POLICISTA 11/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra školství |
Policejní školy jsou v očích veřejnosti pořád obestřeny oparem tajemství: tvoří je přece uzavřený areál se střeženou vrátnicí, přes kterou vás jen tak nepustí - a hlavně tu sídlí společenství lidí, kteří nosí uniformy. A stará tuzemská tradice civilům praví: od uniformy raději dál!
"Brno je velkoměsto a my jsme tu doma," říká ředitel brněnské Střední policejní školy Ministerstva vnitra plukovník JUDr. Mgr. Jiří Musil. "Třebaže naši studenti prožijí v Brně vlastně jen devět měsíců studia - pokud pochopitelně nejde o zdejší rodáky a obyvatele - snažíme se vnímat a reflektovat, že jsme součástí města. Neuzavíráme se tedy do žádné klauzury a chceme dávat Brňákům najevo, že do tohoto města patříme - a taky že za našimi branami se neodehrává pranic tajemného."
A tak ve zdejší škole - vedle řady dalších aktivit, jimiž dávají sounáležitost se svým sídelním městem najevo - vymysleli i projekt, jenž nese název PROKOP - a jenž navzdory svému takřka kódovému jménu představuje sympatickou akci pro základní školy, lépe řečeno, jejich dorůstající žáky.
"V rámci akce Prokop se vždycky na jedno školní půldne sejdou dvě školní třídy: jednu tvoří naši studenti a druhou vysílá některá základní škola z Brna. Obvykle jde o osmičku nebo devítku, tedy o žáky čtrnáctileté až patnáctileté," vysvětluje Zuzana Armutidisová, učitelka modelových situací, jež Prokopa považuje tak trochu za svoje dítě.
V tom ošemetném věku se děti, které už přestaly být dětmi, ale ještě se nestaly dospělými, potřebují asi nejvíc setkat s otázkami prevence kriminality a upozornit na nebezpečí všemožných nepravostí - jenže jsou současně nejmíň přístupné domluvám, moudrostem starších a zdviženým ukazováčkům. A tak se v brněnské policejní škole rozhodli zkusit, co s takovými puberťáky udělá návštěva u budoucích policistů...
Nástup krátce po osmé: dvě školní třídy stojí na nádvroří proti sobě a měří se pohledy. Mladí policisté v čerňácích, u děcek převažují džíny nebo cvičební úbor: tepláky...
"Začínáme v tělocvičně," vysvětluje ředitel, "a pěkně zostra. Chceme totiž i těm největším pochybovačům předvést, že naši mládenci a dívky si při výcviku nezadají s akčními filmovými hrdiny."
Hosté, tedy kluci a holky ze základky, mají možnost si vyzkoušet všechno, co jim ti starší předvádějí. Mnozí se snaží držet tempo, ale záhy odpadnou: což je přirozené, a taky o to jde.
"Chceme. aby pochopili, že policista může být jejich parťák, kamarád - ale že prostě hájí zákon, a pokud by se rozhodli jít proti němu, nemají zkrátka šanci," říká ředitel.
"Rozcvička" v tělocvičně končí, hosté i domácí se přesouvají do učebny pro modelové situce: místnost představuje typicky zařízený byt, do nějž se "jako" někdo vloupal.
Začíná vyšetřování, zajišťování stop, dokumentace. Prostě taková malá detektivka: jenže hezky zblízka... Velkým skleněným oknem učebny sledují děti s vykulenýma očima, jak si policisté počínají. A přitom se nenásilně dozvědí třeba i spoustu věcí o tom, jak se správně byt zabezpečuje, poučí se o všemožných zámcích a zařízeních, jimiž lze zajistit před nepovolanými návštěvami vchod či okna.
"Myslíme si, že pak přijdou domů a budou vyprávět - a třeba někteří z rodičů pochopí, že by si měli líp zabezpečit dům, kde bydlí," říká ředitel.
Za další ukázkou musíme zase ven: chystá se dopravní situace, v našich ulicích bohužel nadmíru běžná a dětem blízká. Nepozorný řidič srazí neopatrnou cyklistku - a ujíždí pryč...
Jeden z mladých policistů věc přichází vyšetřit a hledá svědky: v reálu to bývá podstatně horší, ale tady se jich hlásí snad patnáct. Každý něco viděl - a každý snad viděl celou věc trochu jinak...
"Tohle je náramná zkušenost i pro naše vlastní studenty," říká Zuzana Armutidisová. "Na vlastní kůži zjišťují, co jim sice říkáme, ale čemu ne vždy věří: že práce se svědky je velmi obtížná, že jejich vytěžení vůbec není legrace, že třeba popis pachatele se může diametrálně lišit - ačkoli prokazatelně svědkové viděli téhož člověka."
Akce Prokop zkrátka není pro policejní školu ztrátou času ani jen dobročinným skutkem, ale právě tak dalším kýženým kontaktem s realitou, pro niž své frekventanty vychovává.
Další součástí dopoledne je beseda s právníkem: a stává se, že je to vlastně poprvé, kdy se patnáctiletí dozvědí třeba něco o tom, co představuje občanský průkaz, který - novotou vonící - dostali nebo vbrzku obdrží. Že není jen oficiálním stvrzením nadcházející dospělosti, ale taky moc významným životním předělem. Že jim dává nejen nové možnosti, ale taky zodpovědnost.
"Nechceme ale děti otrávit dlouhými řečmi, takže deset patnáct minut trvá přednáška a po ní začíná debata. Přičemž jakékoli dotazy jsou možné a leckdy se nestačíme divit, nač se děcka ptají," říká ředitel. "Trochu suplujeme školu nebo rodiče - ale třeba to od nás holky a kluci spíš vezmou!"
Někdo z mladých posluchačů se rozpovídá před ostatními, jiní si ale s otázkou počkají do ústraní, a zajdou s ní "za tím svým", za patronem v uniformě, kterého si vybrali. Stalo se už i to, že si někdo postěžoval na šikanu, jiný se svěřil, že je zneužíván. Pak ovšem končí každá legrace.
"V takové chvíli voláme z města policii, která se věci neprodleně ujímá," zvážní ředitel.
Vysvětlí také, že výběr škol, jejichž žáci do areálu Střední policejní na Prokopa přicházejí, není náhodný: vhodné subjekty vybírá sociální a školský odbor brněnského Magistrátu a zpravidla se tak dostane spíš na třídy, kde to s výchovou poněkud skřípe. Zájem je ovšem ohromný, dobrá pověst akce se už mezi kantory i dětmi rozkřikla, a tak se teď už na Prokopa stojí pomyslná fronta.
"Míváme tu třídy s velkým zastoupením romských dětí, ale právě tak přicházejí třeba žáci víceletých gymnázií," nahlíží Zuzana Armutidisová do svých záznamů. "A zjišťujeme zajímavou věc: že takzvaně problematické děti jsou nejspontánnější a přitom nejvděčnější - a nejčastěji potřebují pomoc."
Na konci dopoledne s Prokopem se hodnotí: mladí policsté známkují popis neznámé osoby, jak ho vypracovali jejich dočasní svěřenci, a děti naopak dávají "známky" jednotlivým předmětům: tradičně prý vyhrává lekce bojového umění v tělocvičně. Dotazníky jsou pochopitelně anonymní: a tak i odpověď na otázku, co by si tázaný chtěl příště vyzkoušet (Vyloupení bitu) se obejde bez následků v žákajdě...
Zkrátka, jestli si děti při odchodu z areálu odnášejí přesvědčení, že pokud se budou chovat správně, pak bude policista i nadále jejich přítel - ale pokud nikoli, pak jde o dobře vycvičeného specialitu, na kterého nemají - pak měla akce Prokop smysl.
Učební program středních policejních škol je dnes tak nabitý, že nezbývá než smeknout, když si někdo - jako Brněnští - vymýšlejí na sebe něco navíc: kupříkladu zmíněného Prokopa... Přičemž nutno přičíst i fakt, že nárazově město Brno se studenty počítá i do výkonu služby: třeba v rámci motocyklové Velké ceny jich sto třicet sloužilo v Brně samém a stejný počet v okrese Brno-venkov. Podobně náročné nasazení se předpokládá třeba při výstavě Autotec či při Barum Rallye: a tak musí ředitel někdy dost důtklivě dát najevo, že nejdůležitějším úkolem studentů je studium, potom dlouho nic - a pak snad nějaká výpomoc v ulicích, jež má sice chuť praxe, ale jen do jisté míry.
"Řekl bych, že na dnešních našich studentech je znát, že se od náboru přikročilo u policie k výběru," říká ředitel Musil uvážlivě. "Z dnešních mladých policistů cítím víc zájmu o práci, o budoucí kariéru, mají jasnější motivaci. Což se projevuje i ve studijních výsledcích a kázni. Ne, že by se občas někdo nezapomněl v hospodě, že bychom neřešili pozdní příchody nebo absence. Ale drogy jsme zatím u nás ve škole nepoznali, majetkové delikty taky ne. Sem tam zaviněná autonehoda, ztráta služebního průkazu. Takže když zhruba jednou za kvartál musí někdo ze studia odejít, bývá to spíš ze studijních důvodů. Prostě se občas zjistí, že se někdo přecenil - ale to je přece lidské, ne?"
Jan J. VANĚK