Taky jsme následující text - vyprávění - mohli nazvat Muž, který chce k lidem ve svém okolí promlouvat prostřednictvím obrázků, přesněji fotografií.
Když se ho zeptáte na zážitek s prvním snímkem v životě, okamžitě - a vždycky - mu v představách naskočí fotka z brněnské zoo. Je na ní dvouletý hráč na foukací harmoniku a u něj se na zadních končetinách tyčí obrovský lední medvěd. Přední tlapy zvědavě natažené po lidském mláděti. Dramatický záběr sám před čtvrtstoletím nepořídil, promyšleně - přes výběh šelem - fotografoval jeho otec.
Dnešní por. Mgr. Jindřich Hujňák (1976), tiskový mluvčí OŘ PČR Znojmo, je na kontrastním obrázku bezbranným prťavým Davidem...
Sám se do hrátek kolem zaznamenávání obrazu pustil mnohem později. Nejprve to bylo s videokamerou - ve videokroužku na Gymnáziu Dr. Karla Polesného ve Znojmě. Potom - zhruba před dvanácti lety - začal sbírat první zkušenosti s fotografováním na kinofilm. Bylo to doslova praktické poznávání podmanivosti fotek (s jednookou zrcadlovkou zn. Practica).
A dnes je již zapsán Na Věčnosti (vystavoval od 7. června do 6. července ve znojemské Galerii stejného jména)! Ale nepředbíhejme.
Tři čtyři roky experimentoval středoškolák a následně VŠ student s fotoaparátem, který mu půjčil nejbližší kameraman - vlastní tatínek. V tom čase objevil kouzlo ručního nastavení expozice - hodnot clony, času. Což je záležitost, kterou si v dnešní záplavě automatických aparátů málokdo umí vybavit jako někdejší nezbytnost při snímkování do rodinných alb.
Začínající fotograf se rovněž naučil vidět svět přes různé objektivy - využíval 20, 50 a 135 mm kousky. Pochopil, že nejde jenom o to zmáčknout spoušť, když máte něco zajímavého před objektivem - a že tam (uvnitř na filmu) obrázek prostě bude. Došlo mu, že dobře namířený aparát nestačí, neboť je potřeba přemýšlet o jednotlivých objektivech - o jejich možnostech a vhodném nasazení pro tenkterý účel. A k tomu dolaďovat základní kompozici, počítat se světlem, s jeho intenzitou a charakterem.
Dnes k tomu dodává: "Fotografování se stává přesnou vědou jakož i magií někdy očekávaných jindy překvapivých výsledků. Prostředkem komunikace, kde autor využívá aparát jako nástroj a zachycením skutečnosti do dvojrozměrného obrazu otiskuje svůj pohled na svět."
V letech 1996 - 2001 studoval budoucí policista na Policejní akademii ČR v Praze a poté na Západočeské univerzitě v Plzni (obor Teorie a filosofie komunikace). Vysokoškolské prázdniny, které z větší části vyměňoval za studentské brigády, (např. v Německu) mu časem umožnily pořídit si vlastní fotografické nádobíčko.
Od původně krajinářské fotografie se v té době jeho zájem přesouval k focení reportážních cyklů. Právě kvůli reportážím si po několika letech spoření opatřil zrcadlovku Canon a rychle ostřící transfokátor se stabilizací obrazu. O další rok později také výkonný systémový blesk. Mezi první ucelené reportážní cykly pořízené novou technikou tak patří reportáž ze Znojemského historického vinobraní 1999 a snímky z několikadenních oslav plzeňského Majálesu 2000.
V posledních letech se vedle reportáží věnuje také portrétní tvorbě, makrofotografii živé přírody a vrací se k focení krajiny. Určitou elipsu, nebo chcete-li návrat, prožívá i u používaných objektivů. Znovu se dostávají ke slovu tzv. pevná skla s mimořádně vysokou ostrostí a kontrastem záběrů. Jeho oblíbenými ohnisky je nově 24mm "širokáč" pro krajinu, padesátka pro reportáž ve ztíženích světelných podmínkách a stovka při focení portrétu. V dnešní době občas použije také digitální zrcadlovku. Při focení neopakovatelných momentů však vždy radši sáhne po klasickém kinofilmu.
Od roku 2002 patří mezi sobě podobné nadšence (vyznavače, až fanatiky - zařaďte si každý podle chuti) ve Fotoklubu Znojmo (www.fotoklubznojmo.com). A ke startu letošního léta měl odkrouceny tři roky a dva měsíce v policejní uniformě...
Jindřich Hujňák tvrdí, že nejnáročnější je připravit první výstavu. A nespočívá to ani tak v sestavení, dolaďování kolekce - nebo na domluvě s tím, kdo může poskytnout pro expozici zajímavý prostor. Hlavní krok spočívá v tom říct si, že už je správný čas - už mám na to ukazovat své snímky na veřejnosti.
K první samostatné výstavě fotografií se odhodlal v lednu 2004. Ve znojemské Galerii Taurus instaloval soubor obrázků nazvaný FOTOIMAGINACE. Výsledky své fotografické práce za zhruba dvouleté období představil návštěvníkům v několika tematicky značně odlišných sekcích. Podle zápisů v návštěvní knize galerie to byla dobrá volba. Každého něco oslovilo. Někoho zaujaly počítačové úpravy obrazů, jiného makrofotografie přírody, popřípadě náladové večerní snímky městského prostředí nebo třeba nalezená zátiší.
Hlavní myšlenkou výstavy bylo poukázat na nutnost "dešifrovat" fotografické sdělení. To je v době prakticky neomezených možností počítačové manipulace obrazu téma ještě aktuálnější než dříve. Pro návštěvníky byl připraven zvláštní úkol. Ze šestice různých barevných variací automobilu v krajině měli poznat, která fotka je originál, a kterých pět je počítačovým podvodem. Uhodla dokonce méně než jedna šestina dotázaných.
Druhá expozice, uspořádána rok poté, byla naopak monotematická, reportážní. Během čtyř hodin autor zachytil řadu - označuje to jako ochutnávku - reportážních portrétů v davu. Přesněji ve skupinkách bojovníků při rekonstrukci napoleonské bitvy u Dobšic. Fotky mají historický ráz i tónovanou černobílou formou. Fotil celkem z dálky, pevným teleobjektivem bez možnosti transfokace. To fotografa nutí v předstihu přemýšlet o jednotlivých záběrech a hledat nové pohledy.
A konečně zatím poslední výstava fotografa Jindřicha Hujňáka se konala - pod názvem Fotky pro radost - nedávno v Galerii Na Věčnosti v historickém jádru Znojma. A za titulkem se skrývá vše podstatné. Ve většině vystavených portrétních záběrů najdeme provázanost na jeho oblíbená roční období - jaro a podzim, svěží přírodu a přemíru barev. Nechybí však ani černobílé náladové portréty. Reportážní žánr byl zastoupen fotografiemi z koncertů hudebních skupin. Mladý muž vyznává teze: Fotograf je lovec, který svým úlovkem sděluje. Fotoaparát i počítač jsou fotografovi zbraní, nástrojem a hračkou...
K policii nastoupil Jindřich Hujňák s určitou vizí. Tu se mu už částečně podařilo realizovat vytvořením informačně- komunikačních stránek znojemského ředitelství. Protože tento nástroj zveřejňování informací a komunikace s občany se ve Znojmě velice osvědčil, drží palce Františkovi Špačkovi, webmasterovi MV ČR při zavádění redakčního systému internetových stránek v rámci celé Policie ČR. Realizace již nastartovaného projektu zařadí PČR do popředí mezi evropskými policiemi - zkvalitní kontakt policie se sdělovacími prostředky i občany.
Vedle práce, sportu a výše připomínaných fotek, se věnuje také rodině - půlroční synek je mu stálou inspirací. Osobně - jako novou větší pracovní výzvu - připravuje na letošní léto fotografování ilustračních snímků pro policejní kalendář a vytvoření prezentačního CD okresního ředitelství. K němčině, kterou dosti zvládá, vylepšuje také angličtinu. Ví, že bez cizích jazyků se moderní policista neobejde, a rád by sbíral zkušenosti z policejní práce - např. u hospodářské kriminality, u počítačové zločinnosti. Nemíní postávat na místě.
Totéž ani s fotografováním ve volných chvilkách. Ostatně na konec roku chystá znojemský Fotoklub soubornou - dosud nevídaně rozsáhlou - expozici z tvorby svých členů (Zlatý řez - v Jihomoravském muzeu). I to je prestižní vyzvání do díla!
Možná typický detail - rychlá akce - na závěr:
Může se stát, že por. Hujňák cestuje na sklonku jara ze služební střelnice a zahlédne poblíž silnice širé pole s vydatnými květy vlčích máků. A hned mu docvakne, že něco takového je nutné využít. Že tam ty barvy a zrovna v téhle síle a kráse dlouho nebudou. Zavolá proto dceři kolegy, často využívané osobní modelce, domluví si s ní datum a hodinu předpokládaného příznivého počasí, i barvu a styl oblečení do krajiny, která se sama do zájmu a záměrů fotografa vloudila, nastíní si formu líčení krásné mladé ženy.
A pak jdou fotit. Žádné jen tak nastřílené pohledy. Míří na místo, které je předem jasné. Fotograf má v hlavě utříděno, co bude jejich zastavování obrazu obnášet. Na poslední chvíli mu sice z příprav vypadne asistent na držení odrazné desky, ale on si jednou paží zvládne speciální plochou chytat a na model odrážet měkké světlo. Druhou rukou nastavuje všechny potřebné parametry kouzelné skříňky. A diriguje si, režíruje postavu, portrét. Narafičí objekt do krajiny.
(Nejlepší focení je dvě hodiny před západem slunce, tvrdí Jindřich Hujňák. A platí to všeobecně. Když slunko zapadá v osm, exponujte kolem šesté, když v zimě zachází po půl páté, foťte od půl třetí. Budete mít nejměkčí, nejbarevnější světlo...)
A pak jsou fotky z laboratoře hotové. A je to velké potěšení, když se naplní bezmála stoprocentně všechny plány a představy o těch obrázcích. A přestože je to dva tři dny před vernisáží nachystané výstavy (Fotky pro radost), dojde ke změně. Autor vyškrtne ze souboru sadu záběrů a nahradí je těmi nejčerstvějšími.
A jde se vším na trh. Snaží se promlouvat k návštěvníkům galerie svým přístupem k vidění skutečnosti kolem nás!