Anketa |
Ing. Kamila Hrabáková,
vedoucí odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu,
Krajský úřad Jihočeského kraje
Největší problém v oblasti péče o památky je obecně často(snad nejčastěji) spatřován v nedostatku finančních prostředků na jejich údržbu a obnovu. Nemohu se s tímto názorem ztotožnit, naopak souhlasím se zdánlivě protismyslným tvrzením, že existují dvě největší hrozby pro památky: první je málo peněz a druhou je mnoho peněz, přičemž mnoho peněz může přinést větší zhoubu, než jejich nedostatek.
Opravdu největší problém, od kterého se odvíjejí mnohé další, je podle mého názoru malá informovanost širší veřejnosti o smyslu a poslání památkové péče, respektive o hodnotách historických staveb, které památková péče chrání.
Opravdu erudovaní odborníci publikují v úzce odborných časopisech (Zprávy památkové péče, Architekt) a jen výjimečně se nějaká informace objeví tam, kde by byla přístupná širší veřejnosti. Z toto pak vyplývá hluboké nepochopení smyslu ochrany převážnou částí obyvatel, včetně vlastníků památek.
“Terénní” památkáři – ať již úředníci veřejné správy nebo pracovníci Národního památkového ústavu - se jistě ve své převážné většině snaží poučit vlastníky o hodnotách právě té jejich památky, ale takové snažení často přichází vniveč právě tím faktem, že se jedná o obávané “památkáře, kteří nám určitě nebudou chtít dovolit, abychom si chalupu tak krásně přestavěli”. Tento obecně velmi rozšířený postoj k pracovníkům památkové péče staví mezi vlastníky a památkáře těžko překonanou bariéru, přes kterou není slyšet argumenty. Dost často se sice podaří bariéru nakonec překonat, v ideálním případě dokonce “dostat vlastníka na svou stranu”, ale v hluboké časové tísni (pracoviště památkové péče jsou obecně značně personálně podceněna) není na osvětovou práci v potřebném rozsahu dostatečný prostor. K tomu se samozřejmě váže i skutečnost, že s reformou veřejné správy je mnohde místo památkáře obsazeno úředníkem v oboru zcela nezkušeným. Takový pracovník, i v případě že má o obor zájem a “rychle se učí”, rozhodně nemá “po ruce” dostatečně pádné a podložené argumenty, které by mohly účinně přesvědčit. Samozřejmě lze nařídit, ale to problém neřeší, nýbrž prohlubuje.
Je tedy nasnadě, že lidé zabývající se památkovou péčí, jako například vysokoškolští pedagogové, architekti a inženýři v projekčních ateliérech či specializovaní odborníci Národního památkového ústavu, nemají časového prostoru nazbyt. Ovšem alespoň občasné publikování základních informací, podaných formou přístupnou nejširší veřejnosti, by znamenalo obrovský přínos na tomto poli. Je–li pod takovým článkem podepsán renomovaný odborník, je přece jen větší naděje, že se lidé alespoň zamyslí nad tím, jestli přece jen ta obávaná a mnohdy nenáviděná památková péče nemá něco do sebe.
Ing. Mgr. Miroslav Přikryl,
vedoucí odboru kultury a památkové péče,
Krajský úřad Moravskoslezského kraje
Největší problém v oblasti péče o památky v České republice vidím v komplikovanosti a určité dvoukolejnosti systému státní památkové péče, který na běžné občany a vlastníky kulturních památek vytváří dojem nejasných kompetencí a svévolného rozhodování památkářů. V obecném povědomí není rozdíl mezi památkářem odborně se ve věci vyjadřujícím (který je zaměstnancem Národního památkového ústavu) a mezi památkářem kompetentním vydávat rozhodnutí (který je zaměstnancem příslušného úřadu). Tomuto stavu navíc napomáhá i to, že Národní památkový ústav si nezřídka sám osobuje pravomoci, které mu ze zákona nepřísluší (nejtypičtěji tím, že ve svých písemných vyjádřeních požaduje delegování kompetence k nějakému dílčímu rozhodnutí zapracovat do rozhodnutí příslušného orgánu státní památkové péče).
Dalším problémem současného stavu památkové péče je skutečnost, že v mnoha komplikovaných a důležitých případech rozhoduje ve věcech zájmu ochrany památek úředník, jenž je zaměstnancem dané obce či kraje o kulturní památce, která je ve vlastnictví obce či kraje. V takových případech (které jsou vzhledem k tomu, že obce a kraje vlastní mnoho kulturních památek velmi časté) lze dokonce uvažovat o tom, zda nejde vzhledem k zaměstnaneckému poměru o podjatost úředníků.
V neposlední řadě spatřuji problém v současné nefunkčnosti systému poskytování příspěvků na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturních památek, který v době existence okresních úřadů alespoň někdy částečně fungoval jako náhrada státu za omezení vlastnických práv. Po zrušení okresních úřadů je zákonem daná možnost přispět vlastníkům příspěvkem (dotací) z rozpočtů obcí či krajů ve skutečnosti bez vazby na posuzování míry způsobených zvýšených nákladů rozhodováním orgánů státní památkové péče, jelikož poskytování příspěvků (dotací) je činností samosprávnou.
Mgr. Naděžda Pemlová,
vedoucí odboru kultury a památkové péče,
Krajský úřad Pardubického kraje
Na takto položenou otázku nelze odpovědět způsobem, že největší problém je ten či onen.
Jako je tomu i u jiných oborů, problémů je i v památkové péči více a pokud mám uvést jejich pořadí, tak na prvním místě z hlediska společenského zájmu je to bezpochyby tvorba nové právní normy, kterou je památkový zákon. Ten by měl zcela jasně definovat a specifikovat podstatu, předmět a podmínky ochrany kulturních památek, pojmy jako je například území s archeologickými nálezy, měl by konkrétně určit kompetence a povinnosti jednotlivých složek památkové péče, včetně revize stávajícího seznamu apod.
Na výše uvedené konstatování zcela přirozeně navazují další problémové záležitosti, například metodická péče ze strany Ministerstva kultury ČR. Vzdělávání pracovníků, kteří státní správu na tomto úseku vykonávají, je nahodilé, o systému nelze mluvit vůbec. Důsledkem toho je v mnoha případech negativní přístup jak v komunikaci občanů s úřady a odbornými pracovníky památkového ústavu, tak i s odbornou veřejností (zde mám na mysli třeba architekty).
Vlastníci kulturních památek, ale i majitelé nemovitostí v chráněných územích, často neznají svá práva a povinnosti s tímto břemenem související. Neví kdy, proč a na koho se mají se svými dotazy či konzultacemi obrátit (ano, vím, že byla vydána Příručka vlastníka kulturní památky). K tomu by bezpochyby pomohla i vyšší profesionalita pracovníků úřadů i památkového ústavu jak v odbornosti, tak při jednáních s laickou i odbornou veřejností. Domnívám se, že současný stav dění v památkové péči by vyžadoval i jisté zjednodušení a zrychlení celého procesu, především u nezapsaných objektů, které se nacházejí v památkových rezervacích, zónách či ochranných pásmech.
Na závěr, přestože by mohl být výčet problémů daleko širší, bych vedle nového památkového zákona a působení lidského faktoru ráda zmínila i otázku ekonomickou. Jsem toho názoru, že mnoho finančních prostředků památkám škodí. Bez nich to ovšem rovněž ani do budoucna nepůjde. Kompenzace požadavků památkové péče vůči vlastníkovi je nedostatečná i přesto, že jde pouze o příspěvek. Je třeba vyvíjet v této oblasti stálý tlak jak na státní, tak krajské i obecní rozpočty, aby vlastníci movitých i nemovitých památek byli tímto veřejným zájmem rovněž motivováni.
Ing. Jan Slezák,
vedoucí odboru kultury a památkové péče,
Krajský úřad Zlínského kraje
Nedořešené majetkoprávní vztahy brzdí započaté opravy anebo není možné s nimi začít, a to přispívá k destrukci některých památkově chráněných objektů.
Nedořešené církevní restituce a nedořešené financování církví ohrožuje velké množství movitých i nemovitých památek.
Nejednu pokračující devastaci také zapříčiňuje možnost finančních spekulací s nemovitým majetkem a poskytování tohoto jako zástav. Technický stav památkově chráněných objektů, se kterými se spekuluje, je ve velmi špatném stavu.
Na zmenšeném počtu stavebních zásahů a rekonstrukcí památkově chráněných objektů i domů na plošně chráněných územích v kraji se odráží zejména nedostatek finančních prostředků, ale i ve značné míře nemožnost vhodného využití památek.
Nejvíce ohrožena je i nadále část fondu lidového stavitelství.
Zviditelnění a prezentace kulturních památek je další slabou stránkou, propojení kultury s cestovním ruchem, využívání kulturních, technických a historických památek.
Všeobecné povědomí obyvatelstva o národních kulturních památkách, památkách UNESCO nebo jiných významných památkách není příliš vysoké. Stále se plně nedaří rozšířit do povědomí obyvatel, že péče o kulturní dědictví je věcí nás všech a že jeho ztráta je definitivní a nenahraditelná.
Vlastníci kulturní památky bývají nezřídka spíše zaskočeni svým vlastnictvím, než aby byli na ně hrdí. Spolupráce s odbornými organizacemi je spíše obtěžuje, zdržuje a proto jejich vztah k institucím, které jim mají pomoci v rozhodování jak správně naložit s opravou památky, není mnohdy dobrý. Ke zlepšení tohoto stavu je nezbytné přijmout legislativní opatření (zejména pak nový památkový zákon), zjednodušit některé administrativní postupy, zlepšit přístup pracovníků úřadů k vlastníkům kulturních památek zejména vstřícností, lepší komunikací a osvětou. Vlastníci by měli mít možnost seznámit se s možnostmi grantové politiky.
Stávající dotační tituly MK ČR se jeví v současné době jako nedostačující jak výší finančních prostředků, tak i zaměřením, koordinace a provádění některých programů pak nejsou zajištěny systémově.
Obecný nedostatek finančních prostředků na obnovu kulturních památek, nedořešené přerozdělení zdrojů financování.
Nedostatečná metodická pomoc ze strany MK ČR.
Absolutní absence průběžného vzdělávání pro pracovníky vykonávající státní správu na úseku památkové péče.
U obecních úřadů obcí s rozšířenou působností chybí u řady pracovníků praxe v oboru, řada má i vzdělání zcela mimo obor.
Skutečnost nedostatečné praxe a odbornosti se negativně projevuje jak ve vydávání závazných stanovisek, tak i v provádění státních stavebních dohledů, ve vyhledávací činnosti a vůbec v práci v terénu, která je základem pro poznání památkového fondu ve spravovaném území.
Negativně se projevuje zejména kumulace funkcí příslušných pracovníků, která jim znemožňuje věnovat příslušný čas přípravě a provedení řízení. Je třeba si rovněž uvědomit skutečnost, že památková péče není jen o vydávání závazných stanovisek.
Informační servis pro vlastníky památek v oblasti památkové péče, který fungoval velmi dobře na bývalých okresních úřadech, přestal existovat a jen velmi těžce se začíná budovat na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností a na krajských úřadech.
Dodnes přetrvává nejistota a zmatenost vlastníků památek, kde, koho a jakým způsobem žádat o konzultaci, závazné stanovisko apod. Památková péče musí být koncipována jako rozsáhlá spolupráce, na níž se podílejí jak orgány státní správy a samosprávy, odborné instituce, tak i obce, občanská sdružení a jednotlivci včetně vlastníků nebo správců památek. Jedině takto široce koncipovaná a založená aktivita památkové péče může být vskutku účinná nejenom z hlediska zachování památek, ale i z hlediska jejich pozitivního a efektivního působení v současném životě.
Neustále přetrvává až schizofrenický rozpor mezi deklaracemi a zdůrazňováním významu kulturních památek na straně jedné a mezi skutečnou účinností péče o ně a zájmem veřejnosti, který stále není dostatečný, na straně druhé.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 37/2004.
Anketu připravila Daniela Řeřichová