POLICISTA 1/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Ďábel nevrací slovo | |
JAN J. VANĚK |
Viktor Grohman začínal opravdu z ničeho, jako vekslácký pěšáček klepával kosu před Tuzexem a přičinlivě kšeftoval s dolary a markami: povětšinou poctivě, to mu bylo třeba přiznat, triky s ruličkami papírků, upravenými zlotými anebo falešnými bankovkami, to nebyla nikdy jeho parketa. V devadesátém ovšem konečně rozjel kšeft ve velkém: měl už určitý kapitálek do začátků, nikdy totiž moc neutrácel a zrovna jako z udělání podědil po vzdálené tetičce hezkou, ale zpustlou secesní vilu na kraji Prahy. Napřed docela vážně zvažoval, že ji výhodně střelí, protože nemovitosti zrovna raketově startovaly směrem vzhůru, ale pak došel k názoru, že investovat svoje těžce vydřené prachy do vekslu by bylo krátkozraké, v centru Prahy se líhla jedna oficiální směnárna za druhou a lidi už taky přestávali blbnout a toužit po cizích měnách, když si víceméně všechno mohli najednou koupit za svou vlastní. Viktor Grohman si vzal úvěr v bance a v té tetiččině vile zřídil jednu z prvních noblesních pražských heren, kasino jak v Monte Carlu, ale žádná masovka, opravdu jen pro vybranou klientelu, která chce, může a dovede pustit chlup.
Kšefty se začaly otáčet, v přízemí se hrála ruleta, Black Jack i baccarat, o pokeru nemluvě: hrací automaty ovšem Viktorovi do baráku nesměly, měl je za hnusný póvl a velkoryse je přenechával konkurentům, kteří rozestřeli své sítě kolem městských nádraží a snažili se sbírat smetanu z ubohých gamblerů, kteří propadli hráčské vášni a prohrávali u jednorukých banditů výplatu, kapesné i rodinné úspory. Tihle chudáci ovšem Viktora nezajímali. Vyhazovač v jeho Kasinu A - tak jednoduše se jmenovalo - měl na lidi čich a švorcáka přes práh nepustil, i kdyby měl zrovna při sobě tučné manželčino věno.
"Kdo nemůže pustit za noc bez mrknutí sto tisíc, nemá v mé Jedničce co hledat," říkal Viktor Grohman.
Když slavil pětadvacáté narozeniny, sešla se na parníku celá pražská smetánka - a mejdan končil otevřením Dvojky, druhého Viktorova kasina, pojmenovaného opět jen pořadovým číslem - a pokud možná ještě přepychovějšího a snobštějšího. Veřejným tajemsvím bylo, že oba podniky nabízejí ovšem služby všestrannější: samozřejmostí byla skvělá kuchyně, ale kdo si nepotrpěl na jídlo ani na hrátky s Fortunou, mohl najít v horním patře zástup ochotných dívčin i mladíků, kteří za patřičný peníz učinili vše, co si jen lze v oblasti sexu vymyslet. Ale zase: i v tomhle případě měli šanci vstoupit jen ti nejzazobanější, jejichž počet v hlavním městě rychle narůstal, a jako každá nová šlechta nevěděli, co počít s nenadálým bohatství, nudili se, trumfovali navzájem a moře jim sahalo pod kolena.
Než uplynul rok, otevřel Viktor Grohman Kasino Tři: poslední ze série, kterou plánoval pro Prahu, jak se vyjádřil. Zisky investoval, kupoval reality a pozemky, kráčel od úspěchu k úspěchu. Všechno už vlastně fungovalo samo, Viktor trávil většinu času v cizině, někde na Seychellech, Martiniqueu či Barbadosu - a impérium řídil faxem.
A přece jednoho dne splakal nad výdělkem: kterýsi ze zaměstnanců čísla Jedna, mladý krupiér, jejhož neznal jménem ani podle tváře, se půl roku v podniku hezky pomaličku a opatrně rozkoukával. A když se doopravdy vyznal, vrátil se dovnitř po zavírací hodině, mazaně oklamal poplašné zařízení, a protože ochranka spokojeně chrápala v přesvědčení o vlastní neporazitelnosti, zdrhnul s kufírkem plným týdenní tržby. Ztratil se jak pára nad hrncem.
Viktor Grohman, bílý vztekem, hned nazítří přiletěl z Karibiku, kde právě pobýval, aby policejnímu stíhání osobní intervencí dodal patřičné intenzity: na dopadení defraudanta vypsal odměnu půl milionu, což naznačovalo, jakou částku si asi šikovný mladíček mohl odnést.
Ne že by neexistovala v Čechách rovnost: ale když jde opravdu o velké prachy, věci se dají do pohybu svižněji než jindy. Zdálo se jisté, že z rodné země přičinlivý krupiér neodjel: a jeho fotku měl snad každý policista a Viktor Grohman povolal do služby i několik kompletních bezpečnostních agentur. (S výjimkou oné, jejíž agenti tak hezky zaspali vloupání do firemního trezoru: ta dostala padáka nikoli na hodinu, nýbrž na minutu.)
Ale mladíček s miliony jako kdyby se propadl do země. Zřejmě si promyslel důkladně nejen celou přípravu akce, ale i její druhou a ještě ošemetnější fázi. Zavřela se za ním zkrátka voda.
Mladíček s miliony se jmenoval Miloš Rybář a schovával se v bytě své dívky, zaměstnankyně jednoho z Grohmanových bordýlků. Třásl se ovšem strachy a v jejích očích tudíž rychle ztrácel pel velkého frajera, s nímž hodlala začít nový život někde daleko, předaleko, a jemuž byla ochotna pomáhat a riskovat pro něj vlastní existenci a možná i krk.
"Viktorek běsní," říkala a polykala dým z marihuanového jointu, který odpoledne koupila na Václaváku a přinesla Milošovi - z lásky a jako omluvu, že ještě nezařídila, co měla. Slíbila totiž, že přes jednoho chlápka, který občas chodíval do jejího budoáru ve Dvojce relaxovat, dostane Miloše bezbolestně za hranice. Chlápkovi patřila malá, ale prosperující cestovka, a rád se vytahoval: nasliboval Tereze hory doly, protože si její služby mimořádně oblíbil a protože ona si nechávala za příplatek líbit víc, než měla jaksi "v popisu práce".
"Viktorek se nechal slyšet, že až tě dostane, stáhne z tebe kůži a nechá si jí potáhnout stínítko lampy v pracovně," vykládala Tereza Milošovi zasněně. "Myslíš, že by to šlo?"
"Co jako?" potáhl Miloš z jointu a mařenka zavoněla.
"Stáhnout z živýho člověka kůži," zopakovala trpělivě Tereza.
Připadala mu náhle neskutečně blbá, a zřejmě taková opravdu byla už dřív, jen si toho nevšiml - ale on ji potřeboval, teď naléhavěji než kdykoli předtím.
"Jak ten blbec vlastně vypadá?" optal se otráveně: marihuana moc nezabírala, radši by se ožral, ale v bytě už nezůstalo nic kloudného k pití.
"Ty ho neznáš?" vyprskla Tereza.
Zavrtěl hlavou: "Co jsem ve Trojce makal, nikdy se tam neukázal. Ostatní říkali, že už to nemá zapotřebí: válí se na pláži a počítá prachy..."
"Vypadá... docela hezky," snivě řekla Tereza. "Mladej, úspěšněj, pohlednej... A děsně nafoukanej."
"Dala´s mu?" probudila v něm žárlivost.
Věděl, co dělá, ale když si uvědomil, že s některými chlapy asi nejde jen pro prachy, vztekal se.
"Záleží na tom?" usmála se tajemně.
"Tak bacha, takhle se mnou nemluv," vyjel na ni zuřivě.
Sáhl pod polštář a namířil na ni velkou, lesklou pistoli. Byla to devítka a v jeho drobné ruce vypadala skoro obscénně.
"Umíš s ní zacházet?" napadla ji věcná otázka.
Věděla, že nebyl na vojně, sehnal si modrou.
"Je nabitá, pořád," řekl důležitě. "A odjištěná. Kdyby mne dostali, nedám se lacino. Buďto se dostanu za hranice, anebo..."
"Seženu ti toho chlápka z cestovky," pohladila ho konejšivě po stehně. "Dneska se objednal, a on držívá slovo..."
"Jak poznám, že vedeš jeho? Že se na tebe nepověsili třeba poldové?" vyjekl nervózně.
"Dvakrát zavolám," navrhla. "Poprvé nechám telefon cinknout jen jednou, podruhé třikrát. Tak budeš vědět, že můžeš za deset minut s klidem otevřít. Až zazvoním u dveří..."
Kývl: "Přemýšlel jsem o naší cestě... Lepší bude, když napřed odletím sám - s penězi. Kdybys zmizela taky, mohli by si spočítat, že... Neboj, tvou cestu zaplatím předem - a týden po mně přiletíš taky. V Brazílii se sejdeme - a začneme tam spolu a od začátku. S těma prachama, co mám, se dá začít kdekoli."
Chvíli se na něj dívala beze slova, potom kývla hlavou. Původní domluva, pro kterou byla ochotna ho schovat a i jinak mu pomáhat, zněla kapánek jinak: podle ní měli z Prahy vypadnout rovnou spolu. Stokrát jí slíbil, že bez ní neodejde, že bez ní nemůže žít - a teď najednou tohle...
"Přivedu toho chlápka," zachraptěla potom a strčila mu voňavý nedopalek. "Musím už jít."
Políbila ho na tvář, oblékla se a vypadla. Díval se za ní oknem, skryt za záclonou, jak pomalu schází od domu k ulici a jak mává na projíždějící taxík. Ne, nikdo ji nesledoval. Byla fajn, ale takových po světě přece chodí, říkal si bez lítosti. Rozhodně na ni nehodlal někde v Riu čekat. Grohman má dlouhé prsty, lepší bude neriskovat, že by je mohl natáhnout až přes Atlantik... Výčitky svědomí Miloš zásadně nepociťoval: když se člověk jednou upíše ďáblu, musí koukat, aby viděl.
Telefon zazvonil, ale Miloš se ani nezvedl: hovory brát pochopitelně nemohl, radši ani neroztahoval závěsy a všestranně se snažil vyvolávat dojem, že v garsonce nikdo není. Ostatně, aparát po prvním cinknutí umlkl. Podruhé se ozval asi po půl minutě a zazvonil třikrát. Miloš si spokojeně uvědomil, že tohle je Terezino smluvené znamení a srdce se mu rozbušilo nadějí. Splnila tedy slovo, vede chlápka z cestovky...
V posledních dnech a hodinách krapet ztrácel nervy: zůstával sedět na zadku už nějak moc dlouho, podle původní představy měl už dávno z Prahy vypadnout. A v televizi, kterou si potichu pouštěl, se mluvilo nejen o policejních raziích které po něm pátrají, ale moderátoři leccos naznačovali i o tom, že okradený Viktor Grohman vypsal na hlavu Miloše Rybáře i další, tajnou odměnu určenou příslušníkům podsvětí. Kdo ho dostane první, rozhodně nebude škodný.
A tak se Miloš Rybář bál. Strašně se bál, i když Tereze by nahlas nic takového nepřiznal. A netušil, že strach ženská cítí stejně dobře jako peníze.
Po deseti minutách napjatého čekání jednou krátce a dvakrát dlouze zazněl zvonek u dveří. Podíval se kukátkem: v kalném světle uviděl Terezu a vedle ní sebevědomě vyhlížejícího třicátníka. Opatrně otevřel.
"Tři kroky kupředu, ruce nad hlavu," zavelel šeptem. Chlápek poslechl: když na člověka míří devítimilimetrová pistole, odmlouvá jen málokdo. Za ním vklouzla dovnitř Tereza a zase rychle zamkla dveře. Miloš návštěvníka prohledal: zbraň neměl.
"Můžete se posadit," řekl potom s ulehčením.
"Díky," usmál se návštěvník, ale mnoho veselí v očích neměl.
"Asi bychom měli přejít rovnou k věci. Vaše přítelkyně mi leccos vysvětlila, ale detaily asi přece jen raději probereme spolu."
"Jasně," kývl Miloš.
Posadil se do druhého křesla, devítku na klíně. Tereza šla postavit na kávu.
"Pro mne je to obchod - jako každý jiný. Prodávám zájezdy, různé zájezdy - ten váš je jenom trochu, řekněme, výjimečný. Ale zorganizovat se dá."
"To rád slyším," usmál se Miloš.
"Ostatně, všechna přání mých zákazníků jsou splnitelná - je to jen otázka peněz..." ševelil chlápek úzkými rty.
Milošovi jako velký fešák nepřipadal, ale ženské mívají na mužskou krásu trochu jiný úhel pohledu: to věděl.
"Kolik?" optal se Miloš věcně.
"Rizika jsou značná," řekl chlápek uvážlivě a pohodlně se opřel v křesle.
Pravačkou sáhl pod sako - a Milošova ruka s pistolí se hrozivě pozvedla.
"Klid: beru si jenom cigaretu! Chcete taky?"
Miloš zavrtěl hlavou. Rozvláčnost toho chlapa mu lezla na nervy, ale nedalo se nic dělat. Z kalhot vylovil návštěvník krabičku sirek a nespokojeně s ní zachrastil. Vytáhl poslední zápalku, škrtl, potáhl z cigarety a řekl: "Jak povídám, rizika jsou značná. Vy zmizíte, já ovšem zůstávám. A Viktor Grohman je setsakra mocný nepřítel. Nerad bych, aby se dozvěděl, že jsem to byl já, kdo vás dostal s jeho penězi ze země. Musím se pojistit - a to stojí prachy."
"Kolik?" zopakoval Miloš.
"Milion," řekl chlápek a Miloš Rybář polkl.
Čekal hodně, ale tolik přece jen ne. Jenže - má jinou možnost?
"Zřejmě nehodláte smlouvat," zachraptěl.
"Zapaluje vám to," chlápek ukázal zuby v čemsi podobném úsměvu. "Milion hotově - a předem."
"Argumenty mám ovšem v ruce já," pozvedl Miloš pistoli.
"Jistě," kývl návštěvník. "Ale k čemu vám jsou? Dívejte se na věci rozumně..."
Miloš vstal: moc se mu nechtělo, ale chlápek měl pravdu. Podmínky diktoval on.
"Jaké mi dáte záruky?" optal se ještě.
"Jaké byste si představoval? Mám s sebou jen své slovo," pokrčil návštěvník zlehka rameny a nedokouřenou cigaretu uhasil v popelníku.
Miloš hmátl ze sebe: peníze přechovával v černé sportovní brašně, pořád na dosah. Vytáhl několik balíčků, pak je spočítal a dva ještě přidal.
"Milion," řekl a hodil svazky na stůl.
"Zdá se vám to hodně? Řekněte si - co je milion proti životu," nadhodil chlápek.
"Kdy odsud vypadnu?" zavrčel Miloš.
"Co nejdřív, riziko se zvyšuje s každou hodinou, Grohman po vás jde, peníze už nejsou nejdůležitější, jedná se mu hlavně o prestiž," řekl chlápek. "Tereza vám donese pas, letenku i potřebné informace. Nejspíš ještě dneska v noci."
Chlápek sáhl po cigaretách: vyndal si z krabičky jednu, přivoněl k ní, vložil ji do úst.
"Hulíte jak před popravou," vyjel na něj Miloš. Sám nikdy nekouřil, jenom občas si potáhl trochu marihuany.
"Hezky řečeno," kývl chlápek. "Člověk si nedokáže pomoci. Hloupé."
Zachrastil krabičkou od sirek. Byla prázdná.
"Sakra," řekl, "měl byste zápalku?"
"Bohužel," zavrtěl Miloš hlavou.
"V kabelce mám zapalovač, leží tam někde..." křikla Tereza z kuchyně. Zvuky a vůně, jež vydával kávovar, naznačovaly, že její hospodyňské poslání pomalu končí.
"Dovolíte?" optal se chlápek, a když Miloš velkoryse kývl, vstal a udělal tři kroky pro Terezinu kabelku, která ležela nedbale pohozená na peřiňáku. Cvakl závěr, ruka vklouzla dovnitř. S kabelkou a rukou ponořenou v ní popošel chlápek jakoby mimoděk k Milošovi, který si ho příliš nevšímal. Jeho ostražitost polevila, obchod byl přece uzavřen.
"Tak," řekl chlápek.
Kabelka spadla na zem. V chlápkově pravačce se objevila nevelká pistole s tlumičem a přitiskla se k Milošovu spánku. Zastudila.
"Spadla klec, mladej."
"Ta kurva," zaječel Miloš.
"Tu devítku polož hezky pomalu na zem a kopni do ní, až odletí," poroučel chlápek, "ták..."
"Ta děvka mě podvedla," syčel Miloš jako had.
"Až po tobě, miláčku," Tereza vyplula z kuchyně s kouřícími šálky. "Koukám ale, že na kafe už není pravá chuť, co?"
"Seber si třicet stříbrných a vypadni, kundo," kývl chlápek ke dveřím. "My jsme spolu skončili."
"Jasně," řekla poslušně. Nacpala si milion do kabelky a vypařila se. Ani nepozdravila.
"No, a teď my, mladej," usmál se chlápek.
Najednou se zdálo, že se docela dobře baví.
"Dám vám půlku," zkusil to Miloš. "Dvě třetiny. To je ještě přes šest melounů. Víc přece dát nemůžu, potřebuju prachy do začátků, jinak by to nemělo smysl..."
"Ale ono to přece smysl nemá," konejšivě řekl chlápek.
"Dal jste mi slovo," zkusil to Miloš s prosíkem. "Slíbil jste mi, že mne odsud dostanete."
"Dostanu tě odsud, z týhle díry, spolehni se. Nikdy jsem ale netvrdil, že při tom budeš naživu," ušklíbl se chlápek. "Dovolil sis prostě příliš, chlapečku. Okrást mě, to se prostě ne-dě-lá. Byl by to hloupý precedens - pobídka pro ostatní, chápeš?"
"Vy jste Grohman?" zašeptal zděšený Miloš.
"Hlavička," pochválil ho muž s pistolí.
Potom stiskl spoušt. Zbraň tlumeně bafla, krev se rozstříkla. Hlava - nebo to, co z ní zbylo - bouchla o konferenční stolek.
Chlápek štítivě odložil pistoli: o tu se už, stejně jako o tělo a úklid, postarají jiní. V koupelně si ještě umyl ruce, potom vzal černou sportovní brašnu s penězi a pečlivě zhasl světlo. V jádru to byl velice šetrný člověk.