POLICISTA  5/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

školství


Dopravní hlídka nachytala za volantem rozverného opilce: tentokrát jen jako, ale kolikrát v životě to bude doopravdy?

Naštěstí to na Vysočině není nikam moc daleko. Takže jihlavská Střední policejní škola zajíždí pravidelně do Pelhřimova na krytou střelnici, jež se skrývá v útrobách okresního policejního ředitelství.

"Jsme za tu možnost vděčni, ale rozhodně bychom nepohrdli střelnicí vlastní - a v budoucnu se jí snad dočkáme. Ale její zbudování není snadné," říká podplukovník Bac. Josef Urbánek, jenž má onen střelecký "výlet" jaksi na povel. "Chce to nejen peníze, ale i vhodný prostor - a obojího není nazbyt."

Na další ze střeleckých výcviků tentokrát přijeli příští dopraváci: ti, jež jsme před čtvrt rokem bedlivě sledovali na zahajovacím studijním soustředění. Začátkem jara už to nejsou bažanti, už ochutnali policejní chlebíček, leccos vědí, už se ve škole vyznají a v jejích chodbách nezabloudí. Mají za sebou třetinu studia. Tedy ani moc, ani málo. Už vyčíhli, jaké má který kantor zvláštnosti, na co si potrpí a jestli ho třeba možno kapánek ošulit...

"Co je pro nás nejtěžší?" říkají uvážlivě. "Každý má asi slabiny v něčem jiném, ale obecně nám asi nejvíc dává zabrat právo. Spousta látky, spousta paragrafů - a musíme je dostat do hlavy v dost šibeniční lhůtě. Navíc: nejde o to se něco navrčet zpaměti, ale naučit se spíš správně právnicky myslet."

Kantoři překvapivě vidí slabiny svých studentů poněkud jinak: jakkoli na Střední policejní školu přichází teď výhradně středoškoláci, a nota bene valná většina jsou čerství maturanti, kteří by měli mít tedy učivo v živé paměti, ne-li v krvi, kamenem úrazu se stávají - obyčejné diktáty... Jazyk český, mateřstina, dělá budoucím policistům dost potíží.

Dobře střílet - to je dnes pro policistu základ..."A to jim naši češtináři nedávají žádné chytáky, žádné víly vily věnce u vily se nekonají," usmívá se jejich třídní, nadporučík Bac. Karel Štefl. "Pravopis je jednoduše základ: bez něj se neobejdou a nikdo bez něj na podzim závěrečné zkoušky prostě neudělá."

Úskalím pro mnohé jsou navíc také cizí jazyky, tedy němčina a angličtina, které se na jihlavské policejní škole vyučují.

Každý si může vybrat, který studovat, respektive ve kterém pokračovat. Protože i v tomto případě přicházejí středoškoláci s několika lety jazykové výuky za sebou...

"Zatímco začátkem devadesátých let se zhruba půl napůl dělily němčina s angličtinou, v průběhu let se přesunul zájem k angličtině. Němčinu dneska studuje čtvrtina, maximálně třetina posluchačů," říká podplukovník Urbánek.

A do třetice všeho zlého je tu prý ještě jeden kámen úrazu, možná nejpřekvapivější. Tělocvik! Mladá generace se není jaksi zvyklá příliš hýbat, a plnit nějaké bláznové limity? To se některým nechce už vůbec! Zaplavat třeba určenou vzdálenost v solidním čase, to je pro mnohé příští policisty dost složité, a někteří se dokonce - jen napůl žertem - podivují, proč po nich plavání vůbec chtějí; že se přece dali k dopravní policii a nikoli k námořnictvu...

"Brzy ovšem pochopí, že nám jde o jejich celkovou fyzickou zdatnost, a plavání je prostě dobrý prostředek, jak ji rozvíjet," říkají jihlavští tělocvikáři - a bez smlouvání trvají na svém.

Neméně podstatnou součástí tělocviku jsou bojové sporty: chvaty a hmaty musí příštím poicistům přejít doslova do krve. Nikdy nevědí, kdy jim jejich znalost pomůže zneškodnit útočníka - a kdy jim doslova zachrání život.

Kapitán Jiljí Brychta v podstřešní učebně kriminalistiky učí další třídu příštích policistů rozpoznávat markanty na trasologických stopáchStudenti, kteří v tělocvičně či bazénu nestačí tempu, musí dohánět po vyučování. Vybavená posilovna a tělocvična je i na ubytovně a přístup do ní mají studenti vlastně kdykoli. A pokud je jim zapotřebí odborné rady, instruktoři se jim ochotně věnují i "po šichtě".

Vtipálci šíří pověst, že v zájmu utužování fyzické kondice studentů vzniklo i stravovací specifikum jihlavské policejní školy: budova, kde jsou studenti ubytováni, leží totiž zhruba dva kilometry od školy samé. A kuchyně s jídelnou jsou součástí ubytovacího areálu, pročež studenti chutě ráno posnídají, jdou na vyučování, v poledne to vezmou poklusem na oběd, pak svižně zpátky na odpolední výuku - a zase na internát, navečeřet a bydlet. Ale pohyb je zdravý a jinak se prostě věc vyřešit nedá.

o o o

Budoucí dopravní policisté střílejí docela talentovaně, třebaže nad jejich malebnými postoji s pistolí zprvu učitelé střelecké výchovy někdy kroutili hlavou: vliv televize je nadmíru silný a chvíli trvá, než mladí střelci a střelkyně pochopí, že realita je jiná a střílení má prostě určité zákonitosti, jež nutno dodržovat - pokud ovšem chtějí trefit terč a pokud možno i vícekrát.

"V tomhle oboru bývají zprvu lepší kluci, zvláště ti, kteří mají za sebou vojenskou službu a nedrží tedy zbraň v ruce poprvé," říká major Mgr. Daniel Czebe. "Mnohá děvčata se před příchodem na školu o střelbu nezajímala vůbec, některá neměla v ruce ani vzduchovku na pouti. Ale najdou se mezi nimi i neuvěřitelné přirozené talenty..."

Zatímco jedna ze tří dopraváckých tříd se usilovně snaží trefit do terče (ale taky si osvojit návyky, jak vůbec se zbraní zacházet a co třeba dělat, když pistole selže a rána nevyjde), další má v Jihlavě dvouhodinovku, v níž se probírá - jako modelová situace - zastavení vozidla a legitimování řidiče. Zdánlivě prostá etuda má přesná pravidla, a ta je třeba si dokonale osvojit: studenti napřed proberou látku hezky teoreticky na učebně, a pak jdou na školní dvůr - a všechno jako doopravdy. Favorit přijíždí, za volantem pán a vedle něj paní. S nadšením je ztělesňují žáci jiných tříd, pokročilejší, někdy si ale škola na složitější modelové situace dokonce najímá skutečné herce z Horáckého divadla.

"Nevěřili byste, jak se to projeví na výsledku," dušují se jihlavští učitelé. "Pokud se totiž jedná o spolužáky, byť studijně starší, vždycky se najdou vtipálci, kteří mají sklon k srandičkám. Ale když jde o cizí lidi, všechno probíhá jako doopravdy."

Ale i domácí značkaři se opravdu snaží: mladík za volantem věrohodně vytváří roli namazaného řidiče, pře se nejen s hlídkou, ale i s dívkou, jež mu na sedadle spolujezdce hraje manželku. Legrace? Ale vůbec ne! I takhle se kontrola vozidla nezřídka odehraje ve skutečnosti, a příští dopraváci musí být připraveni, aby je nenadálé komplikace nevyvedly z míry. Občan může reagovat nevlídně, neřku-li vulgárně: policista nikdy. Vždy musí zachovat korektní přístup a slušnost. Což neznamená, že by si měl nechat líbit verbální napadání či dokonce fyzický útok.

"Musí se snažit zachovat klid, nezvyšovat napětí, jež taková situace nutně přináší. Ale myslet i na to, že představuje zákon," vštěpují svým žákům policejní učitelé.

Samozřejmě, že veškerý průběh modelové situace se nahrává na video a v následující lekci se na učebně promítá a podrobně hodnotí a rozebírá. A samozřejmě, že kromě vlastních učitelů dopravní či pořádkové služby jsou výuce přítomni i psychologové: vždy připraveni poradit, anebo upozornit na chyby."

o o o

I předpisové zastavení vozidla má své zákonitosti a musí se naučitV předjaří stihla i jihlavskou policejní školu chřipková epidemie: marodili studenti, ale zejména učitelský sbor lehl téměř "popelem". Takže se hodně suplovalo a improvizovalo, nicméně výuka zůstala zachována. Každý ztracený den by totiž citelně chyběl, devět měsíců, jež studenti policejních dovedností stráví ve škamnách, představuje cenný a nenahraditelný čas. Třebaže je jisté, že po závěrečných zkouškách ani zdaleka neopouštějí školu hotoví policisté a policistky: těmi se mladí adepti nelehkého povolání doopravdy stávají až v dalším období, kdy nastoupí k útvarům.

"Někteří se vrátíme domů, do měst, odkud pocházíme a kde jsem se k policii přihlásili," vysvětlují studenti. "Ale dneska už přibývá okresů, kde má policie naplněný stav - a lidi, kteří se přihlásí na nábor v nich, pak čeká služba v některých velkých městech, kde se polictsů dosud nedostává - a zejména v Praze, kde jich pořád chybí několik set."

Po devíti měsících studia odcházejí studenti do školicích středisek - každý kraj má své. Tam se ještě zdokonalují v získaných dovednostech, uplatňují čerstvě vstřebané znalosti: pořád ještě "nanečisto", ale už v podmínkách, které se podstatně víc než školní areál přibližují k realitě.

A po čtvrtroce, stráveném ve středisku, ještě na týden zpátky do Jihlavy: na zkoušky. Parta se ještě naposledy sejde a stmelí, neboť vědomí společného "ohrožení" přísnými zkušebními komisaři dělá nepochybně hodně. A pak je prostě konec a přichází loučení: s kantory i s kamarády. Někdy se stává, že do jednoho místa, na jedno oddělení zamíří třeba dva nebo tři spolužáci, ale jsou to spíš výjimky. Většinou jdou nováčci do světa jednotlivě, každý sám za sebe.

Jak obstojí? To pak už záleží výhradně na nich...

Jan J. VANĚK  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |