Smrákalo se: před sedmou dala Mrákotová na kuchyňský stůl talíře a sedla si k televizi. Měla ráda Večerníčky: od těch dávných a šťastnějších časů, kdy se na ně dívala s Péťou a kdy býval ještě její muž naživu a při síle. Nedlouho poté, co jejich jediný syn začal chodit do první třídy, Mrákotovo typické pokašlávání se změnilo v úporné záchvaty dušnosti a doktor poslal urostlého a nemluvného venkovana do okresní nemocnice, z níž se už nikdy nevrátil: rakovina si někdy s člověkem poradí setsakra svižně.

Mrákotová oblékla smutek, pobrečela si a pak zaťala zuby a začala dřít, jak byla ostatně zvyklá celý život: jenomže teď byla najednou na všechno sama. Do vsi se přivdala, Mrákota si ji přivedl z vojny, všechna její přízeň žila daleko a Mrákotova rodina ji nikdy mezi sebe nepřijala: a teď, když ovdověla, jí tuplem dala nejevo svůj chlad. Vzdor tomu, anebo právě proto, se Růžena Mrákotová zařekla, že jejímu jedináčkovi nesmí nic chybět, a Péťa si žil jako v bavlnce. Rostl jako z vody a záhy se z něj stal postrach školy i celé vsi: rval se rád a úspěšně, s přehledem zmydlil i o dva tři roky starší kluky; ale lidé, kteří si na něj přišli stěžovat, slyšeli od jeho mámy jediné - že jejímu chlapci křivdí, že by mu nejradši nasadili psí hlavu, že ti jejich jsou taky vejlupci všech ctností...

A tak pod maminčinou láskyplnou patronací dospíval výrostek, jemuž všechno procházelo a jenž si myslel, že tak tomu bude napořád.

"Však ona ho vojna srovná," bručeli chlapi v hospodě, když se v sobotu o tancovačce strhla v sále rvačka a pochopitelně se ukázalo, že ji vyvolal Petr Mrákota, známá firma. Jeden z účastníků si odnesl pěkně vybarvený monokl, druhý přišel o zub a ruku mu dali ve špitále do sádry, když shledali naštípnutí jakési kůstky v zápěstí. Ve městě by z toho bylo regulérní ublížení na zdraví, ale na vsi se takové třenice neberou tak doslova: rány se zahojí a z mládenců třeba ještě jednou budou kamarádi.
Anebo taky ne.

*  *  *

Osudného večera se Mrákotová svého syna k večeři nedočkala, v osm se tedy najedla sama. Nezlobila se: koneckonců, neslíbil, že přijde včas, a ona si už zvykla jeho libůstky respektovat. Před týdnem oslavil teprve sedmnácté narozeniny, ale vypadal dospělejší: bez pár centimetrů dva metry, široká ramena, svaly nikoli z těžké práce, jíž se vždy mazaně vyhnul, ale z posilovny v okresním městě, kam rád zajížděl, aby se předvedl před děvčaty, jež na něm ovšem mohla oči nechat.

Petrův talíř nechala matka na stole a kastrolek s gulášem na sporáku dala stranou, aby jídlo zůstalo teplé, než se mladý pán vrátí. Sama se natáhla na kanape a usnula při jakémsi z filmů, jež jí poslední dobou připadaly jeden jako druhý. Krátce před půl jedenáctou ji vzbudil chlad: v kachlovém sporáku vyhaslo a večer byl větrný. K ránu možná přijde šedivák, pomyslela si a zachumlána do vlňáku, vyšla na dvůr chalupy, rozhodnuta donést z dřevníku náruč polínek a trochu zavlažit. Petr ještě domů nedorazil, večeře zůstala, jak ji nechala na kamnech: když ale rozsvítila lampu nad zápražím a vyšla domovními dveřmi na dvůr, srdce se v ní zastavilo. Její milovaný syn ležel uprostřed dvora natažený, tváří dolů, s rukama široce rozhozenýma, jako by chtěl obejmout zem, na níž spočinul, a levou nohou pokrčenou. V první chvíli si pomyslela, že přebral: párkrát už se totiž opil, v místní hospodě se paragraf o nalévání alkoholu mladistvým nikdy nebral moc vážně a v Mrákotově případě už vůbec ne. Ale pak si všimla tmavé kaluže, jež se na umetené betonové dláždění dvora rozlila zpod Petrova těla, a instinkt jí napověděl, že její syn už nevstane. Začala křičet - zoufale, dlouze, neutišitelně.

*  *  *

Výjazdovka, přivolaná sousedem, dorazila asi po půlhodině, následována sanitkou a doktorem, jenž ovšem mohl už pouze konstatovat smrt.

"Bodná rána, respektive dvě, aspoň při zběžném ohledání," řekl starý lékař z pohotovosti, jenž shodou okolností znal mrtvého Petra ještě jakou kloučka v peřince. "Víc vám poví pitva - nějaké odřeniny na obličeji jsou čerstvé, ale rozhodně nikterak závažné..."

Doktor byl bledý jako smrt: násilné umírání rozhodně nepatřilo k jeho dennímu chlebu. Zpoza plotu sledovala půlnoční scénu dobrá půlka vsi: mlčky, chmurně, šokovaně. "Měli jsme tu leccos, ale vraždu?" vyjádřil to za všechny hostinský, jenž mimořádně prodloužil otevírací dobu a točil až do svítání. Jako kar za mrtvého...

Kriminálka řádně zajistila místo činu a zdokumentovala ho. Petr Mrákota zřejmě vešel do temného dvora z ulice: světlo nad vchodem tou dobou nesvítilo a vrah si na něho zřejmě počkal v temném koutě, poblíž vrat nepoužívané stodoly. Mrtvý ovšem nezemřel na místě, kde byl napaden: první stopy krve, jež začala tryskat z rány po prvním bodnutí, byly vzdáleny asi tři metry od místa, kde pak leželo tělo. "Po prvním bodnutí udělal ještě pár kroků - a pak ho vrah dorazil druhou ranou," soudili policisté.

Kousek od pravé ruky mrtvého našel technik kapesník, napůl prosáklý krví: umírající Petr Mrákota se jím zřejmě z posledních sil snažil zastavit krvácení, ale čepel dýky či nože zasáhla tepnu a čas umírání se měřil spíš na vteřiny než minuty: pak oběť ztratila vědomí a vůli k záchraně. Nazítří dopoledne při pitvě na patologii okresní nemocnice shledal prosektor, že smrtelná byla jedna ze dvou bodných ran, zasazených velkou silou do hrudi zpředu: otvor ve druhém mezižebří, vzdálený asi šest centimetrů od hrudní kosti, měl rozměr 34 krát 15 milimetrů a odpovídal čepeli středně velkého kuchyňského nože anebo běžné dýky, jaká je k mání v každém nožířství. Rána, hluboká skoro deset centimetrů, proťala osrdečník a srdeční tepnu v místě přepážky mezi ní a pravou komorou. Bodnutí bylo smrtící a jen zcela okamžitý odborný zásah na operečním sále by snad mohl odvrátit osudné následky. Bezvědomí přišlo velmi rychle, klinická smrt nastala zhruba patnáct až dvacet minut po zranění.

*  *  *

Když se ztrápená matka zavražděného v péči psychiatrů vzpamatovala nazítří natolik, že byla schopná výslechu, vypověděla, že její syn sice míval časté šarvátky se svými vrstevníky, ale o žádném nepříteli, jenž by ho nenáviděl až k vraždě, nevěděla. Zdrženlivěji se vyjadřovali vesničané: v jejich očích byl mladý Mrákota hodně problematický mladík, jenž se pral nejen často, ale taky rád. A řada z místních i přespolních mládenců s ním měla nevyřízené účty: ať už kvůli někdejším fyzickým střetům, nebo kvůli děvčatům, jež jim odloudil.

Během dopoledne se podařilo zmapovat poslední hodiny, jež mladý Materna prožil: kolem sedmnácté hodiny přijel autobusem z okresního města, vzdáleného asi patnáct kilometrů, kde byl zaměstnán jako dělník na dráze. Pracovní morálkou nikterak nevynikal, ale toho dne se na směnu dostavil (což v jeho případě nebývala samozřejmost) a setrval až do konce, jak vypověděl svědek, jenž dle vlastního tvrzení neměl sebemenší důvod mladému nadržovat, neboť mu Petr "pil krev svým zašíváctvím". Od zastávky autobusu namířil Petr Materna rovnou do hospody, kde se tou dobou scházela parta jeho někdejších spolužáků: sice ho nikdo z nich za kamaráda nepovažoval, ale u stolu s ním sedali. Se dvěma z nich se během hodiny dohodl, že se vypraví pěšky do vedlejší vsi na diskotéku: vyrazili hned, neboť tamní sál byl malý a oni chtěli držet místa pro další členy místní party.

"Na rozcestí od Drahotěšic jsme se potkali s partou místních kluků, kteří tam spravovali na poli traktor," vypověděl jeden z mládenců, jistý Miloš Lopucha. "Nevím, co si řekli nebo udělali Mrákota s Jirkou Zářeckým, ale najednou ho držel Petr pod krkem a jak ho tlouk°, tak ho mydlil..." Zářecký byl o dva roky starší, měl před vojnou, ale Mrákota ho převyšoval o hlavu a dvacet kilo svalů: Jirka "dostal na budku", jak konstatovali, a s posměchem utekl do lesa. "Diskotéka se ale nekonala, shořely jističe - a tak jsme jen seděli u piva a otravovali se," vysvětlil předčasný odchod Lopucha. "Petr vypadnul dřív, asi v devět - a nikdo ho nezdržoval..."

*  *  *

Jeden z policistů zajel do vedlejší vsi: vyptal se, kde bydlí Zářeckých, ale ve stavení mu řekli, že Jirka není doma. Neušlo mu, že chlapcova matka má červené oči a posmrkává: uhodil na ni a zakrátko z kapsy zástěry vytáhla synův dopis.

"Sbohem, mami, tati, sestro Aleno, sbohem všichni! Nezlobte se na mne, ale já to musel udělat! Váš milující Jirka," stálo na papíře, vytrženém ze sešitu, roztřeseným písmem, jež nepochybně patřilo Jiřímu Zářeckému. V prádelně našla policie košili a džínsy se skvrnami od krve, jež zřejmě mladík před svým útěkem z domova namočil a nevypral: rozbor později prokázal, že šlo o krev zavražděného Materny. Kriminálka považovala dopis za rozloučení sebevraha, jenž neunesl výčitky po spáchaném zločinu, ale pes, kterého dovezli k Zářeckým odpoledne, se nadšeně vydal po stopě - a v nedalekém lese objevil živého a zdravého mladíka ve srubu, který si tam postavili lesáci a v němž se při dobré vůli dalo docela pohodlně vegetovat. Mladík měl při sobě otcovu legálně drženou kulovnici včetně zásoby munice, ale když ho policisté vyzvali, aby nedělal hlouposti a vyšel ven s rukama nad hlavou, nedělal potíže. Při výslechu, který začal neprodleně po převozu podezřelého do budovy okresního policejního ředitelství, vypověděl Jiří Zářecký, že jeho rozpory s Petrem Mrákotou se táhly nejméně rok: ramenatý mladík si ho prý bůhvíproč vyvolil za terč svých žertů a surovostí a při každém setkání našel způsob, jak staršího, ale slabšího mladíka urazit, zesměšnit či uhodit.

"Vyvrcholilo to před deseti dny, kdy jsem zjistil, že Petr chodí za mou sestrou Alenou," vypověděl plačky Jiří Zářecký. "Snažil jsem se ji přesvědčit, že Petr není kluk pro ni, ale nedala si říct, tak jsem zkusil domluvit Petrovi, aby si našel jinou, ale vysmál se mi a nakonec mi nafackoval - navíc před klukama od nás..."

Jiří se vrátil domů, do hloubi uražen a zraněn na duši: vzal si ze zásuvky dýku, s níž kdysi jezdil na pionýrské tábory. Nikoli však prý proto, že by chtěl vraždit, ale na obranu; také on se chystal na diskotéku a bál se dalšího střetu s Petrem. Cestou do sousedního vsi - jel na kole - ale potkal kohosi, kdo mu řekl, že produkce odpadla, a on se tedy vrátil domů, kde zjistil, že jeho sestra mezitím odešla.

"Napadlo mě, že má rande s tím hajzlem, a chtěl jsem jim ho překazit," přiznal ochotně. Jenže na obvyklých místech milostných schůzek dvojici nenašel a čistě ze zvědavosti se šel podívat k domu, kde Petr s matkou bydlel. A zapracovala náhoda: Petr, úhlavní nepřítel, se vracel z hospody a zdálo se, že díky vypitému alkoholu může být méně nebezpečným soupeřem.

"Nadběhnul jsem mu přes humna a počkal na jejich dvoře, za kůlnou," vzlykl při vzpomínce Jiří Zářecký. V poslední chvíli, kdy se chtěl na Petra vrhnout a pěstmi si s ním chlapsky všechno vyřídit, se jeho odvaha rozplynula; jenže couvnout se už nedalo, Petr ho spatřil, byť jen neurčitě, v polotmě. A Jiří nahmátl v kapse dýku. První ranou zasáhl srdce, ta druhé byla už zbytečná: bodl, když sok padal, a čepel se svezla po rameni. Oděrky na obličeji si způsobil Petr pádem, ale při jednom z dalších výslechů přiznal Jiří Zátorský, že ležícího a sténajícího nepřítele s gustem nakopl botou do hlavy.

"Pak jsem šel domů a zjistil, že mám oblečení samou krev," vypovídal tiše vrah. "Namočil jsem je do vany, že ráno, než naši vstanou, všechno vyperu. Ale pak mi začalo docházet, co jsem provedl."

Když psal svůj dopis, jednoznačně pomýšlel na sebevraždu. Ale v lese, kde se hodlal ve srubu zabít - proto prý vzal kulovnici a také kus pevného provazu, ještě nerozhodnut o způsobu, jímž odejde ze světa - se mu vše rozleželo. Usoudil, že by mohl radši utéci někam do ciziny a začít jinde: třeba v cizinecké legii, o níž slyšel bohatýrské legendy.

Nakonec usnul a vzbudil ho teprve hlad: těsně předtím, než se na pasece ozvaly hlasy policistů...

Jan J. Vaněk  
Foto Václav ŠEBEK