Konzultace

JUDr. Petr Kupka

Znak obce jako ochranná známka

Obecně řečeno, ochranné známky mohou představovat označení výrobků a služeb v nejširším slova smyslu. Všichni se velmi často setkáváme s ochrannými známkami v každodenním životě a hovoříme o nich jaksi samozřejmě, aniž si možná většina z nás uvědomuje, co vlastně přesně ochranná známka je. Leckoho pak možná překvapí, že se jedná o právní institut, jehož význam vzrostl za poslední roky v míře, která by těžko hledala srovnání v jiných oblastech práva. Z hlediska tématu tohoto článku považuji za účelné nejprve poskytnout základní aktuální informace o národní právní úpravě ochranných známek de lege lata, avšak ještě předtím nebude na škodu ani stručný skok do historie ochranných známek.

Se specifickým označováním zboží za různými účely, včetně účelu rozlišení výrobků jednoho řemeslníka (výrobce) od jiného se můžeme setkat již od dob starověku, bližší naší soudobé představě o ochranných známkách a našemu prostředí však rozhodně bude označování zboží či služeb středověkými řemeslnickými cechy (živnostníky). V této době se také začala formovat pravidla užívání takových označení, myšlenka vnímat je jako “duševní vlastnictví” začala vznikat až v moderním právu v průběhu devatenáctého století, kdy se také poprvé prosadilo právo k podání soudní žaloby. Taková žaloba mohla být podána bez ohledu na úmysl porušitele v případě, že došlo k porušení práva k označení konkrétního zboží, za předpokladu, že toto zboží získalo dobrou pověst. Břemeno důkazu osoby, které svědčilo právo k podání takové žaloby, pak spočívalo zejména v průkazu získání tzv. rozlišovací způsobilosti předmětného označení.

Ve stejné době se konstituovaly i právní předpisy, které oblast ochranných známek upravily. Za zmínku stojí anglický The Trade Marks Registration Act z roku 1875, který stanovil právní registraci ochranných známek. V roce 1876 byl v Londýně zaveden Trade Mark Registry (rejstřík). Z rejstříku bylo zjevné, co je ochrannou známkou a kdo ji vlastní, takže účel zákona - překonání dosavadních obtíží při dokazování porušení práva - byl naplněn. Registrace ochranné známky dala jejímu vlastníku zejména exkluzivní právo známku užívat, bránit jiným osobám v nedovoleném užití známky a právo podat soudní žalobu v případě porušení práva k ochranné známce. Z výše popsaného je zřejmé, že elementární principy známkového práva jsou do dnešní doby v evropských právních řádech velmi věrně zachovány.

Nová právní úprava ochranných známek v České republice

Od 1. dubna 2004 platí zcela nová úprava ochranných známek, kterou představuje zákon č. 441/2003 Sb., ze dne 3. prosince 2003 o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách, dále též “známkový zákon”). Taxativně vypočtená ustanovení nabyla účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost, tedy ke dni 1. května 2004 (1).

Definice ochranné známky

Nová zákonná definice ochranné známky v § 1 zákona zní takto: “Ochrannou známkou může být za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmeny, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby”.

Základní charakteristikou ochranné známky a conditio sine qua non je schopnost jejího grafického znázornění. Znak obce bude zřejmě ve všech případech představovat obrazovou, popřípadě kombinovanou ochrannou známku (typicky kombinace obrazového prvku a názvu obce) (2). Přihláška ochranné známky se podává u Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze (dále jen “Úřad”) jako zápisného místa a gestora pro oblast ochrany průmyslového vlastnictví v České republice (3).

Obec jako vlastník ochranné známky

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, definuje v ustanovení § 2 obec jako veřejnoprávní korporaci, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec je tedy právnickou osobou. Zodpovězení otázky, zda může obec vlastnit ochrannou známku, je nutno hledat právě ve výše uvedené nové definici ochranné známky.

V dikci ustanovení § 1 známkového zákona došlo právě ke změně v tom smyslu, že funkcí ochranné známky je způsobilost odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby, zatímco v předchozí právní úpravě zákon definoval funkci ochranné známky jako označení určeného k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých “podnikatelů”.

V rozhodovací praxi Úřadu se však již za platnosti předchozí právní úpravy rozšiřoval okruh subjektů, které mohou být vlastníky ochranné známky, a to právě i na právnické osoby, které sice nebyly podnikateli ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, přesto však vyvíjely činnost podle zvláštních právních předpisů, jejíž součástí mohla být i produkce výrobků či poskytování služeb konečným spotřebitelům. Úřad neomezoval výklad pojmu “podnikatel” pouze rozsahem podle obchodního zákoníku, neboť z hlediska známkového práva nebyl rozumný důvod bránit těmto osobám v získání právní ochrany pro jejich označení, pokud vyhovovala požadavkům zvláštního známkového zákona. Nová definice ochranné známky explicitně odstraňuje pochybnosti, které mohly u výše zmíněných osob vznikat v souvislosti s právem na ochrannou známku, a lze tak dovodit, že obec může být vlastníkem ochranné známky.

Znak obce a jeho užívání

Zákon o obcích přímo rámcově upravuje problematiku znaku obce a stanoví v ustanovení § 34a, že obce mohou mít znak obce. Dále platí, že předseda Poslanecké sněmovny může obci, která nemá znak obce, na její žádost znak obce udělit nebo obci, která již znak má, jej může na žádost změnit. Obec může takový znak sama navrhnout, předseda Poslanecké sněmovny si pak zpravidla vyžádá stanovisko Podvýboru pro heraldiku Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, byť to není jeho zákonná povinnost. Zákon o obcích dále stanoví expressis verbis, že obce a jimi zřízené nebo založené organizační složky a právnické osoby mohou užívat znak obce. Jiné subjekty mohou užívat znak obce jen s jejím souhlasem. Obdobné platí v případě, má-li znak městský obvod nebo městská část (4).

Vzhledem k veřejnoprávní povaze zákona o obcích mám za to, že pouze a jedině obec má právo na svůj znak a jeho užívání. Ostatní subjekty potřebují k užití znaku obce její výslovný souhlas. Užívání znaku jako základního symbolu obce je projevem realizace právního postavení obce - další základní veřejnoprávní korporace vedle státu a kraje. Znakem (erbem) se rozumí barevný obrazec na štítu vytvořený podle heraldických pravidel jako stálé znamení právního statusu obce. Znaky vznikaly za křížových výprav, kdy reprezentovaly panovníka a šlechtu. Od dvanáctého století jsou užívány i středoevropskými městy a církví. Znaky byly dříve udělovány jen městům a městečkům (městysům), nyní všem obcím.

Znak obce jako ochranná známka

Z výše uvedeného plyne, že právo obce na užívání jejího znaku konstituuje přímo zákon o obcích a obec se tak nemusí obávat například zneužití či porušení tohoto práva. Jakkoli je tedy možné tuto právní úpravu považovat ve vztahu k ochraně znaku obce zřejmě za dostatečnou, je na uvážení obce, zda se s ní spokojí a nevyužije možnosti, kterou poskytuje institut ochranné známky. Otázkou totiž je, zda se v praxi skutečně nemohou vyskytnout případy zneužití či porušení práva obce k jejímu znaku. Dle mého názoru mohou takové spory vzniknout typicky a zejména právě v situaci, kdy obec udělí souhlas k užití svého znaku jiné osobě.

Mám za to, že neexistuje právní překážka pro to, aby obec posílila své právní postavení pro případ eventuálního sporu s jinými osobami tím, že si zaregistruje znak obce jako ochrannou známku. Právní ochranu znaku obce podle zákona o obcích lze realizovat souběžně s ochranou podle zákona o ochranných známkách. Registrací znaku vzniknou obci veškerá práva vlastníka ochranné známky, která mu známkový zákon přiznává, a právní prostředky ochrany pak může obec uplatňovat i z tohoto právního titulu. Jakkoli se může zdát sporné, zda znak obce je primárně určen k označování zboží či služeb, poskytovaných obcí, a zda tedy znak obce plní základní funkci ochranné známky, je zjevné, že v praxi Úřadu se takové zápisy ochranných známek vyskytují.

Obec coby přihlašovatel znaku obce jako ochranné známky má dokonce vynikající právní postavení, neboť zásadně by mělo platit, že jiný subjekt než obec by neměl být, vzhledem k dikci ustanovení § 4 písm. j) popřípadě písm. l) známkového zákona, v takovém přihlašovacím řízení úspěšný, nedisponuje-li pochopitelně potřebným souhlasem obce. Obec by pak měla před podáním přihlášky ochranné známky zohlednit i rozsah činností, které hodlá a může ze zákona vyvíjet, a podle toho pak specifikovat seznam výrobků či služeb, pro které chce ochrannou známku přihlásit.

Realitou je, že obce vyvíjejí aktivity nejrůznějšího druhu, některé se více či méně přibližují podnikatelské činnosti a obce zřejmě obecně mohou mít značný zájem na své propagaci, typicky jako pořadatelé či sponzoři společenských, kulturních či sportovních akcí, při nichž je možné užít i znak obce jako součást public relation. Rovněž si dovedu představit, že obec či jiné osoby budou mít zájem na užití znaku obce například na reklamních předmětech, které budou spotřebitelům na těchto akcích nabízeny.

V případě, že se obec rozhodne poskytnout právo užít znak obce jiné osobě (například právě výrobci reklamních předmětů), měl by tento souhlas mít formu písemné smlouvy, přičemž bude-li obec mít znak zaregistrován jako ochrannou známku, je nutné uzavřít příslušnou licenční smlouvu ve smyslu ustanovení § 18 známkového zákona za použití ustanovení § 508 a násl. obchodního zákoníku. K účinnosti licenční smlouvy vůči třetím osobám je nutný její zápis do rejstříku, o který se žádá rovněž u Úřadu.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 21/2004.

Poznámky:

  1. Jedná se o ustanovení části první § 2 písm. c), § 3 písm. a) bodu 3 a § 3 písm. b), § 7 odst. 1 písm. e), § 11 odst. 2, § 46 odst. 3, hlavy XII a celé části druhé zákona.
  2. Viz například www.geocities.com/Nashville/2704/erby.html nebo www.geocities.com/Paris/Rue/3871/herold/
  3. Úřad je ústředním orgánem státní správy a v jeho kompetenci je zejména udělování či odnímání právní ochrany jednotlivým předmětům průmyslového vlastnictví ve správním řízení na základě zvláštních právních předpisů. Blíže viz zákon č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví nebo na www.upv.cz
  4. Na užívání znaku obce současně se státními symboly se vztahuje zákon č. 352/2001 Sb. ze dne 18. září 2001, o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů.

Autor je právníkem Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze.

Další informace [nápis]
Číslo 21/2004
Časopis Veřejná správa č. 21/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail