POLICISTA  8/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha


 ČETNICKÝ
DEKAMERON

MALÝ PRŮVODCE SLUŽBOU ČETNICTVA
V MASARYKOVĚ REPUBLICE
 
 JINDŘICH MAREK


Pane, Spravedlnost, to bych rád věděl, proč to je na obrazech taková ženská s kšandou na očích a s vážkami, jako by prodávala pepř. Já bych mínil, že Spravedlnost vypadá jako četník. To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vážek a bez takových cavyků. V menším případě dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen; to je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost. A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy a sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo...

Četnický strážmistr Brejcha v povídce
Karla Čapka "Zločin na poště" (1928)

Na zmíněnou Čapkovu povídku si asi vzpomene i mnoho těch, kteří ji nikdy nečetli, protože se jí dostalo zdařilého televizního zpracování s nezapomenutelným Vladimírem Menšíkem v roli lidského vesnického četníka, kterému nešlo z hlavy, že se slečna Helenka z pošty utopila, protože nemohla přežít ostudu, že jí revize z Prahy zjistila absenci pouhých dvou set korun v pokladně. Četník se nevzdal a pokračoval v pátrání, během kterého se ukázalo, že vše nastrojil adjunkt Houdek z velkostatku, který na zdejší poštu chtěl dostat svou snoubenku. Když na podstatu případu, který by byl však těžko stíhatelný, přišel strážmistr Brejcha, zařídil, aby se v zájmu cti mrtvé Helenky peníze našly a poté zajistil přeložení Houdka daleko od jeho snoubenky, ze které se stala zakyslá stará panna...

Lidský rozměr četníkovy duše - to byla z mnoha důvodů, mezi kterými hrály prim především ty politické, dlouho snad jen záležitost několika povídek Karla Čapka. Dnes je situace zcela jiná a tak se můžeme problematikou československých četníků z dob Masarykovy republiky zabývat bez problémů a ideových předsudků zcela otevřeně.

V poslední době zvláště díky úspěšnému televiznímu seriálu "Četnické humoresky" z dílny brněnského studia České televize a v neposlední řadě také výraznému podílu na něm ze strany vynikajícího znalce četnické historie Michala Dlouhého se naše veřejnost seznamuje se starým bezpečnostním sborem, kterému věnujme dnes na těchto stránkách malý dekameron příběhů, které se pokusí prozradit o četnících opět o trochu více, než většina z nás dosud znala.

1 - PŘÍPAD KRVAVÉ ZÁMECKÉ NOCI

Před osmdesáti lety byli lidé stejní jako dnes. Jedni se snažili žít poctivě, druzí přemýšleli o lumpárnách a někteří je i dělali. Když se potom kvůli nim ocitli před soudem, tvářili se jedni tupě, druzí se hloupě usmívali. Alespoň nám to tvrdí dobový tisk o případu dvou mládenců, které nechuť k poctivému řemeslu přivedla na cestu zločinu, který se stal hořkým případem pro jednoho vesnického četníka Brejchova zrna...

Městečko Rabštejn nad Střelou je nejmenším městem ve střední Evropě. Umístěno v překrásné přírodě je dnes rájem chalupářů a karlovarských či plzeňských trampů. Mezi dominanty Rabštejna patří barokní kostel s klášterem, zřícenina středověkého hradu a zámek, který ve 20. letech vlastnil manětínský velkostatkář hrabě František Rudolf Seilern-Aspana

Právě zámek na skále zlákal tehdy dva grázlíky - třiadvacetiletého pekařského pomocníka z blízkého Tisu u Blatna Antona Zörnera a čtyřiadvacetiletého Karla Bayana z Rabštejna, který se právě na Seilernově zámku vyučil zahradníkem.

Na práci si však oba mládenci příliš nepotrpěli a tak se raději živili žebrotou a při svém tuláckém životě i kradli. Aby Zörner nemusel na vojnu, utekli oba kamarádi na čas do Německa. Ale i zde byl chleba o dvou kůrkách, a tak se vrátili zpět do Čech, kde se rozhodli, že vyloupí rabštejnský zámek, který Bayan důvěrně znal.

V sobotu 10. listopadu 1923 Bayan a Zörner vyšplhali s "odvážností divokých zvířat", jak při zprávě o procesu s nimi napsal 13. dubna 1924 reportér Večerního Českého slova, po skále k zámecké hradbě. Potom vnikli do prázdných stájí, kde přenocovali a vyčkávali vhodné chvíle pro vyloupení zámku.

V zámku žil v té době pouze Seilernův komorník František Richter, který v poledne odešel do městečka. Bayan dobře věděl, že se vrátí až v noci. Spolu se svým kumpánem vnikl do budovy, kde oba začali rabovat. V jednom stole dokonce našli armádní revolver, který hned ve sklepě vyzkoušeli.

Nakradené věci si potom připravili na hromadu a začali si hrát na zámecké pány. Vykoupali se, oblékli se do kradených šatů a s doutníky se začali povalovat v zámeckých křeslech. Jejich kratochvilné radosti však v deset hodin v noci překazil nečekaný návrat komorníka. Zörner na něj s neochvějnou chladnokrevností vystřelil z revolveru a zasáhl jej do hlavy...

Když se po chvíli Richter pokoušel vzchopit, vrhl se na něj s dýkou a několikrát jej bodl. Richter však stále žil, a tak Bayan doběhl pro šavli a dvakrát s ní komorníka sekl. Potom se s mnohatisícovým lupem oba bandité spustili po skále dolů k řece Střele. Z připraveného lupu však nestačili odnést všechno. Zbyla po nich ještě jedna hromada věcí v ceně kolem 30 000 Kč, což byly v té době velmi slušné peníze, za které by se dal tehdy pořídit i docela hezký malý domek.

Nebohý Richter zatím zůstal ležet v bezvědomí v kaluži krve od nedělní noci až do pondělního večera! Jeho štěstím v neštěstí byla skutečnost, že se přátelil s četnickým strážmistrem Václavem Štípkem. Každý den spolu sedávali při přátelské rozpravě u snídaní, obědů a večeří v místním hostinci. Když se však celý den Richter v hospůdce neukázal, padlo na Štípka nepokojné tušení. Vydal se proto večer s dalším četníkem na zámek...

Zde je čekal šokující nález. Pohled na Richtera byl opravdu hrozný. Na těle měl bodné i sečné rány. Kulka z revolveru mu provrtala temeno hlavy, přesto však stále žil! Po měsíci pobytu v plzeňské nemocnici se vrátil na zámek Manětín do domácího ošetření. Zranění na něm však zanechala trvalé následky. Měl trvalé problémy s pamětí, bolesti hlavy a zmrzačenou ruku.

Četníci se na zámku zatím pustili okamžitě do vyšetřování. Při prohlídce stop drancování našli na různých místech znak lupičů - obrázek umrlčí hlavy a opice. Pro strážmistra Štípka však nejcennějším nálezem byl jeden obyčejný kabát. Zapomněl si ho zde Bayan a strážmistr, jak to u dobrého vesnického četníka má být, jej dobře znal. Vesnický grázl mívá naštěstí zpravidla jen jeden kabát, a tak záhy skončili Bayan a Zörner za mřížemi.

Tečku za "příšernou nocí na zámku", jak celý případ pojmenovali tehdy novináři, učinil v dubnu 1924 soud, který Karla Bayana odsoudil na 8 let a Antona Zörnera na 15 let těžkého žaláře. Pokud jste zvědavi při vzpomínce na vysvětlení narážky v úvodu této kapitolky, tak slovy Večerního Českého slova "Zörner tvářil se v soudní síni tupě, Bayan se usmíval"...

EXKURZ 1 - MALÁ ANATOMIE ČETNICKÉHO SBORU

Jedním z častých věcných hříchů filmařů a divadelníků u nás je poměrně libovolné nakládání s četnickými uniformami v jejich dílech. Typický šedozelený stejnokroj československých četníků prošel však od roku 1918 dlouhou cestou změn a doplňků, kdy k základnímu ustálení četnické uniformy došlo až v roce 1927 a vše zarámovala výnosem ministerstva vnitra č. 15.144-13 z 9. března 1928 poprvé i charakteristická četnická přílba, kterou však filmaři dávali a občas ještě dávají četníkům rádi na hlavy i v příbězích ze staršího období, včetně různých dramatizací příběhů zakarpatského bandity Nikoly Šuhaje z let 1921-1923.

Proslulá četnická přilba byla zhotovena ze zaječích a králičích chlupů, ztužena šelakem a opatřena kováním. Vpředu ji zdobil velký odznak, který byl tvořen tzv. středním státním znakem a lemován lipovými listy. Tato přílba se stala typickým atributem československého četnictva a byla užívána až do června 1945. Dodejme, že hlavním výrobcem těchto přileb byla firma Hess - Praha, která sídlila v Karlíně.

Velký chaos však v četnické tematice ve filmu, televizi i divadle nejednou panuje i v používání hodnostního značení četníků. Puntičkářům a milovníkům historie lze proto doporučit druhý díl velice zajímavých Dějin policie a četnictva autorů Pavla Macka a Lubomíra Uhlíře z roku 1999 a ostatním čtenářům zatím jen ve stručnosti charakterizujme ty nejhlavnější či nejzajímavější atributy četnické uniformy z let 1928 - 1939. Na levém rukávu uniformy v polovině záloktí nosili četníci štítek s číslem zemského četnického velitelství (1 - Čechy, země Moravskoslezská, 3 - Slovensko, 4 - Podkarpatská Rus), které v roce 1930 nahradily malé obdélné kovové emblémy s číslem po obou stranách límce.

Zatímco hodnosti četníků na zkoušku byly představovány stejně jako na vojně ty poddůstojnické stříbrnými knoflíčky (peckami), hodnosti strážmistra, štábního strážmistra a praporčíka od roku 1930 na ramenních páscích (náramenících) představovaly stříbrné kovové spony (tzv. rakvičky), zatímco vrchní strážmistři měli jednu stříbrnou třícípou hvězdičku. Změnu potom přinesl rok 1937, kdy měli strážmistři a praporčíci trojcípé hvězdičky a vrchní strážmistr pěticípou hvězdičku a ramenní pásku olemovánu stříbrnou sutaškou.

Četné legionáře mezi četníky potom označovaly v nadloktí pravého rukávu pásky přišité do úhlu (ve tvaru krokvic) ve výložkové červené barvě. Každá páska potom představovala 1 rok služby v legiích. Dlužno říci, že televizní vrchní strážmistr Arazím má svoji legionářskou minulost na uniformě přišitu občas nejen obráceně, ale i lajdácky a s velkými mezerami mezi jednotlivými pásky...

Věnujme se však již nyní konečně podstatě československého četnického sboru a jeho podílu na boji s kriminalitou. Zákon č. 299/1920 Sb. z. a n. o četnictvu z 14. dubna 1920 charakterizoval četnictvo jako "vojensky organizovaný sbor strážný, jenž určen jest k tomu, aby podle stávajících zákonných předpisů a podle nařízení příslušných úřadů státních udržoval na celém území Československé republiky veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost."

Protipólem četníků byla potom státní policie (uniformovaná a neuniformovaná), která působila ve velkých městech. V českých zemích ve 20. letech existovalo pouze pět policejních ředitelství - Praha, Plzeň, Brno, Moravská Ostrava a Opava. Postupem času docházelo - zejména na Slovensku, Podkarpatské Rusi a především v českém pohraničí - k zakládání nových policejních ředitelství ve větších statutárních městech či menších prvků (policejních komisařství a expozitur státní policie), kdy v osudném roce 1938 v českých zemích působilo 12 policejních ředitelství, 40 komisařství a 45 expozitur a na Slovensku a Podkarpatské Rusi 3 policejní ředitelství, 5 komisařství a 5 expozitur. Drtivá část republiky však stále zůstávala při zajišťování veřejného pořádku i kriminální služby na bedrech četnictva.

Řídícími orgány četnictva byli četnické oddělení na ministerstvu vnitra, generální velitel četnictva, zemská četnická velitelství a četnická oddělení, kterým vždy podléhalo několik okresních četnických velitelství. Samotná organizační struktura československého četnictva vycházela sice z rakouského systému z dob c.k. monarchie, ale ten byl postupně doplňován o další potřebné prvky.

Základním článkem četnického sboru byla četnická stanice, jejíž služební obvod zahrnoval zpravidla 4 - 5 obcí. Ještě ve 20. letech existovaly někde dokonce stanice jen "jednomužové" či "dvoumužové", ale početní stavy stanic byly postupně zvyšovány a ve 30. letech prakticky nejmenší stav stanice tvořili 3 četníci. Ty četnické stanice, které měly ve svém obvodu hraniční přechod, se potom spolupodílely s pohraniční finanční stráží i na vykonávání pasové služby.

V roce 1931 byly potom v Čechách ve 14 zvláště exponovaných místech zřízeny četnické pohraniční kontrolní stanice, zřízené výhradně k provádění pasové kontroly v místech velkých hraničních přechodů s Německem a Rakouskem. Jejich osazenstvo v počtu 1- 6 mužů tvořili starší a zkušení četníci, kteří však již byli méně schopní k výkonné službě.

Pražskou zvláštností od roku 1922 byla také četnická eskortní stanice v budově zemského četnického velitelství na Smíchově, která na vyžádání soudů v obvodu Velké Prahy prováděla eskorty vězňů a osob odsouzených k nastoupení trestů apod.

Někde byly časem zakládány také četnické stanice se služebními psy - nejčastěji v místech dislokace četnických pátracích stanic, ale také všude tam, kde bylo možno počítat se zvýšeným ohrožením bezpečnostních poměrů (např. v oblasti se zvýšenou koncentrací železničních spojů). Mít na četnické stanici čistokrevné služební psy (německý ovčák, dobrman a erdelteriér) a provádět jejich výcvik bylo ovšem možné pouze na základě povolení zemského četnického velitelství, když se pes a psovod podrobili odborné zkoušce před zvláštní komisí. Nasazení psů, o kterém bude ještě řeč, bylo upraveno zvláštními předpisy a zpravidla nebyla v jednom politickém okrese více než jedna takováto stanice.

Sílící rozvoj motorizace potom způsobil, že od 1. května 1935 byly také zřizovány četnické silniční kontrolní stanice, které bývaly podřízeny veliteli četnického oddělení a plně se zaměřovaly na dodržování předpisů silničního provozu na frekventovanějších komunikacích. V roce 1937 již tyto stanice působily v České Lípě, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Jičíně, Karlových Varech, Mostu, Plzni, Poděbradech, Praze, Brně, Jihlavě, Moravské Ostravě, Olomouci, Uherském Hradišti, Banské Bystrici, Bratislavě, Košicích, Popradu, Trenčíně, Žilině, Chustu a Mukačevu. Tyto stanice mívaly v průměru 8 - 11 mužů.

Další novinkou od 1. dubna 1935 byly také okresní četnické stanice, které byly zavedeny zatím zkušebně jen v Benešově u Prahy, Kolíně a Slaném. Tvořilo je kolem 20 četníků, vybavených 2 automobily, větším počtem služebních jízdních kol a stálou telefonní službou. Velel jim okresní četnický velitel a smyslem zřízení těchto stanic bylo vytvoření organizačního článku schopného rychlého a důrazného zásahu na území celého okresu ve prospěch méně obsazených venkovských stanic.

Podobný prvek představují do jisté míry také četnické pohotovostní oddíly (ČPO), zřizované od 1. září 1933 v sídlech četnických oddělení v pohraničních oblastech. Ty však tvořili mladí četníci na zkoušku, kteří v rámci svého výcviku měli posílit v počtu 20 - 35 mužů bezpečnostní službu v pohraničí, které začala destabilizovat nacistická ideologie. Tyto oddíly byly motorizovány a od roku 1936 byly vyzbrojeny i lehkými kulomety vz. 26. V následujícím roce, kdy jich působilo v pohraničí již 31 (Čechy 13, Morava 6, Slovensko 10, Podkarpatská Rus 2), byly zapojeny do systému pohraničních jednotek Stráže obrany státu (SOS) a přemístěny do sídel velitelství praporů SOS jako samostatné jednotky. Tam, kde probíhala výstavba pohraničních opevnění, sledovaných německou zpravodajskou službou, byly potom u ČPO zřízeny zvláštní zpravodajské oddíly v počtu 8 - 10 četníků. V roce 1938 byla posílena výzbroj ČPO a jejich počty zvýšeny na 43 mužů. Četnické pohotovostní oddíly v dnešním Sokolově, Kadani, Litoměřicích a Českých Budějovicích měly od 1. července 1938 dokonce 86 mužů.

Zvláštností v systému čs. četnictva se od 1. července 1935 staly četnické letecké hlídky, kterým však již byla autorem věnována v Policistovi 6/2001 samostatná obsáhlá příloha. To vše ještě doplňoval systém četnického vzdělávání, jehož páteř tvořily školy pro výcvik četníků na zkoušku, pro výcvik velitelů stanic, pro výcvik výkonných a správních důstojníků, pokračovací výcvik a rozličné odborné kurzy.

Úmyslně až na závěr zařazujeme četnické pátrací stanice, které tak výrazně zpopularizoval zmiňovaný brněnský televizní seriál. Ty byly zřizovány od 1. ledna 1928 a zařazováni do nich byli zkušení četníci se schopnostmi potřebnými pro kvalitní výkon pátrací služby. Ve věcech bezpečnostní služby byly podřízeny příslušnému četnickému oddělení, ve věcech kriminální služby je řídilo ústřední četnické pátrací oddělení v Praze. To mělo v roce svého zřízení (1928) 23 mužů a v roce 1937 40 mužů. O jeho činnosti bude ještě řeč, a tak se vraťme zpět k "pátračkám", jak se říkalo lidově četnickým pátracím stanicím. Úkolem pátracích stanic, kterých v Československu v roce 1937 existovalo již 42, bylo především:

1. Spolupůsobit při vypátrání a zajištění pachatele a odcizeného majetku a k zajištění důkazů u každého většího trestného činu, spáchaného v jejich obvodu.

2. Konat v přikázaném obvodu objížďky motorovým kolem z preventivních důvodů, zvláště ke kontrole zachování silničního řádu a pořádku na veřejných komunikacích a místech.

3. Vést pro svůj obvod soustředěnou evidenci pátrací služby a evidenci cikánů.

4. Výjimečně vypomáhat při neodkladných a naléhavých výkonech bezpečnostní služby v obvodu místní stanice, jestliže četnictvo místní stanice nebylo k dispozici, nebo když na případ nestačilo.

Po skromných začátcích, kdy četnické pátrací stanice tvořili zpravidla jen čtyři četníci, od roku 1933 již však "pátračku" tvořil velitel v hodnosti vrchního strážmistra, jeho zástupce v hodnosti praporčíka, dva štábní strážmistři, z nichž jeden byl ve funkci fotografa, dva strážmistři jako stálý a náhradní řidič automobilu (náhradník byl zároveň řidičem motocyklu), jeden strážmistr jako služební psovod a dva četníci jako kancelářští pomocníci, kteří nebyli určeni pro přímý výkon bezpečnostní služby.

V brněnském televizním seriálu je zavražděn ve službě psovod pátračky Toníček, ve skutečnosti, bez ohledu na nespornou autoritu, kterou četníci u slušných lidí tehdy měli, však v letech 1918 - 1939 položilo život ve službě bohužel hned několik desítek četníků.

2 - ZAPOMENUTÉ OBĚTI (NEJEN) ZBOJNICKÝCH LEGEND

Koločava - ... U staré cerkve jsou 3 hroby četníků, strážmistra Oldřicha Hrabala, zastřeleného Nikolou Šuhajem, strážmistra Josefa Zelenky, zastřeleného vojenským zběhem Vasilem Rišincem z Negrovce a strážmistra Josefa Hofmana, který zemřel, raněv byv mrtvicí. Ostatky četníka na zkoušku Vojtěcha Kubína, zastřeleného Šuhajem, převezli do rodné Příbramě.

Nikola Šuhaj pocházel z osady Lazů, bydlel v Sucharu Potoku. Jeho rodný domek je poslední při cestě na poloninu Plaj (zelená značka). Jeho Eržika je provdána v Koločavě za lesního dělníka Nikolaje Derbáka, dcerku má u sebe...

Jaroslav Dostál, Podkarpatská Rus -
Knižnice Klubu československých turistů, 1936

Dne 24. října 1920 byl zastřelen u Koločavy agresivním banditou Nikolou Šuhajem třiadvacetiletý četník na zkoušku a bývalý italský legionář Vojtěch Kubín, který se dosud snažil ze svého skromného platu podporovat v daleké Příbrami svého osleplého otce, dvě opuštěné děti svých sester a nemocného bratra, umírajícího na tuberkulózu. Četníkovo tělo bylo nalezeno až druhý den po dlouhém hledání díky malé krvavé skvrnce na kmeni hrušky u chalupy Šuhajova tchána. Kubínovo tělo bylo odtaženo do křoví. Jeho obličej byl k nepoznání rozbit. Střela se mu vryla do levého oka a vyšla levým uchem, roztříštila lebku, částečně potrhala mozek a způsobila okamžitou smrt. Podle názoru soudního lékaře použil Šuhaj trhavou střelu dum-dum - náboj s upilovanou a rozříznutou špičkou, který si upravil z normálního střeliva.

Dne 16. května 1921 zastřelil Šuhaj dalšího četníka, strážmistra Oldřicha Hrabala, kterého v noci jako velitele hlídky zastřelil rovněž v rajonu Koločavy. Když 16. srpna 1921 Šuhaje a jeho bratra Juru zavraždili sekerami jeho kumpáni ze strachu z odhalení a v touze po odměně, asi by se na něj záhy zapomnělo. O opaku však rozhodl příchod talentovaného levicového spisovatele Ivana Olbrachta do Šuhajova kraje. Olbrachtova literární verze zbojnické legendy měla ve vědomí československé veřejnosti úspěch, protože jeho kniha jen do roku 1939 vyšla v jedenácti vydáních! Šuhajem zavraždění četníci však neprávem skončili ve falešném obraze legendy v jejím černém světle. Ztráty však nemívali četníci jen na některé ze 141 četnických stanic na Podkarpatské Rusi...

Prvním zavražděným četníkem v Československé republice se stal již 31. října 1918 vrchní strážmistr Josef Bryg z četnické stanice Předmostí u Přerova, kterého pro "přísnost ve službě" zastřelil dezertér, pytlák a kriminálník v jedné osobě Alois Novotný. Ten byl dopaden a z vraždy usvědčen až v červenci 1922, když se svým kumpánem Josefem Konečným oloupil a zavraždil výpomocného listonoše Martina Levého.

Další mrtví četníci položili svůj život při obsazování Slovenska, kam již 4. listopadu 1918 vyrazilo v letní ústroji a s trochou střeliva prvních 90 četníků z Moravy zajišťovat pořádek a bezpečnost. V Trnavě však byli 13. listopadu napadeni obrněným vlakem maďarských námořníků, jejichž kulometná palba zabila místostrážmistry Antonína Vlčka, Jana Nezlecha a Františka Beneše. Nezvěstnými se zde také stali strážníci na zkoušku Josef Božák a Edmund Ječný, kdy dva týdny po tomto incidentu hlásil jejich velitel, že byli maďarskými námořníky asi oběšeni či ubiti.

Každý další rok potom přibývali noví ve službě padlí českoslovenští četníci, kteří se dali rozdělit do tří základních skupin. Tu nejstarší tvořili praktici z doby c.k. monarchie, druhou vlastenecky orientovaní legionáři a třetí mladí četníci, odchovaní atmosférou Masarykovy republiky a hledající existenční jistotu v uniformě v době, kdy republiku začal ohrožoval německý nacismus. Od samého začátku bylo choulostivým místem jejich služby také Slovensko. Nahlédněme na okamžik do vzpomínek dědečka autora těchto řádků bývalého ruského legionáře a tehdy štábního strážmistra četnictva Františka Žáka: "Slovensku jsme šli pomoci, ne je kolonizovat. Byla tam těžká služba. Začínal jsem mezi Rusíny na stanici Pčoliné u Sniny. V zimě zde řádili vlci a všude bylo daleko. Byli jsme však mladí a věrní Masarykovi.

Když jsem později sloužil v Nitře, poznal jsem zblízka demagogii hlinkovců i komunistů. Když začala řádit hospodářská krize, snažil jsem se mnohým nezaměstnaným sehnat alespoň příležitostnou práci. Většinou o ni nestáli. Počkali si na výdej žebračenek a měli okamžitě na to nejdůležitější - alkohol..."

Ten býval často příčinou tragédií, způsobených surovými kriminálníky či primitivními surovci, jakými byl například Jozef Kucharík, který 24. listopadu 1928 zastřelil strážmistra Františka Blažku z četnické stanice Hlohovec. Tento známý rváč a výtržník rušil veřejnou schůzi, a když byl pořadateli vyveden, vyhrožoval, že někoho musí zabít.

Když jej přivolaní strážmistři Karel Burda a František Novotný napomínali, začal vyhrožovat i jim a musel dostat želízka. Tu však mu okamžitě přispěchali na pomoc jeho otec a dva bratři. Pobodali a odzbrojili četníky, kteří museli z místa napadení uprchnout. Útoku výtržníků přihlíželo mnoho diváků, ale "žandárům" nikdo nepomohl ze strachu před pomstou Kucharíků.

Když do jejich domu v Beregsegu přijela večer četnická asistence v čele s okresním četnickým velitelem, vyšla ze zahrady rána, kterou byl smrtelně zraněn otec dvou malých dětí strážmistr Blažka. Jeden z jeho kolegů sice vzápětí zastřelil jeho vraha Jozefa Kucharíka, ale život svému kolegovi již vrátit nemohl.

Proč jsme si v této kapitole vybrali případy (navíc dnes již opět z území cizího státu) smrti četníků ve službě? Jde totiž o to si připomenout stále opomíjenou skutečnost, že v boji proti kriminalitě v době formování občanské společnosti na tehdy zaostalém Slovensku a Podkarpatské Rusi v letech 1919-1939 položilo životy mnoho českých četníků. Slovenská luďácká (a v případě Podkarpatské Rusi komunistická) propaganda tento fakt vždy ráda zatajovala či nechutným způsobem překrucovala. Uctěme proto tichou vzpomínkou památku desítek padlých českých četníků (často bývalých legionářů) dnes alespoň my...

3 - PŘÍPAD VRAHA LECIÁNA A JEHO DĚDICŮ

Večerní České Slovo 5. října 1927 nabízelo na první straně článek s titulkem "Lecián bude přece již zítra popraven?", na který se ten den beze sporu jistě okamžitě vrhla většina čtenářů, protože causa sedmadvacetiletého lupiče a několikanásobného vraha Martina Leciána tehdy hýbala celou republikou. Přibližme proto dnešnímu čtenáři, o co vlastně tehdy šlo v případě bezcitného kriminálníka, kterého proslavil tehdejší tisk do té míry, že s jeho jménem rodiče strašili děti a hospodští mluvkové se vytahovali, že právě oni viděli Leciána určitě v lese, ve vlaku či na ulici...

Martin Lecián, rodák z jihomoravského Ostrožského Předměstí, byl až do osmnácti let vychováván v polepšovně. Ještě před nástupem na vojnu byl pětkrát trestán. Z vojny potom pětkrát zběhl. Při posledním útěku se spojil s Annou Křenovskou a po celé Moravě se potom věnovali zajímavé činnosti - vylupování pokladen, které hasákem otvíral přední stěnou u zámků, aby nemusel jako mnoho jiných kasařů vdechovat dusaný popílek z mezistěn kasy, protože měl nemocné plíce. Po čase byl povedený páreček zatčen v Prostějově a Lecián byl s otevřenou tuberkulózou hrtanu umístěn na vězeňské oddělení vojenské divizní nemocnice v Olomouci.

Odtud se v noci z 9. na 10. prosince 1926 podařilo Leciánovi spolu s psychopatem Janem Szekelym uprchnout, přičemž těžce zranili dva strážné. Od toho dne se začala odvíjet dlouhá šňůra krádeží, loupeží, vražd a přestřelek s bezpečnostními orgány, která zaměstnávala nejen složky ministerstva vnitra a armádu, ale také novináře a zvědavou veřejnost, jejíž část začala kolem Leciána vytvářet legendu o nepolapitelném králi kasařů. To Leciána těšilo, a proto dokonce tehdejším Lidovým novinám poslal chlubivý dopis, ve kterém se tituloval coby "náčelník mezinárodní lupičské společnosti". Šlo však jen o provincionálního bezohledného zločince, který loupil sice po celé Moravě, ale to bylo vše. Jeho krátkou cestu zločinu však bohužel lemovala smrt...

První přestřelka Leciána s policisty v Kroměříži se bez krve ještě obešla, ale již v lednu 1927 Lecián čtyřmi výstřely zabil ve Slavkově u Brna obecního strážníka Rudolfa Hanáka, v únoru v Jihlavě doslova rozstřílel člena hlídací společnosti Františka Marčíka, v březnu poblíž svého rodiště potom Lecián zavraždil četnického strážmistra Antonína Stuchlého...

Stuchlý, který sloužil na četnické stanici Uherský Ostroh, potkal k večeru 8. března 1927 v obchůzkové službě na silnici, vedoucí z Uherského Ostrohu ke Kvačicím, neznámého mladého muže a vyzval ho, aby se legitimoval. Mladík však místo dokladů vytáhl z kapsy pistoli a dvěma ranami četníka zasáhl do prsou! Potom zašel na večeři do Beinhauerovy hospody, kde drze prohlašoval: "Představte si, že Stuchlého někdo zastřelil!"

Po mrtvém četníkovi zůstala těhotná manželka, ale Lecián řádil dále. Při přestřelkách a vloupáních několik lidé těžce zranil. Jen díky tomu, že byl velice mizerným střelcem, počet mrtvých nebyl při incidentech s ním příliš "značný". Bylo však jasné, že brutálního vyvrhele je nutno dopadnout co nejdříve. Došlo k tomu až stopětatřicátý den od jeho útěku z olomoucké vojenské nemocnice...

Dne 23. dubna 1927 spatřili v Novém Bohumíně Leciána civilní policisté Halíř a Kaluža, kteří jej okamžitě začali sledovat. Trvalo jim několik hodin, než přišla jejich velká chvíle.

Odpoledne vstoupil Lecián spolu se svým komplicem a kamarádem z polepšovny kasařem Dedkem do malé restaurace v blízkosti bohumínského nádraží. Oba policejní agenti zde odvedli perfektní profesionální zásah. V okamžiku, kdy to oba zločinci nečekali, se na ně vrhli, povalili na zem a spoutali. Lecián i Dedek měli přitom u sebe nabité pistole a Lecián dokonce držel odjištěnou zbraň pod ubrusem!

První výslechy s Leciánem proběhly na policejním ředitelství v Moravské Ostravě, které obstoupily záhy početné davy lidí. Soud (vojenský) proběhl v Olomouci. Obžaloba měla 76 stran a její čtení trvalo tři a čtvrt hodiny. Vinila Leciána především z deseti vražd dokonaných i nedokonaných.

Rozsudek byl potom vynesen 3. září 1927 a čtení jeho odůvodnění trvalo již "jen" dvě a půl hodiny. Verdikt soudu zněl jasně - trest smrti provazem. Lecián ještě v soudní síni požádal prezidenta Masaryka o milost, ale na výsledek se čekat příliš nesnažil. Podplatil jednoho ze strážných, který mu obstaral pilník a nechal se svázat. V noci 25. září se Lecián pokusil utéci z vězení s dezertérem Kašpaříkem, ale cestu jim zkřížil dvaadvacetiletý vojín Ferencz Kiss, kterého oba vězni brutálně zavraždili. Jejich útěk však byl prozrazen a po delší přestřelce byli oba uprchlíci dopadeni.

Na Leciánovu žádost o milost zareagoval prezident Masaryk jednoznačně. Velký humanista se místo jalových řečí salonních intelektuálů svým státnickým úkolům věnoval s plnou občanskou odpovědností a bez váhání 3. října žádost o milost zamítl.

Martina Leciána oběsil bývalý zlatník a nyní již dvaasedmdesátiletý státní kat Leopold Wohlschläger již 6. října 1927 v šest hodin ráno na dvoře olomoucké vojenské věznice.

Byla to od roku 1876 jeho pětadvacátá samostatná poprava, což od něj zjistil ve vlaku pražský zpravodaj Večerního Českého Slova, kterému se s ním podařilo zavést hovor. Sám novinář potom krutého a bezohledného vraha ve svém článku popsal jako muže "nepatrné vychrtlé postavy". Lecián před popravou pojedl labužnický oběd a celou noc prokouřil. Když mu strážní radili, aby si odpočinul, řekl suše: "Na to budu mít dost času v pekle..."

Mediální "sláva" Leciána, který se stal pochybnou legendou již za svého života, potom lákala bohužel další gaunery k napodobování. Jeden z nich se ho snažil předstihnout coby samozvaný "dědic" o šest let později.

Pohřeb vrchního četnického strážmistra Sitka v moravském Velehradě dopoledne 10. března 1933 byl obrovský. Rakev z domu zavražděného vynesli členové obecního zastupitelstva, v průvodu pochodovalo 65 četníků, čestná stráž pěšího pluku 27 s plukovní hudbou. Nad hrobem řečnil zemský četnický velitel generál Putna. Ve stejnou dobu se konal v Dolních Bludovicích na Těšínsku pohřeb Sitkova kolegy strážmistra Svobody, na který přišlo dokonce asi 8 000 zvědavců a 250 četníků z přilehlých okresů.

V buchlovských lesích zatím marně jiní četníci pronásledovali vraha svých kolegů. Zesilovali je i psovodi v čele se známým četnickým strážmistrem Václavem Vymětalem z Přerova a jeho skvělým psem Polou. Všechna opatření byla zatím marná. Nikdo totiž netušil, že vrahova cesta životem již skončila...

Oba zavražděné četníky - devětačtyřicetiletého vrchního strážmistra Ondřeje Sitka, který se pro nemoc chystal do předčasné penze, a osmatřicetiletého bývalého legionáře strážmistra Jaroslava Svobodu, jenž byl teprve dva měsíce ženat - zákeřně ze zálohy zavraždil v noci z 6. na 7. března 1933 poblíž letní vily MUDr. Tománka z Uherského Hradiště v lese u samoty Salaš nenapravitelný šestadvacetiletý kriminálník František Ondráš, kterého zde oba četníci chtěli přistihnout. Měli totiž od svého informátora zprávu, že se Ondráš poblíž vilky, kterou již dvakrát vykradl, ukrývá. Ten se však zaskočit nedal. Naopak...

Nejdříve zastřelil ze zálohy velitele četnické hlídky, a potom dvěma výstřely z pistole do krku zavraždil strážmistra Svobodu. Oba četníky v klidu okradl. Nemusel se bát. Do nejbližší vesnice bylo příliš daleko. Nejcennější kořistí, kterou si Ondráš z místa vraždy odnesl, byla četnická karabina se čtyřiceti náboji.

Mrtví četníci byli nalezeni až druhý den dopoledne. Okamžitě bylo sice zmobilizováno četnictvo z širokého okolí, ale najít vraha v lesnatém kraji, který velice důvěrně znal, nebylo jednoduchou záležitostí.

Hubený, pihatý a zrzavý 160 cm "vysoký" skrček Ondráš se v mládí znal s jiným vrahem četníků a mnohem "slavnějším" kriminálníkem Martinem Leciánem, který žil čas v Nedakonicích, jež jsou vzdáleny pouhé tři kilometry od Kostelan, kde Ondráš žil.

Oba se v mládí velmi často stýkali. Když se z Leciána stal neblaze proslulý lupič a vrah, říkával prý často Ondráš: "Budu horší nežli Martin a odstřelím každého, kdo se mi postaví do cesty..."

Ondráš si vytvořil lupičskou tlupu z pochybných kamarádů, kteří však měli stálé bydliště a zaměstnání. On se naopak ukrýval v lesích a po lupičských výpravách pro své kamarády pořádal pitky. Nyní vraždou dvou četníků splnil své fanfarónské vyhrůžky z minulosti.

Ondrášův případ, který zaměstnával četníky na jihu Moravy, zatím začal krmit úspěšně i novinové stránky: Nebezpečné pátrání v hlubokých lesích - Pitva a pohřeb obětí - Výslechy Ondrášových přátel - Vrah spatřen, ale unikl - Čtyři jeho spojenci zatčeni - 35 četníků stíhá vraha roklinami - Policejní psi jdou po stopách velehradského vraha...

To a mnoho dalšího pokřikovali po ulicích kameloti tehdejších deníků. Vše se náhle změnilo 15. března 1933, kdy devítidenní usilovné pátrání četnictva po zákeřném vrahovi Františkovi Ondrášovi skončilo zcela neočekávaným způsobem...

Ráno kolem sedmé uviděl totiž 24 kilometrů od Velehradu kočí Josef Ostřížek z velkostatku Krumvíř při jízdě na pole u přejezdu železniční trati bezvládně ležícího muže. Ostřížek slezl z povozu a šel blíže. S hrůzou zjistil, že ležící muž má roztříštěnou lebku...

Přivolané četnictvo našlo v kapse mrtvého náboje do četnické karabiny, což je vedlo k domněnce, že by mohlo jít o Ondráše. První mrtvého poznal vrchní strážmistr Lancouch z Velehradu, přesto byl přivezen z Poštorné ke konfrontaci i Ondrášův bratr, který ho podle písma, tetování a dalších znaků poznal. Případ vraha Ondráše skončil. Před četníky však nyní ležel případ zavražděného Ondráše...

U zavražděného byl také nalezen jeho rukou psaný, ale nepodepsaný dopis, který byl adresován jakémusi Jendovi, jehož Ondráš varoval, že je v nebezpečí, a zároveň jej vyzýval ke společnému útěku do ciziny. Podezření padlo na Ondrášova známého Jana Gerspitzera, který žil v nedaleké vesnici od místa nálezu zavražděného Ondráše.

Již druhý den byl Gerspitzer podroben několikahodinovému výslechu, který vyvolaly i informace několika občanů, kteří jej údajně viděli spolu s Ondrášem den před vraždou. Další lidé tvrdili, že v Uhřicích, kde žil Gerspitzer, se loni po žních u něj Ondráš ukrýval nějaký čas po tom, co zběhl z vojny. Uhřický hostinský vypověděl, že k němu oba chodili do šenku a že Ondráš Gerspitzera nepojmenoval nikdy jinak, nežli Jendou...

V jeho domku proto četníci provedli důkladnou prohlídku, při které byly nalezeny některé věci pocházející z Ondrášových lupičských výprav. Kruh se začal uzavírat. Kromě Jana v něm však uvízlo i další vykutálené kvítko - jeho starší bratr František.

Devětadvacetiletý František a pětadvacetiletý Jan Gerspitzerové z Uhřic na Kyjovsku měli pestrou minulost. Zvláště potom František, který měl již na svém kontě deset trestů za různé kriminální delikty! Oba byli usvědčeni z toho, že byli společníky Ondráše na jeho lupičských výpravách, ale nyní četníky zajímalo především to, zda nemají oba povedení bratříčkové něco společného s jeho vraždou, zvláště když byly u nich nalezeny tři pušky, na jejichž držení neměl ani jeden ze sourozenců řádné doklady.

K definitivnímu přiznání Gerspitzery však přiměl až soud, kde se pokoušeli zcela nebratrsky svalovat vinu jeden na druhého, což se neobešlo bez dramatických scén v soudní síni, kde v rozhodujícím okamžiku např. Jan Gerspitzer omdlel a musel být vynesen ze síně. V podstatě však šlo o podobný případ, k jakému došlo před deseti lety na Podkarpatské Rusi, kde později literaturou zpopularizovaného Nikolu Šuhaje zavraždili ze strachu z vyzrazení jeho kumpáni.

Gerspitzerové nemohli přesvědčit Ondráše, který byl po vraždě četníků ze stanice Velehrad intenzivně hledán po celé jižní Moravě, aby se u nich neukrýval. Zároveň měli strach z vězení i z toho, že by je mohl ze msty zlikvidovat. Proto se rozhodli, že se ho zbaví. Vylákali ho proto na fingovanou lupičskou výpravu a u Krumvíře jej zákeřně zavraždili. Střílet měl František.

Celý případ potom uzavřel v sobotu 24. února 1934 Krajský soud v Brně. Obhájci Gerspitzerů dr. Popelka a dr. Lochman žádali úplné osvobození obou bratří, zástupce veřejné žaloby dr. Mick byl však zcela opačného názoru. Velký dav zvědavců před soudní síní zatím netrpělivě čekal spolu s přítomnými v sále na výsledek, který byl oznámen o půl třetí (samotné soudní jednání onoho dne začalo v devět hodin ráno).

František a Jan Gerspitzerové byli uznáni vinnými, první zločinem úkladné a zjednané vraždy druhý zločinem spoluviny na této vraždě, a oba odsouzeni k trestu smrti provazem...

Soud rozhodl, že Jan Gerspitzer má být popraven první. Porotci zodpověděli všechny otázky obžaloby všemi dvanácti hlasy kladně a rovněž všemi hlasy odpověděli kladně, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Obžalovaní přijali verdikt poroty celkem klidně. Teprve když předseda soudu oznámil, že se oba odsuzují na smrt, propukli Ondrášovi vrazi v zoufalý pláč, který v napjatém tichu auditoria doplňoval pláč jejich matky a Františkovy manželky.

Případ Gerspitzerů je zajímavý především skutečností, jak soudy Masarykovy republiky trestaly nekompromisně úkladné vrahy všeho druhu - od vrahů četníků až po jejich vrahy v případě, že jejich pohnutky k tomuto činu byly, slovy tehdejší doby, nízké a nečestné...

Po několika dalších letech o sobě tentokrát prohlásil, že bude druhým Leciánem další zamindrákovaný "prcek" - dvaadvacetiletý 162 cm vysoký začínající kasař Jozef Prekop z Červeného Kameňa u Púchova, který patřil do tlupy známého kasaře Navrátila. Prekop uprchnul 5. dubna 1938 z vyšetřovací vazby krajského trestního soudu v Táboře. Alarmované četnictvo však šlo usilovně po stopě kriminálníka a během vyšetřování zjistilo, že směřuje do Prahy. Zde jej četníkům po týdnu "vyfoukli" pražští detektivové Pudil a Viktora po divoké přestřelce, ve které prchajícího Prekopa zasáhli třikrát do nohy. Mladý kasař jim sice unikl, ale po dvou hodinách byl zatčen ve vinohradské nemocnici, kde požádal v kritické situaci o ošetření. Tímto případem však již "hra na Leciána" v českých zemích definitivně skončila a jméno kdysi proslulého kriminálníka další dramatické události, které záhy republiku postihly, odsoudily k postupnému zapomenutí.

4 - MASAKR V POVÁŽÍ

Když Večerní České Slovo přineslo na své druhé straně v pátek 1. dubna 1927 článek "Banka ve Velké Bytči přepadena lupiči" s podtitulky "Lecián vůdcem bandy? - Úředník a strážmistr zastřelen", nešlo bohužel o aprílový žert. Naopak, v tomto případě šlo teprve o první mrtvé...

Článek se mýlil pouze v hypotéze, že by za přepadením měl stát lupič a vrah Martin Lecián, který byl neblaze proslulým hlavním protagonistou předchozího příběhu.

Čtvrteční dopoledne 31. března 1927 ve filiálce Považské agrární a průmyslové banky ve Velké Bytči bylo prosáklé nudou až do jedenácté hodiny, kdy se před úředníky banky Jindřichem Schächterem a Juliem Schönenfeldem objevil muž s pistolí a vzápětí do místnosti vpadli jeho tři kumpáni.

Jejich plán vyloupit banku však zkomplikoval vstup faktora zdejší pily Ondreje Gajdošíka (měl u sebe 15 000 Kč), který byl sice stejně jako oba bankovní úředníci svázán, ale toho nenapadlo nic taktičtějšího, než začít volat o pomoc.

Lupiči, vedeni svým kápem Rudolfem Andrassym, Gajdošíka brutálně ubodali a dali se na útěk. Jejich lup představovala částka 95 062 Kč, zlaté hodinky s řetízkem a raglán. Záhy bylo zburcováno četnictvo v širokém okolí a rozběhla se rozsáhlá pátrací akce.

Na dva z lupičů narazili nedaleko Štiavniku deset a půl hodiny po loupeži četničtí strážmistři František Urban a František Kratochvíl z tamní četnické stanice. Při divoké přestřelce byl František Kratochvíl zasažen střelou přímo do srdce a druhá střela mu prostřelila lýtko. Strážmistr na místě zemřel. Více štěstí měl jeho kolega a kamarád strážmistr Urban, kterému jedna ze střel pouze utrhla státní znak na čepici. Lupičům se podařilo ve tmě uniknout.

Již druhý den byl však občany dopaden jeden z banditů, Ludvík Hafner, který byl po transportu do věznice okresního soudu usvědčen z vraždy Gajdošíka i zastřelení strážmistra Kratochvíla. Bohužel, tento den si vyžádal však i další lidské životy...

Četnická stanice v Považské Bystrici totiž 1. dubna vyslala proti prchajícím zločincům tříčlennou hlídku, kterou tvořili vrchní strážmistr Jan Šimek a strážmistři František Vajs a František Alschinger. U obce Velká Udič narazili četníci na dva muže, kteří byli totožní se stíhanými lupiči. Velitel hlídky je vyzval, aby se vzdali...

Kápo lupičů Andrassy však nečekaně vystřelil zpod raglánu odcizeného při přepadu v Považské bance a střela z jeho revolveru zasáhla přímo do čela strážmistra Alschingera, který klečel za selským povozem se zalícenou karabinou. Strážmistr byl okamžitě mrtev. Lupiči se dali na útěk, a přestože po nich zbývající dva četníci stříleli jednu ránu za druhou, podařilo se jim opět uprchnout.

Teprve dalšího dne - 2. dubna 1927 - se při rozsáhlé pátrací akci četnictva podařilo v nedalekém lese všechny tři zbývající členy lupičské bandy vypátrat a obklíčit. V divoké přestřelce zahynuli nejen všichni tři zločinci František Pihodňa, Matěj Markl a Rudolf Andrassy, ale bohužel i jeden občan, který se zátahu na Andrassyho partu dobrovolně zúčastnil.

Zvláštní tečkou za celým případem byla samotná smrt zločineckého kápa Andrassyho. Jeho smrt se tehdy nepodařilo vzhledem k nepoužití balistiky při vyšetřování zcela objasnit. Nikdo z četníků na něj údajně nestřílel, protože jej chtěli dopadnout živého. S ohledem na jeho smrtelné zranění (prostřelená spánková kost) byla proto přijata oficiální verze jeho úmrtí, která zněla: sebevražda...

Zdánlivě banální přepadení venkovské banky se tak zvrtlo tragicky v krveprolití, které si během tří dní vyžádalo sedm lidských životů a četníky opět přesvědčilo o tom, že jejich každodenní služba se může stát nečekaně a rychle velkou neznámou hrou s jejich životy.

EXKURZ 2 - PAN MINISTR VNITRA JIŽ DVAKRÁT TELEFONOVAL...

Jedním z typických klišé poválečných filmů a televizních inscenací, jejichž děj je spojen s vyšetřováním kriminálních činů a odehrává se v letech předmnichovského Československa, bývá věta, že pan ministr vnitra kvůli tomu či onomu případu již dvakrát telefonoval! Je sice pravda, že zemský četnický velitel či pan okresní velitel byli pro řadového četníka mnohem konkrétnější větší hromovládci, ale na straně druhé je třeba přiznat, že interpelace opozičních politiků opravdu znepříjemňovaly život i ministrům vnitra a oni pak často zpětně svou nevolí i život vyšetřujícím četníkům a policistům, a tak se na ty předválečné v malé encyklopedické odbočce podívejme.

Od vzniku republiky v říjnu 1918 až po okupaci jejích zbytků nacisty v březnu 1939 jí vládlo celkem 21 vládních kabinetů. Zpravidla šlo o koaliční vlády (jen v pěti případech šlo o tzv. úřednické vlády), ve kterých se však na postu ministra vnitra vystřídalo celkem jen pouhých sedm mužů. Samozřejmě, že žádný z nich se nejmenoval Kristián Pádlo jako v brněnském televizním seriálu. Až na Antonína Švehlu šlo o konzervativní byrokraty se smyslen pro pořádek - ale také bohužel s celkem malým pochopením pro potřeby jeho uniformovaných ochránců...

Antonín ŠVEHLA (1873 - 1933)

Od roku 1909 do své smrti předseda vlivné agrární strany, která působila také pod jmény Československá strana agrární, Republikánská strana československého venkova a Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Právě "agrárníci" také podstatnou dobu existence předválečného Československa ovládali ministerstvo vnitra, které Masarykem velice uznávaný Antonín Švehla řídil v prvních třech vládách od 14. listopadu 1918 do 15. září 1920, kdy položil čs. bezpečnostnímu systému opravdu pevné základy, na kterých jeho nástupci mohli bez problémů stavět.

Švehla byl však především vynikající národohospodář, z jehož iniciativy vznikla ještě dávno před vznikem republiky tzv. Hospodářská rada, která tajně připravovala hladký převod ekonomické základny českých zemí pod pravomoc a kontrolu budoucího samostatného československého státu.

Švehla patřil proto v říjnu 1918 také k hlavním organizátorům vyhlášení Československa, v němž byl v letech 1922-1929 předsedou tří vládních kabinetů. Muž, kterého si nesmírně vážil jako neocenitelného spolupracovníka prezident Masaryk, se však již v roce 1929 musel pro těžkou nemoc vzdát veřejné i politické činnosti.

Jan ČERNÝ (1874 - 1959)

Typický profesionální "státní úředník", který svou kariéru zahájil v roce 1899 na okresním hejtmanství v Hodoníně, působil ve Vídni, Prostějově a Brně. V letech 1920 - 1928 byl presidentem zemské správy politické na Moravě a v letech 1928 - 1939 zemským presidentem země Moravskoslezské. Ministrem vnitra byl prakticky ve všech "úřednických" československých vládách! Ministrem vnitra byl naposledy od 22. září do 1. prosince 1938, kdy aktivně pomáhal formovat dusnou mentalitu tzv. "druhé republiky".

Jan MALYPETR (1873 - 1947)

Statkář a vysoký funkcionář agrární strany, který byl ministrem vnitra od 7. října 1922 do 9. prosince 1925, ale k činnosti tohoto ministerstva měl blízko i v dalších letech, protože byl předsedou poslanecké sněmovny Národního shromáždění (1925-1932 a 1935-1938) i předsedou vlády (1932-1935).

František NOSEK (1886 - 1935)

Je stranickou výjimkou v plejádě československých ministrů vnitra, protože byl poslancem a od roku 1919 místopředsedou Čs. strany lidové. Ministrem vnitra byl krátce ve vládě Antonína Švehly od 9. prosince 1925 do 18. března 1926. V letech 1926 - 1929 působil ve vládě jako ministr pošt a telegrafů, což byl pro změnu tradiční post lidovecký.

Juraj SLÁVIK (1890 - 1969)

Jediný Slovák mezi předválečnými ministry vnitra, ale rovněž vysoký funkcionář agrární strany, v letech 1922 - 1928 působil na Slovensku jako pohronský a košický župan. Krátce byl i ministrem zemědělství. V křesle ministra vnitra působil od 7. prosince 1929 do 29. října 1932. Potom začal působit v diplomacii. V letech 1936 - 1939 byl velvyslancem v Polsku, odkud odešel do zahraničního odboje, kde byl dlouho ministrem vnitra Benešovy exilové vlády. V letech 1947 - 1948 čs. vyslanec v USA. Po únoru 1948 zůstal v emigraci, kde byl jedním z hlavních představitelů Rady svobodného Československa.

Josef ČERNÝ (1885 - 1971)

Byl rovněž jedním z vůdčích činitelů agrární strany a jejím poslancem v Národním shromáždění. Ministrem vnitra byl v pěti za sebou následujících vládách v období od 14. února 1934 do 22. září 1938. Jeho ministerstvo v roce 1938 proslulo krátkozrakou snahou za žádnou cenu "neprovokovat" agresivní henleinovské hnutí, čehož hořkým výsledkem byli i henleinovci zákeřně vraždění četníci! Od roku 1948 až do své smrti žil Josef Černý v emigraci v USA.

Otakar FISCHER (1884 - 1968)

Právník s praxí c.k. úředníka, který působil na ministerstvu vnitra od roku 1918 (v letech 1924 - 1931však působil u Nejvyššího správního soudu), byl ve funkci československého ministra vnitra od 1. prosince 1938 do 15. března 1939 v éře tzv. "druhé republiky" a poté i v první protektorátní vládě. Po válce byl v roce 1945 obviněn z kolaborace s nacisty a zatčen, ale v dubnu 1947 byl Národním soudem zcela osvobozen.

5 - VELITEL PÁTRAČKY UŠTVAL KASAŘE

Po případech úmrtí četníků ve službě a charakteristice předválečných ministrů vnitra si dejme z četnické historie na uvolnění také něco veselejšího. Česká literatura i kinematografie, zvláště za komunistického režimu, nám sice četníka Masarykovy republiky povětšinou servírovala jako přihlouplého obtloustlého strejdu, který svou práci zvládá jen s největšími potížemi. Méně je nám již prezentován opačný pól reality, kdy mnozí četníci dokázali razantně čelit zločinu a nejeden z nich byl velmi zkušeným kriminalistou. Mladší a střední četnická generace byla potom schopna často docílit i nejednoho pozoruhodného sportovního výkonu.

Milovníci Čapkových povídek si zajisté vzpomenou na bývalého legionáře strážmistra Hejdu, který kdysi ve Vladivostoku se spojeneckými vojáky soutěžil ve vrhu koulí a marně se pokoušel dokázat, že devatenáctiletý cihlářský dělník Václav Lysický, který na vzdálenost 19m a 27 cm těžkým kamenem zasáhl do ramene statkáře Pudila, vytvořil světový rekord. Pravidelní diváci televizních "Četnických humoresek" si potom vybaví vrchního strážmistra Arazíma, jak cvičením "týral" své podřízené v zájmu jejich dobré fyzické kondice.

Tu měl bezesporu i skutečný četník velitel Četnické pátrací stanice v Uherském Hradišti vrchní strážmistr Jan Hladký, jehož kuriózní případ z července 1933 neunikl pozornosti novinářů, přestože se v té době z tehdejšího tisku pomalu a jistě začaly vytrácet podrobné popisy soudních projednávání případů jako vystřižených z dnešních příběhů o vrchním strážmistrovi Arazímovi a jeho četnících.

Jejich místo obsazovaly stále častěji zprávy z pohraničí, kde pod vlivem razantního nástupu Hitlerových nacistů k moci v sousedním Německu docházelo prakticky denně k provokacím, výtržnostem, únosům a dalším trestným činům proti českým a německým demokratům, na kterých se podíleli nejen říšští nacisté, ale stále častěji také jejich obdivovatelé z řad českých, moravských a slezských Němců, kteří ve svém šovinistickém fanatismu začali dávat na pokyn nacistů před svou národní příslušnost slůvko "sudetský". Bylo to ahistorické a nesmyslné, ale jak se záhy ukázalo a bohužel ukazuje ještě dnes, hodně účinné. Vraťme se však k vrchnímu strážmistrovi Hladkému a jeho případu. Je to přece jen veselejší čtení, jehož základním motivem byla "káča".

Laskavý čtenář určitě ví, že však nešlo o žádnou hubatou či naopak naivní děvečku Kateřinu, ale o trezory a pokladny a také jejich dobyvatele - legendami opředenou elitu tehdejších kriminálníků kasaře...

S těmi měli tehdejší ochránci pořádku problémy více než časté. Jedním z "arazímovských" případů jako vystřižených z televizních Četnických humoresek je případ z března 1927, kdy neznámý kasař odcizil z poštovního nádražního úřadu v Hodoníně na tehdejší dobu úctyhodnou sumu 111 400 Kč. Četníci v čele s okresním velitelem poručíkem Augustinem Kostkou nakonec zatkli a usvědčili poštovního úředníka Josefa Komise, který byl na vyloupené poště zaměstnán. Trvalo jim to však určitou dobu, protože Komis byl velice rafinovaný, křivě vypovídal a zanechal na místě falešné stopy, a proto bylo zprvu zatčeno mnoho podezřelých z řad kriminálního podsvětí, než za mřížemi skončil skutečný pachatel.

Existovala ovšem i kasařská zbrklá nemehla, mezi která patřili k pobavení četníků i kasaři, kteří při svém lupu dokázali leccos přehlédnout. To byl například i případ kasaře, který v noci z 28. na 29. února 1934 vyloupil Raiffeisenku ve Štáhlavech na Plzeňsku. Když se dostal do kasy, měl tak naspěch, že uloupil necelých 2000 Kč a na místě mezi papíry vyházenými na zem přehlédl obálku s 20 000 korunami, které v sobotu přivezl pokladník z Plzně na nedělní výplatu vkladů pro rolníky...

Otisky prstů na pokladně v Městském sociálním úřadu v Plzni zanechal v téže době i další kasařský "žabař", třicetiletý bývalý učitel Jindřich Vohradník z Plzně, který zde sice uloupil 50 000 Kč, ale hned druhý den po loupeži na sebe upozornil, že poštou poslal 6000 Kč, ačkoliv byl v té době bez práce. Vše ostatní potom již vyřešila k radosti vyšetřujících daktyloskopie.

V případě vrchního strážmistra Hladkého bude řeč o dvou pokladnách, které byly součástí kanceláře velkostatku v Koryčanech u Kyjova. I na tyto pokladny se v noci ze čtvrtka na pátek 3. července 1933 přišli podívat kasaři. A když se vynadívali, vzali prostě s sebou jejich obsah - 35 000 Kč, což bylo tehdy pro názornost třeba 32 průměrných platů učitele či téměř čtyři měsíční platy ministra.

Protože takový případ šel přes běžný rámec místní četnické stanice, byli k případu samozřejmě povoláni kolegové z okresního četnického velitelství v Kyjově a také z četnické "pátračky" v Uherském Hradišti, kde, jak bývalo zvykem, sloužili jedni z nejzkušenějších a nejschopnějších četníků, ale v případě Koryčany však musel velitel uherskohradišťské pátračky Jan Hladký prokazovat spíše sportovní schopnosti než kriminalistické, pokud k nim ovšem nebudeme počítat dobrou znalost jihomoravských recidivistů.

Při jízdě služebním vozem v okolí Koryčan zahlédl totiž Hladký na silnici dva známé kasaře z Hodonína Ludvíka Seluckého a Karla Lorence. Hladký mrštně vyskočil z auta a oba kasaře zadržel. Karel Lorenc se s tím však nehodlal smířit, vyškubl se četníkovi a dal se na zběsilý útěk.

Vrchní strážmistr Hladký nejdříve dopravil zadrženého Seluckého do auta, a potom se rozběhl za prchajícím Lorencem. Mezi kasařem a četníkem došlo k náročnému závodu v přespolním běhu, který se nečekaně prodlužoval tím, jak se ani jeden z jeho účastníků nehodlal vzdát. Lorenc odbočil do polí, ale Hladký jej zarputile pronásledoval.

Určitě ani jeden z běžců nepřemýšlel o tom, co by jejich běžeckému stylu řekly naše tehdejší běžecké hvězdy - překážkář Jandera, maratonec-olympionik Hekš či mistři v přespolním běhu Sojka, Hošek a Žofka. Oba běžci se štvali v parném dni stovky metrů a zvláště četnická uniforma a vysoké boty k ní nebyly tím nejlepším dresem pro tento druh "sportování". Začínalo být stále zřetelnější, že zvítězí ten, kdo bude mít více fyzických sil.

Nakonec triumfoval "četnický dres" a v něm vrchní strážmistr Hladký. Musel však uběhnout celé tři kilometry, než Lorence doslova uštval. Ano, teprve po třech kilometrech běhu kasař zcela vysílen zůstal ležet v žitě! Četnictvo si s ním díky běžeckých schopnostem vrchního strážmistra Hladkého mohlo srovnat účet, protože tentokráte neúspěšný "krimiolympionik" Lorenc měl u četníků vroubek ještě od té doby, kdy před časem vyloupil pokladnu v Šumné na Znojemsku.

Tehdy totiž, když jej četníci pronásledovali, skočil Lorenc do Dyje, přeplaval na druhou stranu a unikl jim. Nyní tolik štěstí neměl, a tak skončil tam, kde krátce před ním jeho kamarád Selucký - ve vazbě okresního soudu v Kyjově.

6 - TŘI KAUZY Z ČETNICKÉ "KNIHOVNIČKY"

U tehdejšího četnictva se hodně pozornosti věnovalo permanentnímu odbornému vzdělávání četníků, kteří se již v úvodní osmiměsíční škole pro výcvik četníků na zkoušku vedle mnoha předmětů seznamovali podrobně s trestním právem a stěžejním služebním předmětem "služba pátrací a daktyloskopická". I v dalších letech museli absolvovat náročný pokračovací výcvik a četné odborné kurzy. Ti, kteří měli odslouženo více než 4 roky, mohli po náročných přijímacích zkouškách absolvovat školu pro výcvik velitelů stanic, jejíž výuka byla rozvržena do 10 měsíců a zaměřovala se mimo jiné i na formování schopnosti výuky a výcviku podřízených četníků.

Existovalo však i zcela neformální vzdělávání četníků ve volných chvílích, kterých jim však nezbývalo bohužel příliš mnoho, kdy jim vedle povinného čtení pátracích oběžníků poučení, inspiraci a někdy také tragikomická svědectví o lidské povaze nabízel svými reportážemi ze soudních síní tehdejší tisk. Na tři z takových případů se nyní podívejme v této kapitolce.

Obhájce citoval Annu Kareninovou

Měsíc máj bývá spojen s láskou, ale ta si potrpí i na tragedie, které potom místo básníků musí řešit soud. To je i případ, který museli 8. května 1929 "rozlousknout" v Plzni spolu s předsedou soudu vrchním radou Ellederem, státním návladním Bauerem a obhájcem ex offo dr. Šípem členové poroty, která stála před opravdu nelehkým rozhodnutím.

V neděli 9. prosince 1928 večer procházeli zámeckým parkem u Dolní Lukavice čtyři místní mládenci s cílem zkrátit si cestu do přeštického biografu. Náhle se poblíž nich ozvaly dva výstřely. Čtveřice milovníků filmů neodolala a vyběhla tím směrem. Na cestě zámeckého parku našli ležet bezvládnou ženu, v níž byla později zjištěna Josefa Kalčíková.

Mládenci běželi ihned pro starostu, a když se s ním vrátili do parku, našli u Kalčíkové ležet neznámého muže. Pro oba byl povolán ihned lékař. Pro ženu bylo již pozdě, zemřela po převozu do plzeňské nemocnice. V roztříštěné lebeční kosti uvízly dva projektily z revolveru, které ukončily její mladý život. Zranění muže, kterým byl Kalčíkové dvaatřicetiletý milenec Antonín Houška, bylo celkem bezvýznamné, protože byl již 12. prosince propuštěn z nemocnice. Okamžitě byl však vzat do vyšetřovací vazby, protože se doznal, že vystřelil dvakrát na Kalčíkovou z šestiranného revolveru. Mířil do hlavy, aby ji usmrtil. Vše prý udělal však na její přání a důrazné naléhání. Sám pak chtěl také ukončit život sebevraždou.

Houška před několika lety opustil ženu s dvěma dětmi, o které se nestaral. Na podzim roku 1926 se seznámil s Josefou Kalčíkovou, která se záhy stala jeho milenkou. Po čase jí však matka sehnala službu v Plzni a Josefa se rozhodla Houšku opustit, přestože jí již dříve pro tento případ několikrát vyhrožoval zastřelením.

Začala se sbližovat s jistým Janem Loudou, se kterým navštívila 25. listopadu taneční zábavu, nechala se od něj doprovodit domů a vyprávěla mu, že je ráda, že se již zbavila Houšky.

Louda později dokonce před soudem vypověděl, že krátce po zábavě mluvil s obviněným na nádraží. Ten uprostřed řeči o Kalčíkové vytáhl z kapsy revolverový náboj a řekl: "Tohle jí dám sežrat!"

Podobných svědků měl státní návladní dr. Bauer na své straně více. Houška se naopak hájil tím, že byl duševně rozerván neustálými výčitkami Kalčíkové, která mu z života dělala peklo a sama jej prý několikrát na základě strachu z bezútěšné budoucnosti žádala, aby ukončil její život. Sestra zavražděné Marie Polívková naopak u soudu tvrdila, že asi dva týdny před svou smrtí Josefa říkala, že s Houškou nechce nic mít a že se ho však bojí.

Antonín Houška však stále trval na svých tvrzeních. Tam, kde stojí v podstatě jen tvrzení proti tvrzení a motivem činu jsou složité mezilidské vztahy a psychické pochody, je u těch soudních systémů, kde rozhoduje hlasování početné poroty, pro obžalovaného nejdůležitější mistrovství obhájce.

Zda měl tehdy pravdu Houška, či blízcí zavražděné Kalčíkové, dnes již nezjistíme. Jisté je však jediné. Houškův obhájce ex offo JUDr. Augustin Šíp musel být ve svém oboru skutečným mistrem a porotu si svou výmluvností i celkovou koncepcí vedení obhajoby doslova omotal kolem prstu.

Ve své závěrečné řeči podrobně rozebral všechny psychologické momenty dolnolukavické tragédie, poukázal na rozpory ve vystoupení některých svědků a nálezy soudních znalců a své vystoupení efektně ukončil citací jedné osudové scény z Tolstého románu Anna Kareninová, vyvěrající prý z tak zvaného neodolatelného donucení.

Porota pod vlivem jeho vystoupení po delší rozpravě sice deseti hlasy přisvědčila na otázku, zda obžalovaný spáchal vraždu, ale jedenácti hlasy však prohlásila, že čin spáchal ve střídavém pominutí smyslů a devíti hlasy přisvědčila na otázku o neodolatelném donucení. Proto byl Antonín Houška žaloby ze zločinu vraždy zproštěn a odsouzen pouze pro přestupek zbrojního patentu na tři dny vězení, které měl odpykány vyšetřovací vazbou. "A bylo vymalováno," jak se občas lidově říká o těch případech, jejichž oficiální řešení kolikrát raději ani nechceme komentovat. Milovníky díla Karla Čapka může snad jen zajímat způsob, jak by možná případ hodnotil či dokonce řešil místo mazaného doktora Šípa strážmistr Brejcha...

Falešné stokoruny z Hané

Výroba padělků tuzemské měny naštěstí zatím není u nás stále příliš obvyklá. Na území současné republiky se vyskytují spíše falzifikáty cizích bankovek, hlavně amerických dolarů a ještě donedávna také německých marek, které nyní nahradily eura. Bývaly však doby, kdy jste před válkou padělatele naší měny nemuseli hledat, jak bývalo častým zvykem, v horthyovském Maďarsku, ale třeba i v hanácké metropoli...

Na jaře 1929 se k nevelké radosti četníků, policistů i státní banky objevily v Praze, Moravské Ostravě ale i na dalších místech padělky neobyčejně zdařile provedených stokorunových bankovek. Protože nejvíce případů bylo hlášeno z Ostravska, zahájilo k velké úlevě četnictva pátrání po padělatelích právě ostravské policejní ředitelství.

Brzy přišlo na horkou stopu, která vedla do Olomouce. Proto o svých poznatcích informovalo olomoucké kolegy. Vzápětí však ostravská policie zaznamenala klíčový úspěch. V úterý 14. května 1929 byl v Moravské Ostravě zatčen pro rozšiřování falešných stokorun několikrát trestaný zdejší občan Bedřich Bodura. Při osobní prohlídce Bodury byl také nalezen dopis adresovaný jistému Augustinovi Tichavskému.

Šlo o syna fotografa a retušéra v Olomouci na Nových Sadech, který nebyl k zastižení. Nakonec policisté večer v kavárně Grand zastihli alespoň jeho bratra Vladimíra, který byl stejně jako jeho otec také fotograf a retušér.

Vladimír Tichavský zpočátku tvrdil, že on žádného Boduru z Ostravy nezná. Když však policisté našli v bytě jeho otce fyzické důkazy o falšování stokorun a zároveň Vladimírovi dokázali, že se s Bodurou velmi dobře znal a v Moravské Ostravě velmi často stýkal, vytasil se mladý Tichavský na policisty s pohádkou o "dvou neznámých mužích ze Slovenska", kteří jej požádali o pomoc při tvorbě kopií stokorun.

U Tichavského byly také nalezeny čtyři hotové fotografické plotny, velmi důmyslně spojené, a to tak, že pomoci nich mohly býti pořízeny fotografie stokorunových bankovek po obou stranách současně. Kromě toho bylo nalezeno padesát hotových fotografií, jimž chyběla pouze barva. Otisky nebyly zatím opatřeny sériovými čísly.

Povedený fotograf byl vyslýchán s přestávkami plných 48 hodin. Vyslýchal jej především zkušený kriminalista vrchní policejní inspektor Ševčík. V závěrečném křížovém výslechu Tichavský pod tíhou důkazů kapituloval a ke všemu se přiznal.

Zatčený vypověděl, že se poprvé pokoušel zhotovit padělky fotografickou cestou v bytě svých rodičů. S Bodurou v Brně v továrně Neobrom koupili asi deset metrů speciálního fotopapíru, který se báječně hodil k jejich padělatelským choutkám.

Na útržek novin položil stokorunu, kterou po obou stranách ofotografoval. Tak docílil dvou negativů, které pak po straně spojil a mezi nimi vykopíroval přesný obraz stokoruny na již zmíněný speciální fotopapír s citlivou vrstvou na obou stranách.

Z obavy před zvědavými rodiči nakonec odjel Tichavský s Bodurou ke své sestře do Brna, kde po celou noc a den pracovali na výrobě padělků. Sestře Tichavský "nakukal", že pracuje na kinoreklamě a nesmí být při práci vyrušován.

Když vykopíroval určité množství padělků, zavěsil je ještě vlhké na šňůru a nechal je přes noc oschnout. Ráno je pak barevně tónoval, aby docílil bezvadného a především věrohodného vzhledu. Číslování bankovek prováděl ručně. V první etapě jich vyrobil asi osmdesát. Díky jeho šikovnosti a nápadům šlo skutečně o mistrovské padělky, které "ocenil" i do Olomouce přivolaný známý odborník z oddělení pro stíhání padělatelů peněz při pražském policejním ředitelství inspektor Kříž, který si falešné "hanácké " stokoruny odvezl do Prahy.

Tichavského a Boduru ocenil samozřejmě "na tvrdo" i Krajský soud v Olomouci, u kterého oba penězokazci skončili. On totiž "sebehodnější" stát jaksi pro penězokazce neměl, nemá a nebude mít nikdy příliš velké pochopení. Čím jsou talentovanější, tím potom u soudu hůř pro ně...

Ošklivá Julie v muzeu

Nebude řeč o žádném obraze nehezké dívky či ženy ani o žádném jiném muzejním exponátu, ale o lupičce Julii Gutmanové, ošklivé hranaté jednatřicetileté mužatce, která na sebe v září 1929 upoutala pozornost bezpečnostních složek a následně i tisku. Příčinou byl její neúspěšný pokus vyloupit muzea v Liberci.

Její případ získal značnou publicitu především proto, že v témže roce 19. května bylo vyloupeno neznámými pachateli pražské Národní muzeum. Díky nedostatečnému dozoru tehdy zmizelo 259 sbírkových předmětů - mimo jiné vzácné pečetidlo krále Jana Lucemburského a jedinečná sbírka 144 zlatých prstenů z 12. - 19. století. Přestože byla vypsána odměna 10 000 Kč na dopadení lupiče, bylo v době liberecké krádeže pátrání stále ve slepé uličce.

Novináři se tehdy podívali v oblasti muzejních loupeží do minulosti a Večerní Svobodné slovo skončilo dokonce až u čtvrt století staré tragédie, ke které došlo v noci 8. srpna 1905 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Tehdy se vypravil na loupež studující Sandner, ale byl přistižen v noci hlídačem Schánělem, otcem tří dětí, dříve nežli se mohl něčeho zmocnit. Sandnera hnala ke krádeži sběratelská vášeň. Hlídače, který ho přistihl, ubodal kuchyňským nožem. Zasadil mu celkem 42 bodných ran. Pak chtěl prchnouti oknem po provaze, jejž si přinesl, ale provaz se přetrhl, prchající se zřítil, přerazil si nohy, a když viděl, že by neunikl, oběsil se na provazu, který nestačil k útěku na svobodu, ale postačil mu k útěku ze života...

To liberecký muzejní hlídač, hrdina našeho případu, měl více štěstí. Svého úlovku dosáhl 9. září 1929 až časně zrána, kdy v prvním patře zastihl poblíž otevřeného okna ošklivou ženu mužského zjevu, která mu začala zoufale vysvětlovat, že se jí včera při návštěvě muzea udělalo nevolno, omdlela zde, a když prý přišla k vědomí, bylo již muzeum zamčeno.

Hlídač však nijak nedbal na její prosby, aby ji pustil, a zavolal policii. Ta v dotyčné zjistila jedenatřicetiletou bývalou kuchařku, služebnou a číšnici Julii Gutmanovou, která již v minulosti absolvovala pro krádeže patnáctiměsíční trest vězení v ženské trestnici v Řepích.

Policisté měli pro Julii rázem plno všetečných otázek. Zajímalo je, proč ve čtyři hodiny ráno postává v zamčeném muzeu u otevřeného okna, z kterého je spuštěn provazový žebřík do stromy zakryté a temné Goethovy ulice. Zajímalo je také, proč jsou mnohé muzejní vitríny rozebrány či dokonce rozřezány sklenářským diamantem. Nejvíce však ochránce zákona zajímalo, jak se "slečně" Gutmanové dostalo do kapes, punčoch a záňadří 145 prstenů, drahokamů a dalších cenností v ceně několika set tisíc korun. Julie Gutmanová však neměla pro policisty a jejich zvědavost příliš pochopení.

Pouze na otázku, kde se skrývá její bratr, hledaný mnohonásobný lupič a recidivista Franz Gutman, tvrdila, že jej již 15 roků (! ) neviděla. Při prohlídce jejího podnájmu byla však nalezena kompletní mužská garderoba včetně několika kalhot řečených pumpky. Dalším šetřením policie zjistila, že Gutmanová v těchto oblecích provedla na Liberecku řadu krádeží, jež, jak praví protokol, podnikla tato žena v mužském obleku, využívajíc tak svého mužského obličeje a výrazu.

Jinak však z Gutmanové nevydolovali liberečtí strážci zákona to nejdůležitější. Například, kdo jí při nedostatečném vzdělání a nízké inteligenci poradil, jaké sbírkové předměty má v muzeu odcizit, komu je chtěla prodat či proč její pokus vyloupit liberecké muzeum vykazuje tolik shodných rysů s úspěšnou květnovou loupeží v Národním muzeu.

Bylo zcela evidentní, že ošklivá Julie má společníky. Policie a četnictvo pátraly všemi směry. Dokonce již při příjezdu do muzea, po zavolání hlídače, zadržela preventivně v blízkém sadu mladíka, který prý předstíral spánek na lavičce.

Gutmanová však byla neoblomná. U výslechu odpovídala jednoslabičně, byla zcela lhostejná k vysokému trestu vězení, který jí hrozil, a chovala se vůbec, jak napsalo Večerní České slovo 15. září, "tak aby vyšetřujícího trefil šlak". Své komplice (či snad dokonce milence a nebo milenku?) nehodlala udat. Prostě se zachovala jako - správnej chlap...

7 - OTISKY JOSEFA POVONDRY A KOŠŤÁLŮV MARNÝ TRIK

V minulosti v mnoha filmech a televizních inscenacích kdekdo velice rád představoval naše předválečné četníky jako odporné pochopy buržoazie či, v lepším případě, hloupé neschopné strejce. Desítky let tohoto falšování dějin v mnohých nás bohužel zafixovaly tento zkreslený obraz. Četníci však nerozháněli jen komunistické schůze a nevyšetřovali pouze krádeže slepic. Četnický sbor se však, jak již bylo několikrát řečeno, věnoval i seriozní kriminalistice a měl na jejím vývoji nezastupitelný výrazný podíl, do jehož rejstříku patřila třeba i daktyloskopie.

Základnou daktyloskopie jako kriminalistického oboru, který pomáhá odhalovat pachatele trestných činů identifikací zanechaných otisků prstů, je DERMATOGLYFIKA. Jde o vědní obor zabývající se utvářením papilárních lišt kožní kresby (dermatoglyfu) na prstech rukou, nohou, na dlaních a na ploskách chodidel.

Poprve tyto skutečnosti vysvětlil největší český vědec 19. století Jan Evangelista Purkyně (1787 - 1869). Pro historii naší četnické daktyloskopie sehrál potom stěžejní roli major četnictva Josef Povondra (1871 - 1940), který ještě ve službách c.k. monarchie v roce 1907 u Okresního četnického velitelství na Královských Vinohradech v Praze, jemuž velel, založil daktyloskopickou sbírku, do níž od roku 1911 zasílaly jednotlivé četnické stanice daktyloskopické karty.

Po vzniku Československé republiky tak mohl Josef Povondra sbírku Poznávacího úřadu pražského policejního ředitelství, kam roce 1922 nastoupil jako velitel četnického oddělení, rozšířit o 25 000 daktyloskopických karet!

Povondra byl v témže roce spolu s kapitánem četnictva Oldřichem Pinkasem autorem daktyloskopických učebních pomůcek pro četnictvo (Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů) a měl zásluhu i na tom, že od roku 1926 byly přidělovány důležitým četnickým stanicím daktyloskopické soupravy a že od roku 1928 se plně daktyloskopování věnovaly nově vzniklé četnické pátrací stanice a Ústřední četnické pátrací oddělení, jehož vedením byl pověřen logicky nikdo jiný než tehdejší štábní kapitán četnictva Josef Povondra, který záhy na výzvu Čs. společnosti pro trestní právo a Právnické jednoty konal pro právníky přednášky z kriminalistiky. Mimo to Povondra učil na různých četnických školách a byl navíc ředitelem kriminalistického muzea.

Již roce 1922 byly jeho zásluhou výnosem tehdejšího ministerstva vnitra vydány instrukce pro daktyloskopickou službu četnictva, které určovaly okruh lidí, kterým měly být snímány otisky. Šlo o pachatele trestných činů, tzv. zločince z povolání, tuláky, osoby vystupující pod nepravým jménem, osoby hluchoněmé a duševně choré, nalezené mrtvoly neznámých osob a dále osoby, jejichž daktyloskopování bylo vyžádáno státními úřady (např. političtí extremisté). Ústřední četnické pátrací oddělení v souladu s tehdejšími zákony tímto způsobem evidovalo i potulné cikány.

Soudobí zastánci lidských práv by asi v případě dnešní platnosti takové směrnice spustili právem povyk, ale my si musíme uvědomit, že tehdejší pojetí lidských práv bylo v celé Evropě mnohem užší než dnes a i Masarykova republika raději dávala přednost praktické ochraně majetku a životů bezúhonných občanů před gesty, které asociálně orientovaní jedinci vždy považují za slabost společnosti a dokáží je vždy účinně zneužívat.

Ostatně cikáni měli tehdy smůlu, protože právě Josef Povondra díky jejich daktyloskopické evidenci prokázal nejeden závažný trestný čin, mezi kterými dominovalo usvědčení vůdce nebezpečné brutální tlupy Růžičky podle jeho otisků z let 1905, 1913 a 1921.

Je pochopitelné, že kriminálníci po celém světě horečně uvažovali o tom, jak daktyloskopii ošálit. Američtí gangsteři se například pokoušeli v 30. letech daktyloskopii zoufale obelstít třeba tím, že si zohavovali papilární linie svých prstů, ale ty je po čase dokázaly svou regenerací stejně zradit. Snahy podrazit daktyloskopii nohy však existovaly samozřejmě i ve střední Evropě.

Český kriminálník v oněch letech projevoval více smyslu pro humor, se kterým se jeden z nich - Alois Košťál - pokusil dokonce vyvrátit samotnou podstatu daktyloskopie.

Protože byl tento případ ztvárněn před lety v populárním televizním seriálu O hříšných lidech města pražského (Košťála zde svým typickým způsobem hrál Jiří Sovák), připomeňme si jen základní osnovu Košťálova triku proti daktyloskopii.

Ten předal spoluvězni, kterého čekalo propuštění, úlomky skla s otisky svého levého ukazováku, který byl jediným důkazem pro jeho poslední uvěznění. Košťálův komplic potom střepy zanechal na místě vloupání do pokladny spořitelny ve Smolnici na Lounsku.

Podstrčené střepy mezi úlomky skla z rozbitého okna vyvolaly zprvu mezi četníky zděšení, ale první podvrh v dějinách naší daktyloskopie Košťálovi nevyšel a naopak mu prodloužil jeho pobyt ve vězení. Prozradila jej nakonec díky pozornosti jednoho z četníků rozdílná tloušťka skla a jeho odstín. Josef Povondra, který se při vyšetřování rovněž angažoval, mohl opět v klidu spát, věřit objevům pana Jana Evangelisty Purkyně a v roce 1932, kdy odešel na odpočinek do Chocerad nad Sázavou, předat v klidu Ústřední četnické pátrací oddělení svému nástupci a dobrému kolegovi Oldřichu Pinkasovi, který mu potom velel až do konce republiky...

8 - JMÉNO ZE ŠVEJKA

Naše literární představy o služebním psu léta formovali především Alois Jirásek (Psohlavci) či Rudolf Kalčík (Král Šumavy), ale hafani nebyli a nejsou určeni jen k ostraze hranic. Sloužili a slouží i policistům a celníkům a nejinak tomu bylo i v letech předmnichovské republiky a dokonce, byť v menší míře, i v éře c. k. monarchie císaře pána, kvůli jehož "zamušenému" obrazu musel do kriminálu hospodský Palivec.

"Vzal jsem to k údolí Kačáku do lesů, do jedný rokle, a za půl hodiny byli už dva ty vlčáci u mne, povalili mne, a zatímco jeden mne držel za krk, ten druhej běžel do Kladna a za hodinu přišel sám pan rytmistr Rotter ke mně s četníky, zavolal na psa a dal mně pětikorunu a povolení, že můžu po celý dva dny na Kladencku žebrat. Ale kdepak já, běžel jsem, jako když mně hlavu zapálí, na Berounsko a víckrát jsem se na Kladencku neukázal. Tomu se vyhýbali všichni vandráci, poněvadž na všech dělal ten pan rytmistr svý pokusy. Von měl vůbec ty psy děsně rád. Vypravovali na četnických stanicích, že když von přišel na inspekci, tak kde viděl vlčáka, že tam vůbec inspekci nedělal a jen celej den s vachmistrem z radosti chlastal."

Tuto historku vypráví ve druhém díle světoznámého Haškova románu starý vandrák při jeho putimské anabázi Švejkovi, ale málokterý čtenář ví, že si Hašek postavu četnického rytmistra nevymyslel, ale jen s nadsázkou popsal jeho metody výcviku služebních psů.

Tento četník byl totiž spojen s Haškovým životem dokonce v jednom z jeho nejosudovějších dní. V den sarajevského atentátu - 28. června 1914 - byl totiž Hašek se svým přítelem malířem Josefem Ladou na nedělním výletě podél již zmiňovaného potoka Kačáku a předtím spolu na Kladně navštívili četnického rytmistra Rottra, proslulého cvičitele policejních psů, se kterým se Hašek znal z dob, kdy působil v redakci časopisu Svět zvířat.

Služební psy po roce 1918 používalo i československé četnictvo, kdy se v Praze na Pankráci 27. listopadu 1921 uskutečnili první zkoušky služebních psů československého četnictva. Systematická příprava služebních psů četnictva byla však zahájena až v roce 1923 v Nových Hradech v Čechách a v roce 1925 byl potom zřízen v Pyšelích u Prahy Ústav pro výcvik a chov služebních psů četnictva, v němž byl postupně zajišťován odborný chov a výcvik psů a zaškolování psovodů nejen pro potřeby četnictva, ale i státní policie, pohraniční finanční stráže a orgánů ochrany ČSD.

Z hlediska četnické kynologie byl významný rok 1929, kdy byl psovod se služebním psem zařazen do systemizovaného stavu četnických pátracích stanic. Patronem a příznivcem uplatňování služebních psů ve službě četnictva, které psy dokázalo ve 20. a 30. letech opravdu účinně v boji s kriminalitou využít, nebyl nikdo jiný než náš starý dobrý známý major četnictva Josef Povondra.

S mnohem většími byrokratickými průtahy se však při zavádění služebních psů k ostraze celního pohraničního pásma museli potýkat kolegové četníků z pohraniční finanční stráže. Nejdříve se po mnoha tahanicích podařilo uspět na Slovensku. Podívejme se do vzpomínek Vojtěcha Hercíka: "V Becherově jsme cvičili s respicientem Václavem Velechovským výborného psa. Četnická pátračka mu potom za něj nabízela horentní sumy. Jako placeného figuranta jsme měli jednoho místního cikána, ale prodražil se nám. Při prvním útoku psa si totiž naplnil strachy kalhoty, a tak jsme mu museli potom víc platit."

Od 30. let potom využívala i finanční stráž četnické kynologické středisko v Pyšelích u Benešova. Služební psi dokázali při konfliktech s teroristy nejednou naše četníky a hraničáře varovat a zachránit jim život. Bohužel tam, kde byla nasazena proti strážcům zákona přesila a brutální síla, nic nezmohli, jak to kdysi autor tohoto článku viděl v jednom čísle Pražského ilustrovaného zpravodaje ze září 1938, kde byla fotografie četnického vlčáka, jak bloudí smutně vesnicí, kde henleinovci zavraždili jeho pána.

9 - JO, PAN VRCHNÍ HAVLÍČEK...

Televizní fandové, kteří před několika lety sledovali historický seriál Dobrodružství kriminalistiky, vědí většinou, že mechanoskopie patří nerozlučně ke kriminalistice a jedná se o nauku o nástrojích pachatelů trestných činů a jejich stopách, která zjišťuje totožnost nástrojů a využívá znalostí metalografie (obor zabývající se strukturou kovů).

Českého patriota může těšit, že průkopníkem této kriminalistické metody byl v letech Masarykovy republiky vrchní strážmistr četnictva Ladislav Havlíček, kterého nám však zmíněný seriál vylíčil jako poněkud svérázného milovníka alkoholu, ačkoliv šlo o profesionála každým coulem...

V televizním seriálu tohoto četníka do svérázné figurky ochmelky sice neopakovatelně roztomilým způsobem ztvárnil Karel Heřmánek. Zůstává však otázkou, jak se slučuje tento přístup k životu a četnické službě s nároky na pečlivou a především systematickou práci. Vzhledem k tomu, že se navíc proti historické pravdě úvod filmu odehrává místo v Teplicích v Ústí nad Labem, věnujme svou pozornost raději podstatě významu Havlíčkovy osoby pro mechanoskopii.

Historickou realitou je především fakt, že Ladislav Havlíček, který již dříve pro četnictvo zpracoval Směrnice pro stíhání lupičů pokladen, výsledky svého celoživotního bádání shrnul v roce 1940 do odborné monografie s názvem Mechanoskopie. Tato publikace podala jako první na světě na vědecké úrovni základy této metody usvědčování zločinců.

Každý významnější objev je zpravidla podmíněn konkrétní historickou situací. V případě Havlíčkovy mechanoskopie jde o rozmach "kasařiny", ke kterému došlo v Československu zvláště v letech 1926 - 1927. Kriminálnická elita - kasaři - během těchto dvou let vyloupila 442 pokladen! Pro zeměpisné puntičkáře dodejme, že na Čechy připadá 266 případů, Moravu se Slezskem 123 a na Slovensko s Podkarpatskou Rusí potom 53 vyloupených pokladen.

Velké procento z těchto případů zůstalo neobjasněno a mimo to zhruba čtvrtina dopadených pachatelů byla soudy osvobozena pro "nedostatek důkazů".

K většímu počtu případů vloupání do ohnivzdorných pokladen došlo na severu Čech i v obvodu četnické stanice Teplice-Šanov, kde v oněch letech sloužil štábní strážmistr Havlíček, který začal porovnávat nástroje zajištěné při zatčení několika lupičů se stopami na pancířích vyloupených pokladen, přičemž zjistil shodnost povrchu zajištěných nástrojů se stopami na pancířích. Výsledky svých objevů zpracoval a předal soudu.

Protože šlo o první případ tohoto typu usvědčení pachatele, soud přizval dva soudní znalce z oboru mechaniky. Ti sice potvrdili naprostou shodnost povrchu hasáků se stopami na pancířích pokladen, ale zároveň zdůraznili, že nástroje pocházejí ze sériové výroby, a tudíž nelze zcela dokázat, že stopy byly vytvořeny skutečně těmito nástroji. Soud proto pachatele osvobodil, a tak v roce 1927 první mechanoskopický pokus našeho četnictva usvědčit pachatele skončil neúspěchem.

Havlíček se však nevzdal a již jako pracovník Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze prosadil svou. Jako důkazní prostředek byla mechanoskopie poprvé uznána dne 24. prosince 1931 rozhodnutím krajského soudu v Liberci. Byl to hezký vánoční dárek pro Havlíčka - nikoliv však pro usvědčeného kasaře, který tehdy dostal dva roky vězení.

Již během roku 1931 pomohla Havlíčkova mechanoskopie usvědčit jiné kasaře na Litoměřicku, a tak mohlo naše četnictvo obdržet směrnice k využívání této kriminalistické metody, současně s tím bylo při Ústředním četnickém pátracím oddělení zřízeno pod Havlíčkovým vedením samostatné mechanoskopické oddělení a Havlíček sám byl jmenován stálým přísežným soudním znalcem v oboru mechanoskopie u krajského trestního soudu v Praze. Zda to oslavil ve stylu své filmové karikatury, to již dnes můžeme nechat jen dohadům.

Mechanoskopie začala postupně pomáhat řešit i starší dosud neobjasněné případy. V prosinci 1931 například vyloupili neznámí pachatelé pokladnu Občansko-živnostenské záložny v Žebráku a zmocnili se 26 000 Kč. O necelé dva roky později v březnu 1933 byli dva kasaři Karel Hora a Josef Koudela zatčeni při pokusu o vyloupení pokladny v Táboře, protože mimo jiné použili stejné a především málo opotřebované náčiní z minulého lupu.

EXKURZ 3 - ČETNÍCI NIC NEVYŠETŘÍ?!

Dalším klišé o četnících, který pohříchu používali tak často a rádi již v 60. letech i tvůrci jinak skvělé série televizních a filmových příběhů o "hříšných lidech města pražského" a vrchním policejním radovi Vacátkovi, je tvrzení, že "četníci nic nevyšetří". Předchozí tři příběhy však jasně ukazují, že tomu tak zdaleka nebylo. Přesto na potvzení kvalitní pátrací práce četnictva doplňme naše vyprávění základními informacemi o pražském centru četnické pátrací služby.

První pokus o získání četnické samostatnosti v oblasti kriminalistiky v zájmu zkvalitnění pátrací služby četnictva byl realizován v roce 1922, kdy bylo u poznávacího úřadu pražského policejního ředitelství zřízeno autonomní četnické oddělení.

Bylo podřízeno přímo ministerstvu vnitra a jeho hlavním úkolem bylo zřízení daktyloskopické služby četnictva, podávání znaleckých posudků a jednotné řízení četnické pátrací služby. Oddělení zprvu tvořil jeho velitel a 8 četníků různých specializací. K zásadní změně došlo v roce 1928, kdy bylo oddělení reorganizováno na samostatné Ústřední četnické pátrací oddělení (ÚČPO) a personálně postupně rozšiřováno. Oddělení plnilo na celém území republiky následující úkoly:

Na základě výše uvedených úkolů se ÚČPO dělilo na skupinu daktyloskopickou, fotografickou, kriminální evidence podle specializace pachatelů, evidenci potulných cikánů a lupičů pokladen, skupinu korespondence, zpráv a bezpečnostního rozhlasu a také skupiny organizační, studijní a pro řízení chovu, výcviku a používání služebních psů.

Předmět "Služba pátrací a daktyloskopická" byl, jak již bylo jednou řečeno, vyučován ve všech stupních četnických škol, a proto se všem četníkům stále kladlo na srdce, aby se v rámci obvodů svých stanic věnovali i starým dlouho nevyřešeným případům, které byly evidovány v tzv. Přehledech trestných činů, jichž pachatelé nejsou vypátráni. Již jednou citovaný Michal Dlouhý loni ve svém půvabném souboru krátkých povídek zpracovaných na základě skutečných událostí "Případy z pátrací služby" uvádí například všetečného velitele četnického oddělení v Prostějově štábního kapitána Afreda Heru, který po dvaceti letech vyšetřil vraždu hajného Josefa Bílka z roku 1916.

Také Večerní České Slovo v červenci 1933 udělalo rádo četníkům reklamu, když oznámilo, že na severu a západu Čech dosud evidovali ve zmíněných přehledech deset v minulosti nevypátraných vražd, ale že právě byly vyšetřeny vraždy učitelky Fritschové v Jalovém Dvoře a obchodnice Krausové v Aši a usvědčením služebné Marie Jelínkové byly konečně i dořešeny vraždy vetešníka Weinelta z Mostu z roku 1919 a manželů Jedlowitzových z Božtěžic u Ústí nad Labem z roku 1931...

Jelikož o četnické daktyloskopii a kynologii bylo již podrobněji hovořeno, zmiňme se na závěr malé procházky po ústředním četnickém pátracím oddělení také o bezpečnostním rozhlase, který poprvé začal vysílat 2. května 1935. Nejčastějším hlasatelem tohoto vysílání býval náměstek velitele ÚČPO štábní kapitán četnictva RNDr. Robert Váňa, který vysílání zahajoval strohým: "Bezpečnostní zprávy, haló, haló, pište..."

Bezpečnostní rozhlas, který vysílal z hlasatelny ÚČPO ve všední dny od 9.35 do 9.45 hod. a v neděli a o svátcích od 7.30 do 7.40 hod. s cílem informovat veřejnost na straně jedné a především urychlit spojení s četnickými útvary na straně druhé.

Československý rozhlas začal vysílat v roce 1923, o tři roky měl již 30 722 koncesionářů a jeho popularita stoupala tak rychle, že v roce 1936 bylo již 928 112 registrovaných rozhlasových koncesí! To se potom zákonitě muselo projevovat v účinnosti bezpečnostního vysílání, kdy za dobu prvních osmi měsíců vysílání bylo z 1452 odvysílaných zpráv téměř 27 % (= 400) s kladnou odezvou, která se podílela na vyřešení daných případů.

Bohužel koncem 30. let však československému četnictvu v boji se zločinem začal vyrůstat mnohem silnější a nebezpečnější soupeř - němečtí nacisté a jejich sudeťácká pátá kolona...

10 - PROTI ZLODĚJŮM LIDÍ

Únosy dětí, boháčů a politiků prováděné gangstery či politickými extremisty patří dnes již prakticky po celém světě mezi závažnou trestnou činnost, která mobilizuje značné síly policejních sborů, které potom chybí při řešení jiných případů.

"Průkopníky" únosů se u nás se stali v 30. letech obdivovatelé učitele tělocviku z Aše Konráda Henleina. Ten pro změnu obdivoval Adolfa Hitlera, který nebyl, jak známo, pro žádnou špatnost...

Po půlnoci ze 4. na 5. dubna 1933 přijelo od Rumburka do Chřibské velké osobní auto s tlumenými reflektory. Muž na předním sedadle šeptem radil řidiči kudy jet. Propletli se úzkými uličkami až nakonec zastavili u domu s číslem popisným 43. Čtyři muži tiše vystoupili a opatrně zavřeli dvířka automobilu. Jeden z nich zaťukal na okno. Když rozespalý majitel domku Alfréd Kögler pootevřel dveře, vpadla čtveřice do chodby, povalila jej na zem a vnikla do kuchyně, kde se vrhla s obušky na spícího muže na pohovce. Byl jím antifašistický emigrant z Německa Richard Martin. Čtyři horliví Němci z českého pohraničí se rozhodli potěšit své soukmenovce z drážďanského gestapa, omráčili Köglerovu manželku, na něj namířili pistoli a nešťastného Martina odvlekli do auta. Již za hodinu mohl poznat tvrdost pěstí nacistických fanatiků...

K podobným případům v našem pohraničí docházelo, zvláště v letech 1933-34, velice často. Tak byl např. v Ašském výběžku 13. července 1933 nacisty odvlečen do Německa emigrant Otto Zeitler, v Krušných horách byl poblíž Přebuzu do Německa 11. června 1934 unesen obchodník Gustav Wesp a podobné případy šly pomalu do desítek. O pachatelích bylo možno zpravidla jen konstatovat, že už žijí spokojeně v Hitlerově Německu, mimo dosah československého soudnictví.

Většina únosů v naší zemi v 30. letech měla politický podtext, byla realizována v českém pohraničí a šlo o únosy odpůrců hitlerovského nacismu přes hranice do Německa (něco podobného praktikovali již ve 20. letech na Slovensku a Podkarpatské Rusi maďarští horthyovci). Byly mezi nimi však případy, kde politický kontext daného únosu mohl chybět či zjevně chyběl.

Často šlo o svévoli německé policie, která do svých rukou toužila získat nejen politické odpůrce ale i ty, kteří trestnou činností poškozovali německé hospodářství. Arogance vedla někdy německé policejní orgány k tomu, že se neobtěžovaly s tím, aby se obrátily o pomoc na své české kolegy.

To by mohl být i případ, ke kterému došlo 29. ledna 1934 v obci Folmava na česko-bavorské hranici. Zde se potuloval poblíž celnice slušně oblečený muž, který se respicientovi finanční stráže Širokému představil jako továrník Kollinský z Prahy, který čeká na svého mnichovského obchodního partnera Jordana, kterému dodává cigaretový papír vlastní výroby. Obchodník Jordan skutečně na hraniční čáru přijel osobním vozem a na mostě se setkal s Kollinským. Přátelsky spolu hovořili až do okamžiku, kdy k nim přišel z německé strany neznámý civilista s košíkem v ruce. Když je míjel odhodil košík a namířil na oba obchodníky pistoli. V tu chvíli z Jordanova vozu vyskočili tři bavorští policisté, kteří oba obchodníky zatkli, nacpali do auta a odjeli s nimi do bavorského vnitrozemí. Vzhledem ke skutečnosti, že ke všemu došlo na hraniční čáře, mohl nedaleko stojící respicient Široký reagovat pouze dvěma varovnými výstřely z pistole, které však samozřejmě únosce od jejich záměru nijak neodradily.

Větší překvapení nastalo však v okamžiku, kdy následné vyšetřování naší policie přineslo zjištění, že v obchodním rejstříku firma Kollinský neexistuje a rovněž mezi pohřešovanými není žádný pražský občan tohoto jména...

Každý únos je odsouzeníhodný, ale vrchol drzosti nacistů a jejich sudeťáckých poskoků představují případy, kdy se obětí únosů stávali či měli stát reprezentanti československé suverenity - armádní důstojníci, četníci či celníci...

Takovým případem byl i únos čs. zpravodajského důstojníka kpt. Dezidera Kirinoviče v roce 1934 u Machovské Lhoty. Po roce věznění jej nacisté vrátili zpět do republiky jako fyzickou a především psychickou trosku.

Ovšem teprve fémová vražda německého emigranta ing. Formise 23. ledna 1935 a snadný útěk jeho vrahů přes celní úřad Sněžník na Děčínsku upozornila výrazně na neudržitelné poměry na silničních hraničních přechodech. Formisovi vrazi, nacisté Alfred Naujocks a Werner Goetsch, odjeli tehdy v klidu po vraždě z úmyslně zapáleného hotelu Záhoří u Štěchovic ve svém mercedesu poznávací značky IP 48 259 a kolem půl čtvrté ráno 24. ledna dojeli k celnici na Sněžníku, kde zanechali svůj vůz a pěšky přešli do bezpečí na německou stranu. Teprve v půl desáté byla o vraždě informována štěchovická četnická stanice. To již byl na německé straně i mercedes IP 48 259...

Tehdy totiž na celnicích ještě chyběly telefony a bezpečnostní rozhlas začal své realace vysílat až o několik měsíců později. Nakonec jediným pozitivním činem po štěchovické vraždě bylo alespoň přijetí více než 400 mladých nováčků finanční stráže k hraniční strážní službě v Čechách a nábor nových četníků v působnosti pražského zemského četnického velitelství. Paní Evropa však na kriminální praktiky nacistů a jejich poskoků zírala zcela netečně ještě celé čtyři roky. Potom demokratickou zemičku uprostřed Evropy dovolila nacistům unést celou...

POST SCRIPTUM - REKVIEM ZA ČETNICKÉ UNIFORMY

Krátce před polednem 30. června 1937 došlo k vražednému útoku na štábního strážmistra Josefa Knola a strážmistra Rudolfa Doležala z četnické stanice v Hovězí u Vsetína. Četníci zde šli zatknout bratry Josefa a Jana Hrňovy, kteří vyloupili železářský obchod J. Šimáně ve Valašském Meziříčí. Oba četníci však netušili, že jsou bratři ozbrojeni browningy, protože dosud s nimi četnictvo nemělo nikdy žádný konflikt. Ti nyní na oba četníky zahájili nečekaně palbu a poté utekli do lesů.

Umírající strážmistr Doležal byl odvezen do nemocnice s šesti zásahy a tělo štábního strážmistra Knola bylo k nepoznání zohaveno. Vrazi totiž vyrvali těžce zraněnému strážmistrovi Doležalovi pušku a její pažbou Knolovi rozbili lebku. Potom pušku přerazili o plot a uprchli...

Brutální zločin tehdy otřásl širokým okolím a prostřednictvím tisku se o něm rychle dozvěděla celá republika. Málokdo tehdy tušil, že se krev na četnických uniformách stane za pár měsíců zásluhou henleinovského fanatismu běžnou realitou na mnoha místech státu. Tragický rok 1938 je u nás nejčastěji prezentován v konturách velké politiky a jejích globálních důsledků. Bohužel se při tom zapomíná na oběti v řadách československých hraničářů, připomeňme si proto alespoň pár těch, které spojovala právě četnická uniforma...

Když jsem nabyla vědomí, spatřila jsem před četnickou stanicí autobus. Snažila jsem se k němu přiblížit. Když jsem došla k jeho blízkosti, otevřela se dvířka a z nich vystupoval jeden četník; byl patrně střelen, skácel se na zem podle mě. Slyšela jsem, jak kolem mne svištějí střely. Co se dále dělo, přesně nevím, neboť jsem byla částečně v mrákotách a jen vím, že se neustále střílelo. Po delší době jsem byla naložena do sanitního auta a dopravena do nemocnice ve Falknově...

(Výpověď poštovní úřednice a manželky četnického
strážmistra Růženy Pardusové)

Když jsem se probral z bezvědomí, slyšel jsem v blízkosti silnice palbu z pušek, a poněvadž jsem v okolí žádné nebezpečí nespatřil, doplížil jsem se zpět na četnickou stanici a ulehl na lůžko. V podvědomí měl jsem představu, že před četnickou stanicí stojí dva autokary střežené strážníkem státní policie. Na stanici nebyl nikdo, jen mrtvý velitel, praporčík Koukol, který ležel u lůžka. Pak jsem slyšel kroky - byl to listonoš Suchý. Cítil jsem, že mě někam odnášejí, ale více jsem nevnímal.

Teprve druhý den jsem se probral z bezvědomí v nemocnici. Měl jsem na boltci procviknutý hákový kříž, bodnou ránu pod pravým okem, prolomenou lebeční kost, zlomený prsteník na levé ruce, prostřelené pravé rameno a na celém těle jsem neměl jediné místo, kde by nebyla modřina...

(Výpověď četnického strážmistra Jan Parduse)

Velitel četnické stanice Haberspirk praporčík Jan Koukol byl henleinovci zavražděn při jejich prvním pokusu obsadit četnickou stanici. Sedmadvacetiletý četnický strážmistr Antonín Křepela byl po boji nalezen několik desítek kroků od stanice - zastřelený a s hlavou rozbitou krumpáčem. Příslušníci falknovského četnického pohotovostního oddílu četníci na zkoušku četař Vladimír Černý a desátník Stanislav Roubal byli henleinovci zastřeleni ze zálohy po příjezdu četnických posil do vzbouřené obce. Další příslušník místní četnické stanice strážmistr Matěj Přibek byl vážně zraněn.

Skutečný očistec v dnešním Habartově na Sokolovsku potom prožili, jak je již patrno z předchozích řádek, manželé Jan a Růžena Pardusovi. Paní Pardusové se zmocnili henleinovci při pokusu uprchnout z obce s maminkou a malou dcerkou. Mučili ji a nakonec jako živý terč odvlekli před četnickou stanici, kde se bránil její manžel. Ten ve snaze ji zachránit opustil budovu a byl zdivočelým davem málem ubit k smrti. O život mu potom šlo i za okupace, protože byl 1. října 1942 zatčen gestapem a odeslán k chebskému soudu, kde jej bývalí mučitelé chtěli vzhledem k skutečnosti, že při incidentech v Haberspirku padli čtyři ordneři a další tři byli zraněni, v exemplárním případě odsoudit k smrti "pro vraždu a pokus vraždy, páchaných na ordnerech v roce 1938"! Sudeťáčtí nacisté ve své nestydatosti se dokonce snažili tvrdit, že Pardus zavraždil i svého velitele praporčíka Koukola, který se prý jako Slovák (což nebyla pravda) chtěl henleinovcům dobrovolně vzdát...

Hlavní přelíčení u chebského Sondergerichtu však pro henleinovce skončilo fiaskem, protože někteří z nich se u soudu tak okázale chlubili svým hrdinstvím v boji s četníky, že Pardus nebyl nakonec odsouzen a v polovině února 1944 byl "jen" předán do ochranné vazby pražského gestapa na Pankráci. Válku nakonec se štěstím přežil a po osvobození byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939.

Místem další krvavé události v českém pohraničí se téhož dne 13. září 1938 stala také krušnohorská Bublava. Tato obec i její celní úřad tehdy před léty nesly poněkud nelibozvučně chrčivý název Schwaderbach, který zakrátko obletěl celou republiku, aby natrvalo vstoupil jako neblahý symbol do historie tragického roku osmatřicátého v českém pohraničí, kdy zde henleinovci zavraždili tři četníky - řidiče kadaňského četnického pohotovostního oddílu Josefa Falbera a příslušníky četnické stanice ze sousední Stříbrné (tehdy Silberbachu) vrchního strážmistra Františka Nováka a strážmistra Josefa Brčáka.

K obci obsazené henleinovci bylo tehdy sice soustředěno 120 četníků, četa cyklistů, šest čet pěchoty, dvě obrněná auta a tři tanky, ale...! Jistě by stačil pouhý demonstrativní průjezd obrněnců obcí, který by určitě henleinovce zchladil, ale k zásahu proti vzbouřencům se pražské ústřední orgány nikdy neodvážily...

A tak třiačtyřicet zajatců (19 četníků, 12 příslušníků finanční stráže a 12 vojáků), kteří padli do zajetí, protože v Bublavě nesměli na svou obranu za žádnou cenu použít střelných zbraní, bylo nahnáno do celního úřadu, kde na podlaze pod namířenými zbraněmi henleinovců prožili bezesnou noc. Henleinovský poslanec čs. parlamentu Georg Böhm v ordnerské uniformě zatím poradil strážným, aby v případě útoku čs. jednotek na zajatce naházeli ruční granáty a zmizeli za hranicemi...

Morální vyspělost tohoto "demokrata" ještě doplňme hrůznou epizodou, kdy se na místní celnici jeden ze schwaderbašských sudeťáků s řeznickým nožem v ruce pokoušel napadnout těhotnou manželku respicienta pohraniční finanční stráže Jaromíra Pěchoty, aby "jí vyndal z břicha toho českého parchanta"...

Ráno 14. září 1938 byli potom zajatci z první ztracené čs. celnice odvlečeni do Německa. V obci zůstala jen těla tří zavražděných četníků. Nebyli v oněch dnech bohužel jedinými padlými obránci republiky v četnických uniformách.

Čís. 1391/38
Události dne 13. září v pol. okrese Falknov:

Presidium zemského úřadu v Praze (dr. Kovařík) hlásí dne 13. září 1938 o 23.40 hod., že u Gossengrünnu, když se vracel autokar četnický směrem k Falknovu, bylo v zatáčce vystřeleno na četníky v autokaru dopravované. Zasažen byl řidič autokaru četnický strážmistr Ráž. Byla mu prostřelena lebka a projektil vyšel ústy. Přesto strážmistr Ráž řídil autokar ještě asi 100 kroků a zastavil jej. Během těchto kroků bylo znovu vystřeleno a závodčí Pokora byl střelen projektilem dum-dum do levé lopatky. Nadporučík Stehlík byl postřelen do pravého ramene. Když četníci, pokud nebyli raněni, vystoupili z auta, vystřelil pouze jedinou ránu na prchající útočníky strážmistr Jungwirth. Zda někoho zasáhl, není zjištěno. Strážmistr Ráž byl operován v nemocnici ve Falknově a jeho stav je velmi vážný...

Devětadvacetiletý četnický strážmistr Václav Ráž z krušnohorské četnické stanice Kalek, který byl v rámci pohraničních jednotek Stráže obrany státu (SOS) přesunut v době sudetské krize k chebskému četnickému pohotovostnímu oddílu, v noci těžkému zranění podlehl. Četnickému závodčímu Antonínovi Pokorovi henleinovští lékaři v dnešním Sokolově amputovali ruku a při další operaci v Praze mu musela být vyjmuta lopatka...

Velitel četníků Otakar Stehlík měl větší štěstí, když mu kulka jen o pověstný vlásek minula krční tepnu! Štěstí měl i velitel blízké četnické stanice Gossengrün (dnešní Krajková na Sokolovsku) praporčík Petr Hladík, který byl při přepadu stanice henleinovci třikrát střelen do ruky. Jeho manželku Miroslavu potom běsnící sudeťáčtí fanatici střelili do břicha. Jejich zranění však nebyla naštěstí vážná a díky rozumnějším Němcům z obce mohli být odvezeni do tehdejší falknovské nemocnice...

Čís. 1457/38

Zemský úřad v Praze (dr. Panýrek) hlásí dne 15. září 1938 o 2. hodině toto: "Hora Sv. Šebestiána - dne 15. září 1938 o 1. hodině v noci pozoroval na náměstí v Hoře Sv. Šebestiána štábní strážmistr Jan Heřmánek, doprovázený vojínem Laburdou, neznámého cyklistu v ordnerské čepici, který podezřele objížděl městem. Při zastavení cyklisty seskočil tento s kola a počal ihned střílet. Štábní strážmistr Heřmánek byl zastřelen (ranou do úst ze vzdálenosti 1 kroku), vojín Laburda byl postřelen do břicha. Dále byl raněn střelou kanc. pomocník z místní policejní expozitury Otto Pešek do nohy. Pachatel unikl, pohraniční orgány byly vyrozuměny..."

Štábnímu strážmistrovi Janu Heřmánkovi bylo 43 let. Šlo o bývalého legionáře, který byl mimo jiné nositelem Čs. válečného kříže 1918. Heřmánek sloužil na četnické stanici Všetaty a do Krušných hor byl vyslán před několika dny jako posila. Jeho manželka Marie jej již živého nikdy nespatřila...

Neznámý záškodník zasáhl Heřmánka dvěma výstřely. První prošel srdcem, prorazil osmý obratel a projektil uvízl v těle stejně tak jako druhý, který zasáhl levý horní lalok plic a prorazil dýchací trubici. Nešťastný četník byl hned mrtev.

Druhý člen jeho hlídky vojín v záloze Antonín Laburda, v civilu zaměstnanec Státního stavebního telegrafního úřadu v Chomutově, měl štěstí v neštěstí. Byl zasažen střelou do břišní dutiny; střela prošla nejprve prázdnou sumkou na náboje a potom vnikla do těla, kde prostřelila tenké i tlusté střevo. Laburda však zranění po náročné operaci přežil.

Pátrání po Heřmánkově vrahovi vedlo k podezření, že jím je fanatický henleinovec Albín Schaarschmied, který před trestem unikl do Německa. Během války se nacisté s jeho hrdinstvím pochlubili v kronice Hory Sv. Šebestiána, ale na konci války stránky o Heřmánkově vraždě "kdosi" vyřízl a zničil...

Nakonec byly všechny oběti marné, přestože 29. září 1938 se tehdejší spojenci demokratického Československa - Francie a Anglie - definitivně rozhodli řešit československou krizi. Udělali to však v Mnichově jako "ryzí mírotvorci"...

Na mnichovské "mezinárodní konferenci" se totiž bez vědomí demokratického Československa předsedové vlád Francie a Velké Británie Edouard Daladier a Neville Chamberlein rozhodli ve shodě s nejvyššími představiteli fašistické Itálie a nacistického Německa Benito Mussolinim a Adolfem Hitlerem o předání historických pohraničních oblastí, po staletí nezpochybnitelně spojených s českou státností, ve prospěch nacistického Německa!

O půl druhé ráno v pátek 30. září přivedli v Mnichově nacističtí diplomatičtí úředníci do konferenčního sálu také československého vyslance v Německu dr. Vojtěcha Mastného a dr. Huberta Masaříka z ministerstva zahraničních věcí, aby přijali děsivou zprávu, jak se pánové Hitler, Mussolini, Chamberlein a Daladier - v "zájmu evropského míru" rozhodli zmrzačit demokratické Československo a předat jeho rozsáhlá pohraniční území do moci Hitlerovy nacistické Velkoněmecké říše!

Ortel nad Československem přišli diplomatům zrazené země sdělit s nezúčastněnými tvářemi jejich dosavadní "spojenci" Neville Chamberlein a Edouard Daladier. Prvotní trapné ticho přerušil jako první Chamberlein, který se jen tak mimochodem zmínil o právě uzavřené "mezinárodní konferenci", a pak podal vyslanci Mastnému její závěrečný dokument a vyzval jej, aby text nahlas přečetl. Nesmyslná absurdní scéna.

Mastný začal váhavě předčítat, záhy se zarazil a požádal o vysvětlení. Včerejší spojenci odpovídali vyhýbavě a neurčitě. Britský premiér dal mezitím okázale najevo svoji ospalost. Mastného a Masaříkovy zoufalé námitky přerušil proto rozmrzele rada britského ministerstva zahraničí a někdejší člen neslavné Runcimanovy mise Frank Asthon-Gwatkin:"Nemá smyslu o věci diskutovat. Nemáte jinou volbu, než dohodu přijmout. Je vám to jasné?"

Arogantní germanofil ostatně již včera večer při náhodném setkání v hotelu československým diplomatům bez obalu řekl: "Nepřijmete-li, budete si muset uspořádat své záležitosti s Německem sami..."

"Ale jaká je to volba - mezi vraždou a sebevraždou!" volá nyní zoufale Mastný, ale nikdo mu již však nevěnuje pozornost. Šumava, Krušné hory, Krkonoše, Karlovy Vary, Žatecko, Teplice, Děčín, Česká Lípa, Litoměřice a další a další zeměpisné pojmy českých zemí ztrácejí náhle svoji historickou příslušnost. Angličtí a francouzští gentlemani jdou spokojeně spát. Vždyť přece zachránili mír v Evropě. Na jak dlouho? O tom teď nechtějí přemýšlet...

Zpráva z Mnichova druhý den zasáhne srdce Evropy jako blesk z čistého nebe. Národ je ochromen a zdrcen, k životu se však jako první probouzejí byrokraté.

Již brzy ráno po prvních zprávách z Mnichova totiž začal například ministr vnitra Jan Černý agilně připravovat opatření, jak zabránit demonstracím zrazeného národa! Pražskou policii, která měla v rámci praporu SOS Praha chránit hlavní město před útokem německých výsadkářů, nechal stáhnout z bojových stanovišť na okraji města zpět na policejní revíry a nezapomněl samozřejmě ani na nešťastné četníky. Během necelých 24 hodin jich nechal do Prahy stáhnout přes pět stovek...

Výkaz o soustředění četnictva v hlavním městě byl na konci dne následující:

1. Pražský Hrad - asistenční rota škpt. Plodka, 6 výkonných důstojníků a 203 četníci.

2. Štefánikova kasárna na Smíchově - kapitán Svoboda se 101 četníkem.

3. Mateřská škola v Josefské ulici - nadporučík výk. Boubera se 78 četníky.

4. Kasárna krále Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky - major Krutina se 2 důstojníky a 79 četníky, kteří se střídali ve střežení vinohradského rozhlasu.

5. Štábní budova Zemského četnického velitelství v Karmelitské ulici - major Šteiger s 39 četníky.

Zaskočený a šokovaný národ nakonec mnichovský diktát přijal v slzách, vzteku a nadávkách, ale nikde nedošlo k výbuchu protivládních bouří, a tak byli stejně nešťastní a pokoření četníci a policisté ušetřeni ponižujícího úkolu zasahovat proti vlastním spoluobčanům.

Dne 5. října 1938, kdy Adolf Hitler prováděl obklopen davy šílících henleinovců triumfální pouť ukořistěným českým pohraničím s prohlídkou, rezignoval na svůj úřad prezident Edvard Beneš. Jeho dvacet let pečlivě budovaná zahraniční politika s orientací na Francii a Velkou Británii se zhroutila jako domeček z karet. Západní Evropa si však naivně myslí, že starý kontinent byl českou obětí zbaven hrozby války...

Henleinovci a jejich nacističtí chlebodárci se však chovají dál jako pohádkový Otesánek a dávají rychle najevo, že se nespokojí s existencí ani zbytku Československa. Dne 8. října 1938 přepadla jedna z jejich tlup mezi Novou Vsí a Hiršovem na Domažlicku hlídku SOS s úmyslem vyvolat paniku v této části pohraničí. Ranou do kolena nejdříve postřelili desátníka v záloze Vojtěcha Reta a poté jej odvlekli na své stanoviště poblíž Brůdku do osamělého stavení Na Spálenci. Během další přestřelky byl smrtelně zraněn velitel družstva četnický štábní strážmistr Jaroslav Lauda, který zanedlouho svému zranění podlehl.

Druhý den byly potom čs. úřadům vydány tělesné ostatky Vojtěcha Reta. Po jejich úředním ohledání lékaři zjistili, že chodský hraničář nezemřel na následky zranění z boje, ale že byl ubit zdivočelými henleinovci, protože měl od úderů pažbou proraženou lebku, zpřerážená žebra, zlomenou ruku a pobodané tělo...

Mnichovem opojení henleinovci řádili i na Českolipsku. Při jednom z několika incidentů například neznámý henleinovec střelil 9. října 1938 z lesa po četnících jedoucích na motocyklu po silnici mezi Jestřebím a Okny a těžce zranil štábního strážmistra Karla Kymla.

O deset dní později, 19. října 1938, byl při kontrole demarkační čáře v 9.30 hod. zákeřně zastřelen německým vojákem u Jankovského rybníka u Jevišovic na jižní Moravě velitel zdejší jednotky štábní strážmistr četnictva Vladimír Zásměta...

Potom přišel březen 1939 a s nacistickou okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava i další těžká kapitola v pomalu se uzavírající historii četnických uniforem. Té však věnujme pozornost někdy příště a dodejme jen, že vedle účasti mnoha četníků v domácím odboji se důstojným svržením cejchu protektorátního četníka stala účast asi 450 českých četníků v bojích na pražských barikádách v květnu 1945, kteří se vyznamenali u rozhlasu na Vinohradech, na Staroměstském náměstí, na Malé Straně i dalších místech Prahy. Během povstání v Praze padlo 10 četníků a dalších 26 bylo zraněno. V té době však již nemilosrdný osud spolu s prvním poválečným československým ministrem vnitra komunistou Václavem Noskem vypisoval četnickým uniformám "poslední sbohem" pod značkou SNB, ale i to je již historie na poněkud jiné vyprávění...


PADLÍ ČETNÍCI V POHRANIČNÍCH INCIDENTECH V LETECH 1938 - 1939:

Připomeňme si alespoň tímto skromným výčtem památku těch, kteří v osudných měsících dramatického zániku Masarykova Československa obětovali své životy za svobodu své smrtelně ohrožené vlasti i čest četnické uniformy...

* praporčík Jan KOUKOL
zavražděn henleinovci 13. září 1938 na četnické stanici v Habartově na Sokolovsku

* strážmistr Antonín KŘEPELA
zavražděn henleinovci 13. září 1938 po útoku henleinovců na četnickou stanici v Habartově na Sokolovsku

* četník na zkoušku desátník Stanislav ROUBAL
zastřelen henleinovci 13. září 1938 při pokusu četnického pohotovostního oddílu osvobodit posádku četnické stanice v Habartově

* četník na zkoušku četař Vladimír ČERNÝ
zastřelen henleinovci 13. září 1938 při pokusu četnického pohotovostního oddílu osvobodit posádku četnické stanice v Habartově

* strážmistr Josef FALBER
zastřelen henleinovci ze zálohy 13. září 1938 jako řidič kamionu četnického pohotovostního oddílu v obci Bublava na Kraslicku

* vrchní strážmistr František NOVÁK
zastřelen v noci z 13. na 14. září 1938 při průzkumu henleinovci okupované obce Bublava na Kraslicku

* strážmistr Josef BRČÁK
zastřelen v noci z 13. na 14. září 1938 při průzkumu henleinovci okupované obce Bublava na Kraslicku

* strážmistr Václav RÁŽ
zastřelen 13. září 1938 večer ze zálohy jako řidič četnického autobusu poblíž obce Krajková na Sokolovsku

* štábní strážmistr Jan HEŘMÁNEK
zavražděn henleinovským teroristou při pokusu o kontrolu dokladů v noci z 14. na 15. září 1938 v Hoře sv. Šebestiána

* strážmistr Eduard ŠIMAN
padl 20. září 1938 v 04.15 hod. při útoku henleinovců na celní úřad Malá Úpa v Krkonoších

* vrchní strážmistr Rudolf MOKRÝ
zavražděn henleinovci 22. září 1938 při obsazování četnické stanice Liptáň na Osoblažsku

* strážmistr Vilém LEHER
zavražděn henleinovci 22. září 1938 při obsazování četnické stanice Liptáň na Osoblažsku

* vrchní strážmistr Antonín MĚSÍČEK
zastřelen henleinovci ze zálohy 22. září 1938 při jízdě na motocyklu při kontrole hraničního úseku poblíž Rychnůvku v jižních Čechách

* strážmistr Bohumil DOSTÁL
havaroval 23. září 1938 při hlídkovém letu s letounem Letov Š- 328.189 u Mladé Boleslavi

* strážmistr Ladislav MRÁZ
zavražděn henleinovci u tehdejší osady Hermannsreuth na Tachovsku 28. září 1938

* strážmistr STRNAD
zastřelen henleinovci v Pavlově Studenci na Tachovsku 26. září 1938.

* štábní strážmistr Jaroslav LAUDA
smrtelně zraněn 8. října 1938 u Nové Vsi na Domažlicku při útoku henleinovců na hlídku SOS

* strážmistr Ondřej RIGAN
zastřelen 15.října 1938 u Velkého Mužijova na Podkarpatské Rusi horthyovským teroristou

* štábní strážmistr Vladimír ZÁSMĚTA
zastřelen německým vojákem u Vranovské Vsi 19. října 1938

* strážmistr Andrej DLAGOLA
zastřelen horthyovskými teroristy 19. října 1938 v Mačole na Podkarpatské Rusi

* strážmistr Jan KLAPAL
zastřelen horthyovskými teroristy v říjnu 1938 na Podkarpatské Rusi

* vrchní strážmistr Tomáš KALČÍK
zastřelen polskými teroristy 28. října 1938 při útoku na vučkovský most na Podkarpatské Rusi

* strážmistr Bohuslav JIRAS
smrtelně zraněn 22. listopadu 1938 polskými teroristy v Toruni na Podkarpatské Rusi

* strážmistr BOHDAN
zastřelen horthyovskými teroristy 6. listopadu 1938 v Horjanech na Podkarpatské Rusi

* četnický závodčí Josef VÁPENÍK
padl v boji s horthyovskou armádou 14. března 1939 v Podhorjanech na Podkarpatské Rusi

* četnický závodčí SOUKUP
padl v boji s maďarskou armádou 14. března 1939 na Podkarpatské Rusi u obce Makarjevo na Podkarpatské Rusi

* strážmistr Karel SEIFERT
padl na Podkarpatské Rusi 15. března 1939 v boji s horthyovci.

* četník na zkoušku Karel MORAVEC
padl na Podkarpatské Rusi 15. března 1939 v boji s horthyovci.

* četnický závodčí Karel KUCHAŘ
padl u Romočevic na Podkarpatské Rusi 16. března 1939 v boji s horthyovci.

* strážmistr Václav FOŘT
zastřelen ukrajinskými nacionalisty 16. března 1939 při ústupu do Rumunska poblíž obce Buštino


Poznámka: Bohužel až do dnešních dnů je tento seznam neúplný. Existují dosud neověřené zmínky, že v březnu 1939 padli na Slovensku a Podkarpatské Rusi i praporčík četnictva Emil Brodák, strážmistři Rudolf Mlčák, František Škorpík a závodčí četnictva Evžen Záhumenský a Bohumil Sláma, a snad i někteří další četníci, což se však autorovi dosud nepodařilo ověřit. U některých padlých chybějí navíc dosud křestní jména, přesné datum a místo smrti i některé další detaily. Hlavním důvodem je skutečnost, že některé archivní fondy (především z činnosti čs. četnictva a policie na bývalé Podkarpatské Rusi) jsou velice torzovité. Autor proto předem děkuje čtenářům z řad pozůstalých a pamětníků za jakékoliv další upřesňující informace zaslané na adresu redakce.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |