Na začátku byl anonym, který dostala sociální pracovnice ze zdravotního střediska: možná by skončil v koši, jenomže zapracovala náhoda. Druhý nepodepsaný korespondeční lístek s přesně stejným textem dostal primář porodnického oddělení okresní nemocnice a s onou adresátkou se znal. A zrovna se sešli na školení, slovo dalo slovo - a společně se dohodli něco udělat. Pisatel si ovšem věc ještě pojistil: napsal a poslal ještě třetí koresponďák a adresoval policejnímu oddělení. Tedy, přesně řečeno, oddělení Veřejné bezpečnosti. A když se na kriminálce sešly tři anonymní texty stejného znění i rukopisu...

Neznámý či neznámá, z texty se na pohlaví pisatele usuzovat nedalo, sděloval neveselou novinu: že v obci Bartošovice, číslo popisné 19, bydlela těhotná žena - a bydlí tamtéž doposud. Jenomže těhotná už není - a dítě? Kde nic, tu nic.

"Tak se na to podívejte," pravil velkoryse šéf svým podřízeným na pondělní poradě.

A pro kriminalisty začala mravenčí práce, jejíž výsledek se jevil v nedohlednu a hlavně dost nejistě. Bez potíží totiž zjistili, že v označeném domě bydlí manželé Valentovi, ale že paní Anežka Valentová není, ani v poslední době nebyla vedena v žádné zdravotní evidenci jako gravidní. Prověrka byla zevrubná, o požehnaném stavu dotyčné nevěděl žádný z doktorů na okrese, ba ani porodní báby, jež tehdy ještě v odlehlejších koutech Vysočiny měly nezastupitelné místo a honosily se upřímnou důvěrou žen.

A tak se vlastně širší pátrání rozjíždělo spíš z titulu snahy zjistit totožnost anonyma: všemožných udání tehdy na okrese totiž přicházelo hodně, a nejrůznějším institucím. A protože se zpravidla nezakládaly na pravdě, jejich přešetřování zbytečně zatěžovalo lidi i státní aparát. Navíc, ježto zmíněné tři korespondenční lístky si mohl během poštovní přepravy leckdo přečíst, mohlo by tedy jít i trestný čin pomluvy a o poškození dobré pověsti nařčených manželů...

A tak se dvojice kriminalistů do Bartošivic vydala osobně. Dorazili hned poránu a v civilu, na návsi se první tetky vyptali, kde bydlí předseda národního výboru, u nějž hodlali své dotazování započít.

"Mimochodem, a Valentovy znáte?" zněla další nezávazná otázka.

Postarší žena v šátku pohrdlivě mávla rukou, odplivla si - a že prý škoda hovoru. Ochotně ale pozvala oba pány do chalupy, uvařila jim čaj a nad bábovkou - aniž by jí cokoli naznačili - vyzvonila, že "mladá" Valentová chodila nejspíš s outěžkem, to přece zkušené ženské neujde. A teď najednou je zas jak proutek a děcko nikde...

"A řeknu vám ještě, že to tak není nejspíš poprvé," přešla babka do dramatického šepotu a pokřižovala se.

Teprve potom se jí návštěvníci představili a ukázali jí služební průkazy - nemohlo jim ujít, že paní Kramosilová užila přesně stejné formulace, jakou si zapamatovali z anonymních lístků. Nicméně, o tom pomlčeli: totožnost anonyma se jim v tu chvíli jevila zcela vedlejší, neboť podezření ze závažného trestného činu prudce vzrostlo.

Když si vzápětí totiž pohovořili s předsedou a dalšími vesničany, shledal, že stará Kramosilová není ce svém nevlídném postoji k Valentovům vůbec ojedinělá. Třebaže jejich rod žil v obci po generace, dobrou pověst u rodáků neměli a oblíbeni se nezdáli ani za mák.

Pravda: vždycky patřívali v obci k nejbohatším, takže svou roli mohla sehrát závist těch chudších. Ale zdálo se, že se svým sousedům protivili spíš svou uzavřeností - a taky nezřízenou lakotou.

"Nikdy nikomu nevypomohli ani potahem, ani měrkou sadbových brambor, natož pytlem mouky, když už zjara bývaly sýpky prázdné," ucedil jeden ze sedláků mezi zuby. "Tady si všichni vidí do talíře, na Vysočině vždycky bývalo víc kamení než zrna. A po generace víme, že jednou pomožu já tobě, a podruhé ty mně. Však jednou nás pánbůh u posledního soudu přeměří, kdo kemu zůstal dlužen... Valenti nikdá! A Jouza, dnešní hospodář? Ten je ještě horší, než bývali staří! Držgrešla, hovno po sobě by sežral!"

Podivné proměny "mladé Valentové" si ovšem povšimly hlavně ženy: neušly jim určité změny rysů v obličeji, ztloustnutí v pase - a pak náhlé zhubnutí, ale i některé typické těhotenské projevy v chování. Bartošovické ženské se shodovaly, že těhotenství bez porodu pominulo zhruba před měsícem - a že se už Valentová vlastně ve všem vrátila skoro k normálu.

"Ale svědčit vám nikde nebudu," řekly nakonec všechny, "to tak, začít si s nimi něco! Od Valentových radši dál!"

S takovým varováním se ani kriminalistům do stavení číslo 19 dvakrát nechtělo - ale co dělat, nakonec museli i tam. Hospodyni, šestatřicetiletou Miladu Valentovou, zastihli v kuchyni. Zrovna chystala šlichtu pro prasata a pod nohama se jí motal chlapeček asi tříletý: "Jozífek, po tátovi," hrdě prozradila hned po pozdravu.

Taky se dozvěděli, že hospodář a otec rodiny je s koňmi na poli, zatímco čtyři školou povinné děti ve vedlejší vsi na odpoledním vyučování. Obytné stavení vyhlíželo udržovaně, za okny truhlíky s muškáty, předzahrádka s několika růžovými keří. Hospodářské budovy ale volaly po údržbě, začátkem let padesátých, osm let po válce, vypadal celý venkov dost zpustle. Zahrada za stodolou nutně potřebovala posekat, hnojiště vprostřed dvora páchlo až do síně a rozhrabávaly ho slepice. "Chtělo by to ještě jedny chlapské ruky," prohlásil znalecky starší z kriminalistů, jenž pocházel taky z hospodářství a něco o zemědělství věděl.

"Mívali jsme dva pacholky, ale dneska?" řekla hospodyně a vzápětí se zarazila, takové řeči byly v třiapadesátém roce nebezpečné.

Když jí kriminalisté pověděli o anonymních udáních, zrudla jako pivoňka a na přímý dotaz, co ona na to, neodpověděla. Začala jen zmateně pobíhat místností, pofňukávajícího chlapce popadla do náruče, odnesla vedle do světnice a dala spát, třebaže se mu nechtělo. Pak se trochu vzpamatovala a kriminalisté se jí začali oklikou účastně vyptávat, jak vlastně vůbec stíhá péči o hospodářství a pět děcek? Až se najednou usedavě rozplakala nad svým osudem a vyhrkla, že mají pravdu, že před třemi týdny porodila dcerku. A jedním dechem s tím taky vysypala, že ji hned nato manžel utopil ve štoudvi vody a pak tělíčko odnesl a někde zakopal.

"Další děcko bych už nezvládla, a taky Josef povídal, že hospodářství víc hladových krků neuživí," žalovala v záchvatu zoufalého žalu a její pláč se měnil nářek.

Když se trochu zklidnila, vypověděla jim celou historii svého těhotenství i s detaily. Osud plodu byl předurčen hned poté, co shledala, že opět čeká dítě: manžel jí vysvětlil, že si dalšího potomka prostě nemohou dovolit. A tak tedy nešla nikam k lékaři, ušila si sama jakýsi popruh, jímž si stahovala břicho, když šla do vsi mezi lidi, a jiný, volnější, který nosila při práci po dvoře a na poli. Jenže někdy je popletla, a tak si lidé asi přesto všimli...

Kartounové pásy měla ve skříni. Snad ze šetrnosti, snad pro budoucí použití? Tak či onak, kriminálka oba zabavila jako doličné předměty. Valentová pak šokovaným kriminalistům pověděla, že den před porodem ještě orala s párem koní na poli. Když na ni pak navečer přišly porodní bolesti, skončili s manželem práci a šli domů. Valenta jí ve stavení pomohl vylézt na půdu, dole rodit nechtěla, aby děti neslyšely. Lehla si tam na kopu sena, na niž jí položil koňskou houni. Sám ještě odešel nakrmit a poklidit dobytku, a když se vrátil, už rodila. Pomohl jí, nebyl u porodu prvně. Pak odstřihl pupeční šňůru a když novorozeně prvně zaplakalo, rychle mu strčil hlavu do uchystaného kbelíku s vodou. A držel ji tam tak dlouho, až se přestalo hýbat.

Pak počkal, až vyjde placenta, přidal ji do kbelíku k tělíčku a zakryl starou dekou.

Valentová zůstala v seníku na půdě asi do půlnoci, pak jí muž pomohl dolů, do postele. Nazítří, to byla neděle ráno, odnesl Valenta za rozbřesku mrtvolku do zahrady za stodolou. Vykopal půlmetrovou jámu, tělíčko uložil na dno, zasypal, udupal hlínu, zalil vodou a pečlivě zakryl odrýpnutým drnem. Manželce prý neřekl, kde dcerka našla místo posledního společinutí: aby jí někdy nebylo líto, až půjde kolem.

V pondělí ráno Valentová vstala a normálně se pustila do práce v hospodářství. Kdo by ji prý za ni taky udělal?

Při výpovědi spontánně uvedla, že už byla tak zvyklá. Šlo totiž už o třetí případ, kdy doma bez odborné pomoci porodila živé dítě, a kdy je manžel utopil a zahrabal v zahradě. Poprvé se tak stalo zjara roku padesátého, podruhé v létě o dva roky později. A pokaždé šlo o děvčátka: kdyby se prý jednalo o chlapce, možná by se dal hospodář obměkčit, ale takhle? Holky měl už doma čtyři, chlapce jen jednoho...

Do stavení v tudoru dorazil prokurátor a patolog z okresní nemocnice, pro Josefa Valentu museli zajít na pole, na oběd se domů nevracel, bral si s sebou chleba. Zprvu zapíral, ale když ho konfrontovali s manželkou, rozpovídal se. Hrob poslední dcerky jim ukázal naprosto přesně, a když ji exhumovali, neprodleně odeslali mrtvolku na jihlavskou prosekturu. Po pitvě znalec konstatoval, že šlo o donošené zdravé dítě schopné dalšího života: jako příčinu smrti určil udušení z utopení.

Dvě další mrtvolky či spíše kostřičky novorozeňat se našly pod starou hrušní za stodolou: vzdor pokročilejšímu stupni rozkladu se znalcům z oboru anatomie podařilo určit, že šlo o novorozeňata ženského pohlaví, donošená, normální velikosti.

Při výslechu Valenta neprojevil sebemenší lítost, spíš se snažil racionálně objasnit, co ho k činům vedlo. Kdyby se prý manželka starala o další děcko, nemohla by tolik pomáhat v hospodářství - a větší děti mu zatím moc platné nebyly.

Žádal vyšetřovatele o shovívavost: nabízel, a v protokolu doslova stojí, že "by s manželkou zplozením nových tří dětí svou vinu odčinili. Když vám tak záleží na těch děckách...".

O lecčem vypovídá i fakt, že do stejného místa, kde pohřbil první z děvčátek, zahrabal později - jen o něco mělčeji - mrtvou kočku, jejíž kostřičku tam při kopání rovněž našli...

Soud ovšem Valenta prosby a sliby nevyslyšel: podle tehdejších drakonických sazeb vyfasoval doživotí, jež mu bylo později zmírněno na pětadvacet let, jeho ženu odsoudili k dvanácti rokům. Kde skončilo jejich pět žijících dětí, spisy už nepraví.

Mezi zažloutlými řádky zaprášených protokolů čteme ale mimoděk ještě další svědectví o zločinu a době vzdálené půl století. Valenta je tu několikrát nazýván vesnickým kulakem a jeho nepochybně děsivé činy dostávají také třídní nátěr. Nechtěl vstoupit do JZD, třebaže mu to nabízeli a přesvědčovali ho. To se dělalo tak, že soukromý rolník musel odevzdat přemrštěné dodávky státu: co na tom, že mu, když zasel, s bídou zbylo na jídlo? A když pak zoral, pohnojil a zasel, vyměnili mu - v rámci scelování družstevních lánů - jeho polnosti za jiné. Zpravidla nejkamenitější, nejzanedbanější a nejvzdálenější od vsi. Bez možnosti odvolání. Valentu, jak vyplývá ze spisů, takhle "vedli k pochopení výhod společného hospodaření" dva roky po sobě.

Nepochybně šlo o vraha vlastních dětí. Primitiva bez stopy vzdělání a citu. Ale taky o tvora nelítostně zahnaného do nejzazšího kouta existence z kloubů vymknutou dobou...

Antonín Jirotka