POLICISTA 9/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil za svítání |
Dubnové neslané nemastné odpoledne. V sekretariátu vedení radnice se nachyluje konec pracovní doby. Starosta zrovna nahlíží přes rameno své sekretářky do programu příštího dne, skloní se ještě víc ke stolu a podepíše několik dokumentů. Ručičky nástěnných hodin se sotva znatelným cvaknutím poskočí do polohy rovných šestnáct nula nula. Ve dveřích se objeví pozdní návštěvník. Celkem neprůbojně hlesne: "Dobrý den!"
Šéf městského úřadu zahlédl hosta koutem oka a hned ho ten muž něčím zaujal, bude vypovídat později. Snad to byl způsob, jakým se nenápadný, nějakých sto sedmdesát centimetrů vysoký, hubený chlapík pohyboval. Jednu ruku jakoby trochu skrýval za zády. V prstech druhé ruky držel zbytek hořící cigarety.
Starosta sklepnul úřední papíry do úhledného svazku, podal je sedící spolupracovnici a se slovy: "Ale tady se nekouří," zamířil k občanovi.
Muž v tu chvíli zvedl dosud utajovanou ruku do výše hlavy, svíral v ní kovovou čtverečkovanou bramboru: "Tady končí veškerá legrace! Tohle je ostrý granát!"
Psal se, prožíval, rok 1999, jeho jarní čas.
A najednou byly na pár dní sdělovací prostředky plné teroristického útoku na radnici ve městě uprostřed naší republiky. (Do 11. září roku 2001, do násilného pádu dvojice manhattanských vysokých paneláků a do celosvětově vzedmuté vlny obav z nečekaných útoků tak či onak motivovaných atentátníků zbývalo několik dlouhých měsíců.)
Vraťme se zpět do tehdejší radniční budovy. Jak celá kauza - zhruba - dál probíhala?
Starosta vyvedl muže s granátem - kvůli zákazu kouření v kanceláři - na chodbu ke křeslu. Tam v prvním patře, ve schodištní hale před zasedací síní spolu chvilku hovořili.
Nečekaný host tvrdil, že chce spáchat demonstrativní sebevraždu. Vedoucí úřadu mu to samozřejmě rozmlouval, chtěl vědět, jaké k tomu má důvody, nabízel, že je to ještě potřeba trochu víc probrat. A omluvil se, že na něj čeká nějaká další práce, že se na okamžik vzdálí.
Tak se starosta k třiatřicetiletému, na radnici téměř celému osazenstvu známému stěžovateli, Matoušovi Rikertovi (jméno jsme změnili - pozn. red.) vracel.
Mladý muž, stručně řešeno, byl nespokojený se vším, co se nejen v jeho blízkém okolí, ale vlastně všude po světě v současnosti děje. Mluvili spolu o politice, o kriminalitě v naší zemi, o válečné vřavě na Balkáně, o všem možném.
Starosta vzniklé situaci víceméně nepřikládal váhu, granát považoval za atrapu, přesto hned při prvním odběhnutí ke svému pracovnímu stolu zavolal policii.
Následoval poplach. Místní policisté firmu Rikert z předchozích setkání dost znali. Věděli například, že určitou dobu pracoval v místní zbrojovce, že by se tudíž někdy mohl k ostrému granátu dostat a že se určitě v zacházení s podobným předmětem vyzná.
Dva reprezentanti policie tak během několika málo minut na sebe po starostovi převzali povinnost rozmlouvat s ozbrojeným chlapíkem. Ani jim se nepodařilo přimět Matouše, kterému policejní šéf od dřívějška tykal, k dobrovolnému vydání granátu. Ani oni nedokázali spolehlivě určit, je-li to cvičný nebo naopak skutečně funkční útočný granát.
Do města se začali sjíždět policejní specialisté. (Postupně se shromáždilo skoro padesát lidí, zásahovka, psychologové, osádka vrtulníku z Prahy, záchranná služba z nemocnice i od hasičů.) A padlo rozhodnutí neriskovat, neútočit proti muži s trhavinou v ruce, ale trpělivě vyjednávat.
Přivolaný pyrotechnik všechny upozornil, že po odjištění granátu zbývají tři čtyři vteřiny na nějakou obranu - v tomto případě na skok střemhlav dolů po schodišti - a že při explozi v prostoru bez překážek mají střepiny smrtící účinnost až do vzdálenosti dvě stě metrů.
Tajemník městského úřadu organizoval evakuaci zaměstnanců, zasedání zahraniční komise v zasedačce skončilo předčasně a účastníci opustili místnost oknem po záchranářském žebříku. Náměstí bylo uzavřeno, vylidněno.
Jednání s Matoušem se protáhlo na 14 hodin. Vyjednávači s ním probrali kdeco - od přírodních věd po literární hrdiny, od kosmonautiky po léčitelství. Neustále u něj byli tři čtyři lidé. Mezitím muž litoval, že nemá těch granátů víc, že by tak mohl srovnat celý úřad se zemí.
A víte, s kým bych nejraději umřel? optal se v jednu chvíli. S panem tajemníkem! Rád bych ho vzal s sebou.
V jinou dobu to už rovněž vypadalo, že Rikert ochabuje a granát odevzdá, ale náhle se znovu zasekl, vytáhl z hrdla zlověstného předmětu pojistku a položil ji vedle sebe na taburetku.
Drama skončilo druhý den po půl sedmé ráno. Předtím muž v kristových letech nejistou rukou nasoukal zpátky na své místo pojistné očko a vzdal se svých černých úmyslů.
Charakterizovat osobnost Matouše Rikerta na několika řádcích, které máme k dispozici, není lehké - a nejspíš to bude vždy neúplné, zjednodušující.
Prožíval kritickou etapu života. Spíš mírumilovný, filozofující, přemýšlivý člověk, neměl po rozvodu dostatečný kontakt se sedmiletou dcerkou, na níž zřejmě hodně lpěl. Před časem ztratil práci a rozjitřovalo jej, že mu pracovní úřad ihned nenašel dobré pracovní místo. Chodil po institucích, stěžoval si, předváděl pasivní odpor. Dlouze vysedával po úřadech, mnohdy aniž by formuloval jakékoliv požadavky. Byl sečtělý v řadě oborů, dovedl se ohánět především odstavci s listin lidských práv a svobod. I když nejspíš mohl bydlet bez větších potíží u maminky, pobýval ve stanu na louce poblíž nedalekého hradu.
Cítil se nevinný, tvrdil, že se nepotřebuje nikde léčit. A jestli se má někdo nutně léčit, tak celá společnost! tvrdil.
Znalecký posudek psychiatrů poukazoval na výrazný povahový rys sociální maladaptivity, na jistou přecitlivělost a na svérázné projevy v chování, které i do budoucna budou okolím jen těžko přijímány. Žádná závislost na drogách nebo lécích se neprokázala (kouření marihuany, jako medikamentu, ovšem sám svérázný jedinec přiznával). Nedalo se mu vyčítat ani nadměrné pití.
Soud ho shledal vinným.
Pro trestné činy obecného ohrožení, vydírání, výtržnictví a poškozování cizích práv dostal úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně.
(Konflikty - označme je jako střety s prostředím - měl Matouš Rikert posléze i ve vězení. Soudci mu něco přidali. On držel hladovku. Následně zemřel.)
Závěrem několik volných citací z dopisu, který pachatel napsal (tisku v ČR, st. orgánům ČR, Mezin. červenému kříži v Ženevě, Radě Evropy v Ženevě aj.) při vazebním pobytu (v Olomouci) v květnu 1999, během přípravy soudního řízení:
Pravda zůstane pravdou, i kdyby ji říkal vesnický blázen. To, co jsem na vlastní oči viděl a tedy i prožil, je pravda, i kdyby celý Svět tvrdil, že se mýlím. V tomto případě můj soukromý život není vůbec podstatný, i když přiznávám, že byl tragédií a bohužel, ne jen pro mě. Nikdo nemůže lépe znát mou minulost, než já sám...
Na ten Městský úřad jsem šel s tím vědomím, že mě budou považovat za "teroristu" a podle toho budou jednat. To znamená, že jsem počítal s tím, že z té budovy už živý nevyjdu. Bral jsem to jako zvláštní způsob sebevraždy. Čekal jsem na Smrt a tak nebylo, kam bych pospíchal. Vážím si života tak, jak málokdo z Vás, snad proto, že na svůj věk jsem viděl příliš mnoho utrpení, které Vy vidět nechcete. Tenhle Svět je to jediné, co máme a co můžeme odkázat těm, co přijdou po nás, a to našim Dětem...
Otevřu noviny - násilí, podvody, korupce, válečné hrůzy - zapnu televizi, rádio - všude to samé. Není Vám líto vašich vlastních Dětí? Rok jsem nemohl vidět svoji dceru a přesto jsem si položil otázku, jakou by mi jednou dala (tak dobře ji znám): "Ty, táto, cos udělal proto, abych se tady na Světě měla líp?" Já bych se jí mohl s čistým svědomím podívat do očí a říct, že jsem byl ochoten dát se i zastřelit, ale víc už jsem dělat nemohl...
Jaroslav Kopic