POLICISTA 2/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Theatrum mundi, říkávali staří latiníci a snažili se tak naznačit, že svět se poněkud podobá divadelnímu představení. O zločinu to platí dvojnásob. V dějinách kriminalistiky najdeme řadu případů, které svou dramatickou skladbou inspirovaly autory povídek, románů a filmových či divadelních scénářů. Například už téměř sto let starý příběh zubního lékaře Harvey Crippena rozhodně není zajímavý pouze tím, že v něm k dopadení vraha bylo poprvé v historii použito bezdrátové telegrafie.
Tehdy, začátkem roku 1910, měl pan doktor už dost poněkud nesnesitelné manželky Cory, otrávil ji a zahrabal ve sklepě svého londýnského domu. Přátelům a známým vysvětlil, že žena odjela k příbuzným do Spojených států, později předvedl fingovaný telegram, z něhož plynulo, že paní Crippenová v Los Angeles vážně onemocněla a zemřela. Její místo brzy obsadila půvabná zubařova asistentka Ethel Le Neve, což zavdalo podnět k mnoha dohadům, o nichž se časem dozvěděl i Scotland Yard. Inspektor Walter Dew šel záležitost formálně přešetřit, doktor Crippen se mu zdál upřímný a důvěryhodný, nejspíš by udání s čistým svědomím zahodil do koše, kdyby lékař, poplašený policejní návštěvou, zčista jasna nezmizel. Následovala prohlídka opuštěného domu, při níž bylo ve sklepě objeveno zahrabané mrtvé tělo, později identifikované jako pohřešovaná paní Cora.
V polovině července uvěřejnil dodnes existující bulvární deník Daily Mirror portrét prchajícího zubaře i jeho přítelkyně, úřední zatykač byl rozeslán všem policejním stanicím britské říše a Ameriky.
Kapitán kanadského parníku Montrose si tváře prchající dvojice prohlédl v novinách a byl by na ně asi rychle zapomněl, kdyby si mezi svými pasažéry nevšiml poněkud zvláštní dvojice. Mister Robinson byl starší uhlazený pán, jeho mladičký syn však překvapoval dívčími gesty i pozoruhodnou lehkostí téměř ženské chůze. Kapitán znovu vyhrabal odložené noviny a podoba pasažérů s mezinárodně hledanou dvojicí jej přímo udeřila do očí.
Montrose byl jeden z prvních parníků vybavený telegrafickým zařízením a 22. července letěla do liverpoolského rejdařství jiskrová depeše. Ve 14 hodin stejného dne byl vyrozuměn Scotland Yard, inspektor Dew a seržant Mitchell se nalodili na velmi rychlou loď jménem Laurentic a po dramatické transatlatnické honičce se jim podařilo dohnat parník Montrose ještě před tím, než dorazil ke kanadským břehům.
V říjnu roku 1910 byl v sále porotního soudu v Old Bailey zahájen proces a po třídenním přelíčení byl Hawley Harvey Crippen odsouzen pro vraždu k trestu smrti oběšením. Jeho milenka byla obvinění ze spoluúčasti zproštěna, vystěhovala se do Austrálie a od té doby už o ní nikdo nic neslyšel.
* * *
V učebnicích kriminalistiky se o metodice odhalování inscenovaných trestných činů hovoří zpravidla velmi obecně. "Inscenací se rozumí vědomé, aktivní jednání, které zasahuje do důkazní situace, vzniklé v důsledku spáchaného skutku, s cílem zakrýt skutečný stav a vzbudit nesprávnou představu o průběhu a charakteru vyšetřovaného skutku, o osobě, která ho spáchala nebo o motivech jeho spáchání."
Šedivá všecka teorie, však věčně zelený strom života. Na praxi podobných představení ve světě zločinu jsme se zašli zeptat bývalého dlouholetého šéfa prvního odboru vyšetřování pražské policejní správy, plukovníka Jiřího Markoviče.
"Naletěl jste někdy na nějaký rafinovaný trik pachatele?"
"Samozřejmě. A mnohokrát. Ono každé vyšetřování na samém začátku představuje obrovský rejstřík nejrůznějších variant a možností, člověk se nesmí příliš upnout jen na jednu z nich, protože to snadno může být špatná cesta. Všechno je jinak, tvrdí stará rabínská moudrost, kterou bych klidně povýšil na základní kriminalistickou poučku. Ani úplné doznání nemusí nic znamenat, vzpomínám na případ jedné ošklivé vraždy malé holčičky ze Slavíkovy ulice, kdy byl půl roku za mřížemi nesprávný chlap, a teprve když se podařilo dopadnout opravdového pachatele, ukázalo se, že zarážející podrobnosti přiznání má vyčtené z ohledání místa činu, které nikdy neměl dostat do ruky.
Jindy zase, ale to už je starý příběh, zajímavý vlastně jen tím, že skončil téměř happyendem."
* * *
Na podzim roku 1973 byla v Praze ve Vršovicích, v nevelkém parku nedaleko továrny Kohinoor, nalezena nákupní taška s mrtvým novorozenětem. Okamžitě se rozběhlo neobyčejně rozsáhlé pátrání, v jehož rámci si jedna ošetřovatelka z vinohradské nemocnice vzpomněla na poněkud podivný telefonát. "Ano, ta paní se představila. Ale volala meziměstsky. Myslím, že z Poděbrad." Telefonující žena hovořila o snaše, které se mělo v porodnici narodit dítě, jenže v pečlivých lékařských záznamech nic takového uvedeno nebylo. "Řekla jsem, že je to nějaký omyl."
Kriminalisté vyrazili po stopě a poměrně rychle se jim podařilo příslušnou paní najít. Vyslechli historku o synovi, jeho manželce a vytouženém dítěti. Mnoho let marného čekání, pak konečně dobrá zpráva, snacha byla v období těhotenství velmi opatrná, řadu týdnů proležela právě na Vinohradech, tchyně se synem ji chodívali do nemocniční zahrady navštěvovat. Pak se narodila holčička, radost však netrvala dlouho, dítě po několika dnech zemřelo.
Čas úmrtí vytouženého děcka se dosti přesně shodoval s termínem hrůzného nálezu v parku, zdálo se, že fakta do sebe začínají zapadat, policisté se vypravili do Krkonoš, kde, manželský pár trávil dovolenou. Výpověď se vcelku shodovala s vyprávěním tchyně, lékařská prohlídka však všechno postavila na hlavu.
"Mladá paní," prohlásil lékař, "žádné těhotenství neprodělala a pochopitelně také neporodila."
Stavba příběhu se rozsypala jako domeček z karet. Na počátku byla manželova touha po dítěti, první maličká lež, za ní další a další, manželka se tak zapletla do svého předstíraného jiného stavu, že už nedokázala vycouvat. Bydlela u kamarádky, na schůzky v nemocniční zahradě chodila jen s malým předstihem, do županu se převlékala na toaletě. Velmi se bála manželova zklamání. Zřejmě dost oprávněně, neboť ten, když se o celém podvodu dozvěděl, ženu zavrhl a hněvivě hovořil o rozvodu. Policejní mašinerie tedy znovu od začátku pátrala po docela jiné krkavčí matce, ale vyšetřovatel si navíc přibral roli manželského poradce. Počínal si vcelku úspěšně, neboť se mu nakonec podařilo rozhádaný pár usmířit. Shodou okolností k tom došlo přibližně ve stejné době, kdy byla zadržena duševně nemocná žena, která své mrtvé děcko do parku nedaleko Kohinooru pohodila.
* * *
"Víte, když jsem v sedmdesátém šestém roce na první oddělení nastupoval." řekl Jiří Markovič, "měla Praha za rok pouhých jedenáct vražd, což bylo velmi málo, průměr tehdejších let se pohyboval okolo patnácti, maximálně dvaceti. Z toho víc než osmdesát procent představovaly vztahové rodinné záležitosti, kterým se trochu drsně říkává domácí zabíjačky, tedy případy, které jsou hned zpočátku v podstatě jasné. Jen dva tři příběhy z celkového počtu se tak trochu podobaly detektivkám a představovaly tvrdý oříšek k rozlousknutí. Když jsem vloni končil, to už se v Praze za rok odehrálo dvaašedesát vražd a zmíněný poměr byl docela obrácený. Rodinných případů nepřibylo, zato se objevily nájemné vraždy, popravy mafiánů, zabíjení mezi podnikateli a vymahači dluhů. To všechno jsou nesmírně vážné případy, jejich obtížnost je násobena tím, že pachatelé i oběti jsou zpravidla cizinci.
Hledejte někoho, kdo byl na území státu ilegálně, v Braníku třeba zastřelil bosse konkurenčního drogového gangu a dva dny po vraždě je už zase zpátky v nějaké neznámé maličké vesnici na Ukrajině. Samozřejmě existuje Interpol i bilaterální mezinárodní policejní spolupráce, ale vzhledem k úředním průtahům je to všechno strašně pomalé a šance na odhalení pachatele je nepatrná. Takže zpět k těm zločinným inscenacím. Jejich počet velice stoupl a navíc je dnes mnohem častěji než jednotlivci připravují mezinárodně organizovaní profesionálové. Staré časy, kdy pražskou kriminálku šéfoval Petr Novotný a po dlouhé období šesti, vlastně skoro sedmi let nebyla v hlavním městě jediná neobjasněná vražda, už asi navždycky patří minulosti."
* * *
Někdy se scénář příběhu, který má naradit pravdu, připravuje až dodatečně, v klidu a nudě vyšetřovací vazby. Krutý, ale v zásadě jednoduchý případ se na sklonku sedmdesátých let odehrál v Letňanech. Jeden letecký inženýr, muž neobyčejně inteligentní, nicméně postižený tím, že od dětství bojoval s deviací zvanou sadismus, zavraždil mladou ženu a bezprostředně po činu se doma přiznal manželce. Ta mu zprvu nevěřila, společně se šli na místo podívat, tam už byla spousta policistů udržujících zvědavce v uctivé vzdálenosti. "Manžel tvrdí, že to udělal on."
Muž v uniformě zavolal nadřízené, inženýr byl zadržen a jeho výpověď se kryla se zjištěnými fakty. Odpovídalo sérologické vyšetření krve na rukávech košile, kůže za nehty oběti, řadu stop a důkazů podpořily i příslušné psychiatrické posudky, zkrátka, záležitost to byla surová, leč naprosto jasná. Po poradě s advokátem však obviněný nečekaně změnil výpověď. Nezpochybnil sice prokazatelnou vinu, nicméně zcela převrátil motiv svého jednání. Stejné kulisy, jiné drama. Tvrdil, že jej mrtvá dívka vydírala, že využívajíc vzájemného krátkého milostného románku trvala na nevážně míněném slibu manželství, že zabíjel, aby se zbavil permanentní hrozby ohrožující jeho dosud poklidný rodinný život.
Vyšetřovatel nové verzi neuvěřil a podobně reagoval i soud. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že absolutního trestu, který v té době přestavoval šibenici, nepoužil právě proto, že upravenou výpověď obviněného nevzal v úvahu a nadále je přesvědčen, že ke zločinu došlo z pohnutek sadistických. Čas tupí ostří starých tragédií. Po letech se ve valdické věznici sešel vyšetřovatel s odsouzeným a inženýr tehdy připustil, že pedantické lpění police na zjištěných faktech mu vlastně zachránilo život.
![]() | ![]() |
* * *
To, co zůstává ze starých případů, jsou často jen rekvizity. Ocelové hasáky kasaře Leciána, kufry, v nichž bylo objeveno tělo Otilie Vranské, pistole nalezená při domovní prohlídce u sériového vraha Mrázka. Inscenované příběhy divadla zločinu nekončí pouhým zatažením opony, krvavé historie zanechávají šrámy ještě dlouhá léta po vynesení rozsudků. Jsou to neveselá dramata a neúprosně jich přibývá. Den co den se na stolech policejních úředníků objevují nové chmurné scénáře, kterým se v praxi říká vyšetřovací spisy.
jr
Ilustrační foto Václav Šebek