Názor

Jiří Němec,
právník a předseda komise pro veřejnou správu
Rady Asociace krajů, Liberec

Vzpomínky nelze vymazat slovní rétorikou

Jsou určitá výročí historických událostí, která není nutno s postupujícím časem pompézně oslavovat, spíše si je s pietou potichu připomínat. V souvislosti s šedesátým výročím porážky nacistického Německa a ukončením druhé světové války je proto dobré si především s velikou úctou připomenout všechny, kteří v boji za svobodu naší vlasti položili oběť nejvyšší, zároveň mít pak na paměti, že boj za demokracii nikdy úplně nekončí. Aktuální vztahy k našemu západnímu sousedovi, Spolkové republice Německo, nebyly patrně nikdy v minulosti lepší. Šest let spolupracujeme v rámci NATO a před rokem jsme se potkali i jako členové Evropské unie. Kdo by to byl před šedesáti lety řekl. Česko-německé vztahy téměř nikdy v historii nebyly jednoduché a jednoznačné: od dob Sámových či svatováclavských přes roztříštěnost zmatků středověku až ke dvěma válečným katastrofám dvacátého století a následně spuštěné "železné oponě". Nikdo z významnějších představitelů nynějšího českého politického spektra zřejmě nepochybuje o tom, že definitivní narovnání našich vztahů s Německem bylo a stále je v zájmu České republiky a jejích občanů. Česko-německá deklarace znamenala ve složitém a stále citlivém procesu sbližování velmi výrazný a pozitivní posun na mezistátní úrovni. Obce, města a příhraniční regiony však v mnoha směrech státní instituce v dobrém slova smyslu předběhly. Třeba zrovna město Liberec v procesu narovnávání vztahů k Německu nestálo a ani teď nestojí mimo. Není to přitom zase tak historicky dávno, co jej nazývali Reichenbergem. Jedním z příspěvků v navazování a udržování kontaktů s občany SRN (nejen z okolí Augsburgu, kde žije značná část "libereckých Němců" odsunutých po druhé světové válce) jsou od začátku devadesátých let pořádané Česko–německé kulturní dny. Kromě oficiálního programu, počínaje odbornými semináři, koncerty či divadelním představením, zbyl vždy dostatečný prostor i na polooficiální či soukromé vzájemné diskuse. Nemusí se přece vše odehrávat jen na nejvyšší vládní či parlamentní úrovni! Stranou také nikdy nezůstala ani příhraniční spolupráce česko-německo-polská v rámci Euroregionu Nisa a dnes již trvale velmi dobré partnerské vztahy s představiteli samosprávy nejen v nedaleké Žitavě. I nesporně pozitivní současnost však nachází svoje kořeny v minulosti. Před deseti lety jsem na setkání zástupců evropských měst u příležitosti padesátého výročí konce druhé světové války v Kolíně nad Rýnem pronesl před početným a docela významným politickým auditoriem věty o tom, že každý následek má svoji příčinu a že se to týká i poválečného odsunu sudetských Němců. Naším společným směřováním by neměla být jen zahleděnost do minulosti, nýbrž pohled směrem k naší společné evropské budoucnosti. Kupodivu (?) jsem už tehdy sklidil značný potlesk. Se svou minulostí se musí pokud možno čestně vyrovnat každý národ, každý stát. Žádné nedostatky nesporně demokratického vládního systému předválečného Československa nemohou nijak ospravedlnit naprosto jednoznačný příklon sudetoněmecké menšiny k nacismu a Hitlerovi. Těžko se proto i po tolika letech divit, že pro většinu žijících pamětníků i nás narozených až po válce, byl - a podle mého názoru i nadále je - následný poválečný odsun Sudetských Němců uskutečněný na základě rozhodnutí Postupimské konference v té době plně oprávněný a pochopitelný. Jako každou historickou událost totiž nelze ani odsun Sudetských Němců chápat a hodnotit bez znalostí tehdejších historických souvislostí a účelově oddělovat příčinu a její důsledek. Historie odsunu Sudetských Němců přece nezačala až rokem 1945! Vzpomínky na Mnichov, obsazení našeho pohraničí, vyhnání jeho českých obyvatel a šestiletou německou okupaci nelze z historického povědomí našeho národa vymazat jakoukoliv slovní rétorikou. Na druhé straně však občané Spolkové republiky Německo, včetně oné části Němců, jejichž rodinné svazky se vztahují k českému pohraničí, žijí (na rozdíl od nás) již desítky let ve státě, který vyznává demokratické principy vlády. Tento fakt je nezpochybnitelný a lze na něm i do budoucna stavět. Německa (včetně jeho sudetoněmeckého občanstva) se prostě není nutno šedesát let po válce nikterak obávat. Kdo snad tvrdí opak, hraje svoji vlastní politickou kartu, ať v SRN nebo u nás. Nebo nemá dostatek sebevědomí či argumentů. Alespoň částečné (všechny křivdy a zločiny prostě napravit nelze, tím méně jenom finančně!) odškodnění obětí nacismu, holocaustu či nuceného pracovního nasazení nesmí být předmětem jakýchkoliv politických hrátek, ale upřímně míněnou snahou pomoci konkrétním lidem.

Na minulost, která se čím dál tím rychleji stává pro většinu z nás jenom historií, není moudré, ani rozumné zapomínat. S postupujícím časem se však minulost stane spíše pracovním polem pro historiky. Pro vztahy obou sousedících států je přece rozhodující přítomnost a hlavně společná evropská budoucnost.

Další informace [nápis]
Číslo 19/2005
Časopis Veřejná správa č. 19/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail