POLICISTA 1/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil za necelé dva měsíce |
![]() |
![]() |
"Tady bývaj´ všichni zalezlí celou zimu jako Karafiátovi Broučci," zamudroval si Jirka Vitold při vylézání ze služebního vozu.
"Jo, idyla jak z televizního seriálu," ušklíbl se otráveně jeho parťák Roman Gruntorád. Měl mít náhradní volno a představoval si, že zlikviduje každoročně nepříjemnou záležitost vánočních dárků. A teď místo obcházení obchodů za inspirací tohle nadělení.
V Mutěšovské Vsi se chlapi z obvodního oddělení v doprovodu místního starosty vlámali do rodinného domku na samotě na konci jihočeské obce. Osaměle žijící Josefa Kdoulová totiž nebyla delší dobu, zhruba týden od Mikuláše, vidět, a přitom se u ní neustále v obýváku za zataženými závěsy svítilo.
Sousedé věděli, že občas nechává rozsvíceno v kuchyňce, přesto jim neprošlápnutá sněhová deka kolem stavení byla po osmi dnech podezřelá. Tak se tedy ozvali policii.
Nebylo to nic pěkného. Starou, devětašedesátiletou paní našli popoledni 14. prosince 1999 na zpola rozloženém gauči s rozbitým obličejem. Pod hlavou měla krví prosáklý polštář, vrah ji celou pečlivě přikryl prošívanou dekou v povlečení s velkým hnědavým květovým vzorem na světlé látce.
Výchozích bodů se kriminalistům nabízelo minimálně. Na místě činu se našly pánské trenýrky, bylo tu něco málo daktylek, cigaretových špačků, nějaký vlas a další stopy, pachové, biologické a trasologické.
Z výpovědi nejbližších sousedů i dalších obyvatel vesnice vyplynul nejasný popis muže, který vdovu Kdoulovou nejprve hledal a poté navštívil večer 6. prosince. Svědectví několika lidí ukazovalo na to, že přijel automobilem s espézetkou okresu Pardubice na voze, který mohl být polským fiatem, možná žigulíkem 1500. Někdo tvrdil, že vůz byl červený, jiný by vsadil na červenohnědou barvu, stříbrné lemování automobilových oken mohlo ukazovat na modernější typ lady. Líčení vzhledu samotného muže mělo obdobný průběh. Stáří hodně nepřesné, oblečení trochu snad lovecké, myslivecké - zelené kalhoty, zelenkavý svetr a jakýsi klobouček lesácký.
Prostě radost. Zvláště, jsou-li Vánoce za dveřmi.
Policisté nahlédli do telefonních výpisů nešťastné babičky. Několikrát se v nich objevilo, že v posledních týdnech kdosi telefonoval osamělé ženě ze stejného veřejného pardubického automatu. V tomto bodě se informace potkaly. Major Vitold nechal vyjet z východočeské okresní databáze všechny majitele žigulíků předpokládaného barevného provedení. Bylo jich několik stovek. To samé ve fiatech polskich. Do toho nejposlednějšího se vlastníci motorových vozidel museli prověřovat.
A nevedlo to k ničemu. (Ve finále se mělo zjistit, že pachatel vytipované autíčko měl, koupil, leč převod a tudíž i patřičnou registraci ještě neprovedl.)
Jiná cesta mířila přes sdělení jisté sousedky, která věděla, že Josefka si po smrti manžela v šestadevadesátém roce sama podávala novinové inzeráty, že inzertní nabídky jiných hojně sledovala a že se s kýmsi přes inzerci též seznámila. A údajně se dokonce měla zmínit, že "nějakej úplně jinej než ty ostatní" - se kterým se dostala do kontaktu před pár měsíci - má právě v této době přijet.
Vyšetřovatelé shromáždili noviny, které zavražděná odebírala a příležitostně kupovala, a plus minus několik obsažných dlouhých období probírali. Hledali inzerentské volání, jež by mohlo padnout z některé strany na úrodnou půdu. (Po zadržení viníka vyšlo najevo, že se ti dva seznámili sice "novinovou cestou", ale podstatně dřív. On psal vytrvale z "kriminální léčebny".)
Úmorná mravenčí práce se táhla přes svátky, tucty policejních sil vyhodnocovaly nepřeberně drobných možností. Mezitím vstoupila do hry taktéž televizní pátrací relace.
A předpoklad úspěchu se dostavil. Žena, se kterou měl podezřelý rovněž známost, nahlásila na horkou policejní linku, že tuší, kdo by to mohl být, že ho podle teoretické kresby poznává. Urychlila tak vyšetřování o dva tři týdny. Pro policii bylo totiž beztak pouze otázkou nedlouhé chvíle, v níž by k vrahovi z jiných směrů dorazila.
Klec nad vrahem zapadla 2. února.
Před vlastním naznačením toho, co se za dlouhé předvánoční noci na samotě za dědinou stalo, pojďme nahlédnout do korespondence - a dalších faktických, životopisných souvislostí - mezi dvojicí zralých lidí, jejichž jména jsme změnili (stejně jako označení místa vyústění černého činu):
Podobných výzev osudu si Václav Mazánek podal v Zemských novinách a ve Strakonických listech několik. A přišlo mu několik odpovědí. Jedna prý byla záporná, ta ženská chtěla chalupu. A druhá taky. Sám rovněž několikrát reagoval na seznamovací inzeráty, které si přečetl. Na jeden z velmi osobních, lítostivých listů mu po třech měsících odepsala Pepinka.
Je sama, vlastní dům s garáží, manžel ji bil, chtěla by někoho opravdu hodného, kdo jí pomůže překonávat samotu ...
To bylo v devadesátém šestém. Vyměnili si průběžně šest sedm dopisů. Venouš přiznal, že je momentálně zavřený, ale že moc touží získat střechu nad hlavou, dožít v upřímném vztahu s dobrým člověkem ...
Paní Kdoulová přiznala, že její "bejvalej" taky seděl a že vždycky uměla malé chybičky odpouštět ...
Kvítko Mazánek popisoval, jak vyrůstal u svých prarodičů. Otce nikdy nepoznal, matka byla hysterická, neměla schopnost vychovávat dítě. Vyučil se mechanikem zemědělských strojů. S jasnější barvou či vínem čistým ovšem na trh nešel. Neprozrazoval, že si odpykává sedmnáctý trest, že má opakovaně na triku trestné činy majetkové, podvodné i prostě zlodějské povahy, ale rovněž násilné skutky. Měl za sebou dokonce trest za přípravu vraždy ...
Po zajištění bude svým detektivům vysvětlovat, že nesnil o penězích žen, s nimiž se snažil seznámit. Chtěl vážně pouze najít klidné ubytování, hezky dožít zbytek života, mít zázemí. Trpěl epilepsií, na bolesti hlavy užíval paralén. Starobní důchod, do kterého byl převeden, dělá 2 200 korun, což k živobytí nestačí. Představoval si, jak se bude milé vděčné ženě starat o malý domek ve veliké zahradě, zvládne veškerou údržbu. A bude to krásné, na hezkém jihu Čech. Vždyť jinak nemá příbuzné ani kamarády. Je samotář. Kdysi žil s družkou, narodila se jim dcera, teď jí musí být už přes třicet, ale dobře deset let ji neviděl, nic o ní neví. Družka mu umřela ve čtyřiadevadesátém roce.
Po propuštění z výkonu trestu žil krátce u majitelky penzionu, moc to neklapalo, měl hodně povinností a práce. Vyhodnotil si, že paní Kdoulová je přece jenom partie pro něj nejlepší. S největší perspektivou. Znovu jí zatelefonoval, skočil do auta a zamířil do teplejších krajin.
Přivítali se před vraty. Nikdy se neviděli, ani na fotografiích. Malá, sotva padesátikilová čilá ženuška byla Vendovi po bradu. Ale stoupla si na špičky a dala mu velkou pusu a mocně ho objala, přitulila se k němu. I sousedé to z dálky zahlédli a potvrdili. Mazánkovi to zprvu bralo dech.
"Tak jsem se těšila, že tu nebudu ve sváteční čas sama," řekla Josefa.
Dali auto do garáže.
"Jsem tak šťastná," opakovala paní jako cukřenka.
"I já sem rád, že sem tě, Josefko, našel," rozplýval se pan Václav.
Valem se stmívalo. Rychle zašli dovnitř. Dali si kafíčko pro zahřátí. Na stole byl fernet a becherovka pro zdraví. Ona si přidala trochu čaje.
Vedli rozvážný, vstřícně přátelský hovor o tom, že on, její Venoušek, tady může bydlet až do konce života. Mohl by pracovat na zahradě, leccos by se dalo opravit na domku. Pořád je ostatně co dělat.
Před desátou hodinou se spolu odebrali do koupelny, vstoupili do vany, navzájem se umývali. Ona mu nabídla vyprání prádla. Vrátili se do kuchyně, popili další kávu, pokouřili.
Pak už jejich kroky vedly do parádního pokoje, začali se - jeho slovy - šmajchlovat. V následujících několika hodinách musel být neustále v pohotovosti. Ona vyžadovala dlouhou pozornost. Téměř na všechny možné způsoby, francouzsky, jízdmo.
Jenom zašli přiložit pod kotel do sklepa. Jenom odnesl vysypat popelník, sotva si stačil vydechnout. A ona se najednou, po několika mileneckých hodinkách, ozvala:
"Hale já jsem si to rozmyslela, tady bejt nemůžeš, jo! Já čekám céru, vona sem přijede na Vánoce, a bude tady delší dobu. Nemůžeš tu zvostat!"
"Co to povídáš?" zkoprněl on. "Tos mi to nemohla říct rovnou do telefonu? Kdybych to věděl, Pepčo, tak se sem netáhnu přes celou republiku!"
"To se nedá nic dělat, musíš vodjet," zvedala se drobounká žena rezolutně z rozestlaného gauče.
"Snad mě necháš aspoň trochu zdřímnout, ráno to probereme," zkoušel uhrát aspoň trošku času Venda. Nechtělo se mu do zimy a do tmy.
"Ne to nejde, musíš jet hned, návštěva tu bude ráno brzy!" trvala na svém malá vdova rázně.
To už byli oba hlasitější, ona mu údajně mávala před obličejem pěstičkou a jemu se nějak zatmělo v hlavě, dostal se do šoku, sáhl po popelníku - byl skoro půlkilový - a několikrát nevděčnou hostitelku uhodil do hlavy. Bylo po jedné hodině po půlnoci.
Jenom vyjekla, svezla se bezvládně zpátky na lůžko, padla na záda jak hadrová panenka ...
U výslechů a odborných vyšetření Václav Mazánek trval na tom, že jí nechtěl ublížit. Rozčílilo ho, že nedodržela to, co slibovala. On je kritický a snese hodně, ale tohle ho moc zaskočilo.
Když začala krvácet, pokoušel se ji otřít, pod ruku se mu dostalo kombiné, stíral její tvář. Sahal jí na srdce.
A přicházel k sobě, uvědomoval si, jak je to zlé. Z té krve se mu potom udělalo špatně, musel chvíli ven. Kouřil. Když se vrátil, ztěžka dýchala. Vykulil oči a znovu od ní utekl.
Dvě hodiny se chodil dívat, jestli ji nezabil. Krvácení nepřestávalo, krvácela nejen na čele, krev stékala i po straně pod uchem, měl strach, že je i tam poraněná, nahmátnul její spodní kalhotky. Ty omotal kolem krku staré paní a utáhl je na uzel, aby se jí to nesvezlo.
Přišlo mu jí strašně líto. Přikryl ji dekou.
Odešel asi ve čtyři hodiny. Všechno za sebou pořádkumilovně zamknul. Ty hodinky, co si vzal, mu sama věnovala jako dárek na památku. A vzal si ještě půl kartonu cigaret, byla by škoda nechat je tam. Odjel autem směrem na Strakonice.
"Její chybou bylo, že to svý jednání najednou tak votočila," hodnotil případ sám provinilec. "Jenomže já jsem udělal taky chybu, v těch zmatkách, pane doktore, já jsem si neuvědomil, že tím pádem, jak jsem jí chtěl pomoct, že vona se zadusí."
(Východočeský soud vyměřil pachateli za vraždu J. Kdoulové 15 let odnětí svobody ...)
Jaroslav Kopic