POLICISTA 5/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra zahraničí |
Ve Francii je 347 ústavů pečujících o agresivní děti, které slovně i fyzicky napadaly rodiče a ve škole učitele a své vrstevníky. Těch agresivních dětí umístěných v ústavech je v současné době 17 000. Rodiče jim všechno dovolili, jiní si jich vůbec nevšímali, narodili se už s problémy, nebo, jak ukazuje i nejnovější britský výzkum, podlehly klamu televize, že agrese je něco normálního a agresor je hrdinaa. Pocházejí ze všech sociálních vrstev a jejich problémy tkví v psychice, někdy v hyperaktivitě a někdy v obojím a právě v těchto ústavech se učí žít v kolektivu a ovládat své nezvladatelné chování. Jak?
Známý francouzský týdeník Femme Actuelle navštívil jeden z nich, Institut de réeducation d´ Arnouville-les Gonesse, nedaleko Paříže, v zámečku sice z XVIII. století, ale úsměvném a hřejivém, takže těch 45 dětských a mladistvých obyvatel ve věku 12 až 18 let se tu může cítit jako doma. Ale to raději ne, protože pak často, zejména u těch nově příchozích, začíná ráno křikem, nadávkami a pěstním zápasem. Přicházejí sem poté, co na ně upozornila škola nebo sami zoufalí rodiče, a pak o nich rozhodovala Commission départementale de l´ éducation spécialisée (krajská komise pro speciální výchovu)). Jsou to převážně normálně inteligentní děti, ale v důsledku své psychiky nebo hyperaktivity jsou často dva až tři roky opožděné za školními znalostmi svýchh vrstevníků, mnozí například vůbec neumějí číst, nebo jen s potížemi. V Arnouville jim pomáhají zvládat i tento hendikep, ale především ne výukou, ale psychoterapií a ortofonií s nimi zvládají jejich problémové chování.
Tak třeba instruktorka organizuje hru, jak se chovat bezpečně při chůzi městem nebo na silnici. Ale účastníci hry nevydrží dlouho na místě, jeden z chlapců úmyslně padá ze židle, následuje všeobecný řehot a do toho se ozve další chlapec: "Mám strašnej hlad jdu pryč." Vyučování končí a přestávky na zotavení jsou vědomě často mnohem delší než sama výuka.Chytne-li děti agrese, rozbijí okno, poškodí opěradlo židle, zničí kuličkovou tužku..., ale nejsou trestány, vezme si je stranou terapeut a hovoří s nimi.
Rodiče je často vybavují drahým oblečením a hračkami, ale nikdy je nevybavili rodičovskou autoritou, říkají zdejší odborníci. "Tyhle děti nehledají materiální profit, ale jeden každý se cítí jako Rambo a stále znovu a znovu se vystavují nebezpečí. Nereagují na realitu, odmítají ukládání úkolů. Místním sportem je vyjednávání. Tak třeba o každodenním jídelníčku - vždycky je připravován s nimi ve shodě. Hodně se věnujeme zahradničení, sázení letniček a jejich konci na podzim - děti poznávají koloběh přírody, svého života, učí se, že nejsou nesmrtelné..."
Práce s každým z dětí nikdy nekončí a je náročná, ale už po roce je vidět první příznaky příznivého vývoje. Samy děti si začínají trvalé změny ve svém chování uvědomovat a začínají se zajímat o svou pracovní budoucnost. Zní to neuvěřitelně, ale mnozí by rádi pomáhali jiným: jako hasiči, jako policisté, jako pečovatelé o staré lidi. Už v ústavu dostávají svůj první výuční list: jako zahradníci. A není nic mimořádného, když ti, kdo z ústavu přejdou do "normální" školy, se pak přijdou ukázat s maturitním vysvědčením.
Jaký je profil dítěte-tyrana?
Narodilo se třeba nemocné nebo ve chvíli, kdy někdo blízký zemřel nebo rodinu opustil nebo po mnoha marných pokusech manželů mít potomka - a takové děti pak mají v rodině mimořádné místo. Trpí hyperaktivitou a problémy v chování. Problémy, které mohly být identifikovány už dávno, často hned při narození.
Kde hledat příčiny?
Část rodičů nechá děti dělat, co je napadne. Část rodičů se o děti vůbec nestará. Měli jsme v nemocnici 13letého chlapce, zle ho pokousal pitbull, kterého si půjčil od kamaráda. A jeho rodičům trvalo celé dva dny, než si toho vůbecc všimli.
Měly by být, jak je tomu v USA, pod sedativy?
Není žádoucí dávat mladým lidem sedativa. Dělat z nich zombie nic neřeší. Navíc už dnes existuje celá řada postupů blízkých léčení epileptiků nebo proti depresi či prchlivosti, které neuspávají.
Jakou radu máte pro rodiče?
Především nesmějí nechat důležitým věcem volný běh. Mnoho rodičů k nám přichází příliš pozdě, kdy už je jejich děti inzultují nebo opravdu bijí. Rodiče musí být vůči dětem hierarchickou institucí. Tam, kde žádná autorita nevládne, jiní se jí až příliš uchopí. Děti najednou říkají na všechno NE a je zaděláno na malér. A pak je třeba, aby rodiče jednali koherentně, aby matka i otec mluvili stejnou řečí. |
(kuč)