POLICISTA  6/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha


PSYCHOLOGICKÁ
PROBLEMATIKA
jednání policistů s advokáty


Nedávno sdělovací prostředky zveřejnily informaci, že jistý policejní ředitel dal svým podřízeným pokyn, aby při zákrocích proti agresivním podnapilým řidičům a pachatelům domácího násilí využívali více než doposud oprávnění k zajištění osob. Mně občanovi se to líbí a panu řediteli fandím. Prý se však ozvali právníci (pravděpodobně někteří advokáti), že je takový postup z hlediska práva sporný, nezákonný apod. Když nějaká norma dovoluje nejednoznačný výklad, je pochopitelné, že toho advokáti využijí ve prospěch svých případných klientů. Činí tak často s velkou vynalézavostí. Také policisté by měli umět zacházet s paragrafy se stejnou invencí a inteligencí. To ku prospěchu slušných lidí, veřejného pořádku a bezpečnosti nás všech. Vůbec nemám na mysli obcházení zákona. Vybavuji si starší zážitek z porady před zadržením dvou pachatelů pokusu o podvod, na které pár minut před realizací akce vystoupil jeden z vyšetřovatelů s překvapivým tvrzením, že podezřelé "sbalit" nelze. Prý vlastně není zákonný důvod, nebude možné prokázat vědomý úmysl atd. Přesto byli pachatelé zadrženi a šli do vazby. Soud tedy zjevně nesdílel skepsi onoho vyšetřovatele. Je dost policistů, kteří dokáží kupit argumenty, proč něco nejde udělat, bohužel méně těch, kteří dokáží vymyslet, jak by to mohlo jít. Tím dávají druhé straně zbytečně šanci. Problém nespočívá jen v nedostatku znalostí a zkušeností, často je spíše v přístupu, v nedostatku profesionální angažovanosti.

Hovoříme-li s policisty o tom, které chvíle své služby prožívali a prožívají jako krajně nepříjemné a frustrující, dost často udávají jednání s inspekcí, advokáty a soudy. Při každém jejich konání visí nad nimi Damoklův meč stížností, vyšetřování, různých postihů, někdy i ostouzení v médiích. Někteří na to reagují nadměrnou opatrností a pasivitou. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.

Vystupování před soudem

Pokud je mi známo, stávající systém vzdělávání a výcviku u nás na takové situace policisty nepřipravuje. V zahraničí je tomu jinak. Nejde jen o znalost práva, problém má i psychologický rozměr. Jde o psychickou připravenost a určitou komunikační taktiku. Je to již několik let zpátky, co jsem dostal do rukou překlad textu Výcvikového centra pro prosazování federálních zákonů ministerstva financí Spojených států amerických. Dokument se jmenoval "Vystupování policejních úředníků jako svědků před soudem". Ústředním motivem je myšlenka, že dobrý policista musí nejen správně a profesionálně jednat, ale také umět své jednání obhájit a podat svědectví. Kdykoliv jsem na školeních hovořil s policisty z výkonu o této problematice, vždy bylo zřejmé, že se jich dotýká a zajímá je. V následujícím textu proto vycházím nejen z výše citovaného dokumentu a svých vlastních zkušeností bývalého soudního znalce, ale také ze zkušeností sdělených mi policisty.

Příslušníci uniformované policie a služby kriminální policie a vyšetřování se dostávají k soudu nejčastěji v postavení svědků, méně často jako poškození. Zcela pomíjím možnou roli obžalovaného. Mladý nezkušený policista může jít k soudu s představou, že je jako ochránce zákona se soudem takříkajíc "na jedné lodi" či "na stejné straně barikády". Bývá pak vyveden z míry skutečností, že soudce vede výslech svědka stejně přísně a ofenzivně jako výslech delikventa. Soudce má být nad stranami, objektivní a nezaujatý. Některý snahu demonstrovat svou nestrannost přežene do té míry, že se oběť cítí potupena a obžalovaný na koni. Policisté mi řekli, že se na stanovišti svědka cítili, jako by oni byli obžalovaní. Je třeba být na tuto skutečnost mentálně připraven. Nenechat se zaskočit a vychýlit z rovnováhy. Chování soudce není třeba vnímat jako nepřátelské. Koná svou povinnost.

Soud je ctihodná instituce a soudci ctihodní lidé. Vyžadují respekt a vážnost. K líčení je proto třeba dostavit se v obleku či uniformě, společensky upraven. Dát najevo úctu. Stává se, že obžalovaný tvrdí, že byl policií k doznání přinucen násilím. Nebylo by proto ani taktické, aby policista ve sportovním triku předváděl v soudní síni své svaly.

Také před soudní síní se chovejte decentně, zdrženlivě. Hlasitý smích či hovor ruší a nepůsobí dobře. Buďte dochvilní. Setká-li se policista na chodbě s obžalovaným nebo druhou stranou, s nimiž se zná, měl by se s nimi nejvýše krátce formálně pozdravit. Nevybavovat se, aby nezavdal příčiny k pochybnostem o své nepodjatosti jako svědka.

Před soudem svědek hovoří jen tehdy, když je tázán, vždy vestoje a čelem k předsedovi. Odpovídejte dostatečně nahlas, abyste nepůsobili nejistě a provinile. Nekomentuje z lavice svědka lži obžalovaného poznámkami ani pohrdavým smíchem. Při svém vlastním vystoupení se vyvarujte hrubě nespisovných a slangových, či dokonce vulgárních výrazů. O pachateli mluvte slušně. Nepoužívejte hanlivých a emocionálně akcentovaných slov (např. "ožralý" místo "pod vlivem alkoholu"), abyste nevyvolali dojem, že jste vůči obžalovanému osobně zaujati. Vaše svědectví vyzní věrohodněji. I tehdy, když vám klade otázky obhájce, hovořte a dívejte se směrem k soudci. Znesnadníte tím advokátovi, pokud by vám chtěl skákat do řeči a přerušovat vás. Také vás nebude moci provokovat či znejistit svými neverbálními projevy. Jeden policista mi líčil, jak ho obhájce rozčiloval a rušil úsměšky a gesty, kterými vyjadřoval pochybnosti o spolehlivosti jeho svědectví.

Je nezbytné mít pod kontrolou vlastní mimoslovní signály. Nepříznivě působí klátivé pohyby, široce rozkročený postoj, ruce opřené v bok nebo palce zaháknuté za opaskem, ruka v kapse, agresivní gesta apod. Žvýkačka v ústech je známkou nevychovanosti i při méně oficiálních příležitostech. Vystupujte klidně a sebejistě, leč zdvořile a skromně. Během výpovědi pohleďte občas soudci do očí. Neuhýbejte rozpačitě pohledem a neklopte zrak.

Svědek musí mluvit pravdu. Nenechejte se vyprovokovat k tomu, abyste vyplňovali mezery ve vzpomínkách konfabulacemi, tedy smyšlenkami, nebo dokonce vědomě lhali. Tím byste znehodnotili celé své svědectví a sebe dostali do velkých nesnází. Křivé svědectví je trestný čin. Poctivější je přiznat, že si nepamatujete. Obhájce se může pokusit zpochybnit spolehlivost svědka a jeho paměti tím, že se bude ptát na četné a někdy i nepodstatné detaily. Nepodlehněte zmatku a nejistotě a klidně řekněte, že jste si daného detailu nevšiml, nebo že si již nepamatujete. Takové jsou lidské vnímání a paměť. Něco zaznamenají a něco ne. Někdo si zapamatovává lépe zrakové, jiný sluchové vjemy. Někdo si lépe fixuje SPZ, jiný barvu auta. Ženy si obvykle při popisu osob všímají trochu jiných skutečností než muži. Naopak, nápadně podrobná výpověď může působit podezřele. Rovněž tak menší rozpory v líčení události jednotlivými svědky tolik nevadí. Každý ji přirozeně vnímal ze své pozice. Je-li mezi událostí a jejím projednáváním delší časový odstup, odvolejte se na vámi dříve pořízený úřední záznam. Zde je třeba zdůraznit, jak je důležité psát řádně veškeré písemné dokumenty. Před návštěvou soudu si pročtěte odpovídající úřední záznamy a výpovědi, které jste již k věci učinili. Udělejte si chronologicky uspořádané poznámky o průběhu události a tyto si můžete vzít pro jistotu s sebou do kapsy. I když by asi nebylo moudré vytahovat je hned před soudem, mohou nicméně sloužit jako určitá psychologická pojistka.

Svědek má popsat, co svými smysly vnímal a sám bezprostředně prožil. Toto musí jasně odlišit od informací zprostředkovaných z doslechu, nebo dokonce od svého subjektivního hodnocení a domněnek. Hodnocení skutečností přísluší soudu, eventuálně soudním znalcům. Svědectví člověka, který směšuje fakta s hypotézami, není spolehlivé. Pokud směřuje některá z kladených otázek k hodnocení (např. "Jakou silou napadl obžalovaný poškozeného?"), svědek se má držet popisu vnější jevové stránky události. Obvykle se vyplatí hovořit stručně a k věci, nepouštět se zbytečně do obsáhlých výkladů. Každý z nás ví, jak zmateným dojmem působí, když je referující rozvláčný, zabíhavý a nevýpravný. Dále platí, že čím více toho svědek navykládá, tím více riskuje, že se zaplete a poskytne obhájci materiál, aby ho tzv."chytil za slovo" a zahnal do úzkých.

Komunikace policistů s advokáty

I když naprostá většina advokátů jsou profesionálové, kteří ctí platné právní i obecně uznávané mravní normy, slýcháváme občas o těch jednotlivcích mezi nimi, kteří dělají svému stavu ostudu. Pašují do vazby mobilní telefony, participují na ovlivňování a zastrašování svědků, ničení důkazů atd. Takoví obhájci nemívají zájem dobrat se pravdy a spravedlivého posouzení viny, či neviny svých mandantů. Snaží se klientům pomoci doslova všemi prostředky, byť jsou nefér a někdy dokonce protiprávní. Policista musí být připraven i na takové právníky.

Při výslechu svědka žaloby může obhájce obžalovanému pomoci, mimo jiné, když se mu podaří ze svědka vymámit informaci hovořící ve prospěch jeho klienta, když se mu podaří svědka znejistět a zmást, odhalit v jeho výpovědi rozpory, a tak zpochybnit věrohodnost a spolehlivost svědka a jeho svědectví, a když se mu podaří vyprovokovat svědka k zaujaté emocionální reakci, a tím zpochybnit jeho objektivitu. Při komunikaci s advokáty je proto vždy třeba myslet na tyto možnosti.

Policisté bývají lidé bojovných povah. Bojácný a zakřiknutý jedinec se ke sboru nehodí. Advokát se může pokusit pomocí sarkasmu, poznámek a narážek, gest, mimiky, zlomyslných interpretací i osobních útoků vyprovokovat vznětlivého svědka k hněvu. Afekt vede k narušení koncentrace a sebekontroly, ke zkratkovitým odpovědím. Jsou vyřčena slova, kterých jedinec vzápětí lituje. Je naprosto nezbytné zachovat chladnou hlavu. Snažte se vnímat takovou situaci jako hru, v níž zvítězíte, když se vám podaří nenechat se ovládnout hněvem. Ignorujte skryté urážky. Druhá strana se znemožní sama. Viděl jsem jednání, při kterém právní zástupce ironizoval, zkoušel policistu ze znalosti jednotlivých paragrafů a kladl irelevantní dotazy týkající se jeho osobního života. Toto vysvětloval jako snahu zjistit, zda se policista při zákroku choval jako veřejný činitel. Pokud klade advokát osobní dotazy a takové, které nemají vztah k projednávanému případu, neměl by se nechat policista vyprovokovat k diskusi, ale zeptat se soudce, zda musí na tyto otázky odpovídat. Pokud nemusí, nechť neodpovídá. Pokud soudce rozhodne, že musí, nic jiného mu nezbývá.

Vůči svědkovi, který má sklon k úzkostem a nejistotě, může obhájce zvolit taktiku skrytého zastrašování. Otázky typu: "Jste si vědom následků nepravdivé výpovědi? Jste si naprosto(!) jist tím, co tvrdíte?" apod. obsahují implicitně hrozbu a varování, že pokud nemá svědek absolutní(!) jistotu, měl by raději mlčet. Již samotná formulace otázky vyvolá u řady lidí pochybnosti, i když si byli původně jisti. Zvláště tehdy, když se tázající tváří, že má v záloze trumf, jímž dokáže svědectví "rozbít". Obvykle nemá nic. Jen to zkouší. Nemá smysl pokoušet se kvantifikovat subjektivní míru své vlastní jistoty. Stejně problematická je otázka, zda se nemohl svědek mýlit. Pocit jistoty či nejistoty je psychologickou kategorií a se spolehlivostí poznání nemusí jednoznačně souviset. Lze jen pravdivě a věcně zopakovat objektivní fakta, která vyslýchaný uvedl již dříve - co viděl, slyšel, prožil.

Říká se, že velmi účinnou taktikou je úskočně přátelský styl dotazování. Advokát vede výslech svědka jako téměř nezávazný přátelský pohovor, často o zdánlivě nedůležitých skutečnostech. Může vyjadřovat porozumění pro obtížnost služby, "hrát" na city a ješitnost svědka. Jedincem, jehož obezřetnost je ukolébána a oslabena, lze snáze manipulovat. Policista v roli svědka by se neměl nechat obhájcem manévrovat k vyjadřování osobních názorů a domněnek a k referencím o událostech, u kterých bezprostředně nebyl. Takové otázky se obvykle ptají, co si myslí, co se domnívá atd. Obhájce vás může třeba podněcovat k tomu, abyste uváděl neověřené informace hovořící proti jeho klientovi, aby tyto vzápětí vyvrátil a zdiskreditoval celé vaše svědectví. Táže- li se vás na takové věci advokát, určitě ne proto, aby tím pomohl obžalobě.

Pokud obhájce nějakým způsobem shrnuje a parafrázuje vaši výpověď, velmi zbystřete, aby vám obrazně řečeno nevkládal do úst něco, co jste neřekli. Takový úskok bývá uvozen slovy "Svědek zde uvedl...", "Vy nám tedy tvrdíte..." apod. Stejně nekorektní je "čtení myšlenek" vyslýchaného ("Svědek si myslí ...").

Lidská komunikace má dvě roviny. Rovinu obsahovou, tedy to, co člověk říká, a rovinu vztahovou, tedy to, co tím chce člověk říci, jakýsi podtext vyřčeného. Když se např. manželka policisty ptá, zda je již patnáctého, určitě se nechce dovědět datum, ale ptá se na výplatu. Obdobně je třeba myslet na to, že otázky advokáta mohou obsahovat takový skrytý záměr či podtext, a umět ho rozpoznat. Je dobré, když policista dokáže odhadnout, kam dotazy advokáta směřují, jaký je jeho úmysl.

Dejte si zejména pozor na tzv. uzavřené otázky. To jsou takové, které vyžadují odpověď "ano" či "ne". Mohou vás nutit ke kategorické odpovědi na skutečnosti, na které nelze kategoricky odpovědět. V takovém případě na to upozorněte a odpovězte tak, jak je třeba. Tedy nikoliv jen "ano", či "ne", ale obsáhleji.

Podobně zavádějící bývají tzv. sugestivní otázky, které podsouvají odpověď nebo něco skrytě tvrdí, jako by to bylo nesporné (např. "Jak a proč jste nutil obžalovaného k výpovědi?" - otázka zní, jako kdyby tvrzení, že obžalovaný byl k výpovědi nucen, bylo prokázáno). Slyšel jsem o případu, kdy policejní hlídka střílela po voze, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožoval životy a zdraví osob a na opětovnou výzvu nezastavil. Když byl pak pirátský řidič zadržen a stíhán, kladl prý jeho právní zástupce při výslechu policistům otázky jako: "Takže vy jste po něm stříleli, protože byl nebezpečný?" apod. Vypovídající nepostřehli sugesci a posun ve významu formulací a odpovídali na tyto otázky kladně. Výpovědi pak vyzněly tak, že policisté stříleli po řidiči a nikoliv po vozidle.

Jindy se advokát opakovaně ptá na tutéž skutečnost jinými slovy a pokouší se svědka nachytat při rozporech. Nezbývá než trpělivě trvat na svém, opakovat se jako poškozená gramofonová deska. Policistovi, který v takové situaci konstatoval, že je obhájce natvrdlý, pohrozila soudkyně pokutou. Buďte proto shovívaví.

Některá otázka může být ne dost srozumitelná anebo utvořena tak, že ji lze vyložit více způsoby (dvojsmyslná). Obvykle lze i odpověď na ni pak chápat různě. Často jde o souvětí s několika mluvnickými zápory. Každou otázku vyslechněte do konce, řádně si ji rozmyslete, a pokud nerozumíte, nebojte se to říci. Odpovídejte pouze na ty dotazy, kterým dobře rozumíte!

Při pokusu o křížový výslech bude vyslýchající rychle klást otázky a rychle měnit jejich témata. Bude na vás tempem řeči a naléhavostí svého hlasu vyvíjet tlak ke spěchu. V takové situaci radím naopak zvolnit, nenechejte se honit. Jednoduchou pomocí je, vždy než začnete odpovídat, zvolna zopakovat otázku ("Vy se mne pane doktore tedy ptáte...").

Je obecně známo, že v právu záleží často na slůvcích. Přesné zacházení s pojmy je známkou inteligence a znalosti problematiky. Pamatuji na poněkud anekdotický případ, kdy měl policista při jednání před správním orgánem popsat, jak adjustoval zařízení pro provedení dechové zkoušky na alkohol. Když označil hygienický náustek termínem "náhubek", interpretoval to právní zástupce pachatele přestupku jako důkaz negativního vztahu policisty k občanům a dalších hrozných charakterových vad. Proto pozor na slůvka!

V textu pro americké policisty, který jsem citoval na začátku, stojí, že někteří advokáti se v nouzi uchylují k tzv."chytání ryb". Vedou dlouhý a detailní výslech svědka a "pitvají" jeho výpověď v naději, že objeví něco, co by mohlo pomoci jejich klientovi. Je to prý známkou toho, že je zástupce obhajoby v úzkých a riskuje. Přesto musí zůstat policista opatrný, hovořit stručně, jasně a k věci! Neplatí vždy, že když je obhájce hodně zvědavý, že je v koncích.

V advokacii pracují schopní právníci. Mnozí z nich jsou bývalí zkušení policisté a prokurátoři, tedy lidé s ohromnou životní zkušeností a znalí problematiky i z druhé strany. Bylo by proto pošetilé je podceňovat. Naštěstí většina z nich jsou korektními profesionály. Záleží na policistech, zda v komunikaci s nimi obstojí se ctí.

Nedejte se znechutit, když se díky nedokonalosti práva darebák vyhne spravedlivému trestu. Již odedávna považují myslitelé boj s lidskou špatností a hloupostí za nikdy nekončící proces, něco jako misijní činnost. I když se někdy nedaří, je třeba nevzdávat se a pokračovat.

Desatero pro policisty vystupující před soudem

1. Mluvte pravdu, hovořte stručně a věcně, nesnažte se být výmluvní.

2. Odpovídejte, jen když jste tázáni, vždy vestoje, čelem k soudci, klidně a ochotně, dívejte se soudci do očí.

3. Dostavte se včas, společensky oblečeni a upraveni, v soudní síni i před ní vystupujte sebejistě, ale skromně, zdvořile a solidně.

4. Připravte se na výpověď, prostudujte si úřední záznamy, udělejte si chronologicky řazené poznámky, popřemýšlejte o daném případu.

5. Pozorně vyslechněte každou otázku a snažte se poznat její implicitní smysl, zejména když ji klade advokát, snažte se včas rozpoznat úskok.

6. Odpovídejte nahlas, slušně a s rozmyslem, nenechejte se honit a mást rychle kladenými a rychle střídajícími se dotazy advokáta.

7. Vypovídejte o skutečnostech, které jste svými smysly vnímali a co jste prožili, nedejte se zmanipulovat k vyjadřování svých názorů, dohadů a informací z doslechu.

8. Vyvarujte se projevů zaujatosti či škodolibosti vůči obžalovanému a předpojatého líčení událostí.

9. Nedejte se zneklidnit, když budete mít pocit, že soud straní obžalovanému, a nedejte se vyprovokovat k hněvu případnými urážkami a útoky advokáta.

10. Zachovejte důstojnost a vážnost, odpovídejte trpělivě i na nesmyslné a útočné otázky bez ironie. Pokud klade advokát irelevantní osobní dotazy, optejte se soudce, zda musíte na ně odpovídat.

PhDr. Jan Hubert,  
policejní psycholog  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |