Na základě studia historické vědy můžeme konstatovat, že dějiny forenzní psychologie nebyly a ani nejsou do dnešní doby uceleně zpracovány. I když je historie určitého vědeckého oboru někdy opomíjena, bezesporu zkoumání dějinných pramenů a samotných dějin patří k významným prvkům každého samostatného vědního oboru. To, že forenzní psychologie je samostatná věda, lze konstatovat i na základě existence předmětu, dějin, odborné komunity, určité institucionální základny, právní úpravy, ekonomických prostředků, státní podpory, mediálních prostředků a také samostatné metodologie. V tomto příspěvku se především soustředíme na samotné dějiny forenzní psychologie na území českého státu, a to především z pohledu kriminalistického, ale neopomeneme ani hledisko psychologické.
Ze začátku si musíme osvětlit samotný pojem forenzní psychologie. Jako první v historii použil pojmu forenzní psychologie H. Reichel, který vydal v roce 1910 dílo "O forenzní psychologii". Druhým významným autorem byl Karl Marbe, který v roce 1913 vydal knihu "Základy forenzní psychologie". Psychologie se zabývá zkoumáním chování a prožívání. Konečně se dostáváme k samotnému slovu "forenzní". Tento výraz je odvozen z latinského slova "forum" (tržiště, náměstí). V našich českých podmínkách se vžil pojem "soudní psychologie". Toto je ale překlad nepřesný, přesnější a věcně správný je výraz "právní psychologie". Z tohoto možného překladu je patrné zastřešení oblasti forenzní psychologie, tedy oblasti práva. Nyní si dovolíme citovat definici forenzní psychologie: "Forenzní psychologie je aplikovanou psychologickou disciplínou, která se zabývá chováním lidí v situacích regulovaných právem"(1).
V průběhu éry dané oblasti bylo využíváno mnoho pojmů: kriminální, soudní, právnická psychologie, ale všechny výrazy je možné podřadit pod oblast "forenzní psychologie".
Forenzní psychologie je jednou z forenzních věd. Z pohledu teorie se za forenzní vědy považují (a to nejen u nás, ale i celosvětově):
Pokud budeme považovat za vznik forenzní psychologie skutečnost vydání dvou významných publikací o tehdy nazývané kriminální psychologii "Über die Notwendigkeit psychologischer Kenntnisse bei Beurteilung von Verbrechen" ("Nutnost psychologických znalostí při posouzení zločinu") od J. Eckerthausena a práci J. Schaumanna "Ideen zu einer Kriminalpsychologie" ("Myšlenky kriminální psychologie"), pak je možné "datovat" počátek této forenzní disciplíny do konce 18. století, k roku 1792. První ucelená díla související s problematikou "kriminální psychologie" publikovaná, nebo spíše sepsaná, alespoň částečně a vydaná na území českého státu byla díla rakouského učence prof. Hanse Grosse.
Dne 26. prosince 1847 se v rakouském Grazu (Štýrský Hradec) narodil Hans Gross (prof. Dr., 1847 - 1915), trestní soudce, univerzitní profesor v Praze a Grazu a zakladatel moderní kriminalistiky, označovaný za "otce kriminalistiky". Spisovatel průkopnických prací boje proti zločinu. Zakladatel Kriminalistického institutu univerzity v Grazu, pozdějšího Kriminálního muzea a Archivu pro kriminologii.
Hans Gross se narodil jako syn císařského vojenského komisaře (Oberkriegskommissars); otec Gustav Gross (1806 - 1876), matka Franciska Gross, rozená von Leutzendorf (1827 - 1902). Jeho mládí bylo silně poznamenáno přísnou a militantní výchovou. Vystudoval právní a státní vědy (Rechts-Staatswissenschaften). Promoval v roce 1870 jako doktor práv. Potom téměř třicet let (1869 - 1898) pracoval v soudních službách, (jako vyšetřující soudce, později jako státní zástupce a předseda senátu v Grazu). Gross se snažil o skloubení trestního práva a přírodních věd.
V roce 1898 byl jmenován řádným profesorem trestního práva v Czernowitz (dnešní Černovce, město na Ukrajině, poblíž hranic s Rumunskem). Později dostal tento titul také v Praze (na Karlo- Ferdinandově univerzitě) v roce 1903 a v Grazu v roce 1905. V roce 1893 vydal svou nejslavnější knihu, nazývanou "biblí kriminalistiky", Handbuch für Untresuchungsrichter (Příručka pro vyšetřující soudce). Náklad této knihy byl ihned rozprodán, a proto následovalo vydání další v roce 1895. Tato kniha byla pak ještě vícekrát vydávána i po Grossově smrti, naposledy v roce 1977 v Berlíně.
Hans Gross se také zajímal o kriminální psychologii, v roce 1898 vydal knihu "Kriminalpsychologie".
Velký význam pro rozvoj kriminalistiky, kriminologie a forenzních disciplín, tedy také forenzní psychologie, mělo založení Kriminologického institutu v Grazu roku 1912. Institut se zabýval výzkumem kriminality, rozvojem teorie i praktickým využitím.
Po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d Este v Sarajevu 28. června 1914 vypukla 1. světová válka. Gross jako velký vlastenec oprášil svou starou uniformu, dostal hodnost nadporučíka a začal pracovat pro armádu. Kriminologický institut sloužil jako armádní cenzura a armádní úřad pro trestní právo, kde také Gross pracoval až do své smrti. Zemřel jako voják 9. prosince 1915, nezemřel však v boji, ale jako úředník v týlu.
Málokdy se uvádí, že významnou osobou byl i jeho syn - Otto Gross. Dne 17. března 1877 v Gniebingu u Feldbachu se narodil syn Hanse Grosse, Otto Hans Adolf Gross. Otto v mládí dostával tu nejlepší privátní školu. Studoval medicínu v Grazu, Mnichově a Štrasburku. Promoval v roce 1899. Hned o rok později absolvoval delší cestu do Jižní Ameriky jako lodní lékař na parníku. Tam začala jeho dlouholetá závislost na heroinu a kokainu. Již v roce 1902 byl Otto na první odvykací kúře na klinice v Burgholzi. Následující rok se oženil s Friedou Schlofferovou a měl také první kontakt s významným psychologem Sigmundem Freudem. V roce 1906 habilitoval na univerzitě v Grazu, obor psychopatologie.
Otto žil v různých městech - Graz, Ascona, Mnichov. Zde plánoval založení anarchistické školy. Zastával zásadu sexuální svobody, žil bohémským životem a měl anarchistické tendence.
V roce 1907 se uskutečnil v Amsterodamu Mezinárodní kongres pro neuropsychiatrii a v roce 1908 pak v Salzburgu I. kongres Freudovy psychologie, Otto se obou dvou kongresů zúčastnil. V té době bylo jen několik největších psychoanalytiků na světě: Freud, Adler, Jung, Rank, Steckel, Brill a také Otto Gross. Gross měl velice radikální a neortodoxní teorie a metody.
Po těchto kongresech prodělal Otto druhou odvykací kúru opět v Burgholzi. Zde ho analyzoval C. G. Jung. Strávil zde 3 týdny. Jung oznámil diagnózu (schizofrenii) otci Hansovi. Na základě diagnózy Junga Hans Gross docílil u soudu rozhodnutí o poručnictví Otty a také jeho ženy. Na pracovní cestě po Švýcarsku se Otto utvrzoval v anarchistických idejích a řadil se k tzv. nové generaci (do této expresionistické generace dále patřili Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel aj.), snažící se bojovat proti "staré" době. Boj synů a otců. V roce 1913 přijel Otto do Berlína. Zde se přidal k radikálnímu časopisu Die Aktion. Dne 9. listopadu 1913 byl Otto Gross na popud svého otce zatčen v Berlíně a byl poslán do ústavu pro choromyslné v Tullmu.
Tento čin se setkal s velkým odporem v řadách tzv. "nové" generace. Mnoho spisovatelů (F. Kafka, F. Werfel) psalo, hlavně do časopisu Die Aktion, pobouřené články na obhajobu Otty Grosse. Až v červnu 1914 byl Otto propuštěn z ústavu a na začátku 1. světové války pracoval jako lékař v nemocnici Franze- Josefa ve Vídni. V průběhu války pracoval dále jako lékař v nemocnicích a špitálech ve východní Evropě (Rumunsku, Slovinsku) . V roce 1915 zemřel Ottův otec Hans Gross.
Po válce žil Otto u své matky v Grazu, potom také ve Vídni. Hodně cestoval, navštívil Prahu, Budapešť, Berlín. V této době napsal mnoho prací (Die kommunistische Grundidee in der Paradiesymbolik, Protest und Moral im Unbewussten, Zur funktionellen Geistesbildung des Revolutionärs). Otto Gross předčil v psychoanalytickém zkoumání i Sigmunda Freuda.
V zimě 1919 - 1920 pobýval Otto Gross opět v Berlíně. Dne 11. února 1920 byl nalezen přáteli v průchodu jednoho berlínského skladiště vyhladovělý a promrzlý, měl zápal plic a záněty. Naposledy byl umístěn v berlínském sanatoriu, kde 13. února 1920 zemřel. Hans Gross vydal mnoho knih, ale jen některé se přímo vztahují ke kriminalistice, potažmo k forenzní psychologii. Dále se budeme zabývat publikacemi, které byly vydány v českých zemích.
Criminalpsychologie (1898) (Kriminální psychologie)
Gross zastával názor, že k znalostem trestních soudců musí zákonitě patřit poznatky z psychologie z důvodu poznání člověka. Soudci v trestních věcech musí znát nejen právo, ale také psychologii objektů své činnosti a musí mít určité psychologické znalosti. Dále se rozepisuje o nutnosti vytvoření pevných pravidel a systému, "jinak se staneme pouze hříčkou smyslů, nedorozumění a náhod. Musíme vědět, jak vnímáme a pozorujeme my, jak svědkové, znalci a jak osoby obviněné. Musíme vzít v úvahu, jak rozličně lidé chápou, jakých omylů a klamů se mohou dopustit, jak vzpomínají, reprodukují, jak rozdílně vše probíhá podle věku, pohlaví, povahy, kultury. Musíme mít také jasno v tom, které vlivy se zde mohou uplatňovat, že mnohé může být pozměněno, a co za jiných okolností bylo jiné." (2)
Rozdělil knihu na dva velké oddíly: subjekty a objekty. Do subjektů zařazuje psychologickou činnost soudců (přírodovědecké a psychologické metody, fenomenologické, či konstruktivní metody). Ve druhém oddílu popisuje psychickou činnost vyslýchaných.
Gross dopomohl svým dílem a převážně touto knihou k větší oblibě forenzní psychologie a k hojnějšímu využívání této problematiky v policejní a justiční činnosti.
Handbuch für Untersuchungsrichter (Příručka pro vyšetřující soudce)
Tato kniha vydaná poprvé v roce 1893 v Grazu (v této době Gross působil jako státní zástupce v Grazu), je považována, jak již bylo řečeno, za "bibli kriminalistiky". Hans Gross tuto knihu sepsal po dlouholeté praktické činnosti související s bojem proti kriminalitě. Gross chtěl usnadnit tímto dílem práci všem orgánům činným v trestním řízení a zejména četnictvu a policii. Na německou a rakouskou policii a četnictvo byly vysoké profesní nároky, kterými bylo zatěžováno zdraví, život a i síla vůle každého jednotlivce. A toto se Gross touto knihou snaží zmírnit. Snažil se ukázat směr a usnadnit činnost těchto orgánů. Nechtěl svou knihu nikomu vnucovat, zejména ne zkušeným odborníkům, ani nechtěl zvětšovat rozsah studia. Jen se snažil docílit přehledné sestavení všeho toho, čemu se z vědomostí jiných lidí, z knih, zkušeností kolegů a často i z nemilých vlastních chyb, za celý svůj život naučil.
Gross nechtěl napsat učebnici kriminalistiky, tak aby se ji někdo naučil nazpaměť. Doporučoval si ji občas přečíst, tak abychom si postupně osvojili celý obsah a dovedli v ní rychle nalézat vše, co právě potřebujeme (k tomu má dopomoci připojený věcný rejstřík, který byl sestaven velmi přesně a důkladně). Ani není možné naučit se celou baterii díla, jelikož je obsáhlá, a je proto nejlepší naučit se v knize hledat a mít přehled, kde se co nalézá.
První vydání v roce 1893 nebylo ještě rozděleno na dva díly. Hned další vydání v roce 1895 bylo již rozděleno na dva díly a bylo rozsáhlejší. Všechna ostatní vydání byla již dvoudílná. Hans Gross vydal tuto příručku celkem šestkrát (v letech 1893, 1895, 1898, 1904, 1908 a 1913). Čtvrté, páté a šesté vydání mělo odlišný název než první vydání. Kniha se jmenovala "Handbuch für Untersuchungsrichter als System der Kriminalistik". Další vydání po Grossově smrti uskutečnil Dr. Erwein (Ritter) von Höpler, a to vydání sedmé (1922). Dalším následovníkem byl profesor Dr. Ernst Seelig, který vydal osmou a devátou publikaci (roku 1942 první díl a v roce 1954 díl druhý). Poslední, desáté vydání bylo v roce 1977 a provedl je profesor Dr. Friedrich Geerds (profesor na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem). Toto poslední vydání bylo zveřejněno pod názvem Handbuch der Kriminalistik.
Každé vydání je jiné. Vždy tam bylo něco přidáno. Jak šla věda dopředu, tak se i dílo měnilo. Po Grossově smrti se snažili jeho následovníci dodržovat Grossovo rozdělení, ale sami si do díla přidali nové poznatky.
Obsah knihy Handbuch für Untersuchungsrichter als System der Kriminalistik výstižně vyjadřují některé názvy kapitol - Vzdělání vyšetřujících soudců, Úkoly vyšetřujících soudců, Postup vyšetřujících soudců, Několik vlastností vyšetřujících soudců, Znalost lidí, Vyšetřující soudce a porotci, Výkonný vyšetřující soudce, Výslech svědka a obviněného, Ohledání na místě činu, Postup na místě činu, Příprava pro zahraniční úřední jednání, Znalec a jeho využití, Využití soudních lékařů, Využití chemiků, Využití psychologů, Praktiky podvodníka, Řeč podvodníků, Cikáni: jejich povaha, jejich vlastnosti, Pověry, Zbraně: jejich znalost a použití, Stopy nohou a jiné stopy, Pozorování stop, Vznik stop pohybu, chůze, běhu, Jiné stopy, Stopy krve, Dešifrování, Zvláštní delikty, Tělesná poranění, Krádež, Podvody, Žhářství, Úrazy při největších provozech, Hodnota vyšetřování, Věcný a jmenný rejstřík.
Uvedený obsah pátého vydání byl odlišný od první publikace. Je zde něco přidáno, odlišné rozdělení, ale hlavní kostra zůstala zachována. I další vydání zachovávají hlavní kapitoly, jen se liší v podkapitolách a samotném obsahu kapitol.
Poslední desáté vydání se ale velmi odlišuje ve svém obsahu. Profesor Dr. Greeds úplně změnil obsah knihy a zcela ji přepracoval.
Nyní se budeme zabývat přínosem této významné osobnosti. Gross bývá považován za zakladatele forenzní psychologie jako experimentálně fundované a odborně provozované disciplíny. Fakticky přetrhává Lombrozovy teorie a vymaňuje aplikaci psychologie v oblasti práva ze závislosti na hloubání o povaze úchylek zločincovy duše. Gross prohlašoval, že pro právní vědu i praxi není rozhodující zkoumání psychopatologie, nýbrž poznatky o standardním fungování psychiky. Využívání psychologie pro právní účely se musí zabývat poznáváním duševních jevů v podobách, ve kterých skutečně probíhají u osob, které se zúčastňují trestního řízení. Gross výrazně ovlivnil tvář forenzní psychologie, otevřel cestu pro vstup psychologie do soudních síní.(3)
Nikdo předtím nedokázal sepsat tak rozsáhlé dílo jakým je Handbuch für Untersuchungsrichter. Gross napsal i další knihy, ve kterých se zabýval určitými tématy, nejen souvisejícími s kriminalistikou. Nesmíme zapomenout na Grossova díla zabývající se trestním právem. Z dnešního pohledu je obdivuhodné, jak rozsáhlá díla H. Gross napsal, jistě to nebylo před 100 lety lehké, v podstatě vše musel psát osobně rukou. Dnes je nepředstavitelný jen samotný fakt, kolik času muselo takové psaní zabrat.
Gross měl také mnoho následovníků, kteří psali v jeho duchu, nebo dokonce Grosse jmenovali jako jednoho z autorů. To byl například Dr. Erwein (Ritter) von Höpler, dvorní rada a první státní návladní ve Vídni, který ještě před tím, než vydal v roce 1922 sedmé vydání knihy Handbuch für Untersuchungsrichter, zpracoval knihu "Vyšetřování skutkové podstaty trestných činů" (učebnici pro úředníky policejní a bezpečnostní služby). Tato kniha nebyla pouze výtah z Grossovy Příručky pro vyšetřující soudce, ale jednalo se o přehled kriminalistiky používaný v bezpečnostní praxi. Gross také těsně spojil příbuzné disciplíny forenzní psychologie, a to kriminalistiku a kriminologii. Postavení kriminalistiky a vztah k jiným vědám vyjádřil schématem ve svém vydání "Handbuch für Untersuchungsrichter als Systém der Kriminalistik" v roce 1904.
Gross vycházel ze základního pravidla, a to že kriminalistika vychází z nauky trestního práva. Používal pojmu "pomocné vědy trestního práva" (die straftrechtlichen Hilfswissenschaften) a do těchto pomocných věd řadil také kriminální psychologii. Místo kriminální psychologie (tehdy používaného pojmu) v systému věd v jeho době ještě nebylo známo a sama kriminální psychologie neměla osamostatnělé postavení v širokém systému věd. Vedle kriminální psychologie, podle Grosse, stály tzv. sesterské disciplíny jako kriminální antropologie, kriminalistika a kriminální sociologie. Tyto disciplíny jsou již tak propracované, že si zaslouží samostatnou pozornost. V systému věd má ale vše tak neurčité hranice, že žádná disciplína nemůže stát sama o sobě. Tímto se disciplíny dohromady vyvíjejí a výše jmenované čtyři sesterské disciplíny vytvořily pevný svazek, který pomáhá nauce trestního práva v boji s kriminalitou. Tímto Gross vytvořil pomocné vědy trestního práva. Tyto pomocné vědy mají své postavení ve službě trestnímu právu. Pomocné vědy trestního práva pomáhají svými teoretickými i praktickými poznatky s bojem s kriminalitou. Do pomocných věd trestního práva Gross přiřadil i kriminologii, která byla zastřešující vědou pro všechny sesterské disciplíny, tedy i pro kriminalistiku.(4)
Ještě před vznikem samostatné Československé republiky vyšlo několik časopiseckých článků, které souvisely s forenzní psychologií (viz níže). První prezident Československé republiky Tomáš Garrygue Masaryk sepsal v roce 1881 dílo "Sebevražda jako hromadný jev moderní osvěty", které ovšem spadá do oblasti sociologie.
Kniha vydaná již za první republiky, která se alespoň částečně dotýká problematiky forenzní psychologie, byla Učebnice kriminalistiky sepsaná Josefem Lebedou. Autor byl v době sepsání knihy okresním inspektorem 1. třídy stráže bezpečnosti. Učebnice vyšla pod patronací Sborníku stráže bezpečnosti, který pořádal a vydával Jan Odvárka, okresní inspektor 1. třídy stráže bezpečnosti. Učebnice vyšla v roce 1931 a byla vytištěna v Praze tiskem Břetislava Vašaty s podtitulem "o zločinu a jeho potírání, daktyloskopii a jiných zjišťovacích metodách, soudním lékařství, všeobecné kriminální ústředně a o vězeňství". Učebnice byla zaměřena pro výuku pražské uniformované stráže bezpečnosti, ale nejen pro ni. Jedná se o sestavenou učebnici obsahující dostatečný souhrn látky potřebné pro výuku kriminalistiky, poplatné době vydání. Tato učební pomůcka je sice mezerovitá, z důvodu rozsahu a zaměření díla, ale obsahuje přehledný nástin znalostí kriminalistiky v poměrně málo kapitolách. Lebeda v celé knize shrnul teoretické, ale i praktické, znalosti světových (Gross, Heindl, Hellwig) a tuzemských (Šejnoha, Povondra, Pinkas, Protiwenský) autorů.
Doba, ve které Josef Lebeda napsal uvedenou knihu, si začala jenom pomalu všímat zločinu, trestného činu i všech činitelů jej provázejících nebo s ním souvisejících. Vznikala celá řada nauk zabývajících se všestranně zločinem jako: kriminální antropologie (studium zločince po stránce tělesných a duševních vlastností), kriminální sociologie (nauka o zločinci jako členu společnosti a zločinu jako sociálním jevu), kriminální psychologie (nauka o duševních stránkách zločince a zločinu), kriminální psychiatrie (pojednává o duševních chorobách, poruchách z hlediska zločinnosti), kriminální biologie (je nauka o životě zločince vůbec jako žijícího tvora) a statistika. Lebeda tyto nauky souhrnně nazýval "Kriminalistika". Tímto definoval širší pojetí. Užší pojetí kriminalistiky je souhrn poznatků a zkušeností, které mají vésti k vypátrání a usvědčení zločinců; pojednává o provádění zločinů (trestných činů), o zločincových stopách, jejich zjišťování a užití, a jak si mají počínati vyšetřující orgánové, aby obstáli s úspěchem v boji proti zločinnosti.
První kapitola, neboli první díl, pojednává o zločinu a jeho potírání. Celá tato kapitola, ale i další části knihy, jsou dosti silně poznamenány knihami Františka Protiwenského a Josefa Šejnohy. Podkapitola "Zločinec" pojednává o zločinci z kriminologického, ale i psychologického hlediska. Rozděluje kategorie i specializace zločinců a dosti podrobně je definuje. Popisuje i vyšetřování zločinů a stručné směrnice pro vyšetřování některých těžších zločinů, a to nejen z kriminalistického hlediska, ale využívá i prvky psychologické. V úvodní kapitole jsou značné psychologické prvky, zaměřené převážně na zločince (pachatele).
Další kapitola pojednává o daktyloskopii a některých jejích zjišťovacích metodách. Tata kapitola je převážně poskládána z poznámek z přednášek majora četnictva Josefa Povondry. Do této kapitoly řadí Lebeda i otisky nohou, otisky nástrojů, otisky zvířat a dopravních prostředků, skvrny a policejního psa atd.
Navazující velká kapitola se týká soudního lékařství. Zde je věnována část psychickým insultům. Další kapitola je nazvána "Všeobecná kriminální ústředna". Zde je popsána dopodrobna tato instituce, je zde i vysvětlena historie a činnost policejního muzea, kriminalistického muzea a kriminálního archivu.
Poslední velká kapitola je věnována stručnému přehledu o vězeňství. Úplný závěr knihy je věnován slovníčku hantýrky pražských zlodějů a obrazové příloze.
Velmi významná kniha autora Vítězslava Čelanského (Dr., v té době bývalý policejní komisař bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Praze) "Vyšetřovací metody bezpečnostní služby" pak vyšla v roce 1932 v Zemědělském knihkupectví A. Neubert. Čelanský knihu věnoval svým rodičům. Autor v této knize zavrhuje kriminalistickotechnické metody a důkazní prostředky a klade hlavní důraz na doznání pachatele. K dosažení doznání doporučuje používat různé formy psychického nátlaku, výslech v narkóze atd. S těmito metodami nelze zcela jistě souhlasit, nicméně nelze autorovi upřít snahu o teoretické i praktické využití psychologie a psychopatologie v kriminalistické praxi. Čelanský se sice ve své práci na Šejnohu odvolává, ale bohužel zůstává u této ryze formální inspirace. Ve volbě konkrétních témat i ve způsobu jejich zpracování se projevuje jako jednostranný, povrchní, až dogmatický aplikátor psychologie. Čelanský nepřiměřeně zdůrazňuje omezeně platné psychologické poznatky pro potřeby vyšetřování a vedení výslechu. Platné, empiricky verifikované koncepty aplikuje natolik schématickým a mechanickým způsobem, že evokují dojem jakési karikatury vědecké psychologie.(5)
Práce byla v podstatě rozšířené vydání spisu "Vyšetřovací metody bezpečnostní policie", který Čelanský soukromým tiskem v nepatrném počtu exemplářů vydal v roce 1931. Autor se snažil vykreslit stav tehdejší kriminalistické praxe a její krizi a současně naznačit metody, jimiž by bylo možno tehdejší způsoby vyšetřování trestných činů zdokonalit užitím nových vědeckých poznatků. Kritika na uvedený soukromý tisk byla velice sympatická. Sám Šejnoha (pod šifrou <-ek Mir- >) v časopisech "Bezpečnostní služba" a "Československý detektiv" vydal odborné posudky, které úplně vyváží u odborníka nesprávné informace, jakých snad o práci nabyl z denního tisku. Z důvodu širšího uveřejnění autor vydal dílo, o kterém se rozepisujeme. Hlavním cílem práce bylo vylíčit, jak si počínají detektivové a úředníci bezpečnostního oddělení při vyšetřování trestných činů a hledání pachatele, jakých při tom používají postupů a na jakých vědeckých principech tyto metody spočívají, případně, jak dalece se dají zdokonalit. Z pomocných disciplín využívá především psychopatologii a psychiatrii, to převážně odborných děl Bleulera a Kretschmera. Práce je určená pro praktické kriminalisty, tedy pro detektivy, policejní úředníky, četníky a četnické důstojníky a vůbec pro všechny, kdož jsou svým úřadem povoláni vyšetřovat skutkovou podstatu trestných činů. Co se týká cizích slov je jejich význam vysvětlen a i jmenný rejstřík sestaven A. Glüskseligem, redaktorem časopisu "Československý detektiv", na konci díla.
Vlastní odborný obsah díla rozděluje na dvě části, z nichž prvá je rozšířeným zpracováním původního vydání soukromého tisku a druhá jakýmsi pokračovacím kurzem části první. Ke knize jsou přidány také tři dodatky zabývající se problematikou zákona a etiky, kritikou pražského bezpečnostního oddělení a kriminalitou Chicaga. Kniha je zakončena dvěma přílohami.
Dílo je mimo jiné zaměřeno na kriminalistickotaktickou metodu výslechu. V kapitole "Nástin nových metod výslechu", ve které autor navrhuje tzv. éterisaci (tj. navození změněného stavu vědomí u podezřelého pomocí narkotizačních látek za účelem odbourání úmyslu lhát) a dodává: "A když mohou lékaři prováděti éterisaci na duševně chorých v blázincích, nevím, proč by z etických ohledů nemohli tak prováděti na zločincích".(6)
Také ve 30. letech ožívá na české odborné scéně rovněž psychologie aplikovaná ve vězeňství. Na popud tehdejšího ministerstva spravedlnosti se připravovala "kriminálně biologické zkoumání provinilců", jak popisuje František Kafka ve své práci z roku 1933 "O psychologickém výzkumu v kriminologii". Reprezentuje aplikaci dobových psychologických konceptů do sféry vězeňství, orientovanou na vytvoření klasifikační typologie vězňů. Po vzoru Belgie, Dánska a Pruska byly ověřovány vyšetřovací nástroje (testy) pro identifikaci psycho- biologického typu odsouzených, z něhož pak měla být vyvozována doporučení pro resocializační opatření a převýchovu různých typů odsouzených. Do expertní komise pro oponentní řízení tohoto projektu byli za obor psychologie jmenování F. Šeracký (tehdejší přednosta Psychotechnického ústavu Masarykovy akademie práce v Praze) a V. Příhoda (tehdy docent pedagogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze).(7)
Monografii Kriminální taktika napsal Josef Šejnoha (JUDr.). O samotné osobě Josefa Šejnohy toho zatím moc publikováno nebylo a ani není mnoho pramenů k vyhledávání. Šejnoha se narodil v roce 1901 v Praze, byl policejním komisařem pražského bezpečnostního oddělení, vedoucí všeobecné kriminální ústředny, jejíž byl spolu s vládním radou Knotkem spolutvůrcem. Šejnoha knihu vydal v osvědčené a velice známé knihtiskárně J. Guska v Kroměříži, která byla zaměřena na vydávání titulů s kriminalistickou, právní, policejní a bezpečnostní tematikou. Kniha vyšla v roce 1932 a byla jistě velkým přínosem pro kriminalistickou obec tehdejší doby. Šejnoha tuto knihu sepsal jako součást třídílné práce "Kriminální taktika a technika". První díl je tato kniha. Druhý díl vyšel dříve (v roce 1931) a jednalo se o knihu Učení poznávací a třetí díl Kriminální technika vyšla v roce 1933. Šejnoha své poznatky o kriminalistické vědě shrnul v obsáhlém díle Systém kriminalistického vzdělání (1936). Šejnoha v úvodu knihy dosti přehledně a na svou dobu i vědecky vymezuje pojem "Kriminalistika" (v užším smyslu nazýváme souhrn znalostí o metodách vedoucích k vypátrání a usvědčení pachatele), "Kriminální technika" a "Kriminální taktika". Užité prameny rozděluje Šejnoha do tří skupin:
1. k části psychologické a biologické (např. Krejčí: Psychologie, Gross: Kriminalpsychologie, Sommer: Kriminalpsychologie und Strafrechtliche Psychopathologie, používá zde i periodik např. Gross s Archiv);
2. k části o výslechu (např. Hellwig: Psychologie und Vernehmungstechnik);
3. k části taktické (Hellwig: Moderne Kriminalistik, Gross: Handbuch für Untersuchungsrichter als Systém der Kriminalistik, Heindl: Spezialverbrecher, Povondra-Pinkas: Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou).
Z uvedených pramenů je patrné, že Šejnoha měl velký rozhled v oblasti a vycházel z tehdejších nejnovějších trendů světové i domácí kriminalistické teorie i praxe.
Po zhlédnuté obsahu knihy se dá dospět k názoru, že autor prvních pět kapitol zaměřil na psychický a biologický aspekt pachatele (zločince), potom se zaměřuje na jednotlivé trestné činy, tedy jejich metodiku, a poslední část knihy, převážná část (posledních jedenáct kapitol) je věnování kriminalistické taktice.
Ve své analýze se zaměříme převážně na úvodní "psychologické" kapitoly. V první kapitole nazvané "Člověk, zločinec a pachatel" se Šejnoha zaměřuje na vymezení těchto pojmů, neopomíjí připomenout historické hledisko (př. Antropologická škola Ceasare Lombrosa), vysvětluje endogenní (nitro člověka) a exogenní (okolí pachatele) zločiny, charakter a tělesnou konstituci. Podrobně popisuje charakter člověka a jeho temperament. Využívá přesnou psychologickou terminologii s vyprecizovanými prvky kriminalistické vědy. Vymezuje již v té době dokázanou příbuznost mezi stránkou tělesnou a stránkou duševní každého jednotlivce, neboli je možné sledovat určitou biologickou příbuznost mezi typem citové struktury a typem určité tělesné konstituce. Používá známé typy postav, typ infantilní (dětský), typ astenický, typ atletický, typ artritický, pyknický typ a s leptosomní stavbou těla. Tato část knihy je také protkána názornou obrazovou přílohou.
Další kapitola nazvaná "Specialisace zločinců" se soustřeďuje na vymezení zločince specialisty, na důvody specializace, na jejich hantýrku a výmluvy zločinců. Nechybí zde také názorná obrazová příloha.
Navazující kapitolu "Kategorie zločinců" uvozuje učení Ceasare Lombrosa a jeho rozeného zločince (s čímž Šejnoha absolutně nesouhlasí a vyvrací tuto antropologickou školu, v souladu s dnešním pohledem) a dále pojednává o sociologické škole Enrica Ferriho.
V kapitole "Vražda" jsou také dosti podrobně vymezeny psychologické aspekty zločinu, vraždy i zločince, vraha. Pojednává o pohnutkách vraždy a rozeznává pohnutky hospodářské, politické, v osobním poměru, šílené ideje, zejména náboženské, fanatismus apod. V této kapitole také podrobně popisuje prostředky a nástroje, jichž pachatel užívá k vraždě a řadí je k jednotlivým případům a osobnostem vrahů.
Další kapitoly "Žhářství, Krádeže, Podvod, Zločiny sexuální, Zločinci mezinárodní" vymezuje Šejnoha spíše z kriminalistického hlediska, a to nejen z hlediska kriminalistické taktiky, ale i metodiky spáchání a osobností pachatelů těchto skutků.
Navazující kapitoly jsou soustředěny na tematiku kriminalistické, tehdejší kriminální taktiky.
Na svou dobu je kniha velice dobře zpracovaná jak z teoretického, tak i z praktického hlediska, je v ní obsaženo mnoho názorných obrazových příloh a využívá nejmodernější postupy soudobé vědy.
Nejvýznamnější dílo Josefa Šejnohy a také nejvýznamnější dílo prvorepublikové kriminalistiky bylo vydáno v roce 1936 v nakladatelství F. Kodyma v Praze pod názvem Systém kriminalistického vzdělání (psychologie zločinu a zločinnosti). Na tomto obsáhlém díle také spolupracovali Otto Fanta (prof. Dr., stálý soudní znalec pro obor písma) a Ladislav Moravec (policejní komisař Všeobecné kriminální ústředny v Praze). Kniha je souborným vydáním starších prací J. Šejnohy, doplněných o některé další oblasti, např. o zkoumání dokumentů, a jsou zde také hojně využívány překlady převážně německých autorů. Dílo bylo velice obsáhlé (587 s.) a některé kapitoly (např. díl druhý - sociální psychologie, díl třetí - charakterologie zločince, díl šestý - kriminální taktika) se přímo dotýkají tématu forenzní psychologie. Cílem celé knihy bylo podat "celkový přehled látky, která jest nezbytně třeba ke vzdělání kriminalistickému a již musí zcela ovládati ten, kdo jakýmkoliv způsobem se súčastní v boji proti zločinu a zločinci, jest příprava osob zcela neznalých nejen k tomu, aby chápaly správně cíle a cesty kriminální práce, nýbrž také k tomu, aby samostatně dovedly provésti úkony, kterými proti zločinu budou hájiti vlastní osobní zájmy své, anebo zájmy osob jiných, jež jim k ochraně byly svěřeny".(8)
Poslední prvorepublikové a ve své době také nejvýznamnější dílo zabývající se forenzní (kriminální) psychologií, o kterém se zmíníme, byla práce "Kriminální psychologie", sepsaná nikým jiným než Josefem Šejnohou a vydaná v roce 1930. Kniha nese podtitul "Stručné základy kriminální psychologie pro právníky a praktické kriminalisty" a je koncipována do čtyř samostatných "knih". První kniha je pojmenována "Psychologie individuelní" a následují "Psychologie sociální", Psychologie subjektivní" a "Psychologie a technika výslechu". Šejnoha předpokládá, že pokud kriminální úředník ovládá materiální stránku spáchaného zločinu, pokud jde o jeho provedení, jeho místní a časové okolnosti a zanechané stopy, musí také vyšetřující, neboli kriminální úředník, chápat duševní stránku zločince, rozumět jeho motivům a umět si ze zjištěného materiálního obrazu zkonstruovat i obraz o duševních pochodech, které vedly ruku zločincovu. Jen tehdy dokáže odhadnout závažnost té či oné pohnutky, která ke zločinu vedla, a odhadnout okruh lidí s jejich slabostmi, náruživostmi, utkvělými myšlenkami, představami, fantazií, cíli a snažením i vášněmi. Jen tehdy bude moci nalézt také způsob ke zjištění zločince, jeho výslechu i usvědčení, způsob, který se řídí podle mnohotvárnosti zločinu i mnohotvárnosti povah lidí. Podle Šejnohy má kriminální psychologie podat v určitém systému teoretické základy pro nazírání na duševní stavy lidí se zvláštním ohledem do duševní dílny zločince. Autor dosti podrobně popisuje pojem, cíl a metody kriminální psychologie. Podle něj kriminální psychologie je součástí učení o zločinu, kriminologie. Její předmět tvoří analýza a systém niterních jevů, které se nám jeví být významnými po stránce kriminální.(9)
Samotná analýza knihy z pohledu psychologie, forenzní psychologie a kriminalistiky, by sama postačila na delší práci. Zakončíme toto významné dílo konstatováním, že kniha reprezentuje první české a současně autorské zpracování psychologie aplikované v kriminálním kontextu.(10)
S rozvojem kriminální psychologie souvisel i rozvoj dalších příbuzných oborů, např. grafologie. Do konce třicátých let bylo vydáno několik prací z oblasti identifikace osob podle ručního písma a grafologie, z nichž lze uvést ty nejdůležitější, a to: "Vědecká grafologie" z roku 1925, "Experimentální grafologie" z roku 1928, "Zločin v písmě" z roku 1933 od Roberta Saudka, dále "Učebnice grafologie" autorů Dolfiny Poppeové a Adolfa Zelinky z roku 1922 a nakonec práci Rafaela Schermanna "Písmo nelže" z roku 1933, druhé vydání této knihy bylo v roce 1937.
Na výše uvedené práce po válce navazovaly dvě publikace. V roce 1947 vyšla práce J. Patery "Úvod do soudní a kriminální grafologie" jako orientační pomůcka k identifikaci ručního písma. Tuto pomůcku dobře doplňuje kniha "Grafológia" Michala Gavače ve slovenském jazyce, vydaná v témže roce.
Fragmenty kriminálně psychologického rázu bylo možné nalézt ve 30. letech v pracích soudních lékařů V. Slavíka "Soudní lékařství pro mediky a právníky", F. Berky "Soudní a úrazové lékařství pro studenty a praktiky", F. Hájka "Soudní lékařství", Z. Myslivečka "Soudní psychiatrie" a J. Prokopa "O sebevraždě".
Na konci 30. let již není mnoho zájmu o prohlubování a rozšiřování forenzní psychologie. Tato skutečnost byla dána především předválečným obdobím.
V období okupace Německem (1939-1945) stagnoval rozvoj a ani přínos v oblasti forenzní (kriminální) psychologie neexistoval.
V 50. letech se soudní psychologie příliš nerozvíjela, snad to bylo z počátku zapříčiněno poválečnou rehabilitací republiky a ani následující politické poměry nebyly psychologické vědě příliš nakloněny. Je zajímavé a zároveň smutné, že poválečné psychologické práce postrádají problematiku soudní psychologie, a pokud se o ní zmiňují, tak pouze okrajově. V této etapě dějin lze nalézt několik prací z oblasti soudního lékařství, kde se objevují náznaky soudní psychologie. Velice významným počinem, bylo vydání učební pomůcky pro posluchače Lékařské fakulty Univerzity Karlovy od Edwarda Knoblocha (prof. MUDr., 1898 - 1957) "Soudní lékařství a lékařská kriminalistika" (1953). Z Knoblochova pera vyšla také dvě díla "Pohlaví a zločin" a "Duše a zločin" vydaná v roce 1948, která se přímo zaměřují na duševní nitro zločince a psychické části zločinu. Edward Knobloch vydal ještě více knih, které se týkaly problematiky lékařské kriminalistiky. Tímto počinem přispěl k rozvoji soudního lékařství, a to nejen v Československu.
Další významnou osobou, která se zabývala soudním lékařstvím, byl Jaromír Tesař (prof. MUDr., DrSc., 1912 - 2004) . Již v roce 1957 vydal knihu "Soudní lékařství pro stomatology", dále navazoval knihami "Soudní lékařství pro právníky" (1958) a "Soudní lékařství" (1958), "Soudní lékařství pro kriminalisty" (1969) a napsal ještě mnoho dalších publikací týkajících se této problematiky.
Další příbuznou disciplínou je psychiatrie. V 50. a částečně i v 60. letech byly osobnostmi prohlubujícími tento obor manželé Ferdinand (1916) a Jiřina (1918) Knoblochovi. Ve svých pracích, které napsali spolu, nebo jeden jako vedoucí autorského kolektivu a druhý člen kolektivu, "Repetitorium soudní psychiatrie" (1954), "Duševní poruchy a rodinný stav" (1964), "Láska, manželství a ty" (1964), "Základy soudní psychiatrie" (1965) a "Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře" (1957, 1965) popisují psychologii výslechu a výpovědi v soudně-psychiatrickém smyslu. Oba manželé po roce 1968 emigrovali a v soudní psychiatrii pokračoval Miroslav Dufek (doc. MUDr., CSc.), který také vyučoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, na Ústavu kriminalistiky i na katedře kriminalistiky. Manželé Knoblochovi vyvíjeli svoji odbornou činnost i v 90. letech, kdy vyšla dvě jejich díla "Integrovaná psychoterapie" (1993) a "Integrovaná psychoterapie v akci" (1999).
Zvrat přišel po roce 1964. Právě v tomto roce začal učit na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze Jaroslav Soukup (doc. PhDr., CSc., 1928) samostatný předmět soudní psychologii. Tento předmět byl koncipován na oddělení kriminalistiky při katedře trestního práva a to, že byla soudní psychologie přednášena samostatně na vysoké škole, je jistě velká zásluha Vladimíra Solnaře, Jána Pješčaka a také samotného Jaroslava Soukupa.
J. Soukup zasvětil téměř celý život soudní psychologii a stal se uznávaným představitelem tohoto vědního oboru v českých zemích. Publikoval několik monografických prací, hlavně v učebnicích psychologie, vysokoškolských skriptech a nespočtu odborných statí v časopisech domácích i zahraničních. Svými teoretickými pracemi podstatně přispěl k pozvednutí odborné úrovně dokazování v trestním řízení, a to především propracováním psychologických aspektů některých kriminalisticko- taktických metod. J. Soukup je znám jako vynikající pedagog, který vždy dokázal u vysokoškolských studentů i praktiků vyvolat opravdový zájem o přednášenou problematiku. Uznáván je i v psychologické a pedagogické praxi jako odborník a poradce pro výběr nových policistů a jejich profesní přípravu.(11) Po roce 1960 pracoval J. Soukup na tehdejší policejní škole v Praze na katedře kriminalistiky jako pedagog, od roku 1964 řadu let působil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, Ústavu kriminalistiky a na katedře kriminalistiky. Od roku 1973, po vzniku Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, byl pověřen vedením katedry psychologie, psychiatrie a soudního lékařství a zde působil stále ve stejné funkci až do zániku této vysoké školy, tedy do roku 1990. Souběžně pokračoval jako externista ve výuce soudní psychologie na katedře kriminalistiky Právnické fakulty až do roku 1992. Také po vzniku Institutu federálního ministerstva vnitra pro výchovu a vzdělávání, na který přešla práva a povinnosti Vysoké školy SNB, zůstal činný v oblasti psychologie až do roku 1992. Následně až po současnost zastává činnost psychologa při Městské policii hl. m. Prahy.
V 60. letech soudní psychologie konečně zaujímá samostatné místo v systému věd. Velkou měrou k této skutečnosti přispěl právě Jaroslav Soukup.
Pro vnitřní potřebu Ministerstva vnitra vyšla v roce 1960 "Psychologie" od Jaroslava Soukupa a péčí Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti byla vydána v roce 1964 dvoudílná příručka kolektivu autorů "Základy soudní psychologie", zde se nacházely části zaměřené i do oblasti psychologie výslechu a v nich byly diskutovány i otázky věrohodnosti výpovědi, zvláště nedospělců relativně útlého věku.
Kolektiv autorů ve složení Jan Matiášek (JUDr.), Bohumil Bárta (prom. práv.) a Jaroslav Soukup vytvořil dvě návazné monografie s hlavní tematikou - výslech. Vedoucím autorského kolektivu byl Jan Matiášek a všichni autoři byli členové, externí nebo interní, katedry trestního práva a posléze katedry kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tato dvě díla, která byla na svoji dobu velice revoluční a zvratová, byla po roce 1968 odsouzena k zapomnění, kvůli dvěma autorům, Matiáškovi a Bártovi, které postihl neblahý osud doby. Nesmíme zapomenout, že obě díla vznikla v době, kdy forenzní psychologie si teprve dobývala místo na slunci a musela dokázat svoji užitečnost pro vědu právní i výkon práva, a to zvláště v trestní oblasti. Autoři podali do té doby nejpodrobnější shrnutí historie kriminalistické a soudní psychologie a dopodrobna rozpracovali psychologii výslechu a její základní charakteristiky.
První práce vydaná v roce 1966 nesla název "Výslech a psychologie", druhá, navazující monografie byla vydána v roce 1968 a pojmenována "Psychologie a výslechová praxe". Předmluvu sepsal Vladimír Solnař, který shrnul poznatky forenzní psychologie a stanovil vizi pro sepsání druhého dílu. Solnař také uvádí že "není pochyby, že význam psychologie, zejména pro správné provádění úkonů trestního řízení, nadále poroste". Věrohodnost výpovědi je autory prezentována v souvislosti s vnímáním, respektive s chybami v percepci. Podrobněji se autoři věnovali posuzování hodnověrnosti výpovědi ve druhé knize. Zde akcentují pro posuzování hodnověrnosti svědkovy výpovědi především zjištění jeho pověsti, což je ovšem úkol časově náročný a nutno jej vyhradit pouze pro významné případy. Úmyslně nepravdivé svědecké výpovědi zahrnují složitou problematiku, jež přesahuje problematiku oblasti vnímání a paměti a poukazuje do sféry psychických vlastností osobnosti. V těchto případech vyslýchající je povinen objasňovat příčiny, pohnutky, či okolnosti, které dávají svědkovi podnět k úmyslně nepravdivé výpovědi.(12)
Bohumil Bárta vytvořil také několik prací týkajících se kriminalistiky, kde využil poznatky ze soudní psychologie, např. "Metodika vyšetřování vražd, sebevražd a podezřelých úmrtí" (1968). Také Jan Matiášek vydal podobná díla s kriminalistickou tematikou, např. "Přírodovědecký úvod do kriminalistické techniky" (1966). Je zajímavé, že právě J. Matiášek se podílel na překladu a vydání významné monografie Jürgena Thorwalda, "Století detektivů".
V 60. a 70. letech vycházela díla s lékařskou tematikou s psychologickým zaměřením. Jednalo se o publikace, převážně vysokoškolská skripta, pro posluchače lékařských fakult, "Psychologie v lékařství" (1963) a "Psychologie v lékařství a psychiatrická propedeutika" (1961), která vydali Robert Konečný a Milan Bouchal.
Ve spoluautorství Miroslava Dufka, Libora Richtera a Jaroslava Soukupa bylo v roce 1972 vydáno Ústavem kriminalistiky Právnické fakulty skriptum pro posluchače Právnické fakulty Univerzity Karlovy s názvem "Soudně psychologické praktikum". Je zajímavé, že učební skriptum uvádělo jméno jednoho z autorů Milan Dufek, jedná se ovšem o chybné pojmenování již zmiňovaného Miroslava Dufka (Miroslav Dufek byl svými známými oslovován jako Milan Dufek). Učební pomůcka vznikla z důvodu zařazení výběrového kurzu výuky 4. ročníku kriminalistického směru právnického studia s cílem hlubšího seznámení posluchačů s některými vybranými kapitolami soudně psychologického významu, jejichž základy byly položeny především ve výuce soudní psychologie. Jedná se především o praktikum, které by mělo pomoci při hlubším zkoumání forenzních disciplín, jako soudní psychologie a soudní psychiatrie.
V roce 1971 byl vydán prozatímní učební text z oboru soudní psychologie "Soudní psychologie pro kriminalisty". Uvedené skriptum vyšlo pod vedením Jaroslava Soukupa a další členové kolektivu byli Libor Richter, Ratinov a Věra Válková.
Monografie vydaná Jaroslavem Soukupem v roce1973 "Sebeobviňování a nepravdivá doznání" patří k nejvýznamnějším studiím v oblasti výslechu a výpovědi daného období. V pěti kapitolách byla komplexně řešena daná problematika (podstata sebeobviňování a nepravdivých doznání, pojem příčin sebeobviňování a nepravdivého doznání, příčiny sebeobviňování a nepravdivých doznání majících původ v osobnosti, příčiny nepravdivých doznání mající původ v procesu vyšetřování, psychofyziologické metody výslechu a jejich vztah k nepravdivým doznáním).
Skriptum určené pro posluchače Právnické fakulty Univerzity Karlovy bylo vydáno v roce 1974 pod názvem "Základy soudní psychologie pro právníky" a jejími autory byli Jaroslav Soukup a Věra Válková.
Také nejvýznamnější osobnost kriminalistické vědy druhé poloviny 20. století Ján Pješčak (genmjr. prof. JUDr., DrSc., 1925) ve své knize, první ucelené a obsáhlé učebnici kriminalistiky, která započala sérii učebnic kriminalistiky, nezapomíná na soudní psychologii. Tato publikace vydaná v roce 1976 nese název "Základy kriminalistiky". Ján Pješčak byl vedoucím autorského kolektivu a učebnice kriminalistiky byla posléze ještě dvakrát vydána v nakladatelství Naše vojsko. Vydání v roce 1990, bylo již pod vedením další velké osobnosti kriminalistické vědy, Jana Musila. Ještě před vydáním této učebnice roku 1976 byla v roce 1965 Jánem Pješčakem vytvořena a posléze vydána významná monografie, která již ve své době obsahovala prvky psychologické a stala se velice významnou publikací dějin kriminalistické vědy. Jednalo se o publikaci "Vyšetrovacie verzie".
Ján Pješčak je člověk mnoha tváří, zastával mnoho významných funkcí a v Československu založil moderní teoretickou kriminalistickou vědu. Za svou profesní kariéru vystřídal celou řadu vědeckých, politických a právnických funkcí, ale z našeho hlediska je Ján Pješčak významnou osobností československých kriminalistických dějin a také z tohoto pohledu budeme Jána Pješčaka prezentovat.
Ve Velkém Lipníku vychodil 6 tříd lidové školy. Gymnázium ukončil v Prešově (1937-1945). Právnickou fakultu absolvoval v Bratislavě na Komenského univerzitě (1945 -1950). Na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze získal vědeckou hodnost kandidáta právních věd (1960) a doktora právních věd v Moskvě (1975). Docentem se habilitoval v roce 1965, mimořádným profesorem v roce 1970, řádným profesorem v roce 1975 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1977 byl zvolen za člena korespondenta Československé akademie věd, řádným členem akademiků ČSAV se stal v roce 1988 a byl jím do roku 1991.
Na právnické fakultě univerzity Karlovy zastával funkci vedoucího katedry kriminalistiky a pozdějšího oddělení (1966 - 1990), ředitele Ústavu kriminalistiky PF UK (1966 - 1971) a vedoucího katedry trestního práva a kriminalistiky (1970 - 1975) . V říjnu 1969 byl jmenován do funkce náměstka ministra vnitra ČSSR (povýšený do hodnosti generálmajora v roce 1971), v prosinci 1982 byl jmenován ministrem spravedlnosti Slovenské socialistické republiky a v květnu 1986 se stal Generálním prokurátorem Československé socialistické republiky (do 8. 12. 1989).
Ján Pješčak zastával do roku 1990 významné funkce. Při této činnosti nezapomínal ani na vědecko-výzkumnou a vědecko- pedagogickou práci. Specializoval se na kriminalistiku, kriminologii a trestní právo. Je autorem 6 významných monografií, spoluautorem 3 celostátních vysokoškolských učebnic a autorem 229 článků a studií, které spoluvytvářely základy vědního oboru kriminalistiky v ČSSR.
Byl významným organizátorem v oboru věd o státu a právu. Zastával funkci předsedy Vědeckého kolegia věd o státě a právu ČSAV (1970-1989), člena (podpředsedu) České komise pro udělování vědecké hodnosti (1970- 1986), člena Slovenské komise pro udělování vědeckých hodností (1982 - 1988) a prvního rektora Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti (1974 - 1976). Získal také mnoho vyznamenání a ocenění, a to nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí.
Jána Pješčaka je možné považovat za zakladatele moderní, teoretické kriminalistické vědy, která se zformovala ve druhé polovině 20. století. Stal se vůdčí osobností kriminalistiky a díky svému postavení dokázal kriminalistickou vědu pozvednout a prosadit. I ve svých osmdesáti letech se stále zajímá o kriminalistiku a neztratil krok s novodobou kriminalistickou vědou.
Vraťme se k samotné knize z roku 1976. Pješčakem sepsaná první kapitola se zabývá předmětem kriminalistiky, je zmíněn interdisciplinární charakter kriminalistiky, přesně citováno: "Tím, že tato odvětví neztrácejí svůj převážně kriminalistický charakter. To nás opravňuje považovat i nadále soudní psychiatrii, sodní psychologii atd. za součásti kriminalistiky (v širším smyslu slova)".
V celé knize kolektiv autorů nezapomíná na prvky dnes nazývané forenzní psychologie. Především kapitola zabývající se výslechem, kterou sepsal již zmiňovaný Jaroslav Soukup, vychází z psychologického hlediska. Všechny podkapitoly (utváření kontaktu vyslýchajícího s vyslýchaným, analýza výpovědi v průběhu výslechu, pomoc vyslýchajícího a působení na vyslýchaného pro získání pravdivých a úplných výpovědí, zvláštnosti taktiky výslechu dětí a mladistvých, zvláštnosti taktiky výslechu při konfrontaci) jsou věnovány tehdy dostupným znalostem z forenzní psychologie. Poslední podkapitola nesoucí název "Psychologické působení na vyslýchaného k překonání jeho orientace lživě vypovídat" podává taktické postupy při řešení dané problematiky.
Právě díky osobě Jána Pješčaka a především díky jeho záštitě se mohla forenzní psychologie rozvíjet a rozšiřovat zprvu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a posléze na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti, ale i v jiných institucích.
Již od 80. let a také v 90. letech byl literárně činný Jan Mečíř, který sepsal především skripta pro posluchače Fakulty všeobecného lékařství a pro Právnickou fakultu Univerzity Karlovy "Základy soudní psychiatrie pro právníky" (1991), "Základy obecné a speciální psychiatrie" (1985), "Základy forenzní pedopsychiatrie" (1988) a také sepsal monografii "Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže" (1990). Všechna uvedená díla nesou prvky forenzní psychologie, nebo disciplín souvisejících.
Také na Slovensku se rozvíjela forenzní psychologie, pro příklad uvádíme dílo G. Dobrotky "Základné otázky forenznej psychológie" (1981).
V 90. letech se československá forenzní psychologie otevřela světovému pohledu. V tomto období působily a působí zejména následující osobnosti - Ludmila Čírtková, Jan Mečíř, Karel Netík, Daria Netíková, Jan Neumann, Jaroslav Soukup, Joža Spurný a mnozí další.
Na rozvoji forenzní psychologie se také velkou měrou podílely určité instituce. Otázkami kriminologie, kriminalistiky, kriminální psychologie a dalšími souvisejícími disciplínami se do vzniku samostatné Československé republiky podrobněji nezaobírala žádná instituce na českém území. Z tohoto důvodu v roce 1924, zřídilo ministerstvo spravedlnosti Kriminální museum a Kriminální archiv u zemského soudu v Praze. V roce 1926 vznikl z tohoto muzea a archivu Kriminologický ústav. Tento ústav byl postupně včleněn do Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
V čele Kriminologického ústavu stál mnoho let Augustin Miřička (řádný prof.). Ústav zanikl v roce 1939, kdy byla zastavena činnost českých vysokých škol. Materiál a sbírky ústavu přešly do německého kriminologického ústavu při německé právnické fakultě. Na katedře trestního práva za první republiky také působila Jarmila Veselá (doc.), která ve svých pracích použila znalosti forenzní psychologie. Jedná se zejména o následují práce: "Obviněný jako předmět trestního řízení a psychologické metody zjišťování skutkových okolností" (Praha: Věstník Československé společnosti pro trestní právo, 1928) a "K psychologii svědecké výpovědi" (Věstník Československé společnosti pro trestní právo, 1928).
V roce 1925 - 1926 byl také zřízen Kriminologický ústav Právnické fakulty Komenského univerzity v Bratislavě. V letech druhé světové války však zanikl.
V roce 1921 byl založen Psychotechnický ústav Masarykovy akademie práce v Praze později přejmenovaný na Ústřední psychotechnický ústav. Základem psychotechnických, neboli aplikovaných, psychologických služeb jsou programy psychologické starosti o člověka. Na Slovensku v Bratislavě roku 1928 vznikl podobný Psychologický ústav a Ústřední poradna pro povolání, a to za velkého přispění psychologa Josefa Stavěla z již zmiňovaného pražského Psychotechnického ústavu.
Významnou institucí, ve které se také alespoň částečně rozvíjela soudní psychologie, ale zaměřená pro praktické využití, byl Kriminalistický ústav. S Kriminalistickým ústavem je neodmyslitelně spjata osobnost Bohuslava Němce (JUDr., CSc., 1917 - 1980). Založil jej a stál v jeho čele od počátku, tedy od roku 1958 až do roku 1969, kdy musel ustoupit době. Ústav se reorganizoval z Vědecko-technického odboru Hlavní správy VB. Němec byl hlavní osobností kriminalistiky v 50. letech až do poloviny 60. let. Právě díla sepsaná B. Němcem, nebo spíše pod jeho autorským vedením, se také částečně dotýkají oblasti forenzní psychologie, převážně v úvahách o kriminalistické taktice. Např. dílo "Základy kriminalistiky" z roku 1954, kde Němec popisuje stručné soudně psychologické prvky v taktice výslechu.
Další institucí, která se zabývala forenzní psychologií, byla Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Právě s rozvojem kriminalistiky vyučované na právnických fakultách se rozvíjela ruku v ruce také forenzní psychologie. Na Právnické fakultě v Praze se začala vyučovat kriminalistika nejprve informativně od roku 1952, byl zde renovován a doplněn dřívější Kriminologický ústav a byly zde umístěny kriminalistické kabinety katedry trestního práva. Od roku 1960 začala zde být vyučována soudní psychologie. Od roku 1964 vzniklo na katedře trestního práva kriminalistické oddělení a od roku 1966 bylo toto oddělení reorganizováno na samostatnou katedru, při které byl přednášen předmět soudní psychologie. Také od roku 1966 do roku 1974 na Právnické fakultě UK působil Ústav kriminalistiky, který měl za úkol výchovu kriminalisticky vzdělaných právníků pro potřeby trestního stíhání. Současně s výukou kriminalistiky na Právnické fakultě UK v Praze začala také výuka kriminalistiky na katedře trestního práva na Právnické fakultě v Bratislavě. Zde vznikl v roce 1960 kriminalistický kabinet.
S katedrou trestního práva Právnické fakulty UK byl úzce spjat Vladimír Solnař (prof. JUDr., DrSc.), který byl téměř dvě desetiletí vedoucím katedry. Byl velice i mezinárodně uznávanou osobností, a to jak u studentů, tak i mezi pedagogy. Byl nesmlouvavý a nekompromisní. Za jeho vedení katedry trestního práva vzniklo oddělení kriminalistiky a později i katedra kriminalistiky. Ani nástupce V. Solnaře, Antonín Růžek, nebránil rozvoji kriminalistiky na půdě fakulty. Právě Solnař díky své mimořádně rozsáhlé znalosti jednotlivých disciplín a dlouholeté pedagogické činnosti (zažil prvorepublikový Kriminologický ústav na Právnické fakultě v Praze) nasměroval odborníky dané oblasti k rozvoji soudní psychologie i psychiatrie.
V 60. letech vznikl Výzkumný ústav penelogický při Sboru nápravné výchovy (později Oddělení penelogického výzkumu) a byl zřízen Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře, dnešní Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Další institucí, díky které vznikla díla se soudně-psychologickou tematikou, byl Právnický ústav ministerstva spravedlnosti. Tyto instituce také pečovaly o forenzní psychologii z penitenciárního a kriminologického hlediska. Po roce 1989 byl ústav přeorganizován na Institut pro kriminologii.
V roce 1973 byl vydán zákon č. 107/1973 Sb. ze dne 25. 9., o Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti. Tento zákon se stal účinným dne 1. 10. 1973 a byl velkým mezníkem v dějinách kriminalistiky. Na tuto vysokou školu byla převedena hlavní odpovědnost za rozvoj kriminalistiky. Na Vysoké škole SNB vznikla samostatná katedra psychologie, psychiatrie a soudního lékařství. Zanedlouho, po organizačních změnách, byla katedra reorganizována na katedru psychologie a pedagogiky a po další reorganizaci jen na katedru psychologie. Obory psychiatrie a soudní lékařství byly začleněny do katedry kriminalistiky. Vysoká škola SNB obohacovala forenzní psychologii až do roku 1990, kdy byla tato vysoká škola zrušena. Všechna práva a povinnosti přešly na nově vzniklý Institut federálního ministerstva vnitra pro výchovu a vzdělávání, který formálně navazoval na Vysokou školu SNB. Až zákonem číslo 232/1992 Sb., o policejních vysokých školách a o zřízení Policejní akademie vznikla nová vysoká škola Policejní akademie ČR. Na Policejní akademii vznikla katedra společenských věd, která zabezpečuje rozvoj forenzní psychologie a její výuku ve všech typech studia. Od vzniku katedry společenských věd je v jejím vedení již zmiňovaná Ludmila Čírtková (doc. PhDr., CSc.), která rozvíjí forenzní vědu v teoretickém i praktickém směru. Není to jen Ludmila Čírtková, ale i další významné osobnosti jako Joža Spurný, Jitka Veselá (PhDr.), Erika Gerlová (PhDr.) a další.
Také Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, potažmo katedra psychologie, se snaží rozvíjet poznatky z forenzní psychologie. Například v roce 2003 pořádala uvedená katedra kurz "Psychologie pro forenzní praxi", který byl určen především psychologům, právníkům, sociálním pracovníkům, kriminalistům a pracovníkům policie.
Nesmíme zapomenout na časopiseckou tvorbu. Ještě před vznikem samostatného státu byla uveřejněna v časopise "Česká mysl" v roce 1904 v rubrice "Zprávy" na straně 240 následující dobová aktualita: "Podnětem universitních profesorů v Giesennu Mittermaiera, Sommera a Dannemanna a několika soudních úředníků, státních zástupců ustavil se dne 5. listopadu Spolek pro soudní psychologii a psychiatrii ve velkovévodství Hesském'. Spolek má za účel studium a rozebírání psychologických a psychiatrických otázek v životě právním. Členem spolku se může stát každý právník, lékař, dále kdož je účasten právního života, péče o mládež a vězně jako úředník, konečně kněží."
První české práce v oblasti forenzní psychologie vznikají na počátku 20. století. Jde o drobné články významného českého filozofa a psychologa Františka Krejčího (prof., 1854 - 1934). Tematicky byly zaměřeny do oblasti kriminalistické psychologie a byly publikovány v časopise "Česká mysl". V roce 1905 uveřejnil F. Krejčí příspěvek pod názvem "K psychologii výpovědi". K asociační kriminalistické metodě Krejčí shrnuje: "Methoda tato je psychologicky úplně správná a pro psychologické potřeby je využita dávno. Bude-li však možno jí s prospěchem úžíti v kriminalistice, musí se ještě ukázati. Je jisto, že se může viník reakcí na chytavku prozraditi, ale je rovněž jisto, že nemusí a že i nevinný může reagovati se stanoviska methody vzato podezřele. Neníť kausálního spojení mezi jevy duševními v tom smyslu, jako mezi jevy hmotnými a proto nelze s touž apodiktickou jistotou v oboru duševním experimentovati jako ve fysice. V tom má užití Metody této v kriminalistice své meze."(13)
Drobná časopisecká pojednání byla občas uveřejňována od roku 1931 do roku 1943 v časopisech "Bezpečnostní služba", po roce 1943 do roku 1945 v "Zeitschrift für Protektoratspolizei", dále v časopise "Věstník československé společnosti pro trestní právo" (1925 - 1939), "Československý detektiv" (vycházel až do roku 1945) a "Právník".(14)
Začaly se také vydávat odborné časopisy s kriminalistickou problematikou. Kriminální ústředna v Praze, jako vedoucí orgán kriminální služby v ČSR, začala roku 1946 vydávat odborný časopis - měsíčník "Kriminalistika" s podtitulem Revue pro kriminologii a nauky příbuzné. Časopis zanikl v roce 1949 v důsledku velkých změn v organizaci Bezpečnosti. Od roku 1952 Hlavní správa VB začala vydávat odborný časopis: "Knižnice SNB pro kriminalistiku". V roce 1956 byl časopis rozšířen o samostatnou část, přílohu "Soudní lékařství".
V roce 1953 byl v rámci Hlavní správy VB koncipován Vědeckotechnický odbor, který byl jakýmsi předchůdcem Kriminalistického ústavu. V rámci Vědeckotechnického odboru se časopis Knižnice pro kriminalistiku přejmenoval a od roku 1957 byl vydáván jako časopis "Kriminalistický sborník", který existuje dodnes a vyznačuje se vysokou profesionalitou.
V roce 1968 začal vycházet čtvrtletník "Československá kriminalistika", který pod názvem "Kriminalistika" vychází do současné doby a je věnován teoretickým problémům kriminalistiky a příbuzných oborů, ke kterým patří také forenzní psychologie.
Další příspěvky forenzní psychologie se objevovaly v časopisech "Bezpečnost", "Věstník Generální prokuratury", "Prokuratura", "Vojenská prokuratura", "Právník", "Socialistická zákonnost", "Právní obzor" a i v časopisu "Československá psychiatrie".
Forenzní psychologie není jenom teoretická disciplína, ale lze jí využít i do praxe, a to v několika směrech. Forenzní psychologie je nejčastěji využívána při práci bezpečnostních sborů. Jak bylo výše popisováno, byla forenzní psychologie ze začátku (převážně v 60. letech) považována pouze za určitou část kriminalistické taktiky se zaměřením na výslech. Až později se začala využívat i v jiných praktických oblastech. Další možné využití je při zkoumání identifikace pisatele nebo autora nebo při grafologické expertize. Také v dalších kriminalistických zkoumáních lze využít forenzní psychologii, jako při rekognici, rekonstrukci, při vyšetřování různých trestných činů (vyšetřování vražd, teroru, sexuálních trestných činů).
Fyziodetekce neboli polygraf, v České republice je nejčastěji používá pojem detektor lži, je také možné považovat za praktické využití forenzní psychologie. Detektor lži funguje na principu registrace spontánních fyziologických reakcí organismu. Průkopníkem fyziodetekce v tehdejší ČSSR byl již zmiňovaný Miroslav Dufek z Ústavu kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a později Kriminalistického ústavu Veřejné bezpečnosti při Federální správě VB. Miroslav Dufek již v roce 1960 vypracoval pro služební potřeby první zprávu o možnostech využití fyziodetekce (polygrafu a polygrafického vyšetření) a od této doby pracoval na polygrafické problematice v teoretické a experimentální rovině. V Československu ve spolupráci s Janou Vranou vypracoval Dufek několik metodik vyšetřování a provedli několik set experimentů. Jako výsledky výzkumu problematiky fyziodetekce při Kriminalistickém ústavu Právnické fakulty Univerzity Karlovy byla pětisvazková práce, která byla předložena k využití ministerstvu vnitra. Výzkumná a experimentální práce Miroslava Dufka, která zahrnovala i řadu praktických případů řešených pomocí fyziodetekce (polygrafického vyšetření) vytvořila základ, z něhož vycházela naše československá fyziodetekce na konci 70. a na počátku 80. let.
V praktickém využívání polygrafických vyšetření v kriminalisticko- bezpečnostní praxi se stala tehdejší Městská správa VB v Praze, kde u odboru obecné kriminality bylo na počátku 80. let zřízeno specializované pracoviště v jehož čele stál bezpečnostní lékař Miroslav Nosek (MUDr.), který byl v tomto směru žákem Miroslava Dufka. Nedlouho nato vzniklo obdobné praktické pracoviště u Kriminalistického ústavu VB Federální správy VB, vedené právě Miroslavem Dufkem. Centrem výzkumu byl i nadále Kriminalistický ústav Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde souběžně i nadále působil v daném směru Miroslav Dufek. Významným mezníkem pro rozvoj fyziodetekce u nás bylo rozhodnutí přijaté na poradě ministrů vnitra ČSSR a NDR konané v Bratislavě dne 29. ledna 1980. Tímto rozhodnutím byl přijat závěr zřídit na Kriminalistickém ústavu VB Federální správy VB pracoviště fyziodetekce. Důležitým mezníkem pro budování pracoviště fyziodetekce se stal rozkaz ministra vnitra ČSSR č. 28 ze dne 11. listopadu 1981 pod názvem "Základní zaměření služební činnosti SNB. PS a vojsk MV na rok 1982". V tomto rozkaze bylo uloženo vybudovat do 31. prosince 1982 nové laboratoře odorologie a fyziodetekce na Kriminalistickém ústavu. K tomu již však nedošlo. Význam v rozvoji fyziodetekce u nás sehrál i první celostátní seminář k fyziodetekci, který se konal v dubnu 1982 na tehdejší Vysoké škole SNB. Posloužil k výměně dosavadních zkušeností a názorů na možnosti a hranice využití fyziodetekce v boji proti kriminalitě. Současný stav a úroveň výzkumu i praktického využití fyziodetekce v kriminalistické, bezpečnostní, výslechové a justiční činnosti dovolují vyslovit předpoklad, že již nadešlo období, ve kterém se jeví nejen teoretická, ale i praktická možnost a potřeba zařadit fyziodetekci do systému kriminalistiky a praktické bezpečnostní, justiční i soukromě bezpečnostní především soukromé detektivní činnosti.(15)
V dnešní době se polygrafická metoda (fyziodetekce) rozvíjí na Kriminalistickém ústavu Praha zejména díky Josefu Kohoutovi a Zuzaně Dohnalové.
Na závěr tohoto pojednání bychom chtěli poděkovat doc. PhDr. Jaroslavu Soukupovi, CSc. za pomoc při vzniku článku a za odbornou korekturu.
POUŽITÁ LITERATURA
1. ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. 1. vyd. Praha: Support, 1996, 301 s.
2. ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. 431 s.
3. GROSS, H. Handbuch für Untersuchungrichter. 1. vyd. Graz: Univerzitats-Buchhandlung, 1893, 597 s.
4. GROSS, H. Criminalpsychologie. Graz: Leutschner & Lubensky s, 1898,685 s.
5. LEBEDA, J. Učebnice kriminalistiky. 1. vyd. Praha: vydává J. Odvárka, 1931, 273 s.
6. MUSIL, J. a kol. Úvod do kriminalistiky . 3.vyd. Praha: Vydavetelství PAČR, 1999, 129 s.
7. MATIÁŠEK, J., BÁRTA, B., SOUKUP, J. Výslech a psychologie. Praha: Orbis, 1966. 214 s.
8. MATIÁŠEK, J., BÁRTA, B., SOUKUP, J. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. 250 s.
9. NEUMANN, J. K problematice speciální věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 2001, č. 3, s 187-199.
10. PJEŠČAK, J. a kol. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1976. 408 s.
11. REDAKČNÍ RADA A REDAKCE. docent PhDr. Jaroslav Soukup, CSc. Kriminalistika, 2003, č. 2, s. 160
12. STRAUS, J. a kol. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem. 1. vyd. Praha: Police history, 2003. 197 s.
13. STRAUS J. a kol. Úvod do kriminalistiky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. 175 s.
14. STRAUS, J., VAVERA, F. Dějiny československé kriminalistiky. Policista, 2004, č. 7, příloha
15. STRAUS, J., VAVERA, F. Hans Gross - Osobnost, dílo a přínos pro rozvoj kriminalistiky. Kriminalistický sborník, 2004, č. 3, s. 54 - 59
16. ŠEJNOHA, J. Kriminální psychologie. 1. vyd. Praha: redakce časopisu Československý detektiv, 1930, 269 s.
17. ŠEJNOHA, J. Kriminální taktika. 1. vyd. Kroměříž: J. Gusek, 1932, 136 s.
18. ŠEJNOHA, J. Učení poznávací. 1. vyd. Praha: nakladatelství E. Beaufort, 1931. 170 s.
19. ŠEJNOHA, J. Systém kriminalistického vzdělání. 1. vyd. Praha: Nakladatel Fr. Kodym, 1936, 587 s.
ODKAZY V TEXTU