První zářijová neděle se roku 1960 opravdu vyvedla: svěží, už chladnější ráno se vylouplo do pěkného, teplého dopoledne, slunce se bláznivě smálo z modré oblohy a všechno nasvědčovalo tomu, že hon na koroptve se mysliveckému sdružení z nedalekého Blanska opravdu vydaří. Někdy krátce po desáté hodině skupina pěti střelců došla do katastru obce Bukovina: brokovnice připravené k výstřelu. Nálada byla dobrá, myslivcům se dařilo a všechno nasvědčovalo tomu, že úlovek bude bohatý.

V té chvíli vzlétlo hejno koroptví skoro těsně za zády vedoucího skupiny Jaroslava Peška trochu ho svým náhlým startem zřejmě zaskočily. Ale reagoval rychle, skoro automaticky. Bezprostředně po sobě vypálil dva výstřely. Vůbec si v té chvíli neuvědomil, že vlastně míří směrem ke vsi, vzdálené jen pár desítek metrů, ale neviditelné: aspoň to později vytrvale tvrdil, že jednal automaticky. První stavení kryla terénní vlna a navíc kus pole, porostlého vysokou kukuřicí. Třetí výstřel vypálil vzápětí Peškův soused, neméně zkušený nimrod Bujánek: také on podlehl střelecké vášni a neuvědomil si, že střílí směrem, jímž by rozhodně vypálit neměl. Ale ani jemu tentokrát střelecké štěstí nepřálo a netrefil ani on. Tedy: netrefil žádnou koroptev...

Vzápětí se však z nevelké vzdálenosti ozval lidský hlas: bolestný výkřik a po něm hlasitý pláč. Vyděšení lovci se dali do běhu a během několika desítek vteřin našli na úvazové cestě vedoucí od bukovinských zahrad k lesu u plotu jedné z nich krvácející a žalostně naříkající ženu.

Řekla jim, že se jmenuje Růžena Houšková a odběhla si z nedalekého rodinného domku před obědem nasekat ve škarpě kopřivy pro drůbež - aby pak odpoledne měla volněji.

Muži zjistili, že zraněná krvácí z levého oka, dovedli ji šetrně do vsi a z místní hospody zatelefonovali pro sanitku. Vůz z Blanska dorazil rychle, asi po dvaceti minutách, lékař přiložil zraněné na ránu sterilní obvaz a odvezl ženu s sebou do okresní nemocnice, kde ji na očním oddělení neprodleně operovali. Ukázalo se totiž, že paní Houškovou zasáhl do levého oka brok, jenž způsobil jeho průstřel a následně totální devastaci čočky. Přes veškerou snahu nemohli lékaři nešťastnici pomoci: zranění ji neohrozilo na životě, ale když končili se zákrokem, věděli, že na oko bez pochyby už nikdy neuvidí. Což bylo zlé. O to horší, že padesátiletá žena, matka tří dětí, sedm let předtím už utrpěla zranění pravého oka, na něž byla tedy slepá už předtím: a že ztráta oka druhého pro ni tedy znamenala totální ztrátu zraku...

Manžel zraněné ženy Alois Houšek podal nazítří oznámení na okresní správě tehdejší Veřejné bezpečnosti, že k události došlo: do té chvíle tak totiž kupodivu nikdo neučinil a muž pojal obavu, že se viníci pokusí nějak celou kauzu ututlat. Mezi účastníky honu nechyběli totiž ani čelní funkcionáři významného podniku ADAST, ani tehdejší politická elita okresu a profesionální myslivci: nicméně ze zaprášeného spisu plyne, že přinejmenším od chvíle oficiálního oznámení případu se v Blansku vyšetřování rozběhlo velmi seriózně a s plným vědomím hloubky lidské tragédie. Nicméně: fakt, že na místo činu přijela výjezdová skupina vlastně víc než čtyřiadvacet hodin po události, nesporně zkomplikoval její práci. Práce v bukovinském katastru se zúčastnil pětičlenný vyšetřovací tým: vedoucí, vyšetřovatel, technik, operativec a praktikant z prokuratury, zároveň byli přizváni členové pětičlenné střelecké skupiny, jež se na nešťastném průběhu honu na koroptve bezprostředně podílela. Vzhledem k nejasnosti celé situace bylo totiž rozhodnuto neprodleně uskutečnit rekonstrukci celé události. Jisté totiž bylo jen jedno: v kritickém okamžiku vypálili ze svých brokovnic dva ze střelců, Pešica a Bulánek: žádný se však necítil viníkem, oba soudili, že osudný brok nemohl pocházet z jeho pušky. Žádný prostě nehodlal vzít vinu na sebe bez boje.

Skupina při honu na koroptve v té chvíli došla do místa, jemuž vesničané říkali Proklest a jež se nachází severovýchodně od okraje obce. Jsou zde takřečená humna, tedy zadní zahrady řady hospodářských stavení, kolem nichž vede úvozová cesta, zapuštěná asi půldruhého metru pod úrovní okolních polí a luk. Ojedinělé šípkové a bezové keře a několik trnek dotváří idylický ráz místa. Severním směrem se lehce zvlněná krajiná mění v táhlou rovinu, asi po třičtvrtě kilometru rostou první stromy rozsáhlého lesního masivu.

Přehledný terén se táhne i k východu, severozápadně se cesta i s okolím svažuje ke vsi: v údolí u potoka leží další část obce Bukovina.

Na prašné úvozové cestě byly zajištěny krevní stopy a zjištěno tak přesné místo, kde brok nešťastnou ženu, jdoucí na kopřivy, zřejmě zasáhl. Vycházelo se pochopitelně z její výpovědi, v níž uvedla, že znenadání ucítila prudké štípnutí do oka a vzápětí palčivou, nezvladatelnou bolest, jejímž následkem klesla k zemi a začala zoufale křičet o pomoc. Zjistilo se, že od svého domku ušla zhruba sto metrů: část kopřiv už do nůše nasekala už cestou, ale měla ještě namířeno dál, za napůl rozpadlou stodolu jednoho sedláka, kde zůstala mokřina a kopřivy tedy rostly zvláště bujné.

Kriminalisté po tomto předběžném zjištění požádali členy mysliveckého sdružení, aby zaujali místa pokud možno přesně tam, kam se dostali v době nešťastné střelby: střelby vlastně nazad rojnice, směrem ke vsi. Měřením se prokázalo, že v tu chvíli stála skupina střelců zhruba pětačtyřicet metrů od úvozové cesty, přičemž vedoucí, Jaroslav Pešek, to měl k ní nejdál. Stál totiž až v dosud nevyoraném brambořišti a jeho vzdálenost od místa, na němž se nacházela paní Houšková v okamžiku zásahu, činila plných osmaomadesát metrů při úhlu třiceti stupňů k cestě. Místo zásahu měl střelec zakryto jednak kamenitým okrajem úvozu, jednak hustým a vzrostlým, bezmála čtyřmetrovým bezovým keřem. Na stejné úrovni, šedesát metrů vlevo od Peška, ve směru ploužení lovců, bylo stanoviště střelce Bujánka, mezi nimi měl stanoviště střelec Bakeš: jenž ovšem v inkriminovanou dobru dle svého tvrzení a rovněž výpovědi ostatních nevypálil. Padesát metrů nalevo od Beránka stál čtvrtý z pětice, Planický, a přibližně stejně daleko od něj stál v osudnou chvíli pátý, Zezula.

Na vzlétnuvší koroptve, jež z místa asi dvacet metrů za Pernicou letěly nízko, asi dva metry nad vozovou cestou a pozvolna nabíraly výšku, vypálil dvakrát Pešek a jednou Bujánek. V tom se shodovali oni dva i ostatní, kteří prý už nestačili zareagovat, nebo nepovažovali své postavení za vhodné k palbě.

Oba střílející by Růženu Houškovou zasáhnout mohli, jak rekonstrukce prokázala: nemohli ji však vidět. Pešek ovšem vypověděl, že mířil do korun ovocných stromů v nedalekých zahradách, jež viděl, a dost vlevo od Houškové, a že tudíž je vyloučeno, aby ženu zasáhl. Bujánek sice připustil, že vypálil ve směru blíže k zasažené ženě, ale od ní naopak vpravo: a rovněž vysoko, až nad vykukující koruny stromů v bukovinských zahradách.

Situace se tedy zdála patová, takřka neřešitelná: nicméně kriminalisté hodlali oříšek rozlousknout, neboť trápení oslepené ženy vnímali jako výzvu. Zaměřili se tedy na činnost téměř mravenčí a sisyfovskou: rozhodli se stůj co stůj najít stopy způsobené zásahem, nárazem anebo odrazem vystřelených broků. Zkoumali doslova každý kámen, zdusané rumiště za stodolou, trávu a zejména plaňkový plot, který stál hned za místem, kde nebohá paní Houšková utrpěla usudný zásah.

Dvakrát nenašli nic: ale vzdor tomu se odhodlali ještě ke třetí obhlídce tyčkového plotu, a poté, co s lupou v ruce prozkoumali plaňky centimetr po centimetru, skutečně našli - v rozptylu tři metry a šedesát centimetrů, v horní části plotu - celkem devět čerstvých zásahů od letících broků. Místo, kde další z vypálených broků nezasáhl plot, ale lidské oko, se nacházelo zhruba vprostřed. A přímka, vedená středem výstřelového rozptylu, neomylně přes bezový keř ukazovala k stanovišti zkušeného střelce Peška.

Zoufalý Pešek ale dál zarytě tvrdil, že on být viníkem nemohl, že některé ze zásahů mohl přece způsobit i Bujánek: jakkoli mu trpělivě vysvětlovali, že plaňky jsou půlkulaté a že tedy z Bujánkova postavení zasaženy být nemohly.

Nicméně docela nakonec trpělivost kriminalistů přinesla nikoli snad růži, ale důkaz, jenž jako nezvratný uznal i pachatel. Při pečlivém hledání byl totiž v jedné z větviček bezového keře nalezen zaseknutý brok: brok o průměru 2,5 milimetru, tedy číslo deset.

Bujánek používal brokové náplně číslo jedenáct, inkriminovanou desítku měl z pětice lovců jediný: Pešek.

Pachatel byl usvědčen a posléze odsouzen.

Spravedlnosti se dostalo zadost, nešťastné mámě tří dětí však už pochopitelně ztracený zrak a životní štěstí nikdo vrátit nedokázal. Jediná vteřina ukvapenosti - a životy několika lidí se ocitly v troskách... A snad ještě horší než trest bývají pro slušného člověka výčitky svědomí.

Jan J. Vaněk