POLICISTA 1/2004 |
měsíčník Ministerstva vnitra prevence kriminality |
K zadnímu vchodu pražské policejní správy v Kongresové ulici dorážejí skupinky mladých lidí - za chvíli se jich tu sejde na pět set. Studenti třetích a čtvrtých ročníků pražských středních škol budou s odborníky různých profesí hovořit o "domácím násilí"...
"Beseda na toto obtížné, citlivé téma je v pořadí již druhá," říká pprap. Iva Knolová z preventivně informační skupiny Správy hl. města Prahy PČR. "Když hovoříme o nějakém problému, chceme, aby se mladí lidé zeptali, co je zajímá a vyjádřili svůj názor na daný problém."
O besedy v Kongresové je veliký zájem. Jen co policisté pořádající správy nabídli na internetových stránkách odboru školství pražského magistrátu středním školám možnost zúčastnit se besedy na dané téma, byla kapacita naplněna a ozývali se další zájemci...
Sál sotva stačil pobrat na pět set posluchačů - sedí se, kde se dá. Prap. Ladislav Bernášek, preventista pražské policejní správy, představuje k velkému překvapení některých studentů nikoli odborníky, kteří budou fundovaně hovořit o domácím násilí, ale hudební skupinu Alibi. Členové kapely by však mohli klidně zasednout za stůl na pódiu, protože o tématu dnešního dopoledne leccos vědí ze své praxe: npor. Bc. Zdeněk Novák je policejním radou Služby kriminální policie a vyšetřování Správy hl. města Prahy, kpt. Bc. Tomáš Gregor pracuje na odboru boje s organizovaným zločinem a Ronald Vlček je soudním tlumočníkem. Studenty kapela očividně zaujala a texty pocházející z vlastní dílny hudební skupiny jako by byly ušity právě pro tyto posluchače.
Hráz mezi hledištěm a jevištěm je, zdá se, prolomena. Prap. Bernášek představuje ty, kdo dnes budou na téma "domácí násilí" k posluchačům hovořit: prezidentku Bílého kruhu bezpečí Mgr. Petru Vitoušovou, pplk. dr. Alenu Kolářovou, která pracuje jako policejní rada SKPV Správy hl. m. Praha, mjr. Bc. Romana Wopata z SKPV Praha 4 a Zdenu Prokopovou a Bronislavu Vargovou, zástupkyně centra ROSA pomáhajícího osamělým a týraným ženám.
Jako první hovoří ke studentům pplk. dr. Alena Kolářová, která se setkává s domácím násilím ve vyhrocené podobě při vyšetřování závažných trestných činů ublížení na zdraví či dokonce vražd. "K mnoha tragédiím by nemuselo dojít, kdyby se oběť, nebo případně i pachatel, obrátili včas o pomoc na policii či některá centra pomáhající řešit konflikty mezi lidmi," říká. Policie se často setkává se ženami, které se na ni obrátí s tím, že jsou doma týrány. Souhlas se stíháním blízkého člověka však dá jen málokterá z nich. Nezbývá nic jiného než trestní stíhání zastavit, přesto že je zřejmé, že dotyčné ženě hrozí ze strany agresora nadále nebezpečí. O některých případech nelidského zacházení s blízkým člověkem se policie dovídá z jiných zdrojů. Jako příklad uvádí zkušená vyšetřovatelka otřesný případ dětí, které byly doma týrány, aniž to kdo z okolí tušil. Pravda vyšla najevo až ve chvíli, kdy se malá holčička po čtyřech letech útrap pokusila o sebevraždu. Životní příběh plný násilí začal možná ještě dříve, než se vůbec narodila. Její matka přišla do jiného stavu v šestnácti letech a spolu s dotyčnou dívkou přišel na svět i její bratr. Svobodné matce pomáhala s péčí o dvojčata babička - to bylo pro obě děti období lásky a pohody. Dotyčná žena se však po čase provdala a děti putovaly od babičky do nového domova. Ke dvojčatům přibyl další sourozenec... Matka i nový otec se viděli v miminku a starší děti začaly být v rodině na obtíž. Pro dvojčata nastalo období pověstného pekla: bez dovolení rodičů nesměly doslova nic, ani hrát si se vými hračkami, po čase přišly na řadu i fyzické tresty za sebemenší prohřešek. Anebo - je snad prohřeškem to, že má dítě ráno hlad? Nebylo komu se svěřit, komu si postěžovat, babička a kamarádi byli přísně zakázáni, rodina žila v izolaci od okolního světa. Navenek se jevilo všechno normální, děti měly strach kdekoli o svých útrapách jen špitnout, takže nikdo z okolí nevěděl, co se v rodině skutečně děje. Matka si při týrání počínala opatrně: psychické útrapy jsou neviditelné a na to, aby se po bití či topení dítěte ve vaně objevila stopa, dávala žena, která si říkala matka, dobrý pozor. Jednoho dne už dívenka nevydržela letité útrapy a pokusila se odejít z tohoto světa - tím vstoupili do "idylické" rodiny lékaři a vzápětí policie. Děti byly svěřeny do babiččiny péče a oba rodiče jsou stíháni pro týrání svěřené osoby.
V sále je naprosté ticho. Kluk vedle mě zaúpí: "Už dost, já chci pryč". Možná se mýlím, ale teatrální gesto puberťáka nemuselo být náhodné, možná se s něčím, byť ne tak krutým, už ve svém okolí setkal.
Mikrofon putuje ke zvednuté ruce. Na otázku "Proč k takovýmto věcem dochází?" se těžko hledá odpověď. Důvodů je mnoho, zní z úst odborníků. U člověka, který se dopouští na svých blízkých násilí, se zřejmě projevuje porucha osobnosti, komplexy méněcennosti, dotyčný nezná správné normy chování v rodině - někdy i proto, že byl jako dítě sám týrán... Domácí násilí je násilí ve skryté formě a okolí se o něm většinou nedoví. Ve společnosti je stále zakořeněný mýtus, že co se děje v rodině, nevynáší se ven. Často se stává, že oběť vidí paradoxně chybu sama v sobě a domnívá se, že si trest zaslouží, protože ke zlobě zavdává příčinu svým chováním. Agresor se nad svým počínáním nepozastavuje, klidně může své praktiky provozovat dál a navenek hrát roli "slušného člověka", protože je chráněn mlčením.
Na policejní linku 158 jsou v Praze denně hlášeny desítky případů násilí "za zavřenými dveřmi". Když dorazí hlídka na místo, je jí většinou vysvětleno, že se nic hrozného nestalo, případně je požádána, aby agresora pouze uklidnila. Souhlas ke stíhání blízké osoby, jak ukládá zákon, je v praxi stále ještě výjimkou. Policistům tak nezbyde nic jiného, než odejít...
Bílý kruh bezpečí je státní nezisková organizace pomáhající obětem trestné činnosti. Jeho prezidentka Mgr. Petra Vitoušová a její kolegové se v poradně velice často setkávají s lidmi, kteří jsou doma týráni blízkým člověkem, od kterého by očekávali, že jim bude oporou. To je ostatně pro "domácí násilí" charakteristický rys.
"Na hrubé chování svého partnera byste měli dávat pozor už při prvních schůzkách," upozorňuje Mgr. Vitoušová studenty v hledišti. "Od samého počátku byste partnerovi neměli tolerovat vulgární nadávky, nadměrná omezení jako například jak se máte oblékat a podobně. Násilí mezi blízkými vzniká nenápadně, od hrubých vět může přejít až do velice nebezpečné formy."
Odborníci často hovoří o "násilí na pokračování", které má tři stadia: nejprve jde o lidskou důstojnost, později o zdraví a v závěrečné fázi může situace eskalovat tak, že jde dokonce o život.
Další ruce ve fóru se hlásí o mikrofon. "To bude perlorodka," otočí se dlouhý blonďák na svého kamaráda, když vidí, že se k otázce odhodlal spolužák sedící uprostřed řady. Na besedě, zvláště na této, je velice cenné, když se někdo odváží vystoupit bez ohledu na komentáře svých adolescentních vrstevníků.
"Myslím, že jsem někdy trochu labilní, jak poznám, že třeba budu chtít někoho zbít?" Tak tahle otázka chtěla pořádný díl odvahy.
Odpověď zní: "Nejlépe je co nejdříve navštívit nějakou psychologickou poradnu a případně podstoupit doporučenou terapii tak, abyste se naučil svou agresivitu zvládat. Zlost je normální projev, záleží však na tom, jak se s ní kdo dokáže vypořádat."
Odpovídat na otázky, proč naše zákony nechrání oběti - zejména děti - před náslím, kterému mohou být mezi svými nejbližšími vystaveny, není lehké ani pro odborníky. Hlavní problém spočívá v tom, že násilník se po případném výslechu na policii vrací domů. Je zřejmé, že to je jeden z důvodů, proč se mnoho lidí bojí dát souhlas s trestním stíháním člena své rodiny. V některých zemích jsou na tom o poznání lépe. Mgr. Petra Vitoušová uvedla příklad, jak řeší tyto problémy v Rakousku. Dojde-li k případům násilí v rodině, musí agresor okamžitě opustit byt a v pohodlí domova zůstává oběť. Té je také následně poskytnuta pomoc - právní, psychologická a podobně.
Beseda končí. Na pódium nastupuje znovu kapela, napětí v sále se uvolňuje. Vycházíme před policejní budovu. Některé "školní lásky" se vedou za ruce. Možná bude z leckteré časem rodina. Možná, že se jich téma dnešní besedy nebude nikdy týkat. Setkají se s ním ale třeba v sousedství, u přátel... Snad si na některá slova, která dnes slyšeli, vzpomenou. A možná, jak doufá pprap. Iva Knolová, se jednou někteří z těchto studentů stanou poslanci, podaří se jim prosadit jiné zákony a po dnešním setkání se zastanou i policie.
Radvana NOVÁKOVÁ