VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 11 |
názory ohlasy polemika |
Jiří Němec
právník, Liberec
Nejedná-li se až o dodatečně vytvořený “informační šum”, zdá se, že se diskuse k zákonu o nájemném se konečně pohnula, i když poněkud zvláštním směrem, alespoň podle mého názoru. Má se totiž údajně vytvořit dvojí kategorie vlastníků bytů – soukromí vlastníci budou moci zvyšovat nájemné maximálně o 15 procent ročně až do roku 2005, a potom podle předpisů Evropské unie (co to je?), pro města a obce žádná omezení platit nebudou! Když jakýkoliv právní předpis stanovuje odlišné podmínky pro jeho realizaci podle toho, koho se dotýká, je to vždycky špatně. Města a obce totiž nejsou orgány státu, ale samostatné právní subjekty, které jsou z pohledu soukromého práva na tom úplně stejně jako všechny ostatní fyzické či jiné právnické osoby. A mělo by to tak zůstat i pokud jde o bytovou problematiku. Jinak totiž reálně hrozí, že i zákon o nájemném, který je objektivní nutností, bude jako protiústavní opět zrušen, jako už tolik právních předpisů předtím v této oblasti.
Jak však s nájemným dál, to je otázka. Není nejmenších pochyb o tom, že úprava práv a povinností vlastníka bytového domu či bytové jednotky a nájemníka včetně postupu při stanovení nájemného musí mít co nejdříve konečně formu zákona. O výši konkrétního nájemného by rovněž mohla a měla spolurozhodovat nejen kategorie bytu a jeho velikost, ale i poloha domu z hlediska dopravní obslužnosti, životního prostředí, vybavení daného místa službami a obchody a samozřejmě i to, zda se jedná o byt v paneláku nebo ve vile. To by bylo jistě svým způsobem spravedlivější, ale v praxi také mnohem složitější co do porovnání parametrů, které mohou občas jít i proti sobě (třeba zeleň x dopravní obslužnost).
V souvislosti s postupnou deregulací nájemného, kterou nelze donekonečna odkládat, je však třeba se zamyslet i nad povinnostmi vlastníků investovat (třeba povinně a ze zákona) větší část nájemného zpět do oprav a rekonstrukcí těchto domů a bytů v určitém časovém horizontu a rovněž konečně právně vymezit institut tzv. sociálního bydlení, o němž dlouho a často mluvíme, ale jehož jednoznačná specifikace a především financování takovéhoto bydlení doposud provedeny nebyly.
O nájemném a jeho zvyšovaní se mluvilo, mluví a nepochybně ještě mnoho mluvit bude, na druhou stranu však tzv. čisté nájemné činí jenom asi 1/3 plateb, které vynakládáme za bydlení. O těch 2/3, které tvoří především stále rostoucí ceny tepla, teplé vody, vodného, stočného, ale i elektřiny, plynu a dalších služeb, se kupodivu stále mluví podstatně méně než o nájemném. Nájemníky přitom celkem logicky zajímá celková platba, kterou za bydlení své a svojí rodiny vydá. Jsem přesvědčen, že klidně můžeme vydávat za bydlení v průměru 1/3 rodinných příjmů, jako se děje třeba v Německu, ale jen za předpokladu, že vše ostatní počínaje potravinami a spotřebním zbožím bude obdobně vzhledem k průměrnému platu stejně levné, jako tomu je na západ od našich hranic.
Prostě nezodpovězených otázek, jakým směrem se bude nájemní bydlení u nás ubírat, je doposud zbytečně mnoho. A tak pouze bývalí nájemníci, kteří si od měst a obcí svůj byt do soukromého vlastnictví zakoupili, mohou nyní považovat tuto svoji investici za dvojnásob výhodnou, neboť jich se starosti s nájemným už netýkají. Faktem ale je, že vlastníky bytů “dvojí kategorie” v západní Evropě a Evropské unii, kam směřujeme, asi nenajdeme a rozhodně to není řešení …