POLICISTA  12/2000


měsíčník Ministerstva vnitra

případ skončil po osmi měsících


Poplach

Byl průměrný zimní den, pondělí sedmnáctého ledna. Křídový nápis na tabuli u květinářského stánku oznamoval, že svátek má Drahoslav. Kupce to moc nepřitahovalo. Zimní kytky jsou drahé, Drahoslavů je málo, chlapa stejně pugétem nepotěšíš. V baru U Rysa se popíjel grog.

Obchodní dům Kaufland v Českých Budějovicích si na nezájem zákazníků stěžovat nemohl. Ranní nával vystřídalo mírné uklidnění přes poledne, od dvou hodin však už zase jely všechny pokladny naplno, tiché paletové vozíky doplňovaly zásoby zboží v regálech. Teprve k večeru, když už byla venku dávno tma, se prodejní hala vyprázdnila. Krátce před sedmou hodinou přijel přebírat tržby kurzovní vůz soukromé bezpečnostní agentury. Podle instrukcí řidič nejprve pomalu objel budovu, když nespatřil nic podezřelého, opatrně zacouval k těžkým dveřím trezorové místnosti. Spolujezdec vystoupil, prokázal se identifikačním číselným kódem, bzučák vrata otevřel.

Přebírání peněz netrvalo déle než deset minut. Pak znovu zabzučel magnetický zámek, strážce s kufříkem v ruce vycházel ven. V tu chvíli se zpoza rohu vyřítily dvě postavy s pletenými kuklami na hlavách. Muž s kufříkem se zarazil, pokusil se couvnout zpátky a přibouchnout za sebou dveře. Ozvaly se výstřely. Dva projektily ráže devět milimetrů srazily pracovníka bezpečností služby zpátky do trezorové místnosti, jeden z útočníků mu vyrval z bezvládné ruky kufřík, ve kterém bylo víc než milion tři sta tisíc korun, pak se oba zakuklenci dali na útěk směrem k parku nazývaného Stromovka. Řidič sledoval část drsného divadla ve zpětném zrcátku, zbytek předním oknem. Striktní pravidla služby mu zakazovala vystoupit z peněžního vozu, z pocitu bezmoci naléhavě přerušovaně troubil. K místu se začali sbíhat lidé.

Příprava

Zločin zpravidla představuje jakési vyvrcholení nejrůznějších plánů a příprav, kriminalisté se k jednotlivým případům dostávají vlastně od konce. V rámci posloupnosti dějů zkusme vyprávět to, co se před budějovickým obchodním domem odehrálo, trochu od začátku. Tehdy končil listopad roku 1999, v hospodě cinkaly hrací automaty, bratři Petr a Pavel si navzájem půjčovali hrst drobných.

"Já bych věděl, jak sehnat velký prachy," poznamenal Pavel jakoby mimochodem. Petr se chytil okamžitě. Už půl druhého roku nepracoval, na nic solidního se mu nedařilo narazit, za vloupačky měl na krku jeden podmíněný trest.

"Jak?"

"Počkej, o tom se nebudeme bavit tady."

Tak přibližně vypadal ten docela úvodní rozhovor, Petr od té chvíle hořel netrpělivostí.

"O kolik by šlo?"

"Hádám tak o dva tři miliony."

Mladý muž zklamaně mávl rukou, připadalo mu to jako pitomý vtip, jenže bratr pokračoval. Vlastně měl celou záležitost docela dobře promyšlenou. Přibližně před rokem pracoval pár měsíců u jedné bezpečnostní agentury, ovládal pravidla, kterými se řídí předávání a odvoz tržeb z obchodních domů, dobře znal i místnost sloužící u Kauflandu jako trezor k uskladnění peněz. Byl přesvědčen, že se mu podařilo objevit nejslabší místo v zabezpečení celé záležitosti.

"Mají nařízeno ty prachy radši vydat, než přijít o kejhák."

"Počkej, a co ten druhej chlap?"

"Nesmí vystoupit z auta."

"Fakt?"

"Na to vem jed."

Den akce

Několik večerů strávili pozorováním obchodního domu, rituál svozu tržeb se opakoval se stereotypní pravidelností, vůz bezpečnostní agentury přijížděl kolem sedmé, nikdy se nepředběhl ani neopozdil o víc než pět minut.

"Klape to. Co dál?"

"Musíme sehnat zbraně."

Petr byl věčně švorc, mladší Pavel však hodlal do podniku investovat dost značný kapitál. Věděl, co chce, i kolik je za to nutné zaplatit. Když jakýsi Jugoslávec v hospodě nabízel repliku perkusního revolveru za patnáct tisíc, vysmál se mu. Nakonec koupil zbraň za tři a podobně lacino získal i samonabíjecí pistoli značky Walther. Během příprav minuly Vánoce, přišel nový rok s magickou číslicí 2 000.

"Jdeme na to?"

"Ne, ještě ne."

Pavel byl pedant a vedle útočné výzbroje chtěl pro sebe a pro bratra neprůstřelné vesty. Když se mu podařilo všechno sehnat, utekla první půlka ledna, pro přepadení proto vybral nejbližší pondělí, sedmnáctého.

Shodou okolností byl den před tím z budějovické věznice propuštěn třetí mladý muž jménem Martin. Na vytouženou svobodu vypadl s pouhými sto sedmdesáti korunami v kapse a neměl nejmenší tušení, co vlastně bude dělat. S Petrem se potkal docela náhodou dopoledne v baru U Rysa. Dali se do řeči, Martin si postěžoval na mizernou finanční situaci, Petr poznamenal, že by o jednom prima kšeftu věděl, ovšem musel by to nejdřív schválit brácha.

"Vo co de?"

"Prostě někam vtrhnem, seberem prachy a hotovo."

"Kolik by mi to hodilo?"

"Hádám tak třicet tisíc."

Pro mladíčka, který neměl na pivo, to byla částka závratná.

"Beru," řekl chvatně.

Střelba

Vyprávění aktérů celé záležitosti se v základních rysech poměrně přesně shoduje. Odpolední posezení v restauraci Kontiki, schůzka u garáží, kde si Pavel nového člena týmu prohlédl a jeho účast odsouhlasil, nová návštěva hospody, v níž Martin jednomu kamarádovi, rovněž čerstvě propuštěnému z kriminálu, řekl: "Počkej tu, něco si zařídím a nejpozdějc za dvě hodiny jsem zpátky."

Sešli se, v igelitové tašce měli dvě ostře nabité zbraně a pletené kukly s otvory pro oči. Kus cesty jeli autobusem, pak šli pěšky kolem zimního stadionu přes lávku až k obchodnímu domu Kaufland. Tady, v parkovém lesíku, kam jen slabě dopadal odlesk záře městských svítilen, následovala poslední porada. Petr s Martinem půjdou na věc, Pavel je bude krýt. Okamžik útoku určí bzučák zámku dveří na trezorové místnosti.

"Fajn," řekl Martin. Jako jediný neměl neprůstřelnou vestu, detaily akce se dozvídal na poslední chvíli, nicméně hrál před bratry roli zkušeného drsňáka.

"Bude to hračka."

Kurzovní vůz přijel dvě minuty před sedmou, všechno probíhalo podle plánu.

"Teď!" zavelel Petr. Navlékli kukly jako čepice a vyrazili. Když je strážce bezpečností agentury zpozoroval, měl v jedné ruce peněžní kufřík, ve druhé tašku s dodacími listy a neměl čas sáhnout po zbrani. Petr držel automatickou devítku obouruč a bez varování dvakrát vystřelil. Ozvěna ran zanikla ve větvích bezlistých stromů.

"Zdrháme!"

Tři mladíci prchali tmou parku, když zjistili, že je nikdo nepronásleduje, zastavili se na chvíli na břehu řeky. Pavel přesypal peníze do igelitové tašky, kufřík s pletenými kuklami hodil do vody. O chvíli později na Husově ulici doběhli městský trolejbus, posadili se každý jinam, jako lidé, kteří se neznají.

Dojeli k železničnímu nádraží, na opuštěném peronu u prázdných kolejí došlo k prvnímu dělení kořisti. Martin dostal pětadvacet tisíc, nacpal bankovky do kapes a vypravil se k baru U Rysa, kde na něj netrpělivě čekal kamarád.

"Hele, já už chlastám na dluh."

"Klid, dyť jsem říkal, že přijdu."

Den poté.

Psychologové dávno vypozorovali, že se po přestálém napětí zpravidla dostavuje vlna euforie. Mladí pánové lehkomyslně cpali mince do hracích automatů a všechno jim bylo k smíchu. Když Martinův přítel z pochmurných časů vězeňských zatoužil po Třeboni, stačilo jen zvednout telefon a za pár minut zastavil před podnikem taxík, který převezl oba kamarády do třeboňské restaurace Dalskabát. Před půlnocí další nájemný vůz dopravil pasažéry do Dačic, tady navštívili vinárnu, pak nonstop hernu, následovala noční cesta vlakem do Jindřichova Hradce a odtud autobusem zpátky do Českých Budějovic. Nevyspaní a utahaní přijeli do krajského města časně ráno, ubytovali se v hotelu Grand a odpoledne se znovu sešli s Petrem a Pavlem v baru U Rysa. Martin dostal svých zbylých pět tisíc korun.

"Spokojenej?"

"Jasně."

"Hele, od týhle chvíle se neznáme," řekl Petr. "Chápeš?"

Martin přikývl. Nutno poznamenat, že až do zadržení už své společníky opravdu neviděl a nevyhledával. Vesele rozhazoval plnými hrstmi a za pár dní byl zase bez koruny, stejně jako na začátku. Bratři byli opatrnější. Pavel uložil peníze v bance, a i když neodolal a koupil si automobil, snažil se předejít jakémukoliv okázalému utrácení. Čas tiše plynul, o přepadení se zvolna přestalo psát v novinách a později i hovořit. Nové dny přinesly nové starosti.

Vyšetřování

Policie začínala prakticky z ničeho. Řidičův popis maskovaných útočníků naznačoval jenom to, že podle pohybů šlo o lidi mladé. Těžce zraněný strážný (kterému zachránila život neprůstřelná vesta, neboť ztlumila první projektil mířící do hrudi, zatímco druhý roztříštil předloktí tak, že prsty levé ruky nejspíš zůstanou navždycky nehybné), si vzpomínal jen na napřaženou pistoli a záblesky u ústí hlavně.

Vyšetřování se mohlo opřít o jediný předpoklad, totiž zjevnou informovanost pachatelů o způsobu předávání tržeb. Prověřováni byli proto zaměstnanci obchodního domu i soukromé bezpečnostní agentury, drobných podezření byla celá řada, přesto však všechny vyšetřovací verze končily ve slepých uličkách.

Minula zima, přešlo jaro, začátkem léta se objevila informace v souvislosti s docela jiným příběhem. Jakýsi drobný zlodějíček, ve snaze zajistit si u policistů trochu sympatií, prohlásil, že zná chlapíka, který se prý v opilosti chlubil vyloupením budějovického Kauflandu.

Podobná udání většinou nikam nevedou, nicméně prověřit se musí, i kdyby pravděpodobnost úspěchu byla nepatrná. Zmíněný Martin neměl nejmenší tušení, že se dostal do okruhu podezřelých a kriminalisté se opatrně vyptávají nejen jeho hospodských kamarádů, ale i přítelkyň.

"Jo," vzpomněla si jedna dívka, "mluvil o střílení v supermarketu, ale já myslela, že se jen tak vytahuje. Vyprávěl o tom, jak řidič nějakýho auta pořád jenom troubil..."

To bylo neobyčejně důležité. O klaksonu kurzovního vozu se v tisku neobjevila ani zmínka, takový detail mohl znát jenom někdo, kdo blízko místa činu opravdu byl.

Zadržení

Policejní práce se podobá postupnému sestavování roztrhaného dopisu. Když je jednotlivých kousků dost na to, aby text dával smysl, přichází zadržení.

Byl teplý den pozdního léta, listí na stromech už získávalo barvy podzimu. Zásahová jednotka sebrala mladého Martina s podobnou rychlostí, jako v pohádkách odnáší hříšníka čert. O něco později byli stejně nekompromisně zadrženi Petr s Pavlem.

Oficiální sdělení obvinění, první výslechy a první výpovědi. Důkazů, předem pečlivě shromážděných, bylo tolik, že nemělo smysl zapírat.

"Ukážu vám to místo," řekl Petr. Potom zavedl kriminalisty do lesa nedaleko Nové Vsi, kde v úžlabině vedle nevzhledné černé skládky byl mělko pod povrchem zahrabán perkusní revolver a samonabíjecí pistole značky Walther. Balistická expertiza později jednoznačně potvrdila, že právě z této zbraně byly vypáleny střely, které téměř připravily pracovníka soukromé bezpečnostní služby o život.

Bylo září, v obchodním domě Kafuland pípaly automatické pokladny, od chvíle přepadení před trezorovou místností uběhlo necelých osm měsíců.

Antonín Jirotka  


Copyright © 2000 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |