Měsíčník Policista

Pověst o amnestii

Vyšlo v čísle 7/2005

Zase přišlo jaro a já se se začátečnickým nadšením pustil do zvelebování zpustlé zahrádky. Nakoupil jsem si řadu odborných knížek, podle kterých jsem omlazoval koruny starých jabloní, sázel jiřiny a pomocí sady lakmusových papírků zkoumal kyselost půdy. Zdálo se mi, že potřebuje trochu přivápnit.

"Máš tu návštěvu."

Veronika v dokořán otevřeném okně připomínala Mánesův portrét venkovské krasavice, zatímco já udřeného zemědělce z Alšova slabikáře. Zapíchl jsem rýč do kompostu, oklepal bláto z bot a šel se podívat, kdo nás to ruší.

"Já jsem Brejcha z Janova," řekl chlapík s hustým mrožím knírem.

"Co potřebujete?"

"No jde o starou Mráčkovou. Nevychází a chalupu má zamčenou. Jestli se jí jako něco nestalo, ne?"

O pět minut později jsem už seděl v kabině velikého traktoru a poslouchal vyprávění o nenakrmených králících a žíznivém psovi.

"Třeba ji poslal doktor do nemocnice. Ale to by někomu něco řekla, ne?"

Janov byla nedaleká vesnička obklopující starobylý kostel zasvěcený Janu Křtiteli, ani autobus sem nejezdil, místní obyvatelé museli šlapat pěšky skoro dva kilometry k zastávce na rozcestí.

Traktor rozehnal hejno bílých hus na návsi a zastavil před nízkou dřevěnou chaloupkou. Brejcha seskočil z kabiny na zem a demonstrativně zacloumal klikou ve dveřích. Neotevřely se, jen huňatý oříšek na dvorku teskně kňučel.

"Mám to vyrazit?" zeptal se traktorista.

"Jo, ale šetrně."

Z bedny s nářadím vytáhl montovací páku, strčil ji do zárubně a lehce zapáčil. Dřevo maličko zaskřípalo, dveře se otevřely. Pes začal výt.

Vstoupil jsem dovnitř, do nízké venkovské světnice s velikými kachlovými kamny u zdi. Na prkenné podlaze, mezi kredencí a jídelním stolem, ležela stará paní, pod ní zaschlá temná krvavá louže. Na sobě měla tmavé dlouhé šaty a ze zad jí koukala rukojeť kuchyňského nože. Pokusil jsem se nahmatat tep, ale svraštělá ruka byla ledově studená.

"Ježišmarjá," vydechl Brejcha za mými zády.

Otočil jsem se a vytlačil ho ven, před vylomené dveře.

"Nikdo nesmí dovnitř, jasný? A vůbec o tom radši nemluvte, ať sem nevtrhne celá vesnice."

Traktorista mlčky přikývl a já se vydal shánět telefon. Veřejná stanice byla v patrovém domku za kostelem, spojil jsem se s okresním operačním střediskem, a pak už nezbývalo než čekat. Byl krásný den, na protější stráni kvetl třešňový sad a všude zpívali ptáci. Přibližně ve stejnou dobu, kdy se do Janova začaly sjíždět policejní vozy, se v kostele rozklinkal umíráček.

Ohledání místa činu, zajištění stop, všechno probíhalo se strojovou samozřejmostí a přibližně po hodině se objevil i krajský vyšetřovatel major Malásek. Tvářil se celkem uznale, měl pochopitelně s vraždami nepoměrně větší zkušenosti než venkovská policie, ale nedával to najevo.

"Proberte všechny sousedy a sepište jenom to, co se vám bude zdát podstatné. Nepotřebuju papíry, chci fakta."

Pustili jsme se do práce, lidé se nám až dojemně snažili pomáhat, vražda tou malou podhorskou vesnicí skutečně otřásla.

"Vyloučeno! Ne, to je rozhodně nesmysl..."

Nikdo ani na okamžik nepřipustil myšlenku, že by mohl babce Mráčkové ublížit někdo místní. Stará paní byla tichá, bezkonfliktní, oblíbená.

"Měla nějaké peníze? Šperky? Zlato?"

"Těžko. Snad naspořeno na pohřeb, víc asi nic..."

Prohlídka opuštěné světničky ukázala, že tam pachatel dlouho a pečlivě raboval. Vytažené zásuvky, vyházené věci ze skříní, rozpáraný slamník venkovské postele. A keramické střepy z rozbité pokladničky v podobě prasátka.

Ilustrační foto"Znáte její příbuzné?"

"Vlastně už nikoho neměla. Syn přišel o život někdy na konci války a těžko říct, jestli by se našla nějaká další přízeň. Léta už za ní nikdo nepřijel."

Mrtvou opuštěnou stařenku odvezl pohřební vůz a v rozhořčených výpovědích sousedů se objevovaly první náznaky něčeho, co snad mohla být nějaká stopa.

"Jo, šel po silnici kousek za Kácovem. Na rameni měl takovou kabelu."

Neznámého světlovlasého mladíka si všiml místní poštovní doručovatel, když jel do města na kole, stejně jako zedník Palát, který v protisměru vezl ve své staré škodovce materiál.

"Mával na mě, jenže já byl přeloženej tak, že kardanka škrtala o asfalt. Tak jsem jel dál..."

Samo o sobě to ovšem nebylo nijak zvláštní, už jsem říkal, že bylo jaro a náš kraj je malebný a vždycky turisty přitahoval. Proto mě trochu překvapilo, s jakým zájmem se major na zprávu o mladíkovi vrhl.

"To je ono! Pokračujte. Určitě ho ještě někdo musel vidět."

Zeptal jsem se, proč to vyšetřovatel považuje za tak důležité, on vytáhl z aktovky hrst svých nenáviděných papírů a začal vyprávět o případu, který se odehrál na severu Čech přibližně před rokem. Šlo o vraždu náramně podobnou té naší, snad jen s tím rozdílem, že obětí byl starý osamělý pán a vražedným nástrojem sekerka připravená na štípání polínek do kamen. O mladíkovi se světlými vlasy, který se tehdy pohyboval v okolí, se toho podařilo zjistit trochu víc. Obcházel malé vesnice, tvrdil o sobě, že dělá sociologický výzkum pro filozofickou fakultu, kladl lidem nejrůznější otázky a odpovědi si pečlivě zapisoval.

"S vysokou školou ovšem neměl vůbec nic společného," řekl major.

Hra na výzkumníka mu umožnila nejen snadno se dostat do cizích domácností, ale i dokonale zmapovat situaci. Vyptával se na příbuzné, na majetek, na důvěru ve spořitelny a způsob ukládání peněz. Když situace nevypadala dobře, slušně se rozloučil a táhl o dům dál. Dlouho si vybíral, než udeřil.

"Ten děda měl doma sto dvacet tisíc korun. Měl je připravené pro syna, který na okraji Teplic stavěl rodinný dům. Časem tam měli bydlet spolu."

Peníze zmizely stejně jako vytáhlý blonďák se svými sociologickými dotazníky. Zůstal po něm otisk palce a ukazováčku na šálku, z něhož pil kávu, a neuzavřený příběh, který se během času pomalu měnil v pomník.

Vyšetřování závažných případů se nikdy neodkládá ad acta, proto vražda v Janově nezburcovala jen policii v našem kraji, nýbrž doslova v celém státě.

Dálnopisy vyklepávaly všechny dostupné informace a od dob Otýlie Vranské nezažili blonďáci tak časté žádosti o předložení osobních dokladů.

Pomalu přicházely další poznatky. Ukázalo se, že dva dny před janovskou tragédií navštívil nějaký mladý muž, údajně se zabývající sociologickým výzkumem, několik rodin v Horažďovicích a minulý týden bydlel chlap odpovídající uvedenému popisu v sušickém hotelu Fialka. Zmizel bez zaplacení noclehu, a když si vedení podniku chtělo ověřit údaje zapsané do knihy hostů, ukázalo se, že mladík předložil občanský průkaz, který byl nahlášen jako ztracený.

"Sto dvacet tisíc," opakoval zachmuřeně major. Tušil jsem, co má na mysli. Tehdy to byla spousta peněz, které vydržely našemu pachateli rok a musel si během té doby žít na dost vysoké noze. Teď byl ale asi na suchu, když už neměl ani na hotel. A u paní Mráčkové si rozhodně moc nepomohl...

"Zajímalo by mě, proč si vybral zrovna ji."

"Však nám to brzo vysvětlí," řekl Malásek temně.

Jméno z průkazu, který blondýn použil v Sušici, znal v té době snad každý hlídkový policista, skupinka skutečných studentů, kteří shodou náhod pracovali na jakémsi výzkumnému úkolu Sociologického ústavu, musela mít pocit, že svět kolem nich docela zešílel. Zato po našem chlapíkovi jako by se slehla zem. Teprve později jsme se dozvěděli, že mu zvláštním způsobem nahrálo štěstí. Vlakem dojel do Plzně, kde s otřepanou historkou zaklepal na dveře jednoho domku na předměstí a otevřela mu docela pohledná čtyřicátnice. Pozvala ho dál, zodpověděla jeho nesmyslné otázky, a protože byla osamělá a on se jí docela líbil, nabídla mu večeři a nakonec i postel. Ondřej Šesták, tak se vrah doopravdy jmenoval, přijal pohostinství s povděkem, byl opravdu bez peněz, i tu poslední cestu železnicí absolvoval načerno. Celých čtrnáct dní vydržel bydlet na okraji města, potom ho idylka unavila a po anglicku se vytratil. Vzal s sebou vkladní knížku, ze které vyzvedl šestnáct tisíc korun. S pevným přesvědčením, že se mu zase daří, šel stopovat na karlovarskou výpadovku. Jeho světlá kštice zářila v poledním slunci, po asfaltu uháněly náklaďáky a svět vypadal docela vesele.

Policejní vůz jel kolem docela náhodou, původně mířil k jakési nepodstatné dopravní nehodě, ale když posádka zahlédla chlapa, jehož popis již několik týdnů dominoval na seznamech celostátního pátrání, tak zaječely brzdy a dva muži v uniformách se s pistolemi v pravicích vyřítili ven.

"Co se děje?" zeptal se vrah udiveně.

Moc se s ním nebavili. Usadili ho do auta, odvezli na správu, a potom se s mírným zpožděním znovu vypravili ke své bouračce.

Pan Šesták byl natolik chytrý, že ukázal svůj skutečný občanský průkaz a ne ten ukradený, hovořil rozhořčeně a sliboval, že si bude stěžovat. To kriminalisty trochu znejistělo, nicméně tu ještě byl jeden důkaz nad důkazy, fakt, který musel vše s definitivní platností rozhodnout.

"Můžeme vás požádat o vaše otisky prstů?"

Světlovlasý mladík dávno zapomněl na jeden oprýskaný kávový hrníček, kterého se dotkl více než před rokem, a s unaveným výrazem ve tváři upatlal příslušná políčka daktyloskopické karty.

"Už můžu jít?"

"Ne, ještě ne."

Odvedli ho do cely předběžného zadržení, tady strávil noc a ráno si ho přijel vyzvednout major Malásek.

"Tak vona mě práskla," řekl mladý muž.

Vyšetřovatel, který o románku v předměstském domku nic netušil, zvedl překvapeně obočí.

"Fajn, já jí to vrátím. Koukněte, nechte mě s ní promluvit. Tutově to obvinění stáhne. Jsme přece mužský, ne?"

"Ale?" podivil se major.

"No tak, snad nebudeme rozmazávat takovou prkotinu."

Malásek škrobeně připustil, že ho prkotiny nezajímají. Dodal, že vyšetřuje vraždu a předložil rozhodnutí prokurátora o uvalení vyšetřovací vazby.

Pan Šesták pobledl a od té chvíle neřekl ani slovo. Práce na případu pochopitelně běžela dál, přijeli kolegové ze severu, postupně, po kouscích, byl sestavován řetěz usvědčujících důkazů. Blonďáka poznali lidé, kterým kladl své sociologické otázky, ukázal na něj venkovský pošťák z Janova. Vyšetřovací spis mohutněl a Šesták mlčel.

Záležitost byl zralá na předání k soudu, o vině nebylo pochyb, jenže to už je taková záležitost kriminalistické prestiže, člověk chce znát odpovědi na všechny otázky, například i na to, proč vrah zabíjel stařenku, které prakticky nebylo co vzít.

V tu chvíli zasáhla do vyšetřování situace politická. Psal se rok osmašedesátý, koncem března rezignoval na funkci prezidenta republiky Antonín Novotný, do uvolněného úřadu nastoupil Ludvík Svoboda a urychleně se připravoval zákon a soudních rehabilitacích. Ve věznici byly všechny takové zprávy sledovány s napjatou pozorností, hovořilo se o připravované veliké amnestii, která má zahrnovat nejen delikty politické, ale i kriminální. Další, ničím nepodložená fáma tvrdila, že amnestovány budou pouze případy uzavřené.

Šesták měl sice poměrně vysoký inteligenční kvocient, tuším sto patnáct nebo sto dvacet, ale na tuhle pověst skočil. Sám zažádal o předvedení k výslechu, usadil se na kancelářskou židli a spustil. Mluvil bez přerušení skoro dvě hodiny, dopodrobna probral mord u Teplic, a potom se rozvyprávěl o janovského případu.

"Říkala, že v životě přišla už o moc peněz a žádnejm spořitelnám nevěří..."

Lidská psychika je poněkud zvláštní. Viděl jsem mrtvou starou paní, držel její bezvládnou studenou ruku, ale pořád se mi dařilo zachovávat jistý profesionální odstup.

Jenže když jsem pochopil, že se toužila jen maličko pochlubit a na okamžik předstírala neexistující bohatství, aby pro mladíka sepisujícího dotazník vypadala trochu důležitě, stouply mi slzy do očí. Najednou jsem cítil, že jestli okamžitě neodejdu, tak toho blonďatého gaunera vlastnoručně zaškrtím.

"Kampak, pane kolego?" zeptal se tiše major Malásek, ale na odpovědi netrval, jen se maličko usmál a propustil mě mávnutím ruky. Myslím, že měl velmi podobné pocity jako já.

Případ byl uzavřen v polovině srpna, přibližně ve stejné době, kdy na nebi duněly invazní letouny a po městských ulicích se proháněly cizí tanky. To dost zdrželo další projednávání a před soud byl Ondřej Šesták postaven až mnohem později. Během čtrnáctidenního jednání byl odsouzen k trestu smrti, který byl po odvolání změněn na dvacet let odnětí svobody. Pokud vím, propuštění se nedožil, zemřel tuším v třiaosmdesátém roce ve Valdicích.

Jenže to všechno bylo tenkrát ještě hrozně daleko, svět měl jiná traumata a starosti. Nicméně i velmi pochmurná politická situace bývá podřízena věcem osobním, pro mě se zdá podstatné, že jsem se tenkrát ženil a na zahrádce kvetl lýkovec.

"Měl bys ho přesadit," povídala Veronika. Já moc nepochopil její zvláštní úsměv, a proto mi musela polopaticky vysvětlit, že červené bobulky ozdobného keře jsou jedovaté a maličké dítě by se jimi mohlo otrávit.

Jsou informace, proti kterým i ty nejkřiklavější zprávy z předních stránek novin vypadají jako úplné maličkosti.

Vyprávění venkovského kriminalisty zaznamenal jr