POLICISTA  6/1999 Případ skončil do druhého dne  

Vztah dvou bezprostředně - přes plot - vedle sebe žijících spoluobčanů krystalizoval několik let. Bobtnal, zahušťoval se a natlakovával. Jako v uzavřeném hrnci. Pak se v novinách - v černé kronice - objevilo několik řádek o venkovské tragédii. Pár slov o účtech podtržených a vyřízených sérií úderů trubkovým sekáčem. V televizní podobě zprávy naříkali pozůstalí, že mrtev skončil člověk, který po celý svůj život doslova ani mouše neublížil. Pravdu smutného příběhu, který v osudových vteřinách nenávratným způsobem rozvrátil, poznamenal a rozbolavěl život dvou rodin, lze stěží dohledávat k morku nejhlubší kosti. Leč pokusme se o to:

Jeviště nešťastné události za rozbřesku sychravého dne

Tenkrát ráno, 24. listopadu 1997, jsem slyšela manžela vstávat někdy kolem čvrt na pět. Kdy potom odcházel z domu na autobus, kterým měl jet do zaměstnání, jsem ale neslyšela. Znovu jsem usnula. Společně se starší dcerou jsme vstávaly v půl šesté, poslední se probudila mladší dcera. Obě jezdívají do práce po šesté hodině. Předtím, než šly holky na autobusovou zastávku, stavily jsme se to pondělí koupit něco ke svačině.

Když jsem se vracela domů, byla ještě tma. Někde na úrovni transformátoru v naší ulici jsem před sousedním domem zahlédla postavu, a jelikož jsem se lekla, zůstala jsem chvilku stát. Byl to Jozef Markytán, který zametal sníh. Jak zjistil, že jdu, tak zašel za branku ke svému bydlišti a poklízel koštětem cestu na boční straně domku. Musím říct, že před domem sousedů je umístněna lampa veřejného osvětlení, ale v tu dobu nesvítila. Nesvítila vlastně od soboty.

Doma jsem položila nákup na zem v chodbě a šla jsem pozorovat, co bude Markytán dělat. Věděla jsem z dřívějška, že když přestane před jeho domem svítit světlo, tak něco provádí. Vyšla jsem na schody před dveře a žárovku nad nimi jsem nechala zhasnutou. Soused pokračoval v uklízení sněhu před bydlištěm ve směru k hlavní silnici. Ne po celé šíři přístupové cesty, ale pouze při levém okraji. Jak daleko postupoval, jsem přes rozdělanou stavbu neviděla.

Po chvíli se vrátil a já jsem z chodby u nás v poschodí viděla, že nese dva kýble do míst, kde má hnojiště. Víc jsem nepoznala, protože mi ve výhledu překážel živý plot a stromy. Asi po deseti minutách jsem ho zahlídla, jak jde naproti k azylovému domu, kde je ohniště, a v ruce drží nějaký igelit. Ten tam odhodil a vrátil se zpět domů ke studni, napouštěl kýble a s nimi odešel dozadu za přístavky, kam jsem neviděla. Pak se znovu objevil u hnojiště, kde vzal kotouč, tedy kolečko, a zase zmizel za přístavbou.

Dále jsem ho nesledovala, protože jsem musela zajít k babičce, která rovněž bydlí ve Slaných Břežánkách. Když jsem obstarala králíky a slepice, přišla jsem přes zahradu a kolem lisovny pana Markytána, vracela jsem se po hlavní silnici. Bylo po sedmé hodině, autobus byl pryč a rozednívalo se. Potkala jsem kamarádku, s níž jsme si řekly pár vět. A když jsem se blížila k domovu, uviděla jsem najednou kaluž krve, včetně krevní sraženiny. Nebylo to přirozené, bylo to nahrabané a pošlapané. A bylo to hodně krve.

Rozhlížela jsem se, jestli někoho neuvidím. Šla jsem dál, na cestě byly zbytky rozježděného sněhu a poblíž sousedovic plotu jsem zase našla stopy krve, která byla koštětem nahrabána a promíchána se sněhovou břečkou. Od transformátoru tekla růžová voda. To už jsem věděla, že se něco muselo stát. Ihned jsem telefonovala k manželovi do práce. Bylo mi sděleno, že se zatím nedostavil. Zeť se oblékl a spolu jsme šli mého muže hledat. Na hlavní ulici jsme nic nenašli, na vedlejší cestě zhruba dva metry od zahrady Markytána ležely v trávě manželovy polobotky, které byly postaveny vedle sebe špičkami k cestě. Vzala jsem je a zeť doma okamžitě zavolal policii ...

(Volně z výpovědi Zdislavy Halajové)

Osoby a obsazení napětím dlouze z více stran nabíjené

Zastávám funkci starosty od roku 1990 a je pravda, že s Jozefem Markytánem jsem měl problémy hned, jak jsem do uvedené funkce nastoupil. Problémy s ním se ovšem přetahovaly ještě z doby před rokem 1989, kdy dělal vedoucího sportovního družstva a údajně třeba vybíral poplatky od dětí, které si chodily hrát do kulturního domu. Vypadá to, že veškeré aktivity, které v obci vyvíjel, měly vést pouze k jeho užitku a že sem tedy jmenovaný po přistěhování nezapadl.

Pokud se týká sporů pana Markytána s ostatními občany, tak mohu sdělit, že pokud mu někdo přímo nevyhověl, tak se toho člověka snažil znemožnit. Postupně si ke každému zjišťoval veškeré údaje a tyto informace pak šířil na veřejnosti - i v pohostinství - podle toho, kde byl. V několika případech se dopustil i fyzického napadení, naposledy zhruba před dvěma lety. A už tehdy mnohým lidem vyhrožoval mafií buď cikánskou, nebo ruskou.

Dovedl komunikovat s lidmi a ti mu obvykle řekli všechno, co potřeboval vědět. Neshody s přímým sousedem Jiřím Halajem se vlekly od doby, kdy Markytán začal stavět garáž na pozemku, který dosud patří státu. Dříve ale, někdy v roce 1989 až 1990, patřila nemovitost na té parcele manželům Novákovým. Od nich Markytán objekt odkoupil a zřejmě netušil, že s pozemkem se nesmí hýbat. Pořídil si vlastně zbořeninu a sklep. Přesto mu okresní stavební úřad vydal stavební povolení.

Posléze se ukázalo, že stavba, do níž se zmíněný občan pustil, nesplňuje podmínky ze stavebního zákona. Vpodstatě od té chvíle se spory mezi sousedy, ale i s obecním úřadem a dalšími lidmi, začaly vyostřovat. K fyzickému napadání mezi Markytánem a Halajem sice nedocházelo, ale slovní vyhrůžky si nebraly servítky. A nevybíravý slovník sílil. Pan Markytán byl třikrát týdně za mnou na úřadu. Většinou pod vlivem alkoholu.

Vyhrožování, i proti mé osobě, předváděl také ve střízlivém stavu. Dokonce jsme spolu byli před okresní komisí veřejného pořádku, nevzpomínám si přesně, kdy to bylo, ale zjistilo se, že vlastníkem té sporné parcely je vlastně Pozemkový fond a přes něj obec.

Příčinou všeho byl nejen pozemek, ale též Markytánova výstavba. Na garáž ani na lisovnu, postavenou přibližně v roce 1996, neměl kolaudace. Byla určitá domluva, že po zkolaudování povolených staveb se udělá smlouva o pronájmu pozemku s jeho přednostním právem odkoupení.

Naposledy kvůli tomu Jozef Markytán navštívil obecní úřad v pátek 21. listopadu. Řekl jsem mu, aby žádnou nemovitost násilím neotvíral. Chystal se totiž zasáhnout do stodoly s chlévy, což je majetek Halajových, na vedlejší parcele, jejímž majitelem je ovšem opět Pozemkový fond. Je pravda, že přístup do sklepa Markytána je možný jen z objektu od sousedů.

Rozešli jsme se v dobrém, během soboty a neděle jsem ho neviděl. Co se stalo, jsem zjistil v pondělí ráno. Zbývá dodat, že žádné osobní spory příslušných občanů jsme na obci nemuseli řešit. Zřejmě spolu vycházeli normálně, Halaj jednu chvíli dělal Markytánovi dozora na stavbě lisovny.

Určitou příčinou nepříjemné události jsou také nedostatky ze strany úředních míst. Okresní úřad, Pozemkový fond, stavební odbor a další instituce u Markytána vzbuzovaly jakési naděje, ale nikdy konečné rozhodnutí nevyřkly ...

(Volně z výpovědi starosty Slaných Břežánek)

První rekapitulace

Na konejšivých rovinách kolem Znojma jsou rozhozeny vesničky uprostřed vinohradů. A za humny v nejednom sklípku v sudech dozrává za listopadových plískanic čerstvé víno. Lidé jsou tu pohostinní, laskaví i furijanští. V lehkém i vážnějším opojení alkoholem z plodů vinné révy vám nabídnou upřímnou pomoc, opravdové přátelství, city a vztahy, jež přetrvávají.

Nebo z nich - pravděpodobně - dokáže též vytrysknout hluboká, nepozorovaně nahromaděná křivda. Dlouze živený pocit nespravedlnosti, beznaděje z neřešených - či přímo neřešitelných? - skutečností. A základní nedohody poté vyústí v ten nejčernější konec.

Halajovi koupili stodolu ještě od JZD, to Markytánovi v obci nebydleli. Markytán potřeboval k přístupu do staveniště na parcele za svým domem alespoň část sousedovy stodoly. Snažil se vyjednávat, Halaj se nehádal, vždy se jen ozval, že se nemá o čem bavit, a šel pryč. S paní Markytánovou se Halajovi běžně dál zdravili a bavili.

O víkendu před kritickým dnem Halaj vzkázal po Markytánové, aby si manžel uklidil dva trámy, na kterých leželo několik palet a které byly opřeny o zeď Halajových. Zatékalo po nich na sokl z betonu. Markytán s tím nepohnul. Proto Halaj materiál sám někdy během soboty shodil z podesty. Na průběh děje časného pondělního rána už nikdy nebude jiné svědectví, než to, které může do strašných detailů propracovávat, jedině ze své vlastní paměti na světlo vyzvedávat pouze obviněný z vraždy.

Celou noc skoro nespal. Od večera znovu a znovu promýšlel tolikrát již probíranou situaci. Kdo a kdy měl pronajatý který pozemek. V jakém čase a co se stavělo. Měl hlavu plnou starostí o syna, který v sobotu odjel někam na kole a pořád nebyl zpátky. Právě na něj, pro zajištění budoucnosti jeho rodiny, v poklidné blízkosti, chtěl obviněný převést rozestavěný dům. Usnul polooblečený na hodinku až po třetí hodině. Pak se nad ránem probudil ...

Finální řešení dialogu zkratovým chlapským duelem

Bylo tak kolem půl páté, šel jsem se podívat, zda není syn již doma a když jsem vyšel na schody ze suterénu, uviděl jsem, jak soused Halaj zhasl vnější světlo před jeho domem. Napadlo mě, že se ho půjdu zeptat, jestli má nějakou dohodu se starostou. Měl jsem na sobě tepláky a tričko a k tomu jsem si ještě obul gumáky.

Halaje jsem zastihl zhruba tři metry za brankou našeho domu. Oslovil jsem ho: Juro, proč jsi to udělal? Nebo možná: Juro, zboural jsi to se souhlasem starosty? Už nevím přesně.

On místo odpovědi řekl: Neotravuj. A poslal mě někam. Byl sprostej. To už jsem stál vedle něj, mířili jsme k hlavní silnici. Já jsem jej nejdříve nikterak fyzicky nenapadl, ale Halaj sundal tašku, kterou měl na řemeni přes rameno, když ji také pravou rukou držel za držadlo, a ohnal se s ní po mně. Sehnul jsem se prudce do předklonu před něj a vzápětí jsem jej hlavou nabral do břicha. Padl na záda a já jsem prakticky stál nad ním. Nevím, kterou nohou to udělal, ale nakopl mě do podbřišku.

Po dvou nebo třech krocích jsem taky padl dozadu, otočil jsem se přitom na břicho a hned jsem zkoušel vstát. Tehdy mě Halaj ještě kopnul do zadnice. Padl jsem celým tělem na zem, ruce jsem měl roztažené, neboť mi uklouzly. V tento okamžik jsem ve sněhu nahmátl předmět. O co jde, jsem si hned neuvědomoval.

Byl jsem na kolenou a souseda jsem za sebou neviděl, jenom jsem tam tušil jeho siluetu. Po ní jsem se ohnal. Bacil jsem ho přes nohy a on zařval jako zvíře.

Ale zůstal stát. Tedy na zem neupadl. A znovu na mne zaútočil taškou, kterou měl pořád ještě v ruce. Na víc se nepamatuju. Nevím, jak dlouho jsme se mlátili. Kde to bylo, jak to bylo. Nevím, kolikrát jsem jej uhodil. Procitl jsem, až když projížděl po hlavní ulici autobus. Muselo být zhruba pět hodin.

Stál jsem nad Halajem a teprve tehdy jsem si uvědomil, že mám v ruce kovovou trubku o délce asi pětasedmdesát centimetrů. V tu chvíli ležel Halaj na zádech. Sklonil jsem se k němu a vzal ho za pravou ruku. Ležel nohama směrem k hlavní silnici. Nevím, zda něco říkal. Držel jsem ho za tu ruku a zřejmě jsem chtěl zjišťovat pulz či co. Když jsem mu ruku pustil, tak tato bezvládně padla dolů ...

(Volně z výpovědi obviněného Jozefa Markytána)

Druhá rekapitulace

"Nebyla to klasická sousedská nebo domácí zabíjačka, jak tomu někdy říkáme. Vražda z vyhrocené žárlivosti nebo pro hmatatelné velké peníze. Šlo o pár desetitisícovek za ty pozemky," shrnuje fakta krajský vyšetřovatel JUDr. Jaroslav Kostka.

"Určitá specifičnost případu je i v tom, že to byli občané s víceméně dobrou pověstí, žádné vyloženě násilnické povahy. A přece mezi nimi zdánlivě drobný, skřípající konflikt kolem majetku vyvrcholil usmrcením jednoho z nich. Vztek se schovával v tom druhém až do doby, kdy to nebyl schopen zvládnout jinak než hrubým útokem."

Policie dostala hlášení o pohřešovaném zhruba v půl osmé. Začalo pátrání. Pomáhali místní. Přibližně v deset hodin objevil tělo zavražděného vesnický starosta. Mrtvý muž ležel na okraji obce ve vodní propusti u hlavní silnice. Hasiči odčerpali vodu. Po vyprostění oběti došlo k identifikaci. Vzápětí policisté zadrželi podezřelého, který zpočátku popíral jakýkoliv podíl na trestném činu. Mnohé nasvědčovalo tomu, že vraždu provedlo více pachatelů.

Na místě činu poblíž místa připomínaly květiny ještě po roce památku spoluobčana a jeho tragický konec...Druhý den měli kriminalisté z mordparty v ruce povolení k domovní prohlídce. Ještě dříve, než se k návštěvě vyjelo, doznal Jozef Markytán veškerou vinu. (Ze znaleckých posudků vyplynulo: 1. Příčinou smrti byla četná zranění, rozlámané kosti obličeje, klenby a spodiny lební a zhmoždění mozku společně se zakrvácením plic, zranění hlavy vznikla převážně působením tupého násilí až brutální intenzity, o čemž svědčí i přetržení očního nervu. Zřejmě stejným působením došlo ke zlomení několika žeber, pořadí vzniku zranění nelze s jistotou určit, na smrti se nepodílelo žádné onemocnění ať dlouhodobějšího nebo aktuálního charakteru, v krvi mrtvého - ani jeho vraha - se našly zanedbatelné, pouze minimální zbytky alkoholu, jiné toxikologické látky oba muže neovlivnily. 2. Rozbor osobnosti pachatele ukázal, že v době spáchání skutku netrpěl duševní chorobou, projevuje rysy emoční nestability se sklony k popudlivosti, vznětlivosti. Jeho verbální a názorové schopnosti jsou vyrovnány. Je egocentrický s nechutí podrobovat se autoritám. Jako určující motivace je konstatována determinace jeho napjatým vztahem k oběti. Zášť, až nepřátelství, při posuzovaném jednání přesto nese známky vědomé kontroly.) V průběhu vyšetřování obviněný (bývalý vojenský správce, absolvent paravýcviku) spontánně vypovídal. Spolupracoval i při rekonstrukci. Vinu doznával, ale nenechával ji pouze na sobě. Vinni byli mnozí ostatní. Obecní úřad, politici, tahle doba, nepřející sousedé ...

Neuspořádaný pohyb zrnka na ošklivé úklidové hladině

Když jsem si uvědomil, podvědomě jsem cítil, že je asi mrtvý, dostal jsem velký strach a začal jsem zmatkovat. Jako první mě napadlo, že musím něco udělat s Halajem. Odtáhl jsem ho nejdříve na kraj cesty ve směru od mého domu. Uvažoval jsem co s ním. A nějak mi přišlo na mysl, že na druhé straně silnice je šachta od kanalizace, která je otevřená. Tam jsem ho tedy za nohy dovlekl, zpočátku měl na nohách obuv, a shodil ho tam.

Hned jsem běžel domů a přitom jsem ve zmatku na cestě zakopl o jeho bundu. Chtěl jsem ji vzít s sebou, byla však silně nasáklá a těžká. Šel jsem do dvora mého domu, vzal jsem koště na zametání chodníku a zároveň jsem sebral i kolečko s tím, že tu bundu i tu trubku, kterou jsem pohodil vedle Halaje, odvezu na dvůr. Toto jsem taky udělal.

Potom jsem začal zametat chodník, neboť na něm byla sněhová břečka, a i když byla dosud tma, tušil jsem tmavé skvrny. Sníh jsem zametal od mé branečky až k hlavní silnici. Naproti v bytovkách se začala rozsvěcovat světla, nechal jsem zametání a šel se podívat do šachty.

Halaj měl nohy a část těla v kanalizační rouře, viděl jsem horní část těla, tedy lépe řečeno levé rameno a hlavu. Bál jsem se za ním vlézt, neboť jsem věděl, že je hluboká alespoň dva metry, a netušil jsem, co je tam naspodu, zda bahno, nebo co.

Vrátil jsem se znovu domů, vzal jsem dvojitý žebřík - štafle a šel jsem zpět k šachtě. Vsunul jsem štafle dolů a slezl za Halajem. Šel jsem tam s tím, že mu snad můžu pomoct, jestli žije. Když jsem byl u něj, zkonstatoval jsem, že je již mrtvý. Takže ruku, která byla položena na boku šachty, jsem vzal tak, že potom celé jeho tělo - i s hlavou - jsem přetočil a zatlačil do kanálu. To se dělo v panickém strachu.

Trubku jsem uložil k dalšímu železnému materiálu, který mám za garáží. Nic jsem nepral, doličný předmět jsem neutíral a ani věci jsem nikam neschovával, pouze jsem je odložil tak, aby to manželka neviděla.

Bezcílně jsem chodil po zahradě, krmil jsem králíky. Kontrolu o čase jsem neměl. Nebyl jsem ve stavu, kdy se dá racionálně, nějak rozumně, uvažovat. To moje konání bylo takové.

Když jsem pak slyšel paní Halajovou, jak naříká, uvědomil jsem si, že nejspíš něco našla, anebo se to dozvěděla. A taky mi už bylo jasné, že budu hlavním podezřelým ...

To je vše, co mohu k věci uvést. A pokud se týká mé obhajoby, tak svého jednání lituji. Udělal jsem to v rozčílení, nedokázal jsem se v tom okamžiku ovládnout. Vlastně jsem ublížil dvěma rodinám. A sebe jsem připravil o svobodu ...

(Volně z výpovědi Jozefa Markytána)

P.S. Jména hlavních účastníků případu i název obce jsou změněny.

Připravil Jaroslav Kopic  
Foto Václav Šebek  

 


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |