POLICISTA  1/2004


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka


Loučení bez slz
 ROMAN CÍLEK


Proboha, už aby to bylo za námi!

Nehřejivé slunce za jejich zády si hrálo se zimními mraky na schovávanou, muzika nic moc, trochu módního Vangelise, zbytek omšelá funusová klasika, ze silnice před krematoriem hlučely motory náklaďáků a najatý řečník se natolik zajíkal dojetím, že křestní jméno muže, jehož kvality opěvoval, hned dvakrát za sebou spletl.

Už aby to skončilo, zopakovaně si pomyslela Olga Bojarová, která se kvůli pohřbu předčasně vrátila z dovolené u rodičů a dorazila sem rovnou z nádraží, přenesla váhu z jedné nohy na druhou, z chladu se jí trýznivě zachtělo na malou a aby to zahnala, podívala se kolem sebe. Stáli až vzadu, hned u vchodu: jako hlouček zchudlých vyděděnců na hranici světa, o který nestáli, a v opačném gardu tomu bylo nastejno. Něco jako vlastenecký obraz odchodu Jana Ámose a jeho druhů do exilu. Až na to, že oni se tu loučí s kamarádem, který už nikdy nikam nedojde. Okravatovaní mafiáni kolem nich si nasadili na obličeje truchlivé masky a za největší poctu mrtvému pokládali vypnutí svých mobilů před vstupem do obřadní síně.

Kolik asi veledůležitých zpráv jim zatím asi dojde...!

Konec.

Rakev jim z očí zmizela do nenávratna, hudba dohrála a vyděděnci si znejistěle pohlédli do očí.

"Já té krávě kondolovat nepůjdu," oznámil Tomáš Chalupa, nejvyšší i nejstarší z nich, a ukázal hlavou: "Všichni ti blbci, co se k ní teď tlačí, jí asi blahopřejí. A možná některý z nich Milanovi do rakve i pomohl. Hajzlové...!"

Skoro už to vypadalo, že zahrozí tím směrem pěstí.

Nezahrozil, ostatní mu však odsouhlasili jeho názor a společně vykročili ke dveřím. Pět životem otřískaných mužských ve zralém věku, z nichž žádný by se nehodil na obálku žurnálu pro snoby, a jedna ženská, která k nim sice léty i lecčím ostatním patřila, ale přece jen to na ní nebylo tolik znát. Šli pomalu, nespěchavě, na schodišti zaplnili bezmála celou jeho šíři, leč i tak v nich přetrvával neodbytný pocit fatálního prořídnutí řad: obvykle jich v téhle minipartě chodilo o jednoho víc.

"Zajdeme někam... aspoň na chvíli?" zeptala se Olga, když dorazili k tramvajové refýži, a jen sama sobě přiznala, že ji k tomu návrhu vedou touhy spíš opačné než žíznivé.

Zamysleli se nad tím, řekli svá pro a proti, ale nakonec se dohodli, že jim Milan Purkrábek odkudsi z daleka jistě odpustí, když pár půllitrů a trochu slov na jeho počest nechají na zítřek. Bude přece čtvrtek: jejich čtvrtek.

o o o

Otevřela schránku. Vyvalila se na ni papírová změť, v níž vůdčí slovo měly křiklavé barvy reklamnních tiskovin. No jistě: za týden, kdy tu nebyla... Shrnula vše do igelitky a vydala se do druhého patra. Pěšky, neboť s následky láskyplného rodičovského překrmování bude teď třeba se utkat. Zašla si konečně na záchod, osprchovala se, vyvětrala byt, zalila kytky a teprve při kafi, které si uvařila do parádního hrnečku, čímž dala věci rituální nádech oslavy návratu, vysypala Olga obsah igelitky na stůl. Leták s přehledem zaváděcích cen nového superkamrketu, účet od vyděračského Telecomu, kde se o slevách nedalo ani uvažovat, pár pohledů od přátel, kteří se místo k rodičům vydali poznávat lyžařský svět. Prostředníkem a ukazováčkem, mezi nimiž svírala cigaretu, nedbale rozhodila poštu na dvě hromádky a když už se tu z nich, která ji nezaujala, chystala smést ze stolu do koše, vyklouzl zpod jakéhosi katalogu cípek bílé obálky. Posunula si ji blíž, a když zaostřila oči, jimž právě nedopřávala slastné úlevy brýlí, trhla sebou a cigareta jí málem vypadla z prstů.

Poznala to písmo.

Aby ne!

Milan! Milan Purkrábek - kolega a kamarád, z jehož pohřbu se před chvilkou vrátila a gradovaný nástup bubnů, jímž se tam s ním loučil pan Vangelis, jí dosud duněl v uších.

o o o

Ach Bože, Milan.

Tryskem se kolem ní mihla tříšť vzpomínkových útržků. Patřil mezi ně, to ano, to určitě, ale byl přece jen zgruntu jiný. Křehčí, romantičtější, zranitelnější, a tím také víc zraňovaný, idealističtější daleko nad rámec ranařských požadavků doby. Snílek ve světě předčasně dospělých. Vzdělaný snílek, jeho znalosti literatury a výtvarného umění mířily do hloubky a línější kolegové ho používali místo slovníku, vydal také knížku veršů, ale nezvolil si pro ten počin vhodnou dobu - bylo to krátce po zvratu poměrů a básně o trýzních duše nikoho nezajímaly. Pak ho jako psavce čím dál víc přitahovala ekologie, dopracoval se tu uznání a na věčné téma příroda versus člověk psával pro časopis, kde Olga pracovala, svérázně štiplavé fejetony, které si čtenáři oblíbili a žádali další a další.

Ale životem... životem se motal jako slepec bludištěm.

Jak by tedy mohl nenarážet?!

Bez valných šancí na úspěch se potýkal se svým nedobrým zdravím, nepříliš mužným zjevem i se svými často zjitřenými a neukojenými city. To poslední řešil, leč zřejmě nevyřešil, rychlou a veskrze překvapivou svatbou, na kterou nepozval nikoho ze svých blízkých přátel - prý to byla ultimativní podmínka jeho vyvolené. Čertví, jak tu ženskou vlastně získal, říkalo se, že ho určitě musela opít a pak znásilnit, jinak by si na ni těžko troufl. Ta jeho, jak se jí v partě naučili neosobně říkat, převyšovala Milana o půl hlavy a mnohonásobek suverénní ctižádostivosti i praktických schopností. Nejen tím, že byla stavební inženýrkou, ale i svým niterným založením. Ramenatá, robustní, ale zřejmě také smyslná požitkářka s touhou po majetku a všestranném blahu. A když k tomu ještě navíc trhl čas oponou a na scéně se zjevil magický pojem restituce, bylo o rychlém procesu rozvírání se nůžek mezi Milanem a tou jeho rozhodnuto. Každý kráčel jinou cestou. Milostivé nejenže spadl do klína barák v pražské Michli a pár hektarů polí v komerčně zajímavém prostředí na okraji katastru Velké Prahy, ale také se rychle zavedla v oboru s pozlaceným dnem: stala se soudní znalkyní v oboru nemovitostí, otevřela si kacelář, zaměstnala lidi, začaly se kolem ní točit zatraceně velké peníze a vyskytovat zatraceně divní lidé. Co mohl Milan Purkrábek v tomhle kořistnickém a ničemu se nevyhýbajícím světě pohledávat? Předčítat těm ignorantům verše od Villona? Sdělovat jim své altruistické představy o souznění člověka a přírody?

Byl nešťastný a nevěděl si s životem rady.

Toužil po jistotách a hledal je - kde jinde? - ve svém kamarádském okolí. A zdálo se, že chce i víc. Ne od všech, ale právě od ní. "Máš, Olinko, překrásné ruce," řekl jí jednou při setkání pár známých, a Olgu potěšilo, že aspoň někdo se jí nekouká především na prsa. I když, upřímně řečeno, byla ráda, že jsou taková, jaká jsou. Ta prsa. On se však držel téma rukou. "Musí umět nádherně hladit," přidal k předchozímu hodnocení větu jak od Viléma Mrštíka.

V tom hospodském prostředí se tomu tehdy zasmála.

O pár hodin později, doma u otevřeného okna a s poslední cigaretou dne, ji to skoro až sentimentálně rozněžnilo: kolik toho člověk v životě promarní nedoceněním - slov, náznaků, pohlazení, dotyků... Pochopila, musela přece pochopit, že o ni má Milan zájem, dal přece jasně najevo, že se chce o ženskou, kterou tak dlouho zná, opřít i jinak než jen jako přítel - že se stala pocitovou jedničkou v jeho vyprahlém milostném světě. Opřít se... Necítila na to po nehezkém vlastním rozvodu dostatek sil, a také - proč si to nepřiznat - ji Milan jako mužský nic neříkal, přitahovaly ji, byť většinou s nešťastným finále, zcela jiné, možná doslova opačné odrůdy pánů tvorstva, neuměla si Milana představit jako partnera v intimních chvílích, snad by ji i nešetrně rozesmály jeho neklidné prsty potýkající se s knoflíčky a háčky. Možná, výjimečně, se z přátel mohou stát milenci, ale tohle nebyl ten případ. Popovídat si s Milanem, obejít pár hospod či vináren, zajít si na koncert, společně se napít, dělit se o poslední cigaretu, snad si dát na rozloučenou i polopřátelskou pusu a neodstrčit při tom umírněně bloudivou ruku, proč ne, ale jinak...

A tak vše mezi nimi zůstalo při starém.

Tak, jak jí to vyhovovalo: s pohodlným vyústěním do ztracena pod praporem věčně zelené věty, že přece mohou být i nadále dobrými přáteli. Trochu se tehdy styděla, když tu banalitu Milanovi z očí do očí říkala, ale už to bylo za ní. A věřila, skutečně věřila, že i za ním.

o o o

Teď se ale bála: bála se tu obálku otevřít.

K čemu je dobré číst dopisy od mrtvého, jemuž už nemůže pomoci, i kdyby sebevíc chtěla, a on jí ještě míň. Váhala. Třeba jsou v tom psaní pozdní výčitky, nad nimiž se bude trápit - anebo naopak: nějaká nyní už nepodstatná blbost, omlouvá se možná, že nestihne napsat fejeton. Podle dotyku se v obálce nenacházela obvyklá disketa s textem, a napadlo ji tedy, že by bylo ze všeho nejlepší položit dopis do popelníku a přiložit k němu mihotavý ohýnek zapalovače.

Skoro už to tak udělala, ale poděsil ji třes jejích prstů...

Poděsil, ale rovněž také vyburcoval. Nebuď srab, Olgo! - okřikla se v duchu, zaryla nehet do okraje obálky a prudce trhla.

o o o

Pár rukou psaných řádek v nervózně trhaných odstavcích.

Bez data.

Oslovení "Drahá Olgo, Olinko!" a pod tím v hranaté závorce typicky purkrábkovská poznámka: "Rád bych k tomu napsal i Olásku, ale byl by to plagiát, protože takhle přece říkal Karel Čapek své Olze Scheinpflugové, takže jim to, oběma mrtvým, raději nechme." A potom už jen sdělení, do jehož strohosti jako by se křečovitě nutil. Že se možná v dohledné době stane něco, co nejde změnit. Ale že ji nechce nechat ve štychu, takže dva fejetony dopředu přece jen zplodil. "Zalov, Olinko," poradil jí, "až na dně své poštovní schránky, kam obvykle asi nesaháš. Najdeš tam klíček od bráchova nadlouho opuštěného ateliéru na Zahradním Městě, kde jsem teď, jak víš, trávil většinu času a kam jsi za mnou jednou pozdě večer nepřišla, i když jsi to předtím tak trochu slíbila, anebo já si aspoň namlouval, že je to slib. Stáhni si fejetony z počítače, já už to udělat nestačil... ale ne, to není pravda, především si asi přeji, abys tohle místo navštívila aspoň teď, když to nevyšlo předtím. Texty pak, prosím, z počítače vymaž a klíč zahoď."

To bylo všechno.

Už jen tři slova: "Líbá tě" a "Milan".

o o o

Pohybovala se tou polotemnou, nevětranou místností jako by se obávala nášlapných min. Anebo to byl spíš tanec mezi hroby? Ať tak či onak, věděla jedno: že tu nechce posedět a vzpomínat a meditovat o čemkoli z toho, co bylo, nejméně pak o tom, proč sem tenkrát večer nepřišla, když na Milanovu opakovanou nabídku opravdu lehkomyslně přikývla, ale své slovo nesplnila. Nechtěla se po ateliéru rozhlížet, s čímkoli se seznamovat, čímkoli se dojímat. Chtěla jen splnit to, oč ji Milan ve svém dopise požádal. Minula tedy bez valného povšimnutí dlouhý stůl plný knih, časopisů, výstřižků a papírů s poznámkami a zamířila rovnou k počítači na stolku pod oknem.

Zapnula přístroj, obrazovka ji pozdravila svým svitem a nápisem Dobrý den.

Díky, zamumlala.

Přisunula k sobě klávesnici a proťukala se k adresáři souborů. Byl téměř prázdný, překvapilo ji to, ale pak pochopila, že Milan se zřejmě před svým posledním odchodem postaral o likvidaci toho, co po něm zůstalo. Dřív se kvůli takovým úkonům roztápělo v kotlích, nyní stačí vyhledat odpovídající povely a stisknout enter.

Jen tři soubory na céčku zůstaly.

Dva označené tak, jak byla Olga Bojarová u Milana zvyklá: FEJET1.txt a FEJET2.txt. A pak tu byl ještě jeden soubor, počítač ho abecedním řádem zařadil až na konec, a když si ten název na obrazovce přečetla, zamlžily se jí oči. Milan Purkrábek mu dal jméno blízké jeho romantické duši.

SBOHEM.txt.

o o o

Splnila vše, co po ní žádal. Bez bližšího nahlédnutí si stáhla soubory na přinesenou disketu a smazala je z přístroje, dokonce se opakovaně přesvědčila, že tak učinila správně. Vypnula počítač, popošla ke dveřím ateliéru, jen krátce se ohlédla, zhasla světlo, zavřela, zamkla, vyšla do sídlištní ulice, kam se již vkrádal večer. A na druhém konci Prahy vhodila klíč do kanálu: pomalu, skoro až mazlivě ho nechala proklouznout z dlaně a mezi prsty: narazil tam dole na něco kovového a ještě se jí tím zvukem ozval, pak zaslechla již jen hloubkou tlumené šplouchnutí. Pár vteřin jako by však stále cítila tu vrobubkovanou hmotu mezi prsty. Připadalo jí, že se v téhle chvíli, kdy se takto - jak si vlastně přál - naposledy dotkla předmětu, který i on mockrát svíral v ruce, s Milanem loučí.

To bylo její sbohem.

Bez jakékoli přípony.

Pak jela domů, zasunula disketu do svého počítače, potlačila dotírající zvědavost a přečetla si nejprve fejetony, zvykově je rovnou opravovala - šlo ovšem jen o překlepové maličkosti, protože Milanovy texty bývaly dost čisté, teprve potom znejistěle popohnala kurzor o řádku níž.

SBOHEM.txt.

Soubor měl o něco větší rozsah než ty předchozí, skokem k závěru zjistila, že pokrýval víc než pět stránek. Letmo jimi proběhla, jen tak napřeskáčku, a to, co četla, jí vyrazilo dech. Podvědomě čekala, že to bude něco jako milostný dopis, ale mýlila se. Obávala se trochu lítostivého rozboru toho, co se mezi nimi stalo a nestalo, i když mohlo a snad i mělo stát, ale nebylo to nic takového, dokonce zahlédla v textu i sloupce čísel a citace nějakých dokumentů. Vrátila se na počátek a začala číst řádek po řádku.

Po prvních dvou stránkách mrkla na hodinky.

Půl jedenácté. Dost pozdě na to, aby někoho burcovala z lože či od rodinného krbu. Vstala od počítače, natočila si sklenici vody a z kabelky vylovila tubu s dithiadenem. Díky, kamarádko, oslovila tabletku, bez tebe bych asi až do rána koukala do stropu a promítala si tam to sbohem.

Milanovo sbohem.

Gesto chlapa, který se navzdory všemu, co mu v tom bránilo, rozhodl nemlčet.

o o o

Ráno nažhavila telefon ve stylu Leninovy revoluční výzvy "všem, všem všem!". Nebylo snadné sehnat každého z těch pěti, které sehnat chtěla, tržní vír bez skrupulí rozmetal jejich partu na různorodá pracoviště a doba, kdy seděli - tehdy i s Milanem Purkrábkem - pod společnou a nyní už jen nostalgicky vzpomínanou zaměstnaneckou střechou, patřila k zmizelé minulosti. Snad i proto, jaksi času na truc, drželi tak pohromadě. "Je čtvrtek," ohlásila všem, "přijď určitě, přijď včas, přijď střízlivý. A bylo by dobré, kdybychom si dnes nezvali nikoho jiného a zůstali sami. A pokud jsme už nějaké lidi pozvali, je třeba jim zavolat, aby přišli jindy. Mám pro to, co žádám, své důvody." A na dotaz, co že se děje, nastejno odpovídala: "Vysvětlování raději až na místě. Ale je to, myslím si, moc nutné a týká se to Milana."

o o o

Přišli všichni.

Už se dokonce ani sami mezi sebou neuměli shodnout na prapůvodu tohoto ustáleného zvyku. Kdo s tím jako první přišel, kdo vybral zrovna tuhle útulnou a ne příliš drahou hospodu, a kdo navrhl, že se to bude konat vždy ve čtvrtek navečer. Ale houby na tom zakladatelství záleželo. Podstatné bylo, že se obyčejné čtvrtky staly jejich čtvrtky - že si zvykli se tu vídat, dozvědět se o tom, co se kolem nich či leckde jinde děje nového, pozvat si sem případně i další své přátelé a přátele přátel, trochu popít, trochu si někdy vážně, jindy spíš hravě poklásobit, trochu se pocitově dotknout jeden druhého.

Tentokrát v nich hravosti moc nebylo.

A Olga Bojarová ty pocity ještě umocnila, když jim rozdala Milanovo sdělení. jak je vytáhla z diskety na papír a projela pak xeroxem.

"Panebože - to je šílený!" zareagoval Tomáš Chalupa a ostatní se tu tiše, tu hlasitěji připojili.

"Co s tím podnikneme?" zeptala se Olga, která měla prvotní šok z přečtení souboru již za sebou.

Podobalo se to, a byla si toho vědoma, řečnické otázce, protože Milan Purkrábek, jemuž tu obvykle na straně u stěny patřila třetí židle zleva, jim jejich úkoly víceméně přidělil, zbývalo probrat jen podrobnosti. Jako kdyby v období, kdy se pod tlakem ze dvou stran rozhodl skoncovat se životem a od podloudného sběratele si k tomu účelu obstaral pistoli, získal ten kluk jiný rozměr, uvědomila si Olga, ale nechala si to pro sebe. Nesilný, nevůdcovský, neprůbojný, skoro až nemužný Milan byl najednou kýmsi jiným. Hodil jí do schránky klíček a nařídil, že se má vydat k počítači do ateliéru. A prostřednictvím počítače nařídil pak všem, co se tu scházeli, té momentální sestavě pět + jedna, že některé věci nelze přejít a dovolit a umožnit a tolerovat, a že je zkrátka třeba, aby aspoň oni, kteří k tomu mají lepší předpoklady, jednali, když on už to v důsledku toho, co mu v čím dál horším podání tvrdí felčaři, prostě nezvládne a má přece jen manželskými pouty dost svázané ruce, protože by se vše, co udělá, od něho bralo jako akt osobní msty.

"Tak tohle mě vzalo," strčil do ní loktem divadelní kritik Eda Rázl a ukázal prstem na poslední stránku a Milanova sebemrskačská slova: Nepřipadám vám, přátelé, jako Pavlík Morozov, ten milý sovětský mládenec, který s nadšením udal své rodiče, že sabotují kolektivizaci? Asi ano. Jenže ti lidé tady nesabotují kolektivizaci, ale ubližují lidem, mnoha lidem, nevinným lidem. A já mám prostě jen smůlu, že je mezi nimi i ta, kterou jsem si vzal...´

"Nedivím se ti," odpověděla Olga Edovi, "já to četla v noci mockrát."

Všichni už odložili papíry a pohlédli na sebe.

"Zítra se ohlásíme u Jirky Poláka," rozhodl Petr Karlický, který se před časem věnoval pátračské žurnalistice, teď si však po několika malérech vydělával na chleba u reklamy, a všichni kolem stolu věděli, že má na mysli prokurátora, vlastně teď státního zástupce, se kterým se trochu kamarádili, protože i on rád občas něco napsal, a o němž věděli, že je to chlap, který už párkrát dokázal, že se nezalekne nějakého bububu.

"Tady na ty dva chlapíky se podívám osobně," nalistoval fotograf Vašek Sobík jednu ze stránek Milanova sdělení, "v ulici, co mají tu zlodějskou realitku, bydlí jedna moje známá. Omrknu, jak to u nich chodí a jestli se chovají mravně."

Kývli na souhlas: dobrá fotka je vždycky víc než nějaký dojem.

"Co kdybychom zašli taky k Vostárkovi," navrhl Tomáš Chalupa, a bylo jasné, že má na mysli ostříleného krinalistu, kterého na jaře přešoupli z mordparty do odboru organizovaného zločinu. "Třeba nás za někým dalším pošle."

Fajn.

"A tady Olga," určil jí Eda Rázl, "nám bude krýt záda tím advokátem, který jí už tak dlouho nosí láhve a bonboniéry. Přitáhne ho, pokecáme si s ním a poradí nám, co můžeme a kde jsou výhody a meze takovéhle soukromé akce."

"Provedu," kývla - i když bez dostatečného nadšení, protože jí bylo jasné, že tím svému obtloustlému ctiteli, kterého si zatím zdárně držela od těla, bude zavázaná.

Pauza.

Přimotala se k nim prdelatá servírka, objednali si každý dle svého gusta, zažertovali s ní, žrout Béda Lánský se jako vždy začetl do jídelního lístku. Na pohled všední hospodská společnost, chyběl jí lesk, patos a velká slova, ale... Olga Bojarová si zapálila cigaretu a spolu s kouřem nasála ze svého okolí i pocit čehosi... snad bezpečí. Tak nějak: jistoty a bezpečí. Nechtělo se jí na to myslet, ale nedokázala nepohlédnout na místo proti sobě. Třetí židle zleva na straně u stěny. Byla prázdná. Nenapadlo by je o tom pronášet řeči, už vůbec by je nenapadlo pokládat tam kytky, ale také si nikdo z nich nesedl na Milanovo obvyklé místo. Aspoň ne dnes. A stejně tak považovali za samozřejmé, že pro příval jiných starostí a trablů, jimiž byl každý z nich dostatečně zásoben, neodloží stranou to, co jim Milan svým SBOHEM.txt sděloval. Brali za samozřejmost, že kamarádovi, kterého natolik ohrožovala zevnitř zlá nemoc a zvenčí pocit marnosti nad zpackaným životem a totálně mylnou volbou partnera, že si raději obstaral pistolku a použil ji proti sobě v lese kdesi za Prahou - že mu prostě splní to, co po nich žádal. Že fakta o podpásových obchodech s nemovitostmi, úplatkářském propojení úředníků a kšeftařů, o mafiánském okrádání dědiců a dalších zákazníků, o násilnickém zastrašování a snad ještě mnohem horších věcech, která jim takhle ve vzorné a jistě nesnadno a s riziky získané podobě položil na stůl, neodstrčí od sebe s tím, že to není jejich starost - a doba že už je prostě taková, takže nemá cenu valně se tím nervovat.

Stačilo pár vět a byli o všem domluveni.

"Schovejte si ten Milanův dopis, ať se tu neválí po stole," navrhla.

Poslechli.

SBOHEM.txt

Vzduchem zavibrovala touha, aby aspoň na chvíli změnili téma. Ujal se toho Petr Karlický: "Slyšeli jste ten fór, jak šli Špidla s Klausem ke kartářce a..." Možná polovina z nich už ten vtip znala.

Všichni však kývli: "Povídej!"



Copyright © 2004 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |