Anketa

V čem spatřujete největší problém péče o památky?

Ing. Kamila Hrabáková,
vedoucí odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu,
Krajský úřad Jihočeského kraje

Největší problém v oblasti péče o památky je obecně často(snad nejčastěji) spatřován v nedostatku finančních prostředků na jejich údržbu a obnovu. Nemohu se s tímto názorem ztotožnit, naopak souhlasím se zdánlivě protismyslným tvrzením, že existují dvě největší hrozby pro památky: první je málo peněz a druhou je mnoho peněz, přičemž mnoho peněz může přinést větší zhoubu, než jejich nedostatek.

Opravdu největší problém, od kterého se odvíjejí mnohé další, je podle mého názoru malá informovanost širší veřejnosti o smyslu a poslání památkové péče, respektive o hodnotách historických staveb, které památková péče chrání.

Opravdu erudovaní odborníci publikují v úzce odborných časopisech (Zprávy památkové péče, Architekt) a jen výjimečně se nějaká informace objeví tam, kde by byla přístupná širší veřejnosti. Z toto pak vyplývá hluboké nepochopení smyslu ochrany převážnou částí obyvatel, včetně vlastníků památek.

“Terénní” památkáři – ať již úředníci veřejné správy nebo pracovníci Národního památkového ústavu - se jistě ve své převážné většině snaží poučit vlastníky o hodnotách právě té jejich památky, ale takové snažení často přichází vniveč právě tím faktem, že se jedná o obávané “památkáře, kteří nám určitě nebudou chtít dovolit, abychom si chalupu tak krásně přestavěli”. Tento obecně velmi rozšířený postoj k pracovníkům památkové péče staví mezi vlastníky a památkáře těžko překonanou bariéru, přes kterou není slyšet argumenty. Dost často se sice podaří bariéru nakonec překonat, v ideálním případě dokonce “dostat vlastníka na svou stranu”, ale v hluboké časové tísni (pracoviště památkové péče jsou obecně značně personálně podceněna) není na osvětovou práci v potřebném rozsahu dostatečný prostor. K tomu se samozřejmě váže i skutečnost, že s reformou veřejné správy je mnohde místo památkáře obsazeno úředníkem v oboru zcela nezkušeným. Takový pracovník, i v případě že má o obor zájem a “rychle se učí”, rozhodně nemá “po ruce” dostatečně pádné a podložené argumenty, které by mohly účinně přesvědčit. Samozřejmě lze nařídit, ale to problém neřeší, nýbrž prohlubuje.

Je tedy nasnadě, že lidé zabývající se památkovou péčí, jako například vysokoškolští pedagogové, architekti a inženýři v projekčních ateliérech či specializovaní odborníci Národního památkového ústavu, nemají časového prostoru nazbyt. Ovšem alespoň občasné publikování základních informací, podaných formou přístupnou nejširší veřejnosti, by znamenalo obrovský přínos na tomto poli. Je–li pod takovým článkem podepsán renomovaný odborník, je přece jen větší naděje, že se lidé alespoň zamyslí nad tím, jestli přece jen ta obávaná a mnohdy nenáviděná památková péče nemá něco do sebe.

Ing. Mgr. Miroslav Přikryl,
vedoucí odboru kultury a památkové péče,
Krajský úřad Moravskoslezského kraje

Největší problém v oblasti péče o památky v České republice vidím v komplikovanosti a určité dvoukolejnosti systému státní památkové péče, který na běžné občany a vlastníky kulturních památek vytváří dojem nejasných kompetencí a svévolného rozhodování památkářů. V obecném povědomí není rozdíl mezi památkářem odborně se ve věci vyjadřujícím (který je zaměstnancem Národního památkového ústavu) a mezi památkářem kompetentním vydávat rozhodnutí (který je zaměstnancem příslušného úřadu). Tomuto stavu navíc napomáhá i to, že Národní památkový ústav si nezřídka sám osobuje pravomoci, které mu ze zákona nepřísluší (nejtypičtěji tím, že ve svých písemných vyjádřeních požaduje delegování kompetence k nějakému dílčímu rozhodnutí zapracovat do rozhodnutí příslušného orgánu státní památkové péče).

Dalším problémem současného stavu památkové péče je skutečnost, že v mnoha komplikovaných a důležitých případech rozhoduje ve věcech zájmu ochrany památek úředník, jenž je zaměstnancem dané obce či kraje o kulturní památce, která je ve vlastnictví obce či kraje. V takových případech (které jsou vzhledem k tomu, že obce a kraje vlastní mnoho kulturních památek velmi časté) lze dokonce uvažovat o tom, zda nejde vzhledem k zaměstnaneckému poměru o podjatost úředníků.

V neposlední řadě spatřuji problém v současné nefunkčnosti systému poskytování příspěvků na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturních památek, který v době existence okresních úřadů alespoň někdy částečně fungoval jako náhrada státu za omezení vlastnických práv. Po zrušení okresních úřadů je zákonem daná možnost přispět vlastníkům příspěvkem (dotací) z rozpočtů obcí či krajů ve skutečnosti bez vazby na posuzování míry způsobených zvýšených nákladů rozhodováním orgánů státní památkové péče, jelikož poskytování příspěvků (dotací) je činností samosprávnou.

Mgr. Naděžda Pemlová,
vedoucí odboru kultury a památkové péče,
Krajský úřad Pardubického kraje

Na takto položenou otázku nelze odpovědět způsobem, že největší problém je ten či onen.

Jako je tomu i u jiných oborů, problémů je i v památkové péči více a pokud mám uvést jejich pořadí, tak na prvním místě z hlediska společenského zájmu je to bezpochyby tvorba nové právní normy, kterou je památkový zákon. Ten by měl zcela jasně definovat a specifikovat podstatu, předmět a podmínky ochrany kulturních památek, pojmy jako je například území s archeologickými nálezy, měl by konkrétně určit kompetence a povinnosti jednotlivých složek památkové péče, včetně revize stávajícího seznamu apod.

Na výše uvedené konstatování zcela přirozeně navazují další problémové záležitosti, například metodická péče ze strany Ministerstva kultury ČR. Vzdělávání pracovníků, kteří státní správu na tomto úseku vykonávají, je nahodilé, o systému nelze mluvit vůbec. Důsledkem toho je v mnoha případech negativní přístup jak v komunikaci občanů s úřady a odbornými pracovníky památkového ústavu, tak i s odbornou veřejností (zde mám na mysli třeba architekty).

Vlastníci kulturních památek, ale i majitelé nemovitostí v chráněných územích, často neznají svá práva a povinnosti s tímto břemenem související. Neví kdy, proč a na koho se mají se svými dotazy či konzultacemi obrátit (ano, vím, že byla vydána Příručka vlastníka kulturní památky). K tomu by bezpochyby pomohla i vyšší profesionalita pracovníků úřadů i památkového ústavu jak v odbornosti, tak při jednáních s  laickou i odbornou veřejností. Domnívám se, že současný stav dění v památkové péči by vyžadoval i jisté zjednodušení a zrychlení celého procesu, především u nezapsaných objektů, které se nacházejí v památkových rezervacích, zónách či ochranných pásmech.

Na závěr, přestože by mohl být výčet problémů daleko širší, bych vedle nového památkového zákona a působení lidského faktoru ráda zmínila i otázku ekonomickou. Jsem toho názoru, že mnoho finančních prostředků památkám škodí. Bez nich to ovšem rovněž ani do budoucna nepůjde. Kompenzace požadavků památkové péče vůči vlastníkovi je nedostatečná i přesto, že jde pouze o příspěvek. Je třeba vyvíjet v této oblasti stálý tlak jak na státní, tak krajské i obecní rozpočty, aby vlastníci movitých i nemovitých památek byli tímto veřejným zájmem rovněž motivováni.

Ing. Jan Slezák,
vedoucí odboru kultury a památkové péče,
Krajský úřad Zlínského kraje

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 37/2004.

Anketu připravila Daniela Řeřichová

Další informace [nápis]
Číslo 37/2004
Časopis Veřejná správa č. 37/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail