POLICISTA 8/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra divadlo |
Když se před pár lety chystal horkou novinku, americkou hru Jako naprostý šílenci, uvést režisér Petr Lébl z Divadla Na Zábradlí, nedozkoušel ji: spáchal sebevraždu a nikdo z jeho kolegů po něm nechtěl práci na inscenaci převzít. Text pak ovšem zaujal činohry z Českých Budějovic, Liberce, Olomouce a Pardubic: pražská premiéra, pro niž se rozhodlo nové vedení Národního divadla ve svém cyklu Podoby, je tedy už pátá v České republice. Pochybnosti o kvalitách samotného textu hry se tím ovšem nezmenšují: spíš naopak.
William Mastrosimone napsal příběh dvou mladíků, jejichž vlastní ubohý svět se prolíná s fascinující "realitou" akčních filmů natolik, až se nakonec jejich hranice zdánlivě vytratí. Kenny a Jimmy - vlastně jen z nudy - vtrhnou do vily jednoho ze svých filmových idolů a namířenou ostře nabitou pistolí si na něm a jeho milence vynucují opakování svých oblíbených dramatických výstupů - jaksi v reálu... Situace se ovšem záhy vymyká z rukou, z nevinné, byť nebezpečné hry se stává kruté drama a posléze krvavá tragédie...
Násilí jako téma našich dní, jež se z reality dostalo do filmu a z něj se zase jako bumerang vrací do života? Ano, taková je pravda. Žel, divadelní scénář chvílemi skřípe, dialog působí vykonstruovaně, tezovitě, navíc vnuká myšlenku, jestli se snad autor hry kapánek neveze na vlně a že téma násilí jen neužívá, ale i zneužívá. Pražské představení režiséra Michala Dočekala překonává ale slabiny předlohy trumfem, jímž jsou herecké výkony: mladá a nejmladší generace souboru Zlaté kapličky využila své šance beze zbytku. Jan Dolanský (neurvalý a vůdčí typ Kenny) a Michal Slaný (poddajný slaboch Jimmy) ztělesňují věrohodně oba teenagery, skvěle jim sekunduje Sabina Králová v roli vycházející filové hvězdičky Jennifer. Kvartet doplňuje zralý výkon Jiřího Štěpničky v roli slavného herce (a taky velkého šéfa) Russe Rigela: muže, jenž se setsakra vyzná v tlačenici a zdánlivě bezvýchodnou situaci umí zvrátit ve svůj prospěch. On není tím, kdo má prohrát...
Michal Dočekal vytvořil ze hry Jako naprostý šílenci čisté, drsné, účinné představení, jemuž by ale líp slušela jiná atmosféra, než jakou nutně vyvolává nádhera hlediště ve Stavovském, kam se, marná sláva, podobné opusy pořád hodí jako psí dečky k táboráku. A tak divácký ohlas u tamního publika zůstává spíše otázkou.
(jjv)