Památky
Českomoravská vrchovina, nebo – chcete-li – Vysočina, má srdcí zřejmě několik. Jedno z nich bije ve Žďáru nad Sázavou, centru Žďárských vrchů, historickém městě s řadou památkových objektů, ale i oblíbeném letovisku a východišti cest za mnoha atraktivními cíli v okolí.
Jak ostatně napovídá i samotné jméno, prvotní osada nazvaná Žďár vznikla na místě získaném žďářením, to je vypálením lesa. Prvními obyvateli byli zřejmě havíři a uhlíři. Poté, co byl v její blízkosti založen v roce 1252 cisterciácký klášter, stala se osada trhovou vsí, později městečkem, spravovaným řeholníky. V roce 1607 povýšil kardinál Dietrichštejn Žďár na město a obdařil jej řadou výsad. S klášterem bylo spojeno pupeční šňůrou – tvořilo jeho hospodářskou základnu a sdílelo s ním i společné osudy. Doba rozkvětu však netrvala dlouho. Během třicetileté války bylo město několikrát vypleněno, pobořeno a vypáleno, obyvatelé z větší části pobiti, takže prakticky zaniklo; znovu vybudováno bylo až koncem sedmnáctého století. O nový rozvoj se postarala hlavně řemesla, prim hrálo v první řadě tkalcovství. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století se o slovo přihlásil těžký průmysl. Byly založeny Žďárské strojírny a slévárny, poptávce po pracovních silách odpovídala i bytová výstavba. Během let 1950-1970 se počet obyvatel zvýšil na trojnásobek.
Středem města je pravidelné náměstí Republiky s renesanční, barokně a empírově přestavěnou radnicí. V jejím sousedství stojí raně gotický kostel sv. Prokopa z druhé poloviny třináctého století, upravený ve čtrnáctém a patnáctém století a v baroku doplněný o kapli sv. Barbory. Třetí významnou historickou budovou je bývalá tvrz čp. 276, vybudovaná na skalnatém návrší za radnicí kolem roku 1300. Bývala sídlem místních hamerníků, pak rychtářů. V patnáctém století dostala pozdně gotickou podobu, později doplněnou v baroku. V roce 1945 vyhořela, záhy se však dočkala obnovy. Je to patrový objekt s mansardovou střechou, který si i přes zmíněné úpravy uchoval gotický vzhled.
Vydáme-li se z města směrem ke klášteru, jistě neunikne naší pozornosti zajímavá technická památka – barokní most se souborem plastik z roku 1761. V jeho blízkosti je architektonicky hodnotný hřbitov, označovaný jako dolní. Ohradní zeď oválného půdorysu doplňují čtyři kaple, říši mrtvých pak střeží plastika apokalyptického anděla od sochaře Řehoře Thényho. Hřbitov pochází z z roku 1709, jeho plány zhotovil slavný barokní architekt Jan Blažej Santini. Se Santiniho jménem má hodně společného i vlastní klášter, kdysi významné centrum kolonizace zdejšího hornatého řídce zalidněného kraje. Žďárští cisterciáci nejen zakládali nové vsi a osady v širokém okolí, ale budovali i rybníky, organizovali těžbu rud a i jinak zvelebovali své statky. Není divu, že klášter patřil k nejbohatším na Moravě. V roce 1422 jej však vypálili husité a z této rány se prakticky už nikdy pořádně nevzpamatoval. V polovině patnáctého století byl sice obnoven, dřívějšího významu a bohatství však již nikdy nedosáhl. Nepřízeň církevní vrchnosti si zdejší mniši vysloužili i přílišnou tolerancí k nekatolíkům. V roce 1617 byl klášter zrušen a opuštěn, již po dvaceti letech však činnost znovu obnovil. Jeho areál byl pak postupně přestavěn a rozšířen barokně. Značného rozkvětu dosáhl zejména v první polovině osmnáctého století za opata Vejmluvy, kdy jeho objekty upravil a doplnil J. B. Santini ve stylu barokní gotiky. Vyniká zejména kostel P. Marie, trojlodní bazilika z druhé poloviny třináctého století s pozdně gotickými klenbami, oblečená do barokně-gotického “kabátu”, prelatura se skvostně zdobeným sálem, konvent se studniční kaplí aj. V roce 1784 byl klášter zrušen; krátce před tím navíc i vyhořel. Objekty pak byly upraveny na zámek, který se stal jedním z rodových sídel Kinských. Této rodině patří i dnes. Budovy využívá Národní muzeum, které tu má Muzeum knih, a také sdružení Cisterciana Sarensis. Najdeme tu i expozici věnovanou J. B. Santinimu a historii cisterciáckého řádu.
Nad klášterem na Zelené hoře je hřbitov s kostelem sv. Jana Nepomuckého, mimořádně hodnotné Santiniho dílo, zapsané na seznam památek UNESCO. Jemu však budeme věnovat samostatnou kapitolu.