POLICISTA  11/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž

PES,
který
najde výbušninu,
neštěká
V některém z automobilových vraků se skrývá výbušnina

Hřbitov aut

Vrakoviště v zadním traktu autobazaru nostalgicky připomínalo pomíjivost věcí. Z kdysi pyšných vozů hltajících asfalt dálnic zůstaly opuštěné rezavějící zbytečnosti a kdesi v tom obrovském hřbitově dosloužilých strojů byl ukryt váleček výbušniny, ne o mnoho větší než krabička zápalek.

Opel se stříbrnou metalízou, vedle peugeot, naproti ford. Pach benzinu a oleje je silnější než kořenná vůně podzimního větru. Těžko říct, co všechno cítí pes, zvířecí nos předčí i tu nejpřesnější chemickou laboratoř na světě. Německý ovčák soustředěně obcházel auto po autě, Opel byl v pořádku, Ford rovněž, peugeot se zdál podezřelý.

Pes nakukoval pod blatníky a zpozorněl u zámku zavazadlového prostoru. Nález! Ovčák ztuhnul, pak tiše zalehl, některé iniciační systémy totiž reagují i na hluk a neopatrné vyštěknutí by mohlo všechno změnit v mohutný záblesk ohně.

"V pořádku, pochval ho!"

Psovod hladil úspěšného kamaráda, házel mu míček, pes s chutí aportoval a nadšeně štěkal. Teď už směl.

Speciální výcvik

Celostátní soutěž psovodů se služebními psy probíhala v Býchorech u Kolína, v okolí malebného zámečku, který je střediskem policejní kynologie už náramně dlouho. Sám vedoucí střediska, podplukovník Ladislav Šingovský tu s drobnými přestávkami odsloužil víc než třicet let.

Podplukovník Ladislav Šingovský, tentokrát v roli rozhodčího"Víte, když jsme kdysi dávno začínali s výcvikem psů pro speciální práce, naráželo to u vrchnosti na hluboké nepochopení. S kolegou Honzou Kabátem jsme třeba připravili psa pro hledání zbraní. Pistoli, z níž se roky nestřílelo, dokázal najít v sadě nářadí, v zaolejovaném motoru náklaďáku a podobně. Nadřízení na to koukali s rozpaky a ptali se, k čemu to bude dobré. Stejně tak dopadalo hledání drog nebo výbušnin. Nebyla vypracovaná žádná metodologie výcviku, kterou by člověk mohl nastudovat, všechno se vymýšlelo pomalu a postupně. Například výbušniny. V úvahu přicházelo tuším šestapadesát explozivních materiálů, Maďaři tehdy cvičili psy postupně, druh od druhu, to nám ovšem připadalo hrozně zdlouhavé a neefektivní, a tak jsme se vrátili zpátky k chemickým k učebnicím ze školních let. S pomocí Jirky Hanzlíka, chemika a pyrotechnika z ochranné služby, jsme výbušniny rozdělili do pěti skupin podle základních bází, z nichž jsou vyrobeny. To už se nacvičit dalo a navíc poměrně rychle. Mimochodem, to, že dnes dokážeme připravit psa na hledání výbušnin za osm či devět týdnů, na mezinárodních schůzkách kynologů radši ani neříkáme, protože tomu zahraniční kolegové prostě nemohou uvěřit."

Pohozený pes

Papírové krabice rozseté po louce jako hejno bělásků a vítr vhodný spíš pro pouštění draků než k hledání nepatrných pachů a vůní. Trochu to připomínalo sen potrhlého cukráře, který do kraje rozhodil celodenní produkci kremrolí a dortů. Lákavě vyhlížející obaly však byly většinou prázdné, jen v některých z nich odpočíval kousek pověstné výbušniny jménem semtex. Disciplína zařazená v soutěži coby kontrola zavazadel mohla začít. Psovodi si vylosovali lístky s příslušným pořadím, rozhodčí vytáhli záznamové bloky.

První pes proběhl kolem řady krabic, pak se pomaleji vrátil, aby se na cestu vydal ještě jednou a označil tu třetí v pořadí.

"Správně, další prosím!"

Xena, Dany, Cif.

Sto bodů za okamžitý nález, když zvíře potřebuje k objevu pokusy dva, tak deset bodů ztrácí.

Poručík Šponer pustil Báru z vodítka, fenka očichala čtyři prázdné krabice a u té páté bez váhání ulehla do trávy. Bylo to učebnicově přesné, samozřejmě za plný bodový zisk.

Podporučík Prokop Šmíd a německý ovčák Dany"Výborně Barčo!"

Fenku pochvala potěšila a tvářila se pyšně.

"Odkud jste?"

"Z Olomouce," řekl Miroslav Šponer.

"A jak je Bára stará?"

Poručík pokrčil rameny.

"To vlastně nikdo přesně neví. Sedm, možná osm let..."

Nepříliš přesná odpověď má kořeny v jednom z odporných zvyků moderní doby. Jako se v minulých stoletích odkládala nechtěná miminka k vratům klášterů, podobně alibisticky se dnes někteří majitelé zbavují zvířat, která je přestala bavit. Nejčastější situaci dobře znají lidé z venkova. Malebnou vesničkou projíždí automobil, na návsi přibrzdí, vyhodí pejska nebo kočku a s prudce stoupajícími otáčkami motoru pokračuje v cestě. Oklamané a dezorientované zvíře pak čeká neveselý potulný život, ukončený zpravidla střelou nějakého myslivce. Těch šťastnějších se občas někdo ujme.

Báru našla policejní hlídka přivázanou u zábradlí jednoho nádraží, kde prý fenka hladověla a naříkala dva nebo tři dny. Policisté ji odvezli na oddělení, nakrmili, a když se ukázalo, že je velmi talentovaná na pachové práce, začal ji Miroslav Šponer cvičit.

Ve vztahu mezi člověkem a psem se hrubě nesluší hovořit o penězích, nicméně nám dovolte jednu výjimku. Kdyby totiž tyto řádky náhodou četl bývalý majitel fenky Báry, nechť ví, že podobně kvalifikovaný pes má ve světě cenu takových deseti až dvaceti tisíc dolarů. Ať si to pěkně několikrát zopakuje a má sám na sebe vztek.

Služba na výjezdu

Velká přestávkaProhlídka místností, skladů, kanceláří a výrobních hal. To je soutěžní disciplína, která se velmi podobá nejčastější praxi. Na lince tísňového volání zadrnčí telefon a udýchaný hlas vyhrkne: "Pozor, je tam bomba!"

Ve škole, v obchodním domě, v areálu tržnice nebo na stanici podzemní dráhy. V devětadevadesáti případech ze sta bývá takové oznámení falešné, nějaký primitiv se chce hloupě pobavit nebo se nepřipravený školák příliš bojí písemky z matematiky, odpovědně prověřit se ovšem musí všechno.

"Je na psa stoprocentní spolehnutí?"

"V podstatě ano," přikývl podporučík Prokop Šmíd z výjezdové skupiny Správy police hlavního města. "Samozřejmě, i zvíře se někdy může mýlit, ale vzhledem k tomu, že v takové situaci místo prohledávají i profesionální pyrotechnici, je myslím výsledek kontroly nepochybný."

Postavení v soutěži podobnému závěru napovídalo, Prokop Šmíd s německým ovčákem Danym letos obhajovali loňské prvenství a po polovině absolvovaných disciplín si vůbec nevedli špatně. Povídání se ovšem stočilo spíš ke každodenní praxi, mezi spoustou planých poplachů se čím dál častěji objevují ostré nálezy.

"Jednou, také to pro nás začalo oznámením na linku 158, nějaký rekreační běžec objevil při ranním tréninku v lese tašku, která mu připadala podezřelá. Dorazili jsme tam a Dany spolehlivě naznačil, že tentokrát o žádnou legraci nejde..."

Speciální pražská výjezdová jednotka je jeden z mála policejních útvarů, kde má každý člen odborné pyrotechnické zkoušky. Nedalo tedy mnoho práce zjistit, že plastická trhavina v tašce je bez iniciátorů a rozbušek, takže sama od sebe explodovat nemůže. Les zřejmě sloužil jen jako mrtvá schránka pro předání nebezpečného materiálu a případ převzala kriminální služba.

Nedávno objevil Dany jedenáct kilogramů průmyslové trhaviny v cestovním kufru a vysloužil si uznání specialistů na potírání organizovaného zločinu. Jindy bezpečně poznal, že nálož připojená drátky k zapalovacímu obvodu podnikatelova auta je naplněna dětskou plastelinou a posloužit zřejmě měla jenom k zastrašení. Zkrátka, historek byla spousta, pořadatelé soutěže však účastníky svolávali k další disciplíně.

Pes a kriminalita

Krabice rozhozené po louce připomínaly sen potrhlého cukráře"Samozřejmě, nikdo nemá radost z toho, že doba přinesla tak prudký vzestup zločinnosti," poznamenal podplukovník Šingovský, "nicméně nás to myslím nijak zvlášť nezaskočilo a na změněnou kriminální problematiku jsme byli docela dobře připraveni. Drogy, výbušniny, hledání min a zbraní, všechno to, co před lety vzbuzovalo shovívavé posměšky, je dneska zatraceně aktuální a my na to dovedeme psy vycvičit. Těší nás, že česká služební kynologie ve světě něco znamená a že zahraniční kolegové některé naše postupy uznávají a kopírují. Pochopitelně, abych se jenom nechlubil, řada věcí se také nepovedla nebo nedotáhla do konce. V archivu třeba najdete stařičký dokumentární film o tom, jak se zrovna tady, v Býchorech, v roce sedmdesát jedna a dva zkoušelo ztotožňování předmětů ve sklenicích. Od toho byl už jen krůček k pachovým konzervám, jenže záležitost se nedokončila a o pět let později jsme metodu umožňující dlouhodobé uchovávání pachů s velkou slávou přebírali z Německa. Ale to nic, každodenní práce není sportovní soutěž, a na tom, kdo byl první, vlastně tak moc nezáleží.

Kdysi podceňovaná kynologie se dostala do módy, skoro se zdá, že psům dnes rozumí kde kdo, i když to není tak docela pravda. Jedním z obecně rozšířených omylů je například představa, že psi vyhledávající omamné látky jsou sami drogově závislí. Tak to prosím rozhodně ne, a to ze dvou důvodů. Ten první je ryze praktický, droga zvíře ničí podobně jako člověka, životnost takového psa by byla minimální, a vlastně by se ho ani nevyplatilo cvičit. Druhý důvod považuji za mnohem podstatnější. Znám spoustu psovodů, dobrých i špatných. Ale neznám ani jednoho, který by dovolil, aby se z jeho čtyřnohého kamaráda stal zoufalý a k předčasné smrti odsouzený narkoman."

Přítel z doby ledové

Soudí se, že pes to s člověkem táhne od konce poslední doby ledové, tedy dobrých čtrnáct tisíc let. Většinu té doby hlídal, pásl stáda, staral se o pohodu a zábavu. Jeho neuvěřitelné schopnosti v oblasti čichu začal člověk využívat teprve v posledních desetiletích. Je dosti pravděpodobné, že pes toho dovede ještě mnohem víc, a trpělivě čeká, až na to ten poněkud pomalý pán tvorstva konečně přijde.

A. Jirotka  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |