VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 16 |
konzultace |
Mgr. Dana Hacaperková
Dnem 1. ledna 2004 nabyla účinnosti jedna z největších a nejvýznamnějších novel zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Novela přinesla zpřesnění řady již existujících podmínek, což přispěje ke zvýšení právní jistoty občanů a sjednocení praxe, zavedla ale rovněž některé podmínky zcela nové.
Dávky sociální péče poskytované podle zákona o sociální potřebnosti (tyto dávky bývají zcela nesprávně nazývány “dávkami do životního minima”) jsou poskytovány z důvodu nízkého příjmu a nemožnosti jeho zvýšení a naplňují právo na pomoc v případě, že se občan ocitl v situaci hmotné nouze.
Kritéria minimálního příjmu
Novela přinesla podstatnou změnu v hodnocení příjmu občana, který “podniká”, eventuálně má příjem z jiné samostatné výdělečné činnosti. Do konce roku 2003 se při hodnocení sociální potřebnosti i při rozhodování o výši dávky sociální péče podle zákona o sociální potřebnosti u osob samostatně výdělečně činných za příjem těchto osob považovala částka alespoň ve výši životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama (4 100 Kč). Od 1. ledna 2004 se za měsíční příjem z této činnosti považuje pro účely zákona o sociální potřebnosti nejméně částka ve výši padesáti procent průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství. Do 30. června 2004 se za měsíční příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti pro tyto účely považuje nejméně částka 7800 Kč.
Novela legislativně zpřesnila pojem, známý již před 1. lednem, a to “zvýšení příjmu vlastním přičiněním”. Na prvním místě, tak jako tomu bylo i v předchozím znění zákona o sociální potřebnosti, je zvýšení příjmu vlastní prací.
Další možností zvýšení příjmu je uplatnění zákonných nároků a pohledávek, a to zejména nároku na vyjmenované sociální dávky, jakými jsou dávky nemocenského pojištění (péče), dávky důchodového pojištění, dávky státní sociální podpory, výživné a příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce podle zákona o rodině. Patří sem i uplatnění nároků z pracovních nebo obdobných vztahů, včetně mzdového nároku. Pro uplatnění zákonných nároků a pohledávek však rovněž platí, že toto uplatnění příslušný orgán nevyžaduje v případech, kdy je zřejmé, že uplatnění by nebylo úměrné zisku z něj plynoucímu nebo pokud nepovažuje za možné toto uplatnění po občanu spravedlivě žádat.
Poslední možností zvýšení příjmu vlastním přičiněním je prodej nebo jiné využití vlastního majetku. Současně novela vymezuje, u jakého druhu majetku se nevyžaduje jeho prodej nebo jiné využití za účelem zvýšení příjmu. Především jde o movité věci, které nepodléhají výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (§ 321 a § 322), které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Takto jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, včetně peněžních částek do 1000 Kč. Dále jde o zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě. V této souvislosti novela dále vyjmenovává kompenzační pomůcky, motorová vozidla a úpravy a vybavení bytů těžce zdravotně postižených občanů, které občan získal podle příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. I nadále se nevyžaduje prodej nebo jiné využití nemovitosti nebo bytu, které občan využívá k trvalému bydlení. Důležité je, že správní orgán, příslušný k rozhodování o dávce sociální péče je oprávněn posoudit, zda nakládání s majetkem, který lze využít ke zvýšení příjmu, není pro občana spojeno s nepřiměřenou tvrdostí a takové zvýšení příjmu vlastním přičiněním na něm nevyžadovat.
Současně novela rozšířila okruh osob, u nichž se nezkoumá při posuzování sociální potřebnosti možnost zvýšení příjmu vlastní prací. Kromě osob starších 65 let, poživatele plného invalidního důchodu, nezaopatřené děti a podobně jde nově o osoby osobně, celodenně a řádně pečující o blízkou nebo jinou osobu, která je převážně nebo úplně bezmocná, nebo starší osmdesáti let a je částečně bezmocná. V praxi jde především o příjemce příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu. To však neznamená, že u těchto osob není zkoumáno ostatní zvýšení příjmu vlastním přičiněním (například využití majetku, uplatnění nároku na dávky apod.).
Nesplnění podmínek
Zákon o sociální potřebnosti stanovuje situace, v nichž občan není považován za sociálně potřebného. Jde například o dobu, v níž koná vojenskou službu nebo jde o osobu samostatně výdělečně činnou, která má nedostatečný příjem z toho důvodu, že se nepřihlásila k nemocenskému pojištění a nemá nárok na dávky nemocenského pojištění.
V případě, že rodič (zákonný zástupce) nezaopatřeného dítěte neplní své povinnosti a nezabezpečuje řádné plnění povinné školní docházky (podrobnosti viz školský zákon), nejsou plněny podmínky sociální potřebnosti. Účelem tohoto opatření je zabránit důsledkům absence dítěte ve vzdělávacím procesu v jeho dalším životě, které mohou vést k neukončení povinné školní docházky, k získání nižší kvalifikace a v nejhorším případě i k pozdějšímu sociálnímu vyloučení již dospělého jedince. V praxi jde o rozšíření možností postihu nezodpovědných rodičů a těsnější spolupráci příslušné školy, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a orgánu sociální péče, rozhodujícího o poskytování dávek sociální péče.
Druhá z “nových situací”, v nichž občan není považován za sociálně potřebného, je spojena s nedostatečnou snahou občana, vedeného v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce, zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací. Ani tato podmínka nepatří ke zcela neznámým, jde spíše o legislativní zpřesnění, neboť ani v období před 1. lednem 2004 nebyla pouhá skutečnost, že je občan veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, automatickým dokladem splnění podmínek sociální potřebnosti. Tato úprava jednoznačně navazuje na § 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že vhodné zaměstnání si občan zabezpečuje sám nebo za pomoci příslušného úřadu práce. Jde o opatření, směřující ke snížení počtu občanů, dlouhodobě pobírajících dávky sociální péče, u nichž je prokazatelně a objektivně zjištěno, že mohou pracovat, ale práci se vyhýbají a vyhovuje jim setrvávání na dávkách sociální péče.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 16/2004.