POLICISTA 12/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
Toho roku byla krutá zima. Vyšetřovatel Josef Posekaný se chystal usednout s rodinou ke slavnostně prostřenému štědrovečernímu stolu, když právě v tu chvíli zadrnčel u dveří zvonek.
"To už jsem bydlel tady v Hluboké nad Vltavou. Někdo ze sousedů přiběhl, že kousek od našeho domu sedí na chodníku labuť a nemůže vzlétnout. Vyrušil jsem od večeře ředitele zoologické zahrady a domluvil s ním, že promrzlou labuť dovezu do zoo. Měl jsem takový pěkný, hřejivý pocit, že se podařilo zachránit jeden byť ne lidský, život," vzpomíná Josef Posekaný, dnes podplukovník ve výslužbě na jedny z mnohých služebních Vánoc.
Sváteční poklid však netrval dlouho. Krátce po půlnoci zastavilo před vyšetřovatelovým domkem služební auto, a za chvíli už s ním uhánělo do Strakonic.
"Na kraji města ležel potlučený, zmrzlý muž. Hned na Boží hod ráno se rozběhlo vyšetřování a zjistilo se, že se nejdená o žádný kriminální čin. Ten člověk byl osamělý, někde se opil, a když se v podvečer zavřely hospody, vyšel ven a upadl na zem. Bylo zřejmé, že než zemřel, snažil se dostat k nějakému obydlí, možná i volal o pomoc, ale marně. Tím místem nejspíše prošli nějací lidé, ale kdo by se zabýval opilcem? Tenkrát mi to připadlo jako paradox: na jedné straně lidé zachránili labuť, a ve stejnou noc zemřel o kus dál bez pomoci člověk, ať byl jakýkoliv, hůř než zvíře," vypráví Josef Posekaný.
Okna pokoje, kde si povídáme, vedou do zámeckého parku ukládajícího se právě k zimnímu spánku, huňatá Ajda (rodem vlkodav) hlasitě poutá pozornost, protože tuší, že by mohla vyloudit voňavého buřtíka. Interiér domku nezapře sběratele: přílbice i části vojenské výzbroje zdobí každou místnost, veliká knihovna ukrývá staré četnické předpisy a jiné pokaldy týkající se prvorepublikové policie i literaturu dokládající vojenské dějiny.
Historie četnictva a armády přitahovala Josefa Posekaného už na studiích.
"Ve škole jsem se spolu s několika kolegy zajímal o archeologii, koketoval jsem dokonce s tím, že bych tento obor studoval. Na rozdíl od spolužáka Antonína Beneše, dnes doktora archeologie, jsem se stal policejním zřízencem," vypráví vysloužilý podplukovník.
Když nastupoval Josef Posekaný ve Strakonicích k dopravnímu inspektorátu jako inspektor silničního dozoru, byla tam řada kolegů, kteří sloužili už za první republiky.
"Fascinovaly mě vitální typy starých četníků, kterým nedělalo potíže zvládnout svůj rajon. Od března do listopadu jsme jezdili na motorkách, ale v zimních měsících se muselo chodit pěšky: trasa Strakonice - Volyně a zpět, což je zhruba čtyřiadvacet kilometrů, byla běžnou pracovní záležitostí."
Na jaře roku 1956 nastoupil Josef Posekaný do nově zřízené funkce vyšetřovatele dopravních nehod, odkud byl jen krok do školy vyšetřování. Jeho další službou bylo vyšetřování kriminálních činů v Praze, poté ve Strakonicích a od května 1964 byl ustanoven do funkce náčelníka obvodního oddělení ve Volyni.
"Tenkrát jsem se na to díval romanticky, tak jak jsem slýchal vyprávět své bývalé kolegy s prvorepublikovou praxí, a svému úřadu jsem říkal postaru četnická stanice. Byli jsme dobrá parta a v době, kdy to ještě zdaleka nebývalo zvykem, jsme lidem poskytovali služby, které nás s nimi sblížily: na pošmistrovu prosbu jsme v noci doručovali telegramy, lidi se k nám chodili radit jak sepsat různé žádosti, zkrátka vstřícný přístup pro nás byl běžnou praxí. Potom ale přišla doba, kdy jsem musel svou práci opustit," odmlčí se na chvíli vysloužilý policista.
V roce 1989 se však Josef Posekaný k policii vrátil: nejprve působil na Správě Jihočeského kraje PČR jako konzultant, v únoru následujícího roku byl reaktivován a stal se policejním ředitelem okresu České Budějovice. V té době měl sběratel četnické historie poprvé možnost seznámit se s prací kolegů v Rakousku a usoudil, že staré četnické předpisy jsou pro policii našich sousedů stále základem - jen zdokonaleným tak, aby odpovídaly dnešní době.
"Jak se měnila kriminalita během vaší policejní práce?" ptáme se na zkušenosti, o kterých se v dějinách policie leckdy nehovoří.
"To by bylo dlouhé povídání, pro názornost však možná postačí jeden konkrétní případ z vlastní praxe. Tady v jižních Čechách jsme měli na konci padesátých let několik vloupání do nedobytných pokladen. Kasy, do kterých se pachatelé dostali, však byly prázdné, protože ty, ze kterých by bylo co odnést, byly velice dobře střeženy, a tak kasaři začali hledat jiné uplatnění. Během vyšetřování jednoho z mnoha případů jsme narazili i na kvalifikovaného kasaře, který usoudil, že když jsou pokladny prázdné, musí mít živnostníci peníze uloženy jinde. Zkusil se proto podívat do několika chat. Zámky byly odborně otevřeny, ale uvnitř obydlí jsme nacházeli neuvěřitelnou spošť. Ukázalo se, že dotyčný si najal chlapíka na hrubou práci: najatý pomocník vzal z obydlí vždycky jen nějakou drobnost, kasař pak odnášel to, co by jinak ukrýval trezor. Při vloupáních kalkuloval s tím, že postižený nebude ztrátu většího množství peněz a zlata hlásit, protože by se v té době vystavoval trestnímu postihu."
Z historie četnictva zajímá Josefa Posekaného nejvíce období první republiky, protože sám ještě pamatuje, jak tehdejší četníci vypadali, jaké nosili uniformy a jak ohromnými autoritami bývali.
"Podařilo se mi nashromáždit sbírku starých četnických předpisů," vybírá z veliké, vzorně uspořádané knihovny několik svazků sběratel. "Jsou tak perfektně zpracované, že se v nich pamatuje snad na všechno: jak má četník chodit, jak má pozorovat okolí... Některá nařízení se zdají poněkud humorná, a tak se mezi kolegy nezřídka parodovala. Kouzelné historky se najdou i v několikasvazkových Četnických humoreskách," listuje Josef Posekaný zažloutlými stránkami.
"Tady například stojí: pokud se stane trestný čin, nebo je podezření takového činu, musí se velitel stanice, jakmile o tom obdrží zprávu, bez ohledu na velikost TČ ihned buď sám na místo činu odebrati, nebo tam odeslati hlídku. Jedna z povídek vypráví, kterak museli řadoví četníci při obchůzkách v terénu na předem domluvená místa ukládat do studánek pro svého nadřízeného po lahvi piva. Když pak velitel došel na kontrolní bod, čekalo ho tam pivečko už pěkně vychlazené."
Kromě četnictva zajímá, jak již bylo řečeno, Josefa Posekaného vojenská historie. Jako kluk bydlel u dědečka ve Vráži u Písku. Domek stál u železničního přejezdu, kde se v dramatických dnech roku 1938 scházeli pamětníci 1. světové války a vyprávěli o svých zážitcích z bojišť.
"Nemohu zapomenout, jak tatínek při květnové mobilizaci rukoval do vojska, ani na události, které následovaly. Jako kluk jsem viděl jak americkou, tak ruskou armádu. Snad díky všem těmto zážitkům jsem se později začal zajímat o vojenskou historii."
Literatura a kousky uniforem bývají jen částí splněných snů sběratelů vojenské historie. Snad každý, komu učaroval podobný koníček, by se rád podíval na místa, o kterých prozatím jen četl. Josef Posekaný vždy, když měl příležitost, navštěvoval různá bojiště, ale když člověk cestuje sám, není to to pravé. Teprve když našel několik lidí se stejným zájmem, nastal, jak sám říká, ten pravý hodokvas. Vojenskohistorická společnost při 23. veliteství územní obrany v Českých Budějovicích, kterou společně založili, je místem, kde se nejen diskutuje, ale připravují se i společná polní tažení.
První z nich vedlo do Francie: Verdun, invazní pobřeží v Normandii, Kresčak, Arras - působiště, kde za 1. světové války působila známá československá rota Nazdar a odtud společnost dále putovala po bojištích na francouzsko-belgickou hranici.
Co na vás při této cestě nejsilněji zapůsobilo? ptáme se historika, kterému se vyplnil jeden z jeho snů.
"Vypadá to možná zvláštně, ale na mě nejvíc působí vojenské hřbitovy. V areálu bojiště u Verdunu padlo v první světové válce na relativně malé ploše na milion lidí, a tak je tam spousta hřbitovů. Duch toho místa je nesmírně působivý a nutí člověka k zastavení. V Normandii jsou skvěle udržované hřbitovy z druhé světové války, které nutí k zamyšlení, jak zasloužená úcta je věnovaná padlým. U nás byla péče o vojenské hroby opomíjena, teprve teď se to začíná měnit."
Cílem druhého polního tažení vojenskohistorické společnosti byla Anglie. Snímky z pečlivě zadokumentované cesty ukazují Britské válečné muzeum v Londýně, křižník Belfast kotvící na Temži, hřbitov britského letectva v Brookwoodu, kde je i pomník československých vojáků. Zajímavé obrázky jsou i z tankové základny Bowington, kde je muzeum umístěno přímo v kasárnách, takže návštěvníci mohou být svědky běžného vojenského života. Na zpáteční cestě ještě zastávka u Waterloo a pak už zase domů. Plán na novou cestu na sebe však nenechá dlouho čekat.
O rok později se vojenskohistorická společnost vydává znovu do Francie. Tato exkurze dostala pracovní název "katedrálové polní tažení" podle zastavení v pěti významných katedrálách spojených s válečnou historií.
Nezapomenutelnou cestou byla také Itálie, kde na slavných bojištích válčili naši legionáři. V Solferinu zase bojoval roku 1859 v nesmírně krvavé bitvě spolu s dalšími českými regimenty i 11. pěší pluk z Písku.
Vojenskohistorická společnost uskutečnila ještě další cesty, ale její činnost je daleko rozmanitější. Ve spolupráci s filmovým historikem Karlem Čáslavským například připravila podklady k promítání dokumentů pro veřejnost...
Většina z nás, co každý den někam spěcháme, se těší, kolik bude mít v penzi konečně času. Josef Posekaný nám názorně ukázal, že pokud má člověk o něco zájem, času nemá nikdy nazbyt.
Radvana ČERVENÁ