POLICISTA 4/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra film |
Zpátky do roku 1971 |
Svět je šílený, to je jediná skutečnost, na níž se shodne čím dál více jeho obyvatel. Což - jako věno do nového tisíciletí - není nic extra povzbudivého, leč co činit? Jak praví Cimrmani, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je zhruba tak všechno, co s tím můžeme dělat. Respektive, aspoň jedno snad můžeme: starat se, aby aspoň umění včetně onoho "nejmasovějšího", filmu, zběsilost světa co nejvěrněji odráželo, když už ne přímo kopírovalo.
Terry Gilliam patří k režisérům, kteří v takovém snažení ušli už hezký kus cesty - a dlužno přiznat, že ani ve svém novém snímku nepřešlapoval na místě. Už název filmu - Strach a hnus v Las Vegas - zní z hlediska výše uvedeného tvrzení nadmíru slibně a možno říci, že divák, jenž se jím nechá navnadit, nebude nejspíše zklamán. Jakkoli návrat do bájného světa počátku let sedmdesátých vyhlíží zprvu spíše idylicky než šíleně, díky skvělým hercům a báječným parťákům, jež s velkým potěšením a nasazením ztělesnili Johnny Depp a Benicio del Toro. Střelený, ale schopný novinář se spolu s šikovným advokátem, jenž vpravdě netrpí skrupulemi, vydají do města hazardu Las Vegas. Stýská se jim po skvělé éře hippies, a tak si ji s chutí připomínají, jsouce ustavičně dílem zpití, dílem zkouření marihuanou: a divák se jen ptá, jak se vlastně tihle dva ještě dokážou uživit v tom tvrdém a nelítostném kapitalistickém světě, jenž do jejich obluzení sem tam vstrčí svůj ostrý spár...
Děj filmu připomíná krkolomnou jízdu na horské dráze anebo pouťovým strašidelným zámkem: psychedelické vize nejsou o nic děsivější než reálné výjevy ze života (rvačka věrných přátel v devastované koupelně). Pocit naprosté bezvýchodnosti, jenž nakonec nutně ovládne hrdiny i diváky, zřejmě musí být tvůrčím záměrem režiséra, jenž se - jak bývá zvykem - podílel i na psaní scénáře (spolu s Toni Grisonim, Alexem Coxem a Todem Daviesem podle románu Huntera S. Thompsona).
Až půjdete z kina, dojde vám, že svět na filmovém plátně je tedy zase o trochu šílenější - a šílenosti, jež vás denně potkávají osobně, vám připadnou tím pádem poněkud normálnější a nedejbože přijatelnější. Což je koneckonců docela dobrý efekt uměleckého díla z konce tisíciletí, ne?
(-ěk)