POLICISTA 10/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra anketa |
A zas je tu podzim, listopad - a my ovšem vzpomínáme, hodnotíme, bilancujeme, protože deset let je prostě deset let. Naivní entuziasmus z roku 1990 vystřídal reálný pohled plný zmoudření a skepse, neboť každý líc má svůj rub a chvíle vzkypělého živelného optimismu nutně střídá o to těžší splín. K mnoha nehezkým slovům - krize, tunelování, nezaměstnanost, inflace, schodek - jež tak často skloňujeme v posledních měsících a letech, patří v neposlední řadě i pojem kriminalita. Česky zločinnost.
Zatímco začátkem let devadesátých nás politikové z nejvyšších postů vlídně ujišťovali, že zvýšená zločinnost je prostě nutnou daní za svobodu a demokracii, dneska už hovoří jinak. Ustaraně a účastně, neboť i skrze špalíry bodyguardů už k nim zřejmě dolehlo, čím vlastně žije prosté voličstvo, jež budou - dřív či později - zase potřebovat. Boj proti kriminalitě se stal oblíbeným debatním trumfem, jeden z pražských senátních kandidátů se dokonce nedávno sám prohlašoval kladivem na kriminalitu. S výsledkem sice nevalným, ale přesto. Kriminalita je fenomén naší doby, problém, jenž trápí a nepomíjí. A tak jsme vyšli do ulic českých měst a ptali se lidí: dotkla se vás nějak osobně zvýšená zločinnost posledního desetiletí?
Viktor Konopásek, 35 let, podnikatel, Praha:
To myslíte vážně? Ukradli mi třeba auťák - přímo před domem. Nic moc, za půl melounu, ale byl jsem na infarkt. Pak mi ho nějakej grázlík telefonicky za sto tisíc nebízel ke koupi: tak jsem šel na schůzku se dvěma kámošema z posilovny, ale asi jsme byli moc nápadní, takže se nikdo neukázal. Tak teď se vozím otřískaným favoritem: jezdí a nikdo po něm netouží. A když jedu na nějaký obchodní jednání, kde záleží na dojmu, najmu si drožku bez označení, medvěda nebo bavoráka, a s livrejovaným šoférem. A je to.
Zdeněk Matějka, 47 let, učitel, Plzeň:
Rodičům vykradli byt a chalupu, tu ovšem už dvakrát. Mně šlohli jenom peněženku v tramvaji, což je bilance vcelku solidní, jak tak slýchám od kolegů a přátel, jsou na tom, mnozí hůře. Za socialismu se říkávalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu, a že rodina je základ státu. Jak se zdá, mnozí si to vzali k srdci až příliš: když tak někdy čtu noviny anebo koukám na televizi, říkám si, že v téhle zemi se snad nedělá nic než jiného než zlodějny.
Miroslava Maternová, 35 let, prodavačka, Ústí nad Labem:
Dělám pokladní v supermarketu a řeknu vám, že je to hrůza, co se děje. Lidi kradou jako straky a nejhorší je, že vůbec nevíte, kdo si něco strčí do kapsy. Protože na určitý lidi si dáváme bacha předem, ale kolikrát se ukáže, že něco šlohne nóbl vyhlížející panička anebo pán v obleku a s diplomatickým kufříkem. Kradou děcka, kradou dospělí, někdo jen tak z flancu, pro vzrušení anebo aby si přilepšil, ale čím dál častěji lidi berou i základní potraviny. Protože mají bídu a kradou už z hladu. Jsem ve kšeftě od svých patnácti, ale tohle jsme dřív neznali.
František Zoubel, 67 let, důchodce, Pelhřimov:
Na venkově to ještě docela ujde, ale jak se koukám na televizi, někde v Praze nebo v Brně bych už dneska bydlet nechtěl. Tam aby se člověk bál po soumraku vystrčit z baráku nos, že mu ho někdo urazí. A než se vrátím domů z pohotovosti, vybílí mi nějakej doveda barák. Kradlo se vždycky a krade se zas, ale jestli můžu soudit, lidi jsou na sebe čím dál surovější. Vraždí se pro pár stovek a nejhorší jsou mladí: jako kdyby v sobě neměli kouska svědomí a zdravýho rozumu. Je to trest boží, říkal pan farář, a něco na tom nejspíš bude: pámbu na nás ani nemusí seslat sedm ran egyptských, lidi se už postarají sami. Někdy si říkám, že jsem rád, že už mi je tolik: ona ta světlá budoucnost asi zrovna k popukání nebude.
Milada Harmáčková, 52 let, průvodčí Českých drah, Brno:
Jezdím na dráze přes třicet roků, ale co se děje dneska, je hrůza. Ožralí, zfetovaní cestující, většinou pochopitelně bez jízdenky, to je na denním pořádku. A ještě jsou na nás sprostí! Já měla ještě štěstí, zatím dostávám jenom vulgárně vynadáno, ale jedné kolegyni nějaký darebák přerazil ruku a jinou chtěli fotbaloví fanoušci vyhodit z vlaku za jízdy, když si dovolila žádat, aby ve vagonu nekouřili a nelili chlast po kupé. Než výpravčí na další stanici zavolal policii, vypařili se ti grázlové jako pára. Ještě že kriminálka čapla ty lumpy z Ostravy, co házeli po vlaku kamení a trefili chuděru tu paní! Měli by jim dát doživotí, aby se všichni podobní poučili. Jenže u nás se s násilníky jedná pořád v rukavičkách a oni na to hřeší.
Zdeněk Pomocný, 42 let, zedník, Klatovy:
Makal jsem půl roku pro jednu firmu za Prahou, v takovým nóbl satelitním městečku, samá vilka: dělali jsme deset, jedenáct hodin denně a kolikrát i o sobotách, protože dneska je člověk ve stavebnictví rád, když sežene práci, všude radši vezmou Ukrajince, kteří jsou levnější a nechají si všechno líbit. Jenže: za dva měsíce dřiny mi zůstala firma dlužna plat: že jim nezaplatil investor. Ale co mně je do toho? Tak ať toho hajzla zašijou, když dělá dluhy. Copak tohle není zločinnost? Co mám doma říct dětem, když nepřivezu výplatu? Aby se šly napást, anebo jim něco šoupnou páni poslanci z parlamentní závodky? Tam je prej lacino, tak by každý delegát mohl pár lidí živit...
Václav Hrozinka, 37 let, projektant, Karlovy Vary:
Za deset let by se toho našlo! Začnu nedávno... Zaparkoval jsem na deset minut na parkovišti před samoobsluhou a než jsem se vrátil, měl jsem levé přední okénko na padrť a autorádio v tahu. Maličkost, ale potěší, ne? Chalupu máme v Krušných horách a vykradli nás třikrát - dvakrát jen tak zkusmo, napotřetí ale přijeli zřejmě s náklaďákem a odvezli i nábytek. Bráchu cestou z nádraží přepadli dva chlapi, a když nechtěl dát peněženku, zmlátili ho do bezvědomí. Stačí, nebo mám pokračovat? Jo. samozřejmě, že nikdo z pachatelů nebyl chycen, takže když čtu statistiky o úspěšnosti naší policie, nějak mi to neštymuje dohromady: proč zrovna moje rodina má takovou smůlu?
Kateřina Posejpalová, 23 let, učitelka, Praha:
K narozeninám jsem od svého přítele dostala mobil a měla jsem ho přesně tři dny - někdo mi ho v metru vytáhnul z tašky. Já vím, že jsem si měla dávat větší pozor, ale stejně mě to štve. Doufám, že se tomu mizerovi aspoň brzo porouchá. Jinak si nepřipadám, že bych žila ve zvláště nebezpečném městě: loni jsem byla u tety v New Yorku, a tam jsou čtvrti, kam si bílí netroufnou ani ve dne. V Praze o takové nevím, a když se za tmy drží člověk osvětlených míst, má reálnou naději, že se dostane domů živ a zdráv, a možná i s výplatou. Ale vážně: řekla bych, že policajty je teď v ulicích vidět víc než před pár lety a že to aspoň v centru, kde žiju a pracuju, nese ovoce.
Petr Pavlíček, 42 let, podnikatel, Zlín:
Stavěl jsem barák, drahý pane, a užil jsem si svoje. Víte, co stavební povolení obnáší razítek? A skoro každé se dalo pořídit rychle a bez potíží, když jsem dal všimné. Není to kriminalita, úplatkářství? Já vím, že vždycky musí být na to dva, jeden co bere a druhý, co dává. Jsem spoluviník? Asi ano. Ale můj čas je drahý, a když to jinak nešlo... Jiná věc při vlastní stavbě: víte, kolik lemplů a flákačů se pořád ve stavebnictví motá? Kolikrát se mě pokusili podvést? Použít levnější materiál, než účtovali, udělat změny proti projektu? Naštěstí mám otce stavebního inženýra, a tak mi dělal stavební dozor: ale stejně jsem nakonec té firmě musel pohrozit, že na ně pošlu partu urostlých Čečenců... To že taky není zrovna správné? Ano? A co byste dělal vy? Šel si stěžovat? A to do lampárny, anebo na živnostenský úřad? Protože výsledek by byl stejný, drahý pane. Nula, abych nebyl sprostý. Před deseti lety jsem se těšil na pořádek, protože jsem důvěrně znal bordel, co tu panoval předtím. Dočkali jsme se pravého opaku. Džungle. Tak musime mít zuby a drápy a dávat si bacha, koho máme v zádech.
Hanuš Holoubek, 73 let, důchodce, Praha:
Já žiju sám, co manželka umřela, a moc peněz neberu: když poplatím inkaso a nakoupím základní potraviny, zbudou mi dva tisíce na měsíc. Z toho se vyskakovat nedá, ale pár korun jsem si ušetřil ještě s nebožkou. A když tak kapaly jedna banka za druhou, všechno jsem vybral a poschovával doma: do štrozoků, jak se říká. Protože takhle aspoň nepřijdu o všechno, protože i kdyby mne vyloupili, tak všechny skrýše nevyčenichají, hahaha! A vyloupí mne stěží, protože celý týden nikam nejdu a pořád mám na dva zámky a na řetěz. Když přijde syn, říká, že jsem se opevnil jak na tajemném hradě. Ale co má dneska člověk jiného dělat? Pořád jenom hledím na televizi a denně nějaká hrůza. Ale umřít se mi ještě nechce: ještě jsem zvědavý, jestli vážně nebude konec světa a nepůjdeme tím pádem se zubatou všici!
Ptal se Jan J. Vaněk
Ilustrační foto Václav Šebek