Příloha

Hlavní město Praha

II. Obyvatelstvo, byty a bydlení

Hlavní město Praha má jako všechna hlavní města zvláštní postavení v územně správní struktuře státu. Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je Praha současně obcí i krajem, a to podle ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně správních celků. Z hlediska statistického je Praha statistickou jednotkou na úrovni NUTS 3 a současně i NUTS 2 (Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques), podle usnesení vlády České republiky č. 707/1998 Sb., kterým byly stanoveny územní jednotky pro potřeby regionální statistiky a regionální politiky Evropské unie.

Územně správní vývoj Hlavního města Prahy se vyvíjel před rokem 1784 jako postupné srůstání nejstarších osídlených míst po obou stranách Vltavy a od třináctého století pak postupným vyhlášením čtyř pražských měst: Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan. V roce 1784 jejich sloučením vznikla Praha jako “caput regni” (hlavní město Českého království). Dalšími mezníky územního vývoje byly roky 1850, 1883, 1884, 1901, v nejnovější době (po vzniku samostatného státu) pak roky 1920, 1960, 1968 a 1974, kdy postupným připojováním sousedních obcí vzniklo území o rozloze 496 km2, na kterém v roce 2001 žilo 1 169 106 obyvatel.

Území a obyvatelstvo

Území Hlavního města Prahy je jako nepravidelný obrazec centrálně položeno uprostřed Čech. Řeka Vltava dělí město na dvě nestejně rozlehlá území. Členitý povrh charakterizují údaje o nejvýše položeném místě na území Zličína (399 m n.m.) a nejníže položeném místě na území Suchdola (177 m n.m.). Ze sídel to je na jedné straně Troja (187 m n.m.), na druhé straně Řepy (350 m n.m.).

Osídlení Prahy je předhistorické. Se začátky českého státu jsou spojeny první zmínky o Starém Městě z devátého století a zmínky z roku 993 o Břevnově, Ruzyni, Střešovicích, Veleslavíně a Liboci. K roku 1068 se připomíná Hostivař, k roku 1070 Vyšehrad. Ke konci jedenáctého století už máme zmínky o dalších sídlech dnešní Prahy jako je k roku 1088 Braník, Komořany, Nusle, Jinonice, Lahovice, Dubeč, Dejvice, Vršovice nebo Záběhlice. Jako nejnovější část města je k roku 1817 uváděn Karlín, k roku 1849 Královské Vinohrady a k roku 1876 Klánovice.

Hlavní město Praha se člení na různě vymezená území. Podle dosud platného zákona č. 36/1960 Sb. se město člení na deset obvodů, používaných dnes pouze k určení adres. Pro statistické účely se člení na 15 jednotek NUTS 4. Pro účely státní správy se člení na 22 správních obvodů, pro účely samosprávy se člení na 57 městských částí. Demografický a sídelní vývoj je v tomto příspěvku uváděn podle 22 správních obvodů a 57 městských částí, a to podle povahy ukazatelů.

Sčítání lidu, domů a bytů k 1. březnu 2001 zjistilo na území Hlavního města Prahy 1 169 106 bydlících obyvatel, z toho 24 623 s dlouhodobým pobytem v České republice delším než 90 dnů (2,1 %). Z bydlících obyvatel bylo 554 382 mužů a 614 724 žen (52,6 %). U cizinců s dlouhodobým pobytem v České republice měly ženy zastoupení 44,3 %. Rozlohou 496 km2 se Hlavní město Praha řadí na poslední místo mezi čtrnácti kraji, počtem trvale bydlícího obyvatelstva na druhé místo za Moravskoslezský kraj. Její obyvatelstvo reprezentuje 11,4 % obyvatelstva republiky. Obecná míra zalidnění 2 358 obyvatel na km2 je nejvyšší ze všech krajů státu.

Obyvatelstvo Hlavního města Prahy žilo v roce 2001 v 496 940 bytových domácnostech o průměrné velikosti 2,25 osob na jednu domácnost. Hospodařících domácností bylo 544 577 s průměrným počtem 2,15 členů. Cenzových domácností bylo 547 811 s průměrným počtem 2,13 osob. Všechny typy domácností byly v průměru let menší než v úhrnu České republiky s jejími průměrnými počty 2,64 – 2,42 – 2,40 členů na jednu příslušnou domácnost.

Pohybem obyvatelstva, tj. přirozenou měnou a stěhováním, se počet obyvatelstva Hlavního města Prahy snížil k 31. 12. 2003 na 1 165 581 bydlících obyvatel.

rozmístění obyvatelstva

Obyvatelstvo Hlavního města Prahy je rozmístěno velmi nepravidelně. Rovněž rozloha správních obvodů i městských částí, jak byly vymezeny jednotlivými předpisy o územně správním členění města, je velmi rozdílná. Z hlediska 22 správních obvodů je největším obvodem z pohledu rozlohy správní obvod Praha 6 (5 614 ha), za ním je obvod Praha 8 (3 739 ha) a na třetím místě Praha 16 (3 610 ha). Územně nejmenšími obvody jsou obvod Praha 2 (419 ha), Praha 1 (550 ha) a Praha 18 (561 ha) - (Tab. 1).

Demograficky nejsilnějšími obvody podle počtu bydlícího obyvatelstva podle Sčítání lidu, domů a bytů 1. 3. 2001 byl obvod Praha 4 (137 067 bydlících obyvatel), Praha 6 (109 741 obyvatel) a Praha 10 (108 609 obyvatel) těsně následovaný obvodem Praha 8 (108 107 obyvatel).

Z pohledu ekonomického potenciálu, vyjádřeného počtem obyvatelstva v produkčním věku 15-59 let, má největší váhu správní obvod Praha 4 (70 834 obyvatel v uvedeném věku), dále obvod Praha 8 (61 426 obyvatel) a Praha 10 (54 837 obyvatel).

Jednotlivé správní obvody se významně liší hustotou zastavění a hustotou zalidnění. Obecná míra počtu obyvatelstva na jeden km2 plochy správního obvodu byla v roce 2001 nejvyšší v Praze 2 (12 173 obyvatel na km2), v Praze 3 (11 206) a v Praze 1 (6 287). Nejřidčeji jsou zalidněny okrajové správní obvody jako Praha 22 (215), Praha 21 (453) a Praha 16 (520).

Jinou představu o rozmístění obyvatelstva umožňuje přehled o rozloze, počtu obyvatel a hustotě zalidnění 57 městských částí Prahy (Tab. 2). Zde je na prvním místě z hlediska rozlohy městská část Praha 6 (4 094 ha), na druhém místě Praha 5 (2 783 ha) a na třetím místě městská část Praha 4 (2 419 ha). Územně nejmenšími městskými částmi jsou Praha-Lysolaje (248 ha), Praha-Lochkov (272 ha) a Praha-Benice (277 ha).

Demograficky nejsilnějšími městskými částmi podle Sčítání lidu, domů a bytů 2001 jsou Praha 4 (131 597 bydlících obyvatel), Praha 10 (108 609 obyvatel) a Praha 8 (102 861 obyvatel). Demograficky nejslabší jsou městské části Praha-Nedvězí (232 obyvatel), Praha-Královice (263 obyvatel) a Praha-Křeslice (343 obyvatel). Ukazatel obecné hustoty zalidnění je nejvyšší v městské části Praha 2 (12 173 obyvatel na km2), dále v Praze 3 (11 206) a konečně v Praze 11 (8 229). Nejřidčeji zalidněny jsou okrajové městské části Praha-Královice (53), Praha-Nedvězí (61) a Praha-Křeslice (102).

Vývoj obyvatelstva 1961-2001

Vývoj obyvatelstva je uváděn od roku 1961, kdy výsledky populačního cenzu byly prvně zpracovány za bydlící obyvatelstvo na rozdíl od předešlých sčítání, která se zabývala především tzv. přítomným obyvatelstvem (Tab. 3).

Vývoj obyvatelstva se v tomto čtyřicetiletém období lišil svým průběhem i intercenzálními rozdíly od vývoje celostátního. V období populační deprese 1961-1970 byl přírůstek obyvatelstva hlavního města 0,7 % zlomkem přírůstku celostátního ve výši 2,5 %. Období natalitní renesance 1970-1980 se promítlo kladně i v hlavním městě přírůstkem 3,6 % bydlícího obyvatelstva; celostátní přírůstek byl 4,6 %. Deprese let 1980-1991 měla v Hlavním městě Praze za následek přírůstek 2,7 % bydlících obyvatel, což bylo ve značně příznivém protikladu proti přírůstku celostátnímu ve výši pouhých 0,1 % obyvatel (+10 288); v Praze totiž počet obyvatel v tomto období vzrostl o 31 988 bydlících obyvatel. Období 1991-2001 však znamenalo pro hlavní město návrat k nepříznivým trendům předchozím: počet obyvatelstva se zde snížil o 3,7 %, zatímco celostátní úbytek činil pouze 0,7 %. Čtyřicetiletá populační bilance 1961-2001 byla pro hlavní město kladná ve výši 3,2 % proti celostátnímu přírůstku 6,9 % bydlícího obyvatelstva.

Vývoj obyvatelstva podle správních obvodů byl v mnoha případech protichůdný. Na jedné straně jsou tu rychle rostoucí obvody, na druhé straně obvody s vysoce depopulačními tendencemi. V letech 1961-2001 sice celopražsky počet obyvatelstva vzrostl o 36 026 bydlících, avšak jen díky vývoji do roku 1991. Decenium 1991-2001 znamenalo úbytek bydlících. V úhrnu let 1961-2001 se počet obyvatelstva zvýšil ve třinácti správních obvodech, proti tomu v devíti obvodech došlo k jeho úbytku. Relativně nejvyšší úbytky zaznamenaly správní obvody Praha 1 (-56,5 %), Praha 2 (-51,9 %), Praha 3 (-41,3 %), Praha 7 (-46,6 %), ale také Praha 5 (-21,5 %), Praha 6 (-21,7 %), Praha 10 (-13,3 %), Praha 19 (-18,9 %), Praha 22
(-8,6 %). Proti tomu se některé správní obvody vyvíjely velmi dynamicky, zejména v důsledku výstavby rozsáhlých sídlištních komplexů na jejich území, tak jak to bylo původně plánováno, když území původně samostatných obcí bylo sloučeno s Hlavním městem Prahou. Nejmarkantnější to bylo v obvodu Praha 11 (Jižní Město), kde došlo ke zvýšení počtu obyvatelstva v období 1961-2001 více než 12 krát (z 7 009 na 78 011 bydlících obyvatel), v Praze 13 (Jihozápadní Město), kde se počet obyvatel zvýšil 8,3 krát, v Praze 18 (Letňany) to bylo 5,6 krát, v Praze 17 5,3 krát, v Praze 4 4,2 krát a v Praze 15 3,3 krát.

Tyto protichůdné vývoje počtu obyvatelstva byly umožněny územně diferencovanou bytovou výstavbou, jak uvidíme v části věnované tomuto problému v příslušném oddíle příspěvku. Územně diferencovaný populační vývoj měl za následek změny v sociálně ekonomickém a dále zejména v demografickém profilu obyvatelstva s viditelnými dopady především na věkovou strukturu jednotlivých správních obvodů.

Věkové složení obyvatelstva 1970-2001

Věkové složení obyvatelstva měst se značně liší od věkové struktury obyvatelstva jiných územních celků i od složení celostátního. V roce 2001 bylo v Hlavním městě Praze dětí mladších 15 let pouze 13,4 % proti 16,2 % v ČR. V produkčním věku 15-59 bylo v Hlavním městě Praze 65,8 % obyvatel, takže podíl se příliš nelišil od podílu v celostátní populaci 65,4 %. Více se lišil podíl obyvatel v poprodukčním stáří 60 a více let, který v hlavním městě byl 20,7 % proti 18,4 % v České republice. Podíl 20,7 % byl nejvyšší ze všech krajů republiky (Tab. 4).

Z uvedeného věkového složení vyplývá, že v Hlavním městě Praze bude také nejvyšší průměrný věk žijících obyvatel. U mužů to bylo 39,2 proti 37,1 roku v ČR. U žen byl poměr obou ukazatelů 42,8 proti 40,3 roku, v průměru obou pohlaví to byl poměr 47,1 proti 38,8 roku. Věkové složení vyjádřené podíly obyvatel podle pětiletých věkových skupin ukazuje, do jaké míry se někdejší věková pyramida změnila na “urnu”, jak je podoba věkového složení například v Hlavním městě Praze označována v běžném pojetí.

Z věkového složení, resp. ze vztahů základních věkových skupin, se odvozují různé indexy věkového složení. V našem příspěvku je uveden ukazatel “index mládí”, což je počet obyvatel ve věku 0-14 let na 100 obyvatel starších 60 let. V roce 1970 měl celostátní hodnotu 115,7, v roce 1991 117,8 díky zvýšené porodnosti v sedmdesátých letech, ale v roce 2001 došlo k podstatnému zhoršení na 87,7 dětí připadajících na 100 obyvatel starších 60 let. V roce 1970 byl “index mládí” 69,3, do roku 1991 se zvýšil na 87,2, avšak nízká přirozená reprodukce po roce 1980, zejména však v devadesátých letech, měla za následek, že celopražský ukazatel “indexu mládí” klesl na 64,3. Je to ukazatel výrazně horší než celostátní.

Rozdíly mezi správními obvody jsou ve věkovém složení výrazné. Např. v roce 2001 bylo ve věku 0-14 let nejvíce dětí v obvodu Praha 13 (20,7 %), v obvodu Praha 14 (19,4 %) a v obvodu Praha 17 (17,6 %). Na opačném konci srovnání byl správní obvod Praha 10, kde bylo dětí mladších 15 let pouze 11,1 %, v Praze 1 pouze 11,2 % a v Praze 2 pouze 11,6 %. V produkčním věku 15-59 let měly nejvyšší zastoupení obyvatelé v Praze 11 (73,8 %), v Praze 12 (73,4 %) a v Praze 17 (71,8 %). Z hlediska sociální politiky je důležitá znalost podílu obyvatelstva v poprodukčním věku 60 a více let. Zde je na prvním místě s nejvyšším ukazatelem správní obvod Praha 10 (29,4 %), dále obvod Praha 6 (27,5 %) a obvod Praha 4 (26,8 %). Ve velkém protikladu je pak zastoupení seniorů ve správních obvodech Praha 13 (8,5 %), Praha 17 (10,5 %) a Praha 15 (12,8 %). U všech těchto obvodů to byl příznivý důsledek imigrace do těchto obvodů zejména v letech 1991-2001, u Prahy 15 v letech
1980-1991.

Zřejmě ještě plastičtěji se rozdíly ve věkovém zastoupení hlavních věkových skupin ukáží u “indexu mládí”. Ten byl v roce 2001 nejvyšší v obvodech Praha 13 (242,3 dětí na 100 seniorů), dále v obvodu Praha 17 (167,8) a v Praze 14 (143,0). S tím vysoce kontrastují ukazatele za obvody Praha 10 (37,6), Praha 6 (43,5) a Praha 4 (45,9).

Vzdělanost obyvatelstva v roce 2001

Ukazatel vzdělanosti obyvatelstva charakterizuje nejen hladinu kulturní vyspělosti, ale v současné době se stává častěji i ukazatelem ekonomickým. Vzdělanostní úroveň byla v našich zemích sledována již v minulosti při sčítáních lidu 1910, 1921 nebo 1930, avšak pouhým ukazatelem o znalosti čtení a psaní nebo alespoň čtení, avšak to už ve školním věku např. od 10 let. Od roku 1950 se stal ukazatel vzdělanosti stálým ukazatelem, vyjadřujícím o každé sčítané osobě starší 15 let dosažený stupeň školního vzdělání podle různě podrobné škály vzdělanostních stupňů.

Za rok 2001 bylo školní vzdělání tříděno podle čtrnácti stupňů, z nichž pro větší přehlednost byly vytvořeny čtyři základní skupiny, a to základní vzdělání (i neukončené), střední odborné, střední úplné a vysokoškolské úplné včetně nadstaveb (Tab. 5).

V úhrnu České republiky mělo v roce 2001 základní vzdělání 33,5 % obyvatel starších 15 let, střední odborné vzdělání bylo zjištěno u 38,0 % dospělého obyvatelstva, úplné střední vzdělání s maturitou mělo 28,4 % obyvatel starších 15 let a úplné vysokoškolské vzdělání vykázalo 8,9 % obyvatel starších 15 let. Pouze u 1,3 % dospělých obyvatel nebylo vzdělání zjištěno, což bylo překvapující proto, že ukazatel vzdělání byl považován za “citlivý”, a přesto se ho podařilo zjistit u téměř veškerého obyvatelstva. Údaje o nejvyšších dosažených stupních školního vzdělání u obyvatelstva Hlavního města Prahy se od celostátních ukazatelů liší, jak ukazují následující data: základní školní vzdělání mělo 14,5 % obyvatel, střední odborné 28,8 % obyvatel, úplné střední 35,7 % obyvatel a vysokoškolské vzdělání vykázalo 18,8 % obyvatel.

Souborným analytickým ukazatelem vzdělanostní úrovně obyvatelstva je např. “index vzdělání”, který vyjadřuje počet obyvatel starších 15 let s úplným středním a úplným vysokoškolským vzděláním připadajícím na 100 obyvatel starších 25 let. Tento ukazatel měl celostátní hodnotu 45,3 proti 65,0 v Hlavním městě Praze. Druhým ukazatelem je úhrnný počet let školního vzdělání. V celostátním měřítku měl v roce 2001 hodnotu 11,74 roku, v Hlavním městě Praze 12,64 roku, což byl nejvyšší ukazatel ze všech krajů republiky.

Nejvyšší “index vzdělání” měl z 22 pražských správních obvodů obvod Praha 2 (72,7) a těsně za ním obvod Praha 1 (71,2). Třetím obvodem s nejvyšším vzdělanostním ukazatelem byl správní obvod Praha 13 (68,7) na západním břehu Vltavy v sousedství těžiště Smíchova. Nejnižší hladiny vzdělanosti mělo dospělé obyvatelstvo obvodů Praha 22 (45,7), Praha 19 (50,4) a Praha 18 (56,9), ležících ve východní, resp. severní části Prahy. Přesto všechny tři obvody vykázaly vyšší “index vzdělání” než je celostátní ukazatel 45,3.

Agregovaný ukazatel úhrnného počtu let školního vzdělání byl nejvyšší u obyvatelstva obvodu Praha 1 a Praha 6 (13,0 let), obyvatelstva Prahy 2 (12,8) a dvou obvodů s ukazateli 12,7 roku (Praha 4, Praha 5). Nejnižší úhrnný počet školního vzdělání byl zjištěn u dospělého obyvatelstva obvodu Praha 22 (11,8 roku), Praha 19 (11,9 roku) a Praha 18 (12,0 let).

Ekonomická aktivita obyvatelstva v roce 2001

Ekonomická aktivita obyvatelstva byla pro Sčítání lidu, domů a bytů 2001 definována jako počet zaměstnaných + počet nezaměstnaných. Sčítání 2001 tak v Hlavním městě Praze sečetlo 635 105 obyvatel, z nichž v okamžiku sčítání bylo skutečně zaměstnáno 601 031 a 34 074 bylo podle sebesčítání nezaměstnáno. Ze 100 ekonomicky činných bylo 47,2 % žen, ze skutečně zaměstnaných bylo 47,3 % žen, ale mezi nezaměstnanými bylo jen 46,6 % žen. V celostátním měřítku bylo v úhrnu ekonomicky činných osob 45,3 % žen, a také mezi zaměstnanými byl podíl žen nižší (45,0 %) než v hlavním městě. Mezi nezaměstnanými v ČR však byl podíl žen 47,9 % nižší než v české metropoli (Tab. 6).

Poměrně značně se lišila intenzita ekonomického zapojení. V Hlavním městě Praze totiž připadalo na 100 obyvatel ve věku 15-59 let 82,6 ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celostátním měřítku byl tento ukazatel pouze 78,6 %.

Významným ukazatelem pro zaměstnané obyvatelstvo je míra pracovní vyjížďky z místa trvalého bydliště. Mimo hlavní město jako z “obce” vyjíždělo v roce 2001 za prací jen 7,1 % obyvatel. Celostátní míra vyjížďkovosti zaměstnaných mimo obec trvalého bydliště byla v roce 2001 39,3 % osob.

Nejvyšší podíl ekonomicky aktivních osob v hlavním městě Praze má trvalé bydliště ve správním obvodu Praha 4 (11,2 % z celopražského úhrnu). Na druhém místě je obvod Praha 8 (9,7 %), na třetím místě obvod Praha 6 (8,8 %).

Nejvyšší míra ekonomického zapojení, představovaná počtem ekonomicky činných obyvatel na 100 obyvatel ve věku 15-59 let, byla v roce 2001 ve správním obvodu Praha 9 (85,8), v obvodu Praha 10 (84,9) a v obvodu Praha 4 (84,8). Relativně nejnižší ukazatele, přesto značně vysoké, mělo obyvatelstvo v obvodech Praha 17 (78,8), Praha 13 (79,2) a Praha 21 (79,8). Jde o okrajové městské obvody při západní a východní hranici města.

Nejvyšší pracovní vyjížďkovost mělo zaměstnané obyvatelstvo obvodů Praha 22 (10,2 %), Praha 1 (9,2 %) a Praha 2 (9,0 %). Nejnižší vyjížďkovost mělo pracující obyvatelstvo s trvalým bydlištěm v obvodech Praha 8 (6,4 %), Praha 10 a Praha 16 (6,5 %) a Praha 5 (6,6 %).

Odvětvová příslušnost ekonomicky aktivních obyvatel je obsahem Tab. 7.

Odvětvová příslušnost ekonomicky aktivních obyvatel podle základních odvětví národního hospodářství byla sčítáním lidu zpracována za úhrn ekonomicky aktivních obyvatel, tedy i za nezaměstnané, což je logické. V roce 2001 příslušelo v České republice k odvětví zemědělství, lesnictví a rybolovu už jen 4,4 % ekonomicky aktivních obyvatel. Ukazatel za Hlavní město Prahu byl pochopitelně jen zlomkový, a to 0,6 %. Průmyslová odvětví jako celek byla mezi ekonomicky aktivními obyvateli ČR zastoupena z 29,0 %. Podíl takto příslušných v Praze byl jen 12,2 %. Nižší podíl za město vyplývá z toho, že města, kdysi významná industriální centra, ztrácejí zastoupení sekundární ekonomické sféry, a to nejčastěji ve prospěch sféry terciární. Zastoupení ekonomicky činných ve stavebnictví bylo v roce 2001 v Hlavním městě Praze a v ČR téměř totožné, totiž 8,2 % proti celostátnímu ukazateli 8,7 %. Největší rozdíly v podílových ukazatelích jsou přirozeně u zastoupení “ostatních odvětví”, která reprezentují v podstatě terciární sféru. Celostátní ukazatel tohoto zastoupení je 50,3 % proti 70,9 % v úhrnu Prahy. Poměrně vysoký je však podíl nezjištěné odvětvové příslušnosti ekonomicky činného obyvatelstva jak v ČR (7,6 %), tak v pražském úhrnu (8,1 %).

Ekonomicky aktivní obyvatelé pracující v primárním ekonomickém sektoru zemědělství, lesnictví a rybolovu jsou zastoupeni i v Hlavním městě Praze, a to relativně nejčastěji ve správním obvodu Praha 22 (2,4 %), Praha 21 a Praha 22 (1,2 %) a v řadě dalších kolem 0,5 %. Nejnižší podíly vykázaly obvody Praha 3 a Praha 9 (0,4 %). Ekonomicky aktivní obyvatelstvo činné v průmyslu bylo nejvíce zastoupeno ve správních obvodech Praha 18 (23,2 %), Praha 19 (20,1 %) a Praha 22 (16,2 %). Jde o dva severopražské obvody a jeden jihovýchodní obvod. Podle předpokladů nejnižší zastoupení činných v průmyslu je v Praze 1, Praze 3 a Praze 6 s podíly 9,7 %, 10,5 % a 9,5 %. Jde o tradiční tzv. “úřednické čtvrti”. V Praze jsou i obvody, v nichž příslušnost ekonomicky činných ve stavebnictví lze označit za značně vysokou. Jsou to např. správní obvod Praha 16 (11,3 %), Praha 22 (10,5 %) a Praha 9 (9,7 %). “Ostatní odvětví” představující zhruba terciární sféru ekonomiky mají nejvyšší zastoupení ekonomicky činnými osobami v těchto odvětvích ve správních obvodech Praha 6 (75,9 %), Praha 1 (72,9 %) a také Praha 13 (72,6 %), která tak představuje nový obvod s vysokým podílem obyvatelstva, zaměstnaného ve službách. Terciární sféra je mezi ekonomicky činnými obyvateli zastoupena nejméně ve správních obvodech Praha 22 (59,6 %), v Praze 18 a Praze 19 (62,2 %), ale také v obvodech Praha 14 a Praha 16 (65,3 %), územně velmi vzdálených. Dnešní velká rozlehlost hlavního města, sdružující sídla velmi odlišného charakteru – vnitřní město a předměstí, původně průmyslového nebo i zemědělského rázu – nabízí dosud značně odlišný sociálně ekonomický profil území.

Pohyb obyvatelstva v letech 1991-2003

Pohyb obyvatelstva je charakterizován jednak jeho přirozenou měnou, kterou se rozumí procesy rození a umírání, jednak migračními pohyby čili stěhováním. Příspěvek sleduje období 1991-2003 poznamenané od poloviny devadesátých let propadem ukazatelů přirozeného pohybu a rostoucím významem stěhování pro populační bilance republiky i jejích územních částí (Tab. 8).

V úhrnu let 1991-2003 se v Hlavním městě Praze narodilo 118 687 živých dětí, což znamenalo ukazatel hrubé míry porodnosti 8,25 živě narozených dětí ročně na 1 000 žijících obyvatel ve městě. Počet 169 161 zemřelých pak znamenal hrubou míru roční úmrtnosti 11,76. Z toho vyplynul průměrný roční přirozený úbytek 3,51 promile obyvatel, činící celkově za toto období úbytek 50 474 bydlících obyvatel.

Počet 560 354 přistěhovalých představuje součet přistěhovalých do jednotlivých správních obvodů Hlavního města Prahy, a to nejen z ostatních krajů republiky, ale také včetně stěhování uvnitř Prahy. Podobně je tomu u vystěhovalých v počtu 551 466 obyvatel. Migrační přírůstek +8 888 obyvatel znamená migrační saldo hlavního města republiky znamenající zisk +0,62 obyvatel na 1 000 bydlících ročně. Hlavní město ztratilo v letech 1991-2003 i při aktivním migračním saldu celkem 41 586 trvale bydlících obyvatel; ročně to znamenalo úbytek 2,89 promile bydlících.

Jednotlivé správní obvody hlavního města se od sebe lišily nejen úrovní přirozené reprodukce, ale také stěhováním, a tím i výsledným efektem těchto pohybů obyvatelstva. Uvedené pohyby jsme nuceni analyticky sledovat s pomocí hrubých měr reprodukce v přepočtu na 1 000 obyvatel, nikoli v přepočtu na obyvatelstvo exponované u jednotlivých druhů pohybu podle věku, jak je to možné jen u vyšších správních jednotek.

Nejvyšší roční průměrná míra porodnosti byla ve správním obvodu Praha 11 (9,11), dále v obvodu Praha 13 (10,86) a Praha 14 (10,59). Proti tomu nejnižší hrubá míra porodnosti byla v obvodech Praha 11 (7,36), Praha 10 (7,44) a Praha 1 (7,58). Nejvyšší celkovou úmrtnost měřenou její hrubou mírou měly správní obvody Praha 7 (15,74), Praha 1 (15,72) a Praha 3 (15,14). Nejnižší ukazatele měly obvody s relativně příznivějším věkovým složením jako např. Praha 13 (5,00), Praha 18 (5,57) a Praha 12 (6,53). Z 22 správních obvodů vykázalo 8 obvodů roční přirozené přírůstky; 14 správních obvodů mělo přirozenou bilanci obyvatelstva zápornou. Nejvyšší roční přirozený přírůstek vykázal správní obvod Praha 13 (+5,86), dále obvod Praha 14 (+2,73) a obvod Praha 17 (+2,22). Největší relativní roční úbytky obyvatelstva měly správní obvody Praha 1 (-8,14), Praha 7 (-7,20), Praha 10 (-7,15) a Praha (-6,95).

Největší hrubou imigraci vykazovaly ročně – včetně stěhování uvnitř Prahy – správní obvody Praha 14 (126,72), Praha 17 (121,73), Praha 15 (79,23). Podstatně nižší ukazatele při stěhování vykazovaly správní obvody Praha 18 (27,31), Praha 12 (26,94) a Praha 11 (29,45). Nejvyšší relativní míry vystěhování ročně zaznamenávaly správní obvody Praha 9 (78,78), Praha 1 (46,80) a Praha 10 (44,97). Emigračně nejméně postiženými byly správní obvody s ročními emigranty 25,16 v obvodu Praha 22,  26,37 v obvodu Praha 20 a 27,17 v obvodu Praha 21. Aktivní migrační saldo vykazovalo v průběhu let 1991-2003 celkem deset správních obvodů proti dvanácti správním obvodům se saldy zápornými. Největší ztráty migrací byly ve správních obvodech Praha 9 (-32,40 ročně), Praha 6 (-12,87) a Praha 1 (-11,64). Příznivé saldo migrace měly obvody s nejvyššími ročními přírůstky jako Praha 14 (+92,16), Praha 17 (+82,59) a Praha 21 (+25,26).

Celkovou populační bilanci správních obvodů v úhrnu let 1991-2003 vykázalo jako aktivní jedenáct obvodů a jako pasivní rovněž jedenáct obvodů. Ukazatele za záporné správní obvody byly v souhrnu vyšší než ukazatele za správní obvody s demografickými zisky. Nejvyšší přírůstky obyvatelstva měly správní obvody Praha 14 (+94,89), Praha 17 (+84,81) a Praha 15 (+47,26). Proti tomu největší celkové úbytky ročně měly správní obvody Praha 9 (-34,94), Praha 10 (-22,26) a Praha 1 (-19,78).

Hrubé míry obnovy obyvatelstva lze zpřesnit přesnějšími ukazateli jen za Hlavní město Prahu jako celek, a to za průměr let 2001-2002. Prvním ukazatelem je úhrnná plodnost jakožto počet živě narozených dětí připadající na jednu ženu, která se dožije věku 50 let. Za Hlavní město Prahu byl tento ukazatel 1,090, což byla nejnižší míra ze všech čtrnácti krajů České republiky. Na posledním místě bylo hlavní město i ukazatelem čisté míry reprodukce, která vyjadřuje kolik dívek nahradí dnešní rodičku jako její reprodukční náhrada; za Hlavní město Prahu je to 0,522 dívek na jednu dnešní rodičku. Přitom na jednu ženu připadá během jejího života 0,588 potratů. Míru úmrtnosti vyjadřuje ukazatel naděje dožití (střední délka života). Pro obě pohlaví byl tento ukazatel vypočtený za období 2001-2003  76,33 roku, což byla nejpříznivější hodnota ze všech krajů republiky. U mužů byl ukazatel 73,71 roku (rovněž první pořadí ve státě), u žen 78,94 roku (čtvrté pořadí mezi kraji). Jak vyplývá z ukazatelů přirozené reprodukce, je její efektivita zhoršována nízkou realizovanou plodností. To znehodnocuje i dosažené výsledky nízké úmrtnosti.

K přirozené reprodukci obyvatelstva patří i informace o domácnostech. Na tomto místě jsou rozvedeny základní údaje o domácnostech zmíněných v úvodních řádcích tohoto příspěvku jednak z hlediska územního, jednak z hlediska jejich průměrných velikostí a posléze z hlediska struktury nejdůležitějšího typu domácností, totiž domácností cenzových (Tab. 9).

Celostátní ukazatel průměrné velikosti bytových domácností (2,64) je větší než celopražský (2,35), stejně tak průměrná velikost hospodařící domácnosti je v ČR větší (2,42) než v Praze. Podobně je tomu i u domácností cenzových, kde proti sobě stojí průměrný počet členů těchto domácností v ČR (2,40) a počet členů v Praze (2,13).

Z hlediska průměrných velikostí všech tří typů domácností podle správních obvodů Hlavního města Prahy byl sčítáním lidu 2001 získán následující obraz:

Největší bytové domácnosti byly v roce 2001 ve správních obvodech Praha 20 (2,86 osob na jeden byt), dále v obvodu Praha 21 (2,82) a v obvodu Praha 22 (2,74). V žádném správním obvodu nebyla domácnost s menším počtem členů než dva. Nejmenší byly bytové domácnosti v Praze 3 (2,08 členů). Hospodařící domácnosti byly největší ve správních obvodech Praha 20 (2,52 členů), Praha 21 (2,49) a Praha 13 (2,46). Ve třech obvodech byl průměrný počet osob připadající na jednu hospodařící domácnost nižší než dvě osoby: Praha 3 (1,93), Praha 10 (1,98) a Praha 7 (1,99). Největší cenzové domácnosti vykazovaly správní obvody Praha 20 (2,50), Praha 21 (2,46) a Praha 13 (2,45). Jen ve třech obvodech připadali na jednu cenzovou domácnost méně než dva členové, a to v obvodu Praha 3 (1,92), Praha 10 (1,97) a Praha 9 (1,99).

Další informace se týká hlavních typů cenzových domácností v roce 2001. V úhrnu hlavního města připadalo na 100 cenzových domácností 43,3 % úplných rodin (rodiče a děti), 16,3 % neúplných rodin, 38,8 % domácností jednotlivců a 3,6 % nerodinných domácností, ale mezi správními obvody existují i zde poměrně značné rozdíly. Nejvyšší podíly úplných rodin měly v roce 2001 správní obvody Praha 20 (57,0 %), Praha 21 (56,6 %) a Praha 22 (52,6 %), což svědčí o sociálně stabilizovaném obyvatelstvu. Proti tomu některé správní obvody měly tento typ cenzové domácnosti zastoupen značně řidčeji: Praha 3 (34,8 %), Praha 1 (35,1 %), Praha 7 (36,0 %). Vysoké podíly neúplných rodin byly zastoupeny ve správních obvodech Praha 11 (18,6 %), Praha 13 (18,2 %) a Praha 17 (17,7 %). Nejnižší zastoupení vykazovaly správní obvody Praha 19 (13,7 %), Praha 4 (15,0 %) a Praha 20 (15,5 %).

Stále významnějším ukazatelem vztahujícím se k domácnostem je podílový ukazatel domácností jednotlivců. Nejvyšší podíly domácností jednotlivců byly zjištěny ve správních obvodech Praha 3 (44,9 %), Praha 2 (42,3 %) a Praha 7 (41,8 %). Nejnižší pak byly v obvodu Praha 20 a Praha 21 (2,8 %), v Praze 18 (28,9 %) a Praze 22 (29,0 %). Vícečlenné nerodinné domácnosti byly nejčastějším typem cenzové domácnosti ve správním obvodu Praha 1 (5,7 %), v obvodu Praha 6 (5,3 %) a v obvodu Praha 2 (4,8 %). Nejméně často se pak vyskytovaly v obvodu Praha 20 a Praha 21 (1,8 %), v Praze 15 (2,0 %) a v Praze 13 (2,2 %).

Domovní a bytový fond

V celostátním úhrnu bylo v roce 2001 sečteno celkem 1 969 018 domů, z nichž bylo 1 732 077 rodinných domů (88,0 %) a 196 874 bytových domů. Jako trvale obydlené domy bylo označeno 1 630 705 domů, z nichž bylo 1 406 806 rodinných domů (86,3 %) a 195 270 bytových domů. Průměrné stáří úhrnu trvale obydlených domů bylo 46,9 roku, rodinné domy měly průměrné stáří 47,1 roku a bytové domy 44,5 roku.

V Hlavním městě Praze bylo sečteno 88 200 domů, z nich bylo 55 700 rodinných domů (63,2 %), 29 852 bytových domů a 2 648 ostatních domů. Jako trvale obydlené domy bylo označeno celkem 82 160 domů, z nichž bylo 50 258 rodinných domů a 29 659 bytových domů. Průměrné stáří trvale obydlených domů bylo v Praze 50,8 roku, rodinné domy byly staré 48,9 roku, bytové domy 54,1 roku. Domovní fond Hlavního města Prahy je tedy značně zastaralý proti ostatním krajům a tím i v celostátním měřítku. Je důsledkem nízké intenzity domovní, resp. bytové výstavby v hlavním městě ve srovnání s ostatním územím (Tab. 10).

Jednou z nepředpokládaných charakteristik domovního fondu v Hlavním městě Praze je, že 63,2 % domů jsou rodinné domy: Mezi trvale obydlenými domy jich je 61,2 %, mezi neobydlenými domy 90,1 %. V Praze 21 je z trvale obydlených domů 94,4 % rodinných domů, v Praze 22 je 92,3 % rodinných domů a v Praze 20 jich je 90,3 %. Pro laiky jsou překvapující i podíly rodinných domů v Praze 2 (1,7 %), v Praze 1 (7,7%), ale i v Praze 7 (12,6 %).

Sčítání lidu, domů a bytů poskytlo i nové informace o problému neobydlených domů a bytů, zejména ve městech. V Hlavním městě Praze bylo 9,8 % neobydlených rodinných domů, ale také 0,6 % neobydlených domů bytových (193 domů). Neobydlených rodinných domů bylo nejvíce v Praze 22 (14,3 %), v Praze 13 (13,9 %) a v Praze 21 (13,6 %). Nejvyšší počty neobydlených domů byly v Praze 4 (34 domů), v Praze 6 (31 domů) a v Praze 8 (20 domů); většinou šlo o dosud nezkolaudované objekty.

Bytový fond České republiky představuje podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2001 celkem 4 012 997 bytů, v tom 3 827 678 trvale obydlených bytů, a to v rodinných domech 1 632 131 bytů (42,6 %) a v bytových domech 2 160 730 bytů. Průměrné stáří trvale obydlených bytů v úhrnu České republiky bylo podle sčítání 2001 40,3 roku, v rodinných domech 46,2 roku a v bytových domech 36,5 roku.

Bytový fond v Hlavním městě Praze představuje 551 243 bytů, v tom 72 122 v rodinných domech (12,2 %) a 87,8 v bytových domech a ostatních budovách. Počet trvale obydlených bytů v Hlavním městě Praze je 496 940, v tom 63 642 v rodinných domech (12,8 %) a 430 234 v bytových domech. Průměrné stáří trvale obydlených bytů v Hlavním městě Praze bylo v roce 2001 46,1 roku, v tom v rodinných domech 49,6 roku, a v bytových domech 44,7 roku. Tato data potvrzují závěry vyplývající ze stáří domovního fondu v České republice a v Praze uvedená shora.

Při cenzu bylo v Praze zjištěno 6 040 neobydlených domů, z nich 5 442 tvořily rodinné domy. V nich bylo 7 937 bytů, v tom 5 961 bytů v rodinných domech. Kromě toho bylo ve městě ještě 46 366 neobydlených bytů v trvale obydlených domech, z nich 2 519 v rodinných domech (Tab. 11).

Rodinné domy v Hlavním městě Praze sice představovaly v roce 2001 63,2 % všech obytných staveb a z trvale obydlených domů 61,2 % staveb, avšak z úhrnu bytů sečtených v Praze to byl podíl jen 12,3 % bytů a z trvale obydlených bytů to bylo 12,8 %. Tento podíl byl relativně nejvyšší v Praze 1 (73,0 % bytů trvale obydlených) a v Praze 19 (54,9 %). V Praze 2 bylo v rodinných domech pouze 48 trvale obydlených bytů, v Praze 1 199 bytů a v Praze 7 281 bytů.

Úhrn 54 303 neobydlených bytů představovalo 9,9 % bytového fondu hlavního města. V rodinných domech to bylo 8 480 bytů (11,8 % všech bytů), v bytových domech jich bylo 54 303 (9,5 % všech bytů).

Nejvyšší podíly neobydlených bytů v rodinných domech byly ve správním obvodu Praha 13 (15,2 % čili 363 bytů), v Praze  21 (14,5 % čili 529 bytů) a v Praze 7 (14,3 % čili 47 bytů). U neobydlených bytů v bytových domech jde jak o vyšší absolutní počty, tak i relativní podíly. Nejvyšší podíly neobydlených bytů v bytových domech byly v roce 2001 ve správních obvodech Praha 1 (13,1 %), v Praze 2 (13,1 %) a v Praze 5 (12,6 %). Nejnižší podíly pak byly v Praze 18 (2,7 %), v Praze 11 (3,6 %) a v Praze 20 (4,9 %). Neobydlené byty jsou předmětem politických, ekonomických a sociálních úvah o tomto problému, který se jako závažný jeví především v největších městech.

Obydlenost bytového fondu podle městských částí zpřesňuje pohled na bytový problém v hlavním městě z hlediska územního detailu a je podkladem pro diferenciovanou bytovou politiku městských částí v Praze (Tab. 12).

Z celkového počtu 8 480 neobydlených bytů v rodinných domech je jich nejvíce na území městských částí Praha 6 (1 004 bytů), Praha 4 (775 bytů) a Praha 5 (615 bytů). Představují zřejmě hlavní problém především pro majitele těchto rodinných domů, kteří disponují užívacími právy k těmto nemovitostem. Údaje o těchto bytech mají spíše sociologický než sociální rozměr. Jinak je tomu u neobydlených bytů v bytových domech. Nejde jen o jejich počet 44 928 bytových jednotek, ale o fakt, že jde o rozsáhlý předmět často spekulativních úvah o těchto bytech s vyhraněnými politickými aspekty.

Největší absolutní počty neobydlených bytů v bytových domech jsou v městských částech Praha 4 (6 093 bytů), Praha 10 (4 979 bytů) a Praha 5 (4 135 bytů). Relativně však byly v okamžiku sčítání 2001 tyto neobydlené byty nejčastěji součástí bytového fondu bytových domů v městských částech Praha-Koloděje (73,3 %), Praha-Kunratice (40,7 %), a Praha-Šeberov (39,3 %). Z těchto “adres” však vyplývá, že neobydlenost v nich byla způsobována momentální absencí kolaudace těchto bytů k bydlení. Anomálie těchto informací je zřejmá. Žádný neobydlený byt v bytovém domě nebyl v okamžiku bytového cenzu zjištěn v Praze-Přední Kopanině, v Praze-Křeslicích, v Praze-Štěrboholích, v Praze-Benice a v Praze-Nedvězí.

Vývoj počtu trvale obydlených bytů 1970-2001 podle správních obvodů Hlavního města Prahy je předmětem sestavy v Tab. 13. Promítá se do ní rozmístění lokalit s rozsáhlou bytovou výstavbou a míst se zanikajícím nebo významně se snižujícím trvale obydleným fondem. Absolutní data o přírůstcích trvale obydleného bytového fondu potvrzují vysokou stavební bytovou aktivitu ve správních obvodech Praha 11 (přírůstek 1970-2001 celkem 31 106 bytů), Praha 12 (+18 872 bytů), Praha 8 (+18 452 bytů), Praha 13 (+18 210 bytů) nebo Praha 15 (+10 723 bytů). K velkým ztrátám na počtech trvale obydlených bytů došlo v letech 1970-2001 ve správních obvodech Praha 2 (-9 127 bytů), Praha 3 (-8 417 bytů), Praha 1 (-7 574 bytů), Praha 7 (-5 804 bytů) nebo Praha 6 (-2 536 bytů). Ve vnitřním městě šlo především o ztráty v důsledku přeměny charakteru bytů na nebytové prostory, jinde však o modernizaci bytového fondu s důsledky zániku některých dosud obytných místností jako bytů. Celkem došlo sice v patnácti správních obvodech k přírůstku bytového fondu, v sedmi obvodech však k jeho úbytku. V letech 1970-2001 se počet obyvatel Hlavního města Prahy zvýšil o 28 311 trvale bydlících obyvatel, avšak počet trvale obydlených bytů vzrostl o 94 044 bytů. Počet bytů rostl 3,3 krát rychleji než počet obyvatelstva, což svědčí o stejném celostátním trendu i v hlavním městě, kdy se bytová situace v určitých relacích značně zlepšila.

Tempo vývoje počtu trvale obydlených bytů v období 1961-2001 se v Hlavním městě Praze jako celku až do konce osmdesátých let lišilo od tempa růstu celostátního trvale obydleného fondu jen v malém rozsahu. Např. mezi sčítáními 1961 a 1970, kdy v Praze počet obydlených bytů vzrostl o 8,5 %, byly celostátní přírůstky na téže hladině (+8,6 %). Také v období 1970 až 1980 byla tempa přírůstků velmi podobná: v Praze se počet trvale obydlených bytů zvýšil o 11,4 %, což se od celostátního přírůstků lišilo o 2,0 procentní body (13,4 %). V dalších obdobích tomu bylo už jinak: v desetiletí 1980-1991, kdy přírůstek trvale obydleného fondu v České republice činil 6,0 %, v Praze byl přírůstek 10,5 %. Naproti tomu v desetiletí 1991-2001 klesl přírůstek v Hlavním městě Praze na pouhých 0,2 %, kdežto v celostátním úhrnu přibylo alespoň 3,3 % trvale obydlených bytů. Nicméně čtyřicetiletá bilance vývoje trvale obydlených bytů se celkově příliš nelišila: v České republice se trvale obydlený fond zvýšil o 34,5 %, v Praze vzrostl o 33,8 %.

Z kvalitativních ukazatelů bydlení se zaměřujeme nejprve na ukazatel velikostní skladby trvale obydlených bytů v Hlavním městě Praze ve srovnání s celostátními parametry. Rozdíly měříme pokojovostí bytů v trvale obydleném bytovém fondu v rodinných domech na jedné straně a v bytových domech na druhé, jak je poskytlo Sčítání lidu, domů a bytů 2001 (Tab. 14).

Pokud jde o strukturu trvale obydlených bytů podle počtu obytných místností v Praze a v České republice v rodinných domech, zjišťujeme pro rok 2001 poměrně malé rozdíly uvedeného ukazatele. Proti 6,2 % bytů o jedné obytné místnosti v Praze vykázal trvale obydlený fond v rodinných domech České republiky podíl 6,0 %. U dvoupokojových bytů byl poměr těchto bytů v Praze a v České republice 23,1 % : 23,3 %, u třípokojových bytů 29,7 % : 31,8 %, u čtyřpokojových bytů 19,7 % : 21,0 % a u pětipokojových a vícepokojových bytů byl poměr 19,6 % : 16,7 %, čili až zde s větší odchylkou. Celkově jsou trvale obydlené byty v rodinných domech v Praze větší než v úhrnu republiky v poměru 3,29 : 3,23 obytných místností na jeden byt ve prospěch Prahy.

Jinak je tomu u velikostní struktury bytů v bytových domech. Zde jsou podle cenzu v roce 2001 poměry ukazatelů pokojovosti v Hlavním městě Praze a v České republice následující: u bytů o jedné obytné místnosti jde o poměr 25,6 % : 19,3 %, u dvoupokojových bytů 32,8 % : 36,1 %, u třípokojových bytů 34,2 % : 38,3 %, u čtyřpokojových bytů 5,7 % : 5,2 % a u vícepokojových bytů 0,6 % : 0,5 %. Trvale obydlené byty v bytových domech jsou v Praze – na rozdíl od bytů v rodinných domech – menší než v průměru České republiky v poměru 2,20 : 2,29 obytných místností ve prospěch České republiky. Tyto rozdíly jsou dány v určitém rozsahu i rozdíly v intenzitě bytové výstavby obou druhů bytových staveb v hlavním městě a v úhrnu republiky, jak ukáže tabulka 15, věnovaná struktuře bytů podle období jejich výstavby a z toho vyplývajícímu průměrnému stáří bytového fondu v obou kategoriích bytů podle forem bytové výstavby.

Průměrné stáří bytů v rodinných a bytových domech zjištěné na základě údajů o době výstavby příslušného bytu je předmětem tab. 15. Z ní vyplývá, že nejstarší byty v rodinných domech byly v Hlavním městě Praze zjištěny v roce 2001 ve správních obvodech Praha 1, Praha 2 a Praha 3, totiž 68,7 roku, 68,4 roku a 60,7 roku. Nejmladší byty v rodinných domech mají správní obvody s intenzivnější bytovou výstavbou posledních let zaměřujících se i ve městech na stavby rodinných domů. Jsou to správní obvody Praha 11 (36,1 roku), Praha 21 (37,1 roku) a Praha 15 (41,8 roku).

V bytových domech jsou nejstarší byty ve správních obvodech Praha 1 (77,3 roku), Praha 2 (76,3 roku) a Praha 7 (72,9 roku). Naopak nejmladší bytový fond mají správní obvody Praha 13 (12,9 roku), Praha 17 (15,7 roku) a Praha 15 (19,2 roku), kde jsou nová sídliště skládající se hlavně z bytových domů.

V některých pramenech se vyskytují mírně odlišné údaje o průměrném stáří bytového fondu. Důvodem je výpočet z odlišně tříděných období doby výstavby domů, v nichž se nalézá bytový fond, o němž se referuje.

Důležitou informaci o bytovém fondu představují údaje o právním titulu užívání bytů. Je to i nadále důležitá sociální a politická informace, i když změny v údržbě a užívání bytů v důsledku privatizace bytového fondu ještě probíhají (Tab. 16).

U bytů v rodinných domech je zcela převažujícím právním titulem užívání bytu vlastnictví domu, v němž se byt nachází. V roce 2001 bylo v Hlavním městě Praze 81,0 % uživatelů takových bytů v rodinných domech proti 82,8 % v průměru České republiky. Nájemních bytů v rodinných domech v Praze bylo 5,2 % proti 3,7 % v celostátním úhrnu. Skladba právních titulů k užívání trvale obydlených bytů v bytových domech se však v Praze a v úhrnu republiky lišila. Užívání z titulu vlastnictví bytu ve vlastním bytovém domě bylo v roce 2001 velmi řídké, jak vyplývá z povahy vztahu počtu těchto domů a počtu bytů užívaných “vlastnicky” ve vlastním domě. V Hlavním městě Praze bylo proto takových bytů jen 1,0 %, a v úhrnu České republiky dokonce jen 0,9 %. Pokud šlo o právní titul užívání bytu ve vlastnictví, bylo jeho zastoupení v Praze 12,6 %, ale v úhrnu republiky 19,2 %. U nejčastějšího právního titulu totiž užívání bytu jako bytu nájemního – bylo jeho zastoupení v Hlavním městě Praze 53,4 %, ale i v úhrnu celého státu bylo vysoké, totiž 47,0 %. Bytů užívaných v bytových domech z titulu členství v bytovém družstvu bylo v Praze 14,9 %, ale v celostátním průměru 24,9 %. V opačném kvantitativním poměru bylo užívání bytu z titulu členství v družstvu nájemníků, které již v roce 2001 bylo v Praze více rozvinuto než v celostátním měřítku. V prvém případě šlo o užívání 14,0 % trvale obydlených bytů, ve druhém případě, tedy v úhrnu České republiky, šlo o 4,7 % bytů. U ostatních způsobů užívání bytů byl vztah u bytů v Praze a v průměru České republiky jako 4,1 % : 3,3 %.

Vlastnictví rodinného domu v roce 2001, vyjádřené právním důvodem užívání bytu nebo bytů v tomto objektu, bylo rozdílné podle obvodů. V Praze 2, v Praze 1 a v Praze 6 byly tyto podíly vlastnického užívání: 41,7 %, 55,3 % a 77,1 %. Zvláštní společenský případ představuje nájemní užívání bytu v rodinném domě. Od celopražského průměru této formy užívání bytu v rodinném domě 5,2 % se výrazněji liší ukazatele za Prahu 2 (29,2 %), Prahu 1 (25,6 %) a Prahu 7 (10,7 %), které představují zvláštní fenomén pražského bydlení v rodinných domech.

Byty v bytových domech jsou v Praze užívány nejčastěji formou nájemního bydlení. Vysoký podíl takového užívání je v Praze 1 (87,1 %), v Praze 2 (81,4 %) a v Praze 7 (76,2 %). Proti tomu stojí údaje za obvod Praha 12 (25,2 %), Praha 15 (34,6 %) a Praha 4 (38,9 %). V osobním vlastnictví bylo v roce 2001 v Hlavním městě Praze zatím jen 12,6 % trvale obydlených bytů, nejčastěji v Praze 4 a v Praze 19 však 20,7 %, v Praze 6 15,6 % a v Praze 10 15,2 %. Nejnižší podíly vlastnicky užívaných bytů byly v Praze 1 (1,4 %), v Praze 17 (5,0 %) a v Praze 2 (6,0 %).

Bydlení v družstevním bytě se realizuje jednak bydlením v klasickém družstevním bytě individuálních družstevníků, jednak v družstevním bytě člena družstva nájemníků. Právní titul prvé formy bydlení v bytovém domě se nejčastěji týkal uživatelů těchto bytů v Praze 9 (26,7 %), v Praze 11 (26,0 %) a v Praze 17 (25,8 %). Druhý právní titul byl nejčastější formou užívání v obvodech Praha 12 (35,7 %), Praha 20 (30,9 %) a Praha 8 (23,3 %).

Bytová výstavba 1997-2003

V úhrnu let 1997-2003 bylo v České republice dokončeno celkem 167 057 nových bytů včetně bytů v nástavbách, přístavbách a vestavbách k starším bytovým objektům. V relativním vyjádření to znamenalo 2,33 nových bytů na 1 000 obyvatel středního stavu ročně. V úhrnu Hlavního města Prahy byl ukazatel na 1 000 obyvatel 29,4 bytů (Tab. 17).

Na byty dokončené v rodinných domech připadalo v České republice 51,8 % bytů proti 23,6 % v Hlavním městě Praze, na byty v bytových domech připadalo 35,0 % v České republice a 69,6 % v Hlavním městě Praze, a na byty v ostatních budovách připadalo v úhrnu České republiky 13,2 % bytů oproti 6,8 % v Hlavním městě Praze.

Nejvyšší intenzita bytové výstavby v úhrnu let 1997-2003 byla v Praze 22, totiž 14,45 dokončených bytů na 1 000 obyvatel ročně. Praha 22 je okrajovým obvodem ve východní části Prahy, která bývala kdysi periferií hlavního města. Na druhém místě byla Praha 21 s ukazatelem 12,08 nových bytů na 1 000 obyvatel ročně, na třetím místě pak je Praha 14 s ukazatelem intenzity výstavby 11,90. Také zde jde o někdejší pražská předměstí, která jsou stále rychleji vtahována do urbanizovaného regionu hlavního města. Nejnižší hladina nové bytové výstavby byla zjištěna v Praze 7 (0,66 na 1 000 obyvatel ročně), v Praze 11 (1,04) a v Praze 20 (1,39).

Ze 100 nově dokončených bytů bylo při celopražském průměru 23,6 % bytů v rodinných domech 86,7 % nových bytů dokončeno v rodinných domech v Praze 20; 81,2 % v Praze 21 a 80,1 % v Praze 22. Nejnižší podíly pak byly v Praze 2 (0,1 %, totiž 1 byt), v Praze 1 (0,5 %, totiž 2 byty) a v Praze 10 (4,2 %, ale 71 bytů). V bytových domech bylo dokončeno v Praze 1 386 bytů čili 99,5 %, v Praze 18 95,6 %, ale jen 20 bytů, a v Praze 3 to bylo 94,8 % představovaných 1 607 byty. V Praze 20 byl v bytovém domě dokončen jediný byt, v Praze 17 16,1 % a v Praze 21  17,1 %. V některých obvodech byl značně vysoký podíl bytů dokončených mimo rodinné a bytové domy. Tak tomu bylo v Praze 2 (252 bytů), v Praze 4 (293 bytů) a v Praze 14 (591 bytů).

Nová bytová výstavba z let 1997-2003 podle 57 městských částí Hlavního města Prahy je uvedena v Tabulce 18. Nejvyšší intenzitu dokončené bytové výstavby v přepočtu na 1 000 obyvatel ročně zaznamenala Praha-Lysolaje (37,61), Praha-Benice (37,12) a Praha-Koloděje (27,06). Méně než jeden byt na 1 000 obyvatel ročně byl postaven v městských částech Praha 4, Praha 12, Praha 11, Praha 7, Praha 17 a Praha-Petrovice. V jedenácti městských částech Hlavního města Prahy byly všechny byty dokončené v letech 1997-2003 postaveny v rodinných domech.

Jen pokračující oživení bytové výstavby v hlavním městě může postupně vyrovnat předchozí zaostávání bytové výstavby metropole České republiky. Jen toto oživení může přispět i ke zpomalení exodu obyvatel buď do blízkého okolí nebo na venkov, jak jsme toho svědky od poloviny posledního desetiletí 1991-2003.

Závěry

Na základě retrospektivního vývoje obyvatelstva, jeho sociálně ekonomických a demografických charakteristik a na základě vývoje osídlení lze učinit některé závěry a představy o očekávaném vývoji hlavního města České republiky.

Zdánlivě nejjednodušší je úvaha o očekávaném vývoji populace hlavního města. Avšak demografický, ekonomický a sociální vývoj po roce 1989 ukázal, že prognózy nebo projekce jsou ošidné a vystaveny stále novým zevním působením, takže spolehlivost těchto očekávaných trendů není jednoznačná.

Koncem roku 2003 zpracoval Český statistický úřad nové projekce obyvatelstva (2003), a to podle krajů a za obyvatelstvo bez vlivů stěhování. Uvádíme tyto výsledky zpracované do roku 2050 (Tab. 19).

Od roku 2003 do roku 2050 se očekává podle nejpravděpodobnější varianty, že počet obyvatelstva České republiky klesne o 20,3 %, a počet obyvatelstva Hlavního města Prahy o 22,4 %. Prognóza je patrně značně optimistická, avšak přijímáme ji jako oficiální.

Vazby celkového sociálního a ekonomického vývoje na tento demografický vývoj jsou sice nesporně úzké, ale lze o jejich vývoji vyslovit stejné pochybnosti jako o vývoji obyvatelstva. Spokojme se proto v této chvíli výsledky prezentace dat ze sčítání 1961-2001 a několika dalšími údaji o složení obyvatelstva, o jeho osídlení a o současných tendencích podle správních obvodů vzniklých v roce 2001. Umožňují především srovnání s ostatními kraji České republiky, o nichž byly uveřejněny srovnatelné ukazatele v sérii příspěvků v minulém a letošním roce. Každé další úvahy by byly zatím pouhými spekulacemi. Závěrem série příspěvků o krajích bude uvedena celostátní retrospektiva.

Další informace [nápis]
Číslo 29/2004
Časopis Veřejná správa č. 29/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail