POLICISTA 4/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
![]() |
Jako poutník světem procházím se sem a tam, Srdečně vás vítám v tomhle dalším století, (Z dosud poslední písničky Zdeňka Urbana Světem roku 2000) |
To jsme takhle jeli na Staročeský máje támhle za humna do Otročíněvse. Jako dneska si to pamatuju. Bylo tam třiačtyřicet holek, začínali jsme v jednu hodinu odpoledne a že jako budeme hrát pět šest hodin, hodinku pauza a večer teprve hraní na běžný zábavě. Byl parný červen, to je pro muzikanty pořádnej zápřah. A já měl zase po delší době premiéru za bubnem.
Nebyl to ten ouzký, jaký se nosil do dechovky, tohle byl normální záklaďák, široký a velký, který si večer dal strejda na nožičky a hrál na něj v sestavě bubnů. Jak říkám, bylo vedro a nejspíš mi příliš vypnuli blánu. Dohráváme zkrátka první písničku, tjamtaram tam tam!, a při poslední ráně mi palička zůstala vevnitř. Nikdo to nevěděl, bylo ticho a potom otec povídá: Tak zahrajeme další kousek. - Já se k němu nahnul a říkám: Nemůžeme. - Proč prej ne. - Prorazil jsem buben. - On se kouknul na strejdu, půl kapely byla rodina, a vzdychnul: No, podívej se na toho slona, von prorazí buben. A to teprve začínáme.
Ale sehnala se průhledná izolepa, náhradní blánu jsme s sebou pochopitelně neměli, zalepili jsme to, vypnuli a celkem v klidu jsme na to dohráli. Tím teplem se buben dokonce nějak zatavil a strejda se ještě po dvou letech uchechtával: Člověče, vono to snad zní líp než normálně ...
Poslouchat, když vypráví o rodových kapelnických tradicích podpraporčík Zdeněk Urban (letos 37) z Obvodního oddělení Policie ČR Křivoklát se sídlem v Roztokách, to je jako vstoupit do obrázků Josefa Lady. Tam staří čeští muzikanti šlapou závějemi k tancovačce, vyhrávají - nebo se i zapojí do děje - při hospodské pranici, břinkají na nástroje u veselky, smutní do pochodu na rozloučenou s venkovským sousedem ...
"Děda hrával na baskřídlovku a vyučoval hudbě u nás na Sýkořici. Někdy před válkou vedl sýkořickou kapelu a tatínek to po něm přebral v polovině padesátých let. Když po sedmadvaceti letech končil, protože marodil, sepisoval historii tý kapely a v roce 1986 dospěl k závěru, že kapela Osvětové besedy Sýkořice - jinak se taky říkalo, že se chodí na Urbaníky - právě naplňuje sto dvacet jedna let svý existence.
Od malička jsem si hudbu kolem sebe uvědomoval. Na dědu si pamatuju sice matně, ale otec mi o něm hodně vyprávěl. Znalo ho široké okolí, na hodiny k němu dojížděli z Roztok i odjinud, učil na housle. Byl to válečný invalida z první světový války. Střepina ho zasáhla do kyčle a za několik, snad sedm, let mu to vyšlo patou. Pořád ho něco tlačilo a kulhal. Pak mu to nějaký doktor Sirový tady na Křivoklátě vytáhl.
Jako invalida dostal děda kus farního pole a hrával proto v kostele na varhany. Taky doma jsme měli harmonium, já si na něj pořád šlapal a něco broukal. Předváděl jsem hudební sluch, takže tatínek rozhodl, že mi koupí piáno. Proti dnešní křivoklátské restauraci U Jelena bydlel jeden pán, co vlastnil křídlo, hnědý, od firmy Petrof. To jsem ještě nechodil do školy, ale vzpomínám si, jak jsme pro něj jeli. Soused odvedle dělal v zemědělským družstvu, půjčili jsme si traktor a přivezli jsme ten nástroj na plaťáku. V obývacím pokoji přišel do rohu, šikmo proti vchodovým dveřím.
A potom otec rozhodl, že budu chodit do hudebky do Rakovníka, aby to mělo štábní kulturu. Možná, aby se se mnou nemusel zlobit, ale taky možná proto, že jako klavírista měl omezený možnosti. Ve čtyřech letech přišel o dva prsty na levý ruce. Umlejnkoval mu je kamarád. Občas přesto na harmonium hrával, pravou rukou, a složil dokonce pár písniček, protože byl vynikající na harmonii a kompozici. Ale jinak hrál vždycky nejvíc na křídlovku. A zpíval. Na vojně se dostal k Pražský posádkový hudbě. Vedle něj v řadě sedával Eduard Kudelásek, který zprvu hrál na pozoun a později se jako major proslavil v roli dirigenta toho vojenského orchestru. Táta v něm, i když ho přemlouvali, nezůstal, táhlo ho to domů. K dědově kapele.
Do hudebky jsem chodil od první třídy do konce základní školy. Byla to svým způsobem řehole. Do pátý obecný jsem na Sýkořici musel končit poslední vyučovací hodiny dřív a pěšky chodit do Zbečna k vlaku, večer stejně tak, lesem, domů. Ostatní kluci si chodili hrát, a to dá rozum, že mě to občas mrzelo. Ani cvičení stupnic, etud, prstokladů, to přiznávám, mě zrovna dvakrát nebavilo. Povinná půlhodinka bývala hodně dlouhá. Později, ve čtvrtým pátým ročníku, jsem si už podrnkával písničky, abych si to zpříjemnil.
Prvně jsem vystupoval asi jako sedmiletý, na plese v Sýkořici. Na začátku jsem pomáhal muzikantům s nástroji, v osm hodin mě nechali zazpívat pár písniček, Rumcajse, Papouška Kakadu, a v půl devátý mě hnali domů. Otec kapelu zmodernizoval, nebyla to jenom dechovka, hráli dál na pohřbech, ale i populární hudbu k tanci.
Má první velká produkce před veřejností se odehrála, když mi bylo patnáct. Omarodil bubeník na velký buben, bylo potřeba najít záskok a o mně se předpokládalo, že rytmus umím. Otec se mnou kolik dní probíral písničku po písničce, předzpívávali jsme si to, byla tam i hymna. Měl jsem z toho strach, jestli to vydržím a zvládnu. Bylo to na prvního máje, ze Sýkořice se šlo dva kilometry do Zbečna, prošlo se kolem nádraží, už to byly tři kilometry, pak se zaparkovalo na velkým náměstí před současným obecním úřadem, kde bylo tehdá kázání o tom, s kým na věčný časy. Dvě hodiny pochodu, šla celá obec, všichni všechno sledovali. A pozor, to není legrace, do toho bubnu nemůžeš řezat jako hluchej do vrat. Tam jsou pauzy, zdvihy, to nejde odpalovat na první ránu. Když kapela nasadí, bouchne se až potom. Ale nemělo to naštěstí chybu, panovala spokojenost.
Když jsem začal dojíždět na Kladno do průmyslovky s hudebkou jsem přestal. Základy jsem měl, táta byl spokojenej. Říkal mi, že si jednou napíšu i noty, že si udělám písničku, že tomu přijdu na chuť ..."
Vyprávění Zdeňka Urbana nebere konce. Vojančil na Kvildě a pochopitelně tam hrál s kapelou, ale začal i sám s harmonikou. Potom, když mu tatínek odešel, se pokoušel udržet kapelu, jenomže starší muzikanti se vytráceli, nových je dosud nedostatek a organizačně to je v moderní klopotné době taky nezmanažerovatelné.
Tak se předpokládaného kapelníka stal sólista. Pořídil si elektrofonické klávesy, pak další a čas od času vyhrává své policejní partě, jiným kamarádům na svatbách nebo při osobních jubileích. A od druhé poloviny devadesátých let se dostal i k předpovídané tvorbě vlastních písniček. Prý ho nejčastěji napadají v únavě po noční službě, má jich v repertoáru, který by sám vydal na týden, skoro dvacet.
Známost po dědovi i po tatínkovi, muzikantská sláva kolem ve kraji ho nijak nepoznamenaly, i když mu to možná někdy nahrává při práci k přátelštějšímu kontaktu s občany. Nicméně i bez toho by nejspíš nebyl jiným člověkem. Jak se říká, píseň zaplaší tíseň a s hudbou jsou lidé dobrosrdečnější.
Holky Urbanových jsou zatím malé, zpívají si, poslouchají Lunetic, Dádu se žížalou, ale do pilnějšího učení muzice je táta s mámou vůbec nenutí. Rodovou fintou je metoda osobního příkladu. Jestliže se tatínek zavírá do hudební kuchyně po babičce na nejednu půlhodinku - to už nejsou ta mechanická cvičení prstokladu - a improvizuje si tam a po svém aranžuje věčně zelené melodie a ta hudební vůně prochází celým jejich domkem, to by v tom byl čert, aby se snad dívčiny někdy odkutálely od muzikantského stromu ...
Jaroslav Kopic