Konzultace

Bohumil Hnídek
vedoucí oddělení Dublinského střediska OAMP MV ČR

Dublinské středisko

ilustrační fotoV souladu se snahou členských států Evropských společenství vytvořit prostor, v němž by byla plně zaručena svoboda pohybu osob jako jedna ze čtyř základních svobod Evropských společenství byla v roce 1985 pěticí členských států přijata Schengenská úmluva. V návaznosti na to v roce 1990 byla podepsána takzvaná Schengenská prováděcí úmluva, která se v souvislosti s fyzickým uvolněním pohybu osob na území smluvních států věnovala i otázkám vyřizování žádostí o udělení azylu podaných na území smluvních států. Stanovila poměrně podrobná pravidla pro určování smluvního státu, který je odpovědný za posouzení žádosti o udělení azylu podané na území těchto států. Vzhledem k tomu, že smluvními stranami obou schengenských úmluv v té době nebyla většina členských států Evropských společenství, s ohledem na nezbytnost řešit problémy spojené se značným přílivem žadatelů o udělení azylu, byla ještě v témž roce přijata Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství, tzv. Dublinská úmluva. Do doby, než vstoupila Dublinská úmluva v platnost (1. 9. 1997), bylo postupováno podle Schengenské prováděcí úmluvy. Dublinská úmluva obsahovala téměř totožná ustanovení jako Schengenská prováděcí úmluva v kapitole 7 (čl. 28–38). Zmíněná právní úprava je postavena na principu, že pouze jediný členský stát, určený podle stanovených objektivních kritérií, je odpovědný za posouzení žádosti o azyl podané na území členských států Evropských společenství. Pro žadatele o azyl to znamená, že má právo na meritorní posouzení žádosti o azyl pouze v jednom členském státě, tzv. one-chance-only princip. Cílem takto stanoveného přístupu je spravedlivě rozložit finanční břemeno spojené s řízením o udělení azylu a následnou integrací azylantů či vycestováním neúspěšných žadatelů o azyl a zabránit druhotnému nekontrolovatelnému pohybu žadatelů o azyl po území členských států, konkrétně vniku negativního jevu “asylum shopping”, čili situace, kdy se současným či postupným podáváním žádostí o udělení azylu ve více členských státech žadatelé pokoušejí získat azyl. Dále pak jevu v odborné terminologii známému pod názvem “refugee in orbit”, kdy naopak žádný stát díky aplikaci institutu třetí bezpečné země neuznává svou příslušnost k meritornímu posouzení podané žádosti o azyl, přičemž žadatel je tímto způsobem dlouhodobě ponecháván v právní nejistotě ohledně toho, zda vůbec a jakým členským státem bude ve věci jeho žádosti o udělení azylu rozhodnuto. Povinností vyplývající členskému státu z takto nastaveného systému je v případě své příslušnosti meritorně posoudit (prozkoumat důvody žádosti) žádost o udělení azylu a v případě jejího zamítnutí přijmout taková opatření, aby neúspěšný žadatel o udělení azylu opustil území členských států. Sankcí za nesplnění výše uvedeného je na základě žádosti jiného členského státu povinnost vzít žadatele zpět. Předpokládaným přínosem tohoto systému je snížení celkových finančních nákladů, vynakládaných jednotlivými členskými státy v souvislosti s azylovým řízením. Přijetím Amsterodamské smlouvy došlo k přenesení značné části kapitoly spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí, včetně společné vízové, azylové, přistěhovalecké politiky do tzv. prvního (komunitárního) pilíře Evropských společenství. V praxi toto znamená, že lze tuto problematiku upravit standardními komunitárními právními nástroji, jako jsou nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Znamená to, že problematiku azylu bylo lze upravovat pružněji a v časově kratších horizontech (v případě Dublinské úmluvy, jako standardního mezinárodněprávního instrumentu, trvalo sedm let, než vstoupila v platnost). Amsterodamská smlouva nadto stanovila časové limity, pro přijetí komunitární legislativy ve výše uvedených oblastech. Pro oblast společné azylové politiky Amsterodamská smlouva stanovila povinnost přijmout v období pěti let po jejím vstupu v platnost komunitární právní předpisy, které by problematiku upravovaly, včetně úpravy kriterií určujících odpovědnost členského státu za posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetího státu.V souladu s tímto požadavkem Rada (ES) dne 18. února roku 2003 vydala Nařízení č. 343/2003 (platné od 1. 9. 2003), stanovující kritéria a mechanismy pro určení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v jednom z členských států Evropských společenství (označované též jako Dublin II). Nařízení zakotvuje téměř totožný systém objektivních kritérií pro určení odpovědného státu za posouzení žádosti o azyl podané na území členských států jako Dublinská úmluva s tím, že řeší některé nedostatky, které se objevily v souvislosti s aplikací Úmluvy v praxi. Nařízení rovněž jako nezbytný předpoklad aplikace dublinského acquis počítá s fungováním systému pro porovnávání otisků prstů “EURODAC”. Systém “EURODAC” byl zřízen na základě Nařízení Rady (ES) č. 2725/2000 ze dne 11. 12. 2000, a jeho účelem je zefektivnit používání dublinského systému tím, že žadatelům o azyl - stejně jako dalším vybraným kategoriím cizinců - budou odebírány otisky prstů a tyto jednak ukládány v ústřední jednotce se sídlem v Lucemburku a jednak s již uloženými záznamy otisků porovnávány. Za účelem provádění Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 bylo ještě vydáno Nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. 9. 2003, stanovující podrobná pravidla pro aplikaci na Nařízení Rady (ES) č. 343/2003. V návaznosti na výše uvedené a vstup České republiky do EU vzniklo k 1. 5. 2004 oddělení Dublinského střediska v rámci odboru azylové a migrační politiky MV ČR. Je odpovědné za aplikaci Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 stanovujícího kritéria a mechanismy pro určení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v jednom z členských států státním příslušníkem třetího státu ze dne 18. 2. 2003 (Dublin II), jinými slovy za tzv. dublinské řízení – tedy za určení členského státu EU, Norska a Islandu odpovědného za posouzení žádosti o udělení azylu podané na území kteréhokoli z členských států, Norska nebo Islandu. Oddělení Dublinského střediska OAMP MV ČR tak vyřizuje žádosti ostatních členských států o převzetí nebo zpětvzetí žadatelů o udělení azylu, ale především ve spolupráci se službou cizinecké a pohraniční policie, Kriminalistickým ústavem Praha a ostatními odděleními OAMP zkoumá okolnosti případů všech žadatelů o udělení azylu na území České republiky a některých cizinců ve vztahu k možné odpovědnosti jiného členského státu než ČR a dožaduje takové státy o převzetí či zpětvzetí žadatele o azyl.

Další informace [nápis]
Číslo 3/2005
Časopis Veřejná správa č. 3/2005
Časopis Veřejná správa
Další
E-mail