POLICISTA 6/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Smrt narkomanů | |
JOSEF KRATOCHVÍL |
Letní prázdniny byly v polovině, měsíc červenec pomalu končil. Bylo po dvaadvacáté hodině, když dva zamilovaní zamířili ke "své" lavičce v parku. Byla stranou hlavní cesty, pěkně zastrčená za vzrostlými keři hlohu a nebylo na ni vidět. Lavička pro zamilované. Jenže tentokráte měli milenci smůlu.
"Halo, pane," řekl mladík. Ticho. Muž z lavičky nereagoval. "Jak to, že nechrápe," řekl a přistoupil blíže. "Halo, co je s vámi?"
"Pojď pryč," řekla dívka. "Já se bojím."
Mladík si dodal odvahy a strčil sedícího muže do ramene a vzápětí leknutím odskočil. Tělo muže se svezlo na zem a zůstalo bez hnutí ležet.
Když policisté z přivolané policejní hlídky posvítili na muže z lavičky, viděli bledý vyzáblý obličej, pootevřená a zkroucená ústa v podivném ironickém úšklebku a vpadlé oči, které lhostejně zíraly do prostoru. Tady už veškerá lékařská pomoc byla marná. Pod lavičkou našli sportovní tašku a v ní nádobíčko narkomana potřebné pro aplikaci drogy do žíly. Jehla, obinadlo..., ale žádná droga. Byl tu také ohmataný a špinavý občanský průkaz. Jaroslav Křehký, třiadvacet let.
Pitvou zjištěná příčina smrti bylo předávkování žilně aplikovaným pervitinem. Žádné stopy násilného trestného činu. Na injekční stříkačce byly nalezeny otisky mrtvého, nebyl nalezen žádný dopis na rozloučenou a nikdo zatím netvrdil, že Křehký se chystal rozloučit se životem.
Sebevražda, nešťastná náhoda nebo závadný materiál. Místní oddělení vyhodnotilo případ jako nejasnou sebevraždu a spis předalo oddělení, zabývajícímu se nešťastnými náhodami a sebevraždami, které mohou být fingovány a jsou to ve skutečnosti vraždy. Oddělení vražd.
Na adresu, kterou měl Jaroslav Křehký uvedenou v občanském průkazu, jsem se vypravil odpoledne. Byla to boční ulice navazující kolmo na širokou výpadovku z velkoměsta. Slunce pražilo, rozehřátý vzduch sálal z asfaltu, větřík si hodil odpoledního šlofíka a já si to pomalu šinul k číslu padesát sedm. Byl to šestiposchoďový starý činžák s otlučenými balkony a hodně špatnou omítkou.
Otevřela mi stará paní v šatech, které mohly být nové před padesáti lety. Řídké bílé vlasy, oteklá víčka a v bílém, silně napudrovaném obličeji strnulý úsměv.
"Járu jeho táta, můj zeť, před třemi roky vyhodil. Kvůli drogám. Kluk se dostal do špatné party, tam se chytnul nějaké narkomanky, přestal chodit do školy, začal krást, a pak už to s ním šlo s kopce. Nepomohlo nic. Všechno slíbil, ale drogy se nevzdal. Bylo mu dvacet, když ho zeť vypakoval z domu. Co s ním je?"
"Je mrtvý," řekl jsem.
Nepohnula sebou, nezamrkala. Stiskla ruce v klíně a mlčela. Dlouho. Pak s hlubokým povzdechem tiše řekla: "Každý člověk je sám zodpovědný za svůj osud."
V krizovém centru léčby závislých jsem ukazoval fotografii Jaroslava Křehkého, až jsem narazil na Julii.
"Jsem streetworker," řekla mi sympatická třicítka v džínech a tričku s nápisem přes slušně vyčuhující prsa. "Chodím za feťákama a vyměňuji jim špinavé stříkačky za čisté a snažím se je přesvědčit, aby si nechali udělat testy. Na žloutenku všech typů a na AIDS." Podívala se na fotografii. "Toho znám. Jmenuje se Jára a žije s Darinou a Věrou v jednom sklepním bytě."
"Potřeboval bych s nimi mluvit."
"Proč?"
Vysvětlil jsem jí, co se stalo.
"Nebudou vám věřit."
"Vezmu je na patologii," řekl jsem. "Se kterou vlastně chodil?"
"S Věrou. Je jí třicet jako mně. Ta ho na drogy přivedla."
Sklepní byt páchnul syrovou zatuchlinou, výpary lidských, kočičích a potkaních exkrementů a chemikáliemi. Byly tam obě a můj příchod je překvapil.
"To je kámoš," řekla Julie. "Potřebuje pomoc. Ukaž ty rány, já ti je ošetřím." Vyndala z tašky dezinfekci a balíček obvazů a začala čistit Darině vředy na rukou. Ucítil jsem pach zahnívajícího masa a viděl ohromné boláky jeden vedle druhého. Zvedl se mi žaludek, polykal jsem sliny o závod a držel se ze všech sil, abych nezačal zvracet.
"Nepotřebuješ vyměnit buchny?" zeptala se Julie Věry. Ta mlčky přikývla a podala jí několik použitých injekčních stříkaček.
"Jára už víc než týden nepřišel," řekla. "Nevíš o něm?"
"Pepa o něm ví," řekla Julie. "Proto přišel, potřebuje tvoji pomoc."
"Jseš polda, viď?" řekla Věra a pozorně si mě prohlížela.
"Jsem."
"Jára něco provedl?"
"Ne. Je po smrti," řekl jsem. "Vypadá to na sebevraždu."
Vytřeštila oči. "Nesmysl," vykřikla. "To by neudělal a taky o tom nikdy nemluvil. A nevymejšlíš si, nevopentluješ nás jalovýma kydama?"
"Ne," řekl jsem a vytáhl z kapsy několik Járových posmrtných fotografií.
Prohlížela si jednu po druhé, pak je podala Darině.
"Předávkoval se," řekl jsem. "Buď to chtěl skončit, nebo se spletl anebo dostal špatný materiál. Proto jsem tady. Abych si udělal jasno, potřebuji znát jeho dodavatele."
"A matroš jste našli?"
"Ne," odpověděl jsem. "Neměl u sebe nic."
Věra s Darinou se na sebe podívaly.
"Ty nejseš z narkotickýho," řekla Darina.
"Ne. Jsem z oddělení vražd."
"Aha," protáhla Věra, "takže ono to není tak jednoznačné. Asi máte na někoho podezření. Je to tak?"
"Je," řekl jsem. "Proto jsem tady."
"Jmenuje se Renata," řekla Věra. "Od té bereme. Má slušné ceny a zboží bylo také vždy kvalitní, jenže to ještě neznamená, že ten její... Kde jste Járu našli?"
"V parku Karoliny Světlé."
"Tak to určitě byl v restauraci U Černokněžníka. Tam dostal matroš a venku si píchnul." Zběžně popsala Renatu a řekla. "Budete ji mít v evidenci, je to feťačka jako my."
"Co myslíš tím - ten její?"
"To už je tvoje věc. Řekla jsem ti dost."
Ještě ten den mi kolegové z protinarkotického dali všechny informace k Renatě. Jmenovala se Dudyová, bylo jí dvaatřicet a v poslední době žila s taxíkářem Martinem Skácelem. Dudyová fetovala, už několik let lítala na kokainovém draku.
Restaurace U Černokněžníka byla necelých tři sta metrů od lavičky, na které skončil svůj život Jára Křehký. Podle informací Věry bylo pravděpodobné, že v restauraci nakoupil od Dudyové zboží a hned šupal k lavičce, kde si dal ránu. Bohužel poslední. Zlatou.
Byla to docela slušná restaurace. Na stolech ubrusy, květiny, naplněné slánky se solí a pepřem, všude čisto, jen číšník se mi nelíbil. Měl tvář a úsměv šizuňka, kterému přišel do rány další hloupý hejl. Bylo mu třicet, jmenoval se Václav Rohoška, byl rozvedený a trestaný pro podvod a překupnictví. To všechno jsem si vyčetl v kriminalistických evidencích.
"Potřebuji informaci, pane vrchní," řekl jsem a ukázal zuby v přátelském úsměvu.
"To jste se spletl, pane, tady můžete dostat pivo, kávu, teplé jídlo, ale informace neprodáváme."
"Já také nechci žádnou koupit, ale dostat, pane Rohoško."
Už otvíral ústa, že mě zpraží, ale po oslovení se zarazil. "Vy mě znáte?"
"Samozřejmě," řekl jsem a ukázal mu v dlani odznak kriminální služby.
Nasucho polkl a nenápadně se rozhlédl, jestli nás někdo nepozoruje. "Minulý týden v úterý večer jste tady byl?"
"Ano. Jsem tady každý den kromě..."
"Byl tady tento muž?" Ukázal jsem mu fotografii Jaroslava Křehkého.
V očích se mu objevila kulišárna.
"Pravdu, pane Rohoško, nebo si popovídáme o vašich překupnických aktivitách." Ukázal jsem prstem na fotografii.
"Ano, byl tady. Měl dvě piva a kafe."
"Narkoman?"
"Jo. Vypadal na to, že bere."
"Renata tu byla také?"
"Ano. Seděli spolu u stolu."
"Jak se choval ten kluk?"
"Normálně. Pil pivo, dělal frky, on k nám občas zajde."
"Žádné chmury na duši?"
Zavrtěl hlavou. "To určitě ne. Já mám lidi přečtený, stačí, když se kouknu a hned vím, koho mám před sebou."
"Mne jste také odhalil hned?"
Zatvářil se kysele. "Lepší je držet jazyk za zuby."
Zasmál jsem se. "Jo jazyk - to malý oud jest, ale veliké věci provodí."
V obličeji se mu objevil přemítavý výraz. Chvíli mlčel a pak řekl: "To jo, to bude ono, máte pravdu, pane komisaři."
Ve spolupráci s protinarkotickým jsem nechal několik dní Dudyovou sledovat. Chtěli jsme zjistit její klientelu a hlavně dealera, který jí drogy dodával, protože ona samotná byla malá rybka pohybující se až na konci distribučního řetězce. Dealera jsme nezjistili, jenom víc jak desítku mátožných individuí propadlých drogám.
Za těch pár dní jsem zjistil, že žádný z narkomanů, kteří odebírali zboží od Dudyové, nezemřel po použití jejího pervitinu. Zboží bylo tedy v pořádku, Křehký se skutečně sám předávkoval. Případ pro mně už nebyl zajímavý, ale bylo nutné započaté dílo dotáhnout do konce. To už ale byla záležitost spadající do kompetence protinarkotického oddělení.
"Nejspíš jí to vozí její milý, ten taxíkář, " tvrdil mi důstojník z protinarkotického. "V evidenci není veden, je to nová tvář."
Dudyovou zatkli v okamžiku, kdy se domnívali, že bude mít u sebe větší množství drog - psaníček. Měla jenom jednu dávku kokainu a tvrdila, že ji má pro sebe.
"Kde jste drogu získala?"
"Na nádraží. Tam se dá koupit."
"To není pravda. Byla jste tam, to víme, ale nic jste nekupovala."
"Je to pravda. Že jste si toho nevšimli, to je vaše věc."
"Jméno dodavatele?"
"Nevím. Nepotřebuji jeho jméno znát. K čemu by mi bylo?"
Kolegové z protinarkotického udělali v bytě taxikáře Skácela domovní prohlídku. I jeho taxíkářské auto, nový FORD MONDEO, prohlédli do nejmenších detailů, ale nenašli ani gram drogy. Nakonec Dudyovou propustili a Skácelovi se omluvili.
Utekly tři týdny, když jsem se ve svodce dočetl, že Renata Dudyová zemřela na předávkování kokainem. Druhá smrt na předávkování, to už se mi nezdálo jako náhoda, tak jsem se do případu znova vrátil.
Smrt oznámil ve tři hodiny ráno, když se vrátil ze šichty, taxíkář Skácel.
Měřil stodevadesát, vážil stopatnáct kilo a usmíval se nechápajícím dobrosrdečným úsměvem jako měsíček na hnůj.
"Odjel jsem ráno po jedenácté," začal vyprávět. "Já nemám stálé stanoviště, pendluju volně, podle situace. Renata udělala snídani a byla v pořádku. Chytl jsem rito do Budějovic, vrátil jsem se až večer, tak jsem něco snědl v bufíku "U Anny" a pokračoval jsem dál. Ve tři jsem toho nechal a jel domů. Renata byla mrtvá, stříkačku vedle sebe. Přepískla to," řekl sklesle a zpod skel dioptrických brýlí na mě blýskala vychytralá očička usměvavého taxikáře.
Skácel s Dudyovou žil necelý rok. Taxíkář dobře věděl, že do bytu bere kokainistku. Tvrdil, že mu to nevadilo, že Renata uměla vařit a byla čistotná, že jim to docela dobře spolu vycházelo.
"Slzy ronit nebudu," řekl. "Na to nejsem zavedenej, ale je mi jí líto. Vždyť jí bylo teprve dvaatřicet."
Pitvou bylo prokázáno, že Renata Dudyová zemřela na předávkování kokainem.
"U kokainu je nebezpečí psychické závislosti vysoké," řekl mi lékař. Je zde i potřeba zvyšování dávek a aplikuje se kouřením, šňupáním a injekčně. Dudyová používala stříkačku a vzala si smrtelnou dávku. Ihned po aplikaci nastala zástava dechu a smrt téměř okamžitě. Jako zkušená kokainistka nemohla udělat takovou chybu. Buď je to sebevražda, nebo vražda."
"V kolik zemřela?" zeptal jsem se.
"Poslední jídlo, které měla v žaludku, bylo pozřeno předcházející den kolem dvacáté až jednadvacáté hodiny. Pak už nejedla nic, takže smrt nastala mezi desátou až jedenáctou hodinou."
"Kdyby to byla vražda, jak by pachatel aplikoval injekci? Zjistil jsi nějaké stopy násilí na jejích rukou, nohou?"
"Ne," odpověděl patolog, "ale pachatel ji mohl ve spánku přivázat ruce a nohy k posteli, a teprve potom..."
Na injekční stříkačce byly daktyloskopické stopy rozmazány a nebylo možné je identifikovat. Dudyová nenechala žádný dopis na rozloučenou, nic, co by svědčilo o jejím úmyslu ukončit život. Prohledal jsem byt a našel telefonní notýsek Dudyové. Zkusil jsem i záznamník, ale páska byla smazaná.
Trpělivě jsem vytáčel jedno číslo za druhým, sjednával si schůzky a vyslýchal lidi, které Dudyová znala. Pořád jsem nemohl na nic přijít, až přišla na řadu Libuše Příbramská, pětatřicetiletá invalidní důchodkyně. S Renatou se poznala na odvykacím léčení.
"Určitě se nezabila sama," řekla mi. "Skácel ji využíval k distribuci drog. Sám je dealer, taxíkaření je jenom zástěrka. To ráno, kdy se to stalo, jsem Renatě dvakrát volala. Jednou před desátou, podruhé kolem půl jedenácté. Nechala jsem na záznamníku vzkaz, ale Renata se mi neozvala."
"Co vám Renata ještě řekla o Skácelovi?"
"Vždycky o něm mluvila dobře, až poslední dobou se změnila. Ten mrtvý narkoman se předávkoval roztokem, který mu dodala Renata. A bylo toho víc, ne jen jedna dávka, jenže vy jste jí při výslechu řekli, že jste žádnou drogu nenalezli. Ale on bral také pro Věru a Darinu. Dostával zboží za směšnou cenu a Renata si myslela, že Skácela vydíral. Ten věděl, že si hned píchne, jak vypadne z restaurace. Stačilo namíchat smrtelnou koncentraci, počkat si, a pak lahvičku s roztokem odnést. Renatě to nejspíš došlo, něco mu řekla a Skácel ji zavraždil. Nechtěl mít svědka, navíc nespolehlivou feťačku."
"Pane Skácele," oslovil jsem usměvavého taxíkáře, "potřebuji si osvětlit ještě pár detailů. V kolik hodin jste to ráno vstávali?"
"Před desátou. V jedenáct jsem odjížděl, viděli mě sousedi."
"Co bylo dál?"
"Renata udělala snídani, najedli jsme se, já šel do práce a ona si ještě lehla. Nic jí nebylo."
"Co jste jedli?"
"Párky s hořčicí a chleba."
"Renata také?"
Zarazil se. "Vlastně ani nevím jestli jedla. Nevšiml jsem si."
"Co telefon? Nevolal vám někdo?"
"Ne."
"Kdy jste viděl naposledy Járu Křehkého?"
"Křehký... Křehký... Nějak si nevzpomínám. To jméno mi nic neříká."
Byl kluzký jako had a já neměl důkazy. Jenom samé indicie a v případě Příbramské tvrzení proti tvrzení.
Nakonec jsem musel Skácela propustit, i když jsem byl vnitřně přesvědčen, že proti mně sedí dvojnásobný vrah.
V protinarkotickém vzali Skácela do evidence a pomalu a jistě začali skládat o jeho činnosti drogového dealera jednu kostičku za druhou, jenže do měsíce zasáhl buď osud, nebo drogoví bossové, kteří se báli, že bude pro vraždy zatčen a začne mluvit. Skácela neznámý pachatel zastřelil v jeho autě ranou do týla, okradl ho a zmizel.
V průběhu dvou měsíců zemřeli tři lidé. Dva narkomani, jejich dealer a také vrah. Smrt sedmatřicetiletého Martina Skácela nebyla objasněna a také v případech úmrtí Jaroslava Křehkého a Renaty Dudyové zůstalo mnoho nezodpovězených otázek. Kdykoliv jsem si později vzpomněl na narkomany Járu, Renatu, Věru, Darinu a řadu dalších, a před očima jsem viděl jejich zničené duše a zdevastované tělo, a zároveň jsem viděl zdravého dealera Skácela s vychytralým a cynickým úsměvem, vždycky mne napadlo staré právnické latinské rčení:
TE HOMINEM ESSE MEMENTO - PAMATUJ ŽE JSI ČLOVĚK. Narkomani na to zapomněli kvůli droze, dealer zase z touhy po penězích.