POLICISTA 11/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
městem obcházel strach |
Večer ve vinárně Svět se prý náramně vydařil, na tom se shodovali všichni účastníci. Tedy, všichni čtyři, kteří do policejního protokolu posléze vypovídali: pátá přítomná z veselého posezení byla předmětem protokolu. Zmizela totiž beze stopy...
Monice Beránkové, rodem z Hradce Králové, bylo zrovinka osmadvacet roků a pracovala jako servírka v jedné vojenské rekreační chatě v Krkonoších. Místo si chválila, slušná parta, slušné prachy - a nepředřu se, říkala, když se holky ptaly. Obě, jež se účastnily večírku, byly totiž z branže, Moničina mladší sestra Lucka i její věrná kamarádka Renata Benková. Pánskou část vinárenského sedánku představovali Jaroslav Hujer, třicetiletý stavbyvedoucí, a stejně starý Kamil Souček, projektant.
Kolem půl třetí ranní odešla pětice z útulné vinárny v Hradci Králové a v příjemném hovoru prošla centrem města: oba páry se couraly, Monika, jež zůstala lichá, na ně hartusila, aby přidaly do kroku. Že je jí zima a chce se jí spát a vůbec - najednou měla po náladě a chtěla domů.
Když se jí smáli, naštvala se: na další křižovatce jim ukázala záda a odcházela sice stejným směrem, jakým měli namířeno ostatní, ale pěkně zostra. Když na ni volali, aby neblbla, křikla jen, že půjde napřed, přešla na druhou stranu ulice a zmizela jim ve tmě.
Dlužno říci, že v následujících hodinách nikomu z nich nechyběla. Až někdy k polednímu dalšího dne se po ní začala shánět sestra, ale nenašla ji ani na svobodárně v Hradci, ani u nikoho z přátel a známých, jež obtelefonovala. Nakonec usoudila, že Monča využila dlouhého volna a jela k rodičům, do Litomyšle. Jenže když tam den nato, v sobotu, přijela, po sestře ani vidu, ani slechu.
"Zkusila jsem ještě brnknout do Špindlu, na tu boudu, kde Monika dělá, ale tam se nevrátila, už se po ní začali shánět, protože v neděli měla mít ranní," vypověděla posléze Lucie Beránková na oddělení, kam přišla sestřino zmizení ohlásit.
Pátrání se rozběhlo. Ulice, jíž se Monika Beránková vydala už samostatně, prochází asi půl kilometru opuštěným, nezastavěným úsekem, vede na zhruba třímetrovém náspu: po pravé straně je rozlehlý park se vzrostlými stromy a křovisky, z druhé strany pole. V prosinci teď ovšem zorané a zaseté a pokryté sněhem. Rozhodně nevábící k procházkám dívku v lodičkách...
Pátrání pochopitelně začalo prověřením samotné zmizelé Moniky: jejích zvyků, zálib, známostí... Nezjistilo se, že by trpěla nějakou duševní poruchou, že by měla problémy s alkoholem či prášky, že by se pohybovala v podezřelé společnosti. Z policejního hlediska byla čistá jako sklo, jakživa neplatila ani pokutu za špatné přecházení. A v minulosti se ani nestala obětí nějaké nehody, neřku-li trestného činu: neukradli jí ani peněženku, anebo to přinejmenším nikdy neohlásila.
Nikdo z jejích známých neměl ponětí, že by se chystala někam odjet, naopak, chtěla se přece vrátit včas do práce, které si považovala. Vyšel sice najevo drobný konflikt se šéfem hotelové jídelny, kde pracovala - ale ten byl podle něj i svědků tak malicherný, že nad ním všichni mávli rukou.
Významnější se jevil nedávno ukončený Moničin vztah s kuchařem beskydského hotelu Radhošť. Petr Holoubek v Hradci sloužil na vojenském cvičení a přitom se s Monikou seznámil. Jak vyšlo najevo, nakazil se kapavkou, což je pro člověka z restaurační branže ještě nepříjemnější než pro jiného - a domníval se, že "kapelníka čapnul" od své hradecké lásky.
"Řekl jsem jí, co si o ní myslím, a loď," pravil, když mu zavolali. "Ne, nikdy pak za mnou nepřijela, nevolala ani nepsala. Ona byla tehdy sama, já na cvičení - chápete, žádná velká láska, ale na chvíli jsme si udělali blaho."
Jiné milostné vztahy se v dohledné minulosti Moniky Beránkové vystopovat nepodařilo: vážnou známost neměla a o chvilkových dobrodružstvích se nikdo z aktérů asi nehodlal rozpovídat, třebaže nějaká být musela: Monika byla pohledná holka a se svou přízní nedělala štráchy, jak občas někdo neznačil.
Nadějněji se jevily výsledky vyhodnocení situace z okolí místa, kde Moniku Beránkovou přátelé naposled spatřili. Ukázalo se, že je to dosti divoký rajon: týden před Moničiným zmizením v jedné z přilehlých ulic došlo ke znásilnění, a téže noci, kdy se Monika ztratila, jen o půl kilometru dál a o hodinu dřív, se neznámý pochatel (možná týž) neúspěšně pokusil znásilnit jinou dívku. A týden poté se tu odehrál další pokus o sexuální násilí...
V souvislosti s takovou sérií závažných trestných činů působil další zápis ze svodky bezmála úsměvně: jen pět dní nato roztřískal neznámý pachatel prázdné láhve, složené v přepravkách před samoobsluhou na nedaleké hlavní třídě. S předchozími činy evidentně pojil tenhle skutek jen čas: zhruba půltřetí hodina ranní...
Ale co když šlo o stejného pachatele, jenž vyšel opět na lov - a když neuspěl, vybil si vztek na složených přepravkách?
Všechny tři ženy, jež ohavnou zkušeností znásilnění či pokusu o ně prošly, líp či hůř popsaly útočníka - takže bylo zřejmé, že šlo o jednoho a téhož muže. Urostlý mladík, oděný v silonové tmavé bundě a černých nebo tmavomodrých džínsech, s kulichem na hlavě, staženým do očí. Jeho dech páchl alkoholem, ale jak se dívky shodly, nejednalo se o pivo: spíš o něco ostřejšího...
Hlídky, projíždějící a procházejí východečeskou metropolí zejména ve večerních hodinách, popis dostaly, ale jejich všímavost zatím úspěch neslavila. Naopak se podařilo objasnit onu prkotinu s prázdnými láhvemi: coby pachatel byl zjištěn Ludvík Burda, ledva plnoletý urostlý chasník, lnoucí k alkoholu, ale jinak řádně pracující a "v kolektivu oblíbený". Někdo ho zahlédl, poznal a udal. A Burda se doznal. Na oddělení s ním vše sepsali, vyčíslili způsobenou škodu a věc skončila jako přestupek: jak jinak taky?
Týden poté se však konečně objasnilo i zmizení Moniky Beránkové. Pes, jdoucí s pánem na procházku, utekl do pole a vyhrabal z oranice ženskou ruku, k níž nepochybně náležel i zbytek těla ležící trochu hlouběji. Ale jeho exhumací se už zabývali odborníci.
Identifikace oběti proběhla bez potíží: tělo se v ledové zemi uchovalo skoro netknuté, stačilo je omýt. Pachatel oběť svlékl donaha, ponechal jí jen černé lodičky. Oděv a prádlo neodklízel, vítr je roznesl po poli a přikryl sněhem: když teď přišla obleva, bylo snadné vše najít.
Nejdůležitější stopy, jež se na místě činu podařilo zajistit, představovaly pásek od černé silonové bundy, jenž zjevně k oděvu mrtvé nepatřil, a kapesní nůž, jenž zřejmě také nosil spíše pachatel než oběť. V kabelce odhozené opodál se našly obyklé ženské drobnosti včetně dokladů, chyběla peněženka. Třebaže pachateli šlo při přepadení v první řadě o sex, penězi pak zřejmě také nepohrdl. A sebral i šperky a hodinky oběti, nic z toho, co popsali průvodci jejích posledních chvil, se nenašlo.
Přičinou smrti bylo rdoušení: silný tlak na krk způsobil zlomeniny hrtanových chrupavek (u mladé ženy jsou pružné, zlomí se až při vynaložení značného násilí, z čehož patolog usoudil na vrahovu značnou fyzikou sílu, nebo afekt, případně obojí), krvácení do měkkých tkání, překrvení a otok mozku, tečkovité krevní výrony pod spojivkami. Prostě klasické symptomy rdoušení. Nenašly se obloučkovité oděrky na kůži krku, jež zpravidla odpovídají zarytí pachatelových nehtů: vrah je měl zřejmě hodně nakrátko ostříhané...
Navíc tu byla zranění, jež zřejmě předcházela vraždě samé a měla oběť pacifikovat: dvaadvacet krevních výronů na hlavě a šest v obličeji, jež způsobily údery tupým předmětem. V obličeji i bodnořezné poranění, způsobené nejspíš nožem. Plošné oděrky na obou prsech, přičemž jejich tkáň byla prokrvácena až do hloubky dvou centimetrů. Mohly to způsobit pachatelovy ruce - ale musely být hodně surové a dívku to hodně bolelo. Vrah jí dal nejspíš nějaký roubík...
Ano, násilník šel za svým cílem cílevědomě, velmi neurvale, brutálně. Dívka asi neměla proti němu šanci. A ve chvíli, kdy zaútočil, se její život počítal jen na minuty. Muž si nechtěl jen užít sexuálně: chtěl i zabíjet...
Kriminálka pracovala na několika frontách: snažila se zjistit totožnost posádky náklaďáku, který kritické noci podle svědků parkoval zhruba tři sta metrů od místa, kde se odehrála vražda, ztotožnit vojáky základní služby, se kterými se Moničina společnost zhruba kolem půl třetí ráno potkala. Ve snaze najít majitele bundy, jejíž pásek se našel na místě vraždy, obcházeli kriminalisté noční podniky v okolí a poptávali se, jestli personál nebo štamgasti neznají člověka, který takovou bundu nosí. V čistírnách diskrétně zjišťovali, jestli někdo nedal takovou bundu vyčistit: jelikož oběť silně krvácela, musel si ji vrah asi umazat krví - a určitě také hlínou z oraniště... V obchodech s oděvy se hledaly bundy stejného typu a zjišťovalo se, jestli si prodavačky nevzpomenou, kdo si takovou nedávno koupil. A pochopitelně, že se prověřovalo alibi nakaženého beskydského kuchaře a proklepávaly se všechny známé firmy, sexuální násilníci z Hradce i širokého okolí.
Všechno ale marně. Kamion, jeho posádku, oba vojáčky, všechny se podařilo zjistit, ale s věcí neměli nic společného. Bundy se prodávaly dobře, jen ve městě si jich lidé koupili dva tucty. Všechny s páskem, ale pamatovat si kupce? Prodavačky kroutily hlavou: jindy snad, ale před Vánocemi? Kuchař vařil v Beskydech, až se z něj kouřilo, a většina známých firem úpěla za katrem, anebo měla neprůstřelné alibi. Bída... A městem obcházel strach.
Pak zapracovala matička náhoda. K rutinnímu výslechu ohledně rozbitých lahví se dostavil na převolání Ludvík Burda, osmnáctiletý nedoučený elektrikář, a policista, jenž s ním věc sepisoval, měl oči všude a neušlo mu, že výtržník má na sobě povědomou silonovou bundu - a že mu na ní chybí pásek. Z vedlejší panceláře zatelefonoval šéfovi týmu, jenž měl na krku vraždu Moniky Beránkové. Že z toho nemusí nic koukat, ale...
Druh látky na bundě se s nalezeným páskem stoprocentně shodoval. Burda prohlásil, že ho ztratil ve vinárně Hrozen někdy před Silvestrem. Dosvědčí mu to prý kamarádi a šatnářka. Když se ho mezi řečí zeptali, jestli nosí kapesní nůž, přisvědčil: s tím, že ho však nemá s sebou, nechal ho doma, anebo ho má u sebe jeho brácha. Na žádost vyšetřovatele pak nakreslil na papír kudlu, jež se dokonale shodovala s nalezenou na místě vraždy.
Burdův starší bratr Lukáš si spontánně zaťukal na čelo, když se ho muži v uniformě poptávali, jestli nemá bratrův nůž. Jakživ ho neměl! Ale vzpomněl si, že Luďovu bundu máma nesla mezi svátky narychlo do čistírny: expres, protože si ji někde příšerně zválel.
Matka vypověděla ohledně bundy totéž: s tím, že tehdy děsně zprasil i kalhoty. Soudila, že to přehnal s pitím a někde upadl - a že byly ty vánoce, ani mu moc nespílala, jen v duchu.
Tvrzení, že pásek od bundy ztratil ve vinárně, vyvrátili svědkové, na něž se sám odvolával: řekli, že o ničem takovém každopádně nemají ponětí.
A když došlo k rekognici, znásilněná žena i obě, u nichž se násilný akt pachatel jen pokusil, Ludvíka Burdu v řadě figurantů poznaly. Burda ovšem zarytě zatloukal, pak doznal znásilnění, poté položil jeden pokus a nakonec i druhý. Nejvíc si dal ovšem na čas s vraždou, ale pod tlakem důkazů nakonec kývl i na ni. A vylíčil příběh prosincové noci tak, jak se skutečně odehrál.
S kamarády vypil pár lahví vína. Šel městem, cítil, že je opilý, a dostal chuť na ženskou. Kolemjdoucí ho štvali, chovali se hlučně. Když došel osamělou dívku v odlehlém, opuštěném místě u parku, napadlo ho, že mu štěstí přeje.
Silonový pásek bundy jí zezadu hodil kolem krku a strhl ji k zemi. Skutáleli se pak z chodníku po stráni dolů, na zasněžené pole. Svlékl si bundu i se sakem, najednou mu bylo vedro. Dívka ležela opodál. Když si všimla, že se blíží, začala ale křičet. Chtěl ji umlčet, jen umlčet, ale ona se zvedla a chtěla mu utéci. Chytil ji zezadu, ona vyklouzla z kabátu a rozběhla se znovu. Tak ji dostihl a povalil. Pak ji začal svlékat, jenže se dál bránila a křičela. Trochu jí sevřel krk, ústa jí zakryl rukou, držel ji na zemi, ale ona se mu znovu vymanila a posadila se. Domlouval jí, ale s ní nebyla řeč. Pořád křičela. Tak ji mlátil pěstí do hlavy, do obličeje i jinde po těle.
"Ale ona byla jako z gumy, pořád se bránila," stěžoval si.
Trvalo to snad čtvrt hodiny: během té doby z ní prý postupně rval oblečení i prádlo. Nakonec ji pevně uchopil za krk. A stiskl. Tak na pět minut...
Konečně utichla, přestala se s ním rvát. A on dostal náhle strach, že je mrtvá. Chuť na sex ho dočista přešla. Dívku popadl za ruce a odtáhl ji dál do pole, zaházel drny a hlínou.
Našel svou bundu, pásek nehledal. Že mu chybí, zjistil až nazítří. Doma.
Svršky i boty měl špinavé od bláta. Od krve ne. Nechal vše uschnout, vykartáčoval. Máma pak odnesla věci do čistírny.
Vzorek zeminy, jenž se našel na podšívce jeho saka, odpovídal oranici z pole, kde vraždil. Doma pod skříní měl v krabici od bot Moničin prstýnek, náramek, řetízek... Chystal se vše prodat, ale čekal. Pod jeho nehty - už, pravda, trochu odrostly - se podařilo zajistit mikroskopické úlomky červeného vlákna z pleteniny svetru, jenž měla osudného večera na sobě Monika Beránková. Jen tvrzení, že svršky z oběti rval, neodpovídalo pravdě: jednoznačně se zjistilo, že svetr, podprsenka, džínsy i kalhotky byly rozřezány a rozpárány ze švech. Takže mohly být z těla lehce sundány... A na čepeli vrahova nože, nalezeného na místě činu, se našly částečky tkanin z oděvu a prádla oběti...
Pak si vzali Ludvíka Burdu do práce psychiatři a sexuologové. Shledali, že je sice psychopatickou osobností s asociálními a agresivními rysy a jeví sklon k užívání alkoholických nápojů, ale v době svého činu netrpěl duševní chorobou ani poruchou, jež by zmenšovala jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost vlastního jednání a schopnost je ovládat.
Jeho erotické vztahy k ženám nebyly přiměřeně rozvinuté, necítil k nim milostnou náklonnost, nýbrž spatřoval v nich výhradně předmět sloužící k pohlavnímu ukojení. Nepřehlédnutelné byly sadistické prvky v provedení vraždy: množství ran, zasazených oběti, surové vymknutí obou loketní kloubů, jež muselo vražděné ženě způsobit šerednou bolest. Krajský soud v roce 1975 vyřkl nad Ludvíkem Burdou nejvyšší trest: provaz. Nejvyšší soud ale přihlédl k mladíkově věku - v době činu mu bylo pouhých osmnáct let a šest měsíců - i neradostnému dětství, jež strávil po dětských domovech a snížil mu trest na pětadvacet let odnětí svobody.
Jan J. Vaněk