Konzultace

RNDr. Martin Bursík; Ing. Martin Kloz, CSc.; Ing. Jan Motlík; JUDr. Petr Petržílek, Ph.D.; Mgr. Martin Tužinský

Energie z obnovitelných zdrojů

ilustrační fotoZákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) vstoupil v platnost27. října 2001 vstoupila v platnost Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, která mimo jiné uložila členským státům upravit do 27. října 2003 svou národní legislativu v souladu s touto Směrnicí.

Důvodem pro přijetí Směrnice bylo, že v současné době je potenciál obnovitelných zdrojů energie ve Společenství využíván nedostatečně. Společenství vydáním tohoto právního předpisu uznalo potřebu podpory využití obnovitelných zdrojů energie, protože jejich využívání má významné pozitivní dopady:

ilustrační fotoPodpora využívání obnovitelných zdrojů energie je proto jednou z velmi významných priorit Evropského společenství z důvodů ochrany životního prostředí, bezpečnosti a diverzifikace zásobování elektrickou energií a sociální a hospodářské soudržnosti. Rostoucí využívání elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie představuje důležitou část balíčku opatření potřebných ke splnění Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě Spojených národů o změně klimatu a balíčku politik potřebných ke splnění jiných závazků. Hlavním cílem Směrnice je zajistit, aby byl v rámci Společenství splněn globální indikativní cíl 12% podílu obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě primárních energetických zdrojů v roce 2010 a zejména indikativní cíl 21% podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na hrubé spotřebě elektřiny v roce 2010. V Příloze ke Směrnici jsou uvedeny národní indikativní cíle členských států Evropské unie spolu s prohlášeními těchto států za jakých předpokladů je mohou splnit, respektive co může splnění indikativního cíle ohrozit.

Součástí Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii (Příloha II, část 12 - Energetika) bylo doplnění referenční hodnoty pro stanovení národního indikativní cíle pro ČR do Směrnice 2001/77/ES ve výši uvedené v následující tabulce (OZE = obnovitelné zdroje energie):

 

Výroba elektřiny z OZE v TWh v roce 1999

Podíl výroby elektřiny z OZE v % v roce 1999*

Podíl výroby elektřiny z OZE v % v roce 2010**

Česká republika

2,36

3,8

8

* Procentní příspěvek je stanoven jako podíl vnitrostátní výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a hrubé národní spotřeby elektřiny. Uvedená vnitrostátní spotřeba se zakládá na údajích roku 2000.

** Při přihlížení k orientačním referenčním hodnotám stanoveným v této příloze Česká republika poznamenává, že možnost dosažení uvedeného orientačního cíle vysoce závisí na klimatických faktorech, jež významně ovlivňují úroveň využití vodní, sluneční a větrné energie. Národní program hospodárného nakládání s energií a využívání jejích obnovitelných a druhotných zdrojů byl schválen vládou v říjnu roku 2001 a uvádí jako cíl podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů energie 3,0 % hrubé spotřeby elektřiny (vyjma velké vodní elektrárny s výkonem nad 10 MW) a 5,1 % (včetně velkých vodních elektráren s výkonem nad 10 MW) do roku 2005.

Směrnice 2001/77/ES vedle splnění indikativního cíle požaduje:

Problematiku podpory využívání obnovitelných zdrojů energie dosud v českém právu upravovaly následující předpisy:

Zákon č. 458/2000 Sb. (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (zejména § 24 odst. 10 písm. c), § 25 odst. 11 písm. d), § 25 odst. 12, § 31 a § 80 odst. 1 písm. a) bod 1). Podpora obnovitelných zdrojů energie je podle uvedených ustanovení uskutečňována takto:

Zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, (zejména § 4 odst. 5 písm. c), § 5 odst. 4 písm. e)). Podpora obnovitelných zdrojů energie je podle uvedených ustanovení uskutečňována takto:

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kterým se podle § 4 odst. 1 písm. e) a § 19 odst. 1 písm. d) od daně v kalendářním roce, v němž byly poprvé uvedeny do provozu a v bezprostředně následujících pěti letech, osvobozují mimo jiné příjmy z provozu malých vodních elektráren do výkonu 1 MW, větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení, zařízení na výrobu a energetické využití biomasy a dřevoplynu, zařízení na jiné způsoby výroby elektřiny nebo tepla z biomasy, zařízení na využití geotermální energie.

Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů, kterým se podle § 9 odst. 1 písm. r) osvobozují od daně ze staveb na dobu pěti let stavby, v nichž byl zaveden systém vytápění využívající obnovitelné zdroje energie.

Tato právní úprava však nezaručovala splnění národního indikativního cíle podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na hrubé spotřebě elektřiny v roce 2010, ke kterému se ČR zavázala podpisem Smlouvy o přistoupení k Evropské unii, a nezajišťovala plnění dalších požadavků Směrnice 2001/77/ES. Vytvoření nové právní úpravy bylo proto nezbytné.

Počátkem roku 2003 byla proto z iniciativy Ministerstva průmyslu a obchodu ČR a Ministerstva životního prostředí ČR vytvořena pracovní skupina, jejímž úkolem bylo připravit návrh zákona o podpoře výroby energie z obnovitelných zdrojů. Připravený návrh zákona o podpoře výroby elektřiny a tepelné energie z obnovitelných zdrojů prošel připomínkovým řízením, byl schválen vládou a v listopadu 2003 byl předán do parlamentu. Během projednávání v parlamentu, které trvalo jeden a půl roku, doznal návrh zákona značných změn. Změnily se některé základní principy systému podpory výroby elektřiny, dále byla vyškrtnuta část zákona zabývající se podporou výroby tepla z obnovitelných zdrojů, byla doplněna podpora výroby elektřiny z důlního plynu z uzavřených dolů a v neposlední řadě byla do zákona doplněna novela zákona o ovzduší, řešící podporu výroby biopaliv pro pohon vozidel.

Třetím čtením v Poslanecké sněmovně parlamentu zákon prošel až v únoru roku 2005, senát jej schválil 31. března 2005 a ve sbírce zákonů zákon vyšel počátkem května. Účinnosti zákon vzhledem k potřebě přípravy podzákonných předpisů nabývá 1. srpna 2005.

Komentář k některým konkrétním ustanovením zákona z 31. března 2005 č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů)

§ 1

Tento paragraf vymezuje předmět a účel zákona, má spíše deklarativní charakter a je jakousi preambulí celého zákona. Paragraf 1 však obsahuje i jedno z klíčových ustanovení zákona, protože v § 1 odstavec 2 písm. d) je uvedeno, že účelem zákona je “vytvořit podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 % k roku 2010 a vytvořit podmínky pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010”. Toto ustanovení vymezuje účel zákona nejen proklamativně, ale i kvantitativně. Cíl 8 % je základním východiskem pro stanovení výše cen a bonusů dle § 6, proto je jeho stanovení mimořádně důležité. Cíl 8 % je, jak je uvedeno výše, stanoven Směrnicí a ČR se ke splnění tohoto cíle zavázala v rámci Přístupové dohody k EU. Ve Směrnici je stanoveno, že výše cíle je indikativní (směrná či doporučená) hodnota. Současně je v článku 3 odst. 4 Směrnice uvedeno, že Komise zveřejní každé dva roky, poprvé v roce 2003, hodnotící zprávu a že dojde-li Komise v této zprávě k závěru, že vnitrostátní cíle jsou neodůvodněně v rozporu s globálním cílem ES, může pro daný stát stanovit tento cíl jako závazný. To značí, že cíl 8 % je vyjednán s Komisí jako cíl, který je v souladu s globálním cílem a neměl by být zpochybňován ani ze strany Komise (tlak na zvýšení), ani ze strany ČR (snaha o snížení). V přístupové dohodě je u cíle ČR obsažena poznámka, která zohledňuje vliv klimatických podmínek na průběh plnění cíle (viz výše). Tato poznámka však znamená pouze možnost určité meziroční fluktuace v průběhu plnění cíle, ale neznamená možnost nesplnění cíle k roku 2010. Tento výklad se opírá o znění poznámky č. 6 v příloze Směrnice, která se týká plnění švédského cíle (Švédsko má ve směrnici obdobnou poznámku jako ČR, přičemž ve švédské poznámce je přímo uvedeno, že jde pouze o meziroční fluktuaci z důvodu klimatických podmínek, nejde o možnost nesplnění celkového cíle k roku 2010). Pasáž § 1 odst. 2 písm. d) týkající se zvyšování podílu po roce 2010 souvisí i s tím, že podle článku č. 3 odst. 2 Směrnice je v roce 2007 ČR povinna přijmout a zveřejnit zprávu, ve které bude stanoven vnitrostátní indikativní cíl na dalších 10 let. Komise tento závazek posoudí a může stanovit i závazný cíl.

§ 2

Tento paragraf vymezuje základní pojmy použité v textu zákona, tj. pojmy “obnovitelné zdroje energie”, “biomasa”, “elektřina z obnovitelných zdrojů”, “hrubá spotřeba elektřiny”, “zelený bonus” a “provozovatel regionální distribuční soustavy”.

Definice obnovitelných zdrojů energie vychází ze znění Směrnice, je pouze zúžena o obnovitelné zdroje, které nejsou pro podmínky ČR podstatné (energie přílivu, energie vln). Jde o definici obnovitelných zdrojů jako takových, nikoliv definici obnovitelných zdrojů určených výhradně pro výrobu elektřiny. Z tohoto důvodu je tato definice považována za obecnou definici obnovitelných zdrojů energie. Pokud bude například jiným právním předpisem stanovena podpora výroby tepla z obnovitelných zdrojů, může se i na tuto podporu vztahovat tato obecná definice. Tato obecná definice nahrazuje původní pojmy uvedené v energetickém zákoně a zákoně o hospodaření energií. Fakticky by bylo možné tuto definici ukončit slovy “energie biomasy”, nicméně Směrnice uvádí též podmnožiny biomasy, tj. skládkový plyn, kalový plyn a bioplyn. Proto jsou do definice obnovitelných zdrojů zahrnuta i tato plynná paliva, ačkoliv ve skutečnosti vznikají z biomasy. Energii skládkového plynu a kalového plynu nelze považovat za druhotný zdroj energie dle energetického zákona. Tato definice zajišťuje, že veškerá elektřina vyrobená z těchto zdrojů bude započítána do plnění cíle ČR dle § 1 odst. 2 písm. d). Toto je významné z toho důvodu, že ne veškerá elektřina z obnovitelných zdrojů je předmětem podpory dle zákona (například elektřina z některých druhů biomasy).

I definice biomasy je převzata ze Směrnice. Důležitým pojmem je zde výrobek, přičemž podstatným rozlišujícím znakem je biologická rozložitelnost, kterou lze vymezit jako schopnost organické látky podléhat biologickému rozkladu působením mikroorganismů. Pokud jde o výrobky, mohou pocházet pouze ze zemědělství, lesnictví a souvisejících průmyslových odvětví. Za související průmyslové odvětví se považuje průmyslové odvětví, které zpracovává vstupní suroviny mající charakter nefosilního zdroje biologického původu. Jednotlivé druhy biomasy, které jsou předmětem podpory, budou vymezeny prováděcím předpisem k § 3 odst. 1 a 2. Netříděné komunální a průmyslové odpady nejsou biomasou ve smyslu této definice.

K definici pojmu “elektřina z obnovitelných zdrojů” je nutné uvést, že zařízením ve smyslu této definice se rozumí výrobna elektřiny (viz § 2 odst. 2 bod 29 energetického zákona) pro přeměnu obnovitelného zdroje energie na elektřinu. Pro výrobu elektřiny z biomasy připadají z hlediska zdroje paliva v zásadě tři možnosti – výrobna elektřiny spaluje výlučně biomasu, výrobna elektřiny spaluje v jednom topeništi biomasu a fosilní palivo (společné spalování dle § 3 odst. 3, zkráceně spoluspalování), výrobna spaluje v jednom topeništi biomasu a v druhém fosilní palivo a vzniklý nosič energie (například pára) z obou topenišť proudí do společného produktovodu (například parovodu). Toto platí například i pro plynná paliva. Pro výrobu elektřiny z ostatních druhů obnovitelných zdrojů přichází v úvahu zpravidla pouze výroba výlučně z obnovitelného zdroje.

K definici pojmu “hrubá spotřeba elektřiny” uvádíme, že jde o jeden ze statistických ukazatelů elektroenergetiky, vykazovaný v současné době Energetickým regulačním úřadem. Jde o elektřinu, která zahrnuje celkovou výrobu elektřiny v ČR včetně vlastní spotřeby elektroenergetických provozů, bilance dovozu a vývozu, ztráty v sítích a spotřeby na přečerpávání v přečerpávacích vodních elektrárnách. Ve smyslu celních předpisů platí, že dovoz a vývoz je výměna zboží přes hranice ES. Pro účely tohoto zákona je však vývoz a dovoz chápán v ekonomické kategorii obchodní bilance, tj. jako výměna zboží (elektřiny) přes hranice ČR. Toto vymezení dovozu a vývozu odpovídá duchu Směrnice, která v článku 2 písm. d) hovoří o vnitrostátní (tj. tuzemské) výrobě elektřiny.

Pojem “zelený bonus” je jedním ze stěžejních pojmů zákona. Je příplatkem k tržní ceně elektřiny. Touto tržní cenou se rozumí průměrná cena elektřiny z obnovitelných zdrojů, za kterou výrobci elektřiny z daného obnovitelného zdroje na trhu svoji elektřinu prodávají. Tržní cena závisí na kvalitě elektřiny z obnovitelných zdrojů. Celkový příjem výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů, který bude získávat podporu v režimu zelených bonusů, tedy bude součet tržní ceny a zeleného bonusu. Vzhledem k tomu, že zelený bonus bude stanovován dopředu na příští kalendářní rok, je nutné vycházet z očekávané průměrné výše tržní ceny elektřiny (jak té z obnovitelných zdrojů, tak silové z konvenčních zdrojů) na tento následující kalendářní rok. Příjemcem zeleného bonusu je výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů. Výši zeleného bonusu stanoví podle § 6, který je pro stanovení této výše rozhodující, Energetický regulační úřad. Definice zeleného bonusu v sobě sice obsahuje i další pravidla pro stanovení jeho výše, podstatný je však z tohoto hlediska pouze § 6. Nárok na zaplacení zeleného bonusu vzniká na základě § 4 odst. 7. Zelený bonus je prémií za to, že výrobce produkuje environmentálně šetrnější produkt (elektřinu z obnovitelných zdrojů). Dále je tento příplatek také prémií za to, že tento výrobce na sebe bere určitá rizika spojená s tímto schématem podpory (zelený bonus je pro výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů rizikovějším schématem podpory v porovnání se schématem povinného výkupu za stanovené ceny, kde tržní riziko prakticky neexistuje). Kvalitou elektřiny se pro účely tohoto zákona rozumí zejména míra spolehlivosti dodávek elektřiny, předpověditelnost dodávky elektřiny v čase a regulovatelnost výroby elektřiny. Kvalita elektřiny z různých druhů obnovitelných zdrojů je různá (například elektřina z větru je méně spolehlivá, předpověditelná a regulovatelná než elektřina z biomasy). Zohlednění kvality dodávané elektřiny pak znamená, že méně kvalitní elektřina bude mít nižší tržní cenu, takže zelený bonus bude muset tuto nižší cenu zohlednit, tudíž bude muset být vyšší. Neznamená to tedy, že čím nižší je kvalita elektřiny, tím nižší musí být zelený bonus.

Definice pojmu “provozovatel regionální distribuční soustavy” je kombinací definice provozovatele distribuční soustavy (§ 2 odst. 1 bod 20 Energetického zákona) a definice regionální distribuční soustavy (všeobecná ustanovení Cenového rozhodnutí ERÚ č. 1/2002). Důvodem zavedení tohoto pojmu je, že z provozovatelů distribučních soustav jsou pouze provozovatelé regionálních distribučních soustav povinni vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů za stanovené ceny a vyplácet zelené bonusy.

§ 3

Tento paragraf vymezuje předmět podpory. Odstavec 1 stanoví, že předmětem podpory je pouze elektřina z obnovitelných zdrojů vyrobená v zařízeních umístěných na území ČR (nikoliv tedy například elektřina vyrobená v zařízeních v zahraničí provozovaných českými subjekty). Specifikace omezení určujícího, že předmětem podpory jsou pouze větrné elektrárny s celkovým instalovaným výkonem do 20 MW na 1 km2, spočívá ve stanovení maximální výše instalovaného výkonu na plochu zaujímanou větrnými elektrárnami. Vzhledem k nejednoznačnosti tohoto ustanovení (nekonečné množství případů vymezení plochy 1 km2) se jeví jako nejjednodušším řešením vymezení této plochy 1 km2 jako kružnice o poloměru 564 metrů se středem v ose jakékoliv elektrárny posuzovaného souboru větrných elektráren. Vyhláška MŽP stanoví, které druhy biomasy a které způsoby výroby elektřiny z biomasy budou předmětem podpory podle tohoto zákona.

Ustanovení odstavce 2 vychází ze základního principu zákona, kterým je diferenciace podpory pro výrobu elektřiny z různých druhů obnovitelných zdrojů, založená na odlišných provozních a měrných investičních nákladech na výrobu této elektřiny. Pokud jsou tyto ekonomické charakteristiky odlišné, pak podle tohoto ustanovení musí být podpora v případě existence ekonomických důvodů diferencována (tj. nesmí být stejná) podle druhu obnovitelného zdroje (například různá podpora musí být pro větrné elektrárny a fotovoltaické elektrárny), podle instalovaného výkonu výrobny (například musí být různá podpora pro malou sluneční elektrárnu na střeše jedné budovy a relativně velkou sluneční elektrárnu) a podle parametrů biomasy (například různá podpora musí být pro elektřinu získanou z účelově pěstovaných rostlin a pro elektřinu z pilin). Protože nelze podporu poskytovat pro jednotlivá zařízení, úřad pro stanovení výše podpory stanoví kategorie podle druhu obnovitelného zdroje, velikosti zařízení a u biomasy i dle jejích parametrů.

Parametry jsou v tomto ustanovení obecný pojem, může jít o nejrůznější parametry (například o ekonomické, technické, fyzikální, environmentální a jiné parametry). Naproti tomu v ustanovení § 6 odst. 1 je již pojem “parametr” vymezen konkrétně (“ekonomické a technické parametry”).

Další podrobnosti ke stanovení výše výkupních cen pro biomasu podle parametrů dle § 3 odst. 2 jsou uvedeny v komentáři k § 6.

Účelem ustanovení odstavce 3 je diferenciace podpory na jedné straně pro elektrárny, které jsou provozovány výlučně na biomasu a na druhé straně pro elektrárny kde probíhá společné spalování biomasy a fosilního paliva v jednom topeništi (spoluspalování). V případě spoluspalování pevné biomasy a uhlí jde v podmínkách ČR prakticky výhradně o velká zařízení (fluidní elektrárny a. s. ČEZ, velké městské teplárny Dalkie Krnov apod.). Zároveň v ČR existuje relativně stabilizovaný trh biomasy pro malé decentralizované zdroje především tepla (například obecní výtopny na biomasu). Cílem tohoto ustanovení je prostřednictvím ekonomického nástroje (ceny elektřiny z biomasy) stabilizovat trh s biomasou a zachovat biomasu jako zdroje energie pro tyto malé decentralizované výtopny. Cestou k dosažení tohoto cíle je oddělení trhu různých druhů biomasy odlišením výše podpory elektřiny získané z různých druhů biomasy. Pro účely spoluspalování je ekonomicky zvýhodněna elektřina získaná z účelově pěstovaných rostlin. Protože spoluspalování se týká především ekonomicky silných subjektů, očekává se, že právě tyto subjekty jsou schopny vytvořit dostatečnou poptávku po tomto druhu biomasy a tím podpořit jejich pěstování (v současné době je produkce těchto rostlin v ČR velmi omezená).

Při ekonomickém zvýhodnění výroby elektřiny z odpadní biomasy pro účely výlučného spalování se vychází z relace výlučného spalování a spoluspalování, kdežto při ekonomickém zvýhodnění výroby elektřiny z účelově pěstované biomasy při spoluspalování se vychází z relace účelově pěstované biomasy a odpadní biomasy. V praxi to znamená, že v případě spoluspalování bude mít vyšší podporu elektřina z účelově pěstovaných rostlin a nižší podporu elektřina získaná z odpadní biomasy (například piliny) – diferenciace podle druhu biomasy. Zároveň však elektřina získaná výlučným spalováním odpadní biomasy bude mít vyšší podporu než elektřina získaná spoluspalováním odpadní biomasy – diferenciace podle druhu zařízení.

Dřevovýroba a průmyslové zpracování dřeva v tomto smyslu zahrnují těžbu dřeva, produkci řeziva i produkci finálních výrobků (nábytkářský průmysl, papírenský průmysl apod.).

Ustanovení odstavce 4 bylo do zákona velmi nevhodně doplněno při projednávání v Poslanecké sněmovně. Důvodem této nevhodnosti je, že důlní plyn z uzavřených dolů není obnovitelným zdrojem energie a do zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nepatří. Tento plyn je však nebezpečný z hlediska úniků do objektů (riziko samovolných explozí) a zároveň je tvořen převážně metanem, který je velmi agresivním skleníkovým plynem. Je proto žádoucí nejen důlní plyn z uzavřených dolů kontrolovaně jímat, ale i stimulovat jeho energetické využívání (tj. jeho přeměnu na více než 20krát méně agresivní skleníkový plyn – oxid uhličitý).

V souladu s § 3 odst. 1 písm. n) horního zákona je důlním plynem technicky využitelný přírodní plyn s výjimkou zemního plynu. Z této definice tedy jednoznačně vyplývá, že důlním plynem z uzavřených dolů nemůže být zemní plyn z úložiště zemního plynu v uzavřeném dole.

Uzavřeným dolem se rozumí dobývací prostor, kde dobývání výhradního ložiska skončilo nebo bylo trvale zastaveno a o jehož zrušení rozhodl obvodní báňský úřad podle § 27 odst. 8 horního zákona.

Schéma podpory výroby elektřiny z důlního plynu z uzavřených dolů je obdobné jako u výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Výjimku tvoří ustanovení o záruce původu a o dovozu elektřiny, které se pro důlní plyn nepoužijí. Důvodem je, že tato ustanovení se týkají vykazování elektřiny z obnovitelných zdrojů pro účely splnění cíle výrob elektřiny z obnovitelných zdrojů.

§ 4 a 5

Oba paragrafy jsou výrazně technicky zaměřené a obsahují velké množství dílčích ustanovení. Jejich podrobnější výklad proto přesahuje možnosti tohoto článku. U těchto paragrafů se proto omezíme pouze na stručný popis systému podpory výroby elektřiny, který je obsažen v několika ustanoveních § 4. Systém podpory je jednou ze stěžejních částí zákona a tudíž i ustanovení s ním související jsou z § 4 a 5 jednoznačně nejdůležitější.

Systém podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů zachovává některé dosavadní principy. Jedná se především o právo výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů na přednostní připojení k přenosové nebo distribuční soustavě a dále v systému výkupních cen i právo na vykoupení veškeré elektřiny z obnovitelných zdrojů, kterou výrobce vyrobí.

Bezprostřední systém podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů je založen na tom, že výrobce této elektřiny má právo si zvolit jeden ze dvou různých, na sobě nezávislých systémů podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů – buď systém minimálních výkupních cen s povinným výkupem elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále systém výkupních cen) nebo systém zelených bonusů. V případě systému výkupních cen výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů může nabídnout elektřinu provozovateli distribuční soustavy za pevně stanovenou minimální výkupní cenu s tím, že ten má povinnost od něj veškerou vyrobenou elektřinu z obnovitelných zdrojů vykoupit. Pevně stanovené výkupní ceny jsou diferencovány podle specifických nákladů výroby elektřiny v jednotlivých typech zařízení (vodní, větrné, solární, geotermální či elektrárny na biomasu). Druhou možností výrobce je zvolit systém zelených bonusů. V něm si výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů musí sám na trhu najít odběratele pro svoji elektřinu za tržní cenu. Až pokud svoji elektřinu výrobce prodá, návdavkem obdrží od provozovatele distribuční soustavy prémii v podobě zeleného bonusu. Součet tržní ceny elektřiny a zeleného bonusu by měl výrobci – v případě, že jeho projekt odpovídá standardní ekonomické efektivnosti – zajistit vyšší výnos než v systému pevných výkupních cen.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 33/2005.

Další informace [nápis]
Číslo 33/2005
Časopis Veřejná správa č. 33/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail