POLICISTA  6/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét


V minulém čísle jsme vyprávěli o Martinovi Koukalovi - čerstvém mistru světa v běhu na lyžích. Závěr zimní sezony 2002/2003 se ovšem vzápětí nadmíru vydařil dalším resortním sportovcům a současně reprezentantům České republiky - biatlonistům. Z nich se především vyznamenala Kateřina HOLUBCOVÁ (26), držitelka zlaté a bronzové medaile z posledního MS. Nemohli jsme s ní co nejrychleji - koncem dubna - nepohovořit. A tady je výsledek příjemného setkání s úspěšnou mladou paní a jejím manželem Tomášem.


ZATÍM VRCHOL VŠEHO

Světová šampionka v téměř letním „civilu“Sibiř příjemně - po všech stránkách - překvapila. Světový šampionát v Chanty Mansijsku byl celkově moc príma. Pořadatelé měli vše bezvadně zorganizované - od jídla, přes hotel, příjezdy odjezdy, cesty k tréninkům, až po skvěle připravené tratě s hezkým stadionem. A počasí vyšlo taky skoro ideálně. Výprava České republiky tam pobývala dvanáct dní, ale moc času na rozhlížení po okolí, po přírodě naši biatlonisti neměli. Každý den byl na pořadu trénink, potom až do konce vždycky obden závody.

Kateřina Holubcová na tom byla navíc při příjezdu docela dost, jak říká, špatně. Podlehla nějaké viróze, takže se v rámci závěrečné přípravy, spíš než cokoliv jiného, držela v teple, polehávala a pak mobilizovala všechny síly, aby byla schopná odstartovat a vydržet závod až do cíle. Hlavně chtěla nastoupit na sprinterskou trať, což se podařilo. A když z toho byla navíc bronzová medaile, ponořila se do obrovského štěstí. Ani uvěřit tomu nemohla, pořád si opakovala: to snad vůbec není možný!

Že by nastoupila k dalšímu závodu, s tím nejspíš počítal málokdo. A když ano, bude ráda, že to přežije. Kateřina ale nejen nastoupila, skončila osmá. Prvních osm přitom chodí na vyhlášování vítězů a u toho chtěla být.

Teď už mám teprve splněno, přemítala. Co víc jsem si mohla - s tím zdravotním stavem - přát.

(Hodně, až mysticky zveličeno, se po mistrovství ve všech možných novinách psalo o léčitelském zázraku, kterého se v nejkritičtějších okamžicích "dopustil" Katčin trenér česnekovou záchrannou veleléčbou.)

Faktem je, že se naše reprezentantka dostala, jejími slovy, do totální pohody. Byla v klidu a rozhodovala se s trenérem, jestli má nastoupit do závodu na patnáct kilometrů. On byl spíš pro to, aby nestartovala. Rovněž rodiče doporučovali, když něco, tak šetřit se raději na masový start a na důležité štafety.

Křehké závodnici se to ovšem vzdávat moc nechtělo. Nedřela jsem třičtvrtě roku na to, abych ležela v posteli a koukala se, jak ostatní závoděj´, říkala si, to by mi bylo líto. Jestli budu mít horečku, tak nenastoupím. Když ne, poslední závody sezony zkusím dojet. A když to nepůjde, odstoupím, nezničím se, teprve v takovou chvíli se budu šetřit, zvažovala konečné rozhodnutí.

V den D si poránu změřila teplotu, horečka to nebyla. Šla na start a od samého začátku se jí jelo pohodově, hned od prvního kola běžky perfektně klouzaly kupředu. Všechno ji bavilo, jednu medaili už měla, nebylo, co ztratit. Závod s velkým Z pokračoval v psychickém uvolnění, cítila se naprosto báječně. Protože tušila, že neběží - nemůže běžet - nějaký extra čas, soustředila se o to víc na střelbu. A ta jí včetně poslední položky vycházela bezchybně, dala to za nulu. Žádná ztráta času za minutí terče.

Už před závodem věděla, že s absolutní střelbou by to měla medaile být, a naopak, že i zdravá se třeba jen s jednou trestnou minutou bude pohybovat někde do šestého místa. Takže, ve chvíli, kdy dostřílela, bylo jí jasné, že míří minimálně ke stříbrnému kovu. Celý závod šla pořád první nebo druhá.

A potom sehrály svoji roli štěstí a smůla. Zbývající soupeřka ve hře o titul - Olena Zubrilová - na závěrečném běžkařském úseku nešťastně upadla. Pro Katku Holubcovou bylo s přispěním štíska rozhodnuto.

(Údajně tomu tak při biatlonu bývá skoro vždycky, neboť ve střelecké části záleží na každičkém, byť zlomkově vteřinovém zaváhání. Střelba se prostě nemůže dařit pokaždé. Ostatně pro vítězku to vlastně byla dosud pouze druhá střelecká 0 na velké soutěži. Vyšlo to v pravý čas na pravém místě ...)

OD ATLETIKY NA BĚŽKY

Sportuje odedávna. Zkoušela gymnastiku, jezdila - a vlastně doplňkově pořád jezdí - na kole, dělala atletiku. Propojovala si, kompenzovala jednotlivé sporty. A jako starší žákyně, tedy ve dvanácti letech, vybruslila na lyžích v Novém Městě na Moravě páté či šesté místo - při mistrovství republiky. Další rok byla ve své kategorii na úzkých lyžích pátá a čtvrtá, klasicky a ve skatu. To už chodila na sportovní školu a ve své sportovní volbě se k běhu na lyžích ubírala stále víc.

Měla za sebou i žákovské střelecké zážitky, nic vážného, vzpomíná. Občas se něco odběhalo, byla k mání vzduchovka a trochu se střílelo. Taková malá legrace, žádné ježdění s flintou na zádech. Jenomže jednou se na lyžáku objevila biatlonistka Jana Kulhavá, měla nějaké vavříny, pobesedovala o svém sportu s mládeží a převážila jediná varianta sportovní budoucnosti. Na sportovní gymnázium hned od prvního ročníku nastupovala Kateřina - tehdy Losmanová - se zaměřením na biatlon. K lyžařským běžkám definitivně přidala pušku.

A dělá tuhle disciplínu přes deset let.

V juniorském věku dosáhla na titul evropské šampionky, dvakrát byla bronzová na "přeborech světa". První výjimečný úspěch mezi dospělými ženami se dostavil v devadesátém sedmém roce, při závodech Světového poháru v Lahti skončila ve stíhačce na šestém místě. Povedlo se jí to, dala - na takové úrovni premiérově - čtyřikrát pět ran bez zaváhání, byl to jedinečný okamžik, čistý zápis ze střelecké části soutěže.

Manželé Holubcovi na cestě ke sponzorům, za novináři, na besedu s fanoušky...(Tehdy zřejmě šlo o určitou úvodní předzvěst světového mistrovství.)

Na olympiádě v Naganu pro ni bylo úspěchem šesté místo ve štafetách.

Vloni při ZOH v Salt Lake City byla osmá se štafetou, devatenáctá a dvaadvacátá individuálně, ale až za první třicítkou ve sprintu, který se jí prostě nepovedl. Dnes je zato nahoře. A biatlon pro ni zůstává hrozně atraktivním sportem. Jedná se o skloubení dvou sportů. Závodník musí vystartovat, odjet kus trati, zklidnit se a dobře nastřílet. Několikrát po sobě. Obě součásti jsou dost zásadně odlišné, při běhu se zvyšuje tepová frekvence, střílení pak potřebuje bezmála okamžitou chladnokrevnost. Pokaždé je to hodně záležitost psychiky, dobrého naladění pro oba biatlonové prvky.

Kateřina si je dělí fifty fifty, na nic při závodech nesází ve větší míře. I když někdy může vyjít víc jedno, nebo druhé. Pak si musí situaci operativně vyhodnotit a stejně naplňovat to, co má natrénované. A vždy záleží na mnoha dalších okolnostech - na přípravě lyží, na vyspání, na okamžitém duševním rozpoložení, při střelbě třeba na "průvanu" kolem střelnice atd.

Biatlon je zároveň zajímavý nejen pro závodníky, ale i pro spoustu diváků, rozzáří se mladá paní Holubcová, když přejde řeč na rostoucí oblibu zvoleného sportovního oboru.

Zvláště v Norsku nebo Německu, v Oslo či Oberhofu bývá strhující závodní prostředí, protože tam berou biatlon jako jeden z národních sportů. Ale přiznejme, že i sibiřská atmosféra diváckého zájmu se zapsala do popředí pomyslného žebříčku vyhledávaných, svým způsobem pro většinu borců kouzelných biatlonových kolbišť.

Což souvisí s nejbližšími plány. Kateřina Holubcová se bude do příští sezony obzvláště potěšeně chystat na MS v mekce biatlonu právě v oberhofském areálu.

A výhledovou metou veškerého budoucího úsilí zůstávají Zimní olympijské hry v Turínu v roce 2006. Moc ráda by na největší, nejcennější a taky nejopěvovanější světovou soutěž vyjela pokoušet závodnické schopnosti - i štěstí - dotřetice ...

PARTNERSTVÍ - RESORTNÍ A SOUKROMÉ

Jsem hlavně ráda, že se můj koníček stal i mým povoláním, usmívá se upřímně spokojeně poměrně drobná žena.

Připomíná, jakou osobní klikou pro ni hned po maturitě bylo volné místo ve Sportovním klubu policie Jablonec nad Nisou. Když Iveta Knížková zrovna tenkrát odcházela na mateřskou dovolenou. Jako resortní zaměstnanec je od osmnácti let nezávislá, je takříkajíc na platu, který si vzápětí připomenutými juniorskými medailemi pojišťovala i zvyšovala. Tvrdí, že si dodnes na péči ministerstva nemůže ani v nejmenším stěžovat.

A biatlon má nyní rovněž v manželství. S Tomášem Holubcem se znají, podle jeho výpovědi, někdy od konce základní školy. Hodně se potkávali v Jilemnici, kde on trénoval a ona tam na dva roky z Jablonce přešla. Sbližovat se však začali až ve dvaceti, když oba přešli do dospělácké kategorie.

Na své ženě biatlonista, taktéž reprezentant České republiky, oceňuje vedle toho, že nadále zůstává krásnou dívkou, její přímé jednání, vždy fér hru a v domácnosti pořádkumilovnost, neúnavné našperkovávání rodinného krbu. Přestože prý čas od času Káťa dokáže být i naštvaná, obdivuhodně u ní převažují životní optimismus a usměvavá nálada.

Samosebou, že oba mají některé plány společné, ale ty sportovní se po úspěchu manželky (Tomáš zdůrazňuje, že Kateřina byla vždycky - a zejména ve střelbě - lepší než on) trochu oddělily. Je po ní sháňka v médiích, musí na řadu sponzorských schůzek a společenských akcí, a tak jí alespoň dělá seč to jde "taxíkáře".

Na jaře spolu sice zvolna, při rozjezdu přípravy na následující sezonu, trénují, ale s létem, kdy se tréninky zrychlují a jsou speciálnější a každý má svého trenéra, chystají se oba na nové závody samostatně ...

(K tomu lze na závěr citovat slova trenéra Vlastimila Jakeše: Jsem rád, že se vyplatila individuální forma přípravy, kdy jsme se hodně zaměřili na sílu i psychickou odolnost a Katka pak na vrcholu sezony skutečně obstála.)

P.S. O tréninkové dřině, o "nádobíčku" biatlonistů, o relaxaci a jiných radostech života odvyprávíme něco zase příští rok. Dnes už jen biatlonový vinš: Proměňujte černé (terčíky) v bílé (sklopky)!

Jaroslav Kopic  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |