Konzultace |
Dnem 1. července 2004 nabyl účinnosti zákon o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon”).(1) Legislativní projednávání tohoto zákona trvalo třináct měsíců. Zákon během této doby změnil zásadním způsobem své původní znění.(2) Záměrem vlády – navrhovatele nové právní úpravy – bylo prostřednictvím tohoto zákona do budoucna omezit případné daňové úniky, racionalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost účastnivších se jej subjektů, jakož i efektivně působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti(3). Vládní záměr vyplýval z programového prohlášení vlády, které se v této oblasti regulace společenských vztahů přihlásilo k “recepci” obdobných právních úprav zemí Evropské unie.
Na zkušenou do zahraničí
V mnohých zemích Evropské unie je již dnes placení bezhotovostní formou(4) rozšířeno podstatně více než v České republice, kde dosud stále ještě přetrvává značný hotovostní platební styk. Zkušenosti z členských zemí pětadvacítky, ale i USA potvrzují, že k omezení hotovostních plateb existuje z výše uvedených důvodů v zásadě dvojí přístup.
Zejména kontinentální právní řády zakazují provádění plateb v hotovosti nad určitou hranici. Například ve Francii byla původně pro nepodnikatelské subjekty takovouto hranicí částka 150 tisíc francouzských franků, snížená posléze na 50 tisíc francouzských franků a před čtyřmi lety dokonce až na 20 tisíc francouzských franků. Pro podnikatelské subjekty ovšem ve Francii platí hranice čtyřikrát menší, tj. již pouhých pět tisíc francouzských franků. Obě výše uvedené částky se již dnes samozřejmě přepočítávají na euro. Belgie stanovila tuto hranici na 25 tisíc EUR, Itálie na 20 milionů italských lir (dnes již opět přepočítávaných na euro).
Legislativa Spojených států amerických zavedla naproti tomu za účelem omezení plateb v hotovosti již v sedmdesátých letech minulého století institut tzv. povinné registrace plateb. Povinná registrace plateb představuje sice řešení nepochybně nákladné(5), nicméně zdá se, že účinnější, protože stejný přístup zvolily USA nakonec i pro přehled dovozu a vývozu hotovosti z ciziny a do ciziny.
Hlavní principy zákona
Zákon určuje, kdy jsou právnické(6) a fyzické osoby povinny provést při vzájemných platbách platbu výhradně bezhotovostně, tj. prostřednictvím(7) banky či pobočky zahraniční banky, prostřednictvím spořitelního a úvěrního družstva nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu na účet banky.
Bezhotovostní platbou se rozumí jednak platba provedená bezhotovostním převodem peněžních prostředků na území České republiky prostřednictvím peněžního ústavu v české či cizí měně, jednak též platba provedená bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního ústavu v české nebo cizí měně směrem z území České republiky na území jiného státu. Bezhotovostní platbou v dikci a pro účel zákona nejsou hotovostní vklady peněžních prostředků na vlastní účet složitele nebo na jiný účet vedený u peněžního ústavu, ani výběr peněžních prostředků z účtu. Na druhou stranu však zákon v ustanovení § 2 odst. 3 stanoví, že se hotovostní platbou rozumí též platba vysoce hodnotnými komoditami(8).
Samotná definice povinnosti provést bezhotovostní platbu podle tohoto zákona je zákonodárcem konstruována dílem jako pozitivní, dílem jako negativní.
Pokud jde o pozitivní část definice, povinnost provést platbu bezhotovostně se podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona vztahuje za podmínky, že její výše přesáhne zároveň částku stanovenou zákonem v ustanovení § 4 odst. 1(9), na platby prováděné jednak navzájem mezi osobami s místem trvalého pobytu, místem pobytu nebo sídlem na území České republiky či pobočkami nebo organizačními složkami zahraničních osob zřízenými na území České republiky(10), jednak na platby prováděné osobami s místem trvalého pobytu, místem pobytu nebo sídlem na území České republiky či pobočkami nebo organizačními složkami zahraničních osob zřízenými na území České republiky ve prospěch fyzických a právnických osob s místem pobytu nebo sídlem v zahraničí(11).
Negativní definice povinnosti provést bezhotovostní platbu podle tohoto zákona je posléze v ustanovení § 3 odst. 2, resp. též v ustanoveních § 4 odst. 1 a § 7, zákona konstruována jakožto taxativní(12) výčet podmínek(13), při jejichž existenci je povinnost provést platbu bezhotovostně, a to i v případě, že by její výše přesahovala v konkrétním případě částku 15 tisíc EUR, prolomena. Pokud jde o negativní definici povinnosti provést bezhotovostní platbu podle tohoto zákona obsaženou v ustanovení § 4 odst. 1 zákona, tato prolamuje povinnost bezhotovostní platby v případech, kdy jiné platné právní předpisy(14) obligatorně předepisují provedení platby v hotovosti. Přechodné ustanovení § 7 zákona umožňuje provést mezi smluvními stranami platbu v hotovosti též ve lhůtě jednoho roku od nabytí tohoto zákona účinnosti, tedy nejpozději do 1. července 2005, pokud bylo jimi ještě před nabytím tohoto zákona účinnosti sjednáno splnění závazku platbou v hotovosti.
Částka 15 tisíc EUR představuje minimální výši platby, která již musí být s přihlédnutím k podmínkám uvedeným výše v pozitivní i negativní části definice provedena bezhotovostně. Nikoliv nepřiléhavě proto zákon v ustanovení § 4 odst. 1 označuje částku 15 tisíc EUR legislativní zkratkou “limit”. Do limitu se započítávají všechny platby v české i cizí měně provedené týmž poskytovatelem(15) témuž příjemci v průběhu jednoho kalendářního dne. V zásadě je tak tedy možno plnit protistraně bezhotovostně ve splátkách, avšak žádná z nich nesmí v každém jednotlivém dni přesáhnout hranici 15 tisíc EUR. Pro realizaci bezhotovostní platby platí, že platba v české nebo jakékoliv cizí měně se pro účely tohoto zákona přepočte na měnu euro podle směnného kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou a platného ke dni provedení platby.
Je jistě žádoucí, aby obě strany, tj. jak ten, kdo bezhotovostní platbou uhrazuje svůj závazek, tak i ten, kdo bezhotovostní platbu přijímá, znaly jednak v zájmu své právní jistoty, jednak s přihlédnutím k tezi, že neznalost práva neomlouvá, podmínky stanovené tímto zákonem pro realizaci bezhotovostních plateb. Pro případ, že by snad jedna ze stran na nutnost řídit se tímto zákonem zapomněla, stanoví zákon, že překračuje-li platba jedné strany druhé straně výše uvedený limit, je to právě příjemce platby, kdo je na základě výzvy poskytovatele platby povinen sdělit mu bez zbytečného odkladu číslo účtu peněžního ústavu, na nějž má platbu poukázat.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 32/2004.
Výkladové poznámky: