Konzultace

Odstranění nedostatků podání, poučovací povinnost a nález Ústavního soudu IV. ÚS 22/03

Problematikou přístupu soudu – a potažmo též orgánu veřejné správy – k vadnému podání se Ústavní soud v poslední době zabýval vícekrát. V červnu 2004 v nálezu IV. ÚS 19/03 řešil otázku přílišného právního formalismu při posuzování jazykové stránky údajně nejasného podání. Ještě dříve se však na pořad jednání dostal jiný související problém: jak postupovat při odstraňování vad podání, resp. kdy a za jakých podmínek má být toto odstranění umožněno a do jaké míry by měl státní orgán příslušný subjekt poučit o správné podobě podání. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány, aby poskytovaly ochranu právům. Děje se tak na základě hmotného práva při zachování formálních postupů a požadavků práva procesního. Z obecného principu spravedlnosti pak vyplývá nutnost koncipovat procesní normy takovým způsobem, aby případný neúspěch žaloby vyplýval především z nedostatku hmotněprávního nároku a nikoliv z nevyhovění pravidlům formálního procesního postupu. To platí přirozeně v mezích zachování samotného smyslu formálního procesu. Přitom však existují zavedené způsoby, jak dát hmotnému právu v jistém smyslu slova “přednost”. Jedním z nich je povinnost soudu vyzvat účastníka řízení k odstranění vady podání a poskytnout mu příslušné poučení.

Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., dále jen OSŘ) stanoví v § 43 odst. 1 povinnost předsedy senátu vyzvat účastníka, jehož podání je nedostatečné (je nesrozumitelné či neurčité, resp. neúplné, tj. neobsahuje všechny stanovené náležitosti), aby jej v příslušné lhůtě opravil či doplnil. Pokud tak účastník neučiní (a v řízení nelze pokračovat i přes tento nedostatek), soud podání, kterým se řízení zahajuje, odmítne (§ 43 odst. 2 zákona). Při tom všem má ale soud vůči účastníkovi poučovací povinnost:

• následku, který mu hrozí, tedy o možném odmítnutí podání.
• tom, jak je třeba opravu nebo doplnění vadného podání provést.

Vlastní náležitosti návrhu na zahájení soudního řízení upravuje OSŘ ve svém § 79 odst. 1. Zde požaduje mimo jiné uvést jméno, příjmení a bydliště účastníků (v případě právnické osoby obchodní firmu nebo název a sídlo, resp. označení státu a příslušné organizační složky státu, která za něj před soudem vystupuje). Tato pravidla lze považovat za vcelku samozřejmá, avšak jejich praktický výklad se ukázal jako překvapivě sporný.

Řízení před Ústavním soudem bylo zahájeno ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kterou v lednu 2003 podal stěžovatel Ing. Š. S. proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. První z nich svým usnesením ze dne 10. května 2001 zastavil soudní řízení, ve kterém Ing. Š. S. figuroval jako strana žalující, a tento jeho postup byl posléze potvrzen oběma soudy vyšší instance. Případ poté skončil až před Ústavním soudem, kde byl uzavřen nálezem IV. ÚS 22/03 ze 6. dubna 2004.

Původní řízení se týkalo nároků stěžovatele vůči “Nejvyššímu kontrolnímu úřadu” na náhradu mzdy. Zastavení řízení bylo odůvodněno nedostatkem způsobilosti na straně žalovaného být účastníkem řízení. Celý problém spočíval v nepřesném označení, kdy v příslušné pozici se ocitl “Nejvyšší kontrolní úřad”, což neodpovídalo platnému právu. Výchozí žaloba byla podána 8. března 2001, přičemž v té době byl již přes dva měsíce (od 1. ledna 2001) účinný zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Ten vychází z principu, že právnickou osobou, která je způsobilá nabývat práva a povinnosti, je stát – Česká republika (§ 6 zákona). Ten pak reprezentují jeho jednotlivé organizační složky, jimiž jsou především příslušná ministerstva a další správní úřady. Samotná organizační složka nemá právní subjektivitu a tudíž nemůže vystupovat svým jménem, ani nemá způsobilost být účastníkem soudního řízení (§ 3 odst. 1 a 2 zákona). Nejvyšší kontrolní úřad je při tom označen za organizační složku státu výslovně (§ 3 odst. 1 zákona). Správné označení strany žalované tedy mělo znít “Česká republika – Nejvyšší kontrolní úřad”.

Napadená usnesení soudů vycházela z předpokladu, že § 43 OSŘ nelze na předmětné podání uplatnit, neboť se vůbec nejedná o podání vadné. Označení strany žalované v podání nechybělo (podání bylo tedy kompletní) a nebylo ani nejasné či nesrozumitelné. Ing. Š. S. se totiž fakticky pokusil žalovat organizační složku státu (nikoliv stát sám). O totožnosti této organizační složky – Nejvyššího kontrolního úřadu – nemohlo být pochyb. Organizační složku státu ovšem žalovat nelze pro nedostatek právní subjektivity. Pokud se autor podání domníval, že je tomu jinak, vycházel tento jeho závěr z nepochopení či neznalosti právní úpravy zákona č. 219/2000 Sb. Jednalo se tedy o problém odlišného právního názoru z oblasti hmotného práva, který se ovšem již vymyká kategorii formálních nedostatků, se kterou operuje § 43 OSŘ. Pokud by v takovém případě soud účastníku umožnil úpravu podání a poučil jej, jak by ji měl provést, překročil by meze, které pro tento postup stanoví OSŘ, neboť by se již jednalo o poučení hmotněprávní, nikoliv procesněprávní. Nemožnost strany žalované vystupovat jako účastník soudního řízení není formální vadou podání, nýbrž nesplněním neodstranitelné podmínky řízení. Na základě těchto úvah bylo tedy stěžovatelovo podání obecnými soudy odmítnuto.

V ústavní stížnosti bylo naproti tomu namítáno, že z § 79 odst. 1 OSŘ vyplývá nutnost “označení účastníků řízení takovým způsobem, aby je bylo možno identifikovat jako účastníky řízení a aby nemohlo dojít k záměně s jinými subjekty.” Podle stěžovatele se tedy v daném případě jednalo o neúplné označení strany žalované (neumožňující její přesnou identifikaci) a soud byl povinen na to upozornit podle § 43 OSŘ. Stěžovatel při tom připouští, že poučení mělo být provedeno v obecné rovině. Tedy že soud se neměl vyjadřovat k otázce, kdo byl v tomto konkrétním případě zaměstnavatelem stěžovatele (resp. která organizační složka státu je ve věci příslušná jednat), nýbrž měl pouze uvést, které údaje jsou pro bezvadnost podání nezbytné. Podle stěžovatele naopak soud postupoval přísně formalisticky, což odporuje smyslu § 43, který právě má přílišnému formalismu bránit, zejména s ohledem na vystupování osob bez právní kvalifikace. V konečném efektu pak postoj soudu znamenal zamezení stěžovateli v přístupu k němu a tedy odepření spravedlnosti (resp. porušení práva na spravedlivý proces) ve smyslu Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), konkrétně pak čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a výše uvedeného čl. 90 Ústavy (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům). Obdobně nakonec stanoví i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (viz vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.).

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 47/2004.