Měsíčník Policista

Pražský fantom

Vyšlo v čísle 7/2005

Povídka, která v tradiční detektivkářské soutěži o poeovského havrana skončila na třetím místě.

Paní Černá se velmi pečlivě chystala na večírek firmy svého manžela. Musí přece reprezentovat, oslnit všechny kolem. Znovu v zrcadle zkontrolovala svůj make-up, účes, drahou róbu. Spokojeně se na sebe usmála. Tak už jenom briliantový náhrdelník, náramek a samozřejmě velké náušnice, uvažovala, když otevírala skříň a brala z ní starožitnou šperkovnici. Stála spoustu peněz, ale co, manželovo konto se v poslední době zdálo neomezené. Paní Černá se zalíbením pohladila vykládané víko, otevřela šperkovnici a překvapením strnula. Nebylo v ní dočista nic. Koukala na prázdné dno.

"Jaroslavééé!" zaječela.

Pan Černý se objevil ve dveřích s kamenným výrazem na tváři. Podle oslovení poznal, že jde o nějaký průšvih. Manželka mu říkala Jaroslave jen v kritických situacích.

"Co jsi udělal s mými šperky?" zavřískala nepříjemným tónem.

Pan Černý se udivil. Čekal cokoliv, ale tohle?

"Prosím tě, co bych já dělal s tvými šperky?" řekl dotčeně.

"Tak se podívej!" nastrčila mu před obličej prázdnou skříňku.

o o o

Na policejní stanici případ ztracených šperků paní Černé nebyl v tu dobu jediný. Obdobných hlášení od dalších rodin už měli asi pět. Shodou okolností ze stejné "milionářské čtvrti" na okraji Prahy, jak se říkalo oblasti nově postavených vil zbohatlíků.

Vyšetřením byl pověřen nadporučík Víšek. Když porovnal jednotlivé případy, jasně z nich vyplývalo, že jde o stejného pachatele. Ovšem podivného. Zámky v domech byly neporušené, alarmy funkční, kromě šperků se nic neztratilo, vše ostatní bylo na původním místě a hlavně - ani stopa po násilném vniknutí. V tom se shodovala všechna hlášení.

Pouze v jedné věci se poškození nemohli dohodnout - kdy vlastně ke krádeži došlo. V noci? Ve dne? Dopoledne? Odpoledne? Dnes, nebo včera, či předevčírem? Právě proto, že nikde nebyly podezřelé stopy, paničky si ztráty svých šperků všimly až ve chvíli, kdy je potřebovaly.

S nadsázkou se dalo říci, že pachatel je neviditelný a prochází zdí. Víšek si složku hlášení o ukradených špercích nadepsal příznačně Fantom.

Tak, kde začít pátrat, uvažoval. V první řadě si nechal udělat seznam všech známých kasařů a bytařů, aby zjistil, kdo z nich byl propuštěn z vězení, kdo ještě sedí, kde se která známá "firma" nachází, a co dělá. Přesto marně pátral ve své paměti, že by některý z nich dovedl pracovat tak čistě, naprosto beze stop. Že by se u nás usadil nějaký zahraniční gauner s novými metodami?

Od poškozených lidí si vyžádal fotografie nebo podrobné popisy ukradených šperků, nechal je rozmnožit a okamžitě se postaral o jejich dodání klenotníkům a také celníkům. Nesmí nic opomenout. Co může pachatel se šperky zamýšlet, snažil se logicky uvažovat. Možností přece není mnoho, pokud jde o normálního zloděje, kterému jde o peníze. Buď je chce prodat, nebo odvézt za hranice, případně je nechá roztavit a drahé kameny prodá po kusech. Tak by alespoň jednal on sám. Pokud je to cvok, dělá si sbírku. Ale ať mi nikdo neříká, že by se někdo nechtěl pochlubit krásnými šperky a kradl je pouze pro své potěšení. Víšek vlastně ani nevěděl, jestli je zloděj muž, nebo žena, či nějaký dobře organizovaný gang. Jenže čím víc lidí, tím víc stop. A tady nic, naprosto nic.

o o o

František Koubek seděl v hale pražského Hlavního nádraží a pozoroval čilý ruch kolem. Pořád někdo chodí sem a tam a určitě se má kam vrátit. Proč ne já? Byl hluboce nešťastný.

"Co tady sedíš jako zmoklá slepice?" ozvalo se mu za zády. "Pojď, zajdeme na polívku. Co ti zabásli Tondu, jsi jako tělo bez duše."

František se ohlédl a uviděl Fera, známého bezdomovce. Jednou prý ho natáčela i televize, na což byl Fero velmi pyšný. Akorát se neměl kde na sebe podívat.

"Tak pojď už, je čas oběda, než nám to další cháska zdlábne. Armáda spásy není bezedná."

František si teprve teď uvědomil, že od večera nic nejedl. Proč jenom takhle dopadl? Když už ho Adéla vyhodila z bytu, ta potvora jedna, a na nádraží se ho ujal Tonda, sdílející stejný osud jako on, proč právě jeho museli policajti zavřít. Co si bez něho počne? Tonda byl bezdomovec dva roky, dá se říci zaběhnutý. Věděl, kde dostanou zadarmo najíst, kde se mohou vyspat v teple a v suchu, znal se s průvodčími, takže vzal Františka párkrát vlakem na výlet. Taky znal fígle, jak se schovat před revizory a policajty, v kterých koších bývá nejvíc odhozeného jídla, v kterém stánku má naději dostat něco k zakousnutí, když večer zavírají. Prostě, na Hlavním nádraží byl Tonda jako ryba ve vodě. Smůla byla, že šlohnul nějaké ženské peněženku a nevšimnul si chlapa za sebou. Tedy policisty v civilu. Byl nový, horlivý, taková snaživka, co chce získat rychle povýšení. Tonda si při zatýkání dělal legraci, že alespoň bude mít v arestu o všechno důležité - jako je jídlo, postel a teplíčko - postaráno. František mu skoro záviděl. Hned by si to s ním vyměnil. Já jsem tady ztracený, bědoval v duchu. Vždycky jsem byl nemožný, já vím, ale pořád o mě někdo dbal, nejdřív matka, pak Adéla, ta potvora nevděčná. Nebýt Tondy, umřel jsem zimou a hlady. František, ponořený do zoufalých myšlenek, kráčel za Ferem na tu slibovanou polívku zadarmo.

o o o

Nadporučík Víšek marně čekal už několik dní, že se mu ozve nějaký klenotník nebo přijde zpráva z celnice o zadržení podezřelého s hledanými šperky. S kolegy proklepli pěknou řádku potenciálních pachatelů, ale samá voda. A tu došla další zpráva. Jobovka. Od kolegů z Kladenska. I tam zaznamenali krádež šperků v několika milionářských vilách. Nebylo pochyb, že jde o téhož pachatele. Opět žádné stopy. Nad Víškem se stahovaly mraky. Movití podnikatelé si stěžovali na nejvyšších místech policie, že se v jejich případech nijak nepokročilo. Co policie dělá, jestli spí, nebo má tak neschopné lidi, a tak podobně. Poslouchat doma zuřící ženy, to je pořádný adrenalin, tak se alespoň vybíjeli na policistech. A Víšek byl hromosvod.

Chytit neviditelného Fantoma se mu nedařilo, i když měl k dispozici řadu podřízených a nejmodernější techniku, alespoň v rámci možností české policie. Tu ho napadla provokující myšlenka. Šperky se ztratily v milionářských vilách poblíž sebe. Co když pachatelem je někdo z nich? Dobře se znají a občas navštěvují, aby se pochlubili, kdo má doma lepší a dražší zařízení. To musí dělat někdo z nich, kdo se v prostředí vyzná.

Víšek začal pátrat tímto směrem, bez souhlasu nadřízeného. To si tedy dal. Rejstříky bezúhonnosti zbohatlíků byly tak podivuhodné, že pátrat dál bylo o hubu nebo o život. Tak to alespoň viděl Víšek. Sáhnout boháčům na zoubek by mě mohlo stát místo nebo si na mě počká najatý zabiják a skončím v přehradě. Brrr. Vyšetřovatel se otřásl hroznou představou i momentální beznadějí. Buď mně pomůže náhoda nebo štěstí, možná pomoc boží, na kterou nevěřím, jinak jsem ztracený. U policie definitivně. Víšek se s urputností opět ponořil do tlustého spisu všech podezřelých osob.

o o o

V hospodě Na rohu si Lojza dával třetí pivo a svými historkami bavil půl osazenstva. Když byl v dobré náladě, jelo mu to. Nadarmo neměl přezdívku baron Prášil z podzemí. Pracoval řadu let u Pražských vodovodů a kanalizací a vytahoval se, že podzemí Prahy zná líp, než co je nahoře. Podle jeho bujné fantazie to tam kypí životem. "Pozor, žijí tam zmutovaná monstra, příšery a všelijaká havěť, která bojuje o moc nad sebou a jednou zvítězí i nad lidmi, kteří o nich nemají ani potuchy. Pražáci to mají už zpečetěné!" vykřikoval jako na jevišti. Lojzovi to zase jednou pálilo. Vždyť měl nového posluchače, dokonce parťáka z pracoviště, který k nim právě nastoupil. Tak se patřičně kasal. "Oldo, zítra tě protáhnu pražskými kanály. To budeš čumět," sliboval mu, když se o půlnoci loučili před hospodou a každý kráčel ke svému domovu.

Ráno se Lojza i Olda navlékli do nepromokavých mundurů a vysokých bot, načež vlezli do kanálů. Stejně bylo třeba zkontrolovat, jak to tam vypadá. Olda se moc dobře necítil. S jeho klaustrofobií lézt do kanálů a ještě k tomu pod dojmem Lojzových historek a s brnící hlavou od přemíry piv s rumem! Co jsem komu udělal, bědoval v duchu, ale poctivě šlapal za Lojzou. Ten kecal, pusa se mu nezastavila.

"To víš, musím dát všem příšerám najevo, že jsme tady, aby se lekly a schovaly," schválně provokoval Oldu. "Hele, zajdeme ještě tam na ten konec, do slepých ramen. Už jsem tam dlouho nebyl, co když se tam dějou nějaké neřesti?"

Olda mlčel a držel se za ním jako klíště. Ještě aby se tak v kanálech ztratil, to by nepřežil.

Zašli do slepého ramena a Lojza se najednou zprudka zastavil. "Co to je?" zamumlal spíš pro sebe. Olda se lekl, že snad zahlédl nějakého přerostlého aligátora, jak to kdysi viděl ve filmu.

"Podívej," řekl Lojza a hnal se kupředu. Vedle horkovzdušného potrubí bylo něco jako provizorní lůžko a dokonce veliký kufr. Teď už ho přešlo vtipkování. "Co to je? Že by tady bydlel nějaký bezdomovec? Už jsem o jednom takovém slyšel, ale ještě nikdy jsem se s někým takovým nesetkal," uvažoval Lojza a zatím se snažil otevřít starý kufr. Konečně se mu to podařilo. Odklopil dekl a oba uskočili leknutím. Kufr byl plný šperků.

"Proboha, co to je a komu to patří?" udiveně volal Olda. "Tady snad má skrýš hrabě Monte Christo!" Jenže hned se pořádně vyděsil a začal šeptat: "Pojď rychle pryč, prcháme. Vždyť to je doupě zlodějů. Jestli nás tady přistihnou, živí ven už nikdy nevylezeme!"

"Počkej," Lojza ho chytil za rukáv. "Ať z toho taky něco máme," sykl na Oldu a cpal si do kapsy pár kousků. "Vem si pro svoji starou..." Olda nesměle hrábl do šperků a už oba prchali k nejbližšímu východu, jako by jim za patami hořelo. Kterému zloději by se líbilo, kdyby je tady objevil?

o o o

Olda šel po směně domů už zcela klidný a v dobré náladě. V kapse pořád svíral ukradený náhrdelník. Taková krása. Jakou má asi cenu? Nedalo mu to. Zašel do klenotnictví, schválně do velkého v centru města, aby se tam jaksi ztratil.

"Zdědil jsem šperk po matce. Jakou může mít cenu?" zeptal se prodavače za pultem. Ten pohlédl na blyštící se brilianty, vzal náhrdelník do ruky a pravil: "Moment, podívám se vzadu do katalogu." Nemýlil se, opravdu byl tenhle nádherný kousek na fotografii ukradených šperků. Okamžitě vytočil číslo policie. Než se Olda nadál, připadal si jako v gangsterce, na které tak rád koukal doma v televizi. Jenže teď nešlo o film, ale připlácnutý ke zdi s rukama nad hlavou byl on sám, a kolem tři policisté na něho řvali jak na lesy. Olda byl z toho paf a hned všechno vyklopil. Že si vůbec něco začínal se šperky, taky ho mohlo napadnout, že to nemůže dobře skončit, proklínal sebe i Lojzu.

o o o

Víšek byl radostí bez sebe. Začne snad věřit na pánaboha. Takový alarm už na policii dlouho nezažili. Přivézt kufr, stále plný šperků, a Lojzu k tomu, nedalo mnoho práce. Vzal si ho i s Oldou do parády, protože byl přesvědčený, že jsou to pachatelé. Jenže čím dál tím víc o tom pochyboval. Jeden neustále tvrdil, že kufr našli náhodou. Druhý už byl tak zblblý, že připouštěl možnost narafičení krádeže na sebe od kolegy, když ho vzal s sebou právě na inkriminované místo. Ale proč by to ježíšmarjá dělal? Olda byl na zhroucení. A Lojza dělal naštvaného, že je nálezcem, co má dostat spíše odměnu, než být takhle podezřívaný. Prý uvažoval zajít na policii a nemůže za Oldu, který chtěl určitě "jenom" vědět, jakou to má cenu, než to ohlásí. Takže Víšek měl šperky, ale pachateli si vůbec nebyl jistý. Co když tady ztrácí čas a zatím někdo venku bude řádit dál?

Přestal s vyšetřováním a okamžitě nechal přenést kufr na své původní místo, samozřejmě prázdný, a hlídat celé okolí. Ale před kým? A kudy dotyčný vleze do kanálu? Co když už předchozí akci sledoval odněkud z povzdálí? Nevadí, tak alespoň ví, že o šperky přišel a bude chtít získat jiné, usuzoval vyšetřovatel.

Dva dny se nic nedělo. Policisté, celí zmrzlí, se nudili na svých hlídkách. Mám je nechat odvolat? Rozhodování nebylo snadné. A tu přišla další zpráva jako blesk z čistého nebe. Krádež šperků v Ostravě! Stejným způsobem. Beze stop. Co s nimi pachatel udělá? Kam je odnese? Víšek měl nervy k prasknutí. Už ani nechodil domů, jen hlídal všechny drátové i bezdrátové spoje, aby mu nic neuniklo.

"Máme ho!" konečně se ozval šéf jednotky. "Nějaké šperky má u sebe, ale nevím, jestli je to ten pravý," pravil nejistě.

"Co tím chcete říct?" zařval Víšek.

"Možná je nastrčená figurka, však uvidíte," dodal.

o o o

Víšek nevěřícně hleděl na podivné individuum před sebou. Svého Fantoma si představoval spíše jako mrštného a galantního Arsena Lupena nebo šviháckého Zoro Mstitele, vždyť šlo o šperky, prostě všelijak, jen ne takhle. Na židli seděl shrbený postarší bezdomovec, taková lidská troska. Třásl se jako osika. Víšek mu nabídl sklenici vody a řekl: "Tak povídejte. Jméno, věk, povolání... spusťte."

Bezdomovec se zatvářil ještě víc ztrápeně a ustrašeně.

"Jmenuju se František Koubek, je mi pětačtyřicet a jsem vyučený zámečník, jako můj otec a děda. V naší rodině se tohle řemeslo a vercajk dědí od nepaměti. Kdysi mi otec říkal: Franto, ty jsi levej na všechno, ale na zámky jsi génius. Drž se svého řemesla, ale poctivě. Já se snažil, fakt. Když otec zemřel, bydleli jsme s matkou sami dva. Až do mých čtyřicátin... a bylo nám fajn. Udělal jsem si kurz na alarmy a pak jsem pracoval v jedné soukromé firmě, která zabezpečovala vily milionářů. Já byl nejlepší." František Koubek se konečně trochu pousmál. Víšek se div neťukl do čela. Taky mě mohlo napadnout, že půjde o někoho takového.

Údajný bezdomovec pokračoval: "Vydělával jsem dost peněz, tak jsme si s maminkou žili docela dobře. Já vím, já jsem opravdu nemožnej, nepraktickej, ale nepřišlo mi to. Máti o mě pečovala, všechno zařizovala na úřadech i v domácnosti. Když umřela, byla to pro mě strašná rána. Ujala se mě sousedka Adéla, právě čerstvá vdova. Vzala můj život zostra do rukou: Hele, proč platit za dva byty. Tvůj prodáme, nastěhuješ se ke mně, ušetříme a bude nám dobře... Já jí slepě věřil. Prodala mi byt i s nábytkem. Přestala pracovat a starala se jen o nás dva. Mně to vyhovovalo. Jí asi taky, vždyť jsem vydělával dost peněz. Když se naštvala, nadávala mi do geniálních blbců a idiotů. Já ji nechal být. Za chvíli ji to přešlo."

Víšek ho pozoroval a říkal si, že ten geniální idiot na něho sedí. Jak může někdo tak geniálně a nepozorovaně vykrádat vily? To může jen takový geniální zámečník. Idiot je asi ve všem ostatním. Vypadá na to.

František si lokl vody, znovu se schoulil do sebe a slabým hlasem vyprávěl dál: "Žil jsem s Adélou asi pět let. Jenže nedávno se stalo něco nepředvídaného. Majitel naší firmy zmizel i s penězi v zahraničí. Nezaplatil nám ani odpracovaný měsíc. Všichni jsme najednou byli na dlažbě. Já jsem si v životě práci nehledal, ani nevím jak. Prostě jsem najednou byl doma, neměl co dělat, a taky neměl žádné peníze. Adéla začala hudrovat, že ji ani nenapadne živit darmožrouta. Se slovy, že mně v jejím bytě stejně nic nepatří a dávno už má jiného, mi sbalila pár věcí do kufru, přidala tam můj vercajk a ať si jdu, kam chci, třeba mezi bezdomovce na nádraží. Co jsem měl dělat? Hádat se s ní? To neumím. Tak jsem šel na Hlavní nádraží, celý zoufalý. Tam se mě ujal Tonda, taky vyhozený z bytu od příbuzných. Šel se mnou do noclehárny, ale měli plno. Tonda byl bezvadnej chlap. ´Hele, po Praze přece nebudeš lítat s kufrem. Vím o bezvadné skrýši. Je tam teplo, neprší tam, v nejhorším se tam dá i přespat.´ A zavedl mě do podzemí, do kanálu. Byl jsem z toho paf, ale co jsem měl dělat?"

František si opět zhluboka povzdechl. "Když jste ho sbalili - a zase kvůli ženský, rozhodl jsem se celému ženskému pokolení pomstít. Vzpomněl jsem si na vily, v kterých jsem kdysi montoval zámky a alarmy, takže dostat se tam pro mě nebyl problém. Bral jsem jenom šperky těm nemožným, příšerným ženským. Nic jiného. Nejsem přece zloděj!"

František Koubek zmlknul. Zdálo se, že už skončil s vyprávěním.

"Pane Koubku, pokračujte," vyzval ho Víšek. "Co jste chtěl s těmi šperky dělat? Prodat je? Propašovat za hranice?"

"Ne, nic. Já nevím. Nic jsem s nimi nechtěl dělat. Byla to jen taková moje pomsta."

o o o

Víšek se svým parťákem uklízeli spisy na stole a Víšek nahlas meditoval: "Tedy, ten Koubek mi nejde z hlavy. Fakt je to geniální idiot. Nechci vidět, jestli ho ve vězení zmákne nějaký grázl. Měl by se ohlídat a jak vyleze, postarat se o něho, zaměstnat ho."

"Jak to myslíš?" skočil mu do řeči kolega. "Vlastně z vás dvou by byla geniální dvojka. Ty, s kriminalistickou zkušeností, a on, skvělý kasař. Všichni policajti by na vás byli krátký. To abych šel radši do penze, než se toho dožít!"

"Ty", Víšek mu zašermoval pěstí pod nosem a najednou se začal smát.

"Co se ti stalo? Proč se směješ?"

"Ále, vzpomněl jsem si, jak jsme jako malí kluci používali tohle gesto a k tomu s oblibou říkali čuchni, smrdí krchovem."

Parťák se taky rozchechtal. "A víš, že my to dělali taky? Jak je to už dávno." Oba se smáli jako malí kluci.

"Tady je nějak veselo. Nevěděla jsem, že práce u policie je tak zábavná," ozvalo se ironicky ode dveří. Stála tam parťákova manželka. Oba zmlkli, jak když utne. Bezděčně jim připomněla Koubkovu Adélu. Byla to taková mužská asociace z podvědomí.

Věnceslava DEZORTOVÁ