POLICISTA 6/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
![]() |
Jedenáctého září roku 2001 vstoupil do světa strach. Stín všudypřítomného terorismu znepříjemnil cestování, pokazil pohodu větších shromáždění a z každé zapomenuté tašky v tramvaji či v autobuse vytvořil časovanou pumu. Válka v Iráku zaplnila i ulice našich měst uniformami, a proto jsme se zeptali několika náhodně vybraných spoluobčanů, co si o zpřísněných bezpečnostních opatřeních myslí. |
Alois Myslík - mechanik:
Sám na sobě jsem to vlastně ani nezpozorval, nikdo mě neobtěžuje. Ale v novinách jsem se dočetl, že se to dost projevilo na poklesu kriminality, výrazně prý ubylo přepadení, vyloupených bytů i krádeží aut. A to je výborné. Opatření, které se odvědčilo, se nemá odvolávat. Klidně bych hlasoval pro to, aby vojáci spolu s policisty střežili pořádek ve městech nastálo.
Petr Stašek - úředník:
Nic proti zvýšeným bezpečnostím opatřením, nikdo přece nechce, aby Praha hořela jako New York. Ovšem dělat by se to mělo s rozumem. Spousta pitomců se nechala okouzlit vlastní důležitostí a vesele budují svůj Kocourkov. Dvacet let chodím do stejného úřadu, vrátné znám křestními jmény, stejně jako oni mne, a najednou jim musím předkládat průkaz ke kontrole. Kolega si nedávno legitimaci zapomněl, a byl přinucen vyplnit obsáhlý protokol o tom, že jde sám sebe navštívít. Měl vztek, a do rubriky účel návštěvy napsal, že hodlá vyhodit budovu do povětří. Pozoruhodné je, že s takvým lístkem se dostal dovnitř i ven, aniž by to kohokoliv zarazilo.
Jana Votýpková - výtvarnice:
V poslední době mě dvakrát okradli kapsáři. A to ne nějak šikovně, že by si člověk vyčítal vlastní neopatrnost, ale přímo hulvátsky a primitivně. Hlouček takových frajerů se na vás přitiskne v elektrice, bezostyšně se začnou hrabat v kabelce, já křičím, volám o pomoc, ale je to málo platné, ostatní cestující radši koukají z oken, jako by se nic nedělo. Nakonec jsem byla ještě ráda, že mě nezmlátili. Já se ale nezlobím na lidi, co mi nepomohli. Chápu jejich obavy. Zlobím se na stát, který něco takového dovolí. Na zákony, podle nichž musí policista zadrženého zloděje zase propustit, neboť škoda nepřesáhla magických pět tisíc korun, na to, že podobným partám nemůže soud zakázat pobyt ve městě, zkrátka, mám zlost na pravidla, která všemožně nadržují lumpům proti slušným lidem. Kdyby bylo policistů v ulicích dvakát tolik, bylo by to jenom dobře. A zákony by je měly podporovat, ne jim v práci bránit. Tuhle zem už jednou spojenci osvobodili od nacismu, podruhé od bolševismu. Od našich vlastních zlodějů nás neosvobodí nikdo.
Milan Valtera - student:
Já jen, jestli se to nepřehání. Tanky před Svobodnou Evropou, to je přece šaškárna. Na koho tam čekali? Na Bakunina? Jestli americké září přineslo nějaké poučení, tak je v tom, že na terorismus zbraně nestačí. Protivzdušná obrana Spojených států je schopná zaměřit a sestřelit i letící vlaštovku, ale mrakodrapy v New Yorku zničila docela obyčená dopravní letadla. Město mohou klidně chránit třeba tři po zuby ozbrojené divize, a přitom jeden zmrzlinář s otrávenou zmrzlinou jim před očima zabije víc lidí než tlupa gangsterů s těžkými kulomety. Je to smutné, ale je to tak.
Ivana Pešková - prodavačka:
Jsou to většinou pěkný kluci. Komu by měli vadit a proč? Já si jednou na cestě z diskotéky udělala těžkej výron v kotníku, oni se o mě postarali a zavolali sanitku. Jeden z nich mi telefonuje dodnes.
Milan Urban - manažer:
Zpřísněná bezpečnostní opatření dneska platí na celém světě. Zvlášť v letecké dopravě je to znát, na všech letištích se pořádně prodloužilo odbavování. Pryč jsou časy, kdy člověk mohl přijít na poslední chvíli a chytat letadlo skoro stejně jako ujíždějící vlak. To mě trochu mrzí, ale na druhé straně je to pořád lepší, než vybuchnout v desetikilometrové výšce.
Josef Purnoch - montér:
Už se to zase objevuje, ty řeči. To prej máme z toho, že jsme se v případě Iráku připojili ke spojencům, že jsme nechali americký letadla lítat přes naše území. Proč se prej pleteme do cizích záležitostí. A nejhlasitější jsou pochopitelně komunisti. Ty by ve svý internacionální humanitě do trpící země nepustili ani polní nemocnici, aby snad náhodou felčaři neobvázali ránu u nějakýmu Američanovi. Ale voni za to nemůžou, oni to mají v genech. Všimněte si, že kdykoliv se na světě objeví nějakej opravdu nemilosrdnej diktátor, tak se jim klepou kolena a oči jihnou láskou. Kim Ir sen, Castro, Kadáfí nebo Husajn. Mám dokonce schovaný starý Rudý právo s obrovským titulkem - Vítáme jejich císařská veličenstva! To si k nám tehdy přijel pro řád Bílýho lva íránskej šáh Páhlaví s manželkou, a že to nebyl žádnej demokratickej lidumil, tak na to vemte jed. Čert ví, kde se ta náklonnost ke kruťasům bere. Marx snad takovejhle nebejval. Stalin už jo. O tom se povídá, že i když nedůvěřoval prakticky nikomu, bezmezně obdivoval Hitlera. Věřil mu, podepsal s ním tu slavnou smlouvu o věčným kamarádství, a Adolf ho zradil. Jó, přátelé, svět je zlej, a my už to v něm nějak musíme vydržet.
Irena Hrdličková - lékařka:
Samozřejmě, že mi to nepřekáží. Proč by mě mělo zlobit, že slušně vystupující hlídka zvedne stavěcí terčík a zkontroluje můj automobil. Je to jen pár minut zdržení, víc nic. Když ovšem otázku obrátíte, je to trochu jiné. Komu taková bezpečnostní opatření vadí a proč? Saomzřejmě zlodějům, co se projíždějí v kradených autech. Opilcům za volantem, dealerům drog a pochopitelně také případným teroristům, proti nimž je od počátklu celá záležitost namířena. Takže to vadí dobře a na správných místech.
Víte, já některé reakce vášnivých obránců lidských práv prostě nechápu. Nedávno například proběhla v parlamentu aféra s odposloucháváním telefonů. Hněvivé interpelace, uražená gesta, ministři předvolávaní na kobereček. Cožpak ti lidé nemají trochu rozumu? Reagovat přece měli docela jinak. Jen klidně poslouchejte mé hovory, čtěte mou korenspondenci, já nemám, co skrývat! Všchny mé myšlenky jsou zaměřeny na blaho voličů a mé jednání je vždy průhledné a čisté. Jen lump, který okrádá vlast, se musí schovávat za oponu nějakého listovního tajemství... Přibližně tak by promluvil zkušený politik místo toho, aby začal ječet jako patnáctiletá holka, které nakoukne do sprchového koutu vousatý chlap.
Vladimír Strnad - frézař:
Tak já si toho ještě nevšiml, vážně. Ale jestli to funguje, tak proč ne, pro ty kluky na vojně je to určitě zajímavější, než tvrdnout v kasárnách. Aspoň se naučejí jednat s lidma.
Lukáš Koutný - podnikatel:
Trochu obavy z toho mám. Ona se totiž svoboda většinou neztrácí najednou, ale po kouscích. Od opatření k opatření, od vyhlášky k vyhlášce. Vždycky jde o krok, který sám o sobě není dramatický, ale v celkovém součtu všech krůčků je to moc. Dost dobře si pamatuju na utužování poměrů v devětašedesátém roce. Dlouho se zdálo, že jde jen o nevýznamné ústupky, a najednou člověk zjistil, že je svobodný asi tak, jako kanár v potrubní poště.
Jana Stárková - tkadlena:
Píšou, že poklesla kriminalita. Prima. Tomu by se mělo zatleskat, to ocením, já jsem z četnický rodiny. Všimněte si ale, jak dlouho se mluví o tom, že by mělo být v ulicích víc policistů. Nestačí jen objet město autem, ale musí se patrolovat, jako za časů našich dědečků. A pořád to nešlo. Nikdy nebylo dost tabulkových míst, peněz na přesčasy a tak dál. Najednou to jde a zločinů ubylo. Škoda jen, že nám takové opatření musel zprostředkovaně zařídit Saddám Husajn.
Herbert Štádler - zubní technik:
Zatím se u nás o terorismu většinou jenom povídá. Naštěstí. Školáci řeší bombovými telefonáty strach ze zkoušení, občas nějaký cvok nechá vyklidit nádraží nebo zkazí sportovní zápas, je to samozřejmě protivné, ale v podstatě o nic hrozného neběží. Nedávno jsem byl v Izraeli. Několik týdnů jsem prožil v Jeruzálémě, a to je, vážení, o něčem jiném. Přímo pod okny našeho hotelu se odpálil sebevražedný atentátník, ječely tam sanitky a nakonec kropicí vozy umývaly ze staré dlažby kaluže krve. A o pár dní později explodovala puma na tržišti, na místě zůstalo osm mrtvých. Všudypřítomný strach je přímo depresivní. Jistě, nakonec se na to dá zvyknout, lze tak žít, ale je to jako život v zákopech v první bojové linii.
Když jsem se vrátil, připadal jsem si doma jako v pohádce. V klidných pražských ulicích procházely smíšené vojensko-policejní hlídky a já měl chuť ty kluky zdálky zdravit a pozvat je třeba na pivo. Jenže to pochopitelně nešlo, byli totiž ve službě.
Potud průřez nejčastějšími názory naší ankety. Vcelku lze říci, že zpřísněná bezpečnostní opatření nikomu příliš nevadila. Většinu lidí zlobí především kriminalita, a to nejen ta, která je spojená s mezinárodním terorismem.
Připravil jr