Portrét černé vdovy
	HEDA BÁRTÍKOVÁ

Bydlím na předměstí v nízkém domku s vesele růžovou omítkou, se třemi nájemníky v naprosté shodě. Jsme jako jedna velká rodina, víme o sobě téměř všechno a umíme si i pomáhat.

"Heli, stav se u mě, prosím tě, našla jsem obraz..." zazvonila na mne onehdy sousedka Draga Hallová, má stará dobrá přítelkyně, něco jako moje druhá máma.

Chystala jsem se právě do postele, bylo dost pozdě, tak kolem půl jedenácté večer... hodila jsem v rychlosti na sebe župan a šla k sousedce, která bydlí hned naproti.

"Brr, ty tady máš ale zimu," otřásla jsem se, a Draga, rozrušená, s rozpálenými tvářemi mě pobídla: "Pojď jen dál..."

Měla chudák malou penzi a nemohla si ani pořádně zatopit, obracela každou korunu z ruky do ruky.

V pokoji, opřený o židli, stál velký obdélníkový obraz.

"Je nádherný!" vykřikla jsem. "A zasazený v třešňovém, ručně vyřezávaném rámu. Ten obraz ale musel být pěkně drahý! Jak jsi k němu vůbec přišla?"

"Vždyť jsem ti už říkala, že jsem ho našla. Stál u popelnice v Jilnicích u jednoho činžovního domu."

Nevěřícně jsem kroutila hlavou, popravdě jsem obraz sousedce záviděla. Přistoupila jsem k obrazu blíž. Krásná kompozice, dokonala sladěné, čisté, studené barvy. Žena v šlechtickém oblečení vykládaném safíry a rubíny, vznešená a vznosná, se dívala z okna do zahrady, kde vítr na tůni honil spadlý list.

Přivřela jsem oči. Jako by se ta žena z obrazu měnila. Jako by se jí rozšklebovala ústa, hlava se obracela nazad a obraz začal krvácet.

"Drago, honem rozsviť další světlo, není tady skoro vidět," zaprosila jsem a pomyslela si, že ta moje sakramentská fantazie mě jednou zabije.

Pokoj se rozzářil jasným světlem a vtom jsme obě současně vykřikly a vzápětí si daly ruku před ústa. Teprve nyní jsme viděly obraz neznámé ženy dokonale.

Měla zkroucený obličej, bělejší než její saténové roucho s vysokým límcem, vytřeštěné oči a ruce v dlouhých černých rukavičkách jako v křeči zkřivené. Nedalo se na ni koukat, vyzařovalo z ní zlo.

"To je strašný obraz," vydechla jsem po dlouhé pauze tísnivého ticha.

"Já se bojím," přidala se ke mně Draga.

"Celé je to divné, že stál u popelnice. Jako by se ho chtěl někdo zbavit poté, co mu přinesl neštěstí. Jak jinak si vysvětlíš, že se obraz válel mezi odpadky? Víš co, dáme ho zatím na balkón a ráno zavoláme pana Snopka, vyzná se přece v malířství. Uvidíme, co nám poví... ráno moudřejší večera."

"Jsi hodná, že mě v tom nenecháš," řekla Draga.

Postavily jsme obraz záhadné ženy mezi harampádí na balkón a šly spát. To, že jsem hned neusnula a hlavou se mi honily divné myšlenky, nemusím ani předesílat. Draga na tom byla stejně. Sotva se rozbřesklo, nevyspalé a nedočkavé jsme zvonily na souseda Snopka.

"No vida," řekl a mlasknul, sotva uviděl obraz. "Je to portrét černé vdovy z Pernštejna, obraz vzácný, vysoké hodnoty. Váže se k němu, pokud vím, tato pověst: Z hradní studny vycházel přízrak dámy v drahocenném rouchu v černých rukavičkách, žena třikrát prošla kolem a poté zmizela. Zvěstovala-li špatné události, bývalo ji vídat v černých šatech a s krvácející hrudí. Říkalo se, že na koho pohlédne, dozajista zemře."

Černou vdovu z Pernštejna jsme zase odnesly zpět na balkón, společném pro nás všechny nájemníky. A časem jsme na obraz zapomněly. Zhruba za dva měsíce od vzácného nálezu na mne večer zazvonila Draga, sinalá, ztrhaná ve tváři a držela si břicho.

"Já z toho snad budu mít smrt," naříkala a kroutila se.

"Nechtěla jsem tě otravovat, ale nedá se to vydržet, snědla jsem na posezení velkou konzervu uzeného lososa a teď mám zoufalé křeče v žaludku, au, au, bolí mne celé břicho... a když jsem šla na záchod, tekla mi krev..." Nedořekla a svíjela se víc a víc.

Zavolala jsem okamžitě sanitku a za pár minut byl u Dragy doktor a dva saniťáci, naložili ji na nosítka a odvezli do nemocnice.

Druhý den jsem koupila velikánskou kytku a šla Dragu navštívit. Vypadala jako smrtka. Jakmile mě spatřila, vztáhla ke mně tenké ruce, a když jsem přisedla na nemocniční postel, objala mě kolem krku, přitáhla si mě k sobě a sípavě ze sebe vypravila: "Nemám nikoho na světě než tebe, postarej se o můj pohřeb, a zbav se obrazu," brada se jí po těchto slovech roztřásla a z očí se jí začaly řinout slzy. Otřela jsem její tvář kapesníčkem a ona přerývaně pokračovala: "Zbav se té ženy, protože jinak pro tebe... jinak... zbav se ho... já... jsem nechtěla..." víc už neřekla. Její šedivá stará hlava padla na polštář, tělo se bezvládně sesulo.

Přivolala jsem lékaře. Přišla i sestra a vykázali mě z pokoje. Zůstala jsem stát na nemocniční chodbě a srdce mi splašeně bušilo. Brzy vyšli a doktor mi oznámil: "Nemohl jsem pro ni už nic udělat. Prasklý žaludeční vřed."

První, co jsem po těch slovech pocítila, nebyla lítost nad smrtí mé staré dobré přítelkyně. Moje myšlenka patřila dámě z obrazu. Myslela jsem na ni s nenávistí, jako by ona zavinila smrt Dragy. Byla to zase ta má sakramentská fantazie?

Černá vdova, zvaná také Zlomocná z Pernštejna, skutečně existovala. To jsem si ověřila. Po smrti svého manžela žádala na svých nápadnících, aby se s koněm točili na úzkém kameni nad hlubokou a širokou studní, vlastně nad propastí. Všichni zahynuli, až na posledního, který podmínku černé vdovy splnil. Nakonec ženu zabil šípem do srdce. Zlomocná spadla do hradní studny.

Uplynulo sotva několik dnů od pohřbu Dragy Hallové, měla jsem plno starostí s vyřizováním formalit, a na to, abych odnesla obraz pryč, mi zatím čas nezbyl. Seděla jsem právě ve své kanceláři nad nedokončenými účty, když zadrnčel telefon.

"Haló," ozvala jsem se.

"Mluvím s paní Hlízovou?"

"Ano."

"Tady policie, major Mikyska. Nalezli jsme mrtvolu neznámého muže, neměl u sebe žádné doklady, jenom papírek s vaším jménem a telefonním číslem."

Polkla jsem naprázdno.

"Potřebuji vás kvůli identifikaci. Mohla byste laskavě přijít do ulice Na svahu 160? Na prosekturu? Hned?"

"Jo, přijdu," špitla jsem, zaskočená, co má zase tohle znamenat.

To, co jsem viděla nesčíslněkrát ve filmu, se teď přede mnou odehrávalo živě. Dva muži mě vedli do bíle vykachlíkované místnosti, osvětlené zářivkami. Před jedním z vysokých, kovových vozíků se zastavili a strhli z něj bílé prostěradlo s modrým razítkem.

"Poznáváte toho muže?"

Místnost se se mnou zatočila, podlaha mi začala ujíždět pod nohama, dělaly se mi mžitky před očima. A to sucho v ústech...

Teprve po novém vyzvání: "Tak poznáváte tohoto muže?" jsem ze sebe vypravila: "Ano. Je to můj soused, Jaroslav Snopek."

Jakmile jsem tu větu vyslovila, vynořil se mi před očima obraz černé vdovy a sousedova slova: na koho se podívá, dozajista zemře.

To přece už nemůže být jenom má sakramentská fantazie.

Ať je to tak či onak, jasné je, že obraz musí z našeho domu pryč, dřív než se stane další neštěstí. Po tomto rozhodnutí jsem nabyla své obvyklé rovnováhy a obrátila se na muže v bílém plášti.

"Jak se to vlastně stalo?"

"Ležel v parku u polikliniky celou noc, ráno ho našel desetiletý školák a věc ohlásil. Příčina smrti infarkt myokardu. Doklady, pokud je u sebe měl, mu asi někdo ukradl. Protože se k mrtvole nikdo nehlásil, chtěli jsme ho dát do společného hrobu, ale náš pomocník u mrtvého našel zapadlý lístek v kapse s vaším jménem a číslem mobilu. Má ten člověk vůbec příbuzné?"

"Má ženu, ta však před čtvrt rokem odjela na delší dobu k invalidní příbuzné do Itálie. Dala jsem mu na sebe spojení, kdyby snad něco potřeboval. Asi mě nezastihl doma," odpověděla jsem.

Na policejním oddělení se mnou všechno dopodrobna sepsali, uvařili mi kafe a nabídli sklenku nějakého šňapsu na uklidnění, ale já šla domů stejně celá rozklepaná. Nedovedla jsem si to všechno srovnat pořádně v hlavě. Jedno jsem však věděla. Hned druhý den odnesu obraz do starožitnictví. Své předsevzetí jsem splnila. Podobiznu vdovy z Pernštejna jsem zabalila do plátěného ubrusu, strčila obraz do podpaží a táhla ho jako těžký kámen. Náhle se mi zdálo něco podezřelého.

Skrz světlé plátno jsem uviděla černat se vdovské šaty a v podpaží, ano, jako bych cítila pach i vlhkost krve.

Nevím, snad to byla jen má sakramentská fantazie nebo jenom můj pot, vždyť když člověk táhne takový těžký obraz...

Starožitnictví na náměstí se mi vždycky líbilo, ale nikdy mě nenapadlo, že sem půjdu něco prodávat.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Místnost byla rozdělena do dvou částí: Jedna část byla plná rozličných věcí včetně starého nábytku, druhou tvořila malá kavárnička s bílými stolečky a židličkami s kašmírovým vzorem.

"Co si přejete, prosím?" ukláněl se obřadně muž za pultem a usmíval se.

Postavila jsem před něho obraz, strhla rychle ubrus a pohlédla na muže.

Zamžikal řasami a pak se upřeně zadíval na Zlomocnou vdovu z Pernštějna, vzápětí kývl a pronesl: "Pěkná věc. Moc pěkná. Chcete ji opravdu prodat?"

"Ano."

"Musím obraz předložit naší znalkyni," odkašlal si a pokračoval: "Buďte tak laskavá, počkejte si na ohodnocení. Bude to trvat maximálně půl hodiny. Posaďte se zatím vedle a ochutnejte některou z našich specialit. Vynasnažíme se, abyste nemusela dlouho čekat."

Sedla jsem si k rohovému stolku, objednala si svou oblíbenou alžírskou kávu a sachr dort. A začala číst ranní noviny. Přelétla jsem první stránku, druhou, a tu se můj pohled zastavil na třetí straně. Četla jsem zprávu psanou kurzívou znovu a znovu a stále nemohla uvěřit svým očím. Ten článek měl palcový titulek SYN VZAL MATCE ŽIVOT a stálo v něm: "Na místě podlehla střelné ráně do břicha sedmdesátiletá Anna F. z Prahy 6. Stalo se to na nejsmutnějším místě v Holosmetkách - na hřbitově, kde pracuje její syn Vladimír F. jako hrobník. Nelegálně drženou zbraň našla stará žena v synově skříni a při nešikovném zacházení - prohlídce - vyšla rána, která oběti utrhla prsty na ruce a zasáhla dutinu břišní. Vyšetřovatel vznesl proti synovi obvinění z ublížení na zdraví z nedbalosti a z nedovoleného ozbrojování."

Sedmdesátiletá žena byla moje sousedka Anna Fojtová! Včera za mnou přišla, aby se dozvěděla něco víc o smrti pana Snopka a chtěla se podívat na černou vdovu.

"Jsem jediná, co jsem ten zázrak ještě neviděla... a klíč od balkónu ne a ne najít. Musím se na ten obraz juknout..." povídala.

Přesvědčovala jsem ji, že je to zbytečné a že by jí to mohlo přinést jen nepříjemnosti, ale nedala si říct.

"Já na bludy nevěřím."

Když jsem jí pak černou vdovu ukázala, dívala se na ni hezky dlouho a pak pronesla, že už musí běžet za synem do Holosmetek. A teď se stalo takové neštěstí.

"Ty černá bestie!" zašeptala jsem a zaťala pěsti. "Konečně se tě už ale zbavím. Dostala jsi sice všechny, na mne si však nepřijdeš, na mne jsi krátká. Proberu si všechno pěkně od začátku, od chvíle, kdy Draga přinesla do našeho domku obraz a snad přijdu věci na kloub. Hlavně si musím zachovat zdravý rozum a rozvahu." Nedošla jsem ve svých úvahách ani do poloviny, když jsem uviděla, že k mému stolu přicházejí dva muži.

"Dovolíte?" zeptali se, odsunuli židle, a aniž počkali na můj souhlas, přisedli si ke mně.

"Můžete nám říct, jak jste přišla k tomu obrazu?" vybafl na mne ten vyšší z nich.

Udiveně jsem se na něho zadívala a nechápavě jsem zakroutila hlavou. V tom okamžiku mi pod nos strčili své odznaky Kriminální policie a začali vysvětlovat: "Majitel těchto starožitností nás zavolal. Tak jak jste přišla k tomu obrazu?"

"Moje sousedka Draga Hallová jej našla v Jilnicích opřený o popelnici."

Sarkasticky se zasmáli: "To je ale zvláštní náhodička, co? Obraz, který byl odcizený z Národní galerie před deseti týdny, najde u popelnice. A tomu máme věřit?"

Kývla jsem: "Je to opravdu tak."

"Tak už dost. Řekněte nám pravdu."

"Vždyť vám ji povídám."

"Dobře. Můžete nám paní sousedku představit?"

Nevím, proč jsem se v tu chvíli začervenala až po kořínky vlasů, a pak velmi nejistě pronesla: "Bohužel nemůžu, zemřela."

Znovu se zasmáli: "A ták, umřela, opravdu neuvěřitelná náhoda. Obraz najde u popelnice a pak si umře, ženská."

Ten vyšší zvýšil hlas a bouchl do stolku. "Co se nám to tady snažíte namluvit!? Je nám líto, půjdete s námi."

Výslech. Snad nikdy neskončí. Snad dřív umřu. A výsledek?

Obraz Zlomocné z Pernštějna byl ukraden z galerie. Marně se po něm a po zloději pátralo, jako by se po nich zem slehla. Teprve před několika týdny našli v Jilnicích v činžovní čtvrti mrtvolu muže, který byl srpovitým nožem ubodán k smrti. Krev prosakovala až do sousedova bytu...

Mrtvého identifikovali. Byl to známý zloděj uměleckých předmětů Alexander Fára. Předpokládá se, že měl komplice. Tím komplicem, jak vyšetřovatelé tvrdili, jsem měla být já.

Opakovala jsem stále dokola, že jsem nevinná a že mi to nemůžou přišít. Jenže u soudu jsem měla víc než špatného obhájce. A pak... nevím, co to se mnou bylo, co se to stalo? Jako by za mne vypovídala nějaká jiná žena usídlená ve mně, a já se nakonec přiznala!

Ptáte se k čemu?

Přiznala jsem se, že jsem svého komplice, Alexandra Fáru, bytem Jilnice čp. 82, s kterým jsme před nedávnem z galerie odcizili obraz černé vdovy, pobodala nožem, abych získala vzácný obraz a zbavila se nepohodlného svědka.

Teď tu sedím v temné a úzké cele bez okna, lidská troska, zbídačená, u dna sil a nezůstává mi už ani naděje. Zůstala mi jen má sakramentská fantazie, která mě nenechá ani spát. Říká mi, že tím komplicem Alexandra Fáry byla zřejmě má milá stará sousedka Draga, má druhá máma, která ho zabila a přitom mu ukradla velkou konzervu uzeného lososa, protože ze své ubohé penzičky, co dostávala, by si takovou drahou věc nikdy nemohla koupit. Věděla jsem o ní, že občas chodí a vybírá popelnice. Proto mě tenkrát ani neudivilo, že také u popelnice kromě zbytků jídla našla obraz. Jinak to ani být nemohlo. Teď však toužím, aby má role na tomto světě už brzy dospěla ke konci a mé trápení dlouho netrvalo. Denně proto volám černou vdovu, ale ona si se mnou hraje jako vítr s uschlým listem na tůni.

Snad to nebude dlouho trvat. Tohle mé povídání, kterým si tady krátím dny, to je to jediné, co po mně zůstane. A náš domeček s veselou růžovou omítkou bude k pronajmutí.