POLICISTA  10/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž

Řítili jsme se po hladině. A nad ní. Motor Volvo Penta nás hnal jako raketovou střelu středem přehrady vzhůru do slunce. Lid odpočívající na pobřeží to zvedalo z dek a poutalo k vodě. I ty naprosto neoblečené. Na vodním zrcadle za námi se rozevíraly nůžky lodním šroubem vzedmutých vln. Výletníci na šlapadle, na pramici i na několika surfových prknech s pestrobarevnými trojúhelníkovými plachtami natáčeli zautomatizovaně svá plavidélka kolmo ke zvlněným brázdám. Potom Jáša ubral na otáčkách. Člun měkce setrvačně dobržďoval, zpomaleně se propadal k běžné čáře ponoru. A v ohbí, kde zúžené přehradní jezero postupuje dál proti proudu řeky, se vynořil - jakoby ze zelených strání - značně historický výletní parník. Obsypaný rekreanty. A bylo to jako v australském seriálu Co přináší řeka. Nebo jako v modernější variantě českého filmu pro pamětníky Řeka čaruje ...

Policejní specialisté - na zvláštní akce v hlubinách vod

V březnovém čísle časopisu Policista psal kolega J. J. Vaněk o východočeských policistech potápěčích, kteří pracovali na zamrzlé vodní nádrži Rozkoš u České Skalice. V reportáži byla mj. také zmínka o mobilní dekompresní komoře, která je u Policie ČR jediná a "sídlí" na Brněnské přehradě pod "ochrannými křídly" speciálního, v republice rovněž jediného policejního útvaru. Přišlo nám tedy jen a jen logické a normální, že jsme se rozhodli - v čase, kdy vysoké léto přecházelo ke svému sklonku - navázat na první letošní potápěčské vyprávění. A že jsme s fotoreportérem vyrazili za cílem Brno-Bystrc: Výcvikové středisko potápěčů a vůdců malých plavidel PČR (tím druhým přitom Řád plavební bezpečnosti označuje řidiče motorových člunů běžně u nás používaných při službě na řekách a jezerech - red.pozn.).

Velké naděje pro potápěčské činnosti aktuálně přináší souprava TitanZastihnout v objektu bývalého poříčního oddělení větší část potápěčské party bývá loterie. Při naší návštěvě byla jedna skupina na Dyji, na Vranovské přehradě. O pár dní později jiná výprava pátrala na zatopených lomech, v severních moravských končinách, po polském občanovi, v hloubkách 18 - 24 metrů, místy i více. Bylo to pro kriminálku. Asistovala dekompresní komora a také Titan, podvodní automatický kamerový systém. A potápěči severomoravské policejní správy se zajištěním potápěčů z Výcvikového střediska utonulého člověka s přehledem našli. Minimálně jedna či dvě podobné akce se objeví každý měsíc.

Za zmínku jistě v této souvislosti stojí:

Úspěšnost výjezdu se rovná skutečnosti, že buď jsou osoba či hledaný předmět nalezeny, nebo je vyloučena možnost jejich objevení (to je snad ještě obtížnější - potápěči nutně musejí osahat dno po čtverečních centimetrech a zaručit kriminální službě skoro stoprocentně, že ani časem odtud nic nevyplave).

Historická ohlédnutí - dávná i ta téměř včerejší

První svědectví o potápěčích je staré přes pět tisíc let. Vlis na hliněné tabulce z Mezopotámie zachytil pobyt člověka pod vodou. U nás se ví o slovanských bojovnících, kteří se v 11. století pomocí rákosových trubiček přibližovali pod hladinou k nepříteli. Počátkem 16. století se na světě objevují první potápěčské zvony a vzápětí je na dějinné scéně jejich využití při hledání potopených římských lodí ... Vývoj potápěčské techniky je výrazem lidské touhy po poznání, obživě i bohatství. Stejně jako po dobrodružství.

První zmínku o potápění v českých zemích máme od Tomáše z Klauzenburgu: V roce 1757 donesl zvěst o blížící se pomoci Pražanům obleženým pruskými vojáky jistý Mara, rodák z Hrdlořez. Pomocí nafouklých hovězích měchýřů proplul do obležené Prahy a stejným způsobem se vrátil ...

Československá armáda měla za první republiky pro své potřeby vycvičené bojové plavce, kterým se říkalo žabí muži nebo také raci. Opravdový rozvoj potápění - najmě sportovního - začíná u nás až po II. světové válce. V šedesátých letech je na trh uvedena první československá potápěčská automatika - populární Rekord AV 1 konstruktéra Ing. Slavíčka ... Brzy poté se do vývoje aktivit "podvodních plavců" - a do využívání jejich schopností v bezpečnostních službách obzvláště - začíná zapisovat mezi potápěči nepřehlédnutelná žijící legenda: Josef Kotlan z Brna (chystáme se mu věnovat v některém z blízkých vydání Policisty samostatné vyprávění).

V policejní praxi před nedlouhou dobou působili policisté navíc vyškolení pro potápěčské činnosti (pracovali zejména u obvodních a poříčních oddělení). V rámci PČR Správy Jihomoravského kraje následoval pokus zkombinovat potápěče s pyrotechniky (to bylo v roce 1995 - potápěči se celkem pyrotechniku dokázali přiučit, pyrotechnikům potápění moc nešlo). Lepším řešením se jevil samostatný specializovaný útvar.

Nejprve experimentálně (1997), pak naplno (1998 a 1999) začal pracovat tým zhruba půltuctu lidí. Měli budovu, vodní plochu, techniku a odborně zdatné jedince do začátků. Všechny krajské správy ve finále přispěly jedním tabulkovým místem a ke zkušeným se našli mladí policisté ochotní zvyšovat si průběžně svoji mimořádnou kvalifikaci.

Dnes útvar (Výcvikové středisko potápěčů a vůdců malých plavidel PČR) slouží pro přímý výkon služby pro potápěčskou činnost a jako školicí středisko pro policejní potápěče celé republiky (máme jich 80 - 90) a pro vůdce malých plavidel (těch bude u policie 300 - 400). Při výuce a pravidelném přezkoušení vypomáhají další lidé (např. krajští instruktoři potápění).

Potápěči i "vodní řidiči" si každý rok po týdenním až dvoutýdenním kurzu na přehradě Brno-Bystrc obnovují svá oprávnění. (Obdobně je tomu s lékařskými prohlídkami či psychotesty, což se odehrává ve zdravotnických zařízeních v Praze.)

Jedinečná výbava - pro bezpečí a efektivitu mimořádné práce

Výcvikové středisko, o němž je řeč (a které vzniklo díky porozumění a podpoře lidí z Policejního prezidia, ze Správy Jihomoravského kraje i odjinud - a které se rozvíjí také zásluhou osobních kvalit příslušných řadových policistů!), je mezi našimi policejními útvary neopakovatelné specifičností materiálně technického zajištění:

Policejní přetlaková komoraNa prvním místě jmenujme mobilní dekompresní komoru DK 2 (je u PČR jediná). Tato přetlaková komora - posazená do "skříně" na nákladním voze Tatra 815 (6 x 6 VVM, dvanáctiválec o obsahu 19 l) - zajišťuje práce policistů v hloubkách větších než 9 metrů, nebo pod nepřístupnou vodní hladinou. V takových případech provádí potápěč v závislosti na hloubce a čase ztráveném pod hladinou při vynořování nutně tzv. dekompresní zastávky. Kdyby to z nějakých nečekaných důvodů (a stát se toho pod vodou může nepřeberně mnoho) nestihl, hrozí mu vážné zdravotní nebezpečí, které je barokomora schopná odvrátit.

Odbočka na vysvětlenou: Potápěč pobývající ve větších hloubkách se - zjednodušeně popisováno - podobá uzavřené láhvi se sodovkou. Pod vlivem zvýšeného tlaku vody se mu při dýchání se vzduchovým přístrojem (21 % kyslíku, 78 % dusíku) celé tělo nasycuje dusíkem. Odsycování poté probíhá pomaleji a při náhlém vynoření, které odpovídá prudkému snížení tlaku způsobenému otevřením vzpomínané láhve sodovky, vzniknou v jeho tkáních dusíkové mikrobublinky. Jejich narůstání a působení vede k zhmoždění až trhání tělesných tkání, k velkým bolestem (např. kloubů), l emboliím v krevním oběhu a k poškození centrální nervové tkáně. Dalším možným nebezpečím jsou barotraumata způsobená vlivem rozdílného tlaku plynů v tělesných dutinách vůči zevnímu prostředí a hloubkové opojení...

Lépe a detailněji by nám to vysvětlili lékaři. Nicméně si nejspíš všichni dovedeme představit, že potápěči vždy dělají vše pro to, aby se "neodšpuntovali". Aby se po vykonaném díle u dna vraceli k hladině pozvolně a s postupným zvykáním si na snižovaní tlaku na veškerý svůj organismus. Druhým unikátem Výcvikového střediska je automat Titan. Dálkově ovládaný podvodní televizní systém, malá ponorka se zabudovanou barevnou kamerou, robot s mechanickou rukou. Zařízení slouží k vyhledávání předmětů ve velkých hloubkách, až do 100 metrů, i k jejich případnému vyzvedávání. Ovládají jej tři elektromotory pro pohyb do všech směrů. Kamera se rovněž umí rozhlížet a dovede si i prostředí přisvítit. Obsluha pracuje s ovládacím panelem, s obrazovkou monitoru a videorekordérem..

Dál jenom letem světem:

Ve výstroji střediska jsou: minohledačka (potápěč s ní dokáže pracovat až v hlubinách 50 metrů), zvedací vaky, studniční kamera (válec s černobílou kamerou a s přisvícením), spojení pod vodní hladinu, kompresorovna k plnění potápěčských láhví, motorové čluny (Ryds a Seastar) používané u policie, gumové čluny se závěsným motorem, pracovní prám Pioneer (určený pro přepravu materiálu na vodě k místu vlastní akce, obvykle se převáží k činnostem souvisejícím s nasazením barokomory, je rychlý - až 50 km/hod. - dobře ovladatelný, umí najet na písčinu, překonat mělčinu, je takřka nepotopitelný atd.).

Osobní výstroj jednotlivých potápěčů patří momentálně k velmi uspokojivé, vyhovující střední třídě ...

Naprostí fandové - některé věci se nedají nadirigovat

Několik málo měsíců je pověřen vedením Výcvikového střediska mjr. Ing. Jaromír Dřímal. Z jeho vyprávění a předtím z povídání s policejními inspektory-instruktory Jáchymem Adlerem a Davidem Juráčkem by se dalo opakovat mnohé, ale prostoru nám již nezbývá mnoho.

Ta práce obyčejně vůbec nevoní. Často se pátrá po osobách, které se postrádají delší dobu. Jsou-li dlouho pod vodou, není setkání s nimi nic příjemného. (Stalo se např., že velice šikovný klučina, vynikající potápěč, se při pátrací akci v kaolinovém lomu ocitl v zajetí s mrtvolou, spoután travinami. Asi po hodině ho z té šlamastyky ostatní vyprostili. Šok ovšem vedl mladíka k rozhodnutí, že něco takového v životě už nechce zažít nikdy!) Hledání věcí z trestné činnosti (lupu) nebo věcí, jimiž byla trestná činnost spáchána (vražedné nástroje), se většinou odehrává ve stokových vodách. Pak se policisté potápějí, brodí třeba nepoužívaným náhonem, kde je vody sotva 20 centimetrů, zato výška bahna dosahuje víc než půldruhého metru a je to plné zapáchajících zbytků, zdechlin zvířat a podobných chuťovek.

Je jasné, že bez toho, aby lidé ze střediska byli nadšenci pro vodu, se policejní potápění dělat nedá. Mnohé nelze navelet ani to nemůže člověk dělat s nějakým odříkáním.

"Protože" - jak říká major Dřímal - "pod vodou se hned prozradí, jestli máte stres nebo vás sužují osobní starosti. Každý, pokud se to u něj projeví, radši po zkušenostech, které má, odchází, než aby znesnadnil život sobě nebo kamarádovi. Vždy platí zásada, že člověk musí jít do vody vyrovnaný s tím, že se může něco stát. Sobě věřit musí, stejně jako svému kolegovi, ale má na sobě spoustu techniky, vzájemně propojené kovové a pryžové součástky, kdykoliv může dojít k poruše a on musí umět vzniklou situaci, řešit, umět sobě i druhému pomoct. Jsou to lidé zvláštního naturelu, jsou schopní dělat vpodstatě cokoliv, kdekoliv. Nezáleží jim až tolik na tom, jestli budou ten večer spát v hotelu, nebo pod stanem. Čas služební vám splývá s časem soukromým ..."

A po práci - či o dovolené - vyhledávají povětšinou všichni zase vodní plochy. Aby si alespoň mimo práci užili hezkou, prosluněnou vodu. Aby si udělali potápěním, podvodním létáním jako ve stavu beztíže, alespoň trošku radosti.

* * *

A co se týče toho rozletu v motorovém plavidle po kouzelném zrcadle jezera, jak jsme si vylíčili v úvodu, tak to je obyčejně pomalá obhlídková plavba co sotva vlnka vlnku mine - a s očima na sťopkách - a v dalekohledu - a nekonečně dlouhé minuty.

Jaroslav Kopic  
Foto Václav Šebek  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |