Miroslav Kučera
Případ starostlivé prababičky
Hned na začátku velmi hlasitě podotýkám, že zase tak velký detektiv ještě zdaleka nejsem! Na svou obhajobu snad mohu poznamenat, že sloužím u policie teprve pět roků. Takže těch příležitostí vyniknout zase nebylo tolik. Ale jak se říká, každý máme ve své torně maršálskou hůl, a kdo ví, kdy s ní budeme moci pořádně zamávat!
Když už jsem s tím netradičním vyznáním začal, budu na sebe práskat ještě dál. Později už třeba nenajdu odvahu...
Do práce samozřejmě chodím pravidelně, jak se sluší a patří na spořádaného občana, ale v hlavě mám úplně jiné myšlenky. Do čtrnácti dnů se pravděpodobně mně, ale především mé manželce Markétě narodí dítě. Schválně jsme si nenechali prozradit, co to bude!
Chci aby má žena i to malinké byly zdravý. Více mě v téhle chvíli opravdu nezajímá. Asi řeknete ideální chlap. Jenomže život někdy tropí hlouposti. Také já jsem totálně selhal.
I můj šéf, i když to na sobě nenechává zbytečně znát, ví o čem je řeč. Už pár týdnů jsem nedostal žádný větší případ. Spíše vypomáhám svým kolegům. Tu někam zaskočím, tamhle se poptám, a pak napíšu pár řádek do úředního záznamu. Někdy dokonce roznesu pár obálek s doručenkou. Všichni kolegové jsou na mě hodní...
O O O
Dneska je to obdobné. I přesto, že je pátek třináctého.
Na ranní poradě dostávám k prověření oznámení sedmaosmdesátileté paní Žiletkové. Ta stará paní se k nám vypravila proto, že už za ní dlouho nepřišla na návštěvu
její sedmnáctiletá pravnučka Darja.
"Její matka žádnou starost nemá?" zeptal jsem se tak trochu zbytečně. Nikdo kompetentní tam přece neseděl.
"Prověř to, ale mě se na nic neptej!" ustřihl mě kapitán Smolík. "Neber si to ve zlém," dodal na usmířenou, "ale já mám zrovna jiné starosti."
"Taťka už začíná být nějakej nervózní," ozvalo se navíc z pléna, tak jsem se raději rychle stáhl do ústraní. O invektivy kolegů jsem nestál. Znáte to - kamarádi, když můžou, tak pomůžou!
Za Anežkou Žiletkovou jsem se vypravil ještě dopoledne. Šel jsem tam pěšky. Svítilo sluníčko, čas jako stvořený pro procházku. Bydlela v malém domku na samém okraji Jítravy.
Když jsem zazvonil a ona mně přišla otevřít, rozhlížel jsem se zrovna okolo: "Co chcete, pane?" Opírala se o hůlku, ale úsměv na tváři měla.
Ukázal jsem jí odznak kriminální služby. Ale jejích otázek tím ještě zdaleka nebyl konec: "Co se tak rozhlížíte, nelíbí se vám tady?"
"Spíše si připadám jako v jiném světě. Jako by se zastavil čas..."
Pozvala mě dál a švitořila: "To už dlouho trvat nebude. Zbourají to tady a postaví pár domků za miliony. Pro ty novodobé zbohatlíky."
"To hned tak nebude," chtěl jsem ji utěšit, aniž bych o tom, jak to vypadá, něco věděl.
Jenom mávla rukou: "Já vím své."
"Přišel jsem kvůli tomu vašemu oznámení," vrátil jsem se raději k pravému účelu své návštěvy.
"Dáte si kafe, pane inspektore?" byla milá.
"Určitě. Jak tak na vás koukám, vy jistě umíte moc dobré!"
Spoléhal jsem při tom na poučku, že pochválená ženská je mnohem přívětivější. Ale zapomněl jsem, že nemluvím se šestnáctiletou puberťačkou...
Prokoukla mě: "I vy jeden lichotníku," usmívala se přitom. "Vy se nezlobíte, že jsem vám přidělala práci?" přešla však i ona rychle na ožehavé téma.
Musel jsem to dohrát do konce: "Kdepak. To je má práce."
Byla spokojená. To jsem na ní poznal. Ale dokud nebyla káva hotova a ona si nesedla naproti mně, nevyptával jsem se.
"Co byste chtěl vědět?" byla nakonec zvědavá.
"Jak to doopravdy s tou vaší pravnučkou je?"
Položila mi dlaň na předloktí, naklonila se a začala šeptat: "To víte, že je to holka jako každá jiná. Nejraději bych ji také občas naplácala zadek!"
"Má špatné kamarády?" zkoušel jsem to.
"Hlavně má svou hlavu. Nechce poslouchat ani mámu, ani tátu!"
"Ani vás?" neostýchám se.
Má hostitelka se rozesmála: "I když jsem už stará ženská, ještě mně to myslí. Za mnou se většinou zastaví, akorát když potřebuje nějakou korunu. Nedělám si zbytečné iluze a žije se mi lépe!"
"Potom ale nechápu, proč je vám divné, když se tady pár týdnů neobjeví! Prostě je zrovna při penězích."
Byla mi fakt sympatická, ale úplně jsem jí zatím nerozuměl.
"To není zase tak jednoduché, mladý muži. Darja potřebuje peníze pořád!"
Uvědomil jsem si, že se ptám špatně: "Paní Žiletková, máte svou pravnučku ráda?"
"To víte, že ano. - Jinak bych si přece nedělala žádnou starost. Záleží mně na ní."
"Kde by mohla být?"
"Vidíte, na tuhle otázku čekám už od rána. - Já mám strach, že se jí něco přihodilo!"
"Mluvila jste s její matkou?"
"Tak ta mně, pane inspektore, akorát nadzvihla mandle! Víte, co mi řekla?"
Nevěděl jsem.
"Že o ní má také strach, ale na policii nepůjde, protože by z toho mohla být ostuda!"
"Kdy tedy odešla Darja z domova?"
"Nikdo z rodiny ani známých ji už neviděl čtrnáct dnů."
"Znáte nějaké její kamarádky?"
"Jenom Aničku Wolfovou. Tady máte její adresu," byla perfektně připravená."
O O O
Z telefonní budky jsem zavolal šéfovi. Jednak jsem se zeptal, jestli mě nepotřebuje, a pak mu ve stručnosti převyprávěl, co jsem se zatím dozvěděl. S tím, že bych ještě rád za tou Wolfovou zašel.
Souhlasil.
Její matka se na můj odznak dívala hodně nedůvěřivě, ale svou dceru Aničku nezapřela: "Chcete jít dál?"
Měl jsem jiný záměr: "Všiml jsem si, že na vaší zahradě stojí stolek a pár židliček. Mohu si s vaší dcerou promluvit tam?" začal jsem ho hned realizovat.
Všechno jsem si promyslel. Její matka nás bude bedlivě pozorovat. O tom se nedalo pochybovat. Mladá si toho bude vědoma a špatně se jí bude lhát!
Paní Wolfová vlastně ani mou žádost odmítnout nemohla.
Anička přicházela ostýchavě.
Bylo na ní vidět, že je nervózní, také se neopovážila promluvit jako první.
"Víš, proč jsem za tebou přišel?" nechtěl jsem ji hned vystrašit.
"Kvůli Darje?" nerozmýšlela se dlouho.
"Správně. Chci se tě zeptat, jestli víš, kde je?"
Zakroutila hlavou: "Věřte mi, že nemám ani tušení!"
"Není to divné?"
"Co vám na to mám říct?"
"Jak dlouho jsi ji neviděla?"
"Jako ostatní. Asi čtrnáct dnů. Ona totiž zmizela náhle, ze dne na den."
"Měla nějakého přítele?"
"Mezi námi mladými se to zase tak nebere. Jeden den si holka povídá s jedním, příští víkend protancuje večer už s někým úplně jiným. - Nezlobte se, ale vy jste na to, abyste tohle pochopil, příliš starý!"
Dvakrát jsem polkl naprázdno. Přesto jsem měl pocit, že její poslední odpověď úplně upřímná nebyla: "Mám se zeptat ještě jednou na totéž?!"
Povolila: "Občas se okolo ní ochomejtne nějakej Řehoř. Je starej tak jako vy! To koukáte, co?" začala si najednou být mnohem jistější.
"Jak vypadá?"
"Vlasy má hodně dlouhé, většinou je však nosí do culíku. Jako ten fotbalista z Liberce!"
"Myslíte Lazzara Liuniho?"
"Jó, o tom je řeč," radostně zatleskala.
"Kde bydlí, nebo kde dělá?"
"Já o něm akorát vím, že se točí okolo zdejších motorkářů..."
Kde takovou partu hledat jsem naštěstí věděl. A protože bylo před víkendem a poměrně příjemné počasí, bylo zřejmé, že někam vyjedou. Aničce jsem poděkoval a spěchal, aby mi neujeli...
O O O
Přesto mě ještě čekaly dva telefonáty. Ten jednodušší byl se šéfem. Když jsem mu naznačil, po čem jdu, řekl mi pouze: "Chlapče, já jsem rád, že máš zájem, ale nezapomeň, že máš také nějakou povinnost doma!"
Ujistil jsem ho sice, že si vše zařídím, ale upřímně řečeno, v tomto konkrétním okamžiku jsem ještě sám nevěděl jak.
Moje Markétka mi připadala smutná: "Lásko, stalo se něco? " obával jsem se.
"To ne," snažila se být naopak co nejklidnější, "jenom se už moc těším, až budeš zase sedět vedle mě a držet mě za ruku. Moc tě potřebuju!"
"Právě proto ti volám."
"Už jdeš?"
"Dělám na zajímavém případu. Musím odjet z Jítravy. Zítra se určitě vrátím. Mám zavolat svým, nebo tvým rodičům, aby za tebou přijeli? Nechci, abys zůstala sama."
Najednou mě neměla ráda: "Já si to zařídím sama, ty pitomej policajte!" a praštila se sluchátkem.
Jasně, že mně to vadilo, ale měl jsem příliš málo času, abych s tím mohl něco udělat.
Přifařit se k partě motorkářů není žádná sranda. Ale jít do nějakého převleku mi připadalo přitažené za vlasy. A tak
jsem tam přišel, představil se a zeptal, zda mě vezmou s sebou. Chtěli vědět alespoň jeden důvod, proč by to měli dělat. V té chvíli jsem už lhát začal: "Hledáme spoustu ukradených motorek, chtěl bych se trochu porozhlédnout."
Asi to bylo rozumné vysvětlení. Oni si byli jisti, že mezi nimi žádní zloději nejsou, ale já to věděl také. Alespoň si mohli myslet, že mi vytřou zrak: "Tak pojď, frajere!" znělo konečné rozhodnutí, za které jsem jim byl fakt vděčný.
Na Řehoře jsem se zeptal až večer u táboráku.
Dělali mrtvého brouka.
Asi o hodinu později jsem šel do lesa na malou, a když jsem se vracel, čekala na mě na okraji taková malá ušmudlaná, ale hodně sebevědomá dívenka: "Co tě napadlo mezi nás lézt?"
Také už jsem měl trochu vypito: "Každá zkušenost je dobrá, " roztáhl jsem hubu od ucha k uchu.
"Když ale hledáš ukradený motorky, tak se nevyptávej na Řehoře. To nemá logiku!"
"Co je na tom divného?"
"Patří mezi zakládající členy tohoto spolku. Svou motorku má spoustu let, miluje ji víc než sebe. Nikdy by nechtěl jinou, a proto žádné nekrade."
Zkusil jsem to: "Je tady dneska?"
"Jasně, pořád tě má v merku!" nepotěšila mě.
"Fajn, tohle všechno je fajn. Ale teď mi řekni, proč jsi sem za mnou přišla?!"
"Už je asi všechno rozdělený. Zůstala jsem plonková, ale já přes noc sama bejt nechci! To jsem sem vůbec nemusela jezdit!"
Totálně mě vystrašila.
Okamžitě jsem si vzpomněl na Markétu a bylo to ještě mnohem
choulostivější.
Jenomže nakonec ve mně zvítězila touha vědět víc: "Něco s tím uděláme," uklidňoval jsem ji, "ale teď mi řekni, jestli má Řehoř nějakou mladou ženskou?!"
Zarazila se: "Tak co vlastně honíš, motorky, nebo nějaký povolný baby?!"
"Jak kdy."
"Počkej, něco jsem o jeho nové lásce slyšela," připustila, "ale přece nebudu pomáhat poldovi?"
"Vlézt policajtovi do postele ti žinantní nepřipadá?"
Bylo vidět, že je to pro ni prioritní problém: "Počkej, určitě se nějak domluvíme!" nechtěla se hádat.
"Chci vědět všechno o Řehořově přítelkyni!"
"Heleď, ale ono se tam asi něco nepovedlo!"
"To vím také!"
"Tady určitě není. Někam ji schoval, a teď se ji snaží přemluvit, aby držela zobák!" Začala mě osahávat: "Znáš to, poldo, ono se toho někdy nakecá."
"Tak aby bylo mezi náma úplně jasno," přitvrdil jsem. "Mám takové tušení, že se jmenuje Darja a je na tom dost špatně. Vy jste tady sice každej velkej frajer, ale jestli se tý holce něco stane, jedete v tom všichni!"
"S tím já ale nemám nic společnýho!" bránila se v okamžiku, kdy se nenadále objevil na scéně Řehoř. Měl upito a chytrej byl jako jerevanský rádio: "Nech ji na pokoji!" začal mě bez skrupulí napomínat.
"Starej se o sebe!"
"Vzali jsme tě s sebou, protože ses tvářil jako každej polda. To znamená jako idiot! Ale najednou to vypadá, že si budeš hrát na chytrýho. Uvědom si, že stačí, abych hvízdnul a bude okolo tebe stát tolik lidí, že je ani nespočítáš!"
Později jsem mnohokrát přemýšlel, jak překvapivě jsem v té chvíli reagoval. Té sexuchtivé dívenky jsem se neobával. Rychle jsem vytáhl pistoli, přiložil ji Řehořovi pod krk, chytil ho přitom poměrně hrubě za ten jeho culík a začal mu bez možnosti námitek nařizovat, co má udělat...
O O O
Poslouchal jako hodinky.
Dovedl jsem ho k jeho motorce, sedl si za něho a zatímco jsem ho lechtal hlavní po žebrech, vyslovil jsem jedno přání: "Dovez mě k Darje!"
"Nevím, o čem pořád kecáš?!" zkusil to naposledy.
Bez varování jsem mu natrhl ucho!
Krve teklo jako z vola!
Asi ho to bolelo.
Ještě jednou jsem mu v klidu zopakoval svou prosbu a představte si, on si konečně vzpomněl!
Jeli jsme zpátky do Jítravy.
Svázanou ji měl v polorozbořeném stavení, snad půl kilometru od místa, kde bydlela její prababička.
Příběh to byl v podstatě prostý.
Mladičká dívenka se do něho zamilovala: "Připadal mi jako opravdový svobodný člověk. Vždycky jsem si přála žít jako on. Jezdili jsme, kam se nám zachtělo, vraceli jsme se, až nás to tam či onde začalo otravovat," vypověděla později Darja. "Byla jsem s ním ochotna dělat cokoliv, akorát vyspat jsem se s ním zatím nechtěla. A to začal být po čase náš společný problém."
"Nedokázal se s tím smířit?" ptal jsem se té nešťastnice.
"Chvíli mě přemlouval, ale posléze začal být zlý. Nakonec mě
znásilnil. Jenomže když si uvědomil, co udělal, dostal strach. Prosil mě, abych nikomu nic neříkala. Já vím, mohla jsem mu slíbit cokoliv, a pak si to udělat po svém, ale já mu, i s rizikem, že mě zabije, jasně naznačila, že vše oznámím na policii a on půjde do vězení!"
"Tam se mu nechtělo..."
"Mám pocit, že ještě větší strach měl z toho, že se to proflákne v tý jeho motorkářský partě... Svázal mě a uvěznil. Řekl mi, že to bude trvat tak dlouho, dokud nedostanu rozum!"
Paragrafů, které vyšetřovatel Řehořovi vysázel, bylo více.
O O O
Několik desítek minut jsem byl šťastný i já. Myslel jsem si, že se mi ten případ povedl. Ani ve snu mě nenapadlo, co všechno za něj schytám.
Inspekce se několik týdnů vážně zabývala stížností pachatele, že jsem vůči němu použil neoprávněně zbraň.
Než jsem se v sobotu vpodvečer stačil vrátit domů, odvezli Markétku do porodnice. Máme holčičku. Když jsem za nimi v neděli přijel, hned jsem jí svůj příběh odvyprávěl a navrhl, že by se naše malá mohla jmenovat Darja. Záhy jsem se však dozvěděl, že jsem neskutečný debil a malá, že se bude jmenovat po její mamince - Ludmila. Tchán s tchyní se mnou nemluví. Šéf mě na poradě pochválil, ale zároveň konstatoval, že by v mé kůži doma být nechtěl. A tak vlastně k pozitivům tohoto případu patří, že ta šmudla od motorkářů prý konečně někoho splašila a Darjina babička mě pozvala v sobotu na buchty. Tam jsem se dozvěděl, že už si zase byla vnučka vypůjčit...