Téma |
Pane Režný, k tomu, že jste legenda jako muzikant a vůbec folklorista, jste také věhlasný a neodolatelný učitel. Vašemu kouzlu propadl i starosta Strakonic…
Víte, ono jen co končí jeden ročník festivalu, tak vám to nedá a už začínáte myslet na ten další. S čím novým přijít, co udělat líp… A tak hned před těmi dvěma lety povídám starostovi: Koukněte, bylo by hezký, kdybyste se naučil na dudy! Věděl jsem, že je mladý, že je muzikální, že se učil na flétnu. Takže nehrozil ten případ, kdy člověk nemá sluch, ani nezná noty. Nedal jsem mu rok pokoj. Půjčil jsem mu dudy, a pak jsem ho začal týrat každý týden. Musel se naučit základní tóny, dlouhé tóny, měchování. Když to neumíte, tak to dělá starosti, protože to utíká a kvičí. Počáteční fázi překonal poměrně rychle, v tom okamžiku, kdy se začaly ozývat normální artikulované dudácké tóny, tak se chytil. Dal jsem mu nějaké etudy a on jel velice rychle, protože během týdne zvládl základní věci a začali jsme cvičit melodie. Někdy po dvou měsících jsem s ním začal hrát na druhé dudy, aby měl kontakt, abychom hráli už dvojhlasně a takové různé překvapovačky do toho. Takže ta metoda, kterou jsem na něho vymyslel, se ujala stoprocentně a on už dneska hraje prakticky téměř všechno.
Kdo je váš další žák?
Další… člověk musí být soudný. Můj poslední žák je můj vnouček. Byl svědkem toho, jak si beru do parády starostu, tak jsem toho využil. Příklady táhnou. Obstaral jsem mu malinké dudy a už hraje. Má radost, že zahraje nějakou tu melodii. Teď po festivalu budeme hrát spolu. Ono totiž, když se hraje ve dvou, víte, to je vzájemné ovlivňování. Já mu nemusím říkat tolik, když to s ním projedu. Učíte se od druhého uhadovat a tak se vlastně přenáší to muzikantské tajemství.
Jak si vás muzikantské tajemství vyhlédlo?
Měl jsem štěstí, že oba rodiče byli muzikální, i když na nic nehráli. Doma se zpívalo dvojhlasně, trojhlasně, s maminkou jsme prozpívali celé hodiny. To byla jedna velká konzervatoř. V sousedství přes ulici bydlel ředitel školy, muzikant, který jako houslista dostal obrovské základy přímo od Otakara Ševčíka! Ten přišel domů ze školy a denně nejméně hodinu přehrával etudy nahoru dolů. Pak přešel na nějakou skladbu, přidala se jeho paní, výborná klavíristka, a teď tam začal koncert. Já seděl na zídce před barákem, uši našpicovaný. To byla další konzervatoř. Také jsme hráli občas v kostele na kruchtě, na gymnáziu jsem se postupně dostal od houslí k viole. To už jsme hráli klasiku. Pak jsem začal hrát v dudácké kapele, nejprve na basu. Odtud byl už jen krok k Prácheňskému souboru lidových písní a tanců, kde jsem po nějaké době převzal dudy. Když jsem se stal jeho uměleckým vedoucím, bylo mi jasné, že kromě muzicírování v dudácké kapele a ve studentských souborech nemám pro takový úkol potřebné znalosti ani zkušenosti. Nezbývalo než hledat poučení u zkušenějších, seznamovat se s metodikou práce a se vším, co mohlo činnosti nového a početnějšího souboru prospět. Věci znalí odborníci mě směrovali ke studiu dostupné literatury a zejména mi doporučili hledat poučení a inspiraci v terénu, pokusit se o vlastní sběratelskou činnost. Rozhodující bylo setkání s profesorem Karlem Plickou. Říkal: jděte za babičkami, za dědečky, zapisujte, poslouchejte, ti lidé vám svou moudrostí a životní zkušeností ukážou cestu. A tak jsem se do toho pustil.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 40/2004.