POLICISTA 5/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra jak to chodilo kdysi |
Pobyt a putování armád byly odjakživa spojeny s nějakou formou poskytování sexuálních služeb vojákům. V horších případech šlo o součást obvyklého plenění nepřátelského území, ale byly tu i jiné organizované či trpěné formy. Ve středověku a vlastně až do první poloviny 19. století prostitutky - ať už se jim říkalo jakkoliv, v podstatě se jednalo o řemeslnice - prostě táhly s vojskem nebo za ním. Zvláštní forma uspokojování sexuálních potřeb vojáků se rozvinula v době zákopových bojů v první světové válce. Populární Haškovo líčení je i v tomto případě naprosto věrným obrazem dobových reálií.
Vojáci všech válčících stran prvního světového konliktu na vlastním, cizím i nepřátelském území samozřejmě vyhledávali sexuální styky. Nebylo to těžké, protože s protahující se válkou trpělo zázemí hladem a bídou, takže kromě prostitutek "z povolání" se nabízelo i mnoho "normálních" žen - nemluvě o tom, že jejich muži byli také na frontě, v zajetí nebo mezi desítkami milionů padlých. Jedním z důsledků masové promiskuity bylo lavinovité šíření pohlavních chorob.
O civilní obyvatelstvo se v té době nikdo nezajímal, ale těžší formy onemocnění vojáků nemohly zůstat stranou pozornosti velení armád. Nemocní se totiž museli léčit, vážnější případy často v nemocnici, a tím se snižovala bojeschopnost vojsk.
Že nešlo o zanedbatelnou záležitost, dokazují dobové statistiky. Lazaretnímu léčení pohlavních chorob se podrobilo kolem 10 procent vojáků na frontách. Nejlépe na tom byli Němci s 2,6 % léčených, francouzská a také "naše" rakousko-uherská armáda byly přibližně na průměru, ale z válčících Britů musel na léčení každý pátý!
Vojenské orgány na to reagovaly především pronásledováním neregistrované a příležitostné prostituce. Polní četníci, vojenské hlídky, četnictvo a policie vedle pátrání po zbězích strávily nemalou dobu tímto úkolem, který se ukázal nelehký a v podstatě neřešitelný. Intenzivní kontrola hotelových pokojů, známých bytů a vůbec pověstných zapadáků ve městech přinesla vždy jen okamžité zlepšení. "Amatérky" každého věku nabízely nejen sebe, ale za kilo cukru i své nezletilé dcery. Dopadené pokoutní prostitutce hrozil jen mírný finanční postih, možná pár hodin za katrem, a protože byla zpravidla vdaná, tak snad i trochu ostudy. Ale co s dětmi? V Belgii stejně jako v jiných zemích nebyla výjimkou prostituce dvanáctiletých děvčat. Jediným pozitivním prvkem tak byla povinná lékařská prohlídka a eventuálně nařízené léčení.
Vojenské orgány prakticky všech válčících států se proto zabývaly využíváním živnostenské prostituce, která byla i v tehdejší věřící a převážně katolické Evropě alespoň v praxi běžně akceptována. I když Hašek to tak v rakouských poměrech líčí, pravděpodobně až na výjimky nešlo o to, že by nevěstince provozovala přímo vojenská správa. V podstatě to ale byly instituce z její strany využívané a jak ještě uvidíme, zčásti i organizované. Vzhledem k převažující stabilitě frontových linií byly nevěstince trpěny i doslova mezi ostnatými dráty, v bezprostřední blízkosti zákopů, kam si vojáci mohli jen tak "odskočit". V osamělé zemědělské usedlosti, na voze, v odstaveném vagonu nebo v narychlo stlučené boudě provozovaly své řemeslo tři nebo čtyři profesionálky.
Přednostně se ovšem využívaly stálé vykřičené domy provozované v zázemí za frontou, v takzvaných etapových městech, a existující většinou už před válkou. V nevěstincích zůstal původní personál, tedy alespoň ten řídící a zčásti i výkonný. Byly ženy, které tam pracovaly roky nebo dokonce desítky let, nezřídka tam vyrůstaly i jejich děti. Ale v době války - s velkými koncentracemi a přesuny osamělých mužů - bylo jednak zapotřebí mnohem více zaměstnankyň, jednak se personál přece jen rychleji obměňoval. Neexistovaly samozřejmě žádné statistiky, ale například v Krakově bylo náhodně zaznamenáno, že jakási Osolová za tři hodiny uspokojila 32 vojáků. Tamní zaměstnankyně prý byly natolik výkonné, že každá by dokázala za týden obsloužit téměř celý prapor. Zpravidla však musely být po třech týdnech vystřídány.
Zásadně se rozlišovaly podniky pro důstojníky, pro mužstvo a eventuálně pro poddůstojníky. V těch prvních nebyla pravidla nijak zvlášť upravena, neexistovala časová ani jiná omezení, často zůstal zachován i souběžný "civilní" provoz. Prostým vojákům byl ale vstup přísně zakázán, i kdyby na to měli peníze (je doložen i nápis u vchodu "Mužstvu a psům vstup zakázán").
Naproti tomu v zařízeních pro mužstvo býval provoz svázán přísnými písemnými pravidly, především s ohledem na udržení pořádku a zamezení pohlavních nákaz. V etapových městech okupované části Srbska byly nevěstince rozděleny podle národnosti vojáků, ale všude byl vyvěšován tento provozní řád v němčině, maďarštině a chorvatštině:
1. Každá dívka je povinna odmítnout nemocného hosta.
2. Dívky nesmějí brát na pokoj opilé a silně podnapilé hosty.
3. Dívka má od hosta požadovat použití kondomu. Pokud host odmítne, je povinna mu natřít úd bórovou vazelínou.
4. Ochranné prostředky (kondomy) se prodávají v pokladně.
5. Po provedeném pohlavním aktu je dívka povinna poslat hosta do dezinfekční místnosti.
6. Kdo uskuteční soulož, ačkoliv ví nebo by měl vědět, že je pohlavně nemocný, je vinen zločinným jednáním a může za to být potrestán vězením.
7. Kondom je nejlepší ochranou před nákazou. (Následoval podrobný popis použití.)
8. Po souloži musí okamžitě následovat důkladné omytí údu teplou vodou a mýdlem. Po pohlavním aktu musí každý návštěvník bordelu navštívit dezinfekční místnost, jejíž vstup je označen červeným světlem, a provést dezinfekci. Porušení tohoto předpisu bude vojenskými úřady přísně potrestáno.
Kromě vydání hygienických a pořádkových předpisů někdy vojenské orgány dodávaly i vojenský personál k jejich provádění. Z celé záležitosti se stávalo něco jako továrna na sex a těžko soudit, jaké v tom vojáci vlastně nacházeli uspokojení. Hans Otto Henels v knize "Eros im Stacheldraht" popisuje provoz v nevěstinci pro mužstvo v Lille na Němci okupovaném francouzském území:
"Kdo chtěl jít do bordelu, musel předložit výplatní knížku saniťákovi v kasárnách. Ten ho zapsal do seznamu, prohlédl mu pohlavní úd a ošetřil protargolem a vazelínou. Teprve tak byl voják náležitě připraven. V podniku bylo otevřeno od 16 do 19 hodin, a to vždycky stála na chodníku fronta tak 150 vojáků. Když jsme se dostali dovnitř, sanitní poddůstojník znovu každého prohlédll, zda nemá známky pohlavní nemoci. V místnosti byl vyvěšen pokyn vojenské komandatury, z něhož si pamatuji už jenom ceny: děvče muselo dostat od každého 2 marky (2,50 franku), majitelka bordelu 1 marku (1,50 franku). Cena francouzského milování se musela dohodnout zvlášť.
Platilo se u kasy. Každý dostal prezervativ a jakýsi poukaz, který potom odevzdal dívce. Děvče jsme si nemohli vybírat. Řekli nám, že na všechno máme přesně deset minut, a pak jsme jen poslouchali, jak poddůstojník bez přestání vyvolává: Další! Další! Přišla na mne řada asi za tři čtvrtě hodiny. Další! Pokoj číslo šest, zavelel kaprál. Vyběhl jsem po schodech nahoru.
Než jsem se vzpamatoval, už jsem zase stál dole před saniťákem. Zapsal do knihy, u které dívky jsem byl, musel jsem se před ním vymočit a následovala další důkladná prohlídka a ještě důkladnější dezinfekce. Teprve potom jsem se mohl vrátit do kasáren.
Navštívil jsem ten podnik jenom jednou a docela mi to stačilo. Ale někteří kamarádi tam chodili každý den, než nás zase poslali na pozice."
-pl-