Lexikon evropského práva
Právo na život
Kazuistika (Raffaele Mastromatteo)
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. října 2002 se zabýval stížností italského státního příslušníka, jehož syn zemřel na následky zranění lupiči, kteří prchali z jedné milánské banky. Všichni tito lupiči byli známými zločinci. M.R. si měl odpykávat trest za dřívější vraždu a loupež teoreticky až do 2. července 1999, nicméně soudce vykonávající dozor nad výkonem jeho trestu svolil, aby tento odsouzený mohl začátkem listopadu 1989 opustit věznici na krátkou dovolenou, protože nepředpokládal, že M.R. toho využije k páchání dalších zločinů. Profesionálním lupičům G.M. a A.C., kteří byli rovněž ve výkonu trestu, byl povolen zvláštní režim - G.M. měl povinnost ve vězení přebývat pouze v nočních hodinách a A.C. měl povoleno přerušení pobytu ve věznici s tím, že byl povinen denně se hlásit na policejní stanici. Soudce, který rozhodl o těchto alternativách, předpokládal, že oba využijí těchto opatření, aby řádně pracovali.
Italská justice odsoudila znovu zmíněné zločince k trestům odnětí svobody a stěžovateli bylo v civilním řízení přiznáno odškodnění ve výši 50 milionů italských lir, které mu měli odsouzení vyplatit. Raffaele Mastromatteo však požadoval i kompenzaci od státu, podle zákona, který upravuje odškodnění osob, které se staly obětí organizovaného zločinu, neboť zpráva milánského prefekta dávala předmětnou bankovní loupež do souvislosti s činností milánského gangu bankovních lupičů. Řada okolností - zejména to, že tři z lupičů, kteří byli v rozhodné době ve výkonu trestu odnětí svobody, mohli zároveň uskutečnit útok, který měl relativně dobrou šanci být pro zločince úspěšným - byla z hlediska rozkrývání celé zločinecké organizace přinejmenším podezřelá.
Evropská stížnost namítala porušení článku 2 Úmluvy za prvé proto, že nepromyšlená rozhodnutí soudců, která umožňovala M.R., G.M., a A.C. pokračovat v jejich zločinecké kariéře, nepřímo způsobila smrt stěžovatelova syna, a za druhé proto, že italské orgány zmařily vyšetřování mafiánského charakteru vraždy v souvislosti s kompenzačním návrhem, který stěžovatel podal jako oběť organizovaného zločinu.
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že ani existence probačního systému, který umožňuje, aby vězni, kteří jsou odsouzeni k relativně dlouhému odnětí svobody, mohli opouštět věznici a pracovat v civilním prostředí, ani možnost kázeňsky odměňovat tyto vězně krátkou dovolenou, nepředstavuje sama o sobě nepřiměřené riziko pro společnost. Soudce si jistě mohl a měl být vědom obecného rizika, které je s jeho rozhodnutím spojeno, to však je příliš málo na to, aby jeho rozhodnutí mohlo být posuzováno jako jedna z právně relevantních příčin smrti stěžovatelova syna, neboť se neprokázalo, že A. Mastromatteo by mohl být ohrožen více než kterýkoli jiný člen společnosti.
Dalším aspektem stížnosti bylo to, že soudcovské pochybení vůbec nemohlo být v procesu týkajícím se tvrzeného nároku proti státu potvrzeno, či vyvráceno. V civilním procesu na náhradu škody může jednotlivec jen obtížně unést důkazní břemeno proti státu. Naprostá většina členů Velkého senátu však zastává názor, že z článku 2 Úmluvy nelze vyvodit objektivní odpovědnostní povinnost státu kompenzovat újmu obětem kriminálních činů, které mají za následek smrt. Zásadně odlišné stanovisko v této otázce uplatnil jen soudce Bonello. Ztotožnil se s tím, že nelze konstatovat porušení článku 2 v materiálním smyslu, protože příčinná souvislost mezi smrtí A. Mastromattea a rozhodováním soudce je přespříliš vágní. Na druhé straně nelze zcela přehlédnout, jak působí v Itálii trestní reforma, která favorizuje alternativní způsoby výkonu trestu těžkých zločinců. Pokud je stát dostatečně velkorysý k lupičům a vrahům i za cenu zvýšeného sociálního rizika, pak by bylo spravedlivé, aby byl tento stát stejně velkorysý k obětem zločinů recidivistů.
Výrok rozsudku ESLP zní tak, že nedošlo k porušení článku 2 Úmluvy v souvislosti s preventivní povinností státu (poměrem hlasů 17:0), ani v souvislosti s neposkytnutím soudní ochrany obětem požadujícím od státu příslušnou kompenzaci (poměrem hlasů 16:1).
Doc. JUDr. Richard Pomahač,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy