POLICISTA  11/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

u policistů ve Vimperku


Vimperk už dávno není ospalé šumavské městečkoRYS

Tři dny po sobě ohlašovala krátkovlnná vysílačka stejnou polohu a ochránci přírody se vypravili do lesa. Kousek od napajedla mrtvého rysa našli. Měl střelnou ránu v břiše, a protože se jednalo o zvíře přísně chráněné, záležitostí se začala zabývat policie. Je známo, že myslivci považují ostrovida za nebezpečného zabijáka srnčí zvěře a jeho návratu do přírody příliš nepřejí, nicméně zákon je zákon, a bylo nutné najít viníka. Následovala pitva a balistická expertiza. Podle názoru odborníků, stav střely neumožňoval individuální identifikaci zbraně a navíc, k tak značné deformaci rozhodně nemohlo dojít v těle zvířete. S největší pravděpodobností se proto jednalo o projektil odražený, který měl ve chvíli zásahu už jen velmi malou kinetickou energii. Řečeno srozumitelněji, čtyřletý rysí kocour přišel o život nešťastnou náhodou a neopatrnému střelci prakticky nemohl být dokázán úmysl zvíře zabít. Případ byl uzavřen a odložen ad acta...

Pro soutěživé čtenáře můžeme nabídnout otázku. Kdepak se to asi stalo? Na Šumavě, zní správná odpověď. Vimperk je ostatně město zvané branou Šumavy a jedno z mála míst v republice, kde je možno prohlásit, že za humny je opravdický prales.

ČASY ZMĚN

"Víte," poznamenal vedoucí obvodního policejního oddělení major Vladimír Černý, "já jsem se tady narodil a prožil většinu života, ovšem téměř žádné staré zkušenosti nestačí na ohromné změny, ke kterým došlo za posledních třináct let.

V dopravě, v kriminalitě, ve struktuře obyvatelstva. Po silnici k hraničnímu přechodu v Strážném dřív projelo za den tak deset nanejvýš dvacet osobních aut a sem tam nějaký ten náklaďák, dnes je to v průměru šest set těžkých kamionů za čtyřiadvacet hodin. Jistě, i za starých časů se kradlo nebo loupilo, ovšem pachatelé byli většinou místní, a někdy už tak známé firmy, že se stačilo podívat na způsob vylomení zámku a člověk už věděl, koho má sebrat. Nové časy přinesly trestnou činnost, se kterou jsme se nikdy před tím nesetkávali. Podvody, nájemné vraždy, tunelování podniků, drogy nebo sexyturismus, jak se eufemicky říká obrovské vlně prostituce a zločinů s ní spojených. Ačkoliv stálých obyvatel moc nepřibylo, změnila se struktura obyvatelstva, řada lidí odešla za prací jinam, mnoho jiných se zase přistěhovalo. Zkrátka, Vimperk už dávno není ospalé šumavské městečko, kde se na podzim zabuchují okenice a lidé v přetopených hospodách trpělivě čekají na jaro. Naopak. V zimě například začínají cesty klouzat, a protože málokterý řidič nasadí na kamionovou soupravu řetězy včas, na oddělení neustále řinčí vzteklé telefony a spolu s kolegy ze správy silnic máme co dělat, aby se silnice uvolnila a fronta čekajících aut nenarostla až někam do Volyně nebo do Strakonic."

HAVÁRIE

Doma na Slovensku dlouho nemohl zavadit o práci, proto se rozhodl, že to zkusí někde jinde. Do Rakouska nebo Německa si netroufal, nechtěl pracovat v zemi, kde se nedomluví, takže zamířil do Čech. Našel si místo u šumavských lesáků a vzhledem k tomu, že uměl máknout, vydělával poměrně dost peněz.

"Přijel jsem za štěstím," říkával.

Přijel si pro smrt.

Jednou se pěšky vracel domů na ubytovnu, ale tam už nedorazil. Za kalného rána našli jeho tělo na okraji silnice, zranění napovídala nárazu nějakého auta. Policisté místo pečlivě prohlédli, změřili a ofotografovali brzdné stopy, s lékárnickou pečlivosti sesbírali všechny úlomky skla, umělých hmot i střípky laku. Auto, které způsobilo nehodu, mířilo k hraničnímu přechodu, proto byli podrobně informováni i kolegové v Německu. Na naší straně se žádný podobný poškozený vůz objevit nepodařilo, němečtí sousedé měli větší štěstí. Z rozboru autolaku a skleněných střepů laboratoř určila značku i rok výroby auta, naštěstí se nejednalo o příliš běžný typ, ale o poměrně luxusní limuzinu. Postupně byli prověřováni všichni příslušní majitelé od hranic až do Pasova. Jeden z nich se přiznal snad ve stejné chvíli, kdy zjistil, že mu na dveře domu klepou uniformy. Shodou okolností to byl duchovní a své řidičské selhání i zmatený útěk z místa neštěstí si velmi vyčítal.

MĚSTSKÁ STRÁŽ

Vedoucí oddělení major Bc. Vladimír Černý"Bez perfektně fungující mezinárodní spolupráce se možná dá obejít někde ve vnitrozemí, ale v pohraničí to prostě nejde," poznamenal podplukovník Josef Frček, který léta ve Vimperku sloužil a dnes pracuje na okresním policejním ředitelství v Prachaticích.

"Jednou pomůžeme my Němcům, jindy oni nám, nevzpomínám si, že by to někdy vážněji zaskřípalo nebo narazilo na nějakou vzájemnou neochotu. Podobně bezkonfliktní jsou vztahy se službou cizinecké a pohraniční policie a především s městskou policií ve Vimperku. Když před lety přišel tehdejší starosta s tím, že chce ve městě policii zřídit, přestavoval si, že půjde přibližně o čtyři nebo pět lidí. Vysvětlili jsme mu, že v režimu střídání služeb je to málo. Aby podobný útvar skutečně fungoval, musí mít nejméně osm strážníků. Souhlasil, šéfem vimperské městské policie se stal Zdeněk Desat a do samotného začátku jsme se dohodli na jedné zásadě. Vzájemná rivalita je blbost. Snad se snese na nohejbalovém turnaji nebo při utkání v kuželkách, ale ke každodenní práci hrubě nepatří. V otázkách bezpečnosti a pořádku jsme na společné lodi a taháme za stejný provaz, i ten sebemenší úspěch kterékoliv složky je úspěch společný. Zní to snad trochu frázovitě, ale ve Vimperku to už léta funguje, ilustrujících případů jsou desítky. Jen tak namátkou, z posledních týdnů. Uprostřed noci městský strážník zahlédl v ulici Svornosti dva prchající stíny, a když přišel blíž, tak zjistil, že dveře bazaru jsou poškozené. Spojil se s námi, na místo dorazil psovod. Pes dovedl policisty až k domu, kde se ukrývali dva malí kluci, co ukradli vytouženou počítačovou hru. Jindy pomohli vimperští strážníci dopadnout partu zlodějíčků vykrádajících kabiny zaparkovaných kamionů, nedávno zase zajistili vyloupenou prodejnu tak perfektně, že si zloděj netroufl ven a našli jsme ho ukrytého pod těžkým regálem s potravinami. Podobně by se dalo vyprávět dlouho, městská policie nám zkrátka ohromně pomáhá a skoro si neumíme a ani nechceme představit práci bez ní."

PRODANÝ LES

"Jsme naprosto seriózní," pravili obchodníci.

U zkušenějších lidí by podobné prohlášení probudilo značné pochybnosti, ale babka Houdková byla laskavá a důvěřivá. Pozvala chlapíky do chalupy a nabídla jim kafe. Všechno měli předem dobře připravené. Kopie podrobných pozemkových map, výpis z katastru nemovitostí, vzorně vytištěnou podobu kupní smlouvy.

"Za ten kousek lesa vám můžeme nabídnout tři sta tisíc korun na ruku."

Znělo to závratně. Stará paní si vzpomněla na vnuka, kterého dusí splátky na hypoteční půjčku a na radost, jakou by mu finanční dárek udělal.

"Tolik peněz?" podivila se.

"Zítra je můžete mít."

Druhý den společně navštívili notáře, vše byl náležitě ověřeno a zaregistrováno, podepsaná kupní smlouva byla podána na katastr nemovitostí s žádostí o majetkový přepis uvedeného pozemku. Málokdo si všiml, že v čísle parcely byla záměrná, leč náhodně vypadající chyba.

Vnouček se radoval, stará paní byla pyšná, jak všechno dobře zařídila, do cípu lesa pod strání přijeli dřevorubci. Všechno vykáceli, odvezli na pilu a prodali.

Po několika týdnech byl úředník na katastru nemovitostí anonymním telefonátem upozorněn na chybu v příslušném podání, žádal opravu, ale nový majitel lesa už o převod majetku nestál.

"No co, babi," mínil vnuk, "tak ti aspoň zůstal pozemek."

Zůstal. A k tomu však patřila i povinnost vykácenou holinu zalesnit, což při běžných cenách vysazování a následné ochrany nových stromků podstatně přesáhlo částku, kterou paní Houdková za prodej lesa dostala.

MNIŠSKÉ JMÉNO

Zbytky opevnění u vimperského zámku připomínají hrad, který od nepaměti střežil bezpečnost na Zlaté stezceNeprostupné lesy kolem Boubína patřily již od desátého století kapitule pražské katedrály svatého Víta. V časech úsvitu českého státu bylo nutno osidlovat liduprázdné pohraničí, proto proboštové na popud panovníka povolali do země mnichy řádu sv. Benedikta z Windbergu nad Řeznem. Mniši mýtili prales, zakládali kláštery i obce, a podobně jako pozdější přistěhovalci v Americe, rádi dávali novým místům jména připomínající starý domov. Jedna osada byla proto pojmenována Windberg a stejné jméno převzal i hrad postavený někdy kolem roku 1195. Během času se název postupně měnil, nejdřív na Windterberg, později Vimberk až po dnešní Vimperk.

Význam osady rostl s obchodní důležitostí Zlaté stezky, po které se do vnitrozemí dopravovala především sůl, hrad střídal majitele. Kolem roku 1450 získal rytíř Mikuláš Kaplíř ze Sulevic od krále Ladislava oprávnění k vybírání pocestného cla a o něco později Jiří z Poděbrad daroval Mikuláši a Petru Kaplířovi Vimperk jako državu. Petr Kaplíř vedl dlouholetý boj s katolickým biskupem pasovským, úspěchy a prohry na obou stranách se střídaly, v září roku 1468 byla osada bavorským vojskem dobyta a vypálena. Kaplíř však sídlo obnovil a na jeho žádost byl roku 1479 králem Vladislavem II Vimperk povýšen na město.

Mnoho vody uteklo od té doby v říčce Volyňce, kosti někdejších mnichů se dávno rozpadly v prach. Něco však zůstává. Například cesta do Pasova na mnoha místech kopíruje trasu dávné Zlaté stezky, jen se tam dnes místo unavených soumarů řadí do front kamiony mezinárodní přepravy.

OKRAJ SILNICE

"Kaštanové aleji lemující příjezd do města se dneska říká pietní síň," povzdychl major Černý. "Každý rok přibývají křížky na krajnici, jen letos už tam došlo ke třem velice těžkým haváriím. Snažíme se dalším neštěstím předcházet, ale bohužel to není příliš úspěšné. Lidé jezdí jako blázní. Upřímně řečeno, některé věci nechápu. Dávno se například ví, že omezení pravomoci policistů, kteří dnes nemohou ani těžce opilému notorikovi zabavit řidičský průkaz, bylo krajně nerozumné. Nic se však neději. Respektive, stále se o připravovaných legislativních změnách jen hovoří a na silnicích zatím umírají lidé.

Měli jsme tu takového mládence, ten nejen popíjel, ale bral i drogy. V podroušeném stavu havaroval a v převráceném autě přišla o život jeho mladičká spolujezdkyně. Řidičák mu samozřejmě zůstal, a ačkoliv měl soud na krku, vesele jezdil dál. O pár týdnů později zabil další děvče a pro změnu i sebe.

Jiná záležitost, která připomíná boj s větrnými mlýny, je prostituce. Jistě, byla tu od nepaměti, nás však trápí kriminalita, která je s tímhle prastarým řemeslem spojená. Kuplířství, distribuce drog a v poslední době i poměrně časté loupeže. Většina z nich má stejný, celkem primitivní scénář. Prodejná dáma si vyhlédne chtivého sexuálního turistu, zavede jej domů, a když jsou v nejlepším, vtrhne dovnitř pasák, který se vydává za oklamaného manžela. Pro jistotu má s sebou pár svalnatých kamarádů a vyděšený zákazník je obrán o všechno, co má. Vyšetřit takový případ není velký problém, potíž spočívá v tom, že nejméně devadesát procent poškozených incident vůbec nenahlásí a prakticky nikdo už nechce později svědčit u soudu.

Podobně obtížně se dokazuje kuplířství. Pokud není případ řešen vazebně, skoro vždycky slečny nakonec svá obvinění odvolají a organizátor prostituce je osvobozen pro nedostatek důkazů. Nevím, jaká zákonná úprava platí současné době v Rumunsku, ale rozhodně mají postupy nepoměrně tvrdší. Nedávno tam jeden majitel zdejšího nevěstince jel obnovit personál, Rumuni ho promptně sebrali, odsoudili na pět let a je od něj pokoj."

VYSNĚNÝ DŮM

Pan Šíma se pustil do stavby rodinného domku, ačkoliv mu to kamarádi rozmlouvali.

"Strávíš na tom nejlepší roky života."

"Ať," oponoval Šíma. Věřil, že stavba rychle poroste a brzy bude bydlet ve svém. Jako truhlář si sám udělá okna, dveře i podlahy, tesaři z podniku mu slíbili krov, to by byl přece hřích takovou příležitost nevyužít. Do zimy byla novostavba pod střechou, následující jaro přibylo ústřední topení, rozvody plynu, vody a elektřiny. Když se měly dělat vnitřní omítky, čekalo partu zedníků překvapení. Vylomené dveře a uvnitř spoušť. Chybělo prakticky všechno. Plynový kotel, litinové radiátory, dokonce i vodovodní baterie byly odmontovány, bez ohledu na to, že z neuzavřených trubek stříkala voda.

Dámy, které rozhodně nečekají na autobusPolicisté z obvodního oddělení zajistili místo činu, jehož vyšetřování přesáhlo hranice okresu i kraje. Podobných případů se už odehrálo v jižních Čechách a na jižní Moravě několik, tým kriminalistů porovnával nalezené stopy. Probíraly se inzeráty nabízející topenářský a instalační materiál, byly sledovány bazary i obchody se stavebninami a vyhodnocovány namátkové kontroly nákladních aut pohybujících se na jihu republiky. Okruh podezřelých se rychle zužoval a nakonec byla zadržena celá zlodějská parta chlapů od Vodňan. Domovní prohlídky objevily zboží za mnoho milionů korun, a i když pan Šíma nedostal zpátky všechno a soudem nařízená náhrada způsobené škody je v nedohlednu, přesto svůj vytoužený domek dodělal. Na podzim druhého roku stavby se stěhoval do svého, zatímco muži, kteří jej okradli, se museli spokojit s podstatně méně luxusním ubytováním ve státní věznici.

ZÁJEM MÉDIÍ

Hodnotit policejní práci je nesnadné a jedním z dílčích měřítek je objasněnost trestných činů. Ve Vimperku dosahují třiapadesáti procent, což je velmi úctyhodné číslo. Stačí jen zalistovat v záznamech vyřešených případů.

Muž oloupený hospodskými kumpány, s nimiž si tak hezky popovídal o společně prožité vojně. Odporná nájemná vražda nepohodlného společníka, za kterou pan podnikatel zaplatil zabijákům pouhých dvacet tisíc korun. Zadržení chlapíka, jenž ve velkém kradl motorovou naftu, rozbitá parta dealerů marihuany, nález těla zavražděného klenotníka z Tábora, dopadení zloděje zemědělských traktorů. A k tomu řada sériových případů vykrádání rekreačních chat, krádeže luxusních automobilů, v nichž figuroval zaměstnanec firmy BMW, odhalené podvody cizinců snažících se předstíranými krádežemi ošidit vlastní pojišťovny. A tak dál a dál. Bylo by to na dlouhé vyprávění, pokud by o ně někdo stál.

Vimperské obvodní oddělení patří k bezproblémovým, a proto se o práci zdejších policistů v novinách příliš nepíše. Žurnalisté mají jiné priority. Ovšem, kdyby se některý policista opil, popral nebo způsobil pořádnou výtržnost... Kdyby bral úplatky či havaroval se služebním automobilem, to by byl jiný mediální bonbónek a bezpochyby informace číslo jedna v celostátním zpravodajství. V rámci testovacího pokusu by se možná něco takového dalo i zorganizovat. Jenže vimperští policisté na podobné hlouposti nemají ani čas, ani náladu.

Antonín Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |