|
![]() |
![]() |
Mosty na řece zmizely, z města samotného zůstala hrstka nízkých domků poblíž brodu, jediného místa, kde se kupecké karavany mohly relativně bezpečně dostat přes Vltavu. Vyprávěli jsme si o Vyšehradu z časů jeho největší slávy. Tehdy, po ostrých neshodách s bratrem a biskupem Jaromírem, sem kníže a později první český král Vratislav II. přesídlil z Pražského hradu. V místě strohého opevnění nad skalou nechal zbudovat zděné hradby, postavit knížecí palác a založil církevní kapitulu nezávislou na pražském biskupovi.
Dole pod svahem, směrem k dnešnímu Mariánskému náměstí, vedla ulice vyšehradská, kolem níž rychle rostly nové měšťanské domy.
"Zásluhou kroniky Václava Hájka z Libočan je Vyšehrad opředen spoustou pověstí, ale skutečnost je mnohem střízlivější," poznamenal Jiří Maštalka. "Panství Přemyslovců se na pravý břeh řeky rozšířilo teprve po vyvraždění Slavníkovců a první listinný záznam jména Vyšehradu je až z roku 1008. Nicméně legendy o Krokovi, kněžně Libuši, jejích sestrách či o Bivojovi, který na zádech přinesl divokého kance odkudsi z Kavčích hor, rozhodně nejsou bez půvabu."
Procházet Prahou se znalcem historie také ne. Malebné město nabízí bezpočet pozoruhodných příběhů a člověk si v paměti srovnává útržky školních vědomostí. Po Vratislavovi přišel kníže Soběslav a po něm Vladislav II., také král...
"Ten," poznamenal Jiří Maštalka," vrátil panovnické sídlo zpátky na Pražský hrad a od té doby začal význam Vyšehradu upadat. Zajímavé byly Vladislavovy vztahy s císařem Bedřichem, navenek až okázale přátelské, ve skutečnosti však vyčkávavé a opatrné, císař hrál velmi intrikánskou hru a král se pracně pokoušel zajistit nástupnictví pro svého syna, shodou okolností také Bedřicha. Následovalo pětadvacetileté intermezzo, během něhož se v Čechách dvanáctkrát změnil kníže a všemu pak dominovala neobyčejně krutá bitva, k níž došlo přibližně mezi dnešním Tylovým náměstím a Karlovem. Vojska Soběslava II. a Bedřicha se střetla roku 1179, v lednu, což bylo dosti netypické, tehdy se neslušelo příliš válčit v zimě, a Soběslav byl s konečnou platností poražen. Mám rád drobné paradoxy, které vytváří čas, zdá se mi zvláštní, že právě v místě té dávné bitvy, v ulici Na bojišti, si dali v hospodě U kalicha sraz Josef Švejk se sapérem Vodičkou. Dohodli se, že se sejdou přesně v šest hodin odpoledne po té mnohem pozdější a nepoměrně strašlivější válce."
* * *
Jedna z mála inteligentních televizních soutěží (někteří lidé dokonce tvrdí, že jediná) je klání O poklad Anežky České. V roce 1997 se připravovalo natáčení na hradu Buchlově a přátelé Jiřího Maštalku přemlouvali, ať také zkusí štěstí. Zpočátku váhal, ale nakonec se skutečně přihlásil do konkurzu, byl vybrán a v příslušném kole soutěže zvítězil. Marek Eben tehdy majitele fiktivního Anežčina pokladu představil a netušil, že jde o jablko poněkud zatoulané od stromu.
"My jsme totiž taková chemicky orientovaná rodina, táta, máma i sestra se věnují téhle bezesporu krásně vědě, já však vystudoval právnickou fakultu, čímž jsem se odchýlil od rodové tradice. Vybral jsem si informatiku, přesněji řečeno informační právo, což je méně známá a snad i trochu zanedbávaná oblast, dělám v ní už dobře dvacet let a pořád mi to připadá ohromně zajímavé." Archivy, kartotéky, počítače...
"Vidíte, to je poměrně rozšířený omyl, informatiku si mnoho lidí zaměňuje s technikou ukládání informací, ale ta je jen okrajová, podstata leží jinde. Jistě, to, co by se dřív muselo vyhledávat celé týdny, ukáže počítač na obrazovce za několik minut, jenže taková změna je pouze technická. Základ spočívá právě v těch vložených faktech. Nejstarším registrem u nás byly desky zemské, které působily od třináctého století, tehdy platila zásada, že je nikdo přesvědčiti nemůže a to, co je v nich psáno, je prostě nezpochybnitelné. Takový registr totiž nepředstavuje jen soupis jmen a majetků, ale je to jeden ze základních pilířů státnosti.
Nebo jiný příklad. Vezměte si třeba třicetiletou válku a pozoruhodné vojenské úspěchy švédské armády. Většinou se učí, že to bylo zásluhou dobrých velitelů, horoucí víry, severské kázně a tak dál. Málokdo ví, že ve Švédsku tehdy zavedli velmi přesné seznamy obyvatelstva, což umožnilo nejen dokonaleji vybírat daně a každá armáda právě peníze potřebuje nejvíc, ale také odvádět rekruty. Zatímco valdštejnští verbíři sbírali mládence namátkou po hospodách, většinou tak, že je nejdřív opili, a pak odvedli k vojsku, Švédové budovali armádu systematicky a to se vyplatilo.
Reformy Marie Terezie se rovněž opíraly o nový registr nemovitostí. Znovu se vyměřovaly pozemky, aby bylo možno lépe vybírat daně a zvolna se přecházelo na moderní státní správu, která v zásadě, samozřejmě se všemi lety vynucenými modifikacemi, platí dodnes."
Jiří Maštalka pracoval po absolvování fakulty na Státní komisi pro vědecko-technický investiční rozvoj, později na Ministerstvu hospodářství, odkud před pěti lety přešel k Ministerstvu vnitra. Celou tu dobu se ale zabýval jedním a tímtéž oborem - informačním právem.
"Historie má k mé profesi dost blízko, což poněkud odporuje obecné teorii o relaxaci a koníčcích. Úředník by měl v době volna dělat něco docela odlišného, plavat nebo hrát volejbal, a ne se zavírat ve studovnách. Jenže nikdo si asi nemůže nařídit, co ho má nebo nemá bavit. Já si při tom báječně odpočinu a dokonce i ve chvílích, kdy starosti a trable přerůstají přes hlavu, stačí otevřít nějakou historickou studii nebo kroniku a člověk s úlevou zjistí, že se s podobnými problémy prali lidé před stovkami let, nic nového není pod sluncem, a do duše se vrací nadhled a klid."
* * *
Vydali jsem se z vyšehradské pevnosti do centra města, kdysi to k pražským hradbám představovalo skoro hodinu chůze. Čas poskakoval mezi staletími s bezstarostnou lehkostí.
"Dnešní hlubokomyslné úvahy o české povaze," řekl náš průvodce, "připomínají jeden téměř shakespearovsky tragický příběh z desátého století. Z té doby se zachovalo jen minimum věrohodných zpráv a těžko říct, kde končí skutečnost a začíná legenda. První český biskup Dětmar se prý ze zoufalství nad českými poměry začal opíjet a vypráví se, že když se jeho následník, svatý Vojtěch, vracel z benediktinského kláštera v Itálii, aby se ujal biskupského úřadu, zažil první šok už v Plzni. V neděli, v den Páně, se tam v ulicích vesle obchodovalo a zbožný muž měl tisíc chutí otočit se a odejít zpátky do Říma.
Nakonec se nechal přemluvit a pokračoval v cestě, v Praze ho však čekal další problém. Jakási žena z rodu Vršovců byla přistižena při cizoložství a ve strachu před trestem se uchýlila pod biskupovu ochranu. Ten ji schoval ve zdech Jiřského kláštera a pokusil se rozzuřeným příbuzným vyložit, že odpouštět je křesťanské a jen ten, kdo je bez viny, má právo hodit první kámen. Neposlouchali ho. Vyhrožovali, nadávali a nakonec pomocí jakéhosi úplatného služebníka provinilou dámu objevili a zabili ji v kostele přímo před oltářem. To byl pro Vojtěcha další šok, rozhněvaně opustil svou diecézi a když se po letech pokusil ještě jednou vrátit domů, dozvěděl se, že celý jeho rod byl na Libici vyvražděn. Odebral se tedy do Polska hlásat evangelium slovanským Prusům, ale ani tady nenalezl moc pochopení a roku 997 zemřel smrtí mučednickou."
Kráčeli jsme po nábřeží kolem řady kubistických domů a vzpomínali na architekta Josefa Chochola, jehož politické názory byly prý vpravdě katastrofální, nicméně dílo, které po sobě zanechal, představuje světový unikát.
Klášter Na Slovanech, stará vodárenská věž u Mánesa, šikmá skoro jako ta slavná pisánská, Národní divadlo a most Legií.
"V historii dokážou být zajímavé i bezvýznamné maličkosti. Františku Josefovi se říkávalo starý Procházka a všeobecně se soudí, že to způsobila fotografie v Národní politice, kde byl snímek z mocnářovy návštěvy Prahy doplněn titulkem - procházka na mostě -. Nicméně z některých textů plyne, že přezdívka je starší, takže se nabízí ještě jiné vysvětlení. U dvora prý dlouhá léta pracoval ceremoniář, který se skutečně jmenoval Procházka, měl na starosti všechna císařova veřejná vystoupení a strohá informace: Procházka už jde - znamenala, že se co nevidět objeví také František Josef."
Z hradeb starého města pražského toho zbylo už málo, ve vestibulu metra můžeme spatřit klenbu můstku vedoucího přes dávno zasypaný příkop a na dvoře Kriminalistického ústavu v Bartolomějské ulici stojí zrenovovaná stará hradební věž, pozoruhodně nízká v sousedství čtyřpatrových domů.
"Bartolomějská ulice se původně jmenovala Benátská, podle názvu vykřičeného domu, který zde kdysi stával," poznamenal Jiří Maštalka. "Od čtrnáctého století se tu však začalo říkat Jeruzalémská, neboť na místě hanbince založil Husův předchůdce Jan Milíč z Kroměříže roku 1372 útočiště kajících se žen a zařízení nazval Nový Jeruzalém. Středem areálu byla kaple Maří Magdalény, kolem níž byly ubytovány kajícnice i budoucí kazatelé a kněží. To je, mimochodem, také drobná časová ironie. Místo hříchu a pokání se v nové době stalo sídlem policie, která svým způsobem spojuje obojí."
* * *
Nad gotickým portálem vedoucím na bývalý hřbitov chrámu Panny Marie Sněžné je tympanon znázorňující korunování Panny Marie, po stranách jsou postavy Karla IV. a jeho ženy Blanky. Několik metrů před portálem stojí kamenný kubistický sloup s lucernou, obě díla od sebe dělí téměř šest set let, a přitom vzájemně vůbec nepůsobí rušivě.
Odborník na informační právo se podíval na hodinky a s překvapením zjistil, že uteklo víc času, než se domníval, a že procházka končí. (Ne stařičký mocnář, pochopitelně, ale naše odpolední pouť městem). Rozloučili jsme se s pocitem, že je to trochu škoda. O osobních koníčcích se říká, že se podobají nemocem, ale nejsou nijak zvlášť nakažlivé. Nevím. Večer jsem si po letech místo detektivky otevřel Obecnou kroniku.
jr
Foto Václav Šebek