Téma |
Mezinárodní dudácký festival měl nepsaný leitmotiv. Ostatně, jmenoval se tak i jeden z pořadů, na nějž se těšili všichni zasvěcení – Legenda jménem Josef Režný.
Pomalu se stmívá a průvod účastníků míří městem na nádvoří strakonického hradu. Do tohoto komorního, ze všech stran budovami uzavřeného prostoru je už poněkolikáté přeneseno úvodní mezinárodní dudácké kasací z prostoru před strakonickou radnicí. Rozhodnutí je to nepochybně správné. Lze tu uskutečnit působivé nástupy velkých souborů uličkou mezi diváky a v záři reflektorů jsou ukázky programů velmi působivé. Škoda, že se při festivalu nádvoří strakonického hradu nevyužívá alespoň k jednomu nokturnu, ke komornímu pořadu, v němž by menší soubory vynikly rozhodně více než na velké scéně letního kina, kde se očekává spíše dynamická podívaná.
Nebyl by to Josef Režný, aby nepřišel s nějakým překvapením. Letos se jím rozhodně stal starosta Strakonic Ing. Pavel Vondrys, který přišel před publikum zúročit dlouhodobý Režného vklad – vystoupil také jako dudák! A ještě si později vystoupení zopakoval v gratulačním pořadu pro Josefa Režného.
Na hradním nádvoří se pak domácí a zahraniční soubory představily ještě dopoledne i odpoledne následujícího dne. V páteční podvečer nabídl Josef Režný Dudácké kontrasty, tradiční komorní pořad pro náročnější publikum. Večer v amfiteátru letního kina patřil prvnímu festivalovému koncertu a ještě poté si bylo možno vychutnat noční prozpěvování a vyprávění na schodech domu kultury, které pro oba pozdní večery připravil a uváděl Zdeněk Bláha s Domažlickou dudáckou muzikou Josefa Kuneše, Konrádyho dudáckou muzikou z Domažlic, Strakonickou dudáckou kapelou a kapelou Prácheňského souboru ze Strakonic.
V sobotu dopoledne se vinšovalo. Zmíněný pořad Legenda jménem Josef Režný byl určen jubilantovi, folkloristovi, muzikantovi a Člověku, bez jehož podílu by mezinárodní věhlas české dudácké muziky, její odborné zázemí a samotné dudácké festivaly ve Strakonicích byly vpravdě nemyslitelné. Dostavila se spousta gratulantů, zaznělo mnoho vřelých slov a hodně muziky, pokřtěny byly dvě pozoruhodné knihy jubilantovy. Zdeněk Bláha pak v hodinovém pořadu představil výběr nahrávek nejlepších dudáků z archivu Čs. rozhlasu v Plzni a na hradním nádvoří Zdeněk Vejvoda seznámil diváky se zvykoslovím, tak jak je na repertoáru českých a moravských souborů. Dav pak vzal útokem jednoznačně nejpopulárnější pořad Keltské metamorfózy. Jednak proto, že si kdekdo v této zemi myslí, že je Kelt a také proto, že pravidelný účastník festivalu soubor Kevrenn de Brest Sant Mark je tradičně výtečný a španělský soubor Banda de Gaitas de Ourense nezůstal za ním v ničem pozadu. A pak byl druhý festivalový koncert a druhé zpívání na schodech… V neděli dopoledne nastoupily dětské soubory, městem prošel slavnostní průvod a dva galakoncerty uzavřely festival.
Jaký byl, on Šestnáctý? Kdykoli se setkám s rozsáhlou prezentací lidové hudby, kladu si okamžitě spoustu otázek. Tak třeba: Jaká je motivace zejména nejmladších interpretů? Jsou jen líbivými figurkami, jež mají oživit nějaký salonní skanzen? Hrají, zpívají a tančí pouze proto, že se to od nich v jejich rodině očekává? Rozvíjejí svůj repertoár a jsou schopni jak vroucnosti, tak i nadhledu? A kdo je adresát, ke komu se taková hudba obrací? A rozhlížím se kolem sebe.
Na první čtyři otázky jsem nalezl poměrně uspokojivou odpověď, kdykoli jsem se plně soustředil. Když jsem například za nedělního dopoledne, jež bylo přehlídkou dětských souborů, sledoval kluky a holky, kteří si přišli sednout po svém vystoupení do hlediště, a viděl jsem, jak se upřímně baví a jak doslova drží palce těm přátelům, co jsou zrovna na scéně, dojalo mě to a radoval jsem se, že tahle muzika dozajista má své pokračování. Přece jen se mi však do toho vkrádala nitka pochybností, to jak mi Josef Režný připomněl, že krize přijde, když tyhle děti dospějí do puberty a začnou se za svoji službu lidové písni nebo tanci stydět. Inu, je to tak. Kolik z nás vkládalo naději do svých dětí s výborným hudebním sluchem, se slzou v oku jim tleskalo na školních akademiích a najednou muziku vystřídal fotbal nebo modelkovské manýry… Naštěstí platí, že muzika si, podobně jako každý jiný kumšt, svoje lidi vždycky najde.
Pátá otázka, zaměřující se na podobu adresáta, diváka, je daleko závažnější. Narazil jsem náhodně na webu na text jedné novinářky z časopisu pro ženy. Na dudáckém festivalu ji zaujal urputný střet seniorů u pokladny, kteří se mlátili holemi v souboji o slevu na vstupenky. Usoudila z toho, že dudy jsou pro důchodce. Naštěstí je tomu jinak. Kdybychom však uskutečnili průzkum napříč věkovými skupinami diváků, zjistili bychom s velkou pravděpodobností, že atraktivní je velké pódiové show, které tančí a zpívá. Když pořadatelé nechali na hlavním večerním koncertu vystoupit kytarového virtuosa Štěpána Raka, který přišel složit poklonu dudákům prostřednictvím svého nástroje, nesetkalo se to s jednoznačnou odezvou. Festivalové publikum je konzervativní, jeho skladba stěží ovlivnitelná. A kromě toho – klidně mě označujte za nenapravitelného idealistu - existuje ještě mnoho potenciálních zájemců mezi příslušníky mladších generací, kteří o dudácké muzice nevědí vůbec nic, protože jejich informační zdroje jsou už jiné. A tak, protože festivalu lze vytknout skutečně velmi málo, dovoluji si na závěr připomenout, že o diváka lze usilovat v předstihu. Při propagaci tak významné události mají Strakonice zcela nevyužité rezervy zvláště na webu.
Stránky městského kulturního střediska www.kultura.strakonice.cz považuji ve vztahu k festivalu za prohru. Samozřejmě vím, s jakými obtížemi se kulturní střediska potýkají, jenže tohle není otázka peněz. Spíše vynalézavosti a důvtipu. Tolik by šlo udělat dopředu: upozornit na soubory a jednotlivce festivalu po léta věrné, oslovit spřízněné novináře anketou, připravit na webu alespoň jednostránkovou informaci o zajímavostech, během festivalu denně informace obnovovat a po jeho skončení udělat závěr, vyhodnocení a zajímat se o odezvu festivalu u návštěvníků. Využít k podpoře bohatě strukturované webové prezentace alespoň reklamu místních hoteliérů a sponzorů. Spolupracovat provázaně se servery, zaměřenými na rozvoj cestovního ruchu. K zahození by nebyla ani fotogalerie dosavadních festivalů, i toho právě skončeného. Ta kupodivu existuje na stránkách jednoho soukromého rádia, ale zájemce ji na webu objeví až při vícevrstevném hledání a radnice mu žádným odkazem nepomůže. Nechci nikterak zlehčovat práci miniaturního týmu kulturního střediska, ale na webu toho bylo o festivalu žalostně málo. A strakonický městský webmaster zklamal na celé čáře. Nechť jsou moje slova výzvou pro radnici, aby příští festival doprovázel informační servis na odpovídající úrovni. Vyplatí se to jako nepříliš nákladná cesta k probuzení zájmu u zmíněného okruhu lidí a jako kvalitní servis pro tradiční příznivce.
Ale jinak – velký kus odvedené práce! Jako jeden z těch, pro něž je muzika podstatnou a posilující součástí života, děkuji. A přeji vše dobré XVII. mezinárodnímu dudáckému festivalu 2006.