POLICISTA  6/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

případ skončil k ránu


Tady všechno kolem druhé hodiny ranní začalo...Jak se český venkov vylidňuje, přibývá vsí, kde se už nevyplatí provozovat stálou hospodu. A místním pak nezbývá, než zádumčivě doma cucat lahvové, scházet se na kus řeči v houfu před konzumem - anebo volit náhradní řešení. Někde se jím stala bistra u čerpacích stanic, původně a především určená motoristům, jimž taky slouží po většinu dne. K večeru se do nich ale natáhnou žíznivci z okolí: zvlášť mladší ročníky tu nasávají chuť dálek a velkého světa. Jako v lepším podniku. Někdo přijde pěšky, jiný na kole, a najdou se ovšem i tací, co přijedou autem, vypijí pár piv a nějak se domů polňačkami dokodrcají. Kde není žalobce, není soudce. Taková osvěžovna kousek od Pelhřimova se v únoru 2002 stala počátkem příběhu, jenž měl docela normální začátek a hodně surový konec.

V lokále u pumpy se sešla docela početná společnost: někteří se navzájem znali, jiní byli hosty vzácnějšími. Sestava převážně pánská, jedinou zástupkyni něžnější půlky lidstva představovala třiadvacetiletá Irena Krupičková z nedaleké vsi, jež si vyšla s bratrem. Už během večera musela od vedlejšího stolu vyslechnout přehršli nevybíravých sexuálních nabídek, ale na to musí být děvče navštěvující podobné sešlosti asi připraveno: a Irena, řekněme otevřeně, nebyla zrovna cimprlich a o chlapech věděla svoje. Byla už vdaná, doma měla malou dceru. Její manžel měl jisté potíže s policí a soudy: vzletně se jeho sklonům říká nenechavost, úředně majetková trestná činnost, jež ho přivedla za katr.

Zábava se docela vyvedla, hodina pokročila dost za půlnoc, když se trojlístek zvedl k cestě domů. Mezi Čížkovem a Novou Cerekví dohonili Irenu s jejím bráchou dva chlapi v modrém žigulíku: ti, co do ní vandrovali už v lokále u benzínky. Když teď vystoupili z vozu, dali rázně najevo, že jí nepřišli nabízet svezení: za použití dřevěné násady zahnali její mužský doprovod a dívku bez pardonu hodili na zadní sedadlo auta. Hlučně se sice domáhali toho, aby se přiznala, že prodává drogy, ale vzhledem k tomu, že ji neprodleně začali všemožně osahávat po těle a trhat z ní oblečení, došlo jí navzdory alkoholovému oparu, že půjde spíš o něco jiného. O sex.

Větší, starší a zavalitější z mužů vklouzl za volant a řídil: druhý si sedl dozadu vedle Ireny a měl se čile k činu. Dívka se sice slovně bránila a protestovala, ale ten vpředu měl pocit, jak později vypovídal, že kamarádovi vzdoruje jen ze slušnosti. Aby se snad neřeklo, že je moc povolná.

Tak či onak, k první souloži mezi Irenou a aktivnějším z mužů došlo už v autě, k orálnímu sexu ji prý musel nutit tvrději. A oba muži dokonce později tvrdili, že i do auta nasedla sama, dobrovolně. Neboť venku jí bylo zima. A když se ten vedle ní slušně optal, jestli by si nedala říct, jala se k němu tulit, líbat ho a vůbec se chovat vyzývavě - takže co by dámě nevyhověl...

S takovým tvrzením špatně koresponduje fakt, že se dívka snažila z mobilu dovolat o pomoc na policii: navolila 158, zaslechla dokonce hlas operačního, ale v té chvíli jí "nápadník" aparát sebral a podal dopředu tomu u volantu - a řidič ho neprodleně vyhodil z okna. Za trest jí pak oba pánové nafackovali a mlátili ji do obličeje pěstí a lahví z umělé hmoty.

Když se Irena pokusila vyklouznout ze zajetí tím, že musí na velkou stranu, šel ten menší kousek od auta s ní a dohlížel na ni i při aktu samém, drže ji za ruku, aby mu nezmizela ve tmě. Vlastnoručně ji pak také hadrem utřel...

Lůžko v neobývané chalupě se stalo dějištěm hotových sexuálních orgií - ze strany Ireny Krupičkové ovšem veskrze nedobrovolnýchPak usoudili, že pobytu v přírodě si už užili dost. Zakryli dívce oči šátkem a odvezli ji do nedaleké vsi Vlásenice, kde jeden z nich vlastnil neobývané stavení. Přiměli ji ke vstupu, stále se zavázanýma očima. Hodili ji na postel a pokračovali v zábavě, teď tedy - pro pány - ve větším pohodlí. Napřed s Irenou znovu souložil hubeňour, pak se konečně dostalo na toho, co cestou řídil.

Oba v průběhu aktu svou zajatkyni slovně uráželi a zesměšňovali, ale také ji dál bili, když měli chuť, přinutili ji také k análnímu a poté opět k orálnímu styku... Zadržovali ji v domku násilím řadu hodin, během nichž ji k souloži a dalším praktikám surově donutili ještě několikrát. Přitom stále mleli o drogách, jež prý prodává dětem. Nebyla to pravda, s drogami neměla nikdy nic, a také jim to v pláči říkala, ale oni se smáli.

"Pak jí pohrozili, že si ji najdou a zabijí, když je práskne. Znovu jí zavázali oči, naložili do auta a vezli," cituje z protokolu nadporučík Miroslav Drábek z pelhřimovské Služby kriminální policie a vyšetřování.

Dívku vysadili u jedné vsi. Neměla potuchy, kde ji drželi, ani kde je. Až když se za svítání zorientovala, shledala, že to má domů pět nebo šest kilometrů. Pěšky. Dorazila po osmé, špinavá, zakrvácená, zbitá, k smrti unavená, vymrzlá...

o o o

Bůh suď, co Irenu vedlo k tomu, že nešla neprodleně celou svou děsivou zkušenost ohlásit. Bála se pomsty pachatelů, vyděsili ji tolik? Nebo se prostě styděla, nechtělo se jí mluvit o své hanbě s cizími, když ani doma nenašla pochopení? Táta jí po návratu domů vynadal, kde se fláká po nocích - a když se snažila mu vysvětlit, co se stalo, neposlouchal ji.

Jenže odpoledne, když dospávala divokou noc, pachatelé přijeli před dům, kde jejich oběť bydlela. Jejímu bratrovi tvrdili, že jsou od policie a musí s Irenou mluvit. Chtěli sondovat situaci, znovu pouštět bubáky? Večer se objevili znovu, ale mluvili zase jen s bratrem. Irena Krupičková se dívala zpoza záclony, viděla jen jednoho - ale bezpečně ho poznala.

Teprve pak pochopil její otec, že se opravdu cosi zlého přihodilo a zavolal na policii. Vyšetřování se rozjelo: znásilněná dívka poskytla solidní popis obou pachatelů, pamatovala si také jejich auto. Modrých žigulíků už nejezdí tolik. Napřed se kriminalistům podařilo najít Doubka: už měl záznam. Pak našli Rutnera: zavolali mu na jeho mobil, aby přišel, že je to důležité. Kroutil se, tvrdil, že jede na Slovensko, ale dorazil za chvíli. A už neodešel.

Výslechy měly vlastně klasický průběh: napřed byli oba nevinní jak lilium, pak připustili, že sice s Irenou cosi měli, ale všechno proběhlo po dohodě. Pak přiznali trochu násilí - jeden ale začal obviňovat druhého. Kamarád, teď už bývalý, vyváděl hůř, byl surovější, iniciativnější, vše vymyslel a vlastně nutil kamaráda k hrozným věcem...

"Doubek, který měl už kriminální zkušenost, vydržel zapírat déle, Rutner se rozpovídal dřív," vzpomíná nadporučík Miroslav Drábek, který oba pachatele vyslýchal.

Pak už běželo o detaily: kdy oběti sebrali mobilní telefon a zahodili? Kdy a jak pozbyla Irena své zlaté náušnice? Je možné tyhle její hmotné ztráty, jež utrpěla vedle znásilnění, kvalifikovat jako trestný čin loupeže? Soud nakonec dospěl k názoru, že nikoli, že by se maximálně mohlo jednat o krádež - a tou se soud nezabýval, ježto vinil a odsoudil obžalované z trestného činu podstatně závažnějšího... (Právě vzhledem k jeho závažnosti čekali obvinění na soud ve vyšetřovací vazbě a hned po vynesení rozsudku putovali do výkonu trestu. Odvolali se sice, ale krajský soud verdikt okresního senátu potvrdil.)

o o o

Mobilní telefon se stal nástrojem marného volání o pomoc...Obhájci se při procesu snažili zpochybnit mravní profil oběti, navrhovali proto výslech dalších svědků, konkrétně matky jednoho z obžalovaných a obsluhy z čerpadla, jehož součástí je bistro, kde všechno začalo. Soud však dospěl k názoru, že takové důkazy by nikterak neovlivnily skutková zjištění důležitá pro rozhodování a proces by se jen protahoval. Návrhy tedy zamítl.

Pochopitelně, že soud zkoumal vyjádření znalce z oboru psychiatrie, jenž se odborně zabýval osobnostmi obou pachatelů - zejména pak tím, zda násilníci byli v době páchání svých činů příčetní. Znalecký posusek MUDr. Jaroslava Kašparů neshledal u Doubka ani Rutnera žádnou duševní poruchu ani duševní chorobu, jen u prvního z jmenovaných zjistil poruchu osobnosti. Dospěl také k názoru, že ovládací a rozpoznávací schopnost násilníků byly v době činu zachovány - snad jen nepatrně sníženy vypitým alkoholem... Opilost patologická však u pachatelů byla vyloučena.

o o o

Vzhledem k vysoké společenské nebezpečnosti trestného činu znásilnění, jehož se oba pachatelé dopustili, a také s přihlédnutím ke způsobu, za jakých okolností k jeho spáchání došlo, mohl soud vyřknout ortel na samé horní hranici sazby - jak předseda senátu při vynášení rozsudku konstatoval. Rozhodl se však přihlédnout k faktu, že Petr Rutner až do té doby nebyl soudně trestán a Milan Doubek sice už odsouzen byl, nicméně za zcela odlišnou, majetkovou trestnou činnost, za niž mu navíc byly uloženy jen tresty výchovné. Pročež dospěl senát k názoru, že účelu může být dosaženo trestem zhruba v polovině sazby. Doubek, jenž byl od začátku aktivnější a agresivnější, dostal čtyři roky nepodmíněně ve věznici s ostrahou, Rutner tři a půl roku tamtéž. Vedle toho jsou odsouzení povinni uhradit poškozené mobilní telefon - bez pětikoruny tři tisíce...

Jan J. Vaněk  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |