"Co vám dala házená?"
"Strašně moc, opravdu. A nemyslím tím jenom radost ze hry, opojení z vítězství nebo zklamání z porážky. To jsou pomíjivé pocity, sport však přináší i něco, co zůstává natrvalo. Na hřišti jsem se naučil vycházet s lidmi, ovládat bouřlivé emoce, vyrovnávat se s neúspěchem. A to myslím přetrvá i do doby, kdy už bude na staré poháry a medaile dávno padat prach."

Před jedenatřiceti lety se Tomáš Adamčík ve Frýdku-Místku narodil. Když mu bylo osm roků a začal se poohlížet po nějakém sportu, starší bratr jej brával na fotbal, ale to nebylo to pravé. Nakonec se s mladším bráškou upsali žákovské házené.

"Víte, často vzpomínám na rodiče. Tři kluci v domě, to představuje i spoustu malérů a nepříjemností, ale ať jsme předvedli jakékoliv lumpárny, žádný trest nespočíval v tom, že by někdo z nás odpoledne nesměl na hřiště."

Házenkářský oddíl Slezan Frýdek-Místek se postupem času spojil s sportovním klubem policie, Tomáš Adamčík byl u toho, když se parta kamarádů rozhodla, že začnou brát handbal opravdu vážně. Následoval výkonností vzestup téměř pohádkový. Z divize do třetí ligy, z té do druhé, potom do první, když mezinárodní dohodou vznikla společná interliga nejlepších českých a slovenských klubů, tak pravidelné souboje v play off o nejvyšší příčku.

"Nejhezčí sportovní zážitek?"

"Těch bylo víc. Jeden z nejsilnějších momentů, na které vzpomínám, byla série finálových utkání s Plzní. V pátém zápase jsme sice prohráli o dvě branky, ale i to druhé místo znamenalo vstup mezi medailisty vrcholového sportu. No, a letos jsme na pátý pokus konečně vyhráli titul českého i interligového mistra. Co chtít víc?"

"A nejhorší zážitek?"

"Možná to byl takový hořký pocit křivdy. Jednou, ještě v dorostu, jsme usilovali o postup do první ligy a v rozhodujícím zápase rozhodčí náš tým dost evidentně poškodili. Prostě nás zařízli, jako kuřata na dvorku. Ovšem i to byla důležitá zkušenost. Když budete lepší o pět nebo osm branek, tak vám žádný sudí tak snadno neublíží."

Zlaté medaile na stužce s trikolorou, házenkářský tým, jehož věhlas dávno přesáhl hranice severní Moravy. Mistři republiky. Přesněji řečeno, mistři dvou republik. Mužstvo vrcholových sportovců, z nichž každý je stoprocentní profesionál. Jen jeden ne. Tomáš Adamčík s trojkou na dresu je policejní rada a pracuje na službě kriminální policie a vyšetřování krajské správy v Ostravě.

"Upřímně řečeno, k policii jsem původně nastoupil kvůli výhodám, jaké nabízí státní zaměstnání. Měl jsem po vojně, chystal jsem se oženit, a moc jsem chtěl budoucí rodinu nějak perspektivně zajistit. Vlastně jsem si tenkrát ani pořádně nedovedl představit, do čeho jdu. Postupem času mě ovšem práce čím dál tím víc bavila, a když se objevila možnost uzavřít smlouvu plně profesionálního vrcholového sportovce, nebylo už o čem uvažovat. U kriminálky jsem zůstal."

Začínal od píky na obvodním oddělení v Dobré u Frýdku-Místku. Tři roky základních služeb policejního inspektora, potom přišla nabídka z Ostravy, kde se uvolnilo místo asistenta vyšetřovatele.

"Byl jsem naprostý učedník," poznamenal Tomáš Adamčík," ale starší kolegové velmi ochotně pomáhali a ukazovali, jak se co dělá. Od titěrností připomínajících skládání plachetnice ve skleněné láhvi, až po situace jako okopírované z akčních filmů."

Tehdy se například v Ostravě vyšetřoval případ čtyřnásobné vraždy spojené s loupežemi a postupným likvidováním spolupachatelů. Na odhalování rozsáhlé sítě dobře organizovaných zločinců spolupracovali kriminalisté několika krajských správ, a když bylo všechno přesně připraveno, ujala se zatýkání podezřelých zásahová jednotka.

Druhý den se o zákroku psalo snad ve všech novinách, ovšem to, že jeden asistent vyšetřovatele musel v tělocvičně vysvětlovat, proč zameškal včerejší trénink, se už do tisku nedostalo.

"Docela se mi líbí, že v tomhle řemesle nemůže člověk nikdy prohlásit, že něco dovede, že obor stoprocentně zvládl. Každý případ je jiný a kriminalista se proto permanentně učí. Mimochodem, to vlastně taky trochu připomíná vrcholový sport..."

Při práci a při handbalu se přihlásil na dálkové studium sociálně právního oboru na pedagogické fakultě a získal titul bakaláře. Krátce poté byl jmenován vyšetřovatelem a po sloučení odboru vyšetřování a kriminální služby se funkce vrátila k starému označení policejní rada.

"Moje samostatné případy nejsou žádné velké věci, spíš je to taková běžná všehochuť. Šéfové mi, domnívám se, že záměrně, přidělují záležitosti z nejrůznějších oborů. Jednou je to znásilnění, podruhé drogy, potom třeba loupež nebo podvod."

Ve vyšetřovacích protokolech vypadá všechno náramně jednoduše. Zákonné poučení, čtyři pět otázek, za nimi odpovědi, podpis a hotovo. To, co předcházelo, už sepsáno není, a přitom to často vůbec nebylo jednoduché. Dejme tomu znásilnění je závažný trestný čin a vina musí být dokázána stoprocentně. Ovšem jak získat seriózní výpověď od mladičké traumatizované dívky, která připomíná plačící uzlík nervů? Nikdo ji přece nechce ještě víc ublížit. Po konzultaci s psycholožkou následovalo vybírání možných rolí. Má se vyšetřovatel chovat jako strýčkovsky shovívavý pán, nebo spíš jako kamarád z diskotéky? Je vhodnější účastný přístup, či odtažitý nadhled odborníka? Bude lepší, když se bude vyptávat žena, nebo chlap?

Za hrstkou otázek jsou dlouhé hodiny přípravné práce. Nakonec se nějaké řešení zvolí, a člověk stejně nemá jistotu, zda bylo opravdu to nejlepší.

Jiný příběh. Loupež v obchodním domě se značkovým textilem. Za bílého dne vnikli dovnitř pachatelé ozbrojení pistolí, nabrali konfekci v hodnotě několika milionů a odjeli dodávkovým automobilem.

Je vůbec možné, aby se do nevelkého transitu vešlo zboží v tak vysoké hodnotě? Vyšetřovací pokus pochybnosti vyvrátil, ale hned se objevily další. Lupiči kradli pouze nejlepší látky, žádný šunt. Buď to byli odborníci, nebo jim někdo předem poradil, co brát. Takový spolupachatel bude pravděpodobně z branže a mohl by mít prsty i v dalším odbytu uloupených obleků. Prověřovat obchodníky s konfekcí v celé republice je však úkol hodný Sisyfa, proto zatím zůstává příběh otevřený.

Jiný podvodník už ovšem za mřížemi je. To byl chlapík, jenž sliboval potřebným podnikatelům štědré bankovní úvěry, které zařídí za tučnou, předem splatnou provizi. Půjčku sice nesehnal žádnou, ale sám zinkasoval pěknou řádku milionů.

Další složky. Nezletilý narkoman se stal velmi úspěšným dealerem drog a prodával pervitin a extázi kamarádům. Malé děti učil zacházet s injekční stříkačkou... Jsou to neveselé historie a návrat na házenkářskou palubovku občas působí úlevně. Co je proti tomu všemu nějaký obyčejný hráčský faul?

Ráno do práce, ta, když se neděje nic výjimečného, končí kolem čtvrté. Cesta domů, do Frýdku, kde čeká manželka Lenka a dvě dcery, osmiletá Petra a šestiletá Michaela. Čas se počítá na minuty, protože v půl šesté začíná trénink. Žádná velká legrace, spíš dřina vrcholového sportovce. Když člověk konečně vyleze ze sprch, je den pryč.

"Vlastně jsem vždycky měl ohromné štěstí na lidi, kteří mi pomáhali. Kamarádi v práci, samozřejmě žena, na niž padla většina starostí s fungováním rodiny, kluci z oddílu. Jenže to, co jsem stíhal jako asistent vyšetřovatele, už jako policejní rada nezvládám. Párkrát se stalo, že jsem zmeškal zápas, vynechávám tréninky, sám cítím, že na dvoufázově se připravující spoluhráče přestávám stačit. Čím dál častěji myslím na to, že toho nechám. Ne úplně. Rád bych přešel do béčka, do nějaké nižší soutěže, docela se těším, až mi věk dovolí hrát za mužstvo veteránů. Ze sportovního hlediska to tedy nejsou plány nijak zvlášť oslnivé."

Opakovaná otázka: "Co vám dala házená?"

"Možná ještě jednu věc, o které jsem se nezmínil. Umění odejít včas."

jr