Příloha |
V životě společnosti mohou nastat neočekávané mimořádné události jako jsou živelní pohromy (povodně, požáry, vichřice, zemětřesení), havárie s únikem nebezpečných látek do životního prostředí a mnohé další způsobené záměrnou a cílevědomou lidskou činností (např. stále se rozšiřující teroristické aktivity a znovu narůstající rizika válečného konfliktu), které mohou ohrozit životy, zdraví obyvatel a způsobit velké škody na materiálních hodnotách. Garantem ochrany života, zdraví a majetku je stát a veřejná správa je tedy hlavním integrujícím systémem krizového managementu.
Ani konec bipolarity světa neodstranil nebezpečí války či ohrožení svrchovanosti a územní celistvosti státu. Česká republika stejně jako ostatní menší státy jsou závislé na mezinárodní stabilitě, dodržování norem mezinárodního práva a spojeneckých aliancích. Obrovský význam této problematiky samozřejmě roste také v současném období, kdy Česká republika prochází významnými integračními a globalizačními procesy. Zvyšují se a zejména se mění bezpečnostní rizika. Podobně se výrazně mění a objevují zcela nové hrozby v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Největší hrozby už dnes nepředstavují tradiční vojenská rizika, ale různé modifikace globalizačních (organizovaný zločin, nezákonné obchody a toky financí, transfery osob, ohrožení státní infrastruktury, narušení informačních a komunikačních systémů, rozsáhlé živelní pohromy, průmyslové, vojensko-technické, ekologické havárie, epidemie, základní životní surovinové kolapsy apod.) a destabilizačních rizik (vyplývají z etnických, náboženských, kulturních a ekonomických rozporů zpravidla doprovázených terorismem a ilegální migrací). Změnilo se i měřítko hrozeb. Terorismus má dnes více mezinárodní působnost, jeho záměry mají v celé řadě případů více apokalyptický obraz a je mnohem nebezpečnější než v minulosti. Navzdory snahám diplomatů a odborníků je tak šíření takovýchto zbraní další určující hrozbou nového století. Podle analýz lze předpokládat, že ve srovnání s předchozí dekádou budou první dvě dekády 21. století charakteristické dominancí bezpečnostních otázek nad ekonomickými. To může mimochodem znamenat návrat společnosti o padesát až šedesát let zpět včetně nebezpečí použití zbraní hromadného ničení jako v době studené války.
Za posledních deset let postihla Českou republiku série živelních pohrom, jejichž obdobu bychom v naší historii jen obtížně hledali. Katastrofy u nás započaly dvě povodňové vlny na Moravě v letech 1997 a 1998. V roce 2002 postihly Českou republiku další rozsáhlé povodně, jejichž řešení a odstranění jejich následků si vyžádalo vyhlášení nouzového stavu na území několika krajů. Zatímco vzniklé krizové situace devadesátých let poukázaly z pohledu krizového managementu zejména na v té době ještě velmi nekoncepční a nedostatečné řešení krizové legislativy, bez něhož nemohou příslušné orgány veřejné správy adekvátně rozhodovat a přijímat mimořádná opatření, krizové situace vzniklé v novém tisíciletí již “naostro” a bleskově otestovaly zcela novou a komplexní legislativní úpravu, připravenost orgánů tohoto krizového řízení a úroveň a fungování celého bezpečnostního systému.
Co však potvrdily všechny krizové situace a co je stálou slabinou bezpečnostní politiky, je nedostatečná informovanost a vzdělanost obyvatelstva v jejich přípravě na krizové situace, což se během řízení krizí projevuje nedisciplinovaností a nevědomostí občanů. Bezpečnost státu a jeho obyvatel patří k základním funkcím státu.
Události, kterých jsme byli v posledních letech svědky, by měly vést k vážnému zamyšlení, jakým způsobem zajistit obranu státu a bezpečnost občanů, aby orgány veřejné správy dokázaly účinně a včas čelit všem možným novým (globalizačním) druhům hrozeb a současně nezasahovaly do práv a svobod občanů víc, než je nezbytné.
Vývoj krizového managementu
Krizový management u nás prošel velmi dlouhou cestu svého vývoje. Po roce 1989, kdy došlo vlivem společenských změn automaticky i k odklonu bezpečnostních rizik od hrozeb převážně vojenského charakteru směrem k nevojenským, dosavadní bezpečnostní mechanismus již neodrážel reálná nebezpečí a byl přežitý. Po dlouhé roky však nebyl nahrazen jiným komplexním systémem. Toto vleklé období legislativního vakua bylo završeno legislativní smrští zcela nových zákonů až na samém konci devadesátých let, které vytvořily zcela nový systém krizového managementu a bezpečnostního mechanismu. Určité změny v něm o něco později provedla také reforma veřejné správy (v souvislosti se zrušením okresních úřadů).
V oblasti bezpečnostních dokumentů byla vypracována Bezpečnostní strategie a novelizována Vojenská strategie. Velkým přelomem v této oblasti bylo přijetí ústavního zákona o bezpečnosti České republiky v roce 1998, o rok později vešel v platnost “balík” zákonů vojenského a branně–bezpečnostního charakteru a s účinností od 1.1.2001 se Česká republika dočkala dlouho očekávaného a do té doby citelně scházejícího souboru zákonů nevojenského charakteru včetně tzv. krizového zákona. Realizace ustanovení krizových zákonů postavila před orgány státní správy a územní samosprávy, bezpečnostní složky, ale i právnické a podnikající fyzické osoby řadu nových úkolů. Krizové zákony totiž bez své předchozí existence představují ve své podstatě zcela nové pojetí bezpečnostní politiky státu. Dále nelze opomenout, že dnem 1.1.2001 vstoupily do systému veřejné správy vedle okresních úřadů zcela nově krajské úřady a o dva roky později byla dokončena reforma státní správy mimo jiné vznikem obcí s rozšířenou působností. Mantinely a legislativní prostředí vytvořené pro řešení krizí jsou tedy dány, nyní je třeba tento systém “zpevňovat” a praxí přivést ke stále efektivnější praktické aplikaci.
Tato problematika má však i druhou stranu mince, totiž to, k čemu vlastně slouží a kdo a co má být kvalitním plněním všech funkcí krizového managementu chráněn. Základním předpokladem fungování je odpovídající legislativní základna a odborné zázemí orgánů krizového řízení, ale stejně tak je pro rychlé a efektivní zvládání krizí či jakýchkoli mimořádných událostí důležitá připravenost obyvatelstva na tyto situace. Bohužel neexistence odpovídajících zákonů v devadesátých letech dvacátého století byla provázena i zrušením a následným rozpadem systému krizové komunikace a vzdělávání občanů v oblasti ochrany obyvatelstva. Výsledkem tohoto několikaletého vakua v edukaci populace je velmi nízká úroveň znalostí a informovanosti obyvatelstva v této oblasti a tedy i schopnost jejich adekvátní reakce při nastalých situacích. To nakonec potvrdil i výzkum, jehož výsledky jsou součástí tohoto textu. Značný význam problematiky jak bylo napsáno již výše navíc roste s globalizačními procesy. Nejen proto je tedy nesmírně důležité zajištění odpovídající úrovně znalostí občanů. Kromě toho vytváření podmínek pro zajištění ochrany obyvatel při vzniku mimořádných událostí je jedním z důležitých úkolů státu a stát je garantem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot.
Jednou z prvořadých zodpovědností vlády každé země je bezpečnost obyvatel. Předcházení ohrožení a omezení jejich následků závisí zejména na kvalitní a včasné informovanosti. Přestože poskytnutí adresné a konkrétní informace občanům je i v této oblasti především úkolem obcí, musí stát a jeho vláda vytvářet podmínky a všemi prostředky v tomto úsilí obce a kraje podporovat. Konkrétně se domnívám, že po více jak deseti letech absence vzdělávání v této oblasti a neexistence jednotné koncepce je nutné připravit celorepublikovou komunikační kampaň na úrovni státu i samosprávy.
Terminologie krizového managementu
Teorie krizového managementu je v našich podmínkách disciplínou poměrně novou a dosud komplexně nepublikovanou. Jeho pojmosloví zůstávalo po roce 1989 dlouhou dobu značně roztříštěné a využívalo se a stále užívá v širokém významovém spektru, často různě modifikovaném na konkrétní poměry jednotlivých orgánů krizového řízení a jiných institucí. Tato situace se začala zlepšovat spolu s potřebou formulovat základní nadresortní bezpečnostní dokumenty České republiky v roce 1997.
Počátkem devadesátých let česká bezpečnostní komunita nebyla ještě komunitou v pravém slova smyslu. Na teoretickém poli psali své texty odborníci jednotlivých resortů (vojenští odborníci, badatelé v oboru mezinárodních vztahů atd.) každý pro své odborné publikum izolovaně. Vrcholové orgány veřejné moci prováděly praktický výkon bezpečnostní politiky, zejména v souvislosti s krizovým řízením, poměrně nezávisle na teorii. Okolo roku 1997 však vyvstala i v České republice naléhavá potřeba formulovat základní nadresortní bezpečnostní dokumenty České republiky; terminologická zanedbanost či nedbalost se pak stala zjevnou. Problém terminologických nedorozumění přitom u nás nespočívá ve specializované a konkretizující terminologii, ale naopak v nejasném a nejednotném používání pojmů nejobecnějších. Příkladem jsou pojmy “bezpečnost”, “riziko”, “hrozba” a další. Přitom jde o pojmy klíčové, z nichž jsou odvozeny pojmy další. Relativní obrat k lepšímu také přinesla zcela nová legislativní úprava krizového managementu, i když ne vždy zcela přesná.
Cílem zde samozřejmě není komplexní pojetí terminologie, ale praktické vysvětlení těch nejdůležitějších pojmů bezpečnostního systému České republiky a jejich vzájemné provázanosti z hlediska obsahu a časového sledu. Za základ považuji souvislosti a provázanost pojmů mimořádná situace, krizová situace a krizové stavy ČR, jejich podstata, obsah a vyplývající důsledky. Přesné pojmenování a zodpovědný přístup je v krizovém managementu zvlášť důležitý zejména při vyhodnocování vzniklých událostí nebo hrozeb jejich vzniku, kdy rozhodování většinou probíhá pod časovým tlakem, přičemž je nezbytně nutné mít přesné a objektivní informace. Není třeba připomínat, že se v těchto situacích jedná o ohrožení života, zdraví nebo o majetek občanů.
Mimořádná událost
Příčinou vzniku mimořádné situace je buď důsledek hrozby vzniku mimořádné události nebo opravdu situace po vzniku mimořádné události. Mimořádnou událost zákon o integrovaném záchranném systému (dále již jen IZS) definuje jako událost, která ke svému řešení vyžaduje provedení záchranných a likvidačních prací a nasazení složek IZS. Mimořádná situace je situace, kdy z celospolečenského hlediska jsou následky škodlivých účinků vyvolaných ohrožením základních hodnot vyšší, nejsou však schopné narušit nebo ohrozit základní hodnoty a vést tak ke vzniku krizové situace a vyhlášení krizového stavu. Mimořádná situace tak sama o sobě ještě nemusí vést ke vzniku krizové situace a k vyhlášení krizového stavu. Podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR je limitujícím faktorem pro vznik krizové situace rozsah ohrožení nebo narušení bezpečnosti státu, při němž již nejsou příslušné orgány schopny tuto situaci řešit standardními prostředky.
Krizová situace
Jak je z předchozího patrné, je opravdu velmi důležité jednotlivé pojmy používat přesně a znát jejich podstatu. Od mimořádné situace se dostáváme ke krizové situaci, ke které dle dikce zákona o krizovém řízení dochází okamžikem vyhlášení krizového stavu. Krizová situace jako důsledek eskalace rizika (živelních pohrom, antropogenních havárií, společenských a sociálních ohrožení) je v zákoně o krizovém řízení jednoduše definována jako “mimořádná událost, při níž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu.” Právní řád tedy tímto způsobem (stupněm krizového stavu) rozlišuje krizové situace podle rozsahu jimi způsobených škodlivých následků s ohledem na subjekt řízení a rozsah ohrožení. Potažmo krizové stavy člení naše branně-bezpečnostní legislativa podle intenzity ohrožení:
stav nebezpečí
nouzový stav
stav ohrožení státu
válečný stav
Krizová situace a krizový stav jsou spolu navzájem provázané. Krizová situace totiž nastává (existuje) teprve tehdy, jestliže je vyhlášen některý z krizových stavů, který je zase naopak podmínkou pro to, aby bylo možné v souladu s právními předpisy užít krizových opatření nezbytných k řešení vzniklého ohrožení. Vyhlášení krizového stavu je tedy vázáno jednak na hrozbu vzniku krizové situace znamenající výjimečný rozsah již vzniklých nebo teprve možných škodlivých následků a s ní související potřebu použití krizových opatření. Krizové stavy se vyhlašují v případech ohrožení svrchovanosti, územní celistvosti, demokratických základů státu, nebo vnitřního pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví a majetkových hodnot, životního prostředí, nebo v případě plnění mezinárodních závazků o společné obraně. Krizový stav může být vyhlášen též v důsledku živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie či nehody. V současném systému krizového řízení v ČR jsou krizové stavy vyhlašovány v souladu s ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (válečný stav – Parlament); ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (nouzový stav a stav ohrožení státu – vláda) a zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (stav nebezpečí – hejtman kraje). Systém vyrozumění a varování je založen na vzájemné součinnosti a koordinaci základních úrovní řízení (ústřední, regionální, okresní a profesní).
Stav nebezpečí a nouzový stav se vyhlašují při vzniku nebo hrozbě vnitřního ohrožení státu či územně správního obvodu, kdy jsou ve zvýšené míře ohroženy životy, zdraví, majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost jako krizové stavy nevojenského charakteru. Naopak při vzniku vnějšího nebo vnitřního vojenského ohrožení státu se vyhlašuje vojenský krizový stav - Válečný stav. Stav ohrožení státu je z tohoto pohledu specifický a je možné jej vyhlásit jak při vzniku vnitřního nebezpečí jako civilní krizový stav (nejvyšší krizový stav pro krizové situace nesouvisející s obranou státu), tak i jako vojenský krizový stav při hrozbě nebo vzniku vojenského nebezpečí. Podle charakteru krizových situací mohou ústavní orgány přijímat, navrhovat nebo vyhlašovat příslušná krizová opatření: krizová opatření vojenského charakteru, krizová opatření nevojenského charakteru, krizová opatření finančního a měnového charakteru, krizová opatření hospodářského charakteru či krizová opatření informačního charakteru.
Legislativní rámec
Základním principem bezpečnostního systému státu je vytváření a rozvíjení podmínek pro přípravu na vznik mimořádných událostí a krizových stavů a pro poskytování účinné pomoci v případě, že takové situace opravdu nastanou. Současně za podmínky, že se jedná o situaci v adekvátně nutném rozsahu a na nezbytně omezené časové období, jde o zákonnou legalizaci nezbytného mocenského zásahu do výkonu ochrany základních lidských práv a svobod. Je však třeba současně připomenout, že je to natolik citlivá otázka, že musí být neustále veřejně diskutována, případně kontrolována.
V současnosti je obecný legislativní rámec krizového managementu České republiky založen na právní normě nejvyšší právní síly. Tou je Ústava České republiky, která ve svém článku 10 stanovuje, že “ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.” Mezinárodní dimenze krizového řízení je založena zejména na plnění mezinárodně právních závazků České republiky, jež také předpokládá Ústava ve svém čl. 10a: “Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci”. Právní závazky jsou v současnosti obsaženy především v ustanovení o společné (kolektivní sebeobraně) obraně vyplývající z čl. 5 Washingtonské smlouvy. Implicitně lze potom dovodit tyto závazky i v plnění Charty OSN, která ve svém čl. 51 tyto aktivity prostřednictvím politické solidarity a odpovídající vojenské síly předvídá, a to za účelem zachování míru a demokracie.
Druhou uvozující právní normou je ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Tento ústavně právní dokument zase jednoznačně definuje oblasti, ve kterých mohou být občané, v případě krize nebo nějaké jiné mimořádné situace, dočasně zbaveni některých svých lidských práv a základních svobod a dokonce jim mohou být v zájmu urychleného vyřešení problému, resp. obrany země či společenského demokratického zřízení, stanoveny i některé povinnosti. Listina mimo jiné stanovuje, že “povinnosti občanům mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích...”. Současně platí s ohledem na ustanovení článku 4 odst. 4, podle něhož musí být šetřeno podstaty a smyslu základních práv a zákonná omezení smějí být použita pouze k účelu stanovenému příslušným zákonem a nikoli pro jiný účel. Článek 9 pak říká, že “nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám s výjimkou těch, které jsou vyžadovány zákonem při živelní pohromě, nehodě a nebezpečí, ohrožujícím životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty”. Na druhou stranu však kromě jiného stanovuje, za jakých podmínek mohou být omezena lidská práva a svobody a kdy mohou být občanům ukládány další povinnosti na dočasnou dobu než dojde k eliminaci či úplnému vyřešení mimořádné události. Obecně lze na postiženém území omezovat tato práva a svobody garantovaná Listinou:
osobní svobodu (čl. 8),
zákaz nucené práce nebo služby (čl. 9),
vlastnické právo (čl. 11),
nedotknutelnost obydlí (čl. 12),
svobodu pohybu a pobytu (čl. 14),
svobodu shromažďování (čl. 19),
právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26),
Na tento obecný legislativní rámec pak úzce navazuje základní specifická legislativní norma upravující problematiku bezpečnosti země - ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, který je nezbytným pilířem nového moderního pohledu na strukturu a působnost orgánů krizového řízení České republiky. Tento zákon především stanovil, že “zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu”. Zákon již respektoval mezinárodní závazky ČR a požadavky vyplývající z potřeb integračních seskupení (zejména NATO). Tato ústavně právní norma je fundamentální platformou pro řešení situací při krizových stavech a poměrně přesně specifikuje podmínky, za kterých může být buď na území celého státu, nebo pouze v některých regionech vyhlášen některý z druhů obecně definovaného krizového stavu - nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. Na ústavní zákon o bezpečnosti ČR navázala rozsáhlá zákonodárná činnost ve formě dvou souborů zákonů určených pro řešení krizových situací vojenského a nevojenského charakteru. Tzv. branná legislativa, která upravuje řešení vojenských krizových situací, které vznikly v souvislosti s vnějším vojenským ohrožením státu nebo plněním mezinárodních závazků o společné obraně, byla přijata koncem roku 1999 a s účinností od 1. ledna 2001 byl přijat celý balík zákonů upravujících tématiku krizového řízení nevojenského charakteru (právní normy se aplikují zejména v případech řešení nevojenských krizových situací, tzn. krizových situací vzniklých v souvislosti s živelní pohromou, provozní havárií velkého rozsahu, při násilném ohrožení demokratického zřízení, při vážném narušení chodu hospodářství, ohrožením základních lidských práv a svobod nebo masovým narušením státních hranic migrujícími cizinci nebo jiným ohrožením, přímo nesouvisejícím s obranou státu), tzv. krizová legislativa.
V České republice de facto až do začátku roku 2001 chyběla komplexní a kvalitní legislativní úprava této oblasti. Veškeré mimořádné situace musely být řešeny na základě předlistopadových právních norem, které již dávno neodrážely změněné podmínky společnosti po roce 1989. Po několikaletém úsilí vyvolaném jednak negativními zkušenostmi s aplikací stávajících právních předpisů, sbližováním právních předpisů České republiky s právem Evropských společenství, dále vývojem v oblasti veřejné správy a dalšími skutečnostmi souvisejícími zejména s absencí právní úpravy krizového řízení a současně již fakticky existujícího IZS, se podařilo přijmout zcela novou právní úpravu krizového řízení a IZS.
Na úrovni ústavních orgánů státu má odpovědnost za zajištění bezpečnosti ČR ve vnějších vztazích a uvnitř státu především vláda. Vláda také vypracovává Bezpečnostní strategii České republiky, kterou posuzuje parlament. Z Ústavy vyplývá, že při zajišťování bezpečnosti státu přísluší rozhodující úloha Parlamentu ČR, především pak jeho Poslanecké sněmovně. Poměrně významné pravomoci dává Ústava také prezidentu republiky v jeho funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Vláda odpovídá za funkčnost komplexního působení celého bezpečnostního systému v oblasti politiky zahraniční, hospodářské, obranné i politiky vnitřní bezpečnosti.
A) nevojenské krizové situace nesouvisející s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem
Tuto oblast upravuje zcela nová legislativa (ve znění pozdějších předpisů):
zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů,
zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon),
zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a o změně některých souvisejících zákonů
zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů,
zákon č. 237/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů,
K řešení krizových situací je primárně určen krizový zákon. Pokud to vyžaduje situace, lze k řešení krizové situace užít další právní předpisy (např. zákon o IZS, když situace vyžaduje použití záchranných a likvidačních prací nebo zákon o hospodářských opatřeních pro krizové stavy, když situace vyžaduje zavést regulační opatření). Kromě tohoto je však krizový zákon určen i pro řešení dalších mimořádných událostí z oblasti veřejného zdraví, veterinární péče nebo vodního hospodářství, které mohou vést ke vzniku krizové situace nebo vyvolat její hrozbu. Tomu odpovídá i privilegované postavení Hasičského záchranného sboru kraje (dále jen “HZSK”), který je na základě krizového zákona složkou zabezpečující na krajské úrovni odborný servis krajským orgánům (především hejtmanovi) v rámci přípravy na krizové situace a za stavu nebezpečí (§ 15 odst.5). Dále je HZSK při řešení krizových situací (s výjimkou existence válečného stavu) povinen plnit úkoly stanovené vládou ČR, ministerstvy a jinými správními úřady.
Zákon o krizovém řízení (krizový zákon) stanoví působnost, pravomoc a úkoly státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti fyzických a právnických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením a při jejich řešení (tento krizový zákon byl poprvé uplatněn při řešení krizových situací, které vznikly v souvislosti s povodněmi v srpnu 2002). Vedle vlády ČR, která mimo jiné při zajišťování připravenosti na krizové stavy ukládá úkoly ostatním orgánům krizového řízení a jako svůj pracovní orgán zřizuje ústřední krizový štáb, jsou na ústřední úrovni stanoveny významné úkoly ministerstvu vnitra jako hlavnímu koordinátorovi příprav na krizové stavy a jejich řešení včetně úkolů v oblasti ochrany.
Zákon o integrovaném záchranném systému vymezuje komplexní systém IZS, stanoví složky a jejich působnost, jakož i působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků, práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na mimořádné události a záchranných a likvidačních prací a při ochraně obyvatelstva před a po dobu vyhlášení krizového stavu (stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu). Novela zákona o IZS provedená zákonem č. 320/2002 Sb., přenáší působnost okresních úřadů převážně na orgány obcí s rozšířenou působností. Základní složky IZS tvoří Hasičský záchranný sbor České republiky, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje, zdravotnická záchranná služba a Policie České republiky. Všechny tyto složky denně plní své běžné úkoly a povinnosti, avšak v případě potřeby (jak ukládá tento zákon) jsou aktivovány do koordinovaného systému. Ostatními složkami IZS jsou vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil, ostatní záchranné sbory, orgány ochrany veřejného zdraví, havarijní, pohotovostní, odborné a jiné služby, zařízení civilní ochrany, neziskové organizace a sdružení občanů, která lze využít k záchranným a likvidačním pracím. Tyto ostatní složky poskytují v případě potřeby plánovanou pomoc na vyžádání
Zákon o hospodářských opatřeních pro krizové stavy upravuje přípravu hospodářských opatření pro krizové stavy, přijetí hospodářských opatření po vyhlášení krizového stavu a stanoví pravomoci vlády a správních úřadů, jakož i práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě a přijetí hospodářských opatření (organizační, materiální nebo finanční opatření, např. zabezpečení nezbytné dodávky výrobků, prací a služeb bez nichž nelze zajistit překonání krizových stavů).
V souvislosti s přenesením velkého množství úkolů na HZS bylo třeba rovněž připravit zákon o Hasičském záchranném sboru České republiky, jehož účelem je právní úprava postavení a organizace HZS ČR v podmínkách nového územního uspořádání ČR a jeho propojení do souběžně přijaté právní úpravy IZS a krizového řízení a tomu odpovídající přeměny pracovního poměru jeho příslušníků a na poměr služební.
B) Nevojenské krizové situace související s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem
Ústavní zákon o bezpečnosti ČR ukládá jako základní povinnost státu ochranu jejích demokratických základů, ochranu životů a zdraví lidí a ochranu majetkových hodnot. Plnění této povinnosti je podle tohoto zákona svěřeno zejména ozbrojeným bezpečnostním sborům. Úkoly s tím spojené zabezpečuje Ministerstvo vnitra především prostřednictvím Policie České republiky a také ve spolupráci se zpravodajskými službami podle zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších doplňků. V jistém smyslu tedy zpravodajské služby (Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, Vojenské zpravodajství a Vojenské obranné zpravodajství) plní i policejní činnost, avšak vzhledem k předmětům, na které jsou zaměřeny, jsou organizačně odděleny. Role zpravodajských služeb do budoucna navíc ještě vzroste díky nutnosti se seriózně zabývat analýzou a vyhodnocováním nových globalizačních bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik jako podkladu pro rozhodování o bezpečnostních otázkách.
Zákon o krizovém řízení dále jasně stanoví, že Policie České republiky zajišťuje připravenost k řešení krizových situací spojených s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem (např. nekontrolovatelná migrace osob, prudký nárůst kriminality, problematika obchodu s drogami, teroristické útoky, útoky na ústavní zřízení, rasové a náboženské nepokoje, stávky velkého rozsahu apod.) na území kraje.
C) Krizové situace související s obranou
Vojenské situace krizového charakteru jsou krizové situace spojené s hrozbou vojenského napadení ČR či vtažením ČR do válečného konfliktu. Vedle určitých jistot jsme vstupem do Severoatlantické aliance získali i odpovědnost a určitá nová bezpečnostní rizika. Je tedy jasné, že ani dnes v 21. století si nemůžeme říci, že pravděpodobnost vzniku vojenských krizových situací je minimální. V současné době, resp. podle platné české legislativy, nese komplexní odpovědnost za obranu státu (souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením), jakož i za řešení všech krizových situací vojenského charakteru, v plném rozsahu vláda ČR, příslušné úkoly a působnosti mají v tomto oboru správní úřady, kraje i obce. Možnost vyhlášení válečného stavu - jako největší krizové situace - je však v kompetenci Parlamentu ČR. Procedurálně to tedy znamená, že s vyhlášením válečného stavu musí souhlasit nadpoloviční většina všech poslanců a nadpoloviční většina všech senátorů.
Právní vztahy a organizační východiska, odpovědnosti, které souvisejí s obranou státu, jsou v současnosti upraveny zejména těmito základními dokumenty (ve znění pozdějších předpisů):
ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky,
zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky,
zákonem č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky,
zákonem č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon),
Zákon o zajišťování obrany ČR stanovuje povinnosti státních orgánů, územních samosprávných celků a právnických a fyzických osob k zajišťování obrany ČR před vnějším napadením a odpovědnost za porušení těchto povinností. Tento zákon vládě jednoznačně stanovuje odpovědnost za přípravu a zajišťování obrany (§ 4) a taxativně vyjmenovává její úkoly k zajišťování obrany státu v míru a za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu vláda k zajišťování obrany rovněž využívá Ústředního krizového štábu. Stejně tak zákon vymezuje úkoly ministerstva obrany.
Závěr
Současná úroveň krizového managementu, tedy legislativa pro řešení krizových situací a na ní založený komplexní systém personálního a technického bezpečnostního řízení, zhruba odpovídá úrovni dosaženého společenského chápání. Podobným dlouholetým vývojem se formovala a precizovala terminologická základna krizového řízení, jejíž používaná jednotnost je základním předpokladem pro správné rozhodování ve veřejné správě a na jehož správnosti jsou mnohdy závislé životy a zdraví lidí. Hlavním integrujícím systémem krizového managementu je tedy veřejná správa. Jen díky jejímu kvalitnímu krizovému řízení je možné včas eliminovat rizika, odhalit zranitelnost bezpečnostních opatření, předcházet krizím a zmírňovat jejich škodlivé následky. Řídící a výkonné složky státu, jejichž akceschopnost je rozhodující pro úspěšné zvládnutí krizové situace a pro zmírnění škodlivých následků, by měly být v současné době v této oblasti již dostatečně proškoleny, včetně nejnižšího stupně územní samosprávy (obce s rozšířenou působností).
Doufejme, že do budoucna tedy dojde k bezproblémovému a jednotnému používání bezpečnostní terminologie. Krizová legislativa, která je po roce 1989 zcela novou právní úpravou si postupem času a měnícími se podmínkami bezpochyby vyžádá další změny; co však je zatím řešeno na nedostačující úrovni je informovanost občanů v oblasti ochrany obyvatelstva.
Literatura:
V textu citované zákony
Pavlíček, V. a kol.: Ústavní právo a státověda. Linde Praha 2003.
Vaníček, J.: Pojetí krizových stavů. Právní rádce, č.7, 2002.
Zeman, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie. Masarykova univerzita, Brno 2002.