POLICISTA 6/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra školství |
Na počátku 20. let minulého století si velitelé bezpečnostních sborů mladé Československé republiky jasně uvědomovali a uznávali fakt, že vzdělání sehrává nezastupitelnou roli při dobrém výkonu jakékoliv náročné profese. Už ve chvíli jejich nového konstituování bylo jasné, že příslušníci bezpečnostních sborů budou součástí výkonné státní moci, jež měla za úkol zjednat průchod vůli vyjádřené právním řádem.
Že bude jejich povinností prosazovat důležité společenské zájmy zejména zájem na dodržování veřejného pořádku a bezpečnosti. Jejich příslušníci byli vybaveni závažnými oprávněními a jejich činnost měla a má rozsáhlé sociální důsledky. Denně byli a jsou v kontaktu s mnoha lidmi ze všech společenských vrstev, museli s nimi komunikovat , zasahovat do jejich chování, řešit zejména konfliktní situace, poskytovat kvalifikovanou pomoc.
A tak už za první republiky byla snaha připravit všechny členy do výkonu tak, aby mohli dobře plnit úkoly dané služby, aby jí byli fyzicky, morálně a intelektuálně schopni, jak se pravilo v § 19 v organizačních předpisech pro četnictvo.
Na základě potřeb, jež vyvolávala denní praxe, vznikaly speciální školy, byly pořádány kurzy a různá doškolování. Každý nový člen absolvoval nástupní školu, vyšší stupně byly výběrové. Záleželo na kvalitním výkonu služby uchazeče, odsloužených letech, složení přijímacích zkoušek. Nebyl-li předpoklad pro budoucí umístění absolventů, školení se vůbec nerealizovalo.
Doškolování u výkonných orgánů sloužilo k upevňování vědomostních návyků, osvojení si nových poznatků a ke konfrontaci s přímým výkonem služby. Studijní výsledky byly sledovány a vyhodnocovány jak učiteli, tak velitelským sborem.
Rozdíly v přípravě byly samozřejmě poplatné rozdílům ve službě četnictva a sborů Stráže bezpečnosti i mezi jejich uniformovanou a neuniformovanou složkou.
ČETNICTVO
Už v roce 1937 se štábní kapitán četnictva Robert Váňa na vlastně vysoké teoretické úrovni zabýval rozsahem a způsobem teoretického a praktického výcviku vč. vojenského. Zcela pragmaticky došel k závěru, že "četnický výcvik jest cvičením ducha a těla v různých úkonech a vlastnostech, které četnictvo potřebuje k řádnému vykonávání svých povinností... Při jeho provádění bude nutno přihlížeti ke stránce teoretické i praktické."
Ostatně všechny základní principy bezpečnostního vzdělávání byly zakotveny v "Instrukci pro četnické školy", vydané výnosem ministerstva vnitra čís. 47.761-13/1928.
Váňa také tvrdil, že je nezbytně třeba, aby všechny úkony potřebné k provádění rozsáhlých bezpečnostních úkolů přešly ustavičným cvikem přímo do krve příslušníků četnictva, k čemuž je třeba dosti dlouhé výcvikové doby. To lze podle něj dosáhnouti jen nejintenzivnějším využitím času a zároveň odstraněním všeho, co bezprostředně nesouvisí s výcvikem. Tato myšlenka vlastně zásadně podporovala existenci resortního školství.
Vzhledem k tomu, že byly definovány požadavky v této oblasti, přemýšlelo se zcela správně i o kvalitě pedagogického sboru. Velitelé, učitelé, instruktoři museli splňovat požadavky na vzdělání, na nadání k učitelskému povolání a museli být tělesně zdrávi.
Na ně bylo kladeno totiž břemeno největší - ve svých svěřencích měli vypěstovat pevný a ušlechtilý charakter. Měli propracovávat samotný vzdělávací systém, propojovat své zkušenosti z přípravy absolventů se svými teoretickými úvahami a praktickými zkušenostmi. Neměli stát vně sboru, ale pronikat do problémů, do mentality jeho příslušníků. Naučit je jakési stavovské hrdosti, cti - to byl jejich důležitý úkol, který by měl být bez pousmání aktuální i dnes. Měli mít na mysli, že to, jak bude v budoucnu vypadat sbor - nebude dílem náhody a štěstí. Trvalý úspěch mohla zaručit jen koncepční, uvědomělá práce s lidským potenciálem. Proto tolik vždy záleželo i záleží na učitelích, instruktorech. Měli to být ti nejlepší a v neposlední řadě dobře zaplacení.
Školení a výcvik četníků probíhal ve školách zřízených u doplňovacích oddělení zemských četnických velitelství, ve zvláštních odborných kurzech a na četnických stanicích. Velitelem četnických škol (škola četníků na zkoušku, škola pro výcvik velitelů stanic, škola pro výcvik výkonných důstojníků) byl velitel doplňovacího oddělení a jemu byl přidělen potřebný počet učitelů z četnictva i z civilu, kteří sestavovali pro svůj předmět vyučovací program, jejž mu předkládali. Týdenní rozvrh schvaloval sám zemský četnický velitel.
Jedna čtvrtina vyučovací doby byla věnována všeobecnému vzdělávání, jedna třetina opakování a zkoušení. Velitel doplňovacího oddělení pravidelně hospitoval, jednou měsíčně se konaly porady učitelského sboru, z nichž zápis o prospěchu, kvalifikaci a případných problémech putoval na stůl zemského četnického velitele. Ale ani pro něj to tak nekončilo. Každého čtvrt roku uskutečnil inspekci - byl přítomen vyučování, podíval se na písemky, pomůcky, vyslechl připomínky učitelů.
ŠKOLA PRO VÝCVIK ČETNÍKŮ NA ZKOUŠKU
Trvala 8 měsíců, dávala základ pro další výcvik a uplatnění ve službě. Učily se předměty všeobecného vzdělání (jazyk, počty a měřičství, dějepis, přírodopis a zdravověda), odborné (zákony) ustanovení, právo, ústavní a správní, obecný trestní zákon, trestní řád, ale i vojenský.
Odbornými předměty byla i služba pátrací a daktyloskopická, služební řád branné moci Republiky Československé a nauka o zbraních a střelivu. Současně probíhal vojenský výcvik.
Po třech měsících se cvičila praktická obchůzková a pátrací služba. Veliteli takových hlídek byli zase žáci pro výcvik velitelů stanic. Závěrečné zkoušky probíhaly před komisí.
ŠKOLA PRO VÝCVIK VELITELU STANIC
Výuka v takové škole trvala 10 měsíců, přičemž ji mohl absolvovat jen ten četník, který odsloužil alespoň 4 roky a složil písemnou a ústní přijímací zkoušku. Škola měla podle už výše zmíněných zásad připravit dokonale velitele stanic. Odborné předměty byly rozšířeny o jednací řád, nauku o terénu, mobilizační předpisy a zpravodajskou službu.
ŠKOLA PRO VÝCVIK VÝKONNÝCH DŮSTOJNIKŮ
Kvalifikovaným vrchním strážmistrům se mělo dostat vzdělání, jehož bylo třeba na důstojnickou hodnost a jež by odpovídalo funkci okresního četnického velitele. O přijetí do 6měsíční školy se mohli ucházet absolventi škol pro výcvik velitelů stanic s nejméně velmi dobrým prospěchem, v posledních třech letech měli dobrou kvalifikaci a alespoň 2 roky prováděli službu jako definitivní velitelé četnických stanic. Závěrečná zkouška probíhala před komisí a byla pouze ústní.
Ještě existoval tzv. pokračovací teoretický výcvik - jenž probíhal na četnických stanicích za řízení velitele stanice, jeho zástupce, nebo mohli četníci studovat sami. Denní řád stanovil rozsah a okresní a vyšší četničtí velitelé měli nad ním dohled. Ten ostatně odpovídal služební posloupnosti. Na úplném konci generální velitel četnictva kontroloval, zda jsou náležitě vzděláni všichni pro svou službu.
Důležitou složkou četnického výcviku byl i výcvik vojenský, jenž se podle "Instrukce pro četnické školy" konal ve všech školách a kurzech prakticky a jen se zřetelem na četnickou službu. V průběhu 30. let, vzhledem k mezinárodní situaci, však bylo uvažováno o jeho doplnění a přizpůsobení době. Jednalo se např. o obranu proti bojovým plynům a leteckým útokům, o předpisy o stráži obrany státu. Každý četník měl ovládat popis a funkci pušky, pistole, těžkého kulometu, teorii střelby, popis i šerm s četnickou šavlí, popis a zacházení s ručním granátem. Mělo se jim dostat pořadového, bojového a polního výcviku podle hodnosti. Nezbytnou součástí vojenského výcviku byla i tělesná výchova.
Zvláštní kurzy byly zřizovány dle rozhodnutí MV ke speciálním činnostem bezpečnostní služby a pro ně pak platily zvláštní předpisy.
Ministerstvo je zřizovalo, určovalo učební osnovy, délku a jmenovalo pedagogický sbor. Dnes je zajímavá i jejich skladba, proto je uvedeme v celé šíři:
Správní důstojníci se školili v kurzech pro odborné zdokonalení v četnické službě, a tam se posuzovala jejich způsobilost pro velitelská místa. Počátkem každého roku jich třetina dostala za úkol vypracoval studie na téma četnické služby a nejlepší je pak přednášeli důstojnickému sboru, kde byly předmětem diskuse. To zaručovalo i zpětnou vazbu mezi velením a výkonem.
Důstojníci čs. armády, kteří absolvovali zkušební dobu, skládali před komisí odbornou zkoušku na správní důstojníky, přičemž v ústní části byli zkoušeni ze znalosti zákona o četnictvu, organizačního ustanovení a služební instrukce, trestního zákona a vojenského řádu, disciplinárních předpisů, z práva a správních a hospodářských předpisů.
Tak, jak se postupně uplatňovaly v praxi poznatky nových vědních oborů, tak byly zařazovány nové předměty na různé stupně četnických škol. Šlo o kriminologii, kriminální antropologii, kriminální sociologii, kriminální statistiku, kriminalistiku, penologii a dokonce kriminální politiku. Nezapomínalo se ani na společenské chování a veřejné vystupování, což ani v dnešních podmínkách není zanedbatelný prvek, jak jsem se přesvědčila např. v pardubické policejní škole dnes. Je příjemné zjistit, že se policisté chovají jak "z partesu". Kéž by si to odnesli i do běžného služebního života.
Docela zajímavé je zjištění, že se uvažovalo o zavedení "psycho-testů" před každým stupněm školy, tzn. i před každým předpokládaným zastáváním vyšší funkce či před povýšením do důstojnické hodnosti. Tímto problémem se zabýval zejména univerzitní profesor dr. František Šeracký ("Psychotechnické zkoušky pro službu bezpečnostní" in: Bezpečnostní služba č.8/1936), který poukazoval na požadavek vyššího stupně výkonu od zmíněných uchazečů a na to, aby byly vyšetřeny speciální schopnosti uchazečů podle $ 35 a 36 "Instrukce pro četnické školy". Velitelé (škola pro výcvik velitelů stanic) měli tak získat znalosti z vychovatelství a vyučovatelství, aby mohli vést dále teoretické a praktické vyučování podřízených. Vzdělávání a výcvik četníků nebyl tedy pouze věcí škol, ale už tehdy byl problém chápán jako celoživotní proces, na němž se musel podílet každý jedinec.
Shrneme-li, opět se štábním kapitánem Váňou základní principy četnického vzdělávání - bylo přizpůsobeno tomu, "aby si tito orgánové osvojili sebevládu, pokud možno nejširší odborné vědomosti a naučili se přemýšleti. Potřebují pevné zdraví, osobní statečnost, rozhodnost, ochotu k odpovědnosti a výkonu služby i při strádání."
Velitel by měl být v první řadě učitelem, měl by mít právo na určitou (normou danou) poslušnost a úctu podřízených, kterým by měl být nápomocen při výkonu jejich povinností. Ani tato myšlenka není anachronismem.
A zcela jasnou platnost má poslední Váňova myšlenka. "Chceme, aby příslušník bezpečnostního sboru byl fyzicky, duševně a mravně silný a zcela vyspělý. Jen tak může být představitelem zákona, hlasatelem spravedlnosti a apoštolem pravé svobody, jenž je si vědom nejen svých práv, ale i svých povinností."
Není to aktuální?
Marcela Machutová