VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 19 |
lexikon evropského práva |
Pan Anton Bucheň byl od roku 1972 vojákem z povolání a později se stal vojenským soudcem. V souvislosti s připravovaným zrušením vojenských soudů byl propuštěn ze služebního poměru vojáka a od 1. ledna 1994 byl přidělen jako civilní soudce ke Krajskému soudu v Ostravě.
V téže době vojenský úřad sociálního zabezpečení potvrdil nárok pana Bucheně na přiznání výsluhového příspěvku do 16. dubna 2011, avšak zároveň rozhodl, že se vzhledem k ustanovením zákona č. 304/1993 Sb. výplata příspěvku pozastavuje až do ukončení výkonu funkce soudce. Proti tomuto rozhodnutí byl v červnu 1994 podán opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, který věc postoupil k rozhodnutí Vrchnímu soudu, jenž rozsudkem ze dne 28. března 1997 návrh zamítl s odůvodněním, že v tomto případě je nutno přihlédnout k tomu, že navrhovatel bezprostředně po skončení služebního poměru nalezl profesionální uplatnění na úrovni odpovídající jeho dosavadního zařazení. Jsou tedy dána objektivní kritéria pro diferencovaný postup založený právní úpravou a nejedná se tedy o porušení principu rovnosti před zákonem. Státu je totiž nutno přiznat i oprávnění, aby z poskytování výhod vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání vyloučil určitou část osob, u nichž tato objektivní kritéria nejsou buďto zcela, anebo v podstatné části splněna. Na tomto státním privilegiu nemění nic ani skutečnost, že některým bývalým vojenským soudcům a prokurátorům, kteří později nebo za poněkud odlišných podmínek rovněž nalezli uplatnění v civilní justici, výplata výsluhového příspěvku pozastavena nebyla.
V přímé návaznosti na uvedený rozsudek uplatnil pan Bucheň 16. května 1997 evropskou ústavní stížnost, v níž mimo jiné argumentoval tím, že v době vydání rozsudku Vrchního soudu alespoň třicet pět bývalých vojenských soudců a prokurátorů přidělených k obecným soudům pobírá výsluhový příspěvek, a to na rozdíl od dvaceti čtyř bývalých vojenských soudců, jimž bylo vyplácení příspěvku pozastaveno na základě zákona č. 304/1993 Sb. Evropský soud pro lidská práva neměl na základě tohoto doložitelného tvrzení pochybnosti o tom, že došlo k rozdílnému zacházení, pokud se jedná o vyplácení příspěvku různým kategoriím bývalých vojáků. Pro úspěch stížnosti bylo ovšem rozhodné ve smyslu ustálené judikatury odvíjející se zejména od rozsudku Stubbings a spol. z 22. října 1996 to, že pro uvedené rozlišování mezi osobami nacházejícími se v obdobných nebo srovnatelných situacích neexistovalo žádné objektivní či rozumné zdůvodnění. Snaha české vlády ušetřit na výplatě výsluhových dávek je sice srozumitelná, Evropský soud pro lidská práva však nepřesvědčila, neboť - jak čteme v bodě 75 rozsudku ESLP ze dne 26. listopadu 2002 - i kdyby byl brán v potaz prostor pro uvážení, kterým stát disponuje při nakládání s veřejnými prostředky, žádný jiný argument, který by byl schopen ospravedlnit nerovné zacházení v tomto případě v podstatě neexistuje. Jinými slovy: ekonomická racionalita není totéž co racionalita právní.
Senát Evropského soudu pro lidská práva proto jednomyslně rozhodl, že stěžovatel byl diskriminován v souvislosti s očekáváním toho, že bude moci nerušeně využít svých legálně nabytých majetkových práv, a tím byl porušen článek 14 Úmluvy ve spojení s právem na ochranu vlastnictví (článek 1 Prvního dodatkového protokolu Úmluvy). Stěžovateli byla přiznána náhrada hmotné újmy ve výši 20 tisíc EUR, přičemž výrok o porušení Úmluvy sám o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl. Náhrada nákladů řízení požadována nebyla a soud nepovažoval za nutné o ni rozhodovat.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy