POLICISTA 1/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
Za sběrateli policejních uniforem, různých výstrojních doplňků, značení odbornosti, funkcí a hodností, medailí a plaket, ale i historických zbraní nebo munice atd., jsme v posledních letech už byli mnohde. Na jaře, v létě nebo též v zimním čase.
V Kolíně jsme kdysi navštívili detektiva, ve Znojmě jsme si povídali s okresním technikem od kriminálky, v Praze nás hostil šéf zajištění a ochrany vládního úřadu. A teď jsme skončili v Ústí nad Labem na nádraží.
Přesněji na Oddělení železniční policie PČR, kde je zástupcem vedoucího František Musil, uznávaná sběratelská autorita ...
Nejdřív, jako kdejaký jiný kluk, sbíral známky. A někdy v jedenadvaceti letech se pustil do hromadění pivních etiket. V kolekci jich nakonec měl, když s tím končil a zbavoval se toho, asi třicet tisíc. Dlužno říci, že v Ústí byli vždycky dobří etiketáři - možná světová špička.
Potom, snad v devadesátém druhém, se na dovolené u Havlíčkova Brodu potkal s městskými strážníky, kteří měli moc pěknou nášivku. V té době vlastně už sám dělal policajta na železnici, hezké detaily kolem uniforem se mu líbily, a tak zkusil na Vysočinu napsat, řekl si o tu nášivkovou parádu. A nic. Zamrzelo ho to - i mírně nažhavilo. Napsal si a rozeslal prosby po všech krajských a okresních městech. Dospěl k rozhodnutí, že bude nášivky sbírat docela ve velkém.
Postupně nabyl spojení nejen na tuzemské, ale taktéž zahraniční sběratele. A už se to valilo. Za necelých deset let nasbíral zhruba dva tisíce "textilních odznaků". Služebních "plecháčů" má asi padesát, to ostatní raději ani nepočítá. Jsou to nejrůznější medaile, přezky, odznaky a prýmky.
Jenom služebních čepic nashromáždil sto dvacet. Už je nebylo kam dávat. Do šanonu, jako třeba nášivky, to nenalisujete. Tak se jich vzdal. Na památku mu zbyly tři nejzajímavější - např. ze španělské cizinecké legie.
Teď hlavním zaměřením sběratelských aktivit Františka Musila zůstává policie a hlavně ta domácí. Uzavřít někdy sbírku s označením zvláště zrušených, zaniklých městských nebo obecních policií nebude jednoduché. Dosud jich nasbíral asi 360 a větší kolekci má u nás nejspíš jen kolega Peroutka.
Něco podobného se odehrává s druhou "specializací" sběratele, se služebními odznaky. Například amerických je nepřeberně (v celých USA se odhaduje na 15 000 policejních složek), za Velkou louží mají totiž v jednotlivých státech speciální policejní útvary skoro u všeho a na všechno. Mnohé jsou přitom krásné, tedy esteticky - i podstatou řídkého výskytu - cenné. Např. taková nášivka dudácké kapely železniční policie gigantické drážní společnosti Amtrak.
"Tam jsem udělal tlustou čáru a sbírám jenom věci z užšího výseku zájmu - železniční policii, zásahovky, univerzitní policii, psovody u státních policií, dálniční a letištní policii," vypočítává fanda služebních znaků. "Ale už nebudu shromažďovat městské policie, těch je tak obrovské, nezvládnutelné množství, že by se z toho jeden picnul. Nechal jsem si jich pár nejzajímavějších."
Kolik času zabere řehtání takového koníčka? - Soboty, neděle skoro všechny. Po práci nějakou hodinku každý den. A kvůli jedné nášivce přitom můžete projet třeba půl republiky. To šlo realizovat, když podpraporčík Musil dělal ještě na směny. V současnosti je funkčním zařazením víc upoutaný k židli. Jenže práce u železniční policie má daleko k představám poklidných povinností jako třeba někde na poštovním úřadě.
Do kompetence železničních policistů spadají veškeré staniční budovy, celá trať na okrese. V "hracím" prostoru se loupí měděné propojky, zmizí kompletní chemické WC, do vlaků s auty z Mladé Boleslavi se věčně dobývají "obchodníci" s motoristickými doplňky či náhradními díly. Služba tady nešetří překvapením a vzrušenými okamžiky. V čertově doupěti, v nádražní hospodě v Ústí, přímo proti sídlu oddělení měli ošklivě pobodaného chlapa, kamerový systém darebáky neodradil ...
Ale zpět ke zklidnění sběratelskou osobní "relaxací". Jak se vlastně sbírá? - Ponejvíce korespondenčně a na výměnu. Znamená to psát známým, v tuzemsku stejně jako do vzdálené ciziny, dnes také v napojení přes e-mail. Chce to reagovat na inzeráty, na tipy kamarádů a denně v nadějném očekávání otevírat domovní schránku na dopisy.
Časem pak vytříbí se příkladně australský kolega, bývalý celník, který díky spříznění společným zájmem posílá opravdové "špeky" - odznak pro australské námořníky sloužící na ponorkách, dva delfíny na plechové placce, odznak australské policejní letky atd.
Všichni sběratelé si čile dopisují. Jeden ústecký, drobná zajímavost, je dlouze v kontaktu se sběratelským koníčkářem z Čečenska. Řeklo by se, že tamní lidé pravděpodobně mají dosti dlouho dosti vážné problémy, a přece zmíněný Čečenec, válka neválka, mění nášivky.
Ostatně "obor" žije a rozrůstá se neustále i u nás. Před nějakými osmi roky byli mezi policisty v širokém okolí dva tři sběratelští vášnivci - teď je sběratel téměř na každé služebně. Zřejmě se v tom odráží zájem o profesi, i když sbírání militárií, armádních, vojenských "pestřejších drobností" prozatím převažuje.
A jaké ještě může mít zkušený sběratelský matador před sebou kompletační cíle a motivace? - "Je to nekonečné. Je tolik možností, tolik věcí, které se dají shánět, že se ten koníček asi nedá ukončit," říká František Musil. "Tedy samozřejmě, že se s tím skončit dá, ale ne proto, že by si člověk řekl tak, teď už mám všechno, sbírka je kompletní."
Bylo by hezké ukázat výsledky zájmové práce někdy někde na malé výstavě (což se v listopadu 2000 v ústeckém muzeu již trochu podařilo - pozn. red.). Nechť k tomu vše hojně a opakovaně a dál směřuje. Držme palce.
Stejně tak popřejme, aby ti nejbližší dál fandili svérázu sběratelství, aby tolerovali časté unikání hlavy rodiny do vlastní samoty vůkol shromažďovaných unikátních kouzel, poučení i nemalých radostí...
Jaroslav Kopic