POLICISTA  4/1999   Z policejních archivů  

Zmizení devatenáctileté Markéty Pazdírkové přišel na policii oznámit její otec už o půlnoci: pracovala jako pokladní ve velké samoobsluze, kde zavírali v devatenáct hodin, a ona bývala vždycky před dvacátou doma, spolehlivá jako hodinky, takže rodiče a mladší sestra na ni čekávali s večeří.

"Najedli jsme se bez ní, ale pořád nám nešlo do hlavy, kam se mohla podít," vzlykala Markétina matka.

Policisté zprvu nevěnovali zmizení dívky velkou pozornost: když je holce devatenáct, prostě jednoho dne nepřijde domů a vrátí se dřív či později, s ženichem anebo s hanbou. Ale vrátí se, brblali. Vzdor jejich niternému přesvědčení nazítří začala pátrací akce - a její výsledek je usvědčil z omylu. Markéta chodila z práce podle řeky: pozornost se tedy zákonitě soustředila na její koryto, po podzimních deštích plné rozdivočelé vody. Potápěči měli štěstí: asi po hodině našli u železničního mostu, jen kousek od břehu a v hloubce necelého metru, v jakési klidné tůňce, ženské tělo. Leželo u dna, nohama po proudu, v modrém silonové bundě, s kapucí přetaženou přes hlavu. Už zběžné ohledání prokázalo, že v žádném případě nepůjde o nehodu ani o sebevraždu. Že v městečku řádil krutý a zákeřný vrah.

* * *

Mrtvá měla pod bundou cihlu s trochou cementové malty, jež měla zřejmě sloužit jako zátěž, aby mrtvé tělo nevyplavalo.

Na levém uchu zjistil prosektor drobná poranění, na očních spojivky našel zřetelné výrony: bezprostřední příčinou smrti bylo udušení, způsobené roubíkem z černé látky, jenž měla dívka nacpaný do úst takovou silou, že je vyplňoval celá, a navíc došlo ke zlomení jazylky a krevním výronům při kořeni jazyka. Pitva prokázala také stopy spermatu v pochvě a zranění, jež nasvědčovala tomu, že k pohlavnímu styku nedlouho před smrtí dívka sotva svolila z vlastní vůle. Na malém městě se taková tragická zpráva rychle rozkřikne: v tomhle případ navíc policie usoudila, že publicita nemůže uškodit, protože potřebovala svědky, s jejichž pomocí by se daly zrekonstruovat poslední chvíle Markétina života, od chvíle, kdy se v šatně rozloučila s kamarádkou a před krámem dala dobrou noc dobráckému skladníku Melicharovi, jenž ji zřejmě viděl jako poslední živou: krom vraha...

V okresních novinách tedy vyšla poměrně zevrubná zpráva i s fotografií zavražděné a výzvou, aby se potenciální svědkové přihlásili: byť jim třeba událost, jíž si všimli, připadá nepodstatná a nesouvisející s případem. Policisté jsou v případě takových výzev většinou skeptičtí: lidé se jen výjimečně dovedou dívat kolem sebe - a ještě řidčeji se jim o svých pozorováních chce vyprávět do protokolu. Ale v tomhle případě měla kriminálka štěstí: téhož dne, kdy zpráva vyšla, zazvonil na okresním ředitelství telefon a přihlásila se jistá Eva Jenčíková, jedenadvacetiletá učitelka mateřské školy. Téhož dne, kdy došlo k vraždě, šla ulicí v odlehlé části města a jen se štěstím unikla přepadení dvou mužů. Vrhli se na ni v jednom temném místě, zkroutili jí ruce dozadu a vlekli s sebou tak surově, že už už rezignovala na jakoukoli obranu.

"Bylo mi jasné, oč jim jde, protože mi to dost vulgárně vysvětlovali," vypověděla později. "Chtěli, abych s nimi šla někam do bytu a tam mě hodlali oba znásilnit: užijeme si, říkali, a když budeš hodná, tak to přežiješ..." Eva Jenčíková měla z pekla štěstí: neboť ve chvíli, kdy se už loučila se životem, náhle vjelo do uličky auto a světla reflektorů ozářila skupinu dvou mužů a vlečené dívky: a řidič šlápl na brzdu, otevřel dvířka a cosi vykřikl. "Ti dva mě pustili a dali se na útěk," řekla Eva Jenčíková.

Násilníci zmizeli ve tmě, řidič usoudil, že učinil dost, zaklapl dvířka a neprodleně odjel, aniž se staral, jestli přepadená nepotřebuje další pomoc. "I tak jsem mu vděčná," říkala upřímně. "Když jsem se vzpamatovala ze šoku, došla jsem na hlavní ulici a už bez potíží jsem se dostala domů."

Zprvu si říkala, že přepadení ohlásí, ale pak usoudila, že ji pámbu potrestal za takovou hloupost, jakou nepochybně je osamělá cesta neosvětleným parčíkem. A že bude lepší, když se nebude nikde se svým zážitkem chlubit: a hlavně ne doma, protože máma by jí dala co proto. Nejpodstatnější ale bylo, že si Eva Jenčíková ve světle reflektorů onoho neznámého zachránce stihla prohlédnout oba násilníky natolik zevrubně, že je dokázala nejen popsat, ale s pomocí odborníka také sestavit solidní identikit obou ne právě půvabných tváří.

"Ale ty já přece znám," zajásal jeden z kriminalistů, jenž sloužil v městě už čtvrt století a na "darebácký ksichty měl extra pamatováka", jak pyšně říkal. Ve sbírce fotografií, kterou na kriminálce měli a jež nabízela nepřebernou škálu kriminálnických typů, oba muže skutečně v několika minutách našel - a když je pak zamíchali mezi jiné fotografie a nechali prohlédnout Evě Jenčíkové, nade vší pochybnost je poznala taky.

"Václav Pertl, pětačtyřicet roků, vyučený soustružník, toho času bez zaměstnání, a Ladislav Houška, dvaadvacet, nedoučený tesař, taktéž bez práce," četl z karet kriminální rada. "Pertl seděl třikrát, jednou za znásilnění, dvakrát za rvačky v opilství, Houška má vzdor mládí za sebou taky tři štráfy - a hele, taky znásilnění, jedno elpíčko a pak nějaká bytařina. A víte, co je nejzajímavější, pánové? Že ti dva se náramně dobře znají, navzdory rozdílnému věku: Pertl se před pěti lety oženil s Houškovou matinkou - což je mimochodem pěkná ochechule, taky tu o ní máme fascikl... Takže jde vlastně o tatínka s nevlastním synáčkem: pravděpodobnost, že by si spolu vyrazili do ulic, se tím pádem stává dosti značnou..."

* * *

Z pravděpodobnosti se stala jistota, když se policisté začali po putykách v okresním městě poptávat, jestli hostinští a štamgasti neznají pány Pertla a Houšku. Znali je totiž takřka důvěrně, protože v pěti nejvykřičenějších knajpách patřili ti dva vejlupci bezmála k inventáři: pokud byli při penězích, trávili v lokálech většinu svých dnů.

"No, co má chudák nezaměstnanej taky dělat, že jo, pane komisaři?" chrchlal výčepní Zástěra, jenž naléval většině svých hostů na sekeru a kasíroval pak jednou měsíčně: když žíznivé ovečky dostaly podporu.

"Byli tu taky pátého prosince?" zajímal se kriminalista.
"Myslíte v úterý?" poškrábal se hostinský. "Určitě: přitáhli už po poledni, že je Mikuláše, a somrovali tady po lokále piva a panáky. Chlapi jim něco šoupli, ale pak je to přestalo bavit, protože tady má každej hluboko do kapsy. A já už těm dvěma na sekáč nenalejvám, protože posledně, když brali podporu, tak se ožrali jinde a mně zůstali dlužni: u mě mají utrum, natočím jim, jenom když položí prachy na dřevo. Proto mě tak překvapilo, když den po Mikuláši přišli a cálovali hotově - a dokonce hostili kámoše..."

Policista pokýval chápavě hlavou: uvědomil si, že kabelka mrtvé Markéty Pazdírkové se nikdy nenašla. A že její vrazi možná svou oběť taky oloupili, protože peněz by bylo přece škoda...

Vrátil se do úřadu a dal příkaz, aby pánové Houdek a Petr byli zadrženi a dopraveni k výslechu. Pochopitelně, že jakoukoli účast na vraždě tvrdě popírali a tvrdili, že poté, co je hostinský vyhodil z lokálu, šli spořádaně domů a dívali se celý večer na televizi. A dokonce věděli, co se onoho večera vysílalo.

Eva Jenčíková je ovšem při rekognici - v řadě několika dalších chlapíků - oba bezpečně poznala: a její výpověď potvrdil i doposud anonymní šofér osobního auta, jenž ji osudné noci zachránil a přihlásil se policii až na opakovanou výzvu: nerad, ale přece. Soudce vzal Pertla a Houdka do vazby, protože vyšetřovatel je obvinil prozatím aspoň z omezování osobní svobody a státní zástupce - vzhledem k jejich popsaným trestním rejstříkům - o vazbu požádal. Hrozilo však nebezpečí, že obhájce ihned podá stížnost a odvolací soud obviněné propustí: k vraždě se totiž nepřiznávali a žádné neprůstřelné důkazy proti nim zatím policie neměla: třebaže podezření sílilo...

A tak se ve hře ocitla nanejvýš moderní metoda analýzy DNA: v pražském Kriminalistickém ústavu byly porovnány spermie, nalezené v poševním výtěru mrtvé Markéty Pazdírkové, s krevními vzorky obou obviněných. Již třetího dne předběžně laboratoř sdělila, že shodu se vzorky Ladislava Houdka nelze vyloučit. A po další sérii testů expert oficálně sdělil, že v rámci šesti zkoumaných systémů je shoda mezi DNA, izolované ze spermatu, a DNA z tekuté krve Ladislava Houdka naprostá. Pod tlakem této nezpochybnitelné skutečnosti se při dalším výslechu Ladislav Houdek k přepadení, znásilnění, oloupení a vraždě Markéty Pazdírková spontánně a v celém rozsahu doznal.

* * * 

Před policisty z vrahovy výpovědi postupně vyvstávaly všechny detaily tragické noci. Oba muži nedobrovolně opustili restauraci a napadlo je, že by se tedy místo pití mohli pobavit jinak. V parčíku napadli Evu Jenčíkovou: s představou, že ji odvlečou do nedalekého Houdkova suterénního bytu. Neuspěli, a policie už věděla, proč. A tak se poflakovali liduprázdnými ulicemi a vyhlíželi další oběť. Až se dočkali Markéty Pazdírkové.

Ladislav Houdek k ní zezadu přistoupil, popadl ji a přitom jí pohrozil, že v kapse drží pistoli a klidně ji odstřelí, když nebude poslouchat. Pak ji, zděšenou a neschopnou obrany, dovedli do domu; Pertl ji pevně třímal za paži, Houdek dvojici těsně následoval. Svorně tvrdili, že dívka šla dobrovolně, ale skutečnost byla zřejmě jiná: Markéta neměla ani padesát kilo a proti oběma mužům neměla šanci, navíc jí slíbili, že když bude poslušná, jenom si s ní užijí a pak ji pustí.

Dovedli ji do bytu, kde museli zapálit svíčku, protože Houdek neplatil inkaso a elektrárna mu vypnula proud. Poručili dívce, aby se svlékla, a když je poslechla, chvíli ji osahávali a bavili se na její účet. Pak ji Václav Pertl povalil na gauč a začal s ní souložit, zatímco jeho nevlastní syn sebral z dívčiny kabelky stovku a šel do nedaleké večerky pro deset piv. Když se vrátil, řekl mu Pertl, že je na něm řada. A Houdek si svlékl kalhoty a slipy - ne víc, v pokoji nebylo moc teplo a do naha se musela svléknout jenom Markéta, která prý ustavičně tiše plakala.

"Ale jinak nebyla proti," dušovali se oba násilníci. Po Houdkovi znovu znásilnil dívku ještě Pertl, pak prý všichni usnuli. Nikdy se nepodařilo objasnit, jestli byl spánek příčinou toho, že se v tu chvíli nepokusila Markéta Pazdírková utéci, nebo jestli muži zamkli a schovali klíč: na okně suterénu byly totiž mříže, jím se utéci nedalo.

Asi ve tři ráno se vzbudil Pertl a probudil nevlastního syna i dívku. Dal jí do úst roubík: s Houdkem se domluvili, že dívce zavážou oči a povedou ji městem tak dlouho, aby ji zmátli a aby nikdy nepoznala dům, kde ji znásilňovali. Ale když vyšli na vzduch a došli až k řece, zdála se jim prý Markéta nějak malátná: museli ji podpírat, a pak s hrůzou zjistili, že je mrtvá. Aby se rychle zbavili těla, vecpali jí pod bundu nalezenou cihlu a hodili mrtvolu do vody...

* * *

Z pitevního nálezu věděli policisté nade vší pochybnost, že bezprostřední přičinou dívčiny smrti byl roubík, přesněji řečeno jeho brutální vsunutí do úst. Pokud tedy Pertl vecpal do Markétiných úst roubík už v bytě, před odchodem, pak dívka nutně zemřela ještě tam: čemuž by nasvědčoval fakt, že působila malátně až bezvládně a vrazi ji museli podpírat, ne-li vláčet. Domovní prohlídka bytu dokázala, že dívka v něm vskutku pobývala: na záchodě se našla stopa její boty, na lůžkovinách její vlasy a další spermie, jež patřily Houdkovi, a jiné, jež analýza přisoudila jeho nevlastnímu otci. Našla se konečně i kabelka zavražděné: v houští poblíž mostu, kde objevili potápěči tělo. Chyběla v ní jen peněženka, již sebral Houdek hned v bytě: peníze utratil, tobolku pohodil do popelnice někde ve městě.

Ohledně toho, kdo a kdy zasunul vší silou do úst oběti černý látkový roubík, se nemohli obvinění shodnout a sváděli čin jeden na druhého: zvláště když pochopili, že tento skutek je vlastně aktem vraždy. Houdek tvrdil, že šátek vecpal do Markétiných úst Pertl před odchodem z bytu, protože se mu dívka bránila. Pertl naopak opakovaně vypověděl, že roubík dal děvčeti Houdek, a to až u řeky, kde se začala bránit.

Prý ji napřed políbil na ústa, pak ji popadl levou rukou za bradu, pravou rukou za vlasy a prudce jí škubl hlavou doprava: v představě, že jí tak zlomí vaz. Jenže dívka údajně upadla a za chvíli se začala pomalu zvedat: naříkala a prosila o život. A tak jí Houdek strhl z krku hedvábný šátek, zmuchlal ho a vztekle ho chudince narval do úst. Pak našli cihlu, dali ji Markétě pod bundu a z mostu, přes zábradlí, shodili do řeky.

Druhou verzi shledali vyšeřovatelé - a později i soud - pravděpodobnější. Od domu k řece to bylo víc než kilometr, a kdyby muži celou cestu táhli už mrtvé tělo, boty zavražděné by se nutně odřely: žádné takové čerstvé poškození se na nich ale nenašlo.

* * *

Během vyšetřování se podařilo prokázat, že Václav Pertl během uplynulých měsíců několikrát znásilnil i vlastní nezletilou dceru a druhou, teprve desetiletou, osahával.

Ale ani tím případ neskončil: v březnu byla v elektrárenském náhonu nalezena další mrtvá žena, jež si pobyla ve vodě podstatně déle: několik měsíců. Podle oblečení, chrupu a operační jizvy se prokázalo, že jde o osmnáctiletou Zdenu Zahálkovou, pohřešovanou už od listopadu minulého roku.

Kriminalisty pochopitelně napadlo, že by mrtvá mohla být další obětí vraždící dvojice: a když Ladislavu Houdkovi ukázali fotografie a začali se ho vyptávat, zanedlouho se doznal. Scénář vraždy byl obdobný: přemíra pití a pak sexuální touha. Zdenu Zahálkovou odvlekli do sklepního bytu, a když se jí nabažili, šli s ní k řece. Vraždění nebožačky probíhalo však komplikovaněji, krutěji a déle. Napřed se dívce snažili zlámat škubnutím vaz, pak ji chtěli zabít tím, že její hlavou tloukli o betonový pilíř. Nakonec ji Václav Pertl řízl nožem do krku a společně ji rozhoupali za ruce a nohy a hodili do řeky. (Pertl se k činu nikdy nedoznal: všechno svaloval na nevlastního syna a tvrdil, že když viděl, jak Houdek se Zahálkovou zachází, utekl...)

Krajský soud přihlédl ke všem okolnostem i ke znaleckým posudkům, jež oba pachatele ohodnotily jako osoby sociálně nepřizpůsobivé a s minimální schopností nápravy - a vydal přísné tresty. Václav Pertl stráví v kriminále čtvrt století a při jeho věku je tedy málo pravděpodobné, že by z něj ještě vyšel živý, Ladislav Houdek prožije v nejtěžším českém vězení dvacet roků a na svobodu se zřejmě vrátí ve dvaačtyřiceti. Najdou se lidé, kteří tomu věku říkají nejlepší...

Jan J. Vaněk  
Ilustrční foto František Dostál  

Slovo na závěr

Bestie musí zemřít, chtělo by se vydechnout. Nicméně trest smrti byl v Čechách zrušen a třebaže většina národa považuje rozhodnutí za unáhlené, zákonodárci se ke změně už asi neodhodlají. Přitom činy vraždící dvojice z našeho příběhu naplňují nepochybně onu míru surovosti a cynismu, jež vyráží dech a která nepochybně v očích laiků staví pachatele mimo svět lidských bytostí.

Nicméně policisté, vyšetřovatelé, soudci i znalci z oboru psychiatrie vědí, že i nejsurovější vrah má právo na obhajobu, jež hledá polehčující okolnosti. Má právo, aby jeho osobnost byla zvážena v celé složitosti a v rozsudku zohledněn i jakkoli pofidérní náznak jeho lítosti nad spáchaným činem a nejspíš bláhová naděje na polepšení viníka. Rozsudek pro dvojici vrahů patřil k nejtvrdším, jimiž dnes české trestní právo disponuje. Zásada oko za oko, zub za zub pochází z bible, lidé ji však nahradili - z obavy před vlastní omylností - postojem smířlivějším. Asi se ale těžko vysvětluje rodičům a blízkým obětí: o nezadatelná práva vrahova se totiž stará spousta lidí - ale co mrtví? Copak ti už mají jenom právo na spánek věčný?

PhDr. Viktor Hrubant
psycholog
  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |