POLICISTA 7/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra slovo policejního prezidenta |
![]() |
![]() |
Na policejního prezidenta generálporučíka JUDr. Jiřího Koláře jsme se tentokrát obrátili s otázkami na dva zcela rozdílné problémy. První z nich se týká delimitace správních agend od policie na orgány státní správy, druhý se vztahuje k zásahům policistů. |
Uplynul rok od chvíle, kdy Policie ČR předala agendu občanských průkazů a cestovních dokladů okresním úřadům. Co tento krok přinesl policii a jaké problémy naopak způsobil?
Nejprve je třeba zdůraznit, že to byl velice správný krok. V žádné ze standardních demokracií není obvyklé, aby policie zajišťovala administrativně správní záležitosti týkající se výlučně občana. To policii nepřísluší. V první fázi se jedná o doklady, jako jsou OP a cestovní doklady, druhá fáze delimitací od policie se týká dopravně správních agend. Tyto dvě fáze je bohužel nutné srovnávat. Zatímco delimitace agend OP a cestovních dokladů proběhla dobře díky tomu, že byla pečlivě připravena, druhá etapa se jeví mnohem problematičtější. Delimitace OP a cestovních dokladů probíhala po etapách a v takových termínech, že jeden krok navazoval na druhý a agendy byly převedeny do připraveného prostředí. Převáděli jsme současně naše pracovníky zkušené v této práci, pracovníky, kteří už prošli procesem zcivilnění, předali jsme úřadům i naše know-how, převod proběhl plynule a kontinuálně, a až na malé výjimky nevznikaly žádné problémy. Státní správa mohla fungovat okamžitě. Problém ovšem nastal u převodu dopravně správních činností, a sice tím, že tato delimitace nebyla zdaleka tak připravená ne ze strany policie, ale v prostředí, kam se tyto činnosti převáděly. Problémy nastaly kolem autoškol, řidičských průkazů, ale budou i při delimitaci evidence motorových vozidel, která nabývá účinnosti od 1. 7. 2001.
Ptala jste se, co delimitace přinesly policii. Oprostili jsme se od činností, které nám nepřísluší, ale neušetřili jsme tím ani lidský potenciál, ani mzdové prostředky, neboť obojí bylo delimitováno. Přesto je to velice pozitivní krok. Vytváří se tím pro policii daleko větší prostor k orientaci na takové činnosti, které jí přísluší.
Občané zatím moc nevzali na vědomí, že se v oblasti jmenovaných agend nemají obracet na policii, tak jak tomu bylo donedávna, a stále to dělají. Jsou policisté dostatečně obeznámeni se situací tak, aby mohli občany informovat?
Běžný řadový policista, který přijde do kontaktu s občanem, většinou nezná příslušné podmínky, asi jen někteří budou vědět např. jaký je potřebný rozměr fotografie nebo jaké doklady musí občan mít. Většina policistů odkazuje občany na příslušné úřady. které podají podrobné informace.
Poslední dobou je v médiích velmi diskutovaný případ zastřelených policistů v Protivíně. Můžete se k němu vyjádřit?
Ve vztahu k protivínské tragédii se v médiích objevily názory a spekulace ještě v době, kdy nebyly známé výsledky šetření. Spekulace hovořily o tom, že k této tragédii nemuselo dojít nebýt mého pokynu z přelomu let 1998/1999. Pokyn říká, že policisté nesmějí nosit zbraň s nábojem v nábojové komoře. To prý zapříčinilo jejich smrt v protivínském případu. Rád bych to uvedl na pravou míru, protože sdělovací prostředky neměly zájem se mě na to zeptat a nedaly mi možnost se k tomu vyjádřit.
V roce 1998 jsem musel řešit velice zásadně situaci, kdy došlo opakovaně od roku 1990 k náhodnému vypadnutí zbraně policistovi z pouzdra a následně k samovolnému výstřelu a zasažení nezúčastněné osoby. Takových mimořádných případů se událo šest, z toho byly dva zásahy do hlavy, jeden smrtelný případ. P ČR i MV bylo vyžádáno nezávisle na sobě zpracování tří expertních posudků na služební zbraně, ze kterých vyplynulo, že služební pistole vzor 82 nevyhovuje podmínkám pádové bezpečnosti. Nesplňovala některá kritéria bezpečnosti, její konstrukční řešení neumožňuje zajistit zbraň, pokud je náboj v nábojové komoře. Jeden z těchto posudků dokonce konstatoval, že z pěti vyšetřovacích pokusů zbraň třikrát vystřelila. A to je velice zásadní problém. Ve službě nelze nikdy vyloučit, že zbraň nevypadne z pouzdra samovolně. Těžiště zbraně je situováno tak, že zbraň padá většinou na bicí kohout a dopadne-li na tvrdou podložku, samovolně vystřelí. Bylo nutné řešit kolizi dvou zájmů. Za prvé šlo o to eliminovat rizika, která hrozí nezúčastněné osobě při styku s policií. Policista prostě nemůže být zdrojem nebezpečí, naopak, musí být zklidňujícím prvkem. Touto zbraní je vybaveno 90, 95 % policistů a jako jejich zaměstnavatel, šéf policie, jsem problém řešil zákazem nošení zbraně s nábojem v nábojové komoře při běžné službě.
Současně jsem také policista a musel jsem řešit i druhý zájem, a tím je připravenost policisty ke střelbě v případě, že nastane situace, která opravňuje k použití zbraně. Tyto dva zájmy jsem tedy vyvážil následovně. Policista nosí ve službě zbraň s plným zásobníkem zasunutým do těla zbraně. V případě, že nastane situace umožňující zákonné použití služební zbraně, policista natáhne a zasune náboj do nábojové komory a zbraň je připravena ke střelbě. Důležité je, že každý policista musí sám subjektivně vyhodnotit situaci a posoudit, zda je nazrálá k případnému použití zbraně. Je to pouze na jeho uvážení, zda zasune náboj do nábojové komory, nebo zda to není nutné. Pakliže zbraň nepoužije, při nejbližší příležitosti náboj vybije. Tady se tedy řeší druhý zásadní prvek tak, aby byl v případě nutnosti policista připraven.
Jmenované dva zájmy bylo nutné vybalancovat právně. To se podařilo, jsem přesvědčen, že jiné řešení ani neexistuje.
Toto je však jedna část, kterou bylo nutné řešit ihned. Vzápětí následovala okamžitá snaha o přezbrojení policie. Od té doby probíhají tendry a je pravděpodobné, že v letošním roce bude tendr úspěšný. Doplňkové technické ani uživatelské zkoušky nesignalizují žádný problém, zdá se, že nové služební zbraně budou dokonalé do všech podrobností. Nicméně můj pokyn reagoval na situaci, jaká byla v roce 1998. Tento pokyn však nikdy nemůže policistu handicapovat, pokud on správně vyhodnotí situaci.
Mimochodem se jasně prokázalo, že v Protivíně měli policisté zbraně v pohotovosti, tedy náboje byly v nábojové komoře a zbraně připravené ke střelbě. Policisté s pachatelem komunikovali, pachatel je neohrožoval, ohrožoval sebe, mířil si na hlavu a chtěl se zastřelit. Policisté mu to rozmlouvali a podle výpovědi jednoho z nich, který tragédii přežil, docházelo pomalu ke zklidnění situace, okolnosti nasvědčovaly tomu, že pachatel od svého jednání upustí. A pak se najednou v jeho psychice projevily jakési zcela neočekávané a nepochopitelné spouštěcí mechanismy a pachatel se začal vzdalovat. Policisté mohli vůči němu účinně pouřít zbraň, byl k nim zády, ale oni zvolili spíše lidskou než striktně služební variantu řešení a na tohoto člověka, který byl ve velmi těžké životní situaci a zvláštním psychickém stavu, nevystřelili. On se však náhle otočil a namířil agresi proti nim. Jednalo se o několik zlomků vteřiny.
Jaké z tohoto případu plynou pro policii závěry?
Spekulace byly také o tom, že policisté v Protivíně něco udělali špatně. Tak se to ale nedá posuzovat. Oni vyjížděli na zákrok, který se dá zvládnout rutinnými postupy. Výjezdy k případům, jako je znásilnění a hádky mezi manželi jsou v praxi časté. Není to jako zatýkat nějakého těžkého zločince. Rozpoznat u takového případu spouštěcí mechanismy, které z normálního člověka učiní během několika zlomků vteřiny vraha, je opravdu těžké, je to problém. Nicméně je třeba si stále více uvědomovat, že se v naší republice značně změnilo prostředí, ve kterém naši policisté zakročují. Případy, ke kterým jsme byly zvyklí vyjíždět, se vždy týkaly kolizí mezi občany, motivace byla v majetkových poměrech, sousedských vztazích, rodinných vztazích, šlo o rozvody, rvačky a případy, které se řešily v rámci přestupkového řízení. V těch horších případech vzal jeden občan na druhého lať a přerazil ji druhému o záda. Dnes je situace zcela jiná. Motivy kolizí jsou stejné, ale pachatel to většinou nezvládne psychicky, použije zbraň, a to ve většině případů legálně drženou, a v tu chvíli je z něj vrah. Netvrdím, že narostla kriminalita, ale lidé používají zcela jiných prostředků při řešení vypjatých životních situací. V tomto směru došlo bohužel k výrazné změně, což si policisté ne dost důsledně uvědomují. Rozhodně netvrdím, jak bylo spekulováno v tisku, že by měl policista při zákroku hned na každého mířit, ale taktika zákroku musí být odpovídající této změně. Policista se musí v prostředí místa činu, při pronásledování pachatele, kontrole vozidel a objektů, všude v terénu chovat tak, aby se nestal snadným terčem útoku pachatele. Samozřejmě nelze vyloučit situace, kdy je proti policistovi veden zcela náhlý, nepředvídatelný útok, kdy se někde za rohem vynoří pachatel a bez příčiny zaútočí. To jsou však méně časté případy.
Nejde o nějakou změnu nebo úpravu zákonů, rozhodně to není o tom, že budeme mířit na řidiče při kontrole dokladů, ale jde o polohu a fyzické postavení policisty při jednání, jde o to, aby policista neustále monitoroval a vyhodnocoval situaci kolem sebe a byl přiměřeně opatrný, aby se policisté vzájemně jistili apod.
Padla také otázka ochranných prostředků. V Protivíně by nepomohly žádné ochranné prostředky, žádné neprůstřelné vesty ani přilby, zakročující policisty, kteří byli s pachatelem v bezprostředním kontaktu zasáhl projektil do spánkové oblasti hlavy. Taktika zákroků se samozřejmě nacvičuje, policisté ji znají a umějí, ale často podceňují situaci, nedovedou ji náležitě vyhodnotit, a potom dochází k tragickým situacím. A to se musí rozhodně změnit. Je nutné respektovat dva hlavní aspekty: v prvé řadě ochranu sebe a okolí, a za druhé akceschopnost policisty. Stále musíme mít na paměti, že riziko musí profesně nést spíš policie, než aby byl ohrožen občan.
Dagmar LINHARTOVÁ