POLICISTA  2/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

případ z archivu



Podle záznamů Hydrometeorologického ústavu v říjnu a listopadu roku 1966 na Ostravsku sněžilo jen málo. Pouze 30 a 31. října napadla sotva centimetrová vrstvička, která v prvních listopadových dnech zase roztála. Lesní půda byla měkká a hloubení hrobu nedalo Josefu Mrkvovi mnoho práce. Tělo, které do něj uložil, přikryl půlmetrovou vrstvou hlíny a nahoru přitáhl několik velkých plochých kamenů, aby místo nerozhrabala zvěř. Pak odešel a celá léta mu vraždu nepřipomínalo nic než vlastní svědomí.

Druhé dějství příběhu začalo tiše a nenápadně o čtyři roky později. Začátkem listopadu vtrhli do lesa nedaleko Orlové dřevorubci, úsek zarostlý vysokými smrky se změnil na mýtinu, v patách za řevem motorových pil kráčeli lesní dělníci likvidující větve a klestí. Skupinka žen hřejících se u plápolající hranice narazila na kosterní pozůstatky vlastně jen náhodou. Pod kořeny vyvráceného mladičkého modřínu se objevila lopatka, úzká klenba hrudního koše a lebka s prázdnými očními důlky.

Místo zajistili policisté z obvodního oddělení v Karviné, dorazil výjezd z Ostravy i primář karvinské patologie. Následovala pečlivá fotodokumentace, byly pořízeny orientační náčrtky, teprve potom došlo k opatrnému vyzvednutí zbytků mrtvého těla. O den později proběhla soudní pitva.

Tělo muže přibližně šedesátiletého se v zemi nacházelo tři až pět let. Jde o nositele krevní skupiny B, sto šedesát pět centimetrů vysokého a pravděpodobně plešatého. V horní ani v dolní čelisti nejsou žádné zuby, stav okostice nasvědčuje používání kompletní zubní protézy, která ale nalezena nebyla. Na hlavě zemřelého byla zjištěna paprskovitá zlomenina v oblasti pravé temenně týlní kosti a lineární zlomenina týlní kosti těsně za šupinou levé spánkové kosti. Z hnědočerného zabarvení zbytků zachovalých měkkých částí lze usuzovat, že poranění lebky vznikla za živa a byla způsobena mohutným tupým násilím působícím především na oblast prvé temenně týlní krajiny...

Tedy vražda, řečeno poněkud jednodušeji. Okamžitě se rozběhlo neobyčejně rozsáhlé pátrání, které i po třiceti letech vypovídá o detailní pečlivosti tehdejších kriminalistů. Operativci hledali v seznamech leta pohřešovaných osob, s kostěnými brýlemi a starými hodinkami nalezenými v lesním hrobě obcházeli optiky a hodináře na severní Moravě, ale vše bylo neúspěšné. Vzhledem k tomu, že v úvahu přicházela i verze, že muž mohl být usmrcen náhodně projíždějícím autem, byly zevrubně kontrolovány i čtyři roky staré záznamy opraven a servisů.

Přes les, kde bylo tělo nalezeno, si někdy zkracovali cestu zaměstnanci nedaleké pískovny, havíři z brigádnických ubytoven tudy chodívali do hospod, vypovídali členové místní myslivecké společnosti, pátralo se rovněž na všech poštovních úřadech, zda tam neleží nějaké nedoručené zásilky. Tisíce marných dotazů a stovky zbytečně popsaných stránek úředních protokolů, zkrátka, bylo využito snad každé myslitelné možnosti, která by pomohla vypátrat totožnost zavražděného. Marně. Pak všechno změnil jeden obyčejný, silně zrezivělý klíč nalezený v kapse polorozpadlého tvídového saka oběti.

Jedná se o běžný klíč z dozického zámku, na jehož zubu bylo zjištěno číslo 3, praví expertiza kriminalistického oddělení SVB Ostrava. Na oku klíče je po jedné straně sériové číslo 132 5S, které je číslem zářezů a profilu zubu, na druhé straně, v místě dříku, je vyraženo písmeno B a římská číslice IV, v horní části pak arabské číslice 1 a 4. Podobným způsobem označují své klíče některé hornické a turistické noclehárny, mohlo by tedy jít o příslušný ubytovací blok a číslo pokoje...

Ostrava začátkem sedmdesátých let neměla o brigádnické ubytovny nouzi, přeskočme tedy kapitolu zdánlivě beznadějného hledání a podívejme se rovnou na výsledek. Ukázalo se, že v blízkosti šachty Dukla v Horní Suché stávaly dřevěné baráky Výstavby ostravsko-karvinských dolů a jednotlivé světnice byly číslovány podobným způsobem. Běželo však o bydlení dosti nevyhovující a v roce osmašedesátém byly provizorní budovy zbořeny. Naštěstí zůstaly záznamy o ubytovaných nájemnících a po delším hledání se podařilo objevit i sérií náhradních klíčů k jednotlivým místnostem. Rezervní klíč od pokoje číslo čtrnáct měl stejný profil i shodné zářezy na zubu a jak pozdější mechanoskopická expertiza prokázala, k jeho označení bylo použito i stejných razidel jako na klíči nalezeném u neznámého mrtvého muže.

"Neřeknu vám to stoprocentně," vzpomínala jedna uklízečka, "ale mohl by to být pan Kolenčík. Takový slušný pán. Odstěhoval se s tím, že má v Orlové hlídat domek nějakého známého, co měl pracovat někde v cizině. Říkal, že už tam bude bydlet napořád..."

Ze záznamů v domovní knize vyplývalo, že jistý Josef Kolenčík skutečně bydlel na pokoji číslo čtrnáct a naposledy zaplatil za říjen roku 1966. Vyčítavá poznámka s vykřičníkem upozorňovala, že po opuštění ubytovny neodevzdal klíče. Co dál?

Podle kartotéky Úřadu důchodového zabezpečení zmíněný muž dosud pravidelně pobíral penzi ve výši 1075 Kčs měsíčně. Slepá ulička? Snad.

Zmíněný důchodce během posledních čtyř let několikrát změnil bydliště, v archivu centrální evidence obyvatelstva měl jako současné místo pobytu uvedeny Radvanice, ovšem na příslušné adrese jej nikdo neznal. Penzi si však na místní poště vyzvedával osobně, a to pravidelně vždy osmého dne každého měsíce. Do té doby mělo uběhnout ještě několik dnů a policistům nezbylo, než čekat. Zatím v antropologickém oddělení Kriminalistického ústavu probíhalo pracné porovnávání lebky zavražděného muže s duplikátem fotografie z evidence občanských průkazů. Výsledek zkoumání korunovaný superprojekčním portrétem jednoznačně potvrdil totožnost mrtvého muže s předloženým fotografickým snímkem.

* * *

"Jak se jmenujete?"
"Josef Kolenčík."
"Narozen?"
"Dvanáctého dubna 1903."
"Vypadáte mnohem mladší."
"Díky, to dělá životospráva."
"Poslyšte, to si vážně myslíte, že nepoznáme neoprávněně vyměněnou fotografii v občanském průkazu?"
"Ne."
"Takže znova. Jak se jmenujete?"

Taktika výslechu někdy velí klást i takové otázky, na které je předem známá odpověď. Na základě porovnání otisků prstů zadrženého s centrální daktyloskopickou evidencí bylo vyšetřovateli jasné, že má před sebou jistého víckrát trestaného Josefa Mrkvu, narozeného roku 1923. V šestašedesátém roce pracoval Mrkva jako konstrukční natěrač v Bytprumu Ostrava, záznam z jeho poslední směny pocházel z osmnáctého října. Tehdy nechal v šatně dopis na rozloučenou a odešel s tím, že hodlá spáchat sebevraždu. Přes rozsáhlé pátrání se jeho tělo nikdy nenašlo.

"Co jste celou tu dobu dělal, pane Mrkvo?" Muž v kanceláři byl jedním z mála lidí, které zvuk vlastního jména příliš nepotěšil. Pokrčil rameny, vyloudil cigaretu a dal se do vyprávění. Podle něj to bylo tak.

Vražda v lese byla vlastně jen taková tragická nešťastná náhoda. Josef Kolenčík prý dlužil Mrkvovi čtyři tisíce korun, což bylo na začátku sedmdesátých let poměrně dost peněz. Šlo o částku, za niž bývalý přítel slíbil nákup jakéhosi pašovaného zboží, ale bohapustě celý obnos zpronevěřil. Mrkvovi bylo jasné, že těžko může vymáhat své peníze nějakým oficiálním způsobem, proto si na dlužníka počkal a překvapil jej na procházce v lese. Chtěl si s ním jenom promluvit, rozhodně se nemínil prát, jenomže debata se rychle změnila v hádku, rozzuřený starý muž popadl poleno a zaútočil.

"Byla to sebeobrana, pánové, nic víc," opakoval obviněný. "Bohužel, v tom stresu jsem ho udeřil trochu moc. Nechtěl bych znovu zažít to zděšení, když jsem zjistil, že nedejchá. Ano, vzal jsem mu doklady a vybíral jeho důchod, ale jen proto, že jsem měl strach, aby se na to nepřišlo..."

Každý má právo na svou verzi příběhu. Alfou a omegou celé záležitosti se stalo stanovení přesného data čtyři roky staré záležitosti. Pokud totiž Josef Mrkva sehrál fingovaný odchod ze světa až po vraždě, respektive po ublížení na zdraví v sebeobraně, mohla být jeho historka alespoň trochu pravděpodobná. Jestliže však obviněný všechno plánoval dopředu a teprve po své údajné sebevraždě Kolenčíka zabil, běželo o připravený, chladnokrevný zločin. "Kdy se to stalo?"

"Myslíte tu nehodu? Úplně přesně už nevím, ale někdy koncem září." Chyba. Osmého října si ještě pan Kolenčík vybíral důchod, patnáctého naposledy platil ubytovnu a do kanceláře přišel v doprovodu člověka, kterému měl hlídat opuštěný dům. Popis tohoto muže se náramně hodil na Josefa Mrkvu. Rozhodující důkaz? Ne, to dosud ne. Po čtyřech uplynulých letech se máloco dá tvrdit s naprostou jistotou. Nicméně podpis na kartě spořitelny, z níž si majitel účtu vybíral část svých úspor, byl podle mínění grafologických expertů jednoznačně Kolenčíkův a datum peněžní transakce vypovídalo přesně. Dvacátého října roku 1966. Dva dny před tím se Josef Mrkva pateticky laděným listem rozloučil se svými spolupracovníky a dobrovolně se zařadil do seznamu lidí pohřešovaných.

* * *

Soud neuvěřil výpovědi obviněného, neboť ji posoudil jako účelovou. Za předem připravenou vraždu poslal Josefa Mrkvu za mříže na čtrnáct let a odvolací řízení původní rozsudek potvrdilo. Odsouzený nastoupil trest v nápravně výchovném ústavu ve Valdicích, ale propuštění se už nedočkal. V roce 1978 zemřel ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic.

Starý příběh, starý čas. Dozický klíč, který tak výrazně přispěl k identifikaci oběti, už v soudních materiálech uložen není. Zůstal jen zašlý spis, který vlastně měl být také dávno skartován. Jenže by to byla škoda. Od nálezu neznámých zbytků lidského těla v mělkém lesním hrobě do zadržení pachatele vraždy uběhlo pouhých šestnáct dní. To je víc než slušný výsledek práce tehdejších kriminalistů. Podle pečlivě vedených zápisů Hydrometeorologického ústavu, v době vyšetřování vraždy napadla na Ostravsku spousta sněhu. Zřejmě proto dnes třicetileté smrky, kterými zarostla mýtina nedaleko Orlové, vypadají ztepile a zdravě.

Antonín Jirotka  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |