Do ticha se neslo jen monotónní syčení nezapálených hořáků. Byly otevřeny naplno, všechny čtyři. Hodinu za hodinou se v bytě zvětšovala koncentrace plynu až k výbušné hranici. Teď večer už směs čekala jenom na impulz, který by ji přivedl k explozi. Tím impulzem mělo být zajiskření vypínače, až vyhlédnutá oběť vstoupí do předsíně a rozsvítí. Musel rozsvítit, ať se vrátí kdykoliv - v předsíni byla stále tma. Odsouzený však měl zpoždění, nešel a nešel. Výbušná směs nemohla déle čekat. Musela vzít zavděk jakýmkoliv jiným impulzem a v bytě ho našla. Namodralý plamínek plynové ledničky byl stále k dispozici. Hořel sice hned nad podlahou, ale jakmile směs plynu se vzduchem získala výbušnou koncentraci i tak nízko, exploze už se nedala ničím zastavit. Rozpínající se horké plyny lámaly a drtily všechno, co jim stálo v cestě. V jediném okamžiku byl celý byt bez oken, bez dveří a zčásti bez příček, jeho vnitřek se změnil v hromadu sutin promíchaných s omítkou ze stropu.

Majitel bytu, 57letý číšník Petr Vobořil, který měl rozsvítit v předsíni a sám nad sebou vykonat rozsudek, byl v té době nějakých dvě stě kilometrů od místa exploze.

Šestipatrový panelák v ostravské Porubě se výbuchem plynu otřásl v základech, popraskal, utrpěl četné šrámy, ale přece jen zůstal stát. Jak už to bývá, v neděli v půl deváté večer - bylo to 14. května 1972 - byli skoro všichni doma a seděli u televize. Měli štěstí. Obrovskou náhodou jen dva lidé utrpěli menší oděrky.

První dojmy po výbuchu plynu byly hrůzostrašné, ale nakonec ani škody na majetku nebyly tak strašné. Podtrženo a sečteno, opravy domu, bytového zařízení a jednoho automobilu, poškozeného před domem padajícím sklem, byly v tehdejších cenách odhadnuty na sto třicet tisíc korun.

Výjezdová skupina ostravské policejní správy ve zdemolovaném bytě zjišťovala příčiny exploze. Od začátku se dalo soudit na výbuch plynu. Vstupní dveře do bytu exploze vyrazila ze závěsů, roztříštila je na kusy a trosky vrhla do vzdálenosti několika metrů. Zámek, který proletěl dveřmi protějšího bytu, byl stále ještě zamčený na dva západy. V bytě Petra Vobořila už plyn nesyčel, protože hasiči zavřeli hlavní uzávěr. Ale všechny čtyři naplno otevřené hořáky plynového sporáku výmluvně svědčily o jediné možné příčině výbuchu.

Už proto, že celková situace na místě výbuchu ukazovala na úmyslný trestný čin, museli kriminalisté provést podrobné ohledání bytu, které trvalo celé hodiny. Nebyli ještě ani v polovině, když se kolem půl druhé v noci vrátil majitel zdemolovaného bytu. Policista ho zadržel u dveří.

"Vy jste pan Vobořil? Už na vás čekáme."

"Co?"

"Pojďte si zatím sednout tady do auta. On vám to někdo řekne."

Vedoucí výjezdové skupiny Vobořila stručně seznámil s tím, co se v jeho bytě stalo, a vyslovil samozřejmou otázku.

"Ne, nevím nic," odpověděl otřesený číšník. "Včera, ne, vlastně předevčírem, v sobotu, jsem ve čtyři ráno odjel na návštěvu ke známé na Slovensko. Celou dobu jsem byl u ní, a teď jsem se vrátil vlakem. Když jsem v sobotu odcházel, plyn v kuchyni byl určitě zavřený. Lednice samozřejmě běžela, měl jsem tam nějaké jídlo... Někdo musel v bytě být."

"A kdo, máte na někoho podezření?"

"Kdepak." Vobořil o odpovědi ani nepřemýšlel. "Klíče mám jenom já. Jedny u sebe, druhé jsou v ložnici ve skříni, dole v šupleti."

"Tak se tam pojďte podívat - a taky jestli vám v bytě něco nechybí."

"Jak bych tady mohl zjistit, jestli se něco ztratilo," vydechl Vobořil na místě zkázy.

Zásuvku zaklíněnou v povalené a rozbité skříni musel technik vypáčit. "Tak klíče tu nejsou!" Vobořil přehraboval nějaké papíry. "A peníze taky. Mohlo tady být pět set korun, možná o málo víc, a dvacet marek."

Kriminalisté měli k rozlousknutí podivný případ. Krádež, uzamčený byt s neporušeným zámkem, ztracené klíče. Že by se někdo pokusil zakrýt stopy krádeže výbuchem? Jakou by mělo logiku kvůli pár stovkám málem zbourat barák a zabít desítky lidí? Všechno spíš vypadalo na nějakou pomstu nebo vyrovnávání "obchodních" účtů.

Vyřešení případu a dopadení pachatele bylo nakonec jednodušší a daleko rychlejší, než se podle prvních dojmů zdálo. Mladý poručík Pavel Dostálek dostal za úkol zjistit, zda si někdo z Vobořilova paneláku nevšiml přes víkend něčeho podezřelého. Dostálek s tím začal hned v pondělí dopoledne a postupoval rychle, protože doma byli jen důchodci, matky malých dětí a několik havířů před odpolední nebo před noční. Ve třetím patře naproti Vobořilovu bytu mu otevřela dveře mladá žena.

"Ano, v neděli ráno asi v pět hodin, ještě jsem spala, u nás zazvonila nějaká dívka," odpověděla na první otázku a její výřečnost nebrala konce. "Mohlo jí být tak dvacet, byla silnější a měla zelený kabát. Vídala jsem ji chodit k Vobořilovi už dřív. Vypůjčila si šroubovák a pilník, že prý si u souseda zabouchla dveře a klíče nechala vevnitř. Ale do bytu se nedostala, vím to určitě, celou dobu jsem stála ve dveřích."

Nikdo jiný už nic konkrétního nevěděl. Ale Dostálek byl zvyklý dělat všechno důkladně a do porubského paneláku se vypravil ještě jednou, v úterý odpoledne, aby si popovídal také se školními dětmi. Měl štěstí, a to zase ve třetím patře, tentokrát v bytě vedle Vobořilova. Zastihl tam dvě děti, o kterých už věděl, že je osamělá matka mírně řečeno zanedbává.

"V neděli ráno přišla teta." Teprve šestiletá Alenka se ochotně dala s Dostálkem do řeči.

"Co chtěla?"

"Že si vedle zabouchla dveře. Nesmíme otvírat cizím. Máma nebyla doma. Že se dostane k panu Vobořilovi přes náš balkon. Tak jsem ji pustila. Přelezla vedle na balkon."

"A jak ta paní vypadala?"

"Byla veliká a tlustá. Měla zelený kabát."

Víc se už Dostálek nedověděl, ale ani to nebylo zapotřebí.

"No jo, to byla určitě Gábina," vzpomněl si hned Vobořil, když se to dozvěděl. "Nějakou dobu u mě bydlela. Předminulý týden jsem ji musel vyhodit, protože ukradla, na co přišla. Určitě šla po penězích. Ale proč by pouštěla plyn?"

Gabriela Poláčková neměla žádné trvalejší bydliště, a proto policistům dalo trochu práce, než ji za dva dny sebrali v jednom z ostravských barů.

Teprve devatenáctiletá Gabriela se vyučila dámskou krejčovou. To ji však moc nebavilo a v osmnácti letech nastoupila do zaměstnání v Opavě jako průvodčí na dráze. Začátkem února 1972 přestala chodit do zaměstnání, protože jí chyběly nějaké peníze v tržbě. Od té doby si v Ostravě "hledala zaměstnání". Ve skutečnosti se potloukala po hospodách a příležitostně si vydělávala nejstarším řemeslem. Moc krásy nepobrala, a tak se musela spokojit s málem. Někdy jí stačila večeře a nějaké to pivo. Asi po měsíci tohoto života se Poláčková seznámila v kavárně hotelu Palace s Petrem Vobořilem a hned se k němu nastěhovala. Mezi zasvěcenými nebylo žádným tajemstvím, že ji o osmatřicet let starší Vobořil půjčuje i svým přátelům a zákazníkům. Samozřejmě, že ne za dobré slovo.

Vyšetřovateli Poláčková řekla, že od Vobořila odešla před třemi týdny, protože jí stále vodil zákazníky, ale z "tržeb" jí nic nedával.

Od té doby v jeho bytě nebyla, o krádeži peněz a natož o výbuchu plynu vůbec nic neví. Ale bylo tu svědectví Vobořilovy sousedky, od které si půjčila nářadí, a také malé Alenky.

Nakonec se Gabriela Poláčková přiznala ke krádeží i k otevření plynových kohoutů. Doufala prý, že Vobořil při příchodu domů rozsvítí a výbuch plynu ho zabije - slyšela prý už o mnoha takových případech... U soudu dostala za pokus vraždy, obecné ohrožení, krádež a příživnictví jedenáct let. Navíc měla zaplatit sto deset tisíc korun jako náhradu škody, kterou výbuchem způsobila.

Kdoví, co dělá dnes.

-jf-