní Helena Stachurová přiběhla, celá udýchaná a zjevně v šoku, na místní oddělení Veřejné bezpečnosti a hned mezi dveřmi ohlásila, že jde ohlásit smrt svého manžela. Dlužno říci, že František Stachura byl v celém městečku i v okolí známý a populární člověk. Všeuměl, majitel příslovečných zlatých ručiček, který prokazatelně ovládal oněch potřebných devatero řemesel, a tak bídou jeho rodina nikdy netrpěla. Za onoho času - psal se totiž rok 1979 - kdy sehnat opraváře či jiného řemeslníka se považovalo za dar z nebes a melouchaření v různých rukodělných oborech se chytil kdejaký lempl a neumětel - představoval František Stachura výjimku víc než vzácnou. Něco jako zázrak. Uměl kdeco a dovedl to navíc dobře. Odváděl znamenitou práci a ani nechtěl majlant. Co slíbil, udělal. Problém byl v tom, že měl jen dvě ruce. A že se rád napil. Což je tedy řečeno poněkud decentně. František Stachura v posledních letech před svou násilnou smrtí chlastal jako před popravou. Koneckonců, za popravu by bylo možné jeho smrt s jistou nadsázkou označit. I když zprvu ji jeho čerstvá vdova líčila poněkud jinak...

o o o

Situace na místě činu se při ohledání jevila vcelku jednoznačně a korespondovala s výpovědí paní Stachurové.

Její mrtvý manžel ležel na dvorku, pár metrů od otevřených dveří kůlny, zakrvácený a špinavý. Pár metrů od něj se válela sekera: zbraň, s níž si hodlal jednou provždy vyřídit účty se svou zákonitou a možná i s dalšími členy své početné rodiny, jichž se - jako na zavolanou - při té domácí zabíjačce sešlo požehnaně. Vlastně všichni, vyjma jedné z vdaných dcer, Zdeny, jež zrovna ležela v okresní nemocnici. Byli tu oba dospělí synové, Petr a Pavel, jejich starší sestra Markéta s manželem Ivanem, druhý zeť Tomáš (manžel oné nemocné) - a také nejmladší z nebožtíkova potomstva, devítiletý Jakub a dvanáctiletá Jitka.

"S otcem už nebylo k vydržení," to byla zhruba věta, již - každý svými slovy - pronášel jeden po druhém, když je kriminálka začala vyslýchat.

A také líčení událostí, jež předcházely tragédii, se v podání všech účastníků shodovalo. Snad až příliš, protože očitými svědky celé události byli vlastně jen tři členové rodiny: matka Helena a synové Petr a Pavel. Ostatní se v době činu prý pohybovali jinde po domě, a teprve křik a nářek na dvoře je přiměl vyjít ven - a v té chvíli už bylo vlastně po všem.

Ale co se týkalo příčin otcovy násilné smrti, byli všichni zajedno: starý se dočista zbláznil, chlast z něj dělal zvíře. Mnohokrát vyhrožoval matce, ale i dětem, že je všechny pozabíjí - a v noci se tedy rozhodl celou záležitost uskutečnit. Vyšlápl si zhurta na manželku, jenže se přepočítal. Dospělí synové byli nablízku a rázně zasáhli. Rázně - to obnášelo násadu od lopaty, jíž svého rodiče umlátili k smrti. V sebeobraně ovšem. Protože on popadl sekeru jako první a hotovil se ji použít...

Technici zdokumentovali místo činu i stav mrtvoly, pak nebožtíka odvezli pohřebáci na soudní. Pitva, jež se uskutečnila neprodleně, naznačila ovšem značné nesrovnalosti. Některá Stachurova zranění totiž vůbec neodpovídala líčení zápasu, jejž s ním měli oba mládenci svést. A naznačovala, že jde spíš o úkladnou vraždu.

Prosektor zaznamenal množství oděrek a zhmožděnin na nebožtíkově těle, rukou a hlavě: ty však neohrozily život. Smrtící údery byly dva: první, vedený zpředu do obličejové části hlavy, ji vlastně roztínal zhruba v rovině nosu zleva doprava a zasazen byl takovou silou, že vytvořil v lícní kosti jejím rozdrcením jakýsi žlábek, prohlubeň, patrnou při bližším ohledání mrtvoly pouhým okem. Podobně razantní úder dostal ovšem Stachura i zezadu: a tahle rána pro změnu zdevastovala lebeční kosti v týle. Vše naznačovalo tomu, že ji inkasoval muž už ležící, tedy vlastně bezbranný. Jeho útok už v tu chvíli nepochybně nepokračoval, rána zasazená "v čestném boji" zpředu ho musela zcela pacifikovat - hned a zřejmě i jednou provždy. Proč tedy padla ona druhá?

Oba synové shodně prohlásili, že otce zabili oni - ve snaze bránit matku před jeho likvidačním útokem. A vypověděli, že to nebylo prvně, kdy těžce opilý ohrožoval ji i další členy rodiny, kdy všem vyhrožoval násilím i podpálením domu.

O Stachurově alkoholismu leccos naznačovali i sousedé: když byl teď po smrti, neochotně utrousili i něco o domácích kraválech, jež byly u Stachurů v poslední době na denním pořádku. Že nějak nezasáhli? Kdo by se vměšoval do cizích rodinných věcí, že! A pak: byl tu ještě jeden důvod.

Stachura pro kdekoho v okolí něco udělal, anebo slíbil udělat. Spolehlivě a lacino. Kdo by se s ním chtěl rozkmotřit? Kdo by na takového šikulu donášel úřadům?

Pro trochu chlastu? Kdo si občas nepřihne...

o o o

Vyšetřovatelé vyslýchali členy Stachurovy rodiny opakovaně a původní jednotná fronta se pomalu začínala drolit. V jednotlivých výpovědích se objevily nesrovnalosti, a pak stačilo nahlodávat slabší články, aby se pravda začala nořit zpod hladiny výmyslů a lží. Postupně vyšlo najevo, že o potřebě otcovy smrti se v rodině otevřeně mluvilo už řadu týdnů. Původní naděje - že se beztak upije sám a bude od něj pokoj - se ukázala bláhová. Stachura měl zřejmě železná játra. Dřel celé dny, chlastal jako protržený - a jen kvetl! A tak v tajné rodinné radě dozrála postupně myšlenka, že zubaté dlužno připomenout, od čeho má kosu.

Číše přetekla, když si matka dospělým synům postěžovala, že před týdnem, když odjeli na motocyklové závody do Brna a ona zůstala doma sama s menšími dětmi, se otec vrátil opilý jako zvíře, vyhnal ji z domu a zamkl jí vchod. Do rána klimbala v altánu, až za rozbřesku našla rezervní klíč v kůlně a dostala se domů. A tehdy padlo rozhodnutí: dost!

Petr Stachura se při výslechu rozpovídal trochu dřív: a také řekl, že vlastní plán vymyslel jeho starší bratr Pavel. Chtěli si otce vyčíhat za městečkem, až se bude vracet na traktůrku ze sousední vsi, kam jezdil do hospody - protože v té místní mu už personál odmítl nalévat. Připravili si dřevěnou násadu od lopaty a kovovou trubku - hodlali starého praštit do hlavy a všechno navléci tak, aby smrt vypadala jako nehoda. Opilec se prostě vyboural, to se stává.

"Jenže jsme měli smůlu," vypověděl nejstarší syn, když se rozpovídal i on. "Jako z udělání se fotr vracel pěšky a ještě v doprovodu jednoho známého. Museli jsme se ztratit, naštěstí si nás nevšimli..."

Uplynulo dalších čtrnáct dnů a situace znovu kulminovala.

V domě se sešla skoro kompletní rodina, přijela i mladší z dcer s manželem a druhý zeť. A protože všichni znali, co starý Stachura provádí, jeho výstřelky byly celovečerním tématem debat. Pravda, jako na potvoru byl od něj ten večer pokoj, někam se vytratil a nedával o sobě vědět. Všichni z toho byli nervózní a navzájem se strašili, co hrozného asi chystá. Opilý byl totiž už z večera a jestli táhl do hospody, vrátí se zpitý jako dobytek, soudili jednoznačně.

"Aby nás tu tak zamkl a v noci zapálil barák," strašili se navzájem.

Jenže pak náhle vpadl Stachura do kuchyně, neřekl slovo, vzal si jen blůzu od montérek a popadl v síni i starý kožich - a zase šel ven. Oknem ho pak šmírovali, jak se motá ke kůlně a zalézá dovnitř. Zřejmě se hotovil přenocovat tam, což někdy dělával. A Petr s Pavlem usoudili, že tohle může být šance na konečné řešení.

o o o

Nedlouho před půlnocí se na dvoře rodinného domku, ze všech stran sevřeného mezi obytné stavení a přístavky, sešlo čtyřčlenné komando. Petr a Pavel, oba zeťové - a vzápětí se k nim přidala i paní domu, jež dostala úkol zvláště ošemetný. Zatímco čtyři muži - každý z nich měl v ruce nějaký nástroj, násadu či kovovou tyč - vytvořili jakousi uličku, do níž chtěli Františka Stachuru vylákat, Stachurová měla vylákat manžela z kůlny ven. Jako prase z chlívku na porážku, připododobnil to někdo s mrazením v zádech...

Začali tím, že zvenčí v kůlně rozsvítili - oknem pak spatřili, že odsouzenec leží na hromadě pilin a spí. Světlo ho ovšem vyrušilo, zahemžil se, posadil, pak zahrozil ke dveřím. Manželka na něj zavolala, ale odpověděl jí jen nadávkou a ven se nehrnul. Zřejmě tušil nějakou zradu, rozhlížel se po zbrani. Našel sekeru, potěžkal ji, zamával jí nad hlavou.

"Byli jsme čtyři chlapi, ale malá dušička v nás," zopakovali v různých obměnách všichni čtyři účastníci noční krvavé vraždy. Koneckonců, otce a tchána člověk nemorduje ob den.

Trvalo ještě pár minut, než se Stachura odhodlal. Pak se vyřítil ven - a jen dva z nachystaných zabijáků našli odvahu se do něj pustit. Zeť Tomáš zbaběle utekl do domu, syn Petr couvl - později tvrdil, že proto, aby bránil matku. Jenže jí v té chvíli nebezpečí nehrozilo, Stachura měl co dělat, aby odvrátil útok Ivana a Pavla.

Stachurová - a s ní i dcera Markéta, fandící z okna - začaly na chlapy křičet, aby se s tím mizerou nepárali a oddělali ho. Starý pochopil, že je zle, začal couvat, pak zahodil sekeru a dal se na útěk. Chtěl se dostat úzkým průchodem dozadu, do zahrady, odkud vedla vrata na ulici. Kdyby se k nim dostal, jeho šance na záchranu by prudce vzrostly. Zabíjet chlapa na vesnické ulici, byť o půlnoci liduprázdné, by si zřejmě ani rozpálení kati netroufli.

Jenže tentokrát při Stachurovi Štěstěna nepřála. Zakopl, upadl. Obrátil se ještě na záda, začal se škrábat na nohy, ale v té chvíli ho už dostihl Petr a vší silou ho uhodil násadou přes obličej. Jeho otec zaječel bolestí, obrátil se tváří k dláždění dvorka - a přestal se hýbat. V té chvíli se na něj vrhli všichni přítomní a začali do něj bušit jako šílení - vším, co jim padlo pod ruku. Musel být už hodnou chvíli mrtev, když jim to došlo - a kdy, udýchaní a uřícení, odhodili své zbraně a odešli do domu.

"Během toho všeho se nahoře probudila děcka," vypověděla později Markéta, dcera zavražděného. "Nechápala, oč běží, tak jsme jim vysvětlili, že lepší nemít žádného otce než takového. Brácha Petr se schovával pod schody. Neměl na to prý nervy. Dokonce nám začal vyčítat, co jsme to provedli, ale pak toho nechal."

Nakonec si secvičili celý příběh, který budou opakovat kriminálce. A matka se nad ránem vydala na oddělení. Aby všechno oznámila...

o o o

V průběhu vyšetřování vyšly najevo další neuvěřitelné detaily z domácího soužití rodiny Stachurovy. Pán a vládce domu vždycky doma panoval pevnou rukou a jeho sklon k surovosti a pití s léty jen sílil. Všechny své děti často a tvrdě fyzicky trestal, zvláště si ale zasedl na syna Pavla, který kvůli tomu ve čtrnácti dokonce utekl z domova. Daleko se nedostal, schovával se v okolních lesích a matka mu nosila jídlo. Když to Stachura zjistil, mlátil ji tak dlouho plaňkou z plotu, až se složila a dovedla ho plačky k Pavlově skrýši. Stachura syna ztloukl do bezvědomí, a pak ho vlekl domů na provaze. Doma ho v dílně přikoval na krátký tlustý řetěz, který připevnil k železnému zábradlí v prvním patře domu. Pavel tam pak dva týdny musel spávat na dlaždicích, jen v noci, když byl otec zpitý do bezvědomí, mu matka tajně dávala deku. Nakonec otec přinutil svou ženu, aby zažádala o Pavlovo přijetí do dětského výchovného ústavu - jako obtížně zvladatelného dítěte. Pro chlapce byl děcák svým způsobem vykoupení: měl se tam líp než doma. Ale tehdy začal nenávidět otce k smrti a přemítat vážně nad tím, jak se mu pomstí, až bude moci. Nakonec tedy svůj dlouholetý sen uskutečnil, když mu bylo pětadvacet roků.

Sen, který zemřel v krvi Pavlova vlastního otce, mu vynesl patnáct let vězení v tehdejší třetí nápravné skupině. Hodně? Málo? Tehdy se ještě za brutální vraždu nezřídka udílel i vykonával i trest smrti, a oba smrtící údery zasadil otci právě Pavel... Na straně druhé soud musel přihlédnout i k polehčujícím okolnostem. Přesto i všechny čtyři ostatní pachatele odsoudil trestní senát v osmdesátém roce k dlouholetým nepodmíněným trestům. Stachura byl sice nepochybně hotový netvor, ale ani netvory nelze v civilizované společnosti mordovat jako čuníky...

Jan J. VANĚK