Konzultace |
V posledních letech lze nejen u nás doma, ale též i na mezinárodním fóru, zaslechnout čím dál tím zřetelněji hlasy volající po kodifikaci účinnějších trestněprávních nástrojů postihujících deliktní jednání právnických osob, zejména obchodních společností všech druhů. V odborných i politických kruzích převládlo pozvolna přesvědčení, že dosavadní prevence i represe – a postupující globalizace to potvrzuje – jsou již jen stěží, pokud vůbec zda ještě, schopny ochránit společnost před protizákonným jednáním právnických osob a jeho následky, nejsou-li již leckdy s to odvrátit ani fyzické osoby v managementu právnických osob od úmyslu páchat trestnou činnost prostřednictvím korporací.
Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob je odůvodňováno tím, že stát musí být přeci schopen adekvátně sankcionovat protiprávní jednání korporací, subjektů de facto ovlivňujících, leckdy dokonce kontrolujících, většinu oblastí společenského života. Požadavek, aby bylo protiprávní jednání právnických osob sankcionováno prostředky trestního práva, není přitom nikterak nový, byť je v českém prostředí diskutován poměrně nedlouho. Poprvé, a od té doby pak stále častěji, se objevil již koncem sedmdesátých let minulého století v řadě mezinárodních, právních, politických a vědeckých dokumentů OSN, Rady Evropy, Evropské unie, ale i vědeckých fór. Právní povaha těchto dokumentů je však velmi různorodá. Některé z nich mají charakter závazných mezinárodních smluv a signatářské státy zavazují k inkorporaci institutu trestní odpovědnosti právnických osob do svých právních řádů, jiné mají povahu doporučení a zbývající pak právní charakter postrádají vůbec. Ať již však nakonec mezinárodní aktivity vyústí v jakoukoliv formu dokumentu, bývá jim zpravidla společné to, že neobsahují kategorický požadavek ukládat korporacím za jejich deliktní jednání sankce výlučně jen trestním soudem v trestním řízení podle trestního zákona. Dosti často se připouští též alternativní právní povaha odpovědnosti právnických osob (trestní, ale stejně tak i správní) a sankcí (trestních, ale stejně tak i mimotrestních). Mezinárodní dokumenty obecně doporučují, aby sankce byly účinné, přiměřené a odstrašující a obvykle obsahují jejich příkladmý demonstrativní výčet, v němž nechybí trest zbavení nároku právnické osoby na veřejné dávky či subvence, dále trest dočasného či trvalého vyloučení korporace z komerčních aktivit, vyslovení soudního dohledu nad ní nebo vynesení rozhodnutí o její likvidaci. Nejčastějším trestem bývají však peněžní pokuty.
Jakkoliv bude zamýšlená trestní odpovědnost právnických osob z pohledu našeho platného právního řádu nepochybně průlomem do dosavadního konceptu odpovědnosti za zavinění, je již dávno běžná například v anglosaském právním systému. Přes všechny možné výhrady k ní je postupně zaváděna od druhé poloviny sedmdesátých let minulého století (v Nizozemsku byla zavedena v roce 1976) v řadě států s kontinentálním právním systémem, a to zprvu pozvolna, v devadesátých letech minulého století pak doslova v masovém měřítku (Norsko 1991, Island 1993, Francie 1994, Slovinsko 1994-99, Finsko 1995, Dánsko 1996, Belgie 1999). Do právních řádů některých evropských států byla trestní odpovědnost korporací zavedena i ve své o něco méně ryzí podobě spočívající v tom, že byť odpovědnost sama je upravena v trestním zákoně, sankce právnickým osobám ukládané nejsou tresty v doslovném významu tohoto slova, ale například ve Švédsku se jedná o sankce svého druhu blížící se spíše ochranným opatřením a ve Španělsku o tzv. “přídatné důsledky”.
V nejbližších dnech bude Poslaneckou sněmovnou – a pravděpodobně na přelomu tohoto a nadcházejícího roku posléze i Senátem – projednáván vládní návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (sněmovní tisk č. 745). To dokazuje, že se diskuse o trestním postihu korporací nevyhnula ani našim zeměpisným šířkám. Předmětem vládního návrhu zákona není vymezení právnických osob, to zůstává i nadále výhradně doménou obecných předpisů občanského a obchodního práva. Vládní návrh zákona jen umocňuje skutečnost, že právnické osoby, jakkoliv se jedná o subjekty práva odlišné od osob fyzických, jsou obdobně jako ony nadány způsobilostí k právům a povinnostem, způsobilostí k právním i protiprávním úkonům a odpovědností v právních vztazích, a v důsledku toho zavádí do našeho právního řádu počínaje 1. lednem 2006 doslova revolučně a průlomově trestní odpovědnost korporací za spáchání vybraných taxativně vyjmenovaných protiprávních činů. I přes takovýto svůj význam obsahuje vládní návrh zákona pouze pětatřicet ustanovení. V mnohém obecném tak odkazuje na trestní zákon (pozn. autora: souběžně s projednáváním vládního návrhu zákona bude Parlament projednávat též návrh zcela nového trestního zákona, do budoucna nazývaného “trestní zákoník”, který se mimochodem znovu vrátí ke koncepci rozlišování trestných činů na zločiny a přečiny opuštěné zákonodárcem v šedesátých letech minulého století) a trestní řád.
Trestnými činy právnických osob, za jejichž spáchání bude právnickým osobám hrozit uložení trestu, budou jen některé ze zločinů a přečinů jinak uvedených v nově připravovaném trestním zákoníku. Konkrétně se bude jednat jen o 133 z nich. Jejich uzavřený taxativní výčet podává vládní návrh zákona ve svém úvodu. Ještě donedávna přitom vládní experti zvažovali, zda by nebylo vhodnější, kdyby trestné činy přičitatelné (pozn. autora: vládní návrh zákona zavádí legislativní pojem “přičitatelnost”, nadále je tedy v článku hovořeno o přičítaných nebo přičitatelných trestných činech) korporacím nebyly vymezeny konkrétně a právnická osoba by odpovídala v zásadě za všechny trestné činy uvedené v trestním zákoníku, nebyla-li by samozřejmě její odpovědnost z povahy konkrétního trestného činu vyloučena. Výhoda tohoto původně zamýšleného řešení tkvěla v jeho jednoduchosti, protože jakékoliv budoucí novelizace trestního zákoníku by nevyvolávaly potřebu novelizovat též ono ustanovení vládního návrhu zákona s taxativním výčtem 133 trestných činů, jejichž spáchání jedině bude možno klást právnickým osobám za vinu. Znění vládního návrhu zákona postoupené vládou Poslanecké sněmovně nakonec tuto zvažovanou variantu opustilo. Zvítězil názor, že by spíše než užitek způsobovala v praxi problémy: orgány činné v trestním řízení by se musely v každém jednotlivém případu konkrétního trestného činu vypořádat s otázkou, zda by za něj odpovědnost právnické osoby připadala s přihlédnutím k jeho povaze vůbec v úvahu.
Přičítat právnické osobě trestný čin bude možno toliko jen tehdy, bude-li trestný čin
spáchán jejím jménem, v jejím zájmu anebo na úkor či v zájmu jiného,
obsažen ve výčtu 133 trestných činů taxativně vyjmenovaných v úvodu vládního návrhu zákona,
spáchán jednáním statutárního orgánu právnické osoby nebo jeho členem, jakož dále tím, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony, nebo i tím, kdo v rámci této právnické osoby vykonává za dalších podmínek řídící nebo kontrolní činnost, či zaměstnancem právnické osoby při plnění pracovních úkolů,
spáchán na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynů orgánů právnické osoby nebo dalších osob uvedených ve vládním návrhu zákona,
spáchán proto, že orgány právnické osoby uvedené ve vládním návrhu zákona neprovedly taková opatření, která měly podle zákona provést nebo která bylo po nich možno spravedlivě požadovat, zejména že neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců právnické osoby nebo nad činností jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo že neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu,
přičemž pro stanovení trestní odpovědnosti právnické osoby nebude nijak rozhodné, prokáže-li se nakonec, že
trestný čin byl spáchán třebas ještě v době před jejím vznikem,
vznik právnické osoby byl neplatný,
právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, byl neplatný nebo neúčinný,
jednající fyzická osoba nebyla za takový nebo jiný trestný čin trestně odpovědná.
Soud bude moci uložit právnické osobě každý z trestů podle vládního návrhu zákona jednak zvlášť, jednak též i dva či více z nich vedle sebe zároveň (nebude přitom ovšem přípustné uložit korporaci peněžitý trest vedle trestu propadnutí majetku). Kromě trestů budou moci soudy ukládat odsouzeným korporacím též i tzv. ochranné opatření – zabrání věci. Zatímco fyzickým osobám mohou být uloženy tři druhy ochranných opatření – zabrání věci, ochranná léčba nebo ochranná výchova – u právnických osob bude z podstaty jejich charakteru připadat v úvahu výhradně jen zabrání věci (bude-li již uložen trest propadnutí věci, nebude však možno uložit vedle něj právnické osobě ještě zabrání téže věci).
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 43/2004.