VEŘEJNÁ SPRÁVA   TÝDENÍK VLÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
číslo 5
    j e d i n ý  č e s k ý   t ý d e n í k  p r o  s t á t n í  s p r á v u  a  s a m o s p r á v u

názory ohlasy polemika

Stačil by krok zpět
SOUMRAK VODOPRÁVNÍCH ÚŘADŮ

Ing. Tomáš Černý,
Městský úřad Uherské Hradiště

Čas od času se ozývají kritické hlasy o tom, že se reforma státní správy nepovedla. Rád bych se k těmto hlasům připojil. Pracuji na vodoprávním úřadu od roku 1991, tedy od doby vzniku referátů životního prostředí na bývalých okresních úřadech (tehdy se používal termín vodohospodářský orgán). Pro nezasvěcené uvádím, že činnost vodoprávních úřadů vychází ze zákona o vodách, zákona o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a řady prováděcích vyhlášek a vládních nařízení. Mimo jiné jsou speciálním stavebním úřadem pro vodní díla (studny, vodovody, kanalizace, čistírny, úpravy vodních toků, jezy, rybníky, nádrže atd.), jsou povodňovým orgánem a mají řadu dalších důležitých kompetencí v oblasti vodního hospodářství.

Po reformě státní správy se situace na vodoprávních úřadech značně změnila. Mám na mysli vodoprávní úřady na úrovni obcí s rozšířenou působností. V podstatě je můžeme rozdělit na ty, které měly štěstí – tam, kde vedení měst přijalo doporučený model fungování úřadu a oddělilo státní správu od samosprávy, a na ty, které měly smůlu – tam, kde vedení měst zvolilo tzv. smíšený model výkonu státní správy a samosprávy. Náš úřad patří bohužel k těm druhým. V praxi přináší tento model dva zásadní problémy.

Za prvé je to naprosto zřejmý střet zájmů. Jako správce majetku města (vodovody, kanalizace, vodní toky, nádrž) vykonávám vůči tomuto majetku státní správu jako úředník vodoprávního úřadu. Tedy sám sobě povoluji, sám sobě kolauduji, sám sebe kontroluji a dokonce (a to považuji za nejzávažnější) rozhoduji ve sporech mezi mnou a dalšími osobami. Že nebudu dělat sám sobě zbytečné problémy je, doufám, každému jasné. O tomto “vedlejším účinku" reformy státní správy se všeobecně ví a – všeobecně se o něm mlčí. Jiná možnost totiž není. Pokud by někdo oficiálně na tento problém poukázal a chtěl ho řešit, automaticky by zpochybnil samotnou podstatu reformy.

Tento problém má však ještě jeden vážný aspekt. Jako správce městského majetku a vodoprávní úředník v jedné osobě jednám velmi často se zástupci jiných organizací. Pokud se s někým “nedohodnu" v jedné roli, může se to projevit na atmosféře a průběhu jednání, kdy jsem v roli druhé. Těžko mohu někomu vysvětlovat, že dnes nejsem přísný úředník, který něco požaduje, ale správce majetku, který by se rád na něčem dohodl. A na druhou stranu mi tato úřednická dvojjedinost dává prostor k tomu, abych byl jako vodoprávní úředník výjimečně přísný na někoho, s kým mám problémy jako správce majetku.

Druhým velkým problémem je nedostatečné personální obsazení. Náš správní obvod zahrnuje 48 obcí s devadesáti tisíci obyvateli. Na vodoprávním úřadu jsme tři referenti. Státní správu však vykonávají prakticky jen dva, neboť jeden referent je téměř plně vytížen samosprávou. Pro ilustraci – samosprávná agenda na našem úřadu zahrnuje správu téměř veškerého vodohospodářského majetku města (veřejné vodovody a kanalizace, vodní toky, nádrž). V praxi to představuje evidenci a inventarizaci majetku, zajišťování údržby, jednání s projektanty a dodavateli, zajišťování výběrových řízení, provádění stavebních dozorů, zajišťování financování atd. Je jasné, že pokud se má dotyčný referent zodpovědně věnovat samosprávě (kde se očekává, že bude rozumět rozpočtové skladbě, zadávání veřejných zakázek atd.), nemůže se stejně zodpovědně zabývat i státní správou, protože tyto dvě oblasti jsou příliš odlišné a příliš složité. Takže na výkon státní správy na našem vodoprávním úřadu zbývají prakticky pouze dva referenti. A to je při velikosti našeho správního obvodu a při složitosti vodoprávní legislativy žalostně málo.

Situace vodoprávních úřadů však zdaleka není všude stejná. Z dostupných podkladů jsem sestavil tabulku, která orientačně vyjadřuje zatížení jednotlivých vodoprávních úřadů ve Zlínském kraji. Jako kritérium jsem zvolil počet obyvatel správního obvodu na jednoho vodoprávního úředníka (Tabulka).

Přestože je uvedené vyhodnocení pouze orientační (není zohledněna řada dalších faktorů), lze z něj vyčíst značné rozdíly v pracovním vytížení jednotlivých vodoprávních úřadů v našem kraji. Obecně lze říci, že nejhorší situace je tam, kde byl zvolen smíšený model výkonu státní správy a samosprávy.

Naprosto jasné je však to, že pracovní podmínky vodoprávních úřadů zcela závisí na vůli představitelů měst.

Na druhé straně je však evidentní (dosud absolvovaná školení mi to potvrzují), že pracovníci Ministerstva zemědělství ČR počítají se spolehlivě fungujícími vodoprávními úřady, se zkušenými referenty, kteří budou zodpovědně plnit úkoly vyplývající ze stále náročnější legislativy (ta byla na úseku vodního hospodářství v několika posledních letech téměř v celém rozsahu novelizována tak, aby vyhovovala požadavkům Evropské unie). Ze své praxe však musím konstatovat, že takovéto představy Ministerstva zemědělství se v mnoha případech naprosto rozcházejí s reálnými možnostmi vodoprávních úřadů. Nechci malovat čerta na zeď, ale domnívám se, že pokud se tento stav nezmění, bude úroveň výkonu státní správy ve vodním hospodářství v jednotlivých správních obvodech značně “proměnlivá" a představy ministerstva zůstanou nenaplněny.

Stručně řečeno: zatímco úloha a rozsah činností vodoprávních úřadů se s blížícím se vstupem České republiky do Evropské unie zvyšuje, jejich pracovní podmínky byly po reformě státní správy ponechány osudu a v mnoha případech se výrazně zhoršily.

Doufám, že výše uvedené informace budou dostatečným podkladem pro to, aby se situací vodoprávních úřadů začali zabývat lidé na kompetentních místech. Pokud mohu navrhnout nějaké řešení, pak navrhuji udělat maličký reformní krok zpátky a přesunout vodoprávní úřady pod křídla okresních pracovišť Ministerstva zemědělství (zem. agentury, pozemkové úřady). Získaly by tak nezávislost na městských samosprávách a bývalou okresní působnost, kterou považuji přece jen za optimální.

Pro dokreslení dodávám, že výše uvedené problémy se netýkají pouze vodoprávních úřadů, ale prakticky všech úseků životního prostředí na úřadech s tzv. smíšeným modelem výkonu státní správy a samosprávy. Možná by stálo za zvážení zřízení samostatných, nezávislých úřadů životního prostředí, nejlépe s bývalou okresní působností.



Copyright © 2004 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |