Lexikon evropského práva |
Evropská rada zasedající v prosinci 2001 v Laekenu rozhodla o svolání konventu, který dostal za úkol zpracovat výsledky diskusí o budoucnosti Evropské unie jako podklad pro mezivládní konferenci o institucionální reformě.
Přijatá Deklarace o budoucnosti Evropské unie zdůraznila, že Evropská unie odvozuje svou legitimitu z demokratických hodnot, které uplatňuje, ale i z cílů, které sleduje, a z pravomocí a nástrojů, které jí byly svěřeny. Od Maastrichtské smlouvy byla opětovně kladena otázka, jaké iniciativy může Evropská unie rozvinout, aby vznikl skutečný evropský veřejný prostor a aby se ustálily formy a metody evropského vládnutí.
Evropský konvent o budoucnosti, jemuž předsedal Valéry Giscard d´Estaing, se scházel za účasti zástupců vlád a parlamentů dvaceti osmi členských a kandidátských zemí států Evropské unie, jakož i za účasti skupiny členů Evropského parlamentu a dvou evropských komisařů od února 2002 do června 2003. Konvent měl projednat tři klíčová témata: problematiku občanské vize perspektiv Evropské unie, otázku ústavního základu politického života v rozšiřující se Evropě a téma postavení a úkolů Evropské unie v mezinárodním prostoru.
Evropská komise splnila v průběhu jednání konventu očekávanou podpůrnou povinnost a na konci roku 2002 předložila jako pracovní dokument (feasibility study) konsolidovaný text ústavní smlouvy, která plně navázala na požadavek chránit acquis communautaire, a to v realistické obavě z toho, že vypuštění některých zmocňovacích ustanovení z textu by mohlo způsobit nenahraditelnou ztrátu, neboť by se na nich některé státy později již nedokázaly dohodnout.
Předsednictvo konventu si záhy osvojilo představu, že ústavní smlouva se bude skládat ze tří částí, z nichž prvá bude mít rámcový charakter a druhá převezme katalog základních práv v podobě Charty základních práv EU. Třetí část ústavní smlouvy byla recipována tak, aby vytvořila kompletní, konsolidovanou zřizovací smlouvu.
V červnu 2003 byl návrh nové ústavní smlouvy Evropské unie předán soluňskému zasedání Evropské rady s přáním, aby se stal východiskem budoucí Smlouvy zakládající evropskou Ústavu. V průběhu následujícího italského předsednictví a při přípravě zasedání Evropské rady v prosinci 2003 byla však zřejmá malá ochota prosadit několik významnějších změn do konventního návrhu, který ostatně ani nebyl zpracováván alternativně. Mezivládní konference se tak protáhla ve své vyjednávací fázi až do června 2004.
Během irského předsednictví v první polovině 2004 se uplatnil nový, neformální vyjednávací přístup, který slavil úspěch potud, že 18. června 2004 byla na summitu hlav států a šéfů vlád ukončena politická diskuse o připraveném textu ústavní smlouvy a byl vysloven souhlas s jeho obsahem.
Právní a jazykoví experti připravili na základě této politické shody v srpnu 2004 úplné znění Smlouvy o Ústavě pro Evropu ve všech úředních jazykových verzích. Po projednání několika dalších drobných úprav právně-technické povahy byl definitivní text Smlouvy o Ústavě pro Evropu podepsán zplnomocněnými zástupci dvaceti pěti členských států Evropské unie dne 29. října 2004 v Římě.
Richard Pomahač