Měsíčník Policista

Zima otužilého trampa

Vyšlo v čísle 7/2005

Na Vysočině bývají zimy tuhé a dlouhé. Začínají brzy a jen nerady vyklízejí pozice, už v září začne citelně přituhovat a ještě v květnu dovede mrazík šlehnout v noci jen což. Takže místní jsou otužilí a na ledacos uvyklí.

Jenže, přísně vzato, smutný hrdina našeho příběhu, říkejme mu třeba František Mokřina, se v kraji poblíž Pelhřimova usadil jen dočasně, a navíc tajně a bez pozvání. Narodil se docela jinde, na podstatně vlídnějším Břeclavsku. A pak se stěhoval s rodiči sem tam republikou, aby většinu dětství a mládí prožil v hornickém Sokolově. A tam zůstal i po většinu své dospělosti. Měl sedm sourozenců, což samo o sobě neznamená nic, ale znalcům sociálních poměrů asi napoví, že se rodiče měli co ohánět, aby všechny krky nasytili, a na nějakou super výchovu jim moc času nezbývalo. František ve škole rozhodně nezářil, ostatně, jedničky po něm nikdo nechtěl - a když už ve čtvrté třídě poprvé propadl a opakoval ročník, jevil se jeho studijní osud zpečetěn. I když pak zbytek povinné školní docházky prolezl s odřenýma ušima bez dalších verdiktů "neprospěl", šlo asi spíš o jistou benevolenci pedagogického sboru. Nikdo se už s propadlíkem nechtěl darmo trápit a rozčilovat. Prostě ho nechali prolézt a on tak učinil. Do učení se nikam nedral, a prošlo i to. Práci se totiž nevyhýbal, nastoupil na dráze a dlouhá léta tam makal jako pomocný dělník. Dřel, slušně vydělával, žil. Dokonce se i oženil a v nanicovatém manželství prožil celých pět roků, než se s ním žena rozvedla. Děti neměli, tak to šlo snadno.

Ale možná, že to byl zrovna rozvod, co odstartovalo definitivní Františkovu proměnu, kdo ví. Zničehonic dal na dráze výpověď a všem kamarádům oznámil, že si najde něco výnosnějšího - a navíc se míň nadře. Smáli se: ohledně výskytu podobných zašíváren už věděli svoje, na Sokolovsku se jich moc nenachází. A taky František ovšem pohořel! Pár týdnů se poptával a dostával odmítavé odpovědi. A pak se kajícně rozhodl vrátit ke své původní profesi a původnímu zaměstnavateli - a se zlou se potázal.

Psací stůl a počítač jsou pro kapitána Mgr. Milana Papeže nejvěrnější společníciNa železnici zrovna snižovali stavy, a tak byli rádi, že někdo dal padáka sám od sebe. A vzít ho nazpátek? Proboha, proč? Že nebude mít co jíst, že nemá, kam se vrtnout? Takových po světě běhá...

A František Mokřina se tudíž znenadání ocitl v situaci, kterou neuměl zvládnout a vyřešit. Byl v koncích. Kámoši mu zprvu helfli, ale pomoc spočívala v tom, že mu na čundru zaplatili pár piv a najedl se s nimi ze společného kotlíku. František byl dlouholetý tramp a mezi čundráky se ještě pojem kamarádství beze zbytku nevypařil - ale všechno má své meze. Když je jeden pořád a stále bez floka, omrzí se.

A tak najednou byl František i bez přátel. Bylo mu zrovna čtyřiapadesát. To mají lidi pomalu bilancovat nad vykonaným dílem. On měl jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, hlad a přespával po čekárnách.

o o o

Někdy koncem léta či začátkem podzimu 2003 se na Pelhřimovsku začaly ve větší míře objevovat vloupačky do chat a chalup. Sezona končila, rekreanti zazimovali objekty a odjeli do svých vyhřátých městských bytů - a když se sem někdo ještě navrátil pro něco zapomenutého, nestačil se divit. Někdo vypáčil - dost neurvalým způsobem - okno či dveře, vlezl dovnitř, barák důkladně prosmejčil, a co se mu hodilo, odnesl s sebou. Na místě nikdy nepřespával: to byl zajímavý poznatek, který kriminalistům nemohl uniknout. Znamenal totiž, že pachatelem nebude žádný "pocestný", který táhne krajem, otevírá si rekreační objekty, a když ho zastihne soumrak, v některém i přenocuje. Ne. Tohle vypadalo na místního: jenže takové verzi zase vůbec nenasvědčovala skladba lupu, který si zloděj odnášel. Evidentně mu šlo jen o potraviny, konzervy, čokolády, sušenky, kompoty. Taky samozřejmě bral alkohol a sem tam se ztratily třeba baterky nebo tranzistorák.

"Místní pachatel by naopak rozhodně nepohrdl motorovou pilou, sekačkou, všemožnými mašinkami pro kutily, ale třeba taky nějakým tím menším televizorem nebo přehrávačem, které na chalupách byly - a zpravila i zůstávaly," vzpomíná kapitán Mgr. Milan Papež z pelhřimovské Služby kriminální policie a vyšetřování, jenž měl onu kauzu na starosti.

Pravda: jak vloupání přibývalo, občas se našel i poškozený, který něco cennějšího pohřešil. Nicméně - v tom ohledu zůstávala kriminálka obezřetná. Někdy, a ne právě zřídka, se stane, že poškození si ve snaze trochu nadhodnotit své škody něco přimyslí. Pachatele beztak nechytnou, říkají si, a my aspoň dostaneme něco od pojišťovny! Zajisté, jde o pojišťovací podvod, ale takové věci se těžko dokazují.

Kriminálce ovšem takové lži komplikují život, nadělají jim zmatek v jejich verzích, ale to je holt poškozeným putýnka: mají svého trápení s odstraňováním škod dost.

"V tomhle případě opravdu víc než dost," nevesele se usmívá kapitán Papež. "Náš pachatel totiž putoval po chatových osadách v pelhřimovském okolí, ale na některá místa se vracel... A ne jenom podruhé. Někdy i třikrát, dokonce i čtyřikrát."

Bůh suď, zda v tom byla pachatelova zapomnětlivost, bláhovost, s níž soudil, že majitelé za pár týdnů v chatě doplnili zásoby, anebo jestli byl jen líný jít někam jinam. Možnost, že by zapomněl, kde už byl, se podařilo nakonec s jistotou vyloučit, když ho policie zatkla. Při vyšetřování totiž vodil kriminalisty po vlastní trase s nevídanou jistotou a náramně dobře si pamatoval, i kde udělal majitelům "radost" svou návštěvou vícekrát...

"Ale povídali jsme si s ním až na jaře - a zatím trvala tuhá zima, mrzlo jen praštělo, sněhu málem po pás, a vyloupených chalup a chat utěšeně přibývalo," vzpomíná kapitán.

Policisté už věděli, že neznámý pachatel se pohybuje v jakémsi pomyslném kruhu. Takže to vypadalo na někoho, kdo sice bydlí v místě, ale podle "komodit", jež vyhledával, se spíš v rajonu usadil dočasně. Aby přezimoval, napadlo někoho z týmu. Mudrovali i nad jeho modem operandi, tedy způsobem, kterak své vloupačky prováděl. Samotné vniknutí do objektu prováděl dost brutálně, užíval nástroje, jež zpravidla našel někde v kůlně, krumpáč, sekeru, dláto. A s okny či dveřmi se nemazlil, což zvláště majitele, jež navšívil opakovaně, vůbec netěšilo. Na straně druhé nepatřil ke grázlům, kteří vlezou do chaloupky, nabalí si ranec - a co nedokážou unést, zničí, znečistí, pokálí...

"Vlastně nebyl z nejhorších," přizná mu kapitán Papež.

Jenže taky podotkne, že svou vytrvalostí už všechny z pelhřimovské kriminálky strašil jako noční múra. A navíc neznámý měl ke všemu ještě kliku jak od flašinetu!

"Vytipovali jsme si místa, kde by mohl přebývat. A když jsme jednou našli čerstvé vloupání, nasadili jsme na ještě teplou stopu psa..."

Čtyřnohý stopař zapracoval na jedničku: dovedl svého pána i ostatní k zastrčené chatce, kde pachatel zřejmě už celé týdny přebýval. Jenže - jako z udělání nebyl doma!

o o o

Všechno nasvědčovalo tomu, že v chaloupce otužilý loupežník přebývá už dlouho. Že je otužilý, tomu nasvědčovala chatka: zvenčí nevypadala nejhůř, ale zateplení veškeré žádné. Topit se dalo v kamínkách, ale přes den stěží, někoho by mohl přilákat kouř stoupající z komína. K civilizaci kousek. Jen asi půl kilometr od chatky, lesní cestou, stál trvale obydlený mlýn.

"No, pak už byla všechno jen otázka času a trpělivosti," krčí kapitán rameny. "Nastražili jsme pastičky a čekali, až se nám ten člověk chytí. Pak jsme ho dostali přímo při činu. Vůbec se nebránil, zdálo se, že je vlastně rád, že už má ten studený odchov za sebou. Užil si svoje, nepochybně."

Když ho kapitánovi přivedli do kanceláře k výslechu, vypadal prý spíš jako yetti, než jako civilizovaný jedinec. A decentně řečeno: nevoněl.

Pachatel při rekonstrukci vodil kriminalisty od chaty k chalupě - jako kdyby si nasypal hráškuJmenoval se, dejme tomu, František Mokřina, a chystal se zrovna oslavit své pětapadesátiny. Ovšem ve vyšetřovací vazbě nemají pro oslavy půlkulatin velké pochopení. Někdy koncem uplynulého léta si prý nějak vzpomněl, že kdysi, jako kluk, na Pelhřimovsku pobýval: s rodiči, na táboře, s kamarády čundráky, tím si nebyl jistý. A tak se tím směrem rozjel. Dokonce ani nemusel načerno: z časů ajznboňácké minulosti mu ještě zůstala režijní jízdenka, takže se vezl jako pán. Čímž ovšem relativní pohodlí skončilo.

František si našel bydliště, kde se cítil bezpečný. A odsud se jal vyrážet na spanilé výpady po okolí. Když při vyšetřování vodil policisty po svých trasách, nepřestávali žasnout, jakého má pamatováka. Vodil je ochotně a ukazoval, co kde bylo,co kde vzal.

"Ale elektrická sekačka? Motorová pila? A k čemu by mi to bylo? Já neměl kolikrát dva tři dny co do huby, jenže mezi lidi jsem se bál. Peníze jsem nikdy nenašel - a prodávat něco v bazarech nebo po hospodách? To byste mě zhaftli raz dva - a já chtěl vydržet do jara!"

Sluší se připomenout, že František Mokřina měl už s policií své zkušenosti: seděl předtím třikrát, vždycky za drobné majetkové delikty. Tohle byl tedy jeho čtvrtý případ. Kradl sice po troškách, ale když se všechno sečetlo, nebylo toho zase tak málo - na druhý odstavec příslušného paragrafu. Škoda ale nepřesáhla půl milionu. Nakonec to dalo dvaadvacet akcí, každá ale víc chat či chalup najednou: dvě tři, ale taky pět i šest. A všechno se sčítá...

"Lepší dokumentaci vlastních činů, než on nosil v hlavě, měla akorát asi v devětadavedesátém parta chlápků, co se po celé republice vloupávali do kapliček a brali v nich, na co přišli," usmívá se kapitán Papež. "Představte si, že se u nich dokonce našla mapa, na které měli všechny ty kaple vyznačené! A taky přesně věděli, co kde sebrali. Horší to bylo s majiteli, tyhle objekty většinou patřily obcím - a nevedla se žádná evidence, nebo mizerná. Jezdili jsme tenkrát se soškami a obrázky a někteří starostové nám dokonce tvrdili, že se jim sice do kapličky někdo vloupal, ale nic se neztratilo..."

Navíc ve většině kaplí panoval naprostý chaos, vedle vyřezávaných tři sta let starých sošek se válely bezcenné sádrové odlitky z poutí - a nikdo místní netušil, co má hodnotu a co ne. A lupiči byli jak smrt, brali vše. Většina lupu se našla u nich doma, něco prodali tady, něco se dostalo ven. A až nedávno, při projednávání pozůstalosti jednoho sběratele v Německu dokonce nějaké artefakty "vyplavaly" tam - a vrátí se zpátky...

o o o

"Doznání a spolupráci při vyšetřování pak soud Františku Mokřinovi přičetl k dobru," připomíná kapitán Papež. "Dostal nakonec jen osmnáct měsíců natvrdo, něco si odkroutil už vyšetřovací vazbou. Ani se neodvolával. A to je dneska u soudu vzácnost..."

Jenže - jaký v jeho případě div? Byl přece už podzim, když vyslechl rozsudek, foukalo ze strnišť. A líp v arestu než pod širákem, říkal si možná zkušený čundrák.

Dneska je už nejspíš doma. Jenže - co pro něj znamená domov?

Tak či onak, kapitán Papež nosí už v hlavě jiné kauzy. Když otevře trezor, čeká v něm na něj halda nových spisů v různém stadiu rozpracovanosti. Sto, sto dvacet kousků do roka. Mimochodem, laik by nevěřil, že i vyšetřovací spis k takové zdánlivé prkotině, jakou byla "chatařina" Františka Mokřiny, může mít na výšku dobrých třicet centimetrů...

Jan J. VANĚK