Konzultace |
Motto: Veřejná správa je službou veřejnosti
Jak bylo i sdělovacími prostředky zaznamenáno, byl zákonem č.500/2004 Sb. přijat nový a dlouho očekávaný správní řád, s účinností od 1.1.2006. Veřejnou správu, a samozřejmě nejen ji, čeká mnoho nového. Zatímco stávající správní řád, tedy z.č.71/1967 Sb., úpravu jednacího jazyka v rámci správního řízení neobsahuje, v novém již se na tento potřebný institut pamatuje. Dosavadní nepřítomnost obecné úpravy jednacího jazyka vedla a vede k tomu, že je tento institut opakovaně (a dlužno dodat, že ne vždy jednotně) reglementován ve speciálních předpisech. Jednotnou úpravu nutno pokládat za krok k zpřehlednění celé právní úpravy a posílení právní jistoty, tedy za posun správným směrem.
Zákon č.500/2004 Sb. stanoví, že v řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Průlom do pomyslného panství češtiny ve správním procesu ovšem znamená ustanovení o tom, že účastníci řízení (1) mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském. Mimořádné legislativní postavení slovenštiny plyne z dlouholetých společných historických tradic Čechů a Slováků a rovněž z jazykové blízkosti, která napomáhá k obecné srozumitelnosti slovenského jazyka na našem území. Zvláštní postavení slovenštiny v našich procesních předpisech není žádnou novinkou - např. zákon č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v ustanovení svého § 3 ukotvuje, že před správcem daně se jedná v jazyce českém nebo slovenském. Veškerá písemná podání se předkládají v češtině nebo slovenštině a listinné důkazy musí být opatřeny úředním překladem do jednoho z těchto jazyků.
V budoucnosti by ovšem, a to zejména mladším pracovníkům a pracovnicím ve veřejné správě, mohla činit slovenština určité potíže. Tu stojí za zmínku, že dnešním dětem, které již nezažily společný stát, činí problém rozumět slovenštině (např. slovenským filmům). Nelze vyloučit, že pro tyto potenciální budoucí pracovníky ve veřejné správě bude nutné realizovat určité vzdělávací kurzy, napomáhající porozumění účastníkům správního řízení jednajícím ve slovenštině.
Také si je zapotřebí uvědomit, že i když správní řád samozřejmě platí pro celé území naší republiky, znalost slovenštiny přirozeně homogenní není – čím dále od česko-slovenské hranice, tím je zpravidla nižší (2), i když zde bude pravděpodobně menší míra jednání vedených ze strany účastníků a předkládaných písemností ve slovenštině. V teoreticko právní rovině si dokáži představit, že pokud by se “naše” jazyky v budoucnosti (mám na mysli horizont desítek let) ještě více vzdálily a slovenský jazyk by se stal pro většinu občanů České republiky nesrozumitelný, bylo by nutné přirozeně SŘ opět novelizovat, tedy by slovenština o své privilegované procesní postavení přišla. Dalším kamínkem do této “česko-slovenské mozaiky” je legislativní skutečnost, že z.č. 500/2004 Sb. stojí na určitých zásadách obsažených v úvodních paragrafech. Zde se mi jeví vhodné připomenout zásadu z § 4, odst. 1 SŘ, veřejná správa je službou veřejnosti (3). Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc. Mám za to, že opravdová snaha o porozumění účastníkovi jednajícímu ve slovenskému jazyce může být jedním ze správných naplnění zásady stanovené v citovaném § 4 odst. 1 SŘ.
Písemnosti vyhotovené v cizím jazyce (tedy jazyce odlišném od češtiny a slovenštiny) musí – dle § 16 nového SŘ - účastník řízení předložit jak v originálním znění, tak zároveň v úředně ověřeném překladu do jazyka českého. A to pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Zákon dává správnímu orgánu možnost, že takové prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu.
Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. Zde správní řád napomáhá naplnit čl. 37, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy předpis nejvyšší právní síly. V citovaném článku LZPS se stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Připomeňme si, že tento nárok vyplývající z LZPS má každý, tedy i osoba bez jakéhokoliv státního občanství – tj. tzv. bezdomovec neboli apolita.
Kdo hradí náklady na tlumočníka? V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám (4). Tento požadavek není v rozporu s LZPS, jelikož zmíněný ústavní dokument nezakotvuje povinnost státu (resp. správních orgánů) citované náklady hradit. Výjimku z povinnosti úhrady nákladů za tlumočníka tvoří zákon č.325/1999 Sb. o azylu. Ve stručnosti si k specifickému azylovému řízení řekněme, že zde má účastník řízení právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem Ministerstvo vnitra ČR účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení. Účastník řízení je oprávněn přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby (5). Odměna za výkon tlumočnické činnosti a úhrada nákladů spojených s výkonem této činnosti se stanoví dohodou mezi ministerstvem vnitra a tlumočníkem. Výše odměny a úhrada nákladů nesmí překročit výši stanovenou podle z.č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (6).
Ale vraťme se zpět k nové úpravě správního řízení. Občan České republiky příslušející k národnostní menšině (7), která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky – viz zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů - má před správním orgánem právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Nemá-li správní orgán úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tento občan tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Pozor, v tomto případě náklady tlumočení a náklady na pořízení překladu nese správní orgán, nikoliv účastník - příslušník národnostní menšiny.
Nový SŘ, jako procesní správní předpis moderního sociálního státu, garantuje procesní ochranu vážně zdravotně postižených osob. Tedy, aby nedocházelo k umenšení jejich práv kvůli zhoršení procesního postavení v rámci správního řízení v důsledku jejich zdravotního stavu. In concreto osobám neslyšícím musí správní orgán ex lege ustanovit tlumočníka znakové řeči podle zákona č. 155/1998 Sb., o znakové řeči. Za neslyšící se dle § 2 cit. zákona považují osoby, které ohluchly před rozvinutím mluvené řeči a u nichž velikost a charakter sluchové vady neumožňuje plnohodnotný rozvoj mluvené řeči, a dále osoby později ohluchlé a nedoslýchavé, které samy považují znakovou řeč za primární formu své komunikace. Zmíněnou znakovou řečí se z právního hlediska rozumí český znakový jazyk (ČZJ) a znakovaná čeština. ČZJ je základním dorozumívacím jazykem neslyšících v České republice. ČZJ je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. ČZJ má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.
Neslyšící osobě, která neovládá znakovou řeč, musí správní orgán ustanovit tzv. prostředníka, který je schopen se s ní dorozumět pomocí tzv. metody zřetelné artikulace. Je dobře, že nový SŘ výslovně pamatuje na tzv. hluchoslepé osoby, které byly dlouho v našem právním řádu opomíjeny (8). Osobě hluchoslepé bude ustanoven nikoliv tlumočník, ale prostředník, který je schopen se s ní dorozumět pomocí řeči pro hluchoslepé (9) (např. metody Prstová abeceda, Lormova abeceda). Prostředník je ustanovován za stejných podmínek, za jakých je ustanovován tlumočník znakové řeči. O ustanovení tlumočníka nebo prostředníka vydává správní orgán usnesení, které se oznamuje nikoliv erga omnes, ale pouze osobám, jichž se dotýká.
Poznámky:
Účastníky řízení dle nového správního řádu jsou:
a) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu;
b) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.
Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.
Účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1.
I když i zde jsou samozřejmě výjimky, např. relativně početnější slovenská menšina v hlavním městě Praze.
Úvodní větu si laskavý autor dovolil použít jako motto tohoto příspěvku.
Srov. § 16/odst.3 z.č.500/2004 Sb.
Srov. § 22 z.č. 325/1999 Sb.
Srov. § 35 z.č. 325/1999 Sb.
Národnostní menšina
Viz např. Kolman, P.: Hluchoslepota zanedbaný problém, deník Slovo, 2.5.2000, Praha 2000
Zde můžeme zmínit např. metodu tzv. Prstové abecedy. Existují jednoruční a dvouruční prstové abecedy. V ČR se převážně používá obouruční prstová abeceda. U postiženého s úplnou ztrátou zraku se hláskuje v jeho ruce, tu může hluchoslepý vnímat hmatem, a má-li zbytky zraku, hláskuje se ve výši a v blízkosti jeho očí. Další z komunikačních metod je tzv.Lormova abeceda - doteková abeceda, u které jsou jednotlivá písmena abecedy přiřazena jednotlivým místům na prstech a dlani, takže se jedná o psaní jednotlivých písmen abecedy do dlaně nejlépe levé ruky příjemce. Blíže např. http://lorm.cz/cs/hluchoslepi, stránky provozuje LARM -společnost pro hluchoslepé.