POLICISTA 6/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
Anežku Beránkovou z Českého Těšína dovezli do okresní nemocnice časně ráno s krutými bolestmi břicha: vydala se sama z domu na zdravotní středisko, ale nedošla. Zhroutila se cestou a lidé, spěchající do práce, si jí všimli a zavolali sanitku. Lékaři na chirurgii, kam ztrápenou paní zavezla, napřed mysleli na zánět slepého střeva, pak na všemožné náhlé příhody břišní, jenže vyšetření ničemu takovému nenasvědčovalo. Tak pacientku přeložili na internu, dalí jí něco na zklidnění a proti bolestem: že si ji tam pár dní nechají na pozorování. Jenže jedna ze sester, jež o paní Beránkovou na lůžkové části pečovala, si už odpoledne povšimla, že nové pacientce abnormálně padají vlasy: v chomáčích... Vyděsila se a nenechala si to pro sebe, zašla za primářem a pověděla mu o nezvyklém symptomu.
Internisté okamžitě usoudili, že padesátiletá manželka krejčího Beránka, doposud zdravá jako ryba, mohla prostě snít něco zkaženého - ale ještě spíš že požila nějakou jedovatou látku. Samozřejmě nedopatřením, soudili: nikoho v té chvíli ani nenapadlo, že by mohlo jít o otravu úmyslnou, neřku-li úkladnou. Tahali tedy ze ztrápené pacientky rozumy, ale ona jen vrtěla hlavou: nemohla si vzpomenout na nic podezřelého, co by v poslední době snědla.
Večeřela sama, manžel se vrátil z města později: a jedla skromně, jen brambory s oříškem másla a hlávkový salát ze zahrádky. Manžel měl prý totéž, nechala mu kastrol v troubě a misku salátu ve spíži. Když přišel, už ležela a četla si: vzpomněla si ale, že jí do postele donesl na dobrou noc čokoládový bonbon. ostatně, jako už několik večerů předtím. Jeho něžná péče ji překvapila a dojala : žili spolu bezmála tři desetiletí a poslední dobou byly jejich vztahy spíše chladné, ne-li ledové. A on byl najednou takhle pozorný?
Že by přišel k rozumu a lezl ke křížku? Takové štěstí by jí mohly ženské ze sousedství závidět...
"Ještě než jsem usnula, udělalo se mi ale kapánek divně od žaludku," řekla v nemocnici. "A Toníček, jako ten můj, mi donesl sklenici čerstvé vody..."
Tak či onak, obsah žaludku nemocné paní Beránkové byl předán nemocniční laboratoři k rozboru: a za dva dny už primář volal kriminálku. Při analýze se totiž zjistilo, že příčina potíží přiotrávené ženy je zcela jednoznačná: arsen, anebo běžně dostupnější jed na krysy, který účinnou složku arsen obsahuje...
Pan Antonín Beránek, kterého pozvali k výslechu, ovšem jakékoli podezření, že by se snad pokoušel manželku otrávit, rezolutně odmítl. A basta! Mladý kriminalista, který výslech vedl, se zkrátka poněkud ukvapil: vybafl na krejčího Beránka zhurta a bez důkazů. O rodině Beránkových nevěděl pranic, chtěl mít věc rychle z krku, zdála se mu jasná a jednoduchá. A nakonec nedosáhl ničeho, ještě se musel podezřelému omluvit a pustit ho domů. Fakt ovšem zůstával faktem: paní Beránkovou se nebezpečně přiotrávila, a jestliže jednoznačně odmítla nedopatření a ještě rozhodněji se zděsila byť jen myšlenky na pokus o sebevraždu, pak tu musel někde běhat potenciální vrah. Zbývala maličkost: najít ho!
Kriminálka se začala poptávat v okolí rodiného domu, na předměstí, kde Beránkovi po léta bydleli. Na interním oddělení českotěšínské nemocnice také vyslechla znovu i paní Anežku, jež se po otravě zvolna, ale snad už nezadržitelně uzdravovala. Zdálo se, že měla sice namále, ale že z otravy vyjde bez následků.
S jistými rozpaky připustila, že s manželem v poslední době opravdu nežili v nejlepší pohodě: navzdory svého víc než zralého věku - krejčímu Beránkovi už přede dvěma lety minula šedesátka - byl totiž Toníček stále na ženské a už řadu měsíců udržoval stálou známost "s jednou takovou" ze sousedství, jak paní Beránková pravila bez nadšení. Doma se tudíž moc nezdržoval, časně odcházel "do dílny" a vracel se až za tmy, povětšinou až večer či dokonce v noci. A voníval cizím parfémem, z čehož vdaná ženská vždycky pochopí, že její výlučné vlastnictví manžela je ohroženo, ne-li ztraceno.
"Ale když jsem náhodou vydržela vzhůru, anebo jsem se probudila, dával mi manžel poslední dobou vždycky čokoládový bonbon," připomínala paní Beránková. "Věděl, že jsem na sladké, že neodolám, i když jsem na něj měla vztek..."
Bonbony nosil Beránek v papírovém sáčku a brával si prý také, toho si paní Anežka všimla. V té době - psal se rok 1950 - byly kvalitní čokoládové bonbony hotová vzácnost, cukrárny od války zely stále ještě prázdnotou a hitem sezóny milovníků sladkostí byly fialky a sójová pochoutka.
Kriminálka dospěla k přesvědčení, že noční mlsání paní Beránkové nutně souvisí s její otravou - a nezvykle laskavé chování jejího manžela s pokusem o vraždu. Přišlo jim ovšem divné, že Beránek jedl bonbony taky. Ale to už se nějak vysvětlí, doufali. Podezření je však jedna věc a usvědčení pachatele druhá. A důkazů se ovšem stále žalostně nedostávalo...
Rozhovory se sousedy v předměstské ulici přinesly výsledek: jednak potvrdily časté hádky u Beránků, jednak fakt, že krejčí je sice dědek, ale pořád pěkný proutník, jak pravila jedna paní z protějšího domu. Celá čtvrť žila veřejným tajemstvím, že starý Beránek má pletky s jistou Terezou Kopáčkovou, pohlednou rozvedenou blondýnkou, jíž zřejmě vůbec nevadilo, že krejčí je dvakrát tak starý jako ona a mohl by klidně být jejím otcem. Začala si s ním a nepovažovala vztah za chvilkový rozmar: právě naopak, hodlala dostrkat krejčíka k rozvodu a sama se za něj potom vdát.
Důvod byl zřejmý, anebo se ho kriminalisté aspoň domýšleli: sličná paní Kopáčková bydlela po rozvodu v malém a drahém podnájmu, zatímco Beránek vlastnil hezkou vilku s úhlednou zahrádkou. A své milence namluvil, že barák patří jen jemu, a kdyby se rozvedl, zůstal by v něm sám: lépe řečeno, s ní.
Nebyla to pravda, půlka majetku by při rozvodu připadla jeho ženě Anežce. Což netušila Kopáčková, Beránek to ovšem věděl. A tak mu bylo jasné, že rozvod, do nějž ho milenka tlačila, by vůbec nic neřešil. A proto začal zřejmě přemítat o řešení sice drastičtějším, zato však majetkově dokonale spolehlivém. Když se stane vdovcem, zdědí manželčin podíl na společném majetku - a mladou přivede do vyhřátého hnízda...
Po mnoha úvahách se krejčí rozhodl manželku otrávit, neboť smrt jedem mu připadala tichá, nenápadná a elegantní. Nesnášel pohled na krev, nedokázal jakživ zabít ani vánočního kapra, kterého Beránkovům pravidelně musel zprovodit ze světa soused. Následoval ovšem problém volby správného jedu: naštěstí si Beránek vzpomněl na známého, s nímž kdysi sloužil na vojně, a který se vyučil drogistou. Nyní sice fáral na Ostravě, ale základní znalosti si podržel. Beránek ho vyhledal, dal si ovšem záležet, aby se potkali jakoby náhodou, u autobusového nádraží, když se Lešek Magura vracel ze šichty. Chvíli rozprávěli, dokonce zašli na pivo, jež jinak Beránek skoro nepil. U výčepu si začal stěžovat, že se mu na zahradě a ve sklepě rozmohli potkani: co prý s nimi? A přítel Magura prohlásil, že hubit myši je snadné, stačí koupit jed v první drogerii, nastražit otrávené návnady - a šmytec.
"Ale to abych dával pozor, aby se nedopatřením neotrávil nějaký člověk," strachoval se Beránek, a Magura jen velkoryse mávl rukou.
"Děcka doma nemáš a dospělý má rozum," usoudil nad půllitrem. "Jen ty si sám dej pozor, aby sis pořádně umyl ruce, když s tím svinstvem budeš manipulovat! Aby sis neolízl prst, nebo hned nejedl. Arsenik je mrcha, moc nepotřebuješ - a už tě vezou!"
S tím se také rozešli. Magura si hovor pamatoval dobře, skoro slovo od slova, rád byl důležitý a když ho starý kamarád vyhledal pro odbornou radu, sám ve svých očích vyrostl. Kriminálce se přihlásil: v novinách se dočetl o ženské, co se přiotrávila jedem na krysy. Jméno sice nenapsali, ale když přišel s oznámením, pověděli mu ho: a byli doma oni i on.
Krejčího a traviče Beránka si pozvali k výslechu: měli naspěch, doktoři už chtěli pouštět Beránkovou z nemocnice a kriminálka nechtěla riskovat, že pan manžel načaté dílo neprodleně zopakuje - a nedejbože dokoná.
Zkušený kriminalista přizval k výslechu kolegu: mladíka, jenž první kontakt zpackal. (V roce 1950 pochopitelně neexistovaly magnetofony, z výslechu podezřelého se pořizoval pouze písemný protokol, a kdyby se Beránek jen mezi čtyřma očima, beze svědka, doznal, a pak zas odvolal, nastaly by problémy.)
Rozhovor začal poklidně, skoro přátelsky a rutinně: po zapsání nacionálií se krejčího poptávali, jak se mu daří v důchodu, jestli si přivydělá, jaké jsou moderní na kalhotách záložky a kterak široké se nosí nohavice...
Pak přešli na vztahy s manželkou, práci na zahradě a údržbu domku. Beránek se uklidnil, ztratil ostražitost, s níž přišel. Vyšetřovatel mu úslužně připálil cigaretu, nechal uvařit kávu. A pak, úplně nenadále, povídal: "Člověče, vy jste jí toho musel dát snad kávovou lžičku, ne?"
A Beránek, úplně mechanicky, zavrtěl hlavou a vyhrkl: "Kdepak, jenom na špičku nože!"
Všichni tři muži v místnosti strnuli. Vyšetřovatel se usmál: "Tak vidíte, ani to nebolelo. Už to mohlo být venku dávno a nemuseli jsme se tady trápit."
A teprve potom se krejčí a neúspěšný vrah Beránek rozplakal a přiznal do všech detailů. Vyprávěl, jak ve městě koupil ze známosti od cukrářky, pro kterou nedávno šil kostýmek, dvacet deka čokoládových bonbonů a rozdělil je do dvou sáčků. Nosil je pak po kapsách a nesměl se splést: v pravé měl pro sebe, v levé pro manželku. Z těch pro ni nožem vyškrábal náplň, místo ní vpravil jed - a otvor zase čokoládovou hmotou bedlivě ucpal. A pak už jen velkomyslně pobízel...
"Jenže napřed jsem dával málo jedu, takže měla jen trochu bolení," stěžoval si u výslechu.
Přidal tedy - a výsledek se dostavil hned. Když u něj doma udělali domovní prohlídku, našli ještě stopy arsenu v levé kapse jeho saka: zbytek jedu už vyhodil, na čistírnu nepomyslel.
"Když Anežku odvezli do nemocnice, myslel jsem, že se už nevrátí a že už jed nebudu potřebovat," přiznal zkroušeně.
Za pokus vraždy vyřkl soud nad starým krejčím ortel deseti let odnětí svobody. Tereza Kopáčková si i s outěžkem našla jiného, a také uzdravená paní Beránková si do roka do vilky na předměstí nastěhovala podnájemníka. Ne, s manželem se nerozvedla: proč taky? Věděla, že stačí trpělivost, a taky se dočkala. Do tří let z ní byla setsakra veselá vdova...
Jan J. Vaněk