Znáte to. Když pejsek a kočička dělali dort, vzali samé dobroty a dali je do formy a upekli a dali vystydnout - a velký černý pes, jemuž lahůdka voněla pod čenich, celý dort sežral a pak mu bylo moc, ale moc špatně...
Nic takového tedy divákům americké novinky Sahara nepochybně nehrozí, filmy se nejedí, ale scenáristé (sešli se dokonce čtyři) a režisér si nepochybně vedli při výrobě obdobně. Rozpomněli se na dobrodružné trháky, které se jim v poslední době líbily, a pak už postupovali systémem perníková chaloupka: uloupli tady a uloupli tam. A splichtili svůj vlastní příběh, který sice malinko připomíná spoustu jiných, ale to koneckonců není v kinematografii první a dozajista ani poslední případ.
Název neříká o filmu vše, ale hodně. V dunách největší z pouští se odehrává většina příběhu a dlužno říci, že písek dovede být opravdu fotogenický. Což stejnou měrou platí i o trojlístku hlavních aktérů, ztělesňujících nejen postavy, ale i některé lidské vlastnosti. Matthew McConaughey v roli Dirka Pitta v příběhu zosobňuje ryzí mužnou udatnost, Penélope Cruzová v roli doktorky Rojasové ženskou krásu (ovšem v popisu práce má i inteligenci - a zbabělá taky není) - a Steve Zahn jakožto Al je tam přes legraci a vůbec odlehčovací momenty.
Na začátku scénáře byla stejnojmenná úspěšná kniha Cliva Cusslera, jehož obsáhlé dílo tím padlo kupodivu filmařům do oka teprve podruhé. Pitt s Allem pátrají kdesi v Mali po obrněné lodi americké Konfederace, jež sem zřejmě kdysi doplula (jak se to stalo, film tu záhadu vysvětluje sice krkolomně, ale divák je tolerantní a uvěří všemu), zatímco paní doktorka má poslání ušlechtilejší. Pokouší se najít původce záhadné epidemie... Trojlístek se řízením osudu spojí, děj snaživě škobrtá vpřed, přičemž se na nějakou tu mrtvolu ovšem nekouká. Původní cíle jdou stranou, když se ukáže, že především dlužno zabránit ekologické katastrofě nedozírného rozsahu. Chvílemi to připomíná Indiana Jonese, chvílemi některé z bondovek. Jenže akční scény jsou v ději daleko od sebe, rytmus filmu dost klopýtá, humoru chybí ironický nadhled - a režisér Breck Eisner si snad měl včas ujasnit, jaký žánr vlastně chtěl točit. Prvních třicet minut sázíte na komedii, pak ale děj přehodí výhybku k akčnímu snímku. Herci navíc dělají, co mohou, ale žádná sláva, nezkušený režisér jim asi moc neporadil. A hotovým neštěstím je hudba Clinta Mansella, jež jakoby patřila původně k jinému příběhu.
Přitom je patrné, že se tu moc nešetřilo a zvláště obrazově jde o velmi pohledný film, jenž zaujme nevšedními scenériemi. Zkrátka, zaděláno bylo na podstatně vydařenější dort. Ale dopadl prostě takhle.