POLICISTA 11/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Chlap před kapotou zvedl ruku s roztaženými prsty. Zatvářil se přísně, pozor. Pak začal zvolna dlaní mávat nahoru dolů. Spíš tou pravicí elegantně, i trošku divadelně, kroužil a postupně ukrýval prst za prstem do zavírané pěsti.
Kvalt jsem měl zařazený, palec levé ruky spočíval na soustředném, a o pár centimetrů menším kroužku nad volantem. Druhou rukou jsem vpravo přidržoval stlačenou páku brzdy.
Čtyři, tři, dva. Poslední byl ukazováček, kterým mi startér rázně naznačil, kudy se mám vydat. Časomíra se rozeběhla.
Přihodil jsem také pravý palec na nezvyklou výbavu řídícího kola a stlačil okruží směrem dolů k úrovni volantu. Vůz zvýšil hlas a rozjel se. Po třiceti metrech jsem objel zprava první kuželku, co nejrychleji se protáhl vlásenkou tří dalších stojánků, kolem posledního jsem zleva doprava vykroužil otočku o tři sta šedesát stupňů.
Pravačkou jsem hamptnul na brzdu, přehmátl na šaltpáku a drcnul tam zpátečku. Při kličkovaném couvání mi auto poškubávalo, protože jsem při neustálém otáčení hlavou vzad nedokázal držet plyn v plynulé hladině. Uhnul jsem, dle plánu, do vedlejší linie kuželek a poslední z nich objel pozpátku předepsaně a celkem zostra dvakrát.
Znovu jsem odstrčil brzdicí páku vpřed nadoraz a hned nato tam šoupnul opětovně jedničku.
Nohy jsem měl původně jakoby odložené pod sebou, jako bych je neměl, ale nezvládl jsem svůj pokus a v půli jízdy zručnosti jsem se už o ně naplno do stran opíral...
O druhém zářijovém víkendu probíhalo mezi Českou Lípou a Libercem XIX. Mezinárodní mistrovství České republiky v ručním ovládání automobilů. Časopis Policista zatím psal o tomto motoristickém klání pouze jednou: před třemi roky při jeho XVI. - tehdy brněnském - "vydání". A zejména s ohledem na prevenci dopravní nehodovosti mezi řidiči vozíčkáři a následně i s důrazem na jejich příkladný přístup k jízdě automobilem v běžném silničním provozu!
Dlouholetá tradice mistrovského sportovního soupeření osobních vozů řízených rukama přitom jistě stojí za stručné ohlédnutí.
Před bezmála dvaceti lety se Jiří Bergr (dnešní předseda Svazu zdravotně postižených motoristů v Autoklubu ČR) seznámil s kolegou šoférujícím vozíčkářem Clayem Regazzonim (někdejším veleslavným švýcarským pilotem F1). S několika přáteli za ním do Itálie v roce 1985 zajeli a stali se svědky závodění automobilů ovládaných rukama.
Když to dokážou oni, tak my to přece musíme zvládnout taky, řekli si potom (s Jiřím Bergrem Pavol Bahyl, Pavel Misík ad.) rázně a ještě v tom roce zorganizovali v Mostě domácí šampionát. Zhruba třiceti jezdcům se to zalíbilo natolik, že pro další rok následovaly - ke zvýšení konkurence i atraktivity podniku - pozvánky soutěžícím do ciziny. Od té doby se závod jezdí dlouhá léta mezinárodně.
I velký a populární Rega jednou přijel. Plánovalo se každoroční turné po závodištích ve Francii, Itálii a v našich končinách, leč tento sen nedošel nikdy uskutečnění. V cizině na to nedovedou sehnat prostředky. U nás se mistrovství průběžně stěhovalo, po čtyřech letech třeba na letiště do Hoškovic, k okruhovému soupeření a k jízdě zručnosti přibyly jízdy do vrchu, něco jako klasická rallye, dokonce s erzetami (rychlostní zkoušky), později aosky (automobilové orientační soutěže).
Poslední tři roky se závodilo na brněnském okruhu a v jeho okolí. Skoro tucet zahraničních účastníků přijíždí střídavě znovu a znovu. Takřka sportovním inventářem je kupříkladu Dominique Laurent, francouzský kamarád, který za ty roky česky nejen rozumí, ale již i lámaně - a snaživě - hovoří. (Letošní závod jel s upraveným závodním autem Peugeot 306, startovní číslo 0, jako předjezdec či "zaváděcí" vůz. A pochvaloval si, že to zase bylo "moc dobrý, super"!)
"Nejsmysluplnějším posláním tohoto sportovního odvětví pro zdravotně postižené lidi je možnost jezdců malinko si zdokonalovat své schopnosti řídit auto, v kritických situacích na dráze, ale i mezi běžnými řidiči na normální silnici," říká Jiří Bergr. "A zázrakem pro mě je, že to pořád funguje. Že to přešlo z jednoho režimu do druhého, že to pořád má určitou společenskou podporu. A že tady pořád je někdo, kdo se o to nepřestává starat..."
Letošního ročníku se zúčastnilo pětadvacet soutěžních dvojic (přijely tři posádky z Francie, po dvou autech z Ruska a Itálie, jedno vozidlo ze Slovenska). Mezi zdatnými šoféry se vyjímala jediná závodící žena - o ní později.
Premiérově startovala desítka "modrých" čísel, zdravých řidičů z řad sponzorů, rodinných doprovodů vozíčkářů, novinářů a dalších příznivců této sportovní události (časopis Policista měl k dispozici vůz Suzuki Swift 1,3 s přidaným ručním řízením). V pestrém startovním poli mírně převládaly škodovky (od Škody 100 přes favorit po felicii, fabie i tři octávie), dále závodily VAZ 31083, fiátky, mazdy i Honda Civic, terénní pajero, hyunday Lantra, Daewoo Nexia, peugeoty, Alfa Romeo 33, Subaru Legacy aj. (vyjma Laurentova speciálu všechno osobáky z všedního provozu majitelů).
Po jízdách zručnosti se autíčka proháněla po autodromu (v jednotlivých soubojích jezdců s časem) a poté následovala stodesetikilometrová orientační jízda (bez tréninku, podle itineráře na trase většinou v silničním provozu, s určeným - optimálním - časovým rozvrhem, dojezdem). Další den se "sprintovalo" do více než dvoukilometrového kopce v malebném Záskalí.
Zatímco tříhodinové "projížďce" z České Lípy přes Ralsko, Pertoltice, Mimoň, Dubnici, Janovice v Podještědí, kolem zámku Lemberk a dlouze, výhledově a panoramaticky pod Ještědem (Hoření a Dolení Paseky, Rozstání, Světlá, Proseč, Rašovka aj.) do Liberce přálo počasí jako z nejlepšího indiánského léta, na průlety v zatáčkách do vršku padal sychravý podzimní déšť.
Už při nácviku "kopce" byl prostor mezi svodidly úzký pro nováčky Synka s Gartnerem, naštěstí poničili favorita bez újmy na zdraví. V průběhu vlastních ostře měřených pokusů "oškubal" kabát svého swiftu zkušený závodník Čiháček...
Před třemi roky jsme během vyprávění o závodech přiblížili několik jejich významných aktérů, tentokrát věnujeme pár poznámek jiným zajímavým - i důležitým - postavám.
Jarmila Onderková, jediná žena v soutěžním poli, měla blízko k motorizovaným kolům odmala.
Spolu se starším bratrem si na venkově hrávala nejčastěji v rodinné škodovce nebo v kabině služebního náklaďáku. Chtěla na tatínkovi, aby ji vozil zvenčí stojící na stupačce vejtřasky (V3S) - že se přece udrží, že se jí na plácku za domem nemůže nic stát, když náhodou spadne do hlíny.
Ráda jezdila na valníku s povětřím ve vlasech a představovala si nejrůznější automobilové kousky kaskadérů. O prázdninách celá rodina podnikala s embéčkem (Š 1000 MB) dlouhé výlety na Slovensko, a tehdy v autě všichni přímo žili, přespávali.
Řidičák si udělala hned, jak jí to věk dovolil. Nejprve na malou motorku, pak na osobní auto, současně s velkým motocyklem. Ještě že měli doma jednostopé vozidlo zrovna rozbité, mladá dáma připouští, že by si na něm nejspíš hodně rychle ublížila. S podzimem 1989 zdravotní sestra, řádně dobrodružné povahy, jedné noci - po dlouhé službě - rozvážela kamarády z populárního koncertu. Domů jí zbývaly zhruba tři kilometry, v lese sjela v pořádku děsivými serpentýnami, a pak v téměř rovném volném úseku silnice zabočila - v mikrospánku - do stromu.
"Že bych dál nejezdila, mě nikdy nenapadlo. Když jsem se probudila, nejvíc mě zajímalo, co je s autem. Řekli mi, že motor zůstal dobrý, oddychla jsem si," vypráví závodnice. "Ani zanevřít na auto mi nepřišlo na mysl. To, co se stalo, nebyla chyba auta. Byla to moje chyba. A přiznám se, že prvních čtrnáct dní po úrazu jsem jezdila ve snech s autama snad všech značek. Taky jsem kormidlovala loď. Dokonce se mi zdálo i o tom, že k posteli, na které jsem bezmocně na zádech ležela, přitlačili motorku, že mě na ni přesadili a já to řídila - dokonce u nás za humny v místech, kde věčně bývaly nějaké nehody. A v tom snu jsem si říkala, jak jsou ti doktoři úžasný, oni věděli, že stačí dát mě na motorku a já že začnu chodit. - Krásný sen, horší probuzení..."
Jarmila Onderková jezdí autem denně - do školy, do práce, za zábavou. Automobil jsou její nohy, spojení se světem. Závodění si ji získalo před čtyřmi lety, ale ani při něm už nehodlá chybovat, kontroluje své možnosti, hlídá si vždycky bezpečnou rezervu - už třeba jenom před poškozením vozidla. Letošní mistrák se jí vcelku zamlouval. Při jízdě do vrchu měla ovšem starosti o kluky, kteří bourali. Pociťovala nejistotu a bezmocnost, co všechno se jim mohlo stát? Okamžitě by chtěla vyjet vzhůru a pomáhat jim. Ostatně často zavede řeč na to, že vozíčkáři nemusejí být pouze těmi, co potřebují neustále podporovat, někam dotlačit, zvednout. Ne. Ona sama chce taky něco kolem sebe rozdávat - pomáhat zdravým lidem. Vždyť i ona se pohybuje!
Zřejmě o ní ještě uslyšíme (studuje fakultu tělesné výchovy a sportu, začala na zkoušku pracovat pro Radiožurnál). Mikulovský stavitel závoďáků a ladič závodních motorů Miloš Svoboda pro ni chystá monopost. Něco jako ručně řízenou efjedničkovou raketu. Snad s tím zajedou zjara ukázkovou jízdu v Mostě. Jako první na světě...
Ing. Jiří Vaverka se točí kolem šampionátu rukama ovládaných strojů pět let. Začal tím, že půjčoval některým závodníkům auta, která brněnský CanoCar dobré desetiletí pro tělesně postižené řidiče upravuje. Chtěl se podívat na schopnosti svých zákazníků. A zachytil se víc než drápkem.
"Když s těmi lidmi spolupracujeme, řekněme, na komerční bázi, bylo by dobré, vhodné a slušné podílet se aspoň jednou do roka na pořádání akce, která pro ně bude závodem, společenským podnikem, na kterém se spolu sejdou a povykládají si, a při němž si v neposlední řadě - za relativně bezpečných podmínek - opakovaně vyzkoušejí, a možná i pozvednou, kvalitu svých řidičských dovedností. Což se jim pak v každodenním provozu může hodit," vysvětluje svá - i firemní - rozhodování současný ředitel mezinárodního, a ve světě pravděpodobně hodně jedinečného závodu.
Veškeré minulé i budoucí snahy by byly ovšem marné bez jistého finančního zajištění. Startovné - příkladně pro invalidní důchodce - nemůže zdaleka hradit "pořizovací náklady" celého setkání. Díky za "hmotnou přízeň" si zaslouží Autoklub ČR, OMV, Škoda Auto a deset dvacet dalších, drobnějších sponzorů.
Za osobní přispění děkují pořadatelé řádce méně či více známých jednotlivců, kteří letošní průběh sportovní sešlosti lidí v křeslech na kolečkách ve svém volnu navštívili!
Startér mi plynulým pohybem pravice naznačil, že trať je jenom a pouze moje. Protočil jsem jedničku, bleskově přeřadil dvojku a hned nato třetí rychlostní stupeň (při jízdě zručnosti bylo jasné používání polohy řadicí páky na značce jedna nebo zpětný chod, u kalupové cesty do kopce se po startu nepracuje s ničím jiným, než s převodovými pozicemi dvě a tři).
Do první zatáčky jsem vletěl hodně krátkou stopou a na výjezdu jsem musel ubírat plyn. Do dalších oblouků jsem si už pořád připomínal své lyžařské závodění a najížděl autem včas "nad branku", což mi při vyjíždění ze zatáčky umožňovalo zrychlovat.
Na třech místech se před ohybem minimálně do pravého úhlu objevovala na vozovce řádka tří kuželek, pouze před tímto umělým retardérem mi nezbývalo než přišlápnout brzdu.
Skoro jsem v plném soustředění zapomněl dýchat.
Pak jsme spolu s třešňově vybarveným vozem proletěli cílem a prosvištěli vrcholovou rovinkou, kde nám pod koly pleskala kaše z rozježděných kaštanů (hasiči - přesněji dobrovolné hasičky - je posléze pečlivě zametli).
Přejít na ruční řízení mě jaksi ani nenapadlo. Převládl nečekaně probuzený pud po co nejlepším výsledku...
Jaroslav Kopic