POLICISTA  9/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

zahraničí


V Bavorsku končí školní rok až v polovině července. Letošního 2.7. šestnáctiletý student reálky v Coburku vytáhl ve třídě nečekaně z kapsy pistoli a nejprve dvakrát vystřelil na přednášející profesorku. Těsně ji minul, obě kulky uvízly v tabuli. Spolužáci začali v panice prchat, do třídy přiběhla v obavách kolegyně a chlapec ji trefil do nohy. Pak z batůžku vytáhl další pistoli a výstřelem do úst se usmrtil. K tragédii vedl zřejmě nezvykle špatný prospěch chlapce v posledním půl roce. Obě použité zbraně patřily legálně studentově otci. Pistole údajně zamykal doma do trezoru.
Zpráva z tisku


Střelec Robert SteinhäuserUplynul sotva rok od chvíle, kdy byly v Gutenbergově gymnáziu v Erfurtu v roce 2002 poslední maturitní zkoušky. V 10.45 vešel do školy její nedávný žák, 19letý Robert Steinhäuser, a postupně zastřelil čtyři učitele, osm učitelek, sekretářku školy, přes dveře jednoho žáka a jednu žačku a než zastřelil sám sebe, tak ještě stačil připravit o život jednoho policistu. Řadu dalších zranil. Jestli učitelé něčím pochybili, když v říjnu roku 2001 chlapce pro špatnou docházku a špatné učební výsledky ze školy vyhodili, tak tím, že neinformovali jeho rodiče. Bylo mu totiž už 18 let, a tak tuto povinnost už ze zákona neměli. Tak se stalo, že jeho rodiče - zdravotní sestra Christel Steinhäuserová (53) a otec pracující u Siemense Günter Steinhäuser (53) - prosperující rodina se starším bezproblémovým synem a mladším, ne moc bystrým, ale náruživým členem místního střeleckého spolku Robertem, nepřišla na to, že je už půl roku úspěšně podvádí, včetně fingovaných známek.

Jak se to takhle krutě pro oběti, pachatele i jeho rodiče mohlo stát? Hamburský týdeník Der Spiegel uveřejnil nedávno s oběma rodiči rozsáhlý rozhovor a ptal se na všechno: jestli stále sídlí v Erfurtu, nebo se museli odstěhovat, jaké to je denně chodit kolem dveří, za nimiž syn připravoval svůj čin, zdali poté potřebovali terapeutickou pomoc, jak to, že na nic včas nepřišli a jak na syna pohlížejí rok poté.

Ne, neutíkali. Ten čin byl takový, že před ním není kam utéct. Ani přátelé, ani sousedi, ani kolegové se od nich neodvrátili. Považují je za další oběť jejich syna. Dveře do "jeho" pokoje nechávají stále otevřené. Tohle je jejich poslední spojení s ním, kousek jeho. Na otázku, kde je vysavač, odpovídají "u Roberta". A v jeho posteli spí kočka. Günter Steinhäuser nepřerušil práci, ale měsíce byl přítomen jen tělem, teprve teď i duchem. Christel Steinhäuserová byla šest týdnů doma v nemocenské, ale až teď, po roce, může s pacienty už sem tam i zažertovat. Pomoc potřebovali, ale nebylo to jednoduché. V Erfurtu není moc terapeutů, neuživili by se tam, a ti, co tam jsou, byli využiti pozůstalými. Tak jezdili až do Meiningenu, 80 kilometrů daleko, a dobře tam dopadli.

Jestli je trápí, že v něčem chybovali nebo se synem dostatečně nekomunikovali? Říkají, že před usnutím jsou to jejich poslední myšlenky a po probuzení první. Pár měsíců před činem seděl Robert v kuchyni a řekl "Nic tady nemá smysl." "Co to říkáš za blbost," povídala matka a dodnes si vyčítá, že s ním dále o tom nehovořila a neptala se, proč si to myslí. Když odcházel údajně k maturitě, divila se, že si obléká nejstarší kalhoty s hlubokými postranními kapsami, ale říkala si "nech ho dnes na pokoji". A pak mu povídala, tak dneska bude konečně konec. A on odpověděl: "Ano, potom bude konec." Teď vědí, co tím mínil...

Osudy obětí je ubíjejí. "Tak třeba na kožní klinice jsme ošetřovali matku jednoho žáka a můj syn ho zastřelil. Přišla za námi i paní zavražděného učitele Petra Wolfa. A bylo to hrozné setkání," říká matka. Jeden ze zastřelených profesorů ten den suploval za kolegu. Jeho přítelkyně obdržela den předtím zprávu, že dostala "definitivu" a měla radost, že ted už jsou navěky za vodou. Nyní jsou oba mrtví.

Dlouhý čas žili Steinhäuserovi bez televize a novin. Když se začalo stále mluvit o nutnosti zpřísnit zákon o držení zbraní, vždy se jako doprovod objevil obličej jejich syna. Dostávali ale současně i dárky - knihy, květiny a 1500 dopisů z celé Evropy, Ameriky, Austrálie - a v žádném fráze. Krizitováni byli dvakrát. Jednou přes SMS, ale po týdnu se jim odesilatel omluvil. Trochu dopisů přišlo i "z prava" chválících Roberta jako hrdinu. Všechno ostatní byla soustrast a zpovědi podobně postižených rodičů.

Co si dnes Steinhäuserovi vyčítají? Že plný půl roku nepoznali, že syn do školy nechodí a že je s ním zle. Když totiž dítě důmyslně zatlouká a něco předstírá, rodič to nedokáže v té chvíli prohlédnout. Ten, kdo si nepřipouští, že by mohl být klamán, tu lež totiž nepozná. "Rodiče nám psali, že léta nevěděli o narkomanii svých dětí, které jim lhaly. Ženy nám psaly, že celé měsíce nevěděly, že jejich partneři jsou bez práce. Ti se každé ráno vypravili ´do zaměstnání´, a pak se až do odpoledne někam zašili. A když si ke mně Robert v kuchyni sedl a řekl, že mu hodina odpadla, myslela jsem si, že je to před maturitou běžné," říká matka. A proč jde ve starých kalhotech a s batohem k maturitě? Nechtěla ho v tak důležitý den otravovat a nezeptala se. Když později policie prohlížela jeho pokoj, zjistila, že zbraně schovával za skříní.

Policisté v plné zbroji, ale jak se říká, „s křížkem po funuse“, nevědoucí, co se to vlastně ve škole stalo a dějeVědomě rodiče klamal. Vyprávěl o zkoušce z dějepisu - od převzetí moci Hitlerem až do začátku války. Ta zkouška se konala, ale bez něj, byl už dávno vyhozen ze školy. Protože gymnázium bylo zřejmě nad chlapcovy síly, říkali mu rodiče, že maturita je obrovská příležitost, ale nic víc. Kdyby to nevyšlo, jsou jiné možnosti. "Jednou jsem ho vzal stranou a řekl mu - mezi námi muži, myslíš, že tu maturitu udělaš?" vypráví otec. "A on mi odpověděl ´Jojo, to zvládnu´. A to už dávno do školy nechodil." Matce dokonce jednou ukázal knížku, kterou prý probírali v němčině. Byla to Romeo a Julie na vsi. Vykládal, co o tom údajně napsal. A rodiče byli rádi, že jeho poslední pololetní vysvědčení je jakž takž a že byl připuštěn k maturitě. Že bylo zfalšované, je nenapadlo, tak bylo věrohodné: ne příliš dobré výsledky, ale vyhovující. Starší bratr je komentoval slovy: "Jestli teď neudělá nějakou totální blbost, tak to na maturu stačit bude."

Toho 26. dubna položil všechny doklady ze Střeleckého spolku na svůj psací stůl, jako dopis na rozloučenou. A když bratr Petr otevřel jeho velkou černou tašku, byla plná munice. To bylo kolem 14.00, když už se vědělo, co se v Gutenbergově gymnáziu stalo, ale nevědělo se, kdo byl pachatel. Steinhäuserovi o tom slyšeli v autě a okamžitě jeli ke škole. Roberta nenašli, zkusili ho volat na mobil, ale nebral ho. V bytě zastihli babičku, která ráno viděla Roberta, jak ještě podruhé vychází z domu - a s cigaretou v ústech. Ale oni neměli zdání, že by kouřil! Pak seděli hodiny doma a doufali, že někdo přijde nebo zavolá a řekne jim, co se vlastně stalo. Ale to už venku tloukli reportéři na dveře a telefon začal zvonit bez přestávky. Policisté přišli kolem šesté večer - a to už nebyl strach o syna ani rostoucí podezření, ale bylo jasno: chtěl se kantorům pomstít za to, že ho vyhodili.

Jak už jsme uvedli, o vyhazovu škola rodiče neinformovala, bylo mu 18 roků, a tak nemusela, nekonala se o něm ani školní konference a nedostal ani druhou šanci. Zdá se, že se německé školské úřady z toho poučily. Za Robertových časů žák, kterému se nepodařilo odmaturovat, nedostal od školy žádný doklad alespoň o tom, že ji absolvoval. Teď takový žák může dostat absolutorium. A také zákon o zbraních byl po jeho činu zpřísněn. Osmnáctiletý dnes už nemůže legálně získat pistoli nebo opakovačku. Musí mu být 21 a musí předložit četné posudky. Robert se ještě dokázal legálně vyzbrojit za 1000 marek a byl plnoprávným členem místního Střeleckého klubu. V té tašce doma s municí měl ještě nůž a otcovu mačetu na cukrovou třtinu z Kuby.

"Nevyrovnal se s tím vyhazovem, myslel, že bez ukončení školy nemá budoucnost a nenávist k těm, kteří ho vyhodili, byla tak velká, že byla už chorobná. S nikým o tom nemohl hovořit, nám už nedůvěřoval, a tak byl na konci úplně sám a neviděl jiné východisko," říká matka

Nenávidíte syna někdy, ptal se autor rozhovoru.

"Nikdy. Zcela změnil náš život, ale nenávidět vlastní dítě? Je mi ho strašně líto. A je to pro mne strašné pomyšlení, že jsem neviděla jeho samotu."

Dokázali jste před rokem truchlit?

"Teprve až po dlouhé době. Přicházelo to postupně. Nejprve byl pro nás výhradně pachatel. Mrtvý byl až později. Když dítě umře, je to pro rodiče strašné. A když si samo vezme život, je to ještě strašnější," odpovídají rodiče.

I když je to dítě, které před svou sebevraždou zabilo 16 lidí?

"I tehdy vidíte, že v té rakvi leží vaše dítě, ale uvěřit tomu celému nedokážete."

Takhle vypadal jeho amok: 1. Ptá se školníka po ředitelce. 2. Na pánských toaletách v přízemí vytahuje z ruksaku zbraně a nasazuje si kuklu. 3. Zastřelí zástupkyni nepřítomné ředitelky a sekretářku. 4. V prvním patře zastřelí tři nic netušící učitele. 5. Ve třídě a na chodbě zabíjí dvě učitelky. 6. Ve třetím patře střílí učitelku dějepisu. 7. V další třídě další mrtvá učitelka. 8. Střílí učitelku dohlížející na maturitní písemky, která otevřela dveře, co je to venku za hluk. 9. V biologickém sále padá další učitel. 10. Cestou zpět zastřelí němčinářku, a když se nemůže dostat do zamčené třídy, střílí do dveří a za nimi zabíjí jednoho žáka a jednu žačku. 11. Na školním dvoře smrtelně zraní učitelku a postřelí přibíhajícího policistu. 12. Z okna v prvním patře zastřelí policistu. 13. V prvním patře narazí na učně, který tam opravuje podlahu. Mladík se ho ptá, co to vyvádí, jestli to je nějaký žert. Robert strhává kuklu a říká „Vyhodili mě.“ Učiteli Reineru Heisovi se podaří vraha vtlačit do přípravny, a tam se Robert Steinhäuser zastřelí.

(kuč)  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |