POLICISTA 1/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Čeští policisté v Kosovu? Především je zřejmé, že tam nejsou pro parádu, ale v normálním směnném provozu společně s kolegy z UNMIK dělají standardní policejní práci. Česká policejní jednotka v Kosovu je záležitost spíš formální a celá se schází jen jednou za čtvrt roku. Jinak každý slouží na stanici, na hraničním přechodu, u speciální služby - prostě tam, kam ho přidělili. Jeden poznatek stojí za zvláštní zmínku. V UNMIK začíná prakticky každý "od píky", nehledí se na to, jaké postavení měl doma. Přesto se velká většina řadových českých policistů vypracovala přinejmenším do nižších vedoucích funkcí a jejich práce je nadřízenými doopravdy ceněna. Důkazem je, že mají neskrývaný zájem o prodlužování jejich pobytu.
Dostal jsem příležitost zúčastnit se řádné inspekční cesty, kterou u českých policistů v mezinárodním policejním sboru OSN v Kosovu - UNMIK - vykonali náměstci policejního prezidenta plk. Mgr. Vladislav Husák, plk. JUDr. Jaroslav Macháně a dva další pracovníci policejního prezidia. Zúčastnil jsem se většiny oficiálních jednání delegace a hovořil téměř se všemi českými policisty a řadou dalších. Cesta to byla krátká, jen třídenní, ale poznatků bylo tolik, že se sotva dají stěsnat do tohoto prostoru.
"Máme tady obrovskou spoustu práce," říká česká policistka s hodností kapitána, která v Kosovu - stejně jako doma - pracuje na úseku boje proti organizovanému zločinu, nyní ale ve významné funkci vedoucí sekce vyšetřování příslušného útvaru UNMIK. Fotografie 27leté krásky by byla ozdobou našeho časopisu, ale nemůžeme uvést ani její jméno. Totéž platí i o některých dalších českých policistech, kteří kvůli svému speciálnímu zařazení doma nebo v Kosovu musí zůstat v anonymitě. "Neskutečně tady bují korupce," pokračuje policistka. "A působí tu silné drogové kartely s celosvětovým napojením. Přes Kosovo vede jedna z nejfrekventovanějších cest pašování drog, hlavně heroinu, z Asie do západní a střední Evropy."
Její neméně atraktivní kolegyně zastává podobně vysokou funkci na neméně důležitém pracovišti: vyšetřování válečných zločinů v Kosovu a pátrání po jejich pachatelích. Vůbec nejvyšší postavení zaujímá současný velitel českého kontingentu podplukovník Vladimír Križan, který jako zástupce ředitele speciálních operací, jednotky s 1500 policisty, patří k nejvyššímu managementu UNMIK. Jeho pobyt se chýlí ke konci, ale ředitel speciálních jednotek Angličan Dan Guernsey už požádal, aby se mohl co nejdřív vrátit do odpovědné funkce v Kosovu.
Další český policista, major, působí v Teamu 6, zásahové jednotce s podobnými úkoly, jaké má naše URNA. Zásahů prý mají nesrovnatelně víc, než je zvykem u nás doma nebo i jinde. Složení? Pět Němců, tři Norové (jednoho z nich si zvolili velitelem), Rakušan a Čech. Tabulky by dovolovaly dvojnásobný počet, ale k této elitě elit se vybírají jen skutečně nejlepší; je to jediné pracoviště UNMIK, kde se vyžaduje, aby příslušníci tuto práci dělali "na plný úvazek" předtím doma.
Vcelku se ale nedá říct, že by příslušníci Policie ČR v Kosovu představovali nějaký elitní výběr. Slouží tam prostě vzorek českých policistů - dobrovolníci, kteří se přihlásili z obvodních oddělení několika krajů, z cizinecké a pohraniční policie, ze služby kriminální policie a vyšetřování... Vedle dobrého zdravotního stavu jedinou zvláštní podmínkou účasti je znalost angličtiny, protože další požadavky, to je ovládání služební pistole a řízení vozidla, splní prakticky každý. Základní pobyt policistů v zahraniční misi trvá jeden rok, ale řada z nich žádá o prodloužení, což lze nanejvýš ještě na další rok. Po pobytu na pracovišti doma ale mohou být vysláni znovu.
Válka v Kosovu skončila roku 1999 a její stopy už nejsou příliš patrné. Domy uprchlíků příslušníci etnické většiny v tom kterém regionu zbořili, aby se nebylo kam vrátit. V oblasti dnes žijí snad dva miliony obyvatel - přesná evidence není a migrace stále přetrvává. V drtivé většině jsou to etničtí Albánci, srbské osídlení se zachovalo jen v několika ohraničených enklávách. K etnickým konfliktům prý prakticky nedochází (ale počkejte, až odsud odejde OSN, sýčkují někteří). Byli jsme ujištěni, že v centru města a za bílého dne jsou ulice úplně bezpečné. Kosovo nepatří k bohatým regionům, ale nějaké výrazné příznaky bídy tu nejsou patrné. Hodně se staví, prý hlavně s pomocí kapitálových injekcí ze zahraničí.
Po válce musela srbská armáda i policie opustit celou oblast Kosova. Teritorium, které se formálně dosud považuje za součást Srbska a Černé Hory, je od té doby v dočasné správě OSN; orgány jeho civilní správy "jistí" jednak mezinárodní vojenské jednotky KFOR, jednak UNMIK. Funkce vojenského kontingentu už dnes není tak patrná a proti minulosti je také méně než poloviční, asi 20 000 mužů a žen. Zatímco zpočátku KFOR převzal faktickou vládu nad Kosovem a ještě před rokem prý měl kontrolní stanoviště doslova na každém kroku, dnes se vojáci převážně zdržují ve svých táborech v pěti kosovských regionech, a pokud vyjíždějí, tak zpravidla na prohlídky s cílem vyhledat zbraně.
Zbraně v rukou domácího obyvatelstva totiž představují velký problém: nejčastěji kalašnikovy dřívější jugoslávské provenience, ale také pancéřovky, ruční granáty a vůbec všechno možné, nemluvě o minách rozesetých v krajině. Počet ilegálních palných zbraní se odhaduje nejméně na půl milionu, ale při už čtyřech vyhlášených amnestiích jich obyvatelé odevzdali celkem 180! Uslyšet najednou večer zběsilou palbu z kalašnikovů, to prý není žádná zvláštnost. Buď někde slaví svatbu, nebo slaví jen tak, anebo - v horším případě - přeskočilo některému z ilegálních ozbrojenců. A v nejhorším případě to klidně může být útok na policisty. Jen za poslední měsíce byli granátem těžce zraněni dva Poláci, podobně je na tom německý policista po útoku holí a v autě byl zastřelen indický policista, když s kolegou doslova padli do léčky. Už dříve byl bohužel postřelen i český policista a utrpěl středně těžké zranění.
"Vcelku to tu není moc nebezpečné, ale člověk se musí mít stále na pozoru. Nemůže vědět, co ho v příštím okamžiku potká," charakterizuje situaci jeden z policistů. A jako někteří jiní se i on opatrně zmíní o tom, že radikální část albánského obyvatelstva nefandí přítomnosti OSN, protože v ní vidí překážku samostatnosti Kosova.
Policisté UNMIK nosí nejroztodivnější uniformy, vždyť jsou v Kosovu z 52 zemí, a spojují je jenom blankytně modré barety s emblémem OSN. A také společná služební řeč, angličtina. Na jednom pracovišti, kde je více policistů téže národnosti, si zavedli pravidlo: za každé slovo v jiné řeči než v angličtině zaplatí viník jedno euro do společné pokladny.
"I když jsme doma udělali zkoušky z angličtiny před komisaři OSN, po nástupu do mise jsme zjistili, že to ještě není ono," vzpomíná další z českých policistů. "Když je člověk v misi poprvé, tak až asi za tři měsíce se naučí bez problémů komunikovat s kolegy nejen ve službě, ale třeba i večer potom." Výsledkem každodenního a celodenního dorozumívání v angličtině je, že se Čechům v Kosovu často plete tento jazyk i do mateřštiny - nemluvě o tom, že pro mnoho odborných výrazů a názvů zatím ani neexistuje vhodný český ekvivalent.
Večerních posezení ale nebývá mnoho. Jednak restaurace nejsou na každém rohu a navíc třeba v "hlavním městě" Prištině jich celou řadu mají policisté od velení UNMIK zakázanou, zřejmě aby se předešlo možným konfliktům (a porušení zákazu se přísně trestá), jednak se člověk musí po namáhavé službě vyspat a vůbec se postarat o sebe: nakoupit jídlo, uvařit, vyprat, vyžehlit... Ubytování a stravování si hradí z příspěvku OSN, bydlí se buď v hotelu, nebo v soukromí. Ale v obou případech je třeba dobře vybírat, aby to bylo bez eventuálních problémů, a tak třeba z jednoho hraničního přechodu dojíždí česká miniparta za ubytováním každý den 80 kilometrů tam a zpátky. Mimochodem: jedinou platnou měnou v Kosovu je euro a ceny se prakticky rovnají západoevropským. Elektřina je k dispozici několik hodin denně, voda teče půl dne a s vytápěním domů je to také všelijaké, i když zima je zde podobná jako u nás.
UNMIK plnil a plní dva hlavní úkoly: v první fázi zavést na území Kosova správu, právo a pořádek a v druhé fázi vybudovat důvěryhodný místní policejní sbor, pokud možno se zastoupením obou etnik. Nyní probíhá druhá fáze, domácí policejní sbor KPS vznikl a v počtu 5800 policistů funguje, prozatím v podřízenosti policejního komisaře OSN, což je nyní Němec Stefan Feller. KPS je se zahraniční pomocí vcelku dobře vybavená, vyzbrojená a zčásti i vycvičená policie, jen s platy to není slavné, kolem 150 eur za měsíc. Následkem prý jsou sklony ke korupci.
"Při prvním pobytu tady v Kosovu jsem sloužil normálně na stanici a vyšetřovali jsme - prakticky všechno, jen s výjimkou vražd. Samozřejmě s pomocí tlumočníků," vysvětluje kapitán Petr Bureš, který jinak pracuje na kriminálce v Pardubicích. "Teď jsem tady podruhé, na stanici Štrpce. To je srbská enkláva na jihu Kosova, ale žijí tam i Albánci. Vyšetřování už převzali policisté KPS, nás je méně, ale sloužíme dál na směny a dohlížíme, jestli KPS neporušuje lidská práva. O tom se musí psát zprávy. V týmu se mnou je ještě Rakušan, Američan, Ind a policistka z Ghany."
Tak, jak KPS postupně přebírá policejní pravomoce, snižuje se i počet příslušníků UNMIK: zpočátku jich bylo 6500, nyní už jen 3800, přestože se bezpečnostní situace spíš zhoršuje. A snižuje se i počet českých policistů, kteří se na misi podílejí už od konce roku 1999. Současně jich zde působilo maximálně 30, nyní 16. Je to vlastně druhá účast příslušníků Policie ČR v mnohonárodních jednotkách OSN, protože už předtím jich bylo několik v Bosně a Hercegovině a jiní tam ještě působí v misi EU. Pravděpodobně v roce 2005 převezmou také správu Kosova orgány EU.
Pracovní a životní podmínky našich policistů v Kosovu nejsou jednoduché. Když pomineme osobní nepohodlí a reálná rizika služby, otáčejí se ve směnném provozu sedm dní v týdnu, aby si našetřili nějaké volno k návštěvě domova, což při vzdálenosti nějakých 2000 kilometrů je možné asi tak jednou za dva až tři měsíce. Někdo řekne, že to mají kompenzováno nemalými příjmy. Ty jistě nejsou zanedbatelné, i když v součtu ani nedosahují úrovně policejních platů v některých zemích EU, ale je zřejmé, že vůdčí motivy velké většiny příslušníků českého kontingentu v UNMIK jsou jiné: poznávat svět, poznat kolegy z mnoha blízkých i vzdálených zemí a seznámit se s jejich metodami policejní práce, zdokonalit se v angličtině, v neposlední řadě dobře reprezentovat Policii ČR a Českou republiku.
To se jim skutečně daří - a lze jen doufat, že po návratu budou jejich nově nabyté znalosti a schopnosti odpovídajícím způsobem využity. Nejde o nějaké ocenění zásluh, ale o reálný přínos pro naši policii.
Přemysl LIŠKA