POLICISTA 1/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra případy z východních Čech |
Lidský život je pro většinu z nás, i když si to často neuvědomujeme, hodnotou tak významnou a nedotknutelnou, že když se setkáme s faktem smrti, odmítáme uvěřit svým smyslům a především rozumu. Nálezce těla mívá pocit, že mrtvý vykazuje sotva postřehnutelné známky života, nebo odmítá přijmout skutečnost, že to, co před ním leží, byl živý člověk. Něco takového zažili kriminalisté východočeské mordparty, když jim podezřelý ukázal místo, kde postupně odkrývali ulámané větve jehličnanů. Nejprve spatřili podrážky sportovní obuvi, dále rifle a nakonec nehybné tělo člověka, jehož obličej byl takřka zaryt do spadaného jehličí. Podle oblečení, tělesných proporcí a delších vlasů překrývajících část obličeje bylo ihned zřejmé, že se jedná o mladou ženu. I když bývá téměř pravidlem, že zločinci uvažují odlišně od zodpovědných lidí, lidská psychika má vždy meze odolnosti vůči hrůze. Kriminalista - psycholog, který je schopen zjistit, co se odehrává uvnitř zločinecké mysli, se snažil v tomto okamžiku pochopit, co prochází podezřelému hlavou a v jakém je stresu..
Atraktivní třiatřicetiletá blondýna prošla náměstím a zastavila se u zahraničního vozu stříbrné barvy. Když odemykala dveře a usedala za volant, byla již myšlenkami na hodině francouzštiny. Nikdy tam však nedojela a nikdy se už nevrátila ani domů. Toho dubnového odpoledne roku devadesátého pátého ji osud krutě zasáhl. Změnil také životy lidí, kteří to v tuto chvíli ještě ani netušili.
Paní Jarmilu začal jako první pohřešovat její manžel. Telefonoval k příbuzným, ke společným známým a na svoji ženu se vyptával i v nemocnici. Když ráno zjistil, že nepřišla do práce, rozhodl se celou věc oznámit policii. Do rozsáhlé pátrací akce bylo za účasti vrtulníku okamžitě zapojeno několik desítek kriminalistů a policistů pořádkové a dopravní služby. Po pohřešované ženě bylo cestou sdělovacích prostředků zveřejněno celostátní pátrání s jejím přesným popisem i místem, kde byla viděna naposledy. Policie vyhlásila současně i pátrání po vozidle Renault Clio, které užívala. Za několik dní usilovné a doslova mravenčí práce bylo odcizené vozidlo nalezeno zaparkované na dvorku rodinného domku v jedné vesnici na Pardubicku. Vývoj celého případu začal mít rychlý spád. Svědecká výpověď současného uživatele automobilu kriminalisty přivedla na stopu jednadvacetiletého mladíka z Třebechovic pod Orebem. Ještě týž den byl podezřelý zadržen a celý případ začal nabývat konkrétní podoby.
V tomto okamžiku bylo všem jasné, že další vývoj událostí záleží především na zvolené taktice kriminalistů. Intuice nenechala nikoho z přítomných na pochybách, že mají před sebou vraha. Pro pozdější důkazní řízení před soudem bylo především nutné zajistit dostatek usvědčujících materiálů a důkazů, což nebylo bez těla zavražděné zcela možné. Schopnost kriminalisty - psychologa dostat se pod kůži pachateli i oběti a zvolený způsob výslechu však vedly až k plnému doznání vraha. Jeho zpověď byla slovo od slova podrobně zadokumentována.
Toho dubnového odpoledne bloumal Mirek hradeckými ulicemi. Pomalu došel až na Staré náměstí. Protože drobně pršelo, schoval se do podloubí a snil. Už delší dobu byl ve finanční tísni. Dluhy z bývalého zaměstnání a náklady vzniklé nedávným stěhováním ho často pronásledovaly jako zlý sen. Představa vytouženého automobilu v něm umocňovala stále rostoucí touhu po penězích. Skutečnost, že je však zcela bez prostředků, naopak zbavovala Mirka možnosti mít věci, po kterých toužil. Projíždějící vozy ho znovu vracely zpět do reality a doslova dráždily. Najednou si všiml procházející blondýny, která se chystala nastoupit do zaparkovaného Renaultu Clio. Pohnul se ve chvíli, kdy svůj vůz centrálně odemykala. Otevřel přední dveře a přisedl k vyděšené ženě. Uchopil ji za ruku a přikázal, aby byla rozumná. Když se rozjeli, uvědomil si, do jaké situace se dostal. Zároveň zatoužil vůz za každou cenu získat.
Pocity, které budoucí oběť i vrah v této chvíli prožívali, se dají jen těžko popsat. Okamžik, kdy si uvědomil, že se jeho potlačované představy stávají skutečností, kdy on je konečně pánem situace, schopným manipulovat i jinou lidskou bytostí a dosáhnout tak svého cíle, donutil Miroslava jednat. Slyšel svůj hlas, jak říká, že potřebuje nutně odvézt. V té chvíli mu bylo úplně jedno kam. Jedině věděl, že musí získat čas. Pomalu se stmívalo a silnici začal lemovat les. Slyšel sám sebe, jak navazuje rozhovor a ujišťuje ženu, že se jí nic nestane. Současně si však přesedl na zadní sedadlo a přemýšlel, jak se nejlépe zmocnit peněz a vozidla. Když se blížili k lesní křižovatce, donutil Jarmilu zastavit a vyzval ji, aby vystoupila. Ve chvíli, kdy sahala po kabelce, nečekaně zaútočil. Přes zoufalý odpor napadené ji vrah přemohl a zezadu uškrtil.
Po útoku náhle Mirek zpanikařil a ovládla ho silná úzkost. Vystoupil z vozidla a začal chladnokrevně uvažovat. Uvědomil si, že se musí zbavit těla. Přesunul oběť na místo spolujezdce a rozjel se, aniž by věděl kam. Po několika kilometrech přijel na místo, kde se lesní cesta rozdělovala na dvě stezky. Zastavil a bezvládné tělo vyndal z vozu. Zde jej ukryl do lesního porostu a z místa odjel. Při zpáteční cestě se pak zastavil v jednom z motorestů, kde vypil kávu. Za jízdy se později zbavil dokladů a kabelky zavražděné. Domů se vrátil ještě nad ránem.
Několik prvních dnů se Miroslav nechával unášet příjemným pocitem z právě prožité jízdy. Strach dostal v okamžiku, kdy bylo vyhlášeno po odcizeném vozidle celostátní pátrání. Potřeboval se vozu zbavit za každou cenu, což se mu nakonec podařilo. Nabídl vozidlo muži z Pardubicka, se kterým sepsal kupní smlouvu a u něhož bylo také nalezeno. Miroslav několikrát svoji předcházející výpověď popřel nebo změnil. Při zhodnocení všech důkazů při pozdějším soudním řízení bylo jednání pachatele plně prokázáno a byl odsouzen k osmnácti letům trestu odnětí svobody.
Když tehdy v červnu roku 1996 jednašedesátiletý pan Miloslav zastavil se svým vozidlem u cesty vedoucí k malému hřbitůvku na Novopacku, netušil, jak otřesný zážitek si namísto pietní vzpomínky u rodinného hrobu odnese. Poslední místo odpočinku, situované do malebné podhorské krajiny, působilo na první pohled uklidňujícím dojmem. Zvlněné zalesněné kopce se na obzoru střídaly s rozkvetlými loukami a lány obilí. Důchodce pomalu stoupal vzhůru po cestě lemované břízkami a jehličnany, když náhle spatřil před hřbitovní bránou cosi na zemi. Po dalších krocích se ohromeně zastavil. V prachu před ním leželo ohořelé lidské tělo. Muž na nic nečekal a rozběhl se zpět k silnici ke svému vozu. V nejbližší vesnici svůj hrůzný nález oznámil telefonicky na policii.
Operační důstojník o případu ihned uvědomil službu konající policisty v Jičíně i Hradci Králové, kteří se rozjeli okamžitě na místo. Celý prostor byl krátce na to zajištěn místními uniformovanými kolegy, kteří jej do příjezdu ostatních neprodyšně uzavřeli. Nebylo pochyb, že zde došlo k nejtěžšímu zločinu. Zčásti ohořelé tělo muže, oblečeného do trika a krátkých kalhot, leželo bosé ve schoulené poloze. Hlava byla položena v kovovém umývadle, polita benzínem a zapálena. Tyto skutečnosti charakterizovaly na jedné straně způsob útoku pachatele, na straně druhé však zejména i účel jeho jednání. Kriminalisté tak měli co dělat s někým, kdo tím chtěl znemožnit identifikaci zavražděného.
Při ohledání těla soudním lékařem bylo dále zjištěno, že oběť byla usmrcena několika střelnými ranami přímo do hlavy, což potvrdilo na místě činu devět nalezených nábojnic. Balistická expertíza střelné stopy vyhodnotila a následně ztotožnila s daným typem pistole. Porovnáním otisků prstů oběti s databází byla zjištěna shoda s otisky pětadvacetiletého muže z Královéhradecka, který byl v minulosti daktyloskopován pro vloupání.
I když se v kriminalistické praxi vedle "běžných" případů setkáváme i s těmi méně obvyklými, to co policisté zjistili, je na chvíli vyvedlo z míry: zavražděný muž byl oficiálně již dva roky mrtvý. V září 1994 byla totiž v Praze ve Vltavě nalezena mrtvola neznámého muže, ve kterém byl později na základě nesprávně provedené identifikace ztotožněn zavražděný Josef K. Ve vyšetřovacím spise se tak později objevily dva úmrtní listy se stejným jménem zemřelého, zapsané však na dvou různých matrikách. Rozběhlo se tak rozsáhlé vyšetřování, které se protáhlo na dlouhé tři roky.
Případ, který byl mimořádný svou brutalitou především s ohledem na způsob usmrcení oběti, se však stával pro policisty stále tvrdším oříškem. Od samotného prvopočátku vyšetřování vraždy byli jako jedni z možných podezřelých vytipováni dva muži - třiadvacetiletý Milan z Nového Města nad Metují a devětadvacetiletý Martin z Hradce Králové. Povedená dvojice si od roku 1992 zajišťovala příjem prostřednictvím tzv. bílých koní, jedním z nich byl i Josef. Princip byl vždy stejný - zajistit pro "koně" podkladové materiály pro vydání živnostenského listu, natipovat vhodné podmínky k odběru zboží na faktury a zorganizovat jeho odvoz a odbyt - a faktury neuhrazovat. Když se o podvodech dozvěděla policie, začalo jít do tuhého. Bylo jasné, že je nutné odstranit co nejrychleji svědky. Policistům se přesto podařilo jednoho z bílých koní zadržet a jako klíčového svědka později i použít při dokazování v soudním procesu s obviněným organizátorem - vrahem.
Po Josefovi se však doslova slehla zem. I když se fotografie s jeho iniciálami objevila v rubrice celostátně hledaných osob téměř ve všech médiích, bylo to marné. V průběhu rozsáhlého vyšetřování se později zjistilo, že jej organizátor Milan po dobu několika let úspěšně skrýval. Především ze strachu, aby v případě zadržení Josef nevypovídal v jeho neprospěch. Situace se ale stávala čím dál méně únosnou a bílý kůň začal být stále víc na obtíž.
Kritického dne se rozhodl Milan jednat. Požádal svého komplice Martina, aby vypůjčil z půjčovny automobil, a společně s Josefem odjeli do Špindlerova Mlýna. Když zde bílého koně odmítli ubytovat, vymyslel Milan ďábelský plán. U benzinového čerpadla zakoupili lahev tvrdého alkoholu, plechovkové pivo a kanystr s benzínem. Martin, coby řidič, dostal příkaz odjet směrem na Novou Paku. Na policii později uvedl, že během jízdy na zadním sedadle Milan s Josefem popíjeli alkohol s tím, že oslavují Josefův nový život. Ve chvíli, kdy míjeli poslední domky za malou vesnicí, přikázal Milan řidiči zastavit. Když pak s Josefem vystoupil z vozu, opakovanými výstřely z pistole jej zezadu střelil do hlavy. Z vozu vyndal kovové umývadlo, které podsunul pod hlavu oběti a polil benzínem. V okamžiku, kdy odjížděl společně s šokovaným komplicem z místa činu, šlehaly do tmy plameny. Během jízdy pak pod pohrůžkou usmrcení vyhrožoval Martinovi, aby o celé věci "držel hubu", nebo že skončí jako "tamten"... I když byli oba podezřelí muži v průběhu vyšetřování několikrát vytěžováni a dobrovolně se podrobili fyziodetekčnímu vyšetření na tzv. detektoru lži, celý případ byl vzhledem k nedostatku důkazů stále otevřen.
V roce 1999 se Martin v Pardubicích dopustil loupeže. V průběhu tohoto vyšetřování uvedl, že již tři roky pořádně nespí, a trval na tom, že chce podat svědectví k vraždě, které byl před několika lety svědkem. Svůj strach prý překonal ve chvíli, kdy byl komplic umístěn do vazební věznice za majetkovou trestnou činnost a odsouzen za podvody na šest a půl roku trestu odnětí svobody. V průběhu celého přípravného řízení ve věci trestného činu vraždy obviněný svou vinu popíral. Po zhodnocení všech důkazů byl nakonec odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let.
Připravili
Jan LOMNICKÝ
a Lenka KLOUZOVÁ
Foto: Jiří Novák