POLICISTA  9/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž


NOČNÍ STOPA

Pryskyřice voněla. Pes uháněl ve tmě se záviděníhodnou jistotou, jeho pán se prodíral smrkovou houštinou mnohem pracněji. Nažloutlé světlo baterky skákalo po pařezech a kmenech stromů. Po chvíli se německý ovčák zastavil, borůvčí zpola ukrývalo prázdnou krabičku od cigaret. Psovod ji opatrně sebral, může jít o stopu, s níž si ještě pořádně pohrají technici v laboratoři. Dál! Pes byl neúnavný, dlouhá noční procházka se mu náramně líbila. Po novém kilometru ležel na jehličí pomuchlaný kapesník, následovala kovová kolejnička ze samopalového zásobníku. Nad korunami stromů se otáčela hvězdnatá obloha, bylo pořádně těžké udržet si alespoň špetku orientace. Poslední topografická jistota spočívala ve strohém faktu, že je tu krásně.

Konečně cíl. Čas v limitu, do povolené hodiny zbývalo ještě několik minut. Ve vyhrazeném prostoru se povalovalo pět vystřelených nábojnic, německý ovčák objevil čtyři. Slušný výsledek...

Koncem června jsou noci krátké, nad východním obzorem už pomaličku začínalo svítat, jeden z nejmalebnějších koutů Šumavy se probouzel. Stožec, České Žleby, Černý Kříž. Kraj plný temných pověstí a legend. Jedna vypráví o velkém dřevěném kříži, po němž dostala jméno železniční stanice a později i malá obec. Na začátku minulého století skutečně na pravém břehu Studené Vltavy stával a připomínal dávnou krvavou historii. Vypráví se, že kdysi dva bratři vzpláli láskou ke stejné dívce, slečna však byla trošičku potvora a dělila svou přízeň tak rafinovaně, že mezi sourozence zasela nenávist. Nakonec bratr zabil bratra těžkou dřevařskou sekerou.

Ve Stožci zase podle záznamů kronikářů proběhla snad největší pytlácká bitva na území Evropy. V roce 1850 se kvůli jakési dnes už zapomenuté rozmíšce bavorští pytláci vydali pomstít křivdu na protější stranu hranice. Několik desítek ozbrojených mužů oblehlo hotel Pstruh, kde se zabarikádovali místní lesáci. Strhla se neúprosná a krvavá přestřelka, ještě po letech, když se budova hotelu opravovala, nemohly být staré trámy řezány na cirkulárce, protože byly plné olověných kulí. Člověka maně napadne, že se tu tenkrát muselo povalovat i mnoho vystřelených nábojnice, ale vzápětí se zastydí. Za takvou hloupost by ho okřikl i pes. Jaképak nábojnice. V té době se samozřejmě zbraně ještě ládovaly zepředu, teprve o deset let později se pruská armáda u Hradce Králové vytasila se supermoderními opakovačkami.

Poslední rozdělené body, nakonec dorazili do cíle i dva psovodi, kteří sešli ze stopy a zabloudili. Nad hradbou lesů vyšlo slunce.

VÍTÁNÍ JELENEM

Na začátku zaběhnuté a pečlivě propracované soutěže o Stožecký pohár byl jeden docela obyčejný bolavý žlučník. Prachatický psovod kapitán Miroslav Kabilka se dohodl s lékaři na operaci, jenže zákrok, jindy vcelku banální a jednoduchý, se zkomplikoval. Pooperační infekce přibila policistu na nemocniční lůžko, předpokládaný týden rekonvalescence se protáhl na tři měsíce a atmosféru dusila nemocniční nuda.

Hlučná hospoda ztichlaTak něco vymysli, povídal tehdy kamarád, který přišel na návštěvu. Třeba nějakou pořádnou soutěž. Těch je sice spousta, ale každé něco chybí. Taková opravdovost...

Nápad zprvu mlhavý a nejasaný byl na světě a zvolna se upřesňoval. Závody psovodů a psů, které by se co nejvíc podobaly skutečné praxi, trochu bojová skautská hra, trochu případ, s jakými se policisté setkávají pravidelně. Žádný dril, ale příběh, kde i rovné soutěžní podmínky může změnit náhoda. K tomu špetka překvapení, klukovského napětí a možná i legrace...

První verze byla tak obsáhlá, že by se soutěžilo nejméně čtrnáct dní, postupem času získala pravidla reálný základ. Oblastní ředitel pohraniční a cizinecké policie plukovník Miroslav Zídek nabídl prostory bývalé stožecké pohraniční roty, kde je k dispozici vše potřebné. Ubytování závodníků, ustájení psů, ale hlavně kolem leží pohádkový kraj Karla Klostermanna a Adalberta Stiftera.

Termín byl stanoven na poslední neděli v červnu a na Šumavu se začali sjíždět první závodníci. Skupince blížící se od Českých Žlebů se tenkrát nabídl pohled hodný filmové kamery. Za ranního šírání vystoupil z houští mohutný jelen čtrnácterák, změřil si příchozí sebevědomým pohledem domácího pána a zvolna odešel do nekonečných lesů.

KRÁVY A DIVOČÁCI

Čtyři ročníky, to už je přeci jen kousek tradice a spousta historek. Jednou, například, to už byly tříkilometrové stopy perfektně připravené a závodníci vyrazili na trať, jenže majitel horské pastviny o žádné soutěži nevěděl, pustil do ohradníku elektrický proud a nahnal na louku dobytek. Psovod měl na vybranou. Buď vlézt mezi dvěstěhlavé stádo a rozhánět krávy a býky silou osobnosti, jak se to sluší v kovbojských filmech, nebo oželet dvacet bodů za nenalezený ztracený předmět, pastvinu obejít a pokusit se najít pokračování stopy na protější straně. Zvolil druhou možnost. Sláva honáků krav je příliš krátká a pomíjivá.

Jindy kolega z Pelhřimova sledoval stopu táhnoucí se bezprostředně podél státní hranice, když jeho psa náramně zaujal opuštěný seník. Přísně se rozštěkal a za chvíli z polorozpadlé boudy vylezlo několik rozespalých Ukrajinců. V časech placených převaděčů a těžce zvládnutelné neleglání imigrace do bohatších evropských států to nebylo jen tak. Policejní práce není limitovaná pracovní dobou, policista je ve službě stále, bez ohledu na to, zda má osobní volno, nebo snad zrovna závodí.

Pánové u sebe neměli doklady, bylo nutné spojit se s cizineckou policií, potom s lesním závodem. Nakonec se ukázalo, že je všechno v pořádku, Ukrajinci byli regulérně zaměstnaní na odstraňování polomů a v seníku si ustlali proto, že se jim nechtělo absolvovat dlouhou cestu na ubytovnu.

Všichni se proto rozešli jako přátelé, až na to, že jedna soutěžní disciplína byla definitivně ztracená.

V docela prvním ročníku Stožeckého poháru měl kapitán Dupal z píseckého policejního ředitelství nového nezkušeného psa a při sledování stopy společně narazili na rozlehlou horskou paseku. Přiblížili se proti větru, a tak se v první chvíli zdálo, že z trávy vykukují jen podivné temné balvany. Teprve při bližším pohledu vyšlo najevo, že jde o pořádně početnou rodinu divočáků.

Pes temně zavrčel a chystal se k útoku, kapitán však byl toho názoru, že v každém týmu si má alespoň jeden člen zachovat zdravý rozum. Divoký kanec je zvíře vcelku plaché, jenže pokud bachyně chrání selata, i nejodvážnější lovec rychle šplhá po stromech. Ustoupili tedy zpátky do lesa. Když se po chvíli divočáci dali do klusu, země duněla a pes už zdaleka nebyl tak lačný konforntace. Poslušně navázal na ztracenou stopu a dorazil do cíle s téměř plným bodovým ziskem.

SINUSOIDA RESPEKTU

Když zvládne koupel pes, tak jeho pán takyDalší disciplína. Chlapík s pejskem bezstarostně kráčí po lesní cestě, pohvizduje si a pokukuje po houbách. Náhle se z křoví vyřítí útočník s napřaženou holí, rána však nedopadne, pes reaguje bleskově. Lump řve, mlátí zvíře, ale je ztracen. Na pána se s klackem nesmí, jen mohutný ochranný oděv zachraňuje figuranta před pořádným pokousáním.

"Pusť," velí psovod smířlivě. Pes poslechne a potlačuje zlost. Dvacet bodů. Plný zisk.

O chvíli později následuje zásah v místnosti. Bývalá tělocvična je zatemněná tak, že dovnitř nepronikne ani nejmenší paprsek světla. Někde mezi rozházeným stavebním harampádím se skrývá chlap. Snaží se tajit dech, ale pes ho slyší. Cítí pach potu, vody po holení, dýmu z dopoledne vykouřené cigarety. V sále je tma jako v pytli, ale pes má jasno.

"Víte," poznamenal Jiří Dupal, "po tragédii v Protivíně, kterou zaplatili životem dva naši kamarádi, rozhodlo písecké policejní ředitelství, že nikdo nevstoupí do žádného podezřelého objektu dřív, než místo prohlédne pes. Znamená to jisté zdržení, ale většinou už stejně není co uspěchat. Půlhodinka čekání, než se psovod dostane na místo, stojí za jistotu, že je dům čistý a můžou dovnitř ostatní. Je docela zajímavé sledovat, jak se vztah kolegů k takovému opatření postupně mění v podobě jakési sinusoidy. Když se dlouho nic neděje, začíná se brblat, hovořit o zbytečném zdržení, o práci, která mohla být dávno udělaná, a zatím stojí.

Pak v nějakém objektu pes najde skrývajícího se chlapa ozbrojeného sekerou, nožem nebo pistolí, a rázem je všechno jinak. O kynologii se nějaký čas hovoří s úctou a německému ovčákovi kdekdo málem vyká. Jenže to dlouho nevydrží. Za pár týdnů už se zase objevují poznámky o tom, že se nemůže nic stát a bezpečnostní opatření jsou přehnaná."

PŘÍBĚHY Z PRAXE

Polední pauza a čas na trochu vyprávění. Pamatujete, tenkrát v Krumlově? Nebo rok před tím v Budějovicích? Historie dávno zpracované ve žloutnoucích spisech se objevují v podobě vzpomínek.

"Já mám rád šťastné konce," poznamenal Miroslav Kabilka, "těch smutných si člověk užije až dost. Takže jednou se v lesích, co se táhnou od Vimperka až ke státní hranici, ztratila malá, ani ne desetiletá holka. Byla s tatínkem na houbách, pořád zůstávali v kontaktu a najednou byla pryč. Táta ji nejdřív hledal sám, pak se obrátil na policii. Nastoupili jsme s Jirkou Pixou, mimochodem, ten tu taky dneska závodí, a nejdřív jsme se vyptávali, jaká ta dcerka vlastně je. To je totiž dost důležité, z povahy se dají odhadnout některé reakce, třeba to, jestli dítě nezpanikaří nebo jak se zachová, když přijde do styku s cizími lidmi, případně se psem. Myslím, že je velmi samostatná, povídal otec, v lese se nebojí ani za tmy, natožpak ve dne.

Neměli jsme stopu, šlo o vyhledávání v revíru, proto bylo dost důležité představit si, jak to děcko uvažuje. Ví, že je v horách, proto asi nepůjde do kopce, ale spíš někam dolů, do údolí. Možná vyrazí podél nějakého potoka, to už je taková stará skautská poučka, že voda zavede člověka do civilizace. Začali jsme hledat trochu se strachem, jestli dítě nespadlo do nějaké rokliny či strže, mimochodem, vydali jsme se docela stejným směrem jako ta holka. Tatík měl pravdu. Počínala si naprosto chladnokrevně, když se po spoustě uťapaných kilometrů konečně dostala z lesa ven, zabušila na první chalupu s tím, že si potřebuje zatelefonovat. Nás vlastně vůbec nebylo zapotřebí, ale stejně jsme měli podobnou radost jako ten poplašený tatínek."

Na pána se s klackem nesmí"Je to stará písnička," řekl Jiří Dupal z Písku, "ale sebelepší pes nic nedokáže, když ho zavolají k případu pozdě a všechno je tam podupané jako po pouti. Musí zkrátka dostat aspoň šanci. Na jaře jsme měli takový případ nedaleko Čimelic, běželo o vyloupenou rekreační chatu. Čimelické oddělení tam zabezpečilo okolí perfektně a všechno mohlo probíhat jako z učebnice. Na polehlé trávě bylo znát, kudy pachatel odcházel, a tak jsme se vydali za ním. Později jsem si tu cestu přeměřil na mapě, byly to dobré tři a půl, možná čtyři kilometry. Nejdřív po polích a podél křovinatých remízků, pak přes Mirotice až k domku zloděje. Majitel té vyloupené chaty měl své věci zpátky dřív, než se vůbec dozvěděl, že byl vykraden.

Nebo přibližně před měsícem, na tom pracoval kolega. Znovu dobře zajištěné místo, policista z obvodního oddělení zdálky ukazoval skupinku břízek, kde byl prchající chlap viděn naposled. Nikomu nedovolil se k těm stromkům ani přiblížit, proto pes našel stopu snadno a o hodinu později přivedl pachatele."

MEDEA Z MOLDÁVIE

"Také vzpomínám na příběh, který se téměř podobal antické tragédii," pokračoval kapitán Kabilka. "Všechno začalo jako sladkobolný dívčí románek, mladý muž se zamiloval do krásné Moldavanky, kterou potkal v nevěstinci, tedy pardon, dnes se říká v erotickém klubu. Vytáhl ji z toho ponižujícího prostředí, snad ji i zachránil život tím, že zařídil jakousi nutnou ledvinovou operaci. Chtěl si dívku vzít, jenže časem ho láska přešla, a tak navrhl rozchod. Ta dáma to neunesla. Jednou se vloupala do domu svého miláčka a řádila tam, jako rozzuřená fúrie. Rozmlátila, co se dalo, sám jsem viděl kuchyňským nožem probodané dřevěné dveře, věřte mi, takovou sílu nemá trénovaný stokilový chlap. Pak se zmocnila brokovnice a začala kolem sebe střílet, prostě hotový akční film, na pomoc musela být povolaná zásahová jednotka.

Ozbrojená Moldavanka utekla do lesa, tehdy byla zima, dobře třicet čísel sněhu, desítky policistů byly na nohou. Jenže rozhodnout se k nějakém zákroku bylo zatraceně těžké. Se ženskou nemůžete jednat jako s ozbrojeným mužem, to už je prostě nějak zakódované v genech. Zásahovka uzavřela les, a my to s jedním kolegou zkoušeli po stopě. Nebylo nám lehko, zpoza každého stromu mohla padnout rána, prostě jsme se tenkrát museli stoprocentně spolehnout na pozornost a čich našich psů. Potom ta oklamaná Medea udělala chybu, vylezla totiž na vysoký myslivecký posed, ze kterého už nebylo úniku. Mohli jsme pomalu začít vyjednávat. Nakonec odhodila pušku a slezla dolů, předali jsme ji kolegům a začali hledat rozházené náboje. V závějích bylo šestnáct patron, z toho dvanáct breneků, což jsou vlastně kulové náboje do brokovnice. Není to moc přesné, ale případný zásah se podobá ráně z děla. A tak i tenhle smutný příběh sice neskončil vítězstvím vášnivé lásky, ale na druhou stranu, všechno mohlo dopadnout nepoměrně hůř."

Z HOSPODY DO ŘEKY

Lokál plný rozkurážených hostů, řev, křik, řinčení sklenic. Rambajz utichá, když do místnosti vstupuje psovod. Figurant je zaskočen, pokouší se o útěk, ovšem marně.

Ředitel závodu Ing. Miroslav Kabilka"Patnáct bodů, v místnosti se podle předpisů nesmí pouštět vodítko," prohlásil rozhodčí.

Restaurace znovu propadá bezuzdnému veselí, přichází další soutěžící.

Závěrečná disciplína představovala zadržení pachatele na protější straně řeky, Studená Vltava byla vpravdě chladná, proud silný, ale soutěžící si počínali neohroženě. Když koupel zvládne pes, tak jeho pán taky. Potom už zbýval jen závěrečný vědomostní test a čtvrtý ročník Stožeckého poháru měl své vítěze.

V soutěži družstev vyhráli Linhart Hůrka se psem Horny Bílý Trpaslík a Václav Klimeš s fenou Cora, na druhém místě skončili Jiří Dupal se Ronym a František Hrach s Armínem, třetí pak byli Pavel Majer s Egonem Bulov a František Šimek se psem Viktorem.

V soutěži jednotlivců vyhrál Pavel Pochman s Argem, druhý byl František Hrach s Armínem, třetí Libor Boček s Herem.

ZVUKY LESA

Závodníci se rozloučili a rozjížděli, štěkot ve stožeckých lesích utichl. Podle místní kroniky se zde kdysi těžilo světově proslulé rezonanční dřevo. Mistrovský nástroj vyrobený z takového materiálu má prý lepší zvuk, než kdyby byl postaven ze stromů, které rostly v nížině. Jistě to bude pravda, ovšem podobný rozdíl zaregistruje jen velice málo nadaných hudebníků. Ale perfektně to slyší téměř každý pes.

Antonín Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |