POLICISTA 5/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra sport |
Sportovní utkání je drama ve stavu zrodu. Skóre házenkářského zápasu v Košicích bylo tři vteřiny před koncem nerozhodné, diváci už vstávali ze sedadel a chystali se domů. Frýdek-Místek rozehrával devítimetrový hod, což není nic moc, ve fotbale by se situace dala přirovnat k autovému vhazování. Ručička na hodinách poskočila, kanonýr mužstva vypálil a byl to gól, nádherný vítězný gól v posledních okamžicích střetnutí...
Sport zvaný házená má v našich zemích historii bezmála stoletou, zkusme si připomenout některá významná data. Roku 1906 jistý Antonín Krištof založil Klub házená Praha. Při Vinohradském Sokolu vznikl pak první sokolský kroužek "Házená Sokola Vinohradského", který byl oficiálně ustaven 1.8.1909.
V létě roku 1911 uspořádal Český olympijský výbor všesportovní závody, dobový tisk je tehdy nepřesně nazýval olympijské. Součástí byla i utkání mužů a smíšených družstev české házené.
V roce 1947 pražští studenti tělesné výchovy poznali na zájezdu do Francie házenou podle mezinárodních pravidel a profesor Radotínský se stal jejím velkým propagátorem. O šest let později se činovníci házené rozhodli zjednat v soutěžích jasno. Výsledkem nakonec bylo rozdělení sekce házené na sekci mezinárodní házené a české házené.
Házenkářský oddíl při sportovním klubu policie byl ve Frýdku-Místku založen roku 1989 partou nadšenců, kterým nevadilo, že budou začínat v té docela nejnižší možné soutěži. Oblastní přebor, potom krajský, po něm třetí liga.
Cesta za stále lepšími soupeři připomínala bájnou kariéru Klapzubovy jedenáctky. Druhou ligu vyhráli nováčci z Frýdku na první pokus a postoupili do první. První rok v nejvyšší soutěži bojovali o páté místo, další sezonu už v play-off hráli ve finále. Následující rok znovu a pak ještě dvakrát. Celkově čtyřikrát po sobě skončili jako druzí, titul nejlepšího klubu Čech, Moravy a Slovenska tedy na frýdeckomístecké házenkáře ještě čeká.
S tím Slovenskem nejde o chybu v textu, ono to totiž bylo tak. S rozdělením státu došlo i k dělení sportovních soutěží, což z výkonnostního hlediska často představovalo velkou ztrátu. Úbytek kvalitních soupeřů citelně poznamenal úroveň handbalu nejen u nás, ale i u sousedů. Proto se sportovní činovníci sešli a založili mezinárodní ligu pro šest nejlepších českých a šest slovenských klubových celků. Handball international league, zní oficiální název soutěže, která se letos hraje již třetí sezonu. Velmi úspěšně. V kuloárech se uvažuje dokonce o jejím rozšíření, zájem o účast projevili házenkáři z Polska, Maďarska i Rakouska.
Vrcholový sport je drahá záležitost, není snadné shánět sponzory, oddíl musí pečlivě obracet každou korunu. Tělocvična sice vyhovuje regulérností rozměrů a dá se v ní docela dobře trénovat, ovšem při zápasech se dovnitř nevejde víc než dvě stě diváků, i kdyby se pořadatelé rozkrájeli. Proto, když se Frýdek-Místek probojoval do nadstavbové části soutěže, přišel nápad na pronájem frýdecké víceúčelové sportovní haly. Vydělat se na tom sice nedalo, ale slušná návštěva mohla alespoň pokrýt náklady. K dispozici ovšem nebyl žádný předběžný průzkum diváckého zájmu, proto byla situace do poslední chvíle napjatá. Půl hodiny před začátkem utkání s Duklou Praha zívala hala prázdnotou a pořadatelé se děsili, že všechno skončí fiaskem. O čtvrt hodiny později se začal prostor pro diváky zaplňovat, když rozhodčí odpískal začátek, bylo už prodáno neuvěřitelných pět a půl tisíce vstupenek. Na finále s Plzní bylo pak docela plno, přišlo víc než sedm tisíc lidí. Frýdek-Místek zkrátka přijal házenkáře za své.
Trička v klubových barvách, fotky oblíbených hráčů, každý kluk ve Frýdku-Místku ví, že Daniel Valo obléká dres s číslem devět, zatímco Tomáš Adamčík má na zádech trojku.
"Víte," poznamenal manažer klubu Jiří Bednárek, "mnohokrát jsem slyšel, že vrcholový sport už je příliš odtržený od normálního života, že je to jakýsi profesionální cirkus, který se sportováním pro radost nemá nic společného. Myslím, že to není pravda. Tatíka, co odpoledne pinká tenis na plovárenských kurtech, přece také neotráví fakt, že to mistři ve Wimbledonu dovedou líp. Naopak, rád si bude zkoušet některé odkoukané údery. A kluci si na fotbalovém plácku pořád budou hrát na Nedvěda nebo Kollera a možná, že z některého z nich tak dobrý hráč opravdu vyroste. Než jsme postoupili do extraligy, měli jsme v žákovských družstvech sotva pětadvacet dětí. Dnes je jich přes tři sta. Samozřejmě, většina z nich to na vrchol nedotáhne, ale prožijí se sportem pár krásných let. Soukromě si myslím, že nejlepší prevence proti drogám, patologické závislostí na hracích automatech nebo drobné kriminalitě dětských part je jakýkoliv pořádný sportovní oddíl."
Liga, přátelské zápasy, pohárová utkání. Ta poslední dovedou přinést mnohá překvapení. Jednou, to byly poměry ve zbytcích válkou poničené Jugoslávie ještě velmi neklidné, poslal los házenkáře z Frýdku-Místku do Černé Hory. První problém byl s dopravou. Přímé letecké spojení nepřicházelo v úvahu, nějaký přestup z letiště v Bělehradě na místní dopravu se po dlouhém jednání ukázal také nereálný. Nakonec z toho byla dvoudenní pouť autobusem, v poslední fázi se projíždělo po granáty rozbité cestě uprostřed nebezpečných minových polí. Zápas mizerné úrovně se odehrál doslova pod hlavněmi samopalů, a když konečně skončil, měli všichni radost, že to mají za sebou. Za války, jak známo, mlčí múzy. Sport se ovšem pořádně provozovat také nedá.
Jindy měli přijet na Moravu Španělé, program ve víceúčelové hale byl dosti nabitý, a tak se palubovka pokládala přímo na ledovou plochu. Těsně před zápasem bylo pak nutno z umělého povrchu odstranit pořádnou vrstvu jinovatky.
Nebo tenkrát v Maďarsku... Ale dost. Vyprávět by se dalo dlouho, staré příběhy však patří do historie. Mnohem důležitější je to, co přijde. Například pátý pokus o získaní mistrovského titulu. Každé sportovní utkání je přece drama ve stavu zrodu.
Je jaro. Téměř před sto lety, za časů Antonína Krištofa, házenkářská sezona teprve začínala. Na škvárové hřiště s úzkými dřevěnými brankami svítilo sluníčko. Dnes soutěž pomalu končí. O něco později než ta hokejová, takže pod dokonalým umělohmotným povrchem sportovní haly už nezebe led.
jr
Foto Václav Šebek