Rozhovor

s pplk. Mgr. Alešem Knížkem,
ředitelem Vojenského historického ústavu:

Je třeba investovat také do národní hrdosti

pplk. Mgr. Aleš Knížek

Historie této instituce se vlastně odvíjí paralelně s dějinami naší moderní státnosti...

V podstatě je tomu tak, protože už v prvním roce existence Československé republiky byl zřízen výbor pro přípravu vojenského muzea. Myšlenka byla naplněna až výstavbou této budovy a na počátku třicátých let zde byl slavnostně otevřen, za přítomnosti státních činitelů včetně prezidenta T. G. Masaryka, Památník osvobození, jak se instituce zprvu nazývala. Památník byl věnován bojům našich vojáků v legiích francouzských, italských a ruských. Expozice se vlastně stala ukázkou našeho odpoutání od Rakouska-Uherska. Prvním ředitelem památníku byl generál Rudolf Medek, jedna z nejvýraznějších postav první republiky, a to jak v armádě, tak i v kultuře, a působil zde nepřetržitě až do příchodu Němců v roce 1939. Památník osvobození se stal základem veškerého vojenského muzejnictví v republice. Po roce 1939 zabrala objekt německá branná moc a budovalo se zde postupně německé vojenské muzeum, které mělo být rozšířeno o expozici ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. K oficiálnímu otevření takto plánovaného muzea sice za protektorátu nedošlo, nicméně sbírky byly shromážděny a zůstaly zde. Předchozí sbírky z první republiky byly zčásti zničeny, díky pracovníkům tehdejšího Památníku se však velkou část z nich podařilo zachránit. Některé sbírkové předměty byly zazděny přímo v kancelářích nebo v budově na Vítkově, část sbírek byla ukryta pod stadionem Sparty, případně v kotelně. Po osvobození zřizuje prezident Beneš svým výnosem instituci s názvem Vojenský historický ústav. Do vínku mu dává takzvané “Poslání Vojenského historického ústavu” útlý spisek v rozsahu přibližně třiceti stran. Jednoznačně se v něm praví, že VHÚ je institucí zřízenou k ochraně památek československé státnosti ve spojení s armádou. Po roce 1948 pochopitelně dochází k personálním výměnám, stále však zůstávají muzea zde na Žižkově a na Hradčanech. Nejsou to klasická muzea, ale expozice. Následující čtyři desetiletí staví samozřejmě expozice do služeb totalitní ideologie, historické události jsou představovány značně zkreslené. Na druhou stranu musím říct, že většina odborných pracovníků byli srdcem muzejníci nebo velmi dobří knihovníci. Nelikvidovali sbírky, naopak je rozšiřovali. Vzhledem k takovému nevšednímu přístupu se dochovaly věci, které po roce 1989 stačilo doslova jen oprášit a vystavit.

Kdy aktivity ústavu překročily hranice hlavní budovy?

Jedním z rozhodujících podnětů byl vznik Leteckého muzea ve Kbelích. V roce 1968 se připomínalo výročí vzniku našeho letectva a při té příležitosti byla uspořádána velká výstava právě na kbelském letišti. Obdivuhodný muž jménem Jaroslav Janečka dokázal z této výstavy následně vytvořit muzeum. Během několika let vznikla tedy při Vojenském historickém ústavu expozice letectví, později i kosmonautiky. Nynější Letecké muzeum ve Kbelích je jednou z nejpozoruhodnějších a nejrozsáhlejších institucí svého druhu na světě. Vždyť vystavuje již 275 letadel! Návštěvníci si také mohou prohlédnout, jak vypadalo polní letiště za první republiky nebo letadla během služby za druhé světové války.

Zásadním krokem muselo být úsilí vymanit muzeum z letitých ideologických nánosů…

Pochopitelně. V rámci celého Vojenského historického ústavu dochází po roce 1989 k celé řadě pozitivních změn. Důraz je kladen na tvůrčí potenciál ústavu, na vznik zásadních odborných textů a publikací, které by překlenuly období, v němž teoretická práce vojenských historiků nutně stagnovala. V tomto směru máme ještě mnoho před sebou i nyní a také četné smělé projekty a plány, které se snažíme postupně naplňovat. V muzeu vznikly nové expozice. Na podzim 2002, kdy jsem byl jmenován do funkce ředitele VHÚ, se o pozornost veřejnosti úspěšně ucházela výstava “Atentát – Operace Anthropoid 1941-1942”, kterou o sobě dala vědět nastupující generace mladých vojenských historiků, jež teď tvoří jádro našeho týmu.

Výstava byla postupně prodlužována až do letošního ledna a v následujících letech se představí v několika evropských zemích. Jakou měla návštěvnost?

Přišlo si ji prohlédnout na 110 tisíc lidí. Teď putuje v zúžené verzi do Itálie, od podzimu bude otevřena v plném rozsahu v Berlíně. Osvědčil se nám moderní způsob prezentace, který klade důraz na celkovou atmosféru vtahující návštěvníka do dějin i událostí. Mnohé předměty jsou volně přístupné na otevřené ploše. Vystavujeme exponáty, které u návštěvníků budí velkou emocionální odezvu. Tento způsob jsme si však v praxi vyzkoušeli ještě před výstavou věnovanou atentátu na Reinharda Heydricha. Společně s kolegou Michalem Burianem jsme totiž začali rozvíjet velmi ambiciózní projekt. Když na přelomu let 1994 a 1995 získal Vojenský historický ústav bývalá kasárna v Lešanech u Týnce nad Sázavou, dali jsme se na tomto místě v roce 1996 do budování Vojenského technického muzea VHÚ, které již nyní v Evropě patří mezi nejvýznamnější instituce tohoto typu.

Máte nějaký vzor ve světových muzeích?

Zcela jistě Imperial War Museum a Army International Museum v Chelsea, obě v Londýně. To je absolutní špička v prezentaci vojenských dějin. Jejich vzoru bychom se také velice rádi přiblížili. Zejména rozsáhlé haly v Lešanech nám umožňují prezentovat techniku v dobových dioaramatech, s figurínami, ukázkami technického i dispečerského zázemí. V lešanském areálu budeme navíc i letos, podobně jako v minulých letech, představovat ukázky historické techniky přímo v pohybu. To má nebývalý obrovský ohlas. Na každou podobnou prezentaci přichází až dvacet tisíc návštěvníků. Jako historik se specializuji na zbrojní výrobu dvacátého století. Tanky, automobily, motocykly... V Lešanech představujeme již k pěti stovkám automobilů, tanků, obrněných transportérů, raketometů, motocyklů a děl různých velikostí a ráží, vyrobených od konce devatenáctého století až téměř po konec století dvacátého.

Každý rozvoj je zpravidla doprovázen i ztrátami. Jaké postihly vojenské muzejnictví?

Ještě před mým nástupem do funkce ředitele přišel Vojenský historický ústav o Schwarzenberský palác. V nejatraktivnější turistické zóně jsme ztratili rozsáhlé výstavní prostory. Do depozitářů putovaly četné kolekce chladných i palných zbraní, stejnokroje... Částečně se tuto bolestnou ztrátu podařilo zmírnit až v loňském roce díky velmi dobré spolupráci se Správou Pražského hradu, a také díky osobnímu zájmu pana prezidenta Václava Klause o vybudování historické expozice starých zbraní a zbroje v areálu Pražského hradu. Ve třech patrech Prašné věže Mihulka můžeme tedy od prosince loňského roku představit alespoň část starých sbírek.

Jaký je váš typický návštěvník?

V posledních letech se snažíme o to, aby se naše nejnovější národní dějiny staly co nejpřístupnější záležitostí, podobně jako je tomu v britských, německých nebo francouzských státních muzeích. Vstup do všech muzeí Vojenského historického ústavu je proto zdarma. Mezi našimi návštěvníky převažují především žáci základních a studenti středních škol. To je potěšitelné zejména proto, že výuka moderních českých dějin dvacátého století má na školách daleko k dokonalosti. Druhou výraznou kategorii našich návštěvníků představují třicátníci, kteří naše muzea navštěvují se svými dětmi. Výstavy jako byl “Atentát” dokáží zaujmout jak je, tak i jejich potomky a umožňují jim poznat přístupnou formou osudy lidí, kteří byli pro tuto zem připraveni obětovat i vlastní život. Větší spolupráce s učiteli dějepisu, případně i výuka přímo zde v muzeu jsou naším velkým cílem, a já osobně velice oceňuji ty, s nimiž se nám to již nyní daří. Chápu, že v nynějším světě udávají trend počítače, matematika a technické záležitosti. Je však třeba také něco investovat i do národní hrdosti. Vědět, jak a kdy vznikl tento stát, a to že v něm žili lidé, kteří se byli ochotni postavit zlu i za cenu sebeobětování. A že lidé prvotřídních kvalit, například stovky špičkových důstojníků naší armády, vyvražděných Němci v letech druhé světové války, nám krutě chyběly v roce 1948, aby řekli komunistickému puči jasné ne. Tato fakta by měl znát již žák základní školy. Pokud bude systém výuky dějepisu koncipován i nadále jako doposud, budeme sice mít za několik let vynikající počítačové odborníky, špičkové matematiky a konstruktéry, ale bude naprosto jedno, kdo jsou a pro koho pracují.

Nepochybně vás fascinuje technická vyspělost první republiky…

Nejen ta, ale i určitá etika, která tehdejší dobu doprovázela. Víte, velmi jsem obdivoval plzeňskou Škodovku. Nejen jako největší zbrojovku rakousko-uherské monarchie, ale i první republiky. Škodovku nám záviděl celý tehdejší svět. Produkovala špičkové záležitosti, Československo se pohybovalo ve třicátých letech stále v první desítce států vyvážejících zbraně. Státní rozpočet to také pochopitelně ovlivňovalo. Neříkám, že cílem státu by mělo být zbrojení. Ale zdejší technická dokonalost byla na takové úrovni, že jsme si mohli dovolit vyhrávat konkurzy na dodávky zbraní a technického zařízení ve většině států světa. Bylo to díky umu, nasazení lidí a díky tomu, že milovali svůj stát. To je to, co se za léta totalitního režimu vytratilo. Na spoustu věcí z první republiky se bohužel nenavázalo. Jednou z nich je podle mého mínění i naše rozpačitost ve vztahu ke státní vlajce. Protože vztah ke státní vlajce, a ta naše je krásná, je přece výrazem sebevědomí národa! Není to příznak nacionalismu, je to projev hrdosti na svoji zemi.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 19/2005.

Věra Hloušková
Jiří Chum

Další informace [nápis]
Číslo 19/2005
Časopis Veřejná správa č. 19/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail