POLICISTA  4/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Výpovědi svědků jsou zaznamenány na tenkém průklepovém papíře, který se při neopatrném listování snadno trhá. Ostatně, od jejich sepsání uplynulo už třicet let. Vyšetřování by dnes zřejmě probíhalo jinak a rychleji, nicméně samotný příběh se klidně mohl odehrát kdykoliv.

Sousedka: Koukněte, rozum měl mít především on. Co je to za nesmysl brát si ženskou o čtvrt století mladší, to přece ani nemohlo dobře dopadnout. A já mu to taky řekla do očí, dyť jsme se znali od malička. Pepíku, povídám, co si myslíš, že na tobě vidí? Jenom ten barák, člověče. Představ si, jak to bude vypadat za deset nebo patnáct let... Ale on byl tupohlavej beran. Kdyby to rok mělo vydržet, tak by to stálo za to, opakoval jak zamilovanej študent a já pochopila, že tady jsou všecky domluvy marný. A pak do toho přišlo to dítě. Byl dobrej táta, všechna čest, možná až moc dobrej. Lítal s kočárkem, každýmu synka předváděl, pyšnej jak Napoleon. Vážně, jednu chvíli jsem si myslela, že jsem taková hloupá sůva, která vidí svět jen černě. Proč by se vlastně nemohli mít různě starý lidi opravdu rádi? Jenže pak přišel ten malér. Je to hrozný, ani myslet se na to nedá. Já nechci soudit, ale takhle to dopadnout nemělo. Vždyť mohla odejít, ne? No nic, on už si to Pán tam nahoře přebere. Ale toho malýho kluka je mi líto.

Doktor: Já už praxi nedělám, takže toho mohu jen málo. Změřit tlak, kouknout se do krku, poradit. Většinou to, aby si pacient zašel na pořádné vyšetření, spousta nebožtíků by tady mohla dodnes být, kdyby jim nebylo líto těch několika hodin strávených v čekárně na poliklinice. S Josefem Málkem jsme pravidelně hrávali karty, tedy dřív, od té doby, co se oženil, měl málo času a mariášová parta se prakticky rozpadla. Jednou mě přišel navštívit dost nečekaně a hned ve dveřích spustil, že má starosti. V sobotu dopoledne pracoval na zahradě, pak šel něco sníst, ale z ničeho nic se mu udělalo špatně. Cítil prý těžkou nevolnost, točila se mu hlava, měl bolestivé křeče, zrychlený tep a silně mu bušilo srdce. V tom stavu došel do koupelny, kde omdlel a probral se přibližně po dvou hodinách. Zbytek dne strávil v posteli, ale v neděli už mu bylo zase docela dobře.

Poslechl jsem si přítelovo srdíčko, to se zdálo sice v pořádku, přesto jsem důrazně trval na tom, aby si zašel do nemocnice. Příčin takových stavů může být celá řada a diagnóza se nedá určit na koleně.

Zajímal jsem se, co vlastně dělal na té zahrádce, jemu to připadlo žertovné, jenže málokde se člověk dostane k tolika jedům jako právě při zahradničení. Návnady na hryzce, postřiky, mořidla a nejrůznější pesticidy, popisované příznaky totiž ze všeho nejvíc napovídaly otravě.

Po pravdě řečeno, myslel jsem, že to Josífka uklidní. Přece je mnohem lepší zjištění, že se pacient nadýchal nebezpečného prostředku proti mšicím, než že mu v těle hlodá nějaká závažná choroba. On ovšem reagoval docela nečekaně. Při řeči o jedech celý pobledl, chvatně se rozloučil a mazal pryč.

Laborant: Tak na toho pána si pamatuju. Přišel k nám na veterinu s vážným podezřením na jakéhosi souseda, co mu chce otrávit psa. V rendlíčku přinesl několik vařených brambor, já na to koukal a napadlo mě, že ten soused musí být pěkný škot, proč nepřidal kousek masa, takovéhle návnady by si dobře živené zvíře asi ani nevšimlo. Leda, že ten pejsek už masíčko sežral... Nesežral ale, jak se ukázalo, protože to už by nebyl naživu. Z předloženého vzorku se mi totiž podařilo extrahovat 600 miligramů kyanidu sodného, což je velmi nebezpečný jed, smrtná dávka pro člověka se pohybuje okolo stovky miligramů, těch pár brambůrků by tedy dokázalo zabít pět až šest lidí.

Pohled na pukliny na pravé straně lebkyDruhý den se tam zase objevil ten chlapík. Předal jsem mu výsledek s tím, že by se měl rovnou obrátit na Bezpečnost, takovéhle sousedské hrátky by mohly skončit pořádným neštěstím.

Slíbil, že to udělá, zaplatil a šel pryč. Ještě na chodbě jsem mu radil, aby zahrádku pořádně prohledal, než tam pejska znova pustí. Kyanid sodný se sice vlivem kysličníku uhličitého mění na nejedovatou látku - uhličitan sodný, ale trvá to dost dlouho a spoléhat se na to nedá.

Mimochodem, s otrávenými zvířaty se v praxi setkáváme čím dál častěji, myslím, že by se takové chování mělo konečně už nějak opravdu přísně trestat.

Sestra: Přijel ke mně úplně zničený. Vyprávěl, jak ochutnal jídlo, které připravila Milada, zdálo se mu to hořké, sousto okamžitě vyplivl a stejně málem umřel. Bylo to otrávené. To potvrdila i laboratoř, měl na to úřední papír. Říkala jsem, že to tak nemůže nechat, ať to jde okamžitě ohlásit, jenže on nechtěl, co by pak prý bylo s malým Pavlíkem, přece ho nepřipraví o mámu.

Bylo to hrozné dilema. Nakonec se rozhodl, že nikomu nic neřekne, jenom jí, aby věděla, že ví, co provedla a už to nikdy nezkoušela.

Teď si vyčítám, že jsem nakonec také souhlasila s takovým řešením, ale brácha byl vždycky dominantní, všechno rozhodoval sám, nedovedla jsem se mu postavit.

Nějaký čas se zdálo, že to tak bude opravdu fungovat, Josef tvrdil, že se jeho manželství vylepšilo, ale pak najednou zmizel. Přestal chodit do práce, na dopisy mi neodpovídal. Jednou jsem se tam rozjela, Milada mě ale vůbec nepustila do domu, že prý můj bratr odjel k příbuzným na Moravu. K jakým, prosím vás? Vždyť my nikoho nemáme, poslední strýček umřel dobře před deseti lety. Byla jsem zoufalá a nakonec jsem zašla na policii. Moc mi nevěřili, sepisování protokolu trvalo dlouho, ale nakonec se to přece jen začalo hýbat. Stejně nechápu, proč to udělala? Měla přece všechno, co chtěla i tak. Bratr nikdy nikomu neublížil. A pro malýho byl ochoten obětovat všecko.

Kriminalista: Podobných oznámení není málo, z převážné většiny jsou to však plané poplachy. V případě pohřešovaného Málka ovšem už první prošetření celé záležitosti přineslo znepokojující poznatky. Paní Málková na naši návštěvu reagovala velmi podrážděně, prohlásila, že manžel opustil rodinu o své vůli, ona nemá nejmenší tušení, kde je, bezpochyby prý zase někde u ženských. Podobné tvrzení bylo ovšem ve zjevném rozporu s míněním sousedů, kteří o Josefu Málkovi hovořili jako o velmi odpovědném a laskavém člověku. Rovněž v zaměstnání si nikdo nevzpomínal na podobný neomluvený výpadek docházky, a to Málek pracoval v jednom podniku už dvacet let.

Vícečetná oblomení na levé straně lebkyNa základě podezření z trestného činu vydal prokurátor povolení k domovní prohlídce, při níž bylo ve sklepě stavení číslo sedmnáct pod haldou briket objeveno polorozpadlé lidské tělo. V něm byl později identifikován pohřešovaný Josef Málek.

Milada Málková záležitost vysvětlovala tím, že před několika měsíci její starší manžel na schodech sklepa uklouzl a udeřil se do hlavy tak nešťastně, že na místě zemřel. Z nedostatku odvahy oznámit tragédii maličkému synovi a ze strachu před reakcí sousedů, mezi nimiž je velmi neoblíbená, celou záležitost zatajila a ukryla tělo pod vrstvu uhlí a briket.

Soudní lékař: Při předběžném ohledání bylo konstatováno, že se jedná o tělo muže vysokého přibližně 185 centimetrů, středního věku, silně prošedivělého. Podle identifikačních markant zjištěných na lebce i na dalších kostech, ale především po porovnání stavu chrupu se stomatologickou dokumentační kartou bylo prokázáno, že jde skutečně o pozůstatky pohřešovaného Josefa Málka.

Nález na vypreparované a zrekonstruované lebce je však v rozporu s výpovědí manželky obžalovaného. Pukliny v pravé spánkové a temenní krajině sice mohly vzniknout při pádu na relativně oblou hranu schodu, způsobené poranění lze hodnotit jako vážné až těžké, nevede však k okamžité smrti.

Navíc však byla na lebce v levé krajině čelní, spánkové i v přilehlých částech levé krajiny temenní a týlní zjištěna vícečetná oblomení. Tato poškození vznikla podle průběhu puklin nejméně třemi prudkými údery tvrdého, pravděpodobně kovového předmětu, vedenými proti tomuto místu velikou silou. Toto poranění lebky, které muselo vést bezprostředně k poškození mozku a ke smrti, pouhým pádem se schodů způsobeno být nemohlo.

Kriminalista: Protokol o laboratorním rozboru provedeném ve Státním veterinárního ústavu, záznam pravidelných bezpečnostních školení v galvanovně, kde paní Málková pracovala a jako všichni zaměstnanci byla opakovaně informována o značných toxických účincích zde používaných kyanidů, posudek soudního lékaře i výpověď sestry zavražděného, to byla fakta, po jejichž předložení změnila obviněná svou výpověď a v celé šíři se přiznala k pokusu vraždy a posléze k dokonané vraždě Josefa Málka. Následná rekonstrukce zcela odpovídala způsobeným zraněním, paní Málková využila odpoledního spánku manžela a opakovaně, nejméně třikrát, jej udeřila do hlavy tupou stranou sekery.

Zajímal nás bezprostřední motiv celého činu, zde však obžalovaná už tak spontánně nehovořila. Zmiňovala se sice o postupně narůstajícím odporu, který ke svému muži cítila, o výhradách k jeho výchovným metodám, nic z toho však neznělo příliš přesvědčivě. Šetřením se ovšem podařilo objevit vzájemný intimní poměr paní Málkové s kolegou v zaměstnání, jistým Františkem Řepou. Představy o případné spoluvině mladého kolegy se však nepodařilo prokázat a zdají se silně nepravděpodobné. Řepovi vyhovoval vztah zcela nezávazný, podobných přítelkyň měl celou řadu a velmi se obával všech pevnějších svazků. Ve chvíli, kdy mu Milada Málková oznámila, že manžel je vážně nemocen a ona pravděpodobně bude brzy volná, se polekal, známost okamžitě přerušil a nechal se přeložit do filiálního závodu v Chomutově.

Kamarád: Josífek Málků. Tak to je velká kapitola mýho života, my spolu vyrůstali skoro jako bratři. Klukovský hry na vsi, škola, i na průmyslovku jsme chodili společně. Dodneška vzpomínám, jak jsme se chystali na první rande, rudý uši, tváře rozpálený po nezvyklým holení, strašlivý rozpaky, ke kterejm se ani jeden z nás nechtěl přiznat. Já se to časem s holkama naučil, ale Josífek ne, tomu se nedařilo nikdy. Hrozně miloval Jarku Votýpkovou, ale ona o něj nestála, pak se zakoukal do Marušky Truhlářů, ta ho dlouho tahala za nos, a pak si vzala nějakýho německýho sportovce. Josífek žil s maminkou, pochvaloval si, že mu nic nechybí, ale to nebyla pravda, ten staromládeneckej osud ho vůbec netěšil. Jednu dobu to zkoušel přes inzeráty, ale taky marně, potom mu máma umřela a on se zahrabal do chalupy jako medvěd v zimě.

Když se objevila Milada, měl už hodně po sezoně. Lidi se mu posmívali, že naletěl na hezkou tvářičku, ale já mu to děsně přál. A jak byl zblázněnej do toho svýho kluka! Určitě by ho bezvadně vychoval a byl by to nejlepší táta pod sluncem. Pak, z toho velikánskýho štěstí, najednou rána jak hrom. To, když se ukázalo, že ta jeho Miládka ho vlastně strašně nenávidí.

Dneska se všichni dohadujou, jestli měl pokus o vraždu ohlásit, nebo ne, říkají, že byl hlupák a v podstatě si všechno zavinil sám. Ale to jsou jen řeči. V posledních měsících byl můj starej kamarád Málek jako bez duše, ty rány sekerou zabily jenom tělo. On sám umřel už dřív. Ve chvíli, kdy zjistil, že ženská, kterou upřímně miluje, mu namíchala do jídla jed.

* * *

Krajský soud odsoudil Miladu Málkovou k trestu odnětí svobody na 14 let, odvolání prokurátora i obžalované přezkoumal Nejvyšší soud ČSR a rozsudek v plném rozsahu potvrdil.

V roce 1983 byla paní Málková propuštěna na svobodu, odstěhovala se do Ústí nad Labem, kde si našla zaměstnání jako uklízečka. O pět let později se znovu provdala a v třiadevadesátém roce zemřela v ústecké nemocnici na selhání ledvin.

Pavel Málek vyrostl v dětských domovech, když mu bylo osmnáct, tak dům zděděný po otci prodal prostřednictvím realitní kanceláře. V Praze vystudoval stavařinu a podle dostupných informací pracuje jako úspěšný projektant. Do rodné vesnice se nepřijel podívat nikdy a není známo, zda vůbec ví o tragédii, která se odehrála, když mu byly necelé tři roky.

Antonín Jirotka  

(Z pochopitelných důvodů byla jména osob vystupujících v uvedeném příběhu změněna)


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |