POLICISTA 1/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra osobnost |
V Brně patřil mezi nejlepší studenty a učitelé jej přemlouvali, aby pokračoval dál a přihlásil se na vysokou školu. Odmítl. Chtěl dělat psovoda, ne sedět někde za psacím stolem. Nakonec si prosadil svou a spolu s velkým kníračem Urem odjel do Býchor na půlroční výcvikový kurz. Mohutný černý pes vyvolal vlnu pobavených poznámek.
"Co to máš za kozu?"
"Hele, co chceš od psa, kterej se musí škubat jako nějaká husa..."
Neříkal na to nic. Po šesti měsících se ukázalo, že zmíněná koza je ze všech přítomných psů nejlepší, což se následující rok potvrdilo titulem mistra republiky ve speciálních disciplínách. Posměšky utichly a zájem policejních psovodů o velké knírače pozoruhodně vzrostl.
"Podle mého názoru je naprosto nesmyslné tvrdit, že je jedno plemeno lepší než druhé," poznamenal major Vilém Babička. "Německý ovčák je pro službu téměř ideální, nevadí mu tolik změna pána a rychle se učí. S kníračem je možná trochu víc práce při výcviku, déle si však pamatuje, změnu psovoda ovšem nese velmi těžce. To je jen taková rámcová charakteristika, každý pes je sám o sobě osobnost a obrovskou roli hraje jeho výchova. Proto, pokud to dovolí čas, by si každý měl připravit psa už od štěněte, cvičitel totiž nejlépe ví, co sám podcenil nebo zanedbal. Zkazit zvíře je velice snadné a všechny staré chyby se napravují dost obtížně."
Kancelář šéfa policejních kynologů Severočeského kraje je maličká, psací stůl, počítač, pár židlí, víc se sem nevejde. To psí kotce venku jsou prostornější, ale tak to asi má být.
"Víte," řekl major Babička, "já byl do psů blázen od malička, bylo mi sotva pět let a sebral jsem jednoho pejska na ulici, pak ho schovával ve sklepě a na půdě, dokud všechno neprasklo. Dostal jsem nařezáno a musel zvíře vrátit. Tehdy jsme měli v Duchcově malinký byt a myslím, že především kvůli mně, zařídil tatínek výměnu a stěhovali jsme se za město do domu se zahradou. Nebylo ještě vymalováno ani vybaleno a táta už stavěl na zahradě kotec a boudu. Tak jsem si mohl pořídit prvního vlastního psa. Nikdy nezapomenu na ten opojný pocit báječného štěstí. Německý ovčák Alan to se mnou vydržel až do vojny, když jsem se vrátil, koupil jsem si za první vydělané peníze velkého knírače a s kníračem jsem taky nastoupil k policii."
Když člověka baví práce, tak si nemusí vybírat dovolenou, a Vilém Babička si volna opravdu moc neužil. Služba, příprava na soutěže, když začaly vznikat záchranářské jednotky kynologů, byl u toho samozřejmě také. Rodinné víkendy i prázdninové výlety si byly dosti podobné. Manželka Ivanka, dvě děti s batůžky na zádech a samozřejmě psi. Ať už se jelo na soutěž, nebo na výcvik, vždycky to bylo zajímavé. Jednou v zimě na horách probíhala příprava na zkoušky lavinových specialistů. Na rozlehlé louce bylo předem připraveno deset sněžných úkrytů. Do jednoho z nich Vilém Babička uložil do celty zabaleného čtyřletého synka a všechno zakryl sněhem. Dřív, než se mohli lavinoví psi pustit do práce, se strhla neuvěřitelně prudká vánice, nebylo vidět na krok a hra se změnila v opravdové drama. Záchranáři se vrhli do bílé tmy a nakonec chlapce objevili. Byl spokojený, bez ohledu na okolní zmatek si v záhrabu docela dobře zdříml. Jindy se kluk schovával v prázdné studni a zřítila se pod ním provizorní výdřeva. Propadl se o dobré tři metry do hloubky mezi bláto a střepy, ale ani nevykřikl, protože soutěž je soutěž a pes má najít hledaného po čichu, ne po sluchu.
Ale zpátky k dovolené. Před lety manželka navrhla, že by stálo za zkoušku porušit zaběhlé stereotypy a opravdu si odpočinout. Pejskovi zajistili hlídání a společně s dětmi odjeli na chatu jednoho kamaráda. Dva dny koupání, procházek a houbaření. Třetí den řekla žena dost. Vem si auto a psa přivez, nebo s tebou nebude k vydržení. Manžel poslechl, a od té doby se už o žádné podobné experimenty nepokoušeli.
"Případů za ta léta jsou stovky," řekl major Babička, "člověk už si dávno na všechny nevzpomene. Na jeden si například pamatuju proto, že to byl docela poslední den, kdy jsem sloužil v Teplicích na kriminálce jako výjezdový psovod. Byla sobota, v pondělí už jsem se měl hlásit na krajské správě. Všechno vypadalo na klidnou službu, okolo půlnoci jsme s Urem zalehli, ale vzápětí řinčel telefon. Šlo o vloupačku do auta na Cínovci, nějakému turistovi ze Švédska se ztratily dva kufry náramně drahých věcí. Bylo to čerstvé, a tak jsme okamžitě vyrazili. Uvedl jsem psa na stopu, krásně se chytil a vyrazil do lesa přes křoví, potoky a močály. Asi po dvou kilometrech jsme se dostali do malé osady, kluci z kriminálky, co nám dělali doprovod, říkali, že to je bezvadné, tady už to zvládnou, šlo jen o několik domů. Já ale nechal Ura jít dál, prodral se mezi dvěma chalupami a zastavil u dveří té třetí. Otevřel jsem mu, on prošel chodbou, vystoupal do patra. Tady, v chodbě, se sušily boty rozčvachtané v podobném močálu, jakým jsme prošli my. Za dalšími dveřmi byla na stole hromada lupu a dva mládenci, kteří švédského turistu okradli, se zrovna dělili o kořist."
Čas letí ve skocích, člověk se nestačí ani ohlédnout a najednou jsou děti, které doslova vyrůstaly v psí boudě, neuvěřitelně dospělé. Ze syna Viléma se stal také psovod a slouží v Mostu, dcera Ivana se dala na počítače a pracuje u policie v Teplicích, a aby se to nepletlo, tak si jednoho policejního psovoda vzala. Rodinný klan zvolna mohutní a s knírači na zahrádce se pro změnu prohánějí vnoučata.
Snad jediný, kdo to obecné kynologické nadšení zpočátku příliš nesdílel, byl majorův tchán. Co vás na tom tak těší, opakoval rozpačitě. Stojí to spoustu práce i peněz. A toho času! Když jeden třeba krmí prase, tak je z toho alespoň užitek. Ale ze psů? Na řetěze není uvázaný hafan, ale jeho pán, který si nemůže dovolit odejít z domu na víc než na pár hodin...
Vilém Babička se nepřel, proč taky. Jednou přijel na návštěvu a našel tatíka velice rozčileného a zoufalého. Ráno totiž na procházce ztratil veliký svazek klíčů, na kterém měl všechno. Klíče od domu, od kanceláře i od trezoru. To je konec, opakoval si nešťastně. Půl dne zoufale chodil po vlastní stopě, rozhrnoval kopřivy i trávu, ale docela marně.
Vilém Babička poslal na louku psa. Pro něj to bylo příjemné zpestření dlouhého odpoledne, za pět minut byl zpátky a ztracené klíče nesl v tlamě.
Tchán tehdy ještě svou proklamovanou nevůli ke psům přímo neodvolal, nicméně se choval dosti neobvykle. Dlouho Ura hladil, šeptal přátelská slova a od večeře mu tajně nosil ty nejlepší, osobně vybrané pamlsky.
Říká se, že odříkaného chleba bývá největší krajíc. Vilém Babička, mistr sportu a uznávaný národní a mezinárodní rozhodčí, se tak dlouho nechtěl pustit stopařského vodítka, až se stal vedoucím služební kynologie celého Severočeského kraje. Má na starosti deset okresů a v průměru tak sto čtyřicet sto padesát psů. Metodické vedení, příprava výcvikových kurzů, starosti s perfektním veterinárním ošetřením, okresní srazy, krajské přebory, výběr týmu na mistrovství republiky a nekonečně vyhlížející úřední papírování. To jsou jen namátkou vybrané úkoly, kterých je někdy nad hlavu.
"Ale ono to ve skutečnosti není tak zlé a všechno jde zvládnout," řekl major Babička. "Po pravdě řečeno, kraj klape vždycky podle toho, jak fungují okresy, a já si nemůžu stěžovat, partu mám výbornou. S takovými lidmi je prostě radost pracovat."
Major Babička, jeho syn a zeť. K tomu vzácně tolerantní manželky a kotce plné psů. Jsou to výkonní šampioni, co posbírali snad všechny ceny, které je možno v kynologických soutěžích vyhrát, i stará zvířata dávno za zenitem výkonnosti. U Babičků se vysloužilých čtyřnohých kamarádů nezbavují, nechávají je dožít ve vlídném a útulném prostředí. Jak taky jinak, když patří do rodinného klanu.
jr