VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 13 |
informace |
JUDr. Jaromír Richter,
katedra práva Obchodně podnikatelské fakulty
Slezské univerzity v Karviné
Revoluční hnutí let 1848-49 a zejména ideje, které je vyvolaly, zásadním způsobem ovlivnily společenský vývoj tehdejšího habsburského soustátí. Současně velmi poznamenaly tehdejší systém veřejné správy a položily základ nového obecního zřízení uplatňovaného fakticky do dnešní doby. Zejména zavedením ústavnosti v dubnu roku 1848 a zrušením poddanství za finanční náhradu v září téhož roku byly vytvořeny předpoklady pro zcela nové pojetí systému tehdejší veřejné správy a vytvoření tzv. komunální samosprávy. Právní reglementace zmíněného vývoje se odrazila v přijetí rakousko-uherských říšských zákonů vymezujících nové pojetí obecního zřízení. K základním patřily ty, mezi jejichž společné znaky se řadí i měsíc přijetí - březen. Sluší se snad v tomtéž měsíci zavzpomínat a připomenout jejich význam.
Prvním, a to nejen co se týče pořadí, je zákon č. 170, o prozatímním obecním zřízení, který byl vydán 20. března 1849. Nepochybně je tento právní předpis možno označit za naprosto zlomový v tehdejší veřejné správě. Autorství zákona je přičítáno ministru vnitra habsburské monarchie hraběti Františku Stadionovi. To je důvodem, proč se často nejen v odborné literatuře setkáváme s pojmenováním zákona “Stadionovo obecní zřízení”. Jeho historicky mezníkový význam spočívá v tom, že takřka všechny následující právní předpisy na tomto úseku vycházely ze zásad v něm obsažených. Nejvýznamnější z nich je nepochybně ta, která hned v úvodu zákona uvádí, že “svobodná obec je základem státu”. Zákon vymezil obce (místní obce) jako základní jednotky územně správního členění státu a tato základní charakteristika jim zůstala do dnešní doby. Vznik obcí i na území stávajících velkostatků způsobil fakticky rozpad vazalské tzv. patrimoniální správy existující zde od počátku 13. století a založené na existenci poddanských a královských měst ovládaných svými ustavovateli. Stadionovo obecní zřízení jednak nově rozčlenilo obce podle velikosti a počtu obyvatel na města, městečka (městyse) a vesnice (vsi) a současně, pod vlivem tehdy panujících přirozenoprávních teorií, je vybavilo dvojí působností - přirozenou a přenesenou. Odtud se zachoval dodnes spojený systém územní veřejné správy v České republice. Přirozená působnost, která se od roku 1945 názvoslovně změnila v samostatnou, zahrnovala “vše co se zájmu obce nejprve dotýká, a v rámci svých hranic plně obstarat může”. Tato charakteristika je citelně blízká současnému znění § 35, odst. 1. zákona o obcích. Přenesená působnost pak byla vymezena jako “obstarání určitých veřejných záležitosti, které jsou obci svěřeny cestou delegace státem”. Zákon dále poprvé v historii zavedl i dnes známou kategorii statutárních měst. Nicméně tehdejší zákonodárci se jevili oproti současným nepoměrně skromnějšími. Na území dnešní České republiky jich oproti stávajícím devatenácti statutárním městům zřídili pouze pět (Praha, Liberec, Brno, Olomouc, Opava). Obce si rovněž podle zákona volily své orgány. Současné zastupitelstvo a tedy nejvyšší orgán obce byl v té době nazýván obecním výborem, a jeho funkční období trvalo tři roky. Nejvyšší orgán obce si pak volil obecní představenstvo, nyní obecní radu, která byla složena z purkmistra (nyní starosty) a nejméně dvou radních. Profesionální aparát - obecní úřad byl vytvářen pouze ve velkých městech. V ostatních vykonával fakticky výkonnou působnost purkmistr.
Zásady obsažené ve Stadionově obecním zřízení byly značně paralyzovány s nástupem tzv. Bachova absolutismu. Nicméně již 24. března 1859 byl v duchu dříve uváděného březnového zákona vydán nový říšský zákon upravující obecní zřízení. Přesněji tento zákon obsahoval směrnice, podle nichž měly být v jednotlivých zemích habsburské monarchie vypracovány dílčí předpisy obecního zřízení. V důsledku panovníkových represivních zásahů do obecní samosprávy k tomu ale nedošlo v očekávaném čase.
Vývoj se však již nedal zastavit. Pod výrazným zahraničním i vnitrostátním demokratizačním tlakem byl panovník nucen ustoupit a již v roce 1861 se konají volby do nových obecních orgánů. Dne 5. března roku 1862 byl pak vydán rámcový říšský obecní zákoník. Oba zmiňované březnové říšské zákony z roků 1859 a 1862 pak přímo umožnily vydat v roce 1863 obecní zřízení a řád volební pro Slezsko a o rok později tentýž právní předpis pro Čechy a Moravu. Tyto právní předpisy upravovaly, až na výjimky, shodně základní instituty obecního zřízení a voleb do obecních orgánů. Při jejich formování byl citelně znát vliv Stadionova obecního zřízení. Shodně zde byly koncipovány obecní orgány. Obecní výbor volený opět na tři roky byl však již často nazýván obecním zastupitelstvem. Oprávnění voliči do něj volili podle počtu obyvatel v Čechách od 8 do 36 zastupitelů a na Moravě od 7 do 30. Nevoleným členem zastupitelstva byl tzv. virilista, který disponoval stanoveným majetkem či funkcí. Byl ovšem nadán pouze poradním hlasem v záležitostech obecních financí. Dřívější purkmistr se přejmenovává na starostu, který tvoří společně se svým náměstkem či náměstky stálý orgán obce. Ku pomoci starostovi byl zřizován obecní úřad personálně naplněný obecními úředníky. Zachován byl i systém založený na spojeném výkonu územní veřejné správy, tj. na působnosti přirozené a přenesené. Co se týče statutárních měst došlo k určitému posunu nejen v jejich četnosti (Praha, Liberec, Brno, Olomouc, Znojmo, Uherské Hradiště, Jihlava, Kroměříž, Opava, Frýdek), ale zejména v právním vymezení. Nebyla podřízena platnému obecnímu zřízení. Postavení každého statutárního města bylo vymezeno zvláštním zemským zákonem a jejich působnost byla oproti ostatním obcím nepoměrně širší, když zahrnovala i působnost tehdejších státních úřadů první instance, tj. okresních hejtmanství.
Nepochybně by bylo možno uvádět další podrobnější instituty památných rakousko-uherských březnových zákonů zakládajících novou epochu vývoje obecního zřízení. V tuto chvíli však jistě není na místě důsledný rozbor materie, jde pouze o připomenutí jejich existence a výjimečného historického významu. Jak jsem uvedl v úvodu, sluší se zavzpomínat.