POLICISTA  3/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž


Jeden z výjimečných případů profesionálně čisté kasařské práce

POKUS O POLEPŠENÍ
Kratičká zpráva z tisku:
Více než půl milionu korun včera kolem čtvrté hodiny ráno ukořistili maskovaní a ozbrojení lupiči z kasina ve Vyškově. V době, kdy do podniku vtrhli, byli uvnitř čtyři hosté a tři zaměstnanci kasina. Lupiči je přinutili lehnout na zem, pak demontovali trezor i s penězi, a všechno odnesli s sebou. Podle tiskové mluvčí byla při přepadení jedna z pracovnic kasina zraněna...

Vylupování nedobytných pokladen představuje velký kus kriminalistické historie a říká se, že kasaři patřili ve zločinecké galerce k jednoznačné elitě. Nejen u nás, ale v celém světě. Jedna z klasických a mnohokrát epigony napodobených povídek Marka Twaina vypráví příběh o elegantním lupiči, jenž se pro lásku k půvabné přítelkyni rozhodl pověsit řemeslo na hřebík. To ovšem k velikému žalu detektiva, který mu byl v patách, ale neměl potřebný důkaz, aby vytáhl želízka. Jednou, při takové společenské prohlídce nejmodernějších a zaručeně nedobytných pokladen, kolem pobíhaly rozjívené děti. Jedno si zalezlo do kasy, druhé dveře přibouchlo, a protože nikdo neznal nastavené heslo zámku, bylo zřejmé, že se děcko uvnitř udusí. A tak si lupič povzdychl a pustil se do práce. Za půl hodiny byl trezor otevřený a muž, jemuž se zhroutily představy o poctivém životě, přistoupil ke svému pronásledovateli. Vidíš, Harry, řekl odevzdaně, přece si mě dostal. A detektiv místo zatýkací formulky uctivě nadzdvihl pinkertonovský klobouček a pravil: Promiňte pane, ale já vás neznám...

Oj, bývali gentlemani ve světě zločinu, radost na ně vzpomínat.

STARÉ ČASY

"Jistě, všichni známe podobné historie, ale nic takového už dávno neplatí. Stará kasařina, taková ta pěkná řemeslná práce, se dneska téměř nevidí. Zkusil bych to odhadnout sotva na jeden případ z padesáti."

O vylupování nedobytných pokladen jsme si přijeli popovídat s kapitánem Janem Hovorkou a poručíkem Vladimírem Krejčím z kriminální služby a vyšetřování v Českých Budějovicích.

"Za časů plánovaného hospodářství se dlouho zdálo, že otevírání trezorů jako zločinecké specializace postupně zanikne," pokračoval kapitán Hovorka. "Téměř nikde totiž nezůstávaly peníze přes noc, a kdo by se mordoval s kasou, když je uvnitř jen pár lejster a nedojedená svačina pana pokladníka. A tak jeden z poměrně řídkých sériových případů té doby se vlastně ani netýkal nedobytných pokladen, ale jakýchsi náhražek, kterým se říkalo rouráky. Tehdy se většina benzinových čerpadel na noc zavírala, a aby ráno měla obsluha potřebné peníze na rozměňování větších bankovek, už při budování pump se myslelo na jakési skrýše. Přibližně půl metru dlouhá ocelová roura byla zabetonovaná přímo v podlaze a nahoře se zavírala velmi silným uzamykatelným víkem. Objevil se chlap, který ta víka rozřezával rozbruskou. Práce to byla náramná, navíc, jak říkám, peněz uvnitř stejně nikdy moc nebylo. Proto musel být pachatel snaživý, když jsme ho konečně chytili, měl za sebou dobrých dvanáct, možná patnáct vyloupených čerpadel."

SEMTEXOVÝ KLÍČ

V devětadevadesátém roce uprostřed noci otřásl obcí Božejov na Pelhřimovsku silný výbuch. Domek pošty na návsi na okamžik celý povyskočil, okna vyplivla oheň a tabulky skla v okolních staveních popraskaly.

Původně záchranářská sekyrka je z vynikající oceli, proto se hodí i na párání ocelových plechůO deset minut později dorazily na místo vozy policie. Uvnitř poštovního úřadu byla spoušť. Prach, střepy a dokořán vyražené dveře starého trezoru.

Technici se pustili do práce, našli ohořelý kabel, zbytky hliníkového pláště rozbušky, s laboratorní pečlivostí sbírali povýbuchové splodiny. Scénář události se zdál jasný. Pachatel či pachatelé se do budovy dostali oknem ze dvora, k zámku kasy a do klíčové dírky nacpali průmyslovou trhavinu a z vedlejší místnosti nálož elektricky odpálili.

Byl to riskantní kousek, ale spojovací zeď mezi kancelářemi vydržela. Okamžitě po výbuchu útočníci sebrali z rozervané kasy peníze a utekli.

Hlídky na silnicích a kontrola železničních zastávek. Tábor, Pelhřimov, Jindřichův Hradec. Naplno běželo operativní pátrání a mezi spoustou zavádějících informací byla i zrníčka zajímavostí. Zdálo se pravděpodobné, že by mohlo jít o dva vězně, kterým se na útěku podařilo získat zbraně a výbušniny.

Pozor, pachatelé jsou ozbrojeni!

Další jednání se odehrálo v Havlíčkově Brodě. Při policejním zásahu ve vyloupené prodejně došlo ke střelbě, jeden ze zlodějů byl zadržen, druhý uprchl.

Závěr celého příběhu byl neméně dramatický. V Praze, na Zbraslavi, vytáhl do úzkých zahnaný vězeň ruční granát. Vlastně lze hovořit o štěstí, že při té gangsterské lapálii nepřišel nikdo z policistů o život.

Čtrnáct dní po výbuchu v Božejově už byla pošta na návsi čistě vymalovaná, okna zasklená a celostátní pátrání po prchajících vězních mohlo být odvoláno.

NÁVRAT TREZORŮ

"Téměř se dá říct, že druhotná platební neschopnost vzkřísila i živořící kasařské řemeslo," poznamenal Jan Hovorka. "Strach z nezaplacených faktur a nevymahatelných dluhů obnovil placení v hotovosti, dnes prakticky ve všech oborech dostane ten, kdo vysází peníze na dřevo, výraznou slevu. Podnikatelé proto pocítili nutnou potřebu rychle dostupného provozního kapitálu, oprášili dávné popelky, nakoupili nové trezory a hned bylo co brát. Jenže ze staré kasařské elity už nikdo nebyl naživu a loupení se ujali barbaři. Chodí zpravidla ve větších partách, kradou všechno, co jim přijde pod ruku. Jsou schopni rozmlátit pokladnu třeba krumpáčem nebo ji celou nacpat do auta, odvézt a otevřít někde v dílně. Mimochodem, právě v tomto ohledu vidím největší nevýhodu moderních trezorů. Mají perfektní atesty na zámky či pevnost stěn, ale jsou příliš lehké. Nedávno jsme zadrželi chlapa, který docela sám dokázal takovou kasu vyhodit z okna, a pak si pro ni přijel náklaďákem. To klasické pokladny vážily tři čtyři metráky a nikdo s nimi ani nehnul. Před lety jsme tu měli takový případ v odbočce spořitelny nedaleko Třeboně. Historický trezor a lupič s autogenem. Když vyřízl otvor ve svrchním plášti, narazil na beton, dobře deset dvanáct čísel silný. Ten pomalu roztloukal dlátem, jenže za ním byl další ocelový plech. To už zloděj nezvládl, sbalil si nádobíčko a mazal domů. A my ho měli nejen najít, ale museli jsme ještě sehnat odborníka, který úředníkům banky pomohl zničený zámek otevřít a dostat se dovnitř. Zkrátka, některé ty sto let staré pokladny mají pořád něco do sebe..."

STŘEŽENÉ OBJEKTY

Kapitán Jan Hovorka (vlevo) a poručík Vladimír Krejčí u dvířek staré pokladny zvané popelkaÚvodní případ z velké série proběhl tiše a nenápadně. Oplocený pozemek zemědělského družstva, strážný, který s pistolí na zadku podřimoval v boudičce u vchodu a dobrácký hlídací pes, co se za kousek salámu kamarádil s každým. Ráno se však ukázalo, že jsou zámky na bloku kanceláří vylámané a z rozpáraného trezoru se ztratilo přes sto tisíc korun. První podezření padlo na nedbalého strážného, teprve když bylo stejným způsobem vyloupeno družstvo o padesát kilometrů dál, začínalo být jasné, že půjde o víc než o řádění nějaké party místních lumpů. Třetí, pátý, patnáctý případ... Okolí Českých Budějovic, Pelhřimova a Tábora, další podobné loupeže proběhly ve Středočeském a Východočeském kraji. Všechny napadené objekty měly nějakého svého hlídače, ale to se ukázalo být zrádné, neboť tím pádem většinou chybělo nějaké pořádné elektronické zabezpečení a lupiči si v kancelářích mohli dělat, co chtěli. Z pokladen brali pouze peníze, a i když se nejednalo o závratné částky, způsobená škoda se brzy vyšplhala k milionovým hodnotám. Kriminalisté dlouho nemohli narazit na nějaký záchytný bod, nepomohlo ani preventivní hlídání ohrožených družstev. Teprve v Počátcích udělal jeden ze zlodějů chybu a ukradl mobilní telefon. Se soudním souhlasem se pak podařilo odposlechnout a nahrát pár hovorů, vyšlo najevo první jméno, po něm druhé, třetí a čtvrté. Každý z lupičů byl z jiného města, seznámili se náhodně někde na kuželníku, a od té doby se scházeli jen na jednotlivé akce.

Po tříměsíční přípravě došlo k vyvrcholení, devětadvacátého října roku 2001 byly ve stejnou dobu všichni podezřelí zadrženi, proběhly potřebné domovní prohlídky a zdokumentováno bylo pětašedesát případů s celkovou škodou převyšující osm milionů korun. Tak skončila zřejmě největší kasařská série v dějinách české kriminalistiky.

RADY ODBORNÍKŮ

"Víte," řekl poručík Krejčí, "on už samotný termín nedobytná pokladna je nepřesný a zavádějící. Absolutní bezpečnost je iluze. Každá kasa se nakonec dá otevřít, vlastně jde jen o to, kolik to zabere času. A počet vyloupených trezorů rok od roku stoupá. Předloni jsme jich měli v Jihočeském kraji třicet šest, loni už téměř dvakrát tolik. Padesát až šedesát procent případů je objasněných, což není tak docela málo. Ale okradeným ani pojišťovnám to příliš nepomůže, neboť pravděpodobnost, že dostanou své peníze zpátky, je nepatrná. Tak alespoň pár rad, které by mohly bezpečnost pokladen trochu zvýšit.

Předně, nikdy nejde jen o kasu, ale o zabezpečení celého objektu. Doporučuji nerozbitné fólie v oknech a v nižších patrech mříže. Ne ovšem takové ty kašírované, co visí na dvou hmoždinkách a vytrhne je malé dítě, ale pořádné, do zdiva zasazené pruty z ocele, které pachatele přinejmenším pořádně zdrží.

Otevírání zámků bez klíče stojí dřinu a časDalší kapitolou je technické zajištění. Prostorová čidla, kamery, napojení na pult centralizované ochrany. Samotná elektronika už dávno není nedostupně drahá a investice do ní se určitě vyplatí.

Další problém je v umístění pokladny. Nikdy by neměla být veřejnosti na očích, třeba v místech, kudy procházejí zákazníci firmy. Nejsou už sice takoví odborníci, kteří na první pohled poznají, kolik má kasa plášťů a jakou vystýlku stěn, ovšem případný lupič získá spoustu jiných potřebných informací. Přinejmenším si může promyslet, jak se do místnosti dostat, ověří si, kde jsou čidla či objektivy kamer, najde elektrické zásuvky pro napojení vrtačky nebo rozbrusky a tak dál.

Jestli existuje možnost nastěhovat pokladnu do vyššího patra než do přízemí, měla by se využít. Důležitou záležitost představují klíče, které by se nikdy neměly povalovat někde ve vedlejší kanceláři. Pokud je systém uzamykatelný na heslo, není rozumné, aby si zapomnětliví pokladníci zapisovali kombinaci na spodní stranu židle nebo na okraj zásuvky psacího stolu, neboť to dělá skoro každý.

Počet vyloupených pokladen rok od roku stoupá, a je to myslím trochu obrázek podnikatelských poměrů naší doby. Jsem přesvědčen, že až se ve světě obchodu obnoví důvěra ve faktury, šeky a další bezhotovostní platby, až budou finanční operace probíhat pomocí bleskových příkazů na internetu, nebudou mít kasaři zase co dělat a staré trezory se stanou jen zajímavou ozdobou interiérů."

LOUPEŽ NA DRUHOU

Kriminální služba se už z tradice zajímá o to, co se ve městě šustne, i hospodské blábolení opilcovo může představovat důležitou stopu. A tak se v budějovických lokálech objevil chlap s prostřelenou rukou a ve sdílných chvílích alkoholické euforie tvrdil, že ke zranění prý přišel při krádeži nedobytné pokladny.

Policisté prolétli starší záznamy, jediný případ, o který mohlo jít, byla krádež trezoru v jedné veliké zasilatelské firmě. K žádné střelbě tam ovšem nedošlo, podle zjištěných stop pachatel dotáhl pokladnu k okraji oploceného parkoviště a odtud ji odvezl nějakým malým nákladním automobilem.

Lékařské záznamy o ošetřených střelných zraněních posunuly záležitost o kousek dál. Objevil se pacient, který ránu na ruce doktorovi vysvětloval nešťastnou náhodou. On sám nebyl sice na uvedené adrese k zastižení, ale našel se muž, který ho do ordinace doprovodil. Jako klubíčko niti se postupně rozmotával celý případ. Organizátoři loupeže se původně domnívali, že v kase bude spousta peněz, nejméně tak dva tři miliony. Našli si chlapa, který byl ochoten pokladnu ukrást, a slíbili mu příslušný podíl. Výsledek vyvolal veliké zklamání. Uvnitř bylo jen něco kolem padesáti tisíc, to nestálo za žádnou odměnu, a proto připravili malý podraz, jakousi loupež na druhou. Na místě, kde se měla kořist dělit, připravili fingované přepadení. Mávalo se tam pistolemi, náramně křičelo a trochu omylem třeskla i rána, která zloděje zranila.

Ten se smířil s tím, že nedostane nic. Několik týdnů se ukrýval, ale nakonec jej policisté stejně objevili. Zadržení přijal mužně a sesypal se teprve ve chvíli, kdy se dozvěděl, že jej okradli vlastní kamarádi.

PŘÍBĚH Z DRUHÉ KAPSY

Žádná pokladna není skutečně nedobytnáKlasickou povídkou jsme vyprávění začínali, tak na závěr ještě malý úryvek od Karla Čapka.

Tedy ta poslední kasa, co si ten Balabán vybral, byla u firmy Scholle a Spol., víte, co je ta továrna v Bubnech. Ale to vám byla opravdu čistá práce, co tam udělal; mně to vypravoval jeden agent od policie, nějaký Pištora. On tam vlezl oknem ze dvora, ale musel vypáčit mříže; to vám byla radost se podívat, říkal ten Pištora, jak čistě tu mříž vyndal, ani žádné svinstvo nenadělal, tak krásně ten člověk pracoval. A na tom místě, kde tu kasu načal, ji taky otevřel; nebyla tam ani zbytečná díra nebo rejha, ani škráb nebo rejpanec, ba ani nátěr na té kase zbytečně neodřel. To bylo vidět, říkal ten Pištora, s jakou láskou to ten člověk dělal. Však ta kase je teď v policejním muzeu, kvůli té mistrovské práci. Potom vybral peníze, asi šedesát tisíc, snědl kus špeku a chleba, co s sebou přinesl, a zas odešel oknem; on ten Balabán říkal, že vojevůdce a kasař se musí starat hlavně o ústup. Potom odnesl ty peníze k své sestřenici, nástroje schoval u nějakého Líznera, šel domů, vyčistil si šaty a boty, umyl se a vlezl do postele jako každý pořádný člověk.

Bývala kasařina elitní zločinecké řemeslo. Škoda starých časů. Gentlemanství se už dnes, bohužel, jaksi nenosí. A to nejen ve společnosti, které se říkávalo galerka.

Antonín Jirotka  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |