POLICISTA 7/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil po roce |
TRAFIKA |
V únoru se rozednívá ještě pořádně pozdě. Pouliční lampy žlutě ozařovaly probouzející se Písek a sychravá zima zalézala pod kabát. Trafikantka v nové zástavbě klasické čtvrti zvané Portyč přišla do práce v půl šesté. Z bedny na ulici vyzvedla noviny a rozložila je na pult krámku. Přepočítala hotovost, kterou v pokladně nechala kolegyně z minulého dne, bylo to patnáct set v bankovkách a téměř tři sta korun v drobných mincích. Obsloužila první zákaznici, po ní vstoupil do trafiky mladý muž s šálou zimomřivě omotanou kolem brady. Požádal o karton marlborek, oznámil, že má jen tisícikorunu a ptal se, jestli to nevadí.
"Nějak to dáme dohromady," usmála se prodavačka, přinesla cigarety z příručního skladu a otevřela zásuvku pokladny. Mládenec sáhl pod kabát a vytáhl revolver.
"Dejte mi peníze," řekl.
"To myslíte vážně?" zeptala se trafikantka překvapeně.
"Jo. A dělejte, nemám čas!"
Prodavačka se zachovala velmi chladnokrevně. Poznamenala cosi v tom smyslu, že tak časně po ránu stejně v pokladně skoro nic nemá a tahat kvůli takové částce zbraň je pitomost, potom vyndala ze zásuvky svazeček nedávno přepočítaných stokorun a položila je na pult. Útočník sebral peníze i karton cigaret a ženě nařídil, aby nejméně půl hodiny po jeho odchodu nic nepodnikala. Ani ji nenapadlo poslechnout. Sotva vypadl ze dveří, zvedla telefon a vytočila číslo sto padesát osm.
Loupež je velmi závažný trestný čin a nic na tom nemění fakt, že nešlo o příliš mnoho peněz. Naopak. Zdálo se zřejmé, že pachatel kořist brzo utratí a celou záležitost zkusí znovu.
V první výpovědi se kriminalisté snažili získat co nejpřesnější popis útočníka, stáří, výšku, způsob řeči, dlouho a pečlivě sestavovali jeho obličej na identikitu.
Teprve když byla trafikantka s výslednou tváří poměrně spokojená, rozjela se tiskárna a předpokládanou podobu lupiče brzy znal každý policista v okrese.
BENZINOVÉ ČERPADLO |
O týden později, ve středu třiadvacátého února roku 2000, došlo k druhému jednání. Pro čerpací stanici Benziny na Pražské ulici v Písku to byl obyčejný všední den. Odpolední nával zákazníků zvolna opadl, po deváté hodině večer zůstaly stojany opuštěné. Paní, která obsluhovala pokladnu, pečlivě vytřela hadrem zaťapkanou podlahu provozovny, posledního zákazníka obsloužila přibližně o půl desáté. V deset odpolední směna končila, počítač na pokladně pomocí telefonní linky předával údaje o celodenní tržbě do ústředí. Přibližně čtvrt hodiny před zavřením se ve skleněných dveřích automaticky otevíraných fotobuňkou objevil chlap s pletenou kuklou na obličeji a s revolverem v pěsti.
Pumpařka začala křičet, ale nikdo ji neslyšel, nikdo nepřispěchal na pomoc.
"Dost!" houkl lupič. "Nic se vám nestane, když mi dáte peníze!"
Zakuklenec stál poměrně daleko od kasy, začala tedy vyndávat bankovky, ale zdaleka ne všechny, nakonec na prodejní pult narovnala necelých sedmnáct tisíc korun. Lupiče to uspokojilo. Rychle se přiblížil, shrábl peníze a dal se na ústup. Kroky, zprvu pomalé, se rychle změnily v dupot útěku. Oloupená žena stiskla tlačítko alarmu a v centrále soukromé bezpečností služby se ozval varovný signál. Do pěti minut byli strážci na místě, pachatel však už byl dávno pryč, takže nezbylo než zavolat policii.
PÁTRÁNÍ |
Není nijak zvlášť zábavné vyjmenovávat opatření, jež nakonec k žádnému výsledku nevedla, tým kriminální služby odvedl spoustu práce, ale všechno marně. Od probírky známých recidivistů až po pečlivé hlídání objektů, které by snad mohly sloužit jako cíl dalšího útoku neznámého pachatele. Čas letěl, nové poznatky nepřicházely, případ se pomalu propadal do nemilovaného prostředí kriminalistických pomníčků. Třetí jednání se prostě nekonalo a ke stávajícím vyšetřovacím verzím přibyla nová. Podle ní se lupič odstěhoval, zemřel, anebo také, i když to znělo málo pravděpodobně, nebo pověsil pistolnické řemeslo na hřebík a dál žije slušně a spořádaně.
Utekl rok a na vyřešení dvou starých ozbrojených loupeží už by si nikdo nevsadil ani pětník.
PŘEKVAPENÍ |
O víc než dvanáct měsíců později došlo v píseckém Jitexu ke krádeži, z příruční pokladny se ztratila dost velká částka, přístup ke kase měla ovšem spousta lidí, takže pátrání připomínalo pověstné hledání jehly v kupce sena. Na devatenáctiletého Aleše Jeřábka (ve skutečnosti se jmenoval jinak, ale to není pro vyprávění příběhu podstatné) se narazilo tak trochu náhodou, do Písku totiž dojížděl z obce, kde se před nedávnem našel kradený přívěs k osobnímu autu a jistá praktická zkušenost učí, že když už se někdo dá na cestu nepravosti, může toho mít na svědomí víc.
Nic ovšem nedokazovalo, že by se Aleš dotkl vleku nebo podnikové kasy, rozhovor s kriminalisty byl naprosto korektní a zdvořilý.
"Chceme vám jen položit pár otázek..."
"Proč?"
"Nejde o nic podstatného, berte to jako formální záležitost."
"Ach jo," povzdychl mladý muž.
Následovalo zákonné poučení o právech a povinnostech a po prvních orientačních dotazech přišla reakce trochu nečekaná.
"No dobrá, stejně všechno víte. Tak já vám to tedy řeknu. S čím mám začít?"
"To je na vás."
"Tak třeba s tou trafikou..."
Kriminalisté ztuhli v upřímném údivu. Místo krádeže v textilce, s níž, jak se později ukázalo, neměl Aleš Jeřábek nic společného, začal mladíček na protější straně stolu vyprávět o loupežích dosud zařazených mezi neobjasněné trestné činy.
VÝPOVĚĎ |
"Bylo to loni, koncem ledna nebo začátkem února. Učil jsem se instalatérem u pana Profanta v Jitexu a byli jsme tenkrát dost bez peněz, teda celá naše rodina. Na ten nápad jsem přišel asi ve chvíli, kdy jeden chlap v hospodě nabízel tu bouchačku. Vypadala jako opravdickej revolver, ale byla to jen plynovka, ani patřičný náboje k tomu neměl, jenže to nevadilo, nechtěl jsem nikomu ublížit. Prodal mi zbraň za pět stovek, a to byly taky poslední prachy, který jsem měl...
Přibližně tak o deset dní pozdějc jsem do Písku přijel autobusem v pět pětačtyřicet, revolver jsem měl s sebou a šel přímo ke Starýmu mostu. Ta trafika je tam trochu stranou, kolem nebylo moc lidí. Mohlo bejt tak chvilku po šestý, když jsem vešel dovnitř, vytáhl zbraň a chtěl peníze. Prodavačka nejdřív říkala, že nic nemá, a pak ale vyndala z kasy něco přes tisíc korun ve stovkách. Sebral jsem to, vypadl a šel kolem mostu podél řeky, do práce do Jitexu. Dělali jsme od šesti, ale ten den jsem píchal až v šest patnáct..."
Spontánní výpověď se má co nejméně přerušovat, kolega tiše položil na stůl kriminalisty starý vyšetřovací spis. Portrét z identikitu byl téměř přesný, paní trafikantka měla obdivuhodnou optickou paměť.
"Co jste měl tenkrát na sobě?"
"Hnědou koženou bundu, černý džíny a kolem krku dlouhou hnědočervenou šálu... Jo, z těch peněz jsem doma zaplatil doplatek za elektřinu."
Pečlivé shromažďování drobných detailů slouží k potvrzení pravdivosti výpovědi, všechno klapalo do puntíku. I ten pozdní příchod na píchací kartě, který si právě jeden z policistů telefonicky ověřoval.
"Takže ta benzínka. Bylo to brzo po tom, co jsem udělal tu trafiku v Portyči. Ten den jsem měl školu a zůstal tím pádem v Písku až do večera, už den před tím jsem si připravil plynovej revolver a pletenou zelenou kuklu, kterou jsem kdysi koupil ve vojenským výprodeji s tím, že bude bezvadná třeba v zimě na motocykl. Měla otvory pro oči a pusu, jinak z obličeje nebylo vidět nic...
Teď vám neřeknu, kolik bylo hodin, ale byla už dlouho tma, když jsem přišel k tomu čerpadlu. Asi pět minut jsem čekal, až tam bude klid a odjede i poslední auto. Potom jsem šel blíž a viděl, že ve skleněný kukani je jenom jedna osamocená ženská.
Natáhl jsem si přes hlavu kuklu a vešel dovnitř. Když mě pumpařka spatřila, vytáhl jsem revolver a zůstal stát tak tři metry od pultu. Křičela, vypadala vyděšeně, a tak jsem řekl, že když mi dá peníze, nic se jí nestane. Ztichla, otevřela kasu a vyndávala bankovky na pult. Já pak prachy sebral a mám dojem, že nikdo už přitom neříkal nic.
Vypadl jsem a šel směrem do města, cestou jsem si sundal tu blbost s hlavy, takže už bylo všechno zase normální. Přešel jsem řeku přes novej most, na Kollárce si koupil cigarety a z budky v parku na Mírovým náměstí zavolal taxíka. Nechal jsem se odvízt do Podolí, a tam jsem přespal u mámy..."
"Co jste měl na sobě?"
"To samý jako při tý první loupeži. Teda až na tu kuklu. Jasně, mám ji pořád doma ve skříni, od tý doby jsem ji nepoužil. Snad jen brácha si ji párkrát bral, když jezdil na mašině do práce."
Výpověď zapadala do zjištěných skutečností jako chybějící útržek do obrázkové skládačky. Kriminalisté nepochybovali, že před sebou mají skutečného pachatele a uvěřili mu i v detailech, které se zpětnou kontrolou ověřit nepodařilo.
"Co jste udělal s tou pistolí?"
"Zahodil. Víte, já se jí vlastně bál. Ono to všechno bylo až moc jednoduchý. Vlízt do krámu, překonat chvilku strachu, a pak už jen utrácet peníze, na který by člověk musel makat bůhví jak dlouho. Bylo to hrozně lákavý, a ta bouchačka k tomu úplně vybízela. Jenže já nechtěl. Bylo mi jasný, že by to jednou skončilo děsně špatně a že s tím musím přestat. Asi tak tejden po tý druhý loupeži jsem ten plynovej revolver hodil z Podolskýho mostu do vody."
EPILOG |
Podle základních pravidel klasické detektivky by žádný případ neměl být vyřešen souhrou náhod. Naopak. Velký detektiv má shrnout zjištěná fakta, stejná jako jsou známa čtenáři, a geniální dedukcí odhalit pachatele. (Mimochodem, toto často tradované tvrzení je vlastně nesmysl, práce vyšetřovatele, který z jednotlivých faktů a stop dojde k celkovému závěru, představuje jasný případ logické indukce, ale nebuďme malicherní.)
Zkrátka, kriminalistické štěstí je literárními teoretiky velmi zavrhováno, přesto však existuje. V dovyprávěném příběhu však můžeme nabídnout jinou věc. Ve správném detektivním románu bývá dopadený pachatel ten nejméně podezřelý, a podobně tak v píseckém případu byla ze všech uvažovaných vyšetřovacích verzí nakonec uplatněna ta nejméně pravděpodobná. Mladičký Aleš Jeřábek zanechal loupeží sám a krátce po svém přiznání také veškerou způsobenou škodu nahradil. Podle novelizovaného trestního řádu má tedy značnou naději na podmínečné zastavení stíhání, a pokud se nepokusí z vody pod Podolským mostem utopený plynový revolver zase vylovit, nejspíš už nic takového nikdy neudělá.
Antonín Jirotka