Před devátou hodinou večer byla už tma. Staré škodovky, která přijela do Mažic, si nikdo nevšiml. Automobil zastavil na návsi u malé kapličky. Motor utichl, reflektory zhasly. Řidič vystoupil a zamířil k zářícím oknům hospody. Uvnitř bylo tak deset patnáct lidí, hostinská roznášela věnce půllitrů.
Muž se vrátil ke svému vozu. Nasedl a zachumlal se do kabátu. Nevnímal sychravý chlad. Bylo devátého února roku 2003, čas ubíhal pomalu. Teprve po hodině zamířil domů první host. Postupně se k němu přidávali další. Blížila se půlnoc, když odešel poslední návštěvník, pan Jareš, který vedoucí provozovny Janě Morávkové pomáhal s obsluhou. O dalších deset minut později zhaslo světlo ve všech oknech a ve dvojitých dveřích se objevila paní Morávková. Zamkla vnitřní dveře.
Řidič škodovky vystoupil a rychlým krokem šel ženě naproti.
Na Táborsku se tehdy vykrádaly venkovské obchody a restaurace dosti sériově, hospoda Na Kovárně absolvovala nezvanou návštěvu dokonce třikrát. Proto zde bylo nainstalováno poměrně jednoduché zabezpečovací zařízení propojené pomocí telefonní linky s místním oddělením policie.
Ve tři čtvrtě na dvanáct oznámil signál alarm. Policisté nasedli do vozu a jeli do Mažic. Předpokládali, že budou chytat zloděje. Přiblížili se proto tiše, bez houkání a světel výstražných majáků, snažili se starou kovárnu obklopit ze všech stran. V klenutém podloubí vchodu, v místě, kde dřív skutečně postávali koně čekající na nové podkovy, ležela v kaluži krve strašlivě rozmlácené žena.
Přijela sanitka, ale doktor jen bezmocně vrtěl hlavou, policisté opatrně zajišťovali místo činu a ve světle baterek hledali na sněhu otisky šlépějí. Stop bylo mnoho, jenže všechny si byly vzájemně podobné. Traktorový vzor klasických služebních bot. Nabízelo se jediné vysvětlení. Vrah, ať už to byl kdokoliv, měl na nohou stejné kanady, jaké používá policie.
Na místo dorazil výjezd služby kriminální policie a vyšetřování z Českých Budějovic, rozběhla se klasická mravenčí policejní práce.
Hledala se vražedná zbraň. V hromadách špinavého sněhu, ve křoví, za ploty zimních zahrádek. Všechny popelnice byly přesypány do igelitových pytlů a odpadky se prohlížely kousek po kousku.
Současně běžely první orientační výslechy návštěvníků restaurace, uplynulý večer se rozebíral po minutových intervalech. Pomalé scházení štamgastů, hospodské řeči, přibývající počet čárek na účtenkách a nakonec odchody domů. Podle všech zúčastněných byl ten den bez konfliktů, nedošlo k žádné hádce, která by mohla skončit tak brutálním útokem.
Policisté obcházeli vesnici dům od domu. Zajímalo je všechno, dokonce i fámy a pomluvy. Říkalo se například, že vztahy paní hostinské s jistým Jiřím Jarešem, který jí příležitostně pomáhal, byly poněkud nadstandardní. A manžel Jany Morávkové o tom prý věděl...
Některé situace se opakují v nesčetných variantách a klasický milostný trojúhelník je jednou z nich. Žárlivý muž či rozohněný odmítnutý přítel, je to banální, ale docela obvyklé.
Ke stávajícím vyšetřovacím verzím přibyly dvě další možnosti
"Co jste dělal ve čtvrtek, přibližně půl hodiny před půlnocí?"
"Může vám to někdo dosvědčit?"
Nemohl, a tak se na podezření pracovalo dál. Ani jeden z vyslýchaných mužů však nevypadal na impulzivního, brutálního vraha a oba vzdorovali palbě otázek s klidným přehledem nevinných lidí.
Knížka nalezená v zásuvce vedle výčepního pultu představovala podrobný seznam pijáckých dluhů. Dalo se z ní poznat, kdy a kdo ze stálých hostů bere výplatu, či dostává důchod. To totiž zpravidla bývaly postupně narůstající částky uhrazeny, aby se s čistým kontem mohla zatínat sekera znovu. Sto, dvě stě korun, výjimečně pět set nebo tisíc, pro takové peníze se přece nevraždí.
Ještě o jednom dluhu se mluvilo, ten však v záznamech uveden nebyl.
"Jo, to je takovej mladej kluk. Někdy před Vánocema tu sebral kasírtašku. Jenže se na to přišlo, a bude to muset zaplatit."
Zmíněný mladík se jmenoval Karel Borek, bylo mu devatenáct let. Učil se automechanikem, a to dost lopotně a pracně. Z rodiny nedostával téměř žádné peníze, proto se živil opravováním aut kamarádů a známých. Byl šikovný a levný, náhradní díly sháněl po vrakovištích, občas se nakupilo tolik práce, že na to doplácela škola. Přerušil ji, údajně ze zdravotních důvodů.
Nepříliš útulný domov mu nahrazovala hospoda. Měl tu přátele, tady si připadal dobře. Přinejmenším až do toho maléru z tržbou. Devatenáctého prosince v jednu hodinu ráno sebral v kuchyni restaurace Na Kovárně volně ležící kasírovací tašku a rychle odešel. Byla to pošetilá krádež. V lokále tou dobou už prakticky nikdo nebyl, hostinská ztrátu oznámila a policisté šli najisto.
Druhý den Borka zajistili a peněženku mu zabavili. Mládenec tvrdil, že do té doby stačil utratit tři, nanejvýš čtyři tisíce korun, podle oznámení Jany Morávkové však běželo o nepoměrně vyšší částku. Ohlásila, že v peněžence bylo nejméně devětačtyřicet tisíc, tržba na tak malou restauraci vskutku pozoruhodně vysoká. Probíhající trestní řízení směřovalo k návratu celé způsobené škody.
Další verze případu. Vyšetřovatelé pečlivě dopředu naplánovali výslech, k připravenému scénáři však už nedošlo. Po několika prvních otázkách se Karel Borek rozpovídal, chvatně a spontánně, jako člověk, který se sám potřebuje se vším svěřit.
"Ano, udělal jsem to. Když jsem byl obviněn z té krádeže, chtěl jsem se s Janou nějak domluvit, abych to mohl splácet..."
V únorové tmě, půl hodiny před půlnocí křupal pod podrážkami bot zmrzlý sníh. Borek přistoupil k ženě, které zamykala dveře.
"Najdou se otočila, poznala mě a začala hrozně ječet. Říkal jsem, ať nekřičí, ale bylo to ještě horší. Tak jsem jí praštil pěstí do obličeje. Po úderu upadla na zem. Na záda. Nevím, co mě to napadlo, otočil jsem se, jesti někdo nejde. Nikoho jsem neviděl, ale na dřevě srovnaném v podloubí ležela tyč, přeražená násada od krumpáče. Popadl jsem ji a začal hostinskou mlátit do obličeje. Čtyřikrát, možná pětkrát, vší silou. Po těch úderech jsem hned odešel a nic jsem nevzal."
Zaprotokolované vyprávění se několikrát vrací k pocitu křivdy. To se nemělo stát. Vždyť do té hospody chodil tak rád. Jasně, udělal hloupost, ale šlo jen o pár tisícovek. Proč se chtěla hojit zrovna na něm, když dobře věděla, jak těžko peníze vydělává?
"Z podloubí jsem k autu běžel. Bylo odemčené, násadu jsem hodil do prostoru před sedadlem spolujezdce, nastartoval a rozjel se. Cestou přes Borkovice na Sviny. Mezi Mažicemi a Borkovicemi jsem zastavil, napadlo mě totiž, že mám v kufru papírový pytel na šrot. Tu tyč jsem do něj zabalil a nechal v kufru. Později, doma, jsem ten klacek i pytel spálil v kotli."
Rozruch vyvolaný vraždou se rychle šířil po okolí, Karel Borek měl čím dál větší strach.
"Druhý den jsem zajel do Týna nad Vltavou, do Cotton baru. Tam jsem vypil asi tři piva a půllitrovou láhev vodky Puškin. Říkal jsem si, že by neškodilo nějaké alibi. Servírka mi dala telefonní číslo na kamarádku, které obsluhovala včera. Zavolal jsem ji a poprosil, aby řekla, že jsem v podniku celou předešlou noc seděl. Jenže ona odmítla. Rovnou prohlásila, že na nic takovýho si prostě nevzpomíná."
Následujících deset dní bylo plných čekání, kdy na dveře zabuší pánové od policie. Když skutečně přišli, nebyl ani příliš překvapen.
Bylo mu líto všeho, co provedl. Přesto si nakonec neodpustil vyčítavou poznámku.
"Neměla mi to dělat!"
Obšírné přiznání je sice hezká věc, k uzavření vyšetřování však zdaleka nestačí. Všechno je nutno doplnit nezvratnými důkazy a expertizami. Mírně poškozený vzorek podrážky odpovídající šlápotě pod úzkým oknem bývalé kovárny, otisk pneumatiky na návsi před kapličkou a jeho porovnání se škodovkou podezřelého. Krevní stopy na šatech a podlaze vozu totožné s krví zavražděné ženy, mikrovlákna zachycená za nehty při zoufalé obraně. K tomu výpověď babičky z Mažic, co si všimla Borkova auta, prohlášení servírky z týnského baru, která rázně odmítla mladého muže krýt falešným svědectvím. A tak dál.
Soud porovnával fakta, důkazy i domněnky. O samotném skutku a jeho pachateli nebylo nejmenších pochyb, poněkud problematičtější se ovšem zdála první výpověď obžalovaného. Podle pitevního protokolu měla zavražděná žena mnohačetná zranění na rukou, kterými se zpočátku snažila krýt. To nekorespondovalo s tvrzením, že pachatel po úderu pěstí hledal vražedný nástroj, a teprve potom bušil do bezvládného těla. Bližší pravdě se zdálo, že útok byl od samého počátku veden zlomenou dubovou násadou a Karel Borek si zbraň připravil předem.
Mrtvá Jana sice nebyla obrána o prstýnky, zlatý řetízek, či náušnice, dokonce ani o mobilní telefon, který v okamžiku napadení držela v ruce, nicméně přišla o peněženku později nalezenou při domovní prohlídce u obviněného mladého muže. Nebylo tedy tak docela přesné, že po vraždě nic nesebral.
Soud pečlivě probíral všechna pro i proti. Z posudků znalců v oblasti psychiatrie a psychologie vyplývalo, že obžalovaný si své agresivní chování pamatuje poměrně detailně, a nebyl pod vlivem alkoholu nebo jiných psychotropních látek. Nešlo proto o jednání impulzivní nebo zkratkové a v průběhu přípravy si byl schopen plně uvědomovat následky svého činu. Ve prospěch Karla Borka zase svědčilo, že vedl řádný život, soudně nebyl dosud trestán a vraždy se dopustil ve věku blízkému věku mladistvých.
Po závěrečných projevech státního zástupce a advokáta soud vyměřil trest odnětí svobody v trvání třinácti roků. Rozsudek nabyl právní moci 26. srpna roku 2003.
Potud strohá řeč paragrafů. Jasný, dobře zpracovaný případ. Jen některé drobnosti se objasnit nepodařilo. Asi se už nikdy nedozvíme, kolik peněz bylo ve skutečnosti v kasírtašce, kterou Karel Borek tak hloupě ukradl.
Jména osob vystupujících v tomto příběhu byla z pochopitelných důvodů změněna.