Téma

Josef Režný podle Michaely Vondráčkové

Radost z každé zachráněné písničky a tance

Jaká byla, pane Režný, vaše cesta k lidové písní a k dudám?

Z houslí jsem na gymnáziu přeběhl k viole, hrál jsem i na kontrabas – a to v dvaatřicetičlenném orchestru! S  basou jsem nakonec v roce 1942 přešel do Strakonické dudácké kapely. Když se po válce otevřely vysoké školy, většina muzikantů z kapely odešla studovat. Na podzim 1948 jsme se zbytkem původní kapely založili ve Strakonicích národopisný - pozdější Prácheňský – soubor. Spíše z recese jsme se tehdy hned přihlásili do Soutěže tvořivosti mládeže – a uspěli jsme ve Strakonicích i v Českých Budějovicích! Záhy nám zavřeli dudáka a na dudy s námi začal hrát Jindřich Jindrák, pozdější sólista opery Národního divadla. Když pak v roce 1951 odešel i on na vysokou školu, nezbývalo nic jiného, než abych na dudy začal hrát já.

Co vás na tom nástroji tolik fascinuje ?

V tom hraní je kousek legrace - dudy jsou zvláštní, veselý nástroj. Navíc i hráči na dudy bývají rádi veselí – a k tomu jsem vždycky dost inklinoval.

Dudám věnujete i soustředěnou odbornou pozornost…

Dlouhá léta se zajímám o historii vývoje a rozšíření dud v Evropě i dalších zemích. Občas jsem se přitom dostal do situace, kdy jsem si nad nějakým vyobrazením dud, například ze třináctého století, kladl otázku, jak takový nástroj mohl hrát. Svoji představu o nástroji jsem se proto pokusil rozkreslit a můj přítel Pavel Číp ze Zubří na Moravě podle toho nástroj zrekonstruoval. Tímto způsobem jsme oživili dva nebo tři typy dud.

Známé jsou především vaše “královské” dudy. Jak vypadají ?

Tyto dudy jsou vyobrazené v rukopise Cantigas de Santa Maria. Jde o rukopisný kancionál z devadesátých let třináctého století, který si nechal zhotovit kastilský král Alfons X. Moudrý. Kancionál obsahuje nevídané množství vyobrazení hudebních nástrojů, na něž se patrně hrálo při jeho dvoře. Mezi nimi jsou asi tři základní typy dud. Zaujaly mě ty, které mají krásnou vyřezávanou královskou hlavičku s korunkou. Do krku hlavičky vedou dvě píšťaly – jedna je bordunová a vydává pouze jeden tón, druhá píšťala je melodická a má tónovou řadu, která obsáhne celou oktávu. Tento nástroj (nafukovaný ústy) jsme s Pavlem Čípem zhotovili a naladili do staré tóniny d-moll, která v té době bývala oblíbená. Dostali jsme tím i zvukový obraz nástroje.

Jak vlastně vznikl dudácký festival?

Začít musíme u Jihočeských slavností písní a tanců, které jsme organizovali v letech 1955–1961. V roce 1955 jsme v rámci prvních slavností uspořádali setkání jihočeských dudáků. Sešlo se jich tehdy tuším čtrnáct a o rok později se již konalo setkání dudáků z celé republiky. Mělo neobyčejný ohlas. Zaznívaly názory, že by bylo dobré uspořádat festival s mezinárodní účastí. Po roce 1961 však byly Jihočeské slavnosti písní a tanců zrušeny. O festivalu se začalo znovu uvažovat až v roce 1967, kdy Strakonice slavily 600. výročí založení města. Zdeněk Podskalský se tehdy ujal režie a připravil se malý festival na oslavu Strakonic – ovšem již s mezinárodní účastí! To byl první ročník a my nevěděli, co bude dál. Druhý ročník jsme chystali na rok 1968, mohl však vzhledem k tehdejším událostem proběhnout až o rok později. Festival se postupně vyprofiloval jako bienále. Původní slavnosti se odehrávaly bez větších dramaturgických a režijních záměrů. Celou programovou komisi tvořili tři lidé – Zora Soukupová z Českých Budějovic, její manžel Lubomír Soukup a já. Postupem času došlo k diferenciaci jednotlivých pořadů, všechny soubory, které na strakonický festival přijíždějí, však musejí splňovat jednu základní podmínku: musejí mít dudáckou muziku.

Zaznamenal jste v terénu množství písní a tanců. Jaká pak byla jejich cesta k divákům?

Tuto cestu a “přeměnu” folklorního materiálu krásně zachycuje filmový dokument z roku 1953 “Hrály dudy”. Samozřejmě ten “syrový” materiál, který mně lidé v terénu často i s intonačními chybami zpívali, je nutné pro jakékoli jevištní předvedení upravit. Jeviště má svá pravidla. Dostáváme se tak k více či méně upraveným “národopisným” programům folklorních souborů a k folklorismu.

Myslíte si, že lidová hudba v jižních Čechách ještě žije ?

To je těžká otázka. Lidová hudba žije většinou ve folklorních souborech jako jistá reminiscence toho, co dříve bývalo běžné. V terénu si nejsem jist, zda bychom ještě našli něco, co by bylo možné nazvat lidovou hudbou v pravém slova smyslu. Snad až na malé výjimky – třeba hráči na harmoniku v hospodě či malé skupinky muzikantů hrajících o masopustu. Jsem optimista do té chvíle, než vše pohltí technický vývoj. Nové podmínky vytvářejí nové vztahy. A existuje reálné nebezpečí, že moderní vývoj postupně zbaví člověka potřeby aktivně se na něčem podílet. Jakmile člověk ztratí tuhle vůli, touhu a radost z aktivní činnosti nebo dokonce z tvorby, pak perspektiva vypadá dost zle. Z toho jsem smutný.

A co mladí lidé a lidová hudba ?

Myslím, že nemůžeme říci, že by u nich spontánně vznikalo něco, co bychom mohli nazvat lidovou hudbou. Snad jen tam, kde jsou k tomu vedeni svojí rodinou. Bohužel mám pocit, že se doma už moc nezpívá. Samozřejmě, existují výjimky – například v naší rodině se hraje a zpívá pořád! A znám i další.

Čím vás lidová hudba obohatila?

Tak určitě setkáními s vesnickými lidmi při zápisech. Vstupoval jsem do světa, kde se představivost mísila se skutečností. Vyprávěli například o hastrmanovi, kterého viděli, protože k nim chodil sedávat - a věřili tomu! Největším obohacením je radost z každé zachráněné písničky, tance a vůbec všeho, co mizelo pryč a já jsem to podržel.

Další informace [nápis]
Číslo 40/2004
Časopis Veřejná správa č. 40/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail