Měsíčník Policista

Soumrak poštovních lupičů

Vyšlo v čísle 7/2005

"Tohle je přepadení!"

"Nikdo ani hnout. A prachy sem!"

Lidé v místnosti vypadají jako ztuhlé voskové figury, zděšená úřednice vyndává na poštovní přepážku balíčky bankovek. Stokrát obehrané divadlo. Jednotlivá představení se liší v detailech, princip je však obdobný. Pošt je spousta, jsou na nich peníze, stačí chvilka odvahy a kapitál změní majitele.

Listování ve starých záznamech připomíná příběhy již dávno odváté časem. Čakovice, například.

Tehdy tam zastavil před poštovním úřadem kurzovní vůz. Posádka naložila peníze, pytle s dopisy a s útržky sázenek. Bylo dost času, Čakovice představovaly poslední štaci, oba ozbrojení pánové auto zamkli a zašli do budovy na kafe. V televizi zrovna běžel přenos z hokejového mistrovství, stálo za to, se na kousek utkání taky podívat. Deset patnáct minut, víc ne. Jenže i to stačilo na pořádné překvapení. Když vyšli na dvůr před budovou, byl kurzovní vůz pryč.

Jak později prokázalo vyšetřování, zloději se dostali do kabiny furgonu, odbrzdili a z mírného kopce samospádem vycouvali dolů na silnici. Teprve tam nastartovali motor, zařadili rychlost a vyrazili pryč. Elegantní loupež vynesla víc než dva miliony korun, a to byl před čtyřiceti lety už pořádný kapitál. O případu se hodně psalo v novinách, nutno přiznat, že lupiči měli u veřejnosti poměrně dost sympatií. Nikomu neublížili, nikoho neohrožovali, vlastně jen dokonale využili nabídnuté příležitosti. Nikdy se je nepodařilo dopadnout. Ani v době, kdy byla celá záležitost už právně promlčená, se k činu spáchanému ve stylu Arsena Lupina nikdo nepřiznal.

* * *

Ilustrační foto"Podstatné zvýšení kriminality po listopadu roku devětaosmdesát pochopitelně zahrnovalo i poštovní loupeže," poznamenal magistr Zdeněk Štěpánek, odborník na bezpečností projekty společnosti Alkom.

"Pošta je v kdejaké vesnici, což pro pachatele znamenalo obrovský výběr objektů i dobrou možnost se na loupež připravit. To konečně platí dodnes, i když počet poštovních filiálek poněkud poklesl, z původních pěti tisíc na tři a půl tisíce. Je docela zajímavé sledovat, jak probíhá takový věčný souboj mezi ochránci a pachateli. Dřív se velmi často kradlo v noci, na což ochrana reagovala tím, že se peněžní hotovost začala důsledně svážet. Po zavírací době na takovém úřadě už toho moc k odcizení není. Lepidlo na balíky, možná starší počítač nebo nedojedená svačina, kterou si pokladník zamkl do trezoru.

Tím pádem se začalo víc loupit za provozu, proto se peníze odvážely několikrát denně. Velmi účinné se ukázaly například časové trezorky, které je možno otevřít jen po určité době, a málokterý lupič je ochoten tak dlouho čekat. Neprůstřelné sklo přepážek, kamerové systémy, přenosná tísňová tlačítka. Zabezpečovací technika udělala obrovský krok kupředu a na první pohled snadná kořist se pro lupiče stává velmi nedostupnou. Vzpomínám na případ, který to trochou ilustruje. Na malou poštu vtrhl chlapík a předal úřednici kus papíru. To je teď v módě, útočník tak nevzbuzuje příliš velkou pozornost a nikdo si nezapamatuje jeho hlas.

Dejte mi peníze, stálo na lístku, mám zbraň a budu střílet. Pošťačka si vzkaz přečetla, zvedla se a odešla do zadní kanceláře. Nic víc. Lupič stál u neprůstřelné přepážky, nikdo se s ním nebavil, mohl jen tušit, že elektronické alarmy už přivolávají výjezd bezpečností služby. Tak se nakonec otočil a vzal nohy na ramena."

* * *

Staré příběhy a archivní prach. Tenkrát byl únor roku 1969. V šest večer už byla venku tma a poštovní úřad v Praze na Těšnově byl téměř prázdný. Úřednice chystaly zásilky pro svoz na hlavní poštu, když do místnosti vtrhl muž ozbrojený samopalem. Položil na pult přepážky aktovku, a už jenom velel. Chtěl peníze, žádal klid, ústí automatické zbraně si vybíralo možné cíle. Když do haly vešel nic netušící mladík, který přinášel tržbu z nedalekého obchodu, namířil lupič samopal na něj. Toho využila jedna úřednice, odběhla do vedlejší místnosti, otevřela okno a volala o pomoc.

Útočník se poplašil. Vycouval z pošty a zmizel neznámo kam.

Dávné historie zkracují čas. Týdny pátrání se smrsknou na pár stránek popisujících nepotvrzené vyšetřovací verze. Jen jedna z nich měla pokračování. Přibližně měsíc před přepadením na Těšnově došlo k vyloupení Vojenského historického muzea, kde pachatel kromě jiných zbraní ukradl i samopal značky Thomson, zbraň velmi podobnou té, kterou poštovní úřednice popisovaly.

Srovnáním podezřelých osob i zanechaných stop z obou případů dostalo vyšetřování nový směr a měsíc po neúspěšné poštovní loupeži byl pachatel dopaden a usvědčen.

Z hlediska pošty na Těšnově to ale bohužel není všechno. O několik let později tu došlo k novému přepadení s tragickým koncem. Prchající lupič začal střílet a smrtelně zranil policistu, který jej pronásledoval.

* * *

"To, co pošta za posledních patnáct let investovala do zabezpečení svých objektů, vede k situaci, při níž se přepadení pachatelům přestávají vyplácet," pokračoval Zdeněk Štěpánek.

"Dost výmluvně o tom vypovídá i statistika. Například v minulém roce bylo v rámci České republiky evidováno 176 loupežných přepadení s průměrnou škodou 207 000 korun na jeden případ. Česká pošta z toho množství zaregistrovala 96 loupeží, což je o něco víc než polovina z celkového počtu. Dnešní škoda připadající na jeden případ poštovního přepadení se pohybuje okolo dvaceti tisíc korun, tedy velmi hluboko pod celostátním průměrem. Velké zisky z loupeží na poštách už patří minulosti. Možnosti pachatelů jsou dnes minimální a zabezpečení zvláště těch větších úřadoven je opravdu na velmi vysoké úrovni.

Nástup nových technických opatření prošel rychlým vývojem. Nejdřív se zabezpečovaly nejrizikovější objekty ve velkých městech, postupem času docházelo i na malé provozovny na venkově. Tak se pokračovalo od začátku devadesátých let a úměrně s tím přišel i pokles způsobených škod. Velmi významný pokles. Jestliže škody způsobené lupiči v letech 95 a 96 označíme číslem 100, pak se v roce 2003 či 2004 pohybujeme na pouhých čtyřech či pěti procentech z této částky. Zkrátka, ochrana funguje a tradiční náskok zločinců před ochránci zákona se podařilo prakticky zlikvidovat. Dostali jsme se dokonce do zvláštní situace, kdy už se další významný pokles škod nepředpokládá, neboť náklady na ještě lepší zabezpečení by už byly poněkud nerentabilní."

* * *

Videokamera nehodnotí ani nesoudí, jen pečlivě zaznamenává to, co se odehrává před objektivem. Mládenec ve dveřích. Zvednutý límec kabátu a mírně skloněná hlava, počítá zřejmě s tím, že je snímán, a nechce, aby mu bylo vidět do obličeje.

Přepážka a výhružný lístek.

Zákazník u vedlejšího okénka si ničeho nevšiml, klidně sebral útržek složenky a odešel. Mohutná úřednice váhá, nemá nejmenší chuť vyhovět příkazu. Nakonec neochotně vyndává ze zásuvky peníze. Lupiči je to málo, ale úřednice odmítavě vrtí hlavou. Nic víc nemá...

Mladík strká lup do igelitové tašky, obrací se a se skloněnou tváří míří k východu. Ještě pár kroků a bude mít všechno za sebou. Jenže v tu chvíli v pošťačce vzkypí hněv. Oběhne přepážku a s mrštností ragbyového hráče vyráží za zlodějem. Ten prožívá poslední vteřiny pohody. Vzápětí je sražen na dlažbu a rozeřvou se poplašné signály. O několik málo minut později přijíždí hlídka policie a výjezd soukromé bezpečnostní služby. Polozardoušený lupič bere jejich zákrok jako vysvobození.

Jeden z tisíců videozáznamů. Některé z nich slouží policistům i v jiných případech, než jsou ozbrojené loupeže. Balíkový vrah rozesílal kusy lidského těla a nahrávky bezpečnostních kamer přispěly k jeho identifikaci. Syn, který se nemohl dočkat dědictví, poslal vlastní matce balíček s výbušninou. I tady se ze zbytků potrhaného papíru podařilo zjistit odesílací poštu a pomocí nahrávek zabijáka identifikovat.

Smolných zločinů je v archivu nemálo. Třeba chlapík, který loupil ve Vodňanech. Tvrdil, že má pekelný stroj, což, jak se později ukázalo, byla jen atrapa. Zinkasoval značnou peněžní částku, nasedl do auta a odjížděl. Jednosměrnou ulicí v protisměru. Proto jej vcelku náhodně zastavila a legitimovala dopravní hlídka. Když krátkovlnné vysílačky oznámily zprávu o loupeži, šli už policisté prakticky najisto. Z uloupeného obnosu chybělo jen těch několik stokorun, které lupič zaplatil za pokutové bloky.

* * *

Ilustrační foto"Alkom je jedna z bezpečnostních firem, které vznikaly na začátku devadesátých let, a zajišťuje služby v oblasti bezpečnosti a slaboproudých systémů," poznamenal magistr Štěpánek. "Instalace, servis, monitorovací dohledové centrum. Česká pošta se stala jedním z našich klientů, a bez jednotných zásad zabezpečení objektů se její činnost neobejde. Na pultu centrální ochrany se scházejí informace z celé republiky, což umožňuje vyhodnocovat všechny detaily. Který den v týdnu a kterou hodinu dochází k přepadení nejčastěji, jaké situace jsou nejrizikovější. Ukáže-li se například, že velmi nebezpečná je chvíle těsně před otevřením či zavřením provozovny, snažíme se právě na tyto okamžiky zesílit ochranu a určit systém odchodu a příchodu jednotlivých zaměstnanců tak, aby se tam nikdy neocitl jeden pracovník sám. I úplné drobnosti působí preventivně. Pokud například venkovskou poštovní úřednici jeden večer obtěžuje nějaký opilec a hned druhý den předjede automobil, který asistuje při zamykání pošty, každý si uvědomí, že je úřad pečlivě střežen a nějaké dobrodružství si radši rozmyslí.

Zkrátka, funkční zabezpečení je souhrn jednotlivých opatření, každé z nich je samo o sobě překonatelné, ale dobrý výsledek spočívá v celku. Plášťové zabezpečení objektu, kamery, centrální pult ochrany, časové trezory a přenosná tísňová tlačítka. Trochu to připomíná sportovní tým, kde každý hráč něco dovede, ovšem teprve kompletní mužstvo může vyhrávat zápasy."

* * *

Zdá se, že zlatý věk poštovních lupičů už pominul. Kam se poděly ty miliony z Čakovic? Z dávných lotrů jsou dnes staří pánové, možná bohatí a vážení, možná už dávno bez koruny.

Lze si jen představit, jak vysedávají v předměstské restauraci, a když přijde řeč na zprávu z bulvárního tisku, neubrání se poznámce.

"Ruční granát na poště, no to je přece hloupost."

"Vy tomu nějak rozumíte, dědo."

"Ani ne," řekne bývalý lupič a mírně se usměje.

Antonín JIROTKA