VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 50 |
rozhovor |
s Mgr. Ivanou Hanačíkovou, náměstkyni ministra pro místní rozvoj Návrh nového stavebního zákona
|
![]() |
Návrh nového stavebního zákona měl být předložen vládě v září letošního roku. Proč se tak nestalo?
Na nedodržení termínu pro předložení návrhu zákona do vlády nenese vinu Ministerstvo pro místní rozvoj ani jeho spolupředkladatelé, tedy Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo vnitra, ale nečekané problémy při projednávání správního řádu v Poslanecké sněmovně. Protože se část stavebního zákona (jeho procesní ustanovení) váže na tento právní předpis, musíme počkat až jak dopadne projednávání správního řádu ve sněmovně, abychom mohli příslušnou část stavebního zákona upravit. Druhá věc, kde se diskutuje o tom, zda vytvořit speciální zákon nebo tento institut zakomponovat do stavebního zákona, je koordinátor bezpečnosti práce. Tyto dva důvody nás vedly k žádosti o změnu předložení zákona do vlády. Termín je posunut na 2. čtvrtletí příštího roku.
Připravovaná právní úprava na úseku územního plánování počítá s novým nástrojem - politikou územního rozvoje. Nemohla byste zmíněný nástroj konkretizovat?
Hlavním smyslem politiky územního rozvoje bude slaďování nástrojů resortů a krajů, které mají dopad do území a koordinovat je z hlediska nadregionálních, celostátních a nadnárodních souvislostí. U nás zatím podobný nástroj na celostátní úrovni chybí, ale víme, že v řadě evropských zemí obdobné nástroje existují. A protože Evropská konference ministrů zodpovědných za územní plánování (CEMAT) přijala Řídící principy udržitelného územního rozvoje evropského kontinentu, a zároveň doporučila, aby zmíněný nástroj byl aplikován ve všech členských zemích Rady Evropy, máme hned jeden důvod pro jeho zavedení. Další vyplývá z toho, že do doby vzniku krajů veškeré nadregionální souvislosti koordinovalo Ministerstvo pro místní rozvoj. Nyní tato pravomoc přešla na kraje, a je potřeba najít nastroj, který by zabezpečil veškeré souvislosti a vzájemné návaznosti, aby tak mohly být uvedeny v soulad nadregionální požadavky na změny území.
Jaký bude úkol krajů na úseku územního plánování a jak se nový zákon dotkne obcí?
Toto je dost komplikovaná otázka. Jak kraje tak obce mají odpovědnost za rozvoj území, proto je třeba přesně nastavit hranici, aby jeden samosprávný celek nezasahoval do pravomoci toho druhého. Proto návrh zákona přichází s tím, že by řízení stejně jako schvalování mělo být v přenesené působnosti. Zároveň je třeba koordinovat ochranu veřejných zájmů hájených dotčenými správními úřady a zajistit tak možnost ochrany proti nezákonným opatřením. Dělba součinnosti krajů a obcí je v připravovaném návrhu zákona řešena tak, že kraje budou provádět soustavnou územně plánovací činnost jednoznačně zaměřenou na řešení nadregionálních problémů a souvislostí v území. Stejným způsobem je navržena pravomoc obcí k řešení jejich problémů. V souvislosti s tím jsou i nově upraveny podmínky pro lepší spolupráci obcí a krajů na úseku územního plánování. Nástroji územního plánování krajů budou zásady územního rozvoje, ty by měly nahradit plány velkých územních celků. Zásady územního rozvoje se budou pořizovat povinně a ze zákona. Nyní se plány velkých územních celků pořizují na základě uvážení. Územní plány obcí by měly nadále zůstat dobrovolným aktem obcí.
Jaká je praxe v Evropské unii?
V Evropě existují dva modely. První, který platí například ve Švédsku, říká, že obce mají povinnost pořizovat územní plány, tyto plány ovšem nejsou závazné. Z druhého modelu vyplývá, že obce si pořizují územní plány dobrovolně, ty jsou ale závazné pro správní úřady při rozhodování o území. U nás je tradičně používán druhý model. Schválený územní plán je vlastně důkazem oprávněnosti vynakládání veřejných prostředků na veřejnou infrastrukturu. Tady je třeba hledat motivaci obcí mít územní plán. Správnost námi zvolené koncepce dokládá počet schválených územních plánů. V roce 1989 mělo územní plán 289 obcí, v současné době ho má z 6 245 obcí více jak polovina. Proto není důvod ukládat obcím tuto činnost zákonem. Návrh zákona předpokládá povinné zpracování a trvalou aktualizaci územních analytických podkladů. Tím se zlevní pořizování územních plánů a zároveň zajistí veřejně přístupný přehled o existujících omezeních v území, stanovených orgány státní správy. Považujeme za korektní, aby provádění takovéto inventury a její udržování v aktuálním stavu, nezbytné pro kvalitní územní rozhodování i tam, kde obec nemá územní plán, hradila státní správa ze svého rozpočtu. Doposud se takovéto přehledy o omezeních v území a o možnostech jeho změn provádějí pouze v rámci průzkumů a rozborů, zpracovávaných v rámci územně plánovací dokumentace na náklady územních samospráv. Nová právní úprava chce zapojit do rozhodování o koncepčních otázkách územního rozvoje i o konkrétních investicích veřejnost tím, že územní řízení bude pojato jako veřejné. Nově je upraveno i zastoupení veřejnosti při pořizování územních a regulačních plánů. To je zásadní posun, neboť doposud územní řízení probíhá mezi navrhovatelem, stavebním úřadem a státní správou. Smyslem stavebního zákona je zkvalitnit, zprofesionalizovat a objektivizovat výkon dotčených správních úřadů spolupůsobících na úseku územního plánování.
Návrh zákona by měl dát do souladu správní obvody obecných stavebních úřadů s obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Jak se změní stávající soustava stavebních úřadů? Povedou navrhované změny ke snížení či zvýšení jejich počtu?
V návrhu uvažujeme o redukci stavebních úřadů. Připravujeme objektivní kritéria, podle kterých bude redukce probíhat. Většina starostů ovšem chce, aby stavební úřady byly zachovány ve stávajícím rozsahu. Dokonce máme žádosti o povolení dalších úřadů. Přitom zvláště u malých obcí s jednočlennými stavebními úřady jsou značné problémy, nemluvě o tom, že kvalita rozhodnutí těchto úřadů bývá někdy velmi nízká. Během posledních let se zvýšil počet podnětů k přezkoumán rozhodnutí, zároveň přibývá žalob proti správním rozhodnutím a žalob o náhradu škody proti České republice zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj. Vše je dáno tím, že stavební úřady na úrovni měst a obcí vznikaly od roku 1976 podle stavebního zákona, díky tomu se jich nedotkly ani obecné úpravy ani obecné zásahy do výkonu státní správy v území. Později byly stavební úřady zřizovány na základě opatření okresního úřadu, respektive jeho přednosty. Před svým zánikem vykonávaly okresní úřady působnost prvoinstančního stavebního úřadu asi pro čtyřicet obcí z 6 245 obcí, ostatní obce zajišťovaly tuto působnost vzájemnými dohodami s těmi, který byly stavebním úřadem. Nekontrolovaný růst stavebních úřadů se zastavil až velkou novelou stavebního zákona č.83/1998 Sb. Stav, kdy oproti jiným úsekům státní správy je u obecných stavebních úřadů územní působnost stanovena nejednotně, jejich správní obvody vytvořené na základě dohod mezi obcemi jsou mnohdy nekompatibilní se správními obvody obcí s pověřeným obecním úřadem a obcí s rozšířenou působností, ale přetrval. Probíhající reforma veřejné správy vytvořila základní předpoklady pro to, aby se výkon státní správy na tomto úseku stal přehledným, stavební úřady byly určeny zákonem a jejich správní obvody obecně závazným právním předpisem. Z toho vychází první varianta návrhu - aby obecnými stavebními úřady byly obecní úřady s pověřeným obecním úřadem stanovené zákonem č. 314/2002 Sb. Působnost by vykonávaly ve správních obvodech těchto obecních úřadů stanovených vyhláškou Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb. Další varianta návrhu počítá s tím, že by kromě uvedených obecních úřadů vykonávaly tuto působnost ještě další obecní úřady.
Zákon by stanovil kritéria pro určení stavebním úřadem s takovou přesností, aby si každý dokázal spočítat, zda se stane stavebním úřadem nebo ne. Stavební úřady a jejich správní obvody by byly stanoveny vyhláškou. Použili bychom podobný způsob jakým se stanovovaly matriční úřady. Cesta Slovenska, kdy každá obec je zároveň stavebním úřadem, není nejlepším řešením.
V souvislosti s připravovanou změnou soustavy stavebních úřadů se objevuje termín Nejvyšší stavební úřad. Co bude jeho úkolem?
Zkušenosti z posledních let ukazují, že je potřeba zesílit kontrolu nad prováděním staveb, zejména pokud jde o bezpečné provádění a užívání staveb. Kontrolu nelze omezit jen na prohlídku stavby stavebním úřadem, ale je třeba vyhodnotit opakující se vady, zjistit jejich příčiny a zajistit jejich odstranění. Odpověď na podobné otázky nemůže dát státní stavební dohled prováděný pověřenými pracovníky stavebních úřadů. Tady je potřebné systémové řešení dané zákonem. Proto navrhujeme zřízení Nejvyššího stavebního úřadu, jehož úkolem mimo jiné bude vytvářel přehled a analyzovat opakující se vady ve výstavbě, kterým je třeba ve veřejném zájmu předcházet. Úřad bude soustavným sledováním technických předpisů dbát na jejich rozvoj v souladu s novými poznatky, navrhovat úpravy požadavků na stavby a dávat podněty ke změně technických norem. Jinými slovy měl by mít na starosti věci, které dneska nemá kdo vykonávat a zastřešovat je. Svou roli bude mít i v územním plánování, kde bude dbát, aby se v činnosti orgánů územního plánování a stavebních úřadů uplatňovaly soudobé poznatky urbanistické, architektonické a aby byly na tomto úseku respektovány veřejné zájmy jako je ochrana života a zdraví, péče o životní prostředí a ochrana kulturního a přírodního dědictví. V žádném případě se nebude zřizovat nový úřad, působnost Nejvyššího stavebního úřadu bude vykonávat Ministerstva pro místní rozvoj.
Nový stavební zákon konstituuje právní institut "autorizovaný inspektor". Protože podobný institut dosud nebyl ve stavebním právu obsažen, můžete říci, jaká bude jeho role?
Chceme oprostit stavební úřady od činností u nichž není nutné, aby je vykonávaly správní orgány a svěřit je do rukou soukromé sféře. Těžiště jeho působnosti bude v posuzování stavebně technických otázek v souvislosti s výkonem státní správy ve věcech stavebního řádu. Autorizovaný inspektor by měl mít vysokoškolské vzdělání v oboru architektura nebo stavitelství, 15 let praxe, měl by být bezúhonný a musí prokázat právní a odborné znalosti zkouškou. Inspektor bude jmenován ministrem pro místní rozvoj na dobu deseti let pro celé území České republiky, bude pracovat za úplatu. Obdobná právní úprava není v Evropě nová, má ji Německo, Rakousko i Anglie.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 50/2003.
Ludmila Křížová