POLICISTA  6/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž



Malebná moravská krajina je posetá stožáry vysokého napětí. Rádio pod palubní deskou automobilu se zajíká a kucká, spleť drátů na nebi působí jako Faradayova klec.
Na obzoru se objevují siluety mohutných chladicích věží, z nichž stoupají oblaka páry. Jaderná elektrárna Dukovany. Čtyři reaktory, každý o výkonu 440 megawattů, toť množství energie, které se vymyká běžné představivosti. Skoro se ani nechce věřit, že teprve přede dvaapadesáti lety, přesněji řečeno jedenadvacátého prosince roku 1951, se v americkém státě Idaho poprvé podařilo rozsvítit čtyři slabé elektrické žárovky proudem získaným z malého turbogenerátoru hnaného teplem z jaderné reakce.


NEURALGICKÝ BOD

Kolos před námi bezproblémově pracuje už sedm let. Námitky ekologických aktivistů tváří v tvář faktům pomalu utichají, objevily se však nové argumenty. V éře mezinárodního terorismu je prý elektrárna velmi zranitelné místo. Navíc, vyhořelé jaderné palivo je výchozím materiálem pro výrobu nukleárních zbraní. Člověk by proto měl očekávat, že se právě do Dukovan, kde je vybudován také velký mezisklad radioaktivního odpadu, budou teroristé stahovat jako vosy k medu.

Na první pohled to tak nevypadá. Na úzké silnici jsme potkali jen několik aut s místními poznávacími značkami, v zatáčkách zpomalil jízdu bafající traktor. Kousek od Dalešické přehrady zamával stavěcí terčík. Uniformy a služební automobil z místního oddělení policie ve Hrotovicích.

OZVĚNA VÁLKY

"Projevila se válka v Iráku na policejní práci při ochraně Dukovanské elektrárny?"

"Prakticky ne," řekl podplukovník Pavel Zahradníček, velitel služby pořádkové a železniční policie v okrese Třebíč. "Nezaznamenali jsem žádné pokusy o neoprávněné vniknutí do objektu ani případný pohyb nějakých podezřelých osob. Posílili jsme běžné pořádkové hlídky, zvýšili počet namátkových kontrol projíždějících vozidel, ale nic mimořádného se naštěstí nepřihodilo. Předem připravený plán třetího stupně ostrahy, při němž se mimo jiné povolává na pomoc i armáda, nebylo nutno použít."

"Jak je vlastně hlídání elektrárny zajištěno?"

"Pořádková policie se stará o vnější ochranu, tu vnitřní obstarává soukromá bezpečnostní služba. Přímo v objektu elektrárny je dislokovaná část zásahové jednotky jihomoravského kraje. Další prvek systému, to jest ochranu vzdušného prostoru, neboť do dacetikilometrového okruhu kolem elektrárny se nesmí dostat žádné letadlo, mají na starosti letci v Náměšti nad Oslavou."

"Spolupracuje se také s výzvědnými službami?"

"Pochopitelně ano, i když se o takových věcech zeširoka nehovoří. Stručně lze prohlásit, že se v průběhu iráckého konfliktu neobjevil žádný náznak toho, že by se jaderná zařízení v naší republice měla stát terčem nějakého útoku."

ŘETĚZOVÁ REAKCE

Spleť drátů působí jako Faradayova klecV roce 1932 objevil James Chadwick neutron, jadernou částici, která může proniknout k atomovému jádru, protože je elektricky neutrální a není elektromagnetickou bariérou odvržena. Soukromý docent Fritz Houtermans se tehdy ve své přednášce na berlínské technice zmínil, že tato nepatrná částice bude možná jednou uvolňovat obrovské síly dřímající v hmotě. O tři roky později Frédéric Joliot-Curie při přijímání Nobelovy ceny za objev umělé radioaktivity prohlásil: Smíme právem myslet na možnost, že vědci, kteří dovedou podle libosti prvky sestavovat a rozbíjet, uskuteční i jaderné přeměny výbušné povahy...

Slova to byla dosti prorocká, ale v roce 1935 je nikdo, kromě specializovaných odborníků, nebral příliš vážně. Koncem roku 1938 uveřejnil Otto Hahn práci o štěpení uranu a svět tak bez velkých fanfár vstoupil do nukleární epochy. Zásadní otázku, zda se totiž při štěpení uranového jádra uvolní další neutrony, které by mohly štěpit nové jádro a nastala by tak reakce zvaná řetězová, zodpověděl pokus Leo Szilarda ze třetího března roku 1939.

Všechno bylo připraveno, píše doktor Szilard ve svých pamětech. Stačilo jen stisknout knoflík a pozorovat obrazovku. Objeví-li se na ní světelné znamení, bude to znamenat, že se při štěpení uranu uvolňují neutrony. A to by naznačovalo, že využití atomové energie bude možné ještě za našeho života. Stiskli jsme knoflík. Objevila se světelná značka. Jako zkamenělí jsme ji pozorovali asi deset minut. Pak jsme pokus zastavili.

UMĚLÁ JEZERA

Obvodní oddělení Hrotovice má na starosti nejen vnější ostrahu elektrárny, ale samozřejmě i veškerou příslušnou policejní problematiku v okolí.

"Teď je tu relativní klid," poznamenal zástupce vedoucího oddělení kapitán Vladislav Smičík. "Mnohem dramatičtější bylo období, kdy se jaderka stavěla."

Desítky firem, v průměru okolo sedmi tisíc často se střídajících zaměstnanců, k tomu spousta peněz v neustálém oběhu. Práce, utrácení v laciných hospodách, napjaté vztahy lidí nahuštěných v relativně velmi malém prostoru.

"Tenkrát byl přímo v Dukovanech ještě samostatný policejní útvar, ale ani tak se všechno nestíhalo, sloužilo se ve dne v noci. Tempo výstavby bylo velice rychlé. Někdy se stalo, že kluci zaparkovali služební vůz, šli obhlédnout okolí, a když se vrátili, měli auto zarovnané tunami nově navezeného materiálu. Pak nezbývalo než sehnat jeřábníka a nechat si vyklidit nějakou ústupovou cestu."

Součástí elektrárny je i přehrada Dalešice a vyrovnávací nádrž Mohelno, malebná a v létě rekreanty hojně navštěvovaná jezera. Loďky, motorové čluny, plachetnice. A koupání. A maléry...

"Někdy je smolný rok a máme třeba tři utopené za sezonu. A jsou to moc smutné záležitosti. Nedávno oznámil jeden chlapík, že ze břehu pozoroval rybáře, který vypadl z loďky a už nevyplaval. Bylo to moc daleko na to, aby mohl nějak zasáhnout, tak přišel rovnou k nám. Přijeli potápěči z Brna a vytáhli chlapa, jehož poslední životní zážitek byla radost z toho, že mu zabral kapr.

Jindy, na Wilsonově skále, to je skoro padesátimetrový sráz nad jezerem, skákali dolů dva kluci. Věděli, že je to nebezpečné, ale to je právě lákalo, chtěli se vytáhnout před děvčaty. Měli smůlu. Jeden se zabil na místě, druhý skončil s těžkým zraněním v nemocnici."

Čtyřikrát 440 megawattů, to je výkon, který představuje víc než pětinu elektrické spotřeby v celé republiceHrotovické oddělení má k dispozici rychlý motorový člun, který má už za sebou pořádnou řádku uplavaných kilometrů. Naštěstí ne všechny zážitky od vody jsou tak tragické.

"Dalešická přehrada slouží jako přečerpávací elektrárna," pokračoval kapitán Smičík, "proto se tu velmi rychle a podstatně mění výška vodní hladiny. Vzpomínám, jednou přijeli ochranáři přírody počítat stavy volně žijících daňků. Zaparkovali kousek od přehrady a vypravili se do terénu. Když se vrátili zpátky, našli místo vozu jen širokou zátoku. Tak jsme sehnali traktor, potopené auto pod vodou přivázali na lano a vytáhli. Jeden z těch ochranářů byl tak zpitomělý, že po vylití vody vlezl dovnitř a pokusil se nastartovat. Motor skutečně chytil, ale vzápětí se zakuckal a zmlkl. Nakonec uvedli vůz do provozu až technici z elektrárny.

Jindy si zase početná rodina udělala výlet na lodičkách, staré rodiče pádlování moc nebavilo, tak se nechali vysadit na jednom pohádkově malebném ostrůvku. Pak začala stoupat voda, ale naštěstí jsme jeli okolo. Ostrov zmizel, zůstaly jen zatopené kmeny stromů. Když se děti vracely, našly policisty sundávající nestory rodu z větví, jako nějaké orangutany."

Majetková a násilná kriminalita, vyšetřování dopravních nehod, starost o dodržování veřejného pořádku. Samotná elektrárna a velikánská umělá jezera jsou jaksi navíc.

Není to tak dávno, co policisté hledali tělo sebevraha. Předpokládali, že je někde pod hladinou, záchranáři z Brna proto přivezli speciálně cvičené psy. Zvíře na lodičce bezpečně označilo místo, odkud později potápěči vyzvedli tělo člověka, jemuž se život zdál nesnesitelný. Konec jednoho osudu. Do brány elektrárny proudí každé ráno zástupy lidí, kterým se pobyt na tomto světě ještě docela líbí.

DÍRA V PLOTĚ

Jaderný komplex je obklopen dvojitou řadou zdí a plotů, prostor mezi nimi a v bezprostředním okolí neustále sledují nesčetné objektivy kamer.

V období módní investigativní žurnalistiky by se možná slušelo zabezpečovací systém osobně vyzkoušet, něco podobného nás ovšem ani nenapadlo.

Na náhorní plošině v Los Alamos byl za druhé světové války snad nejpřísněji střežený prostor na světě, neboť tu konstruktéři pod vedením Roberta Oppenheimera připravovali atomovou bombu. Vypráví se, že vynikající fyzik Richard Feynman jednou objevil v elektrickém plotu obklopujícím areál zapomenutý a nehlídaný vchod. Od té doby vždy ukázněně procházel vstupní branou dovnitř, ale výzkumné středisko opouštěl dírou v plotě. Trpělivě čekal, jak na to bude přísná stráž reagovat. A trvalo několik týdnů, než si hlídači uvědomili, že se jim v objektu nahromadilo nepochopitelné množství Feynmanů.

V případě Dukovan jsou takové žertíky předem vyloučené. Ne snad, že by strážci během uplynulých let tolik zmoudřeli, ale zabezpečovací technika udělala obrovský skok dopředu a díry v plotech jsou vyloučené.

Vstupní povolení, rentgenové rámy, elektronické turnikety a kódovací magnetické karty. Trvalo téměř půl hodiny, než nás příslušníci soukromé bezpečnostní služby vpustili dovnitř. Samozřejmě s doprovodem, atomová elektrárna není žádný holubník, kde by se návštěvníci mohli courat jen tak. Richard Feynman by se tu moc nepobavil.

RUKOJMÍ

Všechno začalo nenápadně, jako drobná nepříjemnost běžného pracovního dne. Zaměstnanec, který pro časté absence dostal výpověď, zašel do kanceláře šéfa pro propouštěcí papíry.

"Tak, ať se vám jinde daří lépe."

Rozčilený muž nabízenou pravici nepřijal. Místo toho vytáhl velkou těžkou pistoli.

"Teď budu diktovat já!"

"Neblbněte," zkusil to šéf smířlivě.

K dukovanské elektrárně patří i velmi dobře fungující informační střediskoPropuštěný zaměstnanec položil doprostřed psacího stolu aktovku.

"Tohle rozmetá celej barák jako domeček z karet!"

Poplach. Zásahová jednotka byla na místě prakticky okamžitě, v oknech protější budovy se objevili odstřelovači. Vtrhnout do místnosti bylo otázkou několika vteřin, velitel zákroku však příslušný rozkaz nevydal. Nechtěl riskovat život vedoucího. Ke slovu se proto dostal vyjednavač.

"Co chcete?"

Následovala série předem připravených požadavků. Peníze, automobil, okamžitý rozhovor s generálním ředitelem.

Vyjednavač klidně mluvil o možnostech reálných i nereálných, policisté zavěšeni na lanech se blížili k oknům kanceláře po způsobu pavouků. Velitel neodtrhával od očí dalekohled. Ve chvíli, kdy divoce gestikulující pistolník na okamžik přestal na šéfa mířit, pronesla krátkovlnná vysílačka tichý povel. Teď! Odstřelovač stiskl kohoutek, třeskla rána a na ochranné přilbě figuranta se rozprskl barevný stříkanec. Muži v kuklách naskákali do místnosti, ale jejich zásahu už nebylo třeba. Jen pyrotechnik se s nezměrnou opatrností věnoval odložené aktovce, uvnitř však byly jen staré papíry a časopisy.

Skončilo jedno z cvičení, jaká se v areálu elektrárny odehrávají téměř každodenně. Při hodnocení na pohled dokonalého zásahu hovořil velitel o chybách. Ze zásady. Skutečný profesionál nesmí být nikdy spokojen sám se sebou.

MUŽI V KUKLÁCH

Od roku 1997, kdy stát zákonem zajistil ochranu jaderných zařízení, dostala dukovanskou elektrárnu na starost zásahová jednotka jihomoravského kraje.

"Dislokace části útvaru přímo do objektu byla myslím nutná, neboť elektrárna představuje tak členitý labyrint, že bez skutečně perfektní místní znalosti se tu pořádně pracovat nedá," řekl zástupce vedoucího jednoty. "Je to betonové město, které žije svým vlastním životem, nikdo cizí se tu vůbec nemůže vyznat. Zkuste si například vybrat z pěti set nepopsaných dveří na první pokus ty pravé.

Z toho ovšem také vyplývá i příprava možných zásahů, nebezpečný není ani tak pachatel přicházející zvenčí, jako někdo zevnitř, potenciální nepřítel, který provoz elektrárny dobře zná. Z takového pohledu jsou plánována i taktická cvičení. Mimořádných událostí je naštěstí minimum. Jednou, to jen tak na okraj, se na naši vnitřní komunikaci při výcviku napojili hasiči. Dost je to poplašilo, okamžitě volali a chtěli vědět, co se děje, málem sem poslali polovinu záchranných sborů z celé Moravy. Bylo to samozřejmě rychle vysvětlené nedorozumění, ale na druhé straně také důkaz, že integrovaný záchranný systém docela dobře funguje.

Jindy, to se zase náhodně sešlo několik vzájemně nesouvisejících okolností. Anonymní telefonát hrozil bombou a kousek od administrativní budovy byla nalezena odložená, podezřele vypadající taška. Zrentgenovali jsme ji, uvnitř byly nějaké dráty, baterie a válečky připomínající průmyslovou trhavinu. Proto bylo všechno v ochranném kontejneru odvezeno na střelnici, a teprve tam se zjistilo, že v tašce byl zcela neškodný fotografický aparát typu polaroid."

Život policistů z jednotky rychlého nasazení připomíná režim vrcholových sportovců v období mezi důležitými závody.

Perfektní životospráva a náročný, minimálně dvoufázový trenink. Zásahovka není na elektrárně proto, aby suplovala roli hlídačů či vrátných, od toho si ČEZ platí soukromou bezpečností službu. Ale kdyby přece jen došlo k nějakému útoku nebo k fyzickému napadení, tak se rychlost policejního zákroku v Dukovanech počítá ve vteřinách.

SLUHA A PÁN

Uranový stroj, atomový milíř, reaktor... V zimě roku 1939 dopsal německý fyzik Werner Karl Heisenberg teoretickou práci, v níž konstatoval zásadní rozdíl mezi uranovým milířem, ve kterém je řetězová reakce řízena, a uranovou bombou, v níž narůstající lavina neutronů vyvolává explozi. Nejbližší Heisenbergův spolupracovník von Weizsäcker v červenci 1940 vydal soubor vědeckých úvah, z nichž vyplývalo, že v uranovém reaktoru může vzniknout zcela nová látka, kterou lze použít jako nesmírně silnou výbušninu. Měl tím na mysli plutonium.

Dalešická přehrada slouží jako přečerpávací elektrárnaRozpor mezi mírovým a vojenským využitím objevů atomové fyziky provází práci vědců neustále.

První experimentální atomový reaktor světa začal pracovat v jednom obyčejném domě v Chicagu druhého července roku 1942.

O několik let později, v Los Alamos, prováděl Louis Slotin nebezpečný pokus se samým nitrem atomové bomby. Postupné přibližování dvou uranových polokoulí mělo určit kritické množství potřebného uranu. Riskantní experiment se několikrát podařil. Vcelku primitivní zařízení se ovládalo šroubovicí, jednou však Slotinovi upadl šroubovák, polokoule k sobě sjely příliš rychle. Celou laboratoř naplnila oslepující modravá záře. Slotin zareagoval bleskově, holýma rukama odtrhl polokoule od sebe a řetězovou reakci přerušil. Tím zachránil život ostatním lidem, kteří s ním byli v téže místnosti. Sám neměl naději. Muž, který experimentálně stanovil kritické množství pro první atomovou bombu, zemřel po devíti dnech za strašných bolestí.

Za časů našich babiček se o ohni říkávalo, že je dobrý sluha ale špatný pán. O nukleární energii to platí stonásobně. Když jsme opouštěli jadernou elektrárnu v Dukovanech, měli jsme pocit, že je nebezpečný sluha v docela dobrých rukou. Jenže to je asi trochu nesprávné. Podle policistů ze zásahové jednotky je totiž každá spokojenost s daným stavem prvním krokem na cestě do pekel.

Antonín Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |