POLICISTA  5/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha


SOUKROMÍ
DETEKTIVOVÉ:
Nástroj, nebo hrozba
bezpečnosti?


Ze strany státních orgánů, ale i teoretických pracovišť je poměrně často upozorňováno na nutné analýzy a eliminace možností, kdy se v činnosti soukromých detektivů objevují ilegální a neetické formy a metody. Při tom však význam práce soukromých detektivů není ve vyspělých demokraciích Západu již dávno zpochybňován, je naopak jednoznačně považována za nezaměnitelnou součást obvyklé bezpečnostní praxe.
To zároveň vyvolává otázky o účinnosti systémů kontroly nejen nad podnikatelskými subjekty působícími v oboru služeb soukromých detektivů, ale i nad jednotlivci, které zaměstnávají.
Také takovéto diskuse probíhají v posledním desetiletí na stránkách European Journal on Criminal and Research a svým obsahem jen o málo předbíhají diskusím o problémech, které dnes již jsou nebo velmi brzy budou aktuální i v České republice.


ŘEŠENÍ JEN V RACIONÁLNÍM KOMPROMISU

Současnost je plná zásadních diskusí pokoušejících se smířit často velmi protichůdná stanoviska. Nesporně mezi ně patří ideologizované stanovisko k problému, kolik toho, co už tradičně je považováno za státní odpovědnost, může být postupně převáděno na organizace, jejichž cílem je dosažení zisku. Mezi sektory, kde uvedené dilema vystupuje zvlášť výrazně, nesporně patří nejen u nás tradičně nedoceněný podobor soukromých detektivů.

Soukromí detektivové dnes v zemích i s příkladně fungujícím systémem veřejné bezpečnosti nejsou vyhledáváni pouze fyzickými osobami z různých důvodů od vyšetřování vražd až po vystopování pohřešovaných dědiců, ale mají mnohé velmi významné úkoly při podpoře a v prosazování společné a společenské bezpečnostní politiky. Pochopení pro tuto skutečnost nacházíme především u soukromých společností, které často mají na životy a zájmy svých členů (např. zaměstnanců) větší vliv než jakýkoliv systém státem prosazovaných norem.

Např. ve Velké Británii nebyli soukromí detektivové nikdy podrobeni detailnímu, ale ani objektivně prováděnému dohledu a hodnocení nejen ze strany státu, ale např. i médií.

Mnozí soukromí detektivové negativně pociťují stav, kdy hodnota jejich služeb a problémy, kterým musí čelit, jsou přehlíženy a podceňovány. Mnozí kvalifikovaní a úspěšní soukromí detektivové pociťují stres ze situace, kdy bez ohledu na to, jak intenzivně dodržují jak zákony, tak i dobrovolné kodexy profesionální etiky, jsou ve vědomí veřejnosti, včetně úřadů, vesměs spojování s nečestným chováním a neplněním svých povinností.

Britští detektivové přiznávají skutečnost, že v jejich řadách působí jak tzv. "kovbojové", tak i "zvláštní charaktery", ale rozhodně neakceptují, že je snad spravedlivé nahlížet na všechny detektivy stejně negativně. Zřejmě proto, na rozdíl od zatím převládajících poměrů v ČR, jich mnoho souhlasilo s účastí na výzkumu a dovolili britským kolegům nahlédnout do svého jistě poněkud specifického světa.

Druhou linií výzkumu se staly zákazníci soukromých detektivů, kdy 1500 pojišťovacím agenturám (z ekonomického hlediska hlavní zákazníci soukromých detektivů ve VB) byly zaslány dotazníky s otázkami ve smyslu, proč využívají soukromé detektivy, podle čeho si vybraly určitou detektivní agenturu, jaké druhy úkolů na nich požadují. Další výzkumnou otázkou bylo zjištění, zda soukromé detektivy zaměstnávají pro své vlastní účely nebo za své klienty, jak definují standardy vyšetřování a jaké procedury při vedení vyšetřování považují za přípustné.

Výsledky výzkumu provedeného britskými experty na bezpečnostní politiku poukázaly na řadu otázek buď frekventovaných, nebo zase neprávem opomíjených i v České republice, zejména způsob použití služeb soukromých detektivů (SD), historie a kultura SD činností, chápání pojmu bezpečnosti jako obchodu, zákonnost činnosti SD a jejich vztah k dalším policejním sborům.

PROFESE S TRADICÍ

Asi bychom se shodli s britskými kolegy, že za soukromého detektiva může být považován jedinec, který buď sám podniká, nebo je zaměstnaný firmou, která poskytuje vyšetřovací služby za úplatu.

Původ soukromých detektivů je ve Spojeném království starší než vyšetřovací činnosti veřejných policejních sborů. Ještě do poloviny devatenáctého století poskytovali (až na pár výjimek šetření prováděných zvlášť odpovědnými a schopnými právníky) jedinou formu speciálních šetření po incidentu pouze soukromí agenti. Všechny veřejné policejní aktivity se tehdy soustřeďovaly na zajišťování veřejného pořádku nebo na prevenci odstrašováním. Např. britská vláda tehdy považovala všechny formy policejního vyšetřování za rušivé, ne-li odporné.

Významné, převratné změny přinesl až rok 1894, kdy bylo ustaveno detektivní oddělení Metropolitní policie a státní i městské policejní orgány převzaly kontrolu a vyšetřování kriminálních aktivit.

Soukromí detektivové ve snaze nalézt další perspektivní uplatnění postupně přesunuli svůj zájem na oblasti, kde dodnes trvá značná poptávka. V souladu s tehdejším pojetím práva to byly především vyšetřovací služby v občanskoprávním řízení, neboť policie úzce zaměřená na kriminální případy do této oblasti nezasahovala. Další oblastí aktivit, která se stala naprostou doménou soukromých detektivů a nadlouho poznamenala jejich pověst, se stala džungle narušených manželských a majetkových vztahů, stopování skrývajících se dlužníků, ale také již početné úkoly pro rychle se rozvíjející průmyslový sektor, ochrana i cílevědomé narušování obchodních vztahů, realizace promyšlených kroků konkurenčního boje zákazníků apod.

Ač detektivové pracující v rámci veřejných policejních sborů, byli podrobeni veřejně hodnocené odpovědnosti, disciplíně a poměrně přísným pracovním kodexům postupně převzatým od uniformovaných kolegů, soukromí detektivové byli ponechání v této oblasti vlastní seberegulaci - situace, která se vlastně nezměnila dodnes. Přes řadu pokusů o kontrolní činnost musela ale i Metropolitní policie čas od času čelit skandálům vyvolaným náchylností svých detektivů ke korupčnímu jednání a také přiznat, že existují značné problémy v monitorování určitých forem vyšetřovacích činností. Zdrojem mnoha insinuancí se nutně musela stát dosti blízká podobnost mezi detektivem a pachatelem, zvláště, když postup vyšetřování vyžaduje proniknutí do sítě organizovaného zločinu. Pokud takto vznikají problémy se zákonností a morálkou veřejným policejním úředníkům, nevyhnutelně musí vznikat otázky a pochybnosti o daleko větších problémech soukromých odborníků vyslaných do podobného prostředí ne s vidinou kariéry a veřejného uznání, ale pouze zisku či výdělku.

Soukromí detektivové ve Velké Británii stále nemusí být ani členem profesní, stavovské asociace, což je považováno za zřejmě největší nedostatek, protože u řady srovnatelných profesí existují stavovské komory jako efektivní, uznávaná forma samoregulace a záruky kvality členstva. Ve Velké Británii podobně jako v ČR bohužel neznamená žádná z profesních asociací pro soukromé detektivy nikterak uznávanou autoritu.

Pokud lze prokázat spojitost mezi veřejným policejním sborem a soukromými detektivy, obecně platí, že nejvýrazněji tomu je v personálním obsazení a zajištění těchto činností. Britský výzkum prokázal, že téměř 80 % výkonných soukromých detektivů jsou vysloužilí důstojníci kriminálních nebo pořádkových služeb policie. Tato okolnost je v naprosté většině případů považována za výhodu, zvláště představiteli právní profese (advokáty), kteří využívají jejich služby.

Ani takovéto převažující pozitivní údaje neřeší v Británii, stejně jako všude jinde, složité otázky kvalifikace, profesionality a profesní etiky zcela. Případy prokázaných nečistých praktik bývalých příslušníků policie v postavení soukromých detektivů (zvláštní kapitolou jsou ne zcela výjimečné delikty aktivních důstojníků kriminální služby při aktivitách zcela mimo jejich úřední pověření) více než naznačují, že bývalí policejní důstojníci mohou být schopni stejně závažných provinění jako SD pocházející z jiných profesí.

Také britský průzkum potvrdil česká zjištění, že bývalí policejní důstojníci se poměrně často cítí být bezmocní v soukromé detektivní praxi, protože už nemají pravomoci jako policie, hlavně ale nemají přístup k policejním zdrojům informací. Policejní výcvik důstojníky nepřipravuje na možnost dovozování důvěrných informací z informačních fragmentů, které lze legálně získat z veřejně přístupných zdrojů. Časté porušování zákona tak způsobuje i fakt, že mnozí spoléhají na vztahy s bývalými kolegy, kteří k policejním záznamům z hlediska svého postavení ve státní službě přístup mají.

Je nesporné, že faktory spojené s důvěrnou, přísně utajovanou povahou práce SD a navíc skutečnost, že jsou motivováni především komerčně, posiluje u soukromých detektivů riziko náchylnosti k používání nečistých metod a někdy dokonce vede ke kriminálním aktivitám.

To pochopitelně neznamená obvinění, že lotry jsou všichni soukromí detektivové. Naopak citovaný britský průzkum prokázal, jak velký počet soukromých detektivů velmi dobře zná zákony a profesní etické kodexy a respektuje pocit, že obchod musí být věcí velké odpovědnosti. Na podporu takovéhoto vztahu zaměstnanců k profesi vystoupily také dvě hlavní britské stavovské organizace SD - Asociace britských detektivů a Institut profesionálních detektivů.

Problémům české legislativní scény přisvědčuje i britský závěr, že povaha práce SD vyvolává těžko řešitelné problémy při formulaci regulačního systému, který by dokázal jejich činnost prakticky a rozumně regulovat, a přitom by jejich práci neeliminoval, ale byl jim podporou.

Východiskem pro porozumění této myšlence, zvláště z hlediska formulace forem vhodné kontroly, je nezbytná identifikace základních skupin klientů soukromých detektivů a zejména jejich důvodů k využívání těchto specifických služeb. Povaha poptávky na trhu má nakonec největší a nejregulativnější dopad na činnosti soukromých detektivů.

DETEKTIV MĚNÍ KLIENTELU

Jak údaje z poštovních dotazníků, tak i pohovory vedené s představiteli profese SD prokázaly, že v Británii, jako v charakteristické zemi demokracie západního typu, je využití práce soukromých detektivů běžné ve prospěch soukromých (především obchodních a hotelových) společností, pojišťovacích společností a agentur, za nimi následují jako zákazníci představitelé právních profesí. Téměř 80 % soukromých detektivů se vyjádřilo ve smyslu, že pracují přímo na zadání soukromé firmy bez zprostředkování jejího právního zástupce.

Méně časté je zadávání instrukcí (zakázky) soukromými fyzickými osobami. Stále výjimečněji se prý uplatňuje hollywoodská představa o atraktivní, bohaté dámě, která si zadává služby soukromého detektiva k mimomanželským aktivitám svého manžela. Ač takovéto zakázky nevymizely zcela, podstatně je redukovaly změny v manželském právu (prosadil se stav, jaký trvá v ČR již čtyřicet let). Mnozí britští soukromí detektivové dokonce a priori odmítají přijetí takovéto zakázky. Jejich důvody jsou logické - vymáhání plateb od takovýchto klientů je nejisté, navíc kdykoliv hrozí zapletení do mediálního skandálu, což by poškodilo kredit agentury před takovými zákazníky, jakými jsou komerční, soukromé společnosti, které jsou pro SD na prvním místě důležitosti, ale vyžadují nejvyšší míru diskrétnosti.

ZÁJEM VELKÝCH KORPORACÍ ROZHODUJE

Soukromé podnikatelské subjekty se snaží využívat soukromé detektivy k prosazování vlastní firemní bezpečnosti a k mnoha dalším úkolům v souladu s jejich zájmy. Britský výzkum prokázal, že nejčastěji se jedná o odhalování pojišťovacích podvodů, různorodé prověřování zaměstnanců, vyšetřování krádeží a vnitřních zpronevěr, zjišťování informací nutných k vymáhání pohledávek (tedy nejen v ČR), zjišťování skutečností o jiných společnostech a naproti tomu zabraňování obchodní a technologické špionáži ze strany jiných firem.

Britské občanské právo sice staví soukromé vyšetřování pod přísný zákonný dohled, ale na straně druhé mu poskytuje poměrně příznivé prostředí. Týká se to většiny požadavků, které na soukromé vyšetřování kladou pojišťovny. Úspěch mnohých z nich stojí na přísně dohodnutých podmínkách odpovědnosti nebo také na detailech následků incidentu, který vede k uplatnění nároku a k plnění ze strany pojišťovny.

Při pohledu na ostatní zákazníky britských soukromých detektivů je významná skutečnost, že podobně jako v ČR, neexistují ve Spojeném království žádné veřejné vyšetřovací služby, které by byly schopné nebo ochotné poskytnout kompletní podporu při prosazení občanskoprávní žaloby (velmi často špatně nazývané "soukromou žalobou"). Soukromí detektivové jsou ve většině těchto případů jedinými profesionálními vyšetřovateli, kteří jsou v průběhu občanskoprávního sboru dostupní a příslušní. V občanském kontextu jsou tedy typickými aktivitami soukromých detektivů plnění soudních příkazů včetně exekucí, zajištění realizace jiných právních dokumentů a shromažďování důkazů k podpoře občanskoprávních žalob. Jedná se o žaloby vznesené jednotlivci nebo firmami např. při nesplácení dluhu, nedbalost, která vyústila ve způsobení škody na zdraví, životě či majetku, neplnění soudních příkazů (např. péče o dítě).

Další skutečností působící ve prospěch rozvoje soukromých detektivních činností je zkušenost, že mnoho, zejména kapitálově silných společností není nadšeno možností využití monopolu veřejných policejních sborů na vyšetřování kriminálních aktivit v rámci jejich podnikání a velmi často dávají přednost soukromým opatřením. Tento stav nepřekvapuje, jen charakterizuje určitý dosažený stupeň vývoje tržní společnosti. Vždyť už více než pětadvacet let stará Cunninghamova studie o soukromých bezpečnostních službách v USA (University of Chicago) uvádí, že 80 % procent amerických zaměstnavatelů připouští, že mnohé z prohřešků, které se odehrají v jejich podniku, vůbec policii nehlásí. Je proto jistě zajímavé, proč za stavu, kdy výsledky velkého množství (v nejrozvinutějších zemích většiny) kriminálních šetření nekončí vůbec před soudem, si společnosti téměř vždy (nejedná-li se o usmrcení nebo vážné poranění) vybírají na řešení těchto incidentů placené soukromé detektivy, ač mají ze zákona právo požádat o bezplatnou asistenci veřejného policejního sboru.

Je jistě škoda, že v ČR nedisponujeme žádnými podobnými daty a přehledy, ale britští kolegové vidí zejména tyto příčiny:

- V Británii převažuje názor vedoucích zaměstnanců soukromých společností, že při interních prohřešcích je zapojení policie až nejposlednější variantou. Racionalita tohoto názor je nesporná, neboť firma v okamžiku, kdy požádá policii o zákrok, ztrácí nad vyšetřováním jakoukoliv kontrolu. Pak snadno dochází k situaci, kdy pro policii se stanou prvořadými její cíle, které nemusí být společné se zájmy postižené firmy. Okolnosti případu jsou pak často publikovány bez kontroly managementu postižené firmy a může dojít i k velmi závažným druhotným škodám zejména na image firmy. Jak uvádějí autoři výzkumu, "... praní prádla na veřejnosti může být hodně kontraproduktivní".

- Soukromé společnosti upřednostňují soukromé vyšetřování také v případech, kdy pociťují obavu z odhalení informací, jako jsou pracovní postupy, údaje o zákaznících, o dodavatelích, smluvních vztazích a dalších důvěrných firemních informacích.

- Mnozí soukromí detektivové mají poznatky, že jejich klienti, jakmile objevili kriminální aktivity uvnitř nebo proti jejich společnosti, policii kontaktovali, ta však dala svůj nezájem najevo přímo, nebo a to mnohem častěji jej vyjádřila svojí nečinností. Stává se i to, že policejní úředníci oznamovatele sami odkazují na SD. Policie má v zemích s tržní ekonomikou většinou tendenci považovat trestné činy na pracovišti za zájem až sekundární a své síly a zdroje soustřeďuje na boj s kriminalitou namířenou proti společenským zájmům - násilné trestné činy, vnitřní bezpečnost apod.

Soukromí detektivové zpravidla firmám nabízejí poměrně atraktivní řešení uvedených problémů, protože nejsou zcela sešněrováni systémem limitujících státních regulativních systémů, řídí se pouze limity neformálních systémů a mechanismů regulace na trhu soukromých bezpečnostních činností.

Z hlediska další použitelnosti jejich poznatků však ani v tomto směru nemají příliš snadnější situaci než jejich kolegové ve služebním poměru. (To se ovšem týká takových šetření, u nichž se předpokládá soudní dohra.) V těchto případech v každé fázi své činnosti musí respektovat požadavek, že všechna pátrání a kriminální šetření jsou pevně určena více méně dobrovolně respektovanými předpisy, jejichž dodržování je předpokladem možnosti výsledky šetření také využít např. před soudem. V Británii je zřejmě nejvýznamnějším z nich PACE - Police and Criminal Evidence Act s platností od roku 1984. PACE poskytuje právní rámec pro činnost všech policejních složek při respektování důkazních standardů upravuje operativní postupy a pravidla pro vyslýchání jak podezřelých, tak i svědků a pro zaznamenávání výpovědí. Ač to není výslovně uvedeno, je tento zákon vzdor přetrvávajícím nejasnostem fakticky aplikován na postupy soukromých detektivů, jimiž je všeobecně akceptován požadavek respektovat kritéria PACE při šetření kriminálních aktivit. V Británii platí za samozřejmé, že pokud zákazník instruuje soukromého detektiva, aby se podílel na vyšetřování některého trestného činu, musí standardy PACE dodržovat, pokud chce získané poznatky realizovat při soudním řízení. Bez ohledu na požadavky PACE má ale zákazník trvalou kontrolu nad výsledky soukromého pátrání a může je případně kdykoli ukončit. Tuto možnost by při policejním vyšetřování pochopitelně neměl.

PRAGMATICKÉ POJETÍ - HLAVNÍ AUTORITA JE ZÁKAZNÍK

Kontrola ze strany zákazníka nad šetřením SD je mnohostranná a účinná. Zákazník si především sám vybírá buď agenturu, nebo přímo detektiva s individuálními předpoklady pro jeho případ. Často určuje i to, jaké informační zdroje a kteří zaměstnanci budou detektivům k dispozici. Nařizuje zachování mlčenlivosti týkající se ve smlouvě uvedených aktivit firmy nebo fyzické osoby. Navíc může zákazník kdykoliv a bez podání vysvětlení další šetření prováděné soukromým detektivem zastavit. Britský zákazník SD si však je vědom toho, že chce-li za své peníze od SD získat informace, které by byly relevantní při prezentaci před soudem, nemohou být získány jinak než podle pravidel uvedených v PACE. Tato praxe sice ohraničuje možnosti detektivních činností, ale zároveň je ve prospěch SD, neboť efektivní a univerzální standardy PACE zabraňují do textu smlouvy zahrnout požadavky na zneužívání činnosti SD různými špinavými praktikami.

Dalším rozhodujícím argumentem ve prospěch využití SD při vyšetřování kriminálních činů bez vlivu veřejně bezpečnostních orgánů je pro britské i americké zákazníky způsob realizace jeho výsledků. K tomu se výstižně vyslovuje ve svých Úkolech soukromých bezpečnostních sil Cunningham už v roce 1971, když píše: "Existuje soukromý trestní soudní systém, kde zaměstnavatel provinilce kárá, omezuje, propouští, degraduje, přemisťuje pracovní místa..." Takovéto možnosti, při samozřejmém respektování přísného zákonného rámce, zavádějí vyšetřování kriminálních činů do oblasti mimo oficiální postup a umožňují to, co se dá např. v rámci velkých firem nazvat "soukromou spravedlností". Jedná se jistě o termín s poměrně hrozivým podtextem, který pro mnohé naznačuje odmítnutí demokratického systému zacházení s lidmi, kteří tak či onak narušují v zaměstnaneckém vztahu požadované normy. Systémy soukromého práva jsou ale fakticky veřejnými systémy podporovány a umožňovány, protože jsou v souladu se směřováním společnosti, jsou podle ní v zájmu celkového dobra. Alespoň tolik optimistický náhled, ten však není jediný.

POLITICKO-PESIMISTICKÝ NÁHLED

Je pochopitelné, že takováto interpretace vyšetřování SD není přijímána všeobecně. Velmi fundovaná, na Západě rozšířená levicová kriminologie spíše dochází k závěru, že nekontrolovatelná činnost SD zvláště pro velké korporace zvýhodňuje soukromé společnosti imunitou vůči rizikům trestního stíhání za činy, které mají možná větší sociálně negativní dopad než činy těch, vůči nimž je šetření vedeno. Navíc, podle těchto interpretací, používání soukromých detektivů soukromými společnostmi ukazuje na podivný jev, podle kterého se zdá, že se zájmy veřejné spravedlnosti neshodují se zájmy těchto zákazníků, a to dokonce, i když jsou obětí trestného činu.

V Británii, USA a dalších zemích, které se jinak považují za právně konsolidované, to zpravidla funguje tak, že jakmile SD jednou podezřelého prohlásí vinným, čímž zcela splnil svůj smluvní závazek vůči klientovi, na takto neformálně usvědčenou osobu je činěn nátlak směřující např. k rezignaci na post, který zastává, a aby nahradila škodu, přičemž si zaměstnavatel ponechává zkušební dobu na trestní oznámení.

Jedná se o praktiky nesporně pro zákazníky atraktivní, zejména však pro takové z klientů SD, kteří mají nejrůznější někdy i dosti konfliktní zájmy. Soukromí detektivové nabízejí především rychlost při objasnění případu, absolutní diskrétnost a kontrolu klientem po celou dobu akce.

Britský výzkum potvrdil, že většina zákazníků SD si "svého" detektiva vybírá na základě doporučení známých zaměstnanců z firem, které již služeb SD využily. Image je hlavní deviza, kterou si musí SD ochraňovat, a dobrá pověst je zároveň významnou formou regulace trhu.

Z výsledků britského výzkumu, stejně jako ze zkušeností z obdobného podnikání v ČR, jsou známa vyjádření SD zakládajících si na metodách realizovaných v rámci etických pravidel, kteří uvádějí, že stále trvá poptávka po službách, které jsou v rozporu se zákony. Všichni, kteří odpověděli na otázky průzkumu, uvedli, že odmítli klienty často i z právních profesí, kteří po nich požadovali nelegální, případně neetické metody. Objevily se dokonce požadavky na zorganizování závažných trestných činů, mezi kterými nechyběla ani vražda nebo napadení "pro výstrahu". Nezřídka se objevují požadavky na získání zákonem chráněných informací jako je opis rejstříku trestů, zdravotní záznamy nebo detaily o stavu a pohybech na bankovních kontech. Renomovaní britští detektivové o podobných požadavcích prohlašují:

"Porušováním zákona riskuješ všechno: svoji profesi, pověst a velmi pravděpodobně i svobodu. Jedna z hlavních priorit této práce je spát v noci beze strachu, že někdo přijde, zaklepe na dveře, buď mě zatknout, nebo se pomstít za něco, co jsem nebyl oprávněn dělat."

Osobní rozhovory s respondenty průzkumu svědčí o existenci určité profesionální etiky, která ovlivňuje jinak pragmatické jednání SD, aby se zdržovali jednání, které sami pociťují jako nesprávné, a naopak cítí vnitřní uspokojení při úspěšném plnění zakázek směřujících proti určitým typům "škodlivého" jednání:

"Jestliže někdo podniká a dává do toho vše každý den a někdo přijde a začne jeho práci ničit zpronevěrou, krádežemi nebo jednoduše neplacením svých účtů, musíme mu nějak pomoci. Lidi, které vyšetřujeme, jsou profesionálové, a tím myslím, jak hodně jsou škodliví" - z osobního rozhovoru výzkumníka s respondentem průzkumu.

Pokud zaměstnavatelé skutečně nemají zájem na právních postizích provinilců z řad zaměstnanců, situace SD je jednodušší a svoji činnost omezí na dva cíle. Nejdříve zajistí důkazy, preferován je stejně jako u nás videozáznam trestné činnosti. Velmi dobře splní hned dva účely - potvrdí se zaměstnavatelovo podezření a pachatel zpravidla připustí a potvrdí svoji vinu. To vede k rychlé realizaci druhého cíle, kterým je pachatelova rezignace nebo jeho nevyhnutelné propuštění. Počítá se také s tím (a to už je méně sympatická stránka věci), že pokud jsou pachatelé seznámeni s nevyvratitelnými důkazy o vlastní vině zároveň s možností vyhnout se následkům stíhání formálního (před soudem), jen málokterý trvá na soudním řízení, které by případně mohlo odhalit zneužití některých pátracích postupů SD proti jeho občanským právům a svobodám.

Nahrávání všech výslechů podle zásad PACE je určitou prevencí jak tomuto problému předejít, ale zároveň shora uvedený modus operandi soukromých detektivů je vlastně zásadním důvodem a způsobem, kterým mohou slíbit a někdy i zaručit svoji vysokou efektivitu pátrání a vyšetřování.

Zkušení detektivové disponují tak vyvinutým právním vědomím, že jsou schopni činností na hraně zákona, avšak bez jeho porušení, a to i tehdy, kdy jimi nashromážděné důkazy nemusí vždy odpovídat standardům požadovaným soudy. Také proto se britský výzkum zabýval otázkou právních a zároveň obchodních hledisek zákonnosti práce SD.

PROTICHŮDNÁ KRITÉRIA V POHLEDU NA ÚSPĚŠNOST

Právo vlastníků bránit v rozumných mezích soukromý majetek zůstává živé i přes to, že většina zemí vyvinula a realizuje systémy právního donucení, kterými deleguje užití síly na zmocněné veřejné orgány, např. policejní sbory. Demokratický stát a jeho zákonné donucovací orgány odvozují svoji zákonnost z demokratické odpovědnosti za právo pro všechny obyvatele. To vládám dává zákonné právo definovat systémy, které pořádek ve společnosti zabezpečí. Souběžně s tímto bezpečnostním systémem "pro všechny" si soukromé společnosti zejména tvorbou a udržováním záznamů o vlastních zaměstnancích vyvíjejí systémy pro naplnění jejich vlastní definice "vnitřního pořádku". Soukromé orgány při realizaci "soukromého míru" mohou v zákonem povoleném rozsahu provádět svá opatření tak dlouho a v takové kvalitě a kvantitě, dokud nejsou v rozporu s veřejným pořádkem a zájmem.

Obecně platí, a pro USA i Velkou Británii zvlášť, že systémy soukromé spravedlnosti poskytují výkonným soukromým agentům v podstatě diskrétnější moc než systém státní policie. Tato výhoda jejich flexibilnosti však skutečně může vytvářet možnosti pro nevhodné nebo z hlediska zákonnosti nezodpovědné akce. Protože se akce soukromých detektivů nemohou ukrýt za pojem právního donucovacího orgánu, jsou veřejnosti prezentovány zpravidla jako manažerské praktiky vedoucí k celkovému úspěchu a prospěchu všech.

Jen zřídka mají soukromé společnosti zájem vysvětlovat případně omlouvat své vnitřní bezpečnostní problémy veřejně. Dokonce i jen připuštění interní krádeže nebo zpronevěry znamená pro soukromou společnost poškození její pověsti a kredibility s negativními dopady na její obchodní činnost a úspěch.

EFEKTIVNÍ KONTROLU SD ZAJISTÍ POUZE PROFESNÍ KOMORA

Mezinárodně vedené diskuse zaměřené k významu a formám práce soukromých detektivů vyvolávají další otázky o možnostech realizace účinných systému kontroly na činnostmi soukromých detektivů. Proti snahám o instituování kontrolních systémů mluví skrytá povaha jejich práce - jak může jakýkoliv systém regulativní kontroly zajistit, že zákony a etické normy jsou za těchto podmínek účinně respektovány?

V případě naší problematiky bude platit, že podmínkou toho, aby byl jakýkoliv regulativní systém účinný, musí za něj odpovídat relevantní subjekty, tedy "ten, kdo ví". Celý zmiňovaný britský výzkum dochází ke shodě, že jedinými takovýmito subjekty mohou být individuální soukromí detektivové a snad i ostatní řídící pracovníci v detektivních agenturách a velmi významné místo musí zaujmout klienti agentur a jejich odpovědní zástupci. Jakou však odpovědnost uložit každé z těchto stran a je vůbec reálné aby opatření byla účinná?

Do popředí tak vystupuje nutnost konstituování stavovského, profesního, státem zcela uznaného a uznávaného orgánu - komory. Jen takový subjekt může skutečně ručit za operace SD v rámci zákona a racionálně napomáhat vytvoření a respektování jednotného etického kodexu profese. Jako u ostatních společensky vysoce respektovaných profesí by takový stavovský orgán kvalifikovaně formuloval interní normy a členství by podmiňoval splněním taxativně formulovaných požadavků i stanovením způsobů a podmínek kontroly každé členské agentury. Je nezbytně nutné se dohodnout na autoritě, která bude mít i neformální prostředky k prosazení dohodnutých pravidel, včetně prostředků represivních (např. pozastavení až trvalé odebrání licence, jež by ukončilo praktickou činnost v oboru). Komora musí disponovat dostatečnými prostředky, aby např. publikováním etických standardů a mechanismů realizace stížností dávala nepřehlédnutelné impulzy detektivům k respektování standardů profesionálního jednání.

PaedDr. František Novák  
Katedra bezpečnostních služeb PA ČR  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |