VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 51 - 52 |
názory ohlasy polemika |
Ing. Jiří Hořánek,
tajemník MÚ Písek a předseda Sdružení tajemníků ČR
Není důvod pohlížet na úředníky veřejné správy jako na výjimečnou kategorii zaměstnanců. Vedle úředníků ve výrobní sféře, bankách a soudech je jejich postavení nejlépe srovnatelné se státními úředníky. Často dochází k tomu, že pro laickou veřejnost obě tyto skupiny splývají. Je to dáno mimo jiné i tím, že zaměstnanci územních samosprávných celků plní pracovní úkoly při výkonu tzv. přenesené působnosti v rozsahu a způsobem stanoveným zvláštními zákony a jinými právními předpisy, tedy v zájmu státu. Mnohdy je důvodem společného pohledu na státní a veřejné úředníky i historický odkaz, neboť v minulosti byla značná část působností vykonávána státem a v rámci druhé etapy reformy veřejné správy došlo k jejímu převedení na vybrané obce a kraje. Rovněž shodný způsob stanovení platů pro všechny úředníky může být důvodem k nerozlišování odlišností v jejich postavení.
Na první pohled by se mohlo zdát, že není rozhodující, je-li zaměstnavatelem úředníků státní orgán nebo veřejnoprávní korporace. Je třeba ale připomenout některé rozdíly:
zatímco náklady na činnost úředníků ve státních orgánech hradí stát zcela, obcím a krajům poskytuje ze státního rozpočtu pouze příspěvek na plnění úkolů v přenesené působnosti, který tyto náklady zcela nepokrývá,
systemizace pracovních míst a stanovení počtu státních úředníků vychází z jednotné metodiky, ale v obcích a krajích je rozhodnutí o počtu zaměstnanců zařazených do obecních, městských, magistrátních či krajských úřadů ponecháno na vůli (někdy i libovůli) samosprávných orgánů,
jestliže ve státních orgánech je většinou uplatňováno monokratické řízení s jasným vymezením statutárního orgánu, v územních samosprávných celcích je zákony založen výrazný vliv volených představitelů do řízení a personální práce (vedoucí odborů v obcích jmenuje rada obce).
Významná změna nastala přijetím zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Z množiny zaměstnanců se tak jednorázově vyčlenila specifická skupina úředníků, kteří mají vyšší povinnosti a je zpřehledněn způsob vzniku jejich pracovního poměru. Na druhé straně jsou jim poskytnuty určité výhody. Přestože v tomto pracovněprávním předpise nejsou ještě vyprecizovány všechny vazby na obecnou úpravu v zákonech o obcích a o krajích (vymezení správních činností, jmenování vedoucích úředníků na úrovních vedoucích oddělení, rozdíly v pravomocích vedoucích úřadů mezi řediteli krajských úřadů a tajemníky obecních a městských úřadů apod.), je třeba za průlomový považovat taxativní výčet povinností úředníka provedený v § 16. Zde se zásadním způsobem rozšiřuje možnost zaměstnavatele stanovit povinnosti ve vazbě na pracovní kázeň, kterou dříve realizoval jen v interních předpisech (pracovních řádech, etických kodexech). Přesah těchto povinností mimo pracoviště i mimo pracovní dobu stejně jako možnost omezení základního práva podnikat a provozovat výdělečnou činnost je mocným nástrojem, který by neměl sloužit k snazšímu propouštění nepohodlných zaměstnanců, ale může napomoci ke zkvalitnění výkonu veřejné správy. Jde zejména o možnost minimalizace korupčního prostředí, o kultivaci vystupování úředníků vůči občanům a podobně.
Lze vyslovit přání, aby zkušenosti s aplikací zákona o úřednících územních samosprávných celků byly využity nejen při jeho novelizaci, ale i při diskusích nad podobou zákona o státní službě, který by měl nabýt účinnosti od 1. ledna 2005, pozornost by měla být případně věnována i úvahám o jejich spojení. Bylo-li v úvodu konstatováno, že jsou důvody pro společný pohled na výkon státní správy a veřejné správy, je třeba uvažovat také o společných rysech státní služby a veřejné služby, tedy i o postavení úředníků.