POLICISTA 3/2003 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Muzeum Policie ČR připravuje kromě mnoha jiných akcí i pravidelné programy pro děti, a tak jsme se zašli podívat na besedu věnovanou prevenci kriminality dětí a mládeže. Hlediště kinosálu je plné malých diváků. Jsou ze Základní školy Jana Masaryka v Praze 2 a právě si s nimi povídá mjr. PhDr. Alena Plšková z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR. Děti zajímá doslova všechno. Čile reagují, když se hovoří o vandalismu, šikaně i nebezpečích, kterým je třeba se vyhnout.
"Co myslíte, páchají děti také trestnou činnost?" ptá se mjr. PhDr. Plšková. "Jo..., ano...," ozývají se odpovědi z několika stran. Na otázku "Proč?" odpovídá malý školák: "Protože jsou nevychované." "A od kolika let myslíte, že se děti trestné činnosti dopouštějí?" zní další otázka. Vzápětí padají nejrůznější čísla. Po vysvětlení zkušené kriminalistky, že do konfliktu se zákonem se často dostávají i vrstevníci školáků vrtících se právě v hledišti, je chvíli ticho. Vzápětí se však znovu rozproudí živá debata. Děti se dovídají, co je to krádež a co loupež, a samy okamžitě nabízejí řadu příkladů - zčásti skutečných, zčásti pohotově vymyšlených.
"Co se stane, když někdo třeba unese metro?" ptá se nečekaně holčička, která se chce stůj co stůj také zapojit. Lektorka pohotově na chvíli změní téma, aby žádná otázka nezůstala bez odpovědi. Děti jsou všetečky a pro přednášejícího je jistě těžké udržet besedu ve vymezených mantinelech. Kluk ze zadní řady poněkolikáté ruší svými hlasitými poznámkami mimo téma. "Zelená bundo, teď já, a potom zase ty," zjedná si s úsměvem klid mjr. PhDr. Alena Plšková. A vzápětí klade další z řady otázek:
"Kolik času denně máte na povídání se svými rodiči?" Následuje řada odpovědí - "Kolik chci." "Když není neděle, tak asi dvě hodiny." "Deset minut, potom se naši dívají na televizi," odpovídá upřímně větší blondýnka.
"Znáte číslo na Linku důvěry?" Telefonní čísla, kde lze najít pomoc, zná několik školáků. "A proč myslíte, že tam děti volají?" "Protože si s nima doma nepovídají..." Po každé otázce rozvlní hlediště třepotající se ruce - každý by chtěl odpovídat a na většinu z dětí se také dostane řada.
Když přijde řeč na nebezpečí, která mohou školáky překvapit, i na to, jak se jim vyhnout, změní se neposedné klubko v pozorně naslouchající publikum. Děti slyší - jistě ne poprvé - rady, jejichž opomenutí přineslo mnohá neštěstí: "Nikdy si nesedejte do auta k cizím lidem... Doma nikomu neotevírejte... S neznámým člověkem nikam nechoďte, i kdyby tvrdil, že je policista. Ten musí mít nejen uniformu s číslem, ale také průkaz. Kriminalista v civilu musí mít průkaz Správy kriminální policie a vyšetřování a také odznak," ukazuje mjr. PhDr. Plšková doklady, které děti většinou nemají možnost jinde vidět.
Až do této chvíle seděly za stolkem na pódiu dvě panenky. Právě teď na ně přišla řada. Většina dětí zná Jáju a Páju - pomůcku, kterou používají policisté při výslechu dětí, které se staly obětí trestného činu.
Beseda skončila. Děti se trousí ven, některé z nich se ještě zastavují u "paní policistky", aby se zeptaly na věci, které je zajímají.
Besedám, přednáškám a jiným formám prevence kriminality dětí a mládeže se u nás věnují stovky odborníků z řad psychologů, pracovníků orgánů činných v trestním řízení i dalších institucí. Pozornost je věnována i problematice obětí trestných činů. Přesto kriminalisté řeší alarmující množství případů, kdy se dítě se sociálněpatologickými jevy setkává...
Krátce po besedě se spojíme s kriminalisty Správy hlavního města Prahy PČR. "Jak probíhá výslech dítěte, které bylo týráno, nebo zneužito, či se případně stalo svědkem závažné trestné činnosti?" zajímá nás.
"V takových případech spolupracujeme s odborníky. Výslechy většinou neprobíhají u nás na policii, ale v Dětském krizovém centru," dovídáme se.
Dětské krizové centrum (DKC) v Praze 4, ulice V Zápolí 1250, vzniklo v roce 1992 a zabývá se prevencí, diagnostikou a terapií syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (odborníci používají zkratku CAN). Součástí je také Linka důvěry. Centrum poskytuje i následnou péči a jeho služby jsou bezplatné.
Čekárna DKC vůbec nenapovídá, že jsme v místech, kudy prošly stovky zraněných duší malých i dospělých klientů. Obrázky, prolézačka, hračky, na stolku rozházené domino... Jen co odejdou poslední dva dospěláci s dětmi, vítají nás Mgr. Zora Dušková, vedoucí DKC, a diplomovaná sociální pracovnice Zdenka Bartošová.
K prvnímu kontaktu klientů s DKC dochází nejčastěji prostřednictvím zmíněné Linky důvěry. Většinou volají dospělí, hlavně nejbližší rodina týraných či zneužívaných dětí, dále pak pracovníci institutu péče o dítě. O pomoc žádá často i Policie České republiky. Jednu třetinu případů, se kterými se zde zabývají, představuje zneužívání dětí. Pokud bychom chtěli znát věk dětí, většině klientů je kolem šesti let.
Při první návštěvě centra hovoří odboníci nejprve s člověkem, který dítě přivedl, poté následuje cílený rozhovor s malým klientem. Navázat kontakt není někdy lehké, ale zkušený psycholog či terapeut pozná, jak nejlépe v daném případě postupovat. Nejprve je třeba klientovi vysvětlit, kam vlastně přišel. U malých dětí se pak zpravidla začíná hrou a povídáním, které s případem nesouvisí, a teprve potom se postupně přechází k události, která byla příčinou traumatu. Někdy je třeba více setkání, než se o problému začne hovořit. U větších dětí to bývá trochu jiné, podle okolností je někdy lepší přejít rovnou k palčivému tématu, protože zdlouhavý úvod by dotyčné jen ještě více rozrušil. Zkušený pracovník centra pozná, kdy chce mít klient nepříjemné vyprávění rychle "za sebou".
Fyzické i psychické týrání, zanedbávání či sexuální zneužívání dětí za sebou nechávají těžká traumata, jejichž následkem bývá emoční nestabilita, neschopnost fungovat ve vztahu k vrstevníkům a v rodinných vztazích a řada dalších problémů, kterých se člověk přetěžko zbavuje.
Na DKC se obracejí se žádostí o pomoc formou konkrétní zakázky policisté nejen z Prahy a Středočeského kraje, ale z celé republiky. Záleží na konkrétních vyšetřovatelích, jak nabízené služby centra využijí - někteří se sem obracejí pravidelně, jiní tuto možnost odmítají.
"Stalo se také, že k nám přišla traumatizovaná dívka, kterou policisté nepřijali, protože prý lže a znásilnění si vymyslela. Po šoku, který dívka prožila, se očekává, že bude následovat pláč - zkušený psycholog však na rozdíl od laika ví, že šlo o reakci ve fázi akutního šoku. Ta dívka fungovala podobně jako stroj. V daném případě bylo pro dotyčnou větší trauma to, že jí nevěřili, a hluboce ji to zasáhlo. Reakce na nepříjemný prožitek souvisí s věkem, takže je při práci s postiženým nutná znalost vývojové psychologie," říká Mgr. Zora Dušková.
Spolupráce Policie ČR a DKC trvá již jedenáctý rok, a za tu dobu prošla určitým vývojem. Vloni se například pozměnila s přijetím novely trestního řádu a trestního zákona.
Jak probíhá výslech postižených dětí a mladých lidí konkrétně? Psycholog pracuje s klientem v místnosti s jednocestým zrcadlem. Když dívka může na panenkách s druhotnými pohlavními znaky ukázat, co se jí stalo, je to pro ni podle odborníků velká úleva. Policisté sedí v sousední místnosti a přes zrcadlo sledují, jak výpověď probíhá. Podle okolností psychologovi upřesňují, na co by ještě potřebovali znát odpověď. To vše se nahrává, takže vyšetřovatel dostává z DKC nejen posudek, ale i videozáznam, který může posloužit v pozdějším důkazním řízení.
Násilí zanechává v dětech hluboké trauma a často trvá dlouho, než odezní. Terapie je bolestivý, slzavý proces, ale potom konečně přichází úleva. Může se však stát, že se trauma po čase (například s adolescencí) vrací a mladý člověk se s ním musí znovu srovnat - tentokrát v jiné rovině, než když mu bylo řekněme šest sedm let.
Pracovníci DKC pomáhají dětem i v budově policie, kde je třeba sestavit identikit pachatele, doprovázejí ho k soudu, pokud vystupuje jako svědek... Pomoc poskytuje centrum i dospělým - například maminkám, jejichž dítěti někdo ublížil.
Při odchodu z vesele vyzdobených místností, kudy denně procházejí smutek i úleva, si znovu vzpomenu na děti z policejního muzea. Kéž by si to, o čem se tam hovořilo, vzaly opravdu k srdci...
Radvana NOVÁKOVÁ