POLICISTA  3/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

povídka


Klíč
 JANA MORAVCOVÁ

Některé příběhy nabývají svého významu teprve dávno poté, kdy jsme do nich vstoupili. A leckdy až pak si uvědomíme, že jsme jejich důležitost v pravé chvíli prostě nevnímali. Případ, který si později Arnošt Zenek pojmenoval "Klíč", začal zcela banálně a spěl rychle k závěru. A vůbec ne ke skvělému...

"Mohl byste dělat mému bratrovi společníka?"

Zákazník byl urostlý, asi tak čtyřicetiletý muž. Vypadal ustaraně, budil však dojem vyrovnaného, cílevědomého člověka.

"Záleží na okolnostech," řekl opatrně Arnošt Zenek. "Společník - to je dost široký pojem."

"Jistě..." Muž položil před Arnošta vizitku. "Vlastimil Krupka," stálo na ní nad adresou a číslem telefonu. Žádný titul, žádné profesní označení... "Pokouším se o podnikání," poznamenal Krupka, snad aby vysvětlil, proč na vizitce nic bližšího není. "Držím se ale radši při zemi a jsem tak trochu pověrčivý. Kdybych si na vizitku napsal ´podnikatel´, bál bych se, že zbankrotuju dřív, než si na podnikání zvyknu. O takových případech toho jistě vědí soukromí detektivové víc než dost, viďte... Ale abyste měl o mně představu: Nejsem žádný boháč, ale ani žebrák - prostě tak něco uprostřed, ostatně jako většina lidí. A... máte pravdu," rozpomněl se najednou na Arnoštovu poznámku, "společník je skutečně dost široký pojem. A navíc - v tomhle případě možná není ani tak zcela trefný... Jde o to, že můj bratr má jisté zdravotní potíže. Nechce si je ovšem přiznat... Neměl by například vycházet sám z domu. Jeho psychiatr mi dal dost jasné pokyny, ale teď tu právě není - a problém je v tom, že moje starostlivost bratra vlastně uráží. Víte, on občas ztrácí orientaci... Stručně řečeno: zabloudí. Ne vždycky, samozřejmě, ale někdy to pak stojí za to. Bývá podezíravý a nepříjemný, nerad komunikuje s okolím. Sousedi už si zvykli... Nedávno mi vyvedl takovou věc: vydal se prostě do světa. Nechal mi vzkaz, že jede na dovolenou. Absurdní! Nikde totiž nepracuje, jenom mi ´jako´ pomáhá v podnikání, ale ve skutečnosti... Máme na světě ovšem jenom jeden druhého! Já se nikdy neoženil, on sice ano, ale ona mu pak utekla s jiným. Bratr je a zůstane podivín - a nemůže za to... Mám o něj strach. Když zmizel, vzal jsem auto a objížděl jsem místa, o kterých jsem si myslel, že by tam mohl být. Kdekomu jsem telefonoval, málem půl republiky vědělo, že ho hledám... Nenašel jsem ho. A on se najednou objevil doma a tvářil se jakoby nic."

"Jak je starý?" vpadl Arnošt do klientova překotného monologu.

"Pětačtyřicet, ale vypadá bohužel o moc starší."

"Mluvil jste o psychiatrovi..."

"Ano - on má svého psychiatra. Už řadu let. Jenže bratr to nebere jako léčení. Tvrdí, že tak drží krok s moderním světem. V moderním světě prý to patří k věci - mít svého psychiatra."

"Bydlíte spolu?"

"V jednom rodinném domku, ale v oddělených bytech." Zalovil v kapse a položil na stůl propisku a notýsek. "Odpusťte, já si všechno raději píšu," dodal. "A protože se držím při zemi, raději si předem spočítám, na co mám a na co ne. Tak... na kolik by přišel takový jeden doprovod přes Prahu? Konkrétně: Zítra na bratra čeká jedna z jeho obvyklých akcí, dá-li se to tak nazvat. Pravidelně se schází s partou dávných známých. Mají svou oblíbenou hospůdku ve Vysočanech. Načrtnu vám, jak se tam dostat. My bydlíme na Smíchově... Tak - kolik byste si za ten doprovod počítal?"

"Záleží na tom, jak dlouho budu muset čekat na jeho návrat."

"Ale to nebudete muset! Jeho známí už tu bratrovu roztržitost znají a vždycky ho pak někdo při zpáteční cestě domů doprovodí. Od nich on to totiž snese, ale běda, kdybych s ním chtěl jít já!"

"Co když se mu taky nebudu zamlouvat?"

Vlastimil Krupka se na Arnošta překvapeně podíval:

"Vždyť to přece celou tu dobu naznačuju! On o vás vůbec nesmí vědět!" A potenciální zákazník položil před Arnošta svůj občanský průkaz, aby si snad pan detektiv nemyslel, že je v tom něco nekalého. "Já chci opravdu jen mít jistotu, že dorazil tam, kam měl. Násilím ho přece doma držet nemůžu! Tak aspoň musím sehnat někoho, kdo ho bude nenápadně hlídat. Doufám, že se všechno změní, až se vrátí jeho psychiatr. Je na pár dní mimo Prahu a já na něj čekám opravdu jak na smilování..."

Arnošt si tedy vzal fotografii klientova bratra a nákres cesty, kudy se jde do oné hospůdky.

Jeho povinností bylo počkat v podvečerních hodinách v blízkosti domu Krupkových, a pak klientova bratra zpovzdáli sledovat. V okamžiku, kdy bratr vstoupí do oné vysočanské hospůdky, zatelefonuje Arnošt Vlastimilu Krupkovi, že je všechno v pořádku. V podstatě šlo o banální, tak trochu samaritánskou zakázku.

"Hlavně ať si vás nevšimne!" nabádal ho klient. "Nesmíte ho podceňovat, není to žádný hlupák. V jistém smyslu dokáže uvažovat až moc rychle! Jak by si všiml, že ho někdo sleduje, mohl by si to spojovat se mnou... A to bych s ním pak měl peklo!"

Tuhle připomínku Arnošt považoval skoro za zbytečnou. Přece jen už nějakou tu zkušenost ze sledování měl a pevně věřil, že žádné školácké chyby se v tomto smyslu nedopustí.

o o o

Klientova bratra poznal podle fotografie snadno. Měl plavou, trochu rozježenou bradku a narezlou bujnou kštici. Vyšel z rodinného domku a hned se důkladně rozhlédl. Pak se vydal k tramvajové zastávce...

Arnošt zaplatil taxikáři, v jehož autě zatím seděl - a vykročil za nahrbenou postavou muže, kterému údajně mělo být pětačtyřicet, ale skutečně vypadal na víc. Snad to bylo tím nahrbením - plášť na něm nepěkně visel - snad i neobvyklým nachýlením hlavy. Zdálo se, že ten člověk neustále hledá rovnováhu...

Pro Arnošta to byla rutinní práce, byl si jist, že se nedopouští žádných školáckých chyb. Na rohu vysočanské ulice už mu zbývalo jen dohlédnout na to, aby nahrbený muž vešel do té správné hospůdky - a hotovo. Fádní povinnost skončí.

Jenže v tom byl právě ten omyl.

Klientův bratr náhle začal před vstupem do hospůdky otálet, pořád se rozhlížel a ve chvíli, kdy zahlédl na vzdáleném chodníku Arnošta, začal velice živě gestikulovat a rozběhl se k němu. Nebylo pochyb, že mu chce něco sdělit.

Arnošt mínil nevšímavě zahnout za roh a zmizet, ale klientův bratr začal křičet. Několik lidí už si toho všimlo a upozorňovalo Arnošta, že "ten pán mu něco chce". Nedalo se tedy nic dělat...

Shrbený muž se řítil přes ulici a Arnošt si uvědomoval jediné: Jakékoliv další sledování už nikdy nemůže přicházet v úvahu. I když teď Arnošt sehraje překvapeného neznámého chodce, tenhle člověk si ho s největší pravděpodobností zapamatuje.

"Já o vás vím!" křičel muž a rozhněvaně šermoval rukama. "Já vás náhodou znám! Že vy jste na mě číhal před barákem?"

"Prosím?" podivil se Arnošt.

"Vy si na to nevzpomínáte?" zahrozil muž ukazováčkem a trochu legračně potřepal hlavou, jako by si v ní všechno chtěl urovnat. "To byste ale měl vyhledat psychiatra!" Potom se náhle obrátil a znovu zamířil k hospůdce. A tam, ve chvíli, kdy už otevřel dveře, ještě jednou něco rozhořčeně zakřičel - snad aby i uvnitř věděli, že se venku cosi odehrálo - a pak byl konečně klid.

Arnošt chvíli uvažoval, co všechno z téhle příhody má svému klientovi prozradit. Nejvíc mu bylo proti srsti ono tvrzení, že sledovaný o něm už od počátku cesty věděl. Arnošt je přece profesionál! Umí vyhlédnutou osobu sledovat zcela nenápadně! Nejspíš tu opravdu sehrála svou roli náhoda a taky podezíravost sledovaného. To, že se teď před hospodou zaměřil zrovna na Arnošta, nemuselo být vůbec ničím podloženo... Ale buď jak buď, jedno bylo jisté: Arnošt pro něj přestal být "neviditelným" mužem v davu. Jakékoliv další sledování by bylo nemožné...

"Bohužel vám musím říct, že váš bratr se mnou navázal kontakt," sdělil tedy kulantně svému klientovi, a ten se ani moc nepodivil.

"On si vás všiml, viďte? Říkal jsem vám, že to není hlupák."

Nerozloučili se moc optimisticky. Klient suše poznamenal, že se na Arnošta přese všechno nezlobí - i když si myslel, že si detektiv umí počínat šikovněji.

Arnošta to upřímně žralo. Co má teď vysvětlovat? Zákazníkovi a koneckonců i sám sobě... Ještě že měl sám pro sebe určitou náplast v podobě večerní schůzky s novým zákazníkem. A jak se ukázalo, náplast to byla lukrativní. Nebylo tedy proč se dál zabývat bratry Krupkovými...

o o o

Čas plynul a Arnošt onu příhodu, která ho příliš nepotěšila, úspěšně odsunul z paměti.

A pak se jednou s panem Krupkou zase uviděl: Na jakémsi večírku, kam se dostal víceméně náhodou.

Přihlásil se tam k němu nedávný kolega - taky detektiv, který se teď ovšem zabýval bůhvíčím, ale především fungoval jako "vrchní klepna", která s radostí komentuje příchod každého nového hosta:

"Tamhleten ministr a tahle manekýnka... Ty to fakt nevíš? Kde to žiješ, člověče?"

A tu se objevil Vlastimil Krupka. Urostlý muž nenápadného vystupování...

Arnošt si okamžitě vzpomněl na jeho někdejší ohodnocení sama sebe: Žádný boháč, ale ani žebrák... Copak ten tu dělá? Vzápětí se Arnoštovi vybavil neslavný závěr sledování klientova bratra, ale jak se zdálo, někdejší klient Krupka se na všechno už teď díval jen z té lepší stránky:

"Rád vás vidím, pane Zenku," usmál se společensky - a když byl z doslechu, Arnoštův bývalý kolega užasle hvízdl:

"To tedy máš správný známý! Před tímhle chlapem klobouk dolů. Tak si představuju člověka týhle doby! Vydřel se úplně z ničeho... Osobnost! Ale to ty jistě víš, když se k tobě tak hlásil."

"Ani ne. Já ho moc neznám. Dělal jsem něco... pro jeho bratra," uhnul Arnošt. "A to už je dávno."

"Pro bratra?" pokrčil rameny kolega. "Ani netuším, že nějakýho má. Ale... podívej! Tamhleta blondýna... ta, jak se na něj usmívá...! Ta ho málem klofla - aspoň se to tak říká. Někdy na začátku jeho kariéry. Dneska má určitě vztek, že to nedotáhla do konce. Ona si totiž původně myslela, že Krupka bude dědit nějakej palác či co. Jenže on nedědil... Tak si našla jinýho."

Ale! Tak Arnoštův klient měl dědit palác? A kdypak? Před tím, než angažoval Arnošta na jeden nevydařený půlden, nebo až potom? Co když právě v té době snil o pohádkovém dědictví? Nezdůrazňoval právě proto svou průměrnost? Žádný boháč, ale ani žebrák... Anebo moc dobře věděl, že žádné dědictví na něj nečeká a jen naschvál nechával své okolí, aby se užíralo závistí?

Vlastimil Krupka, muž, který o sobě kdysi tvrdil, že se raději "drží při zemi", rozdával teď v této společnosti přívětivé úsměvy a Arnošta napadlo: Jakoupak asi teď má vizitku? Pořád tam není uveden žádný "podnikatel" - nebo čím ten chlap vlastně je? A pořád je ještě tak opatrný či pověrčivý?

Jako by se Arnoštovi celá ta dávná příhoda vrátila před oči... Až ho to samotného překvapilo, jak to bylo ještě teď nepříjemné.

"Jak se daří panu bratrovi?"

Normálně by to Arnošt neudělal. Nikdy svým klientům nepřipomínal nic, co souviselo s prací, kterou pro ně kdysi vykonával. Teď ho ale ty Krupkovy úsměvy příliš provokovaly.

"Vy to nevíte?" užasl Vlastimil Krupka a odvedl si Arnošta stranou. "Můj bratr mi tak dlouho někam odjížděl - až skutečně odjel..." A znovu se usmál. Tentokrát lítostivě.

"Chcete říct..."

"Ne! Já nevím, jestli zemřel! Doufám samozřejmě, že ne... Prostě mi zase vzkázal, že odjíždí na dovolenou - a od těch dob o něm nevím. Nerad o tom mluvím, ale vy jste byl vlastně do věci zasvěcený... Představte si: Nechal mi vzkaz na záznamníku, zavolal mi odněkud od hranic. Směšné, že? Od hranic! Já se tak hloupě strachoval o každý jeho krok po Praze... A pak už se neozval. Všechno jsem to samozřejmě ohlásil na policii, stalo se to pár dnů poté, co jste ho osobně poznal... Vůbec nevím, kde, z čeho a jak žije! Byli jsme v té době skoro bez prostředků, však víte, začínal jsem teprve podnikat."

Byl jste do věci zasvěcený... Však víte, začínal jsem teprve podnikat... Osobně jste ho poznal... Zasvěcený? Tomu se říká "zasvěcený"? rozčiloval se v duchu Arnošt. A navíc jsem tenkrát normálně pohořel! Při prvním sledování mě ten jeho brácha cvok odhalil. A to je to, co mě žere, sotva si na to vzpomenu. Stokrát si můžu říkat, že mě odhalit nemohl, že to byla jedna z těch hloupých náhod, které nás někdy potkávají. Najednou se k vám někdo na ulici hrne - a vy jste ho v životě neviděli!

Pracoval jsem pro Vlastimila Krupku všehovšudy pár hodin. A prý jsem byl zasvěcený! Ani mu vlastně nestálo za to - najímat si mě. Anebo... Arnošt se zarazil.

Najednou ho totiž napadlo něco, co mu nabízelo přijatelné řešení: Ne, skutečně to nemuselo být tak, že ho ten bratr odhalil! Ale nemusela to být ani náhoda! Kdyby se tím byl víc tehdy zabýval... Jenže nebylo proč! Dostal vzápětí docela slušnou zakázku a tohle bylo jednodušší pustit z hlavy. Ale copak by se tomu ještě teď nedalo přijít na kloub?

Vyhledal si staré poznámky. A přesně si to začal vybavovat:

Klient chtěl na Arnošta působit seriózně. Hned vytáhl občanský průkaz, aby detektiv věděl, pro koho pracuje. Na čem mu ještě záleželo? Chtěl si být jist, že jeho bratr v pořádku došel do té vysočanské hospody. Což ovšem může znamenat, že prostě potřeboval, aby později byl eventuálně k dispozici člověk, který by dosvědčil, že bratr toho a toho dne skutečně ze Smíchova do Vysočan jel... Proč ale potom ta fraška, že bratr Arnošta "poznal"? A byl to vůbec klientův bratr? Podle fotografie to tak vypadalo. Víc si Arnošt nezjišťoval, k důvěryhodnosti mu stačil ten občanský průkaz... Vždyť přece skoro o nic nešlo - jen o nenápadný samaritánský doprovod. Jenže: Z Arnošta se mohl stát případný svědek! Čeho? Nikdo po něm potom žádné svědectví nepožadoval! Ale co ti hospodští kamarádi? Ten člověk přece šel na nějakou schůzku se známými!

A Arnošt se rozhodl, že s pátráním po dávném případu, který mu najednou nechtěl jít z hlavy, začne právě odtud: z vysočanské hospůdky.

Tam ale nepochodil, personál se od těch dob kompletně vyměnil. Několikrát. A jednou dokonce těsně před oním datem, kdy si Vlastimil Krupka Arnošta najal.

"To víte, někdy se štamgasti přesunou jinam, když se personál změní... Možná už sem později ani nepřišli."

Jestliže tedy Arnošt sledoval "falešného bratra", ten mohl klidně do oné hospůdky vejít, aniž se vystavoval nebezpečí, že někdo jeho "dvojnictví" odhalí. Parta kamarádů už tam možná nechodila..., pokud to vůbec s tím scházením byla pravda.

Arnošt si vzpomněl, že "bratr" zlobně vykřikoval ještě v otevřených dveřích hospůdky. Obvyklá finta. Upozornil na sebe a dalo se tedy počítat s tím, že si na něj personál - když mu někdo později předloží fotografii - vzpomene.

A to všechno mohlo mít jednoduchý důvod. Pan Vlastimil Krupka potřeboval svědky na to, že jeho bratr byl toho dne v Praze. Teď už byl Arnošt odhodlán celý případ dotáhnout do konce...

o o o

"Jo, na kamaráda policajta si vzpomeneš, jen když něco potřebuješ," vrčel Karel, nicméně Arnoštovi poměrně rychle zjistil, že bratr Vlastimila Krupky je skutečně pohřešován. A že jeho zmizení bylo oznámeno brzy po datu, kdy ho Arnošt sledoval.

Když ovšem někdo zmizí a někdo další si obstarává svědky, že tu ten dotyčný těsně před tím ještě byl... Nemůže to náhodou znamenat, že tu ve skutečnosti třeba už nebyl? A co to dědictví?

Arnošt vyhledal svého užvaněného známého z večírku a vymámil na něm pár informací, které ho zavedly k přítelkyni oné blondýnky, co si kdysi chtěla políčit na Vlastimila Krupku. A tak se dověděl, že se cosi říkalo o nějakém paláci v Plzni, který brzy spadne Krupkovi do klína, protože dědeček je nad hrobem.

Takže Plzeň...

Když si později Arnošt sečetl čas, který dávnému případu dodatečně věnoval, raději ani neuvažoval o tom, na kolik ho to všechno přišlo. Jenže ten případ ho víc a víc přitahoval...

Až si jednoho dne Arnošt opět pozval svého kamaráda Karla:

"Myslím, že to je případ pro policii."

Karel, který už měl nějaký ten pátek u policie odsloužený a různé příběhy kolem mordů či zmizení osob ho jen tak nevyvedly z míry, poslouchal kupodivu dost napjatě.

"Tak si to zopakujem," navrhl, když Arnošt skončil. "Ty tedy tvrdíš tohle: Dědeček bratrů Krupkových skutečně nějaký ten palác vlastnil. Prodal ho - a jak s penězi naložil, to se neví. Brzy pak zemřel, jiné dědice než bratry Krupkovy neměl. Je možné, že jim ty peníze prostě dal... Takže dědictví se konalo, i když v jiné, zjednodušené podobě. Vlastimil je koumák, druhý Krupka ňouma a možná i tak tochu cvok. Škoda peněz do těchhle rukou! A tak se snadno zrodí nápad: Co kdyby se bratr z některého toho svého výletu prostě nevrátil? A ty říkáš, že se nevrátil už z té předposlední ´dovolené´, ta poslední že je vymyšlená. A že mu k tomu ´nevrácení´ dopomohl právě Vlastimil. Bůhvíkde a bůhvíjak... Jenže pak si uvědomil, že udělal chybu. Vědělo se o něm, že bratra hledal, šel po jeho stopách, v případě nějakého podezření neměl kloudné alibi... Bylo tedy třeba zařídit to tak, aby se bratr ´vrátil´ domů. Kdo může za to, že pak zase někam odjel?"

"Něco se ti na tom nezdá? Myslíš, že to tak nemohlo být?"

"Mohlo," pokrčil rameny Karel a Arnošt dodal:

"Možná bylo snadné sehnat někoho, kdo byl podivínskému bratrovi velice podobný. Možná měl Vlastimil takového člověka už předem připraveného. Nápadně rozježené fousy, rozcuchaná rezavá kštice... Tím se dá snadno zmást. Podstatné ale bylo to, že ten dotyčný mohl bratrovu roli sehrát vlastně jen před lidmi, kteří ho neznali. Všechno mu ovšem usnadňoval fakt, že se sousedy - i kdyby se s nimi náhodou potkal - nemusel dvojník ztratit ani slovo. Všichni přece věděli, že je tak trochu cvok a se svým okolím nekomunikuje!

A tak si Vlastimil Krupka najme detektiva, zinscenuje návštěvu hospody - a se vší pravděpodobností si podobných ´svědectví´ zajistí víc. Potom teprve ohlásí bratrovo zmizení, když předtím údajně sháněl jeho psychiatra, aby mu řekl, že bratr už zase má tendence někam utíkat. A taky použije i tu bůhvíjak starou zprávu ze záznamníku, kde mu bratr oznamuje, že odjíždí..."

"No, to je moc hezký vyprávění," přerušil ho Karel. "A proč tě tedy potom nevolali jako svědka..., že jsi toho bratra v určitý den sledoval?"

"Nepotřeboval mě! Vůbec mě mezi svědky neuved!" rozzářil se Arnošt, jako by vynesl největší trumf. "Jako správnej mazanej pachatel měl Krupka připravenou svědeckou eskalaci. Měl mě v záloze... Pro případ nutnosti! Bylo by přece podezřelé, kdyby veškerá alibi hned vysypal z rukávu! Nevinný člověk se spíš musí rozpomínat - ten to nemá připravené! Jenže v tomhle případě se asi nikdo nad ničím nepozastavil. V hospodě si vzpomněli, že tam takový člověk byl - a bůhvíkdo si taky ještě vzpomněl, že ho viděl..."

"A kde jsou podle tebe ty peníze od dědečka? Ty to víš, že je všechny shrábl Vlastimil?"

"Já přece nevím nic," řekl unaveně Arnošt. "Já si jen myslím, že to takhle do sebe zapadá..."

"Jenže nic z toho nemůžeš dokázat, viď?"

"Nemůžu."

"Takže - je to případ pro policii?"

"Vlastně... teď už těžko."

"Tak víš co?" zvýšil Karel hlas a dopáleně si Arnošta změřil, "jsi prostě ješitnej chlap, kterej neunese, že udělal školáckou chybu: Člověk, kterýho jsi měl nenápadně sledovat, tě odhalil. A to prosím během jediné cesty ze Smíchova do Vysočan! Chtěl jsi na to raději zapomenout. Jenže... ono se ti to připomnělo. A ty si prostě potřebuješ dokázat, že jsi žádnou chybu neudělal."

"Ptal jsem se tě: Něco se ti na tom mém dnešním výkladu nezdá? Myslíš, že to tak nemohlo být?"

"No mohlo, ale..."

"Tak vidíš! Mohli být na mě domluveni - abych jako byl tím údajným bratrem odhalen?"

"Mohli! Jenže ty ses u mě trochu shodil, abys věděl! Klíč k celýmu tomu tvýmu dodatečnýmu pátrání je ve tvý poraněný ješitnosti. Tak jestli to chceš slyšet: Mohli to na tebe sehrát! A v tom případě jsi chybu při sledování neudělal. Spokojen?"

"Jestli tohle chci slyšet?" Arnošt smutně zavrtěl hlavou. "Víš, co jsem od tebe chtěl slyšet? Že celá ta má rekonstrukce je nesmysl. Že v tom příběhu věci do sebe nezapadají, že jsou tam logické chyby. Protože - chápeš, kde je skutečný klíč k tomuhle případu? Ten klíč jsem totiž dávno zahodil. A měl jsem ho v ruce... Zahodil jsem ho, když jsem si neověřil, koho jsem to opravdu sledoval. A to byla ta má pravá chyba, kterou jsem si teď - sám sobě! - definitivně dokázal."

"Ale člověče," řekl po chvíli ticha Karel užasle, "ty chceš říct, že jsi teď vlastně vynaložil obrovský úsilí, aby sis dokázal daleko hrubší chybu, než jaká ti původně pila krev? No - co mlčíš? Snad aspoň něco máš v záloze, co k tomu dodáš, ne?"

"To víš, že jo," přerušil ho Arnošt a sklesle zadeklamoval: "Ó jak to mohlo být prosté, milý Watsone!"



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |