Recenze |
Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918-1920. Epocha, Praha 2005, 264 s.; Cílek, Roman: Krvavá předehra. Španělsko 1936-1939: Občanská válka a zahraniční intervence. Epocha, Praha 2004, 432 s.; Richter, Karel: Válka začala v Polsku. Utajovaná fakta o německo-sovětské agresi. Epocha, Praha 2004, 412 s.
O dějinách je nutné uvažovat vždy v širším kontextu, proto si dovolím upozornit na tři knihy, jež v edici Polozapomenuté války vydalo pražské nakladatelství Epocha. Dušan Tomášek přibližuje boje, které musela rodící se československá armáda svést v letech 1918-20 na území Slovenska s maďarskými interventy. Kniha Nevyhlášená válka sleduje události, jež na sebe vázala dosud nezpevněná státní hranice mladé republiky. Maďarům se ani po první světové válce nechtělo ustoupit z velmocenských tužeb, Horní Uhersko považovali za trvalou součást svého území. 31. května 1919 telegrafoval generál Pellé maršálu Fochovi: “na svou čest a svědomí tvrdím, že země se nemůže zachránit vlastními silami”. Dozvíme se o účinné pomoci francouzské vojenské mise (generál Pellé byl prvním náčelníkem našeho generálního štábu) a kniha rovněž ukazuje, co s sebou nesl oslabený lidský faktor. V důsledku maďarizace byla slovenská inteligence nečetná a proto museli významné úřady zastávat prozatím Češi. Za necelých dvacet let budou vyháněni jako “Čehúni” a jeden kamínek do mozaiky příčin rozpadu Československa a vzniku druhé světové války je na světě. Roman Cílek se v Krvavé předehře soustředil na občanskou válku ve Španělsku. Podrobně zkoumá vývoj této překvapivě dlouhé konfrontace republiky a vojenských pučistů, otevřený podíl Německa a Itálie, rozporuplnou účast Sovětského svazu, bezradnost a dvojakost přístupu Francie a Spojeného království i signály, které si z rozsáhlého vystoupení fašismu tak či onak odvozoval středoevropský ostrov demokracie, plnící v tehdejším světě zároveň roli jednoho z nevýznamnějších výrobců zbraní. Ústup před problémy – ať již nahlížíme na levicový chaos španělské republiky jakkoli – se Evropě i světu velmi záhy krutě vymstil. Mráz mi běhal po těle, když jsem v knize Karla Richtra Válka začala v Polsku četl, jak bezprostředně před Mnichovskou dohodou odpovídali vojenští odborníci u prezidenta republiky na otázku, zda se může Československo bránit i bez pomoci spojenců. “Jde o souhru tří, Německa, Polska a Maďarska, a boj s těmi všemi by neměl naději na úspěch,” řekl generál Krejčí. Velmoci stvrdily na locarnské konferenci německé západní hranice, nepostaraly se však o stabilizaci hranic východních, což se nepříznivě dotklo Polska a Československa. Představitelé Polska výrazně odmítali Československou republiku, kterou považovali za národnostní slepenec neschopný života. Sami pak vycházeli ze dvou mylných předpokladů – že Hitler vede pouze válku nervů a že Polsko může klást Německu po dlouhou dobu odpor, který západní spojence přinutí k návazným bojovým činnostem. Přes tradiční nedobré polsko-ruské vztahy navíc Poláci neočekávali, že jim východní soused zákeřně vpadne do zad.
Doporučuji všechny zmíněné knihy číst s mapou. Plasticky před čtenářem například vyvstane, jak velké části slovenského území se útok maďarských bolševiků dotkl, nad mapou Polska nás napadne použít pravítko jako spojnici mezi městy Gdaňsk a Vídeň, abychom viděli, kam přibližně dosahují vlny staletého německého kolonizačního zájmu, jemuž zájem ruský přinejmenším od počátku čtyřicátých let minulého století zdatně sekunduje. Evropa v první dekádě nového století bohužel v mnohém připomíná Evropu třicátých let. Je nákladná, málo efektivní, rozhádaná. Vlaje na mapě světa nepevnou východní hranicí, je prakticky rozdělena na státy první a druhé kategorie. Ostatně – i po desetiletích komunistického diktátu zůstávají tzv. nové spolkové země zdrojem hnědého nebezpečí. Ruské velmi skryté vlivy prorůstají Evropou s intenzitou patrně ještě větší, než když byly dosycovány ideologií. Rudohnědé síly jsou připraveny využít projevů občanské nespokojenosti. Jejich cíl je stále imperiální.
V Richterově knize narazíme na četné informace o stalinských kárných táborech. Ten, kdo si chce doplnit obraz o třicátých letech ještě sugestivním svědectvím o skutečném životě v tehdejším SSSR, měl by si přečíst Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932-1937 (česky nakladatelství Práh, Praha 2004). Vydán byl v roce 2003, krátce po nalezení v ruském Státním archivu a bývá právem srovnáván s Deníkem Anny Frankové. Alespoň jednu ukázku pro ty, kteří by i po událostech provázejících dějiny dvacátého století chtěli koketovat s bolševismem: “Jakýkoli náznak kritického přístupu k věcem, sebemenší projev vlastní vůle a nezávislosti se trestá hrozným způsobem. A bolševici postupně dosahují svého. U těch, u nichž tento duch protestu jen hluše zněl v nitru, už ho dokonale vyhubili, a u těch, u nichž se ozýval hlasitě a otevřeně, ho zahnali do takové hloubky, z níž se už nikdy nevyhrabe.”
Podrobnější informace o všech zmíněných titulech naleznete na www.epocha.cz, www.prah.cz a na adrese fkpconsulting@volny.cz
Jiří Chum