POLICISTA  4/1999   Anketa  

Ilustrační fotoCo Čech, to muzikant, říkávalo se kdysi. A také se tvrdívalo, že tahle zem je konzervatoří Evropy... Nevím, jak je to s počtem českých muzikantů dnes: ale troufl bych si tvrdit, že co Čech, to řidič. Že bychom však měli čáku na titul autoškoly Evropy, to by si asi nikdo prohlásit nedovolil.

Odborníci vyslovují spíše obavu, že Čechy (a Morava i Slezsko, nezapomeňme) jsou na nejlepší cestě stát se spíše evropským vrakovištěm. Jednak jsme si, pilní jako mravenečci, dovezli spoustu ušlechtilého samohybného plechu v různém stádiu zrezivění (plechu, kterého se bohatší sousedi radostně zbavili) a čeká nás tudíž vbrzku starost s jeho likvidací: a jednak spoustu šrotu sami mimoděk vytváříme, neboť křivky dopravní nehodovosti varovně stoupají a následky havárií způsobují zasvěceným mrazení v zádech. Pokud se na varovné obrázky zmuchlanin, jež bývaly auty, díváme v televizi, máme rozumu na rozdávání. Jak ale sedneme za volant, vše je leckdy rázem jiné: v očích smrt - a na tachometru...

No, kolikpak? Přiznejte se, tentokrát to zůstane bez pokuty: na kolik si coby řidiči troufáte? A jak se díváte na druhé? Připadají vám pomalejší, nebo rychlejší?

Petr Bednařík, obchodní zástupce, 38 let, Praha:

A můžu říct pravdu? Musím se přiznat, že rychlostní limit moc nedodržuju, protože bych se daleko nedostal. Moje práce mě nutí trávit za volantem spoustu času a protože jezdím hodně po dálnici, mohl bych vám vyprávět o jejích kvalitách dlouhé příběhy: a byly by to horrory jako od Hitchcocka. Když se půl hodiny táhnete krokem dva kilometry, protože autostráda v protisměru je zavřená a motají se tam akorát dva zádumčiví cestáři, tak potom šlápnete na plyn, když máte možnost, abyste dohnal zpoždění. Mám silný vůz, audinu, starší, ale perfektní. Takže na dálnici taky sto šedesát, na silnici málo přes stovku - když to jde, ale ono to většinou nejde, protože tiráci se motají všude. A dostat se před ně je kolikrát nadlidský úkol. Ve městě? Jak kdy? Ale padesát zřídka!

Zuzana Rážková, učitelka, 29 let, Benešov:

Vlastníme škodovku, přesně řečeno favorita, nejstarší model. Má na kontě sto dvacet tisíc a jezdí silou manželovy vůle. Manžel má silnou vůli. Ale když to z kopce rozdráždí na stovku, třeseme se hrůzou my i auto. Takže limity dodržujeme i s rezervou, ale víceméně z donucení. Předjíždějí nás všichni: i linkový autobus. Tuhle i popeláři.

Michal Záveský, podnikatel, 43 let, Kroměříž:

Limity jsou na nic: každý by měl sám odhadnout, na kolik jako řidič má, a co si ve svém autě může dovolit. Jezdím v zánovním bavoráku a když se přede mnou na plné čáře táhne někdo devadesátkou, nejradši bych ho z té silnice sestřelil. Chtělo by to ótéčko... Víte, já za volantem vlastně žiju, když za den najedu jenom sto, dvě stě kilometrů, připadá mi to, jako bych nikde nebyl. Umřít bych ovšem za volantem nechtěl. Jezdím ostře, ale bezpečně. Mám to v ruce, chápete? Nejhorší jsou nazdárci, co od října do dubna mají fáro na špalkách a pak se vyvalí se sluníčkem za tetičkou anebo na chaloupku. Spaste duši, sváteční jezdci vyrazili!

František Zemánek, instaletér, 58 let, Písek:

Možná mi nebudete věřit, ale já dodržuju dopravní předpisy, vyhlášku - a tím pádem i rychlostní limity. Zvláště ve městě si myslím, že padesátka je rozumné omezení. Četl jsem, že díky ní za loňský rok poklesl počet smrtelných úrazů při autonehodách, zvláště počet usmrcených chodců, kteří jsou při střetnutí s rozjetým autem vždycky postiženi nejhůř.

Ale popravdě řečeno, připadám si jako pitomec, když jedu padesát a kdekdo mě předjíždí nejmíň devadesátkou - a ještě si ťuká na čelo, jako že pitomec opravdu jsem. Dopravní policie by měla rychlou jízdu zvláště ve městech pozorně sledovat a důsledně postihovat: zatím jsou všechny akce jen nárazové a většina provinilců se může jen vesele smát, protože je nikdo nechytí...

Marie Janečková, důchodkyně, 72 let, Trhové Sviny:

Já ještě nedávno jezdila na kole, ale už si netroufnu na silnici, milej pane, auta drandí jako čerti a když mě naposledy málem odfouknul náklaďák do příkopu, řekla jsem, si, že dcera má recht, a stará ženská že má sedět doma a štrikovat. Občas mě veze vnuk do Budějovic k doktoru, ale taky jezdí nějak rychle: jenže domlouvat mu? Akorát by se urazil... Tak se za něj v kostelíčku pomodlím, aby se mu nic nestalo. Oni dnešní mladí pořád někam kvaltujou: v autě i jinak. Ani se nestačí porozhlídnout, a život jim uteče.

Ale řeknu vám, tohle bývalo klidné městečko, a dneska aby se člověk bál přejít náměstí: v pátek odpoledne je tam provoz jak pražském mostě.

Tomáš Dušický, projektant, 45 let, Přerov:

Ilustrační fotoNo, jezdí se všelijak, ale podle předpisů opravdu jenom výjimečně. Já mám řidičák od svých osmnácti a řeknu vám, že dneska je to na silnici o strach. Když vám může někdo provést nějakou pitomost, počítejte s tím, že ji provede. Počínaje projetím křižovatky na červenou přes nerespektování stopky, nedání přednosti zprava, o parkování na zákazu zastavení už ani nemluvě, to je naprosto normální. Největší frajeři jsou pochopitelně Pražáci, a v Brně se taky jezdí příšerně. Kdo má silnější káru, má i přednost: když s tím budete počítat předem, tak snad přežijete. A dopravní policie? Já mám pocit, že s bídou stíhá vyšetřovat nehody, ale na nějakou prevenci prostě nejsou lidi, prostředky a možná ani vůle. Jako kluk jsem četl Hanzelku a Zikmunda, cestopisy: psali, jak šíleně se jezdilo v Jižní Americe, ale dneska by u nás i Jihoameričani protáčeli panenky, co dovedeme.

Antonín Votoupal, soukromý zemědělec, 65 let, Kojetín:

Jak rychle jezdím? Já většinou sedím na traktoru, takže dvacet třicet. Anebo když jedu s avií, rozpálím to i na sedmdesát. Osobní auto mám taky, starou škodovku stovku, slouží mi pětadvacet roků a vypadá skoro zánovní, najel jsem na ní jen třicet tisíc. Není času někde rajzovat. Jezdím podle vyhlášky, jak jsem se to kdysi naučil: tehdy jsme měli ze strážníků vichr, protože když člověka načapali při přestupku, nedostal jen pokutu a neštípli mu jenom kupón v řidičáku. Navíc se muselo do "nedělní školy", hezky si pod dozorem zopakovat předpisy! A na konci nás přezkoušeli! To si pak člověk rozmyslel připravit se o neděli, tenkrát ještě jediný volný den v týdnu... Možná, že by to na šoféry platilo zas: peníze na pokuty někteří mají, zaplatí a ještě se smějí. Ale čas je drahý, a trávit ho někde na školení? Komu by se chtělo?

Milada Jemnická, kadeřnice, 27 let, Praha:

No, po Praze se moc rychle nesvezete, počád nějaká zácpa, ne? Jezdím vlastní fiestou na osmou do práce a to už doprava hezky houstne, takže je to spíš krok sun krok... S tím by se mělo něco udělat, aby Praha byla průjezdnější! Fakt je, že jsou lidi, kteří se i v tom zmatku snaží nějak na ostatní vyzrát, jezdí po kolejích, všude se nacpou a červená pro ně neplatí, ale já taková nejsem, fakt ne. Měla bych strach, že do mě někdo napálí, a manžel by mi vynadal, kdybych přišla se zmuchlaným autíčkem! Nemám havarijní pojistku, takže musím doufat, že když se něco semele - což je v Praze dřív než na novej zimník - nebude to z mojí viny a škodu zacáluje povinné ručení. Ježíšmarjá, já ho ještě nezaplatila!

Dalimil Novotný, řidič, 42 let, Olomouc:

Jezdí se určitě rychleji, než předpisy dovolují: v obcích, na silnici i na dálnici. Na dálnici považuju dnešní limit za dostatečný a kdo ho překračuje, zahrává si se zubatou. Protože české a moravské dálnice mnohde jsou v takovém stavu, že i stovka je na nich moc - a to nemluvím o úsecích, které jsou v opravě anebo kde je rychlost omezená značkou.

Na silnicích je to složitější: najdou se trasy, kde si připadáte jako osel, když jedete jen předpisových devadesát: přejíždějí vás naprosto všichni a dělají ksichty, proč zdržujete. A pochopitelně i naopak: jinde by devadesátkou jel jenom sebevrah. A ve městech? Jsou úseky, kde se jezdí dnes a denně krokem, a jiné, kde se to lidi snaží dohnat.

A kde se dá těch osmdesát devadesát jet bezpečně a aniž by člověk ohrozil druhé řidiče nebo chodce. Horší problém ale vidím jinde: já jezdím s autobusem, linky i zájezdy, a mohu vám říct, že po silnicích se dneska pohybují takové vraky, že je podivuhodné, jak málo nehod z příčin technického selhání zatím ještě máme. Jestli se ale nestane zázrak a autobusový park se během roku či dvou výrazně neobnoví, čekají nás šílené věci! Ale ani když vám upadne za jízdy kolo anebo v kopci selžou brzdy, není úplně jedno, jestli jste jel sedmdesát nebo devadesát, ne? Takže soudím, že dodržovat rychlostní limity má smysl!

David Pavelka, student, 21let, Ústí nad Labem:

Otec má zánovního medvěda a jezdí dost ostře: říká, že když má ABS a jedovatý brzdy a široký gumy a airbagy a všechny možný vymoženosti, co si jen konstruktéři vymysleli, nemůže se mu nic stát. Pokutu platil jen třikrát: říká, že než se policajti vzpamatujou, už stojí doma v garáži. Svoje fáro mi nepůjčuje, ale koupil mi ojetýho peugeota, dvěstěpětku: docela solidní žihadlo. Ústí dělám za hodinu, hodinu a čtvrt, to docela ujde, ne? Myslím na kraj Prahy, protože pak už je to hrůza. Rychlostní limity jsou na nic: stejně každý jezdí, jak umí a jak si troufne. A dopraváci jsou vlastně rádi, když to trochu odsejpá - akorát že to neradi slyší, když se to řekne nahlas!

Kolik dotázaných, tolik názorů, rozumných i furiantských. Takoví ale prostě jsme: jezdit bychom ale měli tak, abychom takovými i nadále zůstali. Abychom prostě zůstali naživu..

Ptal se Jan J. Vaněk  
Ilustrační foto Václav Šebek  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |