POLICISTA 4/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Zásah shůry | |
JANA MORAVCOVÁ |
"Já se určitě nepletu! Je mi nevěrná, já to na ní poznám!"
"Kolikrát už jsi tohle tvrdil? Ty nepotřebuješ detektiva, ty potřebuješ psychiatra..." Tohle řekl Karlu Vostřákovi jeho dobrý známý, který si v okresním městě pořídil soukromou detektivní kancelář, ale kupodivu vůbec nejásal, když se k němu Karel už poněkolikáté dostavil jakožto zákazník. "Neblbni, prosím tě, kdybych tě neznal, tak ten kšeft jistě vemu, ale takhle ti musím jako kamarád říct, že to je pitomina a že zbytečně utrácíš. Vy žárlivci se všichni chováte stejně. Nejradši byste kolem sebe metali klacky, aby se k vaší ženský nikdo nemohl přiblížit. Jenže, kamaráde, ty klacky jsou jako bumerangy. Stejně pořád tlučou jen vás, protože ztrácíte smysl pro míru."
"A co když právě ona ztrácí smysl pro míru?"
"Jako posledně, viď? Co na ní vlastně máme sledovat? Jediným autobusem, kterej u vás existuje, jezdí z města, z lahůdek, kde prodává, domů do vsi. A ráno zase do lahůdek... A tam ji chodíš kontrolovat! Vzpamatuj se! Kolik je ti let - a kolik je jí? Už dávno ne dvacet, viď? Tak co pořád máš? Buď rád, že nejsem vyžírka a nechci na tobě vydělat. Ty prostě potřebuješ psychiatra."
Kdepak - psychiatra! Karel věděl, že se jednou dočká! Že bude mít důkaz... A teď ho má! V první chvíli myslel, že se mu radostí rozskočí srdce: Nemýlil se! Má důkaz! A přišlo to jako zásah shůry...
"Jsem zástupce firmy Fotolet," řekl ten mladíček, který v neděli obcházel celou ves. A položil před Karla Vostřáka barevnou fotografii. "Naše firma vám nabízí letecký snímek vašeho domu."
Karel Vostřák užasl. Ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že ještě nikdy neviděl svůj dům a zahradu odněkud shůry, zadruhé proto, že ho podobný způsob podnikání dosud ani ve snu nenapadl: fotografovat z letadla - a pak, pochopitelně za "bezkonkurenční cenu" snímky prodávat. Karel teď třímal v ruce "střední zvětšeninu s laminovaným potahem" - a s krutou jistotou si uvědomoval, že mu Prozřetelnost dodala shůry důkaz!
Jak jinak než zásah shůry to měl brát? V levém horním rohu barevné fotografie bylo to, čeho si Karel Vostřák nejdřív vůbec nevšiml, ale ono to zpod listí probleskovalo: řídítka a kolo motocyklu - a dokonce i kousek státní poznávací značky. Karel Vostřák se až roztřásl... Nebylo pochyb, byl to motocykl nenáviděného frajera a ke všemu ještě Karlova šéfa Bohuslava Soloty, jinak všeobecně nazývaného Budy.
Budy ztělesňoval všechno to, čeho se Karlu Vostřákovi jen málo dostávalo: Byl vždycky při penězích - a když zrovna ne, hravě získával půjčky a zase je hravě splácel. Říkalo se o něm, že jede v nějakých obchodech s hernami a drogami, a že klempířská firma, kterou ve městě vlastní, je jen zástěrka, za níž se přelívají a přepírají peníze. Když městem projížděl na své staré jawě, tvářil se jako vladař, který obhlíží "své národy". Klempířské práce všeho druhu - stálo na vývěsním štítu jeho firmy - a Budy ze své kanceláře, která spíš připomínala kůlničku na dříví, každý den nonšalantně přiděloval svým zaměstnancům úkoly...
Takže teď už je Karlovi jasné, proč ho Budy tak ochotně před časem přijal jako zaměstnance! A Karlova syna taky. Měl tak přece perfektní přehled o jejich pohybu... a volnou ruku pro své pletky s Anežkou, domýšlel si hořce Karel. Copak už Karlovi někdo nenaznačil, že "Budy užene každou, kterou si zamane..."? Každou! A Karlova Anežka je pořád ještě pěkná ženská. Víťu porodila v devatenácti, nikdo pomalu nevěří, že je to jeho máma, když je vedle sebe vidí. Bože - snad aspoň ten Víťa nic netuší?! zahořekoval v duchu Karel.
Víťa byl Karlova naděje. Jen co bude mít kluk po vojně - udělají se sami pro sebe. Budou mít svou vlastní firmu... Zatím si ještě Karel netroufá, ale pak... Zatím ještě Budy jako dravec na svou firmičku nabaluje další a další zaměstnance. Prevít a frajer Budy! A teď ho Karel dostane... Karel se znovu podíval na letecký snímek a uvědomil si, že má Budyho v hrsti, jen to nezvorat...
Ještě že tam je to datum! Datum, které je uvedenou s adresou firmy Fotolet na zadní straně fotografie: Snímek byl pořízen dne 2. srpna ve 14.3O... Když si Karel s konečnou platností uvědomil všechny okolnosti, které mu nahrávají, sedl ke stolu a s tužkou v ruce si začal připravovat větu po větě.
Zásah shůry..., ano - jak jinak se dá chápat třeba i ten fakt, že právě 3. srpna, tedy den poté Budy z pošty odesílal rovných sto tisíc - a Karel ho viděl!? Byla to skutečně jen náhoda, že se spolu na té poště sešli? Budy už byl u přepážky skoro hotov, když se Karel za ním objevil a všiml si, že Budy posílá složenkou tolik peněz. Přišlo mu to zvláštní... právě že to bylo složenkou, tím nejobyčejnějším způsobem - a už měl na jazyku dotaz, zda úspěšní podnikatelé provádějí finanční transakce vždycky takhle, ale pak se jen jízlivě pousmál: "Výdaje, výdaje?" A Budy se jen zašklebil. Ať už peníze posílal komukoliv a z jakéhokoliv důvodu, prostě je v hotovosti 3. srpna měl! A dva dny předtím smrděl korunou.
A jak se teď hodilo, že ještě někdy před čtrnácti dny kdosi v práci vtipkoval:
"Karle, tvůj soused prej prodává tu svou rozpadlou chajdu! Víš o tom, že to tam Budy chce koupit a postaví tam prvotřídní hanbinec?"
Jenže právě ten soused - sešlý a fetováním opotřebovaný Vincek Rubal - si dne 2. srpna naposledy "začichal"... Našla ho doručovatelka, která mu nesla nějakou upomínku. Vincek, troska, které bylo pětačtyřicet, ale působila dojmem stoletosti, dokončil svou životní pouť s igelitkou na hlavě ve společenství toluenu.
Otázka "cizího zavinění" se vůbec neprobírala - a jestli ano, pak velice zběžně. Vincek totiž neměl vůbec nic, žil z toho, co postupně rozprodával, na údržbu domu neměl ani prostředky, ani sílu, takže všechno kolem něj - i on sám, systematicky chátralo.
V posledních dnech se pokoušel - asi z pudu sebezáchovy - o jakousi komunikaci se sousedy. Nikdo ho ovšem nebral vážně. Obcházel je a tajuplně sděloval, že to tady prodá a odstěhuje se někam do velkého města, nejradši do Prahy - a tam začne nový život. On už stejně dávno "nečichá"! Nevědí náhodou sousedi o někom, kdo by ten domek s pozemkem koupil?
Poslali za ním pár zájemců, ale on se většinou před nimi schoval, nebo prohlásil, že si to musí ještě promyslet...
"Kolikpak stojí takový byt v Praze?" uvažovala doma Anežka, kterou Vinckův osud dojímal. "Za tuhle barabiznu moc nedostane, ta je jedině tak na zbourání..."
"A pak se tu postaví hanbinec," šklebil se syn Víťa.
"Jedno lepší než druhý," neměl pro takové vtipkování porozumění otec Karel. Neviděl rád, když Anežka Víťu někdy posílala, aby Vinckovi aspoň naštípal dříví. Ale na druhou stranu - Vincek byl snad jediný chlap na světě, na kterého Karel nežárlil. To, z čeho měl Karel obavy, bylo něco jiného: "Ne abys taky někdy čichal!" hrozil Víťovi.
"To bych musel bejt idiot, abych si začal s toluenem," uškliboval se Víťa, "čichají leda tak pablbové."
"Ale Vincek říká, že už nečichá," hájila hodná Anežka Vinckovu pohádkovou verzi o polepšení i s dodatkem, že on asi nějaké peníze musel v něčem vyhrát, protože to jednak říká a jednak pořád mluví o tom, že si na ten byt v Praze doplatí, poněvadž za tenhle pozemek moc nedostane. Každopádně je fakt, že Víťovi už podvakrát za štípání s dřívím nějakou tu pětku dal - a dřív to nedělal.
"No jo, zašátrá v almárce - a zastrčí mi peníze do kapsičky jako holiči dýško," uškleboval se Víťa. Nicméně ani v almárce, ani nikde jinde po Vinckově smrti nebylo kromě dvou umolousaných stokorun a několika mincí nic nalezeno. A zatím ani snad nebylo jasné, kdo to tady po Vinckovi zdědí.
A teď má Karel Vostřák v ruce doklad o tom, že přibližně v onu dobu, kdy Vincek naposledy "čichal", byl v blízkosti Karlova - a tudíž i vedlejšího Vinckova stavení - frajer Budy se svým motocyklem! A Anežka v ten den měla "krátkou směnu", takže už byla doma...
Karel si tedy nejdřív všechno promyslel, pak sepsal a posléze se přichystané věty naučil nazpamět... Nakonec pozval Budyho na schůzku a položil před něj fotografii:
"Co tomu říkáš?"
Vychutnával ten moment překvapení, který se v Budyho očích skutečně objevil: Jeho motocykl pod křovím na okraji Karlovy zahrady! Přesně tam, kde dlouhý pámelníkový plot odděluje obdělaný Karlův pozemek od zanedbaného, divokého porostu kolem Vinckovy chalupy.
Budy mlčel.
"Pročpak jsi nepřijel normální cestou dole kolem baráku?" pokračoval Karel. "Ono to vzadu za zahradami má svý výhody, že jo? Od lesa je to z kopečka, sjedeš bez motoru, nikdo tě nevidí, neslyší, bez motoru pak zase odjedeš dolů až ke konci louky... A tak mi klidně lezeš za manželkou až do baráku!" Budy se na Karla podíval, jako by se ptal: No a? "Jenže tentokrát ti to neprojde."
Budy se nevěřícně zasmál:
"Ona snad tvoje manželka řekla, že jsem za ní byl?"
"Když bude tak laskava, tak to řekne!" zvyšil Karel hlas a s potěšením sledoval, že Budy nějak přestal chápat. "Podívej se na to datum vzadu!" Budy se podíval, ale asi mu to nic neříkalo. "Tak já tý tvý paměti pomůžu," pokračoval ve svých naučených větách Karel. "Přesně v tu dobu, kdy se tenhle leteckej snímek pořizoval, někdo pomáhal mýmu sousedovi Vinckovi s igelitkou přes hlavu a drobet ho přitom podržel. Při čichání... To nevíš, že se to vyšetřuje? A že Vincek vyhrál dvě stě tisíc - a ty najednou zmizely, o tom jsi taky neslyšel?" Pozorně se teď na Budyho díval, jak tohle jeho tvrzení přijme. Budy přece nemohl vědět, kdy přesně Vincek umřel, ostatně i Karel to věděl jen přibližně... "Počítám, že bys nerad, kdybys musel policii prokazovat, jak přicházíš k různejm penězům. Ale třetího srpna jsi prokazatelně peníze měl - sto tisíc jsi platil na poště, já tě viděl, to nemůžeš popřít. A divný je, že druhýho srpna jsi byl tady...," Karel zapíchl prst do levého koutu fotografie, "a shodou okolností mám tenhle důkaz v ruce taky já. Tak co je ti příjemnější - když Anežka přizná, že jsi u ní byl, nebo když to nepřizná a ty budeš muset leccos vysvětlovat?"
"Kdo všechno o téhle fotografii ví?" zeptal se Budy, který konečně pochopil, že nějaký ten zájem bude přece jen muset projevit.
"Zatím si to nikdo do souvislostí nedal - jestli ti tedy jde o tohle. Nějaká firma Fotolet totiž ani netuší, čím je zajímavá doba, kdy se pořizovaly tyhle snímky. Tu nejvýš zaujme jen to, že Vincek už od nich snímek nekoupí. Na to datum ale někdo může policii upozornit."
"Ty jsi leteckej snímek jeho chalupy viděl?"
"Ne," řekl Karel výjimečně stoprocentní pravdu a rychle dodal: "Ale to je jedno - existuje tenhle... A proč bych ho měl zatajovat?"
"Takže když Anežka přizná, že jsem byl u ní, tak mám vlastně alibi?"
Karel jen pokrčil rameny: To ti to, hochu, trvalo! Vidíš, jak se karta obrátila? Nebudu ti dokazovat, že jsi byl za Anežkou - naopak! Budeš rád, když ti tyhle zálety někdo uvěří.
"Ono by jí to nevadilo, kdyby mi měla tohle dosvědčit?" zeptal se Budy.
"To zařídím." Karel to pronesl tak, že Budy snad ani nemohl zapochybovat.
"Aha... No tak se domluvíme," souhlasil Budy. "Asi mě to bude něco stát, ne? Kolikpak bys za to chtěl?"
Tohle Karla trochu zaskočilo. Sám uvažoval spíš o tom, jak nenáviděného Budyho pokořit - to vymyšleno měl, ale on ten prevít na to jde, zřejmě jako se vším, přes prachy! Jenže - na druhou stranu: musí mít asi nahnáno! Že by se opravdu tak bál nějakého vysvětlování, jak přišel zrovna v ten den k penězům? Nemělo by se toho využít? Kdy se taková příležitost vrátí?
"Jde samozřejmě o háklivou věc...," vymáčkl ze sebe tedy Karel a čekal.
Budy ho sjel číhavým pohledem. Vypadalo to, že v duchu počítá, kolik může do téhle záležitosti vrazit, aby měl pokoj jak od žárlivého Karla, tak od zvědavé policie.
"Poškodil jsi mě morálně," řekl Karel. "To se nesrovná jenom penězi, jde taky o morální zadostiučinění." Poznámku o penězích do své naučené věty přece jen operativně vsunul, protože ta Budyho zmínka byla vlastně zajímavá. "Omluvíš se mi."
"Fajn, omlouvám se ti."
"Takhle ne." Karlovi se až zatmělo před očima. Jasně že má ten hajzlík Budy nahnáno - a bude mít ještě víc! "Omluvíš se mi před svou ženou."
"Ale no tak!" užasl Budy. "To zase měj rozum!" Prohlížel si teď Karla jako nějakou kuriozitu.
"Tak si vyber! Tahle fotka ti může znepříjemnit život. A Anežka bude vypovídat, jak já budu chtít!"
"O tom nepochybuju," připustil Budy. "Ale... mou ženu do toho netahej!"
Aha! Tak tady je jeho choulostivé místo! Ukazuje se, že si Karel hrozbu vymyslel dobře... Jenže ještě pořád to není ono! Ještě pořád ten frajer Budy po Karlovi pokukuje, jako by si myslel, že z toho vyvázne, když prostě něco zaplatí. Bane, hochu, ty budeš opravdu prosit!
"Koukej, co kdybysme to vzali rozumně? Přece jen - dávám ti práci, tvýmu klukovi taky...," zkusil to Budy.
"Tohle sem nepatří!"
"Já jsem jen chtěl říct, že do pletek s policií není rozumný dobrovolně lízt."
"Mně nic nehrozí!" rozohnil se Karel. Zaznamenal v Budyho hlase nějaký nový tón - a ten se mu nelíbil. Od prvního okamžiku, kdy Karel ten letecký snímek uviděl, věděl přesně, co chce! Samozřejmě, že si nemyslel, že Budy přijel za Vinckem a dusil ho pak někde pod igelitkou. Budy byl za Anežkou! A paradoxně to teď nemůže zatloukat a naopak se k tomu ještě rád musí přiznat! A před svou ženou! Přijel nestydatě za Anežkou až do domu, protože moc dobře věděl, že Karel v tu dobu dělá na zakázce ve vsi za druhým koncem města - a Víťu měl Budy jako šéf jistě někde pod dohledem. "Tak si vyber: Buď jsi v bryndě, nebo můžeš mít alibi." Ne, Karel se o zážitek, který si v duchu přichystal, připravit nedá. Pokoření před vlastní ženou... To je to, čeho se Budy leká - a to je ta pravá hrozba! A copak snad Karel pocit pokoření stokrát neprožívá, když se týrá představami o Anežčiných záletech? A tenhle samolibý frajer má na tom taky svůj podíl!
"Ty potřebuješ psychiatra," prohodil náhle Budy a Karlovi to připomnělo nedávnou neúspěšnou debatu s kamarádem detektivem. A jako by to v něm probudilo ještě větší nenávist k tomuhle náfukovi, kterému - jak se zdá - vždycky v životě všechno vychází tím krásným navrch. A v tu chvíli Karel zapomněl na předsevzetí, jak bude svého soka držet co nejdéle na skřipci - jak chytře bude držet hovor na hraně možných podezření týkajících se Vinckovy smrti i Budyho účasti v podivných finančních transakcích, které je lépe nemuset nikomu vysvětlovat... Zvítězil v něm jen palčivý osten vzteku žárlivosti. Tenhleten šejdíř, děvkař a drzoun prostě musí přilézt ke křížku! Teď hned se musí začít doprošovat...
"K psychiatrovi ať si zajde tvá žena, Budy, až si vyslechne tvý pokání." Věděl, že touhle větou pořádně přitáhl šroub, kterým Budyho k prosíku prostě co nejdřív donutí.
"Nech toho," řekl Budy unaveně.
"Chceš mě snad odstranit jako nepohodlnýho svědka?" zasmál se Karel. "Mám přece možnost ti pořádně znepříjemnit život, co?"
"Jo... To jsem pochopil. Jen mě zajímalo, jak daleko jsi ochoten jít."
"Takže podmínky teď budu diktovat já...," podotkl Karel, protože cítil, že určité napětí, které v Budym ještě před chvílí bylo, ochablo. Ke Karlovi se konečně začínal dostavovat příjemný pocit vítězství. "Jsi hroznej šmejd, Budy!"
Budy si povzdechl a vytáhl mobil...
A pak do něho řekl něco, co rázem z Karlovy tváře vítězný úsměv zahnalo. Budy totiž přímo před Karlovýma očima oznámil policii, že dne 2. srpna přibližně ve 14.00 si na jeho pracovišti bez jeho svolení někdo vypůjčil jeho motocykl. Má na to svědky, že motorku marně sháněl. A má také svědka na to, že se posléze na motorce do podniku vrátil mladý zaměstnanec Viktor Vostřák, který mu nedovolené vypůjčení motocyklu dost věrohodně vysvětlil a omluvil se... Ne, Budy to nehlásil, ale teď se situace mění... Ano, v tu dobu zemřel zřejmě za podivných okolností..., ale ono se to říká, že mu tu igelitku na hlavě někdo podržel!... ano, vážně se to říká - a taky to, že ten člověk předtím vyhrál velké peníze... ano, skutečně se to říká... a v tu dobu tady pořizovala společnost Fotolet letecké snímky..." Karel Vostřák užasle poslouchal. A uvědomoval si, že Budy jen opakuje to, co předtím umně zkombinoval on, Karel, aby Budyho vystrašil.
Vždyť Vincek třeba umřel o hodinu dřív, než se to tady fotografovalo... nebo později, to přece Karel netuší! Vždyť o té motorce nikdo možná ani neví - kdo by si všiml, že tiše za zahradami přijela a zase odjela... a firmu Fotolet takový detail vůbec nezajímá... a policie se ničím takovým nezabývala - to byl Karlův nápad, aby Budymu nahnal strach! Vždyť o té výhře přece mluvila jenom Anežka! A před Víťou...
A pak se Karlovi z paměti začal vynořovat Víťův úšklebek, když mluvil o nějaké almárce, odkud mu Vincek v poslední době vždycky vykouzlil nějakou tu pětku za naštípání dříví.
V hlavě mu začalo hučet. Jako by se blížil a narůstal nějaký podivný zvuk. Jako kdyby se po zákeřné křivce - snad zdaleka, snad shůry - svištivě navracel bumerang...