POLICISTA 7/2001 |
měsíčník Ministerstva vnitra pohled do historie |
V historii činnosti policejních sborů se lze setkat s řadou více či méně známých institutů. Některé z nich jsou tradiční a přežívají v jistých obměnách i v současné době. Příkladmo lze uvést postupy pratické krimninalistické činnosti, systém činnosti a organizace komunálních aj. policejních sborů a další. Méněo známý je institut tzv. policejních asistentek, se kterým Vás chceme blíže seznámit.
Práci s mládeží a dalšími skupinami občanů byla věnována zvýšená pozornost ve všech kulturních evropských státech již počátkem 20. století. Výsledkem snah povolaných činitelů bylo ustanovení pomocných orgánů a institucí, jejichž úkolem bylo zajištění sociální péče o mládež, resp. zakročování v zájmu mládeže, provádění nutných opatření apod. Z těchto orgánů lze uvést především honorované poručenské opatrovnice, policejní asistentky, městské úřady na ochranu mládeže, školní dozorkyně apod.
Zaměřmě pozornost na úřad policejních asistentek, instituci která se ujala zejména v Německu, kde tyto asistentky působily skoro v každém větším městě.
Obor jejich působnosti byl v jednotlivých místech různý. Někde byla jejich péče věnována všem bez rozdílu (mužům, ženám i dětem), pokud bylo potřeba jejich pomoci či intervence. V jiných místech pak pouze ženám a mládeži, nebo se vztahovala pouze na mládež. Jejich různě vymezený obor působnosti se řídil jednak potřebou, jednak i statuty těch kterých městských správ.
Instituce policejních asistentek je amerického původu. První policejní asistentky vznikly nejdříve jako orgány soukromých dobročinných společností. Podnětem k zavedení těchto, orgánů byla bezmezná bída prostitutek v USA. Roku 1882 byl ustanoven v Chicagu spolek "Bílá stuha". Prvně se jednalo o úřednice, jejichž úkolem bylo věnovat pozornost prostitutkám. Tyto se osvědčily tak, že byly po krátké době přijaty do svazku obecních úředníků. Chicagský příklad nalezl ohlas v ostatních amerických městech, takže r. 1907 již bylo v USA celkem 80 policejních asistentek. Z Ameriky se tato instituce dostala do Evropy. Především v Německu, nalezla tato myšlenka největší podporu veřejných činitelů a došla největšího rozšíření.
První policejní asistentka v Německu byla ustanovena v roce 1903 v Stuttgartu, hlavním městě Württemberského království v osobě sestry Henrietty Arendtové. Po Stuttgartu následovala další města: Hannover, Bielefeld, Berlín, Chotěbuz, Mnichov, Norimberk, Augsburg, Katovice, Kiel, Freiburg, Lipsko, Dráždany, Elberfeld-Barmen, Královec ve Východním Prusku, Brémy, Gdaňsk, Vratislav, Poznaň, Tylže, Darmstadt, Magdeburg a jiná. Po Německu následovaly další evropské státy, které policejní asistentky zavedly rovněž. Byly to zejména Norsko, Švédsko, Finsko, Holandsko, Švýcarsko a poté i Rakousko-Uhersko, kde byla ustanovena první policejní asistentka r. 1909 při policejním ředitelství ve Vídni.
Jak již bylo uvedeno, rozsah činnosti policejních asistentek v Německu byl různý. Abychom se lépe zorientovali, věnujme pozornost působení stuttgartské policejní asistentky, sestry H. Arendtové. Její činnost se vztahovala na muže, ženy i děti. Arendtová měla dozor nad všemi osobami ženského pohlaví, které byly dodány městskému policejnímu úřadu, bez ohledu na to, zda byly poté propuštěny na svobodu, předány jinému úřadu, či zda nastoupily trest v policejním vězení. Každé ráno se účastnila vyšetřování policejního lékaře, měla právo na příslušném místě vyjádřit pochybnosti proti některému vyšetření, nebo naopak, požadovat vyšetření, uznala-li je za nutné. Hlavní úlohou policejní asistentky ve Stuttgartu však byla péče o ženské vězně po jejich propuštění.
Největší část ženských policejních vězňů tvořily prostitutky. Ostatní delikty, kterých se dopouštěly ženy, byly většinou v přímé či nepřímé souvislosti s jejich mravním úpadkem. Povoláním byly většinou číšnicemi, továrními dělnicemi, služkami apod. Arendtová však uvádí, že mezi nimi nalezla i dcery z tzv. lepších kruhů.
Arendtová seznala, že prostituce sice roste netušenou měrou, ale že děvčata, provozující prostituci mezi 16. až 18. rokem svého věku, jsou ještě přístupná nápravě. Vešla s nimi ve styk ještě dříve, než byla dodána do vězení a pokusila se, aby přešla do jiného, vhodnějšího prostředí než bylo to, ve kterém až dosud byla. To se jí obyčejně podařilo za přispění soukromé dobročinnosti. Pokusy opatřit těmto děvčatům nějaké vhodné místo se však setkávaly vesměs s nezdarem. Tato děvčata zpravidla již před tím, než přišla do styku s policií, byla kratší či delší dobu bez zaměstnání a nemohla proto bez potíží přivyknout pravidelné činnosti. Také domácí paní, kterým policejní asistentka děvčata odevzdala, neměly dostatek trpělivosti nebo potřebného pochopení pro tyto obtížně vychovatelné jedince. Naproti tomu např. mohučská policejní asistentka uváděla, že s podobnými děvčaty, pro která našla vhodné umístění, měla dost dobré zkušenosti.
Odevzdání vlastním rodičům se rovněž neosvědčovalo. Jejich rodiče byli sami většinou práce se štítícími lidmi, takže se jejich děti u nich ničemu dobrému nenaučily a oni za těchto poměrů dětem nemohli poskytnout řádnou a odpovídající výchovu. Tak se stávalo, že děvče, vrácené svým rodičům, brzy uteklo z domu a znovu se oddalo starému životu. Ve většině případů stuttgartské policejní asistentky byly proto podobné mladé 16-18leté prostitutky dodány do různých výchovných nebo polepšovacích ústavů.
Od února 1903 do ledna 1909 měla stuttgartská policejní asistentka pod svou ochranou celkem 6886 žen a za přispění evangelické městské misie, katolického spolku "U dobrého pastýře" a židovského okresního rabína opatřila 1620 žen a děvčat jednak v ochranných ústavech, dále pak v jejich bydlišti a v různých pracovních místech. Když se její činnost stala v Stuttgartu známější, obracely se na ni s prosbou o pomoc i jiné ženy, jež až dosud s policií nepřišly do styku. Byla to buď děvčata vypuzená od svých příbuzných, nebo náhle propuštěná ze služby, ženy bez prostředků a přístřeší a také velký počet nemanželských matek s dítětem. Pro takové osoby měla policejní asistentka vyhrazenu vždy dopoledne zvláštní poradní hodinu, v nutných případech byla k dosažení po celý den, popř. i v noci.
Arendtová věnovala značnou pozornost mladým prostitutkám, neboť spatřovala v prostituci otroctví. Pokud jde o její další činnost, uvádí výslovně ve své zprávě, že "postavení policejní assistentky se vůbec nedá vměstnati do nějakého byrokratického schematu úřednického. Policejní assistentka musí býti s to a musí býti oprávněna všude tam zakročiti, kde je okamžité pomoci zapotřebí. Její péče nesmí se obmeziti pouze na prostitutky, nýbrž musí býti rozšířena na všechny lidi, kteří vlastním zaviněním, což obyčejně bývá následek sociální bídy, neb cizí vinou do konfliktu se zákonem přišli."
Asistentka měla rovněž na starosti péči o propuštěné mladistvé mužské provinilce, u kterých zjistila značný význam vlivu ženy. Mnoha těmto mladistvým provinilcům dopomohla svým vlivem a zakročením k řádné existenci.
Velký úkol připadal policejní asistentce podle názoru Arendtové v péči o osoby oddané pití. Hlavním polem její činnosti byla též péče o zanedbané, ohrožené nebo týrané děti. Arendtová svoji úřední činnost, která se z počátku vztahovala na dospělé ženy a muže, dobrovolně rozšířila i na děti a sama pátrala po těch, které potřebovaly ochranu. Během své devítileté činnosti tak mohla zaznamenat 1200 dětí, které vzala pod svojí ochranou.
Při této činnosti se jí podařilo objevit stopy široce rozvětveného mezinárodního obchodu s dětmi, což ji přimělo k tomu, že se po šestileté činnosti vzdala úřadu policejní asistentky a novou působnost zaměřila na odhalování obchodu s dětmi.
Také ve Finsku byly od r. 1907 ženy činné ve službách policie jako zvláštní policejní úřednice. Byly stejně placeny jako jejich mužští kolegové, jedna z nich měla dokonce i vyšší plat. Jejich posláním bylo pomáhat nešťastným ženám, informovat se o jejich poměrech a hledět je opět přivést na pravou cestu. Zvláštní pozornost věnovaly mladým dívkám, které se dostaly na scestí. Ty se snažily všemožným způsobem odvrátit od rozmařilého života a připoutat je zase k práci a domovu. Pozornost věnovaly dívkám, které přicházely z vesnic do města bez určitého výdělku a vyhlídky. Dále se ujímaly zanedbaných starých žen, které hleděly zaopatřit v nemocnicích nebo jiných ústavech, předávaly je pěstounům, do útulků apod.
Činností policejních asistentek se zabývala rovněž spisovatelka Dr. Kornelie Beaujonová z Nizozemska, která vydala obšírné pojednání o spoluúčinnosti ženy při policii. Cestovala po Německu, pozorovala činnost policejních asistentek a nasbírala velice cenný materiál. Uvádí, že "povinností asistentky je péče o ženy a dívky, které přišly poprvé do styku s policií, ale i o jiné ženy, které hledají její pomoc. Asistentka je pověřena udělovat ženským vězňům rady a sprostředkovávat jim pomoc, jakož po propuštění z vězení jim pomoci nalézt zaměstnání a přístřeší, po případě pro mladé pokleslé dívky navrhnout potřebnou výchovu."
Zmíněná spisovatelka se vyslovovala proti tomu, aby tyto úřednice měly titul policejních asistentek, poněvadž vykonávají úlohy, které vlastně nejsou policejního rázu. Podle jejího názoru vykonávaly spíše druh tzv. sociální policie.
Pokud se jednalo o vzdělání policejních asistentek, nebylo stanoveno, jakého předběžného vzdělání se k tomuto úřadu vyžaduje. Arendtová navrhovala uspořádání zvláštních kursů pro policejní asistentky, v nichž by jim byla přednášena pedagogika, péče o nemocné a trestní právo.
V závěru svého pojednání zobecnila Arendtová poslání policejních asistentek takto: "Pomoci poskytnouti těm, kteří jí v nejvyšší míře potřebují, jasné světlo lásky a milosrdenství v nejtemnější noc vnésti, ruku k záchraně podati těm, kteří s cesty zbloudili - toť jsou úkoly policejní assistentky. Je to povolání těžké, které přináší opravdu požehnání."
V roce 1909 byla rovněž ve Vídni ustanovena policejním ředitelstvím policejní asistentka, jejíž titul zněl: "Polizeiassistentin für Jugendfürsorge". Její ustanovení bylo následně schváleno ministerstvem vnitra s tím, že je určena jako pomocný orgán c. k. policejního ředitelství ve Vídni, případně referent pro péči o mládež při c. k. policejním ředitelství ve Vídni. Pro její činnost byla vydána zvláštní instrukce, ve které byly její úkoly formulovány následovně:
"1. aby se časem přesvědčila o kázni a mravu mladých vězňů v policejní věznici se nalézajících a aby na ně morálně působila. Nesrovnalosti při tom zjištěné má oznámiti svému představenému;
2. je-li v zájmu chystaného opatření třeba, může býti policejní assistentka přibrána k výslechu mladistvých vězňů, umístěných v policejní věznici;
3. policejní assistentka jest prostřednicí mezi bezpečnostním úřadem a veřejnými i soukromými ústavy a spolky pro péči o mládež a jest s jich správou v osobním styku;
4. dle pokynů svého představeného vstupuje ve styk s těmito ústavy a spolky, informuje se o dalším osudu mladistvých, ohledně jichž policejní úřad nějaké opatření učinil. Při tom je třeba, by postupovala s největší šetrností, by nebyla snad ohrožena pověst a další výživa nezletilcova;
5. policejní assistentka jest povinna obeznámiti se se všemi zřízeními vídeňských ústavů pro péči o mládež a má správám ústavů nebo spolků o mládež pečujícím přednésti jí k slechu došlá přání, popudy a návrhy;
6. nabude-li úřad vědomost o týrání dětí, zanedbání neb mravním ohrožení mladistvých, neb o užívání dětí k žebrotě, může policejní assistentka o tom k poukazu úřadu šetření konati. O výsledku podá písemně zprávu;
7. také bezpečnostní oddělení nebo oddělení pro mravněpolicejní záležitosti může se součinnosti policejní assistentky dovolávati a sice může se tak státi prostřednictvím představeného oddělení vězeňského, jako referenta pro mladistvé;
8. policejní assistentka jest ve vykonávání svého úřadu, péče o mládež se týkajícího, výhradně podřízena svému úřednímu představenému (vyjma případ 7.) a podává jen tomuto zprávy a přijímá také od tohoto potřebné pokyny;
9. úřední služba policejní assistentky trvá pravidelně od 8. h. dopol. do 2. h. odpoledne, - je-li však třeba, má býti též mimo úřední hodiny k služebním úkonům, připravena;
10. policejní assistentka má zvláštní služební knihu do níž veškerá úřední jednání v chronologickém pořadí zapisuje."
Dne 17. října 1910 byl při policejním ředitelství ve Vídni zřízen zvláštní útulek pro mladistvé, spojený s policejní věznicí, dislokovaný v IX. okrese Elisabethpromenade. Útulek měl sloužit jako útočiště mladistvým pro jednu noc, do doby než zahájí svou činnost ochranná zařízení zemská, obecní nebo soukromá a učiní další potřebná opatření ohledně nezletilého. Bezprostřední dozor nad tímto policejním útulkem pro mladistvé vykonávala policejní asistentka.
V jednotlivých městech, v nichž byly policejní asistentky ustanoveny, byl okruh jejich působnosti rozdílný a různé byly i orgány, kterým byly asistentky podřízeny. Např. v Berlíně byly tři policejní asistentky. Jedna byla veřejnou při policejním presidiu, podřízena byla předsedovi ústředny pro ochranu mládeže. Druhá byla soukromou, a to při komitétu pro ochrannou práci mezi ženskou mládeží v Berlíně a byla podřízena generálnímu sekretáři tohoto komitétu. Třetí policejní asistentka byla zřízena při osadě Sv. Bartolomějské, byla jakousi církevní pomocnicí a jejím úkolem byla ochranná práce pro mládež.
Podobně byly různé poměry i v jiných městech. Rovněž tituly těchto úřednic byly odlišné: policejní asistentka, policejní pomocnice, policejní opatrovnice, ženská pomocná sila či ochranná dáma. Tam, kde se omezovala její působnost pouze na policejní věznici, byla nazývána asistentkou policejního vězení.
Rovněž platy asistentek byly různé. V Hannoveru pobírala asistentka pouze 900 marek ročně, jinde 1000, 1200, 1500 marek, přičemž v Mnichově stoupal její plat z 1800 až na 3600 marek. V Helsingforsu byly 2 policejní asistentky s titulem "pomocnice mravnostního oddělení" pobírající plat ve výši 1500 a 2500 finských marek. Ve Vídni měla asistentka původně 1800 korun platu, v Curychu 3000 franků a za mimořádnou činnost 600 franků.
U asistentek bylo rovněž různé jejich předběžné vzdělání a původní povolání. Jedna z nich byla dříve učitelkou, jiná ošetřovatelkou nemocných, další diakoniskou, ošetřovatelkou dětí s absolvovanou vyšší dívčí školou, kancelářskou úřednicí. Policejní asistentka v Curychu byla dokonce absolventkou filosofické fakulty a byla doktorem filosofie. Některé z nich byly k plnění úkolů vycvičeny policejní asistentkou Arendtovou.
Zajímavý byl i jejich denní pořádek a úřední služba. U některých byla služební doba přesně vymezena od 8. hod. ráno do 2. hod. odpoledne, u jiných od 9 do 2 hod. apod. Ve Stuttgartu přicházela obyčejně policejní asistentka ráno o 7. hodině, vyhledala v noci do policejního vězení dodané ženy jakož i mladistvé mužské vězně (mladší 18 let), o 9. hodině asistovala policejnímu lékaři při vyšetřování prostitutek, jednala s děvčaty, která chtěla umístit do některého ústavu a od 10 do 11 hod. měla určenou dobu pro všechny, kteří vyhledávali její pomoc. Byly to zejména svobodné matky se svými dětmi. V 1 hod. odpoledne se odebrala k obědu, mezi 3. a 4. hod. přicházela zpět a zůstávala obyčejně v úřadu do 9, 10 či 11 hod. večer, popř. podle potřeby i déle.
Úřadem policejní asistentky se otevřel ženám nový obor jejich veřejné působnosti. V Německu byly např. v této době ustanoveny asistentky i v městech pod 50.000 obyvatel. Z pohledu Rakousko-Uherska je nutno uvést, že Německo, Norsko, Švédsko, Švýcarsko i Finsko byly co do různých sociálních zařízení daleko lépe opatřeny nežli říše Rakousko-uherská. Jednalo se o celou řadu sociálních institucí určených pro veřejné dobro, pro ochranu mládeže apod., které zde zprvu naprosto absentovaly.
Tato skutečnost vedla k pochopení taktu, jak značný význam by mělo zejména pro Prahu zřízení podobné policejní asistentky. Na základě toho podala Česká zemská komise pro péči o mládež v Praze, Ústřední spolek českých žen a Záchrana petici k ministerstvu vnitra o zřízení podobné policejní asistentky při policejním ředitelství v Praze.
Pro počátek bylo doporučováno, aby policejní asistentka věnovala svoji pozornost mladým děvčatům propadlým prostituci, pokoušela se o jejich záchranu a zkoumala poměry v jejich rodinách. Dále bylo navrhováno, aby věnovala pozornost žebravým dětem, vyšetřovala jejich poměry, zjišťovala příčinu žebroty a snažila se zjednat nápravu, aby byla ve styku se všemi výchovnými ústavy, mohla vést seznam v nich uprázdněných míst, takže by v případě potřeby tato místa mohla být hned obsazována.
Policejní asistentka měla také v případě, kdy přišel nezletilý do konfliktu s trestním zákonem, konat potřebné šetření pro soud pro mladistvé, byla-li by o to soudem požádána. Rovněž bylo konstatováno, že působnost policejní asistentky nelze vměstnat do určitého úředního schematu a postupem doby a vývojem úřadu by se její činnost obsahově rozšířila. Potřeba zavedení funkce policejní asistentky v Praze byla zdůvodňována dále tím, že u nás zejména na poli ochrany mládeže je nejvíce pociťován nedostatek příslušných institucí, kterých ve Vídni nopak byl dostatek.
Dále bylo navrhováno, že stejně jako v Praze, by mohly policejní asistentky působit např. v Brně, jedna česká a jedna německá, v Plzni česká policejní asistentka, ve Vídni by byla na místě ještě jedna policejní asistentka české národnosti, ale i v některých jiných větších městech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (v Liberci, Ústí n. Labem, Budějovicích, Moravské Ostravě, Opavě, by se našlo dost práce pro tyto policejní asistentky. Tolik chvályhodný návrh a záměr.
A co závěrem? Domníváme se, že z výše uvedené činnosti policejních asistentek v cizině lze dovodit, jak důležitou a nadčasovou institucí byl jejich úřad. Potřeba jejich ustanovení byla podmíněna tehdejšími sociálními poměry a potřebami s nimiž lze nalézt jistou pararelu i v současné době. Nabízí se tedy logicky námět k zamyšlení nad jejich úlohou z pohledu dnešní doby a celkového systému orgánů a institucí fungujících na úsecích ochrany dětí a mládeže, žen, boje s prostitucí, práce s osobami propuštěnými z výkonu trestu atd.
Pavel MACEK,
Lubomír UHLÍŘ,
Policejní akademie ČR Praha