POLICISTA  11/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét

Bohumil Hrabal - nebo Ota Pavel - by dokázali vynést tu partu z Litoměřic několika málo slovy - možná v nekončící větě - až do nebes. Pro jejich zápal a osobní nasazení při jednotlivých akcích na kolech. Na šlapacích strojích, které představují jejich společný styl života. Jejich týmovou provázanost a vždy neobyčejnou radost v jakýkoliv všední den.
Srpnové vydání našeho časopisu nabízelo vyprávění o cyklistickém maratonu, který přes nejvyšší a nejnižší bod České republiky podnikli litoměřičtí členové Sportovního klubu policie na začátku léta. Tehdy jsem se blíže seznámil s jedním z nich. S pracovníkem severočeské "úřadovny" inspekce ministra vnitra a přitom náramně - až ukázkově - zarputilým a svému koníčku vpravdě celým srdcem oddaným bicyklistou.
Je to osmačtyřicetiletý major Václav Pabiška ...

Takhle šlapal Pába začátkem léta spolu s dobrým kolegou pekařem Petrem nepřízní počasí vzhůru na krkonošské Pomezní boudyJako malý kluk toho moc nenajezdil, v padesátých letech ostatně nebylo příliš na čem. Trochu se jezdívalo kolem baráku, pod štanglí na pánském kole. Skoro všichni jsme tak začínali. Teprve když mu bylo třináct nebo čtrnáct, dostal od táty favorita - cestovní model, vepředu s horským převodem. V té době to byl cyklistický vrchol, zhruba za tisícovku. Odjezdil na něm dlouhé roky. A ten rám nejspíš jezdí ještě dneska, asi před deseti lety ho policista prodal jinému četníkovi - samozřejmě už hodně přestrojený.

Jako dorostenec pokoušel Vašek amatérské závodění, pak toho nechal a po vojně, vzápětí když nastoupil k policii - když se po škole vrátil do služby do rodných Litoměřic - navrátil se i k velocipedu. Pocítil potřebu pohybovat se, udržovat si pro pracovní povinnosti kondici, a rekreační pobíhání ho nezaujalo. Zato kolo mu definitivně učarovalo natolik, že začal někdy od roku 1980, před svými třicátinami, točit každoročně patnáct šestnáct tisíc kilometrů v sedle.

Jezdí v zimě v létě do práce - řadu let to bylo na trase z Litoměřic do Úštěka, teď třetím rokem do Ústí nad Labem. V nejhorších zimních podmínkách, jak napadne sníh, jak zahrozí klouzačky, používá horské kolo, které je bezpečnější, než druhý bicykl. Tomu říká zásadně zimák - je to silniční stroj vybavený blatníky - a používá ho na jízdy od jara do podzimu, zvláště za nepohody, a dojíždí na něm nejrůznější starší součástky. Pak má ještě třetí kolo - nedělní, to si bere v létě, příležitostně, svátečně, do akcí, kdy se pracuje s pedály poněkud rychleji ...

* * *

Václav Pabiška - horký kafáč udělá dobře po dramatičtější jízdě i před pohodovou etapou"Každá vyjížďka je pěkná, zvláště když je hezké počasí," vyznává sportovně oddechovou zásadu Václav Pabiška, který na kole ve svém blízkém okolí nejraději míří k Úštěku, Štětí, na Dubou, kolem Doks. A kdyby náhodou někdy někde vyhrál větší peníze, okamžitě si nechá postavit domek v Českém ráji. Tam v lůnu Prachovských skal trávil u babičky prázdniny a další volné chvíle mládí a tam - na Hrubou Skálu, k Troskám, na hodně krásných míst - se pořád v sedle šlapací mašinky rád vrací.

To jsou zážitky, které člověka neustále obohacují. V dnešní ne laciné době, navíc kolo představuje - vypočítává cyklistice propadlý policista - perfektní dopravní prostředek. Není potřeba hlídat si jízdní řády, denně mu "hrabání nohama v pedálech" šetří víc než padesátku za lístek, pro přesun z bodu A na místo B je naprosto nezávislý, jede si vlastně kterýmkoliv směrem, kdy chce a ještě si denně tuží zdraví. "A taky mám větší chuť k jídlu i výraznější a zajímavější žízeň," připouští s potutelným úsměvem.

Cesty v balíku nedávno založeného cyklistického týmu litoměřických kamarádů přes týden moc nestíhá. Kluci trénují po šestnácté hodině, on před čtvrtou odpoledne vyjíždí z práce domů. O to víc se těší na jednorázové akce této party a doufá, že něco podobného třeba dobytí a přejezdu Sněžky budou mít vždycky na programu.

Venda Pába je ovšem již řadu let rovněž členem Klubu cyklistů roudnických (ten byl ustaven na sklonku 19. století!). S nimi šlape na kole pravidelně o víkendech v létě v zimě. Od rána do oběda se někam společně jede, pak se - po tréninku - zaskočí na jedno do restaurace v Litoši. Všichni si kvalifikovaně zhodnotí sportovní výkony a rozjedou se k domovům.

Mezi roudnickými borci převládají veteráni, nejširší členskou vrstvu tvoří padesáti a šedesátiletí jezdci, bývalí "závoďáci i hobíci", dnes nejstaršímu ing. Bambáskovi je skoro sedmdesát a běžně vyjíždí s ostatními do terénu. Postupně ale přibývají mladší kolegové, kteří stále víc přicházejí na chuť projížďkám ve skupině ...

* * *

Chvilky v přátelské „tlupě“ vždycky posílí a vnitřně zahřejí pro další pokračování bicyklových kilometrů"Čisté roviny to není úplně to pravé, kořením cyklistiky jsou kopce, stejně jako nepřítelem cyklistiky bývají hlad, žízeň a vítr," charakterizuje svůj vyvolený sport policista Pabiška. "Když je na tom člověk fyzicky dobře, tak mu stoupání do vršku nevadí. Při vzpomínce na výlet přes Sněžku si uvědomuju, že cesta vzhůru byla dokonce daleko lepší než to, co potom následovalo cestou dolů do Pece." (Povětrnostní podmínky tenkrát přitvrdily do takové míry, že obětavý doprovod v cíli sjezdu pouze ztěžka odděloval jednotlivé borce od promrzlých kovových částí jejich transportních strojů. - pozn. red.)

Obvykle libější zážitky přináší každoroční jízda roudnického oddílu z Roudnice nad Labem na Ještěd a zpět, v polovině srpna. Nebývá to ani tak prestižní závod jako spíš lepší - tedy rychlejší - turistika. Jedou tři čtyři desítky lidí, pár známých z Litoměřic si šlape po své trase a někde kolem Zahrádek nebo Kravař se peloton propojí.

Vloni nastaly v těch dnech pořádné letní pařáky, cestou tam cyklisty pokropil - a podpořil - vlahý déšť, cestou od hory do nich opět bušilo čtyřiatřicetistupňové úmorno. Pábovi to nevadilo, přestál to výborně, měl hodně pití, dostatek jídla, nepodcenil přípravu a výsledek - celkový osobní dojem - poté vždycky potěší.

Trochu jiné to je na sérii veteránských závodů Pohár masters, kde špička závodníků jezdí tak, že by se za to nemuseli stydět leckteří dvacetiletí účastníci republikových přeborů. Ostatně při časovce tříčlenných družstev Giro de Zavadilka porazili v nedávné minulosti padesátníci bratři Paříkové seskupení, v němž jeli profíci Andrle a Benčík. Průměrná rychlost vítězů na rovinatém okruhu s pevným startem se pohybovala kolem pětačtyřiceti kilometrů v hodině.

"Jsem spíš vytrvalostní typ, žádný spurtér," prozrazuje na sebe Pába. "Když už trochu závodit, tak radši nastoupit dřív, držet rychlost, nenechat se dojet. S kopce nehazarduju, patřím k opatrnějším jezdcům. Ono asi občas každému probleskne hlavou, co by se nejspíš mohlo stát, kdyby ve větší rychlosti přišel defekt, uklouznutí, nějaká kolize, nehoda ..."

* * *

Když hladký asfalt sotva šustí pod koly a vůkol kyslíkový lesa dech, stranou pro tu chvíli zůstávají naše i nejtěžší starosti...Zatím se Václavu Pabiškovi na kole nic vážnější nestalo, úrazy - až na drobné odřeniny - se mu vyhýbají. Vlastně jeden horší úlek zažil: Někdy v dvaadevadesátém vyjížděli z Litoměřic na Křešice, když se mu ulomila sedlovka. Bylo to zcela nečekané, sedl si dozadu na kolo a pokračoval v pádu dál. Bezmocně sebou řachnul z výšky metr dvacet, byla to strašná rána, naštěstí nejeli moc rychle. Parťák, co jel za ním, se mu přesto sotva vyhnul a přes jedno kolo mu přejel. Skončilo to tenkrát otřesem, naraženou kostrčí, modřinami.

"Pokud zdraví dovolí, tak bych ještě nějakou chvíli chtěl jezdit," zamyslí se - ne-li zasní - Pába. "Zvláště, když si člověk na kolo přivykne, pak bez ohledu na to, kolik mu je let, může skutečně jezdit třeba do osmdesáti. Ono to záleží na životním stylu. Znám lidi, kteří ve čtyřiceti vzdali veškerý pohyb, sedí u televize, ani do samoobsluhy nedojdou pěšky ..."

P.S. V září si udělala skupinka litoměřických cyklofandů týdenní výlet do Chorvatska. Podle zdrojů blízkých vedení výpravy jezdil V. P. opět jako divý a v průběhu celého výšlapu zpravidla dělal tahouna. Taktéž samostatně vyrážel od moře v okolí Makarské přes průsmyky do vnitrozemí, překonával "vyhnívací" stoupáky, kvalitním finišem unikl z přímého ohrožení útočícími pasteveckými psy. Nejednu programovou složku výjezdu do zahraničí pojímal kamarád V. P. jako vysoce prestižní záležitost ...

Jaroslav Kopic  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |