Vojenští plánovači před koncem tisíciletí došli k závěru, že soudobá paleta výzbroje jednotlivců není úplná. Základem určitě zůstane i v příštích desetiletích automatická útočná puška. Jenže za útočnou puškou je prý mezera, kterou nedokáže stoprocentně zaplnit ani pistole, ani samopal na náboj 9 mm Luger. Zejména při střetnutí s lehce krytou živou sílou, například s protivníkem v ochranné vestě, se dnes účinnost pistolového náboje jeví jako nedostatečná. Přitom ale u některých služeb a specialistů není účelné, aby byli vybavováni útočnou puškou obvyklého typu, protože ta je pro ně příliš těžká, rozměrná a možná i drahá.

Proto byl v některých zemích rozpracován projekt nové osobní zbraně, která bude menší a lehčí, možná s menší palebnou kapacitou, avšak bude mít účinnost blížící se standardní útočné pušce. Zbraň nové třídy byla nazvána PDW (Personal Defence Weapon = osobní obranná zbraň). Přestože se počítá i s policejním využitím zbraně, přinejmenším pro některé speciální účely, při jejím vývoji se uvažuje o spolupráci pouze v rámci NATO. Zde se vychází ze společného strategického programu CRISAT (Cooperative Research Into Small Arms Technology).

Původně PDW neměla vážit víc než 0,7 kg, avšak vzhledem k požadavku zvýšené průbojnosti střely byla roku 1993 zvýšena hranice hmotnosti nabité zbraně na 1,4 kg. Zároveň byl požadovaný účinný dostřel proti lehce kryté živé síle (20 vrstev aramidové tkaniny a 1,6mm titanová deska) podle CRISAT omezen na 100-150 metrů. Z hlediska přesnosti střelby se ve vzdálenosti 100 metrů požaduje 50procentní pravděpodobnost smrtícího účinku; na 25 metrů se požaduje smrtící účinek v 90 % případů.

Zatím nejdál je ve vývoji PDW belgická zbrojovka FN. Vychází z originálního náboje 5,7x28, který používá v podstatě puškovou střelu, avšak s hliníkovým jádrem (SS 190 podle specifikace NATO) laborovanou do lahvovité nábojnice délky 28 mm. Počáteční rychlost střely se udává kolem 715 ms-1.

Základním modelem PDW značky FN je samopal P 90. Zbraň futuristických tvarů s neuzamčeným dynamickým závěrem má vodorovný zásobník na 50 nábojů uložený nad závěrem (náboje jsou ve dvou řadách napříč), hlaveň dlouhou 250 mm, celkové rozměry 500x210x55 mm a prázdnou hmotnost 2,6 kg. Střílí jednotlivými ranami nebo dávkami.

P90 není určen k civilnímu prodeji a údaje o jiném odbytu se nezveřejňují. Nicméně P 90 bylo možno poprvé vidět v "televizní akci" roku 1997, když peruánské komando zčásti vyzbrojené těmito zbraněmi osvobodilo 72 rukojmích a zneškodnilo 14 teroristů zabarikádovaných na japonském velvyslanectví v Limě. Nelze také pochybovat o tom, že P90 patří k výzbroji britské SAS.

Jakýmsi "vedlejším produktem" vývoje je samonabíjecí pistole FN Five seveN se zásobníkem na nábojů stejné ráže. Zařazení této pistole do firemní nabídky však zároveň může signalizovat jisté rozpaky. P 90 pravděpodobně ještě není tou pravou "osobní obrannou zbraní", protože pro tento účel je stále ještě příliš velká.

Projekt PDW s názvem Mars, rozvíjený dříve u americké firmy Colt a spočívající v úpravě pušky M4 pro zkrácený náboj 5,56x30 mm, nikdy nepřekročil počáteční stadium a prozatím zřejmě upadl v zapomnění. Další pracoviště se zabývají především vývojem vhodného náboje pro PDW, zatímco vývoj samotné zbraně zůstává jaksi na druhé koleji, resp. se řeší adaptací některé pistole. Není vyloučeno, že se někdo při tom strefí do náboje požadovaných a zejména akceptovaných balistických a dalších vlastností, avšak zdá se málo pravděpodobné, že by budoucí PDW skutečně vycházela z tradičního konstrukčního pojetí soudobé samonabíjecí pistole.

Francouzi například do roku 1989 vyvíjeli náboj 5,7x22 mm. Britská firma Civil Defence Supply (CDS) dala roku 1998 vzniknout náboji označenému 224 BOZ. Lahvovitá nábojnice délky 23 mm byla získána rekalibrací z nábojnice 10 mm Auto a CDS předpokládá, že by se do ní laborovaly všechny typy současných standardních střel NATO ráže 5,56 mm. Počáteční rychlost střely se podle délky hlavně pohybuje v rozmezí 600-650 ms-1, což střele dává dostatečnou průbojnost podle požadavků CRISAT (navíc se předpokládá použití vysoce průbojných střel s jádrem na bázi wolframu).

CDS zatím jako prototypy upravila pro náboj 224 BOZ pistole Glock 20, STI (šestnáctiranový klon Coltu M1911 A1) a samopal M5/10. Podobnou cestou se vydal pražský inženýr Petr Vobořil (dříve firma Caliber), který vyvinul náboj označovaný 224 V nebo 224 VOB. Jeho lahvovitá nábojnice vycházejí z nábojnice 7,62x25 mm (Tokarev), střela je rovněž 5,56 mm. Tento náboj je hodnocen lépe než 224 BOZ, neboť třela může dosáhnout počáteční rychlosti přes 700 ms-1. Svou samonabíjecí pistoli MTE (vyráběnou snad v DUO Opočno) pro tento náboj upravil švýcarský Čech Ing. Martin Tůma.

Také německá firma Heckler & Koch ke konci padesátého roku své existence (vznikla roku 1949) představila prototyp PDW. Zbraň ve většině parametrů odpovídá zadání. Se zasunutou ramenní opěrkou má celkové rozměry 340x172x34, s prázdným zásobníkem váží 1,4 kg, má dvouřadý zásobník na 20 nebo 40 nábojů ráže 4,6x30 mm a umožňuje volbu střelby jednotlivými ranami nebo neomezenými dávkami.

Nový náboj ráže 4,60x30 mm vznikl po delším vývoji v britské muničce Radway Green, která je stejně jako H&K dceřiným podnikem Royal Ordnance. Náboj má celkovou délku 38,5 mm a váží 6,3 g. Zvláště zajímavá je 15,3 mm dlouhá a 1,7 g vážící ogivální střela, která je celá z tepelně zpracované oceli. Jenom na povrchu je poměděná. Náplň progresivně hořícího pistolového prachu dává střele počáteční rychlost přes 700 ms-1 a energii téměř 450 J. To je méně než například u Vobořilova náboje, nicméně zbraň s tímto nábojem splňuje uvedený požadavek účinnosti podle CRISAT až do vzdálenosti 200 metrů. Střela také na 200 metrů probije kevlarovou přílbu. Proti živé síle má podobný "explozivní" účinek jako střela 5,56x45 NATO, rozvinutý ovšem v poněkud redukované míře. Střela má také relativně plochou dráhu letu, takže do 200 metrů není třeba regulovat mířidla nebo přenášet záměrný bod.

K cvičným účelům se předpokládá použití celoměděné střely, která je výrobně levnější a nepoškozuje tolik vývrt hlavně. Pro policejní použití se připravuje vývoj speciálních střel.

Jinak je H&K PDW vcelku konvenčně konstruovaná, byť s použitím moderních materiálů a technologií. Jde a automatickou zbraň s uzamčeným závěrem, fungujícím na principu odběru prachových plynů. Zásobník je uložen v rukojeti. Zbraň lze při střelbě držet jednou nebo oběma rukama (v tom případě nejlépe za obě rukojeti), přičemž lze s dostatečnou přesností střílet i dávkou. Jinak je možno vysunout ramenní opěrku. Zpětný ráz se dá srovnat s malorážkou. Zbraň má mechanická mířidla, sestávající z pevné mušky a stranově i výškově stavitelného hledí. Na horní lištu však lze montovat různé typy mířidel.

Heckler & Koch PDW se zatím nevyrábí sériově a ve vývoji se má dále pokračovat. Na další osud této technicky zajímavé novinky si tedy ještě budeme muset počkat.

-pl-