Okolo česna úlu bzučí mrak poletujících včel. Není nutné se jich bát. Mají dost práce, a vedle toho možná i tuší, že zbytečné bodnutí jim přinese smrt.
"Tenkrát bylo pořádné červencové horko. Sešli jsme se u řeky, celá naše parta z gymplu. Jez pěkně šuměl, voda byla teploučká, vážně moc povedený den. Já pokukoval po Kamile, ovšem ta měla oči jen pro Petra. Tak jsem si povídal s Jarmilou, ta sice není tak pěkná, ale je s ní zase legrace. Vymyslela závod. Přes řeku a zpátky, ale ne tak, jak se plave normálně, nýbrž čubičkou, jako pejsci. Bojovali jsme jako olympionici, nakonec vyhrál Petr. Jak jinak. Tak jsme blbli až do večera, to připlula ta parta vodáků. U jezu se sice tábořit nesmí, ale nikdo to moc nekontroluje. Vytáhli lodě na trávu a rozdělali ohníček. Jenže jim chyběla kytara. Tu prý utopili kdesi u Sušice."
Podle záznamů meteorologů vystoupila tenkrát nejvyšší teplota na devětadvacet stupňů Celsia, k večeru se na jihu republiky očekávaly bouřky.
"Já moc dobrou náladu neměla, ovšem Péťa byl hrozně šťastnej, fakt. On se totiž dostal v Praze na Umprum. Na poprvé, chápete? To bylo úplný terno. Byl tím tak opojenej, že si vůbec nevšiml, že mně je to vlastně líto. Protože přes všechny hezký řečičky to znamenalo konec. Ani snílek by nevěřil, že se po pěti letech studia budoucí umělec vrátí ke středoškolské lásce na maloměsto. Ale to nic, to mělo teprve přijít. Bylo hezky a Petr miloval celej svět. Každýmu chtěl udělat radost. Proto se asi nabídl, že pro tu kytaru zajede."
Služba dopravní policie prožívala poměrně klidný den. Jen ráno nějaký trouba s náklaďákem rozsypal v zatáčce u Hradu na vozovku cihly a odpoledne se na kruhovém objezdu srazila dvě osobní auta. Nic vážného, jen trocha střepů a pomačkaného plechu.
"Petr Kačena dostal motorku k maturitě a od té doby se od ní nehnul. I na tancovačky na ní jezdil, ačkoliv by se klidně vešel do nějakého auta a nemusel celý večer abstinovat. Řekl bych, že jezdil slušně. Tedy aspoň nevím, že by měl nějaké maléry. V září dokonce plánoval cestu do Paříže, což musí být na motocyklu utrpení, ale on se moc těšil.
Od jezu k nim domů je to tak čtyři, maximálně pět kilometrů, často jsme to chodívali pěšky. Péťa našlápl mašinu a odjel přes louku k silnici. Tak jak byl. Na boso, v košilce, přilbu nechal ležet na dece."
Zprávu zaznamenal operační důstojník pět minut po sedmé hodině odpoledne. Nějaký houbař telefonoval na linku 158, že na okraji lesa jménem Dubovec leží v příkopu havarovaný motocykl a s řidičem to vypadá moc špatně. Na místo okamžitě vyrazila sanitka a vůz dopravní policie.
"Čekali jsme ho zpátky tak za čtvrt hodiny, maximálně za půl. Jenže on se nevracel. Kluci si dělali srandu a vymejšleli nerůznější pitomosti, co ho mohly zdržet, jenže já pocítila takovej divnej strach. Snad to bylo tušení, víte? Vodáci zpívali jen tak, na hubu, drnkali přitom na lžíce, plácali do ešusů, ovšem nebylo to ono. A pak se tam objevili policajti. A vůbec je nezajímaly stany na nepovoleným místě. Jeden z nich došel až k nám a zvedl Péťovu motoristickou přilbu. Nic neříkal, jen ji tak držel v ruce a já si uvědomila, že se stalo něco strašnýho."
Záchranka dorazila k Dubovci už zbytečně. Lékaři se o nějaké oživovací pokusy ani nepokoušeli, bylo jim okamžitě jasné, že je konec.
Dopraváci fotografovali, hledali na rozehřátém asfaltu stopy po brzdění, přeměřovali vzdálenosti a připravovali orientační plánky. Přijel pohřební furgon a po něm servisní vůz, který naložil havarovaný motocykl.
"Já to musím říct, i když nerad. Já mu nějaký malér přál. Jistě, je to nesmysl, myšlenkami se nedá přivolat neštěstí, jenže si to stejně vyčítám. Záviděl jsem mu, hrozně záviděl. Zdálo se mi, že se mu všechno daří až nespravedlivě lehce. Měl prostě talent a kliku. Mohl studovat školu, o jaké se mi ani nesnilo, a hlavně měl Kamilu, pro kterou jsem byl vzduch. Navíc jsem měl pocit, že si těch darů moc neváží...
Je to hrozné, když to teď povídám. V duchu jsem si říkal, že by si měl pořádně natlouct hubu, že by ho to postavilo do latě a vrátilo na zem. Ale ne takhle, to jsem nechtěl. Možná je to ve světě tak zařízené, že každý má svou dávku životního štěstí. A když si ji vybere, tak mu najednou strašlivě chybí..."
V osmdesátikilometrové rychlosti, na úzké, ale rovné silnici najednou motocykl po kratičkém brzdění odbočil doprava a opustil vozovku. Přední kolo uvízlo v příkopu a jezdec narazil hlavou na kmen stromu. Příčinu havárie lze pouze odhadovat. Možná stroji do cesty vběhlo nějaké zvíře, králík nebo srnka, a řidič se pokusil vyhnout střetu. Podle mínění lékařů je velmi pravděpodobné, že kdyby měl v okamžiku zranění nasazenou motoristickou přilbu, nebylo by zranění tak vážné.
Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Tohle se přece stává jen v biografech nebo v novinovejch zprávách, ale ne ve skutečném životě. Ještě nikdy do té doby neudeřila smrt tak blízko.
Petr, Péťa, Petříček...
Vodáci se sebrali a radši odpluli, kamarádi se mě chvilku pokoušeli utěšit, ale pak to vzdali taky. Domů jsem se vracela až za tmy. Nebe se zatáhlo a přišla bouřka. Na kost promočená jsem ťapala v tom lijáku a všechno mi bylo jedno. Snažila jsem se najít místo nehody, ale nepovedlo se mi to. Jestli tam nějaké stopy zbyly, umyl je déšť.
Pitevní zpráva hovoří o fraktuře lebky a o těžkém poškození mozku, které se neslučovalo s dalším životem. Jedna maličkost však stojí v odborném protokolu za povšimnutí. V pravém podpaží mrtvého mladíka byl mírně oteklý pupínek a uprostřed něj včelí žihadlo. Průběh havárie tak získal novou verzi. Petr Kačena jel nalehko a do rukávu mu za jízdy vlétla včela. Když ucítil bodnutí, automaticky škubl ramenem, strhl řízení a sjel ze silnice. Nejen ochranná přilba, ale i rukavice s manžetami patří k výbavě motocyklistů.
Okolo česna úlu poletují včely. Nejsou útočné, nejspíš vědí, že jejich bodnutí může způsobit smrt.