VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 51 - 52 |
příloha |
Čtvrtletní příloha Furiant byla přivedena na svět v roce, kdy začínalo nové století. Hned na počátku jsme se shodli na okruhu témat, jež budou podobu Furianta utvářet. Objevila se však zároveň možnost inscenovat ve slavnostním vánočním čísle před zraky čtenářů skutečné “rodinné stříbro”, které jednorozměrně kapitalizující mozky neberou příliš na vědomí. Uvědomili jsme si, že se naskýtá jedinečná příležitost začít “od jedničky” obhlížet fascinující časovou plochu, jakou dvacáté století nepochybně bylo. A že onu obhlídku můžeme uskutečnit prostřednictvím nástroje, který je nejcitlivějším vnímatelem stavu společnosti a stavu jazyka, jímž tato společnost projevuje svoji identitu. Naše písemnictví nenabídlo žádný “velký” román, česká poezie je ovšem mistrovský obor. Pro zdánlivou snadnost je v něm sice odjakživa přeplněno adepty i kritiky, každé subjektivní hodnocení i výběr nakonec stejně prověří čas.
Zveme vás k podílu na utváření antologie české poezie dvacátého století, založené na jednoduchém principu “co rok, to básník”. Taková antologie musí ovšem vznikat nejméně dvacet let. Teprve kolem roku 2020 bude možno vsadit i na básníka, který se narodil v roce 2000 a antologii uzavřít. Dalších deset let je potřebných k tomu, aby se dílo odpoutalo od omylů ve výběru. A pak zasáhne čas a všechno bude zase jinak…
Dovoluji si být přesvědčen, že v některých výjimečných případech, bude mít rok básníky dva. Bylo nám to jasné hned u první série, neboť František Halas a Jaroslav Seifert (oba 1901), patří do antologie rovným dílem.
Proč básníci v časopise pro vážné úředníky? Moji milí, přece hned z několika důvodů. Za prvé, mnozí úředníci mají rádi poezii a hodně pomáhají její nelehké existenci. Za druhé, mnozí básníci byli či jsou úředníky. A za třetí – každý básník je spjat s určitou obcí.
Předkládáme Vám třetí sérii a těšíme se, že nám budete nápomocni v doplňování a rozvíjení tohoto dlouhodobého výběru.
Jiří Chum
chum.vespra@mvcr.cz
Hanuš Bonn (1913)
ROZEKLANÝ ČAS
Ohnivé kříže na nebi
dni slanou trýzní rozleptané
- A nikdo nikdo nepoví
kam jdem a co se stane
Jen průvany z dálek a noc plná hvězd
ke zpěvu křídla rozpínají
- Pod přilbou tmy a v bludišti cest
co víme tu o jiném kraji
Ohnivé kříže na nebi
dni slanou trýzní rozleptané
- Předehro zítřků Vábení!
A smrt je na číhané
Miroslav Holub (1923)
PARNÍ VŮZ
Když Josef Božek, mechanikus,
sestrojil svůj parou poháněný
vůz a po něm i člun vodní,
sedm sáhů dlouhý,
uspořádal 1. června 1817
veřejnou produkci ve Stromovce,
vysoké šlechtě a
ctěnému publiku
po zapravení vstupného
přístupnou.
Hned po zahájení
strhl se prudký liják
a v nastalém zmatku
někdo ukradl pokladnu se vstupným.
Čímž mechanikus Božek
přišel na mizinu.
Parní vůz rozmlátil kladivem.
Od těch dob v Čechách
český samohyb parní
nejezdil.
Jen prudké lijáky
často se opakovaly.
Rudolf Žák (1933)
DVAKRÁT CEJCHOVANÁ
Když údery letního času
Plaší mé holuby spánku
Zatímco usíná rozkoš
A ještě ti zachvívá údy
Na nebi tvého těla
Zazáří pigmentové tečky
Ta zbylá zatmění slunce
V souhvězdích prvních vrásek
Nezbývá než se s tím smířit
Má dvakrát cejchovaná
Sluncem
A láskou
Hle umění života
Počítat alespoň do dvou
Bedřich Stehno (1943)
MALOVANKA: JEDNOU V TOMTO ROCE
Když před patnácti lety
otevírali žensky internát v Praze-Malešicích
tekla několik dnů z kohoutků ve věžovém domě
voda plná rzi
Ženy se myly za tmy
u malé fontánky za parkovištěm
ze kterého jako naschvál
tryskala voda jasná jako stříbro
Jezdil jsem tam
za brigádnicí z vysočanských balíren
do chvíle než si jednou v noci
přidřepla přede mnou u keře zlatého deště
vymočila se a řekla: Pojď se milovat
Vzpomněl jsem si na to v hospodě na Malovance
kde slepá dívka zvedla sklenici koly
plaše přiťukla o půllitr piva
muže který si minutu předtím tiše oblékl kabát
a beze slova odešel a dívka k prázdné židli
pronesla vážně:Jsem adoptovaná Jmenuju se Beranová
Ale kdyby sis mě vzal
věděla bych poprvé
čí jsem
Pane Co je to žena?
A pane co je to láska?
A pane co je to muž který odejde od slepé
aniž by zaplatil své pivo a láhev koly?
Zeptal se vedle sedící muž A já to
stejně jako on
nevěděl
Jaromír Nohavica (1953)
KOŠILKA
Svlíkni si košilku lásko moje
do rána bílého daleko je
do rána daleko k srdci kousek
krásné je když lidi milujou se
Včeras mi utekla teď jsi tady
jako já žádný tě nepohladí
na vodě voděnce tajou ledy
co když jsme teď spolu naposledy
Svlíkni si košilku z porculánu
krásnější než jsi ty nedostanu
červánky na nebi rudá krvi
budeš má prvá a já tvůj prvý
Sylva Fischerová (1963)
BEZ MUŽŮ
Ženy byly setmělé
a jako jazyk v horkém víně
někde sekyra štípala dřevo
je málo hledat k ránu
kohouta
vždyť i všechny kočky
šly tu noc na hřbitov
A ženy pily
jako by ve víně spali
dlouhovlasí chlapci
dlouhovlasí chlapci kteří až v ústech
obživnou
Opravdu řekla jedna
jako za války
muži nejsou
A ony se ohlídly
a rozesmály
Ano jistě je válka křičely
musí být válka
jinak by přece přišli
jinak by přišli
Jaromír Typlt (1973)
KYBERPUNKOVÁ (Budoucnost)
Šel jsem k ubohé jednoruké dívce
a dal jí železný květ
Zadívala se na mou ohnivou paruku
řekla: “Ta je ohavná!”
a nechala se bez okolků
surově znásilnit
a do ucha mi přitom šeptala
vědecké termíny
jako “Lásko!”
nebo “Miláčku”
tak těžko pochopitelné,
že jsem si připadal jako panic
při své první holce
Já Prohlášený děvkař
(zvláště na androidky)
Ale povedlo se
Dívka byla nadšená
Unesená z pocitů
Vždyť
Sami jsme pocity
Vlnění
v tomhle prokletém černém světě
šestnáctkových soustav
signálů
kyberprostoru
Sami jsme pocity
bažící po pocitech
nic jiného nemá cenu
nic není skutečné…
(Cizota
Odhmotnělost
Milování
Přeprázdnělost
Uniformita
Trochu
Erotiky
ROZPOČÍTÁVADLO)
Dívka si našroubovávala
druhou ruku
Rozčililo mě
že jsem se nechal nachytat
a probodl jsem jí
železnou kytkou srdce
Řekla: “Padouchu!”
a se šťastným úsměvem
chlubila se pak
tou ozdobou u všech známých
i neznámých.
A sto krásných
computerem znásilněných slečen
obklopilo mě náhle
a odhrnovalo si stíny
v těch místech
kde leží Srdce