Příloha
Ještě před vstupem České republiky do Evropské unie v roce 2004 byla nastartována nová dimenze lázeňství v Česku, pro kterou léčebná funkce již není jedinou, ale stále více se do popředí dostávají zdravotně preventivní, rehabilitační a rekreační formy cestovního ruchu. Kromě tradičních lázní, které se takto začínají reorientovat, začínají u nás po vzoru Rakouska a jiných zemí západní Evropy vznikat nové lázeňské provozy, nabízející svým klientům především relax a odpočinek.
Transformace a organizace lázeňství
Výchozí podmínky pro transformaci a novou organizaci českého lázeňství po roce 1989 byly značně složité a v mnoha ohledech specifické. Již v roce 1990 došlo ke změnám statutárního postavení jednotlivých lázeňských podniků a zřídel. V následujícím období 1990-91 vstoupily lázně do procesu privatizace přípravou transformace lázní. Tzv. malá a velká privatizace probíhaly v lázeňství současně, přičemž velká privatizace byla stěžejní privatizační metodou.
Transformací vzniklo v roce 1992 z původně 12 státních lázeňských podniků více než 50 nových lázeňských organizací. Po vypořádání restitučních nároků vznikly z větších organizací vesměs akciové společností. Jen v omezeném rozsahu zůstaly některé lázně i nadále majetkem států, například Darkov, Bludov, Karlova Studánka, Janské Lázně ad. Ve většině případů vznikly kompaktní společnosti, ale kupříkladu v Karlových Varech došlo k výrazné diverzifikaci vlastnických vztahů s využitím všech forem privatizace. Jedna lázeňská organizace Karlovy Vary se tak transformovala na více privátních subjektů podnikajících v lázeňství. Jde o vůbec největší atomizaci lázeňské struktury z předchozího období v rámci jedné organizace, na jejímž konci byl vznik více než dvou desítek nových subjektů, vesměs sanatorií a lázeňských hotelů.
Transformace a privatizace lázní po roce 1989 znamenala postupné obnovení a opravy lázeňských míst, ale v některých případech také dočasné nebo úplné uzavření lázní a jejich postupné chátrání, a to včetně zániku statutu lázeňského místa. Důvodem byly nevyjasněné vlastnické vztahy, které vznikly jako produkt procesu privatizace. K takto “postiženým” patří lázně Kyselka na Karlovarsku nebo Běloves na Náchodsku. Naproti tomu se oficiální seznam lázeňských míst rozšířil o nové lokality, které vyhověly přísným kritériím lázeňského zákona. Ten mimo jiné řeší také otázku používání obcemi označením “lázně”, což ve svém důsledku může mít pro ně širší ekonomické souvislosti. Takto nedávno se například vedly v západočeském Jáchymově diskuse, zda případné nové označení města “Lázně Jáchymov” pomůže zvednout prestiž tohoto kdysi světového lázeňského místa, a to i ve vztahu k možnostem čerpání finančních prostředků v rámci programů pro rozvoj lázeňství.
Důležitým krokem pro české lázeňství bylo založení “Svazu léčebných lázní ČR” v roce 1990, které představuje dobrovolný svazek organizací zabývající se léčebným lázeňstvím. Svaz působí jako profesní sdružení a dále se také podílí na prezentaci českých lázní (i v zahraničí). Aktivně se podílí na práci “Evropského svazu léčebných lázní”, který je součástí struktur Evropské unie. Řada lázní je zapojena rovněž do regionálních aktivit, např. “Sdružení lázeňských míst ČR”, které sdružuje všechny obce na území ČR se statutem lázeňského místa.
Většina lázeňské léčby v České republice je hrazena zdravotními pojišťovnami jako tzv. komplexní nebo příspěvková a při jejím navrhování se vychází z ustanovení zdravotního řádu a jeho přílohy, tzv. Indikačního seznamu pro lázeňskou péči. Zatímco u komplexní lázeňské péče hradí pojišťovny 100 % nákladů (pobyt a léčba), v případě příspěvkové péče jsou ze zdravotního pojištění hrazeny pouze výlohy spojené s léčbou. Na rozdíl od dospělých je lázeňská péče pro děti a dorost vždy zdarma, hrazena pojišťovnami. V lázních se dále léčí samoplátci, kteří si hradí paušálně léčebný pobyt a jejichž počet se zvyšuje rok od roku hlavně díky přílivu zahraničních hostů. Jak prozrazují statistické údaje týkající se lázeňské péče v ČR, převažují lázeňské pobyty za účelem léčby nemocí pohybového aparátu. Majoritní postavení v podílu úhrady lázeňské péče má Všeobecná zdravotní pojišťovna, která hradí více než 60 % veškerých lázeňských pobytů.
Regionální pohledy
Postavení českých a moravských lázní z hlediska turistických aktivit se liší. Na jedné straně existují tradiční a “komplexní” lázeňská místa, na druhé straně existuje řada menších lázeňských míst, která v cestovním ruchu nemají tak klíčové postavení, zato ale mají díky své léčebné profilaci nezastupitelné místo ve zdravotnickém systému. Na rozdíl od první skupiny velkých lázní (vyjádřeno lůžkovou kapacitou a počtem pacientů) působí menší lázně jako významný a stabilizační prvek v rozvoji podnikatelských aktivit v regionech. Jde o široké spektrum zařízení služeb, které koexistují a participují na přítomnosti lázní v daním místě (obchod, stravovací zařízení, hotely, penziony ad.).
V současné době je v České republice stanoveno 35 lázeňských míst a dalších pět se v souladu s podmínkami lázeňského zákona budují nebo se vytvářejí podmínky pro jejich vznik: Klášterec nad Ohří v severních Čechách, Domanín na Třeboňsku, Lednice a Pasohlávky na jižní Moravě a Jánské Koupele na Opavsku. Většina lázní se nachází v Čechách. Mezi nimi nejvýznamnější pro cestovní ruch, a to i mezinárodním měřítku, jsou lázně na území Karlovarského kraje, tzv. lázeňský trojúhelník (Karlovy Vary – Mariánské Lázně – Františkovy Lázně). Na území Moravy patří k největším lázně v Jeseníku a Luhačovicích. Ostatní patří do skupiny regionálních a méně významných lázní.
Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR bylo v České republice v roce 2003 v provozu 82 samostatných lázeňských zařízení, z toho 17 zařízení státních, ke kterým řadíme například lázeňská zařízení v působnosti Ministerstvo obrany nebo vnitra. Celková lůžková kapacita činila více než 25 tisíc lůžek, z toho zhruba desetina pro léčbu dětí a dorostu. V nestátních lázeňských zařízeních bylo k dispozici téměř 82 % lůžek,, ostatní ubytovací kapacitu představovala státní lázeňská zařízení. Z jednotlivých regionů největší lůžkovou kapacitou pro lázeňské hosty disponuje u nás Karlovarský kraj (přes 45 %). Následují Olomoucký a Zlínský kraj. Tyto tři regiony dohromady představují nabídku téměř dvou třetin celkové lůžkové kapacity v lázeňských zařízeních na území ČR.
Z celkového počtu léčených představovali pacienti na náklady zdravotního pojištění polovinu všech lázeňských hostů (plně i částečně hrazená péče), druhou polovinu potom samoplátci, mezi nimiž jasně převažují zahraniční pacienti, kteří tvoří téměř 40 % lázeňské klientely českých a moravských lázní. Z regionálního pohledu nejvíce pacientů navštívilo v roce 2003 lázně v Karlovarském kraji, kde se koncentruje téměř 45 % všech lázeňských hostů. Ještě výraznější je pozice této lázeňsky exponované oblasti, srovnáme-li její podíl na zahraniční klientele, která se pohybuje kolem 80 %. Velký podíl zde zaujímají německá, ruská klientela a také návštěvníci z arabských zemí. Navíc zahraniční hosté v lázních Karlovarského kraje výrazně dominují nad tuzemskou lázeňskou klientelou. Významnější podíl zahraničních lázeňských hostů vykazuje ještě Ústecký kraj s mezinárodně věhlasnými lázněmi Teplice, kde je poměr mezi tuzemskými a zahraničními klienty vyrovnaný. V ostatních regionech pak zcela zřetelně převládá tuzemská klientela, u níž je pobyt v lázních spojen ve větší míře s komplexní lázeňskou péčí.
Budoucí lázně
Lázeňství patří mezi důležitá odvětví české ekonomiky a je považováno za jednu z klíčových oblastí cestovního ruchu. Již delší dobu je podpoře lázeňství v ČR věnována zvýšená pozornost, a to jak ze strany centrálních institucí (zejména Ministerstvo pro místní rozvoj), tak i nevládních sdružení nebo na regionální úrovni jako součást krajských koncepcí podpory rozvoje cestovního ruchu. Základními programovými dokumenty pro rozvoj lázeňství v ČR jsou sektorový operační program Cestovní ruch a lázeňství, který byl zpracován na základě Národního rozvojového plánu ČR 2000-2006, a Koncepce státní politiky cestovního ruchu v ČR, zpracovaná pro období 2002-2007, jejíž součástí je i tzv. Státní program podpory cestovního ruchu. Rozvoj českého lázeňství umožňuje také program Společný regionální operační program, který je součástí regionální a strukturální politiky Evropské unie.
České lázeňství patří k nejvyspělejším na světě a i díky tomu jsou české lázně velmi vyhledávané a mají vysoký mezinárodní kredit. Tradiční české lázeňství se však připravuje na transformaci a modernizaci formy a obsahu lázeňského cestovního ruchu, který je na jedné straně indukován změnou životního stylu člověka, na druhé straně konkurencí, která rychle a efektivně zavádí nové poznatky v oboru do praxe. Tomuto faktu se již některé české lázně začínají přizpůsobovat a po vzoru jiných ze zemí západní Evropy postupně transformují svou lázeňskou infrastrukturu. Velmi často je v tomto kontextu uváděn příklad obce Laa an der Thaya v těsné blízkosti rakousko-české hranice, kde na podzim roku 2002 byly otevřeny pro širokou veřejnost moderní komerční termální lázně, které ročně navštíví až 400 tisíc návštěvníků, většinou na krátkodobý pobyt. Ekonomický efekt investice do tohoto druhu lázeňského zařízení je vzhledem k rozsahu poskytovaných služeb natolik významný, že je inspirací i pro tradiční české lázeňství. Například ve Františkových Lázních vzniká první svého druhu aquapark v Karlovarském kraji, který sestává z několika vnitřních i vnějších bazénů. Vodní komplex je vyjádřením nového trendu v lázeňství, který se v posledních letech ujal a je nadmíru úspěšný a je zaměřen na relaxaci a odpočinek, tzv.welness.