POLICISTA  6/1999 U policistů v Kašperských Horách  

„Myslím, že se jeden na druhého můžeme spolehnout,“ řekl poručík Uxa (na snímku vpravo)Hlas na druhém konci drátu byl udýchaný a nezřetelný.
"Pomoc!"
"Co se děje?" zeptal se policista z Kašperských Hor.
"Loupež! Přepadení. Přijeďte prosím, ale hned!"

Vyplašený tón napovídal, že nejde o žádnou legraci, muž v uniformě si poznamenal adresu a vzápětí vyjížděl služební vůz. Rozčílená paní, její pomačkaně vyhlížející syn a rozmlácený vchod do domu. V předsíni díra v dalších dveřích do ložnice, všude třísky, nepořádek a na podlaze pohozená sekera.

"Než přijde technik, ať nikdo na nic nesahá, zatím si trochu popovídáme," prohlásil muž v uniformě. "Tak copak se tady stalo?"

Mladík se ujal slova, dosud se mu třásly ruce a ve snaze vychrlit všechno najednou, mlel páté přes deváté.

"Skini. Byli tři. Chtěli mě zabít."
"Moment. Od začátku prosím."

"No já spal vedle a probudily mě hrozný rány. Šel jsem se podívat, co se děje, a viděl ty holý hlavy. Pořádně jsem se vyděsil, oni se ale taky polekali, určitě mysleli, že je byt prázdnej. Jeden se po mně rozpřáhl sekerou, já naštěstí uhnul, a pak ten největší, co byl asi šéf, povídal, ať mě nechaj a že padaj. Vyběhli ven a odjeli autem."

"Jak vypadali?"
"Jako všichni. Maskáčový bundy a na nohou kanady. Víc jsem si nevšiml."
"Poznal byste je?"
"Těžko."
"A co ten automobil?"
"Škodovka, stodvacítka. Modrá. Určitě měla pražský číslo."
"Přesněji by to nešlo?"
"Byly v něm dvě... Ba ne, tutově tři vosmičky."

Z Klatov dorazila kriminálka, technik vytáhl fotoaparát, a potom se snažil sejmout nějaké daktylky, vysílačka informovala operační středisko a po pražské modré škodovce se třemi osmičkami ve státní poznávací značce bylo okamžitě vyhlášeno celostátní pátrání. Matka přepadeného mládence se zmínila o tom, že lupiči šli skoro najisto, ve skříni, kterou vypáčili, opravdu mívá uložené peníze, jenže tentokrát, naštěstí, schovala rodinnou hotovost jinam. Loupežné přepadení jako z učebnice, až na jednu maličkost. Říká se jí místní znalost a je příležitostí k tomu, aby řadoví policisté z maličkého oddělení zasáhli do strojově přesného běhu kriminální služby.

"Ten kluk má mizernou pověst," řekl tiše nadstrážmistr. "Nikde nedělá, hodně pije. Možná, že je opravdu tak roztřesený šokem, ale taky to může být kocovina. Máma by to asi nikdy neřekla, ale vsadil bych se, že ty peníze schovávala před ním..."

Vyšetřovatel přikývl a znovu se probíral poznámkami o ohledání místa činu. Mezi spoustou jiných věcí byl ve vyloupené ložnici nalezen i kovový knoflík z džínsových kalhot, přesně takový, jaký na riflích mladého muže chyběl. "Říkal jste, že jste v té místnosti nebyl..."

Chvilka ticha, a pak odevzdané pokrčení ramen. "No jo, máte recht. To asi jak jsem prolejzal tou ďourou." Mládenec přiznal barvu. Opil se v Sušici, a protože potřeboval ještě další peníze, rozhodl se, že je vezme doma. Původně chtěl, aby to vypadalo jako vloupání, ale když nenašel ani korunu a navíc z okna viděl vracející se matku, vymyslel si historku o skinech.

Pátrání po modrém automobilu bylo dovoláno, kriminálka odjela a případ se vrátil do kompetence policistů z Kašperek.

* * *

"U nás se naštěstí s násilnou trestnou činností moc nesetkáváme," poznamenal vedoucí obvodního oddělení ČP v Kašperských Horách nadporučík Pavel Uxa.

Po návštěvě zlodějů zbylo z elegantní chaty jen spáleniště"Zato té majetkové si užijeme víc než dost. Náš služební obvod je poměrně velký, na délku má okolo pětačtyřiceti kilometrů, to je přibližně tolik, jako na okresní ředitelství do Klatov. V osmdesátých letech byla zdejší služebna zavřená, kolegové ze Sušice tehdy vyjížděli skoro na celou Šumavu, což nebylo moc praktické, proto se sem ve dvaadevadesátém roce oddělení znovu vrátilo. Je tu krásně, lidé sem rádi jezdí za odpočinkem, pro nás to ovšem představuje například starost o přibližně sedm set rekreačních chalup a chat, z nichž je řada celou zimu opuštěná. V době, kdy jsou pachatelé mobilní a dvě tři hodiny po loupeži už mohou být na druhém konci republiky, to není nijak zvlášť jednoduché. V roce devadesát čtyři jsme tu třeba měli sérii profesionálně vykrádaných objektů, zloději brali všechno, od nábytku až po radiátory ústředního topení, a když se je konečně podařilo dopadnout, ukázalo se, že jsou od Liberce a sem jezdili jenom na otočku.

Nebo, to je případ starý necelé dva roky, jedna šňůra vyloupených chalup, bylo jich přes dvacet, měla některé společné znaky. Podivný vandalismus, pachatelé byli schopni vynést třeba televizor za chalupu a tam se do něj strefovat kamením, dětský výběr ukradených předmětů, občas na místě zůstaly opravdu drahé věci, starobylé hodiny nebo vzácný porcelán, ale ztratila se bezcenná figurka nějakého šmouly nebo zapalovač v podobě revolveru. Zkrátka, bylo zřejmé, že je to dílo nezletilců. V Rejštejně jsme objevili skupinu sedmi podezřelých kluků, a když se ukázalo, že mají nebo rozdávají předměty, které bezpečně pocházejí z krádeží, pozvali jsem si je k nám. Ten, kdo by čekal, že s dětmi to bude snadná práce, by byl velice překvapen. Ti chlapci byli tvrdší než ostřílení recidivisté, nepřiznali nic, co nebylo stoprocentně dokázáno, trestně byl nakonec stíhán jenom jeden z celé party, neboť ten, na rozdíl od mladších kamarádů, už v době páchání trestného činu nebyl mladistvý nýbrž nezletilý. Upřímně řečeno, myslím, že to byl všechno jenom začátek příběhu, protože se bojím, že z těch kluků už nic dobrého nevyroste."

* * *

Pohádka o princezně, která si více váží soli nežli zlata, rozhodně nemohla vzniknout v Kašperských Horách, neboť tady si význam obou nerostů uvědomují od pradávna. Už Jan Lucemburský, blahé paměti, splatil výnosy ze zdejších zlatých dolů velké dluhy panu Petrovi z Rožmberka. Zajímavým dokladem o rozsahu tehdejší těžby je skutečnost, že obec dokázala roku 1345 poslat králi na pomoc při dobývání Landshutu šest set horníků, aniž by to způsobilo zastavení práce v dolech. Za tuto pomoc získalo městečko od krále odpuštění ungeltu s výjimkou obchodu se solí, který si panovník vyhradil ke svému užitku. Karel IV. pak vybudoval obchodní cestu z Pasova přes Horskou Kvildu a Kvildu do Čech a nařídil všem kupcům, kteří po ní pojedou, zůstat na noc v Kašperských Horách. Kdo by neuposlechl, musel zaplatit pokutu 100 hřiven lotů zlata, což ani v této poměrně bohaté době nebylo nijak málo. V roce 1356 pak císař na ochranu zlatých dolů a solné cesty založil nedaleko městečka hrad Kašperk (původně Karlsberg), na který byly placeny královy platy z městečka.

Roku 1584, v období svého vrcholného významu, byly Kašperské Hory povýšeny mezi královská horní města. Po třicetileté válce došlo v rámci všeobecné bídy i k úpadku hornictví a kraj se přeorientoval na dřevařskou výrobu, větev solné Zlaté stezky však udržela Kašperským Horám obchodní význam. Správní role města pak vyvrcholila v polovině devatenáctého století zřízením soudního okresu Kašperské Hory.

* * *

Opuštěná průzkumná štola jménem Naděje"V okolí města i pod ním jsou zachovány četné zbytky štol a šachet, občas jsou z toho i nepříjemnosti, nedávno se tu propadl kus chodníku a díra pod ním byla nejméně patnáct metrů hluboká," řekl nadporučík Uxa. "Všechno jsou to jen vzpomínky na staré dělné časy, dneska je tu velice málo pracovních příležitostí a nezaměstnanost je živná půda pro růst kriminality. Ne každý kluk má na studie, s učením nějakého řemesla to v okolí taky není slavné, a tak vznikají party mladíků, které nikdo nezaměstná, jsou plní energie, chtějí pořádně žít, chodit na diskotéky, namlouvat si holky, jenže kde na to vzít peníze. Rodiče to věčně táhnout nemohou, jsou většinou rádi, že uživí sami sebe. No, a potom to začne. Jedno dvě vykradená auta, pak přijde na řadu vloupání do cizího domu, první podmíněný trest, druhý už natvrdo, chlapa, co se vrátí z kriminálu, nikdo nezaměstná ani náhodou, vždyť se propouštějí lidé s čistým trestním rejstříkem po desetiletí poctivé práce. Letí to prostě s kopce jako zrychlující se lavina a na konci je další totálně zpackaný lidský život.

Když se v polovině devadesátých let na Šumavě uvažovalo o obnovení těžby zlata, byla většina lidí ostře proti. Radnice vedla dlouhý boj s firmami zabývajícími se průzkumem možných ložisek, docházelo i na drobné zlomyslnosti, mezi které patřily například dopravní značky se zákazem vjezdu u cest mířících k průzkumné štole. My, coby policie, jsme do sporu nezasahovali, to nebyl náš problém, ale přesto jsme se jednomu incidentu nevyhnuli. Starosta města tehdy v doprovodu zahraničních novinářů přijel k ústí štoly jménem Naděje, a zatímco redaktorům cosi ukazoval, těžaři zavolali na oddělení a celou záležitost oznámili jako neoprávněné vniknutí na soukromý pozemek. Těžko říct, co si představovali.

Snad to, že našeho starostu, s nímž se dobře známe a každodenně vídáme, budeme legitimovat, že mu nasadíme želízka a odvedeme ho do cely předběžného zadržení. Naprostý nesmysl. Dojeli jsme na místo, záležitost urovnali, sepsali o tom stručný záznam a hotovo. Zlatokopové si obratem stěžovali na inspekci, ta celý případ přešetřila, shledala náš postup správným a stížnost vrátila jako neopodstatněnou. To byla ovšem jen malá epizoda dlouhodobého sporu, který skončil vítězstvím města, zlato se pod Kašperkem už asi dolovat nebude. Zajímavá mi ovšem připadá jiná věc. Řada lidí, dřív ostře zaměřených proti těžbě, dnes tváří v tvář hrozivě rostoucí nezaměstnanosti pomalu mění názory. Už se namnoze soudí, že kdyby se k přírodě přistupovalo ohleduplně, mohlo by dobývání vzácného kovu znamenat nový rozkvět kraje, prostě jak už to v životě chodí, každé vítězství v sobě nese také pořádný kus porážky."

* * *

Jsou služby, kdy čas teče lenivě a nic zvláštního se neděje, jindy se seběhne tolik záležitostí najednou, že si člověk připadá jako někde v rušném velkoměstě.

Rvačka na taneční zábavě, rozbitý nábytek a jedno lehké ublížení na zdraví, krádež osobního automobilu v Soběšicích a hned potom signál zabezpečovacího zařízení z prodejny v Rejštejně.

Pachatelé se zřejmě opravdu rádi vracejí na místa činu, některé chalupy či obchody bývají vykradeny několikrát za rok, jiných si zloději ani nevšimnou. Rejštejnská prodejna patřila k těm prvním, v poslední době byla vyloupena čtyřikrát, což byl také důvod, proč se právě zde instalovalo elektronické poplašné zařízení. Škoda v předešlých případech byla vždycky poměrně vysoká, podle inventur se pohybovala od padesáti do sta tisíc korun, takové množství zboží se neodnese v nákupní tašce. Policisté předpokládali, že pachatel používá nějaký větší automobil, dodávku, možná i náklaďák.

Poplašný signál bzučel a byl nejvyšší čas zjistit, jak je to doopravdy. Na cestách dosud ležel sníh, služební vůz dojel k obchodu pomalu, tiše a se zhasnutými světly. Před vypáčenými dveřmi u nákladové rampy seděla na dětských sáňkách do kabátu zachumlaná žena. O chvíli později vylezl z krámu pachatel. Ukázalo se, že je to jeden z nezaměstnaných, chlapík z vesnice přibližně dva kilometry vzdálené, který se staral o houf malých dětí dosti osobitým způsobem. Vždycky, když mu došly peníze a jídlo, vloupal se do obchodu a nabral mouku, salámy, chleba a pro sebe nějaké cigarety. V zimě vozil kořist na saních, v létě v dětském kočárku. Samozřejmě, že nahlášená škoda byla hanebně nadsazená, ale to už by byl jiný příběh. Majitel obchodu trestní oznámení nepodal, vedoucí prodavačku však vyhodil, krám ještě nějaký čas skomíral a dnes je zavřený.

Ještě v době, kdy se na oddělení sepisoval protokol, došlo k vážné dopravní nehodě před Strašínem a odpoledne přišla jedna žena oznámit znásilnění, ke kterému prý došlo před třemi lety. Jsou dny, kdy si na nedostatek práce rozhodně nelze stěžovat.

* * *

"Myslím," řekl Pavel Uxa, "že se nám tady podařilo dát dohromady dobrou partu, jeden na druhého se může spolehnout a já se velice snažím, aby nikdo nechodil do práce otráveně a nerad. Snad se to i daří, protože se scházíme i mimo službu, hodně tu sportujeme, dva z nás například hrají hokej na úrovni krajského přeboru, v rámci policejních soutěží je sušický tým v první lize. K tomu můžeme přidat běhání, jízdu na kolech nebo trojboj. Každoročně pořádáme sportovní dny, kluci tím pádem mají slušnou fyzičku, což je ostatně tady, na Šumavě, náramně potřebné.

Na řadu míst v horách se automobil nikdy nedostane.Velmi dobře vycházíme i s okresním ředitelstvím v Klatovech a vlastně si ani nevzpomenu na žádný rozumný požadavek, ve kterém by nám nevyhověli. Ačkoliv ano, ale to je záležitost obecnější, chtěli jsme neprůstřelné vesty, jenže těch je málo a přidělují se jen speciálním jednotkám. Jistě, chápu to, nějakých dramatických zásahů tu máme málo, ale když uprostřed noci signální zařízení oznámí narušení nějakého objektu a policista musí všechno zkontrolovat, může taková vesta zachránit lidský život, a to už za nějaké investice stojí. Mimochodem, to všechno trochu souvisí i s prací soukromých bezpečnostních služeb. Před několika lety se soudilo, že činnost podobných agentur policii práci usnadní. Nevím. Možná to tak funguje ve velkých městech, ale tady je spíš opak pravdou. Například zdejší benzinová pumpa je střežená agenturou, která má sídlo v Klatovech, což je těch zmíněných pětačtyřicet kilometrů. Když vyšle elektronika varovný signál, nemohou se dostat na místo včas, i kdyby měli křídla, takže za všechny peníze, co za ostrahu pobírají, jenom zvednou telefon a zavolají nám. Myslím, že by bylo nepoměrně jednodušší, kdyby bylo zabezpečovací zařízení propojeno s naším pultem centralizované ochrany rovnou."

* * *

Časy zlata a soli v Kašperských Horách pominuly, dokonce ani to prozíravé nařízení císaře Karla o povinném noclehu není nutno uplatňovat, turisté jezdí na Šumavu docela rádi a hotely i penziony jsou během sezony plné.

Ve zdech Kašperku skučí meluzina a v opuštěných důlních štolách pod městem se prý prohánějí permoníci. Vypráví se, že lidem neškodí, ale s velkou chutí kradou slepicím vajíčka. Snad ano. Policie v návalu jiné, důležitější práce dosud nestačila celou záležitost prošetřit.

A. Jirotka  
Foto Václav Šebek  

Důležitá telefonní spojení:
Předvolba 0187
Obvodní oddělení PČR tel: 92 22 98
fax: 92 23 13
Městský úřad Kašperské Hory : 92 22 01
Zdravotní středisko: 92 22 34

 


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |