POLICISTA 2/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra příloha |
TERORISTICKÉ SKUPINY VE SVĚTĚ |
Milan KOVÁŘ |
Podívejme se nejprve na slovo teror, jež je odvozeno z latinského slova terrere, což ve volném překladu znamená strašný nebo hrozný. Logicky z tohoto překladu vyvodíme, že pojem terorismu zahrnuje činnost a metody, jež vyvolávají pocity strachu a hrůzy. Jinak k tomu ovšem přistupuje moderní svět zasažený terorismem jako vředem na celé společnosti.
Náš Trestní zákon č. 140/1961 Sb. (ve znění pozdějších úprav, zejména zapracování Evropské konvence o potlačování terorismu) v Hlavě první, kde jsou definovány trestné činy proti republice, v oddílu prvním - Trestné činy proti základům republiky, definuje teror takto:
§ 93
Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení republiky jiného úmyslně usmrtí nebo se o to pokusí, bude trestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem.
§ 93a
(1) Kdo se zmocní rukojmí a hrozí, že ho usmrtí anebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou újmu, s cílem vynutit si splnění podmínek poškozujících ústavní zřízení republiky, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
(2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,
b) je-li při takovém činu rukojmím osoba mladší než osmnáct let,
c) je-li při takovém činu rukojmími více osob, nebo
d) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(3) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt." Obě tyto definice svědčí o faktu, že se jedná o plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených cílů.
V zahraničí však existuje i širší pojetí terorismu. V roce 1980 byla v USA, zemi, jež se stává nejčastějším cílem teroristických aktivit, publikována definice terorismu, která se skoro okamžitě stala vodítkem pro posuzování a hodnocení teroristických činů:
Terorismus je propočítané použití násilí nebo hrozby násilím, obvykle zaměřené proti nezúčastněným osobám, s cílem vyvolat strach, jehož prostřednictvím jsou dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Terorismus zahrnuje i kriminální zločiny, jež jsou ve své podstatě symbolické a jsou cestou k dosažení jiných cílů, než na které je kriminální čin zaměřen.
Pomineme-li psychopatologické puhnutky jednání, můžeme s použitím této definice rozdělit současný terorismus na:
Politický terorismus můžeme rozdělit na terorismus státní a na terorismus revoluční, to podle toho, zda jeho cílem je posílit stát, nebo ho rozložit. Každý rok americký Úřad pro potlačování terorismu vydává dokument, v němž označuje několik zahraničních nebo mezinárodních teroristických organizací, jejichž činnost je považována za nebezpečnou pro zájmy USA. V roce 1997 to bylo na 30 organizací, v roce 1998 to byly tyto organizace:
Většina organizací, na této listině objevuje pravidelně, pouze některá občas vypadne a je nahrazena novým členem tohoto podivného seskupení. Tento neustálý koloběh jen ilustruje obrovské množství práce skrývající se pod prostým názvem protiteroristický boj. Proti terorismu nelze bojovat bez důkladné znalosti protějšku, a proto se stále více angažují i zpravodajské služby z celého světa, které mají přece jen trochu větší možnosti než policejní organizace. To je samozřejmostí už mnoho let ve Velké Británii, kde se MI 5, ale i MI 6 a další zpravodajské organizace již řadu let podílejí na boji s terorismem v Severním Irsku.
Podle amerických úřadů se řadí mezi nejaktivnější podporovatele terorismu stejně jako v minulých letech Írán. Dále se objevují v dokumetech Irák, Libye (ANO), Súdán (pouze finanční podpora), Kuba (ETA), Severní Korea (Japonská rudá armáda) a Sýrie (PKK).
Pro lepší ilustraci a získání základního přehledu o teroristickém "hnutí" ve světě uvádím orientační přehled některých vybraných teroristických skupin. Není v moci žádné publikace obsáhnout všechny teroristické skupiny světa, ale věřím, že tento orientační přehled pomůže získat alespoň základní znalosti této problematiky. Zájemcům o bližší informace o teroristických skupinách Latinské Ameriky doporučuji Pečínkovu knihu Od Guevary k Zapatistům.
Spolková republika Německo
RAF - ROTE ARMEE FRAKTION (Frakce Rudé armády)
Co do rozsahu malá skupina, která vznikla na základě "úspěšné" skupiny Baader-Meinhofová. Vše započalo celkem nevinně. 2. dubna 1968 se sešli čtyři mladí lidé (A. Baader - 25, jeho přítelkyně G. Ensslinová - 28, T. Proll - 27 a H. Sohnlein - 26) nespokojení s politickou situací v SRN, kteří se rozhodli jednat. Téže noci vzplály obchodní domy Schneider a Kaufhof ve Frankfurtu nad Mohanem. Čin měl vyburcovat společnost a upozornit ji na revoltu proti stávajícímu systému. Druhý den již byli všichni radikálové za mřížemi a posléze byli odsouzeni na 3 roky, přičemž se procesu účastnila i novinářka z časopisu Konkret U. Rohlová (později Meinhofová). Po odvolání byli pachatelé propuštěni a zmizeli ve Francii a Itálii.
Později se Baader opět objevuje v Berlíně, kde je zatčen společně s G. Ensslinovou. Díky jeho příznivkyni, novinářce U. Meinhofové, se mu daří 14. května 1970 uprchnout. Skupina se pomalu rozrůstá (Schubertová, Georgensová, Backer a Prollová) a v roce 1970 má 25 členů. Přijímá název RAF a v čele stojí G. Ensslinová s advokátem H. Mahlerem. Dne 8. října 1970 je za teroristickou činnost zatčen Mahler a na jeho místo nastupuje Baader. Ten je při přestřelce ve Frankfurtu nad Mohanem zatčen 1. června 1972 společně s H. Meinsem. To už vypuká doslova hon na členy RAF, mající toho hodně na svědomí, a o šest dní později je zatčena v Hamburku Ensslinová, 15. června v Hannoveru Meinhofová. Tím dochází k oslabení jak skupiny, tak i jejích aktivit. Všichni zatčení jsou drženi za přísných bezpečnostních opatření v nejmodernější věznici v Stammheimu. Ani tato opatření nezabrání záhadné sebevraždě Baadera a Meinhofové 18. října 1977 po úspěšném zásahu německé protiteroristické jednotky GSG 9 v Mogadišu proti únoscům letadla požadujícím jejich propuštění. Není bez zajímavosti, že v cele všech teroristů byli nalezeny zbraně a radiopřijímače.
Po zatčených vůdcích do čela RAF nastupuje dvojice Ch. Klar a B. Mohnhauptová, kteří rozpoutali novou vlnu teroru. Nebyly jim cizí všechny zločinecké aktivity včetně loupežných přepadení. Útoky směřovaly zejména na západoněmecké cíle, později na objekty NATO a americké cíle. Do roku 1984 bylo při akcích zadrženo 19 z 31 teroristů včetně Ch. Klara.
Po sjednocení Německa, proti němuž aktivisté RAF od srpna 1990 bojovali, byla jejich činnost oslabena, aby v roce 1998 skupina zanikla. Do roku 1982 RAF úzce spolupracovala se svou francouzskou obdobou Action directe a arabskými skupinami. Byla rovněž podporována operačními složkami východoněmecké tajné policie STASI, s níž navázala kontakt v roce 1980, kdy i první příslušníci (vedoucí) absolvovali šestitýdenní výcvikový vojenský kurz na vojenském cvičišti Dehmsee.
Francie
ACTION DIRECTE - Přímá akce
Teroristická skupina, jež široce využívala mezinárodního spojení se světovými teroristy. Vznikla v roce 1979 na základě iniciativy Jeana M. Rouillana a N. Ménigonové, nejprve s propagandistickými cíli. Poté se spíše zaměřovala na ozbrojenou propagandu. V roce 1981 po amnestii přehodnotila svůj dosavadní postoj a cíle a stále více se zaměřovala na zapojení přistěhovalců z Turecka a arabských zemí do svých struktur. S tím souviselo i její tzv. protimperialistické a antisionistické zaměření. Následoval vnitřní rozkol, přičemž se postupně z teroristů staly kriminální živly. Oficiálně byla skupina rozpuštěna 24. srpna 1982.
Itálie
BRIGATE ROSSE - Rudé brigády
Založeny v roce 1969 tehdy 28letým radikálním studentem Renatem Curciem a jeho manželkou M. Cagolovou, po studentských nepokojích a na základě studentského hnutí Collettivo politico metropolitano (Metropolitní politický kolektiv). Dne 8. září 1974 byl zakladatel Curcio spolu s pěti druhy zatčen, ve vězení si ale pobyl pouze pět měsíců. 18. února 1975 byl totiž vysvobozen z věznice v Casale Monferato svými lidmi vedenými Cagolovou. K druhému zatčení, při kterém byla zastřelena jeho manželka, došlo 18. ledna 1976. Novými vedoucími se stávají Moretti, Micaletto, Azzollini, Morucii a Fiore.
Brigády prosluly zejména únosem a zavražděním A. Mora. Curcio byl odsouzen k 30letému trestu, protože se přímo nezúčastnil na atentátech. Rozpad organizace nastal po zatčení všech jejích vůdců, kteří se ve vězení zřekli boje. Díky zatčenému teroristovi P. Pecimu se podařilo odhalit strukturu brigád. V čele stál tříčlenný výbor řízený Velkým starcem (il grande vecchio), kterému podléhalo strategické velení - regionální vedoucí, řídící jednotlivé buňky. Dále existoval logistický útvar starající se o materiální zabezpečení. Plat řadových členů činil cca 250 000 lir měsíčně a nikdo z nich neznal totožnost Velkého starce. Brigády měly kontakty jak s mafií, tak i se zednářskou loží P-2.
ORDINE NUOVO - Nový řád
Teroristická italská organizace, jež vznikla v roce 1973, nejprve jako politické hnutí. V roce 1973 bylo jejích 42 vedoucích představitelů postaveno před soud a zároveň byla zakázána činnost hnutí. Od tohoto roku se organizace stahuje do ilegality a postupně v ní převládá teroristické zaměření.
Severní Irsko (Velká Británie, Irská republika)
IRA - Irská epublikánská armáda
Teroristická organizace usilující o odtržení Severního Irska od Velké Británie. V tomto svém úmyslu dokonce neváhala za druhé světové války spolupracovat s německým Abwehrem. Už od druhé poloviny 30. let se ve zpravodajských školách v Quenzgutu, Berlíně a Hamburku cvičili irští agenti, kteří však byli brzo po svém vysazení odhaleni díky britským zpravodajcům. Samotná organizace vznikla v roce 1916, tehdy jako složka Sinn Fein (Strany vzbouřenců). Teprve po potlačení dublinského velikonočního povstání byla přeměněna na vojensky organizovanou složku, která pod vedením M. Collinse v roce 1919 započala partyzánskou válku (její první zbraně pocházely od veteránů první světové války). V letech 1922 - 1923 vypukla v Irsku občanská válka mezi přívrženci a odpůrci britské přítomnosti. IRA sice svůj boj prohrála, ale o to více razila svoje ideje, což ji donutilo v roce 1931 odejít do ilegality. V roce 1947 IRA poprvé rezignovala na ozbrojený boj a její politické křídlo Sinn Fein vstoupilo do parlamentu.
Na základě střetu katolíků a protestantů 1. ledna 1969 do Severního Irska vstoupila britská armáda, aby obnovila pořádek. To bylo jen vodou na mlýn IRA. V témže roce dochází k rozštěpení na tzv. oficiální linii (OIRA), zachovávající marxistický směr, a na linii Provisional (PIRA), jejíž stoupenci na světovou scénu vstoupili 27. června 1970. Křídlo OIRA se snažilo o socialistickou orientaci a v roce 1972 odstoupilo od teroristických aktivit. Křídlo PIRA naopak pokračovalo v teroristických aktivitách. Často bývá označováno tiskem jako IRA, z níž vzniklo.
PIRA (PROVOS) - PROVISIONAL IRISH REPUBLICAN ARMY - Prozatímní irská republikánská armáda
Jedna z větví, jež vznikla po vnitřním rozštěpení v IRA na počátku roku 1969. Symbolem příslušnosti k PIRA jsou černý baret a rukavice. Za posledních 25 let své činnosti má PIRA na svědomí životy více než 4000 lidí. Její struktura je následující: v čele stojí Generální výbor o 100 členech, následuje samotné vedení složené z 12 Irů, poté sedmičlenná rada, mající "na svědomí" strategické velení. Dále se PIRA dělí na hlavní velitelství (Dublin), zabývající se plánováním akcí, severní velitelství (Belfast), mající k dispozici pět brigád v Ulsteru a jednu v Irsku, a jižní velitelství (Dublin) disponující jednou brigádou (nejznámější brigády jsou Belfast, Armagha a Tyrone). Nejmenší organizační jednotkou je ASU (active service unit) o 4 teroristech.
Za politické křídlo se považuje Sinn Fein s předákem G. Adamsem. Vůdcem PIRA je podle dostupných pramenů Kevin Mallon, který navázal spolupráci s irským podsvětím, využívaje tak znalostí a kontaktů kriminálních živlů. V poslední době se v zasvěcených kruzích také často mluví o využívání obchodu s drogami jako jednoho zdroje příjmů. Jinak PIRA získává finanční prostředky především z dobrovolných darů od Američanů irského původu.
První opravdové mírové záblesky nových časů nastaly 9. listopadu 1994, kdy se poprvé setkali představitelé politického křídla IRA s představiteli britské vlády. O něco později, 22. února následujicího roku, dochází k přípravě dohod o Severním Irsku. 18. června však IRA po požadavku vydání zbraní ustupuje od mírového jednání. Teprve 20. července 1997 vyhlašuje příměří, což ale vede k dalšímu vnitřnímu rozkolu. V roce 1998 po podepsání smlouvy s Brity zanechala IRA prozatím většiny svých aktivit.
Spolupráce IRA s blízkovýchodními skupinami (zejména s OOP) se datuje od roku 1972, kdy se ve výcvikovém táboře Badawi v Libanonu setkali příslušníci těchto dvou organizací. Mimo to se hovořilo o spolupráci se španělskou ETA a výcvik bojovníků IRA prý byl prováděn pod dohleden libyjských zpravodajců. RIRA (REAL IRA) - Opravdová IRA Další z křídel IRA, jež se osamostatnilo na základě příměří vyhlášeného IRA v červenci 1997. I tato organizace však na základě politických jednání vyhlásila 8. září 1998 příměří.
Turecko
PKK - Strana kurdských pracujících
jež vznikla v roce 1978 na základě iniciativy Kurdů, přesněji řečeno levicově orientovaného absolventa ankarské univerzity Abdulláha Ocalana (nar. 1948) přezdívaného Apo, což znamená šéf. Cílem je vznik suverénního kurdského levicového státu na části území Turecka, převážně obývaného Kurdy. Finanční prostředky si PKK obstarává především tzv. revolučními poplatky, což je prosté vydírání. V roce 1980 se hlavní základna přemístila do Sýrie (Damašek), kde také vznikla vojenská složka PKK, Lidová armáda pro osvobození Kurdistánu. Ta v roce 1984 zahájila ozbrojený boj.
V Turecku je činnost PKK zakázána a od 26. listopadu 1993 byla po nepokojích zakázána i v Německu, kde žije na 450 000 Kurdů. Od roku 1995 se PKK odklání od levicového extremismu a stále více se orientuje na islám. Přesto předseda PKK Ocalan po vypovězení ze Sýrie zamířil do Ruska, kam se ale nedostal a nakonec byl unesen tureckými bezpečnostními jednotkami z Keni. V souvislosti s jejím cílem byla iniciativa PKK zaměřena proti Turecku, ovšem již v roce 1986 zaútočila rovněž na základny NATO v Turecku. O něco později se oběťmi PKK stali i cizinci. V 90. letech přerostl doposud ilegální boj v otevřený konflikt PKK s tureckou armádou.
Počet aktivních členů je odhadován na 3000, jimž se však dostává široké podpory nejen od množství příznivců po celém světě, ale i od radikálních islámských skupin. Podle zpravodajských materiálů je PKK podporována údajně i Sýrií, Irákem a Íránem. Výcvik odhodlaných bojovníků probíhá v táboře islámských skupin v údolí Bekaa v Libanonu.
Řecko
EPANASTATIKI ORGANOSI 17 NOEMVRI - Revoluční organizace 17. listopadu
Radikální levicová skupina, která vznikla v roce 1975. Název byl odvozen z data prvních studentských manifestací zaměřených proti vojenské diktatuře. Organizace se zaměřuje proti základnám NATO ve vlasti, proti turecké přítomnosti na Kypru i proti členství Řecka v Evropské unii. Většinou spolupracuje při teroristckých akcích s dalšími řeckými skupinami (ELA aj.). Útoky byly prováděny nejprve za pomoci střelných zbraní (zejména proti pracovníkům CIA), poté již za pomoci výbušnin a zápalných láhví. V 90. letech byly akce zaměřeny proti EU, což v podstatě představovalo atentáty na zahraniční obchodní mise.
Přesný počet aktivistů není znám, předpokládá se okolo 10 - 20 osob provádějících svoji činnost zejména v Athénách.
ELA (EPANASTATIKOS LAIKOS AGONAS) - Revoluční lidová válka
Řecká teroristická krajně levicová skupina, která vznikla v roce 1971 s cílem boje proti vojenské juntě. V podstatě se jednalo o spojení několika malých skupinek se společným politickým cílem. Do roku 1974 byla jejich aktivita malá, zatímco v druhé polovině 80. let kulminovala atentáty na americké obchodní mise a základny. Místem působení ELA je doposud jen Řecko. Podle pramenů je počet jejích členů 20 - 30. Zahraniční spolupráce ani podpora nebyla zjištěna.
Španělsko
ETA (EUZKADI TA AZKATASUNA) - Baskicko za svobodu
Skupina vznikla v roce 1959 v Bilbau odštěpením od Baskické nacionalistické strany (EUZKADI BURU BATZARA) s cílem dosáhnout nezávislosti Baskicka (Baskové jsou asi dvoumiliónový národ žijící na obou stranách Pyrenejí). Vůdcem se stal Francisco Múgica Gamendidíu alias Artapalo nebo Pakito, který již od svých 18 let, kdy opustil učňovskou elektrikářskou školu, žije v ilegalitě. Politickým křídlem je legální krajně levicová strana Jednota lidu (HERRI BATASUNA), dnes v čele s P. Zabaletou. ETA proslula operací OGRO, což byl úspěšný atentát na španělského premiéra admirála L. Carreru Blanka. 20. prosince 1973 vyhodili v Madridu do povětří jeho pancéřový vůz.
Po smrti diktátora Franka tato marxisticky orientovaná skupina ztratila na síle. V roce 1974 vzniká jak politické křídlo zvané ETA-VI (POLITICO - MILIOS, se snahou o zachování revolučního hnutí), tak i vojenské křídlo ETA-V (ETA - MILIS, pokračující v boji za prosazení nezávislosti s použitím teroru). Rok 1982 přinesl další oslabení, když Baskicko dostalo autonomii. S tím souvisela i vlna zatýkání členů ETA ve Francii i Španělsku. V roce 1997 popularita ETA ještě poklesla, další ránu jí zasadili francouzští policisté v březnu 1999 zatčením velitele vojenských komand J. A. Ruize alias Kentaura. Následujícího dne, 10. března 1999, byla francouzskými specialisty rozbita nejnebezpečnější skupina ETA, komando DONOSTI, přičemž bylo zatčeno 10 vyšších členů ETA, mezi nimi i členové vedení Sergio Polo a Kepo Echeverria. Dne 3. prosince 1999 však ETA opět přerušila vyhlášené 14měsíční příměří s oběma vládami.
Financování ETA je prováděno z tzv. vlastních zdrojů, což představuje výkupné, výpalné, ale i výnosy z loupežných přepadení. ETA působí jak ve Španělsku, tak i ve Francii, přičemž svoji teroristickou aktivitu proti španělským vládním představitelům "přenáší" i do světa. Výcvikové tábory ETA se nacházejí v Libyi a Libanonu, dříve za sandinistů také v Nikaragui. ETA spolupracuje s irskými PROVOS, kteří v roce 1971 dokonce dostali od "etarras" zbraně jako odměnu za ženijní výcvik baskických separatistů. O rok později dokonce oficiálně podepsali smlouvu o spolupráci, jejímž kvestorem byl kněz E. Javrequi.
Proti baskickým teroristům kdysi stála vedle policie a dalších bezpečnostních složek rovněž ilegální španělská organizace GAL, tzv. eskadry smrti, založené čelnými vládními představiteli a policisty.
GRAPO (GRUPO DE RESISTENCIA ANTIFASCISTA DE PRIMERO DE OCTUBRE) - Antifašistické hnutí odporu 1. října
V roce 1975 vznikla malá maoistická skupina, která měla kontakty na Komunistiickou stranu Španělska. Jejich cílem bylo nastolení revoluční diktatury a přerušení spolupráce Španělska s USA a NATO. V roce 1985 byla vlnou zatčení zmrazena činnost skupiny, která se ke svým bombovým atentátům vrátila až koncem roku 1991.
GRAPO spolupracuje jak s ACTION DIRECTE, tak i ROTE BRIGADE. TERRA LLIURE - Svobodné území
Jde o levicové hnutí katalánských separatistů, které vzniklo v 70. letech. Za cíl si vytklo založení marxistické vlády v Katalánsku a ve Valencii. K tomu měl dopomoci ozbrojený odpor proti madridské oficiální vládě. V červenci 1991 se většina příslušníků zřekla ozbrojeného odporu. Zahraniční spolupráce nebyla zjištěna.
Palestina
Hnutí 15. května
Organizace vznikla v roce 1979 na základě iniciativy jednoho z vedoucích speciálních operačních skupin OOP Wadiho Haddása. Vedoucím se stal Abú Ibrahim, což byl konstruktér bomb, pravým jménem Muhammad Al-Umari. Od poloviny 80. let spolupracuje se zvláštními operačními skupinami Fatáhu plukovníka Hawariego (AMN ARAISSI). Původně měla 50 - 60 profesionálních vycvičených teroristů. Od roku 1984, kdy se sídlem Abú Ibrahima a zároveň operační základnou stal Bagdád, byla organizace finančně podporována přímo Irákem.
Hnutí 15. května oficiálně nikdy nebylo přiznáno jako součást OOP. Po porážce Iráku ve válce v Zálivu činnost organizace postupně zaniká.
FORCE 17
V roce 1972 Arafat zřídil na základě obavy z možného izraelského útoku vlastní bezpečnostní útvar, jehož název pochází z čísla jeho osobní telefonní linky (17) v ústředí OOP v Bejrútu. Velitelem se stal A. Tajjib, který disponoval asi 200 - 600 muži. Postupně se z Force 17 stává základna pro teroristické bojůvky vydávající se do Izraele a na okupovaná území. S tím vším souviselo umístění hlavní operační základny: do roku 1982 to byl libanonský Bejrút a poté další arabské státy. Po mírových rozhovorech s Izraelem teroristická činnost této jednotky o velikosti brigády ustává.
ANO - Organizace Abú Nidála
Jde o mezinárodní teroristickou organizaci, která byla ve svém zenitu jednou z nejvíce obávaných. Vznikla v roce 1974 na základě iniciativy Sabriho al-Banná (jeruzalémský učitel, který byl původně Arafatův přítel a zástupce v čele OOP, krycí jméno Abú Nidál) a několikrát změnila název - Revoluční rada Fatáhu, Arabská revoluční rada, Arabské revoluční brigády, Organizace černého června, Revoluční organizace islámských socialistů... Od doby svého vniku provedla na 90 velkých atentátů ve 20 zemích světa, zejména proti Izraeli, USA, Velké Británii a Francii. Působila dokonce i proti "nepřátelům" z vlastních řad - OOP. Na druhé straně J. Arafat dokonce vyhlásil rozsudek smrti nad Abú Nidálem pro provádění partyzánských akcí v rozporu s rozkazy OOP a pro údajnou přípravu atentátu na svou osobu.
Hlavní operační základna ANO byla v Iráku (do roku 1983), Sýrii (do roku 1987) a v Libyi. V posledně jmenované zemi má ANO podporu vládních kruhů, zprostředkovanou libanonskou tajnou službou.
PLF (PALESTINIAN LIBERATION FRONT) - Palestinská fronta osvobození
Hnutí vzniklo na základě vnitřních rozporů v PFLP v polovině 70. let, kdy se vytvořilo několik frankcí. Největší z nich, PLF, zvaná také Frakce Abú Abbáse, spolupracovala s OOP pod vedením Muhammada Abáse (Abú Abás byl od roku 1984 členem výkonného výboru OOP) a proslula zejména útokem na loď Achille Lauro. Následovala protiteroristická kampaň, po níž musela skupina opustit Tunisko. Od roku 1991 se plně odštěpila od OOP a popírá autoritu J. Arafata, nadále spolupracuje s Irákem a Libyí. Během války v Zálivu stála plně na straně Iráku, kde má základnu na 50 teroristů PLF. Samotný Abás byl dokonce po únosu lodě Achille Lauro na čas v rukách italských orgánů, ty ho však nechaly uniknout.
AL-FATÁH - Vítězství
Organizace známá také pod názvem AL-ASIFA vznikla v 50. letech jako nacionalistické hnutí bojující za svobodu Palestiny. V roce 1968 byla včleněna do OOP jako její vojenské křídlo. Po jordánském konfliktu se odštěpila radikální skupina zvaná Černý říjen, jež stála za útokem proti izraelským sportovcům na mnichovské olympiádě. V roce 1982 je organizace nucena izraelskou invazí opustit Libanon a přesunout se do jiných arabských států (Jemenu, Tuniska, Iráku a Alžírska).
Organizace disponuje dobře vycvičenými bojůvkami (FORCE 17, Zvláštní operační skupinou AMN ARAISSI), ale i zpravodajskou sítí. V roce 1996 ve vnitřních bojích zahynul jeden z vůdců Abo Iyad. Druhý z vůdců Abú Džihád (vl. jménem Ch. I. M. el-Wazir, jenž byl jeden čas považován za nástupce J. Arafata) byl zastřelen izraelskými zvláštními jednotkami 16. dubna 1998.
V 60. a 70. letech prováděl Al-Fatáh výcvik teroristických skupin z celého světa. Na svém zenitu organizace disponovala osmi tisícovkami ke všemui ochotných lidí. Pod vlivem mírových smluv se oficiálně zřekla využívání terorismu v politickém boji. Dnes vlastně tvoří příslušníci Al-Fatáh jádro policie na palestinském území.
Organizace byla podporována jak Saúdskou Arábií, tak Kuvajtem a Arabskými emiráty. Existují stopy spolupráce s Jordánskem, ale i s SSSR, Koreu a Čínou, zejména co se týče vojenské oblasti.
DFLP - Demokratická fronta osvobození Palestiny
Jde o marxistickou skupinu, jež vznikla v roce 1969 osamostatněním z PFLP doktora G. Habbáše. Zavrhovala terorismus jako nástroj dosažení národní suverenity a stále více se přikláněla ke komunismu. V 80. letech dochází k prvnímu rozdělení na stoupence Arafata a krajní radikály. V roce 1991 se rozpadá na dvě křídla, přičemž krajní křídlo je vedeno Naifem Havametem. Právě ono stálo za masakrem v izraelské školce v Ma´alot v roce 1974. Skupina disponuje pěti stovkami bojovníků operujících ze základen v Sýrii a Libanonu. Většina podpory a pomoci přichází ze zmíněných zemí a ve své době také od SSSR.
AMN ARAISSI
V polovině 80. let se z Fatáhu osamostatnila radikální skupina pod názvem Skupina Havari, což byl velitel Arafatovy stráže. Skupina známá také pod názvem Zvláštní operační skupina Fatáhu měla pevné svazky s OOP, iráckými tajnými službami a Hnutím 15. května. Kromě amerických objektů v Evropě byly jejími hlavními cíli i syrské objekty. Po smrti plukovníka Havariho, jenž zahynul při automobilové nehodě při cestě do Bagdádu, činnost skupiny pomalu ustává.
OOP - Organizace osvobození Palestiny
Jde o největší a nejmohutnější palestinskou skupinu, která vznikla v roce 1964 na 1. konferenci palestinské národní rady za podpory Ligy arabských států v Káhiře jako určitá zastřešující organizace palestinského hnutí odporu. V roce 1968 do ní vstupují militantní skupiny (AL-FATÁH, PFLP, DFLP aj.). Vedoucí roli zde od roku 1967 hraje Jásir Arafat, bývalý velitel ozbrojené milice fedaínů. V roce 1969 se stává šéfem výkonného výboru OOP a je jím dosud. V 70. letech došlo k odštěpení většího počtu členů, kteří chtěli eskalovat teroristický boj a nátlak. Vlastně až do roku 1973 byla OOP víceméně jednotná, ale po přijetí nového programu, v němž figurovalo společné soužití Palestinců a Židů, došlo k rozkolu a společně s představiteli PFLP odcházejí i další organizace vytvářející tzv. frontu odmítání.
V roce 1972 OOP navázala spolupráci s DIE (rumunskou rozvědkou), jež se zavázala dodávat jak zbraně, tak i tolik potřebné falešné doklady. Rumunský diktátor Ceauseseu šel tak daleko, že předal důvěrné zprávy od jordánského krále vedení OOP a pomohl tak odhalit jordánské agenty. Dokonce i šéf rozvědky OOP Hani Hassan byl agentem DIE (Annetta). V roce 1981 tehdejší představitel NDR E. Honnecker dal Arafatovi k dispozici na 50 poradců pro výcvik v Libanonu.
Další rozpad OOP nastal v 80. letech, kdy je vedení nuceno se přemístit do Tunisu, čímž ztrácí přímý kontakt s realitou. Odštěpením vzniká Palestinská fronta národní spásy (PFLP, ANO atd.). Postupem času se z OOP stává spíše politicky zaměřená strana (v prosinci 1988 Arafat odstupuje od terorismu). V roce 1993 byli v OOP odhaleni dva vysoce postavení agenti izraelského Mossadu. Sídlo OOP bylo nejprve v Jordánsku, poté v Libanonu, odkud se v roce 1982 přemístilo pod dozorem a ochranou OSN do Tuniska. V dnešní době je sídlo umístěno na západním břehu Jordánu.
OOP měla podporu ze strany SSSR a dalších států východního bloku, které si slibovaly rozšíření své sféry vlivu. Další finance plynuly od mnoha bohatých Arabů, ale i ze strany představitelů arabských zemí. Výcvikové tábory se nacházely v Jugoslávii, KGB dokonce prováděla výcvik ve svém speciálním výcvikovém táboře v Balašiše. Zde v tzv. Andropovově institutu KGB naverbovala několik Palestinců se snahou dostat OOP celkově pod svoji kontrolu.
PFLP - Lidová fronta pro osvobození Palestiny
PFLP je považována za levé křídlo OOP. Jejím zakladatelem (na základě spojení skupiny Hrdinové návratu s Palestinskou frontou osvobození) je bývalý dětský lékař a Arafatův konkurent dr. G. Habbáš (nar. 1925). Jeho pravou rukou byl kolega z oboru zubař dr. W. Haddád, jenž vedl militantní křídlo PFLP, známé jako speciální komanda, která řídil z Adenu. Na přelomu roků 1973 - 1974 se Haddád částečně osamostatnil i se svými komandy rozesetými po celém světě (PFLP - COSE). Určitý čas v nich působil také proslulý terorista Carlos. V roce 1978 zemřel Haddád v NDR na leukémii a to byl konec jeho jednotek. Ke zlomu došlo v roce 1970, kdy členové organizace unesli čtyři letadla, s nimiž přistáli v Jordánsku, a tam je i přes záruku krále Husajna vyhodili do povětří. Proto král nasadil armádu proti palestinským uprchlíkům na jeho území. V krvavé lázni se odštěpilo několik dalších frakcí, jako například Černé září zodpovědné za masakr na OH v Mnichově v roce 1972. Fronta měla podporu SSSR (rozuměj KGB).
PFLP - GC - Lidová fronta osvobození Palestiny - hlavní velení
Skupina vznikla na základě dělení PFLP v roce 1970, kdy odcházejí Arafatovi protivníci, kteří prosazovali další zostření boje za samostatnost Palestiny. V čele stál Ahmad Jibril, "bývalý" syrský zpravodajský důstojník, všestranně podporovaný Sýrií a zejména šéfem tajných služeb Mukhabaratem R. Assádem. Specialitou jsou sebevražedné pumové útoky. V červnu 1991 byl v SRN zatčen H. K. Dalkamoni, podezřelý z přípravy pumového útoku na vlak s americkými vojáky. Skupina reagovala řetězem pumových atentátů v západní Evropě.
Operační základny se nacházejí v Libanonu, přičemž velitelství je v syrském Damašku. Materiální a výcviková podpora a v neposlední řadě ochrana přichází ze strany Sýrie, finanční podpora se doplňuje z Íránu a Libanonu. PFLP-SC - Lidová fronta osvobození Palestiny - speciální velení V roce 1979 vzniká z rozpuštěných Zvláštních operačních skupin PFLP pod vedením Abú Sálima nová marxisticko-leninská skupina. Ta spolupracuje s mnoha světovými teroristickými skupinami při prováděni atentátů. V podstatě se jedná pouze o 50 vycvičených teroristů operujících z jižního Libanonu. Pravděpodobně však mají podporu Sýrie, Libye a Iráku.
PPSF - Palestinská lidová bojová fronta
Jde o radikální skupinu, jež se osamostatnila pod vedením dr. Samira Ghushi z prosyrské Palestinské fronty národního osvobození v roce 1968. V září 1991 se navrátila do struktury OOP.
V době největšího "rozkvětu" měla skupina k dispozici na 300 bojovníků na operačních základnách v Sýrii a Libanonu. Do sloučení s OOP byla podporována syrskou tajnou službou.
DŽIHÁD - Svatá válka
Počátek vzniku tohoto hnutí seskupujícího teroristické skupiny a frakce snažící se o vznik islámského státu v Palestině sahá do 70. let a za tehdejší centrum dislokace lze označit Egypt. V čele stojí Fathi aš-Sikáki, který využívá revolučního stylu islámu zaměřeného na ozbrojené akce. Právě operace Džihádu v 80. letech byly signálem pro vypuknutí palestinské intifády (povstání) v roce 1987. V říjnu 1991 po vlně zatčení jejich čelných představitelů, hlavně také díky izraelským zvláštním jednotkám MISTA´ARVIM, dochází k částečnému oslabení.
Zahraniční pomoc a spolupráce nebyla odhalena, lze však uvažovat o kontaktech na Írán a Sýrii, nemluvě o libanonském Hizballáhu. Často se mluví o kontaktech s tzv. Íránskými strážci revoluce, spadajícími do íránské teroristické sítě.
HAMÁS HARAT AL MUQUAMA AL ISLAMIYA
Jde o fundamentalistickou islámskou organizaci provádějící "náboženský boj" s judaismem. Její hlavním politickým rivalem je OOP. Hamás je kategorickým odpůrcem mírových dohod mezi OOP a Izraelem. Vlastní organizace se zrodila jako odnož egyptského Muslimského bratrstva po šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael obsadil západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Jejím zakladatelem je šejk Ahmed Jasín, který si od roku 1990 odpykává v Izraeli doživotní trest. Největší rozvoj nastal po vyschnutí finančních zdrojů OOP, poté co se Arafat postavil na stranu Saddáma Husajna v letech 1991 a 1992. V té době se do Hamásu počali hlásit chudí Palestinci z Gazy.
Ozbrojené křídlo JZZEDIN AL KÁSSAM s vůdcem M. Daífem a jeho pravou rukou A. F. Satárím proslulo sebevražednými útoky, které dosáhly vrcholu v roce 1996. V témže roce (7. ledna 1996) byl izraelskými bezpečnostními silami zastřelen 32letý H. I. Ajáš přezdívaný inženýr. Ten plnící do té doby roli hlavního pyrotechnika, využívaje tak svého vzděláni v chemii (na "kontě" měl 67 usmrcených obětí). Na jeho místo nastoupil M. Daíf. V důsledku sporů uvnitř frakce byl na západním břehu Jordánu 4. dubna 1998 zabit vedoucí vojenského křídla M. Šarif.
Dne 6. března 1996 KÁSSAM oznámil odevzdání zbraní palestinské autonomní správě J. Arafata. 11. září 1998 však vypukla msta za zabití dvou vůdců, bratrů Imada a Adela Abwadallaha, izraelskými jednotkami. Jmenovaní do té doby vedli vojenské operace na západním břehu Jordánu. J. Arafat postavil Hamás na palestinském území mimo zákon, vedle obdobných radikálních ozbrojených skupin.
Libanon
HIZBALLÁH - Boží strana
Radikální islámská skupina (šíitská organizace) Hizballáh vznikla v Libanonu s cílem prosadit zde islámskou republiku podle vzoru Íránu a odsounout tak neislámské "narušující prvky" do pozadí. Za touto aktivitou stál ajatolláh Muhtašimi, fakticky však íránský vůdce imám Chomejní. Ten vytvořil ve své zemi organizaci tzv. Strážců revoluce, což byly bojůvky, které měly šířit islám v okolních zemích. Část strážců odešla v roce 1982 na pomoc libanonským partyzánům v boji proti izraelské invazi. Orientace Hizballáhu je jak protiizraelská, tak i protizápadní (například USA jsou nazývány Velkým Satanem).
Přesto, že se Teherán oficiálně oprostil od akcí Boží strany, jeho tajné služby s ní neustále spolupracují. Většina útoků je zaměřena proti americkým občanům a v roce 1993 organizace proslula útokem na World Trade Center v USA. V tomto roce se po parlamentních libanonských volbách stává Hizballáh nejsilnějším parlamentním blokem, ovšem na základě zfalšovaných volebních výsledků.
Dne 31. července 1989 se podařilo příslušníkům zvláštních izraelských jednotek z libanonské vesnice Sibsheet unést vůdce Hizballáhu šejka Abdula Karima Obeida, jehož nástupcem se stal šejk Nasralláh.
Neustále trvá ostřelování Izraele a naopak, přičemž Hizballáh využívá mobilních děl na nákladních vozech - to vše i přes přítomnost vojsk OSN (UNIFIL). Hizballáh má k dispozici několik tisíc odhodlaných mužů: odhadovaný počet je 3000, přičemž tvrdé jádro tvoří na 300 - 500 skvěle vycvičených bojovníků, kteří neváhají splnit jakýkoliv příkaz z některého velitelství v libanonském údolí Bekaa, jižním předměstí Bejrútu a jižním Libanonu. Výcvikový tábor se nachází u Baalluku v údolí Bekaa v pohoří Eiu-Kau-Kab (pod kontrolou syrských sil). Právě zde cvičí zmiňovaní Strážci revoluce členy hnutí v diverzní a partyzánské taktice.
Počáteční struktura organizace dbala na dodržování přísných ilegálních pravidel. Základní skupinu tvořilo 4 - 5 lidí, kteří neznali totožnost spolubojovníků, dislokaci, ani početní stav okolních skupin. To trvalo do roku 1985, kdy z jižního Libanonu odešly izraelské jednotky. Od té doby tvoří primární skupinu 10 - 15 lidí.
Podle izraelského Mossadu patří Hizballáh do tzv. íránské teroristické sítě, kterou spravuje íránská Nejvyšší bezpečnostní národní rada, jíž podléhají organizace OUDS (Mohsein Dust Rafik) - Strážci revoluce, SVAMMA a VAAC. Dvě poslední jsou íránské zpravodajské organizace v čele s Alegem Fallahinem, určené pro stíhání íránských odpůrců ve světě. Příslušníci pro celou tuto síť, tedy i pro Hizballáh, jsou verbováni především v Íránu z nejoddanějších vyznavačů islámu na univerzitě imáma Alího ve svatém městě Komu. Mezi tímto městem a Teheránem se nacházejí výcvikové základny, další jsou v Libanonu a Súdánu.
ASALA - Arménská tajná armáda na osvobození Arménie
Tato marxistická skupina založená v Bejrútu v roce 1975 je ve světě známá také jako Skupiny orlů nebo Organizace 3. září. Cílem byla msta na Turcích, kteří měli v roce 1915 na svědomí asi 1,5 milionu Arménů, a vytvoření arménského území v Turecku. Skupinu založil Hagop Hagopian, jenž byl v dubnu 1988 zabit v Athénách tureckou tajnou službou. Objekty útoků byly nejprve turecké mise, poté i mise švýcarské a francouzské s cílem dosáhnout osvobození uvězněných spolubojovníků. Následně se do seznamu cílů dostaly i americké objekty.
Z operační základny v Libanonu za syrské podpory útočí ASALA zejména na území západní Evropy, USA, Arménie a Blízkého východu. Spolupracuje s radikálními palestinskými skupinami jako je PFLP.
Jemen
Islámská armáda Aden-Abyan
Islámská teroristická organizace, jejíž vůdce Zein Al- Abidin al-Mehdar byl souzen v Jemenu za únosy a vraždy západních turistů.
Turecko
DEVRIMCI SOL - Revoluční levice
Turecká radikální skupina, která vznikla v roce 1978 v Turecké straně osvobození lidu. Jejím základním prvkem byl dogmatický marxismus a xenofobie, která v důsledcích směřovala proti vládám Turecka a USA i proti NATO. Hlavním cílem bylo rozpoutání sociální revoluce. Revoluční levice nejprve započala s útoky na vojenské základny a poté byla její aktivita spíše zaměřena proti jednotlivým osobám reprezentujícím hlavní nepřátele, ať už jde o Turky, nebo o cizince. Finanční prostředky získává vymáháním výpalného a loupežnými přepadeními. Skupina spolupracuje s palestinskými teroristickými organizacemi, zejména se skupinou George Habaše - PFLP.
Japonsko
RENGO SEKIGUN - Japonská rudá armáda
Jde o organizaci, jež má prostřednictvím svých členů a příznivců kontakty po celém světě. Vznikla v roce 1970, kdy se odtrhla od Komunistické strany Japonska. V čele stanul Fusaku Shigenobu, jenž pobýval v relativním bezpečí v proslulém libanonském údolí Bekaa. Cílem je svržení japonské monarchie a boj proti vládě, lépe řečeno vládám na celém světě s cílem světové revoluce. Organiazce se brzy dostala do kontaktu se Severokorejci (výcvik, výzbroj). Také v této skupině dochází k roztržce, část členů odešla do přímých služeb Severní Koreje. Ortodoxní část vytvářila samostatnou skupinu Antiimperialistických mezinárodních brigád (pod dozorem V. Hadáda - PFLP-COSE). Provádí akce na pomoc zahraničním kolegům po celém světě. Její činnost však byla oslabena v roce 1987 zatčením ideového vůdce Ossamu Maruoka. O rok později následovala další rána, když v dubnu 1988 v New Jersey při plánování atentátu byl agenty FBI zatčen Yu Kikumura, brutální velitel bojových skupin. Hlavní operační základna se nachází v Libanonu. Organizace má podporu ze strany palestinských radikálních skupin, libyjské rozvědky, ale i některých bohatých Japonců.
CHUKAKU-HA - Jádro
Tato ultralevicová radikální skupina vznikla po rozpadu KS Japonska v roce 1957, přičemž se jí podařilo získat (mezi komunisty) řadu sympatizantů. Provádění atentátů a jiných "akcí" měla na starost sekce zvaná revoluční armáda KANSAI. Většina se spíše specializovala na organizaci demonstrací a útoky proti přítomnosti amerických vojsk v Japonsku. V podstatě se jedná o 3500 aktivistů.
OM ŠINRIKJO - Nejvyšší pravda
V únoru 1984 vstoupil propuštěný vězeň (potrestaný za podvody při prodeji léčiv) Soko Asahara do malé náboženské sekty OM ŠIMSEM NO KAI vyznávající směsici hinduismu a buddhismu. Tu po třech letech plně ovládl a poté v červenci 1987 přejmenoval na nynější název. V sektě, kde měl poloslepý guru (mistr) dominantní postavení, panovala přísná disciplína a režim včetně tvrdé fyzické práce a odevzdání všeho majetku. V únoru 1990 se několik fanatických členů objevilo na kandidátce do japonského parlamentu. Naprostý propad ve volbách znamenal velké finanční zatížení pro sektu, a tím i odliv členů. Proto Asahara začal hlásat teorii o nadcházejícím konci světa a o skupině vyvolených. To přineslo příliv nových členů, a tím i finančních prostředků, vydávaných na nákup zbraní.
Dnem 19. dubna 1995 japonský parlament zakázal činnost sekty na základě vyšetřování atentátu sarinem v johokamském metru, kde bylo přiotráveno 400 lidí. 16. května 1995 byl zatčen Asahara, když už měsíc před tím došlo v Tokiu k zatčení zpravodajského vedoucího sekty Jošihira Ince.
Chile
FPMR - Vlastenecká fronta Manuela Rodrígueze
Organizace vznikla v roce 1984 jako militantní ozbrojené křídlo chilské komunistické strany (PCCH). V názvu má jméno hrdiny chilské války proti Španělům. Věhlas si získala nezdařeným atentátem na Augusta Pinocheta 8. září 1986. V roce 1988 po odstoupení Pinocheta došlo k rozštěpení. Politická frakce zůstala s PCCH, která se však od ní roku 1989 distancovala. Druhé křídlo tvoři tzv. Disidenti, nesmiřitelní teroristé. V roce 1997 jich bylo na 2000 pod vedením "komandanta Salvadora". Do roku 1991 byli podporováni kubánskou tajnou službou DGI a není vyloučena spolupráce s peruánskou MRTA.
MAPU LAUTURU - Hnutí mladých
Tato frakce z Hnutí jednotné lidové akce (MAPU) je složena z mládeže, levicových extremistů, ale i kriminálních elementů, přičemž většina členů se rekrutovala ze sociálně slabých vrstev. Její cíle byly vyjádřeny jednoduše: antiimperialismus, antiamerikanismus, anarchismus. Činnost započala v polovině 80. let, kdy padesátce bojovníků velel G. Ossadón. Po roce 1990 postupně zaniká.
Honduras
FMLH - Morazánská fronta za osvobození Hondurasu
Další radikální levicová teroristická organizace, jež se na světové scéně objevila v 80. letech s cílem bojovat proti americkým zájmům v Hondurasu. Proto hlavním terčem útoků byly americké objekty. Dne 3. dubna 1983 vytvořila s Lidovým osvobozeneckým hnutím Cinchoneror (MPLC), Lidovými revolučními silami Lorenza Zelaye (FRP), Revoluční stranou pracujících Střední Ameriky (PRTCA), Hnutím revoluční jednoty (MUR), KS (PCH) a Skupinou Troylan Turcios Jednotnou národní frontu - DNU. Spolupráce a podpora přicházela pravděpodobně ze sandinovské Nikaraguy a od kubánských tajných služeb.
Bolívie
ELN - Vojsko národního osvobození
Skupina navazuje na partyzánský boj skupiny Che Guevary. Soustřeďuje bolivijské levicové extremisty, její příslušníci dogmaticky vyznávají marxismus-leninismus. Od roku 1991 provádí útoky proti bolivijské vládě a následně i proti americkým zájmům. Spolupracuje s další bolivijskou skupinou CNPZ, přičemž od peruánské MRTA se jí dostává všestranné pomoci a podpory.
CNPZ - Komise Nestora Paza Zamory
Jde o radikální levicovou organizaci, jejíž činnost započala v říjnu 1990 zaměřenou proti USA, o čemž svědčí i útok vedený proti oddílu amerických námořních pěšáků střežících velvyslanectví USA v Bogotě 10. října 1990. Stav se odhaduje na 100 bojovníků. Stejně jako předchozí skupina využívá jak finanční, tak i logistické podpory peruánské MRTA.
Kolumbie
ELN - Vojsko národního osvobození
Tato levicová skupina vychází z marxismus-leninismu, maoismu a programu osvobození, s čímž sklízí úspěchy u mladé chudiny. Jako partyzánské hnutí vzniklo ELN již v 4. července 1964, když se specializovalo na únosy cizinců a vymáhání výkupného. Zakladatelem a vůdcem byl student F. V. Castaňo. Nejprve skupina ovládala severní oblast u venezuelských hranic. V roce 1965 se připojil teolog C. Torres, jenž se stal hlavním ideologem - a po své smrti 15. února 1966 symbolem odboje, podobně jako v Bolívii Guevara. V roce 1982 ELN odmítlo nabízenou amnestii, teprve až v roce 1991 začaly mírové rozhovory s kolumbijskou vládou, které však zkrachovaly v říjnu téhož roku. Počet členů se odhaduje na 1000 - 2000. Aktivně se projevují pod vedením generála M. Murilla spíše v severní části země. Svého času se ELN spoléhalo na pomoc kubánských a nikaragujských tajných služeb. Spolupracuje s FARC A M-19.
FARC - Revoluční ozbrojené síly Kolumbie
Organizace byla vytvořena v roce 1966 jako vojenské ozbrojené křídlo kolumbijské komunistické strany (PCC) v čele s 59letým M. Marulandem. Postupně se přeměnila na partyzánskou jednotku bojující jak proti vládě, tak i proti zájmům USA v Kolumbii. V rámci organizace funguje několik tzv. venkovských oddílů a několik oddílů městských partyzánů. V listopadu 1982 přichází od vlády mírová nabídka, přesto v lednu 1983 pokračují společně s ELN a M-19 v boji pod jednotným velením Partyzánské koordinační komise Simona Bolívara (CGSB). Od roku 1991 již zůstali pouze s ELN. Novým velitelem se po M. Marulandovi stal J. Briceňo Suaréz (O. Riaňo nebo El Monojojoj). Početní stav organizace se odhaduje na 8000 bojovníků, kteří byli často v kontaktu s kubánskými poradci z DGI, ale i se svými protivníky z eskader smrti.
M-19 - Hnutí 19. dubna
Povstalecké Hnutí 19. dubna vzniklo v roce 1970 odchodem mladých levicových stoupenců strany bývalého diktátora R. Pinillga. Mělo spíše městský charakter, bylo složeno z několika buněk, v čele stál E. Gaitán. V březnu 1989 byly zahájeny mírové rozhovory s vládou a již 8. března 1990 hnutí vstoupilo do politiky jako Demokratická aliance za vedení předsedy A. N. Wolffa. Finance byly získávány loupežemi, únosy a distribucí drog.
Peru
SENDERO LUMINOSO - Světlá stezka
Je to jedna z nejproslulejších organizací, jež využívá terorismus s anarchistickými prvky. K cílům patří omezení vlivu Západu a konečná sociální revoluce, po níž by došlo ke vzniku maoistické rolnické společnosti. Zakladatelem byl profesor Abimael Guzmán. Narodil se 6. prosince 1934 v Limě, kde také vystudoval filozofii, kterou později učil. V roce 1958 se stal členem komunistické strany a projevil se jako výborný řečník. V důsledku povstaleckých bouří v roce 1966 došlo k uzavření univerzity a Guzmán se spolu se svými přáteli a kolegy vyslovuje pro ozbrojený boj. Ze svých studentů marxismu a maoismu nespokojených se stavem společnosti vytváří první bojůvku. V roce 1970 je uvězněn za účast na únosu místoprefekta Octavia Cabrera Rochy, ale jen na několik měsíců. V roce 1971 na komunistické konferenci vzniká nová radikálnější strana - Světlá stezka, v jejímž čele stojí právě Guzmán, který v roce 1977 mizí v ilegalitě. Jeho organizace se nejprve snaží získat studentská hnutí a dne 17. března 1980 se programově rozhoduje pro ozbrojený boj. Klade si za cíl vytvořit základy vlastních lidových komun a ničit státem zřízené infrastruktury.
V září 1983 policie zatkla C. Mezziche, jednoho z velitelů Guzmánova štábu. Sám Guzmán je zatčen 12. září 1992 spolu s dalšími třemi předáky. Postupem času se celá organizace dostala, stejně jako mnoho jiných, dále od svých původních ideálů a dnešním hlavním zdrojem příjmu jsou drogy. Ozbrojenou složkou je PGA - Lidová partyzánská armáda s hlavní základnou v oblasti Ayacucha. Po zatčení vůdce Guzmána nastalo krátkodobé oslabení aktivit, velení převzal O. A. Durand (Feliciano). Podle dostupných zdrojů se jedná o 4000 - 5000 aktivních partyzánů, kteří často spolupracují s narkomafií. O jejich fanatismu svědčí i fakt, že ke 100. výročí narození svého idolu Mao Ce-tunga spáchali sérii atentátů (25. - 26. 12. 1993).
MRTA - Revoluční hnutí Tupaka Amaru
Jde o skupinu, jež proslula v poslední době svou akcí na japonském velvyslanectví v Limě. Byla založena Nestorem Serpou (Evaristo) a Victorem Polagem (Rolando) v roce 1983 jako přísně marxisticko-leninská organizace. Jejím hlavním cílem bylo svržení peruánské vlády a nastolení levicové vlády oproštěné od západního vlivu. V září 1985 bylo vyhlášeno příměří, ve kterém měly být dohodnuty mírové podmínky, ovšem již v roce 1986 byly opět obnoveny boje.
Od roku 1986 MRTA úzce spolupracuje se Světlou stezkou. V roce 1992 byl zatčen V. Polag, velení převzal po krachu akce na japonském velvyslanectví velitel H. A. Valdez, bývalý zahraniční mluvčí. Stav se pohybuje okolo 300 - 600 bojovníků. Činnost MRTA zasahuje i na bolivijské a kolumbijské území, kde často spolupracuje s ELN. Popora opět přicházela z kubánské strany, ale i od Libye, která se podílí spíše na finančním zabezpečení.
Salvador
FMLN - Národní fronta osvobození Farabunda Martího
Pod dohledem kubánských poradců v roce 1980 z pěti levicových skupin (FPL - Lidové osvobozenecké síly, ERP - Revoluční lidová armáda, FARN - Ozbrojené síly národního odporu, PRTAC - Revoluční strana pracujících Střední Ameriky a FAL - Ozbrojené osvobozenecké síly) vzniká FMLN jako jednotná síla. Politickým křídlem se zároveň stala FDR - Revoluční demokratická fronta. Zpočátku se FMLN účastnila na pumových atentátech, ale i průmyslových sabotážích, od roku 1988 se specializuje na městský terorismus. Předsedou se stal šéf komunistů (PCS) J. Hándal. Den 31. 12. 1991 je datem uzavření mírové smlouvy se salvadorskou vládou, po dvouletém jednání. Z FMLN se tak 15. prosince 1992 oficiálně stala sociálně demokratická strana. Způsob získávání finačních prostředků není jasný, snad se na něm podílelo výkupné a nelze vyloučit pomoc z Kuby.
Filipíny
NPA - Nová lidová armáda
Jde o vojenské křídlo filipínské komunistické strany, které vzniklo v prosinci 1969 s úmyslem svrhnout vládu partyzánským způsobem boje. Tomu také zpočátku odpovídal způsob boje ve venkovských provinciích, postupně se však boj přenáší do měst, kde vznikají specializované skupiny městských partyzánů. Finance získávala NPA především vydíráním místních obyvatel a zároveň odebírala část humanitární pomoci. Zpočátku byli terčem útoků vládní úředníci, policisté a vojáci, časem se útoky rozšířily i na americké představitele v zemi. V roce 1991 se NPA pokusila obsadit rozhlasovou stanici Hlas Ameriky. Ve stavu má NPA asi 16 000 bojovníků, kteří jsou podporováni západoevropskými levicově zaměřenými skupinami. Je zde možný kontakt na libyjskou tajnou službu, který ovšem nebyl prokázán.
Srí Lanka
LTTE - LIBERATION TIGERS OF TAMIL EELAM - Tygři osovobození tamilského ilámu
Militantní separatistická organizace LTTE byla založena v roce 1972 s cílem vytvoření samostatného tamilského státu na severovýchodě ostrova (Tamilci tvoří 18 % obyvatelstva Srí Lanky). V čele LTTE stojí Vallupilai Prahakarana. První náznaky se objevily v roce 1971, kdy Tamilci vystoupili s požadavkem autonomie. V dalščích letech následovaly ostré boje, ale i krátká období míru. Od roku 1981 se boje opět zostřily. V roce 1987 vláda Srí Lanky uzavřela dohodu s Indií o vojenské pomoci a do země vstoupily indické jednotky, které odešly až v březnu 1990.
V květnu 1989 vláda uzavírá s LTTE dohodu o příměří a je dokonce vyhlášena amnestie. Vzniká politická strana Lidová fronta tygrů osvobození. Nespokojení Tamilci však obnovili boje v červnu 1990. Během času se od Tygrů odštěpily další frakce jako Organizace pro osvobození tamilského ílámu a Lidová revoluční osvobozenecká fronta ílámu. V roce 1998 byli zatčeni členové sebevražedné jednotky (tzv. Černí tygři o odhadovaném počtu 3000 mužů), kteří měli za úkol zavraždit prezidenta Kumaratunga. Vláda přistoupila k vyhlášení LTTE za ilegální organizaci dnem 26. února 1998. Jedním z poznávacích znamení "tygrů" je plastová kapsle s kyanidem, zavěšená na krku, kterou v případě zajetí neváhají použít. Počet aktivních bojovníků je odhadován na 10 000 - 20 000. Mají k dispozici dokonce malou flotilu lodí.
Kambodža
KHMER ROUGE - Rudí Khmérové
Kambodžská maoistická organizace Rudých Khmérů (dnes s hlavním stanem v Pailinu) má na svědomí životy více než milionu obyvatel, a to pouze z poloviny 70. let, kdy byli v zemi u moci (1975 - 1979). Organizace paradoxně vznikla za podpory kambodžského krále Sihanuka, jenž byl v roce 1970 svržen vojenskou juntou v čele s generálem Lonem Nolem. Sihanuk se neváhal spojit s kambodžskými komunisty, které mimochodem nazval francozsky"les Khmers Rouges" Rudí Khmérové.
Jejich kolébka vlastně byla v Paříži, kde dva kambodžští studenti Saloth Sar (později si změnil jméno na Pol Pot) a Ieng Sary založili levicový kroužek. Ten se stal základem pro vznik Komunistické strany Kampučie v čele s těmito dvěma levicovými extremisty.
Králem vyzvaní Rudí Khmérové využili podpory z Číny a od širokých mas, které je dostaly v roce 1975 k moci. Tu ukončila až vietnamská okupace v roce 1979, která k moci vynesla zase ortodoxní komunisty. Sihanukova chvíle přišla až v roce 1991 pod dohledem OSN.
V roce 1993 se Rudí Khmérové odmítli zúčastnit voleb pořádaných OSN, jejíž jednotky v listopadu téhož roku odešly ze země. Dne 6. července 1994 byli Rudí Kmérové postaveni mimo zákon. 15. dubna 1998 zemřel jejich bývalý vůdce Pol Pot, zodpovědný za vyvraždění čtvrtiny národa, který byl svými spolubojovníky v roce 1997 odsouzen k doživotnímu vězení.
Jedním z radikálních předáků organizace Rudých Khmérů je jednonohý Ta Mokem, přezdívaný Řezník. Pod kontrolou nyní mají část centrální oblasti a severozápad země. Jednotky tvoří většinou mladí lidé, kteří jsou verbováni již od 12 let a kteří byli vychovávani k naprosté oddanosti v tzv. mobilních mládežnických brigádách. V 70. letech měli Rudí Khmérové podporu severního Vietnamu.
Mosambik
RENAMO - Mosambické lidové hnutí odporu
Za asistence tehdy rhodeských bezpečnostních sil (zvláště zpravodajské služby) vznikla v roce 1976 organizace RENAMO, která měla zprvu bojovat proti levicovým partyzánům pronikajícím z Mosambiku. Později navázala kontakt s bezpečnostními silami JAR, se kterými spolupracovala na levicových partyzánů organizace FRELIMO. Aktivita RENAMO se projevovala partyzánskými přepady základem v Mosambiku, ale i únosy a vraždami vládních úředníků a přerušováním komunikací. Příměří bylo uzavřeno v roce 1992, ale další nepokoje nastaly v roce 1995, kdy vláda odmítla spoluúčast těchto bojovníků. Jednalo se asi o 20 000 partyzánů (rozdělených do skupin přibližně po 200 vojácích).
Alžírsko
GIA EL-DJAMA´A EL-ISLAMIA EL MOSALAHA - Islámské ozbrojené skupiny
Tato extremistická alžírská skupina zahájila činnost v prosinci 1992 útoky proti vládě, která nepřijala výsledky lidových voleb z prosince 1991, v nichž zvítězili stoupenci islámského fundamentalismu. Vznikla vlastně z přívrženců tzv. Muslimského bratrstva, což bylo fundamentalistické hnutí. V čele je Mostafa Bouíali, jenž vede asi 20 000 - 25 000 odhodlaných bojovníků. Alžírsko pro lepší koordinaci a kooperaci si teroristé rozdělili do tří oblastí - východní, střední a západní. Vedoucími osobnostmi jsou (většinou emírové) El-Mansouri, El-Miliani, Abduallah Qalek, Abdel-Haq Aquadia, Djafar El-Afgani a Djamel el-Zitovni. Dne 9. července 1998 bylo alžírskými zvláštními jednotkami zastřeleno 11 vůdců.
Jeden čas se jejich aktivity promítly i do Francie, jako výsledek zatčení několika teroristů. Velkým vzorem je jim šíitská organizace Hizballáh. Výcvik vedou většinou Alžířani, kteří získali bojové zkušenosti v Afghánistánu.
AIS-Islámská osvobozenecká armáda
Jde o ozbrojené křídlo alžírské Yslámské fronty osvobození (FIS). Dne 11. ledna 2000 vyhlásil alžírský prezident A. Buteflika amnestii pro členy AIS na základě rozhodnutí jejich vůdců o rozpuštění této militantní organizace.
Mezinárodní organizace
AL-QUEDA - Osvobozenecká armáda islámských svatyní
Organizace byla vybudována teroristou Usámem bin Ládinem. Ten pochází z bohaté saúdskoarabské rodiny a jeho osobní jmění je odhadováno na 200 - 300 milionů dolarů (v USA byla vypsána odměna za jeho dopadení ve výši 5 milionů dolarů). Usám bin Ládin se narodil v roce 1958 jako sedmnáctý syn saúdskoarabského stavebního magnáta původem z Jemenu. K fanatické víře v islám ho přivedla jeho hluboce věřící matka. Vystudoval techniku v Londýně, graduoval na Univerzitě krále Abdula Azíze a poté za rodinné podpory založil, jak jinak, stavební firmu. V roce 1979 však bin Ládin odešel do Afghánistánu, kde bojoval v řadách mudžáhidů, zpočátku snad s podporou CIA.
Konec studené války přinesl tomuto muži rozčarování a svoji nenávist obrátil proti Americe a Američanům. Přestěhoval se do relativně bezpečného Súdánu (v roce 1994 byl oficiálně zbaven saúdskoarabského občanství), kam posléze přesunul i svou firmu, v které zaměstnával spolubojovníky. Zde z pozadí plánoval a hlavně finačně podporoval teroristy. Podle některých zdrojů stál za přípravou atentátu chystaného egyptským Džíhádem na prezidenta Mubaraka. Údajně plánoval i útok na papeže.
V roce 1996 se bin Ládin pod vládním nátlakem uchýlil pod ochranná křídla Talibánu v Afghánistánu. Zde žije na farmě u vesnice Farmada a disponuje třemi výcvikovými tábory - dva jsou u Džalálábádu a další v Dareuntě - kde se cvičí muslimové k boji proti "světovému imperialismu". Tento muž v pozadí stojí, dle dostupných materiálů, za útokem na americkou základnu v Saúdské Arábii, za útokem na turisty v egyptském Luxoru, ale i za útokem na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii (7. srpna 1998), při kterých padlo za oběť 257 lidí. Bohužel byl prozatím zadržen jen konstruktér bomb, pákistánský inženýr Muhammad Sádik Odáh.
V listopadu 1997 se na podnět bin Ládina konala v Afghánistánu tzv. mezinárodní teroristická konference, kde byly přítomny takové osobnosti jako íránský představitel organizace pro terorismus Alí Hosajn, vůdce egyptského Nového Džíhádu Ajmán Zavahrí, vůdce Islámského svazu za osvobození Afghánistánu A. Rasúl Sajáf, ale i zástupci Hizballáhu a Hamásu. Bin Ládin polupracuje s dalšími teroristickými skupinami, zejména islámskými, jako je například alžírská GIA. Tomu nasvědčuje i větší počet teroristů zatčených po celém světě (na základě podnětu FBI), kteří jsou spojováni s bin Ládinem - momentálně nejhledanějším teroristou světa.