Téma

Mgr. Alena Štěrbová,
náměstkyně hejtmana kraje Vysočina

Spojit sociální cíle s ekonomickou realitou

Každoročně se v Kroměříži setkávají zástupci škol a jiných vzdělávacích institucí, hospodářských komor, úřadů práce a resortů, zabývajících se rozvojem lidských zdrojů. Evropská komise definovala celoživotní učení v rámci Evropské strategie zaměstnanosti jako “cílevědomou neustálou vzdělávací činnost, vykonávanou s cílem zlepšovat znalosti, dovednosti a kompetence”. Přitom Strategie zaměstnanosti spočívá na čtyřech pilířích: zaměstnatelnosti, podnikání, adaptabilitě a rovných příležitostech. Evropská rada zdůraznila postupy zavádění celoživotního učení takto: “V souladu s principem subsidiarity bude aplikován plně decentralizovaný přístup, do něhož budou Unie, členské státy, regionální a místní úroveň i sociální partneři a občanská společnost aktivně začleněni s využitím různých forem partnerství”.

Absence spolupráce mezi resorty

Česká republika se stala členským státem Evropské unie a brzy se bude zodpovídat, jak je tento decentralizovaný přístup u nás uplatňován. I když v mnohých původních členských státech od roku 2000 nebylo dosaženo lisabonských cílů v zavádění národní a evropské strategie celoživotního učení, přesto ve srovnání s nimi se nacházíme zcela jinde. Stále nedošlo ke skutečné spolupráci mezi resorty školství a práce, nebyly vyjasněny kompetence, předkládaný zákon o počátečním vzdělávání příliš nepočítá s celoživotním učením a o obsahu zákona o dalším vzdělávání zatím zástupci partnerských resortů mnoho neví. Nelze v žádném případě mluvit o české integrované politice celoživotního učení, která by spojovala sociální a kulturní cíle s ekonomickou realitou. Snad jedním z pojítek mezi roztříštěnými zájmy resortů by mohla být Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů, která začala pracovat na centrální úrovni a naprosto přirozeně by mohla spolupracovat s regionálními radami. Spolupráce v partnerstvích na všech úrovních veřejné správy je totiž základním předpokladem k uvedení celoživotního učení do praxe.

Realita bez růžových brýlí

Jestliže máme vytvořit ucelenou strukturu příležitostí pro občany k celoživotnímu učení, musíme postupně propojovat všechny poskytovatele vzdělávání, kteří dnes v České republice působí značně izolovaně.

Již čtvrtým rokem zřizují kraje většinu středních a vyšších odborných škol. Z vlastního rozpočtu školy zajišťují provozně, udržují a modernizují nemovitý i movitý majetek, sledují uplatnění absolventů na regionálním trhu práce či jejich další vzdělávací dráhu. Kraje si uvědomují, že další možnosti rozvoje jejich území silně ovlivňuje úroveň a připravenost lidských zdrojů. Spolupráce mezi regionálními partnery na úrovni kraje se stává samozřejmostí. Prosperita firem a jejich konkurenceschopnost, příchod nových investorů, to vše je ovlivněno nabídkou disponibilní kvalifikované pracovní síly. A tu může zajistit nejen úřad práce v rámci aktivní politiky zaměstnanosti, ale kvalifikovanou a odborně zdatnou pracovní sílu připravují v hlavní míře střední a vyšší odborné školy, jejichž racionalizací, optimalizací a harmonizací se zabývá většina krajů.

Neustále probíhá proces hledání rovnováhy mezi požadavky zaměstnavatelů, úřady práce a výstupním profilem absolventů středních odborných škol. V tomto procesu je třeba vnímat všechny strany – svobodné rozhodnutí patnáctiletého žáka a jeho rodičů při výběru typu střední školy, zájmy zaměstnavatelů z hlediska jejich dlouhodobějšího rozvoje i požadavky z úřadů práce. Kapacita středních a vyšších odborných škol je nadbytečná ve všech krajích. I když jsou školy slučovány či rušeny, není možné dosáhnout přesné struktury oborů a zaměření škol, odpovídající v každém časovém období aktuálním požadavkům trhu práce. Nelze si totiž představit, že budou ještě někdy zavedena směrná čísla určující, kolik budeme mít zedníků, obráběčů, administrativních pracovníků či absolventů gymnázií. Žijeme v období neustálé změny, velká část firem průběžně vzniká či zaniká, přesouvá své sídlo či rozšiřuje výrobu. Mobilita pracovních sil je malá, neexistující trh s byty a silná záchranná sociální síť neaktivují lidi při ztrátě zaměstnání. Jsme svědky stále se zvyšující nezaměstnanosti právě v oblastech, kde v minulých letech vlivem restrukturalizace průmyslu byla míra nezaměstnanosti vysoká a pomoc politiky zaměstnanosti až příliš vstřícná. Mnozí lidé totiž zde nejsou ochotni pracovat za nižší mzdu, byť mají pouze základní či nižší střední vzdělání, protože systém sociálních dávek je k tomu nemotivuje. Často se setkáváme se situací, kdy úřad práce hledá především technické profese, na druhé straně však eviduje nejvyšší procento nezaměstnaných absolventů právě z technických oborů středních odborných učilišť. Vyučení mladí lidé totiž po absolvování školy mnohdy do firem nenastupují, nevyhovují jim nabízené podmínky, hledají si práci mimo svůj obor, odcházejí z regionu do velkých měst nebo zůstávají evidováni na úřadu práce. Procento mladých absolventů technických oborů, začínajících pracovat v oboru, je skutečně nízké. Pokud by bylo možné zajistit, aby nastupovaly do studia oborů žádaných na trhu práce větší počty uchazečů, nelze automaticky předpokládat, že po závěrečných zkouškách nastoupí na volná místa do firem. Je třeba hledat možnosti spolupráce mezi místními firmami a odbornými školami již v době jejich studia.

Nové podmínky vyvolaly chaos

Spolupráce mezi firmami a odbornými školami byla v průběhu devadesátých let zcela rozbita. Probíhala silná restrukturalizace hospodářství, řada odvětví zaznamenala útlum, naopak přišly nové firmy, některé se usadily v území, ale brzy zase odcházely dále na východ. Za této situace nebylo možné ze strany podniků spolupracovat s odbornými školami. Nebyly pro to, a bohužel ani nyní nejsou, výhodné daňové podmínky. Vybavení odborných škol zastarávalo, ubývalo žáků, měnili se zřizovatelé, snižovaly se výdaje do vzdělávání. Žáci a jejich rodiče na základě vlastní zkušenosti zjistili, že s vyšším vzděláním lze získat lépe placenou práci a že rovněž klesá ohrožení nezaměstnaností. Zájem žáků o střední odborná učiliště se začal přesouvat ve prospěch studijních oborů, zvyšuje se také počet zájemců o terciální vzdělávání. Do nematuritních oborů středních odborných učilišť nastupuje nyní necelých třicet procent patnáctiletých žáků, mnozí z nich po závěrečné zkoušce pokračují v nástavbovém studiu. V kraji Vysočina tak například směřuje nyní k maturitě 71 % žáků ze středních škol a nástaveb, po maturitě každý druhý pokračuje dál v terciálním vzdělávání. Tento trend nelze zvrátit administrativními rozhodnutími, lze ho pouze usměrnit zavedením standardizované maturity zaručující srovnatelný výstup na konci středního vzdělávání. Přesto však podíl lidí v produktivním věku, kteří absolvovali terciální vzdělávání, je v České republice stále poloviční ve srovnání se zeměmi OECD. Dosahuje pouze dvanácti procent, a proto lze předpokládat, že zájem mladých lidí o studium maturitních oborů a o další studium po maturitě bude nadále vzrůstat.

Výhodné spojení školy a firmy

Jak lze za této výchozí situace pomoci regionálním firmám v náboru kvalifikovaných pracovníků z řad absolventů středních odborných škol? Situace se vstupem České republiky do Evropské unie začíná měnit. Objevuje se řada případů spolupráce mezi krajskými odbornými školami a místními firmami. Technické vybavení středních odborných učilišť neodpovídá úrovni ve výrobních podnicích, kraj jako zřizovatel nemá dostatečné finanční prostředky, aby strojové vybavení škol neustále modernizoval. Mistři odborné výchovy by potřebovali pravidelný kontakt s technickým prostředím firem.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 40/2004.

Další informace [nápis]
Číslo 40/2004
Časopis Veřejná správa č. 40/2004
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail