POLICISTA  5/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét


Dojatý světový šampion - na bedně v ItáliiByla to letos koncem února více než sportovní senzace: Martin KOUKAL vybojoval na 44. Mistrovství světa v severském lyžování ve Val di Fiemme v italských Dolomitech nejcennější kov v "královském" závodě na 50 kilometrů volnou technikou. Sdělovací prostředky o něm od té chvíle chrlily množství informací. Málokdo však dosud ví, že Martin vlastně reprezentuje i Policii ČR - že je naším resortním sportovcem. Proto následují řádky sesbírané speciálně pro časopis Policista očitým svědkem historického triumfu českého běžkaře.

Tři dny před konáním 65. ročníku závodů O Zlatou lyži Českomoravské vysočiny jsem volal Martinu Koukalovi a požádal ho o rozhovor. Martin se právě vrátil z Ramsau, kde pár dní po novém roce trénoval, a zrovna si užíval pro něho vzácné několikadenní péče mámy doma ve Žďáru nad Sázavou. Do nedalekého Nového Města na Moravě, kde se před 24 lety narodil, jezdil každý den odpoledne trénovat.

"Jasně, přijedu, ale večer, ať na to máme více času," řekl do telefonu. Jak slíbil, tak se stalo. Dlouho do noci jsme si u několika šálků čaje povídali nejen o lyžařské realitě a snech, ale i o jeho životních plánech. Samozřejmě se všechno točilo hlavně okolo Zlaté lyže a také kolem vyhlíženého mistrovství světa v italském údolí Fiemme.

Říká se, že po válce je každý generálem, přesto budu tvrdit, že jsem z hovorů s Martinem Koukalem dospěl k poznání: Ve Val di Fiemme pojede o medaili. Pilně a hlavně bez velkých řečí se na velké závody připravoval.

Zopakoval mi to přímo v dějišti mistrovství světa - i když se vlastně i on sám o tři dny přepočítal. "Cítím, že to dneska přijde," řekl mi ve středu před obědem při lehkém tréninku na stadionu v Lago di Tesero před odpoledními sprinty. Ve sprintech nakonec skončil na překrásném pátém místě (po drobném zaváhání v semifinálové rozjížďce se probojoval "jen" do tzv. malého finále - a to vyhrál).

Skupina českých fanoušků na tribuně řvala radostí. Paní Boženě Koukalové, která stála vedle mne, tekly slzy jako hrachy.

"Jeďte domů," řekl mámě a tátovi v pátek ráno, "padesátku už nepojedu, jsem dost vycukanej."

Před závěrečnými sobotními závody odjela i většina novinářů, nejspíš podlehli dojmu, že česká výprava lyžařů skončí na mistrovství světa bez medaile.

V sobotu ráno se ale Martinovi zdál celý svět jinak. Už v pátek večer si s trenérem Skogem sepsali všechna pro a proti a vyšlo jim, že nastoupením na start lyžařského maratonu vlastně nemůže nic ztratit, naopak je šance získat medaili. Tento předpoklad sestavený chladnou hlavou vyšel.

Přišlo to, co televizní stanice a sdělovací prostředky omílaly několik dní stále dokola. Český reprezentant se stal mistrem světa v nejtěžším závodě právě končícího mistrovství světa v klasickém lyžování. Náhoda tomu chtěla, že mezi spoustou gratulací se objevil i telegram z Pražského hradu. Martin Koukal se stal prvním občanem naší republiky, kterému blahopřál právě zvolený nový prezident Václav Klaus.

Cesta k titulu mistra světa je obvykle dlouhá a také roubená malými úspěchy a velkými neúspěchy. Všechno začalo hodně dávno. Určitě dříve, než na začátku letošní sezony v tréninkovém kempu v Kiruně, určitě dřív, než se Martin potkal se švédským trenérem Skogem, dokonce dávno před tím, než uspěl na vrcholových soutěžích mezi juniory či než začal opravdu závodit. Ale to necháme na autorovi jeho pamětí.

Kolikátý budeš v Novém Městě?

V novoměstském rozhovoru jsem nemohl jinak než začít otázkou, co by v závodě na 15 kilometrů volnou technikou na domácí půdě (započítává se do Světového poháru) považoval za úspěch.

"Rád bych to letos v Novém Městě stihnul do 15. místa. Nejsem v úplné pohodě kvůli končícímu nachlazení. Se Skogem jsme navíc přes Vánoce formu trošku utlumovali, aby mi zase narostla před mistrovstvím světa. Ale udělám, co bude v mých silách," řekl bez zardění. A jak slíbil, tak se stalo. Závod obsazený těmi nejlepšími současnými borci zaběhl senzačně. Skončil osmý jen 48,6 vteřiny za vítězným Lukášem Bauerem. Ten den porazil i vedoucího závodníka Světového poháru v běhu na lyžích Švéda Mathiase Fredrikssona.

Kde jsi vlastně s lyžováním začínal?

"V lyžařském oddíle TJ ŽĎAS Žďár nad Sázavou," pokračoval v odpovědích před Zlatou lyží Martin. "Tenkrát to tam vedl triumvirát Honza Novohradský, Franta Sládků a Jirka Bradáčů. S Jirkou jsem toho myslím natrénoval nejvíc."

A pak už tě "koupilo" Nové Město?

"Sem jsme přestoupili, když z generačního důvodu došlo k rozpadu naší žďárské skupinky závodníků. Po maturitách někteří odešli na vysoké školy do Prahy. Docela se mi po nich stýskalo, ale vlastně spíš po našich tréninkových kempech ve staré škole na kraji Sklenného. Když jsme tam vyhládli, odjeli jsme se jednoduše domů najíst. Tam jsme fakt strávili moc pěkných chvil."

Ve Sportovním klubu lyžování Nové Město jsi strávil...

"Čtyři roky a odtud jsem odešel do Sportovního klubu policie Jablonec nad Nisou." (Dnes oddělení zimních sportů odboru sportu ministerstva vnitra - pozn. J. H.).

Jak se tam věnují vám, špičkovým lyžařům-běžcům?

"Já jsem spokojený. Osobně moc velké opečovávání nepotřebuju, spíše naopak. Vyhovuje mi volnost. Nemám rád, když mi někdo nařizuje, co mám zrovna teď po obědě dělat. Z těchto důvodů bych třeba nemohl být v Dukle. V Jablonci jsou doma spíš "kombiňáci", běžci jsme tam jenom dva, a pak několik holek. My chlapi tam nemáme trenéra, protože každý máme svého osobního trenéra. Stručně řečeno, jsem rád, že tam jsem. Mám tam vlastně zaměstnání, a tím pádem i výplatu, a to je také důležité. Lyžování není fotbal nebo hokej a bez peněz se žít nedá."

Jak je to s tvými trenéry, Martine?

Zlatá lyže - běžkařská trofej z Vysočiny"Christer Skog, který dřív trénoval Američany, je člověk, se kterým si maximálně rozumím, plně mu věřím a on věří mně. Takže, když trénuju, nemusí stát na kraji lesa a kontrolovat mě, jestli nešvindluju. V profesionálním sportu to už běží úplně jinak než mezi mladšími dorostenci. Vždyť jde o moje výsledky, o má vítězství a o mé ceny a prémie. Mě lyžování živí a já nad sebou nepotřebuju policajta," říká důrazně Martin.

Nějak mi ta slova nešla do hlavy. Trenér je přece bůh a strůjce úspěchu sportovce - aspoň se to vždycky tvrdilo. Že by byl Koukal tak silný individualista, že se s žádným trenérem nesnese?

"Jsem individualista. Jenže já jsem individualista jen ve vztahu k tréninku. Jinak spíš vyhledávám partu. Sám žít neumím," vysvětluje Martin. "My si se Skogem telefonujeme, mailujeme a přitom konzultujeme, co je potřeba. Už loni jsem hodně trénoval sám mimo národní družstvo. Měl jsem určité problémy s trenérem Petráskem, ale pak jsme si to vyříkali a nyní je myslím všechno O. K. V loňské sezoně jsem si tedy vyzkoušel i některé nápady z vlastní hlavy. Plány mi psal Jirka Bradáč, ten ale se mnou nejezdil po závodech. Přestup ke Skogemu mně strašně vyhovuje. Především mi udělal jasno v hlavě."

To znamená že současný trenér reprezentace Žalčík musí konzultovat se Skogem, nebo obráceně?

"Tak nějak, ale pokud vím, tak žádná zásadní konzultace zatím mezi nimi neproběhla. Je tam myslím i jazyková bariéra. Skoge za mnou přiletí až na mistrovství světa a bude tam i se servismenem. On když přestal trénovat Američany, tak šel dělat na univerzitu, tam se teď věnuje výzkumu a vlastně nejvíc trénuje akorát mne."


Máme zlato

Po fantastickém výkonu získal Martin Koukal v závodě na 50 kilometrů volnou technikou ve Val di Fiemme zlatou medaili. Zajel svůj nejlepší závod na mistrovství světa. Splnil se jeho sen, který sděloval jen opravdu dobrým známým: "Nějakou medaili bych si rád z Itálie odvezl."

Martin šel za svým medailovým cílem bez velkých prohlášení pro tisk - a bez zlatavých přelivů. Na každý závod se maximálně koncentroval a podle toho také vždy dojížděl na čelných místech. "Ve štafetě jsme mohli skončit mnohem lépe, ale byl to prokaučovaný závod," řekl mi smutně na stadionu v Lago di Tesero ve středu ráno k sedmému místu našich. Ve sprintech si věřil snad nejvíce. Do velkého finále mu chyběl opravdu pověstný krůček. Páté místo, stejně jako šesté místo ve skiatlonu však jsou mimořádné výsledky. Zlato je ovšem zlato.

Za ně dostane Martin Koukal "prémii" sto padesát tisíc korun.

Dlouho před mistrovstvím světa jsem se zeptal Martina Koukala, jestli někdy přijde doba, kdy lyžaři-běžci budou "prodáváni" jako fotbalisté nebo hokejisté, takže třeba za nás bude startovat Nor nebo někdo z našich běžců bude startovat za Itálii atd.?

"V podobném rozsahu, jako je tomu u fotbalu, hokeje či jiných sportů, určitě ne. Taková možnost by se mohla stát jedině tehdy, kdyby se Světový pohár začal jezdit na klubové bázi, jinými slovy, kdyby se rozvinula kvalitní soutěž mezi lyžařskými kluby. Ale toho se asi u lyžování nedočkáme. Je to o penězích a lyžování tak moc, jako zmíněné sporty, nevydělává. Při podobné soutěži by si silné kluby vzájemně prodávaly a kupovaly závodníky a pak by bylo úplně jedno, z které země by ten který závodník byl. Obávám se, že silné kluby by ale nebyly u nás. To, že dnes se v některých klubech cizinci objevují, to je spíše otázka emigrace, změny občanství."

Ze zprávy ČTK 4.3. 2003:

Před sezonou Koukal do svých cílů napsal, že chce být zdráv, v pohodě a konečně něco vyhrát. "Tak jsem konečně něco vyhrál. Jsem mistrem světa, paráda!" ušklíbl se. Tak vysoko nemířil, chtěl jezdit pravidelně alespoň do desátého místa. "Nebyl jsem v pozici, abych si mohl klást nejvyšší cíle," zdůraznil Koukal. Teď je po zisku titulu mistra světa ve volné padesátce v jednom kole. Ale doufá, že se z medaile v podobě zlaté vločky a slávy s ní související nezblázní. "Odměnu mám na krku," ukázal na cenný kov a svůj úspěch označil za finančně nevyčíslitelný. Čtyřiadvacetiletý Koukal neztratil smysl pro humor, i když je na roztrhání. Nabídky, aby svým jménem zaštítil tu či onu akci, dostává ze všech stran, ale dokáže se zastavit a zeptat se svého manažera, zda může. "Mám poměrně moderní mobil. Má jako všechny podobné věci takové tlačítko a výhodu, že se dá vypnout," naznačil běžec, jak snadno se dá uniknout zájmu okolí a zůstat v klidu. "A jestli se zblázním, o tom si popovídáme za půl roku," doplnil.

P.S.

V medailovém pořadí zemí na MS 2003 v klasickém lyžování, kde bylo rozdáno 18 sad medailí, obsadila naše reprezentace deváté místo.

Martin Koukal svým vítězstvím v Itálii navázal na legendárního Stanislava Henycha, který si na padesátce doběhl pro stříbro v roce 1974 na MS ve švédském Falunu, což byl dosud nejlepší poválečný výsledek českých běžců. V historii MS se největší úspěchy čs. běžců datují do 20. let, kdy Československo získalo díky Novoměšťákovi Otakaru Německému dvě zlata, dále tři stříbra a stejný počet bronzových medailí. Ve štafetách si naši muži doběhli pro stříbro v roce 1933 a pro bronz v roce 1989. Stejný kov získala mužská štafeta na ZOH v Calgary v roce 1988.

Jan Hlaváček  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |