POLICISTA  3/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha


Omyly
a paradoxy
primární prevence
návykových látek
 
Mgr. Helena Vrbková, psycholožka


Návykové látky jsou vděčným mediálním tématem, které se pravidelně objevuje v předvečer voleb. Drogy jsou pro voliče potenciální zlo a politik se může prezentovat, jak úspěšně umí se zlem bojovat, a je tudíž silným vůdcem, kterého je třeba zvolit.

Avšak témata, která se objevují v různých mediálních diskusích, spíše svědčí o povrchním pohledu na tuto oblast. Věčné diskutování o legalizaci je sice možná zásadní otázka, ale rodiče víc zajímá, jak se stát postará, aby jejich dítě na cestě do školy nepotkalo dealera.

Rodič chce vědět, jestli na škole funguje program, který nejen dítěti předá informaci, jak se zachovat, když mu drogu nabídne kamarád, ale připraví ho natolik, že se podle toho skutečně zachová.

V oblasti prevence vzniklo za posledních deset let mnoho organizací, které často stejně tak rychle zanikaly. V rámci vytváření struktur úředních orgánů, přidělování dotací a tvorby pravidel fungování systému, který je v této oblasti platný, jako by se odborná stránka věci často dostávala na spodní příčky.

Řekne-li se dnes prevence závislostí na návykových látkách, rozevře se celá paleta metod, přístupů a aktivit, které se pod tímto názvem prezentují. Pod pojem prevence se schová vrstevnický program, přednáška učitele o drogách, stejně tak jako odborná péče specializovaného psychologa, divadelní představení o návykovosti, či zájmový kroužek.

Bohužel, jako by se při posuzování preventivních aktivit zapomnělo, že je třeba strukturovat, odlišovat různorodé programy a zařazovat je tam, kde mohou být vhodné a efektivní. Zpočátku oprávněný přístup, který musel řešit, zda vůbec v daném regionu bude, či nebude preventivní program, neumožňoval z dané nabídky volit. Nyní je nabídka širší a přichází snad doba, kdy bude kvalita prevence prvořadou záležitostí.

OSVĚTA NENÍ PREVENCE

Primární prevence se realizuje na každé škole v této zemi. V každé třídě dochází k působení na dítě ve vztahu k návykovým látkám a jiným sociálně patologickým jevům.

Ne vždy však dochází k nutnému rozlišení osvěty, prevence a včasné intervence, která je již na přechodu k péči o experimentátora. Stále se tomu říká v našich krajích jednotně prevence.

A je s podivem, že i lidé vzdělaní přijímají bez protestu skutečnost, že přednáška pro několik set dětí je nazývána prevencí. Jedná se přitom o pouhou osvětu, kterou v plné míře a kvalitně realizují již pedagogové na školách.

Osvěta má za úkol přinést informace a vzdělat dítě v tom, jaké drogy existují, jaké s sebou nesou problémy a jak souvisejí se vznikem závislostí. Tvrzení, že pedagogové nejsou schopni tyto informace předat, která se tak často vyskytují, jsou lichá.

Snad tomu tak bylo na počátku devadesátých let, ale nyní, kdy je toto téma v osnovách, je zbytečné vynakládat prostředky na informativní osvětu, která je zajištěna v rámci základního vzdělání.

Další paradox je v tom, že většina osvětových programů je směrována k dětem v období puberty, kdy jakékoliv informace přijímají přes vývojový filtr vzdoru.

Informace by měly přicházet již v době, kdy fakt, že drogy jsou nebezpečné, má pro dítě stejný emocionální význam, jako skutečnost, že hlavní město sousedního Slovenska je Bratislava.

Měly by přicházet v mladším školním věku, tedy v období, kdy děti přijímají fakta o návykových látkách a vnitřně s nimi nepolemizují, nemají potřebu dostávat se do opozice či informace jinak zpochybňovat. Zkrátka je přijímají.

Smutné je, když se osvětové aktivity halí do hávu prevence a bývají poskytovány ve věku podstatně vyšším. Lze se domnívat, že v naprosté většině případů se jedná o neproduktivní, neefektivní aktivitu, která se míjí s věkově přiměřenou populací. Pochopitelně i zde je možné poskytovat informace, ale spíše na vyžádání dětí a jako doprovod jiných, reálně preventivních aktivit.

PREVENCE V PRAVÉM SLOVA SMYSLU

Skutečná prevence by měla být dlouhodobým působením na dítě s ohledem na věk a jeho aktuální prožívání světa, směrována spíše na rizikové faktory spolupodílející se na vzniku závislostí a jiných sociálně patologických jevů.

Patří sem kvalita a zralost sebepojetí, schopnost prosadit se ve skupině vrstevníků, znalost vlastního hodnotového rámce, vlastních postojů a rámců chování a přijetí skutečnosti, že za své postoje a chování každý sám nese odpovědnost.

Spadá sem také celá škála pozitivních orientací na vlastní život a trávení volného času a hledání realizační linie ve vlastním životě, včetně nácviku alternativních forem chování v rizikových či jinak psychicky náročných situacích. To je jen zkrácený nástin toho, co by kvalitní program měl zabezpečovat.

V případě včasné intervence se dostáváme na pomezí, kdy děti a mladí lidé bývají již v kontaktu s drogou, něco si zkusily a je logická potřeba poskytnout jim podporu v této obtížné situaci, která by snižovala počet těch, kteří přejdou do experimentu, a zároveň snižovala nebezpečí související s užitím drog. Patří sem tolik diskutované téma informací o vyvarování se rizik při užívání drog.

Zamyslíme-li se nad odbornou šíří těchto tří oblastí a uvědomíme-li si, jak obrovská je populace, která by měla být preventivní činností zasažena, dojdeme k jedné z nejdůležitějších otázek v oblasti prevence. Kdo prevenci realizuje a s jakou odbornou zdatností. Rozpětí odbornosti a vzdělanosti v poskytování prevence je značné.

POSKYTOVATELÉ PREVENCE V SOUČASNOSTI

Peer - dítě 2. stupně ZŠ, realizující vrstevnický program (proškolené dítě-laik).

Student - proškolený k tomu, aby realizoval prevenci na základních a někdy i středních školách (proškolený laik, často ještě sám osobnostně nezralý).

Pedagog - realizuje prevenci v rámci svého zaměstnání učitele (neprofesionální preventista s různou úrovní vzdělanosti v této oblasti, realizující prevenci okrajově při své hlavní profesi pedagoga).

Psycholog/psychiatr - realizuje prevenci vedle svého zaměstnání spíše okrajově (vzdělanost v oboru bez specializace na prevenci, chybí často zkušenost s prací se školními kolektivy).

Profesionální preventista - člověk vykonávající prevenci jako své hlavní zaměstnání, mající nejen vzdělání v oblasti psychologie, pedagogiky, ale i dostatečně kvalitní zkušenost a výcvik potřebný pro tuto práci (vzdělaný profesionál s odbornými výcviky pro tuto oblast).

Abstinující závislý - člověk pracující v této oblasti často na základě silné osobní motivace s praktickými zkušenostmi a pohledem toho, kdo prožil závislost (osobnost využívající osobní zkušenosti se závislostí).

Neabstinující závislý - i taková alternativa se u nás vyskytla. K dětem byl opakovaně poslán aktivní závislý, snad za účelem odstrašení?!?

Laik - laik profesionál, absurdita, která se v této oblasti bohužel vyskytuje (nemá vzdělání ani výcvik, ani zkušenosti, pouze se mu podařilo získat v rámci grantových řízení prostředky, a tak působí).

Z výše uvedeného vyplývá, že od každé kategorie lze očekávat jinou míru kvality. Vyvstává otázka, co je přiměřené a kvalitní vzdělání v této oblasti a jakým směrem se má ubírat.

RIZIKA STUDENTSKÝCH PROGRAMŮ

Vzdělání, které je poskytováno preventistům z jakékoliv kategorie výše uvedené má různou úroveň. Existuje mnoho jednotlivců a organizací, které realizují školení v preventivním působení.

Mezi lektory se setkáváme s lidmi, kteří prevenci realizují, s těmi, kteří působí v oblasti terapie, ale také s těmi, kteří se jednoho dne rozhodli, že lze vydělat slušné peníze, a tak vytvořili na základě literatury výukový program a vzdělávají. Jednoduše řečeno, vzdělání má obrovské rozpětí co do kvality i následného využití.

Bohužel nejčastěji se jedná o aktivity s trváním od jednoho do tří dnů. Je logické, že pak prevenci realizující odborník cítí, že tato krátká proškolení nemají dostatečný rozsah a nemohou plnohodnotně poskytnout potřebnou odbornost a vybavit frekventanta potřebnými dovednostmi. K naplnění kritérií plnohodnotné prevence nestačí opakované, často spíš přehledové a ochutnávkové vzdělávací aktivity.

V krátkých časových úsecích jsou tak předávány zkušenosti, velmi často i psychologické techniky a hry lidem, kteří nemají odborný výcvik a potenciál k zacházení s těmito odbornými metodami.

A právě studentské programy patří v našich zemích v současnosti k nejoblíbenějším.

Po období peeru a návštěv kin s mediálně známými tvářemi se tento problém přesouvá na studenty. Zdá se, že vývoj prevence za posledních deset let má specifický směr z hlediska delegování řešení tohoto celospolečensky závažného jevu.

Jako by společnost, která hodnotí nebezpečí návykových látek jako velmi závažné, předpokládala, že ho vyřeší jednou proškolené děti, jindy mladí, často nezralí studenti, a když ti ne, tak pomůže dvouhodinová návštěva v kině.

Přesto každému odborníkovi dojde, že někdy stačí obyčejný selský rozum, že postoje, formy chování a osobnostní charakteristiky se ovlivňují jen velmi pomalu, pracně a je zapotřebí dlouhodobé, komplexní a maximálně odborné činnosti, aby k tomu vůbec došlo. Na jedné straně se proklamují v prevenci obrovské cíle, na druhé straně je mají plnit proškolení laici.

REÁLNÉ CÍLE

"K čemu a v jakém rozsahu opravdu u dětí při preventivním působení dochází?" zeptá se odpovědný psycholog s dostatečným vzděláním a zkušeností v této oblasti. Určitou odpověď lze vysuzovat již z četby některých preventivních programů.

Míra odbornosti je patrná především v míře stanovování si reálných cílů v programech. Naopak, již při prvním přečtení základních údajů z některých preventivních programů je patrné, že se jedná z odborného hlediska o absurditu.

Jsou organizace, které ve svém projektu uvádějí v kolonce cíle změnu osobnosti, a tuto změnu osobnosti slibují vykonat během dvanáctihodinového působení. Realizují ji studenti s odborností jednoho proškolení. A za tuto aktivitu žádají od státu za hodinu práce mnohasetkorunové honoráře.

Studentské programy mohou mít svou váhu a nejsou tak špatné, jak by se dalo z výše napsaných řádků usuzovat. Jsou organizace, které bezesporu v rámci těchto programů dovedou vytěžit maximum pro děti, na které působí. Ale je třeba jasně formulovat, co můžeme od studentského programu očekávat, a nedopouštět se přeceňování tak, jako tomu docházelo dříve s peer programy či jednorázovými masovými akcemi.

Je třeba jasně formulovat možnosti ve vztahu k odbornosti realizátora a množství času strávenému s třídním kolektivem či skupinou, na kterou je působeno. Aby nedocházelo k výše zmiňovaným absurditám, které v konečné podobě oblast prevence diskreditují.

Zdroj: Psychologie dnes 12/2002



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |