Měsíčník Policista

No commment je tabu

"A Brutus bezpochyby ctihodný je muž, všichni jsou mužové ctihodní," hřímal Marcus Antonius. Hovořil za mrtvého Caesara a jeho slova se ukázala pádnější než dýky republikánů. Rozhněvaný lid římský vyhnal Bruta i Cassia z bran města a instituce mluvčího získala na vážnosti.
Když o půl druhého tisíciletí později Johann Gutenberg sestrojil tiskařský lis a začaly vycházet první noviny, dostali heroldi nové přídavné jméno. Tiskoví mluvčí. A to jim zůstalo dodnes, i když už hovoří mnohem častěji do televize či rozhlasu než do tištěných listů.
O nelehké profesi jsme si zašli popovídat s tiskovou mluvčí Ministerstva vnitra, slečnou Radkou Kovářovou.

Jak se člověk dostane k takovému řemeslu?

Vlastně tak trošku náhodou. Pracovala jsem v internetových, později i v tištěných novinách a bezpečnostní problematika mě vždycky moc zajímala. Přesto však, když přišla nabídka na místo tiskové mluvčí, trošku mi to vyrazilo dech. Upřímně řečeno, nebrala jsem záležitost moc vážně, myslela jsem si, že jsem jen jednou z desítek oslovených. S panem ministrem Bublanem jsem se před tím nikdy osobně neviděla. Později jsme se sešli a bylo to ohromně zajímavé, zjistila jsem totiž, že na řadu věcí máme velmi obdobné názory a představujeme si skoro stejně, jak by měl kontakt se sdělovacími prostředky vypadat.

Jaké byly začátky?

Dost krušné. Vnitro je veliký resort zahrnující téměř vše, od státní správy přes bezpečnostní politiku až po hasičský záchranný sbor. Pro mne to znamenalo okamžitě začít studovat obrovské množství písemných materiálů, a tak se v podstatě učím dodnes. Vzpomínám na svou první tiskovou konferenci. Proběhla v Brně na veletrhu Invex, já byla strašně nervózní a ztrémovaná, jako moderátorka jsem odvedla velmi chabý výkon.

Jak hodnotíte novináře? Bývalý premiér Miloš Zeman pro ně neměl jediné vlídné slovo.

V tom s ním rozhodně nesouhlasím, je to ostatně moje původní profese. Žurnalisté pro svou práci informace nutně potřebují a mají plné právo je dostat. Mluvčí podle mého názoru nemá právo na vyhýbavé odpovědi, nějaké zamlžování a kličkování je zcela kontraproduktivní. Tajnůstkářství vede jen k nepodloženým závěrům a ve svých důsledcích k omylům. Samozřejmě, že přes nejpečlivější přípravu nemůžu znát odpověď na každou otázku, ale v takové situaci mi připadá poctivé prohlásit - nevím, v tuto chvíli vám to neřeknu, ale zjistím, co chcete vědět, můžeme si zatelefonovat a bude jasno. Termín "no comment" snad mohou používat politici, ale pro tiskové mluvčí by měl být přísně zakázán.

A co bulvární tisk?

Podle mých zkušeností nezáleží tolik na typu médií, jako na osobnosti jednotlivých novinářů. Současný Syndikát je společnost spíš formální, nějaké etické zásady, které se snaží formulovat, nebere nikdo vážně. Myslím, že neseriózní žurnalistika spočívá v tom, že redaktor má už předem jasnou představu o tom, co chce napsat a kam má jeho článek či reportáž směřovat. Kousky informací dosazuje do obrázku jako kamínky do mozaiky. To, co se mu hodí, použije, co ne, přehlédne. Neodpovídají-li fakta představám, tím hůře pro fakta. Výsledek je pochopitelně hrubě zkreslující, i když na první pohled vypadá elegantně i vtipně a určitě dobře prodává noviny.

Odmítnete s takovými novináři komunikovat?

Ne, to rozhodně ne. Mou povinností je opakovaně vysvětlovat, v čem vidím nepřesnosti, kde nebyla reportáž vyvážená nebo co ji účelově posunulo k nepravdě. S řadou žurnalistů se mi podařilo uzavřít jakýsi smír, gentlemanskou dohodu o vzájemných pravidlech práce. Těch, s nimiž to zatím není možné, je opravdu jen hrstka.

Funguje takový tolerantní vztah oboustranně?

Řekla bych, že ano. Jednou jsem udělala velkou chybu, prostě podala špatnou informaci. Abych to napravila, dokud byl čas, rychle jsem obtelefonovala zainteresované novináře. Naštěstí pochopili, že nešlo o úmysl a použili správné údaje, které jsem jim dodala.

Co soudíte o zprávách z takzvaně dobře informovaných zdrojů?

Tak na to nemám jednoduchou odpověď. Na jednu stranu je považuji za obecně prospěšné. Pokud si redaktor vybuduje okruh osob, k nimž má důvěru a jejichž pomocí odhaluje lumpárny a nepravosti, které by normálně na povrch nevypluly, tak je to správné. Vyšetřovací žurnalistika je běžná po celém světě a naplňuje tak důležitou roli novinářů coby hlídacích psů demokracie. Nicméně mám dojem, že velká část zpráv z těch dobře informovaných kruhů jsou účelové úniky informací, prostě záměrné podněty uváděné do oběhu z důvodů víc politických než mravních. Pak se žurnalista, někdy aniž by si to sám uvědomoval, stává jen figurkou na šachovnici, služebníkem mocenských intrik. A to už rozhodně dobré není.

Jak se vzdoruje fámám?

Nejlépe co největším množstvím přesných informací. Teď se například už delší dobu přetřásá otázka odchodu policistů do penze nebo do jiných zaměstnání. Od té doby, co byla účinnost zákona o služebním poměru odložena až na rok 2006, prakticky nemine týden, aby se na to novináři neptali. Naše oddělení je proto v permanentním kontaktu s personálním odborem, s legislativními pracovníky a samozřejmě s panem ministrem. Pečlivě sledujeme, jak se situace vyvíjí a v jakém stavu je příprava novely zákona, kterým mají být výsluhy a odchodné upraveny. Zdůrazňuji upraveny, nikoliv zrušeny.

K problémům s nepřesnými informacemi lze přičíst ještě běžně rozšířené omyly. Zaměňování kompetencí ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti, neujasněné rozdíly v práci ministerstva a policie. Často nás například lidé žádají o konkrétní informace k nějakému vyšetřovanému případu. Musíme opakovaně vysvětlovat, že ministerstvo vnitra nic nevyšetřuje a není účastníkem trestního řízení, na rozdíl od policie, státního zastupitelství nebo soudu.

Hovořili jsme o novinářích, jak se ale spolupracuje s lidmi přímo z resortu?

Vidíte, zpočátku jsme se dost bála, že odborníci po uši zavrtaní do své problematiky budou považovat spolupráci s tiskovým oddělením za ztrátu času, že mě prostě nějaké informace pro veřejnost odmítnou dodávat. A dopadlo to docela naopak, v maximální většině případů jsem se setkala s velikou ochotou a sdílností.

Lidské vědomí má ohromnou setrvačnost. Vzpomínky z předlistopadových časů dělají z ministerstva vnitra jakýsi temný, do sebe zahleděný útvar, ze kterého nanejvýš čiší podivný strach. Jenže to už dávno není pravda. Dnes je to úřad průhledný a přístupný, připravený lidem sloužit, ne je pronásledovat. Přesto asi ještě pár let potrvá, než se ty staré stíny docela rozplynou.

Jak si představujete budoucí práci?

V otevřenosti. V tom, že se nebudeme snažit nic zakrývat ani tajit. U novinářů, kteří mají nedostatek informací, hrozí mnohem větší riziko, že problém zkreslí, uvedou nedostatečná fakta a celému resortu uškodí.

Pro nás všechny to znamená dost práce. Mně osobně nedělá potíže dělat pod tlakem, člověk alespoň nezleniví. Například přirozenou součástí mé práce je to, že téměř nikdy nevypínám telefon, ani o víkendu. Problémy totiž nevznikají a neřeší se jen v rámci pracovní doby.

A co byste si přála od novinářů?

Říká se, že žurnalisté jsou takoví, jaká je společnost. Dnes jim prostě jde o to, aby čtenáře pobavili a zajistili tak co nejlepší prodejnost svých listů. Věřím, že se to časem posune k trochu jiné oblasti. Že se média budou snažit národ víc informovat a vzdělávat, že se bude debatovat také o morálce nebo o prevenci kriminality, že zkrátka estrádu vystřídají myšlenky. Něco podobného se ovšem nedá nařídit, k tomu se musí postupně dojít.

Opouštěli jsme pražskou kachlíkovou budovu, jejíž temná pověst se pomalu mění. Teprve na schodech nás napadlo, že během rozhovoru nepadlo ani slovo o tom, že Radka Kovářová je velmi pohledná mladá dáma. Ale to už asi patří k profesi. Marku Antoniovi to prý také docela slušelo.