POLICISTA  11/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

příloha

ZKUŠENOSTI S ŘEŠENÍM PŘÍPADŮ
DOMÁCÍHO NÁSILÍ
ORGÁNY ČINNÝMI V TRESTNÍM ŘÍZENÍ
A DALŠÍ NÁMĚTY PRO EFEKTIVNÍ POSTUP
TĚCHTO ORGÁNŮ

Stoupající závažnost případů spojených s násilnou trestnou řinností páchanou v privátním prostředí na osobách pachatelům blízkých (životních partnerkách a partnerech, dětech, rodičích a dalších příbuzných či spolubydlících - tzv. "domácí násilí") přispěla k tomu, že se Odbor prevence kriminality MV ČR obrátil na občanské sdružení Bílý kruh bezpečí se žádostí o zpracování analýzy "Postavení obětí domácího násilí v nejširších právních a procesních souvislostech". Zpracovatelkami analýzy jsou Mgr. Zuzana Franková a Mgr. Petra Vitoušová, cennými připomínkami přispěli JUDr. Miroslav Antl, PhDr. Ludmila Čírtková, JUDr. Ivana Hurychová, JUDr. Martin Kloubek, JUDr. Jan Mach, Mgr. Jan Mejzlík, JUDr. Zdeněk Sovák, Mgr. Soňa Titlbachová.

Do přílohy zařazujeme zejména tu část analýzy, která se nejvíce dotýká praktických otázek každodenní činnosti policistů. Čistě právní problematika a návrhy změn legislativy, které analýza dále obsahuje, je zpřístupněna prostřednictvím internetové stránky www.mvcr.cz. Přístup k ní je prostřednictvím poslední "ikonky" v záhlaví stránky symbolicky zobrazující hlavu ženy.

Základní povinností orgánů činných v trestním řízení je vyhnout se dalšímu poškozování oběti domácího násilí a vzít v úvahu její negativní zážitek a strach. Tyto orgány, na které se oběti obracejí se žádostí o pomoc při řešení konkrétního problému domácího násilí, dostatečně nespolupracují a jejich činnosti na sebe nenavazují. Násilí v rodině považují pracovníci těchto institucí primárně za privátní problém, který by si měli účastníci vyřešit sami. Tento přístup, vyznačující se necitlivostí spolu s nedostatkem osvěty, brání společnosti i oběti samotné uvědomit si, že se ve většině případů jedná o skutečnou trestnou činnost.

Za současné praxe orgány činné v trestním řízení podceňující signály o násilí v rodinách, o kterém se dozvídají. Přístup orgánů činných v trestním řízení k oběti není vždy citlivý, respektující a nevychází ze snahy pochopit situaci, ve které se oběť domácího násilí nachází. Komunikace s oběťmi a způsob provádění některých nezbytných vyšetřovacích úkonů mají za následek druhotnou traumatizaci oběti a vedou k pocitu nespravedlnosti a izolace. Pojmenováním všech rizik sekundární viktimizace ze strany orgánů činných v trestním řízení lze v budoucnu maximálně eliminovat chybný postup.

Mezi rizika sekundární viktimizace ze strany orgánů činných v trestním řízení patří zejména: odmítání přijetí trestního oznámení, neoprávněné nařčení oběti, že si trestný čin vymyslela, necitlivý přístup k oběti, nedůvěra k výpovědím či upírání informací oběti. Postup proti pachatelům z blízkého okolí oběti předpokládá, že na domácí násilí bude nahlíženo z hlediska jeho sociální škodlivosti stejně jako na násilí proti cizím osobám, a jeho potírání bude chápáno jako veřejná záležitost.

Jestliže chceme oběti domácího násilí dodat odvahu, aby vyšla se svým problémem na veřejnost, musíme ji nejdříve přesvědčit, že ji společnost bude podporovat a orgány činné v trestním řízení budou postupovat způsobem vzbuzujícím její důvěru.

Osobní zkušenosti policistů ze zásahů v případech domácího násilí byly jedním z objektů projektu Bílého kruhu bezpečí "Monitoring domácího násilí v lokalitě Ostrava-Dubina a Bělský les" realizovaného v druhém pololetí roku 1999 v Ostravě. Z výsledků tohoto monitoringu mj. vyplývá, že přes 61 % policistů v této lokalitě zasahuje v případech domácího násilí 1x týdně; někteří policisté dokonce uvádějí, že zasahují i několikrát během služby. Nejčastějším způsobem řešení při zásahu v domácnosti je domluva pachateli přímo na místě; toto řešení volí 50 % policistů. Dál zásah neevidují a nesledují. Sami policisté v rámci ankety zjišťující jejich osobní zkušenosti s případy domácího násilí uvádí, že za nezbytný předpoklad jejich řádné práce pokládají zejména právní ochranu při zásahu, změnu legislativy a metodický pokyn pro postup při zásahu.

Potřeba legislativních změn, ať již na úrovni novelizace příslušných zákonných ustanovení či interních opatření, je vnímána nejen organizacemi bojujícími proti domácímu násilí v rámci nestátního sektoru, ale i samotnými představiteli státní moci.

POLICIE

Doporučené postupy

Domácí násilí je protiprávní jednání, které se odlišuje od ostatních deliktů především intimním vztahem mezi obětí a pachatelem. Uznání odlišnosti domácího násilí od ostatních deliktů by mělo obětem tohoto druhu násilí poskytovat zvláštní podporu a pomoc. Policejní útvary se musí důsledně zabývat případy domácího násilí. Je empiricky zjištěno, že oznámené domácí násilí snižuje riziko opětovného napadení oběti, a to až o 62 %.

Zkušenosti a poznatky Bílého kruhu bezpečí naznačují, že policie není za současného stavu schopna vždy adekvátně na případy domácího násilí reagovat. Velice často policisté již při tísňovém volání projevují neochotu v tzv. rodinných záležitostech jakkoliv zasahovat, incidenty bagatelizují s poukazem na to, že "se dosud nic nestalo" a že mohou zasáhnout pouze v případě intenzivního zásahu do tělesné integrity. Pomoc nepřichází ani ze strany zasahujících policistů na místě činu. Ti nechtějí "řešit rodinné spory" zejména pro jejich nepřehlednost. Nezřídka stojí na straně násilníka i s ohledem na jeho sebevědomé chování ostře kontrastující s vystrašenou a psychicky podlomenou obětí, která bývá označována za "hysterku nafukující běžné manželské neshody".

Prioritou policisty přivolaného k případu domácího násilí se musí stát péče o oběť a zajištění jejího bezpečí a bezpečí jejích dětí před dalším násilím, dále stíhání pachatele nebo jeho předání k jiným procedurám. Policisté by měli umět nabídnout pomoc a praktickou podporu, a jestliže je to nezbytné, též zajistit lékařskou péči a alternativní ubytování. Vždy a v každém případě musí být základní povinností policisty perfektní zadokumentování celého incidentu.

Policii je ve strategii zacházení s domácím násilím přisuzována ústřední role. Představuje totiž bránu, kterou obvykle vystupuje živý případ domácího násilí ze soukromí bytu na veřejnost.

V souvislosti s požadovaným postupem policie v případech domácího násilí se jedná o nové požadavky, je proto třeba, aby všichni policisté obligatorně prošli odborným výcvikem. V rámci tohoto výcviku by měli být vycvičeni zejména pro komunikaci s obětí domácího násilí a také v řádném zadokumentování scény domácího násilí. Máme za to, že tento výcvik je nezbytným předpokladem efektivních zásahů v případech domácího násilí. Mj. to potvrdila též stáž policejních pedagogů z Nizozemska v roce 1999 v SPŠ MVČR v Hrdlořezích.

Případy domácího násilí by měly být zanášeny do databází P ČR pod jednotným kódem pro snadnou identifikaci a další použití. Policie by měla šetřit všechny případy, včetně těch, které pravděpodobně nepovedou ke vznesení obvinění. Vždy je nutno mít na paměti, že domácí násilí není jediným izolovaným násilným aktem, ale opakovanou a dlouhodobou záležitostí s eskalující intenzitou.

Domácí násilí je typem trestného činu, který je pro stíhání a intervenci dostupnější než řada jiných trestných činů, neboť oběti znají velmi dobře pachatele. Policie má tedy ulehčenu svoji povinnost pachatele identifikovat a provést zákonná opatření, její postupy však této skutečnosti zatím neodpovídají.

Zřízení specializované jednotky pro domácí násilí

S přihlédnutím k četnosti, intenzitě a latenci domácího násilí se jako žádoucí jeví zřizování specializovaných jednotek pro domácí násilí, které již úspěšně fungují v zahraničí. Tam mají policejní útvary na ochranu rodiny, které jsou personálně obsazeny speciálně vycvičenými policisty. Kde to je možné, jsou tyto jednotky umístěny mimo hlavní stanici, aby oběti mohly s policistou mluvit odděleně a v příjemném prostředí. Jednotka může být tvořena pouze jedním policistou znalým adekvátních postupů. V některých případech je vhodné svěřit výkon této funkce policistkám, jejichž přítomnost může přispět k odstranění nepříjemného pocitu studu u některých žen-obětí. Je však empiricky zjištěno, že důvěra obětí domácího násilí není spojována s pohlavím policisty/tky, ale s profesionalitou a zejména lidským přístupem k oběti a jejímu problému.

Postup jednotky v praxi

V zahraničí jednotka pro domácí násilí zaznamenává všechny případy domácího násilí, přijímá oznámení a dokumentuje jednotlivé svědecké výpovědi, monitoruje stíhání, zajišťuje lékařské zprávy a jiné důkazy ve spolupráci s kompetentními úřady. Zvýšená pozornost je věnována opakovaným oznámením a rodinám, ve kterých vyrůstají malé děti.

Policisté udržují kontakt s oběťmi písemně, telefonicky či formou osobního setkání, a to bez ohledu na to, jestli došlo ke spáchání trestného činu. Specialista z této jednotky nevyšetřuje jednotlivé útoky spáchané v rámci domácího násilí, ale metodicky a prakticky pomáhá vyšetřujícímu policistovi při objasňování případu.

V praxi to vypadá tak, že policista, který je přivolán k případu domácího násilí, vyplní jednoduchý formulář o tom, co se stalo, a to i v případě, kdy žádný z partnerů nechce podat trestní oznámení a případ by se tak vlastně ani nezačal vyšetřovat. Formulář je vždy odeslán do jednotky pro domácí násilí, kde je vedena centrální kartotéka problémových domácností. Takto je získán komplexnější pohled na celou situaci zejména s přihlédnutím k případným incidentům v minulosti a je možné identifikovat další osoby, kterým hrozí nebezpečí, že se stanou objektem násilného zájmu agresora.

Základním cílem práce této jednotky je praktická a psychologická pomoc a podpora obětem domácího násilí. Zaměstnanec jednotky je povinen zjistit, jaké je rozhodnutí oběti, vysvětlit jí možná řešení, a jestliže je to nezbytné, odkázat oběť na jiné pomáhající organizace. S obětí prodiskutuje obvyklý průběh vyšetřování incidentu a nastíní pravděpodobný vývoj situace, který nastane v případě, že se celá záležitost dostane až k soudu. V kompetenci této jednotky je též zajištění doprovodu oběti domácího násilí k soudu, jestliže je to nezbytné zejména s ohledem na její psychickou kondici.

Dalším možným opatřením v rámci pomoci oběti je poskytnutí tzv. pohotovostního balíčku, který je obětem dáván bezplatně k dispozici. Balíček obsahuje informační materiál s telefonními čísly na organizace poskytující pomoc, dále bezpečnostní systém pro dům či byt a mobilní telefon pro tísňové volání na policii. V případě vážně ohrožených obětí je možné též určit policistu na jejich ochranu, a to rovněž bezplatně.

Spolupráce jednotky pro domácí násilí s ostatními složkami policie, místní správou a nestátním sektorem

V tomto směru má specializovaná jednotka za úkol:

Zajistit operativní a trvalé policejní spojení s obětí domácího násilí.

Zajistit odborné poradenství a nezbytné expertizy pro vyšetřovatele a vést všechny příslušníky policejního sboru k důslednému přístupu k domácímu násilí.

Působit jako konzultant či školitel při výcviku policistů o domácím násilí, zejména s ohledem na doporučené postupy v praxi.

Spolupracovat s organizacemi zabývajícími se domácím násilím, a to i v oblasti osvěty.

Spolupracovat s jednotkou pro ochranu dětí.

Informovat ostatní policisty jednotlivých policejních oddělení o případech domácího násilí.

Zřizování speciálních místností pro výslechy obětí domácího násilí

Existence speciálních výslechových místností vybavených videotechnikou je velice důležitá, neboť zranitelným a traumatizovaným obětem a svědkům domácího násilí, ale též obětem sexuálního násilí, dětem a mladistvým zajišťuje určitý stupeň ochrany a soukromí, umožní jim vyhnout se např. setkání s veřejností na policejním oddělení. Jsou běžnou praxí v mnoha státech Evropské unie.

Doporučený postup pracoviště tísňového volání v případech domácího násilí

Telefonáty oznamující domácí násilí mohou být nebezpečné pro volající i policisty. Proto by se s případy domácího násilí mělo zacházet jako s vysoce rizikovými. Jelikož násilí v partnerských vztazích vykazuje recidivu, je důležitá evidence všech detailů v případech tísňového volání. Příchozí volání související s domácím násilím (a to i v případě, že policie z nějakého důvodu nezasáhla) by se měla řádně evidovat, a to tak, aby bylo možné kdykoliv urychleně vyhledat potřebné informace.

Personál pracoviště tísňového volání by měl absolvovat speciální výcvik, aby byl schopen postupovat podle následujících kroků:

Dispečeři by měli urychleně a za všech okolností případy domácího násilí vyřizovat. Hovor oznamující domácí násilí by měl mít prioritu.

Kdykoliv je to možné, dispečeři by na místo incidentu domácího násilí měli vyslat dva policisty.

K informacím běžného typu by dispečer měl získat i doplňující informace a sdělit je zasahujícím policistům. Doporučuje se zjistit odpovědi na tyto otázky:

Bude zapotřebí lékařské pomoci?

Jaký charakter mají útoky či chování podezřelého vůči oběti?

Je podezřelý přítomen? Pokud již ne, tedy jeho jméno, vztah k oběti, popis místa, kde by se mohl zdržovat.

Ví podezřelý, že byli přivoláni policisté? Vyhrožuje nějak v tomto směru?

Jsou na místě činu zbraně, nebezpečná zvířata či něco jiného, co by mohlo ohrozit bezpečnost zasahujících policistů?

Je pachatel pod vlivem alkoholu nebo drog?

Je na místě ještě někdo další, zejména děti?

Byl již v minulosti v této domácnosti zaznamenán nějaký incident?

Dispečeři by se neměli ptát oběti, zda je připravena podat trestní oznámení na pachatele. Pokud trestný čin stále trvá, dispečeři by se měli snažit udržet kontakt s oznamovatelem a požádat ho/ji, aby nezavěšoval/a, ani když jde pryč od telefonu, aby bylo jasné, jestli je v nějakém bezprostředním ohrožení života. Nemůže-li dispečer zůstat s obětí v kontaktu, měl by se pokoušet, pokud to neohrozí oběť, opakovaně se dovolat zpět, aby kontroloval vývoj událostí před příjezdem policistů a předával informace o aktuální situaci zasahující hlídce. Účelem takového postupu je poskytnout podporu oběti čekající na policejní zásah. Avšak dispečeři by si měli být vědomi, že na druhé straně může tato strategie zvýšit riziko nebezpečí pro volajícího. Dispečer by se tedy měl oběti zeptat, zda bude zpětné volání bezpečné.

Dispečeři by neměli rušit jednou započatý zásah týkající se domácího násilí, i když ještě v průběhu hovoru nebo později je původní žádost o pomoc odvolána. Měli by však tuto skutečnost sdělit zasahujícím policistům. Je to žádoucí z hlediska nemožnosti odhadnout, zda žádost o zrušení zásahu je motivována opravdu uklidněním situace a pominutím nebezpečí pro oběť. Ve skutečnosti může být oběť ještě ve větším nebezpečí než při prvním volání a ke zrušení žádosti mohla být donucena. Proto je důležité, aby policisté pokračovali v akci i po žádosti o její zrušení.

Doporučený postup pro policisty zasahující na místě činu

Postup policie musí vést zejména k:

Vstup do objektu

Je-li vstup odmítnut, měli by policisté trvat na tom, že chtějí vidět oběť a mluvit s ní. V praxi se bohužel nezřídka stává, že policista není do bytu, resp. domu vpuštěn. Je-li tedy přístup k ohrožené osobě odmítnut, měli by policisté požádat dispečera, aby zkusil telefonický kontakt s obětí. Je-li vstup stále odmítán a policisté mají důvod věřit, že někomu hrozí bezprostřední nebezpečí, mají postupovat v souladu s § 83c trestního řádu a § 21 zákona o Policii ČR.

§ 21 odst.1 zákona o Policii stanoví, že je-li důvodná obava, že je ohrožen život nebo zdraví osoby anebo hrozí-li větší škoda na majetku, je policista oprávněn otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor, vstoupit do něho a provést v souladu s tímto zákonem potřebné služební zákroky, služební úkony nebo jiná opatření k odvrácení bezprostředního nebezpečí. V případě postupu podle § 21 odst.1 je po otevření bytu a provedených opatřeních policista povinen o tomto sepsat úřední záznam. Povinnost sepsat záznam je zasahujícímu policistovi zákonem určena pouze pro případ, kdy skutečně vstoupil do bytu a dospěl k závěru, že byl spáchán delikt, ať již trestný čin, či přestupek. Tím se potvrzuje zmíněný nedostatek, a to neexistence povinnosti ve všech oznámených či nahlášených incidentech domácího násilí rozhodné skutečnosti řádně zadokumentovat. Nezbývá tedy než navrhnout povinné sepsání záznamu o všech oznámeních domácího násilí bez ohledu na to, zda došlo ke skutečnému zásahu policie.

Násilný vstup může být značně nebezpečný pro policisty. Je tedy třeba přijmout vhodná interní opatření zajišťující jejich bezpečnost - např. nutnost vyslání alespoň dvou policistů na místo nahlášeného incidentu atd.

Výjezd k případům domácího násilí (dle zahraničních zkušeností)

Policista by měl při výjezdu ověřit, zda ze zmíněné adresy již bylo v minulosti voláno. To však vyžaduje několikrát zmíněnou skutečnost, že je vždy třeba vše řádně evidovat a usnadnit tak následný zásah jiných policistů.

K případům domácího násilí je nutné přijíždět v tichosti, bez sirén a neparkovat přímo před domem. Tato opatrnost je nezbytná, aby nedošlo k vyprovokování násilníka, který by si mohl vzít oběť jako rukojmí.

Služební karty

V některých zemích se ujaly tzv. služební karty, které s sebou nosí všichni policisté. Ty uvádějí seznam postupných kroků při boji s domácím násilím. Instrukce na kartě by měly být jasné na první pohled a měla by zde být uvedena telefonní čísla nejdůležitějších nebo nejčastěji využívaných zdrojů pomoci obětem (různé organizace na pomoc obětem, linky bezpečí, sociální odbory místních úřadů). Policisté také mohou obětem zdarma poskytnout letáky či informační brožury těchto organizací (ty by měly být k dispozici též na policejních stanicích). Uvedené informace by měla oběť dostat v nepřítomnosti útočníka.

Oddělení oběti a pachatele při zákroku

Prvním doporučovaným krokem na místě je oddělení oběti a pachatele fyzicky, verbálně a, je-li to možné, i vizuálně (pokud to okolnosti dovolí, odvést je do oddělených místností). Oddělení oběti a pachatele je velice důležité. Za prvé, násilí pachatele se může při příjezdu policie vystupňovat, protože tím násilník ztrácí kontrolu nad obětí. Za druhé, pachatel může kontrolovat oběť prostřednictvím výrazů, řeči těla a jiných jemných nuancí jejich vzájemného dorozumívání, a tak ovlivňovat komunikaci oběti s policií. Oběť se v přítomnosti pachatele může bát mluvit s policií, protože se obává pozdější odplaty ze strany pachatele. Je však třeba připomenout, že i když by policisté měli mluvit s každou stranou zvlášť, měli by rovněž na sebe vzájemně vidět, aby zajistili své vlastní bezpečí. Zajištěna musí být též ochrana dětí a jiných osob na místě činu.

Zajištění zbraní

Dále je nutno zajistit veškeré zbraně, jichž bylo případně užito, jakož i jakékoliv další zbraně představující na místě činu bezprostřední hrozbu, a to i v případě, že pachatel nebude vzat do vazby. Zbraněmi se rozumí nejen pušky nebo nože, ale i předměty použité jako zbraně, např. kusy nábytku, lampy, provazy nebo řetězy.

Zajištění zbraní je důležité také pro bezpečí zasahujících policistů, protože při řešení tohoto typu násilí dochází k nevypočitatelnému vývoji v chování jak obětí, tak podezřelých.

Zajištění pomoci

Též je třeba zhodnotit závažnost zranění zúčastněných stran incidentu a poskytnutí či zavolání pomoci pro kteroukoliv ze zraněných stran.

Předměty hodné pozornosti policie na místě činu:

Doporučený postup na místě činu:

Svědectví z šetření na místě činu a chování stran v této době může mít zásadní význam pro další vyšetřování domácího násilí, protože oběti a svědci mohou později svá tvrzení odvolat. Proto se policistům doporučuje na místě činu:

Vhodnou formou vyslechnout všechny strany a potenciální svědky včetně dětí (respektovat mimořádnou citlivost dětí v případech domácího násilí) a sousedů. Tyto strany by měly být vyslechnuty odděleně a pokud možno tak, aby na sebe neviděly a aby se neslyšely.

Je-li komunikace narušena speciálními potřebami kterékoliv strany (např. má-li dotyčná osoba poškozený sluch nebo mluví jiným jazykem), měli by policisté tam, kde je to možné, požádat o asistenci (telefonicky nebo v místě činu).

Určit, k jaké trestné činnosti došlo.

Určit povahu a rozsah veškerých poranění včetně obranných zranění (např. na vnitřních stranách paží či na dlaních).

Určit, kdo je primární agresor, na základě posouzení následujících faktorů:

Rozsah jakéhokoliv způsobeného zranění.

Strach z ublížení na zdraví kvůli současným či minulým výhrůžkám.

Činy provedené v sebeobraně či na svou ochranu.

Anamnéza domácího násilí uváděného jednou stranou proti druhé.

Zaznamenat písemně či na magnetofon (policistům se doporučuje ho užívat):

Jakákoliv prohlášení oběti, podezřelého nebo svědků. Zaznamenat přesně pronesená slova, používat uvozovek, označit přibližný časový rámec, v němž byla prohlášení učiněna a zaznamenat emocionální stav mluvčího.

Jakákoliv prohlášení podezřelého včetně těch, která mají charakter polehčujících okolností.

Zaznamenat svědectví a tam, kde je to vhodné, barevně vyfotografovat nebo natočit na video poranění a hmotné škody. V případě potřeby požádat o vyslání technika kriminální policie.

Je-li to možné, získat přísežné písemné či nahrané prohlášení oběti, svědků, a to i dětí. Policie by se měla pokusit získat písemné či nahrané prohlášení i od podezřelého. Tato prohlášení by měla být předkládána v souladu se služebním postupem na jednotlivých odděleních.

Předat poškozené osobě spojení na místní síť pomoci pro oběti domácího násilí, což může být systém azylových domů, ženské centrum, organizace pro pomoc obětem.

Zajistit, aby oběť získala jméno službu konajícího důstojníka, číslo případu a kontaktní telefonní číslo na policejní útvar.

Po výslechu počkat, až si oběť sbalí osobní věci (oblečení, důležité dokumenty, léky) a odvést ji do bezpečí (příbuzní, přátelé), je-li to nutné.

Primární potřebou oběti je ochrana. Policie se musí ujistit, že při odchodu z místa činu nezanechá oběť vystavenou pokračujícímu nebo dokonce eskalujícímu násilí, a dále, že oběti byla podána informace, kde lze v místě jejího bydliště získat pomoc. Příliš často totiž bývá oběť ponechána v přítomnosti pachatele, který ji napadl, bez pomoci. Kdekoli je to možné, měla by být oběť doprovázena do azylového domu, pokud si tam přeje odejít.

Zatčení

Neprodlené a obligatorní zatčení údajného útočníka v případech domácího násilí by mohlo být účinné tehdy, kdyby zastavilo další útoky a přesvědčilo útočníka, že to, co udělal, je trestný čin. Přesto nelze doporučit automatická zatčení údajného násilníka ve všech případech domácího násilí. Důvodem je skutečnost, že by se tím vydělilo domácí násilí z ostatních trestných činů; domácí násilí je však trestný čin stejně jako jiné násilné trestné činy. Policie má u trestných činů násilí proti osobě právo rozhodnout o zadržení podezřelého. Avšak automatické zatčení za jakýkoli údajný útok by se stalo riskantní praxí, kterou by bylo možné zneužít.

Písemná zpráva (dle zahraničních doporučení)

Policista musí sepsat písemnou zprávu, jestliže bylo oznámeno podezření ze spáchání domácího násilí bez ohledu na to, jestli došlo k zatčení násilníka. Policie by měla zaznamenat vše, co jí oběť řekne. Jestliže nedošlo k zatčení, zpráva by měla obsahovat popis všech zjištěných zranění a důvodů, proč k zatčení nedošlo.

Písemná zpráva policisty o domácím násilí by měla obsahovat:

Popisné informace o oběti a podezřelém, včetně popisu jejich chování.

Vlastní písemné a zaznamenané ústní výpovědi a podaná vysvětlení oběti a podezřelého včetně emotivních ústních prohlášení a jejich přibližného časového sledu, případně uvedení důvodů, proč písemné výpovědi chybí.

Seznam svědků a jejich výpovědí (včetně emotivních projevů a jejich přibližného časového sledu) a jména všech policistů zasahujících na místě činu.

Popis a umístění zranění, popis poskytnuté lékařské péče či prohlášení o odmítnutí lékařské péče.

Název poskytovatele lékařské péče a jména všech ostatních osob na lékařské péči zúčastněných včetně pohotovosti.

Popis dalších na první pohled nezjistitelných zranění.

Popis kroků učiněných s cílem zjistit, jestli byl podezřelý na místě činu.

Informace o tom, zda byly na místě přítomny děti, a jak o ně bylo postaráno.

Jakékoliv informace, které mohou být relevantní z hlediska vztahu mezi násilníkem a obětí.

Seznam rizik z hlediska dalšího bezpečí oběti a dětí (vyhrožování, anamnéza týrání, zabíjení domácích zvířat, užívání léků, jiné neobvyklé chování).

Prohlášení týkající se zvláštních potřeb (včetně jazykových bariér, postižení) zúčastněných stran.

Potvrzení o tom, že oběť obdržela "Poučení o právech poškozeného".

Jestliže nedošlo k zatčení, potvrzení o tom, že policista oběť informoval o důvodech, na základě kterých nedošlo k zatčení.

Jméno a telefonní číslo osoby (člena rodiny, zaměstnance), kterou může oběť kontaktovat.

Následný doporučený postup policie

Další postupy mohou mít např. tyto formy:

Výslech obětí, které nebyly dříve z fyzických či emocionálních důvodů schopny řádného výslechu nebo podání výpovědi. Za tímto účelem má být oběť znovu kontaktována a má získat dodatečné informace o vyšetřování.

Pořízení fotografií těch zranění oběti, která nebyla viditelná v době zásahu.

Výslech sousedů nebo jiných potenciálních svědků.

Ověření skutečnosti, zda podezřelý není v současné době podmíněně propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody, nebyl již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody či nebyl propuštěn z vazby. V této souvislosti je třeba zjistit jména a telefonní čísla příslušného probačního či jiného kompetentního úředníka.

V doplňkové zprávě by měl policista zadokumentovat kroky učiněné v rámci pokračujícího vyšetřování, tedy zejména zadokumentování výslechů a ostatních přiměřených kroků učiněných v rámci vyšetřování.

Dokumentace domácího násilí

Zvláštní důležitost se v zahraničí přikládá potřebě přesných a pečlivých záznamů, které budou rozlišovat oběti domácího násilí a oběti jiných násilných trestných činů. Také tam bylo dříve domácí násilí zpravidla rutinně evidováno (z právních a statistických důvodů) do kategorií jednotlivých trestných činů, podle nichž bylo stíháno. Podle takových záznamů bylo těžké určit, které z těchto případů jsou případy domácího násilí a jaké je jejich celkové množství. Bez přesných informací se může policie mýlit v určení rozsahu výskytu trestných činů domácích incidentů a může selhat také v tom směru, že policisté odpovídající na žádost o pomoc nebudou mít dostatek základních informací o předchozích incidentech.

Je tedy důležité, aby byly důsledně pořizovány záznamy o domácím násilí, a to srovnatelným způsobem ve všech útvarech policie, tak aby mohly být shromažďovány na celonárodní a regionální úrovni. Jakýkoli systém klasifikace evidence musí být vytvořen tak, aby jej mohly používat také ostatní orgány činné v trestním řízení. To také usnadní mimo jiné výzkum a rozdělení zdrojů v rámci systému. Nutné je též znovu zdůraznit skutečnost, že operativní vyhledávání příslušných informací napomáhá ke zvýšení bezpečnosti zasahujících policistů, jimž znalost rizikových faktorů (např. vlastnictví zbraně) může napomoci k včasnému přijetí bezpečnostních opatření.

Doporučuje se tedy, aby všechna oznámení obětí nebo svědků v případech domácího násilí byla správně zaznamenána stejným způsobem jako oznámení týkající se násilí mezi cizími osobami; žádné oznámení o domácím násilí nesmí být odloženo, dokud policie nedojde po prošetření k závěru, že oznámení bylo "nepřesné nebo nepravdivé". Žádoucí se jeví uvažovat např. o zavedení zvláštního softwarového programu, který by byl zaměřen na specifické označování případů domácího násilí tak, aby mohl být tento jev monitorován a aby mohly být k dispozici příslušné statistické údaje. I v případě, že nedojde k instalaci tohoto počítačového programu, by měla být zvažována jiná metoda znovunalezení informací o ohlášeném a evidovaném domácím násilí.

Státní zastupitelství

Pro stíhání případů domácího násilí by měli být určeni zkušení státní zástupci, kteří by absolvovali speciální výcvik. Řešením by mohlo být také zřízení zvláštního oddělení pro trestné činy násilí na ženách, které by bylo personálně zajištěno speciálně školenými státními zástupci.

V souvislosti s níže popsanými sociálními terapiemi pro pachatele domácího násilí (blíže viz bod 7), které by v případě spolupráce násilníka mohly být soudem nařízeny místo trestu odnětí svobody, by též bylo možné uvažovat, samozřejmě za případné novelizace příslušných ustanovení o podmíněném zastavení trestního stíhání. V podmínkách podmíněného zastavení trestního stíhání by byla stanovena povinnost pachatele zúčastnit se sociální terapie pro násilné pachatele.

V případech, kdy by státní zástupce byl přesvědčen, že je oběť i v průběhu probíhajícího trestního řízení vystavena výhrůžkám, měl by věc vrátit zpátky vyšetřovateli za účelem doplnění vyšetřování. Doplňující obvinění je nezbytné v souvislosti se snahou objasnit současný charakter násilí proti oběti.

Jestliže by státní zástupce měl důvodné podezření, že se bude obviněný obhajovat tím, že zranění oběti je dílem náhody a nebylo způsobeno úmyslně, mělo by státní zastupitelství zvážit zajištění lékařské dokumentace nebo podobných důkazů za účelem vyvrácení takové obhajoby.

Státní zástupce by měl u soudu vystupovat vzhledem k oběti citlivě, klidně a měl by disponovat znalostmi o dostupných službách pomoci obětem domácího násilí. Z hlediska bezpečí oběti lze také uvažovat o ochraně obětí domácího násilí před dalšími případnými útoky ze strany pachatele. Zejména je nutné velice pečlivě zvážit vazební stíhání pachatele, neboť se v praxi poměrně často vyskytují případy, kdy trestní stíhání pachatele domácího násilí na svobodě vede k pokračování násilí resp. trestné činnosti a nezřídka dochází v této souvislosti i k závažným následkům na zdraví obětí či jiných zúčastněných osob.

Soudy

Pracovníci soudů a soudci by měli absolvovat speciální odbornou přípravu a být seznámeni s doporučovaným postupem u případů domácího násilí. Jednalo by se zejména o jasné pokyny, jak a za jakých okolností vyslýchat týranou osobu, jaké programy převýchovy pro pachatele jsou akreditovány státem (v případě, že se stanou součástí legislativní nabídky opatření v případech domácího násilí) atd.

Zde je možné uvést zkušenosti se zahraniční úpravou soudnictví, například v USA, kde došlo ke zřízení zvláštních soudů pro případy domácího násilí personálně vybavených vycvičenými soudci a úředníky, kteří jsou schopni odpovídajícím způsobem řešit výhradně trestněprávní aspekty domácího násilí. Je zřejmé, že tato úprava není za současného legislativního stavu v České republice akceptovatelná, ale cítíme potřebu na tuto zkušenost alespoň upozornit.

Z hlediska bezpečnosti oběti je důležité uvažovat o ochraně obětí domácího násilí před dalšími případnými útoky ze strany pachatele. Zejména je nutno velice pečlivě zvážit vazební stíhání pachatele. Trestní stíhání pachatele domácího násilí na svobodě vede zpravidla k pokračování skrytého násilí a zastrašování obětí a svědků.

V případě, že má oběť domácího násilí obavy z výhrůžek ze strany obviněného a žádá o doprovod, protože obviněný pro ni představuje reálnou hrozbu, mělo by být ze strany soudu učiněno opatření k zajištění takového doprovodu.

V této souvislosti je možno též zmínit neexistenci tzv. oddělených čekáren pro svědky v České republice. Oddělené čekárny jsou prostory umožňující svědkům obžaloby či poškozeným osobám vyhnout se traumatizujícímu setkání s pachatelem na chodbě před vstupem do soudní síně. Doba čekání vstupem do jednací síně soudu mohou tyto osoby strávit v bezpečném prostředí bez obtěžujících kontaktů s obviněným či jinými osobami z jeho okruhu. Lze tedy uvažovat o takovém prostorovém uspořádání i u soudů v České republice (viz návrh Bílého kruhu bezpečí z 22. 2. 2000).

Závěr

Osobní zkušenosti obětí domácího násilí, které vyhledaly pomoc Bílého kruhu bezpečí, často potvrzují to, že policisté v případech incidentů v rodině odmítají přijmout oznámení o spáchání trestného činu v rozporu s povinností jim stanovenou zákonem.

Základním předpokladem budoucí efektivní reakce orgánů činných v trestním řízení je odborný výcvik zaměřený na rozpoznání domácího násilí, znalost vhodných postupů a účinné reakce na případy domácího násilí. Nutné je zvýšit citlivost orgánů činných v trestním řízení k problému domácího násilí. Pozornost je třeba věnovat všem trestním oznámením, stížnostem či jiným podnětům. Tento postup je velice důležitý s ohledem na skutečnost, že domácí násilí je problémem, jehož závažnost je spojena s dlouhotrvajícími a opakujícími se útoky. Není tedy možné posuzovat jednotlivé akty násilí odděleně, ale problém je třeba vnímat komplexně, ve spojitosti s ostatními incidenty.

Represivní opatření nejsou sama o sobě s to účinně pomoci ohroženým obětem a dětem, neochrání je před domácím násilím. Represivní opatření se uplatňují pouze v konečných fázích domácího násilí, zatímco počátky a rozvoj domácího násilí zůstávají mimo zorný úhel pozornosti. V naší společnosti stále chybí přesvědčení, že domácí násilí je netolerovatelné všeobecně, a to i ve svých "měkčích" polohách, protože představuje patologické a rizikové chování. Proto musí být v případě oznámení evidováno, řádně prošetřeno a stíháno podle trestního práva. Orgány prosazující právo ve společnosti by měly být povinny veškeré oznámené případy domácího násilí řádným způsobem zpracovat.

Na druhé straně je však třeba upozornit na zkušenosti - v zahraničí již překonané, které dokazují, že pokud se společnost orientovala přednostně na represivní opatření v případech domácího násilí, vždy se zabývala pachatelem, oběť však zůstala nadále bez pomoci.

Z tohoto důvodu domácí násilí vyžaduje specifický přístup. Domácí násilí není problém výhradně represivních instancí, je nutné propojit trestní systém se systémem sociálně právním a se službami v oblasti duševního zdraví a podpory obětí trestných činů.



Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |