Lexikon evropského práva |
V uplynulé dekádě byly třikrát revidovány ústavní základy evropské ekonomické a politické integrace. Rozhodujícím subjektem tohoto procesu byly vlády členských států. Na základě jednání evropských konferencí o politické a měnové unii (tzv. druhá a třetí mezivládní konference, společně zahájené v roce 1990 v Římě) byla přijata Maastrichtská smlouva. Čtvrtá mezivládní konference, odstartovaná v březnu 1996 v Turíně, vedla k vypracování Amsterdamské smlouvy. Konečně pátá mezivládní konference, svolaná v roce 1999 v Helsinkách, měla za výsledek Niceskou smlouvu. Evropská rada zasedající v prosinci 2001 v Laekenu však nespojila další očekávanou zásadní ústavní změnu institucionálně pouze s mezivládní aktivitou, ale dala mandát Konventu o budoucnosti Evropy k vypracování kompletního návrhu textu nové Smlouvy o evropské ústavě. Konvent splnil tento úkon a ukončil svou činnost 18. července 2003. Šestá mezivládní konference se tedy sešla již nad předem připraveným a nejenom vládními zástupci projednaným kompletním návrhem.
Konventní návrh evropské ústavy má plně nahradit - bude-li přijat - dosud platné základní smlouvy Evropského společenství a Evropské unie. Evropská unie, která získá plnou právní subjektivitu, se stane univerzálním právním nástupcem Evropského společenství. Ústavní návrh se opírá o princip kontinuity a výslovně zdůrazňuje, že rovněž dosavadní judikatura Evropského soudního dvora si udrží svůj interpretační význam pro právo nově konstitucionalizované Evropské unie.
Ústavní smlouva je navržena s platností na dobu neurčitou. Iniciativu následně měnit její ustanovení mají členské státy, Evropský parlament a Evropská komise. Národním parlamentům jsou tyto návrhy notifikovány. Půjde-li o obsahově významnější změny, rozhodne většinově Evropská rada o svolání ústavodárného Konventu, složeného podle obdobných pravidel jako Konvent o budoucnosti Evropy, činný v letech 2002 a 2003. Konvent uzavírá vždy svou práci přijetím doporučení pro mezivládní konferenci, které má podobu zpracovaného textu nově navržených ústavních pravidel. Pouze v případě méně závažných změn může Evropská rada rozhodnout o tom, že ústavní změnu připraví přímo mezivládní konference. Mezivládní konference dále jedná o ústavní změně s cílem schválit konsensuální návrh, který musí být předložen členským státům k ratifikaci podle jejich vlastních ústavních pravidel.
Je tedy patrné, že členské státy zůstávají pány ústavní smlouvy a její změny, protože jak přijetí nové Smlouvy o evropské ústavě, tak její případné změny a doplňky podléhají ratifikaci ve všech členských státech. Vzniká přirozeně otázka, zda průtahy s ratifikací - či dokonce opakovaně neúspěšné hlasování v národním parlamentu či v referendu - vedoucí k patové situaci, nepředstavují velké riziko pro politický vývoj celé Unie, a to zvláště tehdy, mají-li vnitřní politický problém s ratifikací jen jeden, dva, či tři státy. Návrh Konventu nechává řešení této otázky otevřené s tím, že v případě, kdy od podpisu Ústavní smlouvy nebo jejího dodatku uplynou dva roky a ratifikační proces je úspěšně dokončen alespoň ve čtyřech pětinách členských států, má za úkol najít vhodné řešení této situace Evropská rada.