VEŘEJNÁ SPRÁVA | TÝDENÍK VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY |
číslo 7 |
konzultace |
Oskar Macek, Michal Wanner,
Ministerstvo vnitra
Zavádění elektronického úřadování (e-government) přináší mnohá pozitiva. Zbavuje veřejnost nutnosti docházet do úřadů, urychluje přenos informací a obecně zvyšuje operativnost úřadování. Na druhé straně klade nemalé nároky na ošetřování dokumentů v elektronické podobě, a to nejen v době jejich životního cyklu v úřadu, ale především v době, kdy se dokumenty trvalé hodnoty stanou archiváliemi a jsou uloženy v příslušném archivu. Zde je nutno vyřešit řadu problémů týkajících se především dlouhodobého uložení digitálních dokumentů a jejich zpřístupnění badatelům (srv. Macek O., Wanner M., Bude digitální svět následovat digitální temno? Úskalí dlouhodobého uchovávání informací v digitální podobě a jejich možná řešení, Veřejná správa 26/2003, s. 10, 23). Dokumenty však v archivech nezmizí. Nadále jsou využívány pro úřední a badatelské potřeby, informace v nich obsažené hrají významnou úlohu v rozhodovacích procesech soudů a veřejné správy. V neposlední řadě jsou podkladem pro badatelské aktivity a přispívají tak k poznání minulosti. Právě těchto funkcí se bytostně dotýkají problémy hodnověrnosti (autenticity) dokumentů, jejich právní průkaznosti apod.
Autoři článku nejsou právníky, a proto se v textu zaměřili převážně na problémy spojené s pravostí, původností a hodnověrností dokumentů v elektronické podobě. O tom, že řešení problémů spjatých s tímto aspektem digitálních dokumentů není nijak jednoduché, vypovídají byť i jen základní fakta, uvedená v následujícím příspěvku.
Archivní legislativa v České republice se autenticitou archiválií, tj. dokumentů trvalé hodnoty ukládaných v archivech, výslovně nezabývá. Archivy proto ponechávají otázku pravdivovsti, věrohodnosti a původnosti na posouzení badatele nebo soudu. Přesto jsou archivy tradičně chápány jako místo, kde jsou uloženy autentické dokumenty nejrůznějšího druhu. Kdyby tomu tak nebylo, uchovávaly by pouze masu nepůvodních a nedůvěryhodných dokumentů a záhy by ztratily opodstatnění své existence. Přestaly by být správními úřady, které poskytují podklady pro rozhodnutí soudů a jiných orgánů veřejné správy, a staly by se pouhými schránkami pro uchovávání obtížně použitelných kuriozit. Důvěra v autenticitu archiválií má tedy zásadní charakter.
Přesto nebyla otázce autenticity archiválií doposud věnována dostatečná pozornost. Bylo tomu tak pravděpodobně proto, že u archiválií v klasické (papírové) podobě lze vytvářet padělky nebo neautentické dokumenty pouze v omezeném množství, jejich tvorba není jednoduchou záležitostí. V průběhu času byly vytvořeny metody, které určitým způsobem zajišťují autentičnost uložených dokumentů v papírové formě, nebo alespoň umožňují identifikaci padělků, pokud vznikne nějaké podezření. S příchodem digitálních dokumentů se tento stav poněkud změnil. Takto uchovávané dokumenty jsou mnohem snáze kopírovatelné, změnitelné a šiřitelné a jejich původnost, pravost a důvěryhodnost je mnohem obtížněji doložitelná. Kopie pak není rozeznatelná od originálu, ba dokonce není ani jasné, co je kopií a co originálem.
Mají-li si archivy udržet své dosavadní postavení, funkci i význam, budou se muset danou problematikou zabývat. Identifikace, udržování a testování autenticity digitálních archiválií je totiž klíčovým prvkem uchovávacích strategií zaměřených na digitální dokumenty.
Co je autenticita?
Pojem autenticity není ustálený a používá se v různých významech. V oblasti archivace digitálních dat existuje několik definic autenticity, které se vzájemně poněkud liší v závislosti na komunitě, která příslušnou definici vytvořila. Problémem je i ta nejobecnější definice autenticity. Autenticitu lze chápat jako původnost, pravost nebo hodnověrnost. V řadě definic, které používají informatici, nejde o pravost a původnost, ale spíše o hodnověrnost, v řadě případů je tento pojem ztotožňován spíše s integritou (celistvostí, neporušeností) příslušného souboru nebo s jeho identitou (totožností, shodou ve vlastnostech) s jiným souborem dat. Poměrně rozšířeným chápáním autenticity je její vnímání jako neporušenosti podstatných znaků dokumentu, které musí být zachovány. V tomto chápání “autenticita zahrnuje koncept identity, tj. být kompletní a bezchybný ve všech základních aspektech. Z faktu, že materiál je v zásadě kompletní a bezchybný vyplývá, že “sdělení” nebo “účel”, pro který byl materiál vytvořen nebo vybrán, aby něco vyjádřil (sdělil), se nezměnily, i když některé detaily materiálu mohou být změněny.” (Směrnice pro uchovávání digitálních záznamů UNESCO).
Pojem autenticity bývá rovněž ztotožňován s procesem autentizace dokumentů, který je chápán “jako proces umožňující budoucím uživatelům buď určit autenticitu dokumentu (původ), nebo potvrdit autenticitu dokumentu (potvrdit předpokládaný zdroj dokumentu)”(Studie ČVUT, vzniklá v rámci řešení grantového úkolu č. RN 20012002005, “Příprava podkladů pro vznik státního pracoviště pro dlouhodobé uchovávání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě s celostátní působností”).
Autenticita digitálního dokumentu nemusí být ani chápána jako vlastnost dokumentu. Nezřídka je vnímána jako atribut spojený s jeho správcem. Autenticitou dokumentu je v tomto případě informace o procesech, které dokument prodělal, a změnách, ke kterým v něm došlo. Tuto definici prosazují především informatici s argumentem, že u papírových dokumentů archiv garantuje rovněž pouze to, že dokumenty, které prošly nějakým úředním během, byly tehdy a tehdy přijaty do archivu a jsou v něm od té doby uchovávány.
Tento seznam definic není nepochybně vyčerpávající, již z výše uvedených skutečností však vyplývá, že autenticita dokumentů v digitální podobě je různými odborníky v dané oblasti chápána velmi rozdílně. Není divu, že mnozí se proto uchylují k použití jiných, avšak o nic méně problematických pojmů. Patří k nim například termín spolehlivost (reliability), který je vztažen k důvěryhodnosti záznamu, tzn. schopnosti podepřít fakty záležitost, o které je dokument. Spolehlivost je tak vztažena výhradně k fázi tvorby dokumentu. Autenticita je naopak vztažena ke spolehlivosti dokumentu v průběhu času a je tak vztažena ke stavu dokumentu, režimu a formě přenosu dokumentu a pochopitelně ke způsobu uložení a celkového zacházení s dokumentem. Autenticita je spojována také s pojmem stability (neměnnosti) a dopady změn s pojmy identity (totožnosti) a integrity (celistvosti, neporušenosti).
Užití těchto pojmů má své oprávnění, a to hned z několika důvodů. Digitální dokumenty lze totiž snadno změnit. Platí to jak pro magnetické záznamy a záznamy na přepisovatelných optických discích, kde je změna vratná, tak pro záznamy na optických nepřepisovatelných discích, kde lze změny též provést, a to v průběhu migrace, při které dochází k přepisu ze zastaralého typu fyzického nosiče na nový a z jednoho logického kódování na kódování jiné (viz dále).
Z výše uvedených důvodů nemusí být zřejmé, že změna nastala. Zatímco na papíru je změna poznatelná – okem, mikroskopem apod., v magnetickém nebo optickém záznamu tuto změnu nepoznáme.
Problém je o to vážnější, že digitální dokumenty jsou vystaveny mnoha procesům, které obsahují změnu, a existuje mnoho důvodů, kvůli kterým jsou digitální materiály měněny, ať už úmyslně, nebo neúmyslně, a to jak během používání, tak během uchovávání.
Autenticita versus dlouhodobé ukládání
Dokument v digitální podobě se dlouhodobě neukládá jako dokument v klasické podobě. Zatímco pro klasický (papírový) dokument stačí vytvořit vhodné podmínky a v nich jej trvale uložit, digitální dokument je ukládán nezávisle na nosiči. Za jedinou ekonomicky a technicky schůdnou cestu pro dlouhodobé ukládání dokumentů v digitální podobě je v současnosti považována migrace. O migraci můžeme mluvit v několika případech. Může jít o migraci z nosiče na nosič z důvodu fyzického stárnutí. V tomto případě se dokument nemění, pokud změna nebyla provedena úmyslně. Totéž platí pro migraci ze staršího typu nosiče na nový typ nosiče, třeba z CDR na DVDR. Při migraci z formátu na formát (například dokumenty ve formátu editoru T602 do formátů XML, HTML) však již dochází ke změně a ztrátě některých dat. Obecně tedy platí, že autenticita dokumentu klesá s počtem migrací. Lze říci, že platí nepřímá úměra mezi dobou uložení a mírou autenticity.
Druhou metodou dlouhodobého ukládání digitálních záznamů je metoda emulace, při které se dokument nemění, ale vytvářejí se programy, které modelují (emulují) původní softwarové a hardwarové prostředí, ve kterém byl dokument vytvořen, a tudíž umožňují jeho čtení i na nové softwarové i hardwarové platformě. Vzhledem k tomu, že při této metodě nedochází ke změně dokumentu, byla by tato metoda z hlediska autenticity ideální, většinou ji však nelze využít kvůli vysoké ekonomické náročnosti.
Autenticita přitom není pouze technologický problém. Na zabezpečení autenticity dokumentu se po dobu jeho existence podílí celý řetězec osob, organizací a procesů, kde každý článek tohoto řetězu hraje svou nezbytnou roli. Znaky pro posuzování autenticity dokumentu mohou být rozdílné pro různé komunity, které dokument vytvořily a nadále jej spravují. Zřejmě nejnáročnější jsou v tomto směru požadavky právníků, neboť v jejich praxi je nutno prokázat autenticitu dokumentu nade vši pochybnost.
Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 7/2004.