POLICISTA  9/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

sport


Potápěčství jest prodlévání člověka pod vodou, za příčinou výkonu nějaké práce. Prvotný a nejjednodušší způsob jest, že potápěč beze všech přístrojů, zatajiv dech a ucpav si nosní dirky, vrhá se zatížen kameny, do vody. Silný, zručný potápěč vydrží takto nejvýše dvě minuty. Pro práce delší jest třeba zařízení, kterým možným učiněno dýchati i pod vodou. K nejstarším prostředkům náleží potápěcí zvon, jejž prý znali již Řekové a Římané. Výhodnější jest oblek potápěčský čili skafandr. Objev jeho přičítá se Angličanům. Skládá se z kukle čili přilby z plechu měděného a volného obleku kaučukového, který k límci kukle neprodyšně a pevně jest připojen. Kukle opatřena jest čtyřmi zasklenými okénky, by potápěč mohl viděti na všechny strany...


Vybaveni základními informacemi ze slavného Ottova slovníku naučného vypravili jsme se do starobylého města Cheb. Policejní sportovní klub Cheb´96, který patří k oddílům Integrovaného záchranného systému, zde uspořádal soutěž v potápění v netradičních disciplínách. O Velkou cenu UNITOPU se bojovalo v bazénu i v zatopeném lomu v Polné, soutěžilo se v oblastech zábavných, jako třeba v hokeji hraném pod vodou, i v úkolech poměrně náročných, například v hledání ztracených předmětů v desetimetrové hloubce.

K čemu jsou podobné soutěže?

"Především k tomu, aby se lidé z branže sešli, získali nové kontakty, zjistili, co někde jinde třeba dělají kolegové lépe," řekl předseda potápěčského oddílu Zdeněk Zelinger. "Cena Unitopu je zaměřena spíš na takové pracovní potápění, na disciplíny, které záchranáři běžně nedělají. Třeba manipulace s kamerou. Když někde voda podemele mostní pilíř, těžko můžete chtít po expertovi na statiku, aby šel pod vodu. Tam se vypraví potápěč s příslušnou televizní technikou. Chlap nahoře ho diriguje - vem to ještě jednou tam, nebo zpátky, natoč lépe reflektor a tak dál. Odborník pak z toho, co vidí na obrazovce, usoudí, jestli po mostě mohou dál jezdit vlaky, a rozhodne, jak poškozený pilíř opravit."

Jak se stane běžný sportovní klub oddílem Integrovaného záchranného systému?

"Okres, respektive v dnešním uspořádání kraj, může požádat o pomoc v případě nouze prakticky každého, některé odbornosti jsou ovšem preferované. Často se to projeví teprve v praxi. Při loňských povodních se například v Praze velmi osvědčili horolezci. Bez jakýchkoliv náročných technických prostředků se dokázali slaňovat z mostů k hladině řeky a uvolňovat zakleslé kmeny a klády. Kdyby se měly podobné záplavy opakovat, budou pochopitelně záchrannému systému k dispozici.

Nás si jako složku IZS vybrali zřejmě proto, že jako policejní klub jsme měli z místních potápěčských oddílů největší zkušenosti. Kluci dovedou pod vodou dobře pracovat, třeba svářet nebo autogenem rozřezávat železné konstrukce, nejsou to žádní začátečníci, ale kvalifikovaní experti."

Jak vypadá takový zákrok?

"Většinou jde o lokální maléry. Není to tak dávno, co v chomutovské elektrárně zapomněli zaměstnanci zavřít velká vodovodní šoupata a objekt se zaplavoval. Přijeli hasiči, pokoušeli se vodu odčerpat, ale přítok byl příliš silný, proto zvolali nás. Zatopená suterénní patra, pod nimi sklep, tam, v téměř absolutní tmě, bylo nutno najít tři mohutné kohouty a jeden po druhém zavřít. Za normálních okolností, na suchu, by to trvalo sotva dvacet minut, takhle půl druhé hodiny. Pak stačilo vodu vypumpovat a bylo hotovo."

A klasické záchranářské práce?

"To je dost neveselá kapitola. Topícího se člověka vytáhnete z vody buď rovnou, a pak je zpravidla všechno v pořádku, nebo se to nepovede a nastupují potápěči. Většinou už jen proto, aby objevili mrtvé tělo. V tomto ohledu dost často spolupracujeme s kriminální službou, na pozornosti potápěče totiž dost záleží. Utopený člověk bývá schoulený v charakteristické pozici, zatímco tělo, které bylo vhozeno do vody už mrtvé, vypadá docela jinak. Tím pádem šetříme vyšetřovatelům čas, vážné podezření na trestný čin mají k dispozici dřív, než přijde zpráva z pitevny. To jsou ovšem jen výjimečné případy, nejčastější zabiják je nepozornost a nešťastná náhoda. Vzpomínám na chlapce, který oslavoval poslední den svobody a v opilecké rozjařenosti se šel v noci vykoupat. Vytáhli jsme ho téměř ve stejnou chvíli, kdy měl sedět na svatební hostině. Nebo na dívku, která přišla s tím, že se jí kamarád ztratil, zůstala po něm jen hromádka šatů na břehu... Jsou to smutné a hlavně zbytečné tragédie. Víte, je jedna poučka, která platí stejně pro plavce, potápěče, nebo lodičkáře. Voda je krásná, ale vždycky je k ní nutno přistupovat s uctivým respektem.."

* * *

Na namodralé hladině zatopeného lomu v Polné vířily vzduchové bubliny vystupující z hloubky. Autorům Ottova slovníku naučného by se to jistě líbilo.

Jednoduchým zařízením, kterým samočinně vyvíjí se potřebný vzduch k dýchání a vydechovaný vzduch zbavuje se kyseliny uhličité, potápěč zbaven jest veškerých nevolností způsobovaných vzduchem stlačeným a poskytuje se mu naprostá volnost v ponořování do různých hloubek, jakož i úplná volnost v pohybu i delší pobyt pod vodou. Podle dosavadních prostředkův užívaných odhadnuta mez největší hloubky ponoření do 60 metrů.

jr  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |