POLICISTA 4/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra ze světa |
Všímejte si dětí |
(Dvě z každých pěti dětí narozených v Británii jsou nemanželské. Jsou tyto děti a Británie v ohrožení?)
|
Úvahu na toto téma napsal známý americký odborník Charles Murray, vědecký pracovník na American Enterprise Institute ve Washingtonu, leta sledující tuto situaci ve Velké Británii. Uvěřejnily ji respektované The Sunday Times. V současné době probíhá v České republice, v Institutu pro kriminoloigii a sociální prevenci, rozsáhlé empirické šetření zaměřené na zmapování, popis a analýzu základních charakteristik dětí s prekriminálními charakteristikami. Dvouletý výzkumný úkol byl zařazen do plánu IKSP z podnětu Republikového výboru pro prevenci kriminality (viz Kriminalistika 2/2000). Následující řádky, které jsou jen menším krácením celého textu Charlese Murraye, mohou být příspěvkem do téže diskuse.
Koncem 80. let mě požádaly Sunday Times, abych přijel do Británie a podíval na britské sociální problémy očima Američana, který psal o americké underclass (třídě nejchudších lidí). Měla ji Británie také? A jestliže ano, tak velkou, nebo malou? Stabilní, zmenšující se, nebo rostoucí?
Když jsem napsal, že Británie skutečně svou underclass má, malou, ale rostoucí, nikdo si toho nevšímal. A pokud jde o svobodné matky rodící děti, bylo to považováno za dobré a nikoli špatné znamení, že ženy už nejsou nuceny do manželství jen proto, že otěhotněly.
Deset let poté Británie, o níž jsem psal v roce l989, je daleko jiným místem. V roce l989 byli u moci konzervativci a labourparty byla v troskách. V roce l999 je všechno jinak - dominují labouristé a konzervativci jsou v troskách. A to, co bylo v roce l989 teprve rodící se underclass, se v roce 1999 podobá v chování a velikosti téže třídě nejchudších v Americe.
Chtěl bych nejprve vyjasnit terminologii. Jako underclass nemám na mysli lidi, kteří jsou pouze chudí, ale lidi na okraji společnosti, nesocializované a často násilné. Chronický zločinec je součástí underclass, zvláště chronický násilný zločinec. Patří do ní i rodiče, kteří se sice snaží, ale kteří se nedokáží postarat ani sami o sebe, kteří nedávají svému okolí nic zpět a z jejichž dětí jsou učitelé, kteří je mají na starosti, zoufalí.
Ve skutečném životě se lidé dají zařadit do jasných kategorií zřídkakdy. Podpora v nezaměstnanosti se původně zrodila proto, že hodně poctivě pracujících lidí mělo smůlu a potřebovalo překlenout několik měsíců. Pro některé lidi to platí dodnes, a ti se underclass v ničem nepodobají. Mou základní tezí je, že velké nárůsty ve třech ukazatelích, které jsem použil v roce 1989 - vyšší nezaměstnanost mezi mladými muži, násilná kriminalita a porodnost u neprovdaných žen - budou spojovány s růstem třídy násilných, nesocializovaných lidí, kteří, pokud jich bude hodně, fundamentálně zdegenerují život společnosti. Kde byla Británie v tomto ohledu před deseti lety?
Důležitým indikátorem, že se vytváří underclass, je zvýšená nezaměstnanost mezi mladými dospělými muži, protože obráží jasný rozchod s odvěkou normou říkající, že mladí dospělí muži pravidelně pracují - podporujíce ženy a děti, sourozence nebo rodiče, anebo mající alespoň starost sami o sebe.
Stručně řečeno, procento mladých mužů schopných práce, avšak nezaměstnaných, bylo v roce 1999 dramaticky vyšší než v roce 1989. Mezi muži ve věku 18 až 24 let procento nezaměstnaných stouplo z 20,5 % v roce 1989 na 31,2 % v roce 1999, tedy nárůst o víc než polovinu.
Zhoršující se ekonomika vinna není - všeobecné celostátní procento nezaměstnanosti bylo v roce 1999 nižší než před deseti lety. Procento mužů ve věku 18-24 let v celodenním vzdělávání se nijak podstatně nezměnilo, nárůsty v lidech s vyyším vzděláním se za tu dobu projevily především v řadách mladých žen a lidí obou pohlaví ve věku 30 a více let. Počet mužů ve věku 21-24 let procházejících vyšším vzděláním se od roku 1989 snižuje.
Co se to dělo? Trend zcela odpovídá rostoucí underclass. Přinejmenším obrovský rozsah jejího hrubého nárůstu si vyžaduje pozornost.
V roce 1989 jsem poznamenal, že způsob, jak americký návštěvník může vyvolat nevoli, je říci, že Británie má vyšší procento zločinu proti majetku než USA. To není všeobecně známo. I po snížení zločinu proti majetku od roku 1993 britské procento zůstává téměř d v a k r á t tak velké, než je v Americe. Nový faktor je, že v roce 1996 Británie předhonila USA i v násilné kriminalitě.
Můžeme diskutovat o přesnosti procent ve srovnání Velké Británie s USA, protože definice trestných činů v obou zemích nejsou zcela souběžné. Avšak základní fakta, která popisují, jsou mimo diskusi. Počet loupeží je ovšem o něco vyšší v Americe než v Británii a počet vražd je stále o hodně vyšší.
Avšak jakkoli vražda a loupež jsou dramatické, početně jsou jen malou částí problému zločinnosti. A ta jako celek, jak násilná, tak proti majetku, je v Británii vyšší než v USA. Zdůrazňuji toto srovnání, abych objasnil jeden historický jev. Od poloviny 19. století až po tři čtvrtiny století 2O. byly USA považovány za násilnou, neovladatelnou společnost s velkou dávkou osobní svobody, ale ne příliš civilizovanou. V témže období byla Británie oprávněně považována za nejcivilizovanější na Zemi. Jiné země na evropském kontinentu měly sice také nízkou kriminalitu, avšak měly také tradice a instituce s autoritářskou kontrolou.
Británie se těšila mimořádně nízké zločinnosti a mimořádné svobodě. Byl to mimořádný, úžasný úspěch, dokazující světu, že svoboda a bezpečnost jsou kompatibilní. Dokazovalo to, že skutečně občanská společnost je možná. Už tomu tak není. Británie je dnes pouze jednou z industrializovaných zemí s vysokou kriminalitou.
Kontrast mezi trendem kriminality proti majetku a kriminality násilné je poučný. Proč se zločin proti majetku zmenšuje, zatímco násilný zločin nadále roste? Navzdory selskému rozumu lepší ekonomické časy buď pouze málo nebo vůbec snížení zločinu neovlivňují - statistický vztah mezi nezaměstnaností a kriminalitou je slabý.
Částečná odpověď je, že zločin proti majetku je ovlivněn technickým pokrokem. Srovnejte zařízení proti krádeži na dnešních autech se zařízením v roce 1989. Srovnejte přítomnost technicky nejmodernějších bezpečnostních systémů v obchodech a v domech v lepších částech měst ve srovnání s jejich přítomností v roce 1989. Když začala růst kriminalita, byla Británie snadným místem kradení věcí. Dnes je to značně obtížnější. Další dílčí odpovědí by mohlo být zvýšené používání trestů vězením. Británie měla možná v první polovině století nízkou kriminalitu a nevtíravou policii, avšak vaše šance, že budete dopaden, když jste se dopustil zločinu, byly vysoké. A vysoké byly i šance, že půjdete do vězení, pokud jste byl přistižen.
Riziko uvěznění začalo klesat v polovině 50. let a po několika letech stagnace kriminalita začala znovu narůstat. Riziko být dopaden se nadále snižovalo a kriminalita začala narůstat rychleji. Od roku 1993 riziko uvěznění roste a zločin proti majetku klesá. Kauzální vztah zde jasně funguje.
Násilný zločin se od zločinu proti majetku liší v několika ohledech. Liší se zaprvé, pokud jde o místo. Je páchán v zámožných i chudých čtvrtích, avšak nikoli stejně. Chudé čtvrti trpí různými druhy zločinu více než bohaté, avšak v zámožných čtvrtích se dají ukrást nejlepší věci. Nejnásilnější zločiny jsou napadení, ale ty se nestávají často ve venkovských nebo zámožných oblastech. Proč by se měla násilná kriminalita soustřeďovat tak specificky ve čvrtích s nízkými příjmy a nadále se zvyšovat, když zločin proti majetku klesá? Není to proto, že by chudí lidé byli inherentně násilní. V roce 1900 měla Británie mnohokrát vyšší počet chudých lidí než dnes, a přitom jen zlomek násilné kriminality.
Není to ani proto, že by existovala nějaká proletářská nenávist proti nerovnosti v příjmech. Bohatí z roku 1900 byli nápadně odlišnější od zbytku společnosti než bohatí z roku 1999. V každé dimenzi ekonomického a politického rozdělení bývala Británie daleko rozštěpenější společností, než je dnes. Byla však sjednocena v jednom kruciálním ohledu: ve všeobecně sdíleném konsenzu, jaké jsou morální standardy a co je civilizované chování.
Násilná kriminalita se také odlišuje od kriminality proti majetku stupněm racionality. Ke krádeži se často přistupuje racionálně a v důsledku toho je daleko přístupnější k odstrašujícím účinkům. Zvyšte cenu za krádeže zvýšením rizika a přísností potrestání a někteří lidé racionálně rozhodnou, že se to už nevyplatí.
Odstrašení je daleko méně pravděpodobné, když osoba jedná impulzivně. Impulzivní chování, pocházející z nedostatku socializace, je charakteristickým znakem underclass. Nejnásilnější kriminalita je právě tohoto druhu. Mírné zvýšení rizika uvěznění je irelevantní. Hodnota uvěznění pro násilné lidi je zneschopnění, nikoli odstrašení. Vězení je dostává z ulice.
Spojení mezi růstem násilné kriminality a mými tvrzeními o charakteru underclass je přímé. V průběhu minulých dvou desetiletí stále větší počty britských dětí nebyly socializovány k normám sebekontroly, ohledu na ostatní a k uvědomění si, že činy mají následky. Jedním z hlavních důvodů je, že stále větší a větší počet britských dětí není vychováván dvěma zralými rodiči-manžely.
Je to takto prosté a přivádí nás to k poslednímu a nejvýznamnějšímu ukazateli underclass: porody neprovdaných žen. Trend nemanželských dětí ukazuje, že v roce 1969, což není tak dávno, pouze jedno z 12 britských dětí se narodilo neprovdané matce. V roce 1979 jedno z devíti. V roce 1989 jedno ze čtyř a v roce 1999 více než jedno ze tří a blížilo se k jednomu z dvaapůl. Je v tom nějaký rozdíl? Ministr vnitra Jack Straw loni vlétě řekl, že nedělá tragédii z poklesu formálního manželství. Jiné druhy rodin podle něho mohou pro své děti stačit stejně dobře.
Toto prohlášení je pravdivé v triviálním slova smyslu, že existují svobodné matky a páry beze sňatku, které vychovávají nádherné děti. Avšak mnozí čtenáři slov ministra vnitra ho pochopili tak, že v průměru děti těchto netradičních rodin jsou stejně úspěšné jako děti dvou, formálně sezdaných bilogických rodičů. Ale žádná alternativní rodinná struktura se nepřibližuje hodnotám dvou formálně sezdaných rodičů. V USA se například v tomto ohledu diskutuje pouze o tom, jak dalece, spíše než zda, rodina o dvou rodičích je pro děti lepší. Z výzkumu v USA vyšlo najevo, že děti dvou sezdaných biologických rodičů byly na tom daleko lépe než děti osamělého rodiče a že děti rozvedených matek byly na tom lépe než děti, jejichž matky nebyly nikdy vdané. Od roku 1994 se vynořila dvě důležitá zjištění: 1. že nevlastní otcové nejsou řešením problému osamělého rodičovství. Je malý rozdíl mezi výsledky dětí rozvedených žen a dětí žen, které se znovu vdaly. 2. po mnoha letech, kdy rostoucí zneužívání dětí muži bylo údajně pácháno především otci v tradičních rodinách, začali se odborníci konečně ptát, kdo jsou tito muži.
Vyšlo najevo, že nejzávažnější formy zneužívání dětí jsou zřídka uplatňovány ženatým biologickým otcem. Strašlivé případy jsou převážně způsobovány spolubydlícím přítelem matky (typicky nikoli biologickým otcem), anebo nevlastním otcem.
Mladí muži stále větší měrou vypadávají z pracovního procesu, násilná kriminalita se drasticky zvyšuje, procento nemanželských dětí už dosáhlo 38 % dětské populace a stále roste. Trendy, které v roce 1989 těžko mohly bez nebezpečí pokračovat po dalších deset let, už postoupily do dalšího desetiletí. No a co? Pokoušet se získat pozornost lidí, pokud jde o underclass, ze mne dělá naříkajícího proroka Jeremiáše.
Ekonomika vesele přede, portfólia akcií se nadouvají a mnozí čtenáři se mohou ptát, že jestliže tato rostoucí underclass je tak velký problém, proč se život v Británii tak málo mění?
Může-li někdo klást tuto otázku, záleží na tom, kde žije. Už jsem se dříve zmínil o tom, že násilná kriminalita je stále vzácná ve venkovských oblastech a v zámožných čtvrtích. V Británii stále existuje mnoho ostrovů klidu, kde život jde tak, jak šel dříve. Lidé, kteří vládnou Británii, tráví svůj čas právě v těchto zámožných čtvrtích a malebných venkovských zákoutích. Elity si mohou dovolit tolerantní vztah k nárůstu násilné kriminality. Jen zřídka se jich to osobně dotkne. Totéž platí o rozkladu rodiny. Vezmeme-li Británii jako celek, téměř 40 % narození dětí je nemanželských. Avšak nemanželský původ je převážně fenomén nižší třídy. U zámožnějších tříd to dělá pouze 10 %. Naproti tomu mezi nekvalifikovanými a nezaměstnanými to dělá přes 50 %.
Totéž platí o rozvodech. V zámožných čtvrtích je rozvodů méně než ve čtvrtích s nízkými příjmy a k mnohým z nich dojde, až když děti vyrostou. Z neznalosti těchto fakt pramení krátkozrakost elit, pokud jde o rozklad rodiny. Žijí ve světě, v němž se rodina dosud nerozbila. Abyste viděli její zničení, musíte navštívit neelegantní části města. V prosperujících a mocných státech, jako jsou USA a Británie, může společnost tolerovat rozsáhlou underclass a i nadále prosperovat a být mocným národem. Ale cena za to je velká.
Částí této ceny je například kriminalita. V Americe oslavujeme 25% snížení násilné kriminality od roku 1991. Nedosahujeme toho však socializací underclass. Pouze jsme zavřeli tolik lidí - obyvatelstvo amerických vězení dosáhne letos počtu dvou milionů - a křivka kriminality proto šla dolů. Možná, že tatáž strategie bude fungovat v Británii. Zavřete lidi ve stejném poměru k ohlášeným trestným činům, jak to děláme my - totiž uvězněte asi 650 000 lidí, více než desetinásobek nynějších 62 000 - a je možné,, že i vy snížíte násilnou kriminalitu o 25 %.
Podle mne problémy underclass vznikají rozpadem socializace mladých lidí, což je zase způsobováno rozpadem rodiny.
Nemá smysl hovořit o řešení, dokud politici nepřipustí, že takový problém existuje. Dovolte mi místo toho zakončit výzvou, abychom se zamysleli nad bezprecedentním charakterem běhu událostí, který obě naše země nastoupily.
Základní myšlenka Edmunda Burkeho byla, že lidské instituce se vyvíjejí a udržují při životě hlubšími silami, než jedna generace může pochopit. Snažit se předělat společenský řád racionální kalkulací, jak se o to poprvé pokusili francouzští revolucionáři, je pokus bláznů. Po katastrofě komunismu ve 20. století už nemůže být hluboký Burkeho postřeh příliš zpochybňován.
Žádná lidská instituce nemá takové hluboké kořeny jako manželství, které je zase nerozlučně spjato s tím, co se zdá být univerzálním zákonem. Velký antropolog Bronislaw Malinowsky to nazval "principem legitimnosti".
Biologicky není důvod, proč by se lidský samec nemohl chovat tak, jako se samci chovají v mnoha jiných druzích - oplodnit a zmizet. Ale lidé nikdy neprosluli tím, že by budovali společnost na tomto základě.
Primitivní kultury naplňují tento princip legitimnosti instinktivně. Všechny velké civilizace přišly vědomě k pochopení jeho významu. Velcí filozofové jak Asie, tak Západu vyjádřili různými způsoby logiku, která je přivedla k závěru, že rodina není pouze jednou z mnoha institucí, hezkou věcí, kterou je vhodné mít, ale že je to nezbytný stavební kvádr společnosti.
(kuč)