POLICISTA 11/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil v neděli |
![]() |
Ve druhé polovině října roku 1999 byly sdělovací prostředky - i vzrušené hovory občanů - tou událostí výrazně a vytrvale přeplněné. Zločin podobného rozsahu - a provedení - zaskočil - a přesáhl - nejen malebný městys rozložený po březích naší největší řeky. Řeč o něm šla celou republikou. Veřejné mínění, vědomí lidí se nedovedlo přiblížit nějakému - alespoň částečnému - vysvětlení, proč se stupeň spáchané krutosti vyšplhal do takové úrovně. Pro - vlastně - mizerných pár drobných!? |
Známí volali Janu Siteňskému (všechna uváděná jména jsou pozměněna) ve čtvrtek a pátek několikrát na pevnou linku i na mobilní telefon. V restauraci okresního města to nikdo nebral, mobil neustále oznamoval nastavení vypnuto. Přitom všichni věděli, že restauratér ze zásady osobní telefonický přístroj nikdy neodkládá mimo provoz.
Obava, že se děje něco nedobrého, narůstala. Přesto se několik přátel a partnerů vypravuje severočeským směrem až v sobotu.
Hospůdku kolegy, důvěrně označovaného jako Siteňák, najdou uzamčenou. Na křik a bušení u vrátek není žádná odpověď. Volají tedy - s rostoucím nepokojem - nejbližší policisty. Přizvaný spoluprovozovatel jiného podniku v daném objektu jim večer otvírá hlavní vchod, ostatní dveře je nutné zprůchodnit násilím.
Ve druhém a v prvním patře, v obývaných prostorách, jsou pouze zpřeházené osobní věci restauračního personálu.
Pak ve druhém mezipatře, v místnosti za barem, nachází policie v dětském kočárku sotva tříměsíční nemluvně. Dítě má těžké poškození ze vstřebaných mikroorganismů z vlastních výkalů. Rychlá sanita je převeze do nemocnice ve stavu srdečního a ledvinového selhávání, ve stavu hraničícím se smrtí. (Následně se zjistí, že po dlouhém čase bez pomoci ztratil malinkatý Jiřík čtvrtinu hmotnosti. Hospitalizace nezbytná k navrácení jeho zdraví k únosnému normálu se protáhne na sedmnáct dní.)
Nepředstavitelná, ledová hrůza - která zaskočí i otrlé, nebo raději řekněme profesionálně zkušené kriminalisty - čeká na návštěvníky s odborným doprovodem v suterénu. Tělesný stav obětí nejkrutějšího, velebrutálního kriminálního činu nasvědčuje tomu, že se tu děsivé drama odehrálo před čtyřmi, možná i více dny.
A jedna osoba restauračního pracovního osazenstva na místě činu chyběla!
Odstartovány jsou, rozeběhly se standardní policejní činnosti. Experti zajišťují stopy v objektu a v jeho bezprostředním okolí, kriminalisté pátrají po případných svědeckých vyjádřeních.
Bylo vyhlášeno celostátní pátrání a hned následující den, tedy v neděli, dojde k zadržení podezřelého.
V centru Prahy v restauraci pasáže Světozor - v holandském baru - vyzve policie šestadvacetiletého Josefa Liňana - jak se uvádí v úřední řeči - k podání vysvětlení. Ukazují na něj totiž mnohé okolnosti, případ by mohl být okamžitě uzavřen.
Obviněný ovšem (citováno ze soudních podkladů) spáchání trestného činu popřel. Prohlásil, že v uvedeném podniku sice od 28. září pracoval, umýval v suterénu nádobí a práce se mu líbila, ale po dvou nebo třech dnech mu vedoucí řekl, že bude 15 dnů pracovat bez mzdy a potom že ho po dalších dvou dnech už nebude potřebovat. Proto 3. října kolem desáté hodiny dopoledne šéfovi oznámil svůj odchod.
Sebral se a vlakem - protože taxík by byl finančně nákladný - vyrazil do Prahy. Přestože v ní neměl zaměstnání ani bydliště. Týž den večer navštívil Casino Savarin, kde se potkal se svým známým, který se jmenuje Janek a jehož křestní jméno nezná. Ve dnech 5. a 6. října bydlel v jednom dejvickém hotelu, 7. října se náhodně setkal s panem Hůlou, který mu nabídl přespání v osobním automobilu. To se táhlo až do 10. října, kdy ho - neví proč - po 13. hodině odvedli z restaurace ve Vodičkově ulici policisté.
V Liňanových zavazadlech přitom strážci zákona objevili dva mobilní telefony. První - zn. Siemens - mu prý prodal kdosi v kterési herně, druhý - zn. Nokia - si u něj asi před dvaceti dny schoval muž, kterého zná od vidění z návštěv pražského kasina Savarin.
Mezitím najdou vyšetřovatelé v květinovém záhonku za budovou nešťastné restaurace vražedný nástroj. V pokoji, který obýval podezřelý, jsou zajištěny pantofle, jejichž otisky podešví odpovídají otiskům obuvi v krevních skvrnách v místě činu, a mezi věcmi vedoucího restaurace jeho známí postrádají dva mobilní telefony a pánské náramkové hodinky firmy Casio.
Josef Liňan 5. října podstatně změní výpověď.
Z restaurace prý odešel až 4. října v pozdních večerních hodinách. On sám nikomu neublížil, všechno spáchali jiní dva lidé.
Když se kolem 21. hodiny šel osprchovat - vlastně měl po práci, nadřízený mu poručil umýt špinavé nádobí až ráno - slyšel z prostor někde vedle hádku a nějaký výkřik. Vrátil se do svého pokoje, kam za ním asi po deseti minutách vstoupili dva lidé. Byli potřísnění krví a na obličejích měli prasečí masky..
Jeden z nich mu přiložil ke spánku ruční zbraň, druhý mu nakázal, aby vyzval hosty restaurace k odchodu. Potom ho násilníci přiměli vejít do ložnice šéfa, kde jim musel do igelitové tašky naskládat věci poškozeného, zejména peníze - ve dvou peněženkách byly německé marky, francouzské franky, americké dolary a další měna. Když nalezli v místnosti dva mobily, přikázali mu, aby je vzal do svých zavazadel.
Potom mu vetřelci poručili prohledat vedlejší pokoj a pohrozili mu ztrátou života, jestli někomu něco řekne. Poté, co jim zjistil, že před domem nikdo není, nastoupili do přistaveného vozidla a zmizeli.
On ještě prošel budovou, v pokoji vedoucího si vzal hodinky a klíče, u sebe se přezul, zamkl restauraci a městským autobusem odcestoval na nádraží. Tam si domluvil taxislužbu, která ho dopravila do hlavního města k hotelu nedaleko stanice metra Dejvická.
Na noc se pod hotelovou střechou nechytil, měli přeplněno, takže přespal venku na lavičce. V hotelu se ubytoval teprve následující dva dny.
Týmy kriminalistů neúnavně a trpělivě skládají snímky několika říjnových dnů Josefa Liňana v severočeském městečku i v Praze.
Naleznou pár hostů (vypovídali pod cizími jmény v režimu § 55 odst. 2 tr. řádu), které 4. října trochu zarazilo, že se po dobré večeři - bratru za patnáct stovek - nedočkali dezertu, místo servírky přišel nějaký muž, oblečený jako ostatní personál, v té době byl v prostoru restaurace jakýsi zvláštní klid, jenom někde uvnitř zaplakalo nemluvně, nikdo však na jeho pláč nereasgoval. Měli zaplatit padesátku, dali stovku a mohli klidně odejít.
Dva tři podnikatelští partneři, dodavatelé, bývalá servírka shodně prohlašují, že pan restauratér nestrpěl, aby se použité nádobí umývalo až na začátku druhého dne.
Detektivové rovněž najdou místního taxikáře Šmardu, který si vzpomene na večer 4. října a na noční rito, kdy po třičtvrtě na jedenáct vezl vyjukaného chlapíka do velkoměsta.
Pražská pátrání po specializovaných nočních zařízeních odhalila Liňanovy celkem husté i aktivní návštěvy, vše ale začalo teprve 5. října v Casinu Czechoslovakia a Casinu Millennium - 3. ani 4. října se jeho výskyt v žádném hazardním doupěti nepotvrdil.
Výpovědi obviněného - a tím pádem jeho obhajoba, že se tedy ničeho vážnějšího nedopustil - doznávaly neustálých změn. Věděl třeba o existenci malého dítěte v restauraci, nemyslel však na to, neboť - jak uvedl do protokolů - s tímto dítětem neměl nic co do činění.
Přitom si uvědomoval, že ostatní v domě bydlící osoby, včetně matky dítěte, neznámí lidé v prasečích maskách pravděpodobně zbavili života.
Veškerá vyjádření Josefa Liňana policisté prověřovali kriminalistickými expertizami, slovem svědků a dalšími důkazy. Na zhodnocení jeho osobnosti přizvali psychologa.
Znalecký posudek nezjistil takové psychopatologické abnormity, které by vysvětlovaly vyhroceně brutální, několikanásobný, agresivní trestný čin.
Poněkud nápadná je u něj nevýrazná emotivita, jistý nedostatek citu by se tudíž mohl podílet na jeho způsobu jednání. Z vnějších faktorů na něj měla zřejmě rozhodující vliv neutěšená finanční situace, velká - až beznadějná - zadluženost, neschopnost obstát pracovně v cizím prostředí, možná také mírně posunutá - ne-li pozpřeházená - stupnice nejzákladnějších životních hodnot.
S ohledem na úroveň intelektu (Josef Liňan má středoškolské vzdělání), paměťové funkce a celkovou strukturu osobnosti je schopen správně vnímat a zapamatovat si - i reprodukovat - vše prožité. Netrpí, ani v době činu netrpěl, duševní poruchou ve vlastním slova smyslu, ani žádnou významnou psychickou poruchou. Takže se - jinými slovy - nenašlo nic, co by svědčilo o snížených rozpoznávacích nebo ovládacích schopnostech pachatele.
Závěry znalců se naopak shodly na tom, že trestnou činnost v této kauze realizoval plně příčetný pachatel.
V řeči obžaloby to posléze znělo celkem stručně.
Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného je mimořádně vysoký. Obviněný nerespektoval zájem společnosti na ochraně života lidí, brutálním způsobem vraždil. Poté se dopustil jednání, které zvlášť trýznivě ohrozilo na životě dva a půl měsíční dítě.
Jednání obviněného svědčí o jeho cynismu, naprosté neúctě k lidskému životu. Obviněný nerespektoval ani zájem společnosti na ochraně majetku jiných osob a ochraně jejich domovní svobody.
Co se konečně v závěru hrůzostrašné tragédie stalo?
Joska Liňan pracoval u Siteňáka snad tři dny, když požádal šéfa o zapůjčení dvaceti talířů. Plánoval cestu domů, potřeboval peníze, chtěl se před svými lidmi trošku ukázat.
Provozovatel restaurantu samozřejmě odmítl, neměl nového zaměstnance příliš přečteného a nejspíš se již mohl obávat, že to nebude obzvláště spolehlivá, pracovitá pomocná síla. To bylo na přelomu září října.
Liňan zhruba dva tři dny nad reakcí hospodského - jistě bohatého - dumal a přemýšlel. V pondělí 4. října kolem 20. hodiny - zřejmě po dalším předchozím konfliktu - sestoupil do suterénu restaurace, kde v místnosti přípravny, v restaurační kuchyni seděl za stolem - zády ke dveřím - Jan Siteňský. Nechtěl se s nikým bavit, psal si nějaké recepty, vyplňoval jídelníček na úterý.
V tu chvíli uchopil Josef Liňan malou, stěží jednokilovou sekerku se čtyřiceticentimetrovým topůrkem a překvapivě, úplně neočekávaně svého zaměstnavatele zezadu napadl. Zaútočil mu na temeno hlavy, na pravou stranu krku, zasáhl pravou lopatku.
Šéf, dvaatřicetiletý silný muž, se pokusil zvednout ze židle a obrátit se proti agresorovi. Ten mu ovšem v rychlém sledu zasazoval další a další sečné rány. Přes levou ruku, do hrudníku, břicha, na levé stehno.
Siteňský musel padnout na podlahu - na záda - a tehdy inkasoval nové rány do čela a po obličeji. Celkem jich bylo 22. Během několika málo minut.
Pak Liňan vyběhl z kuchyně a na konci chodby u výtahu zaskočil Kláru Cerhovou (24), Siteňského družku. Pobil ji šestnácti údery, převážně nasměrovanými na hlavu.
Bezvládnou ji odtáhl do kuchyňské přípravny a uložil ji vedle šéfa. I to byla otázka okamžiku.
Potom se uprostřed chodby objevila čtyřiatřicetiletá Ludmila Kvídová, sestra Jana Siteňského a matka malého Jirky. Liňan ji doslova skolil - srazil do bezvědomí - jedinou děsivou ranou na spánkovou krajinu.
Ale nezastavil se, celkem jí způsobil 14 poranění hlavy.
Načež vešel do restaurace a vyzval hosty k odchodu. Z technických důvodů zavíráme. Zkasíroval je, vypnul osvětlení.
Pomocí odcizených klíčů si otevřel pokoje, které používali Jan s Klárou. Hledal cennosti, odnesl si mobily a hodinky za necelých osmnáct tisíc korun.
Ve svém kutlochu odložil pantofle, schrábnul svých pár švestek, všude - zejména hlavní dveře do objektu - vzorně pozamykal.
Vraždený nástroj zahodil mezi kytky za stavením.
Klíčů se zbavil až někde v Praze u metra. Pohybem po kasinech se pokoušel vyřešit osobní ekonomické problémy ...
V České republice mají zatím - i výhledově - pachatelé i těch nejhrozivějších zločinů prudkou výhodu proti svým obětem, žádný definitivní konec jim nehrozí.
Nevisí nad nimi - ani při těch až strašidelně výjimečných a zcela detailně prokázaných případech - absolutní trest ...
Josef Liňan obdržel u krajského soudu doživotí.
Jaroslav Kopic