POLICISTA 12/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
Popíjeli jsme lahvové pivo u stánku před Masarykovým nádražím, pár kroků od vchodu do zastávky metra.
"Ale fotit ne, jasný?"
Vousáč Karel, bezzubý Pepík, hubená Manka. Alkohol mírně vylepšil sychravou náladu.
"No jo, když dáte ještě rundu..."
Historky možná trochu smyšlené a přibarvené, příběhy vyprávěné lidmi bez střechy nad hlavou.
Karel vypadl z kriminálu před necelým rokem. Domek ve vesnici nedaleko Strakonic obsadil bratr s rodinou, ve Fezku ani ve zbrojovce pro nevyučeného chlapa místo nebylo, nakonec se sebral a odjel do Prahy.
"V létě to de, fakt. Zima je horší."
Pepíka vyhodila manželka. Jednou se vrátil domů a našel na chodbě činžáku kufr. Když se pokoušel dostat do bytu, nějaký cizí svalovec mu rozbil hubu.
Manka při vzpomínkách zjihla.
"Jó, já bejvala klasa, pane. Taxíky, nóbl bary, zlatý šmuky. A teď je to všecko v hajzlu."
Život bez plánů. Pražská nádraží čím dál přísněji střeží své noční čekárny a uzavírají haly, ubývá odstavených vagonů, vchody do kanálů s teplovodním potrubím většinou blokují zámky.
"Kde vlastně spíte?"
"Různě. Dyť si to můžeš prubnout."
"To víte, já taky občas..."
"Proflámovat noc dovede každej. Ale zkus to bez koruny v kapse."
Řekl jsem cosi v tom smyslu, že na podobné experimenty už nemám náladu ani věk.
"Jenže," podotkl Pepík, "pak nikdy nepochopíš, vo čem je řeč."
Kdyby si mohli pražští bezdomovci vybrat patrona, byl by to asi legendární doktor František Uher, advokát chudých. Osud nadějného právníka a poslance českého Zemského sněmu inspiroval mnoho romanopisců i filmařů, ovšem melodramatický obrázek oklamaného manžela, který v zoufalství zapíjí zlomené srdce v putykách nevalné pověsti, je kýčovitě nepřesný.
Pravdě nejbližší bude nejspíš střízlivé vyprávění Ignáta Herrmanna. Uher byl opilec a jeho společenský pád začal ve chvíli, kdy se zjistilo, že ve velké sklenici, z níž během plamenných parlamentních projevů hojně popíjel, nemá vodu, nýbrž kmínku. Časem byl pro nezřízený život poslaneckého mandátu zbaven, příliš mu nepomohl ani sňatek s mnohem mladší manželkou, neboť věno nestačilo k zaplacení dluhů. Na sklonku života zkrachovalý jurista skončil v krčmě zvané Batalion, která stávala na rohu Platnéřské a Mikulášské ulice, naproti hostinci U zelené žáby. Byl to dosti pozoruhodný podnik. Lžíce byly prý připevněny na řetězech, aby je nikdo neukradl, a polévka se místo do talířů nalévala do prohlubní vydlabaných ve stolní desce.
František Uher zde kraloval. Poskytoval kumpánům bezplatné právnické služby a vypráví se, že vymyslel celou řadu způsobů, kterak si opatřit pár krejcarů na útratu. Jedním z nich byla například povinnost domovské obce ošatit příliš velkého trhana, štamgasti Batalionu proto vycházeli do ulic v šatech tak odraných, že je musela policie sebrat. Když dostali slušné oblečení, prodali je vetešníkovi a popíjelo se dál.
Podle Gustava Meyrinka nakonec doktor Uher zmrzl na lavičce na nábřeží, podle jiné verze byl těžce nemocný nalezen v bezvědomí kdesi na kupě odpadků a po převozu do františkánského špitálu U Milosrdných zemřel v zimě roku 1871.
V těch časech se slušelo, aby se pohřbu doktora Univerzity Karlovy účastnili fakultní zástupci, za pohřebním vozem prý proto kráčeli muži v akademických talárech a pedel v hermelínovém plášti nesl na brokátovém polštářku zlatý řetěz. A za tou slávou táhli pražští bezdomovci z druhé poloviny devatenáctého století, kterým podle závěti advokáta chudých byla v hospodě Batalion denně servírována polévka zdarma.
Chtěl jsem pochopit, o čem je řeč, a počínal jsem si vpravdě pošetile. Co je to jedna noc z počátku listopadu, kdy je vítr čeřící hladinu Vltavy ještě poměrně teplý, neprší, a město se zdá vlídné a útulné? Pod širákem jsem přece už spával mnohokrát.
Oblékl jsem si silnou lyžařskou bundu, chvíli se bezcílně coural po ulicích, a pak si našel opuštěnou lavičku na svazích Petřína.
Dole malebně zářily výbojky pouličních lamp, ze svatovítské katedrály odbíjely hodiny, usínání bylo příjemné a poetické. Krátce po půlnoci mě probudilo jektání vlastních zubů. Zima byla hrozná a k nevydržení. Zkoušel jsem dělat dřepy, abych alespoň trochu rozmrzl, pak jsem obalil tělo pod svetrem novinami, neboť jsem kdesi slyšel, že nic nehřeje tak dokonale, jako denní tisk. Není to pravda, nehřál. Chvílemi jsem běhal a dělal kliky, vždycky, když se mi podařilo rozpumpovat tělo tak, aby se netřáslo, stačilo usednout zpátky na lavičku, přivřít oči, a dřív než spánek se vracela ta odporná zkřehlost. Nakonec jsem zanechal všech pokusů, seběhl na Újezd a čekal na noční tramvaj. Přijela přibližně po dvaceti minutách, byla téměř prázdná, laminátová sedačka nádherně hřála. Vybral jsem si však špatný směr, o deset minut později jsme byli na konečné.
"Vystupujem, strejdo, tohle není noclehárna."
Poslechl jsem, po půl hodině tatáž elektrika znovu otevřela dveře. Byl jsem jediný pasažér a řidiči to nedalo. Vystoupil, přešel do zadního vozu a změřil si mě přísně.
"Máš vůbec lístek?"
Automaticky jsem vytáhl tramvajenku, tu ovšem bezdomovci nemívají. Řidič zvlídněl a přestal mi tykat.
"No jo, v pořádku. Máte problémy?"
Přikývl jsem.
Tramvaják se chápavě usmál, poznamenal cosi o obecné těžkosti života a vrátil se k řidičskému pultu. Na protější konečné mě nechal dřímat ve vyhřátém voze, pak už ale zatahoval a do ulic vyjely pravidelné ranní linky. Následoval první nával cestujících před šestou, o chvíli později začínalo svítat. Vystoupil jsem na Národní třídě, unavený a nevyspalý. Kdyby ještě existovala hospoda Batalion, s chutí bych tam zašel na horkou česnečku.
Středisko občanského sdružení Naděje v Bolzanově ulici působí teple a přátelsky. Společenská místnost, jídelna, v koupelně tiše šumí sprchy. Veliký sklad šatstva, ošetřovna, k níž nedávno přibyla i lůžková část pro nemocné, kterých se tady nikdo neptá, zda řádně platili zdravotní pojištění.
Mnoho se toho změnilo od časů, kdy rozsáhlá amnestie z devadesátého roku přivedla do hlavního města lavinu bezradných propuštěných vězňů, Hlavní nádraží se změnilo v noclehárnu a park před ním si vcelku právem vysloužil loupežnickou přezdívku Sherwood. Tehdy zakladatelé sdružení, manželé Hradečtí, rozdávali hladovějícím chleba, servírovali horký čaj a sháněli přikrývky, to vše, aby alespoň trochu zmírnili katastrofální nepřipravenost celé společnosti.
Dnes je Naděje fungující a uznávaná instituce, která vedle Armády spásy bezdomovcům systematicky a účelně pomáhá.
"Víte," poznamenal vedoucí střediska Miroslav Švára, "k nám přicházejí lidé, kteří jsou zpravidla na konci svých sil. Proto ze všeho nejdřív nabízíme jakési zklidnění, jídlo, teplo, lékařské ošetření a spánek. Teprve potom společně hledáme cesty, jak situaci vyřešit. Naše klientela je velmi různorodá, od vzdělaných intelektuálů s akademickými tituly až po téměř nesvéprávné prosťáčky, co se jen s obtížemi dovedou podepsat. Každý osud je trochu jiný a přistupovat se k němu musí individuálně. Těm, kteří přišli o všechno, jsme schopni nabídnout alespoň něco z toho, co ztratili. Bydlení, kontakt s lidmi, když se to povede tak i práci. Obrazně řečeno, snažíme se vykolejený vagonek vrátit na trať, aby mohl pokračovat v jízdě.
Tři čtyři měsíce zpravidla stačí na to, aby se psychicky zdravý člověk vzpamatoval a začal znova. Samozřejmě, někdy se to nepovede. Velmi rizikovou skupinou jsou například narkomani a alkoholici, u nich jsou recidivy beznaděje dané přímo příslušnou drogovou závislostí."
Provinilci vracející se z výkonu trestu, odrostlé děti z dětských domovů, méně úspěšní partneři z rozpadlých manželství, opilci a neplatiči nájemného, občané společensky zavržení a vyloučení, lidé v nouzi.
Občanské sdružení Naděje pracuje už deset let a jeho branami prošly tisíce lidí, zaměstnanci vyslechli bezpočet příběhů. Namátkou jeden z nich. Mládenec, říkejme mu třeba Vladimír, neboť na jméně nezáleží, vyrostl v dětském domově na severu Čech. Byl to příjemný usměvavý kluk, když dospěl, podařilo se mu sehnat vytoužené místo řidiče náklaďáku. Bydlel na podnikové ubytovně, výhledově měl přislíbený vlastní byt, byl spokojený a šťastný. Po sametovém listopadu však bylo najednou všechno jinak. Podnik, který se původně zdál být neměnný a pevný, se dostal do ekonomických potíží, začalo propouštění. Vladimír přišel o místo hned v první vlně výpovědí, dlouho a marně hledal zaměstnání, původně symbolická cena za ubytování postupně narostla do výše, na kterou podpora v nezaměstnanosti nestačila. Tehdy se mladý muž rozhodl, že zkusí štěstí jinde, sebral všechny své úspory a odjel do Prahy. I když toho jako šofér najezdil hodně, neměl valné zkušenosti s hotely a cena požadovaná za ubytování v hlavním městě jej ohromila. Protože neměl žádné příbuzné, u kterých by mohl hlavu složit, zkusil přespat na nádraží. Hned první noc byl okraden o všechny peníze a o doklady, vrátil se tedy domů, jenže sociální odbor docela zklamal, vyřizování náhradních dokumentů se zoufale táhlo. Vladimír se proto znovu vrátil do metropole, přespával v parcích a tramvajích, rychle pustnul a ztrácel chuť do života. Naději viděl jako poslední útočiště, představoval si, že tady dostane tak maximálně teplou polévku. Pracovníci sdružení se mladého muže ujali, dneska má slušně placené místo, bydlí v podnájmu a našel si i přítelkyni, neboť, jak je psáno, těžko je člověku samotnému.
"Základním motivem naší práce je vedle základní křesťanské pomoci bližním v nouzi především prevence, a to prevence zdravotní a kriminální," řekl Miroslav Švára. "V poslední době se stále hovoří o napjatém státním rozpočtu, o nedostatku peněz na to či ono, chápu obtížnou finanční situaci státu, nicméně si nedovedu představit lepší investici, než je právě předcházení nemocem a trestným činům. Loni se při zdravotních prohlídkách, kterými prošli všichni klienti sdružení, podařilo například diagnostikovat tři případy tuberkulozy a pacienty umístit do příslušných léčeben. Kdyby se tak nestalo, při bezdomoveckém způsobu života by se nakazili další a další lidé, náklady na léčení by geometricky rostly. Totéž platí o infekční žloutence, HIV, nebo třeba jen svrabu, který se dokáže šířit přímo lavinovitě.
Otázka kriminální recidivy je podobná. Ve věznicích není práce, lidé je opouštějí s dluhy a bez peněz. Ten, kdo nemá zázemí v rodině, je prakticky ztracen. Tisícikorunová výpomoc od sociálního kurátora, což je snad jediná částka, která se v posledním desetiletí nevalorizovala, nemůže stačit na překonání týdnů a měsíců spojených s hledáním nového zaměstnání. Takový člověk může jen žebrat nebo znovu krást, pak ovšem následuje další trest, kolotoč nekonečné recidivy se roztáčí. A přitom by někdy stačilo docela málo, aby stejný chlap vydělával, platil daně a žil spokojeně a spořádaně.
Hovořím v útržcích, jenže dojmů je někdy moc. Vzpomínám na čtyřiadvacetiletého kluka, kterému museli amputovat prsty na obou rukou. Noc, kdy omrzl, ho hlídka vyhodila z čekárny na nádraží. Mimochodem, téměř ve stejnou dobu v Moskvě v noci otevírali vchody do metra, aby se lidé bez přístřeší měli kde ohřát.
V Praze má Armáda spásy k dispozici přibližně dvě stě padesát až tři sta lůžek, naše sdružení sto padesát, v nouzi se vejde ještě tak sto dvacet lidí přímo sem, do jídelny a společenské místnosti, jenže to všechno je málo. Při velmi střízlivém odhadu soudím, že když opravdu krutě mrzne, tak chybí ještě takových čtyři sta, pět set míst. Zdá se to mnoho, ale není to tak zlé. Člověku v nouzi stačí málo. Nepoužívaný hangár s kamínky, prázdný sklad, tělocvična. Nároky jsou minimální, lidé jsou ochotni spát na zemi, stačí zavlažit na takových deset dvanáct stupňů, i to je zázrak, když je venku dvacet pod nulou. Nechci být patetický, ale i nejprimitivnější přechodná ubytovna doslova zachraňuje lidské životy.
Často jsem se setkal s tvrzením, že bezdomovci si svou situaci zavinili sami, lidem takzvaně slušným se prý něco podobného nemůže stát. Naprostý omyl. Veškerá zkušenost ukazuje, že při souhře nešťastných okolností se do role společenského vyvržence může dostat doslova každý."
Ve stánku na nádraží jsem koupil tři grogy v papírových kelímcích. Karel, Pepík i Manka byli na svých místech před hlavní budovou a vyprávění o noci na Petříně je docela pobavilo.
"Seš ňákej choulostivej, dyť bylo báječný teplo."
Připojil se k nám kulhavý mužík, který býval učitelem. Připomnělo mi to staré školské časy a příběh Iásona, jednoho z nejslavnější řeckých reků, který se na sklonku života belhal po mořském břehu, zapomenutý a opuštěný.
"A co teprve Oidipus," poznamenal učitel.
Ovšem, thébský král, který velebil životní štěstí poněkud předčasně, nakonec jako slepý trhan bloudil bez domova, zcela odkázán na pomoc věrné dcery Antigony.
Pracovníci Naděje měli pravdu, špatně dopadnout může každý. Ostatně, když se kdysi na úsvitu věků předci člověka sdružili ve smečku, neudělali to jako hold nejsilnějším, ale pro ochranu nejslabších. Třeba by se na dávnou solidaritu, která holým bezmocným opicím pomohla ovládnout planetu, nemělo tak snadno zapomínat.
Antonín Jirotka