POLICISTA 5/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra příloha |
Poskytování pomoci v situacích nouze (jako psychologický problém) |
doc. PhDr. Ludmila ČÍRTKOVÁ, CSc., Policejní akademie ČR, Praha |
Poskytnutí pomoci druhému člověku, který se nalézá v tísni, vyplývá z obecných morálních zásad. Tato morální norma je navíc utvrzena zákonem, zejména § 167 TZ o nepřekažení trestného činu a § 207 TZ o neposkytnutí pomoci. Přes tyto morální i právní regulativy existuje mnoho událostí, ve kterých se jedinec evidentně ohrožený na zdraví či životě pomoci nedočká. Kolemjdoucí a náhodně přítomné osoby zůstávají pasivní, nepodniknou nic k odvrácení akutně hrozícího nebezpečí, ať už jde o kriminální útok či nehodu, neštěstí apod. Zdá se, že pachatelé si tuto skutečnost uvědomují.
ILUSTRATIVNÍ PŘÍKLADY:
V létě 1995 byla kolem 15. hodiny odpoledne znásilněna na brněnském autobusovém nádraží 16letá dívka takřka před očima veřejnosti. Násilník ji odvlekl do blízkého křoví, kde ji přinutil nejdříve k orálnímu sexu, a poté znásilnil. Ačkoliv se bránila a volala o pomoc, nikdo z občanů nezasáhl. Autobusové nádraží je střeženo nejen městskou a republikovou policií, ale i soukromou bezpečnostní službou. Stačilo, aby někdo pouze upozornil na zápas dívky s cizím mladíkem.
V únoru 1991 napadl na rušné pěší zóně v Norimberku útočník ženu. Ohrožoval ji nožem a zápasil s ní o kabelku. Křičela o pomoc, ale nikdo ze stovky chodců nepomohl. Pachateli se podařilo loupežné přepadení dokonat.
Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin... a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, bude potrestán odnětím svobody... (§ 167 TZ).
Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na 1 rok (§ 207, odst. 1 TZ).
Podobných případů není málo. Široká veřejnost je jimi otřesena. Počtem pasivně asistujících svědků na místě jsou často zaskočeni i samotní policisté. Hovoří se o lidské lhostejnosti a nevšímavosti. Je lhostejnost skutečným důvodem pro neposkytnutí pomoci? Co prožívá člověk, který je náhle a nečekaně zaskočen situací nouze v roli přihlížejícího? Jakou roli hraje jeho osobnostní založení? Může být pasivní chování zapříčiněno efektem situace? Pomohl by tentýž člověk za jiných okolností, anebo je ochota k poskytnutí pomoci (či naopak lhostejnost) trvalým osobnostním rysem?
Těmto otázkám je věnován následující příspěvek. Klade si za cíl objasnit psychologické pozadí problému poskytování pomoci v situacích nouze a ohrožení. Seznamuje s dosavadními výsledky psychologického zkoumání jevu "neposkytnutí pomoci" a sumarizuje okolnosti a faktory ovlivňující rozhodování jedince o tom, jak se v následujících okamžicích zachová, tj. zda bude aktivní a poskytne (či přivolá) pomoc, anebo naopak zůstane pasivní. Nabízené psychologické poznatky mají význam při zvažování subjektivní stránky skutkové podstaty zejména § 167, 168 a 207 a současně skýtají podněty k zamyšlení nad tím, jaká opatření mohou ochotu pomoci stimulovat.
POČÁTKY VÝZKUMU
Jako psychologický problém je fenomén (ne)poskytování pomoci v situacích nouze a tísně zkoumán zhruba od konce 60tých let tohoto století. Badatelský zájem psychologů podnítily dvě konkrétní události: proces s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmanem a vražda Kitty Genovese v Bronxu.
Eichmann byl izraelským soudem odsouzen k trestu smrti a 31. 5. 1962 popraven. Soudní proces s Eichmannem obrátil pozornost na osoby, které v průběhu války nasazovaly svůj život pro to, aby zachránily židy před deportací a jistou smrtí v koncentračních táborech. Pod vlivem soudního procesu vznikla v USA nadace usilující o výzkum motivů a povahového založení ještě žijících zachránců.
Vražda Kitty Genovese se mezitím stala v odborné literatuře pojmem, neboť sehrála roli rozhodujícího impulzu pro psychologické zkoumání chování přístojících v situaci nouze. Udála se 13. 3. 1964 v New Yorku. Kolem třetí hodiny v noci cestou domů byla žena přepadena na přehledné ulici. Pachatel potřeboval plných 30 minut k tomu, aby o pomoc volající oběť zdolal, při třetím útoku ji zasadil smrtelnou ránu nožem. Mimořádnost této vraždy spočívala v tom, že celkem 38 osob se probudilo a sledovalo drama na ulici. Nikdo z přihlížejících nezasáhl ani nevyrozuměl policii. Vzhledem k této okolnosti vzbudila vražda velký rozruch, kromě obecných úvah neměli experti vysvětlení.
Psychologové začínají systematicky zkoumat chování lidí v různých typech emergentních situacích (kriminální útok, nehoda, neštěstí, krádež apod.). Objevují se experimentální studie z psychologických laboratoří a sbírají se data ze skutečných případů. K nejznámějším patří práce americké dvojice Johna M. Darleye a Bibba Lataného. Jejich experimenty se staly "moderní klasikou" a pojednává o nich téměř každá učebnice sociální psychologie. Latané a J.M. Darley uvádějí do psychologické litaratury pojem "nonhelping bystander" (volně přeloženo pasivní, nepomáhající přístojící). Výsledky svého zkoumání shrnuli do dnes již proslulého "bystander efektu".
Efekt přístojících vypovídá o vlivu počtu přítomných na poskytnutí pomoci: se vzrůstajícím počtem přítomných na místě spíše klesá pravděpodobnost poskytnutí pomoci. Pro praxi to znamená, že množství přihlížejících osob nezvyšuje automaticky šance jedince v akutní tísni či jinak řečeno není nikterak výjimečné, když se v relativně větším počtu přístojících nenajde nikdo aktivní s ochotou zasáhnout ve prospěch ohroženého. Jako by přítomnost ostatních blokovala individuální ochotu pomoci.
Oba zmínění autoři vysvětlili tento jev pomocí předpokladu o přesunování odpovědnosti (diffusion of responsibility). Jedinec zmírňuje tlak vyplývající ze situace pomocí konejšivé úvahy, že zasáhnout mohou ostatní. Pravděpodobně jde o racionalizaci, pomocí které se vyhýbá přístojící výčitkám svědomí. Jednoduše řečeno, proč bych měl jednat právě já, když jsou na místě přítomny další osoby.
Princip přesunuté odpovědnosti však k vysvětlení sociálněpsychologické dynamiky děje na místě nepostačuje. Experimenty i skutečné případy ukázaly, že dalším důležitým činitelem je charakter vztahů mezi přítomnými. Skupina přátel či známých poskytne spíše pomoc, než jde-li o náhodné kolemjdoucí jedince, které nespojují žádné osobní vazby. Prostý počet přístojících může být matematicky vzato identický, a přesto se zásadně mění pravděpodobnost poskytnutí pomoci. Přesunování odpovědnosti je ryze kvatitativně nahlíženo v obou situacích shodné. K vysvětlení prosociálního chování v situacích nouze přibyl další faktor. Byl nazván sociální bariérou neboli trémou a vyjadřuje skutečnost, že mnoho lidí se zdráhá aktivně jednat, protože se necítí dostatečně kompetentními. Působí obavy z blamáže, selhání a zesměšnění před ostatními. Před skupinou z n á m ý c h o b d o b n é z á b r a n y m i z í.
FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ CHOVÁNÍ PŘÍSTOJÍCÍCH V EMERGENTNÍCH SITUACÍCH
Od prvních exerimentů Lataného a Darleye uplynulo již 25 let. V jejich průběhu neutuchal badatelský zájem o fenomén přístojících. Současné poznání je proto mnohem diferencovanější. Faktor počtu přítomných na místě emergentní události, který byl proslaven v citovaném bystander-efektu, se stal pouze jedním z řady působících činitelů.
Podle aktuálních poznatků prochází každá osoba v roli přístojícího určitým procesem rozhodování, ve kterém kalkuluje pravděpodobné náklady (ztráty) na straně jedné a pravděpodobné zisky na straně druhé. Míněny jsou náklady (nebo ztráty), které ji vzniknou
a) jestliže poskytne pomoc (např. časová ztráta spojená s odvozem raněného do nemocnice),
b) jestliže pomoc neposkytne (např. výčitky svědomí, stíhání za neposkytnutí pomoci).
Analogicky se uplatňuje i zvažování možných zisků
a) jestliže pomoc neposkytne (krvácející oběť nepoškodí nové potahy v autě),
b) jestliže pomoc poskytne (dobrý pocit, upevněné sebevědomí).
Z výzkumů jasně plyne, že rozhodování podle modelu "náklady-zisky" neprobíhá jako striktně objektivní, racionální analýza. Nejde o rozvinutý myšlenkový pochod ve smyslu soustředěného řešení problému či plně uvědomované kalkulace. Přístojící v situaci nouze zpravidla bezděčně a intuitivně filtruje znaky situace, hodnotí je subjektivním (tzn. takřka nepredikovatelným) způsobem. Veškeré faktory, které vcházejí do rozhodování přístojícího lze rozčlenit do dvou skupin, a to na faktory situační a na faktory osobnostní.
SITUAČNÍ FAKTORY
1. Jednoznačnost nouze
V situacích, které nejsou jednoznačně vnímány jako tísňové, klesá pravděpodobnost poskytnutí pomoci respektive klesá ochota k prosociálnímu chování. Typickým příkladem je opilec ležící na chodníku. Uplatňuje se úvaha, že původcem nouze je dotyčný sám, jednoznačnost tísně je tím podstatně zredukována. V jednoznačných situacích klesají náklady spojené s eventuální nesprávnou interpetací události (např. přístojící zasáhne do hádky muže a ženy a bude odmítnut, protože jde pouze o menší roztržku dané dvojice), připravenost aktivně zasáhnout ve prospěch ohrožného proto vzrůstá.
2. Viditelnost oběti
Viditelnost oběti zvyšuje jednoznačné vnímání situace. Někteří experti se domnívají, že pravděpodobnost pomoci dramaticky klesá v případech, kdy je oběť pouze slyšet. Potenciální zachránce může situaci snáze bagatelizovat, a tím snížit náklady za neposkytnutí pomoci.
3. Čas a místo události
Ochota pomoci je výrazně ovlivněna obeznámeností přístojícího s prostředím, ve kterém kritická událost probíhá. V tomto ohledu představují důležité parametry především místo a čas. Odehrává-li se situace nouze na místě, které přístojící dobře zná, zvyšuje se pravděpodobnost prosociálního konání. Z výzkumů vyplývá, že k nejméně bezpečným místům z hlediska přístojícího patří prostory letišť. Pokud jde o čas, jsou závěry jednoznačné. Noční doba s sebou přináší nárůst nákladů za eventuální poskytnutí pomoci, proto připravenost k prosociálnímu jednání prudce klesá.
4. Počet a chování ostatních přítomných
O tom, jakým způsobem je chování jednotlivce ovlivňováno počtem ostatních přítomných, vypovídá již zmíněný bystander-efekt. V přítomnosti ostatních cítí jedinec menší osobní zodpovědnost, přesouvá ji na ostatní přítomné.
Dalším klíčem pro rozhodování (kalkulaci nákladů a zisků) je chování přítomných na místě. Má-li jednotlivec pochybnosti, jak vnímat a porozumět situaci, orientuje se podle chování ostatních na místě. Jejich pasivita výrazně snižuje vážnost situace, ovšem nikoli fakticky, nýbrž pouze psychologicky. Pasivita a zdánlivý klid ostatních svědků potlačují naléhavost nouze, jednotlivý přístojící necítí nutnost jednat prosociálním způsobem.
Dalším významnou okolností je komunikace mezi přístojícími. Komunikace (verbální i nonverbální) mezi přístojícími napomáhá správnému vnímání i ohodnocení situace, a proto podporuje ochotu poskytnout či přivolat pomoc. Ukazuje se však, že v emergentních situacích dochází k zablokování komunikace. U přítomných se projevuje plachost či dokonce strach komunikovat s ostatními. Oční kontakty s druhými, které jinak představují přirozenou aktivitu vyplývající z potřeby orientovat se v nenadálé náročné situaci, absentují, svědci se vyhýbají přímým pohledům na ostatní, ostýchají se zahájit komunikaci.
5. Vztah oběť - potenciální zachránce
Vztah mezi ohroženou osobou a přístojícím ovlivňuje ochotu pomoci. Čím je oběť v psychologickém smyslu slova potenciálnímu zachránci bližší, tím pravděpodobnější je rozhodnutí ve prospěch prosociálního chování. Existuje-li skutečný interperzonální vztah mezi ohroženým a potenciálním zachráncem (např. dítě sousedů, známý, přítel), vzrůstá samozřejmě pocit inviduální odpovědnosti. V situacích nouze se však projevuje i psychologická vzájemnost na základě určité podobnosti mezi obětí a zachráncem. Taková podobnost vyplývá např. ze stejné rasy, sociální či profesní skupiny apod. Důležitou roli hrají i předpokládané příčiny nouze. Nasvědčují-li okolnosti tomu, že nouzi zapříčinily vnější podmínky, které oběť nemohla ovlivnit, vzrůstá pravděpodobnost poskytnutí pomoci. Rozhodující jsou ovšem předpokládané, vysuzované důvody (tzv. atribuce), nikoli skutečné příčiny nouze.
6. Nebezpečnost poskytnutí pomoci
Nebezpečí plynoucí z eventuálního zákroku pro přístojícího je podstatným faktorem ovlivňující rozhodování v situaci nouze. Evidentně nebezpečné události podstatným způsobem redukují ochotu přispěchat na pomoc. Lze předpokládat, že tento faktor výrazně determinuje chování svědků asistujících u násilných trestných činů.
OSOBNOSTNÍ FAKTORY
Osobnostní faktory (zdroje) prosociálního chování jsou prozkoumány mnohem méně než situační. Psychologický výzkum se zatím zaměřoval na emergentní situace, kdy se člověk náhle a nečekaně setkává s ohrožením druhého a poskytne (či neposkytne) pomoc. Studován je tedy problém spontánní reakce na tísňové události. Mimo zájem badatelů zatím stálo uvědomělé, intencionální prosociální chování (např. charitativní činnost v duchu lásky k bližnímu) programově orientované na odstraňování nouze druhých. Předpokládá se, že komparativní výzkum těchto dvou poloh altruismu by mohl přinést nové poznatky o jeho osobnostních determinantách. Dosavadní psychologické poznatky mají zatím pouze orientační povahu. Totéž platí i o výčtu osobnostních faktorů prosociálního chování.
1. Aktuální psychický stav
I momentální vyladění může rozhodnout o poskytnutí pomoci. Je empiricky zjištěno, že pozitivní nálada, dobré rozpoležení mysli spíše navozují ochotu pomoci, zatímco stres, problémy a osobní prožívané neúspěchy tlumí prosociální chování. Stručně řečeno, frustrovaný jedinec aktuálně strádající pod tíhou vlastních problémů častěji zaujme roli nepomáhajícího přístojícího.
2. Empatie
Empatické osobnostní založení figuruje téměř ve všech pojednáních o "bystander" problematice. Empatie je definována jako schopnost vcítění a soucítění s druhým, ale názory na její podstatu a utváření se různí. Bez ohledu na různé přístupy k empatii platí pro situace nouze spolehlivý poznatek: vyšší schopnost empatie příznivě působí na prosociální chování. Vnímavý, citlivý, empatický člověk je spíše připraven pomoci, než jedinec, který má mělké, povrchní prožívání a nesoucítí s obětí. Nedostatek empatie se projevuje jako lhostejnost k osudu strádající oběti.
3. Zvnitřnění morálních norem
Z pohledu psychologie osobnosti jde o svědomí, ve kterém jsou fixovány morální regulativy individuálně příznačným způsobem (tj. více či méně závazně). Překročení těchto norem vyvolává v jedinci vnitřní napětí, pocit tenze, který je snášen s nelibostí. Řečeno v terminologii modelu rozhodování, vznikají náklady za neposkytnutí pomoci. Prosociální chování je v tomto ohledu závislé na tom, do jaké míry si jedinec osvojil v procesech sociálního učení (tj. nápodobou a zejména identifikací) normy regulující jeho vztah k bližním. Experimentálně byla zatím zkoumána norma sociální vzájemnosti (tj. morální povinnost pomáhat si navzájem). Výsledky výzkumů přinesly zajímavý objev. Ukázalo se, že některé osoby nakládají s prosociálním chováním jako s půjčkou. Jestliže jim byla dříve poskytnuta pomoc, májí tendenci prosociální chování co nejdříve opětovat, tak aby do dalších emergentních situací vstupovaly bez morálních závazků, které by vychylovaly kalkulaci nákladů a zisků. V jiných experimentech se naopak potvrdila síla dobrého příkladu. Např. řidiči, kteří zhlédli inscenovanou pomoc osobě stojící u vozidla s píchlou pneumatikou, významně častěji poskytli pomoc v téže situaci, jestliže obě události neodděloval značný časový odstup.
4. Odhad vlastní kompetence a sociální tréma
Poskytnutí pomoci souvisí s odhadem vlastních schopností účinně konat v situaci nouze. Jedinec, který je subjektivně přesvědčen, že disponuje potřebnými dovednostmi k odstranění nouze, bývá spíše ochoten k aktivní intervenci ve prospěch oběti.
Dalším osobnostním momentem je sociální tréma. Ačkoliv se to zdá malicherné, působí i v těchto mimořádných situacích tréma a obavy z eventuální blamáže před ostatními přítomnými. Zejména v méně jednoznačných situacích a v neznámém prostředí (cizí město, jiná země, první návštěva budoucího pracoviště apod.) sílí sociální tréma, přístojící váhá, otálí a vlastní aktivitou, prosociální chování je blokováno.
ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA
Některé uvedené poznatky jsou produktem výzkumů typu "ex post". Další pochází z psychologických laboratoří. Přes omezení, která plynou již ze samotného faktu, že v laboratoři nelze kriminalitu realisticky modelovat, přináší psychologické studium emergentních situací z pohledu přístojících cenný vhled do problému (ne)poskytování pomoci.
I "nonhelping bystander" prochází složitým motivačním pochodem, ať už je výsledné chování jakékoli. Tolik zdůrazňovaná lhostejnost je pouze jedním z mnoha intervenujících faktorů.
Emergentní situace se natolik vymykají běžné lidské zkušenosti, že se v roli přístojích cítíme nepřipravení, bezradní. Postrádáme určitý scénář pro přiměřené chování v nich. Proto je závěr příspěvku formulován jako výzva či podnět k zamyšlení např. v souvislosti s široce koncipovánými programy prevence kriminality a omezování sociální patologie.
Větší připravenost jednotlivce na náhlou nouzi druhého může výrazně stimulovat prosociální chování (zvyšuje totiž pocit vlastní kompetence a snižuje sociální trému). Existuje mnoho dobrých důvodů pro to, abychom v rámci vzdělávacích a výcvikových programů ale i v mediální politice (TV, rádio, tisk) seznamovali i s touto variantou životních událostí.