POLICISTA  11/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét

V malé moravské obci Havraníky, pár kilometrů pod Znojmem, mají skoro v každém domě vinaře. Ale jenom ve třech - ze tří desítek zemědělských usedlostí s vinným hospodářstvím - přechází vláda nad domácí výrobou lahodného - i povzbudivě léčivého - révového moku plynule - v souladu s tím, jak se otáčí zdejší života běh - z těch dříve narozených na dorost. Mezi výjimečné rodiny patří otec a syn Budínovi - Ivan I. (47) a Ivan II. (25)

Tradice
(rodového sklepa a vinohradu)

Budínových děda, křestního jména Rudolf, byl původně od Velké Bíteše. Tam Vysočina rodí - vedle brambor - drsnější jablka nebo nejvýš tak švestky. On ale toužil po lepším ovoci. Za války, při totálním nasazení byl v rajchu, okusil u Vídně víno a tehdy mu pravděpodobně propadl. Když ho kamarád pozval po pětačtyřicátém k dosídlování ve znojemských končinách, příliš neváhal. Volná byla poslední usedlost, nicméně i při ní ležel za humny malý vinohrad. Révové keře, chrupka a vlašský rizlink, stříhané posledním majitelem pochopitelně podle starých způsobů, se ovšem krčily při zemi, chytaly z půdy kdejaké choroby, těžko se to obdělávalo a veškerou mechanizací býval za plečku zapřáhnutý koník, který navíc dovedl vše rozrostlejší polámat.

Víno se tedy na počátku rodinných tradic pěstovalo, ošetřovalo i sklízelo především rukama. A prozraďme hned, že v tomto směru se dnešní skutečnost kolem malovýroby vína, kterou člověk podstupuje jako "zábavu" ve volném čase a po vlastní práci, příliš nezměnila. Kdo chce totiž slopat (pít - pozn. red.), praví jasná vinařská zásada, musí kopat!

Budínovi časem pořídili nový vinohrad: část ve dvoře, část na někdejším záhumenku. A měli štěstí, od významného místního vinaře pana Ferta sehnali sazenice: burgund, výjimečně vhodný pro lokalitu Havraníků, málokde v okolí bývá tak dobrý, savignon, který je voňavý a chutná ženám, a veltlínské zelené, univerzální víno, jímž nikoho neurazíte.

Nové vinice mají rýnsko-hesenské vedení, keře jsou tak akorát vysoko, aby se k nim hospodář nemusel ani nad míru ohýbat, ani se za nimi natahovat vzhůru. A jejich správa a péče o ně v proudu času přešly na Rudolfova syna, na prvního Ivana. Ostatně v tom vyrůstal, postupně pronikal do veškerých vinohradnických i vinařských tajů a muselo to na něj "spadnout". Stejně tak "zdědil" včelaření.

Druhý Ivan si začal se samostatnou hrou ve víně brzy po osmnácti letech. Vinici, zahradu měl však v mrazové kotlině a hrozny mu pomrzaly. Z první úrody, po třech letech, vyrobil po deseti litrech burgundu a tramínu. Savignon a mopr - moravský muškát - skončily tehdy bez užitku. Pak získal pozemek na Šatovské skalce, v místech, kde se rodí vína takzvaně s přívlastkem. Nechal si vytrhat vzrostlé stromy, parcela byla patnáct let neobdělávaná, sám se oháněl husqvarnou mezi šípkovými křovisky dlouhé dny až do tmy a letos zjara tam přesadili - trošku riskantně, jenomže nechtěli čekat další tři roky - jeho čtyřleté keře, hlavy. Sto třicet jich bylo, k nim přidali sto osmdesát mladých keříků. Celkem od šesti odrůd. Ivan Budín junior se nyní chystá na výrobu čtyř druhů bílého a dvou značek červeného vína. Každé jenom kvalitní a po zhruba sto litrech ...

Dlužno poznamenat, že otec i syn mají "rodové" vinné sklípky vedle sebe v prostorách pocházejících ze 17. až 18. století. Když si je Budínovi upravovali, poznali, co představovalo v dávných dobách škrábání pískovce. Krumpáč to nebral, ale sklárny či zedníci do městských parádních štuků za to v minulosti slušně platili.

Starosti
(všedních dnů po celý rok)

Pouze ve zkratce a jenom hrubě vinařův nezbytný kalendář:
V lednu únoru se vinice stříhá, vybírají se nejlepší pruty z loňského přírůstku dřeva, je to tvůrčí práce, tvaruje se keř, na každou hlavu je nutné sáhnout (to se děje i u velkovýrobců, byť na to mívají pneumatické nůžky). V březnu, kdy vinohrad chytá mízu a réva je pružná, ohýbají a vyvazují se pruty přes dvoudrátí.

Začátkem dubna, u některých odrůd později, začíná celková ochrana keřů - odplevelování, první postřiky proti jarním roztočům (ti by dokázali zlikvidovat půlku úrody, aniž by narostla) a vinohrad se soustavně čistí, neustále odpleveluje, od kmínků se vystřihují falešné nárůsty, vylamují se zálistky, postřikuje se proti plísním, padlí, různým virózám, je to věčné obcházení a obdělávání.

S červnem nastanou dva tři týdnu klidu, réva je v květu, do vinice se nesmí, uškodilo by jí to, pak následují jedny z hlavních prací, opakované postřiky proti chorobám, zásadní pozastrkání čerstvého dřeva do drátů, kvůli ochraně před poryvovými větry, před krupobitím.

S červencem se osečkuje přebytečná zeleň, vinohrad se požne, zase dojde na vylamování zálistků, vše směřuje k provzdušnění keřů, jinak se pomocí rotavátoru neustále likviduje plevel, ručně se pak okopává kolem hlav, odstraňují se rosné kořeny a půda se přihrnuje zpět. Každá kapka vína ve sklenici představuje litr potu na vinici! V půli srpna bobule zatvrdnou, hrozny zrají, zprůsvitňují, asimilací ze zeleně se v nich vytváří cukr, posledními postřiky proti hnilobám končí zelená práce. Koncem září začátkem října se čeká na to, co vinohrad s lidskou celoroční pomocí dokáže, odhaduje se začátek sklizně, začnou-li třeba deště, rychle se - po odrůdách - sklízí. (Dříve se vinice před vinobraním přísně zavíraly, pouze těhotná žena mohla vztáhnout ruku na hrozen, jinak platil zákaz vstupu mezi keře i pro majitele, obecní hlídač měl právo střílet ...)

Po sklizni se hrozny podrtí, odstopkují, někdo je nechá naležet, jiný hned lisuje, poté se budoucí víno stáhne do sklepa a tam se od října - klidně až do června července následujícího roku - odehrává tajemná alchymie zrodu jiskřivého i něžně zakulaceného nápoje.

S podzimním závěrem roku se vinice hnojí, vracejí se na ni matoliny, to jsou vylisované vinné slupky, ty zeminu také provzdušňují, střídavě dostává půda chlévský a koňský hnůj a průmyslová hnojiva, minerály, stopové prvky, stříhá se staré dříví z keřů, jeden rok končí, další startuje. Když nemáš, co dělat, smějí se vinaři, pořiď si vinohrad - celoroční koníček!

Radost
(svátečních okamžiků s vínem)

První nevšední chvíle prožívají vinaři s mladým vínem. Tomu předchází burčák. Ten je podle mnohých zdraví prospěšný, obsahuje kvasnice a vitamíny. U Budínových však není v nějaké obzvláštní oblibě, ochutnává se pro odhad, předznamenává kvalitu vína.

Druhým potěšením jsou výstavy. Na těch úvodních, březnových, se vinaři oťukávají, na dalších soutěžních ochutnávkách přicházejí s vážnějšími trumfy. O diplom nebo čestný džbánek přitom moc nejde, uznání odborníků to je to, co má váhu.

(Ivan Budín nejstarší poprvé vystavoval v roce 1986 veltlín zelený v Tasovicích a docela uspěl. Letos v březnu se tamtéž stal šampionem s veltlínským červeným mladým vínem. Vloni získal stejné vavříny jeho mopr. V roce 1995 bodoval s burgundem na oblastní výstavě ve Znojmě. Na nejstarší a nejprestižnější "soutěži" v Šatově byl v minulém roce šampionem s rulandským bílým vínem a jediná setinka bodu mu chyběla na šampiona celé výstavy s účastí osmi stovek vinařů! - Mladší Ivan Budín v něm má doma obrovskou konkurenci, ale s novou vinicí je v neobyčejných nadějích ...)

Třetí radost se dostavuje s oceněním sousedů, spřízněných rivalů. Když třeba přijde kamarád a kroutí se a otálí, než z něj vypadne, že by chtěl deset litrů z kolegova vína. K tomu pak patří jistá forma hecování: Na co to chceš? vyzvídá vinař, kterého ta prosba přímo zahřála po těle. - Hele, přijedou mi známí a ten tvůj burgund je tady kolem přece jenom nejlepší, přizná barvu přítel. - Smícháš ho? - Seš blázen?, co bych ho míchal!

Nepřeberně radostí se pojí i u samotných producentů vín k jeho konzumaci. Vždyť dobré víno vždy patřilo ke společenským setkáním, k vyprávění (ve vínu je pravda, věřili Římané), ke vzpomínkám, k písničkám (po pár skleničkách se odhodlá zpívat i mnohý nemuzikální typ).

Na oslavy v okruhu rodiny Budínových se schraňuje to nejvzácnější. Paní má ráda savignon, její muž si nedovede vánoční čas představit bez burgundského, chutná mu i jeho dnes módní klon chardonnay, syn dává přednost tramínu. K silvestrovskému přípitku si dělávají - neklasicky - šampus z moravského muškátu.

A při kdejaké příležitosti se v téhle domácnosti nakupují a blízkým - mistrům vinařům - darují knihy o pěstování a výrobě vína, o historii, o nejnovějších trendech. Pořád je něco, čím se lze přiučit. Ten koníček je tady víc než záliba. Tvoří součást místního životního stylu.

* * *

Závěrečná poznámka: Ivan Budín pracuje na Okresním ředitelství PČR ve Znojmě, Ivan Budín junior je vedoucím Obvodního oddělení PČR ve Hnanicích (dříve vedl Pohraniční oddělení PČR Devět Mlýnů - psali jsme o něm v časopise Policista č. 11/1997), jeho synek Ivan, v rodovém pořadí třetí, se ve svých třech letech o policejní práci zatím nezajímá, k vínu se ale staví nadějně, dovede říct: dědo, nalij, lízne si a neušklíbne se ...

Jaroslav Kopic  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |