Konzultace

JUDr. Jiří Kroupa,

Sousední pozemek
Nález Ústavního soudu III. ÚS 609/04 a zpřesnění výkladu pojmu sousedního pozemku v rámci stavebního zákona

ilustrační fotoV roce 2000 konstatoval Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 19/99, že sousedním pozemkem pro účely řízení podle stavebního zákona se nemusí rozumět vždy jen pozemek mající s výchozím pozemkem společnou hranici, ale též pozemek vzdálenější, pokud na něj má územní řízení příslušný vliv. Tento závěr pak patří k těm, které díky vysoké praktičnosti vstoupily do obecného povědomí. V dubnu letošního roku se však otázka sousedních pozemků objevila před Ústavním soudem znovu.

Podle § 34 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), je účastníkem územního řízení o umístění stavby a o využití území navrhovatel a dále osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, mohou být rozhodnutím přímo dotčena. Novela stavebního zákona č. 83/1998 Sb. tuto definici doplnila ustanovením § 139 písm. c), kde v rámci definování obecných pojmů stavebního zákona přistoupila k vymezení pojmu “sousední pozemky a stavby na nich”, a to tak, že se jimi rozuměly pozemky, mající společnou hranici s pozemkem, který je předmětem správního řízení vedeného podle stavebního zákona, a stavby na těchto pozemcích.

Toto vymezení bylo ovšem napadeno u Ústavního soudu, který ustanovení § 139 písm. c) zrušil svým nálezem Pl. ÚS. 19/99 (vyhlášen pod č. 96/2000 Sb.) s účinností od 22. 4. 2000. Základem nálezu Ústavního soudu zde bylo odmítnutí restriktivního výkladu pojmu sousedního pozemku, který jej omezoval pouze na pozemky mající vůči výchozímu pozemku společnou hranici (tzv. pozemky mezující). Ústavní soud naopak vyslovil pravidlo, podle něhož je třeba pro účely řízení podle stavebního zákona za sousední pozemky považovat též takové, které nemají přímou hranici s výchozím pozemkem, pokud mohou být vlastnická nebo jiná práva k těmto pozemkům nebo stavbám na nich rozhodnutím přímo dotčena. Toto pojetí ostatně mělo v českém právním prostředí mnohaletou tradici, neboť již v prvorepublikovém období judikatura považovala za sousední též pozemky “za potokem” či “za cestou”. Při posuzování, kterých konkrétních pozemků se bude uvedené pravidlo týkat, odkázal Ústavní soud na zohlednění individuálních okolností daného případu.

Právě v tomto odkazu ale bylo skryto jádro nového sporu. Po skutkové stránce se jednalo o problém výstavby obytného domu v ulici Pod Vyšehradem v Praze Podolí, kterou hodlala provést SEA – Skupina ekologické architektury, a to na základě územního rozhodnutí o umístění stavby vydané Magistrátem hlavního města Prahy dne 9. 4. 2001. Při tom měla být vlastní stavba umístěna na pozemku p. č. 96, zatímco na druhém pozemku p. č. 2026, jehož se rozhodnutí dotýkalo, měly být pouze vybudovány inženýrské sítě. Problém vznikl ve spojitosti s dalším pozemkem, p. č. 42, na kterém se nachází kostel sv. Michaela Archanděla (vlastník Římskokatolická církev, Pražské arcibiskupství). Z obou pozemků, kterých se rozhodnutí týkalo, sousedí pozemek p. č. 42 pouze s pozemkem p. č. 2026 (prakticky měla být novostavba umístěna přes ulici naproti kostelu).

Vlastník kostela se hodlal územního řízení zúčastnit, což mu ovšem bylo odepřeno, a to jak Magistrátem, tak Ministerstvem pro místní rozvoj jako odvolacím orgánem. Tento závěr pak potvrdil i Nejvyšší správní soud jako orgán správního soudnictví ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2004. Odmítnutý účastník řízení reagoval podáním ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. O stížnosti bylo rozhodnuto 7. dubna 2005 nálezem III. ÚS 609/04, a to tak, že byla shledána jako důvodná a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno.

Rozhodující správní úřady i Nejvyšší správní soud vycházely z předpokladu, že umístění předmětné stavby nemůže nijak zasáhnout do vlastnických či jiných práv vlastníka kostela, a to proto, že podle záměru stavba vůbec neměla být postavena na mezujícím pozemku vůči pozemku pod kostelem, nýbrž až na pozemku vzdálenějším (p. č. 96), se kterým pozemek pod kostelem hranici nemá. Ačkoliv se tedy územní rozhodnutí týkalo jak pozemku pod budoucí novostavbou, tak pozemku mezi oběma stavbami (tedy s přímou hranicí s pozemkem pod kostelem), došel napadený rozsudek k závěru, že vlastník kostela nebude účastníkem, neboť jeho práva nejsou stavbou dotčena. V rozsudku bylo při tom odkázáno na výše uvedený nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/99. Podle výkladu prezentovaného Nejvyšším správním soudem vyjádřil Ústavní soud zásadu, podle níž je pro určení účastníků rozhodující nikoliv přítomnost bezprostřední hranice pozemků, nýbrž materiální hledisko – tedy možnost ovlivnění práv spojených se sousedním pozemkem či stavbou na něm. Podle Nejvyššího správního soudu je tedy třeba mezi sousední pozemky zahrnout též “ovlivněné” pozemky bez přímé hranice (což skutečně odpovídá názoru Ústavního soudu), zároveň však je třeba toto pravidlo použít i obráceně. Tedy tak, že účastníkem řízení nebude vlastník takového pozemku, který sice přímou hranici má, avšak pozemek či stavba na něm nebudou nijak “ovlivněny”. Jinými slovy je podle Nejvyššího správního soudu třeba posuzovat účastenství pouze podle možného zásahu do práv, zatímco existence či neexistence přímé hranice je vlastně irelevantní.

Stěžovatel naproti tomu vznesl argument proti rozdělování obou pozemků, jichž se územní rozhodnutí týká, neboť podle něj nemělo právní základ (případný vztah přímé hranice je třeba posuzovat k oběma pozemkům společně, nikoliv pouze ve vztahu k tomu, na němž bude stát budoucí stavba sama o sobě). Především pak poukázal na fakt, že výstavba inženýrských sítí na pozemku p. č. 2026 proběhne v těsné blízkosti obvodové zdi areálu kostela, jejíž stabilita tím může být ohrožena. I z pohledu logiky prosazované Nejvyšším správním soudem tedy měl být stěžovatel účastníkem územního řízení, neboť budoucí stavba mohla jeho pozemek (stavbu na něm), resp. práva k nim potenciálně ovlivnit. Ústavněprávním základem stížnosti se tak stalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a odst. 2 (kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak) Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), která byla stěžovateli ze strany Nejvyššího správního soudu údajně odepřena.

Ústavní soud ve svém nálezu především přisvědčil názoru stěžovatele v tom smyslu, že jeho práva mohou být územním rozhodnutím potenciálně dotčena. Na základě připojeného spisu tak konstatoval, že možnost zásahu do obvodové zdi při výstavbě inženýrských sítí na pozemku p. č. 2026 je zde jasně dána. Už jen z tohoto důvodu mělo být se stěžovatelem jednáno jako s účastníkem řízení se všemi procesními právy a povinnostmi.

Dále se nález věnuje otázce nastolené Nejvyšším správním soudem, tedy zda je pro účastenství klíčová možnost ovlivnění něčích práv anebo bezprostředně hraniční vzájemná poloha pozemků, případně obě tato kritéria. V souvislosti s vlastním nálezem Pl. ÚS 19/99 Ústavní soud potvrdil, že v něm poukazoval na nutnost posuzovat účastenství při řízení podle stavebního zákona též materiálně, tedy podle případného ovlivnění práv souvisejících se sousedními nemovitostmi. Omezení účastenství pouze na osoby mající práva k mezujícím pozemkům či stavbám na nich pak tehdy i nyní Ústavní soud označil za odporující “ústavním principům ochrany základních práv”. V tomto směru konec konců nebylo mezi oběma soudy rozporu.

Nicméně nález pokračuje: “V odůvodnění svého nálezu (Pl. ÚS 19/99 - pozn. autora) Ústavní soud sice dal najevo nezbytnost individuálních přístupů v jednotlivých konkrétních věcech - to však, jak konkrétně uvedl - při posuzování otázky “až kam” a do jaké šíře či vzdálenosti mohou tzv. sousední pozemky, pokud nebude platit podmínka sousední hranice, sahat. Právě z uvedeného je evidentní, že Ústavní soud “mezujícího souseda” rozhodně nemínil z okruhu účastníků správního řízení vyloučit, možné dotčení jeho práv více méně předpokládal a v podstatě naznačil nutnost extenzivního výkladu příslušných norem otázku účastenství upravujících.”

Jinými slovy zde Ústavní soud v podstatě vychází z principu dvojího kritéria. Primárním je kritérium bezprostřední hranice pozemků, kdy tzv. mezující soused by měl být účastníkem řízení podle stavebního zákona v zásadě vždy, neboť možnost potenciálního ovlivnění jeho práv je zde dána už z povahy věci s takovou mírou pravděpodobnosti, která hraničí s jistotou. Až poté vzniká otázka, zda budoucí stavba neovlivní též práva osob jiných, které postavení tzv. mezujících sousedů nemají, přičemž zde teprve přichází ke slovu materiální přístup k problému tak, jak jej vyjádřil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/99.

Z těchto důvodů tedy potvrzení odepření stěžovatelovy účasti v řízení, jak je ve svém rozsudku provedl Nejvyšší správní soud, představovalo porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a nemohlo být řešeno jinak než zrušením napadeného rozsudku. Do budoucna lze jen doufat, že tímto novým nálezem Ústavního soudu je pojem sousedních pozemků ve smyslu stavebního zákona definitivně vyložen a napříště se jeho aplikace obejde bez dalších zdlouhavých sporů.

Další informace [nápis]
Číslo 24/2005
Časopis Veřejná správa č. 24/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail