POLICISTA  11/2001


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů


"Šestá legie U Bibracte ani nebyla; ta se dostala na frontu teprve v Axoně, když měl komando Galba."

"Ty tomu rozumíš, ty nunváři," vece Bullio; "na Axoně byla druhá, třetí a sedmá legie. Šestou dávno poslali Eburoni k maminkám."

"To je všechno samá lež," pravil Lucius Macer, "pravda jenom je, že druhá legie, ve které jsem sloužil, bojovala na Axoně; to ostatní sis vymyslel."

"Kdybys nepovídal," řekl Strobus z Gaety.

* * *

Ve venkovské hospodě to vypadalo podobně jako v Čapkově apokryfu o veteránech římských legií. Na Viléma Maška si totiž každý pamatoval trochu jinak.

"Byl to slušný chlap, kuřeti by neublížil."

"Ba ne, bejval děsnej holkař. Bejk. Žádná si před ním nebyla jistá."

"Já už ho nepoznal, ale tatík vyprávěl, jakej to byl zázračnej muzikant. Hrával na helikónku..."

"To se mejlíš, Vilda foukal křídlovku."

Ať tak, či onak, muž, o kterém se hovořilo, ležel už víc než čtvrt století v hrobě. Na podzim roku 1975 šel večer z venkovské restaurace domů, ale do své chalupy už nedorazil. Druhý den nepřišel do práce, pátrání po něm bylo dlouho neúspěšné, teprve po dvou měsících bylo při vypouštění mrňavého rybníka za vsí objeveno jeho tělo. Zatíženo bylo mohutným řetězem obtočeným kolem žulového kamene.

- Střela vnikla do těla v levé polovině střední části břicha, praví pitevní protokol, proletěla břišní stěnou, poranila kličky tenkého střeva, pravou kyčelní tepnu a dolní dutou žílu, pronikla lopatkou kyčelní kosti a uvázla v podkoží pravé hýžďové krajiny. Za daných okolností by účinná pomoc musela přijít nejpozději během několika minut, a ani potom by vzhledem k rozsahu poranění nemusela vést k záchraně.

Starý vyšetřovací spis je poměrně útlý, nicméně umožňuje krok za krokem sledovat práci tehdejších policistů. Snaha o zmapování posledního dne, kdy byl pan Mašek spatřen, výpovědi sousedů, základní vyšetřovací verze. Podle první byl nebožtík zabit nešťastnou náhodou některým z neopatrných místních lovců a ukrytí těla mělo čin jen zamaskovat a oddálit vyšetřování. Podle dalších šlo o záměrnou vraždu, spáchanou buď ze zištných nebo z osobních důvodů. Chalupa ve vyhledávané rekreační oblasti mohla pro dědice představovat finančně zajímavý motiv a Mašek sám měl v rodné vesnici dost nepřátel.

"Víte, on si nedal říct, ani kuna přece nepytlačí na vlastním dvorku. Ženskejch mohl mít, kolik chtěl, když už je tak potřeboval, ve městě je přece textilka, jenže to ne, nějakej vztah bez komplikací by ho asi nebavil. A tak přebíral kalupinky sousedům. Mařenka Hejmanová se kvůli němu málem rozvedla, ačkoliv je máma od dvou dětí, mladej Voráček mu jednou rozmlátil hubu, když mu vyjel po nevěstě. Ale to už je pryč, to přepršelo. Půl roku se tahal se ženou místního učitele, kterej, když to prasklo, se radši dal přeložit někam na sever.

No, Vilda toho nenechal, to se ví, ovšem nerad bych někoho dostal do maléru. Dobrá, když to tak potřebujete vědět, ale prodávám, jen jak jsem koupil, znáte řeči u piva, třeba to ani není pravda. Nádvorník, to je zdejší starosta, teda, jak se dneska říká, předseda národního výboru, tak tenhle Nádvorník má moc pohlednou, nejmíň o patnáct let mladší manželku. A žárlivej je tím pádem jak čert. Nechal se slyšet, že ten náš učitelskej byl trouba, on by na jeho místě ustřelil záletníkovi palici...

Blednoucí podpis na každé stránce protokolu a poznámka, že výpověď je doslova opsána z magnetofonového pásku. Další postup kriminalistů byl vcelku logický a přesný. Všechny lovecké kulovnice v okolí putovaly do Kriminalistického ústavu, ale podle balistických odborníků nebyla vražedná střela vypálená z žádné z nich.

Jediný možný dědic pana Maška, dvacetiletý synovec Jindřich, byl v době strýcovy smrti v Košicích, kde si odbýval základní vojenskou službu, a podle armádních záznamů o vycházkách a dovolenkách bylo zcela vyloučeno, aby si odskočil do jižních Čech spáchat vraždu.

Poměrně obsáhlé výpovědi členů mysliveckého sdružení silně zpochybnily verzi o nešťastné náhodě. Přibližně před rokem došlo totiž k loveckému neštěstí ve vedlejší vsi, při střelbě na divočáka ukrytého v dosekávané kukuřici byl těžce zraněn šestnáctiletý mládenec. Vzpomínka byla dosud živá a všichni okolní myslivci úzkostně dodržovali bezpečnostní zásady.

Podezření na žárlivého starostu obce zvolna sílilo. Především vyšlo najevo, že se Vilém Mašek s paní Jarmilou Nádvorníkovou skutečně scházel. Vzhledem k tomu, že na vsi se jen málo věcí utají, nevodil přítelkyni do chalupy, ale v motorestu na pražské výpadovce si pronajímali pokoj. Hotelová dostaveníčka odpovídala termínům, kdy měl Nádvorník, který pracoval na železnici, noční službu.

Jó, byli to ty lidi na fotkách, vypovídala recepční. Nezajímalo mě, jestli jsou manželé. Dneska na to není žádný nařízení, to platilo dřív, jenže stejně to k ničemu nebylo, když se spolu chtějí dva vyspat, tak jim v tom nějakej pitomej předpis stejně nezabrání.

Byl to moc slušnej pár, večeři si nechávali nosit na pokoj a dávali velkorysý spropitný. Jezdili sem během posledního čtvrt roku poměrně pravidelně, v průměru tak jednou tejdně. Všechno to najdete zapsaný v knize hostů, žádný kšeftíky načerno si v tomhle podniku nemůžeme dovolit.

Praví se, že o záletech ženy se manžel zpravidla dozví jako ten úplně poslední a starosta Nádvorník byl podobný případ. Zřejmě netušil, o čem si cvrlikají vrabci na střeše, nebo se alespoň tak tvářil. Žárlil na manželku, to ano, podezíral kominíka, kvůli letmému pohledu do výstřihu se pohádal s hostinským, zakázal paničce jezdit autobusem, neboť řidič prý měl příliš dotěrné poznámky. Maška však považoval za kamaráda a varovné informace odbýval mávnutím rukou. Dělal to tak okázale, že to bylo až podezřelé. Kriminalisté tedy počítali i s variantou, že starosta o nevěře věděl, plánoval pomstu a demonstrativně předváděným kamarádstvím si připravoval jakési alibi. Indicií vedoucích k obvinění pomalu přibývalo.

Mašek chodil většinou s kulobrokovou kozlicí, ale určitě měl ještě jednu flintu. Jednou mě pozval na kafe, seděli jsme v obýváku, a tam, v takové skleněné jarmárce, byly pušky dvě. Pamatuju, že jsem mu tenkrát povídal, že je trochu neopatrné, kdyby se mu někdo do kvartýru vloupal a zbraně ukradl, měl by zbytečné nepříjemnosti. Uznal to a říkal, že něco vymyslí.

K balistickému zkoumání předložil Karel Nádvorník jen jednu loveckou pušku, druhá nebyla nalezena ani při pozdější domovní prohlídce.

Ano, pánové, to vím přesně, byla středa. Ujel mi autobus, proto jsem šel na rozcestí, abych chytil linku z Brodu. Byla ještě tma a jinovatka křupala pod nohama. Za lesem jsem potkal starostu, jak tlačí kárku. V ní měl kus takovýho těžkýho řetězu, asi jako na kotvení záoceánskýho parníku. Ze srandy jsem se ptal, jestli chce vyhrát soutěž ve sběru šrotu, on totiž moc rád organizoval takový akce...

Dva měsíce, které uplynuly mezi vraždou a nálezem těla však představovaly příliš dlouhou dobu, než aby bylo možné zajistit nějaké konkrétnější stopy. Otisky pneumatik dvoukolové káry, krev vsáklá do vlhké lesní půdy, rýhy zanechané taženým bezvládným tělem po měkkém jehličí... To všechno dávno spláchl podzimní déšť.

Obviněný Karel Nádvorník svou vinu vehementně popíral a po jistém váhání jej podpořila i manželka, která potvrdila, že se starosta inkriminovanou noc a ráno nehnul z domu, odjel teprve před polednem, aby nastoupil dvanáctihodinovou službu na železničním nádraží.

Pohřeb místního donjuana proběhl ve vší tichosti, zlomená ženská srdce si na malé vsi nemohla dovolit okázalý smutek. Nicméně, prý se ještě dlouhá léta potom na Maškově hrobě pravidelně objevovaly čerstvé květiny.

S neutěšeným závěrem příběhu byla hrubě nespokojena především prokuratura. Několikrát vrátila případ kriminalistům na došetření, to však důkazní nouzi nijak nezměnilo. Nakonec bylo trestní stíhání pana Nádvorníka zastaveno a nakousnutý spis odložen ad acta.

Za pětadvacet let se změní spousta věcí. Z kdysi přitažlivých lásek jsou vrásčité babky, štamgastovský stůl v místní hospodě obsadila nová generace, mnozí sousedé, jejichž jména uvádí staré vyšetřování, už zemřeli. Bývalý starosta dávno není šéfem obce, stal se z něj nerudný hádavý penzista, jehož tesknění po starých dobrých pořádcích je poněkud únavné poslouchat. Letos na jaře ležel kvůli operaci kyčelního kloubu několik týdnů v městské nemocnici a mezi tím byl jeho opuštěný domek na kraji vsi vyloupen. Pachatelé se dovnitř dostali střechou přes půdu, sebrali, co se dalo, a pokračovali dál ve své zlodějské pouti po kraji. Když byli po několika týdnech dopadeni, byla mezi spoustou kradených věcí zajištěna také lovecká kulovnice. Rutinní balistický test vyvolal oživení dávno zapomenutého příběhu, technici totiž zjistili, že mají v rukou zbraň, kterou byl před pětadvaceti lety zavražděn Vilém Mašek.

"U většiny předmětů zlodějíčci ani nedokázali určit, ve kterém stavení je sebrali, ale s tou puškou si byli naprosto jisti. Našli ji mezi trámy při rozebírání tašek na střeše Nádvorníkova domku," poznamenal vyšetřovatel.

Zájem policistů na vyřešení starého kriminalistického pomníčku byl ryze prestižní, promlčecí doba možného trestního stíhání už dávno uplynula, šlo tedy jen o jakousi tečku v zažloutlých vyšetřovacích protokolech. Jarmila Nádvorníková manžela opustila necelý rok po vraždě, znovu se provdala a na starou tragédii vzpomínala jen velmi neochotně. Nicméně připustila, že výpověď, kterou kdysi manželovi dosti pomohla, byla nepravdivá, a ať už byl Nádvorník tu nešťastnou noc kdekoliv, doma rozhodně ne.

Seděli jsme v zakouřené hospodě a poslouchali útržkovité vzpomínání. Kolem osmé vstoupil do lokálu zamračený muž s francouzskými holemi, ztěžka usedl k rohovému stolu, poručil si pivo a krabičku cigaret.

"Karle, pojď k nám..."

Chraplavě řekl cosi o tom, že nemá čas na opilecké žvanění, několika chvatnými doušky vyprázdnil sklenici, zaplatil, zvedl se a odešel.

"Vrah?" zeptal jsem se tiše.

Vyšetřovatel pokrčil rameny.

"Pravděpodobně ano. Jenže, víte, spousta lidí se domnívá, že promlčení trestu je cosi jako odpuštění. Ale ono to tak není. Lidská paměť je až pozoruhodně nepřesná, po takových patnácti nebo dvaceti letech se nikdo na své vzpomínky nemůže příliš spolehnout. Není v tom žádný záměr nebo pokus zkreslovat minulost, ale pouze fakt, že si z pěti lidí na společně prožitou událost každý pamatuje trochu jinak. Zákon tedy po uplynutí příslušné doby trest nepromíjí, jenom předpokládá, že už případnou vinu nelze stoprocentně prokázat."

Hospodu přestalo bavit vyprávění o dávno minulých časech a s chutí se pustila do debaty o místním fotbalovém mužstvu.

* * *

"Tak to nebylo," řekl Macer. "Za tři hodiny bylo po všem."

"To si moc pleteš," pravil Strobus. "Trvalo to tři dny, ale s přestávkami. Druhý den jsme to projeli."

"To není pravda," prohlásil Hilla. "Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli."

"Nesmysl," řekl Bullio, "my jsme to nevyhráli."

"To vůbec tak nebylo," na to Macer, "vždyť ani nebyla žádná bitva u Alesia. Onokrate, víno! Počkejte, něco vám povím: Když jsem obléhali Avaricum..."

"Vždyť to tak nebylo," zabručel Bullio a usnul.

A. Jirotka  


Copyright © 2001 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |