Lexikon evropského práva |
Kazuistika (Altmark)
Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 24. července 2003 se na základě otázky předložené německým Spolkovým správním soudem dotýká regulačního rámce pro veřejnou osobní dopravu. Společnost Altmark Trans se v roce 1994 dostala do soudního sporu s konkurenční společností Nahverkehrsgesellschaft Altmark v souvislosti s obnovením závazku veřejných dopravních služeb v okrese Stendal. Správní úřad v Magdeburku v rámci tohoto rozhodování údajně nevzal v úvahu, že Altmark Trans není solventním podnikem a že toliko finanční vyrovnání pramenící z obnovení licence pro provoz pravidelných autobusových linek mu umožňuje jakžtakž hospodářsky přežít. Tím měla být Altmarku Trans neoprávněně poskytnuta veřejná podpora.
Německý Spolkový správní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že komunitární úprava, která veřejné podpory v zásadě zakazuje, je v tomto případě založena nejenom na mechanismu výjimek, ale i na “výjimkách z výjimek”, přičemž velmi neurčité vymezení rámce správního uvážení komplikují soudní přezkoumávání úředních rozhodnutí. Jestliže mohl být spor z hlediska německého práva uzavřen tak, že správní úřad nepřekročil meze zákonem povolené správní úvahy, vyvstávala zároveň otázka, nakolik je vnitrostátní úprava slučitelná s úpravou komunitární.
Podle článku 87 odst. 1 SES platí, že podpora, poskytnutá státem nebo ze státních prostředků, která určitým způsobem zvýhodňuje příjemce, hrozí narušením hospodářské soutěže. Je zřejmé, že v případě Altmark je nejcitlivější podmínka, podle níž podpora musí být schopna ovlivnit obchod mezi členskými státy, což se obvykle neděje tam, kde předmětem podnikání je pouze místní nebo regionální osobní přeprava, neboť nelze prokázat, že podniky z jiných členských států mají skutečný obchodní zájem proniknout na trh těchto lokálních služeb.
Ve smyslu ustálené judikatury ESD nutno dovodit, že státní příspěvek na poskytování veřejných služeb spadá pod kategorii státních podpor, jestliže výhoda znamená to, že příjemce příspěvku dostává více, než co bylo vyčerpáno jako náklady na poskytování veřejné služby. Přitom platí, že kompenzace nákladů nepředstavuje z hlediska definice státní podpory žádnou skutečnou výhodu pro příjemce finančních prostředků.
Zároveň je však třeba trvat na tom, aby byly splněny čtyři další podmínky. Za prvé musí být závazek veřejné služby pro příjemce kompenzačního příspěvku skutečným, přesně definovaným závazkem. Za druhé je třeba, aby kalkulace, podle níž je určována výše příspěvku byla objektivním a průhledným způsobem předem vymezena. Za třetí nesmí kompenzace pokrývat tu část nákladů, jejichž vznik není z hlediska přiměřeného a nezbytného objemu poskytovaných veřejných služeb nutný, a to s přihlédnutím k tomu, co je přiměřenou odměnou nebo ziskem pro poskytovatele veřejných služeb. A za čtvrté je třeba prokázat, že pokud nebyl poskytovatel služeb vybrán podle přísných pravidel pro zadávání veřejných zakázek, je výše kompenzačního příspěvku opřena o analýzu nákladů a je porovnatelná s průměrnými náklady typických poskytovatelů srovnatelných veřejných služeb.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc., Právnická fakulta Univerzity Karlovy