POLICISTA  10/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

z policejních archivů

V haldě dýmajícího popela, na místě, kde dřív stála prostá trampská chata, bylo nalezeno ohořelé lidské tělo. Unavení hasiči smotávali plátěné hadice, lidé z okolí, kteří při zákroku pomáhali, byli zpocení, špinaví a načichlí pachem spáleniště. Odvedli kus dobrého díla, podařilo se jim zabránit šíření ohně, hrozivě vyhlížející požár nakonec nezničil o mnoho víc než hektar vzrostlého lesa. Protipožární sbory končily, výjezdové skupině kriminalistů z OVB Bruntál práce teprve začínala.

Tak vypadala první kapitola příběhu starého víc než třicet let. Stránky strojopisných protokolů zatím zežloutly, mnozí z těch, kteří vypovídali, už nežijí, z ostatních jsou staří lidé.

Rok 1969 se zapsal do historie jako tvrdý nástup komunistické normalizace, v novinách tehdejší doby oheň v lese nedaleko Horní Životice stál jen za pár stručných řádků v černé kronice.

Požár, zaviněný nejspíš neopatrností nocležníka v neudržované lesní boudě, způsobil značnou škodu. Po totožnosti mrtvoly nalezené na spáleništi se pátrá.

Tuctový příběh. Plechové knoflíky od ohořelé bundy, přezky z batohu, kapesní nůž a svazek klíčů. Nějaký tramp, nejspíš řádně opilý, se chtěl v noci zahřát a rozdělal oheň v provizorních kamínkách, možná všechno způsobil jen nedopalek cigarety. Zkrátka nešťastná náhoda, nic víc. Pitevní protokol nebyl s podobnou verzí v žádném rozporu.

Pokud jde o důležité orgány uložené v dutině hrudní, lební a břišní, žárem vyvolané změny neumožnily jednoznačně prokázat ani vyloučit nějaké poranění. Znalec z oboru stomatologie konstatoval, že jde o mladistvého jedince s intaktním chrupem. Protože na zubních korunkách nebyly zjištěny ani povlaky, ani usazeniny zubního kamene, lze hodnotit hygienu ústní dutiny jako velmi dobrou a s velkou pravděpodobností šlo o nekuřáka nebo jen o příležitostného kuřáka. Podle zjištěných znaků u jednotlivých zubů je možno určit věk zemřelého na 16 - 18 roků.

Jako tragickou nehodu brali celou záležitost i vypovídající svědci. "Jo," vzpomínal lesní dělník Petiška, "trempíci se tady scházeli často, majitel boudu ani nezamykal. Ono tam stejně nebylo co ukrást. Dvě palandy ze soušek, místo matrací chvojí a seno, kamna, to byla jen taková pícka z kamenů a u toho kus zrezivělé komínové roury. Vlastně je skoro zázrak, že to nechytlo dřív..."

Pečlivé ohledání místa požáru objevilo pár prázdných plechovek od konzerv, ohořelou proštípnutou železniční jízdenku z Ostravy do Frýdku-Místku a dvě vystřelené nábojnice ráže 7,65 mm.

Základní úkol, zjištění totožnosti mrtvého, nebyl nijak zvlášť jednoduchý. V čase prázdnin a dovolených nebyl žádný mladý chlapík se zachovalým chrupem v okolí pohřešován, v ostravském Tramp-klubu se sice snažili kriminalistům vyjít vstříc, ale většinou se všichni znali jen podle přezdívek, bylo proto nutno vypracovat slovníku podobný seznam, aby bylo aspoň trochu zřejmé, kdo je kdo.

"Jasně, Bill tam být nemohl, toho jsem potkal na potlachu v Čermné, Hadička už trampování nechal a hraje někde v kapele. Leda tak Minesota s Prckem. S těma jsem měl sraz v Heřmanicích, ale nepřišli..."

Minesota se ve skutečnosti jmenoval Jaroslav Mácha, Prcek Karel Bursík. Přátelé z trampského klubu, z toulek přírodou, ze zábav ve venkovských hospodách i večerů u táboráku, všichni se shodli na tom, že staré vojenské knoflíky nalezené v popelu byly stejné jako ty, co na bundě míval Prcek, podobně tak kus ohořelého manšestru odpovídal látce kalhot, které si mladý muž oblíbil, bez ohledu na maskáčovou a džínsovou módu. Nakonec dorostový lékař z hornického učiliště v Ostravě-Porubě srovnal zubní kartu jednoho učně s pitevním nálezem a mrtvý ze spáleniště dostal jméno.

"Naposled jsem s ním mluvil večer v klubu. Říkal, že se chystá někam na čundr, měl s sebou sportovní modrý pytel s nápisem Botas a každýmu, kdo šel kolem, povídal - opatrně, nesahejte na to, mám tam děcko. Nebylo mi jasné, co tím myslí, teprve na záchodě ukázal, že to děcko je samopal. Takovej ten malej, co se mu říká škorpion.

Potom se domlouvali s Minesotou, že na víkend vyrazejí spolu." Pátrání po Jaroslavu Máchovi trvalo několik dní. Doma nebydlel, po hádce s otcem práskl dveřmi už před několika měsíci a od té doby střídavě přespával u kamarádů. Původně pracoval v dolech, ale nechal toho a vydělával si jako barman v již zmíněném trampském klubu. Nicméně od večera, kdy se s Bursíkem domlouval na společném odjezdu, jej nikdo nikde neviděl. Teprve čtvrtý den po lesním požáru přišla zpráva, že hledaný mladý muž leží ve vězeňské nemocnici v Brně.

V pátracím oběžníku uvedený Mácha byl zadržen v restauraci "U Lípy" v okrese Nový Jičín, kde se s partou známých přivedl do podnapilého stavu a společně tropili výtržnost. Vedoucím podniku byla proto přivolaná hlídka z OOVB Odry, při zákroku vytáhl Mácha vojenský samopal a mířil na pracovníky Bezpečnosti. Během zápasu o zbraň došlo k výstřelu, kterým byl Jaroslav Mácha zasažen do stehna pravé nohy. Po lékařském ošetření na něj uvalil okresní prokurátor v Novém Jičíně vazbu a současně bylo zahájeno stíhání pro trestné činy nedovolovaného ozbrojování a útoku na veřejného činitele. "Kde jste sehnal tu zbraň?"

"Koupil. Za pět stovek."
"Od koho."
"Od jednoho vojáka."
"Jakého vojáka?"
"Co já vím? Nikdy před tím jsem ho neviděl."
"Poznal byste ho?"
"Určitě ne."

Neznámý chlapík, ať už z nějakého nádraží nebo z přeplněné hospody, to je výmluva tak stará, že snad ani nestojí za to zaznamenávat ji v protokolech. Podle čísla zadrženého samopalu bylo zjištěno, že zbraň byla nedávno ukradena při vloupání ve Svitavách, mezi podezřelé tehdy patřil jistý Petřík, shodou okolností učeň stejného učiliště, kam docházel i Karel Bursík řečený Prcek. Policisté se na Petříka obrátili znovu a mládenec přiznal nejen krádež, ale i to, že se poplašen vyšetřováním chtěl zbraně rychle zbavit, proto ji nakonec prodal Karlovi.

Celý příběh začal dostávat přesnější obrysy. Balistická expertiza nábojnic nalezených na spáleništi potvrdila, že byly vypáleny ze zadrženého škorpionu, nicméně neexistoval žádný důkaz, že Minesota s Prckem přišli k trampské boudě společně. K hledání možných svědků přistoupili kriminalisté s pozoruhodnou důsledností. Rozdělili kraj na jednotlivé úseky a operativci, vybavení sérií fotografií vhodných pro rekognici, obcházeli chalupu po chalupě okolní vesnice, stejně tak samoty a dřevařské maringotky.

Opravář zemědělských strojů ve Svobodných Heřmanicích vypověděl, že v den, kdy došlo k požáru, uviděl nedaleko místní kovárny trampa, kterého zná pod přezdívkou Prcek. Když se s ním chvíli bavil, všiml si, že nedaleko stojí ještě jeden chlapík, který zjevně čeká na kamaráda. Z předložených snímků opravář vybral portrét Jaroslava Máchy.

Jiná svědkyně, která pracovala jako lesní dělnice nedaleko shořelé boudy, uvedla, že kolem jedenácté dopoledne slyšela šest rychle se opakujících výstřelů. Když šla později po lesní pěšině pro vodu, uviděla dva trampy, z nichž jeden měl za opaskem zbraň. Polekala se a utekla zpátky k pasece, kde sázela stromky.

Lesník František Balík řekl, že ráno nedaleko ještě stojící boudy potkal trampa, který měl na zádech tornu typu tele. Uváděl popis naprosto shodný s podobou Jaroslava Máchy. Kolem třetí odpoledne viděl stejného mládence, jak kráčí podél trati k nádraží.

Výpravčí ze Svobodných Heřmanic si vzpomněla, že když přijížděl motorový vlak mířící do Ostravy, všimla si, že z nedalekého lesa stoupá kouř. Její pozornost upoutal i neznámý mladík, který nastoupil do posledního vagonu a stále se ke sloupu dýmu otáčel. Z předložených fotografií opět vybrala Máchu.

Vyšetřovatelé se na výslech obviněného připravovali velmi pečlivě. Jednotlivé otázky byly zpracovány po způsobu scénáře, seznamování se zjištěnými fakty mělo logickou strukturu, od drobných nesrovnalostí k velkým.

Pacient vězeňské nemocnice přezdívaný Minesota zprvu lehkomyslně opakoval předešlá tvrzení hemžící se neznámými vojáky a přítulnými dívkami bez jmen a adres, později tvrdil, že byl opilý a na události si pamatuje jenom mlhavě, nakonec dlouho mlčel a srovnával si věci v hlavě. Když konečně promluvil, byla jeho výpověď chvatná a naléhavá, hovořil tak, jako by se chtěl rychle zbavit příliš těžkého břemene.

Dobrá, byl jsem s Karlem. V té boudě jsme chtěli pár dní zůstat, když v noci prší není spaní pod širákem žádná pohoda. Prcek měl škorpiona a byl z něj úplně paf. Když jsem se třeba šel na chvilku projít, nebylo to dál než tak dvě stě metrů, najednou slyším střelbu jak na manévrech. Nevěděl jsem, co se stalo, utíkal jsem k boudě, Karel tam stál opřenej o dveře a povídal, že vystřelil jen tak, aby mě přivolal, protože nevěděl, kde jsem. Potom jsme zalezli dovnitř, Prcek si lehl na spodní palandu, já se posadil na okraj, vzal jsem samopal a zkoušel ho rozebrat. Nevím jak se to mohlo stát, ale najednou vyšla rána...

Zřetelně jsem viděl, že Karel sebou škubl, ani nevykřikl, ani nezasténal. Strašně jsem se polekal, zvlášť, když jsem viděl, že Prcek zůstal bezvládně ležet. Křičel jsem na něho, třepal s ním, ale on se nepohnul. Z pravé strany hrudníku mu vytékala krev. Dostal jsem strach. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. V panice jsem se rozhodl zmizet a zahladit všechny stopy, aby to nebylo na mne. Sebral jsem svoje věci, taky ten samopal, brašnu s nábojema a hrst vystřílených nábojnic, všechno jsem vynesl před boudu. Pak jsem se vrátil a zapalovačem zapálil seno pod postelí, na které ležel Prcek. Když se oheň rozhořel, vyběhl jsem z boudy, sebral věci a klusal na nádraží do Heřmanic, odkud jsem odjel motorákem do Opavy. Chtěl jsem se nějak dostat do Čermné na potlach, jenže jsem se toho všeho nemohl zbavit, chlastal jsem, ale moc to nepomáhalo, mlhavě si vzpomínám, že jsem s nějakou partou odjel na Svitavy, tam došlo k maléru v hospodě, dovnitř vtrhla spousta uniforem, možná jsem ten sapík vážně vytáhl, byl jsem z pití pořádně zpitomělej, zase to bouchlo a probral jsem se až v nemocnici.

Kriminalisté spontánní výpověď přerušovali co nejméně, smutný příběh se nahrával na starobylý cívkový magnetofon. Uzavřený případ. Soud zasedající o půl roku později uznal Jaroslava Máchu vinným z těžkého ublížení na zdraví, které mělo za následek smrt a z obecného ohrožení. Za uvedené trestné činy poslal mládence zvaného Minesota do vězení na dlouhých dvanáct roků. Samopal typu škorpion, okolo kterého se celý příběh točil, byl z moci úřední vrácen do zbrojního skladu, z něhož byl uloupen.

Třicet let je pořádně dlouhá doba. Z dávných šlachovitých trampů jsou dnes obtloustlí paďouři, spáleniště zarostlo středně vysokým lesem a v místě strohé dřevěné boudy stojí chaloupka připomínající luxusní vilu. Svět se mění, i když zase ne tak moc. Poměrně čerstvá zprávička v novinách oznamuje loupež, při níž byl spolu s řadou krátkých palných zbraní ukraden i armádní samopal.

Antonín Jirotka  

Slovo na závěr

Jedna z obecně rozšířených pověr představuje kriminalisty jako lenivé úředníky, kteří s velkou chutí smetávají závažné problémy se stolu. Opak je pravdou a starý archivní příběh to jenom potvrzuje. Nic nebylo snazšího, než uzavřít lesní požár jako nešťastnou náhodu, a přesto to nikoho ani nenapadlo. Spousta lidí pracovala přesčas a operativa prošlapávala podrážky bot, stokrát se omílaly všechny vyšetřovací verze, jen aby se neztratil ani ten nejmenší důkaz či stopa a případ mohl být dotažen do konce.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že podobný přístup k práci se u naprosté většiny vyšetřovatelů a kriminalistů ani po třiceti letech nezměnil. A ještě jedna věc je na starém příběhu aktuální. Magická přitažlivost, jakou mají pro mladé lidi střelné zbraně. Žijeme v období přípravy nového zákona o zbraních a střelivu, diskuse o jeho podobě jsou velmi ostré. Ostatně, není to záležitost jen naší země, i Spojené státy, kde možnost vlastnit zbraň tradičně patří k základním právům občana, vážně uvažují o zavedení nepoměrně přísnějších pravidel. Relativita vzájemně protichůdných argumentů se dá demonstrovat na nejobvyklejší dvojici názorů. Střelnými zbraněmi je spácháno mnoho nejtěžších zločinů, proto je třeba přístup k nim striktně omezit. Jistě, říkají odpůrci administrativních zákazů, jenže ještě víc vražd je provedeno obyčejnými kuchyňskými noži či sekyrami a nikoho ani nenapadne takové nástroje zakazovat.

Příběh, který jsme si vyprávěli, je trochu podobný. Jistě, nebýt ukradeného samopalu, nebyl by jeden lidský život zmařený a druhý pokažený. Na druhé straně, v sedmdesátých letech byl přístup běžných občanů ke střelným zbraním velmi přísně omezen, a přesto k podobné tragédii došlo. Vlastně možná právě proto. Nedostupnost, chuť zakázaného ovoce, představa mužnosti spojené s palnou zbraní, to všechno byly důvody, proč se osudný samopal kradl, předával z ruky do ruky, proč si ho každý chtěl vyzkoušet a pohrát si s ním. Já sám bych navrhoval takový poddůstojnický způsob, jakým mládence z okouzlení zbraní vyléčit. Střelby, čistění, rozborky a zase čistění, a to všechno opakovat tak dlouho, dokud člověk nezjistí, že ten kus železa na nic rozumného dobrý není. V jedné divadelní hře G.B. Shawa nosí hrdina v pouzdru na revolver slaninu. Špek je totiž v běžném životě nepoměrně důležitější záležitost než nějaká pistole.

JUDr. Per Spilka, kriminalista  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |