POLICISTA  1/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


Jsou místa magická a tajuplná, jedním z nich je i propast nedaleko Hranic na Moravě, z malých lázní v Teplicích nad Bečvou je to sem příjemná a nepříliš dlouhá procházka. Z jedné strany je sráz povlovnější a celkem snadno se dá sestoupit až dolů k nevelkému jezírku, z druhé však do hloubky padá téměř strmá sedmdesátimetrová skála, která od nepaměti přitahovala kroky sebevrahů. Když se v březnu roku 1970 objevilo na hladině bledé ženské tělo, všeobecně se soudilo, že se jedná jen o další z dlouhé řady nešťastnic, které řešily životní problémy posledním skokem do rokle. Zpráva z patologie ovšem nic podobného nepotvrdila a uvedla policejní vyšetřovací tým do stavu nejvyšší pohotovosti. Žena, přibližně třicetiletá, totiž nezemřela ani utopením, ani na následky zranění způsobených pádem, ale o život ji připravila drobná olověná střela, která vnikla do hlavy v místě pravého spánku. Vzhledem k tomu, že se v okolí vstřelu nenašly žádné povýstřelové zplodiny ani známky očazení, zdálo se zřejmé, že bylo vypáleno z větší vzdálenosti než jeden metr, a proto s vysokou pravděpodobností běží o vraždu.

O pět hodin později získala neznámá jméno. Lucie Mašková narozená v Přerově roku 1939, dosud svobodná mzdová účetní národního podniku Sigma. Podle prvních zjištění se jednalo o uzavřenou, samotářsky žijící ženu, která bydlela v podkrovní garsoniéře staršího činžovního domu v Hranicích na Moravě.

Sousedé nic nového do záležitosti nepřinesli. Slečna Lucie prý byla klidná, tichá, čas od času si sice nějakého přítele přivedla, ale žádný z těch pánů nedocházel příliš dlouho. Tváře ani jména si nikdo nepamatoval, ostatně v přeplněném domě se nájemníci navzájem sotva znali.

Spolupracovníci z továrny na výrobu čerpadel hovořili do protokolů ve frázích odkoukaných z kádrových dotazníků. Kolegyně byla pracovitá, v kolektivu oblíbená, nekonfliktní, nejspíš i o státních svátcích pečlivě věnčila okna.

První trochu zajímavá informace pocházela od kartářky bydlící na protější straně ulice.

"Ovšem, že jsem ji znala..."

Před třiceti lety nepatřilo věštění budoucnosti zrovna k oblíbeným materialistickým disciplínám, nicméně dávná svědecká výpověď působí naprosto korektně a je zřejmé, že paní čarodějnice chtěla vyšetřovatelům prospět.

"Myslím, že se měla vdávat. Ale také se toho rozhodnutí trochu bála."

Následující protokolárně zaznamenaný rozhovor se zdá být trochu od věci, teprve po pečlivějším přečtení si člověk uvědomí, že si vyšetřovatel ověřoval, zda je úsudek a psychologický odhad staré paní důvěryhodný. Zdánlivě nezávazné povídání o klientkách přináší docela zajímavé postřehy.

"Některé hodnoty se zřejmě dědí. Tady bývala dřív slavná kadetka, víte? A dodnes, i když už to dávno není v módě, se spousta zdejších dívek touží provdat za oficíry."

Belgická malorážka v rozebrané podobě"Přítel slečny Maškové byl důstojník?"

"Ne, ona přišla z Přerova."

"A kdo to tedy byl?"

"Nevím. To nikdy neřekla. Zřejmě přitažlivý mužský, ale nevzbuzoval velkou důvěru."

"To je všechno?"

"Ne tak docela. Byl inteligentní, rozhodný a cílevědomý. Panovačný typ. Tedy podle mého názoru. K tomu dokonale bez citu. Trochu jako stroj."

"Jak tohle víte?"

"Z písma."

"Prosím?"

"Trošku se zajímám o grafologii. Lucie Mašková mi přenesla jeden jeho dopis."

"Máte ho ještě?"

"Snad ano."

Starý protokol doslovně opsaný z magnetofonového záznamu nevyjadřuje žádné emoce ani napětí, vyšetřovatel však musel být po poslední otázce dosti netrpělivý. Zmíněný list papíru, který mu kartářka nakonec předložila, však splnil všechna optimistická očekávání. Nicneříkající soukromě laděný text končil podpisem a na ohmatané obálce byla i zpáteční adresa. Přítel zavražděné ženy se jmenoval Martin Nádvorník a bydlel v Lipníku nad Bečvou.

* * *

Jezírko na dně Hranické propati má zajímavou historii. Dávné pověsti tvrdí, že je bezedné, a dosavadní výzkum to překvapivě potvrzuje. Do dnešních dnů se nepodařilo určit jeho hloubku, každým novým pokusem přibývá naměřených metrů, narůstající tlak vody přesahuje možnosti potápěčů a ani specializované batyskafy dosud v tom jeskynním labyrintu nenarazily na dno. Kdysi se do propasti vhazovali zločicni odsouzení na smrt a z těch časů se traduje, že to, co jezírko jednou pohltí, už nikdy nevyplave na povrch. Martin Nádvorník si tím byl tak jist, že se velmi málo staral o opatrnost. Ze spořitelny vybral všechny úspory Lucie Maškové, pomocí falešné plné moci vyzvedl v podniku i její výplatu, rozprodal většinu zařízení garsoniéry a prázdný byt pronajal na tři roky dopředu.

"Kdepak je slečna Lucie?"

Na vcelku pravděpodobnou otázku měl předem připravenou odpověď. Ztišil zpravidla hlas, hovořil o emigraci a o jakémsi strýčkovi v Kanadě, který všechno zařídil. Aby dodal svým tvrzením patřičnou váhu, přišpendlil na informační nástěnku v přízemí domu barevný pohled z Montrealu, na němž se bývalá nájemnice loučila se sousedy a přála jim mnoho štěstí. Pozdější kriminalistická expertiza prokázala, že razítko překrývající známky na lístku je skutečně pravé, původní text však byl odstraněn zmizíkem a přepsán. Písmo se ani vzdáleně nedpodobalo rukopisu slečny Lucie, chrakteristické znaky přesvědčivě ukazovaly na pana Milana.

Jezero v rokli nikoho zpátky nevrátí, říkávalo se. Jeskynní podzemí plné minerálních vod však oběť vydalo, jako by i krasové hlubiny stály o potrestání zločinu.

Kriminálka pracovala tiše a nenápadně, Milan Nádvorník neměl ani tušení, kolik lidí se o něj živě zajímá. Podařilo se objevit karbanickou partu, které teprve po vyzvednutí Luciiných vkladních knižek mohl splatit znančné dluhy, operativa vyšlapala i svědctví jedné kolegyně z práce, která zřejmě viděla slečnu Maškovou jako poslední. Tedy mimo vraha.

* * *

Sonda naznačující směr smrtícího výstřelu"Minulou neděli jsem ji potkala s takovým velkým kudrnatým chlapem. Prý jdou na procházku. Dost jsem se divila, protože počasí bylo pod psa. Zima a k tomu poprchávalo jako někdy v listopadu. Mířili směrem k Teplicícm..."

Osmačtyřicet hodin po nálezu těla podepsal prokurátor povolení k domovní prohlídce. Před zchátralý domek v Lipníku nad Bečvou přijely časně ráno dva služební vozy, překvapený Milan Nádvorník dlouho protestoval, nežli neochotně otevřel kriminalistům dveře. Ve světnici nebylo nalezeno nic zajímavého, zato v haraburdí na půdě byla objevena pečlivě naolejovaná skládací belgická malorážka značky Bayrd, model 1912, ráže 5,6 milimetrů. Následná balistická expertiza pak jednoznačně potvrdila, že střela, která způsobila smrt Lucie Maškové, byla vypálena právě z této zbraně.

* * *

Soud se konal na vrcholku léta, sychravé březnové dny ožívaly v jednotlivých výpovědích. Cesta od řeky do kopců bývá za hezkého počasí zpravidla plná turistů, v mlžném předjaří však zůstala šedá a opuštěná. Nic netušící Lucie přistoupila k tajemnému srázu, možná si ani nevšimla temného klapnutí, s nímž hlaveň pušky zapadla do bajonetového zámku závěru. Následoval výstřel, ozvěna rozléhající se ve skalách a pád těla do šedé hloubky.

Milan Nádvorník se k vraždě přiznal, projevil právně předepsanou účinnou lítost a byl odsouzen ke čtrnácti letům ztráty svobody ve třetí nápravně výchovné skupině.

Spis končí právoplatným rozsudkem a další zprávy o osudu pachatele jsou pouze kusé. Vystřídal několik věznic a propuštěn byl na podzim roku 1983. Tehdy mu bylo padesát jedna let, dům v Lipníku už měl dávno jiného majitele, svět se zdál cizí a neznámý.

Dva roky po propuštění pracoval Milan Nádvorník u Uranových dolů Příbram jako řidič, byl podezřelý z krádeží v šatně spoluzaměstnanců, pro nedostatek důkazů však bylo šetření zastaveno. V následujících letech se jeho jméno občas objevuje při přestupkovém jednání v záležitosti karetních hazardních her, potom delší dobu nejsou o jeho pohybu a životě žádné záznamy. K trvalému pobytu zůstával hlášen na příbramské ubytovně, kde ovšem nebydlel, teprve v roce 1991 při dopravní nehodě nedaleko Plzně bylo v ukradeném havarovaném voze nalezeno ohořelé mužské tělo, které bylo na základě otisků prstů identifikováno jako pozůstatky Milana Nádvorníka.

Přibližně ve stejné době naměřili speleologové v Hranické propasti hloubku přesahující dvě stě metrů, dno se však objevit nepodařilo.

Antonín Jirotka  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |