POLICISTA  6/1999 Z policejních archivů  

Starý činžák v tiché brněnské ulici obývali většinou starší lidé, důchodci: prožili tu většinou desítky let, znali se navzájem v dobrém i zlém, Někdy si šli na nervy a jindy je společná trápení stmelila v jednolitý celek. Kdeco se už za ta léta v domě odehrálo, pranice i hádky, rozvody, svatby, pohřby, křtiny. V posledních letech se do několika bytů vloupali zloději, ale moc tu asi nenarejžovali, důchodci jsou povětšinou nezámožní. Ale když se rozkřiklo, že se právě tady stala vražda, strnula celá starosvětská ulice v němém úžasu.

Paní Žofie Zatloukalová žila v domě snad čtyřicet roků: každopádně ani ti nejstarší sousedé si, jsouce kriminálkou tázáni, nevybavovali, kdy se s manželem vlastně přistěhovala. Pro ně to bylo dávno, a pro vyšetřování zas přesná cifra nepředstavovala fakt takové důležitosti, aby nad ním policie nakonec nemávla rukou. Jisto bylo, že děti manželů Zatloukalových, syn a dcera, se po svých svatbách přestěhovali do Čech: Libuška do Prahy a Ivan do Plzně, a za rodiči jezdili čím dál řidčeji, jak cestování podražovalo. Když Václav Zatloukal před pěti lety zemřel, doráželi prý oba na matku, aby se přestěhovala k nim, buď k dceři, nebo k synovi, anebo aby své pobyty u nich prostě střídala; ale ona vlídně, avšak rezolutně odmítla.

"Mám hodná děcka," říkala, "ale starý člověk se nemá mezi mladé míchat. Jednou za čas, na návštěvu, to je radost, ale napořád? Toby si i světci začali jít na nervy!"

Ilustrační fotoPaní Zatloukalová byla vždycky drobná a hubená, a když jí minula sedmdesátka, seschla se v hotový věchýtek. Ale jinak zůstávala čilá a soběstačná, všechno ji zajímalo a jak venku vysvitlo sluníčko, doma neposeděla. V Brně žila od dětství a ráda se vydávala na procházky, jež se ovšem zkracovaly a měly od smrti jejího manžela jednu neměnnou zastávku - starý hřbitov, kde vlastnila rodina jejího manžela už sto let výstavnou hrobku a kde teď složil hlavu i její Václav. Paní Zatloukalovou znali v domě všichni a v ulici skoro každý: ráda se pustila do řeči, ale ne proto, aby šířila drby a pomluvy. Hodně četla, týden co týden chodila do knihovny pro novou dávku knížek a taky noviny sledovala, když jí je někdo z domu po přečtení věnoval. A ráda si o přečteném porozprávěla... "Peníze bych za ty vymyšlenosti nevyhazovala, ale přečtu si je ráda," přiznávala.

A taky patřila k věrným televizním divačkám: co přestala chodit do nedalekého biografu (když cena vstupenek stoupla k nezaplacení, tedy pro penzistku určitě), zapínala přijímač ráno a vypínala pozdě večer. Zvláště poté, co jí děti věnovaly zánovní barevný televizor s velkou obrazovkou.

Se zrakem paní Zatloukalová potíže neměla, ale o to hůř slyšela, takže televizi z jejího bytu nezřídka slyšeli nájemníci až v přízemí. Naštěstí měli povětšinou obdobné potíže a byli tím pádem tolerantní.

Zkrátka, stará paní - už jen dva roky jí chyběly k osmdesátce a i v činžáku plném důchodců byla doyenem nájemnictva - patřila k lidem obecně oblíbeným, lidem bez nepřátel. A přesto to byla právě ona, koho jednoho chladného lednového dne našla policie na čisťounkém kuchyňském linoleu mrtvou, přičemž na první pohled i laik rozpoznal, že Žofie Zatloukalová nezemřela přirozeným způsobem a že se zcela jistě nejednalo ani o sebevraždu.

* * * 

Z výpovědi Milady Hemerkové, důchodkyně, 72 roků:

"Ona Žofi někdy o smrti mluvívala, to tedy ano: někdy ji bolely nohy a kdovíco ještě a říkávala, že by si ji už Pán Bůh měl zavolat k sobě. Že ji už netěší zaclánět mladým.

Jak četla noviny a koukala na televizi, připadalo jí, že se všechno řítí někam do pekel, a kolikrát plakávala, že u konce světa ona být nechce. Ale já myslím, že to všechno byly jenom takový hříšný povídačky, protože Žofi věřila v Pána Boha a pan farář by ji hnal, kdyby u svaté zpovědi vyrukovala s takovými nápady! Já ji měla moc ráda, a všichni tady v baráku jakbysmet, nikomu vlásek nezkřivila, a když nemohla pomoct, určitě neublížila. Mluvila jsem s jejíma děckama, strašně je to sebralo, strašně! Pořád si vyčítají, že mámu nevzaly k sobě, ale když ona byla jako mezek tvrdohlavá, že v Brně vyrostla a prožila celý život a přesazovat strom k stáru že se nemá, že se to vymstí... A podívejte: nepřesadili ji a vymstilo se to taky!"

Z výpovědi Břetislava Merty, zástupce vedoucího samoobsluhy, 45 roků:

Znal jsem tu paní, co ji zamordovali, to víte, ale jménem si ji nepamatuju: u nás projde krámem denně takových lidí! Ale patřila mezi stálé zákazníky - od doby, co jsme ještě za socialismu otevřeli, a zůstala nám věrná. I když poslední dobou vždycky naříkala na drahotu a vyčítala pokladním, kolik co stojí - jako kdyby za to holky mohly... Nakonec, abychom jí nějak odškodnili za drahotu, jsme jí nabídli, že jí naši učňové odnesou vždycky nákup domů. Docela jsme ji tím uchlácholili. My tu službu zkoušeli zavést za peníze, víte, jako nadstandard, jak se říká v nemocnicích. Ale moc se to neujalo, za tašku jsme vybírali padesát korun, a to víte, tady ve staré zástavbě nebydlí žádní boháči, každý počítá koruny, jak jen dokáže... Kolik těch učňů máme?

Počkejte... Pět, ba ne, už jenom čtyři, jeden kluk zběhnul. Nějakej Roman Skorešovský: takový grázlík, samá holka a hospoda. Špunt, hezounek, psí oči, ale pěknej podvraťák... Kde bydlí vám řeknou v kanclu, já mám na starosti dodavatele - učně a zaměstnance si hlídá šéf osobně..."

Z výpovědi Andreje Lebedy, zámečníka, 52 roků:

"Heleďte, radši vám to povím rovnou, abyste to na mě nevyšťourali a nemysleli kdovíco - já seděl. Teda, přesně řečeno, třikrát jsem seděl, ale za prkotiny, dělal jsem kapsy a ve vlaku nějaký kufry a tak.. Násilí nikdy žádný, já nemůžu vidět krev, fakt! Babča ze druhýho patra, já ji ani neznal jménem, ale zdravili jsme se, to zas jo. Šla mi na nervy tím kraválem, co u ní pořád byl! Televize řvala jako podebraná, ta musela poskakovat po kuchyni, nebo kde ji měla. Ona byla babča hluchá jako pařízek, ale jináč čilá a zvídavá. A hodná, to musím říct, kolikrát jsem od ní dostal talířek buchet: že pekla a já že jsem sám jako ten kůl... Měli byste toho, kdo ji zamordoval, dostat, protože takový hodný babči se už dneska neroděj´... A řeknu vám jedno: ona ho musela znát, toho vraha. Protože do kvartýru by si cizího nepustila, kolikrát jsem viděl, jak napřed lustrovala pošťačku, brigádnici, co jí nesla důchod. Musela toho hajzla znát, pánové, dejte na mě!"

* * * 

Kriminálka si, popravdě řečeno, myslela totéž: zdálo se, že vrah nebyl v bytě staré paní prvně a šel víceméně najisto. Ve výběru vražedné zbraně i při hledání cenností. Ne, že by jich našel v chudém obydlí zrovna moc: pár starých obrázků, nějaké sošky z alabastru, kafemlejnek, mosazný hmoždíř s paličkou... Mimochodem, tou paličkou asi vrah uhodil paní Zatloukalovou do hlavy: prosektor hovořil o nějakém pádném, ale nevelkém předmětu se zaobleným koncem - a když mu, na základě výpovědí svědků, kteří v bytě paní Zatloukalové někdy byli a věděli, co zmizelo, řekli, váhavě připustil, že taková palička by mohla být přesně ono. A když doktor Vanderka takhle neurčitě s něčím souhlasil, musel si být skoro jist, což na kriminálce dávno všichni věděli a respektovali.

"Paličkou ji ale jen omráčil," upřesnil doktor. "Zřejmě se mu pak probrala k vědomí a tak ji ještě uškrtil. Ano, bezprostřední příčinou smrti nebylo krvácení do mozku, k němuž ovšem taky došlo následkem úderu do hlavy, ale udušení z uškrcení. Podle prstů to udělal chlap: silnej, udělanej. Rabiját, žádný tintítko."

A tak se policie začala poohlížet po urostlých návštěvnících, kteří by k paní Zatloukalové někdy chodili, jenže každý z domu vrtěl hlavou. Nikdo takový se široko daleko nevyskytoval.

A tak nakonec impulzem k rozřešení případu byla náhoda, jež přeje připraveným. Jeden z kriminalistů obcházel - spíše jen aby se neřeklo, bez nadšení - městská starožitnictví, jestli náhodou neuvidí něco z antikvit paní Zatloukalové. A všiml si hezkého velkého hmoždíře s mosaznou paličkou - v koutě na regále, ještě bez cenovky.

"Tohle přines´ včera jeden mladíček, takový tintítko," vysvětlil ochotně starožitník, když mu policista vysvětlil, oč běží. "Že prej to našel na půdě. Dal jsem mu tři stovky, za pět to bohdá prodám: žádný rito, ale tyhle věci jdou dobře na odbyt."

"Tintítko... Líp byste ho nepopsal?" zatoužil kriminalista. "Já nemám na lidi pamatováka," zaškaredil se antikvář. "Takže si radši píšu jejich nacionálie, víte? Podle občanky! Abych neměl popotahovačky, kdybych koupil něco kradenýho. Protože dneska nikdy nevíte, kdo vám sem vleze! A kolikrát, jen začnu o občanským průkaze, mám krám rázem prázdnej! Ale žádná škoda, pane poručík, od takovejch radši dál..."

"To jméno," připomněl vlídně policista. "Roman Skorešovský," přečetl starožitník. "Podle adresy bydlí za rohem."

* * *

"Já nikde nebyl, nic nevím, žádnej hmoždíř jsem neprodával," tvrdil napřed hezounek s drzýma očima.

Asi po hodině připustil, že hmoždíř přece jen měl a prodal: ale našel ho prostě na půdě. A na tom vytrval, až když mu řekli, že tmavá skvrna na paličce je od krve a že beztak ho obviní z vraždy, i když se nerozpovídá. A jestli má advokáta, ať si ho pozve, nebo mu nějakého dají ex offo... Zbystřil, lekl se. Na tu latinu ho vlastně asi dostali.

"Ten hmoždíř... dal mi ho kámoš," vyhrkl a celá jeho póza velkého frajera se rozplynula v slzách. "Chodím do jedný hospody, s partou... Sedáváme v zadním salonku, hraje se na kytary... Je tam legrace. Tak jsem jednou vykládal, jak nosíme s ostatníma učněma v sámošce nákupy lidem. Jak se člověk dostane do zajímavejch domácností..."

"A někoho z party tvoje vyprávění začalo zajímat víc," opáčil kriminalista. "Koho?"

"Jardu Komodu," vysypal Roman Skorešovský bez dalšího naléhání. "On... začal se vyptávat, jestli mě ti lidi pouští dál, jako do kvartýru. A jestli mám možnost vočíhnout, jak jsou asi při penězích..."

"A tys řekl, že tě dál zvou a že tu možnost máš," nevesele se usmál vyšetřovatel.

"Jo," pípl Roman.
Už mu došlo, že udělal zřejmě blbost: jenže takové věci člověku docházejí bohužel hrozně pozdě.

* * * 

Jaroslavu Komodovi bylo osmadvacet a vzdor tomuto věku měl za sebou už tři nepodmíněné tresty, přičemž první vyfasoval v sedmnácti - za těžké ublížení na zdraví. Odseděl si tehdy tři roky a v dalších letech už "pouze" kradl: před půl rokem ho propustili, když si řádně a do posledního dne odpykal trest za vloupání do zhruba třiceti chat, chalup a rodinných domků - s úhrnnou škodou přesáhnuvší milion korun.

Ilustrační fotoPo návratu z kriminálu se nastěhoval k jedné rozvedené čtyřicátnici a jak se zdálo, pilně pracoval v jejím obchodě se zeleninou. Zdálo se, že slušně vydělává, protože v hospodě měl vždycky dost peněz a rád se předváděl před mladšími kluky, kteří ho nepokrytě obdivovali. Když ho ale policie přijela vyslechnout na adresu, kde byl trvale hlášen, nezastihla ho: a jeho družka či bytná, paní Veltruská, ztrápeně pravila, že se doma ani v práci neukázal už osmačtyřicet hodin. "Mám o něj obavy," uronila dokonce slzu. "Jestli se mu třeba něco nestalo..." Komoda se ovšem neukázal ani v hospodách, jež zpravidla navštěvoval, a nevěděli o něm ani jeho kamarádi. O to více se o něj tím pádem začala zajímat kriminálka: zvláště když se ukázalo, že dva hezké otisky na hmoždíři, zajištěném u starožitníka, nepochybně Komodovi patří. Zdálo se však, že se mazaný recidivista propadl do země - anebo že by ho někdo jako nepohodlného odklidil? Kriminálka začala prověřovat i tuhle možnost, protože paní Veltruská naznačovala, že Jaroslav měl nějaké staré účty z vězení a občas se za ním stavovali podivní jedinci, jejichž návštěvy evidentně nerad viděl.

Jenže pak zapracovala ona náhoda: na jednom zapadlém jihočeském nádražíčku si výpravčí všiml zarostlého chlápka s velkým rancem a ježto věděl, že v nedaleké chatové osadě nedávno drancovali zloději, upozornil na něj telefonicky českobudějovickou policii. Uniformovaná dvojice, jež si na neznámého počkala v Budějovicích na nástupišti, vandráka legitimovala. Doklady měl v pořádku, ale jeden z policistů si vzpomněl, že po člověku podobného jména se shání kriminálka z Prahy. Pozvali tedy pana Komodu na kus řeči na nedaleké ředitelství: cestou jim zkusil utéci, a tak usoudili, že se zřejmě nepletou. A pak už všechno šlo razdva...

Komoda pod tlakem důkazů neochotně doznal, že paní Zatloukalovou vskutku navštívil: věc ovšem vykládal tak, že od kámoše Romana Skorešovského dostal tip. Že se u báby dá najít leccos cenného, a ježto starožitnosti se dneska dobře prodávají, rozhodl se Jaroslav staré dámě ušetřit starosti s jejich ostrahou. Přes dveře jí namluvil, že nese nákup: a když už byl dovnitř... Zabít ji prý nechtěl, jenom umlčet, protože se mu pořád pletla pod nohy a kdákala jako slepice. Tak ji praštil poprvé: a když prohledal byt a zjistil, že pitomec Roman měl velké oči, vzteky viděl rudě. A ježto babka akorát přišla k sobě a chtěla ztropit poplach, ještě ji přiškrtil - a "kapánek to přepísk´", jak neochotně připustil. Měla smůlu, dodal s pokrčením ramen - a on dle svého mínění taky.

Jan J. Vaněk  
Ilustrační foto Jiří Novák  

Místo závěru

Cynismus a arogance brutálních vrahů někdy zaskočí i zkušené vyšetřovatele. Zejména mladí - a nezřídka i mladiství - zločinci se totiž někdy dívají na cizí lidský život s podivuhodným odstupem, chladem, věcností. Člověk, jenž se vědomě nebo i mimoděk postaví do cesty jejich záměrům se - podle jejich niterného přesvědčení - přece snad ani nemůže divit, že nějakou schytá. S trochou štěstí pak nakládačku přežije, má-li však smůlu...

"Není v tom nic osobního," říkají takoví drsní hrdinové ve filmech a jako by ta slova zněla i z některých skutečných výpovědí. Lidské životy prostě zlevnily, soudí jistí pachatelé. Když jim pak ale soud sčítá závěrečný účet, diví se ceně, již mají sami zaplatit. I oněch - pro pozůstalé oběti směšných - dvanáct, patnáct roků, jež dneska soudy nadělují za většinu vražd, jim připadá jako trest nadnesený, neřku-li krutý.

Na vlastní krutost zapomněli: anebo - uvědomili si ji vůbec?

PhDr. Viktor Hrubant  
psycholog  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |