POLICISTA  9/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů



Dům stál v tiché ulici, jen kousek od rušného městského centra, ale vyhlížel spíš jako zbořeniště. Jen v oknech prvního patra ještě visely záclony a na parapetu jako zázrakem přežíval muškát v květináči: nikdo ho dlouho nezalil, ale občas přece sprchlo, houževnatá kytka se ještě držela. Ve městě se říkalo, že barabiznu někdo mazaný koupil, nájemníků se úspěšně zbavil a teď už jen čeká na bankovní úvěr, aby se pustil do rekntrukce a přestavěl barák na kanceláře. Začátkem let devadesátých přibývalo podobných přestaveb jako hub po dešti, od firem se dalo vytřískat víc než z bytů...

Muž, který domem prolézal jarního podvečera, neměl přísně vzato uvnitř co pohledávat a na návštěvu rozhodně nepřišel nezištně: ostatně, místní policie ho dobře znala jako příležitostného zlodějíčka a nečinila si žádné iluze. Jenže tentokrát se mladý Semerád ocitl v roli příkladného občana, oznamovatele tragického nálezu, z nějž se měla vyklubat nepochybná, o to však tajemnější vražda.

Viktor Semerád totiž v posledním obydleném bytě - dveře prý našel odemčené, a skutečně, zámek žádné stopy násilí nenesl - objevil mrtvé tělo. Mužský asi třicetiletý ležel na břiše a jeho stav na první pohled nasvědčoval faktu, že si na kuchyňském linoleu takhle neustlal sám a dobrovolně. Ruce totiž měl pevně spoutané za zády, nohy omotané provazem jak vánoční stromek - a na krku osudově utaženou smyčka ze zřejmě stejného materiálu. Musel tak ležet už pár týdnů, tkáně v suchém a chladném prostředí částečně zmumifikovaly, ale identifikace byla snadné. Stejně jako objevitel mrtvoly, ani nebožtík nebyl pro policisty z obvodního oddělení ve Slaný personou neznámou: ještě za socialismu se živil jako vekslák, později se stal čímsi jako podnikatelem: šířil videonahrávky všeho druhu, přičemž autorskými právy se nikterak netrápil; ale to na začátku let devadesátých přece jen málokdo.

Pitva, jež nutně následovala, stanovila datum úmrtí devětadvacetiletého Roberta Holuba hodně volně: s jistotou se nedalo tvrdit víc, než že zemřel před čtvrt až půl rokem. Samozřejmě, že příčinou bylo udušení z uškrcení. A dost podivné připadlo prosektorovi značné poleptání - šatstva i těla.

"Jako by se někdo chtěl mrtvoly zbavit tím, že ji rozpustí kyselinou, ale když s tím začal, zjistil, že to nejde tak snadno. Udělalo se mu blbě, anebo se prostě na věc vykašlal. Však to nějak dopadne, řekl si!" řekl primář komisaři, když debatovali nad pitevní zprávou.

o o o

Vrah počítal dobře: s časovým odstupem se mord vyšetřuje obtížně. Kriminálka se napřed soustředila na Holubovy kámoše a "obchodní partnery" z vekslu - a záhy narazila na slibný tip. Jistý Zdeněk Jonáš se znal se zavražděným ještě z učňáku, byli vrstevníky: a navíc Jonášovi rodiče bydleli ve stejném domě, v jakém i Holub žil a zřejmě zemřel. A ještě jedno pro: Jonáš s Holubem už kdysi společně jeli v jedné zlodějně a pospolu byli také chyceni a odsouzeni...

Zdeněk Jonáš pochopitelně napřed zarytě zapíral, ale fakta ho tlačila ke zdi: a když se postupně zapletl do lží, že nevěděl, kudy kam, rozhodl se kápnout božskou. O vraždě sice dost věděl: ale v tom nejpodstatnějším se sítil nevinen. Ne, s vlastním mordem neměl - a nechtěl mít - nic společného.

"Měl jsem na Holuba spadeno, kdysi jsem pro něj něco udělal a on mi zůstal dlužen," vypovídal do protokolu neochotně, ale plynule. "V hospodě se mi zmínil, že má pokupě prachy, skoro dvě stě litrů - že chce koupit avii a rozjet nějakej kšeft. Tak jsem dal echo známýmu, nějakýmu Frantovi Čelkovi, a ten ho někdy začátkem listopadu loňskýho roku sejmul - ještě s Tondou Sušickým. Ale já při tý vraždě nebyl, musíte mi věřit, pánové..."

Ilustrační fotoOhledně věření se pánové nikterak optimisticky nevyjadřovali, ale pro známé firmy - Čelka a Sušického, zlodějny s ručením neomezeným - si zajeli neprodleně. V jeich osobním autě našli dvě plynové pistole, tlumič, maskovací kukly. A rychlá akce slavila úspěch: ti dva byli tak rozhození z nenadálého policejního zadržení, že se záhy přiznali nejen k vraždě Holuba, ale vybalili před zkoprnělými kriminalisty i další, dvojnásobný mord, který měli na svědomí teprve pár dní. Dvě mladé stopařky z Mělnicka...

O jejich násilné smrti se v závěru výslechu ostatně zmínil i Jonáš: že se mu jí kluci v putyce pochlubili, zřejmě aby v jeho očích nabyli větší vážnosti. Kriminalisté brali ovšem výrok - jeho i jejich - s rezervou, ale při výslechu na něj nezapomněli. A nestačili se divit: Čelko a Sušický, když už byli v tom přiznávání, vysypali všechno. A policie měla pachatele dvojnásobné vraždy, po němž sice pár dní už usilovně pátrala, ale v jádru se ještě neměla čeho chytit.

o o o

Pan Dušánek z nedaleké vsi šel do lesa na konvalinky, ale na obvyklých místech neuspěl - a tak se dal do hloubi lesa, ke krmelci - a na nepořádně zaházené dívčí tělo málem šlápl.

Nevěřil svým očím, a tak si mrtvolu prohlédl dost zblízka a zverubně: "Mezi ústy a uchem měla pramínek zaschlé krve, bledá byla jako smrt - no, vždyť taky... Já moc nebožtíků v životě neviděl, ale že tahle teda nežije, to jsem věděl hnedka!"

Tělo našel navečer, za chvíli se smrklo: policie dorazila asi o hodinu později, už za tmy. Ohledání místa hrůzného nálezu probíhalo za svitu reflektorů. Mrtvou někdo nedbale zasypal hrabankou a spěšně zaházel haluzemi. Soudní lékař stanovil věk oběti zhruba na dvacet roků, ohledně příčiny smrti zachoval chmurné mlčení. Kriminalistům přišlo divné, že nebožčiny svršky zůstaly skoro bez poskvrny, dokonce ani podrážka jejích lodiček nenesla stopy lesního bláta. Nenašla se kabelka, žádné doklady, vůbec nic osobního. Všechno spíš nasvědčovalo, že tělo - už bez života - dovezl někdo do lesa po blízké rušné silnici, jež vede z Prahy na Mělník a dál...

"Říkali jsme si, že nemusí možná ani jít o vraždu, ale o následek dopravní nehody, i když ta by asi zanechala na těle zřetelnější stopy," vzpomínali kriminalisté. "Ale dost reálná se zdála nešťasná náhoda: milenci jdou přes les, pošťuchují se, ona upadne, uhodí se do hlavy - a on se vyděsí jejího zranění, nechá ji osudu a uteče..."

Jenže nazítří, při pitvě, odhalil patolog ve vlasech dva vstřely z malorážky. Takže - vražda... A aby toho bylo víc: při novém ohledání místa činu, už za denního světla, našli policisté jen kousek opodál, na druhé straně lesní cesty, další mrtvolu.

Zase žena, asi o deset let starší než ta první. Kdo ji zahrabával, dal si o dost více práce. Příčina smrti? Jedna střelná rána vprostřed čela, druhá v týle. Opět malá ráže. Balistik usoudí, že se střílelo s tlumičem a z bezprostřední blízkosti. Když se zvěst rozkřikne okolím, začnou se šířit fámy a ženské se bojí za tmy vystrčit nos. Pověst o sériovém vrahovi má bujný život. A kdekdo kriminalistům radí - jako kdyby to sami nevěděli - že by sebou měli hodit a vraha či vrahy dopadnout co nejdřív. Jenže jak, když stop je tak pramálo? Za pár dní se podaří dívky identifikovat, pátrání se pohne - ale rutinně se začíná od jejich známostí, prověřující se kontakty, přátelé, kolegové z práce...

o o o

Z původního tvrzení, že s vraždou spolužáka Jonáše nemá nic společného, Holub postupně dost slevil. Připustil, že dvojici vrahů do domu osobně zavedl a ukázal jim také, kde zaklepat. Sám ale šel o patro výš, k rodičům. A když se zdola ozvaly neklamné zvuky zápasu, konejšil je: radši se o nic nestarat, doporučoval, a vyděšený tatík s matičkou poslechli světa znalého potomka...

V prvním poschodí napřed hosté předstírali, že by koupili nějaké videokazety, Holub jim tedy pouštěl ukázky, ale pořád se jim ne a ne trefit do gusta. Už se zdálo, že z obchodu nebude nic, když mu jeden z nich hodil kolem krku provaz. Později to budou svádět jeden na druhého a tvrdit, že napřed chtěli prachy z Holuba vytlouct po dobrém: to ten druhý se ukvapil a pak už nešlo děj zvrátit...

František utahuje smyčku, Tonda drží mrskající se oběď, aby tak nevyváděla. A když přijde do bytu Zdeněk od rodičů, je dokonáno. Hledání peněz se čile zúčastní všichni tři, nápad, jak se žíravinou zbavit tělesných pozůstatků, je Františkův. Jedou tedy svorně pro sírovku do autobaterií, dovezou patnáct půllitrovek, vylévají je na tělo. Pak vypadnou. Smrdí to, ještě by se mohli přiotrávit.

O pár dní později se doslechnou, že Holuba kdosi zahlédl na vyhlášené burze u Kladna, a tak se František s Tondou jdou se strachem přesvědčit, jestli jim snad nebožtík neobživl. Pohled na mrtvolu je šeredný, ale uklidní je. Holub spořádaně leží v kuchyni a nezdá se, že by měl ještě kamkoli namířeno.

o o o

V první květnovou neděli se rozhodnou František s Antonínem vyrazit k jedné benzínce: na obhlídku. Dvě už před časem úspěšně přepadli, tahle by mohla být třetí. Ale pro začátek by aspoň na přílehlém tiráckém parkovišti mohli obrat nějakého šoféra, říkají si, protože peníze jsou potřeba. Vyrazili Františkovým žigulíkem, jenže tiráků na parkovišti parkovalo minimum. Snad až se setmí, říkali si. Pak si ale všimli dvojice stopařek - jen pár kroků od kobyliské konečné tramvají. Nóbl olepené, na krku a v uších zlato. Mohly by se očesat, napadlo je oba, zrovna když mávly. Tonda šlápl na brzdu a ony se zaradovaly. Netušíce, že jejich osud je tím pádem zpečetěn a zbývají jim už jen minuty života. Ono přece nemusí pršet, jen když kape. Tonda vytáhl pistoli a výmluvně na ně namířil. A František zatočil na první lesní cestu...

"Holky měly s bídou stovku dohromady, vůbec nestály za námahu," znechuceně doznal František později. "Tak jsme jim sebrali ty šmuky, nějaké prstýnky, řetízek, náramek. Lavný zboží, na dálku se zdálo kdovíco. V bazaru za pár šupů."

Najednou nevěděli, co s holkami dál. Když stopařky nechají běžet, prásknou je, to dá rozum, dají poldům popis. A člověk nikdy neví, poldové myslí na přeskáčku, mohli by si je spojit s mrtvým Holubem - nejspíš ho už našli... František střelil hned vedle auta blondýnku zezadu do hlavy. Bylo to překvapivě snadné, upadla bez hlesu, ale pro jistotu přidal druhou ránu. Pak šel hledat Tondu, který s tou druhou, starší a tmavovlasou, poodešel hlouběji do lesa.

"Stáli tam spolu, koukali. Houkl jsem na ni, ať jde hezky napřed, ale pomalu," řekl později.

"Třásla se strachy, od chvíle, co přišel sám, bez tý druhý, věděla, že je zle," vzlykal Tonda. "A Franta najednou k ní přiskočil zezadu a střelil jí zblízka do týla..."

Tonda prý kamarádovi vynadal, že to za těch pár korun nestálo zabít dvě holky. Ale už se stalo, tak museli věcně vyřešit, co s těly. Hotovi byli rychle: zahrabali dívky jen pár kroků od míst, kde zemřely. Kdo by se s nimi dřel někam hlouběji do lesa, kdo by se kopal s hrobem.

o o o

Verdikt soudu byl tvrdý: cynismus, surovost, citový chlad mladých vrahů zmrazil všechny v soudní síni včetně senátu.

František se v závěrečné řeči kál a prohlásil, že není dost tvrdý trest, jaký by si zasloužil: ale když mu předseda přečetl, že půjde do vězení na čtvrt století, zalapal po dechu a jeho příbuzenstvo se rozeštkalo. Měl ženu, měl děti, měl sestru: mohou si vyplakat oči.

Antonín sám plakal už preventivně: a když vyfasoval patnáct roků, rozeštkal se dvajnásob. Nakonec se dočkal ortelu Zdeněk Jonáš: a jestli se kojil nadějemi, spletl se. Dvanáct let, zněl verdikt.

"Ale já přece nikoho nezavraždil!" zaječel na celou síň.

Už zapomněl, že o chystaném činu věděl, že k němu dal vlastně impuls. Že věděl o připravené smyčce. A že viděl mrtvolu, že sám dodal kyselinu na její zamýšlenou likvidaci. A že týdny o vraždě mlčel. Jako mlčí hroby.

Jan J. Vaněk    



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |