POLICISTA 2/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
Bývala o ně rvačka. Po miniaturách výrobků světových automobilek toužili nejen malí kluci, ale mnohdy i jejich tatíkové. V hračkárnách jste nádherně vybavené modely mercedesů, fordů, audi, BMV a mnoha jiných nekoupili, pokud vám je prodavač ze známosti neschoval pod pultem. Krabičky se značkou Match box pak bývaly v mnohých rodinách vystaveny v sekretáři vedle porcelánových skvostů, které se dědí z generace na generaci.
Nadporučík Václav Sedlák ze skupiny kriminalistické techniky Okresního ředitelství PČR Cheb měl také několik miniatur konvojů, tedy nákladních automobilů, ale v té době netušil, že jeho záliba přeroste v obrovského koníčka a modely, které budou rozsáhlou sbírku zdobit, se přiblíží jeho profesi.
"Někdy v devadesátém roce jsem dostal od kolegy z Kynžvartu první model policejního auta," vyndavá npor. Sedlák z vitríny maličký automobil kanadské policie. Autíčko, které držím v ruce, určitě nemíval původní majitel jen pro ozdobu, drobné oděrky a řádně oběhaná kolečka vozu napovídají, že nejspíš bývalo oblíbenou hračkou nějakého dítěte. "Tenhle model se mi tak zalíbil, že jsem začal policejní vozy sbírat." Dnes lze v našich obchodech koupit takřka všechno, ale série policejních aut jednotlivých zemí jsou dost nákladnou radůstkou a speciální vozový park mnoha států se na pultech neobjevuje vůbec. Sběratel proto učinil ze svého koníčka jistou raritu: modely, po kterých touží, si sám vyrábí.
"Jak získáváte předlohy pro automobily, které jste na vlastní oči nikdy neviděl?" ptáme se.
"Nahrávám na video detektivky a jiné zahraniční filmy, ve kterých hraje svou roli policie. Poté si je přehrávám a vozy, které mne v nich zajímají, fotografuji," snáší sběratel na stůl šanony s vlastnoručně pořízenou dokumentací.
Každá země zde má své místo. Některé stránky jsou ještě prázdné a snahu zaplnit je "odnášejí" i sběratelovi kolegové. "Kdykoli jede někdo od nás na dovolenou za hranice, dostane úkol: přivézt fotografie policejních automobilů té které země," prozrazuje jeden z nich. "Někdy s tím bývají problémy. Ve Španělsku i jinde se nám to podařilo, ale v Itálii nás kvůli snímkům skoro zadrželi. Policisté většinou nemají rádi, když na ně někdo míří fotoaparátem," dodává.
Sběratel miniautomobilů si z fotografií vybírá ty, které by se podle jeho odhadu daly přeměnit v model. V obchodě koupí autíčko, nejraději bílé, a poté ho doplní foliemi s vlastní kresbou tak, aby odpovídalo předloze skutečného policejního vozu.
"V obchodě hledám model auta, který by vyhovoval státu, který právě takový tovární typ používá. Není-li k dostání bílé, sáhnu i po pestrém a barvy ho zbavím odstraňovačem starých nátěrů," prozrazuje část výrobního tajemství npor. Sedlák. "Poté pracuji s polotovarem dál až do žádané podoby." Jedním z mnoha vydařených je například model automobilu se žluto-modrými kostkami, jaké používají policisté v Anglii. Americké modely jsou různobarevné, protože každý stát této země má svou vlastní charakteristickou barvu policejních vozů. Krásné jsou i modely podle pestrých vzorů z Nizozemska.
Práce technika vyžaduje přesnost a preciznost, stejně jako výroba malých automobilů, které jsou podobou k nerozeznání od opravdových policejních vozů. V kanceláři kriminalistických techniků se dovídáme, že se jim záliba npor. Sedláka často hodí. Rád kreslí, o čemž svědčí i dva velké obrazy tužkou malované - a zdaleka ne amatérské - portréty psů. Dokonale pečlivá a přesná kresba je třeba při dokumentaci některých případů: plánky z místa činu pořizuje sběratel, na rozdíl od některých méně trpělivých kolegů, velice rád, a tak jsou spokojeni všichni.
"Jsou automobily naší policie v něčem pozadu oproti zahraničním modelům?" "Ve výbavě ano," shodují se muži v kanceláři. "Bylo by například dobré mít, tak jako v Německu, v zadní části auta síť, což je výhodné při převozu pachatelů. Tamější kolegové mají také ve voze zabudovaný počítač, kterým je možné zjistit různá data z evidence. Práce je tak daleko rychlejší a jednodušší. Takové vybavení je ovšem finančně velice nákladné. Jiný problém je, že vozy značky KIA, které pro výjezd používáme, mají malý úložný prostor." Vzápětí se dovídáme, bez čeho se kriminalistický technik neobejde, jede-li například na místo, kde se stala vražda, zajistit a zadokumentovat stopy. Výbava zabere opravdu dost místa: kompletně vybavený kufr na daktiloskopii, další na trasologii, jiný na bilologii, k tomu fotokufr a kamera. Taková výbava se opravdu vejde jen do některých typů automobilů a KIA to, jak se odborníci shodli, není.
"Vzpomenete si na svůj první případ, ke kterému jste se jako technik dostal?" ptáme se npor. Sedláka. "Jel jsem tenkrát k takové zvláštní, smutné nehodě. Babička si objednala uhlí. Její domek stál ve stráni, a když ukazovala uhlířům, jak se k němu nejlépe dostat, přejeli ji."
O veselé historky je na kriminalistickém pracovišti nouze, na jednu s dobrým koncem však přece jen přišla řeč. Na policii před časem zavolal muž, že byl vykraden. Z jeho bytu se mělo údajně ztratit asi padesát tisíc korun. Technici prohlíželi byt a hledali stopy, které po sobě mohl pachatel zanechat. Když sáhl npor. Sedlák do jedné ze skříní, našel peníze pod ložním prádlem. Dotyčný je tam sám před časem schoval, ale dočista na svou skrýš zapomněl.
"To byl jeden z mála případů, který dobře dopadl," nastane v rozhovoru krátká odmlka.
Kriminalisté však mají, jak nám řekli, i své pracovní radosti: když jsou na místě činu upotřebitelné stopy pachatele. Na zajištění hmatatelných důkazů bude záležet stále více. Soud často neuznává pouze výpovědi svědků, a tak kriminalistům nesmí ujít žádný sebemenší detail, který by mohl posloužit jako důkaz.
O technicích se říká, že to jsou otrlí chlapi, ale není to tak. "Nejsmutnější je, když jsou obětí trestného činu děti. Dospělý se může bránit, i když se mu to možná nepodaří, dítě však ne," potemní nálada v pracovně. Pokud policie vyřeší nějaký případ, jsou tihle muži ve stínu úspěchu. Veřejnost si oddychne, že se nebezpečný pachatel ocitl za mřížemi, ale málokdo si uvědomí, že bez patřičných důkazů opatřených možná právě v technické laboratoři, by se to zřejmě nepodařilo. "Kterou z fází svého sběratelství máte nejraději?" vracíme řeč zpět k zajímavému koníčku.
"Když seženu nějaký lepší hotový model," ukazuje npor. Sedlák sadu nádherně vybavených policejních vozů. "Nebo když se mi daří napodobit model podle některé z fotografií," dodává.
Existují sbírky, které jejich majitelé doplňují podle katalogů. V této oblasti nic podobného neexistuje, a tak zájemce o policejní vozy nemá přehled, jaké typy aut vlastně hledat. Nadporučíku Sedlákovi chybí ještě ukázky z mnoha zemí - byl by šťastný, kdyby mohl vlastnit z každé alespoň dva zajímavé modely. Chtěl by získat nejprve policejní auta z evropských severských zemí, Austrálie, Nového Zélandu a Afriky. O fotografie vozů s policejním znakem žádal i prostřednictvím internetu, žádná odpověď však zatím nepřišla. Pokud by někdo ze čtenářů chtěl sběrateli policejních vozů nabídnut fotografie či obrázky ze zahraničních časopisů, udělal by npor. Václavu Sedlákovi z OŘ PČR Cheb opravdovou radost.
Radvana Červená
Foto Jiří Novák