POLICISTA  8/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Ilustrační fotoTenkrát byl podzim roku sedmašedesátého, pod nohama šustilo spadané listí a v mírné zatáčce nedaleko obce Malotín vyletěla ze silnice červená cortina a zřítila se se skály v místě starého vápencového lomu. Řidič zůstal v troskách mrtvý.

"Koukni se na to," vyzval mě šéf a podal mi papírové desky. Byly v nich fotografie rozbitého auta a podrobný plánek nehody se zakresleným místem, kde vůz opustil silnici. K tomu příslušná zpráva policejního technika a kopie protokolu o soudní pitvě.

"O co jde?"

"No, klukům z dopravky se to nějak nezdá. A mně samotnýmu taky ne."

"Proč?" zeptal jsem se.

"Nechci tě ovlivňovat. Třeba je to v pořádku a já jen slyším trávu růst. Schválně, co tě napadne."

Zvedl jsem se, zastrčil desky pod paži a odkráčel do kanceláře čeledníku. Nikdo z kolegů tam nebyl a pod pootevřeným oknem hučelo okresní město. Usadil jsem se za psací stůl a dal se do čtení.

Nebožtík se jmenoval Karel Poštulka a byl zaměstnán jako vedoucí tehdejší tuzexové prodejny na Vokově náměstí, hned vedle hotelu Šerý pes. K nehodě došlo v pátek po sedmé hodině večer a nikdo ze zaměstnanců ani známých nevěděl, kam vlastně Poštulka jel. Jeho žena čekala doma, ve svém posledním telefonátu totiž manžel oznámil, že se sice trošku zdrží, ale určitě přijde včas na večeři.

Spis byl zpracován celkem pečlivě a já nechápal, co se na případu kapitánovi nezdálo.

Vytáhl jsem plánek nehody a rozložil ho. Serpentiny stoupající do kopce, pak přibližně půlkilometrová rovinka, za ní levotočivá zatáčka nad lomem. Karel Poštulka přijížděl po pravé straně a ve chvíli, kdy měl začít zpomalovat, prudce zabrzdil. Podle stop na makadamu se jeho cortina na okamžik dostala do smyku, pak brzdy povolily a auto pokračovalo rovně, přímo mezi patníky, dolů s třicetimetrové skály.

Zkusil jsem si představit, co se vlastně stalo. Nejdřív mě napadlo, že třeba Poštulkovi vběhla do cesty srnka, jenže to by vysvětlovalo havárii, jen pokud by v nezvládnutelném smyku pokračoval, on však dokázal vůz srovnat. Proč ale sakra nezatočil?

V listopadu okolo sedmé večer je už venku pořádná tma. Dejme tomu, že u rozjetého auta náhle zhasnou světla. Šofér se lekne, pochopitelně, dupne na brzdu, ale když si uvědomí smyk, zase automaticky pedál povolí. A protože nic nevidí, putuje rovnou do lomu. Tak to skutečně mohlo být...

Nalistoval jsem technickou zprávu, avšak ta podobné vysvětlení nepotvrdila. Ačkoliv cortina skončila pod skalou pěkně pomuchlaná, její reflektory svítily až do úplného vybití baterie a ani na řízení vozu se nenašla žádná závada, která by mohla nehodu způsobit.

Sáhl jsem tedy po pitevním protokolu. Nebylo totiž vyloučeno, že šoférovi prostě vysadilo srdíčko, v leknutí stačil ještě přibrzdit a víc nic.

Otázka položená soudnímu lékaři se přesně na takovou situaci ptala, ale on odpověděl záporně. Mrtvý muž měl srdce v naprostém pořádku a nepodařilo se objevit známky žádné choroby, která by vysvětlovala jeho řidičské selhání.

Zaklapl jsem papírové desky, oblékl si kabát a vyšel do města zvlhlého chladným podzimním mrholením.

"Budete si přát?"

Zářivá blondýna za pultem se usmívala až do chvíle, kdy spatřila služební průkaz. Potom zvážněla, odvedla mě dozadu do kanceláře, kde se postupně vystřídal kompletní personál tuzexové prodejny. Dozvěděl jsem se, že pan vedoucí byl vcelku oblíbený, prémie rozděloval štědře a přátelil se s celou kláštereckou smetánkou. Se starostou Vondrou, partajním tajemníkem Uhrem, známým automobilovým závodníkem Kalinou i šéfem hotelu Šerý pes Čermákem.

"Nehovořil někdy o sebevraždě?"

Dotaz vyvolal všeobecný údiv. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by si někdy Poštulka chtěl sáhnout na život, a tím zvolna padla má poslední teorie spočívající v představě, že vedoucí prodejny si to namířil se skály schválně.

"Co tomu teda říkáš?" zajímal se kapitán Kavan. Poněkud zahanbeně jsem musel přiznat, že ještě nic. Hrozně jsem se toužil vytáhnout, ukázat, že mě na kriminálku nevzali omylem, ale moc se mi to nedařilo.

"Tak to uzavřeme."

"Ne," vyhrkl jsem, "ještě ne."

Nakonec jsem vyloudil na prošetření celé záležitosti tři dny a pustil jsem se do práce jako buldok. Nebudu to bloudění ve tmě dlouze popisovat, pátral jsem po záchytném bodu, a přitom vlastně ani dobře nevěděl, co hledám. Zajímal jsem se o rodinné vztahy pana Poštulky, o jeho přátele i přítelkyně, ale nic zvláštního jsem nezjistil.

Dokonce i ta první použitelná stopa vypadala ze začátku jen jako bezvýznamná hříčka náhod. Ukázalo se, že jistý Milan Kalina, který byl veřejnosti známý prostřednictvím automobilových soutěží, má loveckou chatu v kopcích nad vesničkou Malotín, necelé tři kilometry od místa, kde došlo k tragické havárii.

"S panem Poštulkou jste se znali?"

"Ovšem."

"A nejel tehdy za vámi?"

"Vyloučeno. Rozhodně ne!"

Tápal jsem, ale něco v hlase, v tom tónu rezolutního odmítnutí, se mi nelíbilo. Bylo to prostě příliš striktní.

Když jsem se o tom zmínil na poradě, podvědomě jsem za svou začátečnickou snaživost očekával posměch, ale kolegové mě vyslechli s vážným porozuměním. Kavan nakonec rozhodl, že nás na případu bude dělat víc, a mé srdce poskočilo radostí. Konečně jsem si připadal jako právoplatný člen týmu lidí, kterých jsem si vážil.

Co chlapy spojuje a co je dokáže smrtelně rozeštvat? Ženské a peníze. Jistě, dalších důvodů k nenávisti je ještě spousta, ale světem zločinu nejvíc hýbou ty dva hlavní. Sex a prachy.

Zatímco Poštulka žil vcelku spořádaným rodinným životem a o jeho žádných avantýrách nebylo nic známo, Milan Kalina nenechal žádnou sukni na pokoji a dosahoval v milostné oblasti nesporných úspěchů. Elegantní stříbrovlasý plejboj křižoval ulice města ve svém soutěžně upraveném švédském saabu a okouzloval dívky i zralé dámy zručným ovládáním volantu. Byl to muž světaznalý, který společenským šarmem převyšoval většinu svých okresních konkurentů a donchuanská pověst od něj ženy neodrazovala, spíš naopak.

Ilustrační fotoPoněkud horší to bylo s jeho finanční situací. Jako redaktor sportovní stránky místních novin měl gáži spíše podprůměrnou a nebylo jasné, odokud bere na tak nákladnou zábavu, jako je závodění. Obecně se soudilo, že pan Kalina je dílem podporován svými přítelkyněmi, dílem je neoficiálně placen švédskou automobilkou, v jejímž voze jezdí.

"Pochybuju," poznamenal Kavan.

Zřejmě nejzajímavější informaci vyšťoural po dvou dnech poručík Velek. Zjistil, že si náš závodník poměrně často půjčoval od přátel a v poslední době dlužil více než čtvrtmilionovou částku právě Karlu Poštulkovi. Podle tvrzení paní Poštulkové peníze dosud nevrátil a nešťastná vdova dost dobře neví, jak dluh vymáhat, neboť v manželových věcech nenašla příslušnou směnku.

"Přihořívá," řekl šéf kriminální služby. "Zdá se, že máme docela solidní motiv. Teď už zbývá jen zjistit, jak to vlastně udělal."

Znělo to jednoduše, i když právě v tom byl hlavní oříšek celého případu. V době nehody byl Poštulka ve svém autě prokazatelně sám a vůz neměl žádnou podstatnou technickou závadu. Nenašly se stopy násilí, alkohol či barbituráty v krvi, prostě nic. Co přimělo vedoucího tuzexové prodejny, aby prakticky bez důvodu vyjel ze silnice?

S řadou nových otázek jsme se znovu vypravili do terénu. Já si šel na vlastní oči prohlédnout místo havárie.

Brzdné stopy byly na temném povrchu silnice ještě vidět, les hořce voněl tlejícím listím a skála strmě padající do lomu vypadla hrozivě. Opatrně jsem slezl dolů, našel místo dosud ztmavlé rozlitým olejem a posypané hrubou tříští rozbitého skla. Pomalu, po decimetrech, jsem prozkoumával okolí, ale nic se mi objevit nepodařilo. Podzimně brzy se zešeřilo, tak jsem se sebral a došel do malotínské hospody. Zrovna tu končila schůze myslivců, lokál hučel jako včelí úl. Opatrně jsem zavedl řeč na nedávnou automobilovou nehodu.

"No, asi to bude pitomost," ozval se po chvíli chlap připomínající Krakonoše. "Já ten večer seděl na kazatelně v Hájovici. Bylo už pozdě, jenže se mi nechtělo domů. Furt jsem věřil, že se ještě objeví nějaká černá. A pak nad lesem vyšlehla taková zvláštní záře. Děsně silný světlo, jako když spadne velikánskej meteor nebo lítací talíř. Jenže to trvalo jen chvíli, potom všecko zhaslo a zase byla tma jako v ranci..."

Všeobecné mínění záhadu vysvětlovalo tím, že si Krakonoš na vysokém posedu příliš přihnul slivovice, řeč se vedla, pivo teklo proudem, harmonikář vyhrával. Mně ale to vyprávění o světle nešlo z hlavy, druhý den ráno jsem se s kompasem a katastrální mapou vypravil do lesa a zjistil, že myslivecký posed je opravdu natočen směrem k místu nehody.

Vrátil jsem se do Klášterce a můj malý objev zapadl do dalších novinek jako kamínek do velké mozaiky. Kolega Velek vyzpovídal Kalinova dvorního automechanika a zjistil, že závodník si nedávno pořídil sadu jódových reflektorů značky cibie.

"Nechal si to přidělat na takovou rampu, která se dá celá sundat, prej kvůli zlodějům. A taky chtěl zavíst kabely dovnitř, do vozu, že připravuje ňákej reklamní film. Všechno přes vypínač na mlhovky..."

Podporučík Čadek zase přišel na to, že Kalina nabízel místo peněz Poštulkovi svůj lovecký srub a půvabná slečna z prodejny v telefonu zaslechla, jak si Poštulka s panem Kalinou domlouvají podvečerní schůzku. Jeden starý pán z protějšího domu si všiml dvou automobilů vyjíždějících už za tmy. První byl prý saab, druhý cortina...

Někdy je snazší zbavit se věřitele nežli dluhu, začínalo být jasné, jak a proč se Poštulka zřítil se skály, ale pro jistotu jsme si všechno vyzkoušeli pokusem. Já seděl v druhém voze, ten první měl za zadním okénkem baterii jódových světel. Ačkoliv jsem byl připraven na to, co se stane a jeli jsme sotva krokem, přesto bylo oslnění z náhle zapnutých reflektorů strašné a ztráta orientace stoprocentní.

Získané poznatky jsme předložili krajské vyšetřovačce a prokurátor rozhodl o Kalinově zadržení. Bohužel, mezitím uplynulo dost času na to, aby závodník pochopil, jaké mraky se kolem něj stahují. Když uviděl služební průkaz, přibouchl nám dveře před nosem, vyskočil z okna na protější straně domu a nasedl do svého nadupaného auta. Asi deset kilometrů za Kláštercem narazil ve stopadesátikilometrové rychlosti přímo do pilíře železničního nadjezdu. Zůstala po něm kupa dluhů a řada opuštěných slečen. A také stará utrápená maminka, která za nic na světě nemohla připustit verzi o synově sebevraždě. Byla přesvědčana, že šlo o nehodu, způsobenou snad oslněním paprsky zapadajícího sluníčka. Nevymlouvali jsme jí to. Světlo přece stopy nedělá.

Vyprávění jihočeského policisty  
zaznamenal Antonín Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |