VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 51 - 52 |
příloha |
Naši tvůrci a stavitelé betlémů nehovoří příliš okázale o svých vztazích k betlémům. Na otázku, jak vnímají betlémy, místo odpovědi nejčastěji vyberou několik figurek ze svého betléma a podají vám je, abyste si je sami prohlédli. Jen výjimečně se vyznají ze své lásky k betlémům tak, jak to kdysi dávno před léty udělal lidový malíř papírových figurek v Ústí nad Orlicí, když napsal na rub figurky černého krále: “Ke cti a chvále Boží od Josefa Fišera, léta spásy 1856 — a pro potěšení srdce..."
Mnohem sdílnější v líčení svých pocitů při pohledu na betlémy jsou jejich diváci a obdivovatelé a pak ovšem i mnozí teoretici betlemářského umění. Odborný přístup k novodobému studiu betlémů otevřel v polovině minulého století německý historik umění Rudolf Berliner. Především na základě studia v té době známých starých a nejstarších betlémů ze sbírkových fondů muzeí v západní Evropě vypracoval definici fenoménu betlém: “Vánoční jesličky jsou znázorněním události narození Krista, při níž ve skutečném trojrozměrném prostoru jsou co možná nejvíc tělesně a živě působící figury rozloženy tak, aby v pozorovateli (divákovi) vznikl pocit, že se stává účastníkem děje. Aby se v něm vzbudily tak silné nábožné pocity, jako kdyby se s prožívaným zázrakem ztotožňoval."
Autor definice přiznal, že je to definice složitá a vysvětluje to tím, že to tak odpovídá složité povaze betléma, mimo jiné i jeho umělecké podobě, kterou se betlémy - podle Berlinera - řadí k odnoži sakrálního umění. Z dalšího Berlinerova vlastního rozboru definice vyplývají zhruba tři základní požadavky na stavbu a obsah betléma. Po technické stránce má být betlém vystaven v prostoru. Jeho figurky mají být opravdové, životné, mají mít možnost volného přemístění v prostoru. Po duchovní stránce má betlém přivádět diváka k pocitu, že se při pohledu na betlém sám stává účastníkem skutečné události a tak to prožívá. Sluší se dodat, že Berliner měl ve své studii na mysli především betlémy kostelní.
Nastala chvíle, kdy se pokoušíme stanovit nová kritéria pro fenomén zvaný betlém. Při čemž nás napadá parafráze známého Shakespearova verše, že “co růží jmenujeme - nazváno jinak stejně vonět bude též.”
Betlémy se nestavějí před oči diváků už jen v čase vánočním, ale můžeme je obdivovat prakticky kdykoliv v muzeích i v kostelech, kde někde bývají vystaveny po celý rok. Domníváme se, že přes “turistickou sekularizaci" betlémy zůstávají stále betlémy, i když jejich duchovní funkce již není tak pevně spjata s Vánocemi, a individuální pocity z jejich zhlédnutí jsou dány spíš mírou vnitřní zbožnosti jednotlivých pozorovatelů.
Český betlém
Už od středověku vznikala v českém prostředí jedinečná výtvarná díla, jejichž tvůrci se inspirovali biblickým příběhem narození Ježíše kdesi na pokraji judské obce Betléma nedaleko od Jeruzaléma. Na rozdíl od jiných národů, u nichž podoba figur v prvních jesličkách (betlémech) vycházela ze zobrazení Ježíšova narození v dílech jejich významných umělců, u nás první betlém vystavený v Praze bezpochyby odpovídal cizím vzorům z jezuitských betlémů podle závazných ustanovení učeného mnicha jezuity Phillipe de Berlaymont. Tedy méně zdůrazňoval lidskou stránku a skromnost poměrů Ježíšova narození (jak bylo obvyklé od 13. století působením františkánů až do začátku epochy baroka), ale rozvíjel se dále v barokní nádheru celé betlémské scény i vzhledu jednotlivých figur.
Tento základní rys v betlémech na našem území (až na malé výjimky např. malovaných dřevěných desek v kostelech františkánů) přetrvával prakticky beze změny až do posledních let 18. století, kdy se začala prosazovat v podobě betlémských figur lidová představa o celé betlémské události. Ta v našich poměrech akcentuje chudobu svaté Rodiny, zpodobňujíc se tak se sociálními poměry tehdejších lidových vrstev u nás v kontrastu s přepychem a nádherou prostředí šlechty, vysokého kléru a bohatých měšťanů.
Proměny betlémů a jejich podoby v průběhu staletí jsou výrazem obecných proměn v kulturním povědomí, vyplývajícím ze změn společenské, ekonomické struktury společnosti, celého společenského řádu i podmínek života v jednotlivých společenských vrstvách. Mnohé změny proběhly latentně a projevily se až nyní v době, kterou rádi nazýváme renesancí našeho betlemářství.
Viditelný vliv sekularizace (neboli zesvětštění, nikoliv znesvěcení!) na tvář betlémů výrazněji než kdy předtím rozdělil naši současnou betlemářskou tvorbu na díla určená do kostelů a naopak do občanského prostředí. Zastáncům takzvaného fundamentalistického zaměření, trvajícím na zachování podoby betlémů z 19. století (v to počítaje vliv nazarénů prosazujících rádoby “původní" prvky orientální), bych připomněl, že v jedině závazných textech evangelistů nečteme žádné údaje například o stylu a barvě oblečení protagonistů biblického příběhu. Zdrojem informací, které se pokládají za rozhodující pro stanovení vzhledu betlémů a betlémských figur, je kromě snové vize sv. Brigity (roku 1372) mnoho pozdějších apokryfů, legend a nekanonických spisů.
Čas od času i u nás “vzplane" živá diskuse o tom, co je a co už není betlém. Často se operuje s interpretací tzv. klasických definicí, jak má nebo musí vypadat “správný" betlem. Nejznámější a nejpodstatnější definice jsme již uvedli. Nejdiskutovanější podmínkou je existence trojrozměrných figur a jejich volné přemisťování v betlému. Trvání na této flexibilitě vylučuje ze společenství betlémů mnohé nádherné moderní blokové plastiky, představující sice někdy pouze jen určitý detail z biblického příběhu, jindy však skýtající obraz celého Narození, klanění pastýřů i adoraci králů - ovšem jen staticky v poloplastickém bloku. Tady si dovolím připomenout, že nejde o žádnou “módní" výstřednost soudobých umělců, ale že se podnes obdivujeme gotickým oltářům a oltářním skříním, které právě podobné plastiky krášlí.
Zdroje pozitivní energie
Na současných výstavách betlémů stále častěji vídáme jedinečné solitéry (např. Panna Maria v růžích), ale ovšem i velmi zjednodušené Narození s minimálním počtem figur, dokonce neúplnou svatou Rodinou, což právě betlemáři-fundamentalisté právem napadají jako znevažování celého Narození Páně. Všem těmto i jiným však uniká z klasické definice betlémů to, co podle mne má jedině stálou a neměnnou platnost – totiž, že zobrazení narození Ježíše má diváka vést k hlubokému zamyšlení nad smyslem této události. Ať chceme nebo nechceme, musíme vzít na vědomí, že vedle “tvůrců" betlémů, pro něž je tato činnost zajímavá jen ekonomicky, je i řada tvůrců, které biblický příběh zdánlivě zajímá jen jako inspirace k vytvoření technicky dokonalého díla. Domnívám se, že bychom se měli v jejich odsudku mírnit. Může jít o neokázalou vnitřní zbožnost, kterou se tvůrce snaží před divákem zastřít jako pouhou prezentaci technicky mistrovského provedení. A dopustí-li se při tom z nevědomosti ideového poklesku, přičtěme to na vrub po desítiletí trvající obtížnosti, ne-li nemožnosti patřičného vzdělání...
Jiný je diskutovaný “problém" zejména v tradičních betlemářských oblastech, kde několik betlemářských generací produkovalo figurky v tradiční nezaměnitelné podobě. Pro příklad nemusíme jít daleko: v jedné oblasti s dosud živou tvorbou malovaných betlémů na papíře donedávna žili tři umělci věkem přibližně jedné generace. Věkem prostřední dosud maluje figurky přísně ve stylu generací předchozích, druhý věkem nejstarší (nedávno zesnulý) tradici sice respektoval, ale jako poučený výtvarník figurky poznamenal osobitým výtvarným rukopisem, a konečně věkem nejmladší tradiční podobu figurek zhruba respektuje, ale soubor vedle “klasických" figur této oblasti prokládá žánrovými výjevy ze současnosti. Což není zase až tak nic nového, neboť i v klasickém Proboštově betlému chlapec v koruně stromu češe hrušky... Domnívám se, že zmíněný “problém" tzv. aktualizace děje v betlémech je charakteristickým rysem lidové tvorby i mimo betlémy a záleží jen a jen na tom, zda i tady lidový tvůrce nepřekročí míru dobrého vkusu. Nebojím se o budoucnost našeho betlemářství. Jako málokterá “betlemářská" země rozvíjíme zájem o betlémy a jejich tvorbu mezi mládeží. Také nastupující nová generace mladých erudovaných etnografů a etnografek se jistě postará o dokumentaci této tvorby za použití nejmodernější audiovizuální techniky, o které se naší generaci ještě před deseti roky ani nezdálo.
Svůj zdánlivě příliš liberální postoj k sekularizaci betlémů bych chtěl obhájit tím, že vycházím ze současného stavu českého betlemářství, které bylo ostatně vždycky prezentováno především tvorbou lidovou a které je v posledních letech “zušlechťováno" uměleckou tvorbou profesionální, jež úspěšně prosazuje nové výtvarné formy. Není zanedbatelný ani stále sílící názor, že v dnešní hektické době jsou právě betlémy kýženou oázou klidu vyzařující pozitivní energii.
Při jedné z mnohých návštěv Braunova betlému v Kuksu (v podzimním tichu mezi padajícím zlátnoucím bukovým listím je tam nejkrásněji) mi vyprávěl přítel Leoš Pryšinger po staletí tradovanou zkazku: Na pokraji pískovcového masivu představujícího stěnu betléma vytesal slavný Matyáš Bernard Braun kamennou sedačku s kamenným opěradlem pro dlaň ruky. Učinil tak na přání mecenáše a objednatele tohoto díla, hraběte F. A. Šporka, který tam přicházel často usednout s rukou položenou na kamennou podložku (prohlubeň pro vkládání ruky je dosud velmi patrná). Tam Špork meditoval a čerpal onu zmíněnou kladnou energii betléma, mistrovského díla budovaného s láskou. Letitou až dojemnou zkazku provázím dovětkem, že Šporkův stolec vně betléma navštívila před časem věhlasná psychotronička a výron pozitivní energie rozhodně potvrdila...
Važme si dobrých betlémů a vnímáme-li jejich kladnou energii, dělme se o ni se všemi dobrými lidmi nejen v adventním čase.
Vznik betlemářských organizací
Nejstarší doklad o ustavení spolku betlemářů je z roku 1863, a to založení Associación de Pesebritas v Barceloně. Následovaly poměrně vzácně spolky v Německu a Itálii. Situace se změnila po druhé světové válce. Betlemářských sdružení přibylo mnoho i v několika dalších evropských zemích. A tak přišel znalec italských betlémů a majitel velké sbírky betlémů z celé Evropy Angelo Stefanucci v Římě s nápadem sjednotit všechny tyto spolky do jediné federace.
V roce 1947 zorganizoval Angelo Stefanucci v Římě 1. Mezinárodní betlemářskou bibliografickou výstavu, která byla velkým impulsem k založení světové betlemářské federace. A tak 30. prosince 1951 se konala v San Sebastianu (ve Španělsku) porada zástupců betlemářů asi z 15 států a zemí Evropy, která jednala o možnosti tuto federaci založit.
Konečně o svatodušních svátcích (30. května) roku 1952 byla federace ustavena u příležitosti mezinárodního eucharistického kongresu v Barceloně a dochovala se historická fotografie asi šedesáti účastníků zakládající schůze před známým chrámem Sagrada Familla. Předsedou byl zvolen Ital Angelo Stefanucci.
Ten vydal provolání k betlemářům do všech zemí Evropy, Severní a Jižní Ameriky Japonska, aby do federace vstoupili jako jednotlivé celostátní nebo zemské organizace. Osloveni byli betlemáři vedle přítomných zástupců ze Španělska, Rakouska, Německa i zájemci o federaci v Anglii, Francii, Belgii, ve státech Severní i Jižní Ameriky, Portugalska, Švýcarska, Československa, Maďarska, Holandska a Japonska. V důsledku vytvoření této federace docházelo k slučování menších regionálních skupin do celostátních nebo zemských asociací (např. v Rakousku v roce 1954, ve Švýcarsku atd.).
Vzhledem k politické situaci ve státech tzv. východního bloku nebylo v té době organizování betlemářských spolků možné. Přesto měl A. Stefanucci zájem především na kontaktech s českými betlemáři. Jakmile to bylo u nás po listopadu 1989 možné, Světová federace UN-FOE-PRAE (Universalis Foederatio Praesepistica) naši celostátní organizaci nazvanou Československé sdružení přátel betlémů přijala na zasedání 14. Světového kongresu v Madridu se zpětnou platností od roku 1990.
Na období 2001-2004 je prezidentem Světové federace UN-FOE-PRAE se sídlem v Římě PhDr. Vladimír Vaclík (Česká republika), generálním sekretářem pak Giorgio Passeggieri.
Vznik betlemářského sdružení v České republice
Československé sdružení přátel betlémů bylo založeno 10. listopadu 1990 na zakládající schůzi v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, a to se sídlem v Třebechovicích pod Orebem. Pro zaregistrování na Ministerstvu vnitra do doby, než budou zvoleny orgány sdružení, žádost o registraci podepsali Zdeněk Škvára, arch. Jiří Šimek, tehdy vedoucí odboru kultury KNV v Hradci Králové, a Vladimír Vaclík, který byl později zvolen předsedou sdružení. Po roce 1992 se stalo sídlem sdružení město Hradec Králové a po rozdělení Československa v roce 1993 se změnil název organizace na České sdružení přátel betlémů se sídlem v Hradci Králové.
Po valné hromadě 11. října 2003 má sdružení zaregistrováno 700 členů sdružených volně i v 16 regionálních pobočkách sdružení (abecedně podle místa pobočky, dále je uvedeno jméno předsedy regionální pobočky, který je zároveň členem celostátního předsednictva sdružení).
BRNO pro město a část jižní Moravy (Ing. Radko Weigner),
DOBRUŠKA pro Orlické hory (Mgr. Jiří Mach),
DVŮR KRÁLOVÉ nad Labem pro podhůří Krkonoš (Karel Richtera),
HRADEC NAD MORAVICÍ pro Slezsko (Ing. Josef Schreiber),
JINDŘICHŮV HRADEC pro jižní Čechy (Mgr. Alexandra Zvonařová),
LITOMYŠL pro město a okolí (Danuše Slabá),
OSTRAVA pro město a severní Moravu (Jiří Cvešper),
PARDUBICE pro město a Chrudimsko (Zdeněk Cinkán),
POLIČKA pro část Vysočiny (Bohumír Andrle)
PRAHA - Staropražští betlemáři (MUDr. Maria Bašeová),
PRAHA - Spolek pražských betlemářů (František Valena),
PŘEŠTICE pro západní Čechy (PhDr. Jiřina Hánová),
ROZTOKY U PRAHY pro Prahu a okolí (Jiří Votruba),
RUMBURK pro Šluknovský výběžek a Ústecko (Bc. Ester Samlerová),
ŠTERNBERK pro Olomoucko (Mgr. Milan Hornišer),
ÚSTÍ nad Orlicí pro město a okolí (Jarmila Süsserová).
Řádnými členy předsednictva jsou dále: Josef Hánl z Nového Hrádku na Náchodsku, Yvona Hubáčková z Hradce Králové (ekonomka sdružení), PhDr. Jiří Malina z Nového Bydžova (místopředseda), Ing. Ludvík Mátl z Ústí nad Orlicí (místopředseda), Ing. Jan Roda z Prahy, arch. Jiří Šimek z Pardubic, akad. malíř Jiří Škopek z Jaroměře, PhDr. Vladimír Vaclík z Hradce Králové (předseda), Dagmar Vaclíková z Lázní Bělohradu, Ing. Radko Weigner z Brna (místopředseda) a PhDr. Rudolf Zrůbek z Rychnova nad Kněžnou.
V revizní komisi zasedá Ing. Jiří Slabý z Litomyšle.
České sdružení přátel betlémů vydává čtyřikrát do roka odborně zaměřený časopis Betlémy a betlemáři. Některé články z minulých čísel ve stručném výtahu přetiskujeme.
Světové kongresy betlemářů
Betlemáři z celého světa se scházejí většinou po čtyřech letech na světových kongresech v jednotlivých členských zemích.
II. kongres se konal v Římě (1954), III. kongres zasedal v Barceloně (1957), IV. kongres v Mnichově (1961), V. kongres v rakouském Salzburgu (1964), VI. kongres v Madridu (1967), VII. kongres v italské Neapoli (1970), VIII. kongres v rakouském Insbrucku (1971), IX. kongres v San Sebastianu (1976), X. kongres v Norimberku (1979), XI. kongres v jihofrancouzské Nice (1982), XII. kongres v Insbrucku (1983), XIII. kongres v italském Janově (1990), XIV. kongres v Madridu (1992), XV. kongres v Kolíně nad Rýnem (1996), XVI. kongres ve španělské Pamploně (2000).
XVII. světový kongres betlemářů
Poprvé za padesát let trvání Světové federace se bude XVII. Světový kongres konat ve střední Evropě v státě někdejšího tzv. východního bloku. Stane se tak ve dnech 22. až 26. září 2004 v Hradci Králové.
Organizační přípravy na kongres v Hradci Králové jsou už v plném proudu a byli o nich informování jak hejtman Královéhradeckého kraje Ing. Pavel Bradík, tak primátor města Ing. Oldřich Vlasák, diecézní biskup Mons.Dominik Duka a další pracovníci kraje i města. Kongres bude provázen mimořádně velkou výstavou historických i současných betlémů ve spolupráci s ředitelem Muzea východních Čech PhDr. Zdeňkem Za.hradníkem. Kongresový program vedle odborných a organizačních jednání bude i velkou společenskou událostí, která vyvrcholí na závěr kongresu kulturním pořadem pantomimy "České vánoce v lidových zvycích". Pantomimy proto, poněvadž několik set účastníků kongresu přijede nejen z celé Evropy, ale i ze Severní a Latinské Ameriky a celé jednání kongresu se jinak povede simultánně v pěti světových jazycích. Toho nebude u pantomimy třeba.
Oproti jiným předchozím kongresům jsou pro účastníky kongresu připraveny autokarové výlety za betlémy, které nebude možné na výstavu přenést, například Braunův kamenný betlém z Kuksu nebo Proboštův betlém z Třebechovic. Výlet se chystá i za betlémy do Prahy a do Karlštejna.
Zatímco kongres bude především příležitostí k setkání betlemářů zahraničních, současně s ním velká výstava betlémů bude přístupna ještě několik týdnů po skončení kongresu a otevře se domácím návštěvníkům, kteří po úspěšné mezinárodní výstavě v Hradci Králové o Vánocích roku 1994, na niž se přišlo podívat 60 tisíc lidí, uvidí ještě větší přehlídku domácí betlemářské tvorby současné, která je na vysoké úrovni i ve srovnání s tvorbou "betlemářských velmocí" prověřenou staletími.
Nelze jmenovat všechny významné autory ať už řezbáře, keramiky, malíře nebo tvůrce betlémů z nejrozmanitějších materiálů (což je také jedna výrazná přednost našeho domácího betlemářství). Alespoň některá díla představujeme v obrazové části tohoto informačního textu a nezapomínáme ani na prezentování tvorby betlemářů nejmladších (často dětí desetiletých i mladších z výtvarných kroužků lidových uměleckých škol, škol středních odborných i gymnázií).
PhDr. Vladimír Vaclík
Vedle betlémů stavěných v kostelech, kde plní především funkci religiózní, jsou výstavy betlémů v prostředí sekularizovaném, civilním, především ukázkou rozmanitosti tvorby lidové (ale i profesionální, umělecké). Úroveň těchto výstav bývá velmi různorodá a viditelně se v ní odrážejí možnosti technické, organizační a samozřejmě finanční. Jinak se připravuje výstava betlémů v malé obci s nepočetnou skupinkou místních nadšenců, jinak v možnostech velkých muzeí, organizací, spolků s využitím součinnosti profesionálních odborníků. Jedno by jim však mělo být společné: s přihlédnutím k daným možnostem by pořadatelé měli představit veřejnosti podívanou, která by byla úměrně důstojná danému tématu. PhDr. Vladimír Vaclík (BaB, 43/2002, s. 2) Pro lidi, kteří se chtějí pokusit vytvořit si vlastní betlém, je myslím velmi vhodným materiálem modurit (modelit), což je modelovací hmota, kterou je možné snadno tvarovat, postupně přidávat další vrstvy na vytvořený základ, který se vytvaruje teplem (vroucí vody, v troubě nastavené na vhodnou teplotu) a mně se pro malé figurky osvědčila stabilizace ve vodní páře, kdy figurky byly umístěny na pařáku na knedlíky. Tento materiál se může dále různě opracovávat, leštit, malovat, slepovat lepidlem na novodur. Doc. Ing. VratisIav Rábl, CSc. (BaB, 44-45/2002, s. 28) Betlémy, které stojí za zhlédnutí
Betlémy ve filmu a na videu
Betlémy na webu Webové stránky celostátního sdružení České sdružení přátel betlémů . Nejznámější betlémy |