POLICISTA  5/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka


Romeo a Julie
v netradičním provedení
 ROMAN CÍLEK


Krucinál, copak dokonalost není odjakživa jen výsadou bohů?!

Se skoro až posedlou zarputilostí hledal JUDr. Petr Donát na vzhledu dívky, která se představila jako Karolína Trávníčková, nějakou chybu, ale neuspěl: dokonce i ta její stálepřítomná roztěkanost jí slušela.

"Cože?" zeptala se, když postřehla, že do přívalu její řeči něco špitl.

"Embargo," zopakoval a upřesnil: "Uložila jste si tedy nyní... když to řeknu obrazně... jakési embargo na lásku."

Jedno z těch slov, a nebylo to zrovna slůvko láska, jí bylo cizí, jako asi vše, pomyslel si, co přesahovalo výsostný okruh jejích zájmů. Dokázala však tuto skutečnost bez obalu přiznat: "Nerozumím vám. Můžete mi, prosím, vysvětlit, co je to embargo?"

A když jí podal stručné vysvětlení, kývla: "Jo, to docela sedí." Zapálila si další cigaretu a s úsměvem zlehčila stav věcí: "Uložila jsem si na lásku dočasné emargo. Ale on, ten můj, se jistě brzy vrátí."

Ještě že tak, přikývl v duchu, krása by neměla zahálet.

Poposedla na židli. "Takže teď už všem problémům, kvůli nimž jsem za vámi přišla, rozumíte, pane doktore?" zeptala se.

"Ne zcela. Ale snažím se ..."

Zaznělo to od něho s nikoli uctivým podtónem, ale zřejmě jí podobné titěrnosti unikaly. Vzhlédla k němu a na rozdíl od přeplněné blůzy měla ve svých krásných očích unavené nepřítomno. Jak také jinak?! Věděl, že je to nespravedlivé a samozřejmě také krajně neprofesionální, ale už od okamžiku, kdy vstoupila do jeho kanceláře, měl na tu zhruba pětadvacetiletou ženskou, kterou mu sem naservíroval jeho kamarád Tomáš Juhan, těžko vysvětlitelný vztek. A nebylo to jen tím, že se na dnešek špatně vyspal, vlastně nevyspal skoro vůbec, protože se o něho horečnatě pokoušela chřipka. Rozčilovalo ho, jak ta holka skvěle vypadá, jak je na ní cizelérsky vymakán každý detail, a následně ho vlastně i štvalo, že ženy, jež mu kdy prošly životem a rukama, vypadaly převážně jinak, přesněji řečeno hůř. A protože lidská duše je schopna krajně protisměrného vnímání, podrážděně reagoval v duchu také na to, že ho tahle jeho... řekněme. že budoucí klientka... čímsi málokdy poznaným jiskřivě i temně přitahuje, leč tušil, že se nemůže o nic pokusit, a že i kdyby se nakrásně pokusil a dokonce snad nedejbože také uspěl, bylo by to jen proto, že on je tím, čím je, a ona ho v dané chvíli nutně potřebuje.

"Jestli vám ještě něco není jasné," nabídla se zářivým úsměvem, "můžete se mne ptát. Úplně na všechno. Před advokátem přece člověk nemá mít..."

Odmlčela se.

"Žádná tajemství," dopověděl za ni.

Přikývla a přehodila si nohu přes nohu stylem Sharon Stonové ve filmu Základní instinkt. Nespotřehl však, zda byla vespod stejně jako Sharon i neoblečena, zda tedy tu svou sukýnku nosila naboso, jak tomu mezi kluky říkali ve studentských letech, protože k ověření onoho pozoruhodnéhoe faktu by si nyní musel nasadit jiné brýle, což vzhledem k rychlosti jejího pohybu nestačil.

A s kauzou jako takovou to stejně nesouviselo.

Pokud tu vůbec bylo cosi jako kauza.

Aspoň v tomhle si tedy JUDr. Petr Donát chtěl zjednat jasno: "Pokuste se, slečno Trávníčková, upřesnit, co ode mne očekáváte."

"Ale vždyť je to přece jasné," pohodila hřívou temně ryšavých vlasů. "Chci, abych se už nemusela bát."

"A vy se bojíte?"

"Občas," připustila skoro upejpavě a dodala: "Každá žena se někdy bojí."

"No... pokud k tomu má důvod," přidal k tomu ne zcela přesné hodnocení.

"Jistě," kývla. "A tím jsme u toho: já mám ke strachu strašně moc důvodů."

"V tom případě by pro vás byl vhodnějším partnerem náš společný známý Tomáš Juhan, který vás ke mně doporučil. Je to bývalý policejní důstojník, má soukromou bezpečnostní agenturu a specializuje se..."

"Ale, pane doktore!" přerušila ho. "Vy mi - nevím proč - snad ani nechcete porozumět. Mně přece nejde o to, aby se na mě nalepil nějaký hlídač a chodil se mnou i... no, prostě všude. Já chci být chráněna tak nějak - právně. Od toho tu přece jste. A Tomášek Juhan, když jste o něm začal řeč, by mi špatného advokáta a nefér chlapa nedoporučil. A já... já... když jsem se přišla a uviděla vás, pochopila jsem, že mi poradil skvěle... protože jste mužský, jakých si už na pohled vážím, a proto jsem také doufala, že ke mně budete..." Pár vteřin jí trvalo, než připojila za klopýtavé souvětí odpovídající slovo, ale když je našla, vyřkla je s patřičným důrazem: "Že budete ke mně vstříčnější."

Vzdychl, napil se kávy a všiml si, že ona se svého hrníčku ještě ani nedotkla.

"Vystydne vám," ukázal.

Pohlédla na hrneček, pohlédla na něho a pokusila se o žert: "Nevadí - někdo to rád i studené."

"Dobrá," kapituloval, "zkusme si tedy vyjasnit to, co vás trápí, ještě jednou. Bod po bodu, pomalu a přehledně."

"Samozřejmě, třeba desetkrát. Já si pro vás, pane doktore, udělám tolik času, kolik si budete přát," řekla a zaznělo to skoro až koketně.

Anebo možná ani nezaznělo, ale JUDr. Donát její vyjádření i přes všechno své podráždění takto slyšel, protože přání je často otcem nejen myšlenky, ale také vjemu.

o o o

"Ty s tou holkou, Tomáši, spáváš?" zeptal se Donát přímo a mužsky na sklonku téhož dne, a učinil tak jen jako by mimochodem a mezi dvěma sousty.

"S Karolínou? Ale kdepak. No... možná kdysi dávno," připustil Juhan rozmařile, jako kdyby se taková událost dala pozapomenout. "Teď už se s ní stýká spíš moje bývalá žena a dělá jí v tom svém salónu hlavu."

"Šikovná," řekl Donát.

"Kdo? Karolína Trávníčková, nebo moje bývalka?"

"Obě."

Zasmáli se tomu. Večeřeli ve svíčkami osvětlené restauraci poblíž Strahovského kláštera a tím, kdo pozval a byl tedy připraven i platit, byl JUDr. Petr Donát. A jak mívali při těchto setkáních ve zvyku, vážnějších témat se ve věcném duchu dotkli až poté, co servírka odnesla ze stolu talíře.

"Myslíš, že pro ni můžeš něco udělat?" načal řeč Juhan.

"Co asi...?! Obávám se, a tobě je to asi také jasné, že z čistě právního hlediska se toho moc udělat nedá. Slečna Trávníčková musela přece vědět, s jakými lidmi se stýká a jak je všechno kolem nich pomíjivé... jejich postavení, jejich zdánlivé obchodní úspěchy, dokonce i vyhlídka na jejich trvalý pobyt v této zemi. A požadovat teď dodatečně nějaké ochranné garance na majetek, jehož užívání pro ni ze vztahu k jednomu z těch lidí vyplynulo..."

Juhan nesouhlasně pohnul rukou. "Mluvíš o ní, jako by to byla zištná děvka, Petře. A v tom jí asi křivdíš, protože o ní a o jejím životě nic nevíš. Pěkné holky nemají pokaždé stejně pěkný život - a ona pochází z takové divné rodiny a její osudy... ale na tom teď nezáleží. Jisté je... a nesměj se, prosím, že ona toho svého fešného Zorana opravdu milovala a pořád miluje. Přerušila kvůli němu všechny své dosavadní vztahy, začala provozovat absolutní, skoro až puťkovskou věrnost, a když něco potřeboval, mohla se ochotou rozkrájet."

"Však také nebyla škodná," ušklíbl se Donát a souběžně zauvažoval, zda si má, či nemá objednat moučník. "Vždyť mi ukazovala ty fotografie. Miláček Zoran Pešič, který sem doputoval z Černé Hory, nebo snad z Makedonie, nebo bůhví odkud... ona sama prý pořádně neví, protože se v tom balkánském galymatiáši nevyzná... ji nejen oblékl u nejlepší švadleny, ale také posadil za volant toyoty a obstaral pětipokojový byt ve vile na Ořechovce, zařídil to hnízdečko lásky podle katalogů, v nichž slečna Karolína do té doby mohla jen závistivě listovat..."

"Nech toho!" okřikl ho Juhan. "Když ji chceš vidět takhle, jen takhle, pak dej od té věci ruce pryč. Poptám se jinde a můžeš Trávníčkovou pustit z hlavy."

"Nevykládej mi, Tomáši, co mám udělat! Umím to posoudit sám."

"Tak posuzuj, ale nesuď! Ona ti Karolína něco udělala?! Neříkám, že je pravzorem ctnosti, ale holka, která zažila i kojeňák a děcák a v té jejich sobecké famílii si ji strkali z ruky do ruky jako horký brambor, možná leccos nahlíží jinak, než jsme schopni jen tak zvenčí pojmenovat. Když už jí osud nabídne nějakou příležitost, a moc jich nebylo, chce si ji podržet - na tom není nic nepochopitelného. Ona to své hnízdečko lásky, jak jsi byt na Ořechovce posměšně nazval, hodlá asi uchovat nejen pro sebe, ale především pro chvíle, kdy se její Zoran vrátí - pro naději na jejich společný život."

"Bravo, Tomáši," zasmál se Donát, ale už to zaznělo ústupně. "Paní Javořická by se ve svých románcích nedokázala vyjádřit procítěněji."

Juhan přikývl: "Idiotský věty od bývalého policajta, viď. Ale na oplátku - ty také obvykle nevidíš svět tak černobíle, Petře. Přece nejsi právník čtyřiadvacet hodin denně, a pokud si vzpomínám, kdysi jsi míval i literární ambice. Když jsi mě sem dnes pozval, myslel jsem, že se chceš o té věci dozvědět víc. Víc než ti v té tvé nóbl advokátské kanceláři řekla Karolína, a možná i víc, než toho ona sama ví. Že se třeba zeptáš, jestli je mi známo něco o tom, kdo je ten její Zoran Pešič. A já že na to kývnu a povím ti, že třeba ty jeho kšefty nejsou úplně košer, rozhodně to však není nějaký pologramotný balkánský vekslák, jemuž je nejbližší sáhnout hned po kudle, ale chlap, který studoval v Paříži, umí tři jazyky, sjezdil svět, vyšla mu knížka překladů moderní francouzské poezie a ve starožitnostech, s nimiž tak či onak obchoduje, se mistrovsky vyzná, takže ho leckde citují i v odborných publikacích. Jednou jsem se s ním ve společnosti Karolíny setkal, popili jsme ve třech pár sklenek vína a musím říct, že z něho čiší takové zvláštní charisma. Jistě - ve věci byznysu asi žádný andílek. Ale jestli se, Petře, zrovna my dva začneme v našich profesích zabývat jen zcela nesposkvrněnými lidmi, brzy budeme večeřet fasovanou polívku u Armády spásy a ne si dávat do nosu v takovéhle..."

Pohodil rukou kolem sebe a plamen svíčky na stole se rozkomýhal.

Bouře se přehnala a oba na okamžik zmlkli.

"Promiň," řekl pak Juhan.

"I já se kaji," připojil své JUDr. Donát.

"Kaj se nikoli mně," navrhl Tomáš. "Pozvedni číši s omluvnou myšlenkou na Karolínu."

"Myslíš? Připíjet na krásu krásné ženy jest marností nad marnost, řekl by klasik."

"Nech klasika v hrobě a připijme na její štěstí."

Učinili tak.

A teď si dám ten moučník, s konečnou platností se rozhodl Donát a kývl na servírku.

o o o

Zavolala o dva dny později a krátce před polednem.

"Tady Karolína... Karolina Trávníčková. Představte si, pane doktore, on přijel," zajásala do sluchátka - a kdyby se slova zázrakem přetavila v tóny, podobalo by se to vítacím fanfárám ze Smetanovy Libuše. "Je tu a zůstane zde se mnou nejmíň týden," dodala svým roztěkaně upřesňovacím způsobem a připojila ještě trojnásobné díkůvzdání: "On přijel, přijel, přijel!"

Kdyby chtěl být zlý, zeptal by se: Kdo?

Nechtěl být zlý - pokud se na ni nedíval, vizuální důvody k podrážděně závistivé jízlivosti se nevyskytovaly, a navíc se mu připomnělo cosi z rozhorlených slov Tomáše o jejích životních trampotách.

"Gratuluji, slečno Karolino." řekl tedy jako slušně vychovaný advokát.

"Díky. Takže to embargo na lásku, jak jste se o něm minule zmínil..." vzpomněla si.

"V dané chvíli neplatí," dořekl.

"Ani trošíčku málo neplatí..." protáhla a zaznělo to skoro až smyslně. Pak se přinutila k vážnému tónu: "Ale ještě se mne tak úplně nezbavíte, pane doktore. Chceme za vámi se Zoranem... s panem Pešičem zajít, abychom s vaší pomocí všem těm majetkovým věcem dali potřebnou... no..."

"Formu," doplnil zase - a už se podobalo hře, na kterou si oba zvykli.

"Přesně tak," kývla na dálku. "Teď, když je tady, bude vše jistě snadnější. Přijdeme třeba hned zítra ráno, ano - a Zoran přinese veškeré doklady. Snad pak bude vše v pořádku, i kdyby musel zase na čas odjet. Nebude se moci stát to, co se dělo doteďka - že by mi tu v jeho nepřítomnosti někdo vyhrožoval, otravoval mě a chtěl mne z bytu nějak..."

Vystrnadit, napadla ho další doplňovačka, ale už ji nahlas nevyslovil.

"Těším se - přijďte," řekl místo toho.

o o o

Vyřídil dva předem ohlášené klienty, pak si v pauze před třetím nechal uvařit kafe, zavřel dveře a zavolal Juhanovi.

"Mám pro tebe novinku, Tomáši," sdělil mu.

"Nemáš," trumfoval ho jeho přítel, "mně taky volala. Pomyslel jsem si v té chvíli, že štěstí navštěvuje připravené duše."

"No no, s klasiky jsem se minule oháněl já, tak mi to prvenství neber. A poslouchej, nezměnil ty jsi výběr četby - já myslel, že lidé tvého druhu zůstávají věrni časopisu Policista a Kriminalistickému sborníku."

"Člověk, toť tvor nad jiné proměnlivý," zasmál se Juhan. "A k té Karolíně - možná jsme jí pomohli naším slavnostním přípitkem."

"Vidíš, to je pravda. Žádá si to zopakování."

"Žádá," souhlasil Tomáš, "a teď promiň, přichází mi zákazník. Nejen rozdáváním štěstí živ jest člověk. Pozdravuj Karolínu i toho jejího, prý k tobě zítra přijdou."

"Vyřídím."

Oba zavěsili. A oba s myšlenkou na jednu blázivě rozradostněnou ženskou, skoro až tanečně se chodidly svých krásně dlouhých nohou dotýkající imaginárního trávníku světa, jenž jí zrovna teď, na rozdíl od jindy, nabízel svou oslnivou tvář.

o o o

Hodiny v hale ruzyňského letiště ukazovaly čas v různých metropolích. Ty dva, kteří přicestovali od jihu, zajímal prvořadě čas zdejší. Srovnali si hodinky a překontrovali zpáteční letenky i odletový řád. Vyplynulo z toho, že doba, určená jim pro pobyt v jednom z nejkrásnějších míst světa, se rovná dvě stě deseti minutám. Zatraceně málo na poznání půvabů a mysteria tisícivěžatého města měst, ale tak akorát na to, co tu měli stihnout.

Popošli k taxíkům.

Ujal se jich jeden z postávajících ranařů, a ještě než stačili dojet na Evropskou třídu a zamířit do centra, několikrát se s nimi pokoušel v lámaných větách světových jazyků navázat řeč. Výsledek nulový. Ti dva nebyli sice němí, ale nemínili sdělit víc, než měli napsáno na malém papírku: tedy jméno kavárny poblíž Staroměstského náměstí. Nechtěli výhodně směnit své eura za pevnou českou měnu. Nechtěli si nechat zorganizovat veselý večer s výjimečnými dámami. Nechtěli dokonce ochutnat ani flekovské pivo. Chtěli jen naplnit svých dvě stě deset minut, zvládnout v tomto nicotném zlomečku věčnosti to, co bylo třeba zvládnout, a pak zase šupito presto zmizet na jih.

"Jste tady, pánové," ohlásil drožkář.

Zaplatili cenu, podobající se trestu za jejich nevstřícnost, a vstoupili do kavárny. Vousatý muž, který je tu čekal, jim objednal kávu a předal to, co měl předat. Kufřík, o jehož obsahu všichni tři věděli své. Klíčky od auta. List papíru vyjetý z tiskárny počítače: dvě adresy a dva přehledné plánky. Písmenem A tu bylo označeno místo, určené jim jako nejbližší cíl, zatímco B se vztahovalo k prostoru, kde mají následně zanechat auto s kufříkem uloženým pod sedadlem spolujezdce.

"Pak si chytíte taxíka a pojedete rovnou na letišti. Chcete se ještě na něco zeptat?" ukončil vousáč svou instruktáž.

"Jo," ozval se jeden z nich, "ty věci uvnitř," pohodil hlavou ke kufříku, "jsou v pořádku?"

Vousáče dotaz skoro popudil: "Jistě - za co nás máte?! Peníze v dohodnuté výši a v poctivých bankovkách. A to další... odzkoušené a seřízené. Stačí vzít do rukou a jednat. A to snad umíte."

Přikývli a zvedli se od stolu i nedopité kávy.

o o o

Obvykle si potrpěl na příjemnější probuzení. Zvonek však drnčel neodbytně a nezdálo se, že by se prst, který mačkal tlačítko, brzy unavil. Donát si navlékl župan, došel ke dveřím a vyhlédl kukátkem. Dva chlapíci, jeden z nich mu byl povědomý.

Otevřel.

"Omlouváme se, pane doktore," řekl menší z mužů a Petr si ho teď dokázal i zařadit: poručík Frélich z kriminálky, "ale major Samek... náš šéf... vás prý nutně potřebuje."

"Teď...?! Co se stalo?"

Zaváhal: "No - řešíme velmi závažný případ a zdá se, že s vámi... může nějak souviset. V bytě, kde se to stalo, jsme našli vaši vizitku a také... Pojeďte, prosím. S majorem se přece znáte, určitě by vás zbytečně netahal z postele."

"Víc mi nepovíte?" zeptal se a projelo jím bůhvíproč nehezké tušení.

"Nerad bych, major říkal, abych..." kličkoval poručík.

Donát mávl rukou a uvědomil si, že je s tím náhle i srozuměn: že víc snad ani slyšet nechce, aspoň ne teď hned, protože všechno přece může být jinak, tušení je jen tušení a vizitek rozdává desítky, takže proč by zrovna...

"Dobrá, hned se obléknu," řekl a otočil se k mužům zády.

o o o

Jen pár minut si ještě mohl hrát na pštrosa s hlavou vtěsnanou do písku, jen po čas ostré jízdy přes několik liduprázdných ulic a dvě tři směr určující křižovatky. Pak už bylo jasno: vůz řízený vytáhlejším z kriminalistů mířil na Ořechovku.

V tamní úzké ulici se noc podobala dni.

Zahradu u patrové vily, nesoucí ve své paměti soumrak první republiky, osvětloval přenosný reflektor, s dvěma koly na chodníku tu parkovalo několik vozů, některé s policejním označením, jiné bez něho, na střeše jednoho z nich se nehlučně otáčel modrý majáček. Na zídce před vchodem seděl major Samek a u ucha si přidržoval mobilní telefon.

"Nelze čekat do rána," křičel na kohosi, "potřebujeme to vědět hned. Musí nám helfnout cizinecká policie, takže..."

Když zahlédl Donáta, kývl mu na pozdrav a hovor ukončil.

"Díky, že jsi přijel, Petře. "Možná nám tentokrát pomůžeš. Víš, kdo tu bydlel?" ukázal na dům za sebou.

"Vím," řekl Donát osípěle. "Oni... oni ho zabili?"

"Zorana Pešiče? Zabili...? Spíš popravili. Akce profesionálů. Podle mne byli dva, přišli, zastřelili, ničeho jiného se nedotkli, odešli. To děvče možná ani neměli v plánu, ale podle toho, jak to na místě vypadá, skočila jim do výstřelů. Jako by snad chtěla Pešiče krýt... Ona byla tvou klientkou? K tomu se ale ještě dostaneme. A dovnitř raději nechoď. Je to ošklivý pohled, oba jsou skoro nazí, spousta střelných ran, spousta krve. Leží tam na sobě ti dva jako... jako..."

Zazvonil mu v dlani telefon, přirovnání tedy nenašel.

Asi jako Romeo a Julie v netradičním, tedy balkánsko-pražském provedení, zastoupil ho v hledání JUDr. Donát, a tím si také vzpomněl, s kým naposledy tuhle doplňovací hru nedomluveně provozoval.

Skočila jim do výstřelů... Bože, jak snadné je člověku křivdit! Krásná, skoro až neřestně krásná dívka s nekrásnými životními osudy a dočasným embargem na lásku - málo, trestuhodně málo jsme s Tomášem pili na její štěstí, nedostatečně jsem se jí v duchu omlouval za své předchozí pocity.

Major Samek dotelefonoval a uchopil Donáta za loket.

"Pojď, Petře, povíš mi, co o ní a o tom Zoranovi víš. A neoháněj se mi tu nějakým advokátským tajemstvím. Když jde o sprostý dvojnásobný mord..."

"Nebudu se ohánět, ale vím toho málo."

"I málo je za určitých okolností dost," řekl Samek a zaznělo to - zase! - jako věta od nějakého klasika.



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |