POLICISTA 2/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
![]() |
ANDĚLÉ NA HORÁCH NEBYDLÍHory jsou hory. V létě, podobní nomádům, táhneme v kolonách k mořím, ale jak napadá sníh, stěhujeme se radostně k zasněženým vrcholkům. Přesněji, stěhují se ti sportovně založení z nás, jenže kvůli dětem či vnoučatům vyrážejí za sněhem, sluncem a čerstvým vzduchem i cestovatelé jaksi svátečnější. Hoteliéři a vlekaři přemýšlivě sledují meteorologické předpovědi, neboť na výši sněhové pokrývky přímo závisí výše jejich bankovních kont. |
Na horách si nepopiratelně odpočineme od všedních starostí, abychom si ovšem způsobili jiné, nevšednější: s místem k zaparkování, zamrzlým zámkem či nenadále dokrákoravší autobaterií... Což jsou dozajista prkotiny, jež nás vytočí jen na chvíli: za týden na ně bezpečně zapomeneme - a vyrazíme tedy znovu. S matným tušením, že by to mohlo být i horší. Mnohem horší. Že cesta na hory vůbec nemusí být jen výletem za hranici všedních týdnů. A tak jsme se zvídavě ptali - v čase předvánočním, když vrcholky halil teprve první poprašek: jsou pro vás hory v zimě výhradně synonymem báječné dovolené na jiskřícím sněhu, anebo si vybavíte i horskou vzpomínku podstatně nepříjemnější?
Petr Pokora, 34 let, podnikatel, Praha:
Na horách mi šlohli auťák. Už je to sedm roků, ale nezapomněl jsem. Byla to totiž moje první milovaná audina, od té doby jsem pak měl další tři - a tahle je čtvrtá. Ale znáte to: první je jediná. I když jsem tehdy teprve začínal a koupil jsem za půl melounu starší stovku - a myslel, že mi patří svět! No, za chvíli mi nepatřila ani ona. Zaparkoval jsem, vynesl lyže a zavazadla do hotelu a šel s přítelkyní na oběd do jiného - za kamarády. Kapku jsme se rozseděli, zůstali jsme i na večeři. Beztak byl na hřebenech zákaz vycházení: my sice pařili dole ve Špindlu, ale znáte mistry světa! No a cestou do hotelu jsme se koulovali a já si vzpomněl, že jsem si nechal v auťáku teplé rukavice. Tak jsem si pro ně zašel. Jenže už jsem nenašel ani rukavice, ani auto. Na mém místě parkovala nějaká utrápená škodovka, což jsem ve svém lehce ovíněném stavu vnímal jako zvláštní zostření svého ponížení. No: policie všechno sepsala, politovali mě - a když jsem se zeptal, jestli toho grázla chytí, ujistili mě, že úplně vyloučeno to není. Ale že jsem už v tom měsíci sedmnáctý člověk, co tam přišel o káru, a nenašla se zatím jaksi žádná. Na hory jezdím dál, investoval jsem do všemožných zabezpečovacích zařízení všetně důkladné pojistky. Protože tu ukradenou audinu jsem pojištěnou neměl, víte? Chybami se člověk učí, říkávala moje babička...
Viktor Brunclík, 46 let, číšník, Hradec Králové:
O horách mi nemluvte, já měl v Jizerkách, kousek od Smržovky, chalupu! Táta ji koupil jako konfiskát a pak ji dvacet roků vypiplával do krásy - takže když znenadání umřel na infarkt, cítil jsem jako povinnost, abych v jeho díle pokračoval. Jenže on byl kutil od přírody a měl obě ruce zlatý, zatímco já mám obě levý. Kolikrát já si způsobil všemožná zranění, to by nikdo nespočítal - ledaže by na chirurgii v Jablonci vedli záznamy... Jako pingl jsem makal v turnusech, takže když jsem měl dlouhé volno, už jsem švihal na chalupu. Platil jsem materiál a řemeslníky a sám dřel jako dobytče... No: v jednadevadesátým nás vykradli prvně a v následujících pěti letech ještě sedmkrát. Jednou zřejmě přijeli i s náklaďákem a odvezli si i nábytek, hajzlové! Dal jsem okenice: rozřískali je sekyrou. Mříže: přivezli si rozbrušovačku... Hele, já podal nakonec inzerát a střelil jsem svou milovanou chaloupku dokonce pod cenou, protože jsem se bál, že jestli se kupec domákne pravdy, cukne v poslední chvíli. Necuknul: zamiloval se do místa i do chalupy. Tuhle se náhodou stavil v hospodě, kde pingluju, a povídal, že ho vykradli zatím pětkrát. Ale to je prej dobrý, souseda za tu dobu vybílili devětkrát. A tak si kupte chaloupku na horách. Ještě pivo?
Milena Zámečníková, 22 let, studentka, Ústí nad Labem:
Mně ukradli lyže, ale maminka říkala, že si za to beztak můžu sama, protože jsem nepořádná a nechala jsem je určitě stát někde před boudou nehlídané. A měla pravdu, protože ona má pravdu víceméně vždycky, ale nesmí se jí to přiznat, protože jinak by s ní nebylo k vydržení. Což zase říká tatínek - a ten pravdu nemívá skoro nikdy, čímž se to u nás v rodině šťastně vyrovnává. Ale v tomhle případě má pravdu on, zcela mimořádně. Já ty lyže píchla do sněhu před cukrárnou, že si jenom skočíme na kafčo, jenže pak jsme se nechaly s kámoškou přemluvit od nějakejch kluků na dortík a na dvojku svařenýho. A než jsme se dostaly zase na vzduch, byly jsme zcela opěšalé. Což ve výsledku nijak zvlášť nevadilo, protože beztak přišla obleva a ti kluci byli fajn a pozvali nás na chaloupku jako z pohádky... Ale tu pohádku už si nechám pro sebe, jo?
Ludvík Balíček, 60 let, důchodce, Trutnov:
Já na hory nejezdím, stačí mi, že je vidím na dálku a že nám turisti dělají od podzimu do jara z města mraveniště. A ještě navíc se k nám vždycky natáhnou všelijaký lidi...
Znáte to: rekreanti mají peníze, a tak se za nimi jak švábi za pivem táhnou takoví, co by jim od těch peněz odpomohli - a cestou vezmou zavděk i námi, co tu žijeme pořád a máme hluboko do kapsy. Tady je bída, pane, nemyslete, textilky zkrachovaly a lidi nemají do čeho píchnout. A tak se holt krade i tady u nás: dcera dělá pokladní v tom supermarketu, jak se teď říká velkým samoškám, a denně, denně tam někoho čapnou. Jenže oni jsou ti grázlíci mazaní: jak není cena lupu přes určitou částku, myslím přes dva tisíce, jde jenom o přestupek, a policajti jsou na zlodějíčka krátcí. Na úřadě dostane pokutu, nezaplatí ji - a do týdne krade zas. Horší ale je, že někteří lidi už kradou z hladu, pane, toho jsem se nechtěl dožít.
Milada Kořístková, 52 let, učitelka, České Budějovice:
Máme chalupu kousek pod Kletí, což vlastně, přísně vzato, ještě Šumava není: spíš podhůří. Ale je tam krásně, a protože je naše ves stranou větších center a naše samota ještě hezky stranou té vsi, užíváme si zimy jak z Ladových obrázků. Jenom sněhu bývalo tehdy zřejmě víc, mrzlo jen praštělo a všechno bylo nějak hezčí. Loni jsme si jeli zalyžovat na Kleť, když už nás otrávila stráň za chalupou, a zatímco jsme dováděli s manželem a vnoučaty na sjezdovce, někdo se nám podíval do auta a vykradl, co se dalo: rádio, náhradní bundy, rezervu z kufru - a dokonce i svačiny mu přišly k chuti. Pán, co má parkoviště na povel, nás ujistil, že takové věci se tam dějí dost často - a on že za nic nemůže, protože za peníze. co mu parkující platí, jejich vozy nestřeží, nýbrž pronajímá jim těch pár čtverečních metrů místa. Na policejním oddělení nás politovali a řekli, že člověk musí takové věci vidět i z lepší stránky. Kdyby nám totiž ukradli nejen věci, ale i auto samé, šli bychom domů nejspíš pěšky. A takhle jsme, sice otrávení jak malajský šíp, ale přesto jeli jako páni. Tak se od té doby snažím všechno nazírat z té lepší stránky a někdy se mi to i docela daří - ale je to šichta, to vám řeknu!
Radomír Kozderka, 33 let, hudebník, Jičín:
Hory v zimě pro mě nejsou místo radovánek, ale pracoviště: hraju v kapele, která přes léto mívá angažmá v mořských letoviscích a v zimě v lyžařských střediscích. Znám Chamonix, Garmisch i další vyhlášená centra, ale stejně tak Špindl... Sám taky lyžuju, i když to kapelník nerad vidí, protože muzikant s nohou v gypsu ještě na pódiu uhraje svoje, ale s naraženou rukou? To je horší! Poučeni roky zkušeností víme, že po vystoupení musí všechno pod zámek: lidi ukradnou, co není přibité. Někomu se hodí zapomenuté náhradní struny, jiný odnesl stojany na mikrofon, o deskách s notami nemluvě. To vše se ztratilo v kavárně čtyřhvězdičkového hotelu, kde by člověk bláhově předpokládal lepší klientelu. Ne v Chamonix, v Čechách, to dá rozum... Jezdíme dvěma mikrobusy, parkujeme zpravidla na dvoře hotelu, ale pro jistotu vymontujeme baterku a palec rozdělovače. Takže vozidla máme stále původní, ale dvakrát už jsme dokupovali kola, jež nám neznámý šikula přes noc vyzul. Musel to ale být úplný hrdina práce: mrzlo jen praštělo, muselo mu pěkně zalézt za nehty.
Drahomíra Zuntová, 55 let, kuchařka, Liberec:
Hory mě živí: vařím na boudách v Jizerkách už od mládí a zvykla jsem si. Zimní krásu ale moc nevnímám: aby měli hosti snídani v sedm, já musím do kuchyně před šestou - a pak už se nazastavím až do večeře, která se u nás podává do půl osmé. Letos jsem si říkala, že si už najdu něco klidnějšího, tohle je spíš pro mladé, ale nakonec mě naše ředitelka zase ukecala. O sněhu vím akorát, že klouže. A čerstvý vzduch? V kuchyni? Pane drahá, já si akorát zajdu na zápraží dát v rychlosti cigaretku, a zase zpátky ke kastrolům! Jestli mě někdo na horách okrad´? No zdali! Předně mi jeden hoteliér dodnes dluží gáži za dva měsíce, ale to už jsem oželela, protože prý sám sedí v kriminále a má splácet takový škody, že na mě asi jakživo nedojde. A pak mi za ty roky párkrát někdo vykrad´ pokoj v ubytovně: pár stovek v hotovosti, tranzistorák, televizorek, fén a tak podobně. Ale to byl asi jeden z personálu, výpomocný číšník: vzápětí se vypařil a policajti měli jeho fotku, stíhali ho pro jiný delikty.
Jestli ho taky dostihli, to ovšem nevím. Ale nejspíš jo, ono na každýho jednou dojde: akorát že to někdy moc dlouho trvá...
Ptal se Jan J. Vaněk
Foto Václav Šebek