POLICISTA  11/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

případ skončil v Thajsku/ve Francii
Již dvakrát jsme v této rubrice (Policista č. 7/99 a č. 9/99) nahlédli do aktivit NPC. Tentokrát si drogovou problematiku nasvítíme z trochu jiného úhlu. Nebudeme se tolik věnovat distribuci či přímému užívání jednotlivých drog, ale zaměříme se na jejich mezinárodní přepravu v menších, kilogramových objemech - a prostřednictvím "námezdních pěšáků", pověstných kurýrů. Vesměs jsou to příběhy o mladých, mnohdy naivně důvěřivých, stejně jako nezodpovědně riskujících, jedincích ...

Hosté z minulosti

Mezi nejrůznějšími drogovými obchodníky balkánského, arabského nebo třeba postsovětského původu zaujímají v naší republice jemně řečeno zajímavé postavení tmaví hoši z Afriky. Speciálně Nigerijci. A hned o nich můžeme prozradit, že marihuanu za drogu nepovažují. Drží ji jenom pro sebe, pro vlastní užívání, na ulici ji spíš neprodávají, snad občas ji z čirého kamarádství a z té nejlepší vůle někomu poskytnou jako dárek.

Policejní specialisté vědí o případech, o afrických figurkách, které přijdou domů, uvaří si čaj z hašiše, ohřejou talíř polévky s nadrobenou marijánou a ještě si k tomu zapálí sytého jointa. A vyznávají názor, že marihuana ve správném množství léčí. Pomáhá od bolestí zad, od psychických problémů, úzkostí a děsů.

Černoši mají zkrátka za objekt výdělečných transakcí vyvoleno jiné - tvrdší - zboží z bohaté drogové nabídky.

Větší zájem o dění kolem poměrně úzké nigerijské komunity v tuzemsku začala protidrogová policie odvíjet zhruba po roce 1993. Ukázalo se, že základ toho spolku je u nás z minulosti. Byli to obvykle zemědělští studenti, vysokoškoláci, kteří se pravidelně scházeli ve Slovanském domě v Praze Na Příkopech v dosti slavné vinárně Arkadia, ve "svíčkárně". Sedávali tam, občas si s někým dopřáli vůni marijánky a jinak nic. Vypadali a byli neaktivní. Podnět ke sledování tehdy vlastně přišel z pozvání pro české a maďarské policisty (bylo první pro policejní síly z bývalého středovýchodního sektoru) do Švýcarska k mezinárodní spolupráci proti nigerijské drogové mafii. Německo, Rakousko a další země šly do razantnější protiemigrační politiky a bylo jasné, kam se černí kluci začnou z celé Evropy stahovat.

A tehdy čeští policisté poprvé slyšeli o najímání kurýrů, o placení zásilek i o balení drog, o vyplácení kurýrů a tak dále. Nigerijci navíc znali naše prostředí, mnohdy i češtinu, a líbila se jim rovněž naše děvčata. Když si představíme chudobu africké rozvojové země, chápeme, že měli dost důvodů, proč vyměnit hlavní město Abuja (někdejší Lagos) a vyprahlé pouštní vesničky za pohostinné podmínky života v metropolích Evropy, posléze pak výrazně v jejím srdci.

Zhruba rok po startu sledování černošské skupinky se přímo na pražském letišti podařilo zadržet několik nigerijských kurýrů. Černých, tedy z "vlastních" zdrojů. Ale nemluvili. A pátrání a další postupy proti spolčení zvláštního obchodního druhu směřovaly do ztracena.

Teď malá poznámka na okraj: Nigerijská drogová mafie je ve světě považována za srovnatelnou s mafií kolumbijskou - a co se týče odhalení, pak za ještě nebezpečnější, kompaktnější. Kolumbijský systém organizuje propojenou spolupráci stovek lidí, nigerijský styl si vystačí s managementem 5 - slovy pěti - jedinců, kteří obsáhnou obchod se strašným, neuvěřitelným kvantem drog po bezmála celém světě. A většinou je to rodina a většinou není šance jejího černého člena zlomit, získat ke kontaktu.

Exotická osidla

Trpělivá operativní práce začala poskytovat první nadějnější poznatky. Policisté se točili kolem party černochů, o níž se postupně potvrzovaly předpoklady o najímání lidí pro atraktivní cesty a posléze pro neméně zajímavou přepravu drog. Kvůli nim naši protidrogoví bojovníci poprvé zorganizovali mezinárodní konferenci - zasedání s účastí kolegů z USA, Německa, Francie, Rakouska, Velké Británie. Rozeběhla se akce nazvaná Kurýr. Toto označení se respektovalo a přijalo i v zahraničí. Např. též Interpol s ním operoval.

Národní protidrogová centrála zadokumentovala vrcholovou strukturu gangu: jeden Nigerijec seděl v thajském Bangkoku, druhý ve Spojených státech, jeden to kontroloval v Čechách, dva sídlili v Holandsku. K tomu nutno přidat síť terénních najímačů kurýrů rozprostřenou po celé Evropě, ale u nás a v našem východním okolí obzvláště. Potom bílé spolupracovníky, kteří se za věrné služby, za odměnu dostávají výš a mohou pro své pány vybírat peníze z kont, zajišťovat parťákům ubytování.

Všichni vědí, že se dělá pro Johnyho, pro Micka, pro řekněme Sisi, ale víc nic. Tečka, další jméno nula. Ti zasloužilejší mají tedy určitý přísun k informacím, zároveň se ovšem pohybují pouze ve znalosti přezdívek, které se mohou pružně měnit.

Zasedání v ČR rozdalo mezinárodním kolegům jednotlivé úkoly, akci řídili fakticky Češi, kurýři létali především přes naše území. A čekalo se na větší ryby. Z toho NPC, sportovně otermínováno, nemělo mít ve finále moc bodů, jinak to prokazatelně úspěchem skončilo.

V tom čase a spíš těsně předtím byl v Thajsku zadržen první český chasník, který si za pašování heroinu vykoledoval mnohaletý trest. Mozaika metodiky nigerijské práce se průběžně kompletovala:

Základem byl cestovní pas. Na ten organizace zařídila vízum do Thajska. Nejraději pro včera osmnáctiletého hošíka nebo roztomilou holčičku. Vidina lákavého pobytu v exotické zemi byla běžně silnější než pud sebezáchovy, než vědomí rizika. Přitom podle policejních specialistů 99 % kurýrů přesně ví, o co při té legraci jde! Přesto u nich touha po pohádce vyhrává. Přijmou první tisícovky dolarů (z celkových pěti tisíc) a odletí na dvou až třítýdenní výlet do vzdáleného orientu (létalo se firmou LOT, levnější než ČSA). Tam si je přebere černoch a usadí je někdy na hotelu, častěji v rekreační oblasti Papaia, mezi jinými, skromnějšími zahraničními turisty. Odebere jim pas, aby se o něj nemuseli starat.

Následují sladké dny hrátek prázdninových. A v mezičase pro ně experti připraví zboží, drogu. Bílý heroin ve čtyřkilovém balení. Vzadu do stěny batohu. A moc si s tím hlavu nelámou. Na tmavomodré krosně rozpářou dvojitou tkaninu, vloží do ní kontrabantní balíček a zářivě bílou nití to uvedou do nepůvodního stavu. Cik cak rukou zaštrikováno, takže to musí každého jenom trochu bdělého celníka přímo přes oči udeřit.

Vtip pravděpodobně spočívá v tom, že v jednu a tu samou chvíli, nebo v rychlém sledu několika málo dní, jsou na cestě, ve vzduchu desítky kurýrů. Když nám chytnou dva tři, čert je vem, s nějakým odpadem se musí počítat, nebezpečí vyzrazení je minimální, znají umělecký pseudonym toho nejbližšího "externisty". A ten má zítra jiné jméno. Ovšem osud mladého člověka, který uvízl v hraniční síti, pak vydá na nejednu žalostnou knihu ...

Francouzská varianta

Na toho, kdo projel, čekávala v Evropě spojka. Buď si převzala náklad pro dalšího kurýra, nebo zařizovala přímé předání zakázky druhému přepravci. Ten cestoval dál do cílové země. Z Čech do Itálie, na sever, na západ, až do Ameriky. Původní - úspěšný - kurýr zinkasoval doplatek odměny a mohl si zahrát ruletu. Doslova i v přeneseném slova významu.

Policisté vyprávějí o dívčině, která místo uváženého utrácení stodvaceti tisíc korun během dlouhých spokojených měsíců, roztočila desetitisíce ve dvou dnech. Hostila ve Slováči celou partu, pro zábavu se sázela i o déšť do pětatřiceti minut. Pak jí a podobným nazdárkům nezbývalo, než přijmout novou nabídku na novou rekreaci. Pořád dokola, než se klec utrhne, než sklapnou klepítka. Úvodní akce skončila v závěru roku 1995 velkým zatýkáním, v USA byl zadržen i nejvyšší z bossů. V síti skončilo dvacet kilo bílého heroinu, což je pro přímořské státy množství, které téměř nestojí za povšimnutí. Podle toho jsou v následující koordinaci a kooperaci aktivní.

Nicméně po dokončeném Kurýru se objevovaly kauzy Kurýr II, Kurýr III. Zjistilo se například, že organizace obdobná té originální, původní, k nám pašuje kokain z Brazílie. U nás sídlil hlavní mozek, dva kumpány měl po Evropě, dva zbývající seděli v Latinské Americe. A fungovalo to již známým způsobem. Naše vysmáté holky odcestovaly do Rio de Janeira, do Sao Paola. Tam je nakontaktoval ztepilý černoch, ubytovaly se v hotelu, báječná dovolená, kdy si jeden - našinec - může dovolit skoro všechno.

Poté cesta zpět. Přes Španělsko, přes Francii. Tam se droga předávala dál. Zase naši odborníci z řad policie vyzvali ke spolupráci zahraniční partnery. Tentokrát Němce, Angličany, Francouze, částečně i Brazilce. A udeřilo. Ve Francii byla odchycena česká občanka. Vezla si přes čtyři kila suvenýrového kokainu.

Přišel policejní přípis, že mluví, spolupracuje. Hned tam NPC vyslala své lidi. Samozřejmě, že děvče hovořilo v hádankách přezdívek a že ji v Praze najal pan kdosi. Naši lidé ovšem byli v obraze, věděli, kdo za tím nejspíš stojí, měli fotoalbum. Došlo k rekognici. Hlavní organizátor byl doložen. Ostatně se na něj objevily další důkazy díky další zadržené osobě. I zadržely ho české policejní orgány. Dostal 12 let.

Malá francouzská kuriozita: Zatímco se v Thajsku rozdává a naděluje padesátiletí v chládku, Francie přiřkne odchycenému ptáčku pět šest let. Slevy za ochotu vypovídat, ocenění slibů, že už to víckrát neudělám. Leč má to drobný háček. Institut dlužební vazby. Jinými slovy to znamená, že dotyčný bude sedět tak dlouho, dokud nesplatí vyslovenou pokutu. Na pět kilo kokainu se přitom vyčísluje clo v hodnotě několika milionů franků. Krát pět šest v korunách a suma sumárum to může taky vyjít na padesát zašitých let ...

Obrana nikoliv bezbranná

Zdálo by se, že v nekonečném souboji zla s dobrem, zlo - v této chvíli droga a její cestičky k nejširším vrstvám lidu - beznadějně vítězí. Pravda je, že to není tak beznadějné. Operativní práce schopných detektivů, kvalifikovaných policistů dovede tipovat, odkud vítr fouká. Ostatně i celní služba má řádku zkušeností, které mohou podpořit její čich na pašované dárky.

Buďme konkrétní: Američané šli např. na věc odzadu, přes výpisy z banky (např. z kovbojsky znějící Western Union Bank). Ten, kdo peníze posílá, může být sice kdokoliv, ten, kdo je ovšem přijímá, se musí vykázat nějakým osobním dokladem. Je-li mladičký, z jisté evropské země a obdrží-li poněkolikáté přibližně stejnou sumu do přibližně pěti tisíc dolarů, to s pravděpodobností blížící se jistotě bude náš člověk, kurýr.

Něco podobného se může odehrávat s cestovními doklady. Bývají popsané vízovým povolením, orazítkované opakovanými příjezdy a odchody. Nějak podezřele se mohou mladému cestovateli ztrácet a tak dále a tak podobně. A opět je podstata "profese dobrodruha" nabíledni.

Sledování, kdo v jakých se pohybuje společnostech, kolik a jak dovede utrácet, to už vůbec nemusí být pastva pro postřeh policejních pátračů. V tom má šanci na spolupráci kolem jisté čistoty života obyvatelstva rodina, sousedé, příležitostně zaměstnavatelé, nejsou-li falešní, tak i kamarádi ... Nadějné jest, že není zlolajného háčku, aby na něj nemohl existovat protiháček. A že vždycky může sílit šance, že všechny kroky protizákonné dokážou strážci zákona někdy výhledově předbíhat.

* * *

P.S.
Případy drogových kurýrů, jako takové, zřejmě ještě hodně dlouho neskončí. Počítejme s tím. Černý obchod s drogami (ať ve velkopřepravním nebo malobjemovém množství na bedrech jednotlivce), jejich užívání a kruté závislosti na "slastných požitcích" z nich jsou celosvětovým problémem a lze očekávat, že drogový atak do naší republiky bude v nejbližších letech dále jenom narůstat (ostatně viz. Otázky pro ... v tomto vydání časopisu Policista). Není marné zamýšlet se nad tím - do všech možných vazeb.

Jaroslav Kopic  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |