Lexikon evropského práva |
Mezinárodní smlouva
Mezinárodní smlouva je - vedle ústavního řádu, zákona a obecných právních zásad – jednou ze základních forem primárního práva Evropské unie. Primární právní prameny mají v právu EU nejvyšší právní sílu ve vztahu k dalším – odvozeným či prováděcím – normativním nebo obecným právním aktům.
Smlouva o Ústavě pro Evropu je z formálního hlediska mezinárodní smlouvou. V ústrojné návaznosti na internacionalistický základ současného evropského práva jde o výraz souhlasného projevu vůle členských států pokračovat v práci dosažené v rámci smluv o založení Evropských společenství a Smlouvy o Evropské unii. Tato vůle se nezpochybnitelným způsobem projevila podpisem Smlouvy o Ústavě pro Evropu zplnomocněnými zástupci dvaceti pěti členských států Evropské unie dne 29. října 2004 v Římě.
Uzavření mezinárodní smlouvy je ve výlučné pravomoci Unie, pokud je tak stanoveno evropským zákonem nebo evropským rámcovým zákonem, anebo je to nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat jí svěřenou vnitřní pravomoc a pokud uzavření mezinárodní smlouvy může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich rozsah.
Smlouvy uzavřené Evropskou unií s jednou nebo s několika třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Unie může uzavřít dohodu o přidružení s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi za účelem založení přidružení zahrnujícího vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení.
Žádné ustanovení Smlouvy o Ústavě pro Evropu nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které respektuje právo EU, mezinárodní právo a mezinárodní smlouvy, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy. Proto má v rámci primárního práva EU zvláštní význam základní evropská lidskoprávní úmluva – Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – k níž musí Evropská unie přistoupit.
Doc. JUDr. Richard Pomahač, CSc., Právnická fakulta Univerzity Karlovy