POLICISTA 12/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
Každý si pod tím pojmem představíme něco jiného: ale přibývá lidí, jimž při vyřčení slova domov nenaskočí v paměti ni. Nebo pouhá vzpomínka: dávná, nedávná, sladká, ale i neradostná. Zlá. Taková, která je vyhnala - na ulici.
Před dvanácti lety jsme bezdomovce ještě neznali. I slovo samo je novotvar, důvtipně přeložený z americké angličtiny: homeless... Člověk na dně. samém Na konci společenského žebříčku.
Na počátku onoho konce bývá alkohol, kriminál, ale taky jen ztráta zaměstnání, rozvod... Jedno nebo druhé, všemožné kombinace téhož. Na konci čeká sychravá nádražní hala, neútulné útulky, výměníkové stanice dálkového topení, boudy a bunkry. Místa, kam neprší a kde je tepleji než venku.
Bezdomovci, houmlesáci jsou problémem velkoměst. Snáz se v nich ztratí, spíš tu najdou jakous takous obživu a nocleh.
Venkov je zatím moc nezná.
Někdo je polituje, druhý se jich štítí, v třetím probouzejí strach - a ve čtvrtém podivnou zlobu. Ptali jsme se lidí, kteří se od nich diametrálně lišili: byli umytí, voněli, nosili nadité nákupní tašky a oblékli se nejen teple, ale taky podle módy. Ptali jsme se, co si naši spoluobčané myslí o svých spoluobčanech, kteří se octli tak hluboko na společenském žebříčku, že už se hlouběji nedá.
Bezdomovci jsou nepřehlédnutelným faktem doby a našich měst: co si myslíte o jejich existenci? Potřebují spíš pomoc, nebo by na ně platila pevnější ruka zákona?
Richard Sellner, 37 let, podnikatel, Brno:
U nás v Brně nejsou tak na očích, anebo aspoň se nevyskytují v místech, kde se převážně pohybuju, ale u vás v Praze je to asi větší problém, co? Podle mého jde o lidi, kterým se nechce zařadit se do společnosti: já vím, že je nezaměstnanost, ale když je člověk takříkajíc bez domova, může se přece za prací stěhovat kamkoli, ne? A neříkejte mi, že nejsou v republice místa, kde se práce sehnat dá - i s nějakým ubytováním! To by se k nám nestahovali Ukrajinci a já nevím kdo ještě! Jenom si nesmí dotyčný moc vybírat: a v tom je zřejmě jádro pudla. Oni jsou moc vybíraví a radši stojí s nataženou rukou, než by mákli!
Michal Motyčka, 24 let, vysokoškolák, Plzeň:
Bezdomovci mě děsí. Vídám ty podivné existence po nádražích, ale i jinde, a vždycky si říkám, co se asi muselo stát, aby je život natolik semlel. Zajímám se psychologii a sociologii a vím, že bezdomovectví není nikterak nový fenomén, v každé době se našli lidi, kteří žebrali a trochu kradli a táhli světem od vsi ke vsi, někde je vyhnali psy, jinde jim dali polívku a kus chleba. Naše společnost se chová stejně: na jedné straně pro ně zakládáme nadace a vyvařujeme guláš, na druhé jim zakazujeme hrát v centru měst na harmoniku a škemrat o smilování. Kdyby byl stát bohatší, asi by měl o ně pečovat víc a koncepčněji: jenže je otázka, jestli ti lidi vůbec o nějakou soustavnější péči stojí. Vedle vší bídy mají ohromnou vnitřní svobodu - a to je dneska statek, jímž se může pochlubit jen málokdo!
Adriena Mourková, 48 let, učitelka, Praha:
Je to odporná sorta lidí: do Prahy se natáhli, když je zjara devadesátého roku vypustili z kriminálů, a od té doby jsou jich nádraží plná. Kradou, chlastají, znečišťují a ničí co se dá. A policie je proti nim bezmocná a lidi se tváří, že je nevidí. Protože když je zkusíte napomenout, ještě se na vás osopí anebo vás rovnou napadnou. Spodina. Tvrdí se, že jsou mezi nimi jedinci, kteří spadli na dno společnosti bez vlastního zavinění, ale já tomu nevěřím. Vesměs jde o opilce, asociály, zloděje. Jestli se proti nim nepřijmou tvrdé zákony, za čas se budeme divit, jak nám přerostou přes hlavu.
Milada Pleštilová, 67 let, důchodkyně, Praha:
Radši se jim vyhnu, ale vlastně je mi jich líto. Jsou mezi nimi různí lidi, jako všude. Darebáci, co nic lepšího nezaslouží, a chudáci, co je do neštěstí dostala doba. Dneska je to raz dva: přijdete o práci a už se vezete!
Tady v Praze ještě není tak ouvej, ale mám sestru na severu, v Děčíně, a tam je hůř. A sestřenice žije v Karviné a co občas napíše, to je hotová hrůza. Havíři, hutníci, celé rodiny nemají pomalu co do úst. A líp nebude, nevěřte na duchy! Praha pak přitahuje lidi, co si myslí, že tady se přece jenom nějak uchytí, ale ti tu zase neseženou bydlení za rozumnou cenu a skončí někde v útulku anebo v horším případě na nádraží. Dřív se říkalo pod mostem, ale na nádraží je jim asi líp! Jenže na skutečných chudácích se přiživujou lumpové a zloději, ale to je vždycky tak. A lidi se zatvrdili a dneska už nedají ani skutečně potřebným, invalidům a slepcům: já to vidím v Holešovicích u tržnice - a plakala bych nad nimi...
Zdeněk Bedrna, 22 let, zedník, Ostrava:
Jezdím makat sem do Prahy, protože u nás doma bych robotu nesehnal: a když, tak leda za polovic, než dostanu v Praze.
Takže znám, jak to vypadá na Hlaváku. A řeknu vám, že binec a svinčík a kravál nedělají naši chudáci, ale Rumuni a Bulhaři a jiná svoloč, co se tam stahuje a čorne, co se dá ukrást. Na ně je každý polda krátký, takže se všichni tváří, jako že je nevidí. Já párkrát na tom nádraží taky nocoval, chápete: když jsem přijel a než jsem našel bydlení! Najdou se darebáci a najdou se lidi k politování - a dostat se mezi ně není žádná velká dřina. Potkal jsem i chlapy propuštěné z kriminálu: chtěli fakt už sekat dobrotu, ale žena je vymetla z kvartýru, vyměnila zámek, práci nenašli, že neměli byt, a podnájem si nemohli zaplatit, že neměli práci. Tak spali na nádraží a přikrádali si - a do měsíce byli za katrem zas. Na malé zloděje musí být přísnost: velcí jedou na Bahamy, ne? Anebo dělají politiku!
Antonín Berounský, 54 let, lékař, Praha:
I nemít domov je svoboda sui generis, tedy svého druhu: třebaže pochybná a většinou stěží akceptovatelná. Většina lidí, kteří se v minulých letech ocitli bez domova, žila i v minulém režimu dost podivně: jenom se asi snažila nepřijít příliš na oči, protože spát na lavičce v parku by v té době bylo zřejmě považováno za jednání protispolečenské - a dotyčný by rychle nejspíš dostal ubytování na státní útraty: s dobrým zámkem ovšem. Musíme rozlišovat: mezi bezdomovci jistě jsou jedinci, kteří svůj společenský pád nezavinili a krutě jím trpí: pomoci jim je naší povinností. Pak jsou ti, kteří trpí a přitom se octli tam, kde jsou, vlastním přičiněním. Chlast, drogy, kriminály... Ve světlých chvílích si ještě uvědomují svůj úpadek a je nepochybně povinností humánní společnosti podat jim pomocnou ruku. Ale pak jsou ti, kterým je někde v zemljance nejlíp. Nikdo po nich nic nechce a oni chtějí od druhých jen minimum: žijí na pokraji lidské smečky dobrovolně a v jádru spokojeně. Ani oni by nám neměli ovšem být lhostejní, neměli by umírat jako lesní zvěř. I oni někdy potřebují léky, ošetření, teplo, když přituhne. Ale nutit je k návratu, snažit se o jejich resocializaci? Trápili by se a beztak by nakonec utekli.
Mojmír Zatopil, 32 let, zámečník, Olomouc:
Napřed se takovým nechce makat, sedí od rána v putyce a lijí si něco do hlavy. Normální norci, notorici, že? Do práce je nedostanete, pak ale nemají na činži a z bytu je domácí vyžene. Tak nocují po kamarádech a nakonec vymetou z domu i kamarády. A tak se motají v partě po nádraží, hledají si na přespání nějaké nezajištěné sklepy výměníkové stanice, kde je teplo. Stahují se do větších měst: něco vyžebrají od lítostivých lidí, něco šlohnou. Rumunští kapsáři, to je jiná pakáž: ti si nakradou tolik, že spějí v hotelu... Jak jim chcete pomáhat? Když jim dáte podporu, za tři dny ji prolijí hrdlem. Vyhnat někam za město, do baráků, a nepouštět mezi slušné lidi. Vždyť je to hanba pohledět!
Ludmila Venkrbcová, 78 let, důchodkyně, Praha:
Lidi ve městě se bezdomovců bojí, a kolikrát se jim ani nedivím: oni se asi moc nemejou a když nastoupí do tramvaje, smrdí a jsou hluční. Ale tuhle jsem byla na návštěvě u sestry v jižních Čechách a šly jsme se projít do lesa: jako na houby, ale moc jsme nenašly, protože do mlází už nevlezeme a moc nevidíme, to se pak špatně hledá. Ale sestra mi ukázala místní atrakci: chlapíka, co se tam usadil v lomu. Postavil si boudu - na obecním, starosta mu to nakonec povolil. Sbírá klestí, lidem ve vsi za kus žvance pořeže dříví, vyveze žumpu, okope babkám brambory, když je bolí hřbet - za pár korun, za starý šatstvo po nebožtíkovi, za ošatku jablek. Má tři psy, taky zatoulané chudáky bez pána: jsou mu vděční a poslouchají na slovo, a on se s nimi dělí o každé sousto. Chtělo se mi nad ním brečet: ale pak jsem si říkala, že je možná šťastnější než nějaký boháč. Žije a nekrade. Nebere ani podporu, ani důchod, protože na úřady by ho nikdo nedostal. A lidem ve vsi nevadí. Už je tam dva roky, myje se v potoce a dokonce si i pere: vlálo mu tam prádlo. Lidi jsou zkrátka různí, a bezdomovci jakbysmet...
Ptal se Jan J. Vaněk