POLICISTA  3/2003


měsíčník Ministerstva vnitra

zahraničí


KONĚ TŘEBA ZE DŘEVA

Ministr vnitra Severního Porýní-Vestfálska Fritz Behrens koncem minulého roku navrhl zrušit v této spolkové zemi jízdní policii. Jde o 100 koňů v 10 tamních městech a jejich dvounohé kolegy. Černého Petra - jde totiž ve veřejnosti o nejoblíbenější pomocníky policie - přesunul na policejní prezidenty. Dotázal se jich, zdali si mohou bezpečnostní síly nadále dovolit údajně vysoké náklady na tento "prostředek nasazení", jak koně a jejich jezdce vyhodnotila poradenská firma. Naproti tomu například bochumská policie vypočítala, že koně jsou levnější než sebemenší motorka, natož auto. A kromě toho podle ní při demonstracích nebo mezi povykujícími fotbalovými fanoušky není žádný lepší umravňující prostředek, než je právě kůň. Diskuse pokračuje. Jak? V Düsseldorfu tamní policisté demonstrovali s láskyplně drženými dřevěnými koňskými hlavami v ruce.



TERORISMUS NA MOŘI

Námořní loďstvo al-Kajdá dnes může být největší hrozbou nejen americké, ale globální bezpečnosti. Podle informací, které shromažďuje z hodnověrných pramenů CIA, je to strategie stále platná a může být kdykoli uskutečněna. Na prvním místě jde o útoky rychlých člunů s výbušninami na americké válečné lodě a podobně důležité cíle. Některé z těchto útoků už byly úspěšně provedeny. Pokus o napadení amerických válečných lodí v Gibraltarské úžině ztroskotal, když ho marocké tajné služby zhatily. Hlavnímu organizátorovi akce se však podařilo uprchnout. Další strategií, jak uvádí týdeník Newsweek, je použití středně velkých lodí, které mohou být vyhozeny do povětří v blízkosti vytipované lodi. Pokud by cílem nemohly být lodě válečné, mohou se jím stát lodě turistické. Další strategií je použití soukromých letadel plných výbušnin, letadel koupených nebo ukradených v leteckých klubech na malých letištích. Konečně čtvrtou strategií jsou destrukční týmny potápěčů. Svědectvím o tom je pokus Tunisana (vydávajícího se za nizozemského občana) zřídit v Maroku školu pro potápěče al-Kajdá. Tuniské tajné služby ho identifikovaly jako podezřelého a Maročané ho vyhostili. Nyní se pravděpodobně ukrývá v Pákistánu.

POLSKÝ BRUSEL

Každý pátek vyjíždí z východopolského městečka Siemiatycze (15 600 obyvatel) mikrobus. Cesta k cíli mu trvá 20 hodin, urazí na ní 1600 kilometrů. Aby neusnul, pan Mietek Kosk si za volantem zpívá. Za jednu cestu a jednoho cestujícího účtuje 300 zlotých (přibližně 75 euro). V městečku je pro místní jen málo pracovních příležitostí - a přece zde není nezaměstnanost: pan Kosk vozí své zákazníkyy do metropole EU - Bruselu, kde, jak popisuje týdeník Der Spiegel, Poláci a Polky "pečují o zahrady kolem tamních panských sídel, čistí stříbrné příbory v secesních vilách valonské buržoazie, v truhlárnách vyrábějí regály na spisy pro úředníky EU a písničkami uspávají belgické děti".

Oficiálně je v Bruselu hlášeno 2120 polských pracujících, na černo ale pracují tisíce a tisíce dalších ze všech částí Polska. Mají své tržiště a obchody, svá diska, v polské misii pracuje 80 mnichů a jeptišek a v kostele na Place de la Chapelle se prý denně vystřídá během čtyř mší na 3300 polských věřících.

Kdo v Bruselu najde práci, nikdy ji dobrovolně neopustí. Když, tak ji pronajme nebo prodá. Uklízečka za čtyřicet hodin týdně může vydělat netto až 1500 euro! Z nich se pak v Siemiaticzích i jinde vyšperkovávají tamní domy, otevírají se obchůdky nebo kadeřnictví. A co bruselská policie a cizinci? Jak uzavírá reportáž Spiegelu, na rozdíl o té berlínské je méně pedantická. Ostatně "Bruselané", jak se jim doma říká, si váží tamní práce a snaží se nebýt problémem.

Připravila  
Sylvie KUČEROVÁ  



Copyright © 2003 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |