Téma |
Na třetím nádvoří Pražského hradu se otevírá pohled na mohutnou, nepřehlédnutelnou, devadesátdevět metrů vysokou hlavní chrámovou věž, zakončenou renesanční galerií a cibulovou střechou ze šestnáctého století, upravenou roku 1770 podle projektu Mikuláše Pacassiho. Ozdobou věže je renesanční zlacená mříž, vzácný doklad řemeslné dovednosti z doby Rudolfa II. Ve věži jsou schovány před zraky turistů čtyři zvony.
O velikonocích se mi dostalo nevšedního pozvání. Vyslovil je jeden z rodinných přátel, jenž je zvoníkem v chrámu sv. Víta, a obsahovalo nabídku, abych se ženou navštívil místo pro náš národ po staletí nejposvátnější.
Vstup do zvonice je přímo z katedrály nedaleko hlavního vchodu po pravé straně. Zde před dřevěnými dveřmi se pravidelně každou neděli před ranní mší, pak v poledne a o velkých či významných svátcích schází skupina mužů a žen různého věku, kteří se svou činností vracejí o několik století zpět. Jeden z nich odemyká vstupní dveře. Z nápisu na zdi u schodiště se dozvídáme, že nejprve musíme vystoupat na dvě sta schodů. Začínáme šplhat úzkým točitým schodištěm. Zvoníci jdoucí vpředu jsou trénovaní a tak brzy nestačíme jejich tempu. Nejprve míjíme patro se zvonem Zikmundem a stoupáme stále výš a výš. Náhle se před námi schodiště rozevírá a vstupujeme do prostoru zvonice. Seznamujeme se s prostředím a hlavními aktéry následných okamžiků, s chrámovými zvony. Nejprve obdivujeme Josífka, který vedle ostatních vypadá jako nemluvně a ani nám nepřijde, že byl odlit již v roce 1602 a váží úctyhodných 160 kilogramů. Provaz, který zvon uvádí do pohybu, mizí otvorem v podlaze hluboko pod námi. Zatím netušíme proč, když ostatní lana s uzly jsou dostupná z plošin zde ve zvonici. Vedle nejmenšího ze zvonů se nachází zvon Václav z roku 1542 o hmotnosti 4,5 tuny a v protější části zvonice pak Jan Křtitel vážící 3,5 tuny, který byl odlit v roce 1546. Do roku 1916 zde ještě visely zvony Dominik, Marie a Ježíš, ale staly se obětmi první světové války a byly přetaveny na zbraně.
Na něčí nám nepostřehnutelný pokyn se zvoníci staví k lanům jednotlivých zvonů a již se rozeznívá malý Josífek. Do začátku neobvyklého představení zbývá jedna minuta. Všichni včetně nás stojí v němém očekávání příštích okamžiků. A tu již koutkem oka spatříme pohyb jednotlivých zvonů a ozývají se první tóny. Po chvilce potom zkušené ruce zvoníků rozeznívají zvony do plné hlasitosti a krásy. Zvuk vnímáme celým nitrem, všemi smysly i povrchem těla. Rozehrává se dosud nepoznaný pocit vnitřního prožitku, kdy si člověk uvědomuje nekonečnost věků, nicotnost malicherných problémů, oprostí se od starostí tohoto světa a odplouvá proti proudu času do zcela jiných souřadnic. Velké zvonění trvá patnáct minut, ale přítomným ten čas uteče neskutečně rychle. Tu se opět ozve Josífek a usilovná a úmorná činnost zvoníků náhle ustává. Pohyb zvonů se zvolňuje a jejich zvuk pomalu, dokonce velmi pomalu utichá. Ještě dlouho stojíme v téměř posvátném úžasu a nechce se nám vrátit do přítomnosti. Vnitřnostem trvá nějaký čas než se dostanou do obvyklého klidu a v paměti se usazuje pocit prožitku něčeho velebného. Nemizí ani s přibývajícím časem a dokonce ani když již sestupujeme dolů do nižšího patra, kde se ocitneme u snad největšího ze všech zvonů světa – u Zikmunda. Obr byl odlit v roce 1549 zvonařem Tomášem Jarošem. Je mnohem větší než v našich představách. Na výšku měří přes dva metry, váží 16,5 tuny a jeho srdce má 360 kilogramů. Když v horním patře začne bít Josífek, čekají už tady v dolní zvonici kolem Zikmunda připravení zvoníci. Dva na každé straně a pátý stojí přímo uprostřed zvonu, aby souhra byla dokonalá. Před prvními tóny však prostřední muž naučeným pohybem opouští vnitřní, pro sluch nebezpečné místo. Další zvoníci jsou pak připraveni na střídání, zmíněný počet je pro rozhoupání obra optimální.
Jestliže Josífek zvoní zvesela, Jan Křtitel jasně a Václav hlouběji, pak Zikmund zaduní a potom hřmí stále mohutněji, rozechvívá všechny kouty katedrály i naše nitro. My pak zcela mimovolně otevíráme ústa, tentokrát nikoliv pouze v úžasu, ale i v obavách o svůj sluch. Zvoníci se stejně jako v horní zvonici i zde střídají, po chvilce oddychu opět vracejí a s jednou rukou zdviženou vzhůru k uzlu na laně pečlivě dodržují rozehraný rytmus.
Výjimečnost okamžiku je nepopsatelná. Zamyšleni sestupujeme po schodech, ještě zcela prostoupeni odplynulým přívalem zvuků. Rozhodně bychom se chtěli na zázračná místa, kde se rodí naléhavé sdělení o lidské vzájemnosti i o tom, co ji přesahuje, ještě jednou vrátit.