POLICISTA 11/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra u policistů v Milevsku |
Na parkovišti nedaleko Žďákovského mostu stál automobil se švýcarskou poznávací značkou, okénka měl zevnitř zamlžená od dechu spáčů. Vcelku běžný obrázek v kraji hojně navštěvovaném turisty, autohlídka z milevského policejního oddělení zastavila jen tak z rutiny. Někdy i Švýcaři nemají na hotel, zvlášť studenti, vůz měl sice slavnou značku Alfa-Romeo, ale novotu už dávno nezářil.
"Dobrý den, silniční kontrola."
Formulka, vzápětí zopakovaná německy, vytáhla z pod dek dva chlapy jako hory, rozespale mžourali a ani je nenapadlo mluvit jinak než česky.
"Co je, co otravujete?"
"Vaše doklady, prosím."
Řidičský průkaz, papíry od vozu, všechno bylo v pořádku, jen v pozoruhodném binci, který panoval v kabině, jedna věc přímo udeřila do očí. Z kupy hadrů a pomuchlaných papírů vykukovala ruka. Štíhlá, šlachovitá, s dlaní proděravělou hřebem.
"Co to vezete?"
"Co je vám do toho?"
Vlídnost policejní hlídky byla rychle ta tam, ke slovu přišly povely. "Vystupte si! Oba! Pomalu se opřete o střechu vozu!"
Zběžná prohlídka objevila ještě druhou dřevěnou ruku ze zničené sochy Krista, k tomu stříbrné svícny, další sošky a obrazy. Zadržení muži putovali na oddělení do Milevska, odtud byli převezeni do Písku.
"Rozhodně to nebyli chlapíci, co se rozsypou při pohledu na policejní odznak," vzpomínal Josef Šlechta z písecké kriminálky, "od půl sedmé ráno do osmi večer trvalo, než jsme z nich dostali první rozumnou větu. Nakonec to ale stálo za to, podařilo se objasnit pořádnou sérii, jen v Jihočeském kraji měli na svědomí dvacet vyloupených kostelů a kaplí."
Dřevořezba Spasitele z poslední krádeže byla příliš veliká a do auta se nevešla, proto pachatelé urazili soše ruce a tělo zabalené do pytlů schovali v lese, na místě téměř deset kilometrů vzdáleném od vykradené kaple. Policisté torzo vyzvedli a předali restaurátorům, ostatní zadržené sochy a obrazy se vrátily do vykradených kostelů. Škody způsobené zloději se pohybovaly ve statisících, pokud je vůbec možné podobnou ztrátu v penězích vyjádřit, z hlediska památkářů to byl náramně veliký případ, a při tom na jeho začátku byla jen obyčejná a pozorná práce jedné běžné dopravní hlídky.
* * *
K návštěvě Milevska jsme si nevybrali nejklidnější den, i když policejní oddělení, pod které spadá téměř třetina okresu, si na nedostatek práce nemůže stěžovat téměř nikdy. Časně ráno byla vykradena kancelář benzinové pumpy, krátce na to přišel jeden chlapík nahlásit, že byl přepaden a oloupen, následovala bytová krádež na sídlišti, vážná dopravní nehoda na výpadovce z města, vyloupená hájenka na okraji rekreační oblasti a rvačka v hospodě nedaleko autobusového nádraží. Vysílačka suše opakovala fakta a jména, vedoucí oddělení, kapitán Josef Žižka, poslouchal drobná hlášení o lidech, které většinou dobře zná.
"Víte, já tady sloužím už skoro třicet let, a to pak člověka hned tak něco nepřekvapí. Třeba to přepadení. Chlap, o kterého běží, to je taková typická místní figurka, málérů kolem něj už byla spousta. Nedávno se vrátil z kriminálu a hned si do bytu nastěhoval ženskou o generaci mladší, a jak se v románech taktně říká, nevalné mravní pověsti. Pochopitelně idylka dlouho nevydržela, uteklo pár dnů a přišel oznámit, že se mu ztratilo přes třicet tisíc korun. Obrátili jsme se tedy na tu dámu, ani se moc nepokoušela hrát komedii, přiznala, že peníze sebrala a dala kamarádům. Přečetla si zaprotokolovanou výpověď, každou stránku podepsala a šla domů. Co se tam odehrálo, je možné jenom hádat, najednou byl poškozený zpátky s tím, že je všechno jen trapné nedorozumění, spletl se, obálku s penězi našel, takže oznámení odvolává, všichni se přece mají vzájemně rádi a jsou na sebe hodní. A já mu tenkrát povídal - Vašku, to není žádná legrace, až tě přítelíčkové vezmou po palici, tak mi sem nechoď brečet, pamatuj, že tohle nemůže dobře dopadnout. No, a je to tady. Člověk by mu nejradši přibouchl dveře před nosem, jenže to nejde, a tak tu máme další případ založený na oznámení přinejmenším velmi problematickém."
Vysílačka tiše zašuměla.
Motorizovaná hlídka při kontrole rekreační oblasti nalezla vypáčené dveře v jedné chatě na břehu Orlické přehrady. Podzim zbarvil listí na stromech, což mezi jiným znamená, že sezona chatových zlodějů právě začíná.
* * *
První písemné záznamy o Milevsku pocházejí z dvanáctého století a nejpodstatnější místní událost spadá mezi roky 1184 až 1187, kdy pan Jiří z Milevska založil při svém sídle premonstrátský klášter, nejstarší velký klášter v jižních Čechách. Premonstráti zprvu sídlili v panské tvrzi a využívali zdejší kostel sv. Jiljí, rychle však budovali novou monumentální baziliku a v průběhu čtyřiceti let vystavěli i vlastní konvent, který v podstatě obklopil původní sídlo pana Jiřího.
Milevský klášter, který se ve třináctém století rozvinul v jeden z největších a nejvýznamnějších klášterů v Čechách, postupně vytvořil dobře opevněný celek, chráněný hradbami a velikým rybníkem.
Těžiště vlastního Milevska se během let z náboženských a možná i obranných důvodů přesunulo jihozápadně od kláštera, nejpozději roku 1327 už bylo toto nové Milevsko městečkem a od roku 1473 se uvádí jako město.
Samotný klášter byl za husitských válek pobořen a vypálen, od té doby řadu let živořil a roku 1543 postoupil opat Jan klášter a příslušné pozemky pánům ze Švamberka. Jindřich ze Švamberka pak v roce 1515 s povolením krále Vladislava II. Jagellonského osvobodil obyvatele městečka od odúmrti, povolil svobodné odkazy i vystěhování a zrušil povinnost kupovat sůl výhradně v Písku. Potud kousek dějin, jejichž stopy nalezneme ještě dnes na každém kroku. Mnohokrát přestavovaný kostel svatého Jiljí dosud stojí uprostřed starého hřbitova, stále platí i dávná privilegia, milevští obyvatelé mohou například volně odkazovat majetek, smějí se dokonce i stěhovat nebo si zajet pro sůl třeba do Příbrami. Korunu vzpomínek na staré časy ovšem tvoří monumentální komplex premonstrátského kláštera, mnohokrát poničený, vyhořelý a znovu postavený. A také průběžně vykrádaný. Naposled, ano, je to už několik let, ale z hlediska historie se to stalo nedávno.
Tehdy byla dokořán otevřená vstupní brána, okno v sakristii vypáčené a uvnitř spoušť jako po nájezdu vandalů. Ztratily se vzácné monstrance, obrazy, kalichy a sochy, způsobenou škodu se nikdo neodvážil ani odhadnout. Pracovníci policejního oddělení vykradený kostel zajistili a hodinu poté dorazil výjezd okresní kriminálky. Psovod navedl na stopu německého ovčáka, ten chvíli váhal a vzápětí vyrazil po málo používané cestě, která širokým obloukem obtáčela klášterní areál a mířila k akátovému lesíku.
Ohledání místa, fotografická dokumentace, první otázky a výpovědi. "Kdo zamykal bránu? Kdy se na krádež přišlo? Co všechno se ztratilo?" Kriminální služba může být sebelepší, ale nikdy se neobejde bez perfektní znalosti lidí a prostředí, jakou mají právě policisté z místních oddělení. Při probírání osob, které se mohly dostat k originálním klíčům od brány, padlo jméno chlapa, jenž se podle kostelníka nedávno velmi zajímal o to, jak asi jsou cenné sošky zdobící hlavní oltář. Neběželo přitom o žádného milovníka památek, spíš naopak, ten člověk byl obecně považován za lenocha a opilce, v hospodě dlužil každému, na koho se podíval. Jeho náhlý vztah k historickým památkám byl přinejmenším pozoruhodný.
Kriminalisté si zjistili jeho adresu a vydali se ho navštívit. Dva na sobě nezávislé směry pátrání mířily k jednomu pachateli. Kapitán Jiří Dupal se psem Vildou se prodíral po cestě zarostlé travou a trnkovým křovím, zatímco zbylá část týmu přijížděla k nedaleké vesnici automobilem. Neudržovaná chalupa, dvůr a stodola, kde pod houní na rozvrzané káře ležel statisícový poklad.
Pachatel byl tím pádem krátce po činu dopaden vlastně dvakrát. V rámci objektivity nutno dodat, že psovod byl na místě o patnáct minut dřív než jeho kolegové.
* * *
Milevské oddělení je poměrně mladé, více než polovina osazenstva ještě nepřekročila třicet let, slouží zde i dvě policistky, Vendula Vojkůvková a Lenka Kukačová, pohledné dámy, za nimiž se na ulici každý rád otočí. Uniformu však nenosí pro parádu, v pořádkové a dopravní službě odvedou přinejmenším stejný kus práce jako muži, v některých oblastech dokonce větší, například při jednání s mládeží je hezká ženská tvář nespornou výhodou. Není to tak dávno, co se na jedné ze zdejších škol vytvořila skupinka třinácti až čtrnáctiletých narkomanů, začínali čicháním toluenových rozpouštědel, později se přidalo kouření marihuany, parta měla vlastnost sněhové koule, postupně na sebe nabalovala další a další děti.
Podivné laxnosti dřív bystrých žáků si jako první všimli učitelé, o podezření se brzy dozvěděla policie a začalo opatrné a taktní vyšetřování, podařilo se objevit zdroj marihuany a ve spolupráci s vedením školy a rodiči dětí feťáckou skupinku rozložit a rozbít.
Dnes jsou z bývalých žáků už téměř dospělí mladí lidé a na marijánkovou epizodu se dívají se shovívavým úsměvem. Ne každý však měl takové štěstí. Koncem školních prázdnin oznámila jedna paní, že její syn nepřišel v noci z pátku na sobotu domů a že o něj má strach. Policisté obešli podniky, kde se mladí lidé shromažďují, navštívili známá doupata čichačů toluenu, ale nikde pohřešovaného mládence nenašli. Nicméně se objevovala řada důvěryhodně znějících zpráv svědčících o tom, že chlapec je v pořádku, v pátek ho prý viděli na tancovačce v Líšnici, v neděli se zase objevil na posvícení v Sepekově..
Prvního září měl nastoupit do učiliště ve Veselíčku, tam se však neobjevil a situace začínala být vážná. Žádná z informací o pohybu budoucího učně se nepotvrdila a pátrání se z okolí města pomalu vracelo k místu, kde mládenec bydlel.
"Odešel z domu v pátek," tvrdila matka. Neodešel. Ve sklepě paneláku, v zamčené kóji, kde byla jedna lať uvolněná, takže se dalo poměrně snadno vlézt dovnitř, byl pohřešovaný mladík nalezen oběšený, kolem něj se válely prázdné plechovky od toluenu. Soudní lékař vyloučil cizí zavinění a i když nezůstal žádný dopis na rozloučenou je zřejmé, že k sebevraždě došlo v těžké depresi způsobené čicháním drog. Pohřeb nešťastného mladého muže se odehrál jen pár dní před tím, než měl oslavit své sedmnácté narozeniny.
* * *
Některé případy malého oddělení se dostaly do novin a televizního zpravodajství. Do působnosti milevské policie patří i část Orlické přehrady, kde v létě došlo při výcviku parašutistů ze zásahové jednotky k havárii policejního vrtulníku.
"Zajišťovali jsme místo neštěstí proti náporu čumilů a senzacechtivých reportérů," poznamenal kapitán Žižka, "a člověk by měl na ty zvědavce až zlost, kdyby ze stejného davu lidí nebyli také lékaři a zdravotní sestry, co okamžitě ošetřovali zraněné, nebo se tam neobjevil chlapík, který šel ke zřícenému stroji vypnout přívod paliva, přestože všechno mohlo každou chvilku vybouchnout. To je myslím hezký příklad tiché a neokázalé osobní odvahy."
Vedle velkých případů zanikají příběhy drobné, zajímavé třeba jen neobyčejnou drzostí pachatelů. Jednou se objevila dlouhá série vyloupených přízemních bytů na sídlišti, ke krádežím docházelo během dne a pachatelé se ani v nejmenším nesnažili skrývat. V montérkách odnášeli televizory, počítače či ledničky do připraveného auta, žertovali přitom s dětmi a kolemjdoucími sousedy, pevně spoléhali na pověstnou lidskou nevšímavost. Dlouho jim to vycházelo, popisy svědků byly bezcenné, až se konečně objevila paní, která si poznamenala číslo vozu. To už byla konečně pořádná stopa, policisté trpělivě čekali, dokud svědkyně nevytáhne z nitra odpadkového koše příslušný lísteček, ale vzápětí přišlo zklamání. Státní poznávací značka byla německá. Mezinárodní dohody sice umožňují dotazy na evidence cizích automobilů, jenže formality s tím spojené jsou velice zdlouhavé, na odpověď se čeká týdny a někdy i měsíce. Žádost byla úřední cestou odeslána, vzápětí si však zahrála náhoda, tentokrát proti pachatelům. Služební vůz při běžné hlídkové jízdě zastavil na křižovatce u semaforu a posádka si s překvapením uvědomila, že automobil vpředu má právě tu pilně hledanou německou espézetku. Okamžitě následoval zákrok, uvnitř auta nebyli žádní cizinci, ale chlapi, co se v Milevsku narodili, sklepy a kočárkárny sídliště bývaly místem jejich klukovských her. Do známých paneláků pravidelně přijížděli krást až z Chomutova, a protože jim Milevsko nestačilo, k patnácti prokázaným případům v píseckém okrese přibylo nejméně jednou tolik z Táborska, další krádeže měli v Praze, jen soupis odcizených věcí se podobal telefonnímu seznamu.
* * *
Je zvykem hovořit o problémech, které jsou, a mlčet o těch, které nejsou. Přitom ty druhé mohou být zajímavější. V Milevsku prakticky nedochází ke konfliktům mezi romskou menšinou a majoritním obyvatelstvem, romské festivaly ve městě a jeho okolí už mají solidní tradici, jediný případ skinheadské výtržnosti, která ovšem nepřerostla hranici nadávek, je už tři roky starý, dávno vyřízený a zapomenutý.
"Prohlásit, že tenhle smír je tak trochu naše zásluha, by bylo chlubivé a navíc by to nebyla pravda. Prostě se to povedlo a zásluhu na tom mají obě strany," poznamenal vedoucí oddělení Josef Žižka. "Například letos na jaře došlo k takové velké společné debatě na okrese, byli tam lidé ze státního zastupitelství, radní z městských úřadů Protivína, Milevska a Písku, zástupci policie a samozřejmě Romů. Společně jsem si vyříkali, co koho trápí, a dohodli se především na tom, že o hrozících konfliktech budeme vždycky nejdřív mluvit. K nám na oddělení chodí často romský mluvčí pan Dumka, debaty s ním bývají bouřlivé, oba používáme slovník, který se rozhodně nehodí do čítanek, ale nakonec se vždycky rozcházíme v dobrém.
Romské festivaly mají vlastní pořadatelskou službu, my na celou záležitost dohlížíme jen zpovzdálí, jako hosté, co přišli ze zvědavosti, dají si pivo a párek a k tomu si poslechnou trochu hezké muziky."
* * *
Jindřich ze Švamberka věnoval kdysi svému městu záviděníhodná privilegia. Neplatila však vždycky. V pochmurných časech pobělohorských postoupil Ferdinand II. Milevsko strahovskému premonstrátskému konventu, který zrušil všechny samosprávné výhody a znovu zavedl roboty. V roce 1738 se město kvůli starým právům proti klášteru vzbouřilo, násilím však bylo donuceno přistoupit na nové robotní podmínky.
Právo a pořádek nejsou záležitosti věčné a automatické, podobají se bílému sloupu na náměstí, který je nutno pravidelně znovu natírat, aby bílý zůstal. Mezi instituce, které to mají na starosti, patří i policie. Bez o hledu na to, že některé její oddělení není velké a věkový průměr mužů a žen v uniformě se pohybuje okolo třiceti let.
Antonín Jirotka
Foto Václav Šebek
Předvolba 0368 Městská policie 156 Městský úřad 521 035 Poliklinika 521 053 První pomoc 521 193 Hasiči 521 619 Odtahová služba 0603 233 019 |