POLICISTA  8/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

soutěžní povídka - 2. cena Havran 2002


Pán, jenž se možná jmenuje Havelka
 JAN J. VANĚK


Navštívenka vyhlížela dobře. Kvalitní papír, dobrý tisk. Jméno, firma, telefon. Čitelné, nepřeplácené písmo. Žádné zlato, žádný laminát. Ruční papír z Losin a starý dobrý knihtisk. Žádný laser, žádný počítač, žádné barvičky.

Solidní řemeslo.

Doktor Konečný vzdychl. Ve vizitkách se vyznal. Kdysi je dokonce sbíral, ještě jako kluk - ale to bylo dávno. Moc dávno. Už si ani nepamatoval, kdy ho postihla padesátka, ale šedesátiny si ještě k tělu nepřipouštěl. Jenže proto se ještě nestaly ani o rok vzdálenějšími.

Na kvalitu navštívenek dost dal. Ze zkušeností dobře věděl, že nejhonosnější užívají podomní agenti, nabízející produkty obskurních pojišťoven, patentní léky na potenci a dvacetisvazkové naučné slovníky, jež v tichosti zkrachují po prvním svazku. Ne-li před ním. Kvůli podobným měl v předpokoji paní Vonderkovou. Sekretářku k nezaplacení. Výkonnou, oddanou a mohutnou. Ženu, jež nevpustila nevítaného návštěvníka, i kdyby mu měla zabránit vlastním tělem. Fyzické dispozice k tomu měla. Ale většinou stačilo, když zvýšila hlas.

"Uveďte pana... " doktorův pohled sklouzl na vizitku, "pana Havelku! Promluvím s ním!"

Jméno ani firma, již dotyčný zastupoval, doktoru Konečnému neříkaly nic, ale člověk nemůže nosit v hlavě obchodní rejstřík. Koneckonců, doktor měl za sebou úspěšný den, a i kdyby se zmýlil a ten Havelka za rozhovor nestál... Blížila se pátá odpolední a na doktora Konečného nečekalo už nic, kam by spěchal, nebo nač by se mohl těšit. Jen cesta domů, za manželkou.

Ne, doktor Konečný nebyl v manželství nešťastný. Prožil po boku jediné ženy bezmála tři desetiletí a to už člověk v kategoriích "štěstí neštěstí" dávno neuvažuje. Žili s Miladou v úhledné vilce, jež nedávno prošla rekonstrukcí. Dávno měli oddělené ložnice a vídali se sice denně, avšak jen v přísně vymezených časech. Ráno si doktor chystal snídani sám, Milada si ráda přispala, ale večeřel rád doma. Lpěl na domácí kuchyni a jeho žena patřila k dobrým kuchařkám. Dávno už ovšem nevařila s nadšením, ale na to se jí neptal. Ona se přece taky netázala, jestli ho baví živit ji - a to už déle než čtvrt století! Nebavilo ho to, jistěže ne, ale co měl dělat? Děti vylétly před lety z hnízda a nic je už k rodičům netáhlo. A on po jejich blízkosti taky neprahl: zklamal se v nich, byly jiné, než si přával. Smířil se s tím, ano, ale nikterak netoužil si životní prohru připomínat. Radši měl vítězství.

"Těší mě, že jste si pro mě našel čas, pane doktore!"

Mladý muž, který se zářivým úsměvem a napřaženou pravicí vpadl do kanceláře, vyhlížel přesně tak, jak se doktor Konečný obával: jako by ty hochy vyráběli někde na páse: na některé ze škol pro perspektivní manažery. Lehký tmavomodrý oblek, bezvadná bílá košile, výrazná, nikoli však křiklavá kravata. A dobré španělské boty. Mužská elegance začíná a končí u bot, tvrdil doktor Konečný. Tyhle vypadaly dobře. A doktorovi zabránily, aby uposlechl prvního impulsu a vyhodil toho - Havelku? - ještě dřív, než se pořádně rozpovídá, neřku-li než se usadí v křesle pro návštěvy.

Pan Havelka jevil ovšem stopy slušného vychování. Nerozvalil se rovnou, jak občas činili i solidní obchodní partneři. Vyčkal, jestli bude k usednutí vyzván. A tak mu doktor Konečný ke křeslu - s povzdechem - pokynul. Slušnost žádá slušnost.

"Mám pro vás přesně pět minut," prohlásil ale přísně, aby si mladík nemyslel, že má vyhráno.

"To stihneme," usmál se mladý muž, který se podle vizitky jmenoval Havelka. Při podání ruky ovšem žádné příjmení nevyslovil, řekl jen, že ho těší. A dost. Ovšem: co je psáno, to je dáno. Nebo ne?

"Předpokládám, že mi chcete nabídnout obchod," řekl doktor Konečný. "Takže k věci: jaké komodity máte na mysli? A za jakých podmínek? Neočekáváte, že se rozhodnu okamžitě, že?"

"Chci vám nabídnout rychlou smrt vaší manželky Milady," pravil Havelka kulantně. "A předpokládám, že na mou nabídku přistoupíte neprodleně, to tedy ano..."

Řekl to tak věcně a mile, že doktora Konečného napadlo, že tohle musí být žert. Který z jeho přátel je však obdařen tak mizerným vkusem, aby mu vtipkování na takové téma připadalo vhodné? Doktor Konečný zalapal po dechu, povstal a ukázal pánovi, jenž se možná jmenoval Havelka, temně zelenou kůží polstrované dveře své kanceláře. Tlumily dobře, to měl vyzkoušené, takže si mohl dovolit zařvat.

"Okamžitě ven!" zařval tedy.

Mladý muž se posadil pohodlněji: "Já nežertuju, pane doktore. A neposílá mě žádný z vašich přátel. Naše firma si své potenciální klienty vybírá sama. Dlouhodobě a zevrubně je studujeme - a zvažujeme všechna pro i proti... než někoho oslovíme."

"Já nemám slov," funěl doktor Konečný. Nebyl sice vysloveně tlustý, ale jistá nadváha by se našla: a vysoký tlak, zajisté, příchylnost k dobrým koňakům a vydaným krmím dělala své.

"Nerad bych, aby vás kleplo," konejšivě řekl mladý muž. "Ale včerejší výpis z vaší zdravotní dokumentace praví takřka s jistotou, že akutní infarkt nehrozí. I když: co je dneska jistota, že?"

"Vy mi úplně vážně nabízíte, že zabijete mou ženu..." vypravil ze sebe doktor, jen aby se ujistil, že nesní. Ne že by se o nabídku začal přece jen zajímat. To ani omylem! Ne!

"Zcela bezbolestně, ledaže byste si ovšem přál opak," usmál se mladík. "V tom ohledu je volba zcela v rukou klientových."

"A pochopitelně tuhle... práci... neděláte zdarma, z důvodů lidumilných," ušklíbl se doktor Konečný.

"Vrazi a lidumilové? To jste někde slyšel? Ne. Jsme solidní komerční firma, vyděláváme si prostě na živobytí, a dobře - tím, co děláme... Za důvěru jakost - a za kvalitu také dostáváme solidní cenu."

"A to je kolik?"

"Případ od případu. Záleží na tom, pro koho pracujeme. Průzkum klientovy bonity patří k našim silným stránkám. Když někoho oslovíme, máme jasno, jakou cenou ho... Hm. Neurazíme, ani neodradíme. Lidé nejsou tak bohatí, aby kupovali laciné věci."

"Na kolik jste odhadli mne?"

"Jak se vám líbí okrouhlá suma - jeden milión korun?"

"Jeden milión za život mé ženy?" nadul se doktor Konečný.

"Můžete to taky chápat tak, že je to cena za váš život. Za váš nový život - bez trápení, bez hádek, bez manželské nudy. Pak je to pakatel, že?"

"Prosím vás, odejděte, pane," řekl doktor Konečný a mladý muž nedodal - Havelko, ne. Zůstal zticha. Čímž doktora utvrdil, že jméno na vizitce neodpovídá jménu v mládencových dokladech. Ale co na tom, řekl si, co na tom. Stejně s ním končí: a okamžitě.

"Pět minut uplynulo," smutně řekl mladý muž. "I můj čas je drahý. Někdy klient nedocení možnosti, jež se mu nabízejí. Přece jen, naše nabídka je trochu neobvyklá. A přichází nečekaně. Proto dáváme takovým potenciálním klientům trochu času na rozmyšlenou. Opravný pokus, chcete-li. Mou vizitku si nechte: telefonní číslo, které je na ní uvedené, platí ještě čtyřiadvacet hodin - do chvíle, kdy na ně zavoláte, že jste si to rozmyslel. Ale pozor: platí jen pro vás. Kdybyste je třeba předal policii, bude číslo hluché. Chápete zajisté... Malé bezpečnostní opatření. Právě tak, pokud zmeškáte a zavolal byste později. Šance se nevrací." Vstal, uklonil se zlehka a vyplul ze dveří kolem zkoprnělé sekretářky, jíž věnoval zářivý úsměv na rozloučenou.

o o o

Doktor Konečný sjel výtahem do podzemních garáží, dálkovým ovládáním odemkl své BMW a vsoukal se za volant. Podvečerní dopravní ruch ho vzápětí vstřebal, cesta domů mu trvala přesně dvacet minut. Zajel do zahrady, ovladačem zvedl vrata garáže, zacouval na místo, vedle manželčiny malé hondy.

I auto musí mít divné, pomyslel si podrážděně. Jako by nemohla dát na jeho radu, na jeho vkus. Přitom rozumí autům jako koza petrželi, ženská. Ostatně, čemu vlastně rozumí. Leda tak svíčkové a pečené kachně, těm ovšem skvěle, ušklíbl se. Ovšem, dobře se najíst může člověk i v dobré restauraci, jakých je dneska v Praze - no, stovka přinejmenším.

Vzdychl a vešel vnitřními dveřmi do domu, po schodech se dostal do haly, zvídavě nasávaje vzduch. Ne. Večeře z kuchyně nevoněla. A když nahlédl dovnitř, všechno vzorně vycíděné a sporák studený. Zklamaně otevřel mikrovlnku: zela prázdnotou. Že by Milada odjela? Nevzpomínal si, že by se chystala někam vyrazit, ale popravdě řečeno, dávno ji moc nevnímal, ani v těch řídkých chvílích, kdy spolu zdánlivě mluvili, příliš neposlouchal, co mu říká - a ona na tom byla nejspíš podobně.

"Ty už jsi doma?"

Škubl sebou. Zničehonic mu promluvila za zády, stojíc v hale, mezi pootevřenými dveřmi kuchyně.

"Proč se lekáš? Kdo se leká, má nečisté svědomí," dodala poučně.

Kdysi bývala učitelkou a touhu poučovat měla zřejmě geneticky zakódovanou. Šla mu s tím na nervy: a teď měl navíc hlad a kuchyně voněla akorát leštěnkou, již hospodyně tak ráda užívala na dlaždice.

"Jíst se nebude?" optal se místo pozdravu, jak si uvědomil vzápětí.

Normálně dost dbal na společenské chování, i doma: ale koneckonců, ona na něj taky vybafla bez pozdravu. A ještě začala vést hloupé řeči o svědomí, nána.

"Něco si nahledej, já dnes nevařila. Od rána mě bolela hlava, teprve před chvílí to přestalo."

"Tak ti děkuju," řekl sarkasticky, ale ona jeho ironii nepochopila.

"Nemáš přece zač, drahoušku," opáčila a odkráčela zase k televizi, již teď slyšel výrazněji, jak otevřela dveře pokoje.

"Drahoušku," vyrazil mezi zaťatými zuby, "drahoušku! Sakra, sakra, sakra."

Nakoukl do ledničky, ale nějak ho přešla chuť. Možná později. Radši zašel do pracovny, posadil se za starožitný psací stůl a pohodlně se opřel. Díval se širokým balkónovým oknem do zahrady a tiše zuřil.

Potom otevřel kožený kufřík, v němž si přinesl domů nějaké úřední spisy, po večeři chtěl ještě chvíli pracovat. Po večeři! Papíry rozhodil po stole, pak vytáhl mobil. Už už ho chtěl vypnout, jak večer činíval, ale pak ho skoro něžně položil na desku stolu. Hmátl do saka: byl si skoro jist, že vizitku toho zatraceného Havelky hodil v kanceláři do koše, ale mýlil se. Byla v levé kapse...

Minutu ještě váhal. A pak zručně navolil tlačítky číslo.

Havelka se ozval po prvním zazvonění.

"Tady doktor Konečný..."

"Já vím," usmíval se někde daleko Havelka a z jeho hlasu zněl triumf, který se marně snažil zastřít. "Říkal jsem vám, že tohle číslo patří jen vám. Řekněte sám, netěší vás, že máte osobní linku, která bude použita jednou jedinkrát v životě..."

"Já... nevím," zachraptěl doktor.

"Nějaká zvláštní přání? Způsob provedení? Rychlost? Útrapy? Všechno je v ceně, o které se ovšem nediskutuje."

"Já nikdy nesmlouvám," urazil se doktor Konečný. "Chci jen říci, že..."

V té chvíli se za ním otevřely dveře pracovny a dovnitř vplula jeho žena Milada. Nesla tác, na něm talíř, příbor, sklenici... Vonělo to. Bože, jak mu to vonělo pod nos.

"Usmažila jsem ti pár vajec, abys měl něco teplého," řekla mile a v něm se na vteřinu zastavilo srdce.

Ten tón! Ten tón mu brnknul o paměť a rozechvěl ho jak struny harfy. Znal ho, znával ho. Byli tehdy mladí a měli rádi jeden druhého. A vůbec ještě nebyli bohatí, naopak, měli hluboko do kapsy a vajíčka bývala jejich laciná večeře...

"Chci vám říci, že jsem si vaši nabídku opravdu promyslel - a že ji nepřijímám."

"Jste si jist?" optal se chladně Havelka.

"Naprosto."

"Tohle byla vaše druhá - a poslední možnost," upozornil ho, "další už nedostanete."

Možná chtěl ještě něco dodat, ale doktor Konečný už přerušil spojení. Široce se usmál, převzal od manželky podnos a položil ho na stůl. A pak jí dvorně políbil ruku: jako za starých časů. A možná, možná to ani nebylo tak dávno...

o o o

Ráno přišel doktor Konečný do kanceláře v báječné náladě. Věrná paní Vonderková na něj hleděla s podezřením, když vstoupil s písní na rtech. Takového šéfa neznala - a zjevně očekávala, že jeho euforie může mít děsivé následky. Ale nestalo se nic zvláštního. Doktor pracoval podle plánu schůzek a jednání, pečlivě zaneseného v jejím diáři, usmíval se, jednomu obchodnímu partnerovi dokonce slíbil poshovět s placením a druhému slevil z ceny. Překypoval spokojeností a zřetelně byl na sebe pyšný. Trochu ho ovšem mrzelo, že se s důvodem své radosti nemůže nikomu svěřit. Ale opravdu - to nešlo! Představil si, že by někomu z přátel řekl: Člověče, mohl jsem se za mizerný milión zbavit svojí ženy, a co bys řekl? Já to neudělal! Připadal si čestný a laskavý, připadal si - ano, příkladný. Sůl země!

V půl jedenácté přišla pošťačka: banka posílala výpisy z účtů. I z Miladina, tak to měli zařízené. Ostatně, ona jen utrácela, zatímco on platil.

"Ta ženská se snad zbláznila," vztekal se nad čísly. "Utrácí jako šílená. Co to je?" Sáhl po sluchátku, aby neprodleně zjednal pořádek, ale pak se rozhodl, že věc probere se ženou až večer. Osobně. U večeře, na niž se už těšil.

Jeho ranní dobrá nálada během dne pomalu vyvanula. Ale i tak věřil, že je prima chlap a rozhodl se správně. A že jeho manželství není tak beznadějná instituce, jak se v posledních letech setrvale domníval.

"Mohli bychom mít přece s Miladou docela hezké stáří," pomyslel si mimoděk - a najednou na něj sáhla smrt, otřásl se. Nejspíš hrůzou. Slovo stáří nevyslovoval běžně ani v duchu. Sbalil si věci, rozloučil se s Vonderkovou a šel domů. Ve výtahu se srazil s hejnem urostlých hihňavých telátek, jež houfně navštěvovala jakousi modelingovou agenturu o dvě patra výš. Vyhlížela vyzývavě, chtivě, přístupně a chovala se - nu, dost ordinérně, ne-li vulgárně, ale co naplat, i tak v něm vzbudila touhu. Oplácel jejich drzé pohledy a představoval si, jaké by to s nimi asi bylo. Jaký by s nimi asi byl.

Uvědomoval si, že jde nejspíš jen o trochu odvahy, chuti - a ovšem peněz. A svatokrádežně si pomyslel, že stárnutí s takovým hloučkem půvabů by bylo nepochybně zábavnější než další roky s Miladou.

Ale odolal. Za dvacet minut byl doma a za dalších deset shledal, že kýžená teplá večeře se opět nekoná, neboť manželka byla u kadeřnice a s novým účesem nebude přece tancovat kolem sporáku, to musí chlap uznat. S hořkým pobavením si doktor uvědomil, že i milionář může hladovět. S kručícím žaludkem a divoce bušícím srdcem v pracovně vyhledal navštívenku pana Havelky.

"Volané číslo neexistuje," sdělil mu laskavý ženský hlas.

Muž, který se možná jmenoval Havelka, nelhal.

o o o

Nazítří doktor seřval paní Vonderkovou hned ve dveřích. Ne že by něco provedla nebo zanedbala, ale nikdo jiný nebyl po ruce a potřeba seřvávat v jeho nitru neobyčejně mocná.

Dopoledne pak proběhlo jako pogrom: doktor mával pomyslnou sekerou a vše se chvělo v základech. Byl nesmlouvavý, jeho postřehy břitké a jeho rozhodnutí nelítostná. Za pár hodin vydělal statisíce, ale uspokojení se ne a ne dostavit. Třikrát ještě zkusil zavolat toho zatraceného Havelku, ale žena v centrále mlela stále svou: volané číslo neexistuje. Hádal se s ní, třebaže věděl, že jde o magnetofon: křičel na ni, ať mu kouká toho hajzla spojit, ale byla nezdolná.

V poledne si došel na oběd: snědl půl kachny s červeným zelím a chlupatými knedlíčky, objektivně to bylo báječné, ale on měl stále na jazyku hořko. Zaplatil za své pochybné kulinární potěšení a vztekle šel zpět do své firmy.

Odpoledne se vleklo líně: tamtamy už v branži roznesly, že Konečný vstával levou nohou, a kdo mohl, vymluvil se a odložil schůzku. A tak se doktor z nudy pustil do kontroly účetnictví a zabral se do ní tak, že zůstal až do sedmi, a teprve šero v místnosti ho upozornilo, že přišel večer.

Vonderková se dávno vypařila, ani nevěděl kdy. Vypnul počítač, nastavil alarm, zamkl vchod a zamířil k výtahu.

Sjel do parkingu, ovladač od svého bavoráku v ruce. Budova byla liduprázdná, všude jen minimální osvětlení. Zřejmě už skončily i uklizečky. Když se dveře výtahu rozevřely, lekl se. Přímo proti němu stáli dva mohutní chlapi, celí v černém. Vypadali jako funebráci, ale usmívali se, mile a přátelsky.

"To je dost, pane doktore," uslyšel povědomý hlas.

Havelka! Ano, byl to on. Doktor Konečný se široce usmál.

"Takže jste přece jenom na moje volání zareagoval?" kývl spokojeně a pokusil se projít mezi těmi dvěma černooděnci, jenže oni ho nepustili, naopak, jak se prodíral mezi nimi, náhle ho šikovně popadli v podpaží, zvedli a jako dítě s třepajícíma se nožkama odnášeli dál do šerého parkingu. V koutě stála černá dodávka a před ní jakási přepravní bedna s odklopeným víkem.

"Co blázníte, sakra," vztekal se doktor Konečný, ale na opravdový odpor se nezmohl - a pak, jakýpak odpor proti chlapům, co mají dva metry na výšku a metr v ramenou...

"Netuším, o jakém volání mluvíte," řekl Havelka, který beze spěchu kráčel za podivným trojlístkem.

Pak ucítil doktor Konečný jemné bodnutí na krku. Otočil rozzlobeně hlavu. Pan Havelka právě schovával do koženého pouzdra malou injekční stříkačku.

"Napřed vás to jen trochu zklidní," vysvětlil mile.

"Já vám nerozumím," snažil se doktor Konečný, ale už cítil, že se mu nějak plete jazyk a nohy mu olšovatí.

"Asi jsem vám neřekl, že když naše služby odmítne vytipovaný klient, obrátíme se na jeho oběť s totožnou nabídkou. I cena bývá táž. A vaše paní Milada - přijala. Mohu dokonce říci, přijala s nadšením, není-liž pravda, milostivá?"

Doktor Konečný spatřil svou usmívající se ženu, jak přichází zpoza betonového nosníku, kde dohlížela, jak jiní pánové pečlivě nakládají jeho bavorák do malého kamiónu.

"Není právě běžné, aby klient osobně sledoval poslední chvíle svého... drahého... ale vaše paní nedala jinak," vysvětlil Havelka.

Zcela bezvládného, ale dosud živého a vnímajícího doktora pak uložili dva černí pořízci do bedny. Zvenčí jako rakev nevypadala, zevnitř ale ano - pokud mohl ovšem doktor Konečný soudit. V rakvích se dosud nijak zvlášť nevyznal. Zejména pak v jejich interiéru.

"Vaše paní je velmi laskavá dáma," sklonil se k doktorovi Havelka. "Bude to velice rychlé a úplně bezbolestné."

"Poslyšte..." vypravil ze sebe doktor z posledních sil. "Jmenujete se doopravdy Havelka?"

"A záleží na tom tolik?" usmál se mladý muž v tmavomodrém obleku a vlastnoručně přiložil na bednu víko.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |