Konzultace |
Právo na náhradu škody, která byla jednotlivci způsobena nezákonným rozhodnutím soudu či jiného státního orgánu, představuje v rámci problematiky odpovědnosti za škodu specifickou kategorii. Její základní princip je výslovně vyjádřen v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), přičemž konkretizace tohoto práva je ponechána na úpravě zákonem. V prosinci loňského roku se tato problematika objevila také v agendě Ústavního soudu. Ačkoliv se v daném případě jednalo o aplikaci dnes již historických zákonných textů, vyjádřil Ústavní soud některá obecná pravidla týkající se použití starších předpisů v souladu s Listinou a limitů, v nichž se musí pohybovat zákony, které Listinu konkretizují.
Zmíněný čl. 36 odst. 3 Listiny doslova uvádí, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 4 téhož článku pak podmínky a podrobnosti této odpovědnosti za škodu stanoví zákon. V současnosti je jím zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Předchůdcem tohoto předpisu, vydaným ovšem ještě hluboko v předlistopadových časech (a tedy bez vazby na Listinu, která v té době ještě neexistovala), byl zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Po přijetí Listiny (s účinností od 8. února 1991) se tento předpis dostal do pozice zákona konkretizujícího právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 a 4. Zároveň ale přirozeně neupravoval všechny aspekty mající k náhradě škody vztah, a proto se při jeho aplikaci používal subsidiárně občanský zákoník, resp. jeho obecná úprava odpovědnosti za škodu (totéž platí i v současnosti). Právě použití občanského zákoníku bylo jádrem sporu projednávaného Ústavním soudem.
Výchozím bodem řízení byla ústavní stížnost pana F. P., podaná v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Skutečným počátkem celé kauzy byl ovšem rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. března 1984, kterým byl pan F. P. odsouzen za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle tehdejšího znění trestního zákona. Při tom mu byl uložen trest propadnutí majetku, zahrnujícího rovněž dům v obci Stachy. V dalším řízení probíhajícím až po roce 1989 byl nicméně původní rozsudek zrušen a dne 9. března 1998 Okresní soud v Jindřichově Hradci pana F. P. zprostil v celém rozsahu obžaloby. Ten se poté začal vůči státu domáhat náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb., konkrétně pak ušlého zisku, který by mu jinak vznikl jako pronajímateli zmíněného domu v obci Stachy. Okresní soud v Pelhřimově, u něhož byl nárok uplatněn, dal panu F. P. za pravdu a dne 8. července 1999 náhradu škody přiznal.
Tento rozsudek však byl následně 9. listopadu 1999 zrušen Krajským soudem v Českých Budějovicích (pobočka Tábor). Důvodem zde byl tehdejší text občanského zákoníku, který byl na případ podpůrně aplikován. Zatímco ve své současné podobě občanský zákoník v § 442 odst. 1 výslovně dělí škodu na škodu skutečnou a tzv. ušlý zisk, do 31. prosince 1991 tomu bylo jinak. Pojem ušlého zisku občanský zákoník neznal, ale počítal pouze s náhradou skutečné škody, resp. podle tehdejšího § 442 odst. 2 umožňoval také náhradu tzv. jiné škody. To samo o sobě ještě nepředstavovalo problém, neboť ušlý zisk byl tradičně dovozován jako součást právě této “jiné škody”. Avšak občanský zákoník - na rozdíl od současného znění - přiznával právo na její úhradu pouze v případě, že na straně škůdce bylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu. Naproti tomu zákon č. 58/1969 Sb. jasně stavěl odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí státního orgánu jako odpovědnost objektivní, tedy vznikající bez ohledu na zavinění (viz § 1 odst. 1 a 2 zákona).
Nový rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. března 2000 poté v duchu právního názoru odvolacího soudu konstatoval, že původní rozsudek z roku 1984 byl sice nezákonný, avšak jeho nezákonnost pramenila z nesprávného výkladu práva a jeho aplikace, a nikoliv z úmyslné snahy soudce způsobit panu F. P. škodu, resp. z trestného činu soudce. Okresní soud v Pelhřimově tudíž požadovanou částku rozdělil s ohledem na datum 31. prosince 1991. Zatímco pro období po tomto datu - kdy již občanský zákoník úmysl v případě náhrady ušlého zisku nepožadoval - byla náhrada škody přiznána, pro předchozí období byla naopak zamítnuta právě s poukazem na to, že se úmysl na straně soudce nepodařilo prokázat.
Tento závěr poté podpořil i Nejvyšší soud ČR, který dne 12. prosince 2002 rozhodl o dovolání pana F. P. Ve svém rozsudku potvrdil, že odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb. byla skutečně postavena jako objektivní, s ohledem na daný případ se tedy podle § 6 zákona zkoumá pouze zda byl zcela nebo zčásti vykonán trest, zda došlo k pozdějšímu zproštění obžaloby, zda vznikla škoda a konečně zda je mezi těmito skutečnostmi dána příčinná souvislost. Avšak vzhledem k nutnosti podpůrného použití občanského zákoníku je pro období do 31. prosince 1991 zároveň třeba uplatnit také nutnost prokázání úmyslu na straně soudce. Nic takového ovšem prokázáno nebylo a náhradu ušlého zisku (“spočívajícího v tom, že nenastalo zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí”) tedy nebylo možné přiznat jako součást tzv. “jiné škody” podle dřívějšího znění § 442 odst. 2 občanského zákoníku. To podle Nejvyššího soudu ČR odpovídalo přechodnému ustanovení § 868 občanského zákoníku, podle něhož se - není-li stanoveno jinak - ustanovením tohoto zákona řídí i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992, avšak vznik těchto vztahů a nároky z nich vzniklé před tímto datem se posuzují podle dosavadních předpisů. Ve svém pozdějším vyjádření v rámci řízení před Ústavním soudem navíc Nejvyšší soud ČR uvedl, že “požadavek dřívější právní úpravy na úmyslné zavinění pro přiznání náhrady jiné škody vyplýval ze společných ustanovení o rozsahu a způsobu náhrady škody, která platila ve vztahu ke všem případům obecné i zvláštní odpovědnosti, včetně odpovědnosti objektivní. Není proto důvodu z tohoto právního režimu vyjímat vztahy, v nichž je stranou povinnou stát.”
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 23/2004.