Konzultace

JUDr. Jiří Kroupa

Kauza Kokořín a zrušení § 11 odst. 5 zákona o půdě

KokořínRestitučním předpisům spjatým se snahou o vyrovnání se s následky působení totalitního režimu v letech 1948-1989 je i po patnácti letech věnována zvýšená pozornost veřejnosti. Důvodem je především mimořádný rozsah dotčeného majetku a složitost řešení řady restitučních nároků ve velkém časovém odstupu. Významná je rovněž skutečnost, že se v řadě případů jedná o kulturní památky, které vstoupily do obecného povědomí a jejichž další osud vnímá veřejnost velmi citlivě. Právě tento aspekt restitucí se stal jednou z příčin nejnovějšího příspěvku Ústavního soudu k tomuto tématu, ke kterému se již v minulosti vyjadřoval vícekrát. Jakkoliv byl primární zájem na odčinění majetkových křivd vzniklých v období totalitního režimu neoddiskutovatelný, provázela jej při vzniku restitučních předpisů zároveň snaha zajistit dostatečnou péči o ty části navraceného majetku, které měly charakter kulturních památek, přičemž se jednalo nejen o jejich fyzické zachování, ale v případě movitých věcí též snaha zabránit jejich vývozu do zahraničí. Do restitučních předpisů se tak dostala ustanovení vázající vydání některých památek na budoucí přijetí nových předpisů ohledně jejich ochrany. Předně se jednalo o § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož “věc, která je prohlášena za národní kulturní památku, se nevydá až do doby, kdy Česká národní rada a Slovenská národní rada (dnes samozřejmě Parlament ČR) přijmou nový zákon o správě a ochraně kulturních památek”. Obdobný text se jako § 11 odst. 5 stal součástí také zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě): “nemovitost, která je prohlášena národní kulturní památkou, nelze vydat až do doby přijetí zákonů upravujících správu a ochranu kulturních památek”.

Problematika památkové péče je v současnosti stále upravena původním zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který vedle základní kategorie kulturních památek operuje se skupinou tzv. národních kulturních památek, tedy památek mimořádného významu se speciálním režimem. Seznam kulturních, resp. národních kulturních památek se vede na základě prováděcí vyhlášky č. 66/1988 Sb. Změny v množině národních kulturních památek jsou pak v souladu s § 4 zákona o státní památkové péči prováděny vládním nařízením.

K přijetí nového zákona či zákonů o památkové péči tedy ani 14 let po vzniku restitučních předpisů nedošlo a realizace vybraných restitučních nároků tak byla prakticky odložena na neurčito. Ústavněprávní regulérnost takového stavu byla napadena nejprve ve vztahu k § 8 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který byl nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/98 (vyhlášen jako č. 57/1999 Sb.) zrušen. V květnu letošního roku pak přišla řada též na obdobný § 11 odst. 5 zákona o půdě, a to v souvislosti s restitučními nároky na jednu z velmi známých českých památek.

Hrad Kokořín získal svůj “národní” status nařízením vlády č. 132/2001 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, a to až poté, co skupina osmi oprávněných osob vznesla nárok na vydání hradu, resp. nemovitostí, které jej tvoří, u Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Mělník. Restitučnímu nároku bylo vyhověno rozhodnutím ze dne 11. září 2002, které přiznalo požadované nemovitosti zmíněným osobám do spoluvlastnictví. Rozhodnutí bylo nicméně napadeno Národním památkovým ústavem u Okresního soudu v Mělníku, a to právě s odkazem na § 11 odst. 5 zákona o půdě. V souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, následně podal Okresní soud v Mělníku návrh na zrušení zmíněného ustanovení zákona o půdě, neboť s ohledem na jeho obdobnou povahu ve vztahu k již zrušenému § 8 odst. 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích došel k závěru o jeho rozporu s Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina). Dne 17. května 2005 Ústavní soud návrhu podle očekávání vyhověl nálezem Pl. ÚS 71/04, čímž otevřel dveře nejen vrácení Kokořína oprávněným vlastníkům, ale též realizaci řady dalších dosud blokovaných restitučních nároků.

Argumentace Okresního soudu v Mělníku jako navrhovatele a následně též závěry Ústavního soudu vycházely do značné míry z již zmíněného nálezu č. 57/1999 Sb. Při tom vznikají v zásadě dva okruhy problémů.

Předně se jedná o otázku ústavněprávní konformity specifického legislativního postupu, který je podstatou § 11 odst. 5. Tento postup na samotných restitučních nárocích vůči národním kulturním památkám nic nemění a v plném rozsahu je zachovává i nadále. Zároveň je ale váže na právní podmínku v podobě budoucí události, t. j. přijetí předpisů o památkové péči. Zde se jedná o událost nejistou, neboť tyto předpisy přijaty být mohou, ale nemusí, což závisí na řadě faktorů, které k otázce restitucí nemají přímý vztah.

V duchu čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Mezi zásadami spjatými s pojmem právního státu je podle Ústavního soudu rovněž ta, podle níž “pokud se podmínka stanovená v právním předpise spojuje s nabytím účinnosti jiného právního předpisu, musí jít o skutečnost, která nastane a o které se adresáti nějakým způsobem doví.” To však v daném případě splněno není, v důsledku čehož shledává nález ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě jako rozporné s principy tvorby práva v právním státě ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Chyba při tom nespočívá v pasivitě zákonodárce, který příslušné předpisy dosud nepřijal, nýbrž v nepřípustnosti zvoleného způsobu podmiňování realizace individuálních nároků.

Nejde přitom jen o neurčitost případného přijetí nových předpisů, ale i o nemožnost přesného určení splnění dané podmínky. V této souvislosti podrobil Ústavní soud ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě značné legislativně technické kritice a při odhlédnutí od ústavněprávního hlediska jej zjevně chápe přinejmenším jako nestandardní. Podle nálezu je vázání realizace restitučních nároků na “přijetí zákonů upravujících správu a ochranu kulturních památek” vysoce neurčité. Není jasné, zda tu měl zákonodárce na mysli přijetí zákonů nových či jen novelizace zákona stávajícího (zřejmě šlo o první možnost, pak ale není jasné proč je zcela běžná metoda novelizace vyloučena). Neurčitost formulace § 11 odst. 5 zákona o půdě prakticky vylučuje jednoznačnou identifikaci předpokládaných předpisů, neboť striktně vzato by se mohlo jednat o kterékoliv nové předpisy zabývající se nějakými aspekty památkové péče, třeba i zcela bez vztahu k restitucím a zákonu o půdě.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 31/2005.

Další informace [nápis]
Číslo 31/2005
Časopis Veřejná správa č. 31/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail