Konzultace |
Otázka tzv. nejasných podání možná představuje pro soudy a orgány veřejné správy problém ne nejzávažnější, ale o to více pravidelný a pravděpodobně i “věčný”. Důvodem může být prostá mnohotvárnost jazykového vyjadřování, ale také neznalost právních předpisů a v neposlední řadě i mnohokrát zmiňovaná nepřehlednost a složitost právního řádu, ve kterém se běžný smrtelník těžko orientuje. Z obecných zásad nalézání práva lze dovodit preferenci obsahu před formou, ale na druhou stranu lze po soudcích a úřednících požadovat jen rozumnou “míru fantazie” a právo je konec konců již ze své podstaty obor vysoce formalizovaný. K vytyčení poněkud mlhavé hranice, od níž se podání již považuje za nejasné, přispěl v poslední době také Ústavní soud.
Základní myšlenku upřednostnění obsahu před jazykovým projevem vyjadřuje zásada, podle níž se podání posuzují nikoliv podle názvu, ale právě podle obsahu. Toto pravidlo pak je z logiky věci třeba v zásadě použít nejen v případě rozporu vlastního podání a jeho názvu, ale vůbec při výkladu jazykových projevů, samozřejmě, je-li vůle toho, kdo podání činí, nepochybná. Zkoumaný nález Ústavního soudu se primárně zabýval trestním řízením, kde je zmíněná zásada vyjádřena v § 59 odst. 1 trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.). Obdobné ustanovení ovšem obsahuje také občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) v § 41 odst. 2 a konečně i správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) v § 19 odst. 2. V posledním případě se dokonce ani nehovoří o názvu, resp. označení, ale pouze se uvádí, že “podání se posuzuje podle obsahu”. V následujícím odstavci 3 se pak také řeší situace, kdy obsah podání je nejasný (možná také v důsledku formálních jazykových chyb) do té míry, že podání postrádá předepsané obsahové náležitosti. Zde je pak správnímu orgánu stanovena povinnost pomoci účastníku řízení nedostatky odstranit, popřípadě jej vyzvat, aby je ve stanovené lhůtě odstranil. I toto pravidlo lze v rámci procesních předpisů označit za tradiční.
Klíčová je nicméně otázka vztahu přílišného formalismu při posuzování podání k ústavním předpisům. Tím se dostáváme ke koncepci práva na spravedlivý proces, jak je vyjádřeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), kde je každému přiznáno právo se “domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.” Rovněž podle čl. 38 odst. 2 pak má každý právo, aby jeho věc “byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.” Obdobně praví také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva). Otázka tudíž stojí tak, zda odmítnutí podání z jazykově formálních důvodů lze považovat za ústavně konformní, tedy zda se vlastně nejedná o zamezení přístupu podávající osoby k soudu či ke správnímu orgánu. Právě z tohoto pohledu věc nazíral i Ústavní soud.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal pan J. D., který byl v listopadu 2001 odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 pro trestný čin výtržnictví (§ 202 odst. 1 trestního zákona) v souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví (§ 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 trestního zákona) k podmíněnému trestu. Odvolání pana J. D. bylo poté zamítnuto. Na to stěžovatel reagoval podáním dovolání k Nejvyššímu soudu. Nicméně ani zde neuspěl, neboť Nejvyšší soud došel k závěru, že se vůbec nejedná o dovolání, nýbrž o podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Tu pak v souladu se zákonem postoupil k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti, přičemž k podání stížnosti pro porušení zákona nedošlo.
Právě při vyhodnocení podaného dovolání uplatnil Nejvyšší soud striktně formální přístup, když podaní neuznal jako dovolání s poukazem na § 265d odst. 2 trestního řádu, podle něhož lze podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Celý problém ovšem vznikl díky nepřesné terminologii, neboť pan J. D. dovolání sice podal prostřednictvím advokátky, ta však nebyla v dovolání označena jako “obhájce” nýbrž jako “právní zástupce”. Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že nebyla splněna zákonem požadovaná náležitost dovolání a považoval podání pana J. D. za stížnost pro porušení zákona. Pan J. D. tedy napadl přípis Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2002, (kterým byl o závěrech soudu zpraven) ústavní stížností, neboť postup Nejvyššího soudu považoval za porušení práva na spravedlivý proces. O stížnosti pak Ústavní soud rozhodl 24. června 2004 nálezem IV. ÚS 19/03.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 41/2004.