Příloha |
I. Úvod
Dne 24. června 2004 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky schválila nový správní řád ve znění pozměňovacího návrhu Senátu. Legislativní proces zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, byl velmi zdlouhavý a nevyhnul se různým peripetiím (1). Vzhledem k určité složitosti nového zákona (viz níže) byla v legislativním procesu vyslovována obava, že se nepodaří veřejnou správu dostatečně připravit na přechod na nový proces a bude v prvním období docházet ke značnému počtu případů, kdy rozhodnutí správních orgánů budou pro banální procesní chyby rušena. Především z tohoto důvodu slíbil tehdejší ministr vnitra JUDr. Stanislav Gross při projednávání zákona ve výborech Poslanecké sněmovny, že pokud bude účinnost správního řádu odložena až k 1. 1. 2006, bude získaný čas využit k intenzivní přípravě veřejné správy na aplikaci tohoto zákona. Konkrétně jsou připravovány a zčásti již realizovány následující kroky:
ve spolupráci s Institutem pro místní správu proběhne série školení nového správního řádu pro úředníky na všech úrovních územních samosprávných celků,
odbor personální Ministerstva vnitra zajistí ve spolupráci s odborem legislativy a koordinace předpisů několik specializovaných výběrových kursů pro zaměstnance Ministerstva vnitra zaměřených na nový správní řád,
ve spolupráci s odborem přípravy pracovníků ve veřejné správě se připravuje projekt
e-learningového školení určený pro veškeré úředníky (2) pracující se správním řádem,
Generální ředitelství státní služby připraví ve spolupráci s Ministerstvem vnitra sérii seminářů k novému správnímu řádu určenou pro školitele jednotlivých ústředních správních úřadů,
při Ministerstvu vnitra se připravuje zřízení mezirezortního konzultačního sboru pro správní řád, který bude vydávat výkladová stanoviska.
Podstatnou součástí projektu přípravy veřejné správy na aplikaci nového správního řádu bude rovněž série článků připravená autory správního řádu pro týdeník Veřejná správa. V těchto článcích budou vysvětlovány základní instituty nového zákona tak, aby množství nových právních pojmů, jakož i celkově nová koncepce zákona nekomplikovaly již tak náročnou přípravu na nový systém správního procesu. Následující článek by měl přinést základní informace o novém zákoně, jakož i o zákoně doprovodném, který novelizoval ty právní úpravy, které již nemohly vedle nové procesní úpravy obstát.
Text byl upraven dle článku v červnové aktualizaci Právního rádce starosty, nakladatelství Dr. Josef Raabe, s.r.o., Praha.
II. Historické úpravy správního řízení
Kodexové úpravy nejsou pro proces ve veřejné správě typické. Zatímco justiční kodexy (3) byly již v devatenáctém století na velmi vysoké úrovni a patrně doposud nebyly překonány, ve správním právu se tradičně šlo cestou roztříštěných úprav, řešících jak v hmotném, tak procesním právu konkrétní problémy, aniž by byly vedeny jednotnou správní politikou. Tato tradice se ve hmotném správním právu udržela dodnes, zatímco proces si z objektivních důvodů vynutil kodifikaci alespoň základních institutů, ovšem s množstvím odchylek ve zvláštních úpravách. Poprvé bylo správní řízení obecně upraveno právním předpisem v roce 1928, a to vládním nařízením č. 8/1928 Sb. z. a n., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). První správní řád nebyl akademickým dílem, které by vzniklo “od zeleného stolu”, jeho autoři naopak zužitkovali vynikající judikaturu vídeňského správního soudu (4) i na ni navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu (5). Dalším podstatným zdrojem inspirace byly jednotlivé právní instituty rozeseté v obrovském množství právních předpisů nejrůznější právní síly i stáří (6).
Tehdejší právní úprava správního řízení byla na velmi vysoké úrovni a porovnáme-li ji s rakouským zákonem (7), který vycházel ze stejné právní kultury, nedopadá toto srovnání pro nařízení vlády č. 8/1928 Sb. z. a n. nijak nepříznivě, pročež není divu, že pro Nejvyšší správní soud byl první správní řád ideálním podkladem k vynikající judikatuře.
Velmi podrobná právní úprava, která jasným a přehledným stylem vytýčila veřejné správě konkrétní procesní mantinely, se nehodila režimům, které potřebovaly dostatečně “pružný” proces (pochopitelně se jim nehodil ani Nejvyšší správní soud, který po živoření čtyřicátých let na dlouhá léta - a zdálo se definitivně – zanikl v roce 1952 (8)). Válečná léta si vyžádala podstatné zjednodušení procesu (9) a v nové době se toto zjednodušení rovněž hodilo.
Nicméně pouhé zjednodušení již nemohlo plně vyhovovat potřebám nové reality. Stejně jako ve filmu Postřižiny, i v legislativě nastala doba zkracování. Zatímco nařízení vlády č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních, bylo ještě čestným kompromisem, dobová teorie o odumírání práva si vyžádala zkrácení vskutku radikální, takže nařízení vlády
č. 91/1960 Sb., o správním řízení, mělo spíše než povahu předpisu regulujícího proces ve veřejné správě povahu proklamace (10). Celkem pouze 36 paragrafových ustanovení stačilo normotvůrci k úpravě tak složité materie. Ani tehdy však v určitých případech nešlo spoléhat pouze na uvědomělost adresátů normy a nahota tohoto minimalistického projektu byla brzy patrná i osvícenějším správním úředníkům. Celkově příznivá situace řízené demokracie přinesla první zákonnou procesní úpravu správního řízení, a to úpravu na svou dobu velmi zdařilou a pokrokovou (a téměř trojnásobně delší než její předchůdkyně!) - zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Nesporné kvality této normy přeci jen ještě stále vycházející z jistého minimalismu (jak bychom mohli seznat například porovnáním s tehdejší úpravou polskou a jugoslávskou) vedly na jedné straně k tomu, že platila až do roku 2000 bez přímé novely a s výjimkou doručování platí bez větší novelizace doposud, na druhé straně úspornost normy byla vítaným prostředkem k mimoprávním přístupům k adresátům veřejné správy. V prostředí, kde opravdová vládní a výkonná moc byla mimo státní struktury (11), bylo možno tyto přístupy velmi snadno realizovat (a to zejména vzhledem k ovzduší subordinace (a normalizace) panujícímu na hierarchicky vystavěných národních výborech (12)).
II.A Příprava a projednání nového správního řádu
Z krátkého historického ohlédnutí je zřejmé, že ani tehdejší první zákonná úprava nemohla být z dlouhodobého hlediska definitivním řešením. Jednak její - ve srovnání s předcházejícím tristním dokladem o úpadku práva - násobně větší rozsah poněkud zaskočil nejmenší správní orgány (kterým se ostatně nedaří tento zákon bezchybně aplikovat ani dnes), a docházelo proto k návrhům, aby byl připraven jednodušší správní řád pro obce. Historická zkušenost čtyřicátých (9) let naštěstí nebyla následována.
Na druhé straně se z hlediska potřeb hmotného práva brzy ukázalo, že nová úprava zůstala stát jaksi na půli cesty. Nový zákon totiž nemohl obsahovat nejen všechny nezbytné odchylky vyplývající ze specifik jednotlivých “správních řízení”, ale ani jistá typová ustanovení, která by byla dostatečně obecná, aby nemusela být upravována ve zvláštních úpravách duplicitně. Z toho důvodu bylo nutno přijímat z objektivního hlediska neodůvodněně rozsáhlé speciální úpravy (první a patrně nejzdařilejší téměř komplexní úpravou byla úprava stavebního řízení (13) a nejkomplexnější, a to někdy až překvapivě, úprava daňového řízení (14)).
V bouřlivém legislativním vývoji po roce 1990 nemohl být správní proces opomenut. Došlo ovšem k paradoxní situaci - v době, kdy mohl a měl být správní řád očištěn od mrtvých pojmů a doplněn alespoň v těch nejzákladnějších institutech, byla tato šance na rozdíl od jiných procesních úprav nevyužita. Jedním z důvodů patrně bylo, že se poměrně brzy ukázalo, že se problémy nemůže podařit vyřešit pouhou modernizací textu zákona. I loňská novela správního řádu přijatá ve Slovenské republice (15) prokazuje, že taková úprava musí být poměrně rozsáhlá a v některých institutech kontroverzní. Další nevýhodou bylo riziko trvalého rozkolísání aplikační praxe, která je na rozdíl od justičních procesních norem, kde lze vzhledem k odborné erudici adresátů reformu “zkoušet” za pochodu, jednak reprezentována ve značném počtu neprávníky, jednak kromě obecné normy pracuje též se zvláštními procesními úpravami, pročež “postupná” reforma nepřicházela v úvahu. Posledním důvodem byla zcela odlišná koncepce organizace veřejné správy, tedy zásadní deetatizace, která nezbytně musela ztížit neformální koordinaci výkonu veřejné správy za účelem jejího jednotného výkonu (16).
Vzhledem ke specifikům správního řízení tedy nakonec převládl názor, že reformu správního procesu je nutno provést jedním rozhodným legislativním počinem. V programovém prohlášení vlády byla tato skutečnost reflektována od roku 1998, kdy se počalo hovořit o celkové reformě správního procesu.
Vládní návrh zákona správní řád byl vypracován na základě usnesení vlády České republiky ze dne 13. září 2000 č. 889 k návrhu věcného záměru zákona o řízení před správními úřady (správní řád). Vláda tento návrh schválila dne 12. září 2001 svým usnesením č. 893. Projednávání v Poslanecké sněmovně bylo poznamenáno nadcházejícími volbami a zejména tím, že již v prvním čtení byl odmítnut návrh legislativního dvojčete správního řádu: exekuční řád správní (17). Právě neúspěch projektu samostatného kodexu pro všechny exekuce prováděné veřejnou správou spolu s požadavky některých zákonodárců vedl k tomu, že tehdejší návrh byl zásadním způsobem přepracován formou komplexního pozměňovacího návrhu ústavně-právního výboru, který, ač byl poměrně zdařilým kompromisem, se však již nepodařilo v závěru funkčního období Poslanecké sněmovny prosadit.
V programovém prohlášení vlády premiéra V. Špidly se vláda jednoznačně přihlásila (18) k přípravě nového kodexu. Následně byl na základě usnesení vlády ze dne 12. června 2002 č. 602, kterým vláda schválila plán svých legislativních úkolů, vypracován vládní návrh správního řádu. Tento návrh vycházel z původního vládního návrhu, ovšem ve znění nepřijatého komplexního pozměňovacího návrhu.
Současně s návrhem správního řádu byl zpracován i zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu. Vláda oba návrhy zákonů schválila dne 29. ledna 2003 usneseními č. 105 a 106 a postoupila je Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Znovu předložený návrh sice zachovával základní koncepci původního návrhu předloženého Parlamentu v roce 2001 ve znění úprav provedených komplexním pozměňovacím návrhem tehdejšího ústavně-právního výboru, nicméně v připomínkovém řízení a následně při projednávání ve vládě byl dále podstatně přepracován, zejména byla ve spolupráci s Ministerstvem dopravy a spojů systémově přepracována úprava doručování, rovněž byla doplněna některá ustanovení pro sporné správní řízení (důvodem byla jednak potřeba této úpravy pro sporná řízení probíhající podle zvláštních zákonů, jednak nutnost upravit dostatečný procesní poklad pro řešení sporů z veřejnoprávních smluv, které budou v první fázi provádět vždy správní úřady: jde například o ustanovení o dokazování ve sporném řízení, ustanovení o možnosti vydat ve sporném řízení příkaz nebo o ustanovení o vydání mezitímního rozhodnutí) a návrh byl dále podstatně zjednodušen (19).
Správní řád představuje základní kodexovou normu připravovanou po léta a dotvářenou během rozsáhlého a časově náročného připomínkového řízení, v němž se k jednotlivým institutům a konkrétním ustanovením návrhu nového správního řádu vyjadřovala a své připomínky uplatňovala jednotlivá připomínková místa z oblasti veřejné správy včetně územních samosprávných celků a jejich sdružení (20), jakož i jiné orgány veřejné moci, příslušné odborové orgány a organizace zaměstnavatelů a v neposlední řadě občanská sdružení. Tato skutečnost na jedné straně prakticky eliminovala riziko, že by byl pominut některý z úseků veřejné správy, na němž se správní řízení vykonává, na druhé straně vládní návrh poněkud připomínal pohádku Josefa Čapka “Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort” (21). Vzhledem k tomu, že – máme-li použít paralelu s touto pohádkou – hrozilo, že “konzumenti” nového správního řádu dopadnou stejně jako zlý pes, který pejskovi a kočičce dort snědl, bylo v Poslanecké sněmovně přikročeno k určitým úpravám návrhu v zájmu jeho zjednodušení. Návrh byl totiž zpočátku podroben poměrně značné kritice. Lze–li vysledovat důvod kritiky nejčastěji uváděný těmi, kteří se ovšem jinak přihlásili k potřebě nové úpravy, pak byl původní vládní návrh málo “uživatelsky přátelský” (je ovšem si třeba uvědomit, že se vzhledem k letitému legislativnímu procesu jednalo již o několikátou revizi původního návrhu, přičemž všechny tyto revize byly prováděny s proklamovanou potřebou zjednodušení návrhu).
Zadání ústavně-právního výboru bylo zcela jasné: autoři návrhu spolu s některými zákonodárci a zejména s odborníky územních samospráv měli zásadním způsobem odstranit nadměrnou složitost a pro praxi těžkou uchopitelnost návrhu. Z tohoto důvodu v rámci projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně probíhala paralelní diskuse mj. s kraji a s Asociací krajů ČR, jakož i se Svazem měst a obcí ČR. Výsledkem této velmi podrobné diskuse byl text, který byl následně základem pro komplexní pozměňovací návrh gesčního ústavně-právního výboru a následně i výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí. Na tento komplexní pozměňovací návrh navázal i komplexní pozměňovací návrh ke změnovému zákonu, který musel reagovat na vývoj ve zvláštních právních úpravách, které novelizoval. Hlavní změnou správního řádu byla zásadní revize systematiky, která vyústila v rozdělení “formálního” správního řízení (22) na to, co je dostatečně obecné (myslí se tím to, s čím se správní orgán i adresát veřejné správy běžně setkávají) – to bylo ponecháno v části druhé, a na to, co je “zvláštní” (tím se myslí instituty, které sice jsou natolik obecné, aby byly obsahem obecného předpisu, ale přeci jen se s nimi běžný “uživatel” zákona nemusí setkat) – tyto instituty byly přesunuty do části třetí (“zvláštní ustanovení o správním řízení”).
Kromě této podstatné změny v systematice předpisu bylo přistoupeno k odstranění velkého množství institutů, které se jevily jako nadbytečné: např. použití jednotného teoretického pojmu “správní akt” a jeho nahrazení pojmem “rozhodnutí” v dvojím smyslu; mnohé bylo zjednodušeno (systém opravných prostředků – zejména byl obětován formální opravný prostředek procesní stížnost (rekurs).
Dne 23. března 2004 byl správní řád i jeho doprovodný změnový zákon schválen ve třetím čtení a postoupen Senátu. Ani v Senátu návrh neměl zrovna na růžích ustláno. Jako první a nikoliv největší problém byl odhalen nedostatek spočívající v divergenci legislativní úpravy ve změnovém zákoně a v jiných novelách předmětných právních úprav. Zákonodárce totiž nedbal potřeby logické návaznosti práva a nepřímo zasáhl do dvou částí změnového zákona tak, že nemohly nabýt účinnosti (zákon o zadávání veřejných zakázek (23) byl v mezidobí nahrazen jinou normou a zákon o ochraně hospodářské soutěže (24) doznal takových změn, že konsolidovaný text byl nesmyslný). Dalším a pro osud celého projektu podstatně nebezpečnějším problémem byl zásadní odpor proti úpravě tzv. “generální podjatosti” správních orgánů v § 131 (25). Ačkoliv se teorie i soudní praxe (26) shodují (27) v tom, že není vhodné, aby správní orgány rozhodovaly o žádostech subjektů, jejichž jsou součástí (a de lege lata je tento postup nepřípustný u expropriace (28)), převážily v debatách ve výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a následně i při jednání pléna obavy z praktických dopadů takové úpravy. Konkrétně bylo upozorňováno na fakt, že pokud v jednom kraji nejsou dvě přibližně stejně velké obce (města) v nepříliš velké vzdálenosti od sebe, které by krajský úřad mohl pověřit, aby “navzájem” vykonávaly správní řízení, bude menší obec trvale doplácet na řízení vedená pro jejího většího souseda (zejména žádostí o vydání stavebního povolení bude z povahy věci více) a tvrdilo se, že příspěvek na výkon přenesené působnosti, který, jak již z názvu tohoto institutu vyplývá, nekryje celkové náklady, nebude ani v tomto případě postačovat. Nakonec byly Senátem oba návrhy vráceny Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy spočívajícími v obou případech ve vypuštění problematických institutů. Poslanecká sněmovna pak dne 24. června přijala oba návrhy v senátní verzi.
K vypuštění generální podjatosti nelze než odkázat na judikát Nejvyššího správního soudu (29), z něhož vyplývá, že pokud Městský úřad v H. rozhodoval o umístění stavby “přístavby a nástavby Městského úřadu v H.”, byl na zákonnost takového rozhodnutí použit velmi přísný metr, i když generální podjatost deklarována nebyla (nebo spíše právě proto).
Prezident republiky zákon podepsal a následně byl správní řád dne 24. září 2004 publikován ve Sbírce zákonů pod č. 500. Změnový zákon pak pod č. 501.
Programové prohlášení nové vlády naznačuje, že reforma správního procesu se nyní dostane do další fáze, jejímž smyslem bude mj. odstranění duplicit (30).
III. Základní principy nového správního řádu
III. A Služba veřejnosti
Vládní návrh správního řádu je prvním zcela novým obecným procesním kodexem po roce 1990. Chápe veřejnou správu jako službu veřejnosti. Pojem služba veřejnosti se sice v textu objevuje jen v § 4 odst. 1 (31), je však třeba jej mít na paměti při interpretaci všech ustanovení, stejně jako zásadu ochrany dobré víry a subsidiarity zásahu do poměrů adresátů veřejné správy (32) (jazykem zákona “dotčených osob”). Interpretace vztahu těchto zásad je patrně následující: V případech, kdy zákon ukládá veřejné správě konat (a to jak v zájmu veřejném, tak i soukromém – např. řízení o žádostech), koná ochotně a vstřícně, ale také respektuje “zdravý rozum”, nešikanuje účastníky zbytečnou horlivostí, respektuje skutečnou “dobrou víru” a nezneužívá svého postavení; poslední princip vyplývající např. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva je pro pozitivní právo převratně zachycen v § 2 odst. 2 (33). V tomto smyslu nový správní řád nepochybně zvyšuje nároky kladené na správní úřady a na konkrétní úřední osoby v zájmu posílení právní jistoty a předvídatelnosti veřejné správy. Zde se ovšem netřeba obávat budoucnosti. Uvedené principy jsou v textu zákona na patřičných místech konkretizovány tak, že vyplývají z požadavku praktického uplatňování “dobré správy” (viz § 8 odst. 2) a v mnoha případech je lze i bez hlubší znalosti teorie práva rozumově odvodit. Nový systém základních zásad činnosti správních orgánů, ať již upravený v hlavě II části první, nebo na různých dalších místech v zákoně, výrazně posiluje práva fyzických a právnických osob, ocitnou-li se v roli adresátů veřejné správy.
III. B Vyšší odpovědnost správních orgánů i účastníků řízení
Na druhé straně – v duchu dnes již poněkud zprofanované zásady o potřebě vyváženosti práv a povinností – vědomě klade podstatně vyšší nároky i na účastníky. Lapidárně řečeno – ten, kdo poskytuje správnímu orgánu potřebnou součinnost, odpovědně se připravuje na jednání a má zájem na pozitivním výsledku řízení, bude “obsloužen” rychle a kvalitně. Kdo si však schovává argumenty do odvolacího řízení, bude mít potíže s koncentrační zásadou, a to jednak v otázkách podjatosti (34), jednak – a to lze považovat za velmi podstatnou změnu – ohledně nových skutečností týkajících se věci samé (srov. § 82 odst. 4 (35)).
Rovněž v asi největší slabině stávajícího správního řízení – v doručování – se zavádí větší přísnost, a to především vůči právnickým osobám (36), vůči fyzickým osobám se režim rovněž zpřísňuje (srov. § 24), nicméně toto zpřísnění by mělo dopadat jen na osoby vyhýbající se doručování, ostatní mohou zvolit některou z mnoha nových forem doručování (včetně elektronického za nových podmínek), z nichž nejužívanější patrně bude možnost uvést – a to i pro budoucí řízení – adresu pro doručování (37). Další podstatné novum, které budou využívat především lidé, kteří z místa bydliště dojíždějí za prací, je možnost ustanovit si zmocněnce pro doručování (38). Rozdíl oproti současnému stavu je v tom, že pokud si účastník nezvolil zmocněnce pro řízení (což často nemohl nebo nechtěl), musel zásilky “s modrým pruhem” přebírat osobně, a to v úředních hodinách pošty v místě svého trvalého bydliště (nebo využít službu “dosílání” zásilek (39)), neboť pošta neuznávala zmocnění k přebírání zásilek určených do vlastních rukou.
Zásadním způsobem je konkretizována dokumentace správního řízení. Kvalitní dokumentace průběhu správního řízení umožní mimo jiné též efektivnější fungování správního soudnictví.
Z povahy věci se podává, že výše uvedená a mnohá další vylepšení procesu si vyžadují podstatně větší rozsah paragrafových ustanovení ve srovnání s platným právem. V této souvislosti se nový správní řád jeví složitějším. Zdánlivá složitost je ale důsledkem nezbytnosti podrobné úpravy, kterou vyžaduje naplnění ústavní zásady zákonnosti (čl. 2 odst. 3 Ústavy: “státní moc (40) slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon”).
Základní koncepční odlišnost návrhu od platného správního řádu spočívá tedy jednak v podrobné úpravě respektující ústavní zásadu zákonnosti, jednak v širším předmětu úpravy nového zákona. Nový správní řád se již nemá vztahovat pouze na klasické správní řízení v dnešním smyslu (41), tedy na rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení, nýbrž na veškerý autoritativní postup veřejné správy směřující navenek vůči jejím adresátům. Kromě vydávání rozhodnutí ve správním řízení jsou upravena opatření obecné povahy, veřejnoprávní smlouvy a další méně formální typy úkonů, např. osvědčení, ověření, informační úkony apod.
IV. Členění správního řádu
IV.A Část první – Úvodní ustanovení
V hlavě I (§ 1) se pozitivním i negativním způsobem vymezuje předmět úpravy. Nový správní řád není zaměřen pouze na formální správní řízení, ale upravuje celou oblast výkonu tzv. výsostné veřejné správy, o níž se v tomto pojetí jedná tehdy, pokud činnost správního orgánu směřuje navenek vůči právnickým a fyzickým osobám (a pochopitelně vzhledem k zásadě subsidiarity, pokud není upravena jinými právními předpisy). Negativní vymezení - standardní subsidiarita - je “pro jistotu” doplněna explicitním vyloučením určitých částí výkonu nevrchnostenské (nevýsostné) veřejné správy (42). Toto řešení nelze považovat za nejšťastnější, neboť z povahy vylučovaných institutů vyplývá, že vzhledem k vymezení výsostné veřejné správy stejně nemohly připadat v úvahu (43).
Hlava II (§ 2 až 8) obsahuje základní zásady činnosti správních orgánů. Tyto zásady jednak vyjadřují základní myšlenky nového zákona (srov. část III), jednak vycházejíce z judikatury českých soudů, Evropského soudu pro lidská práva i Evropského soudního dvora a z doporučení Výboru ministrů Rady Evropy nastavují nový standard správního řízení.
Správní řád má velmi široký záběr, který se projevuje též v úmyslu zákonodárce zajistit zákonnost postupu správních orgánů vůči adresátům veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon pro určité postupy správního orgánu použití správního řádu vyloučí (44) – i pro tyto případy totiž platí minimálně základní zásady činnosti správních orgánů, čímž se v očekávání judikatury Ústavního soudu (45) těmto zásadám dává jakýsi “nadzákonný” charakter.
IV.B Část druhá – Obecná ustanovení o správním řízení
Tato část je stěžejní částí zákona. Upravuje “formální správní řízení” a nejvíce se podobá tomu, co známe jako správní řízení dnes, jak co do rozsahu, tak do formy. Podstatný je § 9, který definuje správní řízení (22), následují ustanovení o příslušnosti správních orgánů, postup při vyloučení z projednávání a rozhodování věci (včetně vymezení velmi důležitých pojmů “úřední osoba” (46), “oprávněná úřední osoba” (47)), obecná pravidla vedení řízení a zcela nový a velmi podrobně propracovaný postup při doručování písemností; za nejpodstatnější změnu lze označit to, že odpadá povinnost správního orgánu zkoumat, zda se adresát v místě doručení zdržuje.
IV. B. 1 Účastníci
Zcela nově je upraven okruh účastníků správního řízení, záměrně se rozlišují účastníci “o jejichž věc jde”, dříve by se nazývali “strany” (48), od ostatních účastníků - “sousedů” (49). Účastníci dle zvláštních zákonů pak mají své postavení odvozeno z povahy věci (50). O postavení účastníků řízení (zejména “sousedů”) se od počátku reformy vedla velmi intenzivní diskuse s některými občanskými iniciativami. Výsledné řešení je snad zdařilým kompromisem, kdy nechává všem účastníkům rovnost v těch právech, která jim zákon přiznává (51); v těch případech, kdy se z povahy věci určitý úsek řízení musí týkat pouze toho, o jehož věc jde, se jedná pouze s účastníkem dle § 27 odst. 1. Typicky se jedná např. o souhlas ostatních účastníků se zpětvzetím žádosti (52), po němž logicky následuje zastavení řízení.
Podrobná je též úprava zastoupení, úkonů účastníků včetně nahlížení do spisu (i nadále se zachovává princip, že tato úprava je speciální k úpravě zákona o svobodném přístupu k informacím) (53), který je respektován i judikaturou Nejvyššího správního soudu (54).
Na základě zobecnění zkušeností z přestupkového práva a s využitím soudních řádů je zařazena úprava postupu před zahájením řízení (§§ 42, 43).
IV.B.2 Řízení v prvním stupni
Klíčová jsou ustanovení upravující řízení v prvním stupni (§§ 44-79). Toto řízení se formálně člení na řízení o žádosti a řízení z moci úřední. Řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost došla příslušnému správnímu úřadu; řízení, které je vedeno z moci úřední, je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi (§ 46 odst. 1).
Nová úprava získávání podkladů pro rozhodnutí a dokazování (§§ 50-57) má za cíl větší dynamičnost procesu, jakož i umožnění aktivního spolupůsobení účastníků. Úprava vychází ze specifika veřejné správy spočívajícího v tom, že důkazy jsou skutečně jen jedním z podkladů pro rozhodnutí a veřejná správa vzhledem ke své odbornosti klade větší důraz na “skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i (na) skutečnosti obecně známé”. Nejmarkantněji se tento důraz na “soběstačnost” veřejné správy manifestuje u důkazu znaleckým posudkem (55).
Zajišťovací prostředky (§§ 58-63) by měly řízení podstatným způsobem zefektivnit. K tomuto účelu by měla dopomoci např. nová výše pořádkové pokuty - až 50 000,- Kč (56). Zcela nová je obecná úprava “kauce”, tedy slovy zákona “záruky za splnění povinnosti” (57).
Přerušení řízení a zastavení řízení (§§ 64-66) je podstatně propracovanější než v současnosti. Jako novum lze identifikovat zejména institut zastavení řízení, pokud “byla podána žádost zjevně právně nepřípustná” (58), inspirovaný úkony soudce zpravodaje dle zákona o ústavním soudu (59).
Podstatnou součástí ustanovení o řízení v prvním stupni, a to nejen rozsahem, jsou ustanovení týkající se rozhodnutí (§§ 67-78). Rozhodnutí lze dělit na rozhodnutí konstitutivní a rozhodnutí deklaratorní. V zákonem stanovených případech, kdy správní orgán rozhoduje v rámci správního řízení o procesních otázkách (§ 76), se rozhodnutí správního orgánu označuje jako usnesení. Zákon zná ještě další typy rozhodnutí – např. příkaz (60), mezitímní rozhodnutí a rozhodnutí v části věci (61).
V zájmu právní jistoty je podrobně upravena právní moc a vykonatelnost rozhodnutí (§§ 73-75).
V právním řádu je prakticky nová též úprava nicotnosti rozhodnutí (§ 77 a 78) (62). O jejích přesazích do správního soudnictví viz dále.
Ustanovení o ochraně před nečinností správního orgánu v § 80 mají zabránit zbytečným průtahům v řízení a propojit správní řád s ochranou před nečinností v rámci správního soudnictví (89). Pro zajištění této návaznosti a v zájmu právní jistoty účastníků byly též stanoveny pevné lhůty pro vydání rozhodnutí (63).
IV.B.3 Odvolací řízení - hlava VIII ( § 81 až 93)
Podrobně je upraven postup orgánu prvního stupně po podání odvolání, včetně součinnosti ostatních účastníků řízení (§§ 86-88) a případů, kdy je podáno opožděné nebo nepřípustné odvolání (64).
Jak již bylo uvedeno v části o základních principech (III.B), v zájmu vyšší odpovědnosti správních orgánů prvního stupně i účastníků řízení dochází k omezení principu plné apelace. Odvolací orgán totiž nepřihlíží ke skutečnostem, které účastník neuplatnil v řízení před orgánem prvního stupně, ačkoliv tak mohl učinit (§ 82). Správnost napadeného rozhodnutí je přezkoumávána jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání; nad odvolací důvody lze jít pouze z důvodu ochrany veřejného zájmu. Přezkum zákonnosti rozhodnutí pochopitelně zůstává zachován v plném rozsahu (§ 89 odst. 2) (65). Zde je ovšem třeba upozornit, že se v případě odporu proti omezení revizního principu do jisté míry jedná o bouři ve sklenici vody: pokud podrobně pročteme základní zásady činnosti správních orgánů (§§ 2–8), zjistíme, že došlo k zásadnímu posunu hranice mezi nezákonností a věcnou nesprávností postupu (a rozhodnutí) správního orgánu ve prospěch nezákonnosti. A jak psáno výše, zákonnost se přezkoumává v plném rozsahu…
IV.B.4 Po právní moci rozhodnutí
Mimořádným opravným prostředkem je žádost o provedení obnovy řízení (§ 100), tzv. dozorčími prostředky jsou obnova řízení nařízená správním orgánem a přezkumné řízení, v němž se přezkoumává zákonnost rozhodnutí (§§ 94-99). Novým institutem je nové rozhodnutí (§§ 101, 102). Jedná se o v teorii a v některých zvláštních právních předpisech (66) známé řešení případů, kdy je správní orgán oprávněn provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí v téže věci. Jedná se například o vyhovění dříve zamítnuté žádosti.
IV.B.5 Exekuce - Hlava XI - § 103 až 129
Správní řád obsahuje podrobnou úpravu exekuce na nepeněžitá plnění. Ohledně peněžitých plnění odkazuje na použití zákona o správě daní a poplatků. Do zákona se podařilo prosadit oprávnění obcí dožádat o provedení exekuce obecného správce daně (67). Poněkud nezvyklá terminologie části o exekucích je pozůstatkem původního exekučního řádu správního (srov. II. A), který měl být univerzálním předpisem pro peněžité i nepeněžité exekuce ve veřejné správě (včetně exekuce daňové), pročež potřeboval poměrně obecné instituty (např. “exekuční výzva”, “exekuční příkaz”).
IV.C K části třetí – Zvláštní ustanovení o správním řízení
Tato část obsahuje ustanovení, která zpravidla vznikla zobecněním institutů, které se vyskytují v některých oblastech veřejné správy, a vzhledem k své četnosti nebo významu byla zařazena do obecného správního procesu. Aby nedocházelo k matení praxe v “obecném” řízení, kde se tyto instituty většinou neuplatní, byla v rámci projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně zvolena varianta samostatného zařazení těchto institutů.
Jedná se například o zvláštní typy příslušnosti správních orgánů a spory o příslušnost (§§ 130-133).
Úprava řízení před kolegiálním orgánem (§ 134) se uplatní například tam, kde řízení vykonávají různé komise, s čímž se můžeme často setkat na obcích, a to nejen v přestupkovém právu.
Zcela novátorsky jsou upraveny dotčené orgány (§ 136), přičemž zejména pozitivní úprava řešení rozporů mezi dotčenými orgány navzájem nebo mezi dotčeným orgánem a orgánem, který vede řízení, by měla přinést řešení jednoho z palčivých problémů praxe. Celkově lze říci, že role dotčených orgánů v řízení je jednak přesně vymezena, jednak významně posílena. Za dotčený orgán se považují též územní samosprávné celky, týká-li se řízení jejich práva na samosprávu (68), čímž se samozřejmě nic nemění na jejich postavení, pokud plyne ze zvláštních zákonů (69).
Zvláštní ustanovení o postupu před zahájením řízení (§§ 137, 138) upravují vysvětlení a zajištění důkazu.
Staronový a díky zvláštním právním úpravám (70) a veřejnoprávním smlouvám bouřlivě se rozvíjející institut sporného řízení je upraven v § 141.
Z německého správního řádu a částečně ze stavebního řízení (71) je převzata právní úprava řízení s velkým počtem účastníků (§ 144).
Zobecněna je rovněž úprava kauce - § 147 (57) zavádí obecnou úpravu záruky za splnění povinnosti, viz výše.
V zájmu zjednodušení a zrychlení některých typů řízení se zavádí institut příkazu (72), který mimo jiné nahradí i ústavně problematické blokové řízení (73).
Ze zvláštních právních předpisů je rovněž zobecněn institut vydání dokladu, při němž netřeba vydávat rozhodnutí (74). Namísto písemného vyhotovení (kladného) rozhodnutí se vydá doklad a učiní se záznam ve spise dle § 67 odst. 2.
IV.D Část čtvrtá (§§ 154 až 158) - Vyjádření, osvědčení a sdělení
Smysl této části tkví v principielním trvání na dodržení zásady legality procesu i v případech, kdy se vůči adresátům veřejné správy přímo nejedná o autoritativní rozhodování o právech a povinnostech, přesto se jedná o uplatňování pravomoci správního orgánu v širším slova smyslu (výkonu výsostné správy), o tzv. jiné úkony správních orgánů. Velmi podstatné je ustanovení § 158 odst. 2, které vztahuje část čtvrtou na postupy správních orgánů vykonávané dle správního řádu, ale jinde podrobněji neupravené (75). Vedle tohoto ustanovení je třeba počítat též s externí platností části čtvrté správního řádu v případech, kdy se jinak správní řád nepoužije (76). Je však spravedlivé uvést, že aplikace této části by bez podrobné “kuchařky”, která by identifikovala, která ustanovení zákona jsou potřebná, a proto se přiměřeně použijí (77), byla pro praxi velmi složitá.
IV.E Část pátá (§§ 159 až 170) – Veřejnoprávní smlouvy
Jedná se o jednu z nejpodstatnějších částí nového návrhu. Je zde obsažena nejen procesní, ale též hmotněprávní - a do značné míry komplexní - úprava veřejnoprávních smluv koordinačních i subordinačních. Koordinační smlouvy uzavírají správní orgány mezi sebou za účelem zajištění plnění svých úkolů (78) - tyto smlouvy známe např. z organizačních norem veřejné správy (viz část V.A); subordinační veřejnoprávní smlouvy uzavírá správní orgán s adresátem veřejné správy (79) - jako příklad lze uvést dohodu mezi úřadem práce a zaměstnavatelem podle zákona o zaměstnanosti (80). Velmi podstatná je mimo jiné úprava řešení sporů z veřejnoprávních smluv (81) (viz část V.).
IV.F Část šestá (§§ 171 až 174 ) – Opatření obecné povahy
Tato pro obecnou praxi poněkud odtažitá část předpisu vznikla zobecněním úprav, které obsahují pravomoc k vydání konkrétního správního aktu zaměřeného vůči blíže neurčenému okruhu účastníků. Pro tento případ se nehodí forma právní normy (propůjčená např. publikaci závazných částí územně plánovací dokumentace) ani individuálního rozhodnutí, neboť “ostrouhají” osoby, jichž se takové opatření dotýká (např. stanovení objížďky (82), zákazu vstupu do lesa (83), veterinární opatření (84) apod.).
IV.G Část sedmá (§§ 175 až 178) – Společná, přechodná a závěrečná ustanovení
Tato část obsahuje například úpravu stížností (§ 175), která minimálně pro správní řízení nahradí používání vládní vyhlášky 150/1958 Ú. l. (85), zmocňovací ustanovení pro vydání vyhlášky Ministerstva vnitra a definici “nadřízeného orgánu” pro případ, kdy není ze zvláštního předpisu určitelný. Velmi podstatná jsou přechodná ustanovení, která jsou nezbytná k překlenutí změn, jež přinese nový správní řád, a to včetně poměrně odvážné nepřímé novely dosavadních zvláštních právních předpisů (86).
IV.H Část osmá (§ 184) - účinnost
Správní řád nabude účinnosti dnem 1. ledna 2006. Důvodem takto nezvykle dlouhé legisvakance je snaha nekomplikovat již tak složité právní prostředí po zavedení nového systému správního soudnictví a přenesení výkonu většiny agend veřejné správy na orgány územní samosprávy (87), a naopak dát možnost se na novou normu připravit (srov. I.). V souvislosti s délkou legisvakance se často objevují dva argumenty proti novému správnímu řádu. Jeden spočívá v tvrzení, že pokud můžeme se správním řádem bez novely vydržet ještě jeden a půl roku, patrně je stávající stav vyhovující, a druhý naopak prosazuje, aby byl ještě před účinností nového správního řádu stávající zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, novelizován. Ani s jedním tvrzením nelze souhlasit. Platný správní řád je velmi překonaný, jak již bylo vyloženo výše, nicméně je pravda, že s pomocí kvalitní judikatury a “zvykového práva” se daří udržovat správní praxi na poměrně slušné úrovni (88). Z tohoto faktu plyne nemožnost “překročení propasti dvěma kroky”. Praxi by totiž rozhodně neprospělo řešit dnešní situaci jakoukoliv dočasnou novelou platného správního řádu, neboť by se tím nejen zcela popřel smysl legisvakance, tedy příprava na náročný a koncepčně odlišný nový správní řád, ale zejména by došlo v krátké době k dvojímu a tedy zcela neodůvodněnému rozkolísání rozhodovací praxe správních orgánů i správní justice.
V. Přesahy správního řádu do již platných právních norem
Nový správní řád má velmi významné přesahy do souvisejících předpisů. Zejména reforma správního soudnictví byla vládou zpracována v úzké součinnosti s reformou správního řízení a obě úpravy na sebe navazují. Jedná se například o ochranu proti nečinnosti správního orgánu (89), v případě nicotnosti rozhodnutí se dokonce vyžaduje využití doposud neexistujícího správního procesu, jinak je žaloba nepřípustná (90) (jak se správní justice postaví k nepřímé novele soudního řádu správního provedené § 77 odst. 2, lze jen ztěží odhadnout). Paradoxní je rovněž úprava sporů z veřejnoprávních smluv, která se vyznačuje tím, že v zákoně není. Důvodem je to, že v době přípravy soudního řádu správního se počítalo s přijetím správního řádu, který tuto materii komplexně upravuje, a žalovatelné je až správní rozhodnutí, kterým se spor má řešit.
Zvláštní význam má nový procesní předpis rovněž v souvislosti s reformou veřejné správy, neboť je velmi potřebná nová (do značné míry komplexní) úprava veřejnoprávních smluv, na jejichž základě jsou přenášeny kompetence v rámci veřejné správy. Příslušná ustanovení zákona o obcích (srov. §§ 63, § 66a a n.) jsou znatelně inspirována původním návrhem správního řádu z minulého volebního období Poslanecké sněmovny a po nepřijetí správního řádu byla do zákona narychlo doplňována v Senátu. Omezená možnost inkorporace obecné úpravy veřejnoprávních smluv vedla zejména k tomu, že byla vytvořena úprava velmi mezerovitá, které zejména chybí úprava řešení sporů z veřejnoprávních smluv, neboť platný správní řád sporné správní řízení neupravuje.
V.A Správní řád a systém veřejné správy
Jak již bylo naznačeno výše, přinesla reforma veřejné správy ještě jedno novum. Jedná se konkrétně o to, že zatímco platný správní řád počítal s organizačními normami šedesátých let dvacátého století, konkrétně s hierarchicky členěnou soustavou národních výborů jakožto orgánů státní moci s všeobecnou působností (91), současná ústava dala územní samosprávě velmi silné a nezávislé postavení a především nepočítá s hierarchií orgánů územních samosprávných celků mezi sebou (minimálně co se týče výkonu samostatné působnosti) (92) . Proto správní řád nemůže nadále počítat s tím, že by nadřízený správní orgán mohl vůči podřízenému orgánu využívat prostředků, které nebudou výslovně upraveny v zákoně. Tento požadavek je obecně realizován vyšší podrobností zákona. Zvláštní postavení samosprávy ovšem zároveň vyžaduje, aby se neuplatnily některé instituty, které odporují ústavní nezávislosti orgánů územní samosprávy, pokud postupují v samostatné působnosti (např. změna rozhodnutí v rámci odvolacího řízení).
V.B Správní řád a evropské právo
Doposud poměrně nedoceněným faktem je vliv členství České republiky v Evropské unii na procesní stránku výkonu veřejné správy. Přímý vliv spočívá v tom, že dle správního řádu je nutno aplikovat bezprostředně účinné normy evropského práva, které pro svou často technicistní povahu vyžadují moderní a přesnou úpravu. Poměrně brzy seznáme, zda je platná úprava dostačující, či zda po eventuelních sporech o tvůrčí aplikaci platného správního řádu správními orgány nebude třeba v některých oblastech práva přikročit k urychleným legislativním opatřením, jak se již děje např. v oblasti hospodářské soutěže (93).
VI. Zákon č. 501/2004, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu
Během přípravy správního řádu bylo opakovaně diskutováno, zda má být celá oblast procesní úpravy změněna “velkým skokem”, nebo zda je pro praxi výhodnější měnit právní prostředí nenásilně, postupně. S postupem prací se jednoznačně ukázalo, že jednorázově změnit procesní prostředí veřejné správy nelze, a to odhlédaje od možných zmatků v praxi též z formálního hlediska – vzhledem k dlouhé legisvakanci by zvolení této varianty znamenalo “zabetonování” mnoha stovek právních předpisů do 1. 1. 2006, což se v dynamicky se rozvíjejícím právním systému jeví jako těžko představitelné. Z tohoto důvodu bylo zvoleno řešení kompromisní, kdy se změnový zákon omezil na několik málo věcných změn. V ostatním se jedná o technickou novelu, která mění přímé odkazy na platný zákon za odkazy na nový správní řád, případně na jeho konkrétní části, a vylučuje některé nové právní instituty, které se pro konkrétní oblast práva nehodí.
Z hlediska územní samosprávy jsou zajímavé články I, II, III, XVI a XXVI. Konkrétně se jedná o novelu organizačních norem veřejné správy, které sjednocují právní úpravu úřední desky dle zákona o obcích (94), o krajích (95) a o hlavním městě Praze (96) se správním řádem, dále o novelu § 66c zákona o obcích, která zajišťuje provázání úpravy veřejnoprávních smluv v zákoně o obcích se správním řádem (97). Další podstatnou změnou je nová dikce § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků (98), která jasně vymezuje postup správních orgánů při placení včetně eventuelního vymáhání platebních povinností.
Ne nevýznamná je rovněž změna kompetenčního zákona, v níž se doplňuje koordinační role Ministerstva vnitra v oblasti správního řízení, správního trestání a spisové služby (99), která doposud vyplývala pouze z usnesení vlády a “zvykového práva”. Zakotvení koordinační role v oblasti správního řízení přímo v zákoně bude mít pozitivní vliv na roztříštěnost správního procesu. Zatímco “velký skok” v této oblasti není zajisté reálný, jak již bylo uvedeno výše, právě cesta postupných novelizací jednotlivých právních předpisů a jejich nahrazování novými úpravami, které již budou z nového správního řádu vycházet (jedná se zejména o zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě (100), o připravovaný stavební řád a o nový zákon o přestupcích (101), je cestou zaručující odstranění zbytečných odchylek způsobených dlouholetým přežíváním nevyhovujícího procesního předpisu.
VII. Závěr
Nová úprava správního řízení přináší zásadní změny do fungování orgánů veřejné správy. V této souvislosti lze shrnout, že teprve aplikací nového správního řádu bude splněn ústavní požadavek zákonnosti postupu orgánů veřejné správy - čl. 2 odst. 3 Ústavy “státní (102) moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon”.
Znalost základních zásad činnosti správních orgánů a dalších základních institutů správního řízení a správního soudnictví bude bezpochyby brzy patřit k základním požadavkům na úředníky vykonávající veřejnou správu. Jen tak lze naplnit základní cíl reformy veřejné správy – aby se správní řízení stalo skutečnou službou veřejnosti.
VIII. Prameny právní úpravy správního procesu
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášena sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., ve znění dodatkových protokolů
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva ČNR pod č. 2/1993 Sb.
Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č.131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád
Zákon č. 501/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu
Poznámky:
Detailní přehled o legislativním procesu si lze učinit např. ve velmi fundovaném článku doc. Vladimíra Mikule: “Nový správní řád je konečně na světě”, Právní zpravodaj, září 2004, Beck Praha, str. 1n.
Slovem “úředník” se zde nemyslí (pouze) úředník dle zákona č.312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů ve znění zákona č.46/2004 Sb., ale každý, kdo jako úřední osoba aplikuje správní řád na základní úrovni.
Srov. cís. patent č. 946/1811 sb.z.s., obecný zákoník občanský, zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích, zákon č. 119/1873 ř.z., jímž se uvádí trestní řád, zákon č. 113/1895 ř.z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní).
Srov. zákon č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu.
Srov. zákon č. 3/1918 Sb. z. a n., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů.
Srov. např. úpravu opravných prostředků ve dvorském dekretu č. 459 z 2. března 1799.
Srov. zákon č. 274/1925 B.G. Bl.
Srov. zák. č. 65/1952 Sb., o prokuratuře, § 18 odst. 2: “Zrušeny jsou všechny předpisy o správním soudu.”
Srov. např. nařízení ministra vnitra č. 150/1944 Sb., o obecním správním řízení, nařízení ministra vnitra č. 210/1944 Sb., o zjednodušení správního řízení, nebo vládní nařízení č. 137/1944 Sb., o trestním příkazu ve správním trestním řízení.
Srov. např. § 3: “Národní výbory využívají řízení k rozvíjení své organizátorské a výchovné činnosti a k prohlubování účasti pracujících na správě státu.”
Srov. čl. 4 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů: “Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.”
Srov. zák. č. 69/1967 Sb. o národních výborech, ve znění pozdějších předpisů.
Srov. zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, který však bude též brzo nahrazen novou úpravou.
Srov. zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Srov. zák. č. 527/2003 Z.z..
Z hlediska Charty místní samosprávy (srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.181/1999 Sb.) je státem nadále patrně možno neformálně koordinovat výkon pouze státní správy.
Terminologická podobnost názvu se správním řádem a správním řádem soudním není náhodná a svědčí o poměrně vysoké míře koordinace přípravy tehdejších návrhů.
“Vláda připraví nový správní řád jako univerzální procesní normu pro oblast veřejné správy.”
Například pojem “správní úřad”, který byl na rozdíl od Ústavy chápán ve funkčním slova smyslu, byl nahrazen osvědčeným pojmem “správní orgán”, touto úpravou ovšem vznikla kuriózní dichotomie “správní orgán”-“úřední osoba”. Kuriózní proto, že správní orgán byl doposud chápán v obojím smyslu, a právě proto měl být nahrazen dichotomií pojmů “správní úřad-úřední osoba”. Dále např. ustanovení o opatřování podkladů úřadem za účastníka (§ 6 odst. 2) bylo upraveno v tom smyslu, že správní úřad zajistí obstarání podkladů, lze-li je získat z evidence, kterou sám vede. Zároveň platí, že správní úřad vyžaduje podklady od dotčené osoby jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Do návrhu bylo doplněno několik ustanovení, která řeší dopady ustanovení § 6 odst. 2 do správního procesu. V rámci meziresortního připomínkového řízení bylo také požadováno prodloužení základní lhůty pro vydání správního aktu (Komise pro cenné papíry, Ministerstvo dopravy a spojů, Ministerstvo kultury, Pardubický kraj, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže). Tato lhůta byla prodloužena z 30 na 60 dnů (v dalším legislativním procesu se ovšem lhůta znovu vrátila na původních 30 dnů).
Např. Svaz měst a obcí ČR.
Josef Čapek, Povídání o pejskovi a kočičce jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech, Albatros, Praha, 1979 str. 81 a násl.
Tak se pracovně označuje správní řízení v užším slova smyslu, tedy řízení, jehož cílem je vydání správního rozhodnutí - § 9: “Správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.”
Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, byl nahrazen zákonem
č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů.
“(1) Má-li být rozhodováno o žádosti státu, kterou podává jeho organizační složka, která je
Srov. např. rozsudek krajského soudu v Hradci Králové č.j. Ca 20/2002-17.
Toto tvrzení ovšem platí jen v určitém čase a na určitém místě. Judikatura Nejvyššího správního soudu ve třicátých letech dvacátého století naopak vycházela z toho, že podjaty mohou být toliko úřední osoby a nikoliv samotný úřad jako celek (srov. Boh A 11694/35 (10706/1935).
Srov. § 112 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů: “Vyvlastňovací řízení se zahajuje na návrh orgánu státní správy, právnické nebo fyzické osoby, která má předmět vyvlastnění využít k účelu, pro který se vyvlastňuje. Pokud je navrhovatelem orgán příslušný k vyvlastňovacímu řízení, stanoví odvolací orgán, který jiný stavební úřad v jeho působnosti provede řízení a vydá rozhodnutí o vyvlastnění.”
Srov. rozh. č. 289/2004 Sb. NSS
Srov. čl. 7.2. Veřejná správa: “Vláda provede podrobnou analýzu fungování veřejné správy a bude pokračovat v její racionalizaci. Vláda rozšíří využitelnost informačního systému veřejné správy, propojí subsystémy a registry veřejné správy, využitelné i pro potřebu veřejnosti, s cílem dosáhnout nejen úspor, ale zejména zrychlit správní procesy, odstranit duplicity a zúžit státní aparát.” A dále čl. 3 Očista právního řádu a odstraňování administrativních bariér pro podnikání: “Vláda vyhodnotí efektivnost právního řádu a připraví k diskusi projekt celkové revize právního řádu s cílem vytvořit základy pro jeho zjednodušení cestou kodifikace, odstranit překrývání právních norem, různé instituty pro úpravu týchž věcí a prosadit koncepční přístup při dalším utváření právního řádu.”
“Veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.”
Srov. § 2, odst. 3: “Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen “dotčené osoby”), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.”
“Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.”
Srov. § 14 odst. 2: “Účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.”
“K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.”
Srov. § 21 odst. 3: “Právnická osoba nemůže žádat o prominutí zmeškání úkonu s poukazem na to, že se na adrese jejího sídla nebo sídla její organizační složky nikdo nezdržuje.”
Srov. § 19 odst. 3: “Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.”
Srov. § 20 odst. 2: “Písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, lze doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem; úřední ověření není třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím orgánem.”
Srov. tradiční § 55 vyhlášky federálního ministerstva dopravy a spojů č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), ve znění pozdějších předpisů: “(1) Na žádost adresáta, který změnil svůj pobyt, pošta dosílá jeho zásilky na novou adresu; dosílku může adresát omezit jen na určité druhy zásilek. Žádost, vyhotovenou na tiskopisu pošty, předá adresát dodávací poště alespoň pět pracovních dnů před požadovaným začátkem dosílky. Dosílku pošta zabezpečuje nejdéle po dobu šesti měsíců od podání žádosti.” (zrušeno zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) nebo aktuální úpravu provedenou § 67 vyhlášky č. 286/2004 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence): “Změna místa dodání u vnitrostátních služeb (1) Držitel poštovní licence může dodat poštovní zásilku nebo poštovní poukaz v jiném místě než uvedeném v poštovní adrese, jestliže se o novém místě pobytu nebo o novém sídle adresáta dozvěděl od adresáta nebo jiným hodnověrným způsobem.”
Chápe se v širším slova smyslu jako “veřejná” moc.
V oblasti státní správy.
Srov. § 1 odst. 1: “Tento zákon se nepoužije pro občanskoprávní, obchodněprávní a pracovněprávní úkony prováděné správními orgány a na vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku při výkonu samostatné působnosti.”
Vztah odstavce 3 k odstavci 1 je asi stejně logický, jako kdyby někdo vymezoval právo jiného česat na své zahrádce veškeré ovoce kromě jahod, mrkve a brambor.
Srov. § 177 odst. 1: “Základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.”.
Ústavní soud tak již judikoval (srov. nález č. 3/1997Sb.) a lze očekávat, že ani v budoucnu se od svého názoru neodchýlí.
Srov. § 14 odst. 1: “Každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen “úřední osoba”)”
Srov. § 15 odst. 2: “Úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen “oprávněné úřední osoby”).”.
Srov. § 27 odst. 1: “Účastníky řízení (dále jen “účastník”) jsou
a) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu;
b) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.”
Srov. § 27 odst. 2: “Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.”.
Srov. § 27 odst. 3: “Účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1.”.
Což neznamená a nikdy neznamenalo, že všichni mají všechna práva.
Srov. § 66 odst. 1 písm. a): “žadatel vzal svou žádost zpět; jestliže je žadatelů více, musí se zpětvzetím souhlasit všichni žadatelé; ve sporném řízení správní orgán řízení nezastaví, pokud se zpětvzetím odpůrce z vážných důvodů nesouhlasí”.
Zákon č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Srov. rozh. č.204/2004 Sb. NSS
Srov. §56: “Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce”.
Srov. § 62.
Srov. § 147: “Může-li to přispět k zajištění účelu řízení, může na požádání účastníka správní orgán přijmout nebo v případech stanovených zvláštním zákonem účastníkovi uložit povinnost složit peněžitou nebo nepeněžitou záruku za splnění povinnosti, která mu může být v řízení uložena.” Speciálním případem je záruka za splnění povinnosti, která žadateli vznikne v důsledku využití oprávnění z rozhodnutí (odst. 2).
Srov. § 66 odst. 1 písm. b)
Srov. § 43 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. : “(1) Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne,… e) je-li podaný návrh nepřípustný.”
Srov. § 150
Srov. § 148 odst. 1 písm. a) a b): “a) mezitímní rozhodnutí, jímž rozhodne o základu věci, zejména ve sporném řízen, nebo b) rozhodnutí v části věci, jímž zpravidla rozhodne o právních poměrech jen některých účastníků nebo rozhodne jen o některých právech anebo povinnostech, o kterých se v řízení rozhoduje.”
Srov. § 77 odst. 1: “Nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal.” Dále též srov. § 77 odst. 2: “Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního.”.
Srov. § 71 odst. 3: “ Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba
a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ,
b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.”
Srov. § 86 odst. 2, § 88 odst. 1, § 92
“Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.”
Srov. §53 odst. 2 zákona č. 86/2002Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů nebo § 115 odst. 12 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Srov. § 106 odst. 2: “Obecní úřad nebo krajský úřad je exekučním správním orgánem tehdy, je-li současně správním orgánem uvedeným v § 105 odst. 1 písm. a) nebo je-li takovým správním orgánem jiný orgán územního samosprávného celku. Na žádost obecního úřadu provede exekuci obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona.”
Srov. § 136 odst. 2: “Postavení dotčených orgánů mají územní samosprávné celky, jestliže se věc týká práva územního samosprávného celku na samosprávu”.
Srov. např. § 28 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Srov. např. zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Srov. § 36 odst. 4 stavebního zákona.
Srov. § 150 odst. 1: “Povinnost v řízení z moci úřední a ve sporném řízení lze uložit formou písemného příkazu. Příkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné; vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení.”
Srov. § 150 odst. 5: “Je-li účastník přítomen a plně uzná důvody vydání příkazu, považuje se stav věci za prokázaný a příkaz lze vydat na místě, pokud uloží povinnost k peněžitému plnění do výše 10 000 Kč nebo povinnost k nepeněžitému plnění, jež účastník může uskutečnit ihned na místě. Odůvodnění příkazu lze nahradit vlastnoručně podepsaným prohlášením účastníka, že s uložením povinnosti souhlasí. Podepsáním prohlášení se příkaz stává pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. O této skutečnosti musí být účastník předem prokazatelně poučen”.
Srov. § 151 odst. 1: “ Pokud správní orgán zcela vyhoví žádosti o přiznání práva, jehož existence se osvědčuje zákonem stanoveným dokladem, lze místo písemného vyhotovení rozhodnutí vydat pouze tento doklad.”
“Ustanovení … se přiměřeně použije i na úkony správního orgánu prováděné při postupu podle části druhé, třetí, páté nebo šesté, jejichž zrušení není zvlášť upraveno.”
Srov. § 177 odst. 2: “V případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahuje část druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté.”
Srov. § 154.
Srov. § 160 odst. 1: “Stát, veřejnoprávní korporace, jiné právnické osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, mohou za účelem plnění svých úkolů vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy.”
Srov. § 161 odst. 1: “Stanoví-li tak zvláštní zákon, může správní orgán uzavřít veřejnoprávní smlouvu s osobou, která by byla účastníkem podle § 27 odst. 1, kdyby probíhalo řízení podle části druhé, a to i namísto vydání rozhodnutí. Podmínkou účinnosti veřejnoprávní smlouvy je souhlas ostatních osob, které by byly účastníky podle § 27 odst. 2 nebo 3.”
Srov. § 22 odst. 2 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů: “Zaměstnavatelům se na zřizování a provoz chráněných dílen a pracovišť poskytují příspěvky, jestliže je zřizují po dohodě s místním úřadem práce.” nebo § 113 zákona 435/2004Sb., který tento zákon od 1. října 2004 nahradil.
Srov. § 169 odst. 1: “Spory z veřejnoprávní smlouvy rozhoduje
a)Ministerstvo vnitra, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160 a je-li alespoň jednou ze smluvních stran kraj nebo jsou smluvními stranami obce s rozšířenou působností; Ministerstvo vnitra věc projedná s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem,
b)příslušný krajský úřad, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160 a jsou-li smluvními stranami obce, které nejsou obcemi s rozšířenou působností, nepřevezme-li věc Ministerstvo vnitra,
c)správní orgán, který je společně nadřízený smluvním stranám, jde-li o jinou veřejnoprávní smlouvu podle § 160; není-li takového správního orgánu, řeší spor v dohodě ústřední správní úřady nadřízené správním orgánům, které jsou nadřízeny smluvním stranám,
d)správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 161, nebo
e)správní orgán, který k jejímu uzavření udělil souhlas, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 162.”
Srov. § 24 zákona č.13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a § 39 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Srov. § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb.,o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
Srov. např. § 15 zákona č. 166/1999 Sb.,o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Vládní vyhláška č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících.
Srov. § 180: “(1) Tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé. (2) Pro případ, že podle dosavadních právních předpisů postupují správní orgány v řízení, jehož cílem není vydání rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné a které nelze podle těchto předpisů řešit, podle části čtvrté tohoto zákona.”
Zejména na obce v souvislosti se zrušením okresních úřadů.
V rámci společného programu OECD a EU, jež nese název SIGMA, byl na základě požadavku Evropské komise jako podklad pro poslední hodnotící zprávu České republiky před vstupem do EU zpracován návrh zprávy týkající se mj. též veřejné správy. Z ní jednoznačně vyplývá nutnost přijetí nové komplexní úpravy správního řízení ve smyslu programového prohlášení vlády (zejm. Doporučení č. XI.).
Srov. § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů: “Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.”
Srov. § 68 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní upravující důvody nepřípustnosti žaloby: “je-li jediným jejím důvodem tvrzená nicotnost napadeného rozhodnutí, nedomáhal-li se žalobce vyslovení této nicotnosti v řízení před správním orgánem”.
Srov. § 1 odst. 1 zák. č. 65/1960 Sb., o národních výborech, ve znění pozdějších předpisů: “Národní výbory… jsou orgány státní moci a správy v krajích, v okresech a v obcích.”
Srov. čl. 99 Ústavy: “Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.”; čl. 100 odst. 1: “Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon stanoví, kdy jsou správními obvody.”; čl. 101 odst. 4: “Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.”; čl. 105: “Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon.”.
Srov. zák. č. 340/2004 Sb..
§ 112 se zrušuje a doplňují se odkazy na úřední desku dle správního řádu.
§ 71 se zrušuje a doplňují se odkazy na úřední desku dle správního řádu.
§ 83 se zrušuje a doplňují se odkazy na úřední desku dle správního řádu.
§ 66c “ (1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, použijí se pro veřejnoprávní smlouvy ustanovení správního řádu. (2) Obec, která je smluvní stranou veřejnoprávní smlouvy, ji bezodkladně poté, co byla uzavřena, zveřejní na úřední desce nejméně po dobu 15 dnů. Současně se uzavřená veřejnoprávní smlouva zveřejní ve Věstníku právních předpisů kraje. Obdobně se postupuje i při změně uzavřené veřejnoprávní smlouvy a při jejím zrušení.(3) Uzavřená veřejnoprávní smlouva musí být každému přístupná na obecním úřadu obce, která je její smluvní stranou.”; §§ 66d a 66e se zrušují.
“(4) Je-li rozhodnutím vydaným orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku nebo jiným orgánem, právnickou nebo fyzickou osobou, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy (dále jen “správní orgán”) podle tohoto nebo jiného zákona,3b) uložena platební povinnost do státního rozpočtu, územních rozpočtů nebo fondů, nebo vznikla-li povinnost tohoto plnění přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí (dále jen “platební povinnost”), postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení § 63 odst. 2 až 6, § 67 až 69, § 71 a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná; to platí za podmínky, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, nestanoví jinak. Správní orgán, věcně příslušný ke správě placení platební povinnosti, je považován za správce daně.”
V § 12 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů se doplňuje nový odstavec 2: “Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu v oblasti správního řízení, správního trestání a spisové služby.”.
Zde se jen na okraj poznamenává, že archivní zákon předběhl dobu nejen tím, že v pořadí čísel bezprostředně předchází správnímu řádu, ačkoliv byl připravován podstatně později (viz II. A), ale zejména tím, že využívá množství institutů nového zákona č. 500/2004 Sb., ač bude platit již od 1. 1. 2005. Nelze než napjatě očekávat, jak se k tomuto faktu postaví aplikační praxe.
V současné době je projednáván Legislativní radou vlády a jeho osud závisí na projednání nového trestního zákona, t.č. v Poslanecké sněmovně.
Ve smyslu “veřejnou”.