Lexikon evropského práva

Evropské instituce

Ústavní smlouva (Treaty establishing a Constitution for Europe, Traité établissant une Constitution pour l´Europe)

  • Návrh Konventu - CONV 850/03
    • Ústavodárná procedura

V uplynulé dekádě byly třikrát revidovány ústavní základy evropské ekonomické a politické integrace. Rozhodujícím subjektem tohoto procesu byly vlády členských států. Na základě jednání evropských konferencí o politické a měnové unii (tzv. druhá a třetí mezivládní konference, společně zahájené v roce 1990 v Římě) byla přijata Maastrichtská smlouva. Čtvrtá mezivládní konference, odstartovaná v březnu 1996 v Turíně, vedla k vypracování Amsterdamské smlouvy. Konečně pátá mezivládní konference, svolaná v roce 1999 v Helsinkách, měla za výsledek Niceskou smlouvu. Evropská rada zasedající v prosinci 2001 v Laekenu však nespojila další očekávanou zásadní ústavní změnu institucionálně pouze s mezivládní aktivitou, ale dala mandát Konventu o budoucnosti Evropy k vypracování kompletního návrhu textu nové Smlouvy o evropské ústavě. Konvent splnil tento úkon a ukončil svou činnost 18. července 2003. Šestá mezivládní konference se tedy sešla již nad předem připraveným a nejenom vládními zástupci projednaným kompletním návrhem.

Konventní návrh evropské ústavy má plně nahradit - bude-li přijat - dosud platné základní smlouvy Evropského společenství a Evropské unie. Evropská unie, která získá plnou právní subjektivitu, se stane univerzálním právním nástupcem Evropského společenství. Ústavní návrh se opírá o princip kontinuity a výslovně zdůrazňuje, že rovněž dosavadní judikatura Evropského soudního dvora si udrží svůj interpretační význam pro právo nově konstitucionalizované Evropské unie.

Ústavní smlouva je navržena s platností na dobu neurčitou. Iniciativu následně měnit její ustanovení mají členské státy, Evropský parlament a Evropská komise. Národním parlamentům jsou tyto návrhy notifikovány. Půjde-li o obsahově významnější změny, rozhodne většinově Evropská rada o svolání ústavodárného Konventu, složeného podle obdobných pravidel jako Konvent o budoucnosti Evropy, činný v letech 2002 a 2003. Konvent uzavírá vždy svou práci přijetím doporučení pro mezivládní konferenci, které má podobu zpracovaného textu nově navržených ústavních pravidel. Pouze v případě méně závažných změn může Evropská rada rozhodnout o tom, že ústavní změnu připraví přímo mezivládní konference. Mezivládní konference dále jedná o ústavní změně s cílem schválit konsensuální návrh, který musí být předložen členským státům k ratifikaci podle jejich vlastních ústavních pravidel.

Je tedy patrné, že členské státy zůstávají pány ústavní smlouvy a její změny, protože jak přijetí nové Smlouvy o evropské ústavě, tak její případné změny a doplňky podléhají ratifikaci ve všech členských státech. Vzniká přirozeně otázka, zda průtahy s ratifikací - či dokonce opakovaně neúspěšné hlasování v národním parlamentu či v referendu - vedoucí k patové situaci, nepředstavují velké riziko pro politický vývoj celé Unie, a to zvláště tehdy, mají-li vnitřní politický problém s ratifikací jen jeden, dva, či tři státy. Návrh Konventu nechává řešení této otázky otevřené s tím, že v případě, kdy od podpisu Ústavní smlouvy nebo jejího dodatku uplynou dva roky a ratifikační proces je úspěšně dokončen alespoň ve čtyřech pětinách členských států, má za úkol najít vhodné řešení této situace Evropská rada.

Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc.,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Další informace [nápis]
Číslo 23/2004
Časopis Veřejná správa č. 23/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail