Zahraničí |
V pátek 29. října 2004 nejvyšší představitelé 25 členských států Evropské unie slavnostně podepsali na půdě římského Kapitolu evropskou ústavu, respektive “Smlouvu zakládající ústavu pro Evropu”, jak zní oficiální název dokumentu. Událost navázala na zasedání Evropské rady v Bruselu, které se uskutečnilo 17. a 18. června letošního roku a na němž se zástupci členských států dohodli na konečném znění evropské ústavy. Místo podpisu nebylo vybráno nahodile, protože již 25. března 1957 tu došlo k podpisu Římské smlouvy, na jejímž základě vzniklo Evropské hospodářské společenství.
Delegace jednotlivých zemí, které byly většinou tvořeny předsedy vlád a ministry zahraničních věcí, podepisovaly dokument v abecedním pořadí. Podpisy připojili též představitelé kandidátských zemí Evropské unie - Bulharska, Rumunska, Turecka a Chorvatska. Za Českou republiku podepsali významný dokument premiér Stanislav Gross a ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda.
Evropská ústava vytvářena v Konventu
Evropská ústava se začala rodit prakticky již v prosinci 2000 v Nice, kdy se na zasedání Evropské rady dohodlo, že je nutné pokračovat v institucionální reformě, která byla ve Smlouvě z Nice prezentována velmi opatrně. Evropská rada proto rozhodla, že svolá zvláštní shromáždění, Konvent, ve kterém budou zastoupeni hlavní aktéři celoevropského vývoje: představitelé vlád patnácti členských a třinácti kandidátských států, zástupci národních parlamentů, Evropského parlamentu a Evropské komise, dále pozorovatelé z Výboru regionů a Evropského hospodářského a sociálního výboru a zástupci evropských sociálních partnerů a evropského ombudsmana. Mandát 105 členného Konventu byl stanoven na zasedání Evropské rady v Laekenu 15.12.2001. Cílem tohoto orgánu bylo přezkoumat klíčové otázky týkající se budoucího vývoje Evropské unie, tedy zajištění lepších pravomocí EU, zjednodušení nástrojů, na jejichž základě EU jedná, zajištění více demokracie, transparentnosti a efektivnosti v činnosti EU a zjednodušení stávající Smlouvy. V čele Konventu stanul bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing a zároveň bylo zvoleno prezídium, které bylo tvořeno třinácti členy.
První zasedání Konventu se uskutečnilo 28.2.2002. Konvent se potom scházel v následujících patnácti měsících na plenárních zasedáních, která se konala v budově Evropského parlamentu v Bruselu. Vedle plenárních zasedání probíhala diskuse také v pracovních skupinách, které byly zaměřeny na určitá konkrétní témata a v jejichž čele byl člen prezídia. Konvent působil též jako fórum pro prezentaci názorů občanské společnosti. Organizace občanské společnosti mohly vyjádřit svoje názory prostřednictvím kontaktních skupin, které byly organizovány obdobně jako pracovní skupiny.
Předseda Konventu Valéry Giscard d´Estaing předložil výsledky práce Konventu na zasedání Evropské rady v Soluni 20.6.2003. Evropská rada konstatovala, že návrh “Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu” představuje historicky významný krok k dosažení cílů evropské integrace, přibližuje Unii občanům a posiluje její demokratický charakter. Po posledním plenárním zasedání Konventu byl konečný návrh ústavy předložen 18.7.2003 předsednictví Evropské rady v Římě. Tento text potom sloužil jako základ pro práci mezivládní konference, které se účastnili zástupci vlád 25 současných členských států, Evropské komise a Evropského parlamentu. Zastoupeny byly také tři kandidátské země, Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Zasedání mezivládní konference probíhala od podzimu 2003 a byla uzavřena prohlášením o souhlasném postoji vlád 25 členských států na zasedání Evropské rady v Bruselu ve dnech 17. - 18.7. 2004.
Obsah Evropské ústavní smlouvy
V zájmu srozumitelnosti a transparentnosti nahrazuje ústava všechny stávající Smlouvy jediným textem. Její obsah lze rozdělit na čtyři stěžejní části:
základní ustanovení ústavy (cíle, pravomoci, rozhodovací procesy, orgány)
Charta základních práv – ta byla vyhlášena v Nice v prosinci 2000
politiky EU
závěrečná ustanovení – včetně postupů pro přijetí a revizi ústavy.
Evropská ústavní smlouva zakládá EU jako unii občanů a států Evropy. Tato Unie je otevřena všem evropským státům, které uznávají její hodnoty a zavazují se, že je budou společně podporovat. Základními hodnotami jsou úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv. Tyto hodnoty jsou společné všem členským státům se společností, která se vyznačuje pluralismem, tolerancí, spravedlností, solidaritou, rovností mužů a žen a nepřípustností diskriminace. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu je se svobodou usazování zaručen Unií na celém jejím území. Ústava zakazuje jakoukoli diskriminaci z důvodů státní příslušnosti.
V Evropské ústavní smlouvě je konstatováno, že Unie se snaží podporovat mír, svoje hodnoty a dobré životní podmínky pro svoje občany, kterým zároveň nabízí prostor svobody, bezpečnosti a práva a zároveň společný trh s volnou a nenarušenou hospodářskou soutěží. Unie musí dbát podle ústavy na rovnost členských států. Zároveň musí rovněž respektovat národní identitu členských států, včetně místní a regionální samosprávy.
Druhou součástí Evropské ústavní smlouvy je Charta základních práv, která byla vyhlášena již 8.prosince 2000. Nestala se však součástí smluv EU a nebyla ani právně závazná. Její ustanovení nerozšiřují pravomoci Unie. Všechny orgány, instituce a agentury, které jsou součástí EU, musejí respektovat práva, která jsou v Chartě zakotvena. Stejnou povinnost při uplatňování práva EU mají i členské státy. Na jeho dodržování dohlíží Evropský soudní dvůr. Charta základních práv je obsáhlejší než Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla podepsána v Římě 4.listopadu 1950 a ratifikovaná všemi členskými státy. Ta se vztahovala pouze na občanská a politická práva, kdežto Charta základních práv zahrnuje i další oblasti, například právo na řádnou správu věcí veřejných, sociální práva pracujících, ochranu osobních údajů.
Zatímco podle stávajících Smluv nebyla Unie oprávněna přistoupit k Evropské úmluvě o lidských právech, Evropská ústavní smlouva výslovně předpokládá, že k takovému přistoupení dojde co nejdříve. Přistoupením k Úmluvě a začleněním Charty do ústavy se nezmění pravomoci EU, které jsou vymezeny v ústavě. Úplné začlenění Charty do ústavy a přistoupení k Úmluvě nejsou kroky, které se vylučují, ale vzájemně se doplňují.
Evropská ústavní smlouva zavádí také právo na občanskou iniciativu. Znamená to, že jestliže požádá nejméně milion Evropanů z určitého počtu členských států, může Evropská komise předložit návrh, který tito občané prezentovali.
Rozdílná míra integrace politik EU
Jedním z hlavních přínosů Evropské ústavní smlouvy je vyjasnění pravomocí Unie a poslání jejích jednotlivých orgánů. Unie může jednat pouze v rámci pravomocí, které jí přiděluje ústava. Ta přesně vymezuje oblasti, ve kterých členské státy postoupily pravomoc jednat Unii a zavádí klasifikaci pravomocí Unie. První skupina se týká několika přesně vymezených oblastí, v nichž Unie jedná sama jménem svých členských států. V těchto případech se vychází z předpokladu, že v těchto oblastech je činnost na úrovni EU efektivnější než nekoordinované aktivity na úrovni jednotlivých členských států. Do této skupiny patří celní unie, měnová politika pro státy, které zavedly euro, vytváření pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, společná obchodní politika a ochrana biologických zdrojů v mořích v rámci společné rybářské politiky. V těchto oblastech má EU tzv. výlučnou pravomoc.
Druhá skupina zahrnuje oblasti, ve kterých přebírá Unie pravomoci, pokud její činnost poskytuje přidanou hodnotu k činnosti členských států. Tato pravomoc se označuje jako sdílená pravomoc. Do této skupiny například patří vnitřní trh, doprava, transevropské sítě, energetika, životní prostředí, ochrana spotřebitele, některé oblasti sociální politiky. V hospodářské politice a politice zaměstnanosti členské státy uznávají, že je nutné, aby v rámci Unie svoje vnitrostátní politiky koordinovaly. Ústava také uděluje Unii pravomoc provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, včetně postupného zastřešování obranné politiky.
EU také zavede společnou přistěhovaleckou politiku. Jejím cílem je účinně řídit migrační vlny, zajistit spravedlivé zacházení příslušníkům třetích zemí, kteří mají v členských státech povolení k pobytu a předcházet nedovolenému přistěhovalectví a obchodování s lidmi.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 50/2004.