POLICISTA  5/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž

Reklamy na nejrůznější vykřičené domy lze běžně vyhledat na internetu

V tom podniku jsem byl už kdysi dávno, za časů studentských. Tehdy to byla velmi solidní vinárna, šedivý pianista hrál Rhapsody in Blue a u barového pultu se objevila neobyčejně krásná žena. Civěl jsem na ni s neskonalým obdivem, dokud za mými zády polohlasně nezabručel číšník.
"Ztráta času, kamaráde, na tu bys neměl."

O spoustu let později jsem se do stejných míst vypravil na povídání o prodejné lásce. Z bývalé vinárny je herna s celonočním provozem, divoce tam blikají hrací automaty, vyřvává reprodukovaná hudba a o povolání dvou slečen, které se přišly na chvilku ohřát, nebylo příliš pochyb.

"Můžu vás pozvat na skleničku?"

Jedna si přála vermut, druhá koňak, já se pokoušel zahájit nenucenou konverzaci. Zmínil jsem se o tom, že je venku chladno, ale snad se co nevidět oteplí, pochválil jsem neútulný podnik a vyjádřil přesvědčení, že to dámám sluší.

"O co de?" pravila ta s vermutem "Seš fízl?"

Přiznal jsem, že jsem žurnalista, kterého zajímá noční život.

"Tak odprejskni!"

Druhá dívka byla smířlivější. "Každej se musí nějak živit," povzdychla s jistou účastí. Obrátila do sebe skleničku a já si všiml, že má předloktí plné drobných vpichů po injekční jehle. Z nitra herny se vynořil dvoumetrový chlapík v nedbale rozepnutém saku, vypadal nebezpečně, ale koňaková slečna mu gestem naznačila, že jsem neškodný. Významně poklepal na ciferník náramkových hodinek a lenivým krokem se vrátil mezi automaty. Zopakoval jsem objednávku. V následném škobrtavém povídání jsem se dozvěděl, že ve městě chcípl pes, turistů je málo a jsou to skrblíci, zkrátka, všechno je na draka. Tedy, dívky použily trochu hrubších výrazů, smysl sdělení však zůstal stejný. Potom se zvedly a odešly směrem do tmy.

* * *

Cheb. Starobylé město na Ohři se v souhrnných zprávách o prostituci objevuje často. Není divu. Na hranice je tu coby kamenem dohodil, Pomezí, Vojtanov, Svatý Kříž, to jsou brány, jimiž do země vstupují tisíce turistů. A také zákazníků povětrných slečen.

"Ten největší rozmach lehkých dívek už snad máme na štěstí za sebou," poznamenal okresní policejní ředitel plukovník Jaroslav Kerbic. "Všechno vypuklo začátkem devadesátých let po otevření hranic. Pro návštěvníky jsme byli atraktivní a lákavá východní zóna, kurz marky vůči koruně ze země dělal hotový turistický ráj. Mohli tu mít, co chtěli, včetně prodejné lásky, pochopitelně. Slečna nestála víc než oběd v laciné německé restauraci.

V rámci zákonných možností jsme se pokoušeli s prostitucí bojovat, ale dost marně. Udělené pokuty se ve většině případů ukázaly jako naprosto nevymahatelné, dívky jsme mohli svážet na oddělení třeba autobusy, po sepsání příslušných protokolů se vracely na svá místa u okrajů silnic stejně, jako by se nic nestalo. Do roku pětadevadesát byla prostituce definována alespoň v přestupkovém zákoně, pak příslušný paragraf zmizel docela a policie byla bezmocná.

Reklamy na nejrůznější vykřičené domy lze běžně vyhledat na internetuTehdy nastoupilo se svou místní vyhláškou město. Toto, podle mého názoru rozumné opatření bylo mnohokrát a z nejrůznějších míst ostře napadáno. Nicméně, po řadě úprav vyhláška funguje a s její pomocí se podařilo částečně vytlačit prodejné holky z ulic do salonů a klubů. Těch je teď v Chebu okolo osmdesáti, což rozhodně není málo. Samozřejmě, všechny takové podniky se oficálně tváří jako penziony, ubytovací knihy či pobytová víza cizinek jsou v naprostém pořádku.

Mnohem závažnější než samotná prostituce je trestná činnost, která se na obchodování se sexem nabaluje. Loupeže, šíření drog, pohlavní zneužívání nezletilých a dětí. Mimochodem, právě v tom posledním získal Cheb mediální pověst jakéhosi evropského sřediska dětské prostituce. Tvrdím, že nespravedlivě. Činnost nevládní německé organizace KARO byla mírně řečeno neseriózní."

* * *

Všechno začalo příjezdem dvou německých dam, které možná měly dobré úmysly, ale zcela nulové zkušenosti s vrstvou lidí, kterým chtěly pomáhat. Inspirovány prací streetworkerů vyrazily do ulic, zpovídaly prostitutky, neoprávněně jim odebíraly krevní vzorky, dost naivně předem dávaly najevo, co chtějí slyšet, a za získané informace také platily. Pro jistou část mládeže se staly zábavným zdrojem příjmů. Nabídky na součinnost s policií ostře odmítly, se spoustou údajně senzačních materiálů se vrátily do Německa, ale ani tam se nedostavil očekávaný zájem.

Teprve redaktoři televize ARD usoudili, že by to možná mohl být námět na reportáž a vyslali do Chebu svého reportéra.

Investigativní žurnalistika je módou doby a pan redaktor se rozhodl, že se pustí do vyšetřování celé záležitosti na vlastní pěst. Vydávaje se za sexuálního zvrhlíka začal naoko shánět nějakou mlaďounkou holčičku a shodou okolností při tom narazil na poněkud drsnou partu loupežníků.

"Jasně, bez problémů, přijeďte zejtra pane."

Místo srazu bylo před jedním vybydleným domem strašlivé pověsti, dívenka v roli volavky se zdála opravdu sotva desetiletá.

Reportér všechno natáčel skrytou kamerou a zřejmě byl nadšen. Odhodlaně vešel do pochmurného baráku, vystoupal do třetího patra a nechal se dovést do jakési zanedbané kuchyně. Až potud všechno probíhalo podle novinářského plánu. Holčička se rozpačitě usmívala, kamera rámovala interiér. Pak se rozletěly dveře a do místnosti vtrhla parta rozzuřených spolubydlících.

"Tak tady je to prase!"

Redaktora zmlátili a obrali o všechno, co měl. S rozbitým obličejem se pokusil vyjednávat. Slíbil, že přinese ještě nějaké peníze, když dostane zpátky kameru, mobil a fotoaparát. Násilníci souhlasili. Tím by mohla celá záležitost končit, ovšem novinář netoužil po obyčejné kriminální reportáži, ale po mravnostním skandálu. Natočený materiál proto sestříhal a odvysílal bez loupežného konce. K tomu přidal neověřené výpovědi anonymních svědků a z Chebu se mediálně na čas stalo centrum dětské prostituce. Za okny s růžovými rámy se prý prodávají dívky, za modrými chlapečci, uvedený počet dětí, které jsou prý v okresním městě zneužívány, silně přesáhl množství nezletilých obyvatel.

"Pokusili jsme se uvést fámu na pravou míru," řekl plukovník Kerbic. "Lupiče jsem zadrželi a dalším vyšetřováním postupně vyvraceli zveřejněné informace. Například státní poznávací značky vozidel udajných sexuchtivých zákazníků. Většinou vůbec neexistovaly nebo patřily automobilům, které na uvedených místech být nemohly. Marná práce. Kdopak by věřil obyčejným policistům, když něco uvede tak uznávaná novinářská instituce, jako je ARD."

* * *

Ani v časech velké inflace memoárové literatury asi nevyjdou žádné paměti prodejných dívek. Nejde totiž o jiskřivé kurtizány, ale o smutné a beznadějné příběhy obyčejných holek. A tak o nich vypovídají jen útržkové poznámky v policejních záznamech.

Jiřina B. Kojenecký ústav, dětský domov, v sedmi letech došlo k osvojení a skoro se zdálo, že se všechno obrátí k dobrému. Ve dvanácti oznámila, že ji otčím pohlavně zneužívá. Nikdo jí tehdy nevěřil, uražená rodina vrátila děvče do domova. V osmnácti letech opustila Jiřina výchovný ústav, krátký čas se živila jako švadlena, pak skončila na ulici. V té době došlo k soudnímu procesu, v němž byl bývalý otčím odsouzen za zneužití jiné mladičké dívky. Jiřině se nikdo nikdy ani neomluvil. Dnes je silně závislá na pervitinu a naděje na alespoň trochu normální život je prakticky nulová.

Dohody u baru majitele oficiálně nezajímajíEva C. Pět sourozenců. Otec, těžký alkoholik, je už třetí rok bez práce, matka je nekvalifikovaná příležitostná uklizečka. Rodiče pravidelně vozí dceru z Moravy do českého pohraničí, aby tu prostitucí vydělávala na provoz rodiny. Takto získané příjmy by bohatě stačily, kdyby ovšem tatík většinu peněz nepropil nebo neprohrál v kartách.

Eliška V. Původně velmi živá a nezvládnutelná dívka. Častý pobyt v diagnostických ústavech, několik útěků a dlouhá série kázeňských přestupků. Psychologické testy zaznamenaly neobyčejně vysoký inteligenční kvocient, 130 až 135. Po pěti letech života na ulici se ukázalo, že je Eliška HIV pozitivní. Léčení nemělo očekávaný úspěch, za další dva roky propukla choroba naplno. Těžce nemocné pětadvacetileté pacientce dávají lékaři jen několik měsíců života.

A tak dál. Z podobných záznamů se nikdy nestane bestseller. Jsou to jen drobné poznámky na okraj vyšetřovacích spisů.

* * *

Ta paní neměla s prostitucí nikdy nic společného, naopak, jako vzorná matka dvou dětí přijela do Chebu pro léky připravené na předpis. Doplatek se jí zdál větší než obyčejně, autobus ujel, tak stála na zastávce a přepočítávala účtenku.

"Za kolik?" ozval se chlapík z naleštěného auta.

"Padesát sedm, třicet," ocitovala účet lékárníka.

"Něco podobného se už dneska nestává," řekl Roman Adler z chebské kriminálky, "i když před lety tu bylo obtěžování kolemjdoucích žen vcelku běžné. Všechno je u vás dovoleno, povídal tehdy jeden sotva dvacetiletý německý frajírek, tahle země je jeden veliký bordel.

Moc se snažíme, aby to nebyla pravda. Zákonné možnosti nějakého postihu jsou minimální, proto za jistý úspěch považujeme i maličkosti. To, že výrazně ubylo děvčat na okrajích silnic, nebo že v klubech, jak se eufemicky říká vykřičeným domům, už nejsou dívky nedobrovolně. Ještě tak před šesti osmi lety to bylo dost běžné. Ukrajinky, Rumunky nebo Filípínky nalákané na místa servírek či tanečnic. Zastrašené a obelhané cizinky, které nucenou prostitucí splácely neexistující dluhy. Deska už slečny přinejmenším předem vědí, do čeho jdou, a jedná se s nimi proto trochu slušněji.

Přibližně tak jednou měsíčně se v Chebu scházejí zainteresované složky. Představitelé města, lékaři, hygienická služba, kriminální a cizinecká policie. Společně se pak hodnotí situace a připravují jednotlivá opatření.

Se zdravotním stavem profesionálek je to nevalné. Lékařské prohlídky nelze provádět bez jejich souhlasu, proto jsme odkázáni jen na jakési vzorky, a ty jsou varující. Ze dvaceti nedávno testovaných děvčat byly tři HIV pozitivní. Při kontrole jednoho velmi závadného salonu s Ukrajinkami se ukázalo, že téměř polovina z nich má syfilis. Pokud se týče děvčat na silnici, aby to vůbec vydržely, velmi často berou drogy. Co dodat víc? Kdesi jsem četl, že prostředí prodejné lásky je lehkomyslné a veselé. Bohužel, k žádné veselosti nevidím nejmenší důvod."

* * *

Byl to úctyhodný muž. Starosta své obce, vzdělaný a rozvážný člověk. Do Čech přijel jen na pár dní vyřizovat jakési obchodní záležitosti, do neděle, slíbil, jsem zase zpátky. Jenže se nevrátil a na telefonní vzkazy nereagoval. Znepokojená rodina se obrátila na německou policii. Ta se spojila s českou stranou a bylo vyhlášeno pátrání. Postup v podobných případech je přesný a mnohokrát opakovaný. Záznamy z dopravních nehod, dotazy na pacienty v nemocnicích a psychiatrických léčebnách, kontaktování známých a příbuzných pohřešovaného. Všechno marně. První použitelná stopa byla dopravní, automobil s hledanou poznávací značkou neuposlechl pokynů policejní hlídky u Mariánských Lázní a krátce na to byl nalezen na odstavném parkovišti před velkým autobazarem. Záchytný bod byl na světě a kriminálka spolu s útvarem pro odhalování organizovaného zločinu začala celý případ pomalu rozmotávat.

Pachatelů bylo nakonec několik a na německého starostu nalíčili osvědčenou past. Pohledná volavka jej pod příslibem prodejné lásky zatáhla do opuštěného domu, tady nastoupili svalovci a začali muže mlátit. Je na soudu, aby rozhodl, zda mu chtěli jenom nahnat strach, nebo jestli byla loupežná vražda plánovaná už od začátku. Starosta útok nepřežil a jeho tělo bylo zahrabáno v lese přibližně třicet kilometrů od města Cheb.

* * *

"Můžete jít dál."

Vstoupili jsme do veřejného domu. Bylo odpoledne, do zahájení provozu chybělo ještě několik hodin. Slečny podomácku oblečené pobíhaly v místnosti s vychladlým krbem a opuštěným barovým pultem. V kuchyňce se hřála kávová konvice a syčela napařovací žehlička. Ze všeho nejvíc tu všechno připomínalo dívčí studentskou kolej.

"Tak co vás zajímá?"

Hotel, nic víc. Ubytovací záznamy jsou v naprostém pořádkuMajitel klubu patří ke světlým výjimkám v podobném podnikání. O personál se stará, dohlíží, aby si slečny platily zdravotní pojištění, učí je pracovat s počítačem, některým zaplatil kurz v autoškole.

"Hodně se mluví o připravovaném zákoně," prohlásil. "Moc lidí si představuje, že se všechno najednou změní, jakoby kouzlem. Že šlapky zmizí z ulic a prostituce pod střechou bude fungovat jako nějaká fabrika. Myslím, že je to omyl. Holky, co dneska postávají u krajnice, si totiž nikdo na světě do erotického podniku nevezme. A protože nutně potřebujou vydělat na svou denní dávku drogy, budou provozovat řemeslo dál. Co s nimi? Zavřít je? To přece není žádné řešení..."

Při povídání o radostech a strastech prodejného života jsme narazili na jeden veliký smutek. Donedávna patřil k podniku pes. Byl hýčkaný, rozmazlovaný a milovaný. Jenže hosté si stěžovali a musel pryč.

"Radši o tom před děvčaty moc nemluvte. Je to ještě bolavé téma..."

Když jsme odcházeli z vykřičeného domu, ležela na předzahrádce vedle hranice krbového dříví opuštěná miska na psí žrádlo.

* * *

Starobylé město Cheb zvolna mizelo za zadním okénkem auta. Ta mladičká dívka za zatáčkou opravdu vypadala jako stopařka. Zastavili jsme a ptali se, kam chce svézt. Sjela nás pohledem určeným pro naprosté pitomce. Potom se houpavým krokem vydala vstříc automobilům se zahraničními poznávacími značkami.

Antonín Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |