POLICISTA  1/2004


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Ilustrační foto"Co tam děláš?"

"Ale nic, dědo."

Starý pán nahmatal lampičku, rozsvítil, nasadil si brýle a zamžoural na hodinky.

"Kdes byl tak dlouho?"

"Jasně, je pozdě," připustil Pavel. "Ale mám flek."

"Co?"

"No místo."

"Tak to je dobře," řekl pan Vápenka, zachumlal se do peřin a zase usnul. Když ho ráno probudilo kokrhání kohoutů, byl už vnuk pryč, jen nepořádek po něm zůstal. Pomuchlaná košile s mokrými rukávy, vlhká pletená vesta, kalhoty, ze kterých mladík žínkou odstraňoval skvrny. V oprýskaném plechovém umyvadle zůstala hnědočervená voda. Panu Vápenkovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že tu podivnou barvu způsobila krev.

* * *

Nádražní restaurace otevírala v sedm ráno. Houf lidí čekajích na vlak se nahrnul dovnitř ve snaze stihnout chvatnou snídani.

"Dršťková a gulášek panstvo," oznamoval číšník, "víc nic."

Zasmušilý, přibližně pětadvacetiletý chlap u stolu s dávno neměněným ubrusem hlad neměl, stačilo mu pivo.

Venku rachotily nákladní soupravy a křaplavý amplion na prvním nástupišti ohlašoval příjezdy a odjezdy jednotlivých vlaků.

"Ještě jedno, jo?"

Minulo dopoledne, přešla doba obědů, vrchnímu se muž s notně počmáranou účtenkou líbil čím dál tím méně.

"Co kdybyste nejdřív zaplatil?"

"Jó, klidně. Já nejsem švorc."

Host vytáhl hrst pomuchlaných bankovek, ale pak se zarazil a z druhé kapsy vylovil oválnou starobylou brož.

"Nevzal byste tohle?"

Zašlé stříbro a krvavé kamínky českých granátů.

"Za kolik?"

"Sedm set."

"Nemám zájem."

"Tak pětikilo..."

Šperk zmizel v kapse oblýskaného saka, číšník zamával kasírtaškou, sečetl účet a vrátil zpátky na pět set.

"A ještě jeden rum."

Pokrčil rameny a přinesl skleničku, ale už ji neúčtoval.

Chlapík do sebe nalil kořalku a vyšel na peron. Nastoupil do prvního odjíždějícího vlaku a čerta se staral o to, že nemá potřebnou jízdenku.

* * *

Jednou za čtrnáct dní, vždycky v úterý, objížděl okolní vesnice náklaďák s propanbutanovými bombami. Čekat na něj vyžadovalo jistou trpělivost. Václav Vápenka dostrkal svou kárku na náves a usadil se na lavičku do stínu odkvétajícího hlohu. Sousedská debata byla v plném proudu.

"Tak stará Pokorná už to má za sebou."

"Kteráže?"

"No ta z Újezda, ne?"

"A copak se jí stalo?"

"Zabili ji."

"Neříkejte, kdo?"

"Jo, to se ještě neví."

Pomalu, z útržků, se sestavoval příběh. Pětasedmdesátiletá Milena Pokorná se jako pravidelně každou neděli vypravila odpoledne na mši. Od rána se ale necítila dobře, v kostele se jí zamotala hlava, a tak se rozhodla, že se vrátí domů.

Od té doby ji už nikdo živou neviděl. Když se druhý den ráno zašla sousedka zeptat, jak staré paní je, našla v domku strašný nepořádek a paní Pokorná ležela na podlaze s několika bodnými ranami v prsou.

"Všude byla spousta krve..."

Václava Vápenku lehce zamrazilo. Z dalšího hovoru vyplynula jakási rekonstrukce celé tragédie. Vrah byl zřejmě někdo místní, protože znal zvyky své oběti, přinejmenším to, že paní Pokorná pravidelně chodí každou neděli odpoledne do kostela. Původně chtěl asi jenom krást, hodinka by mu na to docela stačila, jenže předčasný návrat všechno změnil.

"Co si na ní mohl vzít?"

"Jen nechte bejt. Nebožtík Pokornej vydělával pěkný prachy."

"To už přece bylo dávno..."

Ze serpentiny u lesa se ozvalo jásavé troubení a o chvíli později zastavil plynařský automobil na návsi. Václav Vápenka vyměnil prázdnou bombu za plnou, zaplatil a dovezl dvoukolák ke své chalupě. Vnukova košile už uschla, ale zaprané skvrny tvořily na okrajích temné mapy. Pan Vápenka bezradně pokrčil rameny a šel pokosit přerostlou trávu na zahrádce.

Mladý muž se vrátil domů večer, z auta přinesl dvě igelitové tašky, z nichž postupně vyndaval lahve s cizokrajnými etiketami, konzervy a balíčky ovoce. Stůl ve venkovské kuchyňce brzy připomínal výkladní skříň lahůdkářského krámu.

"Co se děje, Petře?"

"Nic," řekl vnuk, "mám prostě dobrou náladu."

"Počkej, kdes na to vzal?"

"Říkal jsem ti, že mám místo."

"No jo, ale teprve druhej den."

"Tohle je soukromník, víš? Dal mi foršus."

"To se mi nějak nezdá..."

"Fakt. Je to dobrej flek. Tak pojď, pustíme se do toho."

"Dej si sám. Já nějak nemám chuť," řekl pan Vápenka a zalezl do své světničky.

* * *

Starožitnický krámek měl výlohu pod podloubím vedle radnice. Bylo to velmi výhodné místo, rok od roku stoupající turistický ruch přinesl zákazníky ze všech koutů světa, jen málokdy se stávalo, aby bylo v prodejně prázdno. Číšník trpělivě počkal, až obtloustlý kupec zaplatí talířek z míšeňského porcelánu, a potom vybalil svůj šperk.

Ilustrační foto"Jakou má asi cenu?"

"Chcete to prodat?"

"No, podle toho. Co by jako za to bylo..."

Starožitník automaticky nasadil do oka hodinářskou lupu, vzápětí ho však něco zarazilo a omluvně se usmál.

"Moment," pravil a zmizel v útrobách krámku.

O pár minut později zastavil před obchodem policejní vůz, dva chlapíci v uniformách zmateného pingla sebrali a odvezli s podobnou samozřejmostí, jako neposlušné děti odnáší polednice.

"Hergot, co se to děje?"

"Kde jste vzal tu brož?"

"Koupil. Včera v hospodě."

"Od koho?"

"Od jednoho chlápka... Já ho neznám."

"Co jste dělal předevčírem, to znamená v neděli? Zajímá nás odpoledne a večer."

"Byl jsem na place. Měl jsem šichtu."

"Může vám to někdo dosvědčit?"

"Jasně. Vedoucí, kuchař, servírka. Bylo nabito..."

Policista poněkud zvlídněl.

"Zkuste toho člověka popsat..."

"Moment. Nejdřív bych chtěl vědět, o co jde."

"O vraždu. V obci jménem Újezd. Podle svědků se tam ztratila také stříbrná brož s českými granáty."

"Jo ták," povzdychl číšník.

"Kolik jste za ni dal?"

"Pět set. Jakou má cenu?"

"Větší. Ale to vám bylo přece jasné, ne?"

"Nemyslete si. Kolikrát vám nechaj´ lidi místo útraty úplně bezcennou věc. Dostanu to pětikilo zpátky?"

"Ani náhodou," řekl policista. "A teď si projdeme fotoalbum. Kdyby se třeba ukázalo, že tam toho neznámého přece jen máme..."

* * *

Ráno si pan Vápenka koupil na poště všechny dostupné noviny a doma v kuchyňce je pečlivě stránku po stránce prolistoval. Z celostátních deníků se o újezdské vraždě zmínil pouze Expres, a to ve stručné zprávičce s obligátním ujištěním, že po pachateli se pátrá.

Zato regionální Strakonické listy věnovaly případu obsáhlý článek.

Vzrůstající brutalita zločinců, na kterou si pomalu začínáme zvykat ve větších městech, stálo v komentáři na titulní straně, prorůstá i na dosud poklidný venkov. Komu ublížila stará paní, trávící podzim života v přízemním domku na okraji vesnice? Kdo v sobě našel tolik surovosti, aby bezbranné stařence zasadil tři strašlivé rány nožem? A proč? Pro trochu našetřených peněz a hrst starých rodinných šperků? Pozoruhodný příspěvek do probíhající diskuse o znovuzavedení trestu smrti.

Podle majora Hromádky, pověřeného vedením vyšetřování tohoto bestiálního činu, má policie v rukou stopy, které by měly pomoci odhalit pachatele v nejbližších dnech. Nuže, předpokládejme, že vrah bude vskutku dopaden. Co však přijde potom? Dvanáct až patnáct let ve věznici, kde není nutno pracovat, jídlo se podává pravidelně a nudu večerů zpestřují barevné televizory na celách? Nebo nastoupí skutečný trest? Oko za oko, zub za zub, praví prastarý Chammurabiho zákoník a i všemohoucí a odpouštějící Hospodin začal kdysi chrlit na hříšnou Sodomu a Gomoru síru a oheň. A Abraham druhý den spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě.

Václav Vápenka se lehce otřásl, ale o moc moudřejší nebyl. Za okny byl krásný slunný den, ptáci se překřikovali a těžké podezření otravovalo duši jako jed.

Nakonec to nevydržel a vstoupil do vnukova pokojíku. Rozházená postel a pootevřená skříň. Prošacoval kapsy sportovního saka a v té náprsní objevil zlatý prstýnek s drobný modrým kamenem. Tak Pavel má nějakou holku a koupil jí dárek. Nebo nekoupil..?

Vyšel ven a vstoupil do stodoly, kde parkovala stará škodovka. Prohlédl kabinu a otevřel kufr. Vedle dvou montážních pák a křížového klíče na kola tu ležel lovecký nůž, který kdysi koupil vnukovi k narozeninám. Čepel měl zapatlanou seschlou krví.

* * *

Ještě před polednem zamkl pan Vápenka vrátka do dvora, nasedl na kolo a rozjel se do města. Jindy dokázal tu mírně klesající asfaltovou cestu požitkářsky vychutnávat, ale teď měl v hlavě jiné myšlenky. Zastavil před budovou policejního ředitelství a téměř hodinu se odhodlával, než konečně vstoupil dovnitř.

"Přejete si pane?"

"Chtěl bych mluvit s někým, kdo vyšetřuje tu vraždu z Újezda."

Uniformovaný muž nakoukl do seznamu, zvedl telefonní sluchátko, chvíli se s někým dohadoval, a potom odvedl návštěvníka do jedné kanceláře v prvním patře.

"Tak se posaďte a povídejte, co máte na srdci."

Vyšetřovatel byl na první pohled docela sympatický, moc se nelišil od obyčejného venkovského strýce a Václav Vápenka se pomalu rozhovořil. Mluvil o zakrváceném umyvadle, o penězích, o noži, zkrátka o svém temném podezření, které ho tížilo jako balvan. Policista ho vyslechl klidně a mlčky.

"Tak, co tomu říkáte?"

"Víte," usmál se vyšetřovatel, "jako taková hrubá pracovní vyšetřovací verze by to možná šlo. Jenže jsou v tom chybičky."

"Jaké?" zeptal se Vápenka s nadějí v hlase.

"Tak třeba neklape čas. Mše začínala v šest a stará paní se domů vrátila přibližně ve čtvrt na sedm. To je taky pravděpodobný okamžik vraždy. Jenže ten váš vnuk se myl tuším po půlnoci. To myslíte, že celou tu dobu pobíhal se zakrvácenýma rukama?"

"To mě nenapadlo."

"Nebo ta jeho hostina. K vraždě došlo vlastně omylem, byl to renonc, na kterém nebylo co oslavovat."

Ilustrační foto"Když já..."

"A pak ten nůž v autě. Víte, i ten nejprostší pachatel ví, že se v první řadě musí zbavit vražedné zbraně. Buď ji zahodí, nebo umyje, prostě udělá cokoliv jiného, než aby nechal kudlu povalovat ve voze. A pokud vím, pan vnuk není idiot."

"Ne, to ne."

"Navíc, skutečného vraha už máme pod zámkem."

"Cože?" rozzářil se Vápenka.

"Nechal za sebou příliš mnoho stop. Například jeden ukradený šperk už prodal přímo ve zdejší nádražní restauraci. Mimochodem, vůbec to nebyl nikdo místní, jak se snad dalo předpokládat. Podrobnosti o zvycích paní Pokorné se dozvěděl v plzeňské věznici, kde seděl s jedním chlapíkem z Újezda na jedné cele."

Pan Vápenka vstal a žmoulal v rukou čepici.

"Ani si nedovedete představit, jak jste mě potěšil. Vážně. Já trouba. Víte, ta krev..."

"Vy jste se na to kluka nezeptal?"

"Ne."

"Vidíte, to my ano. Vůbec jsme se ptali spousty lidí, co tehdy v neděli večer dělali. Váš vnuk v lesních serpentinách porazil srnu. Našel ji v příkopu, byla ještě živá, proto ji dorazil, aby netrpěla."

"Pytlák," řekl Václav Vápenka přísně. "No počkejte, já si to s ním vyřídím."

* * *

Když přijel mladý muž domů, vytáhl děda z ledničky láhev šampaňského a dvě skleničky.

"Ty oslavuješ?"

"Ani ne. Ale jak jsi minule říkal... Mám prostě dobrou náladu."

Antonín Jirotka  



Copyright © 2004 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |