Povídka, která se v tradiční detektivkářské soutěži o poeovského havrana umístila na druhém místě.
Paní Königová rozevřela velkou osahanou knihu a začala v ní listovat, rozvážně a s jakousi posvátnou úctou, jako by obracela stránky v Bibli kralické. Pominula Pomerančové bomby, Jahody ve víně, ba i Opilého Isidora a zastavila se nad nápisem Žloutková pěna. Bylo nedělní odpoledne, asi tak čtvrt na dvě, a paní Königovou, jako obvykle v tuhle dobu, chytila mlsná.
Z vedlejšího bytu bylo slyšet nějaké zašramocení, a pak prásknutí dveří, asi průvan. Přeletěla první dva řádky žloutkové pěny... a mimoděk se olízla. "Jo," řekla nahlas paní Königová, "to štimuje. Přesně na tohle mám chuť." Posunula si brýle na nose a četla dál a tvářila se velmi důležitě, jako by četla Evangelium svatého Matouše. Tomuhle receptu ale věřila o něco víc: "Čtyři velké žloutky ušleháme s 90 g pískového cukru v lehkou pěnu, přidáme bílé desertní víno a šleháme nad horkou vodou, až pěna zhoustne."
Popošla k lednici, a v tu chvíli uslyšela odvedle nějaké bouchnutí a tlumený výkřik, asi z televize, a z té lednice vyndala dvě vajíčka a načatou láhev vína a vrátila se ke stolu. "Pěnu nalijeme do skleněných pohárů a podáváme s piškoty," četla si z knihy.
Sousedka asi rozbila skleničku, pomyslela si, protože za stěnou zařinčelo sklo. A paní Königová si přečetla poslední větu z receptu: "Do vychlazené pěny můžeme lehce vmíchat ušlehanou šlehačku a pěnu nechat zmrazit." A v tu chvíli ji napadlo, že sousedka asi uklízí a že by jí takovým pohárem žloutkové pěny po obědě nejspíš udělala radost. A proč ne, vždyť jí paní Zelenková neustále něco půjčuje, tuhle to byla paprika, jindy zase bobkový list. Jenom cibuli ne, cibuli si od ní půjčit nemohla.
Jednou to zkusila a paní Zelenková polkla a řekla: "Víte, já cibuli nekupuju. Byly doby, kdy jsem ji jedla ráno, v poledne i večer, a ta cibule mi nejspíš zachránila život. Jenže od té doby ji nemůžu ani vidět."
"Aha," řekla tenkrát paní Königová, stála u dveří a hrozně se chtěla zeptat, jestli to bylo za války nebo za komunistů anebo z docela jiných příčin, třeba šlo o dietu, ale bylo jí to hloupé, a tak před sousedkou o cibuli už nikdy víc nemluvila.
Rozhodla se, že tedy udělá porci pro obě, otevřela znovu lednici a vyndala další dvě vajíčka, připravila piškoty a odvážila si cukr, a pak se zaposlouchala do zvuků v domě. Bylo úplné ticho, i vedle v bytě, sousedka asi už douklízela, jen někde zdola zaslechla rádio hrát nějakou tu šílenou moderní píseň, kde zpěvák nezpívá, jak se zpívat má, ale kvičí, jako by ho právě někdo zařezával...
Za chvíli byly poháry hotové. Se šleháním se patlat nemusela, tentokrát si koupila šlehačku ve spreji, a když sklenice šoupla do mrazáku, aby pěna trošku zmrzla, pocítila najednou radost z hezkého odpoledne. Sundala si zástěru a šla zazvonit na sousedku, ať udělá kávu, že za čtvrt hodinky si spolu pochutnají na té dobrotě. Občas se takhle scházely, jednou nad bábovkou, podruhé nad jahodovým koktejlem a potřetí třeba nad partem někoho známého.
Mačkala zvonek dvakrát za sebou, to byl jejich mlčky smluvený signál, ale nikdo neotevřel. To zas má puštěné rádio a neslyší, řekla si paní Königová a přiložila ucho ke dveřím. Neslyšela nic, až po chvíli se jí zdálo, že zachytila šouravé kroky, a tak se znovu opřela do zvonku. Hezky dlouze a dvakrát za sebou.
Náhle zaslechla šátrající ruku a dveře se pootevřely. "Co chcete?" řekl úsečně mužský hlas. Měl na sobě kabát s kapucí přetaženou přes hlavu, na očích černé brýle a před pusou si držel kapesník a huhlal, jako by měl silnou rýmu.
"No, já jdu za Haničkou, já jsem sousedka, a chtěla jsem jí říct, že za chvilku budu mít hotový vaječný pohár. Něco sladkého po obědě," zasmála se, ale znělo to tak nějak přiškrceně.
"Není doma," řekl tlumeně muž skoro o dvě hlavy vyšší než paní Königová. "Odešla."
"To snad ne," uchechtla se sousedka, "kde by byla? Už třináct let, co tu bydlím, je vždycky v neděli odpoledne doma, až na nějaké nepatrné výjimky ovšem. My se takhle občas po obědě scházíme, víte," řekla muži, jemuž hluboko přetažená kapuce dělala v obličeji stín. Na nohou měl černé boty s kovovou špičkou. "A kterejpak vy vlastně jste?" řekla zvědavě.
"Já jsem," zaváhal maličko, "její známý."
"Ale jděte," opáčila paní Königová, "vždyť ona Hanička žádné známé neměla. Ani příbuzné, pokud vím. Jenom jednu mladší sestru, a ta bydlí někde ve Volfovicích, nebo jak se ten zapadákov jmenuje. No ale ony se moc často nevídaly, pokud vím," švitořila dál.
"Jo," řekl mladý muž a trochu ucouvl do chodby.
"Nejste vy nakonec syn té její sestry? Ona má dva syny a mohli by být tak ve vašem věku."
"Podívejte, ona si šla nakoupit, vrátí se večer," zavrčel muž a zatlačil na dveře, ale sousedka je zarazila dlaní.
"Jak tak na vás koukám, vy jste jí trochu podobný, to obočí, řekla bych, máte stejné," nedala se zarazit stará žena. "Tak vy jste určitě jeden z těch synů od její sestry, že? Asi budete ten starší, Oldřich se myslím jmenoval, to by odpovídalo, řekla bych."
"Babo zatracená," zahuhňal mezi zuby muž a prudce zabouchl dveře.
Paní Königová zůstala zaraženě stát, a pak se otočila a naštvaně šla domů na žloutkovou pěnu. Ale když poprvé zabořila lžičku do té dobroty, vedle na chodbě bouchly dveře. Hned vyběhla ven a zaslechla ještě vzdalující se rázné kroky.
Zvonila a pěstičkami mlátila do dveří sousedky Zelenkové asi deset minut. Marně. Jednou do těch dveří dokonce maličko kopla, ale to jí připadalo už trochu moc, a tak se vrátila domů a zavolala na policii.
Do čtvrt hodiny uslyšela v domě ruch. Vykoukla ven, ale mladý policista ji hned zarazil: "Zůstaňte v bytě, prosím, my se u vás za chvíli zastavíme." Byla pak dlouho nalepená na kukátko ve dveřích, moc toho ovšem neviděla, protože největší část v průzoru zabrala něčí záda.
Paní Königová se cítila divně, byla nervózní a netrpělivá. Co když jsem mluvila s vrahem? říkala si. A pak viděla, jak vynášejí na nosítkách bezvládné tělo a bylo jí jasné, že se nemýlila. Aby se uklidnila, sáhla do lednice i pro ten druhý pohár se žloutkovou pěnou a snědla ho. Ona ho chudák paní Zelenková už nebude potřebovat.
Po dvaceti minutách zaklepal na dveře a pak ještě krátce zazvonil starší, seriózní muž. "Kapitán Doura, kriminálka," představil se.
Pozvala ho dál a hned se zeptala: "Tak on paní Zelenkovou někdo zavraždil?"
Přikývl. "Už to tak vypadá. Jak dobře jste ji, paní Kaiserová, znala?"
"Jenom Königová," opravila ho žena a zatvářila se skromně.
"Navštěvovaly jste se často?" nehnul brvou policista.
"Dost dobře jsme se znaly," řekla důležitě sousedka, "a samozřejmě jsme se navštěvovaly. Zrovna dneska po obědě jsem jí chtěla zanést výborný pohár se žloutkovou pěnou. Ale opravdu výborný. Nechcete recept?" zeptala se policisty, ale ten jejímu poháru nevěnoval pozornost.
"Kolik bylo hodin?" otázal se suše.
"Něco po půl druhé," řekla sousedka. "Zvonila jsem tam dost dlouho, než se otevřely dveře a..."
"Otevřely se dveře?" skočil jí muž do řeči. "Ale v půl druhé už musela být..."
Žena pootevřela ústa a pak si položila dlaň na čelo. "Ježišmarjá," řekla po chvíli, "tak já jsem dneska mluvila s opravdovým vrahem!"
"Jak vypadal? Barva vlasů, očí? Kolik mu mohlo být let?" rozevřel kapitán notýsek a začal si dělat poznámky.
"To nevím," měl přes hlavu kapuci a na očích brýle. Byl o dost větší než já, ale určitě byl mladý, ještě ne třicet," vypovídala ke kapitánově spokojenosti žena.
"Nevíte náhodou, jestli měla paní Zelenková doma nějaké větší peníze?" ptal se dál kapitán Doura.
"Nedávno jí vyplatili životní pojistku. Bylo jí sedmdesát, takže to dělalo dost peněz. Nějakých sto tisíc," pokračovala paní Königová.
"Tak a máme to," ulevil si policista.
"Co jako máme?" nechápala sousedka.
"Máme motiv. Lidi se, milá paní, vraždí, pokud pominu neovladatelně velké rozčilení čili afekt, pouze ze žárlivosti nebo pro peníze. Jiný motiv jsem v tomhle městě ještě nezažil," řekl kapitán Doura a pošimral si pleš. "Takhle to tu chodí nejmíň sto let. Samé obyčejné vraždy."
"No ale já znám detektivky, kde se nejčastěji vraždí kvůli dědictví a dávným křivdám," rozhořela se vášní paní Königová. "To třeba nevlastní syn po letech zjistí svého pravého otce, který zabil jeho matku, když byl malý, a teď se mu jde po letech pomstít, ale v nestřežené chvíli místo toho zabije jeho bratra, který je mu k nerozeznání podobný, a tím se ta tragédie začne rozrůstat. Nakonec dojde ještě k druhé vraždě a nešťastní jsou všichni kolem," přikyvovala horlivě paní Königová.
"Tyhle detektivky," vzdychl policista, "to jsou samé vymyšlenosti a nesmysly. V životě to je, milá paní, všechno jinak."
"Ale poručík Columbo..."
"S poručíkem Columbem na mě nechoďte, ten nezná život na malém českém městě," zamračil se kapitán. "Já jsem byl kriminalistou už před tou aksamitovou revolucí, a protože jsem nebyl politický, tak jsem se stal dokonce velitelem naší skupiny, ale říkám vám - co pamatuju, tak tu nikdy nedošlo k žádné výjimečné vraždě!"
"No tak tahle bude první," odsekla paní Königová a šla urovnat příbory na stole, aby se uklidnila.
"Co měl ten chlápek na sobě?" nedal se odbýt kapitán.
"Ten dlouhý kabát s kapucí, to už jsem říkala. A měl taky boty. Jo, toho jsem si hned všimla. Měl na nohou černé boty, a to se mi zdálo podezřelé."
"A to tam snad měl chodit bos?" zvedl kapitán obočí.
"Ne, vy mi nerozumíte," zvedla oči ke stropu, zaklesla ruce do sebe a zatočila palci jako mlýnkem. "Vy jste ji neznal tak dobře jako já, pane kapitáne. Ona paní Hanička byla ras na pořádek. Zouvala se už na chodbě, pak přenesla boty rovnou na gumovou podložku pod věšákem, ale nikdy, rozumíte," vykulila sousedka oči, "nikdy by nechodila doma v botách ani by to nedovolila nikomu jinému."
"Nedovolila to, máte pravdu. On se jí na to neptal."
"A to ji, s dovolením, pane kapitáne," špitla sousedka, "to on Haničku jako... uškrtil?"
"Praštil ji, abyste věděla. Hlavu měla celou od krve. Vlastně tam na zemi ležely rozbité hlavy dvě. Jedna patřila paní Zelenkové a druhá Karlu Havlíčku Borovskému," pokračoval sdílně kapitán, ale paní Königová se na něj podívala zostra, jestli nezačíná mluvit z cesty.
"Ta druhá hlava byla ovšem sádrová, vrah tou bystou zřejmě starou paní udeřil tak silně, až se jí ulomilo ucho," pokračoval kapitán. "Té sošce, pochopitelně."
Žena sáhla po kapesníku. "To je strašné," zaštkala. "A navíc jí to nejspíš udělal příbuzný."
"Jaký příbuzný," zbystřil kriminalista. "Vy jste ho poznala? Mluvte proboha!"
"No že bych ho poznala, to říct nemůžu, ale on měl takové husté srostlé obočí jako měla Hanička, ale taky její sestra Zdenka. Tak jsem si myslela, že by to mohl být syn její sestry Oldřich. Ona žije ve Volfarticích, ani nevím, kde to je. Jmenují se Karáskovi. Nebo snad Kvapilovi nebo tak nějak. Viděla jsem ho tu asi před osmi lety, to byl ještě kluk, takže teď už bych ho asi nepoznala. Ona se Hanička potom se sestrou nějak poškorpila a její rodina sem přestala jezdit."
"To jste nemohla říct hned?" zavrčel kapitán a vytočil číslo na svém obstarožním mobilu s anténkou. Objednal si urgentně informaci o Oldřichu Karáskovi nebo Kvapilovi z Volfartic.
Paní Königová mu nabídla čaj a on se jí vyptával ještě na nějaké podrobnosti o životě její sousedky, na její zvyky a záliby. Ale mnoho zajímavého se nedozvěděl. "A po čem toužila?" řekla sousedka nakonec. "Po cestě do Egypta nebo na Kanárské ostrovy. Tam jsme chtěly jet spolu, až budeme mít dost peněz."
Pak zazvonil telefon. Nebyl to Kvapil ani Karásek, nýbrž Kalousek. Na nikoho jiného se popis nehodil. Nějaký místní okrskář Oldřicha osobně znal, takže stoprocentně věděl, že je už půl roku na práci v Anglii. "Tady byl asi rok nezaměstnaný, ale po otevření hranic se vydal za štěstím do ciziny. Doma byl na Vánoce, ale hned po Novém roce odjel," hlásil Dourovi policista na druhém konci.
"Tak to jsme v pytli," zamračil se kapitán. "Falešná stopa, ten synovec Oldřich to být nemohl."
"Ale to obočí..." vzdychla stará dáma.
"Srostlé obočí má dneska kdekdo," mávl naštvaně rukou kapitán Doura a rychle se rozloučil.
Paní Königová nemohla v noci usnout. Donekonečna si opakovala odpolední scénu u dveří a vzpomínala na sousedku Zelenkovou. Kdo jí to jenom mohl udělat? Snažila si vybavit tu tvář v černých brýlích a s kapesníkem u pusy, huhňavou řeč... A co když vůbec neměl rýmu? Co když jenom chtěl tím huhňáním zakrýt svůj pravý hlas? A co to srostlé husté obočí - to přeci nemá nikdo v okolí, koho znám, říkala si pro sebe. Jenom Hanička Zelenková takové měla...
Druhý den dopoledne se paní Königová motala kolem informačních tabulí na nádraží. Moc se v jízdních řádech nevyznala, a tak se nakonec musela zeptat přímo u kasy, jak se dostane do Volfartic. Bez přesedání to nešlo.
Vláček se vlekl jako Lovosice a v paní Königové narůstalo napětí. Čím víc se blížila k cílové stanici, tím víc si byla jistá, že má pravdu. Ještě na sto procent nevěděla, co udělá, ale tušila to!
V České Lípě přesedla na autobus a zanedlouho už vystoupila na náměstíčku ve Volfarticích. Váhala, jak by měla nejlépe zjistit, kde bydlí Kalouskovi, jestli se má zeptat v hospodě, nebo v trafice, ale nakonec zamířila na poštu. Kalouskovi tam byli dvoje. Jedni měli dceru, ale ta ještě chodila do školy, a druzí dva dospělé syny.
Šla rázně, odhodlaně, v ruce jen malou kabelku, její staré odřené botky klapaly pravidelně do rytmu.
Sešla z asfaltky na mizerně dlážděnou cestu a otevřela si vrata u venkovského stavení. U dveří neomítnuté verandy chvíli hledala zvonek, ale pak jí došlo, že asi žádný nemají, a rovnou stiskla kliku.
"Je tu někdo?" zavolala v předsíni, kde ležely pohozené pánské černé boty s matnou kovovou špičkou. Pak rázně třikrát zaťukala na dveře a šla ještě o pár metrů dál.
Objevil se vysoký, trochu obtloustlý kluk v rozdrbané košili. No, kluk už to dávno nebyl, tak něco přes dvacet. Najednou stál ve dveřích asi metr od paní Königové a zíral na ni jako na kouzelníka Copperfielda.
"Tak jsem vás našla," řekla a podívala se mu do tváře. Poznávala to obočí, nos, oči, jenom pusu ne, protože tu měl předtím zakrytou kapesníkem. Na bradě mu rašily krátké rezavé vousy a pod nosem se hlásil počínající knír.
Koukal se na ni jako opařený, bledl a rudnul - asi by ho míň překvapila Šípková Růženka s hejnem trpaslíků. Otevřel pusu, ale trvalo dlouho, než ze sebe vypravil: "Co... co tu chcete?"
"Tak jsem to uhádla," řekla starší žena sebevědomě. "Ale podle mého názoru - vy jste svou tetičku zabít nechtěl, že ne?"
"Proboha, buďte zticha," vrhl se k ní vyděšeně a snažil se jí zakrýt pusu, "za chvíli přijde máma z nákupu."
"Opovažte se mi něco udělat," ustoupila paní Königová o krok. "Nechala jsem doma dopis pro policii, kam jedu, a kdybych se nevrátila, tak se jí to dostane do rukou. Večer má totiž za mnou přijít kapitán Doura," zalhala trochu.
"Co teda chcete? Proč jste sem lezla?" díval se zuřivě mladší syn sestry paní Zelenkové.
"Vy jste ji zabil pro těch sto tisíc, co dostala jako životní pojištění, že jo?"
"Chtěl jsem si od ní jenom vypůjčit," řekl tiše. "Padesát nebo aspoň třicet tisíc na auto. Hledám práci a musím objíždět celý kraj. Bez auta to nejde," řekl a zatvářil se náhle jako zmoklá slepice. "Pohrozila mi, že to řekne mámě..." zlomil se mu hlas.
"Tak víte co, já to nikomu neřeknu. A vy mi za to dáte půlku toho lupu. Padesát tisíc. Ani víc, ani míň," řekla rázně a nastavila dlaň.
"To mě ani nenapadne," zašklebil se mladík. "Nejsem padlej na hlavu."
"Dobře, tak já jdu na policii!" otočila se, že odejde.
"Počkejte, sakra," sykl. Ještě chvíli váhal, a pak neochotně otevřel dveře do sklepa. Za chvíli se vrátil, podal jí naditou obálku a zavrčel: "Jste hnusná vyděračka!"
"A vy hnusnej vrah," vrátila mu nadávku. Zabouchla prudce dveře a koukala co nejrychleji zmizet.
Cesta domů jí rychle ubíhala, ale v patách jí bylo špatné svědomí. Tak jsem ti, Haničko, zachránila půlku těch tvých peněz, říkala si v duchu. Budu ti za to pravidelně nosit kytky na hřbitov a rozsvěcovat svíčky, slibovala. Ale za chvíli se ozval vnitřní hlas: Nejsem teď vlastně spolupachatelka? Asi jo. Spolupachatelka vraždy. No nazdar! Minimálně toho vrahouna teď kryju! A druhý hlas odpovídal: Ale zase si můžeš vyjet do Egypta a na Kanárské ostrovy, ty huso. Celý život jsi po tom přeci toužila...
Když šla z nádraží domů kolem policejní stanice, klepala se jí kolena. Šedesát dva let jsem byla poctivá, říkala si, a teď tohle. A jak se tak nenápadně šourala kolem té nebezpečné budovy, vrazila do kapitána Doury.
"Copak je vám, paní Kaiserová, vy jste se nějak lekla," zahlaholil postarší kriminalista. "Spěcháte někam? Nechcete se u mne na minutku zastavit?"
"Ale jistě, ráda," vzpamatovala se žena a už ho ani neopravovala kvůli tomu jménu. "Vlastně jsem za vámi právě chtěla zajít," řekla bez začervenání a v kapse nenápadně stiskla ten tlustý svazek bankovek. Chtěla si ten pocit ještě chvíli užít.
V kanceláři se pak hned zeptala: "Už jste ho chytili? Ještě ne?" A vzdychla: "Chudák paní Zelenková!"
"Myslím, že nám neunikne," řekl kriminalista. "Na místě nechal nějaké stopy, například máme podrážku jeho bot. A od vás víme, že byly černé, že měl kabát s kapucí a velkou rýmu. Máme obšancována všechna důležitá místa, to se tak dělá, víte," usmál se na paní Königovou, "třeba i hospody a tak. Oni totiž tihle pobudové - a nejspíš to byl takový náhodný zloděj, který by ani nevraždil, kdyby se oběť zbytečně moc nebránila - oni totiž tihle pobudové začnou velice brzo ten svůj lup utrácet. Prostě se neudrží. Jednou dvakrát zaplatí za celou hospodu - a máme ho," usmál se kapitán.
"A kdo by ty peníze zdědil, kdyby se našly?" zeptala se paní Königová.
"Když neměla děti, tak nejspíš ta její sestra," řekl kriminalista. "Jenže ty peníze zatím nemáme."
"Ale máme," řekla posmutněle žena a položila před policistu na stůl tlustou obálku. "Sice to je jenom padesát tisíc, ale vím i o té druhé půlce," řekla pyšně. "Jenže ty už rovnou můžete nechat tam, kde jsou."
"No počkat, počkat, já vám nerozumím," vrtěl se kapitán Doura.
"Na těch bankovkách budou jeho otisky," řekla zkušeně. A krátce policistovi vylíčila, jak se vydala za tou sestrou paní Zelenkové, vlastně za jejími syny, protože jí nedalo spát to obočí, jaké tady široko daleko nikdo nemá. Semtam sice tu historku mírně vylepšila ve svůj prospěch - a sny o Egyptě a Kanárských ostrovech si ovšem nechala zcela pro sebe.
"No vy jste odvedla práci za celý tým kriminalistů," divil se kapitán. "A jak se vlastně ten mladší syn jmenuje?"
"A víte, že ani nevím," odpověděla paní Königová a odsunula tu naditou obálku s padesáti tisíci kousek dál od sebe, aby se na ni už nemusela dívat.