POLICISTA 2/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil za dvě a půl minuty |
Ještě nebylo půl jedenácté. Noviny pohozené na stole paní doktorky měly na titulní stránce datum 23. června 1995. "Koho to sem čerti nesou," reagovala asi pětadvacetiletá zdravotní sestra na zadrnčení bzučáku. Její zhruba o deset let starší kolegyně nahlédla do kukátka a vzápětí otevřela dveře. Tři osmnáctiletí mladíci se tvářili jako společná hromádka neštěstí. Prostřední stál na jedné noze rukama zavěšený na ramenou svých druhů. "Sestři, Maťo sletěl se schodů a nejspíš si zlomil nohu," chrlil ze sebe překotně jeden z mladých mužů ve vězeňském hábitu.
"Paní doktor, máme tu pacoše," ustupovala starší sestra do ordinace. Trojice návštěvníků se neohrabaným postupem nasoukala do místnosti, dveřní křídlo za nimi zaklaplo. Zraněného muže usadili na lůžko, tři ženy zdravotního personálu se kolem něj seskupily a lékařka povídá: "To bude z toho, že nemáte co dělat a že na baráku jenom od rána do večera blbnete. Holky, pomožte mu opatrně z kalhot!"
Vtom se ale zdraví mládenci na ženy v bílém vrhli. První nasadil mladé sestře kravatu a odvláčel ji k oknu. Druhý útočník rovněž pevně zezadu objímal druhou sestru. Zraněný muž vyskočil na obě nohy, v ruce se mu objevil zubní kartáček se zabudovanou žiletkou. A on, hlavou otočený k šéfové zdravotního zařízení, přiložil všednodenní nástroj ozvláštněný zlověstným lesklým ostřím ke krku starší sestřičky. Ženy strnuly v šoku, mladíci křičeli jeden přes druhého: "Klídek, nechceme vám ublížit. - Nehýbejte se! - Budeme vyjednávat. - Kluci, krucinál, zajistit dveře. - Dejvy, udělej s tím něco! - Kdo se bude škubat, toho podříznu."
Násilník u okna ohrožoval své rukojmí poloviční částí nůžek. Dívce se špatně dýchalo. Druhou sestru mladík řečený Dejvy pustil ze sevření, napřahoval proti ní do hrotu břitvy obroušený příborový nůž, přitom pozpátku rychle obešel přední i zadní dveře vyšetřovny a pozamykal je. Uvolněná sestra začala dílem volat o pomoc, dílem se rozječela. Druhá zdravotnice se bezmála v ten stejný okamžik přidala.
Mezitím doktorka s rukama pozdviženýma ve vzdávajícím se gestu a s chlácholivými sotva slyšitelnými slovy ustoupila za svůj psací stůl. Ještě než za něj usedla, našlápla tlačítko nahlašující stav nouze. Proti ní stál s vytrčeným útočným kartáčkem na zuby zlotřilec, který před chvilkou hrál roli nebožáka s frakturou.
Na tísňový signál z místnosti ošetřovny v budově číslo 4 reagovali nejrychleji dva vězenští dozorci ze záložní pohotovosti. Okamžitě se řítili k prostoru krizové situace.
Když zaslechli z ordinace ženský křik, rozdělili se a bez jakéhokoliv většího rozvažování - protože darebné mládeži se nesmí poskytnout žádný čas na stavění barikád nebo k dokončení útoku na slabé ženy - rozkopli současně dveře z obou stran.
Jeden se vrhl k první ohrožené ženě u okna, druhý přeskočil postel a uchopil ozbrojenou pravou ruku darebáka vedle vyděšené starší sestřičky. Ta po osvobození upadla na zem. Všechny zdravotnice vyvázly s téměř nevyslovitelným úlekem. Sestry měly šrámy, krvavé škrábence na hrdlech, jedna i pod uchem, a nemasivní pohmožděniny krku, ramen, rukou. Celé to trvalo zhruba dvě a půl minuty.
* * *
Případ skončil, řeklo by se přímo bleskově a ukázkově - jako z čítanky mimořádných zásahů. Jenomže to byla pouze jedna jeho část, cosi jako mezihra. Sice rovněž vypjatě dramatická, nicméně ne tak černá a krutě nevratná jako to, co přepadení zdravotního týmu předcházelo.
Tedy něco jako dlouhé první dějství: Život v base, v nápravném zařízení, za mřížemi je na jednu stranu na hony vzdálen běžnému životu, už třeba jenom tím, že spolu musí vyjít pouze mužské nebo výhradně ženské osazenstvo. Z jiného úhlu pohledu mohou dny za vysokou zdí plynout v mnoha směrech odbobně jako na svobodě. Je tu čas příležitostné práce, doba osobních zájmů i naprosto volných chvil. Mezi tím se spoluvězni potkávají, baví, kamarádí, prosazují svoji vůli, někdo je tolerantní, jiný omezený, někdo si prosazuje svou, jinému leze určitý kolega na nervy se vším, co udělá a cokoliv řekne. Prvotním hybatelem dlouhé řady akcí, střetů, konfliktů bývá třeskutá nuda.
V kriminále, o němž vyprávíme, jsou za účelem potrestání nekalých skutků - a kvůli převýchovnému cíli - především mladí provinilci. (Účastníkům celého dramatu jsme pozměnili jména.) Většina z nich nemá dlouhé týdny a měsíce žádné zaměstnání.
Od kuropění do smrákání se zhruba dvacetiletí mladíci povalují na pokojích. Přes den víceméně bez dozoru, v noci se strážným, který si hledí spíš svého, než aby průběžně - častěji - kontroloval, co se zrovna odehrává po ubikacích. Ostatně volení - určení - zástupci mladých mužů potrestaných odnětím svobody mají sami dohlížet na klid a pořádek uprostřed své společnosti.
A v tom může být kámen úrazů. Ti hlasití, leckdy ti primitivnější, se prosadí kupředu. I tady jsou někteří jedinci v jádru slušnější, a právě oni běžně žití v mimořádných podmínkách nezvládají.
Tak si na patře - a kolem sebe - nehodní David s Přemkem vybudovali skoro neotřesitelnou pozici, v níž se jim ostatní museli podřizovat a těm docela nejslabším nezbývalo než šéfům naprosto posluhovat.
Romana si dva kápové volali na pokoj číslo čtyři skoro denně. Byl nejraději za všech okolností tichý, mírný, čistotný - skoro voňavý - a poddajný. Chtěl s každým vyjít, vyhýbal se sporům. Takže musel podstupovat úplně všechno. "Bylo to koště, trubička, na něj si mohl dovolit skoro každej," prohlásí o něm zpětně jeden ze svědků.
S Martinem bosové taky cvičili, ale on o sebe nedbal, špína z něj téměř odpadávala. "Byl odpornej, neudržoval čistotu, na něj by nikdo nevlezl," nechal se později na jeho adresu slyšet jiný spolunocležník. Velký Dejvy byl za zdejším katrem sotva měsíc, když mu začal kvítko Přema vyprávěl o útěku vězňů v Německu. Viděl jejich akci v televizi a vypadalo to prostě a jednoduše. Zlotřilci se zmocnili rukojmí a přes ně si nadiktovali odchod na volný vzduch. Dvojice mistrů o tom mluvila pět dní v jednom kuse. Rozjížděla plány. Hovořila o tom rozhorleně i před týraným, zneužívaným Romanem.
Ten věděl, že je nutné přehodit přes rukojmí i přes sebe plášť, deku, něco, čím uprchlíci vyloučí zásah policejních ostrostřelců. Znělo to moc chytře. A proto kápové Romanovi vnutili účast na útěku. Ostatně potřebovali být ve třech, protože na ošetřovně se většinou vždycky vyskytovaly tři ženy. A oni chtěli vyjednávat právě s tímto rukojmím v rukou.
Stanovili si několik termínů, kdy vyrazí do akce. Asi tři nechali prošumět. To už věděl o odvážném chlapském kroku leckdo. A Roman, seč to jen šlo, se snažil ostatních stranit. V tom čase přišel za spiklenci Martin s tutovkou, že je Roman položí v kanceláři. Že je nutný zbavit se ho a že on by za něj klidně dělal při utíkání třetího. Popravdě shrnuto silným ramenáčům se do absolutního umlčení společníka nechtělo.
Martin však na likvidaci trval. "Když to uděláme, bude konec s váháním, nezbyde nám nic jinýho, než utíkat!" Útočné zbraně měli připravené. Ujasnili si, že budou chtít výměnou za felčarku se sestrama peníze, zbraně, auto na cestu ke hranici a volný průchod do Německa. Chvilku uvažovali i o vrtulníku, ale ustoupili od toho, ostatně, kdo by to řídil. Konečnou stanicí měla být Čína, protože se tam, tak si to plánovali, budou vydávat za kapitalismem politicky pronásledované občany.
Po snídani, po sčítáku, kdy měl nastat další z únavných dnů nicnedělání, si povedený trojlístek zavolal Romana do úklidové místnosti. Martin ho přivedl. Okamžitě ho přivázali k židli. Nešťastník se zapřísahal, že je neprozradil, že je ani do budoucna nepodrazí, ať mu jenom neubližují. Přesto ho dva vůdci začali škrtit ručníkem, Maťo držel nohy.
Látka se ale zhruba po minutě přetrhla, kluk byl fialový v obličeji, chrčel, lapal po dechu, sípal, zůstával ovšem stále při vědomí. "Takhle to stejně nejde, on se kroutí," konstatoval někdo. "Musíme to udělat jinde," rozvažovali stranou, ale dosti nahlas. A on je musel slyšet. "To byla jenom legrace," řekli mu. "Jdeme naposledy probrat útěk," oznámili a převedli si ho k sobě na čtyřku.
Hodili ho na postel, Martin mu svazoval nohy, David ruce. Přemek držel oběť, aby se necukala.
"Nezabíjejte mě," žadonil polohlasně mladík. "Nechte mě být. Já nechci umřít, prosím!" Byl to slabý náznak odporu ze strany dlouhodobě mučeného, již apatického, pravděpodobně svým způsobem se vším smířeného člověka. Požádal o cigaretu, nechali ho potáhnout několik šluků a přikročili k popravě. Zaroubíkovali mu ústa, kolem krku mu otočili nový ručník a Dejvy s Přemou táhli každý za svůj konec, Maťo mu seděl na nohou. Po půldruhé minutě Přemek podle tepu na zápěstí zjistil, že kolega dosud žije, vzal proto ze skříňky u postele plastikový vězeňský opasek, ten nebožákovi podvlékl zezadu pod krkem, vpředu škrtidlo bez uvázání překřížili a dál s Davidem snad tři čtyři minuty usilovně táhli.
Pak konečně někdejší kamarád Přemek na bezvládné ruce nic nenahmatal. "Je hotovej," prohlásil a sahal Romanovi i na krk. "Je to čistá dvěstědevatenáctka. Přehnali jsme to, musíme jít pryč!" Popraveného strčili pod postel. Byli trochu udýchaní, potřebovali si chvilku odfrknout. Vzápětí však sáhli po improvizovaných bodnořezných nástrojích, vyrazili na chodbu, seděhli po schodech a zamířili k ošetřovně ...
* * *
Po vcelku krátkém procesu v ordinaci jeden z útočníků blekotal něco o Satanovi. Stavěl se jako duchem značně v reálu nepřítomný a upozorňoval na nebožtíka na jedné vězeňské cimře.
Mrtvého Romana tudíž objevili strážní velice záhy. Ležel vlevo za dveřmi pod postelí, svázaný do kozelce, v puse roubík, bez známek života. Byl dokonale spoutaný, pouta se musela přeřezávat, jinak to prý nešlo uvolnit. Podle pitevního nálezu měl postižený na krku typickou přímou, uzavřenou, dvojitě konturovanou škrtící rýhu, přecházející přes hrtan, štítnou chrupavku. V hltanu, hrtanu a průdušnici se přitom našly zvratky, které byly vlastní příčinou smrti udušením! Škrcení nastalo zaživa, nebylo zřejmě velké intenzity, vyvolalo však zvracení. Na hrudi se našly stopy i po starších úderech.
A nastalo závěrečné dění kolem mladých životů:
Policejní vyšetřování bylo složité a zdlouhavé. Viníci, drženi odděleně v různých nápravných komplexech, házeli hlavní zodpovědnost jeden na druhého. Do hry vstoupil spolupachatel hlídač, střežil klid v prostoru před komnatou s ukrutenstvím. Jiný věděl, co Romana čeká, a chtěl být u toho. Zdráhal se opustit čtyřku, protože by rád sledoval, jak to vypadá, když doopravdy umírá člověk. Ve filmu, v televizi je to přece pokaždý jenom jako.
Probírala se minulost chlapců, odborníci posuzovali jejich psychiku, výsledky nasvědčovaly tomu, že citová vyprahlost aktérů jim ochraňovala poklidné spaní. Neobjevovaly se žádné větší výčitky svědomí. ("Pocity? - Nevím. Příjemný to zrovna nebylo, protože jsem to dělal poprvé. Nic zvláštního jsem necítil, byl jsem jinak normální. - A Roman? - Asi strach neměl, byl lhostejnej, bylo mu to jedno. - A mně už taky.") Šikana existovala ve vězení s velkou pravděpodobností běžně, kdo se ovšem zkoušel - a dokázal - bránit, toho ti drsnější nechali na pokoji.
Davidova matka vypověděla, že se o události dozvěděla ze sdělovacích prostředků. "Podle typu pachatelů a délky odsouzení pojala podezření, že jedním pachatelem může být i její syn. Je to strašná lidská tragédie. Jednání těch kluků je neomluvitelné. Tím, co udělali, zničili životy i dalším lidem - myslím tím nám matkám." O něco později zaslala synovi dopis. "Davídku, prosím tě, neproveď už žádnou nepředloženost, protože já už bych to nevydržela. Od té doby, co se to stalo, beru pořád diazepam, který mi předepsal doktor, a stejně mě pořád bolí srdce a nemůžu dýchat. Vůbec si nedovedu představit, jak bych to přežila, kdybych byla na místě mámy toho nešťastného chlapce. Davídku, všichni tě moc pozdravujeme ... Nemůžu se už dočkat, až za tebou budu moct jet a než se dozvím pravdu ..."
Mezitím Přemek psal své mamince, že potřebuje poslat třicet tisíc korun, aby si mohl pořídit mobilní telefon a domluvit se se svědky, aby se z toho vysekal. Dopis vězeňská služba zadržela. Konala se rovněž rekonstrukce úmyslného usmrcení spoluvězně. A pár týdnů poté - třičtvrtě roku po Romanově smrti - se Přema ve vězení podřezal.
Příslušný krajský soud vyměřil Davidovi 9 a Martinovi 14 let (měl na triku další hříchy) odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ostatním to prošlo bez napomenutí ...
Jaroslav Kopic