POLICISTA 5/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra slovo policejního prezidenta |
![]() |
![]() |
V posledním období je zaznamenáván poměrně nepříznivý trend sebevražd policistů. K této problematice se vyjádřil policejní prezident genpor. JUDr. Jiří Kolář. |
Za posledních 10 let spáchalo mnoho policistů sebevraždu. Jak hodnotíte tento velmi tragický jev?
Za sledované období v rámci Policie ČR, od roku 1993 do roku 2002, bylo skutečně zaznamenáno 80 sebevražd policistů. Nejvyšší počet sebevražd byl v roce 1998, 18 policistů, nejnižší v roce 1993, 1 sebevražda, ale co nás nejvíc zaráží, že v letošním roce, za první čtvrtletí, jsme zaznamenali již 9 sebevražd, což je více sebevražd policistů než za celý loňský rok. Nejvíce sebevražedných jednání bylo za sledované období u Správy hl. m. Prahy, 21 policistů, následuje jižní Morava se 14, západní Čechy se 13, severní Morava má 10 sebevražd, ostatní Správy krajů mají pod hranici 10 lidí, nejmenší číslo vykazuje statistika u Správy Jihočeského kraje, ta má 3 sebevraždy.
Sebevražda je nežádoucí jev týkající se celé společnosti. Vymykají se jmenovaná čísla celospolečenskému průměru a jsou důvody k dobrovolnému ukončení života ve sféře služební, nebo spíše soukromého charakteru?
Osobně se domnívám, že popisovaný negativní jev nelze hodnotit izolovaně jen u Policie České republiky a vytrhávat ho ze souvislosti společnosti a celé populace. Tomu také nasvědčuje skutečnost, že hodnotíme-li statistiku sebevražedného jednání občanů České republiky obecně, je dlouhodobě shodná s výše uvedenými regiony. Srovnání poměru celkového počtu sebevražd k populaci v České republice a téhož údaje v podmínkách Policie ČR vyznívá ve prospěch PČR. Tato argumentace je ale ihned zeslabena skutečností, že personální podstata PČR je naplňována na principu výběru. Tím chci říci, že proces přijímacího řízení k PČR by měl být způsobilý odfiltrovat, nebo alespoň minimalizovat personálně problémové jedince z hlediska zdravotního stavu, a to jak fyzického, tak psychického, osobnostního profilu, eventuálně charakterových anomálií, odolnosti vůči zátěži atd.
Ze statistik vyplývá, že sebevraždou řešili své problémy ponejvíce policisté do 30 let. Jsou známy příčiny?
Z analytických rozborů specialistů vyplývá, že příčin a motivů, které vedly k tragickému řešení vypjaté životní situace, je mnoho. Od osobních, rodinných či partnerských problémů přes zdravotní potíže až po konflikty profesní a pracovní. Uvažování člověka v kritických životních situacích je asi vždy nevyzpytatelné a těžko předvídatelné. Současně ale je řešení končící sebevraždou lidsky a společensky nežádoucí a nepřijatelné. Už pro svou absolutní povahu a nevratnost ve smyslu jedinečnosti lidského života.
Sebevražda je problém, který lze posuzovat zhlediska mnoha vědních oborech jako je medicínský, psychologický, sociologický, zasahuje do oblasti teorie řízení lidských kolektivů apod. Domnívám se, že naší institucionální povinností je klást si otázky, zda prostředí, ve kterém se policisté a zaměstnanci nacházejí, je způsobilé problémové traumatizující životní situace svého personálu indikovat a vytvářet v jejich okolí takové klima, které povede ke standardnímu konstruktivnímu řešení, které zamezí tragickému kroku. Nebo si musíme klást otázku, zda prostředí kritické situace a jejich nestandardní řešení spíše nenavozuje.
Myslíte si tedy, že sebevraždy policistů většinou mají nebo nemají přímou souvislost s výkonem profese?
Přímou souvislost s výkonem profese lze v desetileté statistice nalézt jen v několika případech, tedy výjimečně. Ovšem zprostředkovanou, nepřímou a latentní souvislost lze naopak dovodit v drtivé většině tragických osudů. Skrývá se ve frekventovaném konstatování odborných analýz formulovaném tak, že dlouhodobá zátěž, plynoucí z policejní práce, snižuje osobní odolnost policistů a schopnost problémy standardně řešit. Já osobně jsem o všeobecné a neustále vzrůstající zátěži policistů, a to jak řídícího aparátu, tak výkonných policistů, mnohokrát mluvil v souvislosti s permanentní restrukturalizací PČR, zvyšováním účinnosti policejní práce, nutností reagovat na nová bezpečnostní rizika v oblasti organizované kriminality, terorismu, extremismu, přizpůsobením policejní práce evropským standardům atd. To je realita, ale také nutnost, a každá silná instituce se s tímto fenoménem doby musí umět vypořádat, má-li jít dopředu. Problém je ale hlubší, neboť základním předpokladem ke zvládání naznačených trendů moderní doby je dobrá komunikace uvnitř Policie ČR, zejména po absolvování procesu generační obměny. Právě tady je legitimní otázka, zda v oné spleti vztahů zaměstnavatel - zaměstnanec zůstal člověk se svojí lidskou schránkou na prvním místě. Samotný vztah nadřízený - podřízený se zredukoval na jakousi technologickou proceduru zadávání úkolů a přebírání jejich plnění. Někdy se dá hovořit o značném odosobnění řídícího procesu. Podřízený se tak stává nikoliv zúčastněným subjektem řízení, ale pouze jeho objektem. Řečeno vojenskou terminologií je to jen tzv. kus, číslo. Z řízení se vytrácí lidský rozměr vyžadující konzultace, zohlednění vnějších okolností a podmínek, naslouchání problémům podřízených atd. Často chybí pozitivní motivace, jinými slovy zpětná vazba o výsledcích práce podřízených, pozornost je soustředěna pouze na záporný aspekt - kritiku, naopak, chybí ocenění dobrého výsledku. Dosahování globálních cílů je rozfázováno na dílčí plnění bez jasné strategie a rozložení sil. Rovněž chybí důraz na podporování aktivit jednotlivců v tom, aby sami přispívali k dosažení cílů celé organizace, chybí podpora personálu vyvíjet samostatné aktivity, schopnost pracovat z vlastní iniciativy. Jen takto lze vybudovat tolik potřebnou důvěru mezi institucí a jejím personálem. Jen v takovém prostředí je selhání zaměstnanců vůči organizaci, ale i sobě samým, pouze výjimečným jevem. Mladá policejní generace je sice mimořádně pracovně výkonná, což potvrzuje několik posledních let, ale je způsobilá vypořádat se s vlivy okolí, s nenaplněnými ambicemi a představami o svém povolání, sociální nestabilitou, nekomunikativností pracovního prostředí? Obávám se, že tam, kde platí naznačené schéma, jde o zvláštní druh komunikační krize, s níž se budeme muset umět do budoucna vypořádat. Představa, že spějeme ke komunikaci prostřednictvím pouhých řídících aktů, je děsivá.
V letošním březnovém čísle našeho časopisu jsme uveřejnili rozhovor s vedoucími krizové linky zavedené pro policisty a zaměstnance resortu. Je to jediná možnost pro postižené, kteří se ocitnou v psychické krizi a chtějí ji řešit, nebo hledá vedení resortu i jiné možnosti?
Jsou tomu asi čtyři roky, kdy jsme dospěli k závěru, že policie nutně potřebuje určitý servis pro personál, tzv. posttraumatickou péči. Ta spočívá v tom, že jestliže se člověk do takovéto mezní životní situace dostane, zejména ve spojení se službou, ale i obecně, má mu být podána pomocná ruka. Pomocná ruka mu musí být podána specialistou, ve kterého má dotyčný důvěru, který je schopen jeho problém pochopit, stanovit, popsat, postiženého člověka uchopit za ruku a z krize ho vyvést. Jsou to například stavy, kdy policista v rámci služby použije zbraň a někoho usmrtí, eventuálně je přítomen mimořádné traumatizující situaci, kdy dojde k nehodě, havárii, kde jdou zranění, naříkající nebo i usmrcené osoby. Pro tyhle případy jsme zavedli tzv. posttraumatickou péči, a to nám docela solidně, neříkám, že perfektně, ale solidně funguje. Takže stavy, které vzniknou v přímé souvislosti s výkonem služby, umíme profesionálně řešit. Bohužel se nám to však nedaří v té sféře, která je od služby trošičku vzdálená, a to je v osobním životě. A to je právě chyba, my musíme umět indikovat i tyto problémy. Když se někdo dostane do krajní životnísituace, pro něho jako jedince neřešitelné, musíme mu umět pomoci. Často by stačilo pár vlídných slov a lidský příběh by nemusel končit tak tragicky. Proto jsme zavedli i krizovou linku. Frekvence volání na tuto linku od listopadu loňského roku neustále vzrůstá. Několikaměsíční zkušenosti z provozu této linky jednoznačně prokazují opodstatněnost jejího zřízení a problém krize v komunikaci potvrzují.
Pokud si někdo problémy uvědomí, pak je mu jistě možné pomoci. Ale většina těchto lidí je v zajetí jiného myšlení, problém si vůbec neuvědomuje a nepřipouští si ho, a to si myslím, že je kámen úrazu.
Z analytických materiálů vyplývá jeden zajímavý moment, kdy všichni tito lidé, ať už vědomky, nebo nevědomky, vysílají určité signály svému okolí, nejenom pracovnímu kolektivu, ale okolí. Všichni vidí, že se děje něco zvláštního, ale většinou tomu nepřikládají takovou vážnost, nepokládají to za tolik závažné, že by to mohlo vést k tragickým koncům a osudovému kroku toho člověka. Ale o to právě jde, my jsme povinni umět indikovat tyto situace u svých lidí, nebo je co nejvíce eliminovat a nalézat způsoby řešení. Člověk má tendenci svoji situaci podceňovat, anebo ti lidé nemají důvěru ke svému okolí, bojí se stigmatizace, obávají se, že když se obrátí na psychologa, budou mít problém. To by se nemělo stávat. Všímejme si svého okolí, hovořme se svými kolegy, podřízenými, sledujme jejich projevy a snažme se jim pomoci. Často postačí vlídné slovo, projevený zájem, pozornost.
Děkuji za rozhovor
Dagmar LINHARTOVÁ