POLICISTA 1/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Zlí jazykové tvrdívali, že Brno je pět vesnic propojených tramvají. Na což měli pravověrní Brňáci pádnou odpověď: Praha je Brnem Čech, říkali.
Poté, co jsme strávili noc ve vozech brněnské Pohotovostní motorizované jednotky, prohlašujeme se vší vážností: Brno je velkoměsto. Menší, než naše sídelní, zajisté, ale zatraceně rozlehlé. A taky náramně problematické...
Ponurý dům na rohu Bratislavské a Příšní ulice v centru Brna je policejním sídlem snad odnepaměti: k nezaplacení je zdejší komplex rozlehlých dvorů, kde mohou parkovat hlídkové vozy. Jsou tu i cely pro zadržené - než se rozhodne o jejich vyšetřovací vazbě a eskortní oddíl je dopraví do brněnské vazební věznice v Bohunicích. A v posledních měsících tu sídlí i centrum, jež představuje brněnský experiment: po pracovní době se totiž život z obvodních policejních oddělení soustřeďuje sem, síly se spojují, odsud vyjíždějí všechny hlídky a sem směřují všichni zadržení pachatelé, ale i svědkové a poškození, kteří si chtějí na něco či někoho požalovat.
A tady je domovem i Pohotovostní motorizovaná jednotka.
V Brně ji dnes tvoří dnes šéf, jeho zástupce - a čtyřicet mužů. Ženy žádné. Ne, že by šlo o nějakou diskriminaci, ale když se zhruba před půl rokem tým sestavoval a zájemci procházeli výběrovým řízením, žádná se prostě nepřihlásila.
"Vybírali jsme lidi tělesně zdatné, kteří měli chuť do takového typu práce," říká kapitán Bc. Karel Bohdálek, jenž velí Pohotovostnímu a pořádkovému odboru brněnského Městského policejního ředitelství - jehož součástí - zhruba počítáno asi šestinou - Pohotovostní motorizovaná jednotka je.
Hlídky, jež v autech s majákem vyrážejí do brněnských ulic, jsou dvoučlenné - a v zásadě jde o stálé tandemy. Sehrané dvojice, které se trhají jenom v tom případě, když jeden onemocní, a protože ten druhý by sám do služby nemohl, potřebuje náhradního parťáka.
"Ti dva vlastně nikdy přesně nevědí, do jak nebezpečné situace jdou," říká věcně nadpraporčík Pindryč, který PMJ velí. "V noci zejméma, ale leckdy i za denního světla. Musí být proto co nejlíp sehraní, musí jeden na druhého spoléhat, musí si navzájem stoprocentně věřit. A musí si dobře rozumět i beze slova, mít repertoár smluvených gest..."
Ve dne krouží ulicemi brněnské aglomerace alespoň tři hlídky, v noci jsou minimem čtyři. (Aby ale nevznikla mýlka: nepřetržitě slouží i další pěších i motorizovaných desítky policistů z pohotovostního a pořádkového odboru, obvodních oddělení, kriminálky a dalších služeb.) Pohotovostní motorizovaná jednotka je tu hlavně pro případy, kdy se zdá být ohrožen lidský život a zdraví.
Hlídky ve služebních feliciích udržují neustálé spojení s operačním důstojníkem, kterému hlásí své poznatky - a on jim na oplátku předává pokyny, pokud se i z jiného zdroje dozví jakoukoli závažnou skutečnost, kterou nutno prověřit, anebo jež si žádá bezprostřední zásah.
"Máme už i tři nové fabie, ale ty zatím nejsou - na rozdíl od felicií - vybaveny stanicemi navigačního systému GPS, proto je zatím moc neužíváme." vysvětluje Ivo Pindryč. "Služba v operačním středisku, na lince 158, má na pultě i obrazovku pozičního systému. Má neustálý přehled, kde se jednotlivé hlídky nacházejí, a může tedy situaci rychle vyhodnotit a kdykoli poslat do akce přesně tu, která je problematickému místu nejblíž."
Navíc jsou navzájem ve spojení - díky komunikačnímu systému Matra - i hlídky samotné, a mají tedy možnost si kdykoli rychle přivolat posilu. Anebo naopak: už rozjetou akci odvolat. Pokud se třeba prokáže, že šlo o planý poplach, anebo když se už jí samé podařilo situaci zvládnout.
Střídání směn se odehrává ve dvou etapách, aby se služby překrývaly: aby se brněnské ulice ani na chvíli neoctly bez mobilního policejního dozoru. Jedny dvojice přicházejí po dvanáctihodinové službě ve městě odevzdat služební zbraně, utrousí pár vět, zažertují, jaký byl tenhle den. A už se těší pod sprchu a do šatny, převléknout z čerňáků do civilu - a domů, "k mámě", jak říkají.
Druzí, už v kombinézách a taktických vestách, přicházejí svou zbraň naopak vyfasovat. Do nedávna měli členové jednotky beretty, v současné době probíhá přezbrojení na nové devítky ČZ.
A honem na instruktáž. Při ní se pokaždé dozvědí žhavé novinky: osoby v pátrání, čemu věnovat zvýšenou pozornost, jaké nové záludnosti je v městě čekají kvůli častým uzávěrám, haváriím a překopaným ulicím...
"Většina kluků nosí pod čerňáky i neprůstřelnou vestu," vysvětluje nadpraporčík Pindryč. "Předpis jim to nenařizuje, podle něj musí být vesty ve voze. Ale dneska nikdy nevíte, kdy nějaký pachatel začne po vás pálit..."
Zkrátka, služba v pohotovostní motorizované jednotce je o poznání nebezpečnější než běžná policejní práce. To je jasné každému, kdo o policii něco ví. Nicméně, nikdo tohle ošidné zařazení nedostal rozkazem! Naopak, každý z těch čtyř desítek chlapů do interního konkurzu šel dobrovolně a musel si vlastně své místo vybojovat v tvrdém výběrovém řízení.
"Už dnes cítíme značný tlak zájemců, kteří by do jednotky rádi nastoupili taky, ale zatím máme plný stav," vysvětluje kapitán Bc. Karel Bohdálek, pod jehož Pohotovostní a pořádkový odbor "péemjéčko" přísluší. "Tahle práce ovšem rozhodně není pod penzí, lidé se při ní rychle opotřebují, fyzicky i psychicky, vědomí denního rizika dělá svoje. Takže počítáme s častější obměnou."
Samozřejmostí mužů z "péemjéčka" je perfektní fyzická kondice, jež byla už podmínkou nástupu - a kterou jim pomáhá dál rozvíjet i fakt, že jednou měsíčně mají celotýdenní tělovýchovné soustředění, při němž důkladně prověří nejen svou zdatnost, ale proškolí se v dovednostech taktických.
"Někdy je nutný razantní zásah, leckdy ale jde i nebezpečnou situaci zvládnout v klidu, bez užití donucovacích prostředků," říká nadpraporčík Pindryč. "Jenže rozhodnutí záleží jen na policistovi samém, v ošemetné chvíli mu už nemůže nikdo radit, natož velet. Ve hře může být jeho zdraví - i život..."
Reálné příběhy ze života pohotovostní motorizované jednotky mu dávají jednoznačně za pravdu. Před nedávnem zavolali třeba hlídku do areálu psychiatrické léčebny, kde zdivočel jeden z pacientů, nějak si obstaral sekeru a ohrožoval personál i ostatní nemocné. Vypadalo to, že nebude zbytí a dojde na střelbu: jenže pak policisty napadlo použít těžký štít, který k výzbroji jednotky patří - neboť i její členové v případě velkých demonstrací slouží jako "těžkooděnci".
"Kluci to zvládli bez výstřelu a bez zranění," pochvaluje si nadpraporčík. "Stejně jako tuhle, když se nějaký chlápek zabarikádoval v bytě a vyhrožoval rodině i sousedům..."
Vypadalo to na přivolání zásahovky, jenže to by o hezkých pár minut nebezpečnou situaci prodloužilo. A v ohrožení se ocitli nevinní lidé... Takže přišlo ke cti beranidlo, které si policisté z jednotky sami vyrobili a takto vlastně pokřtili. Vyrazili dveře bytu a zuřivce pacifikovali.
Akce proběhla rychle, čistě a bez zranění, zkoprnělý pachatel záhy zkrotl - a hlídka po sepsání protokolu mohla "prokračovat v krasojízdě".
"Rádi bychom beranidlo vozili s sebou ve voze nastálo, člověk nikdy neví, kdy ho zas bude potřebovat, ale takový bytelný kus železa potřebuje řádně ukotvit - a to už nemůžeme dělat my, ale řemeslníci. A tak teď čekáme, až si najdou čas..."
Pročež respekt vzbuzující beranidlo zatím stojí v kanceláři a až ho zase bude zapotřebí, napřed pro něj budou muset honem zajet...
Každá z posádek najezdí během své dvanáctihodinové služby zhruba sto kilometrů - někdy víc, jen zřídkakdy méně. Nikdo jim nenařizuje šetření za každou cenu, ale vyhlídkové projížďky městem by se taky netrpěly. Benzín je pořád drahý, třebaže v Brně má policie vlastní pumpu - a u té odpadají obchodní marže komerčních prodejců.
Obecně možno říci, že noční služby bývají na události bohatší než denní, mezi dny v týdnu se zase divočejší pověstí honosí pátky, zatímco neděle jsou zpravidla nejklidnější. Výjimky ovšem nikdy nelze vyloučit.
Co se týče ročních dob, teplejší období vábí lid obojího pohlaví do plenéru, kde se pak může leccos ošemetného odehrát. Zatímco s plískanicemi a posléze s mrazy se mezilidské třenice stěhují spíš do hospod a zejména heren s celonočním provozem, jež nutně přitahují všemožné existence.
"Centrem dění bývalo brněnské nádraží, ale co tam máme stálou hlídku, situace se zklidnila," krčí rameny kapitán Bohdálek.
Dobře ví, že bezdomovce a drobné zlodějíčky z ulic trvale neodčaruje žádné opatření. Prostě se jen stáhnou o kus dál. Naboť takový je svět - a takové je i Brno.
"Pro hlídky pohotovostní motorizované jednotky je město rozděleno do sektorů, každá z posádek má svůj," vysvětluje nadpraporčík Pindryč. "A drží se ho - jen v případě, že kolega potřebuje pomoc, vyjíždí jinam."
Většina "kauz", které hlídky řeší, jsou pochopitelně prkotiny: drobné krádeže a výtržnosti, jež se ovšem díky operativnosti a rychlosti posádek daří postihovat mnohem častěji než dřív. Samozřejmě: záleží na tom, jak rychle se podaří věc zjistit a ohlásit. Když na vlastní oči vidíte zloděje, že odjíždí s vaším autem, a hned zavoláte policii, naděje na lapení poberty je výrazně větší, než když přijdete k vozu až ráno - a na vašem plácku už dávno parkuje jiný.
Takže když oné noci, kdy jsme kroužili Brnem, vyškubli dva grázlíci telefonujícímu pánovi jeho zánovní Nokii, mysleli, kterak si v bazaru přijdou na své, jenže... Nepomysleli, že pán má v kapse druhý mobil, nelení a zavolí 158, jedna z hlídek vyrazí - a ježto okradený pán měl i pozorovací talent a lupiče věrně popsal, nasadí jim policisté pouta dřív, než se stačí vzpamatovat.
Chvíli nato se na jednom nároží našla ztracené občanka, již si majitelka při dopravní kontrole odložila na kapotu své hondy - a rozdurděna policejní "zvůlí", odstartovala tak svižně, že její průkaz odvál vítr. Za hodinu volala - a měla náramnou radost, že průkaz je na světě a ona si nemusí vyřizovat nové doklady...
Zato radost mladého muže, jenž okradl o kabelku paní na jedné z hlavních tříd, trvala přesně deset minut. Utíkal sice jako vítr, a pak se zase pro změnu zkoušel stát nejmenším na celém světě, ale hlídka ho promptně našla - a zabásla.
Kurióznější byla ovšem příhoda s pánem, jenž se bos krátce před půlnocí polonahý proháněl mrazivými brněnskými ulicemi. Jsa požádán o doklady, zavedl ochotně policisty domů, kde jim pak ale vysvětlil, že žádné nemá, neboť stejně už bude konec světa. Tak ho zavezli na psychiatrii. Zatímco pro tlouštíka, jenž navzdory trvzení, že do velké bandasky se hodně vejde, o půhodinku později nezvládl porci starobrna a ustlal si na chodníku, zavolali záchranku - a zmožený opilec odcestoval na záchytnou stanici.
"Humorné zážitky jsou ale spíš výjimkou. Každou noc se sice neodehraje krvavé drama, každý den nejsme svědky lidských tragédií," říkají policisté z "péemjéčka". "Ale i tak vidíme hodně bolesti, trápení, zloby."
Hvězdy nad Brnem jsou v mrazivé listopadové noci pořád jako příslovečné sedmikrásky z té staré písničky. Ale kdyby měly oči, bylo by jim nejspíš často do breku.
Jan J. Vaněk