POLICISTA 11/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
Poslední slovo má žena | |
MILENA BRŮHOVÁ |
Karolinka se nemohla dočkat. Už dlouho se těšila na tento okamžik, dlouho vymýšlela, jak se jí letos povede maminku napálit a jak se maminka lekne. Jediný den v roce, kdy je dovoleno lhát a podvádět a dělat si legraci z druhých, dokonce i z dospělých, jenže Karolinka naprosto jistě věděla, že s maminkou to nebude mít lehké. První duben si označuje v kalendáři stejně jako všechny svátky a narozeniny, a ještě přidává tři vykřičníky. Vyvést zkrátka maminku aprílem, to chce mozek a fantazii, jak správně říká tatínek.
Jenže já obojí mám, to zase tvrdí paní učitelka.
Auto zastavilo před starým domem s oprýskanou fasádou.
"Takhle bys mě mohla vozit ze školy každý den, mami," řekla s úsměvem Karolinka a přesně věděla, co na to poznamená maminka. Samozřejmě se nespletla.
"Jen choď pěšky, zlato. Máš přece nožičky, ne,"
A teď se zeptá na ten diktát.
"Jak dopadl diktát?"
Dopadl výborně, jásala v duchu Karolinka, ale povedlo se jí stáhnout obličej do trpitelské grimasy. Mlčky vystoupila a čekala.
Maminka taky vystoupila, přibouchla dveře, zamkla je a podívala se na svou zkormoucenou dcerku.
"Snad jsi nedostala pětku?"
Karolinka kývla a maminka se začala smát.
"Apríl!" zavolala hned nato zvesela a pleskla svou dceru po zadečku. "To víš, mě jen tak nenapálíš!"
Tak se mi to zase nepovedlo, zlobila se v duchu Karolinka. Kdyby aspoň jednou maminka dělala, že mi nalítla! Teď abych zase celý rok čekala.
"Běž napřed, mám v kufru nákup."
Karolinka se začala otráveně loudat po schodech do prvního poschodí - ale u dveří do bytu zbystřila pozornost a překvapeně se na ně zadívala. Ty dveře byly totiž pootevřené! Ale jak to, blesklo hlavou holčičce. Tatínek je přece na služební cestě!
Trošku do dveří ťukla - a strnula. Na podlaze v obývacím pokoji rozházené papíry, zásuvky a kdoví co všechno ještě. Někdo tady byl!
"Mami! Mami!" křičela Karolinka a pádila ze schodů. "Pojď honem! Někdo nám vykradl byt!"
Maminka se nejdřív usmála, ale hned nato se její obličej stáhl a přísně řekla:
"Takhle se s aprílem nevyvádí, Karolinko. Před chvílí jsem ti nalítla, tak proč to zkoušíš podruhé?"
"Ale on tam opravdu někdo je! Nebo byl! Na podlaze jsou rozházené věci!"
"Panebože, ty vůbec neposloucháš, co ti povídám. Popadni tuhle igelitovou tašku a pojď."
Já se bojím!"
"A čeho, prosím tě?"
Maminka stoupala po schodech a Karolinka se začala loudat za ní. Srdíčko jí bouchalo jako splašené.
V bytě bylo hrobové ticho - a na podlaze skutečně dopuštění! Sylva Berková nevěřila vlastním očím. To dítě mělo pravdu, někdo nás za bílého dne vykradl! Video pryč, rádio pryč, s televizí evidentně pohnuto - co když jsme s Karolinkou ty zloděje vyrušily? Co když jsou - panebože! Co když jsou ještě v bytě?
Položila tašky na podlahu předsíně a chytila dcerku za ruku.
"Musíme pryč," zašeptala, a v tu chvíli postřehla v otevřených dveřích stín, který zřetelně přeběhl po skříni v sousedním pokoji.
"Honem!" sykla, vyběhla s dcerou na schodiště, přibouchla za sebou dveře a pádila po schodech dolů. Dítě za sebou doslova vlekla.
Na chodníku se několikrát zhluboka nadechla - a pak začala křičet. Zoufale a tak silně, že se lekala vlastního hlasu. Chtěla zastavit nějaké auto, ale v jejich málo frekventované ulici jich příliš mnoho čekat nemohla. A když se konečně první objevilo, vyhnulo se jí velkým obloukem a zmizelo za rohem.
"Hajzlové! Mizerové!"
"Maminkou, prosím tě, přestaň křičet," zaprosila Karolinka plačtivě.
Sylva Berková ztichla a sáhla si na krk. Pocítila úpornou bolest.
"Já se bojím, mami! Já chci pryč! Proč nenasedneme do našeho auta a neodjedeme?"
Odpověď přišla až za chvíli a byla truchlivě beznadějná:
"Protože klíče od něj mám v kabelce a kabelku v bytě."
"Co tedy budeme dělat?" vzlykla Karolinka.
Její matka se ze všech sil snažila zklidnit myšlenky. Věděla, že by měla co nejdřív uvědomit policii, ale odkud zavolat? Telefonní budka je daleko, ani žádný obchod na dohled, žádná instituce, jen staré byty, neznámí lidé. A kdybychom běžely do nedalekého hotelu, pustila bych tím z očí vchod do našeho domu a umožnila zlodějům útěk, což přes všechnu hrůzu, kterou pořád ještě cítím, nemohu připustit!
Ale co uděláš, ozvalo se za chvíli podvědomí, až se skutečně objeví na chodníku, s největší pravděpodobností ozbrojeni, připraveni nasednout do auta?
V tom okamžiku se Sylva zarazila. Žádné auto kromě našeho přece v ulici nestojí! Ani osobní, ani nákladní. V čem tedy chtěli ten lup odvézt?
"Maminko!"
Karolinka to jediné slovo sice jen zašeptala, ale bylo v něm tolik děsu, že její matka strnula. Podívala se tam, kam dítě ukazovalo, a uviděla, jak se otevírají staré dveře jejich domu. Nejdřív pomalu, ale pak se najednou dokořán rozlétly, a mužský hlas vesele, i když zároveň i trochu nejistě, zavolal:
"Apríl!"
"Tatínek," vydechlo dítě nevěřícně. "To je náš tatínek! A nic mu neudělali!"
Jan Berka se rozběhl přes vozovku, v očích pořád ještě ten nejistý úsměv, který neomylně prozrazoval, že je onen pochybný žertéř připraven, ba dokonce ochoten, přijmout jakoukoli výtku.
Sylva však kupodivu necítila ani vztek, ani touhu po pomstě, ani hněv. Ovládl ji jenom pocit úlevy a skoro i štěstí. V její tváři se objevil úsměv, což bylo mnohem víc, než její muž čekal.
"Trochu jsem to přehnal, viď? V životě jsem tě neslyšel tak křičet."
Pak se sklonil k dcerce a vzal ji do náručí.
"Odpustíš tatínkovi, zlato?"
Karolinka se od něj odvrátila a začala usedavě plakat.
"Tak tohle máš u nás jako v kase, Honzíku," řekla Sylva Berková, ale usmívat se nepřestala. A její muž si hrdě pomyslel: Je to vážně obdivuhodná ženská.
Jak den ubíhal, Sylva Berková se pomalu uklidňovala. Obývací pokoj už byl uklizen, všechny věci dávno na svých místech, dítě se chystalo do postýlky. Všechno zkrátka probíhalo jako vždycky.
V osm hodin zatelefonoval Jan Berka, že se zdrží asi tak do deseti, což rovněž bylo naprosto obvyklé. Podivné věci se začaly dít až po jeho příchodu.
"Kde je auto?" zavolal na svou ženu z předsíně.
"Jel jsi v něm přece po tvém aprílovém žertíku do kanceláře," odpověděla klidně.
"Ano," přisvědčil, "ale před úřadem není. Hezká pomsta, uznávám, jenže já ho zítra ráno potřebuju."
"No počkej," chytila ho za rukáv Sylva, "Já o něm vážně nevím. Byla jsem celé odpoledne i večer doma. Zeptej se Karoliny, ještě chudinka nespí."
"Jak se jí mám zeptat, když mi odpoledne řekla, že už se mnou nebude nikdy mluvit?"
"Tvoje vina."
Chvíli postával, a pak smířlivě řekl: "Podívej, snad už by to mohlo skončit, ne? Já jel loni na prvního apríla zbytečně do Plzně, a tam jsem se díky tomu pořádně ztrapnil, a ty ses dneska na oplátku lekla zlodějů. Přece takhle nebudeme blbnout každej rok: Smažeme to a ty mi hezky řekneš, kam jsi schovala náš auťák, jo?"
"Nikam jsem ho neschovala, pochop to už konečně!" rozkřikla se na něj a s bolestivým syknutím se chytila za krk, ovázaný obkladem.
"No tak jo," vzdychl Berka smířlivě. "Takže nám ho někdo ukrad, viď?"
A v té chvíli se ozval zvonek. Sylva Berková se podívala na hodinky a zakroutila hlavou.
"Je půl jedenácté, kdo to může být?"
"Zloději," poznamenal ironicky její muž a sáhl po domovním telefonu.
"Pan doktor Berka?" zeptal se na prahu pokoje vysoký hubený muž.
"Ano," přikývl tázaný. "A kdo jste vy?"
"Kapitán Viktora. Jde o vaše auto, pane doktore."
"Ano? Právě o něm s manželkou mluvíme. Přijel jsem s ním odpoledne do kanceláře, a když jsem chtěl jet před chvílí domů, zjistil jsem, že je pryč."
"Jde o favorita, viďte? O favorita vínově červené barvy."
"Ano! Najeto necelých deset tisíc kilometrů. Objevili jste ho?"
Kapitánovi neušla jistá bezstarostnost, se kterou byl rozhovor ze strany poškozeného veden, a to ho trošku zmátlo.
"Ano, skutečně jsme ho našli," přisvědčil. "Dvacet kilometrů za městem na kraji rybníka."
"Promiňte..." Berka omluvně pokrčil rameny a usmál se, "výlohy samozřejmě uhradím. Šlo totiž o nejapný žert."
A káravě se podíval na svou ženu.
"Žert?" podivil se Viktora. "To je zajímavé. Na sedadle pro spolujezdce byla mrtvola, a řidič nikde."
"Cože?"
"Jak jsem řekl. Co jste dělal celé odpoledne a večer?"
"Byl jsem v kanceláři! Mám soukromou advokátní praxi, jednal jsem s několika klienty! Od tří až do deseti!"
Takže jste v té době své auto nepotřeboval."
"Samozřejmě že ne!"
"A vy, paní Berková? Zjistil jsem si, že i vy máte řidičské oprávnění."
Sylva Berková si uvědomila, že ten černý apríl pokračuje. Nebo že se jí něco strašného zdá.
"Já jsem odešla ve dvě hodiny odpoledne ze zaměstnání a před bankou jsem měla zaparkované naše auto. Dojela jsem si nakoupit a pak jsem se zastavila pro dcerku ve škole. Auto jsem po návratu domů nechala stát před domem jako vždycky a šla jsem sem nahoru. Celé odpoledne jsem pak byla na zahradě."
"Po autu jste se nedívala?"
"Ne - proč? Věděla jsem přece, že s ním jel manžel před třetí hodinou do kanceláře."
"Co tedy znamenala vaše poznámka o nemístném žertu, pane doktore?"
Jan Berka nevěděl, co si má myslet! Vůbec nebyl schopen soustředit se a utřídit své myšlenky.
"Myslel jsem, že má to naše auto na svědomí manželka, pane kapitáne," řekl nakonec po pravdě. "Že mě chtěla vyvést aprílem. Znovu se omlouvám."
"Ach tak," usmál se shovívavě Viktora a hned nato vyrukoval s velmi nečekanou otázkou:
"Zná někdo z vás dvou paní Janu Eliášovou?"
"Já ne," odpověděla Sylva Berková. "V životě jsem to jméno neslyšela."
"Já taky ne," řekl Berka. "Kdo to má být?"
"Ta mrtvá z vašeho auta, pane doktore. Někdo ji uškrtil a pak z auta utekl."
"Kam?" zeptala se věcně paní Sylva.
"Nu, o to právě běží," smutně se na ni usmál kapitán, ale vzápětí se znovu obrátil na Jana Berku.
"V kolik hodin odešel z vaší kanceláře váš poslední klient, pane doktore?"
"No - asi tak - někdy po desáté," odpověděl Berka po chvíli rozmýšlení.
"Jistě chápete, proč bych znal rád jeho jméno."
"Jistě. Šlo o Václava Zimu. Dám vám jeho adresu i telefonní číslo, jestli chcete."
"To bych byl rád. A v kolik hodin do vaší kanceláře přišel?"
"Přesně v osm a zdržel se skoro dvě hodiny."
"Vede z vaší kanceláře okno na ulici, kde parkovalo vaše auto?"
"Ne. Vede do parku. Panebože, to je ale hrůza!"
Teprve v tuto chvíli začalo Janu Berkovi všechno docházet. Jeho žena měla před ním pořádný náskok.
Janě Eliášové, černovlasé dvacetileté ženě, neubrala na kráse, pokud se nebral v úvahu její zhmožděný krk, ani smrt. Ale co to všechno bylo platné, uvažoval v duchu kapitán, nebylo a už nikdy nebude nikoho, kdo by tu krásu mohl ocenit. Zemřela, a ještě navíc zbytečně, dokonce násilně. Jiří Málek, její otec, zhrouceně klesl do židle, kterou mu kapitán nabídl, a kývl.
"Ano, je to ona."
"A kde je váš zeť? Marně jsme ho hledali."
Muž udiveně vzhlédl a pak vzdychl.
"Kde by byl? Přece na útěku."
"Prosím?"
"Je to alkoholik a násilník! Už dvakrát dceru škrtil, abyste věděl!"
"Proč se s ním tedy nerozvedla?"
"To je právě to neštěstí, Zaboha nechtěl! Vyhrožoval jí, že když to přece jen udělá a opustí ho, tak že on ji zabije."
"Kdy jí takhle vyhrožoval?"
"Pokaždé, když se opil, takže často. Naposledy předevčírem večer. Řval na celý byt, ale ona stála na svém, že tentokrát už neustoupí a o ten rozvod že zažádá."
"Co dělá váš zeť?"
"Fláká se. Žije z podpory a z Janina platu. Už byl dvakrát zavřený pro podvod a pro krádež. On v jádru není tak úplně zlý, ale je to strašný slaboch a podléhá kamarádům."
"Kde by mohl v tuto chvíli být, pane Málek?"
"Asi u nějakého toho kumpána, má jich moc. Nebo v hospodě. Nebo u své matky. Já nevím."
"Kdy jste viděl svou dceru naposled?"
"Včera ráno, když šla do práce. V obchodě byla až do dvou, ale domů nepřišla. Telefonoval jsem tam, když se pořád nevracela, a šéfová mi řekla, že byla úplně normální."
"Měla nějakou přítelkyni?"
"O žádné nevím, ona byla takový domácký typ. Z domova do práce, z práce domů. Manželka je už léta nemocná, takže se dcera už jako malá starala o všechno možné."
I ty moje chudinko ubohá, pomyslil si soucitně kapitán.
Sylva Berková stála na balkoně, dívala se do tmy a kouřila. Vtom zachytila jakýsi vzdálený hlas, který jako by přicházel odněkud zblízka. Vyklonila se přes dřevěné zábradlí a za chvíli se zorientovala. Ten hlas se ozýval z otevřeného okna manželovy pracovny. Přeběhla na druhý konec balkonu, aby byla tomu oknu co nejblíže, a zaposlouchala se.
Neslyšela toho moc, a přece slyšela dost. Její manžel telefonoval s Václavem Zimou, dlouholetým přítelem jich obou, a naléhavým hlasem ho prosil o pomoc. Jsem v průšvihu a za nic nemůžu, zalétl k ní manželův naléhavý hlas, hned zítra ti všechno vysvětlím. Zkrátka, kdyby něco, byl jsi dneska, vlastně už je to včera, od osmi večer do deseti v mé kanceláři, ano? Můžu se spolehnout? Pak následovala slova díků, a po nich nastalo ticho. Sylva Berková se vrátila do ložnice, vklouzla na lůžko a neomylně cítila, že ten černý apríl pořád ještě pokračuje, i když už je druhého dubna. Můj muž potřebuje alibi, děsila se. Potřebuje alibi na dobu, kdy byla pravděpodobně zavražděná ta holka! Proč? Má snad s tou událostí něco společného? Zná snad tu ženu?
Dveře do ložnice se otevřely a hned nato se trošičku zhoupla sousední polovina lůžka.
"Spíš?" zašeptal Jan Berka.
"Ne," odpověděla. "Čekám na tebe. Chci se tě totiž na něco zeptat."
"Na co?"
"Na tu zavražděnou z našeho auta. Znal jsi ji, že?"
Ložnicí se rozlilo ostré světlo lampy a Jan Berka se rozčileně zeptal:
"Jak bych ji mohl znát, prosím tě? Odkud?"
"Nevím. Ale nechci ti tajit, že jsem právě před chviličkou zaslechla na balkoně tvůj rozhovor s Vaškem Zimou. Náhodou, samozřejmě. Kouřila jsem tam. Proč na něm chceš, aby ti potvrdil falešné alibi?"
"Protože to alibi potřebuju!" vyhrkl vzrušeně její muž. "Vašek u mě nebyl včera, ale předevčírem. Včera jsem byl v kanceláři od osmi do deseti sám a čekal jsem na Zdeninu známou, která se ovšem neobjevila."
"Tvoje sestra mi leze na nervy! Není spolehlivá, sám to dobře víš. Kdykoli ti předhodila nějakého klienta, vždycky v to byla levota. Přivede tě nakonec do maléru, pamatuj na moje slova!"
Jan Berka mlčel a tiše souhlasil.
"Kromě toho ti taky nemusím věřit, Honzo," promluvila za chvíli znovu jeho žena, tentokrát poněkud výhrůžně. "Všechno mohlo být totiž úplně jinak."
"Jak jinak?"
"Úplně," zopakovala velmi důrazně. "Mohl sis s ní vyjet a pak..."
"S kým? Se Zdenou?"
"Ty dobře víš, koho mám na mysli."
Jan Berka cítil, jak mu tepe krev ve spáncích.
"Teď aspoň vidíš, že to alibi opravdu potřebuju," řekl za chvíli tiše. "Jak mám čekat, že mi uvěří policajt, když mi nevěříš ani ty?"
"Jenže když začneš lhát, zapleteš se a budeš na tom hůř! Neměl by sis vůbec vymýšlet, zvlášť pokud je všechno tak, jak říkáš."
Berka klesl do polštářů a zavřel oči.
"Jsi strašně naivní," vzdychl.
"Kohos mi to předevčírem poslala do kanceláře, Zdeno?"
Hlas Jana Berky zněl neobvykle vážně, ale jeho sestru nepolekal.
"Chudinka, viď?" zeptala se a nabídla mu kávu. "Znám ji z videopůjčovny a mám u ní protekci. Pomůžeš jí?"
"Nepřišla. a já ti od této chvíle se vším důrazem zakazuju, abys mi přihrávala své známé. Sylva má pravdu, už toho bylo dost."
"Copak Sylva," ušklíbla se jeho sestra pohrdavě, "ta má pravdu vždycky. A co se vlastně tak čílíš? Když ta ženská nepřišla včera, přijde třeba dneska."
"Nepřijde nikdy, pamatuj si to. Když neuměla dodržet slovo..." V tom se Jan Berka zarazil. Nepřijde nikdy, tak jsem to řekl. A co když jsem měl pravdu? Byla objednaná na osmou večer - co když...
"Jak se vlastně ta tvoje známá jmenuje? V diáři jsem měl zapsanou tebe."
"Jana Eliášová. Proč se ptáš?"
Jana Eliášová, hrklo v Berkovi. Moje tušení bylo správné.
"Mluvila jsi o ní s mou sekretářkou?"
"Ne - proč? Měla jsem snad? Jsi snad tak velký pán, že bez sekretářky nedáš ani ránu? Že nepřijmeš ani ubohou holku, která je na pokraji sil?"
Moje sestra za svou lidumilnost asi nemůže, tuhle charakterovou vlastnost máme v rodině, ale někdy to přehání.
"Stalo se něco, Honzo?" zeptala se starostlivě, a on si uvědomil, že se právě stal předmětem jejího ušlechtilého zájmu i on sám.
"Ano, stalo," odpověděl, a i když původně neměl v úmyslu svěřit se se svou starostí právě jí, udělal to.
"Ale to je hrozný," polekala se jeho sestra, když skončil. "A já ti pomoct nemůžu, byla jsem včera večer na tréninku. Od sedmi do půl desáté. Viděla mě tam spousta holek, takže kdybych řekla, že jsem byla někde s tebou -" "Přestaň, prosím tě," zarazil ji. "Radši mi něco řekni o té Eliášové."
Sestra Zdena prohlásila, že paní Eliášovou dvakrát viděla ve videopůjčovně pěkně zřízenou, s monoklem pod okem a podobně, podrobnosti jejích manželských utkání však neznala.
"Ale předevčírem byla doslova na pokraji sil," vysvětlovala. "Hrozně plakala a říkala, že se strašně bojí manžela. Že má strach, že jí něco udělá. Čím dál víc prý pije, povídala. A taky říkala, že už dvakrát seděl za nějaké krádeže."
"A proč ti tyhle soukromé věci vůbec povídala?"
"Protože jsem se před ní jednou zmínila, že mám bratra advokáta. Od té doby jsem u ní měla tu protekci."
"Ty o mně kecáš s cizími lidmi? No Zdeno..."
"A proč ne? Co je na tom špatného, když ti dělám reklamu?"
Jan Berka přemýšlel, co podniknout dál. Jít na policii? Všechno říct? Třeba o té Eliášové nevědí zdaleka tolik, kolik toho vím díky Zdeně já!
"On jí dělal Eliáš problémy i v práci," řekla za chvíli jeho sestra. "Kradl tam videokazety a ona ho kryla, aby nepřišla o zaměstnání. Hrozně se bála inventury."
"Kde pracuje ten hajzl?"
"Bere podporu, protože mu práce smrdí," odpověděla jeho sestra.
Jan Berka se po tomto lakonickém vysvětlení rozloučil a spěchal ke stanici městského autobusu. Rozhodl se, že na policii nepůjde. Počká, až za ním přijdou oni. A že přijdou, tím si byl jist jako máločím.
Když za půlhodinku nato vstoupil do starého chladného domu, v jehož prvním poschodí měl kancelář, zůstal hned za dveřmi zaraženě stát. Pokud Jana Eliášová skutečně předevčírem došla až sem, uvažoval, a pokud ji její manžel sledoval, zjistil nade vší pochybnost, že chce jeho žena skutečně navštívit advokáta. Mohl se tu na ni vrhnout, uškrtit ji, pak vypáčit dveře mého auta, které bylo doslova na dosah, a mrtvolu do něj přes chodník dotáhnout. Tak bych aspoň postupoval já, být na jeho místě.
Když vstoupil do kanceláře, sedl si do křesla a u sekretářky si objednal kávu. Na těch schodech jsem uvažoval jako idiot, pomyslil si sebekriticky.
Čím víc Sylva Berková na mrtvou Janu Eliášovou myslela, tím víc byla ochotna uvěřit, že manžel ví o této ženě víc, než přiznal. Snad to bylo nevyspáním, snad sílícím strachem, možná obojím. Na nic se nedokázala soustředit a nakonec si začala do všech podrobností představovat, jak hrozné to bude, až zůstane s dcerkou sama. Snad bych mu měla raději odpustit, došla po dlouhých úvahách k prvnímu závěru. Tamta je mrtvá -
Ale co když ji zabil?
Když skončila pracovní doba, její první kroky vedly do manželovy kanceláře.
"Chci slyšet pravdu," vyhrkla bez pozdravu, sotva jí otevřel.
"Tu už jsi slyšela včera," řekl Jan Berka vážně. "Nezalhal jsem ti jediné slovo. Přísahám."
A pak jí vyprávěl o rozhovoru se sestrou Zdenou.
Sylva Berková tentokrát kupodivu zmínku o nemilované švagrové snesla, pocítila dokonce vděčnost. A když vyprávění skončilo, zeptala se, byl-li na policii.
"Ne," odpověděl klidně. "Oni si všechno tohle zjistí i beze mě."
Takže asi přece jen nemá tak úplně čistá svědomí, ozvaly se znovu Sylviny pochybnosti. Sice mi přísahal, ale to by udělal každý, kdyby mu šlo o krk.
"Měl bys to ohlásit," řekla.
"Ne," zopakoval důrazně. "Však oni přijdou."
Přišli přesně ve tři, byli dva a tvářili se velmi přísně.
"Vy jste nám lhal, pane doktore," řekl kapitán Viktora. "Václav Zima se sice snažil ze všech sil, ale do své lživé obhajoby vaší osoby buď zapomněl včas zapojit svou manželku, nebo má ta jeho manželka všech pět pohromadě. Zkrátka a dobře - nemáte alibi. Kromě toho jsme se od jeho ženy dověděli, že její muž a vy jste už letití kamarádi, dokonce, jak pravila, kamarádi na život a na smrt. Což tedy v tomto případě obzvláště sedí, pane doktore."
"Ano," souhlasil Berka. "A teď povím zase něco já vám, dovolíte?"
A aniž čekal na svolení, začal. Souvisle, přesně, jediné slovo nepřebývalo, jediné nescházelo. Když skončil, pokýval kapitán uznale hlavou a pochválil ho:
"Určitě jste velmi dobrý advokát, pane doktore."
"Rád bych vám pochvalu oplatil," usmál se Jan Berka. "Už jste objevili pana Eliáše?"
"Ano," přikývl k jeho úžasu druhý muž, vypadající do této chvíle jako nějaký velmi tichý společník.
"Vážně?"
"Jistě," usmál se s převahou kapitán.
"A co vám řekl?"
"Nic."
"Tak snad na něj přitlačíte, ne?"
"To by nepomohlo. Pan Eliáš je totiž po smrti," řekl tichý společník. "Kousek za místem, kde jsme našli vaše auto, si hodil na borovici lano - mimochodem, měl jste v autě lano?"
"Ano," přikývl zpitoměle Berka.
"No tak na tom vašem laně se pravděpodobně pověsil, protože v autě už ho nemáte. Jeho tchán měl pravdu, když nám řekl, že pan Eliáš není v jádru tak úplně zlý. Než se zkrátka pověsil, napsal dopis, ve kterém se k činu i ke krádeži auta přiznává. Máte z pekla štěstí, pane doktore."
Jan Berka chvíli mlčel. Jen málokdy mu došla řeč, ale tentokrát se to stalo.
"Není vám náhodou nevolno?" zeptal se s potutelným úsměvem kapitán.
"Nene, nic mi není."
A po další pauzičce přišlo to nevyhnutelné:
"Řekl jsem, že bych vám rád oplatil pochvalu, takže tak činím. Určitě jste velmi dobří policisté, pánové. Jen ještě malou podotázku. Kde mám auto?"
"Dole na ulici," usmál se na něj kapitán Viktora, sáhl do kapsy a podal Berkovi klíčky.
"Jak to, že je máte?" vyhrkl jejich majitel.
"Nechal jste je ve dveřích favorita, pane doktore. Tak to aspoň stojí v dopise."
"Ale já přece nikdy..."
"Tentokrát ano. Auto je nepoškozené."
"Panebože. Moje žena mě zabije, až se to doví."
"Ty a zapomenout v zámku u auta klíče?" podívala se na svého muže nevěřícně paní Sylva. "Ty, takový opatrník? To vykládej někomu jinému, ale mně ne."
"Jak chceš tedy vysvětlit -" načal Jan Berka svou obhajobu, ale dál se nedostal.
"Snadno," prohlásila jeho žena nelítostně. "Tys tu Eliášovou znal!"
A sama pro sebe si v duchu dodala: To máš za toho Apríla...