POLICISTA 12/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra povídka |
O Vavřinci Hokrovi bylo známo, že vždycky dával přednost hlubokým výstřihům před hlubokými myšlenkami. Nijak se tím netajil a ženské ho za to měly rády. Byl to docela normální chlap. A byl to pracant. Pocházel ze známé nádražácké rodiny z Putimi. Dá-li se uvěřit tomu, co kde a kdy různě povykládal, neboť on uměl krásně vyprávět, ale i blafovat, zvláště při licitovaném mariáši, jezdil jeho otec Mikuláš jako mašinfíra na slavném "arcivévodovi Karlovi", což byla ve své době velice známá a fešácká parní lokomotiva řady 422.025. Vavřincova neobyčejná výmluvnost šla dokonce tak daleko, že dokázal přesvědčit své kamarády i o tom, že jeho otec se zúčastnil v roce 1907 tzv. technicko-policejní zkoušky této lokomotivy, a to na trati Nusle - Uhříněves. Tohle všechno mu chlapi v protivínské hospodě U Chudých docela slušně baštili. Upřímně řečeno, kdo poznal Vavřincovu výřečnost, musí uznat, že jim také nic jiného nezbývalo. Vavřinec Hokr byl totiž ajznbon, poznamenaný svým povoláním.
Na dráze v Protivíně začínal v šedesátých létech jako posunovač. Kdo se s ním kdy setkal, věděl, že bez čuby, kolejové zarážky, se nikam nehnul. Míval jich dokonce pár tajně uložených i v nádražní restauraci, poblíž dveří, pro případ, kdyby se náhodou moc "rozjel". Sedával u stolu hned u dveří. Na tu jeho židli si tady taky jen tak někdo nesedl. Byla zamazaná od sazí a od oleje a věčně na ní ležely promaštěné kožené pracovní rukavice, které štamgastovi držely místo u stolu. Jako posunovač byl Vavřinec Hokr snad i dobrý. Měl výhodu, že byl malé postavy. Byl mrštný a vždycky všem říkal, že z těch zasranejch vagonů nemá žádnej strach. Tohle vytahování však platilo do doby, než to jeho kamarádovi, Lukáši Kouřimskému, kterého přemluvil, aby se dal za definitivu a deputátní uhlí nalít do modré armády, ujelo nohu pod kolenem. Dost dlouho si dělal výčitky a měl špatné spaní. A pak se najednou rozhodl. Doslova ze dne na den. Pro klid v rodině posunu raději nechal. Zbavil se turnusových služeb a šel na traťovku "houpat tondu", což nebylo nic jiného než ruční podbíjení pražců krumpáčem, který má z jedné strany kladivo a dovede pěkně protáhnout tělo. Kdo si jednou "tondu" potěžkal, poznal, že takhle se rozhodně milióny nevydělávají. V létě z člověka lily litry potu a nalétávaly na něho hejna komárů, v zimě mu mrazivý vítr bral slova doslova u úst. Nebyla to lehká obživa. Práce za každého počasí. Technika nebyla tenkrát jako je dnes. Těžká práce chtěla pořádného chlapa. Takového, který má nejen sílu, ale i umný fortel. Zvláště, když bylo třeba se opřít do "vrtuláka", kterým se utahovaly šrouby pražců, nebo se na několik málo ran strefit do čtyřhranného kolejnicového hřebu.
"Když jdu na šinágl, musím vědět, že ho tam naženu na dvě, maximálně na tři rány. Von taky není šveler jako šveler. Do velkejch voblouků a do výhybek musí jít tvrdý dřevo. Musíš se zkrátka umět strefit, protože takovej kočičák, ten se ti, kanec, taky klidně vohne," hovořil Vavřinec Hokr vždycky nesmírně odborně a zasvěceně, takže chlapi u stolu z protivínského rybářství, s nimiž hrával karty, se zmohli jen na souhlasné pokyvování hlavou. Vavřinec moc dobře věděl, že má navrch a že tyhle archaické ajznbonské výrazy nemůže nikdo z nich znát. Přitom celou dobu hovořil jen o pražcích a kolejnicových hřebech. A tak skoro celý svůj nádražácký život strávil na protivínské traťovce, kde nezbohatl. Domů nosil za tu nesmírnou dřinu necelé tři a půl tisíce, protože ve "čtyřce" zkrátka ani víc nebylo. A přece jen pár let před důchodem ho potkalo takové malé nádražácké štěstí. Splnil se mu tak klukovský sen, stát u stažených závor v pozoru a zdravit projíždějící vlaky, ať už se jim v nádražácké latině říkalo baucuk, šutrák, pracák nebo posměšně - furverk. Na stará kolena se dočkal kýženého befedruňku. Služebního povýšení si vážil a jak se patří to taky oslavil. V putimské hospodě U Cimbury udělal pro své kamarády trachtaci a málem z ní umřel. Když na ražické vechtrovně usnul při noční starý Michalec a už se neprobudil, a přednosta protivínské stanice mu oznámil, že se může do malého strážního domku, před nímž byla strmá stráň modrající se lupinou, nastěhovat, byl na vrcholu blaha. Nechal si dokonce ve Štěkni ušít novou nádražáckou uniformu, ve které se špacíroval před vechtrovnou a na každý projíždějící vlak čekal netrpělivě jako ženich na nevěstu. To ovšem netušil, že to malé nádražácké štěstí se ho nebude držet moc dlouho. Ani ne za dva roky ho ukončila elektrifikace trati Plzeň - České Budějovice a jako první to pocítila vysloužilá kicónka, stará petrolejová lampa, do níž se vešlo přesně dva a půl litru petroleje a nezhasla ani při tom největším větru. Vystřídala ji moderní zářivka na vysokém betonovém sloupu, z jejíhož ostrého světla bolely oči a navíc si svítila, kdy se jí zachtělo. Když se v protivínské hospodě U Chudých začalo hovořit o elektrifikaci trati, mával Hokr rukou se slovy: "Tuhle trať elektrifikujou, co jsem ajznbonem." Neměl pravdu. Byla to jen otázka času, kdy dva červenobílé, smrkové klacky s krásným, až poeticky pohádkovým zvoněním, vystřídaly na trati těžkopádné automatické závory s přerušovaným červeným světlem a tvrdým neklidným bekáním, které před závorami nijak neuklidňuje, ale děsí. To, že na ražické vechtrovně Vavřinec Hokr definitivně končí, se dozvěděl úplně náhodou. Bývalý mašinfíra Měřička, kterého jeho kolegové před týdnem při odchodu do zasloužené penze naposled otočili na dréšajbě, a který se ještě po týdnu bál předklonit, aby z něho náhodou nezačal vytékat fernet,jen tak mezi řečí u karet prohodil:
"Na vechtrovně, Vavřinče, končíš. Říkal to putimský výpravčí Matějka, než mě posadil na šlapcuk. Můžeš bejt ale klidnej, oni ti ještě rádi tu vechtrovnu prodají. A bude to za babku," zahlásil si Měřička svoji stovku a sáhl přitom do Hokrových viržínek. Byla to ten večer moc špatná hra.
Hokrova vechtrovna u Ražic za babku rozhodně nebyla. Nebyla ani za dvě. Padly na ni všechny Hokrovy úspory a ještě něco navíc, co si musel Vavřinec popůjčovat po známých. Ale byla jeho. A napořád.
Ke svému vechtrhausu si Vavřinec Hokr nakonec přibral i polorozpadlý přestárlý vyřazený osobní vagon. Stál doslova věky na slepé koleji na nádraží v Ražicích a byl už dávno určený do šrotu. Pamatoval hodně. Obě světové války.
Snad v tom byl nějaký symbol, že ti dva vysloužilci měli najednou spolu dost společného. Nikdo je nepotřeboval a oba nakonec skončili na slepé koleji. Vyřazený historický laufbreťák stál pár metrů od vechtrovny a Vavřincovy šikovné ruce z něho zakrátko udělaly doslova výstavní kousek. Na stoupačky, které se táhly po celé délce vozu, poskládal květináče s červenými muškáty a do oken našpendlil papírové záclonky s jemným krajkovím. Chlapi v ražické hospodě U Košatků si z něho začali u piva utahovat a říkali o něm, že je hračička. Hokr se tomu nebránil, dokonce se ani s nikým nepral, když mu posměšně začali říkat "Laufbreťák". Přiznám se, že i mně to tenkrát přišlo dost komické, protože pokud se začalo v hospodě hovořit o laufbreťákovi, dlouho se z hovoru nedalo poznat, o kom je vlastně řeč. Vysloužilý vůz znal brzy na téhle trati kdekdo a těžko říct, kdy si jej sami cestující pojmenovali po Vavřinci Hokrovi. V létě, když na téhle elektrifikované trati vagon rozkvetl, říkalo se o něm v širokém okolí, že kdo ho viděl, chtěl v něm bydlet. Bodejť by ne. Z dálky to vypadalo, ale k bydlení to nebylo. Truhlářská dílna v něm ale byla jakoby na míru udělaná. Hokr se naštěstí rozpomenul na své původní řemeslo, truhlařinu, a tak se krátce nato ve stráni, přímo proti vechtrovně, objevila dřevěná bouda. Stlučená, nahrubo ze starých vyschlých podlahových prken, poskytla přístřeší čerstvě nařezaným širokým smrkovým i borovým fošnám z nedalekých Hůrek, které si tady v klidu odpočívaly a zhluboka do sebe nasávaly vůni lupiny a lesního medu, protože modravá stráň v létě hučela jako vysloužilý starý blafoun, jehož sykot a blafání bylo za pěkného počasí slyšet už od Heřmaně. Z ajznbona Vavřince Hokra se stal téměř přes noc truhlář. Ve dne bylo slyšet z laufbreťáku kvílení pily nebo varovný jekot srovnávačky. Večer, když se vagon ponořil do tmy a Hokr nahodil svícení jen na baterie, byla to poezie sama.
Velkou Vavřincovou vášní byly karty. Hrával je často, rád a dobře. Někdy až do ranního kuropění. Záleželo na tom, jaká se právě sešla parta mariášníků v ražické hospodě. Anebo přímo v laufbreťáku. Bylo veřejným tajemstvím a kdekdo v okolí to věděl, že přes den v laufbreťáku funguje truhlárna, provoněná dřevěnými hoblinami, a pozdě zvečera se z něho stává zakouřené hráčské doupě, do něhož však mohli opravdu jenom vyvolení. Hokr hrával pouze mariáš. Vůbec nejraději měl licitovaný. Odpovídal jeho povaze. Ti, co s ním hrávali, museli mít za ušima a nejen to. Tolerovali mu jeho prohřešky, které mnohdy nebyly dvakrát košer, ale všichni to brali opravdu jen jako hru. A trvalo by to kdovíjak dlouho, nebýt jedné nenadálé noční návštěvy. Bylo to na Havla. V sobotu. V Putimi se ten den s velkou slávou odlovil Podkostelní. Krátce před půlnocí se objevila na posledním schůdku starého vagonu ženská. Celá v bílém. Podle hlasitého nadávání a chraplavého kašle se dalo vytušit, že to není nikdo jiný, než Tereza Lhotová ze Skal. Dole na peronu za ní pokašlával na invalidním vozíku její druh Lukáš Kouřimský, známý v širém okolí spíš jako Kouřimák. V náručí držel něco velkého, zabaleného v papíru.
"Vavřinče, Lukáš si chce s tebou mermomocí zahrát sedmu. Po večeři mi řek,, že do rána určitě umře," doslova vykašlala na Hokra Lhotová a nabízela za hru všem karbaníkům pohled na svá odhalená ňadra, o kterých Hokr kdysi veřejně prohlásil, že takhle nějak si jako malej kluk představoval Bílý Karpaty.
"Mám svý zásady. Sedmu nehraju. A s udavačem už vůbec ne. Je na indexu. Ať si jde zahrát s těma, co ho měli pod palcem," snažil se Hokr Lhotovou odbýt, ale ta se jen tak nedala.
"Vavřinče, nebuď svině. Byl to taky ajznbon. A přivez ti kapra. Dostal ho v Putimi od čapíků. Když si ho dáš do mrazáku, vydrží ti do Vánoc," křičela Lhotová na celý peron a než se Hokr nadál, držela ho pod krkem. "Podívej se, ty smrade jeden. Podívej se za mě, co máš na svědomí," uhnula Lhotová hlavou a jediný pohled Hokra stačil, aby pochopil.
"Ve třech se to pořádně hrát nedá, je nás málo. Starej Sypal sedmu nehraje, plete si to s vole lehni," otočil se Hokr za sebe, ale to už se opět ozvala Lhotová.
"Vezmu to za Sypala. Kouřimák mi opravdu do rána umře. On mi to ten parchant udělá, já ho znám," ukázala dolů do tmy, odkud se ozvalo slabé pokašlávání. "Tyhle justy mi Lukáš dělá už dvacet let," pokračovala Tereza a Hokr to vzdal. Kývnul na ty dva u stolu, aby mu s Kouřimákem píchli nahoru a za chvíli se u stolu ozýval šustot míchaných karet.
Kouřimák byl vychrtlý na kost. Už druhý rok bojoval s rakovinou kostí a člověk nemusel být zrovna doktor, aby poznal, kdo vyhrává. Naštěstí na to nebyl sám. Měl svoji hubatou Terezu, ale i tak šel z jeho prázdného pohledu strach. Třásl se zimou a nijak se nebránil dece, kterou po něm Vavřinec hodil.
"Nejsem jako ty, Vavřinče, tvrdej jako šveler. Copak holka může za bráchu, co zdrhnul do Kanady? Bylo jí deset. Taky bys podepsal. Jsem posera, ale nikoho jsem nikdy neudal. A toho kapra si vem, zpátky ho neponesu," rozkašlal se Kouřimák, ale to už Vavřinec všem u stolu oznámil, že se hraje korunová. Aniž by hnul brvou, míchal karty jako o závod.
Lhotová se uvelebila do křesílka a začala lovit v ušmudlané kožené peněžence drobné. Založila Kouřimáka deseti korunovými mincemi a zezadu jej podložila vyšívaným polštářem. Vavřinec náhle přestal míchat. Rychlými pohyby rozházel po stole spoluhráčům karty a do levého koutku úst si usadil viržínko. Rozdání karet bylo dílem okamžiku a bylo přímo profesionální. Byly to naučené pohyby kouzelníka. Vyzáblé průsvitné ruce Kouřimáka braly roztřeseně jednu kartu za druhou a jeho bledá tvář se čím dál tím víc rozjasňovala. Nad třetí kartou však jeho brada dostala nepřehlédnutelný třes. Když sáhl po čtvrté kartě, chvíli mu trvalo, než se na ni podíval. Dlouho váhal. Udělal to, až když se podívali ostatní. Na rtech se mu objevil slabý úsměv a jeho propadlé pichlavé černé oči dostaly nezvyklou zář a lesk. Náhle jeho levá ruka s kartami padla na stůl a hlava se mu divně svezla na prsa. První si toho povšiml Vavřinec. Ostatní byli zaměstnaní svými kartami a ušlo to dokonce i Lhotové, která podlehla noční atmosféře "velkého hazardu" a nervózně se kousala do rtů.
Vavřinec Hokr povstal, obešel stůl a zvedl Kouřimákovu ruku s kartami. Nevěřícně zakroutil hlavou. Od každého hráče přisunul ke Kouřimákovi jednu korunovou minci a pomalu vyložil jeho karty na stůl. Lukáš Kouřimský měl v ruce královskou vstupenku do nebe. Na stole se totiž objevily všechny čtyři sedmy.
Teprve teď si Vavřinec zapálil viržinko, které nabídl i Lhotové. Vzápětí se otočil za sebe do skříňky na nářadí a postavil na stůl nedopitou láhev rumu.
"Měli bysme mu připít. Byl to dobrej ajznbon," odmlčel se a vzal Terezu kolem ramen. "Takovouhle smrt ti, Terko, Kouřimák tam nahoře nikdy nezapomene," vyfoukl kouř ke stropu vagonu a začal otevírat všechna okna.
Na polovinu října byla docela teplá noc. Zamlklý Hokr vyšel ven na peron ponořený do ticha a po chvíli se ze tmy vracel k laufbreťáku s rozsvícenou kicónkou. Zavěsil ji na hák vagonu. Měkké světlo petrolejové lampy osvětlovalo laufbreťák ponořený do tmy a svítilo na cestu jeho kamarádovi, u něhož měl Vavřinec dluh, který už nestihl vyrovnat.
"Panstvo, končím. Poslední karty v tomhle vagoně. Dnešní hazard mě stál příliš mnoho, než abych ho chtěl znovu opakovat," pronesl Hokr trhavým hlasem a usedl na poslední schůdek svého muškátového vagonu.