POLICISTA 9/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra soutěžní povídka - 1. cena HAVRAN 2003 |
Podezřelá Kalifornie | |
FRANTIŠEK UHER |
Vlna nehybného dusného vedra ležela nad Kalifornií již druhý týden a nezdálo se, že by pomýšlela na ústup. Nejednalo se samosebou o jeden ze států Unie, nýbrž o výstavnou čtvrť na okraji českého města ležící nad umělým jezerem, jemuž se lidově říkalo Zlaťák, třebaže bylo katastrálním úřadem vedeno pod odlišným označením. Ostatně jako celá Kalifornie. Pochopitelně se nemohla chlubit pomerančovými háji, ačkoli nějaký ten pomeranč ve sklenících a zimních zahradách vypěstovali. Skleníky a zimní zahrady patřily ke Kalifornii jako výstavné vily, neprůhledná oplocení, zabezpečovací zařízení napojená na pult centrální ochrany, bazény, tenisové kurty, hřišťátka na minigolf, drazí a oškliví psi, sauny a solária, přepychová auta a peníze. Hodně hodně peněz. Pokud do těch míst zabloudil řadový občánek, rychle ztrácel na přejícnosti a zvažoval, jak to mysleli revolucionáři z dávných pařížských barikád, když volali po rovnosti.
Kde je hodně peněz, tam parazituje kriminalita, a platí to i opačně. V Kalifornii se poměrně často objevovaly stěhovací vozy, jestli nebylo všechno prodáno nastojato, naležato. Prodávající přišel o všechno, zůstaly mu jen dluhy. Když dosahovaly astronomických částek, ztratil někdy i svobodu. Jinak řečeno, Kalifornie neměla dobrou pověst. Jak se někde nahromadí příliš mnoho peněz, narůstají pochybnosti o jejich původu. To platí všude na světě.
Jáchym Moravec, jednačtyřicet let, to tušil spíš intuitivně. Jako společensky vykořeněného člověka ho Kalifornie lákala. Zejména pod rouškou tmy. Po častých společenských sešlostech zůstávaly na zahradách zbytky jídel, často i nápojů. Náležel ke stále početnější skupině občanů bezdomovců. Mezi lidi, na které vtrhla bída jako na pověstného kozáka. Někteří se vším praštili v náhlém hnutí mysli, vydali se na potulky, aniž by tušili, jak krutě zarubaná je zpáteční cesta.
Večer byl dusný a temný, hodně daleko se neslyšně zablesklo, nezdálo se však, že by Kalifornii hrozilo bezprostřední nebezpečí bouřky. Nějaká ta sprška by přišla vhod, o to nic.
Jáchym Moravec ležel v křoviskách, oddělujících Zlaťák od první ze šesti rovnoběžných ulic Kalifornie, vdechoval omamnou vůni jasmínu a vyčkával, až za zdí na dohled utichnou hlasy, odjedou zaparkovaná auta. Hodovalo se, opékalo, rožnilo, popíjelo, hrálo a zpívalo, v temnějších zákoutích došlo i na nějaká ta drobnější milostná alotria... Poslední okno pohaslo krátce před půl třetí. Obloha se vyjasnila, usmívaly se hvězdy i pobledlý, zploštělý měsíc. Do svítání dostatek času k průzkumu.
Kovovou bránu přelezl s potížemi. Nasytil se nikoli zanedbatelnými zbytky selátka, ochutnal kaviár, spořádal půl tácu jednohubek, vypil plechovku piva značky Heineken. Načechraná mračna náhle odblokovala měsíc a hvězdy, rychle postupovala, aby zakotvila někde jinde. Kdesi přes několik parcel koncertovali dva psi, projelo auto, světla reflektorů proťala blednoucí tmu a zase do ní zapadla jako ponorka do hlubiny oceánu. Někde u Zlaťáku zakřičela vylekaná sojka.
Nutno podotknout, že Jáchym Moravec nebyl zloděj. Hodování zbytků za krádež nepokládal. Z navyklé ostražitosti pozoroval spící dům. Jeho pohledu neunikly otevřené francouzské dveře, jimiž se vycházelo rovnou na trávník. Pochopitelně to šlo i naopak a Jáchym Moravec to vyzkoušel. Vkročil do prostorné místnosti, vybavené starodávným nábytkem nebo jeho modifikací, to si netroufal odhadovat. Také mu na tom záleželo jako na výskytu živých organismů v Antarktidě. Usedl do hlubokého křesla potaženého bílou kůží. Na chvilku, na chviličku... Únava a pocit nasycení mu zavřely oči.
Probudilo ho denní světlo. Elektrické hodiny na zdi usekávaly minutu za minutou, scházelo málo, aby se ručičky sešly na pětce. Polekaně vyskočil. Zaujal ho obraz pod hodinami. Malíř si liboval v černi a několika odstínech šedi. Ponuře mlhavé krajině dominoval rozsochatý uschlý strom, snad jen bezlistý, větve symbolizovaly beznaději. Obraz ovšem na zdi nevisel, byl připevněný na pantech a nacházel se v nepřirozeném úhlu, šikmo ke stěně. Měl skrývat nevelký vestavěný trezor, tu úlohu však neplnil. Nemohl. V zámku trezoru vězel klíč. Kdo by odolal?
Když Jáchym Moravec spěchal oroseným trávníkem k bráně, měl kapsy napakované a něco i za košilí. České a slovenské koruny, dolary a marky, především však eura. Stále se nepokládal za zloděje. Vytrestal neopatrného majitele. Neměl si večer tolik přihýbat, jinak by nenechal klíč v trezoru. A zavřel by na noc francouzské dveře.
Kalifornie přitahovala zloděje jako jetel čmeláky. Procento vloupání a pokusů o vloupání se pohybovalo vysoko nad celostátním průměrem a neovlivnilo ho ani několik vloupání fingovaných. Zabudované bezpečnostní alarmy mnoho dotěrů zahnaly. Jiné zahnali policisté, tu a tam dokonce někoho zadrželi. Čtvrť se těšila zvýšenému zájmu policistů. Zajížděli do ulice mezi Zlaťákem a Kalifornií často a rádi. Poklidné prostředí, minimální provoz. Nejednu hodinu proklimbali v zaparkovaném autě.
Policisté Knobloch a Valenta se právě chystali k odjezdu.
Ve vzdálenosti necelých deseti metrů přelézalo kovovou bránu podivné individuum, nápadné bylo i jeho obutí. Botasky, každá v jiné barvě. Individuum potřebovalo ostříhat, oholit, možná i vykoupat, převléknout...
"My ti pomůžeme, brácho," řekl Knobloch, chlápek visel na bráně, rukama se držel horního okraje. Málokdy někdo policistům tak nádherně usnadní nasazení pout.
Kriminálka měla hned po ránu práci.
Málokdy se stává, aby budili postižené a sdělili jim, že sice byli vykradeni, ale o nic nepřijdou, protože policie pachatelovu kořist zajistila.
"Žůžo," pronesla rozespalá, rozcuchaná Věra Nývoltová, choulící se v dlouhém županu, přešlapující z nohy na nohu, protože byla bosá, třebaže jitro slibovalo další dusný den. Vrhla nevraživý pohled na manžela a jen o málo vlídnější na inspektora Čemuse.
"Výborně," řekl Nývolta, stačil si natáhnout kalhoty, v pruhovaném pyžamovém kabátku vypadal jako trestanec na útěku. "Zapomněli jsme zapnout alarm."
"Zapomněli jste zavřít dveře do zahrady a zabezpečit trezor."
"Trezor?" vydechla Nývoltová. "Naznačujete, že ten sígr vybrabčil trezor?"
"Přiznal to," řekl Čemus. "Že bychom se přesvědčili?"
V trezoru zůstalo ledacos, ale žádné peníze.
"Jen když ho máte," pronesl Nývolta. "Dejte mi prachy, podepíšu vám příjem a ostatní mě nezajímá. Toho máka hoďte do Zlaťáku, zavřete, nebo pusťte."
"Zavřete ho až zčerná," osolila si Nývoltová a vycenila chrup, jako kdyby hledala, do koho se zakousnout.
"Pustit ho zatím nemůžeme," řekl Čemus. "Vloupání musíme řádně zadokumentovat."
"Vlastně nic neukradl," namítl Nývolta. "Když nepodám trestní oznámení..."
"Policisté ho zadrželi, když opouštěl váš pozemek s vašimi penězi," připomenul inspektor Just, dosud mlčky sledující rozhovor.
"Vyslovte jim naše poděkování," řekl Nývolta rozkaceně, skoro se zdálo, že jim to má za zlé, chtěl mít peníze zpátky, kriminalisty z domu a z pozemku.
"Snad bys jim mohl poslat pár korun," nabádala Nývoltová.
Inspektoru Justovi se zatmělo před očima, stiskl však rty, nadechl a se zřetelnou dávkou škodolibosti prohlásil: "Je naší povinností provést všechny nezbytné úkony na místě činu. Sejmout otisky prstů..."
"To nemůžete myslet vážně," durdil se Nývolta.
"Peníze vám budou vráceny později," zatloukal Čemus další hřebíček do nývoltovské arogance.
"Chci je hned," naléhal Nývolta. "Potřebuji je ještě dneska. Račte to pochopit!"
"Je mi líto, ale tak z ručky do ručky to nejde, máme svoje předpisy," řekl Čemus. "Račte to pochopit."
Nývolta možná chápal. Věděl, že nerozhoduje hůl, ale ruka, která ji třímá, a zkusil to po dobrém. "Snad se nějak domluvíme."
"Nepochybně," souhlasil Čemus. "Peníze vám okamžitě předat nemůžeme. Uložili jsme je do našeho trezoru."
Se zanícenou záští pronesl Nývolta větu, kterou si mohl dát vytesat do kamene: "Člověk je neustále poučován, ale nikdy se nepoučí."
"Především má na noc zajistit dům a nenechávat v trezoru klíč," řekl inspektor Just vyčítavě a zahleděl se na obraz. "Pěkná věc. Kdo to maloval?"
"Ani si nevzpomínám," odpověděl Nývolta nesoustředěně.
"Vyplázli jsme za to dvacet talířů," doplnila Nývoltová. "Obraz sem umístil bytový architekt, když nám zařizoval barák. Že pasuje k nábytku, ke koberci a vymalování."
Inspektoři se omluvili a vyšli do zahrady. Za jejich zády vzplála slovní přestřelka, nepochybně se jednalo o reprízu, hádali se, jako kdyby přeříkávali naučené role.
Jáchym Moravec čekal ve vyšetřovací místnosti. Prostředí dosud neznal a nelíbilo se mu, nebylo v něm pranic poutavého a potěšujícího, ať se rozhlížel, jak rozhlížel.
"Odtud nefrnkneš, brácho," prohodil policista sedící u dveří.
"Co bych utíkal!" Vytáhl kapesník a hlasitě se vysmrkal. Kapesník mu ponechali. Kapesník ano. Vzali mu nůž, lžíci... A peníze. Těch tolik nelitoval, nebyly jeho, ačkoli by si s nimi rozhodně dokázal poradit.
Vstoupil inspektor Čemus, posadil se za stůl a záměrně začal nezvykle. "Nemáte hlad?"
"Nafutroval jsem se v té zahradě."
"Nikoli poprvé," řekl Čemus.
Jáchym Moravec vynesl kartu, která měla něco do sebe, rozhodně z jeho hlediska. "Stejně by to vyhodili! Hlad není kuchař, nenasytí! Svět postrádá spravedlnost. Pro psy otevřeli víc útulků, než pro bezdomovce a běžence."
"Můžete se prokázat nějakým osobním dokladem?"
"K čemu by mi byl?"
Čemus se nepřel, zadržený potřeboval doklady jako polárník plavky. Zadržený se nejevil jako obyčejný, cílevědomý chmaták, zkusil to jinak. "S poctivostí nejdál dojdeš."
"My si tykáme, pane inspektore? Jaká čest!"
"Pardon," řekl Čemus a potlačil úsměv. "S poctivostí se dojde nejdál."
"Možná nejdál, ale s prázdnýma kapsama," zasáhl Jáchym Moravec pohotově. "Bez koruny!"
"Protřelý zloděj nepřepočítává kořist na koruny, ale na roky."
"A když nepochodí, aspoň si posedí," prohodil Moravec vtipnou repliku. "Nejsem protřelý zloděj! Vůbec nejsem zloděj! Komu hoří koudel, tomu hasiči nepomůžou a ve spravedlnost věřím jako na Ježíška, ale zvažte to! Drobet jsem se najedl. Nahlédl jsem otevřenými dveřmi. Zařízení se mi moc líbilo. Chtěl si v křesle odpočinout, ale zavřely se mi oči. Probudil jsem se, uviděl ten parádně smutný obraz, klíč v zámku... Nedalo mi to. Co kdyby se vetřel nějaký poberta! Vzal jsem peníze do úschovy. Nemohlo by se všechno nahlížet pod tímhle úhlem?"
"Nemohlo," řekl Čemus. "Svěříte mi datum narození?"
"Letos mi už bylo osmatřicet. Třináctého února."
"Už?" Hádal by zadrženému mezi padesáti a šedesáti. Jistě k tomu dojmu napomáhalo oblečení, vlasy, vousy... Ba ano, šaty dělají člověka, ne že ne. "Podle otisků prstů jsme si ověřili, že jste dosud nebyl trestán."
"A za co? Nikdy jsem nic neprovedl!"
"To znamená, že se můžete jmenovat Moravec stejně dobře jako Horák, Novák nebo Vonásek. Jak dlouho se potulujete?
"Sedmý rok," odpověděl s vyrovnaností člověka, schopného odhadnout vlastní možnosti a chmurnou perspektivu nejbližší budoucnosti.
"Kde jste se skrýval, než u Nývoltů skončil zahradní mejdan?"
"Nad tou velkou vodou. Zalehl jsem mezi pustoryl, klimbal a čekal, až přestanou skotačit."
"Pustoryl," opakoval Čemus, jako kdyby to slovo neznal.
"Šeřík, jasmín," přispěchal Moravec na pomoc. "Jsem původním povoláním botanik. Mám doktorát, kdysi jsem rozdával vizitky s CSc. za jménem. Ve výzkumáku se chopilo otěží nové vedení. Na moje místo vypsali konkurz, vyhrála ho švagrová nového ředitele. Ve stejné době mi utekla žena se zazobaným Portugalcem a odvezla obě děti. Ještě stihla střelit byt i se zařízením. Zůstalo mi ojeté auto. Prodal jsem ho a z peněz žil skoro rok."
"Zavařil jste si," řekl Čemus. "Uvidíme, jaké stanovisko zaujme státní zastupitelství."
"Raději nic neslibujte. Drsná pravda je lepší než milosrdná lež. Šoupnete mě za katr, s tím se nedá hnout."
"Věc má drobný háček," řekl Čemus a dál to nerozváděl.
Poměrně všední a náhodou hladce vyřešený případ skutečně získal novou, netušenou a překvapivou dimenzi. Eura v hodnotě téměř sto tisíc korun byla falešná. Padělky ze stejné dílny kolovaly nejen v Čechách a na Moravě, ale i v řadě sousedních států. Nikdy však nebyly zachyceny v takovém množství najednou.
Myš a kočka k sobě nepřilnou. Nedalo se očekávat, že mezi kriminalisty a vyšetřovanými vznikne pevné pouto vzájemného pochopení. S tím vědomím jel inspektor Čemus ke Kalifornii. Nývolta doma nezastihl.
"Hned po obědě odjel do Polska. Obchodní jednání v Krakově. Někde mám poznamenaný hotel, ve kterém obvykle nocuje," předstírala Nývoltová ochotu. "Kdy nám vrátíte ty prachy?"
"O těch musíme ztratit pár vět," řekl Čemus. "Kde jste získali eura?"
"V bance. Kde jinde?"
"Ve které bance?"
"To se musíte zeptat manžela."
"Mám pro vás nepříjemné sdělení."
"Však něco cítím v kříži! Copak jsem od vás asi čekala!"
"To si nedovolím ani odhadovat," řekl Čemus nadmíru zdvořile. "Povím vám, co jsem očekával já od vás. Pravdivé odpovědi! Všechna eura, která jsme zajistili u vašeho nočního hosta, jsou jenom zdařilé padělky."
Sdělení vzalo Nývoltové dech. Najednou seděla skleslá, zamyšlená, se svěšenými rameny, zmatená a nejistá. "Proto mi tak nadával!"
"Manžel?"
"Včera jsme měli hosty. Doktor Veselý se zmínil, že se připravuje na zájezd do severní Afriky a ještě si nevyměnil peníze. Tak jsem mu vyměnila za pět tisíc, víc u sebe neměl."
"Ve výhodném kurzu?"
Pokrčila rameny. "Ale bez manželova vědomí."
"Věděl, že disponuje padělky?"
"Nevím, ve které bance měnil. Napálili ho. V penězích se vyzná, dlouhé roky seděl v bance, při pozornějším zkoumání mu nemohlo uniknout, že naletěl. Snad se bál přiznat, abych mu nevyčítala neopatrnost."
Vymyslela si legendu. Možná společně s manželem, museli počítat s možností, že policii kvalita bankovek neunikne.
Advokát doktor Veselý vyjádřil nad návštěvou kriminalistů hluboké znepokojení. Doprovodil je však do bytu a předal jim padělky, o Nývoltových se vyjadřoval s malou šetrností.
Nývolta v žádném krakovském hotelu nenocoval, polští policisté však sledovali několik osob podezřelých z rozšiřování falešných bankovek. Patřila k nim jistá paní Jadwiga a Nývolta zastihli v její kypré náruči.
Až mnohem později se zdařilo rozšifrovat strukturu výroby a rozšiřování padělků. Především tam, kde se eura dosud nevžila.
Inspektor Čemus a jeho kolegové nevěděli, zda se aféra dočkala finále. Kdekoli. Někde v Evropě, případně za oceánem. Odvedli svůj díl práce. Interpol venkovským inspektorům hlášení nepodává.
A Jáchym Moravec? Shovívavá soudkyně mu nadělila podmíněný trest. Před soudní budovou ještě Čemusovi pokynul a vzdálil se volným, lenivým krokem, ostříhaný, oholený a nově ošacený. Téhož večera ho policisté Knobloch a Valenta zahlédli blízko Zlaťáku.
Nezvanou noční návštěvu ohlásila Nývoltová až po deváté hodině, když sestoupila z ložnice do přízemí. Zmizela značná část zásob z komory a chladničky. V kuchyni loupežník pojedl, uvařil si kávu, kterou vypil v bílém koženém křesle. Šálek zanechal na koberci. Snad se kochal pohledem na obraz stromu v mlhavé krajině. Rozsvítil si na to lustr, který zapomněl zhasnout.
Otisky prstů svědčily.
Po Jáchymu Moravcovi bylo vyhlášeno celostátní pátrání.
Až dosud bezvýsledné.