VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 51 - 52 |
úvodník |
Adventní čas je meditativní výzvou i pro ty, kdo jinak zaplašují niterné signály ve strachu z ozvěny. Poznání sebe sama má blízko k alegorii Poeova popisu sestupu do maelströ
mu: vidíme v sobě vířit bez ladu a skladu posbírané dojmy, znalosti a zkušenosti.
Když jsme dětmi, jsme možná malí, slabí, důvěřiví. Umíme se však také úžasně radovat, být úžasně štědří a úžasně nespravedliví. To, po čem jsme namátkou zatoužili a snadno to získali, rychle mizí do říše zapomnění. Co jsme si museli zasloužit, mívá pro nás často význam na celý život. Když jsme malí, přebývá v nás největší dávka soucitu a s přibývajícími léty se už jen tenčí. Zvířata v rodině to vědí a osleplé hračky po rodičích, vysvobozené od cesty do odpadu, by mohly vyprávět.
Naší zbraní je spontánnost. Jsme bystří pozorovatelé, o životě toho víme více než mnozí dospělí. Vždyť kolik typů křiváren jsme poznali v dětství a pokud nás ještě nesežrala ješitnost, povýšenost a kazatelství, dovedeme ke své archetypální sbírce lidské ubohosti libovolně sestupovat, kdykoli narazíme na pokryteckou bytost.
Pokud jsme dětmi, jsme přímočaře krutí. Když někdo upadne, smějeme se mu především proto, že jsme neupadli sami. Později nejspíš přitvrdíme. Netrháme už tolik mouchám křídla, nepřivazujeme kočkám k ocasu chřestítka a nepřemalováváme krávy na zebry. Scukneme se v rohu třídy a pustíme se do toho, kdo je socka. A rodiče má socky a bez domu.
Když jsme malí, jsme jako pozorovatelé nesmlouvaví.
Šestiletý výzkumník se zmocnil nenápadně kamery a natáčel náš pohyb po bytě. V jeho zorném úhlu pobíhali potrhlí obři, skříňky byly vysoko a běžné rituály i věty působily najednou tak směšně!
Člověk je jako měkká modelovací hmota, obrácená dovnitř všemi dosavadními otisky. Čím je náš vnitřní reliéf bohatší, tím znělejší je ozvěna, kterou vydáváme. Každou chvíli bychom chtěli řvát...
Jednou mi dítě zařvalo do ucha, na něž jsem hluchý, a já se tou bolestí ocitl až u dna prehistorického moře v sobě, o němž jsem do té doby nevěděl. Uvědomil jsem si, že to moře ve mně se rozpíná jako modré médium v teploměru, kdykoli se nějaký vnější vichr opře o jeho hladinu. A v tom vnitřním moři jsou skořápky příběhů, které bychom raději zapomněli - jenže i při sebelépe fungujícím systému zpracování odpadů člověk ze svého nitra nevyhodí nic.
Jen k té vnitřní danosti, okamžik od okamžiku se proměňující, zpřesňující a zpřísňující, se kopanci i objetími probíjí danost vnější. Uvnitř nás neustále něco balancuje na vratkém bodě a každou chvíli to spadne na tu či onu stranu. Jistě, leckdo by chtěl zřejmě být v onom většinovém středu Gaussovy křivky. Životem se dá projít s minimálním rozhodováním a kdeco odmítat, na kohokoli přesouvat odpovědnost. Když se však nic z našeho nitra nemůže vytratit, s velkou pravděpodobností se odsouvanými rozhodnutími dopracujeme k nějaké trombóze vnitřního systému, která nás učiní popraskanými i navenek. Kafka říkal, že aby člověk mohl obžalovat jiné, musí nejdřív soudit sebe. Jenže zpěněné vnitřní moře bouchne a vrhne se ven.
To lidské v nás, na co jsme připraveni přísahat a vykřikovat o tom patetická sdělení, je něco jako lehce nalepené šupiny. Stačí malý výkyv z obvyklosti a opadnou z nás rychleji než listy ze stromu. A ke všemu se s tím oceánem uvnitř pere Saint-Exupéryho představa o bytosti v nás, jež je větší než my sami.
Ano, technika nás zbavuje myšlení a pochybování, rádi bychom obě tyto činnosti přenechali jiným. Klasickým příkladem je politika. Kolik jen máme společného s různými živočichy v zastrašovacích rituálech a jak, na rozdíl od nich, mnohdy nedůstojně vyklízíme bitevní pole...
U zrodu mnoha našich sporů a hádek jsou většinou slova a jednosměrná komunikace a nenaslouchání partnerům v dialogu.
Adventní příběh, který jsem chtěl před čtenářem rozvinout, do sebe nasál neklid doby. Připadlo by mi však nepoctivé maskovat jej tradičním sentimentem. Ano, stále panuje přesvědčení, že klasický vánoční text má být hřejivě mravoličný, mumlání politikovo dojemně pospolité a domácí nepříjemnosti buďtež odkládány na leden. Velmi se bojím, že kdyby se biblický příběh narození odehrával v dnešních reáliích, šli by Marie a Josef ulicemi kolem domů se zataženými žaluziemi a zakódovanými dveřmi. Pokud by je nikdo nepřepadl a neztloukl, nalezli by zřejmě přístřeší ve vybydleném domě mezi hromadami hadrů, odpadků a plastových obalů. Příběh se nám proto tolik líbí, že jsme jej očistili od pronásledování, nenávisti ke všemu novému, od neúcty k víře.
Z čeho pramení lidská zloba? Nejspíše z úzkostného pátrání ve vnitřním rozbouřeném moři a z projekce protikladu svého ideálního já do ostatních.
Ne, nesmířím se s tím, že žiji ve městě s nedbale uklizenými ulicemi, špinavými auty a nemytými lidmi se zaprášenými botami. Nesmířím se s rozkopanými skly na zastávkách, ulámanými stromky a zdmi znetvořenými sprejovými tagy. Jen nevím, co dělat - mám se někde postavit na amatérskou hlídku?
A tak, abychom se nevzdávali naděje, chci se s Vámi rozdělit o kluky koledníky z jednoho půvabného betléma. Přicházejí k Ježíškovi jako darovníci, s pusou od ucha k uchu, a zároveň jako moudří králové. Přicházejí jako předobraz lepší doby, jejímiž protagonisty budou naše děti. Děti nejsou zlé, mají blíže k instinktům, které jsme my dospělí zapomněli. Učme se od dětí. Dokud bude člověku vlastní sklon k hravosti, jediný sklon, který v sobě obsahuje zároveň mosty do dětství i signály vysílané do neznámého prostoru, dokáže vítězit tvořivost nad stereotypem. A dobru bude o něco lépe.
Jiří Chum